Justin
To co se odehrálo, bylo tak rychlé, že jsem nestihl nic. Byl jsem úplně v šoku. Jindy bych už dávno někoho takhle serval dolů, ale…
Brian to na mě vychrlil a ještě mě políbil…
Posadil jsem se a chvíli hleděl na zamčené dveře od koupelny.
Všechno jsem byl schopen strávit, ale to, jak se chová, to rozhodně ne. Nejsem nějaká holka, aby mě tady tak uháněl. A navíc… I takové holky od sebe odháním, protože mi to vadí…
A Brian – vždycky jsem ho viděl jako tichého milého kluka, který spíš potřeboval ochránit, a to se mi na něm líbilo.
A že mě miluje? Jsem snad Sibyla, abych to věděl?
Ale tohle… tohle ne…
Vstal jsem a zastavil se u koupelny.
„Máš pravdu, nepřibližuj se ke mně. Ale ne proto, že bys mi byl odporný. Takový já nejsem. Ale proto, že se chováš jako kretén, a to mi na tobě vadí víc než to, že jsi na kluky. S tím bych problém neměl…“
Sebral jsem se a odešel ke dveřím, odemkl jsem a dovnitř vpadl přiopilý Felipe, který seděl na zemi a opíral se o dveře.
„Co jste se tam hádali? Ani jste neslyšeli, že klepu na dveře,“ mumlal svým zlomeným jazykem.
„Běž do prdele, vychrápej se a neotravuj nikomu vzduch. Za chvíli se vrátím, musím jít na recepci.“ Nechal jsem ho ležet mezi dveřma a šel dolů.
Brian
Jen jsem seděl a zapíral hlavu o dveře. Nedokázal jsem zastavit slzy, které si dělaly, co chtěly.
Ano, jsem kretén… Nechápu sám sebe, a proč jsem se takhle choval. Nějak jsem se ztratil sám v sobě a v citech, které neměly nikdy spatřit světlo světa. Moje srdce asi exploduje a v hlavě mi hučí, jak kdybych v ní měl hejno včel.
Zavřel jsem oči a zakryl si uši, abych už nic neslyšel. Nic.
Ani neví, jak dlouho se tímhle vším trápím, jak těžké je to tajit a ještě k tomu ho každý den vidět ve třídě. Netuší, jako to je, být sám ve škole, kde je tolik lidí. Nezná, co je to nemít nikoho, kdo by ho chápal. Jen jsem chtěl mít někoho, ke komu mohu vzhlížet. Jen jednu lásku, která mi zlomí srdce, abych mohl být do konce života sám. Vždy jsem si připadal zvláštní, jiný, než všichni ostatní a když jsem zjistil, že mě přitahují kluci, přestal jsem existovat, aby se mi nikdo neposmíval. Možná jsem byl zbabělec, ale přesně kvůli tomu, jak teď reagoval on, jsem celé roky byl jen šedá myš.
Seděl jsem tam asi půl hodiny a nakonec si opláchl ruku, která už byla skoro celá od krve. Zabalil jsem klouby do malého ručníku a vyšel ven z koupelny.
Felipe chrápal na své posteli tak, jak nejspíš přišel a strašně smrděl. Radši jsem otevřel okno, aby nám do rána nebylo zle a zalezl jsem pod peřinu, snažíc se usnout.
Justin
Dole na recepci mi nakonec namazali loket nějakým gelem a dali mi ještě pro jistotu obinadlo. Ale na noc si ho stejně dávat nemůžu. Na cestě zpátky jsem pak potkal Jacoba, který se nenápadně proplížil na kolej, aby ho nikdo nenačapal venku.
„Jak je Grace?“ zeptal jsem se ho, když už jsme šli po schodech nahoru.
„No je z toho mimo, ale bude dobrá. Už vymýšlela, jak jim oběma rozbije huby. Řekl jsem ji, že už nemusí,“ zasmál se a ukázal mi odřené klouby na rukách.
„No jen doufám, že si toho třídní nevšimne,“ mírně jsem se zamračil.
„To máš z toho?“ ukázal Jacob na obinadlo v mé ruce.
„Jo,“ promnul jsem si ruku. „Narazil jsem si loket, ale bude to v pohodě. Pořád lepší, než monokl pod okem,“ zasmál jsem se a pak jsme se rozešli každý do svého pokoje.
V našem byla tma. Felipe chrápal pod otevřeným oknem. Usnul i v botech. Nejspíš se do postele plazil po čtyřech. Došel jsem k němu, sundal jsem mu boty a přikryl ho.
Jen na moment jsem se podíval na Brianovu postel. Byl přikrytý a nejspíš už taky spal. Zul jsem se, obinadlo hodil na stolek a pak si lehnul. Opravdu se mi chtělo spát. Byly skoro dvě hodiny a já byl dost unavený. Zítra mám ještě večerní trénink a v sobotu musím našim pomoct.
Brian se nepatrně pohnul.
Takže nespí… Teda myslím si to… Chvilku jsem se na něj přes tu tmu díval, ale pak se mi začalo zívat.
„Za Grace se omlouvám, dobrou noc,“ řekl jsem ještě a otočil jsem se k Brianovi zády. To je asi tak vše, co jsem mu chtěl.
Teď chci už jenom spát…
Brian
„Já se omlouvám, neměl jsem ti to tak vpálit do tváře. Dobrou noc,“ přetočil jsem se na břicho a zalehl si ruce.
Tuhle polohu jsem měl nejraději. Dokázal jsem tak usnout snad vždy, ale tentokrát nic nepomáhalo. Nakonec jsem se asi v šest ráno zvedl a hodil na sebe běžecký tepláky a mikinu. Boty jsem si nazul až na chodbě abych nikoho nevzbudil.
Venku bylo krásně. Hezky chladný vítr mi čechral vlasy a já si užíval tu krásně upravenou venkovní běžeckou trať, kterou tu měli. Dal jsem si tolik okruhů, že jsem málem zkolaboval, ale pomohlo mi to.
„Jsi tu takhle brzo? Proč si nezkusil běžecký oddíl? Běháš fakt rychle…“ ozval se hlas z tribuny a já si musel zastínit výhled, abych ho viděl, protože slunce svítilo přímo proti mně.
„Ahoj Simone. Chtěl jsem si provětrat hlavu,“ řekl jsem a posadil se na trávník.
Simon ke mně došel a podal mi vodu.
„Už jsem tu jednou byl, ale nechtěl jsem tě rušit. Co říkáš na to, že by ses vysprchoval a já tě vzal na snídani?“ usmál se a ukázal na mou propocenou mikinu.
„Jo… To bych bral. A už jsem se rozhodl, půjdu sem.“
Simon se nadšeně zavrtěl a pomohl mi na nohy.
„Tak se sejdeme v jídelně, jo?“
Jen jsem souhlasně přikývl a zamířil do pokoje. Zase jsem se opatrně vplížil do pokoje a skočil do sprchy, protože jsem byl opravdu zpocený. Jen ručník jsem si omotal kolem pasu, když jsem se vracel do pokoje.
Justin
Ráno mě probralo šustění vody. Protřel jsem si oči a rozhlédl se kolem sebe. Felipe se jen přetočil na bok, natáhl ruku k oknu, zabouchl ho a znovu s velkým chrápáním zalomil.
Pomalu jsem se posadil. Byl jsem celý rozlámaný. Prostě to není moje postel, na kterou jsem zvyklý.
Nakonec jsem vstal a začal si balit věci. Podle toho, kolik bylo, máme dvě hodiny na to, abychom se sbalili, posnídali a šli k autobusu.
Zrovna jsem si bral věci ze skříně a házel je na postel, když se otevřela koupelna a z ní vyšel Brian. Jen v ručníku... No má celkem odvahu. Ale Felipe spal jak zabitý. Teď, i když jsem původně chtěl, ho raději budit nebudu.
Jen jsem se ještě jednou podíval na Briana, jak mu zpod špatně uvázaného ručníku čouhá kousek penisu a mírně zadek…
„Hmm, pěkný,“ ještě jednou jsem se na něj výmluvně podíval, ale pak jsem si vzpomněl na to, co jsme si v noci řekli.
Otočil jsem se, převléknul se a dobalil jsem si věci.
„Jdu na snídani, až se oblečeš, vzbuď, prosím tě, Felipeho, aby nezaspal.“
Zapnul jsem si brašnu, a šel do jídelny. I když kafe skoro nepiju, tak si ho dneska nejspíš dám.
Brian
Stál jsem jak opařený a díval se na Justina, jak odchází.
Halucinace… Nějaká stupidní slyšina, se mi usadila v hlavě. Není možné, že by vůbec myslel tím „Hmm, pěkný,“ zrovna mě. Nejspíš si vzpomněl na nějaká prsa, která včera viděl. Lhal bych, kdybych řekl, že se ho chci vzdát, ale po rocích platonické lásky, jsem prostě pochopil, že bych měl jít dál. Jak jsem to vše včera vyklopil, nějak to ze mě spadlo jako obrovský kámen, a já se konečně mohl nadechnout. Ale… Pořád mi z něho buší srdce a žaludek se mi sevře, když ho vidím. Je to bláznovství, jenže mě se v něm chce žít. Zatím… Až skončí škola, tak už ho tak často neuvidím, třeba mě zaujme někdo jiný… Třeba taky ne, ale pokusím se o to.
Chtěl jsem vypadat dobře, už jen proto, že mě pěkný kluk pozval na snídani a všiml si, že žiju. Hodil jsem na sebe přiléhavé tmavě modré džiny a zahnul si je dole, aby seděly ke značkovým mokasínům. Vzal jsem si tmavě zelené tričko s potiskem a splývavý svetr, který vše doladil. Takhle jsem ve škole nikdy nechodil, tak jsme měli jen uniformy, ale uměl jsem se dobře obléct a sledoval módní směry, které zrovna frčely. Víc než já, byla módou zblázněná máma a taky v ní podnikala. Měl jsem oblečení víc, než kdokoliv jiný. Ještě jsem si prohrábnul vlasy, aby se stáhly dozadu a došel k Felipemu s miskou studené vody.
S chutí jsem mu ji vychrstl do obličeje. Když se na mě vztekle otočil, už jsem stál u dveří a s úsměvem je zavíral.
Před jídelnou na mě čekal Simon, který si mě neustále prohlížel, i když jsme si sedali ke stolu. Ani jsem se nemusel dívat, kde je Grace, ale těšilo mě to. A ty dva jsem ani u snídaně zatím neviděl, za to… Moje srdce vynechalo dva údery a já radši stočil svůj pohled na jídlo.
Tohle nedám… Nemůžu ho vidět… Nemůžu.
Justin
Seděl jsem mezi ostatními, co se pomalu troudili do jídelny a nacpával se dobrou snídaní.
Jacob právě vešel, krátce se rozhlídnul a pak zamířil rovnou ke stolu, kde seděl Carlos s Denisem. Už jsem vstával, protože jsem tušil problémy. Ale on se k nim jen naklonil, něco jim řekl a sevřel ruce v pěst. Oba k němu zvedli hlavy, kde bylo jasně vidět, jak jsou zřízení a zavrtěli s nimi. Jacob se pak narovnal a spokojeně si došel ke snídani a usadil se k nám.
„Grace prý snídat nebude, není ji ještě dobře, ale je v pohodě,“ zašeptal mi do ucha. „A těm dvěma jsem řekl, že jestli před někým o ní něco ceknou, tak jim rozmlátím držky.“
Kývnul jsem a se zadostiučiněním se na ty dva podíval. Jen sklonili hlavy k jídlu a dělali, že je nic nezajímá.
„Hele!“ drcnul do mě z druhé strany George. „Podívej se na svého poskoka, neměl by být tady?“
Podíval jsem se ke stolu, kde se právě Brian usazoval vedle nějakého pěkného vysokoškoláka.
Bavili se jako nejlepší kamarádi.
No, nezdá se. Tichá voda, která je do mě…
Seru na něho. Je tu chvíli, den i s cestou a už má takovou společnost. Tak ať si ji užije.
S podmračeným pohledem jsem se vrátil ke své snídani.
„Už není můj poskok, měl jsem ho plný zuby,“ řekl jsem tak mezi jednotlivými sousty. „A pohni si s jídlem, za chvíli máme být u autobusu.“
Víc jsem si ho nevšímal a staral se jen o své jídlo. Rychle jsem dojedl a vypadl na pokoj pro baťoh.
Felipe se právě sbíral, že půjde do jídelny. Jen jsem po něm hodil jeho tašku, aby si ji vzal sebou, protože to jinak nestihne na autobus.
Brian
Spokojeně jsem dojedl a zvedl se k odchodu. Simon mě doprovodil na pokoj a ještě mi neustále vykládal, kde a co je. Jací jsou učitelé a jaké předměty se budu muset drtit a které ne. Jaké by doporučil a které zakázal. Místy jsem se pousmál, protože to vyprávěl tak zábavně, že jsem i na moment zapomněl, co mě trápí.
Vzal jsem si věci a Simon mě ještě vyprovodil k autobusu. Venku mi stiskl ruku a dal kartičku s telefonním číslem. Ale v tu chvíli, si mě k sobě přitáhl, až jsem ucítil, jak se mi jeho dech otřel o ucho.
„Líbíš se mi. Chtěl bych tě vidět znovu. Jak se ti bude chtít, tak mi zavolej, číslo máš. Hezkou cestu, Briane,“ oddálil se ode mě a pobaveně si mě přeměřil.
„Ujedou ti,“ ukázal na autobus, což mě konečně probudilo.
„A… Ahoj,“ odpověděl jsem mu a v rychlosti nasedl do autobusu.
Díky bohu byla moje sedačka prázdná a já se na ni usadil. Ani jsem nevěřil tomu, že po tom všem, se mnou bude chtít Justin mluvit a tak tahle možnost byla lepší. Grace se tiskla ke svému zachránci a podle propletených rukou, se už aspoň ona nemusela trápit.
Proč nejsem holka? A pěkná?
Nandal jsem si sluchátka a zapnul si hudbu, která mě okamžitě uvolnila. Byl jsem ještě po ránu unavený. Skoro nic jsem nenaspal a tak jsem po chvíli vytuhnul s tváří opřenou o okno.
Justin
Doběhl jsem na autobus zase jako poslední. Ještě mě cestou zastavil trenér, který mě včera provázel po areálu, a dal mi ještě nějaké prospekty. Mluvil na mně, ale já ho poslouchal jedním uchem. Přes jeho rameno jsem sledoval, jak se Brian loučí s tím fešákem.
Když jsem nastoupil do autobusu, vysloužil jsem si pokárání, ale nakonec mě třídní poplácal po rameni, když viděl ty prospekty v mé ruce. Chtěl jsem si sednout někde dál od Briana, ale nebylo kde. Jediné volné místo bylo před Denisem a Carlosem a to jsem vážně nechtěl riskovat. S povzdechem jsem si nakonec sedl vedle Briana. Opřel jsem se o opěradlo do uličky, abych se o něj neotřel ani náhodou. Jen dvě hodiny a budu mít klid.
Mikinou jsem si podepřel krk, aby mě pak nebolel a zavřel jsem oči. Budu se muset trochu prospat, protože večer mám ještě trénink.
Vážně se mi tam nechce. A ruka pořád bolí.
Jen sem tam jsem vnímal zvuky kolem. Mluvení, hudbu a chichotání.
Občas jsem mrknul okem, kde jsme, jinak jsem se snažil celou cestu tvářit, jako že tu nejsem.
Brian
Když jsem se probral a podíval se vedle sebe, málem jsem prošel oknem. Byl jsem tak v šoku, že jsem zcela zamrzle civěl na jeho tvář. Byl jsem jak v transu… Ne a ne se přestat dívat, na ty dokonalé rysy, které mě zase jen utvrdily v tom, že víc zamilovaný už být nemůžu.
Jsem blbec… Blbec… Kretén… Vím o něm vše, co mi ve škole ukázal, když jsem ho sledoval. Ale jeho soukromí neznám. Copak mi stačí jen to, co má rád? A jaký opravdu je? Co cítí? Tak moc bych ho chtěl poznat a ukázat mu, kdo doopravdy jsem.
Nemohlo mi uniknout, že si odlehčoval ruku a přesněji loket. Nemohl jsem mu pomoct tam, ale s tím loktem teď ano. Častokrát jsem měl v dětství zničená kolena, nebo rameno, když se mnou mlátili o žíněnku. Přišel jsem na mnohé a hodně se přiučil i to, jak masírovat zraněná místa.
Opatrně, abych ho nevzbudil, jsem si přitáhl jeho ruku. Bylo to naražené, podle modřiny, která se mu tam začala vybarvovat, ale podle všeho, co jsem o něm věděl, tak měl dneska trénink a takhle by ho to dost bolelo.
Pomalu od prstů jsem mu uvolňoval svaly, až k loktu, na kterém jsem si dal opravdu záležet. Bylo mi jasné, že nespí, ale nevěděl jsem to určitě.
„Nechej mě to udělat. Jinak tě to bude bolet,“ řekl jsem tiše, aby to nikdo neslyšel a ani neviděl, jak mu masíruji ruku.
Justin
Teplá Brianova ruka mě chytla za loket. Mírně jsem ucuknul, ale nechtěl jsem dělat rozruch, tak jsem nechal zavřené oči, a Briana, ať mi to promasíruje. Ale nevím… Jasně řekl, že se mě už nedotkne… Prostě mu nerozumím. Byl na mně naštvaný a řekl mi spoustu věcí a nasral mě. Na oplátku mu já řekl, svoje…
Ale stejně, jsem na něho pořád naštvaný, protože… prostě… No já nevím.
Chvíli jsem ho nechal, ale tak nějak jsem si podvědomě říkal, že ne… Prostě ne… Jsem z něho zmatený a je to snad první kluk, u kterého prostě nevím, jak se chovat. Mám z něho v hlavě guláš.
A navíc… dotek jeho ruky, spojené s jeho vůní znamená zmatek pro mne…
„To stačí,“ řekl jsem tiše, aniž bych otevřel oči.
Nevím, jak dlouho bych tohle snášel v klidu. Začínal jsem z toho být až moc nervózní. Svoji druhou rukou jsem ho odstrčil, ale to jsem se musel k němu mírně naklonit. Proč jsem nejdříve neotevřel oči?
Brian byl mírně předkloněný, nejspíš proto, aby nikdo neviděl, co dělá, a já se v tu chvíli otřel svou tváří o jeho.
Na moment jsem ztuhnul…
„Řekl jsem, že to stačí,“ dodal jsem tiše, když mě ještě držel za ruku. Vytrhl jsem ji a opřel se zpátky o sedačku.
„Nemyslete si, že když jste dneska nebyli ve škole, že máte odpuštěné písemky. Zítra máte volno, ale v pondělí přijďte připravení. Všechno si posbírejte, ať nic nezapomenete,“ přerušil šum v autobuse hlas třídního.
Na téma písemky se málem ozvalo i pískání.
„Tak ticho!“ okřikl všechny. „Máte celý víkend na to, abyste se připravili, a víte to už týden, že bude písemka z Anglické literatury. Takže žádné námitky…“
No, tak tohle se naštěstí tolik učit nemusím. A stejně bych na to ani neměl čas. Zítra budu pomáhat mámě a tátovi. Ale nevadí… Baví mě to…
„Díky za masáž,“ řekl jsem ještě jen tak mimochodem Brianovi. Otočil jsem se na druhou stranu a díval se přes uličku ven z okna. Právě jsme přijížděli ke škole….
Brian
„Sakra, písemka z Angliny, super," povzdechl jsem si nahlas a ihned si vysloužil nepříjemný pohled od třídního.
„Zrovna tobě, Briane, by se měla písemka provést, jinak budeš mít špatný průměr," řekl třídní a posadil se zpět na sedačku.
Nervózně jsem si promnul ruce, protože tenhle fakt mě taky pěkně štval, jenže mě to tak hrozně nešlo do hlavy. Nakonec jsem se zamyšleně podíval z okna a zůstal v šoku civět na osoby venku.
„Grace, je tu tvoje máma a táta i se ségrou. Ale jsou tu i moji rodiče, nevíš, co se děje?"
Nejezdili pro nás, neměli na to čas a najednou tu byli spolu. Srdce mi radostí poskočilo, došlo mi totiž, že by se mohl vrátit Jeff.
„Co? Naší?" radostně zapištěla Grace.
„Nejspíš přijeli bráchové, nic jiného mě nenapadá."
Grace jen radostně zatleskala rukama a začala si balit věci do batohu. I Já jsem zapl batoh a netrpělivě čekal, až se otevřou dveře. V rychlosti jsem ještě vytáhl mastičku a vrazil ji Justinovi do ruky.
„Uvolní to svaly a pomůže od bolesti. Ještě jednou se omlouvám, ahoj," říkal jsem mu a pomalu se zvedal k odchodu.
Justin
Na poslední chvíli jsem zachytil mastičku, co po mně Brian hodil. Jen jsem na něho udiveně pohlédl.
Ale to už se nadšeně hrnul z autobusu ven.
„Páni, to je kost,“ slyšel jsem George, když se přes okýnko díval na Graceinu sestru.
„Pro tebe moc stará,“ zasmál jsem se a vysloužil si bouchanec do žeber.
„Debile,“ zasmál se George. „Hele, jdeme na oběd, Půjdeš s námi?“
Podíval jsem se na hodinky. Času bylo dost, tak jsem na to kývnul. Doma stejně ještě nikdo není a kdo ví, jestli máma měla teď čas navařit.
Vyšli jsme a zamířil do města. Ještě jsem jen mrknul, jak Brian a Grace nastupují do těch super aut a odjíždí.
„Hele, pořád platí, že Brian už není tvůj poskok? Co Jacob,“ naklonil se ke mně George, když viděl, kam se dívám.
„Myslím, že mu dá pokoj, protože by mu asi Grace rozbila hubu,“ zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, že v autobuse vedle sebe seděli jako dvě hrdličky.
Mířili jsme do restaurace, kde celkem dobře vařili. Bylo to v centru u hlavní cesty, ale vevnitř byl vždycky klid a rádi jsme tam chodili. Přidalo se k nám ještě asi pět děcek.
Objednal jsem si něco lehčího, abych mi nebylo blbě, až půjdu na trénink. Seděli jsme a docela dobře se bavili… Každý probíral, co na univerzitě viděl, koho potkal, a jedna z holek se zeptala, co se stalo Denisovi a Carlosovi. Jen jsem pokrčil rameny. Nikdo nic nevěděl a já taky ne. A u toho to zůstane…
Brian
„Ahoj zlato,“ ozvala se máma hned poté, co jsem k nim došel.
Objala mě a nasměrovala do auta.
„Jeff volal, že jsou na cestě. Tak je vyzvedneme na letišti,“ usmála se a mě se po těle rozlil příjemný pocit.
Tak moc jsem se na něj těšil. Nastoupil jsem do auta a viděl, jak Grace nadšeně skočila svému tátovi do náruče.
„Přijede i se Stanem?“ zeptal jsem se.
„Jo a přiveze i svého přítele, stejně tak i Stan,“ odpověděla mi celá nadšená.
„Cože?“ překvapeně jsem zůstal zaražený v sedačce.
„Přivezou si i své kluky. Jsem zvědavá, koho si našli, hlavně vždy samotářský Stan.“
Dál jsem nepromluvil, jen jsem seděl a přemýšlel nad tím setkáním. Jací budou a vlastně jsem mu i záviděl, že si někoho našel, když mě pomalu a jistě praskalo srdce z nedosažitelných cílů.
Cesta trvala tak půl hodiny a další hodinu jsme čekali na odbavení jejich zavazadel.
Když jsem poprvé spatřil Eiho, jen jsem užasle zůstal stát. Byl opravdu moc pěkný a k Jeffovi se hodil. Nějak jsem nebyl pořádně schopen slova, protože jsem nevěděl, jak se k němu chovat, nebo jestli anglicky rozumí, ale bylo vidět, že s tím problémy nemá a mluvil, jako kdyby to byl jeho rodný jazyk.
Ještě než jsme odešli, podíval jsem se na Stana a jeho kluka. To už mi brada klesla až na zem. Jeho červené vlasy a tvář... Nevěřil bych, že si takoví suchaři, jako je můj bratr a Stan, najdou takové krasavce. Tak proč jsem něco podobného nemohl mít i já.
Všechno se ve mně sevřelo, jak mi to bylo líto a nálada mi najednou klesla na bod mrazu.
Celou cestu domů, jsem je oba neustále pozoroval a snažil se přijít na to, jak získat něco takového i pro sebe.
Poté jsem se už jen díval z okna, a když jsem spatřil Justina, jak s někým vychází z restaurace, moje srdce asi explodovalo.
Nikdy se nedokážu zbavit pocitu, že bez něj nemohu žít. Jen se na něj dívat…
Ale kdyby po něm nešlo tolik lidí. Kdyby…
Proč si musím tak moc ubližovat?
Promnul jsem si prsty a radši sklonil hlavu, aby si Jeff nevšiml, jak jsem v prdeli. Jako kdybych si z prstů chtěl sejmout jeho vůni a uschovat si ji.
Justin
Nakonec jsme v restauraci byli víc jak dvě hodiny. Čas pokročil, a já už se musel balit domů a připravit se na trénink. Nakonec i ostatní se rozhodli, že půjdou taky, protože je doma už čekali. Některým i rodiče volali, kde jsou a my z toho měli strašnou srandu.
Vyšli jsme před restauraci, ještě pořád rozesmátí, jak Goerge neuměl spočítat svou útratu. Nakonec vytáhl kreditku.
„Ty jseš debil!“ vykřikl náhle George, když jsem jim řekl vtip, na který jsem si právě vzpomněl.
Smál se tak, že ztratil rovnováhu a drcnul do Jeny, která s námi nakonec taky šla. Na poslední chvíli jsem ji zachytil, a ona se celá červená hned raději vzdálila na dva kroky.
No, Grace na ni teď nemá čas, a nejspíš se s námi odhodlala víc mluvit od chvíle, kdy viděla, co jsme pro Grace udělali. Je to celkem fajn holka, když se na ni tak dívám. Jen by se neměla tak stydět.
Rozloučil jsem se a já zamířil domů.
Naši ještě nepřišli, tak jsem si všechno v klidu pouklízel a připravil se na trénink. Za dvě hodiny mám vyrazit, abych to stihl. Natáhl jsem se ještě na gauč.
Celou dobu jsem přemýšlel o uplynulých dvou dnech. A že bylo o čem přemýšlet.
Ale jedna myšlenka přebíjela všechny ostatní. Proč mi je Brianova blízkost tak příjemná?
Náhle jsem vyskočil na nohy a zaběhl do svého pokoje. Sehnul jsem se k posteli a vytáhl z pod ní krabici od bot, schovanou úplně vzadu. Usadil jsem se na zemi a otevřel ji. Díval jsem se na všechny ty časopisy, které jsem tam měl uložené. Kdyby na to přišla máma nebo táta, tak nevím…
Vzal jsem jeden do ruky a začal v něm listovat. Ale jako bych se náhle díval na rodinné fotky. Nic mi to neříkalo… Hodil jsem ho zpátky, a s pohledem upřeným do krabice jsem chvilku přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl. Vytáhl jsem jeden, úplně zespod, který mi tu kdysi nechal Felipe.
Pomalu jsem v něm listoval, dokud jsem nenarazil na jednu fotku, která mě zaujala. Měl krásné štíhlé tělo, stejně jako ostatní kluci, kteří se tu předváděli, ale tenhle… Měl podobné rysy jako Brian. Jen barva vlasů a očí byla jiná. Fascinovaně jsem na něho hleděl a prstem přejížděl po té imaginární postavě…
„Justine! Jsem doma!“
Brian
Byl jsem ze všeho zmatený a zklamaný. I když jsem věděl, že mi bude k ničemu, když mu řeknu, jak to s ním mám, přesto jsem nějak věřil, že se mu líbím. Jenže podle všeho jsem se pro něj stal ještě odpornějším, než jsem chtěl.
Před pokojem jsem si ale odchytil Jeffa a potřeboval s ním mluvit, věřil jsem tomu, že mi pomůže, jenže jsem nakonec nebyl schopen ničeho, jen pár věcí s ním prodiskutovat, ale jak se mám chovat poté, co mi někdo zlomí srdce, už ne. Nakonec jsem se snažit všem vyhnout a zalezl do pokoje.
Lehl jsem si do postele a pustil hudbu. Když jsem zavřel oči, stále jsem ho před sebou viděl. V představách bych ho mohl mít, ale v reálu nikdy.
Měl jsem ho plnou hlavu, srdce, každý sval reagoval na jeho fiktivní doteky a z prstů jsem i po té době cítil jeho vůni.
Justin
Ztuhnul jsem. Máma…
Vzpamatoval jsem se a rychle hodil časopis do krabice a šoupnul ji pod postel. Vstal jsem ze země a trochu si rozházel vlasy.
Vyšel jsem z pokoje právě v momentě, kdy už skoro sahala na kliku.
„Ahoj Justi, co jsi dělal?“ podívala se pátravě na můj obličej. Mé tváře byly mírně červené. „Ty jsi spal?“ zeptala se nakonec a prohrábla mi rozcuchané vlasy.
Jen jsem přikývl a nechal ji přitom.
„Tak jak bylo? Jen jsem přijela na skok, protože zas musím jet. Vezu objednávku. Nechceš jet se mnou?“
„Mám za dvě hodiny trénink,“ namítl jsem. „Ale jestli mě odvezeš pak na bazén, tak jo. Kam vlastně jedeš?“
„Rodina Sira Hunta si objednala kytky n a stůl. Asi mají nějakou oslavu, nebo co a pořádají velkou večeři.“
Zasekl jsem se. Tak tam se mi zrovna moc jet nechtělo. Máma si všimla mé váhavosti.
„Jestli nechceš, tak nemusíš…“
„Ne, pojedu s tebou, ale ty mě pak odvezeš na trénink, ano?“
Zaběhl jsem si do pokoje pro tašku a do ní hodil ještě jeden sešit. Vzpomněl jsem si na Briana, jak se tvářil na připomínanou písemku. Měl jsem poznámky k autorům, a jejich díla. Bylo to tak, aby se to dalo rychle naučit a jen důležitá fakta. Měl by to se svoji hlavou zvládnout.
Vyběhl jsem za mámou, která si z pracovny pobrala ještě nějaké papíry, a vyrazili jsme. Celou cestu vyzvídala, jaké to bylo na univerzitě. Jen jsem ji automaticky odpovídal, ale byla spokojená, protože i přes ty strohé odpovědi viděla, že jsem z té školy nadšený.
Brian
Ležel jsem, ale nedokázal jsem se zbavit debilních představ, které nikdy nebudou pravda. Radši jsem se zvedl a šel dolů za mámou, když jsem uslyšel, jak přišla Grace a dole s ní brebentí.
„No, tak co ten váš? Samuru je strašně hezký a sladký, takhle stydlivého kluka jsem dlouho neviděla, ale Stan je moc šťastný, jsem za něj ráda a co Ei?“ vyptávala se mě hned, co jsem vešel do dveří.
„Já jsem ještě neměl moc možnost ho poznat, ale zdá se mi fajn. Mami, mám docela hlad, je tu někde něco?“ zeptal jsem se, abych se nemusel zapojovat do diskuze, už tak mě všechno sralo.
„Běž do kuchyně, je tam ještě toho dost od snídaně. Schovala jsem ti dobrotu v ledničce, tak si běž vzít,“ usmála se máma a ukázala na dveře do kuchyně.
„Děkuji.“
Odešel jsem hned do ledničky a vzal si sušenou šunku a pečivo s máslem. Dal jsem si vše na tác, ale když jsem uviděl kousek kokosového dortu s bílou čokoládou, málem jsem umřel blahem. Dal jsem si ho na tác a i s čajem odešel do altánku. Moc rád jsem tam jedl. Naši tam nechodili už dlouho a mně vyhovoval ten vzduch. Pomalu jsem ujídal a bylo mi fajn. Nemusel jsem být zatažen do toho hluku kolem příprav na večeři.
Nějak jsem nechtěl vidět tolik šťastných tváří, když já sám jsem se trápil až příliš. Nebyl jsem sobecký, jen jsem chtěl být sám.
Ne… Chtěl jsem být s ním.
Justin
Netrvalo ani patnáct minut a my byli před sídlem rodiny Huntovýxh. Máma zaparkovala z boku, kde mají boční vchod a zatroubila. Během chvilky vyběhla nějaká starší paní, podle toho, jak byla oblečená, tak to musela být asi služebná, nebo tak něco. Trochu se mi sevřel žaludek, když jsem si uvědomil, jak jsou bohatí. Už jen ten barák, který vypadal opravdu nádherně. Jako nějaký palác…
Opravdu nechápu, proč Brian chodí do naší školy a ne do nějaké soukromé.
Teprve teď mi došlo, jaký je mezi námi propastný rozdíl. On je z vyšší vrstvy… Ale co. Pořád je to kluk, jako každý jiný. Má dvě nohy a dvě ruce…
Povzdechl jsem si a vystoupil z auta, abych pomohl mámě vytahovat květiny. Přeci jen jich bylo dost. Asi opravdu čekají nějakou velkou sešlost.
Vázy jsem postavil ke dveřím, protože jsem si netroufal vejít dovnitř. Ještě jsem zaběhl k autu a vytáhl sešit, který jsem si připravil.
„Můžete to prosím dát Brianovi?“ podával jsem ho té starší paní, když ještě mámě podepisovala doručení objednávky. „Potřebuje to do školy. Jsem jeho spolužák,“ vysvětlil jsem ještě, když se na mě tak nějak divně dívala.
Nakonec se usmála a s ujištěním, že sešit předá mladému pánovi, si ho ode mne převzala.
Oddechl jsem si a rychle jsem zapadl do auta.
Máma se ještě rozloučila a pak také nasedla, a konečně jsme pomalu odjížděli pryč.
Byl jsem rád, protože jsem byl celou dobu jak na trní a pořád se ohlížel, jestli se někde Brian neobjeví.
„Zastavíme se ještě na zákusek? Máš ještě spoustu času, Justi,“ položila mi máma na moment ruku na koleno.
Přikývl jsem. Jo, tak sladké bych si dal, protože mám pocit, jako bych se tím vším tady vydal komplet z celé energie.
Brian
Rozhlížel jsem se po zahradě, která v tuhle roční dobu krásně kvetla, a užíval jsem si ten klid, který jsem měl rád už jako dítě. Pokaždé, když jsem byl na dně, jsem sedával v tomhle altánku a představoval si, že jsem nějaký akční hrdina a jdu zachránit svět. Rodiče jsem měl vždy skvělé. Táta skoro nemluvil, ale byl velká opora a máma byla prostě úžasná, vždy se s ní dalo mluvit o všem. Když přišel Jeff s tím, že je teplej, byli oba v pohodě. Že ho budou milovat kdykoliv, jen když bude šťastný, takže jsem nikdy neměl obavy z toho, co by řekli mě. Jen jsem se prostě rozhodl, si tohle držet jako své vlastní tajemství. Jako něco, co je jen moje.
Dojedl jsem poslední sousto dortu a zapil ho horkým čajem s mlékem, tak jak to mám rád.
„Briane, zlato. Prosím tě, dojdi k bráně, zase blbne to otevírání a ona se otevřela jen na kousek. Dneska má přijet ten opravář. Doběhni tam, jsi rychlý, aby nemusela ta květinářka čekat. Takhle to vypadá, že je tu držíme,“ objevila se vedle mě máma. Usmála se a podala mi kartu, která to otevře ručně, když se projede scannerem.
Postavil jsem se a zadem vyběhl k bráně.
Doběhl jsem tam a mávl na auto, které stálo před ní, aby stočili okénko.
„Moc se omlouvám, dost nám to blbne, dneska přijde opravář. Hned…“ zasekl jsem se, když jsem na sedadle spolujezdce uviděl Justina.
„A… Ahoj. Otevřu to,“ hned jsem se otočil k bráně a dal kartu do scanneru.
Nic, neotevřelo se to. Zkusil jsem to víckrát, ale nešlo to. Vytáhl jsem telefon a zavolal mámě.
„No, nejde to. Vůbec to nejde. No nevymýšlím. Jak to mám asi udělat? Vysadit tunovou bránu? Taky je mi to trapný. Jo… Dobře.“
Zavěsil jsem a zpátky se otočil za jeho maminkou.
„Omlouvám se. Máma volá opraváře a hned ho sem pošlou. Pojeďte zatím zpátky a zve vás na čaj a zákusek jako omluvu. Je nám to líto, ale nedostanete se odsud. Jiná cesta není.“
Připadal jsem si jak kretén, ale fakt to nešlo otevřít. Blbá chvíle a ještě horší osoba.
Justin
Civěl jsem na tu bránu a očima ji tlačil, aby se otevřela. Nechci tady zůstat už ani chvilku.
Najednou se něco kolem nás mihlo. Máma stáhla okénko a já jen zůstal hledět na Briana.
Všiml si mě až po chvilce a evidentně tím byl taky zaskočený. Jak by taky ne. Takhle mě tu zřejmě nečekal.
Když se brána ani po několikerém jeho pokusu neotevřela, pozval nás zpátky do domu s tím, že za chvíli přijede opravář. Už jsem chytal za kliku, že vystoupím a půjdu pěšky. Ta škvíra mi na protáhnutí stačí.
„Miláčku, klid,“ položila mi máma znovu ruku na koleno, tak jak to má ve zvyku.
„Nestihnu trénink,“ odsekl jsem. „Než se to opraví, tak to bude, kdo ví kdy!“
„Neboj, odvezu tě tam a omluvím u trenéra…“
Jako by mi šlo o nějakou omluvu. Tohle je nejmenší problém. Větší je ten, že se připravujeme na závody a taky… Moc se mi tu nechce být.
„Kde máme zaparkovat? A klidně počkáme venku. Nechceme vás zdržovat v přípravách,“ podívala se máma na Briana a usmála se na něho, aby ho uklidnila, protože i on, byl evidentně nervózní.
Sakra… To mi tak ještě scházelo.
Brian
„Prosím, zaparkujte před hlavním vchodem, zatím tam doběhnu. Vezmu vás do domu, mamka jasně řekla, že jste vítáni, je to naše vina a nejspíš jsme vám způsobili veliké potíže. Prý hlavně, když jsem s vaším synem spolužák,“ podíval jsem se na Justina a pozvedl obočí.
Opravdu mě zajímalo, odkud to máma ví, protože jsem ji to neříkal.
„Uvidíme se,“ rozloučil jsem se a rozběhl se k domu.
Tohle jsem potřeboval, v tuhle chvíli to vyběhat. Tak rychle, že ztratím dech a nebudu moct chodit, to by mi mohlo zastavit myšlenky.
Byl jsem rychlejší jak oni a už se vydýchával u dveří, když dojeli ke vchodu. Otevřel jsem dveře, když přicházeli ke dveřím a usmál se na jeho maminku. Vypadala příjemně, líbila se mi.
„Pojďte prosím dál. Velmi se omlouvám, zajisté jsme vám způsobili těžkosti. Je mi to líto. Přijměte naše pohoštění, jako omluvu. Jsme normální lidé, prosím, berte nás tak,“ usmála se máma, když tiskla ruku jeho mámě.
„Tady,“ vrazila mi nějaký sešit do ruky a já jím hned listoval.
Nechápavě jsem se otočil na Justina a postrčil ho do domu, abych mohl zavřít dveře.
„Mami, kdy má dojet ten opravář?“ zeptal jsem se, když jsem odsouval židli jeho mamince a ukázal ji, že si má sednout, abych ji mohl přistrčit ke stolu.
„Zlatíčko, říkal, že do půl hodiny tu je. Po menším monologu, konečně zvedl… S dovolením, prdel a dovalí ty tuky sem,“ máma pocházela z normálních poměrů a dokázala se pěkně naštvat, ale tím jsme zase byli normální.
„Justin má trénink, určitě ho nechce prošvihnout, připravují se totiž na závody a to je důležité na přihlášku o stipendium,“ řekl jsem na vysvětlenou.
„Pokud to nestihnou, tak zajistím odvoz, nechci vám ještě přidat nějaké další potíže. Stipendium je důležité,“ máma se pohodlněji usadila a začala si povídat s jeho maminkou.
Jen jsem z jedné na druhou těkal pohledem, jak si padly do noty.
Služebná už donesla čaj a mini zákusky, které položila na stolek, aby si každý vzal podle své chuti.
„Nebojte se, nerušíte. Ale kde že. Vrátil se nám syn z Japonska, je tu jen na pár dní a přijel nám ukázat svého druha. I Torresovi to mají stejně. Krásná výzdoba, mohla bych poprosit vizitku, určitě se ještě ozveme,“ usmála se máma a drcla do mě, když jsem k ní došel.
„Můžeš zatím ukázat Justinovi pokoj, určitě si máte o čem povídat,“ drcla do mě víc a ukázala na schody.
„Nemyslím si, že by se mnou mluvit chtěl. Zajisté mu tady bude líp a ještě si nevzal zákusek,“ smutně jsem dodal a radši se podíval znovu do toho sešitu.
Justin
Vůbec se mi nelíbilo, že tu mám zůstat. Nechtěl jsem to. Ale máma mě vytáhla z auta a Brian dostrkal do baráku. Už to samo o sobě se mě štvalo. Ani se mě nezeptali, jestli chci jít vlastně dovnitř.
Měl jsem raději zůstat doma a na tohle se vysrat.
Máma si povídala s paní Huntovou a byly jak dvě nejlepší kamarádky. Když přišla řeč na můj trénink a moje stipendium, už jsem to nevydržel a vybuchnul jsem.
„Nepotřebuji, aby za mě někdo mluvil. Pusu mám,“ zamračil jsem se. „Nemusí každý vědět, že chci žád-“ zasekl jsem se, když se na mě máma otočila s přísným výrazem, jako že tohle ne…
„Justine,“ zkusila mě uklidnit.
„Počkám venku na čerstvém vzduchu,“ odsekl jsem ji nepříjemně. „Promiňte,“ otočil jsem se ještě na Brianovu mámu a pak šel tam, kde jsem si myslel, že jsou hlavní dveře.
„Justine!“ zavolala na mě mamka. Ale já ji neposlouchal.
„Jen ho nechte, to je v pořádku,“ slyšel jsem ještě hlas paní Huntové, když jsem zahnul na hlavní chodbu.
Brian
Tak tohle jsem nedal já. Mám toho tak akorát dost. Definitivně to tu rozseknu, ať to bolí sebevíc.
„Omluvte mě,“ rychle jsem oběma řekl.
Vyběhl jsem na chodbu za ním a zastavil ho zatažením za ruku.
„Prosím tě počkej! Stůj. Jen s tebou chci mluvit. Já… Omlouvám se… Nevím jak s tebou mluvit, nebo jak co správně říkat. Chtěl jsem ti jen pomoct, ne tě naštvat. Děkuji za ten sešit, i když…“ napřímil jsem se a podíval se mu do očí.
„Proč to všechno děláš, Justine? Proč mi pomáháš a potom se vždy urazíš? Proč se bojím o tebe jen otřít, aby ses neosypal, nebo já nevím. Proč mám pořád pocit, že jak se jedná o tebe, tak vše dělám špatně? Víš, jak těžký to je, vedle někoho být a tak dlouho ho milovat, když víš, že jsi neviditelný a kluk?“
Otřel jsem si slzy z očí, protože se mi to těžko drželo a naposledy promluvil, než jsem se oddálil od dveří.
„Zapomeň na to, jen kecám a tebe to otravuje. Jsou to moje otázky, ne tvoje. Už ti nebudu stát v cestě,“ ustoupil jsem od dveří a po uvolnění citů, jsem odcházel zpět, abych si prošel v pokoji ten sešit.
Možná jsem chtěl i skočit z okna, kdo ví. Vůbec jsem nechápal, proč jsem mu dal tolik otázek, na které znám odpovědi já a ne on. Proč jsem mu říkal něco, co se ho ani nedotýká. Cítil jsem se, jako nevybuchlá mina, která jen čeká na správný okamžik.