Brian
Spalo se mi příjemně, dokonce jsem cítil, jak mi někdo sundává hadr z očí a… Nic se nedělo. V nose se mi usadila známá vůně, která se tam roztahovala, jak se jí zlíbilo. Rozhodně to bylo všechno můj sen a právě se mi něco podobného zdálo.
„Grace, odpusť. Když… Když já ho mám už tak dlouho rád,“ zašeptal jsem si pro sebe a protáhl si své tělo.
Byl jsem v takovém tom milém polospánku a podle toho, jaké bylo v ošetřovně ticho, tak jsem tu byl sám.
Pomalu jsem otevřel oči. Najednou jsem spatřil Justina, okamžitě jsem ztuhl jako dřevo. Civěl jsem na něj a srdce mi šíleně bilo. Měl jsem pootevřená ústa, jak jsem byl v šoku a jednou rukou mu pohladil tvář, protože jsem se potřeboval ujistit, že to není sen.
Justin
Zmrzl jsem v pohybu, když Brian něco zašeptal. Ale moc jsem mu nerozuměl. Jen něco jako promiň, Grace a dlouho rád. Chtěl jsem se narovnat, když náhle otevřel oči.
Tak to je blbý… Musí to vypadat divně, jak jsem tak nad ním skloněný. Hned jsem stáhl ruku z jeho tváře a chtěl se zvednout, když se mě dotknul.
Jeho prsty mě zašimraly na tváři a mně po zádech přejelo mrazivé mravenčení. Rychle jsem ho chytil za zápěstí a ruku mu přitiskl na postel. Ještě chvíli jsem se mu díval do očí. Cítil jsem jeho dech na svých rtech. Byli jsme tak blízko sebe, že být to holka, nejspíš bych ho už políbil.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli ještě dýcháš,“ vzpamatoval jsem se a vysvětlil mu moji těsnou blízkost. Pak jsem ho pustil a konečně se narovnal.
Nejspíš se v Grace vážně vidí. A asi mu vadilo, když jsem se na ní ptal. Budu si to muset zařídit jinak. A hlavně, ptát se po ní, nebo ji stáhnout ven a být sami dva, teď asi nepůjde. Brian by mě nejspíš zabil.
Postavil jsem se a promnul si ucho. Proč nad tím tak vlastně přemýšlím?
„Měl by sis na Torresovou dávat pozor,“ zamručel jsem a usadil se na židli vedle postele. „Jak dlouho se tu chceš ještě válet?“ podal jsem mu ze stolku sklenici s vodou. „Ošetřovatelka říkala, že se máš pořádně najíst.“
Brian
Nebyl to sen… Bylo to hodně špatné, hlavně když byl tak moc blízko. Chtěl jsem ho políbit. Moc jsem po tom toužil, ale nešlo to. Nemohl jsem mu to odhalit. A potom… Zase mi projel srdcem šíp a rozpůlil mi ho v jednom pouhém momentu.
Prudce jsem si sedl a otočil tvář na druhou stranu.
„Grace je má kamarádka z dětství. Je moje jediná spřízněná duše. Nikdy jsem s ní nechodil a nebudu. Mám rád někoho jiného, než ji. A hlavně… Pokud s ní chceš chodit, tak máš volnou cestu, jen… Ona miluje Jackoba, ale ten ji taky nevidí, jako ten můj mě,“ setřel jsem si pár slz, co mi stekly po tváři, a postavil se vedle postele, abych si nazul boty.
„Jsem už v pořádku, jen mi zakolísal tlak. Kde je Stely?“ porozhlédl jsem se okolo, ale nikde jsem ji neviděl.
Justin
„Ošetřovatelka šla za třídním, aby si s ním promluvila o tobě. Říkala, že bude chtít mluvit i s tvými rodiči,“ uhnul jsem kousek, aby se Brian mohl obout.
Jeho řeči o Torresové jsem ignoroval.
„Zamilovaný Briant Hunt?“ pousmál jsem se, když mimošlo, co mi tu naznačil. „A kterápak to je?“
Ani nevím, jestli to chci slyšet. Ale ať už mi chtěl odpovědět cokoliv, zazvonilo na konec hodiny.
„Musím jít za matikářem. Chce, abych dopsal písemku u něho, protože jsem to nestihl.“
Otočil jsem se a vyšel ven z ošetřovny, aniž bych si počkal na Brianovu odpověď. Nevím proč, ale opravdu nechci slyšet, do koho je zamilovaný.
Cestou do kabinetu jsem si vybavoval jeho blízkost. Bezděčně jsem se dotkl tváře, které se mě on dotýkal a pak prsty přejel po rtech, na kterých jsem stále cítil jeho dech.
Jsem blázen, zatřepal jsem hlavou a zaklepal na dveře kabinetu matikáře.
„Máte na to dost času,“ nabídl mi své místo u stolu a položil přede mne nedopsaný test a tužku.
„Tak se do toho pusťte.“
Brian
„Není to žena, jsi to ty,“ řekl jsem si už jen pro sebe, protože Justin už dávno odešel.
Ani netuší, jak moc mi ubližuje a jak já sám sobě. Rychle jsem si sebral věci a zamířil za svým třídním. Když jsem vešel, tak na mě i s ošetřovatelkou zírali, jako by nevěřili svým očím.
„Prosím, neříkejte nic rodičům. Pokud vím, tak tohle se stává běžně lidem, co trpí Anémií, proto nechápu, proč to tak závažně řešíte. Nic mi není, jen jsem měl velké citové vytížení a jinak si vše plním v normě, proto nevím, proč by vás to mělo znepokojovat,“ začal jsem trochu zprudka, ale už mě to věčné až přílišné ošetřování štvalo.
„Jenže je vidět, že se ti to zhoršuje, Briane. Musíme to řešit, už jen proto, že pokud by to bylo vážné, tak tvoji rodiče…“ na moment se třídní učitel odmlčel.
„Jsem tichý, nikomu nepřekážím, a když mi není dobře, tak si dojdu lehnout na ošetřovnu. Pokud vím, tak jsou to normální projevy mé nemoci. Myslím si, že moji rodiče téhle škole dávají dost peněz na to, abyste mě nechali dělat to, co uznám za vhodné. Z žádného předmětu nepropadám a povinnosti plním včas. Ještě zastupuji tuto školu ve všech matematických soutěžích. Proč mě tedy nenecháte být a neustále mi děláte doma dusno? Bylo by lepší nechat vše v klidu a nehysterčit při každé mé slabosti. Omlouvám se Stely, ale je to tak,“ pokračoval jsem v proslovu.
Nějak jsem po tom všem měl konečně dost sil, abych všem vyklopil, co si myslím.
„V tom má Brian pravdu Stely, taky jsem si o té nemoci něco přečetl a ty za mnou přijdeš s každou prkotinou. Taky si myslím, že Brian ví nejlíp, po těch letech, co tím trpí, co jeho tělo potřebuje,“ pokáral Stely třídní učitel.
„Jasně, takže za vše můžu já. Jak chcete… Omlouvám se, a pro příště už nic neřeknu,“ prudce vstala, až málem spadla židlička a odešla ze sborovny.
„Posaď se, Briane,“ ukázal na židli před sebou, tak jsem se tedy posadil.
„Pominu tu nemoc, je pravda, že máš právo o sobě rozhodovat sám a Stely to přehání, ale co tvé známky? Matematika je pořád skvělá, ale co třeba Angličtina? Nebo Chemie? Co se s tebou děje? Býval si skvělý žák a premiant, proč ses na vše vykašlal? Už dlouho si chci o tom s tebou promluvit. Něco se ti stalo? Nebo tě někdo šikanuje? Jen mi to řekni, Briane.“
Justin
Stihl jsem to ještě před skončením přestávky. Profesor chodil po kabinetu a pročítal si zamyšleně mé výpočty, zatím co já ho s napětím sledoval.
„Můžete jít, pane Barkley. Podle toho co vidím, tak to bude nejhůř za B.“
Oddechl jsem si. Vypadá to, že nebudu muset dělat opravné zkoušky. I to Béčko mi bohatě stačí na to, abych si zlepšil celkovou známku z matematiky. Šance dostat na sportovku se zas o něco přiblížila.
Popadl jsem tašku a vyběhl jsem z kabinetu. Stihl jsem to na hodinu tak tak. Rychle jsem si sedl do lavice. Pár děcek po mně se šeptem pokukovalo, ale já si toho nevšímal. Díval jsem se jen na lavici před sebou, kde zatím bylo prázdno.
Je pořád na ošetřovně?
Jako by i Grace měla stejnou otázku, otočila se dozadu a pohlédla na mně s pozvednutým obočím. Jen jsem pokrčil rameny.
Copak já vím, kde je? Jestli je pořád tam, nebo jel domů?
„Zítra ráno odjíždíme. Sraz bude v osm hodin. Přespíme na koleji univerzity. Máme tam rezervované pokoje. Budete mít asistovanou exkurzi po univerzitě a pak celé odpoledne na to, abyste se tam pořádně rozhlédli a rozhodli se, jestli budete chtít si vybrat nějakou fakultu tam, či půjdete na jinou školu. Budete se chovat slušně, jak se na budoucí vysokoškoláky patří. Nechci slyšet žádné stížnosti. Večeře bude společná. Večerka platí od desáté. A nechci nic slyšet!“ zvýšil hlas profesor, když se třídou rozneslo nesouhlasné zamručení. „Jedeme společně s druhou třídou. Takže víte, co mám na mysli…“ rozhlédl se po některých studentech, včetně mně. U mě se pak ještě zastavil. „Povolení rodičů, máte? A peníze?“
Hrklo ve mně. Ráno jsem vystřelil z domu a úplně jsem na to zapomněl. Možná peníze bych měl, a povolení bych donesl ještě odpoledne místo tréninku. Sehnul jsem se ke kabeli a začal se v ní přehrabovat.
Zlatá máma. Vytáhl jsem složený papír, ještě ho zkontroloval a odlepil z něj lísteček se vzkazem: Mám tě ráda, zapomětlivče. Máma.
S ulehčením jsem povolení podal učiteli. Právě na té univerzitě je sportovní fakulta, na kterou chci jít.
Brian
„Nic závažného, jen běžné problémy zamilovaného kluka, pane profesore,“ odpověděl jsem stroze.
„No dobře. Tohle řešit tedy nebudeme, jen chci po tobě, abys zítra na té exkurzi trochu zapřemýšlel a vybral si správnou vysokou školu. Ta univerzita má dost skvělých oborů. Sportovní, umělecký, Angličtinu a Matematiku, nad tou bys měl zauvažovat. To je jediné, co bych po tobě chtěl. Jen nad tím zauvažuj. A teď už běž, máte hodinu. Omluv se, že jsi byl u mě,“ zvedl jsem se a ještě poděkoval.
Potom jsem zmizel ven ze sborovny.
Přemýšlet nad vysokou školou? Možná by bylo na čase, mám poslední rok, který mi právě začal a vůbec nevím, co se sebou, třeba tam najdu něco, co mi přijde zajímavé.
Došoural jsem se do třídy a po zaklepání vešel.
„Omlouvám se, byl jsem u třídního učitele.“
„Posaď se, Briane,“ ukázal učitel na mou lavici a já se posadil.
Grace mlčela a jen mě po očku pozorovala. Nechtěl jsem mluvit během hodiny a tak jsem vyčkával na přestávku.
Justin
Pozoroval jsem Briana celou hodinu. Pořád mi vrtalo hlavou, koho myslel. Koho on vlastně miluje. Úplně jsem vypnul a celou dobu myslel jen na něho. Musel mít vypálenou díru v zádech.
Nebavil se ani s Grace. Nejspíš je na ni stále nazlobený…
Po hodině, která trvala snad věčnost, jsme měli hodinovou přestávku na oběd. Chtěl jsem se přimluvit Grace, ale než jsem cokoliv stihl obklopil mě hlouček a táhli mě do jídelny.
Byli strašně zvědaví. Vyptávali se na všechno možné.
Jen jsem nevrle odpovídal a jedna z odpovědí byla: „Ano, Hunt je můj poskok.“
Od vedlejšího stolu, kde seděl hlouček slepic, mě neustále pozorovala Gladys. A když se v jídelně objevil Brian a Grace, málem ho svým pohledem zabila.
„No tak, Justine, co mu vlastně je, že je furt na ošetřovně…“ zeptal se mně George. Jen jsem zavrtěl hlavou, že nevím. „Beztak jen simuluje. Když má někdo prachy, tak si může dovolit, co chce. Jdu se ho zeptat na tu jeho zvláštní nemoc,“ zvedl se George.
„Zkus to a rozbiju ti hubu,“ zavrčel jsem zničehonic. „Pokud po něm budeš něco chtít, tak se nejdříve zeptáš mně. Neznáš pravidla?“
Pak jsem se otočil k Brianovi, který právě procházel s obědem na tácu.
„Briane, sedni si sem!“ řekl jsem dostatečně jasně, aby mě nepřeslechl a ukázal jsem na místo vedle mě.
Brian
„Briane, odevzdej mi na stůl peníze a potvrzení na tu exkurzi,“ vyzval mě učitel a já mu to ihned položil na stůl.
Máma je v tomhle hodně spolehlivá. Hned co něco takového donesu domů, tak to vyplní a dá mi dostatek peněz. I když o ně u nás nikdy nešlo.
Po hodině, kdy jsem pořád cítil nepříjemné mrazení v zádech, teda spíš, jak kdyby mi tam někdo vrtal sbíječkou, jsem odešel s Grace na oběd.
„Omlouvám se. Ruply mi nervy a ty si to nezasloužila,“ smutně jsem se na ni podíval a ona se usmála.
„To je v pořádku. Zjistím, co po mě Justin chce a řeknu ti to, ano? Známe pravidla, nikdy s tím, koho miluje ten druhý,“ plácla mě po zádech a já si na tác nabral jídlo.
Šli jsme si v klidu sednout, ale najednou mě zastavil Justin a já zděšeně padl pohledem na Grace. Ta si s úsměvem sedla naproti Justinovi a pohodlně začala jíst. Jak kdyby se nic nedělo a ona se mnou pokaždé neseděla u samostatného stolu, protože s námi nikdy nikdo neseděl.
„Co?“ přeskočil mi hlas a já zčervenal jak rak.
„Se… Sednout? Tady?“ ukázal jsem jak debil na místo vedle něj a pomalu se usadil.
Jsem v prdeli… Hodně… Moc… Tak takhle trapně jsem se dlouho necítil.
Justin
Udiveně jsem poslouchal, jak Brian koktá.
„Jasně že tady, kam jinam by sis chtěl sednout. Vedle Jacoba?“ zavrčel jsem.
Zapomněl na to, že jsem řekl, že je můj poskok? Podle toho se teď bude muset chovat, pokud se nechce znovu stát terčem takových, jako je právě Jacob. A navíc… George se na něho nějak moc začíná vyptávat. A Gladys má na něj pořádný vztek, protože ji ztrapnil před celou třídou.
„Zítra na mně budeš čekat v autobusu, rozumíš? Zabereš mi místo vepředu,“ podíval jsem se na Briana. Z minulých akcí jsem věděl, že mu v autobuse nebývá moc dobře, takže místo vepředu je asi nejlepší volba. „A doufám, že nezaspíš, jako každý den.“
Viděl jsem, jak se někteří usmívají. Nejspíš měli radost z toho, že pana Hunta někdo vlastní. Mě se to však příčilo. Na druhou stranu je potřeba aspoň nějakou dobu tuhle hru hrát, aby mu Jacob dal pokoj. Nechápu, jak se do něho mohla Grace zamilovat. Copak je slepá?
„Dneska nemám plavání, jen hodinové posilování, takže na mně nemusíš čekat a můžeš jít domů,“ jen jsem doufal, že nezmíní to, že mě učí matematiku. Nepotřeboval jsem další blbé kecy.
A taky… při pohledu ke stolu, kde seděl Carlos, jsem si vzpomněl, že on taky chodí v tu samou hodinu na kondiční cvičení, takže dneska zřejmě Grace k sobě nepozve. Tak to bude dostatek času s ní promluvit na exkurzi.
Pomalu jsem dojídal oběd a jedním uchem poslouchal to, co si ostatní plánují, že budou dělat na koleji. Samé hovadiny…
Po očku jsem sledoval briana, jak jí. Ve všech těch směsicích pachů z jídel, ke mně dolehla znovu ta jeho… Nechápu to. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml…
Brian
Místo vepředu? Nepamatuji, že by vůbec někdy vepředu seděl?
Mluvil tak rozkazovačně a mně se to tolik líbilo. Ještě nikdo jiný, kromě Grace, se o mě tolik nezajímal. Nějak podivně mě to hřálo u srdce, i když jsem věděl, že z jeho strany to nic neznamená, ale pro mě to bylo hodně.
„Dobře, zítra ti pohlídám místo a dnes nebudu čekat. Jak rozkážeš,“ bez známky jakékoliv citové reakce ve tváři, jsem mu stroze odpověděl.
Věděl jsem, že tohle dělal hlavně kvůli tomu, že mě nazval poskokem a nebyl jsem zas tak špatný herec. No… přeci jen, jsem před ním po dlouhé roky skrýval své city k němu, takže dobrou školu jsem měl.
Být tak blízko jeho těla, se mnou dělalo divy. Přivřel jsem oči a nasál jeho vůni. Silná kořeněná voňavka, která jen podtrhovala jeho přirozené pižmo. Jen on na mě takhle působil. Silná dominantní vůně, kdy by mu hned každý propadl. Znovu jsem otevřel oči a sevřel vidličku, abych se vzpamatoval. Spolkl jsem další sousto a jedl, dokud jsem neměl prázdný tác. Nějak mi bylo jedno, že to nemá žádnou chuť, jako většina jídel v naší jídelně, důležité bylo, že jim s ním.
Grace jen potutelně usmívala a kmitala pohledem mezi mnou a Justinem.
Justin
Nechápu, proč byl Brian takový strnulý. Ale na druhou stranu jsem byl rád, že hru na poskoka a jeho pána hrál se mnou. Aspoň bude klid od všetečných otázek. Občas jsem na něho mrknul, jak do sebe hází jídlo a dokonce to snědl všechno, i když to fakt nebylo k žrádlu. Ale aspoň se někde nevykotí.
Když jsem dojedl, chvilku jsem přemýšlel, jestli mu mám říct, aby mi odnesl tác, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Zas tak moc se do té hry zažrat nemusím.
Přesto jsem však na něj promluvil, když jsem vstal od stolu.
„Jdu si sednout ven, přines mi tam colu,“ položil jsem minci na jeho tácek. „Budu ve stínu za tím velkým kaštanem.“
Sebral jsem tác a odnesl ho pryč. Ani jsem se neotáčel, vyšel jsem rovnou ven na zmíněnou lavičku. Většina mých kamarádů věděla, že v úterý mám brzy ráno trénink a bývám unavený, tak mě nechávají být. Zvlášť, když mě ještě čeká posilovna. Když jsem hodně utahaný, jsem pak hodně protivný a jakékoliv nepříjemné a zbytečné otravování jim pak dávám pěkně sežrat. Nejeden už ode mě schytal jednu, když byl neodbytný.
Usadil jsem se na lavičce a čekal, až mi Brian donese colu. Jen doufám, že nezapomene, protože na ni mám opravdu chuť.
Brian
Co? Ven? Za ním? Sami spolu? Proč jsem včera vlastně utekl? Jo… Políbil jsem ho. Vlastně já se dokážu ovládat do nekonečna… To je v pohodě. Naprosto… Vůbec to není v pohodě a já nejsem normální, pokud mu tu Colu koupím.
Zvedl jsem se ze židle a za potutelného smíchu všech, jsem došel k automatu a koupil dvě Coly a jednu speciální fit tyčinku, která byla jako jediná polévaná bílou čokoládou. Věděl jsem, že jí má Justin rád, ale byla moc drahá na to, aby si ji kupoval nějak často. Jen když byl hodně naštvaný, tak se jí uklidňoval.
Ještě jsem se zastavil u Grace, která dojídala.
„Půjdu za ním, klidně se přidej,“ jen se usmála a zvedla se ze židle.
„Nebudu vám dělat křena,“ zašeptala mi do ucha a otočila se k odchodu do třídy.
„Uvidíme se ve třídě, jdu se učit na Angličtinu,“ odešla pryč z jídelny a já zamířil za Justinem.
Našel jsem ho tam, jak říkal a sedl si vedle něj.
„Tady,“ podal jsem mu Colu a tyčinku.
„To je pro tebe,“ usmál jsem se a sám jsem si otevřel plechovku a napil se.
Justin
Seděl jsem pohodlně opřený se zakloněnou hlavou a nohama nataženýma před sebou. Díval jsem se do větví toho mohutného stromu. Později na podzim se tu moc sedět nedá, to člověku padají na hlavu kaštany, ale teď to bylo fajn. Tohle místo mám rád.
Zachrastily kamínky na chodníku a vedle mě se objevil Brian. Usadil se vedle mě a podal mi colu a tyčinku. Udiveně jsem na ni hleděl. Jo, mám ji rád, je moje oblíbená, ale proč mi ji koupil? Dal jsem mu peníze jen na colu.
Zašmátral jsem v kapse a podával Brianovy peníze.
„Na, sice jsem ji nechtěl, ale když si ji koupil, tak se zlobit nebudu,“ položil jsem mu peníze na klín a rozbalil si tyčinku. Pomalu jsem ukusoval a upíjel colu.
Byl tu vážně klid. Do hodiny nám ještě zbývalo asi patnáct minut a já byl rád, za každou chvilku klidu. Někdy mě děcka vážně srali. Pořád melou ty svoje hovadiny, jako by neměli na práci nic jiného. Mám někdy pocit, že se baví jen o chlastu a o sexu.
„Kousni si,“ přisunul jsem se k Brianovi blíž a přistrčil jsem mu tyčinku před pusu a čekal, až si hryzne. „Na tu tvoji nemoc bys měl jíst i tyhle věci. Aspoň ti neklesne cukr v krvi.“
Brian
Vrátil jsem mu ty peníze zpět, protože mě to rozčilovalo.
„Nechej si je, koupil jsem ti to já a dal ti to jako dárek, takže peníze nechci,“ zamrčel jsem si pod nos.
Ale když mi nabídl, abych si od něj kousnul, jen jsem se na něj vyděšeně podíval a nakonec se do té tyčinky jen opatrně ponořil zuby. Jen kousek jsem ochutnal a nebylo to tak špatné. Vlastně jsem tu chuť moc dobře znal, protože jsem častokrát chutnal to, co měl rád.
„Proč si chtěl, abych sem přišel? Jsi tu přeci vždy sám a relaxu…“ zasekl jsem se a zakryl si ústa.
Moc mluvím… Strašně moc kecám…
„Jakože jsem tě nikdy neviděl, že bys sem s někým šel,“ vyhrkl jsem hned jako omluvu.
Musel jsem se otočit na druhou stranu, aby mi nebylo vidět do tváře, protože jsem byl bílý jak stěna z toho šoku, jsem mu málem řekl, že ho šmíruji.
Justin
Měl jsem chuť ty peníze po něm mrsknout zpátky.
„Jsi sice můj poskok, ale nechci, abys za mě něco platil," zamračil jsem se a hodil mu peníze do jeho pootevřené kabely. Ať si je tam hledá mezi sešitama. „Což je odpověď i na tvoji otázku, proč jsi tady. Máš mi být při ruce," protáhl jsem se a jednu ruku, ve které jsem měl tyčinku, jsem přehodil přes jeho rameno.
„Kousni si pořádně a nezobej jak vrabec," vrazil jsem mu tyčinku do pusy. Tím jsem si Briana víc k sobě přitáhl... Pootočil jsem hlavu a nenápadně si k němu přivoněl.
Bože, jsem idiot. Proč to vlastně dělám? Nejspíš proto, že není samá voňavka jak holky? Voní tak nějak přirozeně a mě to... Vzrušuje?
Do prdele... Kurva!
Nechal jsem mu tyčinku zastrčenou v puse a sundal z něj ruku.
„Jinak díky za tu matiku, pomohlo mi to," znovu jsem si upil coly a zaměřil se znovu na mraky nad sebou.
Brian
Málem mi vypadla plechovka z ruky, když mě jednou rukou objal a já cítil tu jeho blízkost. Zhluboka jsem dýchal, jak pes a přitom nasával jeho vůni.
Tak nádherné voní… Sakra… Modrá, zelená, fialová… Co je fialové? Prsty na rukou… Jedna, dva, tři… Sto padesát sedm krát šest, odmocnina z šedesáti… Nic… Nic mi nepomáhá… Rána do hlavy…
Začal jsem zmatkovat a mnul jsem si nervózně dlaně, jako kdybych do nich chtěl vyvrtat díru. Srdce mi splašeně bouchalo o hrudní koš, jak se nedalo zastavit. Olízl jsem si rty, které nervozitou oschly, abych mohl mluvit.
„Jsem rád, když ti to pomohlo. Já… Opravdu jsem ti ji chtěl koupit, neměl jsi to brát jako moji povinnost sluhy, ale jako…“ když mě jeho ruka opustila, tak jsem se rychle zvedl a posbíral věci.
„Zítra,“ křečovitě jsem se usmál a spěchal do třídy.
Musel jsem rychle zdrhnout, protože mi brnění začalo projíždět celým tělem a jeho přítomnost mě natolik vzrušovala, že jsem nevěděl co se sebou. V penisu mi párkrát škublo, jak se snažil ukázat, že i jemu se to líbí, ale potlačil jsem tu touhu. Chtěl jsem…
Šílím z něho. Nechápu, co budu zítra dělat, protože cesta trvá asi dvě hodiny a ještě k tomu netuším, s kým budu na pokoji, protože je to rozdělené na holky a kluky. Asi umřu.
Justin
Bože to je blbec... Prý zítra, když máme ještě tři hodiny.
Ale nějak moc rychle zdrhnul. Prsty mně ještě mírně brněly z toho, jak jsem se dotkl jeho tváře. Promnul jsem si je a pak i svůj obličej, ve kterém jsem cítil mírné teplo.
Dopil jsem colu a plechovku hodil do koše. Vzal jsem kabelu a šel do třídy, protože už zvonění poprvé upozornilo na konec oběda.
Chjo, jsem otrávený, jak nevím co. Přijdu domů strhaný jak borůvka a ještě si budu muset balit. Nechce se mi nic. A to teď bude angličtina.
Usadil jsem se do lavice a dál se tvářil, jako že se mně nic z toho, co se děje kolem mně netýká. Podepřel jsem si bradu a jen hleděl před sebe. Ani se mi nechtělo myslet nad nadcházející exkurzi. George mi už hlásil, že se zdejchnem na jeden pokoj i s holkama a budem pařit. Klidně... aspoň bude nějaká zábava. Budu se muset vybavit. Už jsem se rozhlížel po třídě, která by byla pro zábavu nejlepší... Nakonec jsem opět skončil pohledem na Brianově místě...
Brian
Chvíli jsem se ještě vydýchal na chodbě, než jsem vešel do třídy a posadil se vedle Grace. Ta mě zkoumavě pozorovala a přímo propichovala pohledem.
„Tak co? Mluv, Briane! Jsem napnutá,“ zašeptala mi do ucha, aby nás nikdo neslyšel.
„Nic, jen jsem mu donesl ty věci a šel,“ odpověděl jsem a soustředil se na angličtinu.
Nechápal jsem, proč mi můj rodný jazyk, tak moc nejde. Všechno jsem jakž takž zvládal, ale jak se jednalo o nějakou seminární práci, kterou jsem měl nahlas přednést, nebo scénku, které jsme častokrát v téhle hodině kvůli hráblé učitelce museli předvádět, tak jsem nedokázal mluvit. Pokaždé mi selhal hlas a já radši dostal pětku, než se ztrapňoval, že nemám hlas.
Hodina začala a já jen pozoroval tabuli před sebou, abych se neotočil na Justina a nevnímal jen jeho. Pořád jsem cítil ty jeho prsty, jak se dotkly mé tváře, nebo jeho ruku na rameni. Jak kdyby se mě dotýkal. Opravdu jsem byl poblázněný až po uši, ale on byl na holky. Krásné holky a takovým jsem nemohl konkurovat. Jen jsem si dával plané naděje. Sice hezké, ale bláhové.
„Briane? Máš pro mě tu slohovou práci?“ usmála se učitelka, když zasedla za katedru a rovnala si svoje připravené učivo.
„Ano,“ odpověděl jsem tiše a vytáhl desky s papírem.
Donesl jsem ji to k tabuli a ona se srdečně usmála.
„Doufám, že je to na jedničku, chci, abych ti nekazila průměr a měl jsi aspoň za dva. Přinejhorším přimhouřím obě oči, protože u tebe vím, že jsi trémista a veliký. Práce máš nejlepší ze třídy. Tak si běž sednout a po hodině ještě zajdeš ke mně do kabinetu, aby si odprezentoval minulou práci.“
Spokojeně jsem si sedl zpět do lavice a začal sledovat učebnici, kde Grace četla už první úryvek z Hamleta.
Justin
Usmíval jsem se, když jsem viděl, jak Brian málem zase začal v hodině zmatkovat. Nechápu to. Vždyť mu všechno jde tak dobře a s angličtinou se pere.
Kdybych mohl, nejraději bych se učil jen jazyky a tělocvik. Nic jiného mě ani nezajímá…
Sotva skončila hodina, učitelka si odvedla Briana do kabinetu. A já zas řešil s ostatními, co kdo přinese, kolik toho bude stačit, kdo s kým bude spát na pokoji a podobně.
„Máš pro svýho psa připravený pelíšek u postele?“ zasmál se Denis.
„Si piš, že jo,“ ušklíbl jsem se. Když už to tak má být, tak bude se mnou v pokoji. Jsem zvědavý, kdo se k nám přidá. Nejspíš si budou muset losnout… Stejně pak bude každý někde jinde.
Holky si už taky špitaly a plánovaly a občas koukly naším směrem.
„Nezapomeň si gumu,“ drbl do mně Goerge.
Jen jsem se výmluvně pousmál…
Zbytek dne utekl jak nic a ani nevím jak, seděl jsem v posilovně na lavici a potil se jak prase. Začínal jsem být dost utahaný a to jsem se ještě musel doma sbalit…
Jen doufám, že ráno nezaspím…
Brian
Prezentaci jsem dal za jedna, kdyby mi to šlo tak i v hodině, ale tam se prostě nedokážu uvolnit.
„Tak jdeme domů?“ usmála se Grace a drcla do mě, abych se konečně probral a vzal si svoje věci.
Nějak mi tenhle den utekl jak mrknutím oka. Vše jsem pobral a zamířil k východu, kde na nás už čekal řidič.
Doma jsme byli hned a já se ani nezdržoval debatami s Grace a šel si balit. Nikdo ještě nebyl doma, takže jsem měl spoustu času na to něco naházet do batohu. Jen pár věcí na jednu noc a taky… Vzal jsem si náramek, který mi dal brácha, než odletěl do Japonska. Měl na sobě dva přívěšky, jeden byl delfín, protože jsem je miloval a druhý byl medvídek, který mi měl připomínat jeho. Byl celý stříbrný a dal se schovat pod rukáv. Když jsem jel někam přes noc, tak jsem se cítil nesvůj, protože jsem nevěděl, jak se mám ke komu chovat.
Nejspíš budu zalezlý celou noc na pokoji a číst si knížku. Protože všichni budou rozházení po holčičí koleji a užívat si.
Najednou se mi sevřel žaludek při představě, že tam bude Justin se mnou a přitom bude píchat nějakou… Udělalo se mi zle a radši zaplašil tyhle myšlenky, protože na trápení bylo času dost.
Máma mě u večeře dost zpovídala a nakonec asi po dvou hodinách propustila, abych se vyspal.
Ráno nás řidič hned zavezl k autobusu a já zabral místo hned vepředu, tak jak jsem slíbil. Grace si ještě s jednou holkou sedla dvě sedačky za mě a klábosila s ní. Byla to její kamarádka a já s ní taky občas mluvil. Byla typická šprtka, která nikdy neměla kluka, ale byla vtipná a hodná, základní vlastnosti, které kluky v mém věku nezajímají.
Opřel jsem se do sedačky, a protože jsme tu byli první, tak jsem si ještě dal šlofíka.
Justin
Málem jsem zaspal. Tušil jsem to. Ještě že mě máma vzbudila. Posnídal jsem a proto, že bylo už dost hodin, vzala mě máma autem. Seděl jsem mezi květináčema a modlil se, aby mě nikdo ze školy takhle neviděl.
„Justine, budeme potřebovat v sobotu pomoct. Máme velkou objednávku na svatbu. Budeme muset brzy vstát, abychom jim to mohli navázat a doručit do dvou hodin. Tak nepřeháněj, ať nejsi unavený, jo?“ spiklenecky se na mě usmála.
Zastavila mi ulici vedle školy, protože tak nějak tušila, na co jsem myslel. Políbila mě ještě na tvář a já vystřelil ke škole. Měl jsem nejvyšší čas.
Doběhl jsem ke škole právě včas. Cítil jsem, jak mi pot teče po krku, protože jsem to dal sprintem.
Třídní jen zakroutil hlavou a pak mě pustil do autobusu, jako posledního, na koho se čekalo. Bylo tu ještě pár volných míst a jedno z nich bylo Brianovo. I když na mě kluci mávali ze zadu, nakonec jsem tam nešel. Jen jsem na ně mávnul, že přijdu později. Hodil jsem batoh do uličky a svalil se na místo vedle Briana.
Rukávem jsem si otřel zpocené čelo a krk.
„Tak jedem!“ dal jsem povel.
Třídní se na mě otočil, jako že co to bylo, a polovina autobusu se rozesmála.
No co, už jsem tu, tak můžeme jet.
Brian
Spal jsem jak zabitý a nikoho kolem sebe nevnímal. V noci jsem toho moc nenaspal a spíš se každou chvíli budil, jak nervózní jsem byl. Ono to bylo vlastně ku prospěchu, protože jsem nejspíš prospal polovinu cesty, a když jsem se probudil. díval jsem se na cedule měst, které jsme míjeli.
„Omlouvám se, asi jsem byl unavený,“ řekl jsem konečně, když jsem si promnul oči a podíval se na Justina.
Protáhl jsem se, až mi prokřupala celá páteř a sáhl jsem pod sedačku, kde jsem měl batoh. Vytáhl jsem krabičku a z ní vytáhl dva sendviče s kuřecím masem. Jeden jsem podal Justinovi.
„To je pro tebe. Je to za ten sendvič, co si mi dal u tebe,“ mírně jsem se usmál a díval se na jeho ruce, abych nemusel vidět jeho oči.
Věděl jsem, že to muselo být blbý, když mě viděl tady hodinu chrápat, tak jsem mu nechtěl moc zavazet. Už to, že si ke mně sedl, bylo pro jeho partu příliš.
Justin
Nuda
Do prdele, to je nuda!
Asi po půl hodině cesty jsem se zvedl, vytáhl foťák z kabely a začal se procházet po autobuse a fotit. Na chvíli jsem se zastavil u kluků vzadu, ale když profesorka měla problém, že děláme kravál, šel jsem zpátky na své místo. Brian pořád spal.
By mě zajímalo, co dělal v noci.
Z koutku úst mu vytékala slina a zdálo se mi, že občas i schrupnul. Prostě mi to nedalo, musel jsem si ho vyfotit. Nakonec jsem to nevydržel a otřel jsem mu pusu.
Udělal jsem ještě pár fotek i holek za námi. Grace se pořád debilně culila, že nejspíš udělám fotoshop a z ní skřeta.
Schoval jsem foťák, ale to už se probíral Brian. Bylo to úsměvné, jak byl rozespalý.
„Sendvič? Nedělal jsem ti ho proto, abys mi ho vracel,“ zamračil jsem se. „Ale dík,“ zakousl jsem se do něho. Chutnal líp než ten můj.
„Za půl hodiny tam budeme. Ubytujeme se a pak se sejdeme před hlavní budovou univerzity. Přesně ve dvanáct. Nechci nikoho hledat. Projdeme si to a pak se může každý zastavit, kde bude chtít. Oběd bude později, ve tři, tak se najezte teď, pokud máte co.“
V autobuse to zašumělo a každý kdo měl hlad, jako na povel začal vytahovat jídlo.
„Máš ještě hlad?“ podíval jsem se na Briana a vytáhl jsem z batohu připravenou svačinu. Otevřel jsem krabičku a nabídl mu. „S kým jsi domluvený na pokoj?“
Brian
Trochu nervózně jsem přijal jeho jídlo a nabídl si. Klepaly se mi ruce, protože byl tak blízko a nedokázal jsem se zcela uklidnit, spíš, jako kdybych seděl na rozpáleném plechu.
„Děkuji,“ odpověděl jsem a zamyslel se.
„Tohle je vůbec můj první výlet na noc, mimo rodinu. A pokud víš, tak moc přátel nemám, takže se mnou na pokoji nejspíš nikdo nebude. Asi tak bych to shrnul,“ usmál jsem se, ale spíš tak, že jsem potřeboval zamaskovat, jak mizerně se cítím.
„Na té škole by mělo být i matematické zaměření a máma chce, abych se na to podíval. Takže proto jedu.“
Kecám… Jedu taky kvůli tobě. Chtěl jsem být s tebou aspoň na chvíli, i když mě bude bolet, že půjdeš s někým spát, chtěl jsem být tam, kde ty.
Nešikovně jsem drcnul do misky a ta se málem převrátila na Justinův klín. Na poslední chvíli jsem ji zachytil a oddechl si, že mu nezašpinila triko. Ale nevšiml jsem si jednoho faktu, že jsem se rukou zapřel o jeho klín a druhou držel tu misku ve vzduchu.
Když jsem se na Justina otočil, tak jeho tvář byla tak blízko, že se mi zastavilo srdce. Dokonce jsem neslyšel ani jeho tep, jen neskutečné bušení v hlavě. Pohledem jsem zůstal zaseklý na jeho očích a Skoro cítil, jak se jeho rty otírají o mé.
Zrychlil se mi dech na maximum a nemohl jsem ani polykat.
„Om… Omlo… Omlouvám se…“ nakonec jsem ze sebe vykoktal pár slov a rychle mu vrátil misku do ruky, abych se mohl posadit zpět na sedačku.
Díval jsem se z okna a nedokázal ani dýchat, jak mi bylo trapně a zamilovaně zároveň.
Justin
„Do p…!“ stihl jsem jen křiknout, když jsem viděl, jak se miska naklání, a čekal jsem, že celý její obsah budu mít na triku.
Naklonil jsem se dopředu a cuknul jsem rukama, abych ho zachytil, ale to už mi Brian zabodl ruku do klína a druhou držel misku.
Měl jsem chuť ho rozervat. Už jsem chtěl nadávat, když se na mě otočil a díval se mi celý červený do obličeje.
Bože, má pohled zbitého štěněte, blesklo mi hlavou a ani jsem si neuvědomil, že má pořád svoji ruku v mém rozkroku. Vzpamatoval se jako první. Zapřel se, aby se mohl narovnat. Jen jsem zaskučel, protože tohle zrovna příjemné nebylo. Vzal jsem si od něj krabičku a raději ji zavřel.
„Dávej příště pozor,“ hrkl jsem na něj a sklonil se k batohu, abych krabičku s jídlem schoval. V tu chvíli také autobus najel do areálu univerzity a zpomalil. Málem jsem přeletěl až k řidiči.
„Debil!“ vykřikl jsem a rychle se chytal všeho, co bylo po ruce. Jednou rukou jsem máchnul dopředu a zachytil se stěny, co nás dělila od řidiče, a druhou jsem sevřel nohavici kalhot na Brianově stehně.
Pomalu jsem se s nadávkami narovnával.
„Tak to bylo na oplátku?“ zazubil jsem se na Briana a poplácal jsem ho po té noze a pustil ho.
„Nic si tu nezapomeňte! A chci vědět kdo, s kým bude na pokoji. Budu si vás chodit kontrolovat! Pokoje jsou po třech a po dvou. Tak se rozdělte a nechci potom žádné stěhování uprostřed noci. Rozumíte?“
„Říkal jsi, že s nikým nejsi? Tak budeš se mnou,“ otočil jsem se na Briana, ale přes jeho rameno se zahleděl na Jacoba, který si něco šuškal s Georgem a díval se naším směrem.
Brian
Tak to ale krutě bolelo, když mi drsně stiskl stehno a nejspíš mi na něm nechat pěknou modřinu, podle toho, jak to zaštípalo.
Prudce jsem vstal a vzal si batoh, to bylo jediné, co jsem sebou měl, takže jsem neměl strach, že bych tu něco zapomněl. Vystoupil jsem z autobusu a ještě počkal na holky, abych se s nimi domluvil na tom, kde se sejdeme.
Po očku jsem sledoval Justina, jak vchází do budovy koleje a v rychlosti se rozloučil s holkami, které se jen pousmály nad tím, že budu spát s Justinem v pokoji. Vyběhl jsem do vchodových dveří, až jsem srazil nějakého kluka, který právě chytal za kliku.
„Promiň,“ usmál jsem se a pomohl mu sebrat věci ze země.
Byl moc pěkný a mile se na mě usmíval, místo toho, aby mi chtěl dát přes hubu za to, že jsem ho srazil k zemi.
„Jsi tu nový?“ zeptal se vzápětí.
„Ještě ne, uvidíme,“ odpověděl jsem mu.
„Tak se nejspíš uvidíme později, podle knížky, co ti vypadla,“ usmál se a podal mi sešit s příklady, co jsem si psal doma, abych se protrénoval.
Vzal jsem si ho od něj a rozloučil se. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost a zamířil rovnou k pokoji, do kterého jsem jen matně vidět zajít Justina. U dveří jsem se zastavil a jen se díval do místnosti. Nějak jsem se nedokázal donutit, abych vešel. Věděl jsem, že to bude těžké… Věděl jsem, že to bude bolet, ale nemohl jsem se na to připravit. Celou dobu jsem doufal, že s ním na pokoji nebudu. Nebo spíš neuvidím, co bude dělat, ale tady? Vše bude jak na stříbrném podnosu.
Chvíli jsem váhavě stál na prahu a nebyl schopen udělat krok dopředu, abych byl natvrdo vystaven té pravdě, které jsem se tolik bránil. Každý jsme z jiné strany stěny, která nejde rozbít.