Brian
Když na mě Justin houkl, že už vystupujeme, jen jsem se na něj podíval a rychle vstal. Vylezl jsem z autobusu a div se nepřerazil o poslední schod, protože byl dost nízko.
„A… Ano,“ odpověděl jsem mu na jeho otázku.
Pořád se mi nepodařilo nějak uklidnit moje srdce. Dokonce žaludek se mi nepříjemně stahoval, jako kdybych tam měl motýly. Cítil jsem slabý proti jeho hrubšímu hlasu, který mi vždy rozechvěl tělo.
Proč tohle musím cítit jen já? Kvůli němu jsem zůstal na téhle škole a to jsem mohl přestoupit na soukromou. A Grace? Ta se tam taky zamilovala, ale stejně jako já, jen platonicky. Kdyby si ti dva víc všímali lidí kolem sebe, tak by viděli, že jsme do nich blázni. Jenže… Copak si heterosexuál jako je on, vůbec připustí, že by ho miloval gay?
Následoval jsem ho a radši nic neříkal, protože by v mém hlasu bylo znát, jak moc se chvěji.
Během chvíle jsme stáli u vyššího domu, ve kterém nejspíš bydlelo více lidí, ve středu docela klidné čtvrti. Nebylo to tu tak hrozné a vypadalo to, že je dům opravdu udržovaný.
Justin
Dům měl tři patra a my bydleli jako jediní v podkrovním bytě, s velkou střešní verandou. Jen nevím, jak dlouho tu bydlet budeme, protože mámě a tátovi se moc nedaří v podnikání, a vím, že finanční rezervy se pomalu tenčí, i když to přede mnou nechtějí nějak rozebírat. Ale nejsem hloupý.
„Bydlíme nahoře,“ ukázal jsem rukou na okna a pak vešel do domu. Vyšli jsme schody a já hned odemkl a vešel dovnitř a zul jsem si boty.
„To je můj pokoj,“ mávl jsem rukou napravo, ale vydal se na druhou stranu, kde byla koupelna, abych vytáhl plavky a ručník a pověsil je na sušák. Umyl jsem si ruce, protože nesnáším, jak je v autobuse všechno ohmatané a pak jsem zamířil ještě do kuchyně pro vodu a něco na zub.
Dělal jsem vše tak nějak automaticky, jak jsem byl zvyklý.
„Dáš si taky něco k jídlu?“ vzpomněl jsem si na to, jak mu ošetřovatelka nadávala za to, že nesnídal.
Stejně jsem začal chystat sendviče pro nás oba, aniž bych počkal na odpověď.
Brian
Chtěl jsem umřít… Vážně jsem po tom toužil, když jsem stál před jeho pokojem a jen škvírkou se koukal, jak to má zařízené.
Bylo to, jak odrýt tajemství světa. Moc jsem se odhodlával, abych ty dveře otevřel, ale toužil jsem to uvnitř vidět. Nakonec jsem dveře otevřel a vstoupil.
No dobře… Bordel tam teda měl. Sem tam rozházené oblečení a knihy o plavání. Zastavil jsem se u malé vitrínky, ve které byly jeho medaile, a pozoroval jsem je. Byl jsem tak v transu, že jsem ani nevěděl, že na mě volá.
Uchopil jsem jeho tričko, a jak poblázněný jsem k němu přičichl a ihned ho vrátil zpět na místo, kde ho měl pohozené. Tak nádherně vonělo… Jak on.
Miluji ho… Mohl bych tu v tom pokoji stát, dokud bych se toho všeho nenabažil.
Justin
Nadělal jsem pár sendvičů a vzal to i s vodou a džusem do pokoje. Brian tam stál uprostřed mých věcí a rozhlížel se kolem.
„Máš štěstí, zrovna včera jsem tu trochu poklidil,“ kopl jsem do věcí, které mi ležely v cestě. Položil jsem jídlo na stůl a přitáhl jsem k němu ještě jednu židli.
„Sedneš si, nebo bys raději tam?“ ukázal jsem na svoji postel, která ještě nebyla ani postlaná. Přešel jsem k ní, poskládal ji a hodil na polštář.
„A jestli je ti teplo, tak si sundej sako.“
Sám jsem se začal svlékat. Byl jsem rád, když jsem nemusel nosit uniformu. Svlékl jsem si košili a za ní následovaly kalhoty. Sehnul jsem se na zem pro pohozené triko a oblékl si ho a ze skříně jsem si vytáhl pohodlné lehké tepláky. Už jsem chtěl pověsit pohozené sako na ramínko, když jsem si všiml, že na rukávu mám flek od krve. Podobně špinavě vypadala i košile. Vzal jsem to a odnesl do koupelny.
„Potřebuji vysvětlit tohle,“ vytáhl jsem sešit z brašny, když jsem se vrátil do pokoje a otevřel ho na posledním učivu.
Kvadratické rovnice mi prostě nejdou a já nevím, co dělám špatně. A pokud chci jít na výšku, kterou jsem si vybral, musím mít ze závěrečných zkoušek nejhůř dvojku.
Položil jsem sešit na stůl, posadil jsem se na jednu ze židlí a vzal do ruky sendvič a zakousl se.
„Tak co? Budeš tam stát celý den?“ otočil jsem se na Briana.
Brian
On se svléká? On se svléká! On… Je skoro nahý? Jeho tělo… Svaly… Kůže… Aaaaaaa…
Ztěžka jsem dýchal a hlas přestal fungovat. Mozek mi jel jen na polovinu a ta se usídlila v mém rozkroku. Nevím jak, nebo co se dělo, ale mírné pnutí v tříslech mi naznačilo, že tohle fakt nedám.
Skousl jsem si bolestivě rty, abych se probudil, a rychle jsem se otočil k posteli, na kterou mi ukázal a bez váhání se na ni posadil. Bylo mi jedno, že v ní mohl dělat cokoliv… Nebo s kýmkoliv… Ale byla to jeho postel, to on v ní spával. Byl jsem už jako stalker, který se dostal velmi blízko ke své oběti.
„Co? A na jakou školu chceš jít?“ podíval jsem se na něj, ale moje tvář musela vypadat zajímavě, když jsem si rukou kryl rozkrok, aby si ničeho nevšiml.
„Jen… Abych věděl, na co se konkrétně mám zaměřit,“ pokusil jsem se o úsměv, ale nejspíš to bylo, jako bych měl po obrně.
Justin
Díval jsem se do sešitu, když Brian začal mluvit. Znovu jsem se na něj otočil a nechápavě ho sledoval.
„Poslouchal jsi mě vůbec? Potřebuji pomoct s kvadratickými rovnicemi, to další až potom. Chci jít na sportovku, ale podmínka je dobré známky,“ ukousl jsem si další sousto sýrového sendviče, ale pak na něj víc zaměřil svůj pohled.
Možná bych se tam dostal i s lehce horším průměrem, ale nedostal bych stipendium. A naši by to neutáhli… Chci se věnovat sportu, ať už aktivně, nebo jako trenér. Ale tohle všechno nemusí nikoho zajímat. Ani to, proč potřebuji dobré známky. Těžko to budu vysvětlovat někomu, kdo s penězi nemá žádný problém.
„Není ti dobře?“ prohlédl jsem si ho od jeho červené tváře až k rozkroku, kde měl položenou ruku. „Tak si sundej sako, když omdlíš, budeš mi k ničemu,“ zavrtěl jsem hlavou. Vzal jsem ze stolu jednu vodu, vstal jsem a přešel k němu.
„Aspoň se napij, ať se trochu zchladíš. A pojď se najíst a můžeš přitom vysvětlovat.“
Podával jsem mu lahev s vodou a čekal, až si ji přebere. Když se k ničemu neměl, tak jsem ji položil vedle něj a šel zpátky ke stolu.
„Tak pomůžeš mi, nebo ne? Mám jít k tobě?“ opřel jsem se zadkem o hranu stolu a díval se na něj, zatím co jsem dojídal sendvič.
Brian
Byl tak blízko… Tak zatraceně blízko, že jsem cítil jeho dech, jak se mi otřel o tvář. Asi jsem zapomněl i dýchat. Nechápal jsem, jak někdo může být ještě hezčí, když si můžu jeho detaily tváře prohlédnout z tak malé vzdálenosti. Ty oči, které mi vidí až do duše. Pěkně tvarovaný nos, ostře řezané lícní kosti, snědá barva pokožky, ale spíš z hodně dobrého opálení. Malé uši, kdy levé až nahoře mělo náušnici ve tvaru křížku. Plné rty, které stačilo jen políbit, ale… Mezi námi byla tak silná stěna, že i kdybych se ji snažil rozbít, tak bych si hrozně ublížil. Proto jsem byl rád, když se oddálil a já mohl potlačit tu touhu to zkusit.
„Pomůžu ti, jen zůstaň tam, kde jsi,“ ukázal jsem rukou ke stolu a podíval se na sešit.
„Jo… Tohle není tak těžké, ale bude lepší, když to rozdělíme na dvě hodiny. Prvně pobereš ten začátek a potom přinesu i nějaké příklady, aby sis to procvičil. Učitel dává moc těžké, umím sestavit příklady tak, aby seděly určité osobě,“ usmál jsem se a natáhl ruku k němu.
„Dej mi prosím papír a pojď vedle mě!“
Zasekl jsem se, když jsem to dořekl.
Jsem debil… Totální magor, který si hoví v bolesti, kterou mu způsobuje jeho blízkost, a ještě mu řeknu, aby si přisedl, když před chvíli povím, že má zůstat tam kde je. Bravo, Briane… Bravo.
Rychle jsem se připravoval na to, že bude blízko mě a já ucítím jeho vůni skoro na svém těle. Snažil jsem se potlačit v sobě vše, co řvalo, že chci být jeho. Něco ve mně se rvalo na kusy, jako by to toužilo po tom, aby se mě dotkl, nebo... Byl jsem panic, ale co s tím, kdyby mě chtěl, nastavil bych se mu. I jedna noc by mi stačila na celý život. Přece o to má člověk přijít s někým, koho miluje. Je jedno, jestli ten druhý to necítí… I přesto mě to hlodalo v hlavě.
Justin
Chtěl jsem se zeptat, kde mám vlastně být. Ale nakonec jsem to spolknul, vzal sešita a knihu a posadil se s tím na zem vedle Brianových nohou. Rozložil jsem věci na postel a natočil se ještě bokem, abych na to dobře viděl a mohl si zapisovat.
Nechal jsem ho, ať mi to vysvětlí a snažil jsem se všechno vnímat. Opravdu mi na té škole záleží.
Občas jsem se musel víc naklonit, když mi něco ukazoval v knize, tvoru měl rozloženou na svém klíně.
Ani nevím, jak dlouho jsme tak seděli, ale jisté bylo, že mně po nějaké době začala zmáhat únava. Odhodil jsem sešit, když jsem stále nemohl pochopit, proč to už není kvadratická rovnice, když je tam x na třetí.
„Je to mocnina jako jiná, ne?“ zavrčel jsem vztekle, že mi to neleze do hlavy.
„Nesnáším matiku,“ otočil jsem se a opřel se pohodlně o kraj postele. Vážně mě to všechno dneska unavilo. Zaklonil jsem hlavu a chvíli jen tak zíral do stropu, snažíc se poslouchat Brianovo vysvětlování, proč tomu tak není. Jeho příjemný melodický hlas mě ale začal uspávat. Strop se mi najednou ztratil z dohledu a Brianův hlas začal utichat.
Brian
Pořád jsem mu to chtěl vysvětlit po svém, ale on to nechápal. Jako… Už jsem nevěděl jak na to, aby se do toho dostal.
Nakonec jsem zaklonil hlavu a začal přemýšlet nad tím, jak mu to ukázal po jeho. Když jsem na to konečně přišel, tak jsem se na něj podíval, abych mu to řekl, ale on spal. Vzal jsem tedy jeho propisku, kterou odložil na postel a napsal mu snadný vzoreček proto, aby to pochopil. Pod to jsem udělal rozbor toho, jak se co počítá, ale tak, aby to byli lidi a tempa při plavání. Jeho styl, kterým to mohl pochopit. Něco, co měl rád. Položil jsem to vedle jeho hlavy a vstal jsem k odchodu.
Ještě jsem vzal deku a přikryl ho, aby od země nenastydnul. Byl jsem rád, že jsem se nesvlékl, protože takto byl odchod snadnější. Jenže…
Nedokázal jsem to… Nemohl jsem odejít a zmařit svou jedinou šanci, hlavně když spal.
Naklonil jsem se k němu a na moment ho políbil. Jen tak, že se mé rty otřely o jeho, skoro neznatelně, ale pro mě to bylo všechno.
Když se zavrtěl, hned jsem pobral věci, co jsem tu měl a neslyšně opustil jeho byt. Vzal jsem telefon a zavolal řidiči. Díky bohu jsem si pamatoval název zastávky a řekl mu ho. Když jsem na ni došel, jen ztěžka jsem dosedl na lavičku a zrychleně dýchal.
Prsty jsem si přejížděl po rtech a místy je olízl, abych si zapamatoval jeho chuť. Srdce se nedalo zastavit, tak jsem si kolena přitiskl k hrudi a seděl v předklonu, aby se mu neudělalo ještě víc špatně.
Už nikdy s ním nesmím být o samotě! Už nikdy!
Justin
Měl jsem pocit, jako by se něco otřelo o mé rty. Bezděčně v polospánku jsem si je olízl…
Zcela jsem se probral, když mě začalo bolet za krkem. Opatrně jsem zvedl hlavu, aby mi nekřuplo v páteři a rozhlížel se kolem sebe. V pokoji bylo ticho a… prázdno.
Jen chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tu není Brian.
„Briane?!“ zavolal jsem směrem do bytu, ale žádná odpověď.
Ani nevím proč, zvedl jsem ruku a prsty si přejel po rtech. Nejspíš se mi něco zdálo. Byl jsem ale tak unavený, že jsem se už ani nepodíval do sešitů. Jen jsem je zavřel, odložil na stůl a pak padl do postele jako podťatý. Poslední věc, kterou jsem udělal, než jsem usnul, byla, že jsem si nastavil budík na půl pátou, abych nezaspal na ranní trénink.
Už jen matně jsem vnímal zarachocení klíčů v zámku a hlas mámy, která se vrátila z práce.
I když jsem usnul celkem brzy, spal jsem prakticky celou noc.
Ten zvláštní sen, kdy se mi před očima míhaly čísla, neznámé, proměnné a mocniny, mezi nimi Brianův přibližující se obličej k mému tak těsně, že jsem skoro nedýchal, mě provázel snad celou noc.
Ráno, když zazvonil budík, jsem z toho byl pěkně zmatený a znovu jsem přiložil prsty na své rty, jako bych si tím chtěl něco připomenout.
Ten sen byl ale divný…
Brian
Tak za patnáct minut pro mě dojel řidič a nabral mě na té zastávce.
Když jsem přijel domů, tak máma už poletovala po domě a hledala mě. Když mě spatřila, tak mě jen silně objala a už táhla do jídelny.
„Volali mi ze školy, že jsi zase zkolaboval. Mohl si mi aspoň říct, že jdeš ke kamarádovi. Nebýt Grace, tak nic nevím. Pojď se najíst, měla jsem o tebe strach.“
Posadila mě ke stolu a ukázala na jídlo.
„Sníš to všechno! A začneš se o sebe starat, jinak ti to budou podávat hadičkou,“ naštvaně si sedla naproti mně a otec složil noviny na stůl, protože právě dočítal jeden článek.
„Maminka má pravdu Briane,“ jeho obvyklá fráze, protože se s ní nikdy nehádal.
„Ano, omlouvám se,“ řekl jsem a poslušně vše snědl.
Poté jsem si šel lehnout. Nedokázal jsem však usnout. Pořád jsem cítil jeho polibek na svých rtech a tak jsem ještě vlítl pod studenou sprchu, abych se uklidnil. Když jsem se dostatečně zchladil, tak jsem znovu vlezl pod deku a usnul. Jenže jsem měl živé sny, které mi spaní ztěžovaly. Ve všech byl Justinův obličej. Budil jsem se každou hodinu s pocitem, že mi asi vybouchne srdce, jak moc jsem v sobě všechno dusil. Když nastalo ráno, tak jsem se jak mrtvola vypotácel z postele a znovu vlítl pod sprchu.
Justin
Máma na mě byla hodná. Vstala zároveň se mnou a nachystala mi jídlo. Pak se rozloučila polibkem na tvář a šla si zase lehnout. Ještě v polospánku jsem se vydal na trénink. Ale jakmile jsem byl na bazénu, během chvilky jsem se probral. Ale trenér byl na nás nezvykle hodný a nějak nás netrápil. Samozřejmě nezapomněl připomenout známky a to, že se závody blíží, tak nesmíme vynechat žádný trénink.
Bylo půl deváté, když jsem se ještě s mokrou hlavou usadil venku na lavičce, abych se ještě kouknul na učení. Vytáhl jsem sešity z matiky a začal to všechno listovat. Něco málo jsem si nakonec ze včerejšího dne zapamatoval. Pročítal jsem si to postupně, když jsem narazil jeden papír, který jsem den předtím neviděl. Nechápal jsem, co to má být. Výpočet a poznámky na celou stránku. Dokonce i namalované postavičky. Zahleděl jsem se do toho a úplně přestal vnímat začínající rušno kolem sebe.
Ten Brian je vážně blázen… Ale zjistil jsem, že tohle, jak to napsal, jsem postupně začal chápat a to dokonce rychleji, než včera u nás.
Sem tam mi na papír spadla kapka z vlasů, ale v teple, které bylo, mi pomalu začaly prosychat.
Jedl jsem svačinu, protože mi po tréninku vyhládlo a přitom jsem se učil. Matematika bude druhou hodinu, tak bych do té hlavy ještě mohl něco nacpat…
Brian
„Briane, snídaně,“ zakřičela na mě máma do koupelny.
„Už jdu, mami,“ odpověděl jsem ji a vylezl ze sprchy.
Oblékl jsem se do uniformy a během chvíle jsem seděl u stolu u vydatné snídaně.
„Dneska vás odvezu s Grace do školy. Mám cestu kolem a chtěla bych vyzkoušet to nové auto. Víš, jak ráda řídím a táta mi auto koupil poprvé, jinak mi pořád cpal řidiče. Takže se najez a pojedeme. Grace jsem už volala a jde sem,“ říkala máma a mě se sevřel žaludek.
Dnes jsem měl v plánu nejít do školy. Když odejdou oba rodiče, tak tu nikdo není a já můžu proto chodit pozdě do školy, ale takhle…
Dojedl jsem snídani. Když dorazila Grace, tak jsme vyjeli do školy. Máma se objetím s námi oběma u hlavní brány rozloučila a já snad poprvé za tenhle rok, byl ve škola o půl hodiny dřív.
Vešli jsme do třídy a usadili se ve své lavici. Pořád jsem pozoroval místo, kde by měl sedět Justin, ale nebyl tam. Jen jsem se bál, jestli jsem to včera tím odchodem nějak nepokazil. Bylo to neslušné zmizet a beze slova omluvy.
Justin
Ani jsem si nevšiml, jak čas pokročil. Seděl jsem na lavičce, schované za stromy a tak mě nikdo nerušil. Dokonce ani upištěná Gladys. Probralo mě až první zvonění, upozorňující na začátek vyučování. Pomalu jsem schoval sešity do brašny a vstal jsem. Obcházel jsem ty stromy, když jsem se náhle zarazil.
Zaslechl jsem hlasy a jedno vyslovené jméno…
Přiblížil jsem se nenápadně a zastavil se za jedním stromem.
„Bylo to super, Torresová je má tak… no… příjemně měkké…“
Nakoukl jsem opatrně.
Stál tam Denis a právě gestem naznačoval, jak chytá Torresovou za prsa.
Nevím, že by Grace s někým něco měla, ale bylo to tím, jak ji včera Denis nejspíš držel.
„No, mám s ní domluvenou schůzku,“ ozval se ten druhý. Byl to ten výměnný student Carlos, který tu je asi půl roku a mezi klukama moc dobrou pověst nemá.
„Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ usmál se a položil Denisovi ruku na rameno. „Vezmu ji ke mně. Co kdybys přišel taky? Řeknu ti kdy. Chlastu mám víc než dost, a víš jak to je když se holka napije… co?“
Druhé zvonění upozorňující je přerušilo. Rychle jsem se skrčil, aby mě neviděli, když kolem procházeli. Ještě si něco říkali, ale to už jsem neslyšel.
No, myslím, že Grace má vážný problém. Počkal jsem, až zmizí ve škole a pak se pomalu šoural za nimi.
Jenže… tentokrát jsem to byl já, kdo přišel poslední na hodinu. Se zpožděním o pět minut. Ale i to stačilo, aby mě profesor hned pozval k tabuli. Jen jsem si odnesl věci k lavici a cestou se podíval na Grace. Měla by si vážně dávat pozor, s kým se baví. Nevím… Na druhou stranu ten Carlos je pěkný zmetek. Asi ji to potom řeknu. No, ale bude mi vůbec věřit?
„Pane Barkley!“ napomenul mě profesor, když mi to trvalo moc dlouho a já pořád hleděl na Grace.
„No jo, už jdu,“ zamrčel jsem a šel k tabuli. Ještě že v literatuře nemám žádný problém.
Brian
Ztuhnul jsem, když Justin přišel do třídy. Tentokrát to byl on, kdo přišel pozdě a nevypadal, že by mu to vadilo. Hned se mi do hlavy vrazila vzpomínka na to, jak jsem ho políbil a bezděčně jsem si přejel po rtech, jako kdybych ho tam stále cítil.
Jenže ho za jeho pozdní příchod učitel ihned vyvolal k tabuli. Když procházel kolem nás, tak jsem viděl, jak nemůže spustit oči z Grace. Asi poprvé jsem k ní pocítil nenávist, která mě vnitřně trhala na kusy.
Proč může mít Grace to, co já nikdy? Vím, koho miluje ona, i když to nechápu. Jenže jsem si myslel, že jsme na tom s city stejně a že ani jeden nemůžeme mít to, co chceme. Ale… Ona je holka a pěkná, kdyby se snažila a ukázala, koho chce, měla by ho. Já? Nikdy ho nebudu mít.
Povzdechl jsem si a pozoroval ho, jak jde k tabuli, když se konečně dostatečně vynadíval na Grace.
„Jsi v pořádku, Briane? Jsi nějaký bledý,“ zeptala se mě Grace a podávala mi pití.
„Jsem v pořádku,“ odsekl jsem ji a vzal si svoje vlastní pití.
„Aha, promiň,“ odpověděla mi šokovaně a vzala si flašku zpět.
Nikdy jsem na ní nebyl tak hnusný, ale když…
Justin
Když jsem se vracel do lavice, ještě jednou jsem se podíval na Grace. Byla zabraná do knihy, za to Brian vedle ní vypadal, že nemá zrovna dobrou náladu. Nějak se mračil a byl bledší, než když jsem přišel.
Hodina pak proběhla bez problémů.
O přestávce jsem se zvedl, že za ní půjdu, ale cestu mi zastoupila Gladys, která se mi pověsila na krk.
Chytl jsem ji za ruce a sundal dolů.
„Ty jsi dneska nějaký protivný,“ zakňourala, ale pak se otočila, aby zjistila, na koho se dívám.
„Musím si něco vyřídit,“ odstrčil jsem ji bokem a šel za Grace.
„Grace, můžeš na chvilku?“ ukázal jsem směrem na chodbu.
Udiveně na mně pohlédla, ale přikývla. Už jsme vykročili, když se náhle ve dveřích objevil Carlos.
Zamával na ní a ukázal, aby šla k němu.
„Promiň, ale tohle nepočká,“ její úsměv na Carlose nešel přehlédnout. Rozběhla se za ním, jako by ji za patami hořelo.
„Torresová!“ zavolal jsem za ní.
Jen mávla rukou a zmizela na chodbě.
„Justine,“ stoupla si přede mne Gladys. „Co s ní máš?“
„Co?“ podíval jsem se na ní nechápavě.
„Jestli s ní něco máš!“ začala pomalu zvyšovat hlas.
„Co tě to zajímá?“ začal jsem ztrácet trpělivost. „To není tvoje starost!“
„Ale když ty chodíš teď se mnou!“ neztišila hlas ani na moment. „Vyškubu ji ty její vlasy!“ dupla si nohou a výhružně se za ní podívala.
„Uklidni se, ano?“ popadl jsem ji vztekle za loket. „Nemám zájem o nějaké hysterky!“ Chtěl jsem se otočit a jít do lavice, když mi na tváři přistála facka, jen to mlasklo. Celá třída okamžitě ztichla a dívala se na nás.
Zuřivost ve mně jen doutnala. Měl jsem chuť ji tu facku vrátit.
„Zapomeň na to, že s tebou ještě někam půjdu, Gladys!“ naklonil jsem se k ní, až bezděčně couvla, protože v mém výrazu bylo dost jasně vidět, jak zuřím. „Najdi si na ty své výlevy někoho jiného!“
„Justine…“ změnila hned tón v hlase na prosebný, až plačtivý. „Promiň, já to tak nemyslela.“
Nevšímal jsem si jí a šel si sednout do lavice.
„Justine, prosím…“ tvářila se jako by jí umřel pes.
„Běž do prdele a neotravuj!“ štěkl jsem po ní a bylo mi jedno, kdo všechno to slyší.
„Justine…“
„Vypadni!“ praštil jsem pěstí do lavice. „Mám tě akorát tak dost!“
Brian
Jak v šoku jsem se díval na Gladys, jak fackuje Justina. Pevně jsem se držel lavice, abych po ni nevyjel, a to jsem klidná povaha. Přímo mě to sralo.
Nakonec jsem se prudce zvedl a podíval se na Gladys.
„Neměla bys být tak otravná. Na Justina tu čeká víc dívek a ty jen zavazíš,“ řekl jsem si spíš pro sebe, ale věděl jsem, že mě moc dobře slyší.
Sedl jsem si zpět do lavice a dělal jakoby nic. Naštvaně ke mně došla a chytila mě pod bradou. Jednu mi pěkně zostra pleskla po puse a já cítil, jak to štíplo.
„Ty psisko… Líbilo se ti, když tě tak Justin nazval, že? Poskokem. Moc dobře vím, co jsi zač Briane. Jsi jen smetí, které se schovává za prachy. Neumíš se ani prát, ty trosko,“ prskal na mě a já se rozhodl bránit.
„No, někdo má prachy a mozek a někomu chybí obojí, že Gladys. Pokud vím, tak tvým rozkrokem projelo už tolik kluků, že by to naplnilo polovinu školy. A co se týká mě, tak rozhodně netušíš, co jsem zač. Jen o jedno bych prosil, mohla bys prskat na druhou stranu, nerad bych od tebe něco chytil,“ odpověděl jsem na její jedovaté poznámky.
Během chvíle jsem schytal tolik facek, že se mi tvář začala červenat od otoků.
„Jdi do prdele, sráči,“ naštvaně mě pustila a odešla z třídy.
Jen jsem si oddechl a zamířil na toaletu, abych si schladil tváře studenou vodou.
Justin
Když se Gladys znovu rozječela, všichni jsme se otočili. Tentokrát se zaměřila na Briana. Do prdele, proč?
Už jsem vstával, když jeden jako druhý zmizeli ze třídy. Jenže to, co Gladys řekla, mě pěkně nasralo ještě víc. Jsem vcelku kliďas, ale tohle…
Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se. Ani jeden z nich tam nebyl. Jediné místo co mě napadlo, bylo, že jsou oba na záchodě. Na holčičí jít nemůžu, ale na chlapecký ano. Zamířil jsem tam.
Brian stál u umyvadel a chladil si tvář vodou.
Došel jsem k němu a opřel se o jedno z umyvadel.
„Stálo ti to za to?“ zeptal jsem se a díval se na něj.
Po jeho krku stékaly kapky vody až za límeček. Utrhl jsem papírový ručník, přistoupil k němu a otřel mu krk, aby se mu košile ještě víc nenamočila.
„Říkal jsem ti, že o tvou pomoc nestojím, Briane. No ale jinak děkuji… No… za tu matiku.“
Podal jsem mu ještě jeden ručník.
„Neměl by sis takových hysterek všímat. Je to jen slepice, která kdáká a nic z toho,“ usmál jsem se. „Ale dobře jsi ji to nandal,“ uznale jsem pokýval hlavou.
Brian
Voda mi pomáhala, ale jen do té chvíle, než do místnosti vešel Justin a pomohl mi se otřít. Moje tělo se zachvělo a v prstech jsem měl mírné brnění, jak moje srdce dostalo elektrický šok a stáhlo se. Takhle silnou vlnu euforie, která projela mým tělem, jsem ještě nezažil a mohly za to pouze jeho prsty na mé kůži. Jen pouhý dotek a já se tu skoro klátím k zemi.
Pevně jsem se jednou rukou zapřel o umyvadlo a dotřel si obličej.
„Já vím, že o ni nestojíš. To je v pořádku, jen… Nech to být. Jsem rád, že ti matematika pomohla, na nic jiného jsem nepřišel. A nandal? Jen jsem řekl pravdu,“ mírně jsem se usmál, i když to bylo hrozně křečovité a chystal jsem se k odchodu.
„Pokud… Pokud máš nějaký vzkaz pro Grace, tak mi ho řekni, vyřídím ji to. Pokud tedy nejde o soukromou věc,“ zastavil jsem se u dveří a čekal na jeho odpověď.
Tak moc jsem chtěl vědět, jestli se mu Grace líbí. Ani jsem nevěděl, jak moc si chci tou odpovědí ublížit, ale… Naděje přeci umírá poslední, co když je jako já?
Justin
Když Brian řekl to, že o Gladys nestojím, jen jsem v údivu pozvedl obočí. Hraje si snad na psychologa?
Upravil se, poodešel ke dveřím a ještě se mě zeptal na Grace.
Rychle jsem došel k němu a opřel se jednou rukou o dveře, u kterých stál.
„Jsi důvěrník Torresové?“ znovu jsem se k němu naklonil a zadíval se mu do očí. Zajímalo by mně jestli… „Něco spolu máte?“ zazněla další moje otázka. Pár vteřin jsem čekal na odpověď, ale zazvonění na hodinu přerušilo naše mlčení.
„Ano, je to soukromé. Vyřídím si to sám,“ přestal jsem se opírat o dveře a popostrčil Briana bokem. „Píšeme písemku, měli bychom jít.“
Otevřel jsem dveře a šel do třídy.
Ani nevím proč, ale v hlavě se mi honily teď dvě myšlenky. Brian má něco s Grace? Ale proč myslím i na to, že pěkně voní? Jsem snad blázen?
Promnul jsem si ucho s náušnicí. Nevšímal jsem si šeptání ve třídě, vzteklého pohledu Gladys a šel se usadit do lavice. Právě včas. Profesor vešel do třídy a hned začal rozdávat testy.
Brian
Stál jsem jak zamrazený. V krku se mi usadil obrovský knedlík, který ne a ne spolknout. Díval jsem se do jeho očí a byl jsem úplně mimo. Vše mi pohltila jen jedna myšlenka a to ta, že ho toužím políbit. Skoro na dotek jsem se k němu přiblížil, když se mě zeptal, jestli s Grace něco mám. Udělalo se mi špatně a srdce se mi sevřelo, až mě bolest málem poslala k zemi. V tom odešel a nechal mě tam stát.
Hned co se dveře zavřely, tak jsem se o ně opřel a svezl se k zemi. Z očí mi kapaly slzy a já se zapíral lokty o kolena, abych to rozdýchal. Hrozně to bolelo. Moc to bolelo.
Proč se mě na to ptal? Proč? Proč na Grace? Chce s ní chodit? Sakra… Nesnáším ho, že ho tolik miluji. Nikdy jsem nebyl do ničeho ani nikoho tolik poblázněný jako do něj. Byl moje první opravdová láska, ale nedosažitelná.
Asi po deseti minutách jsem byl schopen vstát a dojít do třídy. Přišel jsem opět pozdě, ale učitel jen položil test přede mě na stůl a já začal vyplňovat. Měl jsem to hned a odložil test na okraj lavice. I Grace už měla hotovo a po očku kontrolovala, zda to ode mě dobře opsala. Potom svůj list papíru položila na můj.
„Co se děje, Briane? Co si dělal na tom záchodě?“ zeptala se a já se na ní naštvaně podíval.
„Zeptej se Justina. Chce s tebou mluvit o něčem důvěrném, tak si to zjisti sama,“ štěkl jsem po ní a polovina třídy zbystřila.
Tohle bylo poprvé, co jsem vůbec na někoho zvýšil hlas a ještě na Grace. Samotného mě to mrzelo, ale…
„Co? Nic jsem ti neudělala, tak proč po mě křičíš?“ snažila se mě pohladit po ruce, abych se uklidnil.
Prudce jsem ucukl, až se papíry sesunuly k zemi.
„Nic? Tak nic, no. Moc dobře víš…“ zarazil jsem se, protože k nám došel učitel, kterému tahle hádka nemohla uniknout.
„Briane?“ zeptal se a otočil si mou tvář k sobě.
„Tady,“ vrazil jsem mu oba vyplněné papíry a zvedl se ze židle.
„Jdu na ošetřovnu, není mi moc dobře,“ bez dalších slov jsem si vzal věci a odešel ze třídy na ošetřovnu.
Jen jsem za sebou slyšel hlas učitele.
„Příště ti ty testy nebudu dávat. Máš to zase za jedna, ty snad ty příklady píšeš, Briane,“ volal za mnou a já už mířil chodbou pryč.
Nechápal jsem, co jsem to udělal a proč jsem tak moc bouchnul, ale prostě jsem to už nedával a city vyšly napovrch.
Justin
„Tvůj pes nějak kouše, Justine,“ neodpustil si George hlasitou poznámku a polovina třídy se rozesmála.
„Tak ticho! Co to má znamenat!“ rozkřikl se na nás profesor. „Nemyslím si, že hodina už skončila. Když už jste byl zmíněn, pane Barkley, tak běžte na ošetřovnu zjistit, co je s panem Huntem. Hned!“ dodal ještě, když viděl, jak jsem se zatvářil.
„Ale já jsem ještě neskončil,“ odsekl jsem nepříjemně, aniž bych si uvědomil, s kým mluvím.
Chybělo mi ještě pět příkladů.
„Dejte mi to,“ došel profesor ke mně a natáhl ruku. „Hned vám řeknu, jestli má cenu, abyste to dopisoval nebo ne.“
Celkem neochotně jsem mu podal svůj test. Díval jsem se na něj, jak pročítá mé odpovědi, zatím co polovina třídy využila jeho nepozornosti a zaujatosti mou osobu, a rychle se snažili opsat, co šlo.
„No,“ podezíravě se na mně podíval. „Budu doufat, že jste to neopsal. Abych se ujistil, že jste to počítal sám, přijdete po hodině ke mně a tam to dopočítáte. Teď běžte na ošetřovnu zjistit, co je s naším matematickým géniem.“ Otočil se na třídu a dodal: „A vy se přestaňte bavit a pokračujte. Jsem zvědav na vaše výsledky!“
Otráveně jsem si sbalil věci do brašny a vyšel ze třídy ven. Do konce hodiny chybělo ještě asi patnáct minut. Mohl jsem to stihnout dopsat, sakra. Už mě to všechno začíná pěkně srát!
Sešel jsem do prvního patra a zamířil na ošetřovnu. Zaklepal jsem a po vyzvání ošetřovatelky, jsem vešel dovnitř.
Brian
Došel jsem do ošetřovny a Stely na mě civěla, jak kdybych byl duch.
„Je ti špatně?“ zeptala se vystrašeně.
„Jen jsem nějaký unavený. Natáhnu se tady,“ ukázal jsem na lehátko a během chvíle jsem si sundal boty a zalehl pod peřinu.
„Změřím ti aspoň tlak,“ odpověděla mi a dala na ruku měřák na tlak.
„Máš ho dost nízký, tak jen lež a klidně si zdřímni,“ řekla mile a dala mu přes oči studený a vlhký hadr.
Bylo to příjemné a osvěžovalo mě to. Měl jsem zavřené oči a v hlavě mi lítalo snad milión otázek. Cítil jsem, jak pláču, když jsem spatřil ve vzpomínkách jeho tvář, nebo když jsem se vrátil do té hádky s Grace.
Byl jsem tak pohlcen do toho všeho, že jsem si ani nevšiml, že někdo vešel do místnosti. Jen jsem dál ležel a podle všeho i tvrdě usnul, jak mě zakolísal tlak.
Justin
Vešel jsem dovnitř a hned zamířil za ošetřovatelkou. Vysvětlil jsem ji, proč jsem vlastně přišel.
„No, s Brianem je to složité. Potřebuje pravidelně jíst a dostatek spánku. Jinak se může kdykoliv složit. A nervozita to ještě stupňuje…“
„Psali jsme písemku, ale z matiky, nevím, že by z toho byl nervózní,“ zapřemýšlel jsem nahlas.
„Budu si muset promluvit s vaším třídním profesorem, protože je tu poslední dobou Brian víc, než často,“ zvedla telefon a hned vytočila klapku do sborovny. „Bude dobré promluvit i s jeho rodiči.“
„Ošetřovna… ano Stela. No jde o Briana… Další hodinu učíš? Teď hned? Není to zas tak urgentní… říkám, že to může počkat… No jo, tak já přijdu…“ rozmrzele zaklapla sluchátku a vstala.
„Můžeš vyřídit matikářovi, že bude v pořádku. Nebo víš co? Kašli na to, vyřídím to sama“ otočila se a odcházela z ošetřovny pryč. „Kdyby nebylo Huntových dotací, ani pes by po něm neštěkl. Chudák kluk…“ mumlala si polohlasně pro sebe, když za sebou zavírala dveře.
Povzdechl jsem si. Zase mě s ním nechala o samotě. Přešel jsem potichu k lehátku za závěsem, kde ležel Brian. Podle toho, jak oddechoval, nejspíš spal. Dotkl jsem se hadry, co měl přes oči. Byla ještě trochu vlhká, ale teplá. Nejspíš měl studený obklad. Chytl jsem ho mezi prsty a opatrně sundal, abych ho promáchnul ve studené vodě.
Zarazil jsem se, když se ukázal Brianův obličej. Tváře měl ještě mírně červené od Gladysiných facek, ale…
Palcem jsem jemně přejel jeho oči. Měl je zarudlé a napuchlé.
Brian brečel? Co to s ním proboha je?
Vždycky byl tichý, milý nekonfliktní. Spíš bych řekl, že se snažil nevyčnívat. Ale poslední dva dny…
Že by byl zamilovaný do Grace? Ono by tomu napovídalo i to, jak reagoval, když jsem se na ní ptal.
Že by žárlil?
Zapomněl jsem na to, že jsem chtěl vyměnit obklad a sedl jsem si na postel vedle Briana. Pozoroval jsem jeho tvář, poslouchal jeho klidné oddechování. Znovu jsem natáhl ruku k jeho obličeji.
Vždycky mě lákalo se ho dotknout. Byl opravdu moc hezký… A dobře voněl. Sklonil jsem se k němu a přivoněl si k jeho krku…