Quiryn – pacholek, seke
Výška 167 cm, stáří – 22 let, světle hnědé vlnité vlasy, dlouhé po lopatky, hnědozelené oči, menší nos, hubený
Jako o sirotka se o něj začal starat hlavní královský podkoní. Vychoval ho jako svého syna a taky jako svého hlavního pomocníka u koní. Jediný on a podkoní se starají o králova a princova koně.
Je princův dobrý přítel, kamarádí se už od dětství…
Jonas – bývalý rytíř, teď osobní sluha prince, seme
Výška 177 cm, stáří – 31 let, rovné, tmavě hnědé vlasy, na spáncích šedivé prameny, nosí je stažené do culíku, svázané stuhou, tmavě hnědé oči, výrazné rysy ve tváři, štíhlý, šlachovitý.
I přes svůj mladý věk patřil mezi nejzdatnější královské rytíře. Ale tuto službu pak vyměnil za službu princova osobního sluhy a ochránce.
Tainn - „Tai“ - uke
Princ Jižního království Ranasha, jedináček, jeho otec, král, vládne moudře už čtyřicet let, matka zemřela před lety na nemoc.
Štíhlý, výška 160cm, 20 let, světle modré oči, blond vlasy do pasu, jemná tvář, drobný nos, výrazné plné rty. Veselý, naivní, věří, že všichni se můžou mít rádi, neuvědomuje si, že jako princ má spoustu nepřátel, nechá se snadno napálit, je hodný a laskavý, což jeho otci způsobuje nemalé problémy.
Ale na hradě mají prince pro jeho klidnou a přátelskou povahu zase rádi.
Lorr - „Lori“ - seke
Žije všude a nikde.
Štíhlý, šlachovitý, pružný, 175 cm vysoký, 25 let, jasně zelené oči, černé vlasy střižené na krátko, lehce opálený, výrazný nos, plnější rty.
Zloděj na volné noze, pro kterého nic není překážkou a všechno bere jako výzvu.
Siwar - „Siwa“ - seme
Jeho domovem je celá země.
Mohutnější, ale hbitý, vysoký 197 cm, 38 let, díky tomu, že na něj kdysi byla uvalena kletba, ze které se dostal, má výraznou světlou pleť, téměř stříbrné vlasy i oči, a delší černé nehty. Úzké rty, zahnutý nos a výrazné tmavé obočí z něj dělá někoho, koho se většina lidí bojí.
Přitom je to potulný rytíř, pro kterého je čest a poctivost to nejdůležitější, a pokud něco slíbí, tak to splní, i kdyby přitom měl sám zemřít.
PROLOG
Došel až k posledním domům, kde se na moment zastavil, a ještě se pro jistotu ohlédl.
Potřeboval vědět, že ho opravdu nikdo nesleduje. Chtěl mít jistotu, že ho nikdo nepozná, a proto šel právě teď uprostřed hluboké noci, kdy nesvítil ani měsíc, ani hvězdy, nebe bylo zataženo černými těžkými mraky, a tma tak byla ještě temnější, než obvykle bývá.
Ponocný, který procházel a hlídal klidný spánek obyvatel královského města, právě vyšel z poza rohu a zadíval se jeho směrem.
Mladý muž se rychle schoval před jeho pohledem do nejtemnějšího stínu, a stáhl si kápi přes hlavu až do obličeje.
Ponocný popošel pár kroků, znovu se rozhlédl, loučí se snažil posvítit si i do temných koutů. Ale když proti němu s ostrým zamňoukáním vyběhl černý kocour, vydechl si, a pak se otočil k odchodu.
Už si nevšímal toho čtyřnohého tvora, který se rozběhl přes malý sad jabloní, kde právě dozrávala ta nejlepší jablka, a jejich majitel se je každým dnem chystal sklidit a odvézt na královský dvůr tak, jak to dělával každým rokem.
Černý kocour proběhl tím malým sadem, a pak přes menší políčko a přiléhající louku proběhl nepozorovaně do lesa. Kolem menšího potůčku si neomylně našel cestu hlouběji do lesa, kde byla schovaná malá dřevěnice. Z jejího komína stoupal tenký proužek dýmu, prakticky neviditelný, zvlášť v téhle nepropustné noční tmě.
Kocourovy oči na moment zasvítily, když se dostal k těžkým dubovým dveřím. Byly na nich namalovány různé symboly, a v jedné části, kousek nad zemí, byly rýhy. Kocour natáhl přední tlapku, vytáhl drápy a třikrát zaškrábal v tom samém místě, a přidal k původním škrábancům další.
Po chvíli se zevnitř ozvaly pomalé šouravé kroky, a když se zastavily, dveře se otevřely a zápraží osvětlilo světlo, přicházející zevnitř od rozpáleného krbu, svící různě postavených, a louče, kterou v ruce držel starý muž.
Jeho šedivý plnovous, sahající až na hruď, dlouhé šedivé vlasy svázané do copu dosahující až k pasu, vrásky ve tváři, i na čele, svraštělé ruce a mírně shrbená postava, dávaly najevo, jak starý kmet tenhle muž je.
„Pojď dál,“ povzdechl si, když viděl, kdo stojí za dveřmi. „Žiju už opravdu strašně dlouho, ale ještě nikdo nebyl tak otravný, jako ty.“
Stařeč počkal, až kocour vejde dovnitř a hned za ním zavřel dveře. Zasunul louči do stojanu na zdi, a pak se přesunul ke krbu, aby si u ohně nahřál své ztuhlé svaly a kosti.
„Máš to pro mne?“ ozval se hlas od stolu, kam před chvilkou došel kocour.
Teď to byl mladý muž, krásný, silný, plný života. Stáhl si přehoz, odložil ho na stoličku, a pomalu došel ke starci.
„Jsi ten nejlepší. A máš ten správný důvod proto, abys to pro mne udělal. Nejen pro mne, ale i pro sebe. Na křivdy se nezapomíná. A oni ti ublížili opravdu hodně. Pomohl jsi jim, a oni tě pak zradili. Jsme na stejné lodi. Nedovolím, aby jim to prošlo. Budou trpět stejně, jako jsme trpěli my. Tvůj syn… mí rodiče… Spravedlnosti musí být učiněno zadost.“
Stařec se mu zadíval do očí. Ten přímý pohled mohl trvat několik chvil. Jako by každý z nich přemýšlel nad těmi vyslovenými slovy. Jako by se vraceli ve vzpomínkách, aby se utvrdili v tom, že to, co dělají, je správné. Jako by se rozhodovali, zda stále je důvod pro pomstu.
Pro spravedlnost, jak to mladý muž nazval.
„Kouzlo je připraveno,“ promluvil po chvíli stařec a ukázal muži, aby přešel zpátky ke stolu.
„Občas mám pochyby. A vlastně ani nevím, proč jsem tě naučil kouzlu přeměny. Nejspíš stárnu… Ale slíbil jsem nad synovým hrobem, že jeho smrt nebude zapomenuta, a bude oplacena stejnou mincí.“
Během svých slov stařec začal pokládat na stůl různé věci, byliny, zvířecí kosti. Doprostřed namaloval magický symbol, a na něj položil bronzovou mísu, do které ty věci postupně přihazoval a pronášel přitom magické zaklínadlo.
V jedné chvíli ustal a natáhl k muži ruku.
„Máš to, co jsem po tobě chtěl?“
Mladý muž jen přikývl, sáhl do kapsy a podal muži malý plátěný váček. Ten si ho přebral a jeho obsah vysypal do mísy k ostatním věcem. Pronesl další slova, a pak vzal do ruky nůž a znovu natáhl ruku.
Mladý muž na moment zaváhal, jako by si to chtěl rozmyslet, ale při pohledu do starcových očí veškeré pochybnosti byly okamžitě pryč. Natáhl k němu ruku a zavřel oči, jako by ani nechtěl vidět, jak se mu ostří nože zakusuje do dlaně a jeho krev pak stéká do bronzové mísy, kde se smíchala s dalšími přísadami…
Snad už skoro ani nevnímal to kouzlo, které pak stařec pronesl už dostatečně nahlas. Už ve chvíli, kdy první kapka jeho krve dopadla do mísy, pocítil úlevu, radost a zadostiučinění…
Pomsta byla provedena…
Když pak o dost později odcházel ze starcova domu, ještě jednou se ve dveřích zastavil a ohlédl.
Několikrát se u strace ujistil, že kouzlo opravdu funguje. Že kletba, kterou společně uvalili na prince, bude fungovat a neměl by ji nikdo zrušit, kromě strace, čaroděje, který tu žil spoustu dlouhých let, a který pohřbil svého syna, když král zavinil jeho smrt.
Knihu kouzel, vlastnoručně psanou starcem, svázanou v kožených deskách si mladý muž spokojeně zastrčil do kapsáře. Na co se jen měnit v kočku, když se toho může naučit víc…
Jeho poslední pohled patřil starému čaroději, který teď ležel na zemi v tratolišti krve a z hrudi mu trčela dýka, která probodla jeho srdce. Navždy tak byl umlčen jediný svědek toho, co se stalo.
A teď, když se začínaly rozestupovat mraky a na nebi se začínaly objevovat hvězdy a měsíc, černý kocour probíhal lesem zpátky k městu.
Zastavil se teprve až v jabloňovém sadu, aby se opět změnil v mladého muže. Spokojeně si prohlédl svou ruku, kde se rána po noži zcela zahojila, a promnul si prsty, které ho ještě od nehtů mírně brněly, když stařec dokončil své kouzlo.
Pohlédl zpět k lesu a se spokojeným úsměvem se díval, jak jeho část osvětlují plameny sahající skoro k nebi.
Plameny, které promění na prach a popel všechno, co kdy mohlo starého čaroděje připomínat…