Justin
Vyšel jsem před bazén a rozhlížel se kolem sebe. Do začátku vyučování bylo ještě půl hodiny, tak jsem si říkal, že bychom se s Brianem nasnídali společně.
Vytíral jsem si vlasy a točil se dokolečka a hledal ho. Ale nikde nebyl. Nejspíš ještě je vevnitř. Zamířil jsem zpátky a šel rovnou na tribunu, ale ta byla prázdná.
„Něco jsi zapomněl?!“ ozval se zespodu Chris, který ještě sklízel věci.
„Hledám Briana. Neviděl jsi ho?“ zavolal jsem směrem k němu.
„Viděl jsem, jak někam jde, je to asi patnáct minut zpátky.“
Mávnul jsem na něj a vyšel znovu ven před bazén. Cestou jsem si schoval ručník do kabely.
Znovu jsem se rozhlížel, ale nikde jsem ho neviděl. Kousek dál, po cestě ke škole se začali trousit děcka na první hodinu, ale stejně jsem ho neviděl ani mezi nimi. Zašel jsem ke kaštanu, jestli nesedí na lavičce, ale ani tam nebyl.
Že by šel na záchod? Nebo někde odpadl a je zas na ošetřovně?
Hodil jsem tašku na lavičku a vytáhl jsem telefon z kapsy a vytočil Brianovo číslo…
Brian
„Řekla jsem jen trochu a ne, že ho pošleš do kómatu na dva dny! Seš opravdu idiot. Dneska nic nebude!“ slyšel jsem vzdálený ženský hlas.
Zdál se mi povědomý, ale moje hlava tak moc bolela, že jsem nebyl schopen otevřít oči. Jen jsem vnímal pohyb kolem sebe a věděl jsem, že ležím na něčem nepohodlném. Všude byl cítit prach a hniloba, jako kdybychom byly na nějakém skladišti. Snažil jsem se identifikovat aspoň tu ženu, co tu po všech křičela. Konečně se mi podařilo pootevřít oči a podívat se před sebe, ale to neuniklo nějaké postavě, co mě celou dobu z křesla naproti mně pozorovala, podle toho, kolik vajglů měl vytípaných do popelníku.
„Už se probral,“ houkl na ostatní a ti ihned došli ke mně.
Poznal jsem dva kluky z vedlejší třídy a jednoho o rok mladšího z déčka. Konečně jsem spatřil i tu… Naomi.
Zatrnulo ve mně a nedokázal jsem se zcela probrat z toho šoku.
„Ahoj Brie, jak se ti líbila zpráva? Nebylo tak těžké tě vylákat ven,“ s úsměvem se ke mně přibližovala a pomalu si sedla na okraj postele, jestli se tomu pode mnou tak dalo říkat.
Justin
Měl jsem pocit, že slyším Brianův telefon. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale Briana jsem nikde neviděl. Hodil jsem si tašku přes rameno a vydal se směrem, odkud jsem slyšel jeho telefon. Ale než jsem ho našel, zvonění přestalo a mně se v telefonu ozvalo, že se volaný nehlásí.
Vytočil jsem číslo znovu a hned se zaposlouchal, odkud to jde. Došel jsem skoro až na kraj areálu školy a zastavil se u křoví, které tam rostlo.
Nechápal jsem. Zvonění se ozývalo právě tam. Tam kde nebyla živá duše. Zahrabal jsem v tom porostu a po chvilce ho našel.
Co to má být?
Že by Brian už šel domů a ani se nerozloučil? Ale proč zahodil telefon do křoví? Vypadnul mu?
Otočil jsem se ke škole, odkud už se ozývalo zvonění na první přestávku a pak k cestě…
Rozhodl jsem se. Musím to zjistit. Zjistit co se děje.
Zamířil jsem k cestě, kde nás vyhodil Huntovic řidič…
Brian
Nedokázal jsem pořádně zaostřit a prohlédnout si místo, na kterém jsem byl. Chtěl jsem jim něco říct, ale jako kdyby mi někdo vyrval hlasivky. V ústech jsem měl sucho a musel jsem přivírat jedno oko, jak mi přes něj tekla nějaká teplá tekutina.
„Jste vážně idioti. Jak se mnou teď bude Justin mluvit? Chtěla jsem ho zbít až potom, ne hned. Prvně měl vidět, jak mě vezme Justin zpátky, až se se mnou před ním vyspí. Bude to ta nejlepší pomsta. Jenže vy jste ho takhle zřídili a co teď?“ prskala Naomi kolem sebe nadávky a chodila sem a tam.
Slyšel jsem, jak vzala telefon a s někým mluvila, ale nerozuměl jsem co.
Jeden z těch tří mě podebral na klín a začal mi ošetřovat hlavu. Druhý mi sedl k nohám a pomalu své ruce táhl na můj klín, až jsem sebou cukl, když se dotkl mého pásku.
„Neboj, jen ti chci vzít ten pásek, můžeš v něm mít sledovací zařízení,“ řekl a začal mi ho rozepínat a vytahovat z oček.
Jsme v nějaké detektivce? Kde to, kurva, vzal?
Justin
Uviděl jsem jejich auto stát na stejném místě, jak jsme přijeli. Zamířil jsem rovnou k němu a byl jsem už jen pár kroků, když řidič vystoupil a čekal s úsměvem, až k němu dojdu.
„Zapomněl jste si něco v autě? Nedíval jsem se…“
„Ne, jen hledám Briana, někam mi zmizel, myslel jsem si, že bude tady.“
„Mladý pán ještě nedošel.“
„To je divný,“ zamrmlal jsem si pod nosem.
Chtěl jsem se ještě něco zeptat, ale v tu chvíli se mi rozezněl telefon.
Vytáhl jsem ho a podíval se, kdo volá.
„Co chceš! Nemám čas na nějaké tvoje výlevy!“ štěkl jsem bez pozdravu do telefonu po Naomi.
„Justine,“ nasadila svůj nejsladší tón, z kterého se mi hned zkazily minimálně tři zuby. „Víš, chtěla jsem se omluvit, za to, co jsem udělala. Už jsem se omluvila i Brianovi a teď jsme v pohodě. Dokonce tu spolu kecáme. Nechceš přijet?“
„To ti tak věřím. Brian by si o tebe neopřel ani kolo.“
„Justine, vážně to tak je. Je nás tu víc a dobře se bavíme.“
„Víš co, na tyhle kecy nemám čas.“
„Přijď a uvidíš, že nelžu…“
„Dej mi Brieho k telefonu!“ začal jsem ztrácet trpělivost.
„No víš…“ trochu znejistěla. „On teď… teď se baví s kámošem a nějak na tebe nemá čas…“
V tuhle chvíli jsem toho měl dost.
„A jak ti to mám, kurva, věřit?“
„Dokážu ti to. A víš, Justine, asi je mu jedno, komu roztáhne nohy… opravdu se dobře baví.“
Myslel jsem, že rozmlátím ten telefon. Nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího, než ho vypnout a třísknout s ním do otevřeného auta.
Brian
„Šmejd…“ křikla Naomi a odhodila telefon na stůl.
„Půjč mi ten svůj!“ rozkázala tomu druhému a přebrala si nový android z jeho rukou.
„Stáhni mu kalhoty a i trenky. Jednou rukou ho podeber a přitáhni k sobě, jen na bok, aby bylo všechno vidět. A druhou rukou mu prohrábni ten hnus, co má mezi nohama,“ říkala dál a její úsměv se až děsivě rozšířil.
„Nejsem teplej, sakra… Jsi nechutná a tohle je odporný,“ prskal ten kluk, ale i přesto udělal to, co chtěla.
Bylo mi hrozně a žaludek se mi svíral k zvracení, ale byl jsem čím dál víc malátný a už jsem ani nedokázal udržet oči otevřené.
„Nevím, ale měli bychom s tím vším pohnout. Ta rána na hlavě nepřestala krvácet a nějak se to… Otevřelo…“ říkal třetí kluk a radši mě položil a poodstoupil ode mě.
„Já vím, nemusíš mi to říkat,“ křikla po něm Naomi a já jen uslyšel cvakání foťáku.
Po chvíli mě něco teplého obalilo a někdo mi zpátky natáhl oblečení, ale nezapnul.
„Měl by jít do nemocnice. Nechci skončit v base kvůli vraždě,“ začal šílet první kluk a naštvaně praštil do zdi.
„Drž hubu a hned jak Justin dorazí, tak udělejte to, na čem jsme domluveni,“ prskala dál kolem sebe.
Je vážně divná, pokud si myslí, že Justin přijde sám. Ale… Nechci, aby sem chodil.
Justin
„Co se děje?“ pohlédl na mě udiveně řidič. Sklonil se do auta a vytáhl telefon, který spadl někam na zem.
„Ale, jen jedna husa nedá pokoj. Jen nevím, jestli mi lhala nebo vážně tam, mají Briana. Moc se mi to nelíbí a navíc Brieho telefon jsem našel v křoví,“ vytáhl jsem Brianův telefon a podal ho řidiči.
Jeho výraz ve tváři se okamžitě změnil. Chytl jeho telefon a hned v něm prošel kde co. Namířil ho displejem proti mně.
Přečetl jsem si sms která tam byla.
„Bylo to odesláno z internetu. Musím hned informovat rodinu,“ chtěl jsem ho zastavit, ale v tom momentě mi pípl telefon, který stále držel v ruce. Vzal jsem si ho a nestačil jsem zírat. Myslím, že jsem musel být rudý vzteky.
Můžeš se přesvědčit sám, jaký Brian je, když přijedeš sem.
To co jsem viděl… Zabiju ji. Opravdu ji tentokrát už zabiju.
„…ano rozumím. Moment prosím…“ slyšel jsem jako by zdálky řidiče. Aniž by se zeptal, vyrval mi telefon z ruky. Než jsem ho stihl zastavit, podíval se…
„…už víme kde je a myslím, že bychom si měli pospíšit…“ přečetl adresu, která byla pod mmskou. „Ano, jedeme tam…“ zaklapl svůj telefon a spolu s Brianovým, ho strčil do kapsy. Vrátil mi můj a postrčil mě do auta.
„Nasedněte,“ řekl netrpělivě a jeho úsměv byl ten tam. Tvářil se opravdu vážně a v ten moment byl až děsivý.
Poslušně jsem nasedl, a my se rozjeli na adresu, která byla uvedena ve zprávě.
Díval jsem se z okna a nevěděl, co si o tom mám myslet. Věřím Brianovi, tvrdil, že mě miluje a podle toho, jak ho znám a jak mě uháněl, jsem věřil, že tohle by on dobrovolně neudělal. Nepříjemný pocit se mi však stahoval nejen kolem žaludku, ale i kolem srdce…
Brian
Rychle jsem se zvedl do sedu, až se mi zamotala hlava. Žaludek se mi tak hrozně zvedl, že jsem měl co dělat, abych to stihl, abych se aspoň naklonil z postele. Všechno, co jsem v sobě od rána měl, se v tu ránu objevilo na zemi. Lehl jsem si zpět a jen se snažil dýchat, když se moje srdce zase zrychlilo.
„Kurva… Tohle už vážně není dobrý… Jdu pryč!“ řekl jeden z kluků a během chvíle práskl s dveřmi, i když mu Naomi vyhrožovala a nadávala.
„Do hajzlu,“ zaklel další kluk a došel ke mně.
Nadzvedl mě a donutil napít vody, co měl v pet flašce.
„Musíš pít,“ pokáral mě a znovu mi nalil trochu vody do úst.
Snažil jsem se, ale opravdu to šlo stěží. Hrdlo mi stále vysychalo a tělo těžklo.
„Vážně bychom ho měli odvést do nemocnice,“ prskl na Naomi rozčíleně ten třetí a položil mi ruku na hlavu.
„Běžte všichni třeba do prdele, ale on tu zůstane. Mám těsně před tím, abych splnila svoje cíle a Justin zaplatil za to všechno,“ křičela na ty kluky Naomi.
Kluci si jen povzdechli a znovu mě přikryli dekou. Od té chvíle jsem toho moc nevnímal, jen ukrutnou bolest hlavy.
Justin
Nejeli jsme daleko. Objeli jsme celý areál školy a řidič zabočil do jedné přilehlé uličky hned mezi staré baráky, kde zastavil. Myslel jsem, že vystoupí a půjde se podívat, kde je Brian, ale on seděl. Netrpělivě jsem poklepával rukou do dveří auta, a prohlížel si číslování baráků. Podle všeho, by to měl být ten žlutý uprostřed ulice.
Už jsem to s nervy nevydržel a otevřel jsem dveře, abych vystoupil.
„Zůstaňte sedět,“ ozvalo se zepředu přísně.
Zarazil jsem se. „Ale…“
„Žádné ale, nepůjdete tam sám, přijede Brianův bratr, půjdeme tam společně.“
„Nechci čekat!“ vyhrkl jsem a vystoupil. Kašlal jsem na to, že za mnou volá. Prostě jsem se rozběhl, a když jsem vešel do těch rozbitých dveří, koutkem oka jsem zahlédl, jak přijíždí další auto a zastavuje u toho, s kterým jsme přijeli.
Zastavil jsem se na chodbě. Starý dvoupatrový neobydlený barák. Zaposlouchal jsem se. Z prvního patra se ozývalo tlumeně mluvení. Zamířil jsem rovnou tam. V břiše mi ty nepříjemné pocity dělaly pěknou paseku. Řekl bych, že jsem byl vzteklý, ale měl jsem zároveň i strach. Snad poprvé v životě, protože mi tenhle pud sebezáchovy doposud chyběl. Vyšel jsem nahoru a nahlédl do jedněch dveří, které byly pootevřené a odkud se ozývaly hlasy. Jen jsem doufal, že tam nebudou bezdomovci či nějací feťáci.
Když jsem opatrně otevřel dveře do další místností, která nejspíš dříve sloužila jako ložnice, zarazil jsem se.
Byli tam… A Brian… Ležel na nějaké posteli, otočený zády ke mně, takže jsem mu neviděl ani do obličeje. Ale podle toho, a taky jak měl mírně shrnutou košili z ramene byl nejspíš ještě před chvíli svlečený, přesně tak, jak bylo na té fotce.
Všechno se ve mně sevřelo… Jako bych dostal ránu do žaludku.
„Briane?“ ozval jsem se opatrně.
„Justine, jsem ráda, že jsi přišel. Říkala jsem ti to. Vidíš?“ ozvala se najednou Naomi, která vešla z vedlejší místnosti a postavila se ke klukům, kteří stáli u gauče.
Brian
Slyšel jsem jak ve snu, že na mě někdo volá, ale nešlo mi nic. Tělo mě neposlouchalo a vše ve mně chtělo hrozně spát. Měl jsem ale na mysli, že pokud mám zranění hlavy a to vážné, nemůžu usnout. I blbý otřes mozku by mi mohl způsobit potíže a k tomu anémie, to už byl risk.
Jenže…
Slyšel jsem tvůj hlas… Justin… Můj Justin… Nepřišel sem… Prosím, že jsi sem nepřišel?
Snažil jsem se aspoň otevřít oči, ale i malé světlo mi způsobilo ještě větší bolest hlavy.
„Justi… Justine,“ zašeptal jsem, ale i můj hlas byl zlomený.
Justin
„Jděte od něho, chci se na něho podívat,“ trochu jsem se vzpamatoval a snažil se, aby můj hlas byl pevný.
Už vím, co za strach se ve mně probudil. Nebyl to strach o mě, ale o Briana.
Teď, když jsem viděl, jak tam leží, mi to došlo. Kluci mlčky odstoupili, protože viděli, že začínám zuřit. A nejspíš, s mou pověstí, už slyšeli, jaký umím být, když se nervnu.
„Říkali jsme, že je to blbo…“
„Držte huby!“ křikla po nich Naomi. „Justine, snad se nebudeš zabývat s někým, jako je on. Každá jiná holka je lepší než tohle…“ mávla rukou za sebe.
„Máš pravdu, Naomi,“ řekl jsem tiše a znovu se podíval na Briana.
Pomalým krokem jsem k ní došel. Chytl jsem ji za ruku a potáhl blíž k sobě. Usmála se na mě.
„Já věděla, že to pochopíš,“ pohladila mě po tváři.
„Já to pochopil hned, co jsi mi poslala tu fotku. Bylo mi všechno jasné. Otevřela jsi mi oči,“ pomalu jsem se k ní přiblížil a ve chvíli, kdy se na mě znovu usmála a chtěla mě políbit, se to stalo.
Rozmáchl jsem se a dal jsem jí facku.
Už je mi jedno, jestli je to holka nebo ne.
Prudce jsem ji i s tím červeným otiskem na tváři odstrčil a i když dovnitř jako velká voda vletěli řidič i Jeff, já přiskočil ke gauči.
„Briane,“ řekl jsem tiše a chytl ho za rameno, abych ho otočil obličejem k sobě.
„Koho mám zabít!“ vykřikl jsem a vyskočil jsem na nohy, jak rozzuřený býk se hnal proti klukům, a bylo mi jedno, kdo to schytá. Ale to už mě zastavoval Jeff…
Brian
Po slepu jsem hmatal po té hřejivé ruce, co mě před chvílí pohladila po rameni, ale zmizela.
„Just… Justi… Nic… Nic jsem… s nimi…“ dál to nešlo a já mu to tak chtěl říct.
Nic se mnou nedělali. Jen mě svlékli a fotili. No, ale v téhle situaci by to stejně vyznělo špatně.
Justin
„Pusť mě!“křikl jsem na Jeffa a chtěl ho odstrčit. Ale jako bych chtěl posunout hluboko zakořeněný dub. Nehnul se ani o kousek.
„Tohle ne! O ně se postarají jiní.“
Pevně mě chytil a natočil k Brianovi a dostrkal mě ke gauči.
„Brie, jak je ti?“ sklonil se nad ním.
Taky jsem si k němu dřepnul. Podebral jsem ho a pomohl mu sednout. Ale dělalo mu dost problém, udržet se v sedu. Na hlavě měl velkou krvácející ránu. Ale když se z něho svezla deka a já viděl, jak je oblečený jen napůl, měl jsem chuť vyskočit a znovu se vrhnout na ty zmetky.
„Brie, jak je ti?“ zeptal se ho znovu Jeff a já se vzpamatoval a chytil Briana za ruku.
Jeff mu trochu otřel čelo kapesníkem. Já pohledem sjel na zem vedle postele, odkud šel pěkný puch. No…
„Asi má otřes mozku,“ kývnul jsem hlavou tím směrem.
Chtěl jsem Briana postavit, vzít ho do náruče, ale Jeff mě předešel. Zvedl ho, jako by nic nevážil a zamířil s ním ke dveřím v momentě, kdy dovnitř vešli tři policajti…
„Pan Krowly vám všechno vysvětlí. Brian potřebuje ošetřit. Budeme v nemocnici sv. Anny.“
Víc se ani nezastavil šel s Brianem rovnou ven do auta. Už jsem chtěl vyběhnout dveřmi za ním, když mě jeden z policistů chytil a zastavil.
„Počkáte tady! Máte co vysvětlovat,“ a už sahal na opasek, aby mi nasadil pouta, stejně jako ti zbývající dva, kteří už měli v parádě Naomi a kluky.
Brian
Konečně jsem jakž takž vnímal, když byl Justin u mě, ale moje tělo mě už dávno neposlouchalo. Vím jen, že má ústa propustila neslyšné: „Moje hlava…“
Když mě však Jeff odnášel a já slyšel, jak Justina zastavuje policie, tak jsem se v jeho náruči zavrtěl. Díky bohu to pochopil a otočil se k policajtům. Ještě mě odnesl do auta, aby se mi nic nestalo a vrátil se zpět do toho baráku.
Ležel jsem a jen čekal, až se mi oba vrátí. Už jsem nechtěl být od Justina ani vteřinu. Potřeboval jsem ho.
Justin
Než jsem stihl zaprotestovat, měl jsem spoutané ruce. Řidič, který zatím stál opodál a vše jen tiše pozoroval, k nám přistoupil.
„Zřejmě došlo k omylu, pan Barkley patří k nám. Díky němu jsme našli mladého pána,“ promluvil na policistu, který u mě stál a donutil mě stoupnout si čelem ke zdi.
„Odvedeme všechny na stanici k výslechu a pak ho případně pustíme,“ namítl policista, zatím co další z nich už hlásil přes vysílačku, že potřebuji odvoz.
„Nelžu vám, navíc mladý pán by chtěl, aby jel…“
„Pusťte ho, prosím,“ ozval se najednou Jeffův hlas.
Pootočil jsem hlavu, ale hned jsem byl donucen se dívat znovu do omítky.
„Určitě by nebyla dobrá vizitka, kdyby se rozneslo, že policie zatkla omylem přítele rodiny Sira Hunta.“
„Ale…“ chtěl policista něco namítnout.
Jeff však k němu přistoupil blíž a něco mu pošeptal do ucha. Během okamžiku jsem měl sundané pouta.
„Někdo z nich fotil Briana a ty fotky…“ promnul jsem si zápěstí a podíval se na Jeffa.
„Běž za Brianem, je v autě. Hned jsem tam,“ přikývl a já se už na nic neptal a vyrazil jsem ven.
Před vchodem stálo policejní auto. Obešel jsem ho a zamířil rovnou za Brianem. Ležel v jednom z těch dalších, kterými jsme dojeli my a Jeff. Nastoupil jsem a přitáhl jsem si ho na klín.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se ho a pohladil jsem ho po vlasech. „Jeff tu bude za chvilku a pak pojedem do nemocnice.“
Brian
Někdo mě nadzvedl a položil mi hlavu na svůj hřejivý klín. Okamžitě se mi zatočila hlava, ale ustál jsem to. Rukou jsem se aspoň dotkl jeho kolena a položil si ji na něj.
„Bolí… Bolí mě hlava,“ chtěl jsem si tam dosáhnout, ale ruka mi jen bezvládně dolehla zpět na jeho koleno.
Jen jsem ležel a čekal, kdy mi konečně někdo pomůže od té bolesti. V hlavě mi hučelo, jak v úlu a každý zvuk, byl pro mě jak mít u hlavy sbíječku.
Justin
Tak strašně moc bych chtěl něco udělat, aby se Brian cítil lépe. Takhle jsem ho jen držel na klíně, aby se mi nesvezl na podlahu a měl jsem už strach ho i pohladit. Jen jsem ho držel a hladil ho aspoň po ruce. Každou chvilku jsem se díval oknem k tomu baráku a netrpělivě vyhlížel Jeffa, abychom už mohli jet.
„Jsi strašně bledý,“ sklonil jsem se nakonec a jemně Briana políbil na čelo.
„Jedeme,“ otevřely se najednou dveře a Jeff nastoupil. Ani se nezajímal, jestli jsme připásaní a rozjel se rovnou k nemocnici.
Brian
Jen jsem se k Justinovi tiskl a nebyl mu schopen na nic odpovědět. Jeff najednou přišel a nastoupil do auta. Během chvíle, jsme přijeli před nemocnici, kde mě ihned odvezli na nosítkách na pohotovost a tam už to začalo takovou rychlostí, že jsem ani nevěděl, čí jsem.
Jen jsem slyšel hlasy a jak mě Justin s Jeffen opustili, když mě vezli na rentgen. Snad po celé nemocnici mě tahali, dokud si nebyli vším jisti. Polovinu těch věcí jsem prospal, jak jsem nebyl schopen udržet oči, ale byl jsem již na kapačkách, takže to bylo bezpečné.
Během té chvíle mi aspoň zašili hlavu a zkontrolovali, zda nemám krvácení do mozku. Díky bohu to byl jen silný otřes mozku a natrhnutá kůže. Po kapačce a prášcích na bolest se mi mělo udělat líp. Ta anémie prý vše zhoršila.
Když mě převezli na pokoj, už jsem vnímal a dokonce jsem byl schopen i mluvit, ale Jeffa s Justinem si venku odchytl doktor, tak jsem se jen díval prosklených oknem, jak tam spolu mluví. Už jsem chtěl, aby mě Justin držel v náruči a tohle byl jen sen. Hlavně jsem chtěl z téhle nemocnice domů.
Nesnáším nemocnice!
Justin
Seděl jsem v nemocniční chodbě na lavičce a Jeff nervózně přecházel sem a tam. Taky jsem nebyl zrovna klidný, protože to, co se stalo, mě pěkně sralo. A navíc… Bál jsem se o Briana. Poprvé jsem se opravdu bál. Kdo ví, co by mu udělali. Ale v koutku duše jsem doufal, že snad kluci nebyli tak blbí, aby mu ublížili ještě víc. Překvapilo mě, že tam byli zrovna oni, ale na druhou stranu…
Hlavně Naomi. Je vážně nemocná, měli by ji někam zavřít. Holka a chová se takhle.
„Když měl Brian sedm roků, unesli ho. Pár dní jsme ho nemohli najít a mysleli jsme si, že… Naštěstí to dobře dopadlo, ale umíš si představit, jak se asi cítíme, když se stane něco takového znovu,“ zastavil se nade mnou najednou Jeff. „Díky,“ napřáhl ke mně ruku.
Udiveně jsem na něj pohlédl, ale ruku jsem mu stiskl.
„Jen nevím, že bych udělal něco zvláštního. Akorát jsem byl nasranej a…“
„To bohatě stačí. Stačí, že jsi ho hledal. To samo už o tobě vypovídá dost.“
Jeff mi chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli převáželi Briana na pokoj a u nás se zastavil doktor.
„Můžu jít za ním?“ podíval jsem se na dveře pokoje.
Doktor jen přikývl a já se už s ničím nezdržoval. Vešel jsem do pokoje za Brianem. Přisunul jsem si židli k posteli, sedl jsem si a chytl ho opatrně za ruku, z které mu trčela hadička napojená na kapačku.
Ránu na čele měl ošetřenou a ty tři stehy se mu tam pěkně vyjímaly.
„Myslím, že za chvíli budeš vypadat jako já,“ usmál jsem se na něj. Odhrnul jsem si vlasy z čela a ukázal mu dlouhou jizvu, která začínala nahoře na čele a mizela ve vlasech. Na první pohled nepostřehnutelná, ale dobře si pamatuji, jak jsem k ní přišel.
„Dneska tě domů asi nepustí, co? Můžeš vůbec jíst? Asi ne, co? Já bych si něco dal. Ještě jsme nesnídali ani jeden. A třeba džus? Vlastně ne, po něm máš moc energie a tady v nemocnici bychom neměli soukromí. Tak třeba vodu? Já bych vážně něco pojedl. Myslíš, že když objednáme pizzu, že nám ji sem dovezou?“
Potřeboval jsem mluvit. Prostě něco dělat. Tohle jsem ještě nezažil a nedokázal jsem všechno to, co ve mně bylo, zpracovat v klidu. Vážně jsem se o něj bál… Jen jsem mu tiskl ruku a mluvil. Asi ho ze mě bude bolet hlava ještě víc.
Brian
Konečně ke mně Justin došel a já cítil, jak moc blízko je. Bylo mi tak dobře a já se cítil v bezpečí. Konečně.
Jen jsem se usmíval, jak na mě drmolil jednu věc za druhou, a byl jsem rád, že je tu se mnou. Potom jsem mu ruku stiskl a zadíval se na něj.
„Nic se nestalo… Naomi asi chtěla, ale ti kluci měli rozum a jen mě svlékli a nafotili. Nikde jinde se mě nedotkli. Já… Nemohl jsem se bránit,“ víc jsem mu stiskl ruku a přitáhl si ji k tváři.
„Měl jsem strach… Bál jsem se, že už tě neuvidím. Miluji tě,“ říkal jsem spíš šeptem, protože v hrdle mi vyschlo.
Najednou se otevřely dveře a Jeff vešel dovnitř. Přitáhl si na druhou stranu postele židli a chytil mě za druhou ruku.
„Až ti dokape ta kapačka, tak tě můžu vzít domů. Domluvil jsem zdravotní sestru, která bude na telefonu a kdykoliv dojede. Už to bude dobré, Brie. A jak ti je? Máma šílela, ale uklidnil jsem ji. Hned se pustila do těch, co ti to udělali. Najala snad nejlepšího právníka tady a poslala ho na policii. Nemám strach o to, že se z toho jen tak vykroutí,“ usmál se na mě Jeff, ale já viděl, jak je naštvaný.
„Pojedeš se mnou?“ podíval jsem se na Justina a znovu mu stiskl ruku.
Justin
„Jo, pojedu,“ odpověděl jsem Brianovi na jeho otázku.
Ale pak jsem si uvědomil, že mám být dneska ve škole. A nikdo o mně nic neví, jen to, že jsem byl na tréninku. A co když budou volat našim? A taky je potřeba vysvětlit na policii, co se vlastně stalo…
Jako na zavolanou mi začal zvonit telefon. Vstal jsem a poodstoupil od postele, abych mohl přijmout hovor.
„Ano… no stalo… ne, není to tak… dobře, přijedu…“ povzdechl jsem si.
Schoval jsem telefon a vrátil se k Brianovi. Podíval jsem se na oba.
„Musím jet do školy. Ředitel si žádá vysvětlení a prý tam byla i policie. Víš, že mám podmínku, takže tam musím jít vysvětlit, co se stalo, jinak mě můžou vyloučit. A naši by to asi nepřežili,“ chytl jsem Briana za ruku a omluvně se na něho podíval. „Za chvilku mi jede autobus, jen to vyřídím a pak přijedu. Zavolám ti, abych věděl, jestli jsi ještě tady, nebo doma.“
„Odvezu tě,“ zvedl se Jeff. „Máma už je na cestě, bude tu do pěti minut. Počká tu s tebou, Brie, ano?“
Neodporoval jsem. Byl jsem rád. Tak nějak jsem v Jeffovi cítil oporu, i přesto, jak mě předtím skenoval a snažil se ve mně číst.
Brian
Nějak se mi zamotala hlava a já zavřel oči, abych se ukotvil.
„Dobře, budu tady, jen jeďte, aby se vše vysvětlilo,“ řekl jsem a během chvíle usnul, jako kdyby mě někdo vypnul.
Bůh ví, co do té kapačky dávají.
„Brie?“ příjemný a známý ženský hlas mi promluvil u ucha a já rozespale otevřel oči.
„Mami?“
„Jo, jsem tu zlato,“ usmála se a pohladila mě po tváři.
„Už ti to dokapalo a Jeff by tu měl každou chvíli být. Pojedeme domů, ano?“
Jen jsem přikývl hlavou a pousmál se.
Byl jsem rád, že zase budu doma a už mě nebudou tísnit tyhle čtyři stěny. I hlava mě bolela o dost méně a byl jsem schopen vnímat.
Justin
Musel jsem se usmát, když Brian řekl, že bude tady. Kam by taky v tomhle stavu asi šel…
Ale do školy jsem už s úsměvem nešel.
V nemocnici jsme strávili nějakou dobu a tady teď byla zrovna obědová přestávka. Jeff zajel autem až do areálu školy, jako by se nic nedělo a zaparkoval na místě pro učitele.
Vystoupili jsme a zamířili za ředitelem.
„Jeffe!“ ozvalo se najednou, než jsme vešli do budovy. Oba dva jsme se zastavili a otočili po hlase.
Přibíhala k nám Grace a v závěsu za ní Jacob.
„Co tady děláš?“ zeptala se ho udýchaně, ale při bližším pohledu na nás se zarazila. „Co se stalo? Byla tu policie, jdete tu kvůli tomu?“ ukázala na nás prstem.
Přesněji na Jeffovu košili a na moje kalhoty.
Pohlédli jsme na sebe. Ani jeden jsme si neuvědomili, že jsme od Brianovy krve. Jeff se rychle vrátil do auta a vytáhl si mikinu a přehodil ji přes košili. Jenže co já? Tohle rozhodně neschovám. Už tak se na mě někteří divně dívali.
„Jo, je to kvůli Briana. Ale to tu teď nemůžeme rozebírat, Zastav se po škole k nám, a můžete si pak popovídat. A neboj, Brian je v pořádku, relativně…“ uklidnil ji jeff a pak se otočil ke mně.
Ukázal mi rukou dovnitř a já šel poslušně jako ovečka, aniž bych Grace nebo Jacobovi stihl cokoliv říct.
„Počkej,“ zastavil jsem Jeffa u skříněk. „Převleču se, ať tu nechodím takhle.“
Otevřel jsem svoji skříňku a vytáhl školní teplákovku se svým jménem na zádech. Myslel jsem si, že ho vytáhnu až při závodech, ale nakonec se teď hodí. Zaběhl jsem na záchod, v rychlosti se převlíkl a pak se s taškou v ruce vrátil k Jeffovi.
Tak, a teď ta horší část.
Nestihli jsme ani pořádně zaklepat na ředitelnu, když se dveře otevřely a ředitel s přísným pohledem na mě už otvíral pusu, aby mi vyčinil. Jenže se přede mne postavil Jeff.
Ředitelův výraz se okamžitě změnil a jen poodstoupil, abychom mohli vejít dovnitř a schovat se tak před zvědavýma očima.