Justin
Otevřel jsem dveře a zůstal v nich stát. Pršelo tak hustě, že nebylo skoro vidět na krok.
Udělat jen jediný krok ven, a budu promočený jak myš. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli Brian je venku nebo ne. Už jsem chtěl dveře zavřít, když jsem ho zahlédl. Z poza nedaleké lavičky vyčuhovala jen jeho hlava a když jsem se podíval pod ní, viděl jsem jeho nohy, jak klečí na zemi.
Na nic jsem nečekal a rozběhl se za ním.
„Briane! Briane!“ snažil jsem se překřičet hřmění.
Blesky lítaly jako šílené jeden za druhým. Vážně jsem začal mít obavy, že to bouchne někde blízko.
Poslední dobou se to počasí chová fakt divně.
Doběhl jsem k Brianovi.
„Hunte!“ chytl jsem ho za ramena a chtěl jsem, aby se na mě podíval. Ale byl celý křečovitý a ani se nehnul. Podebral jsem ho pod paží a na sílu ho zvedl na nohy.
Přitáhl jsem si ho co nejblíže k sobě a donutil ho udělat ty první kroky ke škole.
„Briane, půjdeme na ošetřovnu,“ držel jsem ho pevně a táhl ho do budovy školy. Už jen pár kroků, a konečně jsme byli vevnitř. Zůstávaly za námi mokré fleky, jak z nás crčela voda.
„Už jen kousek, Brie,“ pohladil jsem ho po mokrých vlasech a mířil s ním ke dveřím ošetřovny.
Byl opravdu problém ho udržet na nohách a já měl co dělat, aby se mi nevysmekl, jak byl celý promočený a já taky.
Brian
Držel jsem si uši tak pevně, že jsem si je snad chtěl zarazit do hlavy. Ale… Slyšel jsem ho… I přes tu bouřku a hromy… Slyšel jsem ho. Jeho hlas ke mně dolehl. Nevím, jak to udělal, ale vnímal jsem ho. Nikomu jsem to ještě nedovolil, ale jemu ano.
Instinktivně jsem se k němu natiskl, když jsme byly na ošetřovně a Stely mě začala vyšetřovat.
„Astrofobie? To by vysvětlovalo jeho anémii. Ještě jsem neměla možnost se s tím setkat, takže moc nevím, jak se zachovat. Sedněte si támhle úplně dozadu, do zadního pokoje a zamkněte se. Lidi s tak úzkostlivým strachem potřebují jistotu bezpečí,“ zamyslela se a nadzvedla mi svěšenou hlavu.
„Pochází to z hloubky jejich psychiky. Něco hrozného se mu muselo stát,“ pohladila mě po tváři a políbila na ní.
Potom nás oba popostrčila směrem k tomu pokoji a Justinovi dala do ruky klíčky a čistou uniformu, co tu měla náhradní, kdyby se někdo zranil.
„Klidně potom běž, ale donuť ho, aby si zamknul!“ řekla ještě Justinovi, protože moc dobře věděla, jak je oblíbený.
Justin
Ošetřovatelka nás dostrkala do zadního pokoje. Podle toho jak reagovala, bych řekl, že hned byla v obraze.
Hned za námi zabouchla dveře, jen co jsme byli vevnitř. Chtěla, abych zamknul, tak jsem zamknul. Stejně se musíme převlíct a nepotřebuji u toho žádné diváky.
Podíval jsem se na Briana, jak se celý třese. Pořád byl celý ztuhlý. Voda z něho crčela, a jestli ji nesundá, dostane tak akorát zápal plic. Odložil jsem suché věci na židli a došel k němu. Sundat z něj ty mokré hadry dalo problém, ale nakonec se mi to povedlo. Poslední věc, co na něm zůstala, byly trenky. Mokré… Po krátkém, zaváhání, jsem mu je nakonec stáhnul, ale v ten moment jsem se zarazil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Žádný ručník… Do prdele, ošetřovatelka je fakt pěkný zmatkař. Ale teď odemknout, když je Brian nahý…
Stáhl jsem nakonec plachtu z jedné postele a zamotal do ní Briana a donutil ho, sednout si na lehátko. Sám jsem se taky nakonec svléknul, ale problém byl v tom, že už další plachta tu nebyla. Tak jsem vylezl na postel, hodil přes sebe přikrývku a přitáhl jsem k sobě Briana a oba nás do té deky zmotal, jak jen to šlo. Opřel jsem se o stěnu a Briana jsem pevně objal, aby se přestal třást. Potřebuje zahřát, a kamna tu nebyly.
Omotal jsem kolem něj ruce i nohy… Snad se uklidní co nejdříve, než nás budou hledat…
Brian
Pořád jsem byl mimo, nějak jsem zcela neregistroval, co se se mnou děje.
Teprve asi po půl hodině jsem pomalu přicházel k sobě a při dalším hromu, co venku zahřměl, jsem se přitulil na něco měkkého a teplého. Někdo mě objímal a jeho náruč mi byla tak známá. Cítil jsem se v bezpečí a tak jsem se jen natiskl na tu osobu za sebou a zabořil obličej do jeho hrudi.
„Děkuji,“ zašeptal jsem, když jsem ho podle vůně poznal.
Měl mě tam nechat, sám si dělá problémy, které se mou přítomností jen zhoršují. Nemůže to takhle dál pokračovat, pro něj ne. Musím ho od sebe odehnat… Musím ho poslat pryč. Udělej to, Briane! No tak!
Jenže moje tělo mě neposlouchalo a srdce si dělalo svoje i bez mých myšlenek.
Miluji ho… Nikdy to nepřekonám.
Justin
Stále se chvěl a jen zavíral oči, při každém zablýsknutí. V rukách mu cukalo vždy, když zahřměl hrom. Ale držel jsem ho pevně. Konečně promluvil a víc se na mě natiskl. Jednou stranou se opíral o mou hruď a na druhé ucho jsem mu přitiskl dlaň.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Jen jsem zaslechl, že ošetřovatelka s někým mluví a pak se jejich hlasy vzdálily.
Hladil jsem Briana po vlasech, které byly pořád mokré, ale už z něho voda tak necrčela jak před tím. Jen plachta, do které jsem ho zamotal, byla mokrá. Povolil jsem objetí a trochu si ho od sebe odtáhl. Stáhl jsem z něj tu mokrou plachtu a znovu si ho k sobě přitáhl a oba nás zpět zamotal do deky.
Seděl jsem tam s ním tiše, a jen jsem naslouchal šumění deště. Jeho tělo hřálo a snad se i přestal tolik třást. Vypadalo to, že se začal uklidňovat.
„Slyšel jsem, že jsou lidi, co dokážou zbavit druhé jejich strachů, například pavouků,“ promluvil jsem, abych prolomil to ticho. „No, možná by někdo mohl pomoct tobě, co?“
Ruku schovanou pod dekou jsem vysunul nahoru a chytl Briana pod bradou, abych mu viděl do obličeje, jestli mě vůbec vnímá. Zadíval jsem se mu do těch jeho očí, ve kterých byl stále vidět ten strach…
A pak jsem to udělal. Políbil jsem ho, aniž bych nad něčím přemýšlel. Objímal jsem ho a líbal ho a ani mi v tu chvíli nedošlo, co dělám, a že snad ani on neví co se děje…
Brian
Slyšel jsem ho, ale nechtěl jsem mu odpovídat. Stejně bych mu řekl, že jen jediná osoba, na kterou takhle reaguji, a ta je pro mě nedosažitelná, i když právě sedí za mnou.
Jenže…
Nečekaně mě políbil a já se opět ztratil, ale tentokrát v něm a ne v bouřce, co pořád venku řádila. Byla to moje osobní vichřice, se kterou jsem netušil, jak bojovat.
Zapřel jsem se rukama o jeho hruď a chtěl se odtáhnout, ale byl tak silný. Ruce jsem tedy táhl po jeho svalech až na krk a nakonec ho jen objal a položil se do polibku, který jsem nechtěl ukončit.
Po chvíli, kdy mi docházel dech, jsem se od něj oddálil se slzami v očích, jak už jsem to nedokázal udržet, protože toho bylo na mě opravdu dost.
„Neměl bys to dělat. Měl bys být jinde a s Naomi, nebo jinou dívkou. To… Že jsi se mnou, tě zničí. Prosím, běž. Běž ode mě, než toho budeš litovat. Nedávej mi naděje…“ šeptal jsem a přitom plakal jak malé dítě.
Odháněl jsem ho a přitom se na něj tak silně tiskl, aby mi neutekl.
Justin
Brian se odtrhnul od polibku a já jen poslouchal, co mi říká. Tváře měl celé uslzené. Odháněl mě od sebe a přitom se ke mně tiskl.
Nevím si rady. Proč to vlastně všechno dělám? Je možné, že si mi tak vryl do hlavy, že už nedokážu myslet na nikoho jiného? Proč jsem to vlastně všechno udělal? Když jsem vedle něho, nedokážu myslet… Dělám věci automaticky, aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám.
Ale teď, teď když řekl, co řekl, jsem na něj zůstal hledět a někde uvnitř mě se pohnulo svědomí, které mě bodlo přímo do žaludku.
Setřel jsem mu slzy z tváře a ještě, jen letmo, jsem ho políbil na rty.
„Promiň, Briane. Neměl jsem to dělat,“ povolil jsem objetí a narovnal se v sedu. „Pokud je ti lépe, asi bychom se měli obléct. Tam máme suché věci,“ kývnul jsem hlavou k židli, kde ležely náhradní uniformy.
Pravda byla taková, že se mi ho ale nechtělo pouštět. Že jsem chtěl s ním takhle sedět, objímat ho, chránit ho před jeho strachem, cítit teplo jeho těla…
Brian
Ulevilo se mi, že chce odejít a že to skončí. Jasně mi teď naznačil, že naděje nedává. Odtáhl jsem se úplně a chtěl se zvednout, ale… Ale nedokážu to. Nemám na to sílu. Musí mě odehnat a to hnusně, sprostě. Musí mě ponížit a snížit na samé dno, abych to pochopil. Nemohu a ani mi to tenhle stav nedovoluje.
Prudce jsem se na něj znovu přitulil a políbil ho na krk a na bradu. Skončil jsem u jeho úst, které jsem olízl a ponechal na nich svou chuť. Tohle byla ta věc, co mě mohla zbavit strachu, ještě větší strach ze samoty.
„Vím, že to nechceš slyšet, ale miluji tě,“ skoro neslyšně jsem vyslovil, než jsem se jazykem vnutil do jeho úst, abych si mohl vychutnat vše z něj.
Justin
Brian se na mě vrhl a já mu ten polibek oplácel. Moje ruce se už pomalu sunuly na jeho boky, ale najednou jsem se zarazil.
Nevím, co v té hlavě mám. Neumím si to pořádně v ní srovnat. Vyspal jsem se s klukem. Nedokážu na něj přestat myslet. Pořád na něj hledím, a přemýšlím, co s tím. Miluje mě. Ano, řekl mi to už potřetí. Ale co já? Přesto všechno nevím, nevím, co k němu cítím. Já…
„Já to ale říct nemůžu,“ dokončil jsem nahlas myšlenku.
Opravdu to nevím a nejsem schopen si to ujasnit. Chci s ním být, ale nevím, jestli je to opravdu láska… Potřebuji čas si to srovnat v hlavě. Bylo to moc rychle a jsem z toho zmatený.
„Měli bychom se oblíct, než tu někdo přijde,“ odstrčil jsem Briana kousek od sebe, i když jsem ho chtěl stále držet a objímat ho.
Brian
To co řekl, definitivně uzavřelo cestu k němu. Vlastně mi potvrdil, že ke mně nikdy nic necítil a to všechno pro něj znamenalo chybu. Dokázal to, vzdávám se.
Postavil jsem se na vratké nohy a začal si oblékat ještě mokrou uniformu.
„Vezmi si tu suchou ty, jdu domů," řekl jsem tiše a vrazil mu ji do ruky.
„Pokud vím, máš rande, takže na sebe dávej pozor, abys nenachladl," dodal jsem ještě tišeji a odemkl dveře.
„Sbohem."
Zamířil jsem rovnou za Stely, která se na mě usmívala.
„Jdu domů, není mi dobře," chtěl jsem ještě něco říct, ale na ošetřovnu vtrhl Jeff, který mě okamžitě stiskl v náručí.
„Jsi v pořádku?" zeptal se a políbil mě do vlasů.
„Jsi mokrý, byl jsi v tom venku? Sakra, hned jak mi máma zavolala, jel jsem pro tebe," po celou dobu ho se zájmem Stely pozorovala a taky Eiho hned za ním.
„Dobrý den, pane Hunte. Vaše matka už volala, tak ho můžete odvést," řekla mile a přeměřila si ho od hlavy k patě.
„Chci pryč," zachrčel jsem mu do hrudi a objal ho.
„Jdeme," víc mě stisknul a já se zase cítil jako jeho malý bráška.
Když jsem se podíval na jeho tvář, tak se naštvaně díval na Justina a přeměřoval si ho. Nakonec zasáhl Ei, který nás oba vystrkal na chodbu.
Netrvalo dlouho a byl jsem doma v mámině náručí a plakal. Neptala se, jen mě konejšivě hladila po zádech.
Justin
Zahodil jsem uniformu, kterou mi strčil do ruky a obléknul si svou. Nepotřebuji žádné milosrdenství. Seru na to.
Odemkl dveře a já se sotva stihnul oblíct. Jen jsem poprosil ošetřovatelku, jestli by mě omluvila s tím, že mi není dobře i u profesora, abych neměl problém s tím, že si snad vymýšlím. Jen chápavě přikývla. Zaběhl jsem do třídy, popadl svou kabelu, shrnul do ní věci, co jsem měl na lavici a šel pryč.
Ani Georgovi jsem neodpovídal, když se ptal, co se děje. Odešel jsem těsně před tím, než zazvonilo na další hodinu. Aspoň nemusím nic vysvětlovat.
Šel jsem domů.
Kam taky jinam. Nečekal jsem ani na autobus a stejně promoklého by mě asi nevzali. Ještě pořád pršelo, ale už jen tak mírně. Ale stejně mi to bylo fuk. Už jsem mokrý byl. Když jsem dorazil domů, všechny mokré hadry jsem ze sebe shodil a zalezl do postele. Potřeboval jsem přemýšlet. Potřeboval jsem se zahřát. Chybělo mi teplo. Ani ta peřina nepomáhala.
Chybělo mi jeho teplo….
Ale nemůžu mu lhát, když sám nevím, jak to je.
Chtěl vědět pravdu, řekl jsem mu ji.
Usnul jsem a ani jsem nevěděl, kdy domů dorazila máma. Ani jsem nevěděl, že mi volal trenér, kde jsem. Telefon jsem nezvedal nikomu. Ani Georgovi, který mě sháněl, protože jsem nedorazil k hodinám.
Brian
Máma si díky bohu myslela, že to všechno bylo díky té bouřce a taky tím, že jsem byl v tomhle venku. Jen Jeff tak nějak tušil, že něco nebude v pořádku. Když mi pomáhal dojít do pokoje, protože jsem se pořád cítil slabý, tak počkal, až se převléknu a uložil mě do postele. Sedl si na matraci vedle mě a vtáhl si mě na hruď.
„Vím, že jsem tu dlouho nebyl, ale chtěl bych, aby si věděl, že tu pro tebe vždy budu. Když mi kdykoliv zavoláš do Japonska, jsem schopen nastoupit do letadla a přiletět za tebou. Odpusť, že jsem neviděl, že se něco děje. Ten kluk, co tam byl s tebou…Je to ten, koho miluješ?“
Jeff mluvil tak vyrovnaně, až jsem mu ten jeho ledový klid záviděl. Přitiskl jsem se k němu víc a silněji ho objal.
„Ano, ale… Není gay. Už nemůžu… Chci být od něj co nejdál,“ zaryl jsem tvář do jeho trička a cítil, jak slzy stále nepřestávají téct.
„Něco vymyslíme. Mámě nic neřeknu, stejně by se jen strachovala. Ale zítra na něco přijdeme. Zůstaneš doma! Potřebuješ odpočívat!“ rozkázal mi a z druhé strany postele se na mě přitisklo drobnější mužské tělo, které mi za tu dobu přirostlo k srdci.
Ei mě hladil ve vlasech a přitom druhou rukou, kterou zasunul pod mé tělo, mě držel kolem pasu. Cítil jsem se v bezpečí. V opravdové rodině a s dvěma bratry, které mám moc rád. Moje srdce bylo zlomené, bolelo… Strašně se mi střepy lásky zabodávaly do celého těla a já chtěl zapomenout na vše. Ale nešlo to…
Miluji ho… Hrozně mi chybí.
Justin
„Jak dlouho jsi byl v těch mokrých věcech? To sis nemohl vzít deštník?“ hubovala mě máma, když mi přiložila ruku na čelo a podle toho, jak se tvářila, jsem měl nejspíš teplotu.
„Na deštník nebyl čas,“ zamračil jsem se.
„Udělám ti čaj a vezmeš si prášek. Ještě že jsi aspoň zalezl hned do postele,“ pohladila mě po vlasech a vstala. „Je nějaký problém o kterém bych měla vědět? Jsi poslední dobou strašně roztržitý.“
„Ne, nic se neděje,“ potáhl jsem peřinu víc ke krku.
„No, jak myslíš,“ pokrčila rameny a zřejmě si myslela svoje. „Zítra zůstaneš doma, ve škole tě omluvím.“
Odešla mi vařit čaj a já jen nepřítomně hleděl před sebe. Možná zůstat doma aspoň jeden den, nebude tak špatný nápad. Možná si to za tu dobu aspoň v té hlavě srovnám, když Briana neuvidím.
Vzal jsem do ruky mobil a podíval se na příchozí zprávy.
Jedna od George, který mi nadával, že jsem nedorazil a druhá… Od Naomi?
Je škoda, že jsi nepřišel do kina. Byl to skvělý film. Snad to vyjde příště. Naomi
Co ji na to mám jako odpovědět? Odložil jsem telefon a vylezl z postele. Šel jsem do kuchyně a usadil se ke stolu a díval se, jak mi máma chystá čaj.
Začali jsme se bavit o všem možném. A já konečně přestal myslet na ostatní věci, které mi nedaly spát. Aspoň na chvíli…
Brian
Nevím, jak dlouho jsme takhle leželi a mluvili o hloupostech, aby nemusel myslet na Justina. Bylo mi dobře s nimi oběma. Potřeboval jsem takovou blízkost. Podporu.
Ani nevím jak, ale usnul jsem. Probudil mě až Ei, který se zvedal a pomalu vysouval ruku zpode mě.
„Promiň,“ omluvně jsem se nadzvedl a osvobodil mu ji.
„Nemáš proč se omlouvat. Neboj… Vše jednou dostane jasné rysy a každá bolest přebolí,“ usmál se a pomohl mi posadit se.
„Budu někdy šťastný?“ smutně jsem řekl směrem k němu.
„Budeš. Jednou se ten pravý objeví. Mě to trvalo spoustu let, než si mě můj princ našel. A že by to měl jednoduché, se říct nedá. Jen si počkej a netlač na pilu. Štěstí si tě samo najde, zbytečně ho nehledej tam, kde není.“
Mluvil tak moudře a jinak, než Angličané. Zvláštně mi to dávalo smysl.
Láska bolí… Každý sval si vezme pro sebe a potom jen bolestivě ho trhá, když odmítne s vámi být. Kdybys věděl, jak moc mi chybíš a jak těžké po té noci je, když mám usínat sám. Vím, že jsem si to udělal sám, ale mohl si odmítnout, proč si to neudělal a dal si mě ochutnat sebe. To… Jaké by to bylo být s tebou. I když mám peníze a můžu mít cokoliv, tvoji lásku si nekoupím, tak na co potom jsou?
„Pojďte něco sníst!“ rozkázala máma, když se objevila ve dveřích a usmívala se nad tou scénkou, co tam spatřila.
„Vidím, že máš malou postel pro vás tři,“ ukázala na nás všechny a skočila na nás, jako kdyby byla přebornice ve wreslingu.
Objala mě a vměstnala se mezi mě a Jeffa. Tohle bylo už naprosto úžasné, a když nás viděl táta, jen mávl rukou a odešel do jídelny.
Justin
Později večer jsem ještě volal trenérovi a omluvil se mu, že jsem nepřišel. Samozřejmě, že mi vynadal. Teď před kvalifikací a já vynechal už druhý trénink. A když jsem mu řekl, že nepřijdu ani zítra, měl jsem pocit, že mu budu volat záchranku, protože málem dostal infarkt. Nakonec si povzdechl, že co má jako dělat, ale tím pádem se zkrátí můj odpočinek a budu trénovat skoro do výběrka. Hlavně ať jsem v pořádku.
Ještě jsem si pak na chvíli otevřel email a díval se, kdo všechno se ozval. Pár jich bylo. Byli zvědaví, proč jsem odešel uprostřed vyučování tak najednou.
Co jim na to mám napsat? Že jsem totálně v hajzlu?
Nakonec jsem jim všem odpověděl jen jednou větou, že mi není dobře a zítra taky nepřijdu. Na další příchozí mejly jsem už neodpovídal. Ani na ten, kde mi Naomi psala, že mi zařídí učení a všechno mi to donese. Ať se prý dám do pořádku, že na mě myslí…
Jako by mě to zajímalo.
Než jsem vypnul počítač, jen jsem ještě několikrát prošel schránku, jestli tam není něco do Briana, třeba i to, jaký jsem debil, a jak mě nesnáší. Takhle by to bylo o hodně jednodušší…
Nakonec jsem spolknul ještě jeden prášek a šel spát. Usnul jsem celkem rychle, protože jsem vážně měl teplotu a spal jsem až do rána. Ani jsem nevěděl, kdy máma odešla do práce. Jen jsem měl na stole připravenou snídani a lístečkem, že ji mám zavolat, jak mi je a že mě ve škole omluvila. Najedl jsem se a znovu zalezl do postele. Mám celý den na to, abych se dal do pořádku. Musím začít fungovat nějak normálně…
Brian
Den proběhl celkem fajn, neměl jsem čas ani nad ničím přemýšlet, protože mě Jeff dost zaměstnával. Nejhorší byla noc, ale byl jsem tak unavený, že jsem nakonec usnul. Ráno jsem zjistil, že jsem opravdu nastydl. Docela dost, podle horečky a taky bolesti kloubů.
To je trest za vše, co jsem udělal. Musím to nějak zvládnout.
Když jsem se probudil zcela mrtvý, tak mě Jeff hned odtáhl na snídani a potom mi oznámil, že mě omluvil na celé dva týdny, co budeme připravovat svatbu.
„Máš dost času na to dát se dohromady a vyhnout se mu,“ usmál se a poplácal mě po rameni.
Po snídani jsme si udělali televizní den a zalehli k DVD, které jsme už roky neviděli a měli je přitom tak rádi.
Jediné, co mi vadilo, byl fakt, že kolikrát jsem se přistihl, jak chci něco Justinovi napsat na mail. Cokoliv, aby mi jen odepsal a já viděl, že je v pořádku, ale slova by stejně nic nevyřešila. Tak jsem jen ležel, pil čaje a snažil se vypotit tu horečku, co mě trápila.
Justin
Za celý den mi od Briana nepřišel ani řádek. Jen se zastavila Naomi, jak slíbila a donesla mi učení. Máma se mohla přetrhnout, když ji viděla. Naomi si ji hned svým sladkým úsměvem a chápavým rozhovorem omotala kolem prstu.
To mi ještě tak scházelo.
Když odcházela, políbila mně, a hned se začervenala jako cudná panna.
Možná nebude od věci ji zkusit pozvat na rande. Třeba si tím ujasním, co vlastně chci.
Jenže to musí počkat, až mi skončí zaracha.
Udělám to hned zítra, jak přijdu do školy.
Přesto všechno jsem nedokázal přestat myslet na Briana. Prý taky nebyl dneska ve škole. Nejspíš se taky nachladil v těch mokrých hadrech.
Ráno na tréninku jsem si zas vyslechl kázání od trenéra. A nedivím se. Byl jsem ještě nějaký rozlámaný a byl jsem strašně na můj vkus pomalý.
Budu se muset do toho víc opřít. Potřebuji se dostat do finále, abych získal stipendium. Přihlášku na školu jsem měl už vypsanou a jen stačilo ji poslat.
Ani ve středu nebyl Brian ve škole. Bylo to zvláštní. Byl to pocit, jako by mi pořád něco chybělo…
Brian
Horečka se hned druhý den zhoršila a já jen ležel a díval se na filmy v notebooku.
Byl jsem opravdu celý bolavý a krk jsem měl v jednom ohni. Zavázal jsem si ho šálou a byl zabalený jak na Sibiři. Bylo mi zle a jen polévku jsem do sebe stěží dostal. Vyhnal jsem i Jeffa, aby ode mě nic nechytil. Jedno plus to mělo, byl jsem tak mimo, že jsem na nic nemyslel.
Justin
Přemáhal jsem se a snažil jsem se chovat jako dřív. Dokonce jsem se i zasmál, když George zase vykládal ty svoje vtipy. Naomi byla pořád někde poblíž a já to nakonec vzdal. Doprovodil jsem ji po škole domů a pak se s ní rozloučil, že někam ven půjdeme, až mi skončí zaracha.
Chápavě jen přikyvovala.
Když jsem dorazil domů, máma s tátou už tam byli taky. Probírali prospekty Huntovic a Torresovic svatby. Prý už mají vybráno, ale ještě to musí zkonzultovat s nimi. Zrovna máma vytáčela číslo na paní Huntovou, když jsem vešel do pracovny, abych se zeptal, jak dlouho ještě budu mít zaracha. Raději jsem se otočil a šel pryč, abych ji nerušil. Tahle zakázka je pro nás opravdu hodně důležitá. Znamenalo by to dobrou reklamu a možná by se obchodu začalo lépe dařit. Opravdu se naše rezervy tenčí… Vím to, i když se to přede mnou naši snaží tak nějak ututlat. Ale nejsem blbej.
„Tati, mohl bych jít dneska ven? Mamka má pozítří narozeniny a já bych ji chtěl koupit nějaký dárek,“ poprosil jsem tátu, který si zrovna chystal kafe.
Podle výrazu, který nadhodil, mi bylo jasné, že zapomněl. Začal jsem se smát, a on mě jen pleskl přes rameno.
„Mamině ani muk, rozumíš? Jestli chceš, tak běž, ale do osmi budeš doma, rozumíš?“
Jen jsem přikývl a šel se převlíct z uniformy do něčeho normálního. Popadl jsem peněženku a v tichosti se vytratil z domu.
Brian
Už mě to ležení nebavilo. Jak kdybych byl v kobce. Sice to byl veliký pokoj, ale stejně… Nakonec mě tak z toho ležení rozbolely záda, že jsem zabalený v dece jak mumie sešel i s malým notebookem dolů a poprosil služebnou, aby mi donesla čaj a sušenky do altánku.
Sice se na mě dívala jak na blázna, že v takovém stavu lezu ven, ale opravdu jsem si potřeboval pročistit hlavu. Být jen zavřený v jedné místnosti po několik dnů s myšlenkami na Justina, kterého miluji, a on mě nechce, to už fakt nešlo. Asi by to ani moje srdce nevydrželo.
Sakra… Chybí mi. Chtěl bych do školy a jen ho vidět. Tak moc bych ho chtěl, ale… Líbal by se nejspíš s Naomi, s kterou od té chvíle už musí chodit. Bolelo by to jak kůl do srdce.
Podrážděně jsem mlasknul a zamířil do altánu. Od rána byl Jeff někde s Ei a máma s tátou zařizovali něco kolem obřadu. Nejspíš se snažili vymyslet dobrý svatební dar. V tom ve mně zatrnulo.
Svatební dar? No do prdele… Co jako mám dát dvěma gayům? Hlavně, co mám dát svému bratrovi, co má všechno?
Najednou jsem se pobaveně uculil a posadil se na lavičku v altánku. Pustil jsem si film a pustil fantazii na špacír, protože ten dárek se musel hodně promyslet.