Nash "Rey" Rivera
Vysoký 205 cm, 65 let, mohutnější, černé vlasy po ramena, tmavší pleť, černé oči.
Jako jeden z mála přeživších byl u toho, když se svět před 45 lety změnil díky přírodní katastrofě, která zničila téměř polovinu země a zahubila více než tři čtvrtiny obyvatelstva.
Byl taky jedním z těch, které tehdy vláda vybrala do projektu Novum, který měl za cíl z obyčejných lidí udělat supervojáky, kteří by bránili svoji zemi.
Jenže po zjištění, že se díky pokusům z lidí stávají jen bezmyšlenkovité stroje, utekl.
Avšak díky genetické modifikaci, kterou podstoupil, a díky rychlé regeneraci stárne o polovinu pomaleji než normální lidé, takže všichni mu hádají kolem 35 let.
Je také rychlejší a silnější, a díky tomu se v průběhu let stal vůdcem lidí, kteří ho nazývají Rey, což znamená král, ve větší osadě, ve svém bývalém domovském městě Phoenixu.
V současnosti žije v osadě kolem 250 lidí, a on sám vycvičil několik vybraných, kteří v jeho nepřítomnosti, když sháněl zásoby nebo jídlo mimo osadu, měli jejich místo chránit.
Je upřímný, férový, ale nedůvěřivý, a pro ránu nejde daleko.
Nemá rád lži, přetvářku a aroganci.
V poslední době ho trápí výskyt podivné nemoci, která se vyskytla na New Hope, a šíří se po okolních osadách a slumech.
Lidé umírají v bolestech, když se jim doslova uvaří orgány v těle.
Nikdo neví odkud nemoc přišla, ani jak přesně se přenáší, ale vzhledem k podmínkám, ve kterých žili, kyselém dešti a zmutovaných zvířatech, bylo jen otázkou času, kdy se objeví něco podobného.
Swen Backer
Vysoký 182 cm, štíhlý, šlachovitý, mrštný. Světlá pokožka, bílé vlasy po pás, jemné, skoro ženské rysy, jasně modré oči. Když se rozzlobí, rozzuří, ztvrdnou mu rysy a oči přechází do zelené, od světlé po tmavou, v závislosti na intenzitě rozzuření. Stejně jako většina jeho rodu, je velice chytrý, jen svou fyzickou a mentální stránkou převyšuje ostatní.
Backer není jeho příjmení, je to titul – ochránce, který mají jen ti, co chrání a velí osadě, ve které žije. Tento přídomek má pouze on, a ještě jeden z mužů. Když musí jeden odejít, druhý se stará o bezpečí osady.
Vzhledem ke své síle a chytrosti titul Backer získal na rozdíl od jiných velmi brzy. Je mu 24 let a o bezpečí osady se stará už čtyři roky.
Všechno, co ví, se naučil z vyprávění od starších, a také z knih, které občas přinesli z výprav. Dokáže pod vodou vydržet déle než běžný člověk, a proto se také často potápí, aby přinesl věci z potopených částí města.
Nash
Pohled na hodinky mi ukázal, že je něco málo po půlnoci. Hnal jsem se ulicí, kolem ztemnělých domků na místo, kam mě před několika málo minutami zavolali.
Hlas jednoho z ochránců naší osady zněl ve vysílačce naléhavě s náznakem strachu.
A to bylo to, co mě hnalo dopředu.
Mí kluci, které jsem sám trénoval a učil už od malička, vždy zachovávali chladnou hlavu a jen tak něco je nerozházelo, nebo jim nenahnalo strach.
Každému z těch pěti bych svěřil nejen svůj život, ale už několikrát jsem do jejich rukou vložil i životy téměř dvě stě padesáti lidí, co v osadě žili. Občas jsem jednoho z nich vzal s sebou mimo osadu, ale žádného z nich, i když mě několikrát prosili, jsem doposud nevzal za Zeď.
Místo, které leželo několik desítek mil na jih od osady, a které oddělovalo bývalé státy, nebo aspoň to, co z nich zbylo, Arizonu, Nové Mexiko a Texas, obrovskou vysokou zdí, od nehostinné krajiny, spíš pustiny, kde přežívala divoká, zmutovaná zvířata. Ale paradoxně se na takovém místě daly najít skrytá jezírka s pitnou vodou a dravými rybami, jejichž maso bylo velice chutné a výživné.
Když byl člověk šikovný, a dostal se dál, narazil i na flóru, keřovité stromy s bobulovým ovocem, které se dalo sušit a obsahovalo hodně vitamínů.
Když jsem dorazil na místo, k jednomu menšímu domku zhruba uprostřed osady, kde žila osmičlenná rodina, hned jsem věděl, že je zle.
Ten zápach smrti byl nezaměnitelný.
A když pak Darren odkryl plachtu, kterou bylo přikryté tělo otce rodiny, pochopil jsem, proč ten strach.
Stiskl jsem zuby a podíval se na rodinu, která se choulila v koutě.
„Musíme tělo spálit," promluvil jsem po chvilce, a můj hlas zazněl do ticha jako prásknutí bičem.
„Darrene, okamžitě svolej ostatní. Přišlo to rychleji, než jsem očekával. Pošli taky někoho, kdo se postará o rodinu," rozkázal jsem, a pak se otočil a vyšel z domu.
Lítost nebo plané naděje nebyly na místě.
Nebyl jsem z těch, co by druhým říkal, jak všechno bude dobré, protože v tomhle zničeném a zkurveném světě nikdy člověk nevěděl, kdy přijde jeho den.
Ale to neznamenalo, že bych se nestaral. A lidé z osady to věděli. Věděli, že za ně a za jejich bezpečí budu bojovat do posledního dechu.
Swen
Seděl jsem na kameni a opíral se o tu starodávnou zeď, která tu je už několik tisíc let.
Četl jsem o tomto místě, ve Starém světě to tu nazvali Machu Picchu, a bylo to prý domovem nějakých Inků. Starodávný národ, který měl být chytřejší než kdokoliv jiný.
Na svou dobu byli opravdu velmi vyspělí. A i když neovládali technologii, kterou později lidstvo vyvinulo, dokázali přežít v těchto podmínkách. Zanechali za sebou spoustu historických faktů, jen člověk musel vědět, kde je najít a jak v nich číst.
Kdysi jsem se ponořil do jednoho zatopeného města, kde jsem narazil na obrovskou stavbu. V ní bylo pár místností, které byly dobře uzavřeny, a voda se do nich nedostala. A než se po mém otevření naplnily vodou, dokázal jsem z nich ve speciálním vaku vynést spoustu těch věcí, kterým se říkalo knihy, a v jednom místě dokonce byly i jakési desky, na kterých byla také uložena spousta informací.
Rosemary, jedna ze starších v naší osadě, pamatovala, když se země změnila do dnešní podoby. Pamatovala si, jak lidé kdysi ukládali informace, nejen v těch knihách.
A byla velmi chytrá. Prý kdysi studovala nějakou univerzitu. Podle ní to měla být nějaká škola. Dnes už takové věci nejsou. Všechno, co vím, jsem se naučil z vyprávění starších, a později, když mě Rosemary naučila číst a ovládat i jiné řeči, které tenkrát lidé uměli, začal jsem se učit z knih, které jsem vylovil, nebo které občas přinesla některá z našich výprav.
A právě z jedné té knihy, jsem se dozvěděl o tomto místě. Hledal jsem jejich původní řeč a měl jsem štěstí… Naučil jsem se ji…
A po dohodě se staršími, se rozhodl vydat se na cestu, abych našel rostlinu.
Ne nějakou obyčejnou kytku, ale něco, co by nám mohlo pomoci v tom, aby lidé naší osady, naší rasy, neumírali tak brzy. Dožívali jsme se v průměru padesáti let. Jen čtyři jedinci v naší osadě byli starší…
Cesta do těchto hor mi trvala několik dní. Z osady jsem vyjel na koni, kteří při katastrofě, co změnila starý svět, aby vznikl New Hope, dokázali přežít a nevyhynout, jako některá jiná zvířata.
Rosemary stále říká, že se matka Země rozzlobila na své děti, a proto se rozhodla zničit vše, co ji ubližovalo.
A teď… Už devatenáct dní jsem byl sám.
Nebál jsem se. Od malička mě, stejně jako další chlapce, muži mé osady cvičili na přežití v této temné době. Temné, i když často slunce svítilo a nebe bylo jasné.
Ale to, co chodilo, běhalo, létalo nebo plavalo na zemi, ve vodě, nebo ve vzduchu, nebylo vždy přátelské. A to nemluvím jen o těch prazvláštních zvířatech.
Velké nebezpečí představovali také lidé z některých osad, nebo ti, kteří se nechtěli podřídit pravidlům a vytvářeli si své vlastní skupiny, které neměly stálé místo. Rabovali, zabíjeli jen pro to, aby oni sami přežili, nebo jen pro pobavení. Říkali tomu lov…
Nash
O půl hodiny později jsem se setkal s dalšími deseti lidmi v největší budově osady, která sloužila jako můj dům, vzdělávací středisko i místo pro výcvik.
Ve větší místnosti postávalo pět mužů ve věku od dvaceti do třiceti let, kteří zodpovídali za bezpečnost města, a tři starší muži a dvě ženy, kteří se starali o vzdělávání, finance, zásoby a zdraví lidí.
„Zítra ráno, vlastně už dneska, hned za rozbřesku vyrazím."
„Já nesouhlasím, Rey. Nemáme ničím podložené, že ta rostlina existuje. Pouze domněnky a dohady. Je příliš nebezpečné podnikat takovou cestu," ozval se Isac, nejstarší z mužů, který působil jako jeden z lékařů.
„A jak dlouho mám čekat, než se něco dozvíme konkrétního?" zeptal jsem se ostře.
„Lidé teď budou potřebovat tvou podporu. Když teď odejdeš a… stane se to znovu, nikdo z nás je nedokáže uklidnit."
Hlas Mary, asi čtyřicetileté ženy, která se starala o vzdělávání těch nejmenších, byl jako vždy tichý, ale nedala se v něm přeslechnout jistá naléhavost.
Posadil jsem se na židli, povzdechl si a prsty si promnul kořen nosu.
„Nemůžu čekat. Když to přišlo až sem…" zavrtěl jsem hlavou a na chvilku dovolil, aby se mi na tváři odrazila únava a bolest ze ztráty jednoho z osadníků.
Jistě. Smrt tu byla ruku v ruce s životem, ale takhle si nikdo umřít nezasloužil.
„Vem si aspoň někoho s sebou," promluvil Joseph, nejstarší z kluků.
Zavrtěl jsem hlavou a znovu nasadil neproniknutelný výraz.
„Půjdu sám. Moje poslední slovo. Hned za rozbřesku. Vy se postaráte o bezpečnost, a pokud to bude možné, budete mi všechno hlásit. Mary a Kyle se postarají o klid mezi lidmi. Ostatní o běžný chod. Nesmí nás tahle věc rozdělit. Musíme zůstat víc než kdy dřív při sobě. Pomáhejte, starejte se, v tom jste nejlepší, proto jsem si vás vybral."
Po další půl hodině plánování a řešení se všichni ostatní rozešli, a v místnosti se mnou zůstal jen nejmladší Warren.
„Nechci, abys odešel."
Zatvářil se zkroušeně a objal mě kolem pasu.
Natáhl jsem jeho příjemnou vůni a pohladil ho po zádech. Zadíval jsem se do jeho tmavě hnědých očí a mlaskl.
Pohled na hodinky mi řekl, že ještě mám čas, než se budu muset připravit.
„Hmmm, co takhle pořádné rozloučení?" zašeptal jsem mu do ucha, sevřel jeho kulatý zadeček a vyhodil si ho do klína.
Přenesl jsem ho do ložnice, hodil na postel a zálibně si prohlížel jeho tělo.
Jak to jen říct. Měl jsem jistou zálibu v mladších, štíhlých mužích, a i když jsem se snažil držet své choutky na uzdě, když se mi někdo nabídl, rozhodně jsem neodmítl.
A tak jsem svůj čas do rozbřesku strávil i příjemnějšími věcmi než chystáním se na cestu, a díky tomu se i uvolnil a na chvilku zapomněl na hrůzu, co nás čeká, pokud při hledání selžu.
Swen
Seděl jsem ve stínu, přesto po mě tekl pot doslova proudem. Četl jsem v těch knihách o tom, jaké tu je prostředí, počasí, ale i tohle se změnilo. Vlhkost byla hodně vysoká a teploty snad ještě vyšší. Když slunce zapadlo, teploty klesaly skoro k nule, a kdo nebyl připravený, byl do rána podchlazený a mohl klidně i umřít.
Chyběly léky. Bylo jich málo. Ale náš rod, naše osada byla zvláštní. Nebývali jsme nemocní. Neubránili jsme se různým zraněním, to bývalo běžné. Ale nikdo neonemocněl, dokud nepřekročil věk pět a čtyřiceti let.
Vždy pak během chvíle, během pár roků, člověk strašně rychle zestárl a zemřel. Jako by během těch pár let prožil půlku svého života.
Otřel jsem si pot z čela do rukávu. Podíval jsem se na pravé předloktí, kde se na mě šklebila dlouhá řezná rána od nože. Než jsem vyjel z obydlených částí, setkal jsem se s jednou skupinou, která se rozhodla mě ulovit.
Několik jich zůstalo ležet mrtvých v prachu toho, čemu se kdysi říkalo dálnice, a já vyvázl na poslední chvíli, když jsem skočil do jednoho z jejich aut a podařilo se mi v nastupující tmě ujet.
Jen mi bylo líto, že jsem svého koně musel nechat na pospas jeho osudu. Stihl jsem mu jen sundat jednoduché sedlo a ohlávku, aby o ní nikde nezachytil a nezemřel hlady.
Při té vzpomínce jsem pohlédl k nebi. Bylo jasné, jako už spoustu dní. Už dlouho nepršelo, a i když déšť už nebyl tak agresivní, kyselý, bylo ho nedostatek. Jen v některých oblastech, jako byla tato, pršelo víc než jinde. I proto, tu byla tak bujná vegetace, a zeleně, kam oko dohlédlo.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, a já si musel pospíšit. Nedalo se teď odejít. Auto jsem měl dole, necelé dva dny cesty do údolí. A tak jsem musel přespat znovu na tomto místě.
Minulou noc jsem si udělal v jedné z místností takové malé hnízdo, vystlané trávou větvemi a dekou, kterou jsem nosil s sebou.
Vstal jsem, rychle jsem nasbíral suché větve a zalezl do těch starých ruin, abych se schoval, a u ohně přečkal noční chlad. Posunul jsem si klobouk z čela, až mi pár bílých pramenů spadlo do obličeje. Byl jsem unavený, špinavý a zaprášený. Ale neměl jsem možnost se, jakkoliv, dát teď do pořádku.
Usadil jsem se na podestýlku, zabalil se do deky a díval se do plamenů. Ve vaku, vedle mne, bylo uschováno to, co jsem hledal. Trvalo mi to dva dny, ale bystrost, chytrost, dedukce, kterou jsme tak dobře ovládali, mi pomohla k tomu, abych byl úspěšný. Co jiní hledali několik desítek let a nenašli, já měl za pouhé dva dny.
Pomalu se mi zavíraly oči, a i když mi i tak, bylo trochu chladno, nakonec jsem spokojeně usnul, protože jsem věděl, že mi na tomto, člověkem nedotčeném místě, nic nehrozí…
Nash
Za rozbřesku jsem vyrazil.
Ještě předtím jsem si však bedlivě prostudoval všechny informace, které se nám za několik měsíců podařilo shromáždit, a z nichž byla patrná jedna věc.
Důležité vodítko bych mohl najít v ruinách Machu Picchu.
Ve škole, když jsem se učil historii, mě vždy fascinoval zrovna národ Inků, i když jsem některé věci považoval za výmysl. Jenže to bylo v době, kdy nikdo z lidí neměl ani tušení, co se se světem stane.
Hodil jsem si na záda batoh s trochou jídla, zásobou vody, něco málo z léků a jiných potřebných věcí, za pás zastrčil zbraň a dýku a k sedlu svého koně přivázal deku a náhradní oblečení.
Přes nos a ústa jsem si natáhl šátek, na ruce rukavice a na nohy obul vysoké pevné ale přesto pohodlné boty.
Na rozdíl od většiny lidí jsem moc nevnímal teplotní rozdíly, takže mi stačila jen tmavá košile s dlouhým rukávem a plátěné černé kalhoty.
Když jsem se ujistil, že mám všechno, vyhoupl jsem se do sedla, kývl na Darrena, který mě vyprovodil k bráně, a pak se vydal na západ, k hoře vzdálené několik mil, která ukrývala nejedno tajemství.
Cestou jsem zastavil jen proto, abych nechal odpočinout koně a poslední míli překonal pěšky.
Cesta mi zabrala dohromady jeden celý den, a pohled na zubožené okolí mi znovu připomněl, jakou zkázou si lidé prošli.
Otázkou zůstávalo, jestli jsme si za to všechno nemohli sami. Pro ty, co se narodili do tohoto světa bylo lehčí se přizpůsobit. Ale já si pamatoval i ty, co si raději vystřelili mozek z hlavy, než aby žili v tomhle světě.
Když jsem se za svítání druhého dne dostal k úpatí hory, musel jsem obdivovat bujnou vegetaci, která, navzdory podmínkám, jako by si zde žila svým vlastním životem.
Bedlivě jsem se rozhlížel kolem, a pak se zarazil.
Ne. Nezdálo se mi to.
Ten záblesk...
Popošel jsem kousek dál a zarazil se. Okamžitě nade mnou převzaly vládu instinkty vojáka. Shodil jsem ze zad batoh a ukryl ho do nedalekého roští. Přikrčený, ukrytý ve stínech stromů, jsem se vydal nahoru. A pak ho uviděl…
Kousek přede mnou po mé levici.
Bělásek…
Tak jsem říkal lidem ze severní části, které tu nikdo neměl rád. Ani tak ne proto, že byli vzhledově tak odlišní, ale spíš proto, že to byli arogantní cucáci, co se sami pasovali na velké vůdce nového světa.
Neviděl jsem mu pořádně do obličeje, ale podle postavy jsem ho odhadoval na mladého kluka, dobře stavěného, a nejspíš žádné ořezávátko. Ale to nic neměnilo na faktu, že tady, tak daleko od své osady, neměl co dělat, a mou povinností bylo, ho zastavit.
Swen
Vzbudila mě zima. Třásl jsem se, a deku jsem měl kolem těla přitáhnutou tak těsně, že by se pod ní nedostal ani jediný z těch tvorů, kteří mají šest noh. Pavouci se jim říkalo. A spousta jmen, názvů, které kdysi lidé vymysleli, se používaly dodnes. Jen některé se pozměnily, nebo vymyslely nové, když nikdo nevěděl, co je dané zvíře či zmutovaný tvor zač.
Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. Oheň už dávno dohořel, a i když sem slunce nesvítilo, přesto bylo vidět, že tma už nebyla tak velká, a já věděl, že už nastal den, a je čas vyrazit zpátky do osady.
To, pro co jsem přišel, mám, tak není důvod se tu déle zdržovat.
Na moment mě napadlo, že bychom mohli osadu přestěhovat sem. Ale zatím jsem si nedokázal představit, jak bychom tu žili. Byla tu spousta nebezpečných tvorů, a pak ty teplotní výkyvy…
A kdo ví, kolik z našich lidí by přežilo tu nebezpečnou cestu.
Posbíral jsem si své věci a vylezl ven na denní světlo.
Okamžitě na mě zaútočilo nastupující horko, a moje tělo se postupně prohřívalo pod slunečními paprsky.
Zkontroloval jsem, jestli mám všechno, srovnal jsem si zbraň v pouzdře u pasu, a hodil vak na záda. Byl těžší, než když jsem přišel. Ale rozhodně to za to stálo.
Luk jsem tentokrát už nesl v ruce, protože na zádech už pro něj nebylo místo.
Ještě jednou jsem se podíval na ty staré ruiny, a pak už jsem se vydal hustým lesním porostem zpátky dolů do údolí, kde jsem se cestou ještě zastavil u jednoho malého jezírka, ve kterém byla čistá a studená voda.
Rozhrnul jsem křoviska, a prošel za jejich hradbu, kde se schovávala ta nádherná vodní plocha.
Než jsem položil luk na zem, ještě jsem se kolem sebe rozhlédl. Zdálo se mi, že něco slyším, jako by tu někdo byl. Ale když jsem uviděl jen proběhnout jakési malé a hodně ušaté zvíře, uklidnil jsem se.
Sem lidé nechodí… Bojí se tu jít… Mají strach, že je to tu prokleté.
Ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, čím vším si lidé prošli, co viděli a znali, a stále se bojí nějakého prokletí.
Odložil jsem věci na travnatý břeh. Nejdříve jsem naplnil dva své měchy vodou, abych po cestě zpátky neumřel žízní. A když jsem je přivázal zpátky k vaku, byla řada na mě.
Ještě jednou, snad pro jistotu, jsem se rozhlédl kolem sebe, a až teprve potom, o něco klidnější, jsem odložil klobouk, svlékl se, a vstoupil do jezírka, abych se mohl vykoupat v té chladné vodě, a vypral si aspoň trochu své propocené věci…
Nash
Pozorně jsem ho sledoval, když zamířil k malému prostranství s jezírkem. Když se zastavil a zavětřil, usmál jsem se sám pro sebe. Vypadalo to, že tenhle bělásek nebude jen nějaké poleno, ale nejspíš něco dokáže. To se mi vzápětí potvrdilo, když se svlékl a vlezl do vody.
Ukryl jsem se za keř, abych měl dobrý výhled, a dobře si ho prohlédl.
Jeho bledá kůže, bílé, po pás dlouhé vlasy, dobře stavěný, udržovaný, to všechno jsem si ukládal do paměti, a pomalu pohledem sjížděl níž, až jsem se zastavil na jeho…
Zamračil jsem se a stiskl rty.
Mám tu důležitější věci práci než se rozplývat nad běláskovým dokonalým zadečkem.
Zavřel jsem oči, abych se uklidnil, ale když jsem je znovu otevřel, potichu jsem zaklel.
Bělásek byl zrovna předkloněný a tu svou dokonalou prdelku špulil přímo na mě.
Kdyby to bylo za jiných okolností, možná bych si dal i říct. Sice to byl potenciální nepřítel, ale sexem se strhávají bariéry. Kromě toho, byl přesně můj typ, a mě bylo tak nějak jedno, co je zač. Nikdy jsem si moc nevybíral, pokud to nebyl vyloženě někdo, koho jsem chtěl zabít. Pokud byl ochotný a svolný, nebylo co řešit.
Jenže teď jsem měl důležitý úkol. Navíc, bělásek byl na místě, které normálně nemělo být navštěvováno, takže jsem se nemohl nechat rozptylovat, i když hlavně ten jeho zadeček byl opravdu výstavní kousek.
Počkal jsem, až se narovná a začne se oplachovat, abych vylezl z křoví a potichu se vydal k jezírku.
I kdyby byl sebe rychlejší, stačil jeden úder srdce a už jsem stál těsně za ním.
„Tohle není místo pro běláska," zašeptal jsem mu do ucha a sevřel ho ve svých pažích.
Sevřel jsem ho tak, aby to hodně pocítil, ale abych mu případně nic nezlomil.
Potřebuju zjistit, co je zač, a když ho přizabiju, těžko z něho něco dostanu.
„Pokud nebudeš dělat kraviny, nechám tě jít," zavrčel jsem mu do ucha a pozpátku ho táhl směrem ke břehu.
Swen
Vytáhl jsem si z vaku ještě náhradní halenu a kalhoty, které byly nejméně špinavé, přečváchl jsem je a přehodil přes větev. Věděl jsem, že to neuschne hned, ale auto mám už jen půl dne cesty, a než tam dojdu, budou věci suché a budou mě aspoň v tom teple chladit.
Vešel jsem do vody, kousek od břehu, kde mi voda dosahovala těsně nad kolena. Měl jsem jen malý kousek mýdla, který jsem si šetřil, a navíc v tomhle jezírku jsem ho nechtěl používat, tak jsem se umýval jen čistou vodou. Ale na opláchnutí, a aby se člověk cítil lépe a čilejší, tohle stačilo i bez mýdla.
Na moment jsem si do vody dřepl, abych si umyl i horní polovinu těla. Namočil jsem si i vlasy, a pořádně opláchl obličej. Zvedl jsem se, a chtěl jsem pokračovat, ale v tu chvíli něco zašustilo, a než jsem se stihl otočit, byl jsem v zajetí silných paží.
Měl jsem pocit, jako by mě sevřely hydraulické ruky. Skoro jsem nedýchal, jak jsem byl sevřený a nemohl jsem použít ani ruce, které jsem měl přimáčknuté k tělu.
Ale ve chvíli, kdy jsme se dostali na břeh, a já ucítil pevnou půdu pod nohama, uvolnil jsem napjatost svého těla, na okamžik se zavěsil v jeho rukách, a jakmile jsem měl nohy aspoň trochu pokrčené, zarazil jsem je do země a odrazil.
Na moment jsem ho vytrhnul z rovnováhy, a jakmile musel udělat menší krok do boku, aby to vyrovnal, skrčil jsem nohu za sebe a zapáčil ji mezi ty jeho.
Jen co jsme dopadli na zem, švihl jsem hlavou dozadu.
Podle nárazu a bolesti mi bylo jasné, že jsem trefil jeho nos…
Napjal jsem všechny svaly a snažil se rychle roztrhnout to sevření, které na moment povolilo…
Nash
Bránil se víc, než jsem předpokládal.
Na moment jsem ho nejspíš překvapil, ale k mé nelibosti se docela rychle vzpamatoval.
„Kurva," zasyčel jsem, když se mi zatmělo před očima, a pocítil jsem známý zápach krve.
Byla to otázka ani ne vteřiny, když jsem na moment povolil sevření a pocítil, jak se mi snaží vyškubnout. Jenže nepočítal s tím, co jsem zač.
I když byl mrštný, a jeho tělo, kluzké od vody mu dávalo jistou výhodu, já byl větší s delším dosahem.
Takže, i když se částečně vymanil z mého sevření, stačilo jen trochu natáhnout ruce, a už jsem ho zase pevně držel.
Cítil jsem, jak bolest z rozbitého nosu ustupuje a olízl krev, která se mi dostala na rty.
Musel jsem to ukončit. Neměl jsem čas se tu s ním válet po zemi.
I když malá, přesto tu byla pravděpodobnost, že tu není sám.
"Přestaň!" zavrčel jsem mu důrazně do ucha, a své nohy omotal kolem těch jeho, abych ho zcela uvěznil ve svém sevření.
Trochu víc jsem ho zmáčkl, až jsem slyšel zřetelné lupnutí v jeho páteři, a švihem se i s ním přetočil, takže teď ležel na břichu a já ho svým tělem drtil pod sebou.
Sotva jsem uhnul na bok, když se zase ohnal hlavou, sykl jsem, na moment povolil své sevření, ale jenom na tak dlouho, abych ho mohl otočit a zakleknout.
Musel jsem uznat, že má opravdu pěknou tvářičku, a hlavně ty jeho oči, které mě propalovaly skrz naskrz.
„Pro běláska tu není místo. Co tu děláš?" zeptal jsem se přísně a trochu víc ho přimáčkl, když se začal zase kroutit.
Chvilku jsem čekal, ale nevypadalo to, že by mi chtěl odpovědět, a mě docházela trpělivost.
„Fajn, jak chceš. Tak si teď trochu pospíš," ušklíbl jsem se, pustil jednu jeho ruku, kterou jsem svíral, a než se po mě stačil ohnat, prsty jsem mu zatlačil na nervový bod na krku, který ho během setiny sekundy poslal mimo.
Oddechl jsem si, slezl z jeho těla, vstal, a pak se sehnul, abych si jeho bezvládné tělo přehodil přes rameno.
Nebyl jsem žádný barbar, takže jsem spořádaně sebral i jeho oblečení a vak a vydal se nahoru, po cestě, po které se nejspíš vracel a předpokládal, že tam najdu nějaké místo, kde zjistím, co je zač a co tu dělal.
Swen
Nechtěl jsem se vzdát, i když měl neuvěřitelnou sílu. Ještě jsem se s nikým takovým nesetkal. Bylo tu jasné, kdo má převahu, ale přesto jsem se nevzdával.
A bělásek? To jako měla být nadávka nebo pochvala?
Nejen tím, že na mě zaútočil, ale i tím, co říkal, mě dokonale nasral. Býval jsem celkem klidný, ale z tohoto chlapa jsem cítil něco, co u normálních lidí ne.
On nejspíš nebude normální. A tak jsem odmítal s ním, jakkoliv, komunikovat.
Znovu jsem se zkusil vyprostit, ale sevřel mě i nohama, a byl jsem doslova jak ve svěráku, když mě dostal pod sebe. A než jsem ho stihl znovu zasáhnout, zatmělo se mi před očima a byl jsem mimo…
Nestihl jsem ani pomyslet, co udělal.
Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale po nějaké době jsem se začínal probírat.
Cítil jsem, jak se mé tělo pohupuje, a valí se mi krev do hlavy. Bylo mi jasné, že visím hlavou dolů, a když jsem otevřel oči, jen se mi to potvrdilo.
Jenže… Stále jsem byl nahý, a on mě nesl přes rameno jako pytel brambor. A držel mě za…
Krucinál!
Na poslední chvíli jsem se zastavil, abych sebou nezačal škubat a nedal najevo, že jsem přišel k sobě.
Chvíli jsem pozoroval zem pod námi, a pak jen očima pohlédl na jeho tělo. Jen tak, jak to šlo, abych nemusel pohnout hlavou. A to, co jsem viděl, se mi opravdu líbilo.
Neubránil jsem se úsměvu, když jsem viděl, že nese mé věci.
Ve chvíli, kdy musel kvůli nerovnostem o něco zpomalit, jsem opatrně natáhl ruku k mému vaku, z kterého trčely šípy.
A když jsem podle jeho pohybů ucítil, že se nejspíš rozhlíží kolem sebe a nevšímá si mě, blesku rychle jsem jeden ze šípů vytáhnul z vaku a hned jsem mu ho vší silou zabodnul do paže, kterou si mě předržoval.
Dopadl jsem na zem, když zařval a povolil sevření, ale já na nic nečekal. Popadl jsem svůj vak, a rychle jsem se vyhrabal na nohy a utíkal pryč do hustého lesního porostu. Už po vestě jsem se snažil vyrvat svou zbraň, a jakmile jsem ji měl v ruce, o něco jsem zpomalil, abych se mohl s namířenou zbraní otočit a podívat se, jestli ho nemám za zády.
Měl jsem zatnuté zuby, dostával jsem skoro křeč do obličeje, jak jsem zuřil. Ale v hlavě mi to jelo na plné obrátky.
Jak se z toho dostat
Kdo je to
Proč mě hned nezabil
Proč je tu sám
Je to lovec?
Je to překupník s lidmi?
Proč je na tomhle místě?
Jak může být tak silný?
Jak ho můžu zabít?
Couval jsem pozpátku a neustále se rozhlížel, a už vymýšlel několik plánů, jak se z toho dostat.
Nash
Během cesty jsem měl aspoň možnost, osahat si ten jeho kulaťoučký zadeček.
Jak jsem si myslel už z prvního pohledu. Dobře stavěný, trénovaný. Na jeho těle nebyl ani gram zbytečného tuku. A i přesto, že vypadal velmi mladě, musel hodně dřít, aby se dostal tak daleko.
Šlapal jsem po cestě nahoru a na chvilku i přestal vnímat jeho váhu, když jsem začal uvažovat, co tu vlastně dělal. Byl docela daleko od domova, na nějakého plenitele nevypadal, to by tu navíc nebyl sám, takže moje zvědavost narůstala.
Polevil jsem v ostražitosti, a to se mi stalo osudným.
„Kurva!" zařval jsem, když mnou projela ostrá bolest.
Než jsem se vzpamatoval, zahlédl jsem jen ten jeho rozkošný bílý zadeček, jak mizí v hustém porostu.
K čertu s jeho prdelkou. Teď mě fakt nasral.
I když...
Aspoň měl koule na to, se bránit. A já bych na jeho místě udělal totéž.
Vyrval jsem šíp z paže a prozkoumal ránu.
Byla poměrně hluboká, ale stačilo to jen ovázat kapesníkem, abych zbytečně po sobě nezanechával krev. Věděl jsem, že se nejpozději do večera rána zacelí a zůstane po ní jen drobná jizva.
Pomalu jsem se vydal do míst, kam utekl.
Chlapec, i když měl nejspíš bojového ducha a měl nepochybně i mozek, jaksi pozapomněl, že jeho tělo svítí mezi vší tou zelení jako maják.
Zahlédl jsem bílou šmouhu několik metrů vepředu mezi stromy, přikrčil se a vyrazil.
Na to, že jsem byl veliký, díky tréninku a dlouholetým zkušenostem, jsem nenadělal sebemenší hluk, a během chvilky se vyloupl před ním. Švihem ruky jsem mu vyrazil z ruky zbraň, chytl ho pod krkem a přirazil na nejbližší strom.
„Přestaň! Nenuť mě tě zabíjet! Nemám čas na to, si tu s tebou hrát! Chci jen vědět, co děláš na místě starých Inků, a cos tu dělal! Tohle místo je posvátné, není na hraní a rabování, a já musím něco najít, takže mi to neztěžuj!"
Ještě trochu jsem ho přidusil, zadíval se do jeho temně zelených očí, a druhou rukou mu vyškubl vak z ruky.
„Buď mi to řekneš, nebo se podívám sám. Můžu tady stát, jak dlouho chci. Mě noc neublíží. Tobě ano."
Mrkl jsem po zbrani, která ležela asi tři metry od nás a zamračil se.
Kde vůbec přišel k něčemu takovému? Nebyla vyloženě super moderní, nic takového, co v téhle době používali vojáci, ale nebyla to ani žádná stařičká flintička, kterou bych čekal. Byla to poměrně šikovná věcička, která dokázala nadělat pořádnou paseku, ideální na střední vzdálenost, téměř nehlučná.
„Teď tě pustím. A varuju tě. Už žádnou pitomost," s těmi slovy jsem povolil sevření jeho krku, a až teď si uvědomil, že jsem ho držel pár centimetrů nad zemí, a o krok ustoupil dozadu, abych se postavil mezi něj a jeho zbraň.
Swen
Bylo mi jasné, že tomu muži jen tak neuteču, ale opravdu jsem se nehodlal dát zadarmo. A pořád je tu šance, že přežiju, protože kdyby chtěl, byl bych už dávno mrtvý.
A když vystřelím z téhle zbraně… Musel by být, nevím co, aby tomu uhnul. Tak rychle neběhá a nehýbe se ani on.
V jedné ruce jsem držel vak, v druhé zbraň. Neustále jsem se rozhlížel po každém zašustění, připraven vystřelit. Ale jaké bylo mé překvapení, když se zničehonic objevil přede mnou a odzbrojil mě.
Chrčel jsem, když mi sevřel krk. Chytl jsem ho za zápěstí, abych jeho ruku serval dolů. Ale on je měl snad opravdu ze železa. Prostě jsem s ním nehnul ani kousek.
Pustil jsem ho jednou rukou, a s posledním dechem jsem šmátral kolem sebe, ve snaze urvat větev stromu a zabodnout mu ji do oka, nebo aspoň do ksichtu ho trefit. Ale když konečky mých prstů zavadily konečně o větev, pustil mě, a já jen o ni brnknul prsty, když jsem dopadl na zem.
Klečel jsem na zemi, opíral se o ruce, a s dávivým kašlem jsem se snažil nadechnout, jak se mi konečně dostal vzduch do plic.
Díval jsem se jen na jeho nohy. Nezvedl jsem hlavu.
Nezvednu hlavu k někomu, před kým jsem donucen klesnout na kolena, pokud to není z mé vlastní vůle.
„Nemám důvod ti něco říkat,“ promluvil jsem konečně, a aniž bych se na něho jedinkrát podíval, rozhlížel jsem se kolem sebe, kde mám věci a hlavně zbraň.
Jenže vak držel v ruce a zbraň byla až za ním…
Přímým útokem tady nic nezmůžu. A minimálně bych se mohl obléct a obout. Jinak v noci zmrznu, a kdyby se mi povedlo utéct, tak nahatý tu nemůžu pobíhat. Opravdu bych byl jako terč, který doslova řve – Střelte si do mě.
„Co tu hledáš ty?“ pomalu jsem se zvedal, a teprve když jsem stál, podíval jsem se mu do očí.
„Tahle země není ničí teritorium, není tu žádná osada, tak co tu chceš? Když tu nemám být já, nemáš tu být ani ty. Když tu můžeš být ty, můžu tu být já, a proč, tak po tom tobě může být hovno. Není tu nikde žádná cedule, vstup zakázán, nejsou tu vojáci, není tu nikdo… Nevidím teda důvod, proč bych sem nesměl. Posvátná země? Na to už se dávno nehraje, ale nemám v úmyslu tu nic ničit, když už ti o tohle jde. Dej mi věci a nech mě odejít,“ natáhl jsem k němu ruku a čekal, až mi dá věci. „Zbraň si klidně nechej. Ale potřebuji se obléct. A nechápu, proč jsi na mě zaútočil. Jen jsem procházel. Nic víc…“
Nash
Jeho hlas byl melodický, i když zněl naštvaně. A hlavně vzpurně.
Když domluvil, povzdechl jsem si, podíval se na jeho nataženou ruku a na vak.
„Udělal bys to samé. Kromě toho, tohle není místo, kam jen tak může někdo zabloudit. Tohle je místo, kde se buď jde krást nebo hledat vědomosti. A proto nechápu, co tady bělásek, jako ty, hledá," rychlostí blesku jsem otevřel vak a nahlédl dovnitř.
„Tohle si vezmu," vytáhl jsem dva svitky a můj pohled ztvrdl. „Možná nechceš ničit, ale krást nejspíš ano. A tohle si beru taky."
Vytáhl jsem zbytek šípů, a vak po něm hodil.
„Nemám čas si tu s tebou hrát. Jestli chceš, tak si jdi. Já potřebuju zachránit své lidi, a odpovědi můžu dostat jen na tomhle místě," s těmi slovy jsem se otočil, zvedl ze země jeho zbraň a zmizel v porostu.
Svižným krokem jsem zamířil znovu nahoru, abych se dostal do ruin chrámu, kde bych mohl najít odpovědi.
Mrkl jsem na svitky v ruce, které jsem sebral tomu klukovi a zamračil se. Tohle nebyla žádná extra cennost, kterou by mohl střelit na černém trhu. I když zase záleželo na obsahu svitku.
Buď to našel náhodou, nebo šel po něčem určitém, což znamenalo, že je nejspíš i vzdělaný.
Kdyby přišel jen krást, popadl by nějaké cennosti a nestaral by se jen o dva svitky.
Ocitl jsem se před jeskyní, která podle stop, nejspíš sloužila běláskovi jako úkryt, a mezi stromy se zadíval na nebe.
Cesta nahoru mi zabere ještě pár hodin i při svižném tempu. A to znamená, že bych do ruin dorazil za tmy.
Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, kolik času jsem promarnil, a pak vešel do jeskyně.
Přečkám tu noc, mrknu na svitky, a za rozbřesku se vydám dál.
Swen
Díval jsem se, jak se prohrabuje v mých věcech, a pak mi bere to, pro co jsem riskoval tuhle cestu.
Snažil jsem se nedát najevo, že tohle je právě to nejcennější, co v tom vaku mám. A když pak zmizel i se svitky a mou zbraní, měl jsem chuť po něm skočit a okamžitě ho zabít.
Jenže, ten mrtvý bych byl nejspíš nakonec já…
Podle toho, jak mluvil o tomhle místě, a kterým směrem odešel, mi došlo, že se chystá jít nahoru k ruinám. Kdo ví, co tam pohledává. Možná se sám pasoval na strážce tohoto místa, a svitky jde vrátit zpátky. Nebo se jde pomodlit… Kdo ví…
Ale pokud ty svitky vrátí zpátky, znovu si je vezmu.
Pohlédl jsem k nebi. Podle postavení slunce, to není zas tak dlouho, co jsme na sebe narazili. Spíš on na mě… A tak se mnou nemohl ujít moc daleko od jezírka.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. A když jsem měl jasno, kde přibližně jsem, rychle jsem na sebe natáhl halenu a kalhoty, zahrabal ve vaku a úplně ze dna vytáhl nůž. Připevnil jsem si ho k pasu, vak hodil na záda a pak se rychlým krokem vydal zpátky k jezírku. Chvíli mi trvalo, než jsem tam došel, ale moje věci, zbytek oblečení, co visel na větvi a nestihl je pobrat, jsem tam naštěstí stále měl. Kalhoty a halena pověšené na větvi už byly suché, tak jsem je sbalil do vaku. Natáhl jsem si boty, pevně je uvázal, a na hlavu si uvázal šátek, aby mi vlasy nepadaly do čela, a abych nepropotil klobouk, který jsem si následně nasadil.
Ještě jsem se sehnul k vodě, abych se pořádně napil, pak znovu hodil vak na záda, a zamířil jsem si to zpátky směrem k ruinám.
Věděl jsem, že to tam do tmy nestihnu. Hodně mě tenhle chlap zdržel, a ještě jsem se vracel pro zbytek věcí.
Tak jsem zamířil rovnou k jeskyni, kde jsem přespával.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem si všiml stop, které vedly přímo do mého provizorního příbytku.
Na moment jsem zaváhal, jestli jít dál, ale vrátit jsem se nemohl už ani do auta, protože brzy měla padnout tma.
Když jsem zevnitř jeskyně zahlédl záblesky, měl jsem jasno. Zůstanu tady.
Popadl jsem pár suchých větví a vešel do jeskyně.
Seděl u ohně na mém lůžku, které jsem si tu udělal. Zamračil jsem se, když jsem to viděl, ale nepromluvil jsem ani slovo a dělal jsem, jako by tam ani nebyl.
Větve jsem hodil vedle ohniště, z vaku jsem si vytáhl deku, maso a kus chleba, který jsem po cestě vyhandloval, protože jsem o své zásoby jídla přišel při potyčce na dálnici. Vak jsem pak hodil na zem, posadil se na něj, co nejblíž k ohni ale dost daleko od toho chlapa, zabalil se do deky, a s neustálým pozorováním jeho osoby, jsem se pustil do jídla.
Nash
Rozdělal jsem si oheň, usadil se na místo, které nejspíš sloužilo tomu klukovi jako postel, jeho zbraně uschoval ke stěně, a pak se pustil do čtení svitků.
Byl jsem překvapený víc, než když jsem ho tu uviděl. Ty svitky obsahovaly informace, které jsem hledal i já.
Proč? Chtěl to snad skutečně prodat? Nebo chtěl někoho chránit?
Svitky jsem znovu sbalil a položil je vedle sebe.
Napadlo mě, že to tu prohledám, jestli tu třeba něco nenechal, ale v tu chvíli vešel dovnitř.
Napjal jsem se, ale žádný útok nepřišel. Jakoby nic si sedl k ohni, zabalil se do deky a začal jíst.
Zíral jsem do ohně a cítil jho pohledy.
Má v plánu mě zapíchnout ve spánku?
Pokud ano, tak to má hošík smůlu. Dnes rozhodně nehodlám spát.
Po chvíli ticha jsem vzal do ruky svitky a natáhl ruku k ohni.
„Vím, co se tam píše. Je to něco, co hledám. Něco, co zastaví tu nemoc, nebo co to je, která se rozšířila. Nevím, proč je chceš ty, ale pokud jsi jen hledal něco, co můžeš prodat, raději to spálím. Pokud jsi tu ze stejného důvodu jako já, vrátím ti je,“ podíval jsem se mu do očí, ve kterých se odrážela zář ohně a které měly modravý nádech.
„Nechci zbytečně prolévat krev. Jen chci najít tu květinu," dodal jsem spíše pro sebe a stočil pohled zpátky k ohni.
Swen
Nechal jsem ho mluvit. Mlčky jsem jedl a dál ho pozoroval. Když odvrátil pohled a zadíval se do ohně, já očima přelétl jeskyni, aspoň místa, kam dosahovalo světlo z ohně, abych zjistil, kde jsou mé zbraně.
Ale neviděl jsem je. Nejspíš je někde dobře schoval, nebo po cestě zahodil.
Nervózně jsem mlaskl, když jsem zjistil, že jsem odkázaný jen na tu kudlu, co mám u pasu.
On mě možná nezabije, ale jsou tu zvířata, proti kterým se s nožem neubráním. Potřebuji své zbraně. A to ani nemluvím o cestě zpátky.
„Udivuje mě, že někdo jako ty umí číst. A ještě ke všemu tento starý jazyk. Inkové vymřeli dávno předtím, než zmizela stará země.“
Když jsem viděl, jak stáhl obočí, jen jsem se ušklíbl.
„Nestihl jsem si to přečíst. Ale pokud mi je dáš, přečtu si je vrátím ti je. Nepotřebuji je tahat sebou. Uložím si to tady,“ zaťukal jsem na hlavu. „Pro mne není problém si to zapamatovat, znak od znaku, a celé to překreslit. Jen… Bylo by to pro mne zbytečné zdržení. Pro nás… Pokud nezjistím, co potřebuji, naše osada do pár let vymře.“
Zabalil jsem zbytek jídla do plátěného pytlíku a položil ho vedle sebe. Napil jsem se a měch s vodou položil vedle jídla. Stejně budu ráno zase jíst. Pokud mi to teda nesežere on…
Podíval jsem se na něho z pod klobouku, jako bych chtěl z toho pohledu vyzvědět, jestli mi vyžere moje zásoby nebo, má něco svého. Ale pak jsem jen pokrčil rameny, a víc jsem si přitáhl deku kolem těla, protože mi začínala být zima. Opřel jsem se o tu studenou skálu, a přivřel oči.
Potřebuji si odpočinout.
Pokud ty svitky spálí, nezbaví se mně. Kam půjde on, tam půjdu já…
Nebo… Vrátím se do ruin a možná tam najdu jinou stopu.
Jenže jsem věděl, že je to nesmysl. Nic jiného, žádná jiná zmínka o té rostlině není.
Nash
No, moc vstřícný nebyl.
Sice mi odpověděl, ale neodpustil si rýpnutí, a navíc to vypadalo, že jen čeká, kdy se mě bude moct zbavit.
Zavrtěl jsem hlavou a ruku stáhl.
„Nechám si je u sebe. A jen pro tvou informaci, byl jsem tu ještě před tím, než se stala ta katastrofa, která zničila svět."
Vstal jsem, přešel k jeho hromádce větví a hodil jich pár do ohně, aby se víc rozhořel. Když jsem si sedl zpátky, vzpomněl jsem si na ránu na paži. Rozvázal jsem kapesník, hodil ho do ohně, s pak prsty prozkoumal ránu.
Jak jsem předpokládal. Jen jizva, nic víc. Přesto byla regenerace den ode dne bolestivější.
Vyhrnul jsem si rukávy na košili, protože u ohně bylo teplo a mrkl na běláska. Viděl jsem, jak se mírně chvěje, a cítil, jak noční chlad začíná prostupovat jeskyní.
Ani nevím, proč jsem se staral.
Mělo by mi být jedno, jestli umrzne nebo někde zařve, ale když mluvil o ochraně osady, na okamžik mi připomněl sebe samého.
„Nedržkuj," houkl jsem na něj, abych zastavil jeho protesty, když jsem ho odtáhl od stěny, strhl z něj deku, sedl si za něj a jeho záda si opřel o svou hruď.
Nohy jsem obtočil kolem těch jeho, a zepředu přes nás přehodil deku. Sundal jsem mu klobouk, opřel si bradu o jeho hlavu a zadíval se do ohně.
Vzpomínal jsem, kdy naposledy byl někdo na mé výpravě se mnou.
Bylo příjemné zase cítit něčí teplo, i když jsem byl zvyklý na samotu.
Swen
Udiveně jsem na něho pohlédl, když řekl, že tu byl už před katastrofou.
„Hm, netušil jsem, že jsi takový kmet, který se kamarádil ještě se starodávnými Inky,“ neodpustil jsem si poznámku.
Ale rozhodně se mi moc nelíbilo, jak si mě přitáhl k sobě. Nechtěl jsem, raději bych zmrznul.
Cítil jsem se strašně nesvůj. Neměl jsem už strach, že by mě zabil. Ale bylo to divné.
Takhle sedět u někoho…
Proč to dělá? Nemá nás rád. Tak proč?
Když nás přikryl dekou, tak jsem si podle jeho příkladu hmatem zkontroloval ránu na ruce.
No, nejsem v uzdravování tak rychlý jak on. Pár dní ještě potrvá, než se mi to zahojí. Ale není to nic, co by mě ohrožovalo na životě, nebo zpomalilo v pohybech.
„Jsi divný,“ řekl jsem tiše.
Nevěděl jsem, jak mám sedět. Byl jsem jak na jehlách, protože jsem nikdy takhle u nikoho nesedával. Když jsme dospívali, měli jsme společné chatrče ještě s pěti chlapci, ale nikdy jsme si nebyli tak blízcí. Nebo spíš… Nikdo si nebyl tak blízký se mnou. Nevím, jestli měli ze mě strach kvůli mé síle, nebo si drželi odstup jen proto, že jsem je převyšoval inteligencí. Nebo snad proto, že to bylo zakázané…
Vzpomněl jsem si na své lidi, a doufal jsem, že až se vrátím, pokud se vrátím, tak ti, co mají svůj věk, budou ještě na živu. Že bude na živu moje máma…
Při vzpomínce na ní, jsem úplně zapomněl na to, koho mám za sebou. Opřel jsem si hlavu o kolena a zavřel oči. Bylo mi teskno. Ale musel jsem to překonat. Učili nás, že stesk, je slabost, která nás může ohrozit.
Musím být silný…
Snažil jsem se na nic z toho nemyslet tak urputně, že jsem ani nepostřehl, kdy mě začínala zmáhat únava, a já se po chvíli mírně sesunul na bok a začal pravidelně oddechovat.
Nash
Jeho rýpavou poznámku jsem nechal bez povšimnutí. Stejně jako jeho tichou připomínku.
Ano. Nejspíš jsem divný.
Ale...
I když bělásek nepatřil zrovna k těm, se kterýma bych si sedl na čaj o páté a zahořekoval si nad strašlivým osudem, nějak jsem cítil, že jsme si v něčem podobní.
Avšak to neznamenalo, že bych ho teď vzal do osady a udělal z něho svého kamaráda.
Částečně jsem mu pořád nevěřil, hlavně proto, že tu byl sám a docela se lišil od ostatních bělásků.
Nejen svým bojovým duchem, ale i svou chytrostí.
Pokud na tom byl dobře, dávno si mohl podmanit ostatní, takhle to v tomhle světě fungovalo, ale on se místo toho plahočil přes půl zničené země, aby zachránil svůj lid.
Jo, v tomhle jsme měli něco společného, i když já se aspoň neplahočil přes půl země, ale byl jsem tu v podstatě doma.
Stiskl jsem rty k sobě a zamračil se.
Zauvažoval jsem, že ho tady nechám a půjdu i v noci do ruin, abych se ho zbavil, jenže místo toho jsem si uvědomil, že si lehám na záda, do jeho provizorního lůžka a běláska si opatrně zčásti pokládám na svou hruď a zčásti si ho tisknu k boku.
No, může to být šance, jak zjistit, co udělá.
Z těch svitků, jsem se dozvěděl, že někde na tomhle světě má být ukrytá oáza, posetá rostlinami, které dokáží nejen vyléčit jakoukoliv nemoc, ale i prodloužit život.
A cestu k té oáze měla ukázat mapa, na kterou odkazoval jeden ze svitků.
Nevěděl jsem, jak moc dobrý je bělásek ve čtení starých znaků, ale pár z nich se dalo snadno splést za úplně jiné významy.
Mapa byla podle všeho ukrytá v chrámu nebo aspoň stopa k ní, a to že ji neměl nasvědčovalo o několika věcech. Buď ty svitky opravdu nečetl, nebo lže a číst neumí, ale někdo si ho najal, aby je našel, nebo si spletl význam těch znaků.
Ať tak či onak, dám mu poslední šanci.
Přehodil jsem přes nás deku, objal ho kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Druhou rukou jsem si podložil hlavu a zavřel oči. Nespal jsem, ale chtěl jsem vědět, co bělásek udělá.
Jestli mě zabije, zbaběle uteče, nebo zůstane.
Ani jsem netušil, co by mě potěšilo víc. V prvním případě bych ho zabil, škoda toho zadečku. V druhém případě bych ho nechal jít, nemám čas nahánět po lese vzpurné děcko, a ve třetím případě…
Vlastně jsem ani nevěděl, co bych dělal ve třetím případě. Nebyl jsem zvyklý na společnost, už tak, od našeho setkání jsem řekl víc slov než snad za všechny své výpravy, ale možná občas nebylo na škodu mít společnost. I když pořád jsem nevěděl, co je zač. A držet si ho po boku…
Byl by to dobrý nebo špatný tah?