Justin Barkley
„Justine! Vstávej!“
Jen jsem se otočil, když na mě máma zavolala a přehodil si přes hlavu peřinu. Nesnáším ranní vstávání a už vůbec ne do školy. Jenže ona se nedala odbýt a zavolala znovu a k tomu ještě zabouchala na dveře. A jako by to nebylo málo, rozezvonil se mi budík.
„Už jdu,“ zamrčel jsem směrem ke dveřím a už jen slyšel vzdalující se kroky, směrem do kuchyně.
Pomalu jsem vstal, popadl čisté prádlo a zamířil do koupelny. Pod sprchou jsem stál, dokud na mně máma nezačala znovu bouchat. Už mi to pěkně leze na nervy.
„Konečně že jdeš, chceš přijít pozdě do školy? A proč se neupravíš? Co ta košile?“ ukázala na mně prstem.
Jako by nestačilo, že musím nosit školní uniformu, a ještě mě bude peskovat za to, jak ji mám oblečenou. Zamračil jsem se, ale košili si nakonec upravil.
Máma se celou dobu usmívala a já věděl, že to nemyslí zle. Ale když já jsem vždycky ráno takhle nevrlý. Posnídal jsem, sbalil si připravenou svačinu do školní tašky.
Polibek na tvář, na který se nikdy nezapomnělo, a už jsem sbíhal schody, abych byl co nejdříve na autobusové zastávce, protože jsem měl opravdu nejvyšší čas.
Brian Hunt
„Tak kde jsi? Zase přijdeme pozdě na matiku. Dělej!“ křičela na celý barák už od dveří Grace.
„Mohla bys nevzbudit mámu? Měla včera jednu firemní akci a přišla až ráno,“ napomenul jsem ji, když jsem si upravoval kravatu od školní uniformy a bral si batoh.
„Sakra… Tak to sorry. Ale jako fakt, proč vždy přijdeme o deset minut později? Měl jsi už skoro poznámku, měl by ses trochu snažit a ne že ti jsou výsledky fuk. Takhle se na vejšku nedostaneš,“ kárala mě a já ji vystrkoval ze dveří ven.
„No jo… No jo,“ neměl jsem chuť se s ní bavit a hlavně po ránu, když mě takhle peskuje.
„Dneska mám rande. Ten výměnný student Carlos, mě pozval na zmrzlinu. Je tak rozkošný. Nechceš jít s námi?“
Prostě neumí po ránu mlčet a k tomu všemu mě tahá na polovinu svých schůzek, aby mě mohla použít jako výmluvu. Potom sedím hodinu u vedlejšího stolu, buď na mě mávne a odejde se mnou, nebo si to užívá a jen mi pod stolem napíše SMS, abych se zdejchnul. Nebavilo mě dělat křena, ale nějak od přírody jsem nedokázal říct ne, hlavně když šlo o ní a její sestru. Byl jsem o dost mladší než Jeff, takže on na mě moc času neměl, za to ty dvě…
„Á… Pan Hunt se uráčil přijít na hodinu matematiky. Nejspíš by to chtělo oslavu, že?“ hned mě u dveří do třídy sprdnul náš třídní učitel.
„Omlouvám se, nezvonil mi budík a Grace se mě snažila vzbudit, bohužel není tak rychlá,“ snažil jsem se ji do toho netahat a vše svalit na sebe.
Jenže… Polovina vinny byla na ní, protože to ona se ráda vyvalovala v posteli a nevěděla kdy vstávat. Potom doběhla ke mně a sprdla.
„Máš štěstí, Briane, že ti tenhle předmět tak moc jde a zastupuješ školu na soutěžích, ale co se týká jiných předmětů… Opravdu se chceš dostat na nějakou dobrou školu?“ zamračeně mě pozoroval, jak si sedám do jedné lavice s Grace.
„Po hodině půjdeme ke mně do kabinetu a promluvíme si, takhle to nejde dál,“ naštvaně se otočil k tabuli a napsal příklady na výpočet.
Justin
Před vchodem už stála skupina spolužáků a místo toho, aby šli dovnitř, tak se tu vybavovali, jako by snad ani vyučování nemělo začít.
„Hej! Justine!“ zamával na mě George.
Pomalu jsem k nim došel a tvářil se, jako že je mi všechno ukradené.
„Zrovna jsme se vsázeli, jestli Hunt přijde zase pozdě. Beztak je někde s Torresovou a pak se budou vymlouvat, že zaspali,“ začal se smát. „Tak co ty, na co si vsadíš?“
V duchu jsem se zamračil, při té poznámce, ale zachoval jsem nic neříkající výraz.
„Přijdou pozdě o čtvrt hodiny. Kdyby jezdil autobusem, ale nechává se vozit autem, a ještě nestíhá. Je to rozmazlené děcko,“ ještě jsem chtěl něco dodat, ale ozvalo se zvonění. Raději jsme se všichni vydali do třídy. Z matiky zrovna neexceluji a nepotřebuji, aby se právě dneska na mě učitel zaměřil. To ať raději vyzkouší Briana.
Hodina už začala a jeho lavice pořád byla prázdná. Asi pět kluků, včetně mě, sledovalo hodiny a George si něco odškrtával na papíře. Náhle se dveře rozletěly a dovnitř vpadli ti dva. No jasně. Vyhrál jsem sázku.
Nevařivě jsem se díval na ty dva, jak si sedají do své lavice a ještě si šuškají. Seděl jsem o dvě lavice za nimi, vlastně až na konci, protože jsem vysoký, tak jsem místo tabule hypnotizoval jeho záda. Když tu do mě drcla Jenis a podala mi papírek.
Otevřel jsem ho.
„Máš dneska čas? Zajdem někam? Gladys.“
Otočil jsem se napravo a ona se na mě usmála. Jen jsem kývnul hlavou.
„Pane Barkley, zřejmě všechno víte, když nemusíte dávat pozor. Pojďte k tabuli!“ ozval se učitelův hlas…
Brian
Cítil jsem se nepříjemně… Vždy se takhle cítím, když mám takový divný pocit mrazení po zádech. Dělá to pořád, snad proto sedí radši vzadu, aby mě provokoval. Nějak mě vždy pohltí horko a do konce hodiny zrudnu jak rak.
Justin Barkley, tak se jmenoval kluk, do kterého jsem už asi dva roky zamilovaný až po uši. Nikdy si mě nevšiml a proč taky. Jsem naprosto normální kluk a předtím, než jsem na začátku letošního roku začal chodit pozdě, ani nevěděl, že existuji. Popravdě jsem to dělal kvůli němu. Byl jsem ráno vzhůru už hodinu předem a to každý den, ale takhle jsem věděl, že se na mě aspoň jednou denně podívá. Připadal jsem si fakt zoufale, že jsem se takhle choval, ale on… Byl tak krásný, že nebylo dne, aby nelíbal nějakou krásnou holku.
„750. Výsledek je 750,“ odpověděl jsem náhle, aby nemusel Justin vstávat ze židle.
Věděl jsem, že mu matematika nejde a tak jsem to vyřešil za něj.
„Prosím? Tak dobře… Pane Hunte, k tabuli,“ napomenul mě učitel a otevřel tabuli, aby měla dvě křídla.
Jako vždy, toužil mě trápit nesmyslnými příklady, které častokrát ani neměli řešení. Napsal něco, čemu jsem nevěřil ani já.
„Tohle je u přijímaček na vysokou se zaměřením na matematiku, takže se ukaž, Briane.“
Už od začátku, co ve mně našel sklony pro čísla, mě nutil, abych šel na matematickou vejšku, jenže já se k ničemu nedokázal rozhodnout.
Podíval jsem se na tabuli a začal psát, tak do deseti minut to bylo hotové a k tomu všechno popsané. Šel jsem sednout zpátky do lavice, a pohled mi jen letmo sjel na Justina. Když se naše pohledy málem střetly, okamžitě jsem se radši podíval na Grace. Ještě, že začalo právě zvonit.
Justin
Už jsem vstával, že půjdu k tabuli. Můj výraz mluvil za vše, a když jsem se podíval na učitele, tak ten se v tom nejspíš vyžíval.
Najednou do ticha vykřiknul Brian odpověď. Zastavil jsem se uprostřed pohybu a díval se, jak ho učitel zve k tabuli a on tam jde, aby vypočítal sto padesát dalších nesmyslů, které si pro něj nachystal.
„Sedni si,“ potáhla mě za rukáv Jenis. „Brian to zmákne za nás všechny.
Ještě na moment jsem se podíval na Briana, jak stojí u tabule a jede jeden výpočet za druhým. Jako by byl najednou v jiném světě. Líně jsem se znovu usadil, vzal sešit a snažil se zapsat všechno, to, co on na tabuli. Takhle když to vysvětloval, zdálo se mi, že bych to mohl lépe pochopit.
Když zazvonilo na konec hodiny, ve třídě se okamžitě ozval hukot.
„Tak klid!“ okřikl nás učitel a my všichni jako na povel ztichli.
„Jak jistě víte, máme naplánovanou exkurzi a jedeme za dva dny. Takže chci od všech potvrzení od rodičů a peníze na ubytování. Do zítra. Rozumíte?!“ výmluvně se učitel podíval na mně a další tři lidi.
„No jo,“ kývnul jsem a už jsem nečekal na nic dalšího a hrnul se ven ze třídy.
Vyšel jsem ven před školu a usadil se na lavičce pod stromem. Neseděl jsem tam snad ani minutu, když se ke mně přihnala Gladys. Brunetka se štíhlýma nohama, hnědýma očima a pěkně tvarovaným poprsím, na které by si kdejaký kluk chtěl sáhnout.
„Tak kam půjdem odpoledne?“ sedla si a nalepila se na mně.
„Tak já nevím, vyber si,“ pohodlně jsem se opřel a chytl jsem ji kolem ramen.
„Třeba ke mně?“ opřela se o mě a prstem mi jezdila po košili mezi knoflíčkama.
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny a jen jsem trpěl její polibek, který mě hned počastovala. Měl jsem její jazyk málem až v krku a musel jsem ji chytit za rameno a mírně ji do sebe odtáhnout, aby mě neudusila.
Brian
Vyšel jsem ven a hned za mnou vyběhla Grace, které ty pětky snad jednou vyrazí zuby.
„Počkej na mě, vždycky tak vyletíš…“ zadýchaně mě chytila za rukáv, aby mě zbrzdila v chůzi.
„Promiň,“ omluvil jsem se a podíval na ní tím štěněčím pohledem, co ji vždy dostane do kolen.
„Jsi hroznej,“ drcla do mě a já udělal dva kroky kupředu.
Bohužel jsem se zastavil přímo před lavičkou pod stromem a díval se na to, jak se on líbá s další jeho holkou. Cítil jsem, jak se mi asi srdce rozprskne na tisíc kousků a tu holku vedle něj omlátím o obrubník, ale on o mně nevěděl. Nikdy nebudu mít s někým takovým šanci.
„Pojď,“ chytila mě Grace za loket a odváděla pryč.
Moc dobře věděla, co k němu cítím. Ona jediná… Možná něco tušil i Můj brácha Jeff, ale ten byl nyní tak daleko a mě se moc stýskalo. On, jako jeden z mála, mi rozuměl a teď jsem měl jenom Grace. Její sestra odešla na vejšku a neměla čas a naši, i když se snažili, prostě tolik času neměli. Naučil jsem se radši vše dusit v sobě, než mluvit nahlas.
Najednou jak mě Grace táhla, jsem zakopl o kámen a řítil se dopředu na zem, jenže mě něco zbrzdilo. Něco měkkého a obrovského.
„Ty hajzle!“ okřikla mě moje nejhorší noční můra.
Jacob mě, nevím z jakého důvodu nesnášel a pro jeho výšku a sílu, jsme byli proti sobě jako David a Goliáš. „Stál jsi mě deset dolarů a ještě do mě vrazíš? Opovaž se zase zdrhnout. Denisi, seber tu holku! Jestli nebudeš poslouchat a nenecháš mě, abych ti dal konečně po hubě, tak si s ní osobně pohraju, co ty na to, Briane?“
Do hajzlu… Do prdele a ještě dvakrát do největších sraček…
Pokaždé jsem mu zdrhnul, protože běh je to jediný, co mi jde, jinak jsem na sport tele.
Vzdal jsem to a nahnul tvář na bok.
„Tak mě prašť, když ti to udělá dobře. Vyhrožovat slabšímu a ještě jeho kamarádkou, to svědčí o tvé povaze, Jacobe,“ říkal jsem tiše, spíš jsem to šeptal.
„Co si říkal ty šmejde?“ křičel na mě a jeho pěst se blížila k mé tváři, až se mi obtiskla do kůže a já zůstal zmateně sedět na zemi.
Justin
Z toho celkem příjemného polibku nás vytrhnul hluk. Oba jsme se otočili, co se děje.
„Je to chudák,“ pronesla jízlivě Gladys na adresu Briana. „Rozmazlený děcko,“ uchechtla se a zakroutila hlavou. Díval jsem se, jak mu Jacob nadává a už polovina děcek, co byla venku, se zájmem udělala kolem nich kolečko, aby o nic nepřišli.
Nejspíš z toho Brian nevyjde se zdravou kůží. Už ta facka ho složila k zemi. A Grace?
„Pojď dovnitř,“ potáhla mě za rukáv Gladys. „Je to chudák a patří mu to.“
Udělal jsem dva kroky ke škole, ale v momentě, kdy se ozvalo halekání a povzbuzování, aby Jacob Brianovi ještě znovu natáhnul, měl jsem dost.
Vytrhl jsem se Gladys ze sevření a rázným krokem zamířil rovnou k nim. Nehleděl jsem ani na to, že za mnou Gladys volá jak pominutá.
Rozrazil jsem ty, co mi stáli v cestě a v momentě, když se Jacob napřahoval k další ráně, jsem ho chytil za zápěstí. Stáli jsme proti sobě a dívali se přímo do očí.
„Okamžitě pusť Grace, Denisi,“ křikl jsem, aniž bych se na něj otočil. „A ty, ještě jednou na něho sáhni a zlámu ti hnáty, J-a-c-o-b-e“ hláskoval jsem jeho jméno, jako bych mluvil na debila.
Během vteřiny se strhla rvačka. Jacob si nenechal jen tak něco líbit, ale já taky ne. Ani jsem si nestihal všimnout, kdy ostatní zmizeli. I když jsem s ním měl co dělat, dobře mířená, nevykrytá rána přímo na solar ho poslala l zemi. Vyrazil jsem mu dech, a chtěl po něm ještě skočit, ale v tu chvíli zazvonilo na hodinu.
„Hunt je můj poskok, ještě jednou na něho sáhneš a zarazím ti koule do prdele,“ vrčel jsem na něj a utíral si krev z pusy do rukávu.
Tak za tohle mě máma zabije…
„Co se tady děje! Okamžitě do ředitelny!“ křičel na nás profesor, který se k nám už řítil jak velká voda.
„Neválej se tu na zemi, padej do třídy a udělej mi zápisky,“ otočil jsem se na moment na Briana a pak se pomalým krokem šoural za učitelem a cestou se snažil upravit špinavou a pomačkanou uniformu.
Brian
Úplně ztracen jsem hleděl před sebe, jak se Justin bije s tím hovadem. A když řekl, že jsem jeho poskok a ještě mu mám dělat zápisky… Vzal na sebe všechnu vinu za to, co se tu dělo a ještě k tomu všemu ho profesor na fyziku táhl do ředitelny.
„Kurva… Měl jsi mi říct, že jsi jeho děvka. Nemusel jsem dostat přes hubu,“ štěkl po mě ještě Jacob, když i jeho odváděl profesor pryč.
„Pojď, pomůžu. Odvedu tě na ošetřovnu,“ mluvila na mě ještě stále vyděšeným hlasem Grace.
„Jsi… Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí a snažil se postavit na nohy, aby se mnou neměla tolika práce.
„Neptej se na mě, já nekrvácím z nosu,“ podala mi kapesníček, abych si ho dal pod nos.
Pomohla mi vstát, a když jsem se rozhlédl kolem sebe, už tu nikdo nebyl, jen my dva a ta holka, s kterou se Justin líbal. Dívala se na mě, jako kdyby mě toužila zabít, ale mě to hřálo víc než bych si přál.
Pomalu jsem se s Grace došoural k ošetřovně, ale nevešel jsem tam. Grace jsem i přes její protesty poslal do třídy, aby dělala zápisky, a sám jsem zamířil do ředitelny.
Nikdy jsem pořádně s nikým nemluvil a to už vůbec ne s ředitelem, ale tohle jsem prostě musel vyřešit a přitom nikoho nevyprovokovat.
„Dobrý den,“ řekl jsem hned, co jsem otevřel dveře, a všichni se na mě podívali.
„Přišel jsem to vysvětlit,“ dodal jsem a ředitel mi ukázal na židli mezi těma rváčema.
Super místo na to, abych chtěl být mrtvý.
„Omlouvám se, ale ani jeden za to nemůžou, to já. Zakopnul jsem a spadl na Jacoba, spadli jsme spolu na zem, a když mě pomáhal vstát, tak si to Brian špatně vysvětlil a oba se trochu urvali ze řetězu. Prosím, vinna je na mé straně. Potrestejte mě, ne je.“
Podíval jsem se smutně na pana ředitele a věděl jsem, že mě nic neudělá. Moje rodina do rozpočtu školy přispívala víc, než bylo zdrávo, aby mi nic nechybělo.
„Jsi si jistý, že to bylo takhle., Briane?“ zeptal se mě ještě opatrně, jakoby věděl, že lžu.
„Ano, jsem,“ ihned jsem odpověděl a on jen zaklapl diář, do kterého nejspíš chtěl napsat nějakou debilní poznámku pro oba dva.
„Dobře, pokud je to tak, tak běžte!“ ukázal na dveře a já se jako první zvedl.
Najednou se mi z nosu ještě víc spustila krev a než jsem si stihl přiložit kapesník, tak jsem omdlel. Bohužel jsem byl od přírody anemický a ještě jsem od rána nic nejedl, tak mi úbytek jídla neudělal dobře. Nějak jsem se ponořil do tmy, když jsem se ještě stihl při pádu praštit o kraj stolku do hlavy.
Justin
Kázání, které nám právě ředitel dával, jsem jen sledoval s lhostejným pohledem a rukama zkříženýma na prsou, zatím co Jacob protáčel oči v sloup a ještě si utíral pusu od krve. Trochu se zadostiučiněním jsem se na něj díval.
„Tak co mi k tomu řeknete, pane Barkley?“ zvedl ke mně hlavu od papírů, kde si během celého monologu poťukával propiskou, až mě to nervovalo. Měl jsem chuť mu ji vyrvat z ruky.
Jen jsem pokrčil rameny a dál mlčel.
„A vy?“ otočil se ředitel na Jacoba, který zopakoval to samé co já.
„Jste na dva dny vyloučeni, dokud si to v těch vašich hlavách nesrovnáte. Napíšu zprávu vašim rodičům, aby se dostavili…“
Sevřel se mi žaludek. Tohle vážně máma nepřežije. Nevím, co ji na to řeknu, už tolikrát jsem ji slíbil, že se nebudu rvát, a teď tohle…
Náhle se rozrazily dveře a dovnitř vpadl Brian. S očima navrch hlavy jsme poslouchali, co říká.
Super. Takže jsem vlastně ten, co to zavinil, protože jsem si to všechno špatně vysvětlil.
Skvělý…
Na řediteli bylo vidět, že mu moc nevěří, ale bylo jasné, že peníze Huntovy rodiny jsou pro něj důležitější, než naše vyloučení ze školy.
Brian se po ujištění, že je tedy vše v pořádku, zvedl, aby odešel, ale v tu chvíli se poroučel k zemi.
„Zavolejte ošetřovatelku,“ vykřikl ředitel a už se k němu hnal. Oba s Jacobem jsme se k Brianovi sehli, a aniž bychom se domluvili, zvedli jsme ho ze země.
„Odnesu ho na ošetřovnu, bude to rychlejší,“ vzal jsem nakonec Briana do náruče a vyšel z ředitelny. Jacob mi otvíral dveře a během minuty jsme byli na místě.
Ošetřovatelka se k němu vrhla, jen co jsem ho položil na lehátko.
Opřel jsem se o stěnu, s rukama zkříženýma na prsou, jak to mám ve zvyku, a sledoval jsem, co dělá, zatím co se Jacob nenápadně zdejchnul. Nejspíš využil situace a šel si na záchod zakouřit.
Brian
Jen vzdáleně jsem cítil, že mě někdo zvedá ze země a během chvíle ležím na lehátku v tak mě známém místě, jako je ošetřovna.
„Sakra… Už ses zase nenasnídal, že? Měl bys na sebe dávat větší pozor, Briane!“ vznášel se kolem mě naštvaný hlas Stely, naší ošetřovatelky.
Znala mě od začátku školy, protože musela vědět o mé anémii, aby se podle toho zachovala.
„Ty ses pral? No to mi ještě scházelo,“ naštvaně mlaskla u mé hlavy, když kontrolovala můj nos.
Potom mi něco píchla a urovnala mé tělo na posteli, aby mě mohla přikrýt dekou.
„Tohle ti pomůže, jen se vyspi,“ pohladila mě po vlasech a vrátila se zpět ke stolu, kde začala psát zprávu.
Opravdu mi to pomohlo, hned jsem vytuhnul, a ani neslyšel, že pro ni někdo přišel a odvedl si ji. Zůstal jsem v pokoji sám.
Asi po půl hodině jsem se probudil a prudce se zvedl, jenže mi nešli rozlepit oči. Poslepu jsem na stolečku vedle sebe hledal vodu, kterou mi tam Stely nechala pokaždé připravenou.
Justin
Ošetřovatelka sprdla Briana, ale on byl za chvilku zase v pánu. Všichni se z něho můžou podělat. Zajímalo by mně, jak by se k němu chovali, kdyby nebyla jeho rodina bohatá. A navíc se šlechtickým s titulem. Nechápu, proč nechodí do nějaké soukromé školy. Stejně jako Torresová.
Sundal jsem si sako, povolil kravatu a rozepnul tři knoflíčky u košile. Posadil jsem se na stoličku, aby mi mohla ta saň ošetřit odřeniny na obličeji, krku a na rukách. Jen kroutila hlavou a mlela si něco o nezodpovědnosti.
„Jacob zase zmizel, co? Koleduje si o vyloučení ze školy,“ zamračila se. Ale dobře věděla, kam šel, protože hned na to se zvedla. „Jdu se projít,“ popadla krabičku cigaret. „Pohlídej ho zatím,“ mávla rukou k lehátku, kde ležel Brian.
Zmizela tak rychle, jak rychle dokázala mluvit.
Postavil jsem se a začal přecházet po ošetřovně. Po chvíli jsem se zastavil u lehátka. Díval jsem se na Briana, jak oddychuje.
Musel jsem uznat, že na kluka je moc hezký. Má jemné rysy ve tváři, skoro jako holka. Zpod peřiny mu vyčuhovaly nohy.
Stely je vážně divná. Přikryje ho, ale boty mu nesundá. Sehnul jsem se a opatrně mu stáhnul boty a uložil je pod lehátko a pak Briana znovu přikryl. Chtěl jsem se vrátit zpátky na židli, když se začal probírat. Šmátral po stolku a moc nechybělo, aby sklenici s vodou shodil na zem. Popošel jsem blíž a strčil mu ji do ruky.
Počkal jsem, až se napije a pak ji zase vzal a vrátil na stolek.
„Neprosil jsem se tě o to, abys šel za ředitelem,“ jednou rukou jsem se opřel o lehátko vedle jeho hlavy a naklonil jsem se až k němu. Díval jsem se mu přímo do jeho očí, aby pochopil, že to myslím vážně. Naklonil jsem se k němu ještě víc. Naše tváře byly jen pár centimetrů od sebe. „Až budu potřebovat pomoc, řeknu si o ní,“ zamračil jsem se. „A tobě bych radil, aby ses nepletl Jacobovi pod nohy, protože tímhle určitě neskončil.“
Brian
Nějak se mi sklenka ocitla v rukou a tak jsem se bez váhání napil, ale když jsem ji chtěl položit a někdo to udělal za mě, už jsem se snažil co nejdřív rozlepit oči. Najednou jsem ho uviděl. Srdce mi začalo tak rychle bít, že jsem myslel, že samovolně vyskočí z mé hrudi. Vše se ve mně stáhlo, když na mě mluvil tak zblízka a já mohl cítit jeho vůni. Tak moc jsem toužil po tom, abych se ho mohl dotknout. Mravenčení v prstech mě totálně odrovnalo a já jen pevně sevřel prostěradlo, abych ho nepolíbil.
Neuvěřitelná touha po jeho ústech mi do tváří vehnala horko a já cítil, jak jsem rudý jak rak.
„Já… Já… Já za to mohl, ne ty. Chtěl jsem… Já… Chtěl jsem jen pomoct. Proto jsem se zastal i Jacoba, protože by šel i po tobě,“ sklonil jsem pohled na bok, abych se neztratil v jeho očích a mluvil dál.
„Ty… Ty jsi přeci říkal, že… Že jsem tvůj poskok a ten nenechá svého pána v úzkých. A… Dlužím ti. Nikdo se mě ještě nezastal a ty ano. Já ti…“ chytil jsem ho za košili a mírně od sebe odtáhl.
„Děkuji ti. Chci pro tebe něco udělat, prosím, řekni, co bys chtěl. Já… Nechci nikomu nic dlužit.“
Lhal jsem… Chtěl jsem mu dlužit… Chtěl jsem být jeho a nastavovat mu svůj zadek kdykoliv by si o něj řekl, ale copak jsem mu to mohl říct? Myslel by si, že jsem úchyl a že po něm jede gay. Vysmál by se mi, a bůh ví co. Nebyl jsem připravený na takovou potupu, už tak jsem měl problémy sám se sebou.
Justin
Brian začal něco mlet a já jen nechápavě zíral.
„Kdo by šel po mně? Jacob?“ začal jsem se smát. „Ten? Myslíš si, že bych si s ním neporadil? Říkal jsem, že o takovou pomoc nestojím, do prdele. To rovnou můžeš říct, že jsem neschopnej.“
Chytl jsem ho za bradu a natočil ho k sobě.
„To že jsi můj poskok, jsem řekl, aby ti dal pokoj, blbečku,“ cinknul jsem ho prsten do čela.
Narovnal jsem se a začal si zapínat košili a rovnat kravatu.
„Jestli mi chceš pomoct, tak s matikou. Nic víc nechci. A třeba hned dneska po tréninku,“ vzal jsem sako a hodil ho na sebe a ještě se k němu vrátil. Sklonil jsem se nad ním. „Nepomohl jsem ti, abys mi byl něco dlužen. Plavání končí ve čtyři, tak mě můžeš…“
„Justine!“ přerušil mě holčičí hlas, a já jen nevrle mlasknul a otočil hlavu ke dveřím. „Slíbil si mi, že půjdeme -“ Gladys se zastavila kousek od dveří a tvářila se jak nepřítel lidu.
„Tak půjdeme zítra, potřebuji se naučit matiku, zítra píšeme písemku, jestli jsi zapomněla.“
„Ale já se těšila, že budeme u nás,“ pověsila se mi na krk.
Stáhnul jsem ji dolů a odstrčil ji bokem.
„To přežiješ,“ otočil jsem se ještě na Briana a dodal: „Od dvou do čtyř mám trénink, tak tam na mě můžeš počkat s matikou.“
Na nic jsem už nečekal a vyšel z ošetřovny ven. Zamířil jsem rovnou do třídy.
Paráda, kvůli Huntovi jsem prošvihl fyziku. Tak snad mi někdo půjčí sešit, protože závěrečné písemky se blíží…
Jen co jsem vešel do třídy, pár lidi zahučelo a pár jich zatleskalo.
Kolem mé lavice se hned udělal hlouček holek i kluků a všichni chtěli vědět, proč jsem se vlastně s Jacobem porval…
Brian
Zběsile mi tlouklo srdce a jen stěží jsem dýchal, když se jeho prsty dotkly mé brady. Přivíral jsem oči jako debil a jen doufal, že si toho nevšiml. Jen jsem poslouchal to, co říkal a nemohl jsem být šťastnější než zrovna tu chvíli.
Prosím… Prosím… Ať už se mě nedotýká… Prosím… Jinak mi bouchne srdce. Jak dlouho ho už miluji? Jak dlouho?
Když odešel, přejel jsem si prsty po bradě a potom přes rty, jako kdybych tím získal něco z něj. Chtěl jsem si tenhle okamžik vepsat do hlavy, když do místnosti vešla Stely a došla ke mně.
„Máš horečku? Je ti něco? Jsi červený, udělalo se ti zle?“ přiložila mi ruku na čelo a měřila mi teplotu.
„Jsem v pořádku, už půjdu do třídy,“ zvedl jsem se a hledal boty.
„Kde mám boty?“ zeptal jsem se Stely.
„Co já vím? Nesundávala jsem ti je, tak se podívej třeba pod postel.“ S
ehnul jsem se a opravdu tam byly.
Kdo mi je sundal? Mohl to být…? Jak? Proč?
Nazul jsem si je a rozloučil se Stely. Zamířil jsem rovnou do třídy. Když jsem vešel, tak si všichni začali šuškat a různě si na mě ukazovat. Nejvíc mě probodávala pohledem Gladys. Teda myslím, že se tak jmenovala, moc lidí jsem osobně neznal. Bavila se se mnou jen Grace.
Sedl jsem si do lavice a Grace se mě hned začala vyptávat.
„Jak ti je? Jsi v pořádku? A co ti řekla Stely? Mluv!“ pokárala mě a já se na ní podíval.
„Máš prosím ty zápisky?“ to bylo jediné, na co jsem dokázal myslet, protože jsem byl naprosto mimo z Justina.
„Co? Jo… Na… Udělala jsem je dvakrát, pro tebe a Justina, bylo mi jasný, že jen tak nedorazíš,“ usmála se a podala mi dvě A4 od hora až dolů popsané.
Hned jsem jednu vzal a zvedl se, abych ji položil Justinovi na stůl, potom jsem si sedl zpět.
„Děkuji, Grace. A tobě se nic nestalo?“ zeptal jsem se jí konečně.
„Jsem v pořádku. Kdyby nepřišel Justin, tak bych jim ty huby rozbila sama. Jsou to slaboši, takhle si vylévat zlobu na slabších,“ naštvaně tiskla pěsti a já se konečně usmál. Připadalo mi to vtipné.
Justin
Pár lidí ještě kolem mě postávalo a byli z toho úplně nadšení. Je pravda, že jsem se už dlouho neporval a pro ně to bylo vždycky aspoň nějaké vzrůšo. Jen Jacob nahlédl do dveří a mávl na George, aby za ním šel na chodbu. Něco probírali, ale když zazvonilo, tak se vrátili každý do své třídy.
Zbytek vyučování už proběhl bez větších karambolů. Jen Gladys se na mně pořád věšela a nedala mi pokoj ani u oběda. Nosila se jako páv, protože byla středem pozornosti, vzhledem k tomu, že byla se mnou.
„Běž domů, dneska už nebudu mít čas,“ odstrčil jsem ji od sebe, když jsme došli ke školnímu bazénu a ona se na mně zase přisála, jako nějaká pijavice.
„Ty jsi zlý,“ zakňourala, ale ještě mi dala pusu na tvář. „Ale zítra určitě, slíbil jsi to,“ potáhla mě za kravatu, až jsem se k ní musel předklonit.
„Neslíbil, jen jsem řekl ano,“ vytáhl jsem kravatu z její ruky.
Znovu se mě chtěla chytit, ale to už na ni volaly holky. Skupina, která si myslí, že jsou elitou školy. Někdy je vážně nechápu. Je jedno jestli mají uniformu nebo ne, stejně dávají každému najevo, že jsou něco víc…
Když Gladys za nimi odkráčela a ještě nezapomněla vrtět svými boky, abych si všiml, jaký má pěkný zadek, konečně jsem si oddechnul. Můj pohled z ní sklouznul ale na někoho jiného. Brian se právě bavil s Torresovou. Když tam tak stál v tom sluneční světle, jeho štíhlá postava, světlá barva kůže i vlasy na něm vynikly ještě víc. Dokonce se i usmál, a musel jsem uznat, že úsměv mu vážně sluší.
No, jen aby nezapomněl, že mě má učit matiku, jinak si ho zítra podám.
Otočil jsem se a vešel dovnitř, abych se převlékl do plavek, a rychle jsem zamířil k bazénu, jinak bych si vysloužil několik délek rozplavby navíc.
Brian
Zbytek hodin utekl docela rychle. Neustále jsem po očku sledoval Justina, ale jen když jsem se otočil, vzhledem k tomu, že seděl v poslední lavici. Byl jsem pořád takový zmatený a ani jsem nevěřil, že by se chtěl zrovna se mnou učit matematiku, když bylo opravdu hodně dalších lidí, co by mu to rádi nabídli.
„Počkám teda s tebou, jo?“ usmála se Grace a postavila se se mnou na chodbu.
Chtěl jsem počkat, až všichni vyjdou a já si půjdu zpátky sednout, dokud Justinovi neskončí hodiny, potom na něj počkám před školou. Slíbil jsem to… Teda nic jsem neřekl, ale chtěl jsem.
Vrátili jsme se do třídy a ještě spolu kecali o blbostech, abychom se zabavili.
„Už půjdu. Doprovodíš mě k bráně? Cestou zavolám řidiče. Pojedete se mnou a půjdete k tobě? Nebo k němu?“
Zarazil jsem se, když se mě zeptala a jen pokrčil rameny, protože tohle jsem fakt nevěděl.
Doprovodil jsem ji a čekal, dokud nenastoupí do auta a neodjede. Potom jsem se opřel o zídku a se zavřenýma očima, které jsem tak schovával před sluncem, jsem na něj vyčkával.
Justin
Občas během tréninku jsem se podíval na lavičky, ale Briana jsem nikde neviděl. Nejspíš se na mně vykašlal.
„Justine na slovíčko,“ ozval se trenér, když už jsem si balil věci, abych se šel osprchovat a převlíct.
Zastavil jsem se u něj.
„Vážně si koleduješ o to, aby tě vyloučili. Počítáme s tebou na závody, chceš o tuhle šanci přijít?“ ukázal prstem na mou tvář a zamračil se.
Jen jsem mlčky zavrtěl hlavou.
„Už žádné rvačky, rozumíš?“ povzdechl si a pak se pousmál. „Rval ses aspoň kvůli holce?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kvůli Huntovi a Torresové. Takže vlastně, jo, kvůli holce,“ kývl jsem nakonec.
„Jsi nepoučitelný,“ položil mi ruku na rameno. „Nezapomeň, že zítra je trénink v šest hodin, tak nezaspi, jak to máš ve zvyku,“ poplácal mě ještě po tom mokrém rameni, až to zaštípalo.
Rychle jsem se osprchoval a převlékl. Naházel jsem věci do brašny a vyšel ven. Už jsem si ani nedával kravatu, protože bylo teplo, a nechal jsem si rozepnutou košili u krku. Ten bazén mě příjemně osvěžil, ale byl jsem tentokrát i tak trochu víc unavený. Nejspíš za to může i ta rvačka s Jacobem. Že se do něčeho takového vůbec pouštím. Mířil jsem k bráně, když jsem ho uviděl.
Hm, tak přece jen čeká. No lepší by to měl na bazéně, tam není takové horko, jak tady venku. Zastavil jsem se u něj. Měl zavřené oči a po spánku mu stékala malá kapička potu.
„Nespi, spálíš se tu na tom slunku,“ drcl jsem do Briana nohou. „Tak jdeme, nebo sis to rozmyslel a čekáš tu na konec světa?“ poplácal jsem ho ještě jemně po rameni, aby mě začal vnímat.
Brian
To sluníčko mi bylo příjemné a jakoby mě nabíjelo.
Ale když promluvil až skoro u mě, definitivně mě to probudilo. Vytřeštil jsem na něj oči a trochu se od něj oddálil, aby nebyl tak blízko. Už tak mi srdce bušilo jak zblázněné a já potřeboval i dýchat.
„A kam… A kam jdeme?“ vyhrkl jsem ze sebe, až jsem se zakoktal.
„Mám sebou i další výpisky, co pro nás udělala Grace, takže by ti to nemělo udělat problém… Teda já bych ti tím neměl udělat problém… Ne… Jako že je máš napsané,“ otočil jsem hlavu na druhou stranu, protože jsem zase začal rudnout.
Neumím s ním v klidu mluvit? Nebo… Můžu s ním vůbec někde být… Zůstat zavřený? Asi se zblázním.
Povzdechl jsem si a nakonec se k němu otočil a přejel mu prsty po tváři, kde se mu rýsovala modřina.
„Jsi v pořádku? Omlouvám se, že ti dělám takové problémy,“ řekl jsem nakonec a stáhl ruku zpět k tělu.
I ten hloupý malý dotek, ve mně vyvolat mravenčení. Od polštářků prstů až po nohy, mnou projíždělo menší elektrické chvění. Skousl jsem si ret, jak moc jsem potřeboval potlačit touhu po něm.
Jen se tě dotknout… Jen jednou… Na chvíli. Můžeš mě odmítnout, ale zvládl bych to?
Justin
Brian byl nějaký zmatený. Nejspíš usnul a není schopný se probrat. Mluvil zmateně asi jako já, když po mně hned po probuzení někdo něco chce. Chytl jsem ho za zápěstí, když mi přejel prsty po tváři. Měl je takové příjemné teplé a jemné, až jsem se tomu v duchu podivil.
„O tohle se nestarej,“ na moment jsem mu zápěstí o něco víc stiskl a zadíval se mu do očí. Mají krásnou barvu a člověk by se do nich klidně mohl dívat tak dlouho, až by se v nich úplně ztratil. Opravdu je pěkný. Pustil jsem mu ruku a odstoupil o krok dozadu.
„Půjdeme ke mně, je to blíž. Teda, pokud ti nevadí jet dvě zastávky autobusem.“
K Huntovým je to opravdu dál, a já nemám tolik času, abychom jeli tam, a potom ještě zpátky a ráno brzy vstávám. Autobusem to je k nim tak na půl hodiny.
Podíval jsem se na hodinky.
„Tak jestli sis to nerozmyslel, tak pojď, za pět minut jede autobus.“
Otočil jsem se a šel směrem na zastávku. Ať už půjde nebo ne, nechci, aby mi autobus ujel.
Brian
Byl jsem trochu nerozhodný, protože jsem vůbec netušil, jak se budu chovat, až spolu budeme sami, ale když se vydal jako první na cestu k autobusu, tak jsem šel za ním. Došel jsem na zastávku a pozoroval kolem projíždějící auta.
„Pomůžeš mi s tím? Jedu poprvé autobusem,“ sklopil jsem oči dolů, protože za tohle jsem se styděl.
Rodiče peníze měli a nechtěli, abych jezdil hromadnou dopravou, kde se o mě budou otírat jiní lidé. Kvůli mé anémii o mě měli větší strach, než o normální dítě. Školu jsme si s Grace vybrali sami a vyhrála to tahle běžná jen proto, abychom byly jako všichni ostatní. Ale ani tady nás tak nebrali a já stejně zůstal jako vyvrhel a otloukánek. I když to bylo poprvé, co mě Jacob uhodil, tak jsem se stejně cítil osaměle.
„Vím, že ti připadám jako zazobané a rozmazlené děcko, ale tak to není. I když mi nejspíš nebudeš věřit, jsem normální, nebo se o to aspoň snažím,“ povzdechl jsem si a začal očima hledat automat na jízdenky.
„Jak a kde se to platí?“
Justin
Podíval jsem se na něj, když mluvil o tom, že není zazobané a rozmazlené děcko a předtím řekne, že nikdy nejel autobusem?
„Je mi jedno jaký jsi,“ ukázal jsem na přijíždějící autobus. „O cestu se nestarej, mám vždycky náhradní jízdenky.“
Autobus dojel na zastávku a já Briana postrčil dovnitř. Nastoupili jsme a po cvaknutí jízdenky jsem prošel na konec a usadil se na jedné ze sedaček, i když cesta netrvá dlouho. Ale tahle řidička je šílená, tak když jede, raději vždycky sedím.
„Na druhé zastávce vystupujem,“ poplácal jsem na místo vedle sebe. „Radil bych ti sednout.“
Brian
Byl jsem v šoku, když mi řekl, že to za mě zaplatí. Nebyl jsem na tohle zvyklý. Jen moji rodiče mi dávali peníze, ale spolužáci? Nebo přátelé, vlastně kromě sester Torresových, jsem žádné neměl. A ještě mi zaplatí jízdenku můj idol, tak to je přímo na ránu.
„Já… Ne… Zaplatím ti ji,“ vyhrknul jsem, ale bylo už pozdě, protože jsem najednou stál v autobusu a díval se na Justinovu ruku, jak plácá o látku na vedlejší sedačce.
Knedlík mi přímo zaskočil v krku a já si musel odkašlat, abych se z toho snu probudil.
Nakonec, když se autobus prudce rozjel, jak kdyby vyrazil ze závodního depa, jsem neudržel balanc.
Skončil jsem Justinovi na klíně a zapřel se rukama o sedačku před sebou, abych nespadl definitivně na zem.
Když jsem dal ruku za sebe a nahmatal jeho ruce, málem jsem studem vyskočil z okna z rozjetého autobusu. Rychle jsem vstal a usedl vedle něj na jinou sedačku. Musel jsem dokonce otočit celou tvář od jeho pohledu, jak rudý jsem byl.
„Já… Já… Moc se omlouvám… Opravdu… Promiň,“ začal jsem si nervózně počítat sedačky před námi, abych odlákal svoje myšlenky jinam.
Moje srdce ale šíleně bilo a nedalo se zastavit.
Justin
Brian mi málem vyrazil dech, když autobus cuknul a on přepadnul na mně.
„Říkal jsem ti, že si máš sednout, tahle řidička si autobus plete se závodním autem,“ chytl jsem ho za ruku, která se mi zapírala o můj rozkrok, když se pokoušel ze mě vyhrabat.
Počkal jsem, až se usadí a pak jsem ho pustil.
Bylo mi trochu teplo. Spíš víc než trochu, ale Brianovi nejspíš taky, protože byl celý červený. To má z toho, že seděl na tom slunci.
Ani jeden z nás už neřekl ani slovo. I když podle toho, jak se Brian soustředil na sedačky před sebou a mírně se mu pohybovaly rty, řekl bych, že si snad něco mumlá pro sebe. Nebo si opakuje učivo?
Ani jsem si to neuvědomil, ale zůstal jsem pohledem viset na jeho rtech. Byly krásně tvarované a plné, nejspíš musí být jeho polibek moc příjemný…
Nervózně jsem mlaskl, když jsem si uvědomil, na co jsem právě pomyslel.
Dojeli jsme pak už v tichosti na mou zastávku.
„Vystupujem,“ zvedl jsem se ze sedačky a ještě do něj drcnul, aby se vzpamatoval.
Dům, ve kterém jsme bydleli, byl jen dvě minuty od zastávky. Klidná ulice, ale všechno, co bylo potřeba, tu bylo pěkně po ruce.
„Tak jdeme?“ otočil jsem se ještě na Briana před vchodem, jestli si to náhodou nerozmyslel.