Jonas
Bylo mi s Tainnem tak dobře, že jsem úplně zapomněl na opatrnost a tvrdě jsem usnul.
Ale přesto mé instinkty zafungovaly, byť už dlouho pracuji jako sluha. To se nikdy nejspíš nezmění.
Najednou, jako bych pocítil něco zlověstného, jsem prudce otevřel oči a moje ruka hmátla pod polštář, kde jsem měl ukrytou dýku.
Opatrně jsem převalil prince na postel a posadil se. V mdlém osvětlení, které pocházelo od dohořívající svíčky jsem si však všiml jen jedné věci. Okno, které bylo jen mírně přivřeno, teď bylo otevřeno víc… V pokoji bylo chladněji. Nevzpomínal jsem si, že bych okno otvíral.
Ještě chvilku jsem se rozhlížel, a chtěl se sklonit nad princem, abych ho zkontroloval, když dovnitř vtrhl Siwar s Lorrem.
Na víc jsem nečekal. Do svých hader jsem doslova skočil, boty si hodil do vaku, prince zatím zkusil obléct Lorr, ale on se šprajcnul, že to umí sám. Zrovna teď, když jsme spěchali, když jsme neměli čas se nějak upravovat. Věděl jsem, jaký král je, a pokud bychom se mu dostali do rukou, těžko bychom mu vysvětlovali, že to všechno je lež…
Už jsem chtěl něco říct, když se princ sehnul pro stuhu a vzápětí se v křečích zkroutil, a pak bezvládně upadl na zem. Siwar ho zachytil na poslední chvíli. Vyhodil si ho na záda, já jsem popadl naše věci a všichni jsme vyběhli na chodbu. Lorr ještě zaběhl do druhého pokoje pro jejich věci, a společně jsme spěchali pryč z hostince.
Nezastavil nás ani rozespalý hostinský, který zjišťoval, co se stalo…
Bylo to na poslední chvíli. Křik od hostince byl hlasitější, a bylo jasně rozeznat i hlas hostinského, který křičel, že o ničem neví, ale že jsme utíkali tímhle směrem.
Spěchali jsme, jak to šlo. Stěžoval nám to bezvládný princ, a vzápětí další jeho záchvat, když se probral.
Byli jsme už kousek za městem, probíhali jsme mezi stromy, a nápad, někam se uklidit byl dobrý, ale kde… Budou nás pronásledovat, dokud nás nedostanou.
Rozhlédl jsem se a v té tmě jsem o něco dál zahlédl obrys stodoly. Zřejmě sloužila na uskladnění sena, nebo pro krávy, které tu měly pastviny. Byla ve tmě, nikde ani náznak ohně nebo světla z louče či svíce…
„Tam,“ rychle jsem ukázal tím směrem a rozběhl se tam. „Tam se budeme moct i bránit!“
Když jsme doběhli, já a Lorr jsme opatrně nahlédli dovnitř. Když jsme zjistili, že je stodola prázdná, kromě věcí na obdělávání, a hromady balíků sena na patře, vběhli jsme dovnitř.
„Prince odnes nahoru!“ ukázal jsem Siwarovi k žebříku. „Pomůžu ti s ním! Musíme si pohnout! Jsou už blízko!“
Siwar
Horší už to být nemohlo.
I já sám musel několikrát utíkat, schovávat se nebo změnit plány, ale vždy jsem byl sám a dokázal si nějak poradit. Víc lidí, víc možností, jak přitáhnout pozornost.
Obzvláště, když byl princ úplně mimo a ani já ho pomalu nedokázal udržet.
Jeho síla se zvětšila a já se začínal obávat toho, v co by se mohl proměnit.
Nehledě na to, že mi starosti dělalo i to, jak se mohl někdo nepozorovaně dostat kolem nás všech a urychlit princovu kletbu, protože tohle už mi bylo víc než jasné.
Uložil jsem prince do sena, kam Jonas ukázal, vytáhl kousek čistého plátna a strčil ho princi do pusy.
Jednak, aby tolik nekřičel, ale aby si sám neublížil.
Pevně jsem ho držel, a i když bych byl nejraději dole a bojoval, Lorr ani Jonas by teď prince nezvládli.
Musel jsem věřit tomu, že to zvládnou.
V jednu chvíli se zdálo, že se princ utišil. Zadíval se na mě, i když jsem netušil, jestli mě vnímá, a jeho jasně modré oči teď měly o něco temnější nádech.
Všiml jsem si, že i značka na krku výrazně postoupila, a když jsem ho pustil, abych ho mohl trochu prohlédnout, všiml jsem si na levém boku zdrsnělejší kůže, zřetelně připomínající šupiny.
„Bude to dobré. Zvládneme to. Jen musíš být silný,“ zašeptal jsem, aniž bych věděl proč, a hřbetem ruky princi setřel slzy, které mu začaly stékat po tvářích.
Když zavrtěl hlavou, aspoň jsem si oddechl, že ještě pořád vnímá a rozumí, ale vzápětí jsem ho zase musel pořádně přidržet, protože jeho tělo znovu zachvátily křeče.
Jonas
Jen jsem pomohl vytáhnout prince nahoru, a už jsem slyšel venku kroky a hlasy. Poodešel jsem od nich kousek dál a zaposlouchal jsem se.
Pokud jsem dobře slyšel, a mé smysly ještě aspoň trochu fungují, napočítal jsem celkem osm strážců.
Rychle jsem se vrátil k Siwarovi. Seděl u prince a snažil se ho udržet a uklidnit. Nejraději bych mu pomohl, ale to teď nepřipadalo v úvahu. Já sám bych prince nezvládl, a někdo se musí s pronásledovateli vypořádat.
Podíval jsem se na Siwara, a pak jsem tiše zaklel. Jeho meč je pro mě moc dlouhý, ten by mě jen omezoval a moc parády bych s ním neudělal. Takže mi zbyla jen dýka a můj meč.
„Dej na něho pozor,“ požádal jsem Siwara a pak už z vrchu seskočil dolů, abych se postavil těm, kteří vrazí dovnitř jako první.
Ještě jsem se rozhlédl kolem sebe, abych věděl, kde, co je, a byl připraven.
Šli na jistotu. Vrata se rozrazily, a dovnitř vpadli hned první čtyři.
„Venku budou další čtyři, nejspíš se tu snaží dostat jinudy!“ křikl jsem.
Popadl jsem první věc, co jsem měl po ruce a mrsknul to po nich. První strážce padal k zemi s vidlemi zabodnutými v hrudi. Ještě se jeho tělo pořádně nedotklo země, a já už přiskočil k dalšímu.
Jeden rychlý švih z výskoku, a už se držel za proříznuté hrdlo…
Dopadl jsem na nohy, ale v tu chvíli se mi podlomily, když mi je někdo z nich podkopl. Překulil jsem se, a jen co jsem se zkusil zvednout, už se ke mně hnali další dva, a já jen na poslední chvíli vytáhl z pochvy meč, a nastavil ho, jinak bych měl hlavu vejpůl.
Ruce mi zabrněly až u ramen, jaký to byl náraz, ale podařilo se mi útočníkův meč zaklínit mezi mou dýku a můj meč. Jen po očku jsem zahlédl, jak se k mně žene další, a ten, co byl u mě, se jen zašklebil.
Bylo to smrt nebo smrt. Buď mě zabije on, nebo ten druhý…
Neměl jsem čas se dívat, kde je Lorr, nebo co dělá Siwar.
Hlavou mi rychle běželo všechno, co jsem se naučil jako rytíř, a i když jsem z toho už vypadl, tohle se nezapomíná, i když člověk už není tak hbitý.
Přes rozhozené vlasy jsem viděl druhého strážce. Byl už jen na tři kroky ode mne, a můj útočník se do toho ještě víc zapřel, aby upoutal mou pozornost.
Teď… Napjal jsem se na moment, jako bych se chtěl ubránit, ale vzápětí jsem se úplně uvolnil. Rychle jsem se sehnul a kotoulem uskočil bokem. Strážce to nečekal a setrvačností letěl dopředu, do místa, kde jsem předtím byl já… Jen zachrčel, když mu lebku prosekl meč jeho spolubojovníka…
Lorr
Nepředpokládal jsem, že to bude jednoduché, když jsem se na tuhle výpravu přihlásil. Ale na druhou stranu, problémy nás doprovázely už od začátku, a já si teď začínal říkat, kdo nebo co toho bylo příčinou.
Sotva Siwar s Jonasem uložili prince, stráže vtrhly do stodoly.
Nechal jsem Jonase, tušil jsem, že si dokáže poradit sám a vyběhl jsem ven, abych zjistil, kde jsou ostatní a nepřekvapili nás.
Kromě dýky jsem neměl žádnou jinou zbraň. Ostatně, nejraději jsem se bojům vyhýbal. Neměl jsem je rád a možná i proto ze mě byl zloděj.
Neznamenalo to ovšem, že bych neuměl bojovat. Ovšem většinou jsem z boje utekl.
Teď jsem musel čelit hned třem soupeřům a útěk nebyl možný.
Ještě nikdy jsem nikoho nezabil.
A v první chvíli jsem to chtěl vzdát a utéct, ale vzápětí se mi vybavily tváře Jonase, prince i Siwara, a já zatnul zuby.
Nemůžu to vzdát. Chtěl jsem jít s nimi nejen proto, aby mi zůstala hlava na krku, ale i proto, že jsem chtěl zažít něco víc. Chtěl jsem zjistit, jak daleko je ochotný Jonas pro záchranu prince zajít, a jestli to princ vzdá, nebo bude bojovat až do konce.
Ruce mě bolely, jak jsem malou dýkou musel odrážet výpady mečů, nohy pálily od neustálého skákání a uhýbaní, a oni, jako by věděli, že váhám s jejich zabitím, ještě víc doráželi.
Byl jsem až překvapený, jak snadno dýka projela mužovým hrdlem, když jsem se konečně odhodlal zaútočit. Polekaně jsem uskočil, když mě zasáhla sprška horké krve a muž zachroptěl.
Jen díky mým reflexům a tréninku mé tělo zareagovalo snad automaticky, takže špička meče, kterým mě měl nejspíš rozpůlit, mě jen lehce škrábla do boku.
Díky tomu a momentu překvapení jsem však strážci zabořil dýku do srdce až po rukojeť.
Tím jsem ovšem veškeré své bojové schopnosti vyčerpal, nehledě na to, že dýku se mi už nepodařilo vytáhnout, protože jsem musel rychle uskakovat před posledními dvěma strážci.
Možná proto, že prostor kolem nás osvěcoval jen měsíc, možná proto, že nečekali, že se budeme tak bránit, nebo jsem měl prostě jen štěstí, ale třetí strážce, když jsem uskakoval před jeho ranami a vyhýbal se mu, zakopl o svého mrtvého spolubojovníka a setrvačností, snažíc se vyrovnat pád, naletěl na kmen zlomeného stromu.
Ani jsem se nemusel dívat. Stačil mi ten mlaskavý zvuk, abych věděl, že je mrtvý.
Poslední strážce na moment zaváhal. Využil jsem toho a vrhl se na něj. Teď už jsem nepřemýšlel. Spíš jsem jednal jako někdo, kdo se snaží za každou cenu přežít. Popadl jsem kus větve a strážce praštil.
Umlátit chlapa není něco, na co by měl být člověk hrdý, a ještě dlouho budu mít nejspíš noční můry.
Byl jsem úplně mimo sebe, a ještě, když jsem vbíhal do stodoly, abych věděl, jak jsou na tom ostatní, se mi třásly nohy a ruce tak, že jsem se bál, že každou chvilku spadnu.
Jonas
Tři strážci byli mimo hru.
Zbýval poslední, který byl vevnitř, a byl pěkně nasraný. Doslova zuřil, když viděl, že jeho spolubojovník zemřel jeho rukou. Z venku se také ozýval hluk, a já doufal, že to Lorr zvládne. Neuměl jsem si ho představit bojovat, ale zdání někdy klame.
A já se teď musel soustředit na toho posledního. Podle všeho velitele. Byl větší než já, a zřejmě i silnější. A rozhodl se mě zabít.
Vyskočil jsem na nohy, připravený na útok. Rychle jsem přeletěl pohledem, jak to vypadá, a rozhodnutí netrvalo dlouho. Zahodil jsem dýku a vrhl se k mrtvému strážci, kterého jsem zabil jako prvního. Když spadl s vidlemi v hrudi, rozhodil rukama a jeho meč ležel kousek vedle něj. Dlouhý tak akorát pro mne…
Na poslední chvíli jsem uhnul, když kolem mé hlavy prosvištěl meč soupeře, a vzápětí jsem už stál proti němu s mečem v každé ruce.
Trénoval jsem boj s dvěma meči. Je to vždy dvojnásobná šance přežít.
Uhýbal jsem před výpady, ale hned jsem je vracel zpátky. Jeho výhoda byla výška a síla, moje výhoda byla větší mrštnost a dva meče.
Jeho nevýhoda mohutnost, pomalejší pohyby, moje nevýhoda několik let strávených vedle prince jako sluha.
Věděl jsem, že i kdyby mě zabil, pořád je tu Siwar, a doufal jsem, že i Lorr, kteří by prince ochránili.
Začínal jsem být ale už unavený, ruce mě začínaly bolet, každý sval mě doslova pálil. Ale krev v mém těle vřela, a to mi dodávalo sílu a výdrž.
V jednu chvíli jsem neměl už neměl kam uhnout. Podařilo se mu zatlačit mě ke zdi. Teď to už bylo na hraně… Buď zabije on mě nebo já jeho. Buď a nebo…
Ve chvíli, kdy se na mě s řevem vrhnul, rozkopl jsem slámu, vedle které jsem stál. Všechno se rozletělo proti němu. Na moment ho to vytrhlo z koncentrace, a to byl můj okamžik.
Udivený obličej, když poslední stéblo slámy dopadlo na zem, patřil překvapenému strážci, který hleděl na meč, jak mu trčí z hrudi. Jeho halena se barvila krví tak rychle, že by to rychleji ani malíř nedokázal.
Přesto ještě našel v sobě dost síly na to, aby znovu zaútočil…
Dopadl jsem na kolena po svém posledním švihu. Byl jsem úplně vyčerpaný, a potřeboval jsem se nadechnout. Posbírat síly, abych mohl čelit dalším útočníkům.
Strážcova hlava se válela kousek dál a jeho překvapený pohled mu zůstal i po tom, co jsem ji oddělil od těla.
Hučelo mi v uších, byl jsem úplně zbrocený potem, stékal mi do očí společně s krví z rozbité hlavy, když jsem narazil při boji do trámu. Ale i přesto jsem se zapřel o meč a na druhý pokus se mi povedlo zvednout.
„Musím… musím ochránit prince…“ zachraptěl jsem, a chtěl se vrhnout ven, když se mi nohy znovu podlomily.
Lorr
Chvilku mi trvalo popadnout dech a rozhlédnout se kolem.
„Jonasi!“ vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas, když jsem ho uviděl ležet na zemi v kaluži krve.
Bylo mi jedno, že můžou být kolem ještě nějací strážci.
Bylo to zvláštní. Znal jsem tohoto muže sotva pár dní, ale když jsem se k němu hnal, modlil jsem se za to, aby žil.
Už dlouho jsem necítil takový strach.
„Jonasi! Jonasi! Neumírej! Zatraceně!“ křičel jsem na něj, když jsem ho převracel na záda.
Z čutory, kterou jsem strhl ze svého opasku, jsem mu omyl tvář a vlasy, abych viděl, kde je zraněný, a pak si sundal svou tuniku, abych mu mohl provizorně zavázat rány.
Naštěstí žil a rána na hlavě nebyla nijak hluboká. Spíše velká, jak se nejspíš do něčeho praštil.
„Hej, Jonasi! Prober se! No tak! Chlape! Nenechávej mě tu v tom! Zatraceně, vždyť já ani neumím pořádně bojovat! Poprvé jsem někoho zabil a musel dokonce umlátit chlapa, protože jsem nevěděl, co dělat! Nedokážu ochránit prince! No tak, Jonasi! Prober se!“ s posledními slovy jsem mu dal pořádnou facku a doufal, že ho to probere.
Jonas
Myslím, že jsem na moment odpadl. Když mě ten chlap odhodil na ten trám, musel jsem se pořádně praštit. Jinak to nevidím. A… Byl jsem opravdu vyčerpaný.
Jak jsem si myslel, že prince ochráním, když už nevydržím ani tohle? Byla chyba se stát princovým sluhou, nebojovat, ztratit svou sílu, výdrž…
Je pravda, že jsem stál proti čtyřem. Vlastně třem, protože jeden zemřel dřív, než stihl pozdravit.
A ten poslední mi dal pořádně zabrat. Byl velký jako Siwar. A možná i skoro tak silný.
Ale přesto… Dříve bych vydržel víc. Aspoň si to myslím.
„Zatraceně, Lorre…“ zachraptěl jsem a silně jsem sevřel jeho ruku, aby mě už nefackoval.
Rozmlženě jsem se na něho podíval. Snad poprvé mu zmizel jeho úsměv. Tvářil se tak nějak vážně, až mě to překvapilo.
„Nezemřu, pokud mě přestaneš mlátit,“ pustil jsem jeho ruku, a trochu ho postrčil, aby mi udělal místo.
Zapřel jsem se o ruce a s jeho pomocí se posadil.
„Umlátil jsi chlapa?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „To bylo odvážné a statečné, a pokud jsi neměl zbraň, tak klobouk dolů. No, myslím, že jsme se strážců zbavili. Pokud jsi teda dostal všechny, co byli venku.“
„Počítám, že tohle je tvoje práce,“ ukázal jsem na sebe. „Děkuji. Musíme uklidit ty mrtvoly z venku, aby nepřitáhly pozornost.“
Opatrně jsem se postavil, na moment se musel o Lorra opřít, když se mi zatočila hlava, ale pak jsem pohlédl nahoru na patro se senem.
Snad je princ v pořádku…
Lorr
Hlasitě jsem si oddechl, dokonce se krátce i zasmál, a kdybych mohl, nejspíš bych dal Jonasovi pořádného hubana, když se probral a něco zamrčel.
Myslím, že jsem nikdy nebyl šťastnější, že někoho vidím.
„Dostal jsem čtyři. Zatraceně, myslím, že z toho teď nebudu tak týden spát. Nikdy jsem nikoho nezabil, víš? I proto jsem se stal zlodějem. Někým, komu se vyhýbá boj, kdo se plíží stíny a raději utíká. Nejsem zbabělec, Jonasi, ale… boje prostě nejsou pro mě. Nevidím v tom nic smysluplného. Tím tě nechci nějak urazit, naopak, obdivuju tě a všechny tobě podobné, ale já prostě něco takového nedokážu,“ povzdechl jsem si a podepřel ho, když zavrávoral.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pohled mi padl na toho velkého chlapa.
„Každopádně klobouk dolů. Tohle bych nedokázal. A nemusíš děkovat. Možná se chovám a tvářím, jako bych neuměl do pěti napočítat, a že je mi všechno volné, ale pro přátele bych obětoval vlastní život.“
Když se zdálo, že Jonas už si je na nohou jistější, pustil jsem ho a pohlédl nahoru.
„Siware!“
Siwar
Nejednou jsem chtěl vyskočit, když jsem slyšel zvuky boje.
Jenže princ mi nedal chvilku. V jednu chvíli jsem měl vůbec co dělat, abych ho udržel, vzápětí mi zase zůstal bezvládně viset v rukách, aby se za další chvíli na to zase zhroutil v křečích.
V jednu chvíli, v jednu opravdu malinkou chvíli jsem už sahal po meči.
Ne, proto, že bych chtěl jít těm dvěma na pomoc, ne proto, že bych se cítil ohrožený ze strany prince, ale proto, abych mu ulevil. Abych ukončil jeho trápení, aby se na mě přestal dívat těma prosícíma očima, abych nemusel poslouchat jeho bolestné sténání, které neutlumil ani roubík.
Opravdu jsem to chtěl udělat i navzdory Jonasovu hněvu.
Snad jen to, že zvuky boje dole najednou utichly, mi v tom zabránilo, stejně jako to, že se princ pomalu uklidňoval.
Měl zvýšenou teplotu, prudce oddechoval, byl zbrocený potem, mírně se třásl, ale už nebylo jeho tělo tak křečovitě sevřené, a jeho křik spíš připomínal tiché vzlykání, takže jsem mu vyndal i roubík z úst, posadil ho a opatrně mu dal napít ze své čutory.
„Jen klid… jen klid…“ zašeptal jsem, a aniž bych věděl proč, přivinul jsem si ho do náruče a překryl ho svým pláštěm.
Cítil jsem, jak jeho srdce silně tluče, jak se chvěje a jeho tělo se otřásá vzlyky.
Ale neměl jsem mu co říct. Nevěděl jsem. A možná ani nebylo co.
„Siware!“ uslyšel jsem zezdola Lorrův hlas.
„V pořádku! Princ už se uklidnil, ale v tomhle stavu ještě nemůže pokračovat. Rozhodně ne pěšky!
Potřebujeme koně! A taky… asi byste se na něco měli přijít podívat!“ křikl jsem dolů, ale prince ze své náruče nepustil.
Jonas
Jen co Lorr zavolal na Siwara, on se hned z vrchu ozval zpátky.
Jednoduché: ‚Jsem tady, všechno je v pořádku,‘ by stačilo. Ale…
Nečekal jsem na nic, a jak jen to v mém stavu šlo, rozběhl jsem se k žebříku a společně s Lorrem jsme vylezli nahoru.
Klekl jsem si před princem a opatrně mu rozhrnul plášť, když na něho Siwar ukázal.
Myslím, že ruce se mi netřásly jen z únavy z boje. Ale teď i z toho, co jsem viděl. Konečky prstů jsem se dotkl té šupinaté kůže na jeho levém boku, jako bych tomu nevěřil a dotekem se potřeboval přesvědčit.
Postavil jsem se a vytáhl na nohy i prince. Hned jsem z něho stáhl všechno oblečení, a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli se stydí nebo ne.
„Dobře. Čáry jsou o něco delší, a pak je tu tohle,“ znovu jsem se dotkl jeho levého boku, a pak prince otočil zády k nám a přejel mu prsty po páteři. „A taky tohle. Myslím, že máš pravdu, Siware. Musíme si pospíšit. Čaroděj nám pro prince dal nějaké věci. Můžeš je projít a něco z toho princi dát, aby to zpomalilo kletbu?“
Ukázal jsem po svých slovech na můj vak, a pak se vrátil pohledem zpátky na prince.
V mé bolavé hlavě teď běželo plno myšlenek. Po celou dobu, co jsme na cestě, se kletba skoro zastavila. Jen malinko se rozšířila. Ale teď, po našem pobytu v hostinci…
A pak jsem si vzpomněl.
Rychle jsem vytáhl Siwarovi dýku z pouzdra, natáhl se k princi, a než mohl kdokoliv zareagovat, ještě rychleji jsem mu uřízl konec copu i se stuhou. Držel jsem konec uříznutých vlasů, tak abych se nedotýkal stuhy.
„Dokud se princ nedotkl stuhy, bylo všechno v pohodě,“ zamračil jsem se. „Spálím to, a snad to pomůže znovu zpomalit kletbu. Jen nechápu jednu věc. Proč až v tom hostinci. Proč ne dříve. Tu stuhu měl celou dobu u sebe, dotýkal se jí, a najednou až teď…“
Tainn
Pokud jsem si myslel, že horší to být nemůže, tak jsem se spletl.
V jednu chvíli jsem očima prosil Siwara, aby to už ukončil. Na malý moment se mi zdálo, že o tom už i přemýšlí, ale pak konečně ty křeče, které svíraly mé tělo, povolily.
Vnímal jsem, jak si mě Siwar přitahuje víc do náruče a balí do svého pláště.
Bylo to tak… uklidňující. Jiným způsobem než s Jonasem.
Siwarovo velké tělo, jeho zvláštní vůně, chladnější kůže, pomalejší tlukot srdce.
Nejspíš bych v jeho náruči i usnul, kdyby se najednou neozval. A než se k nám vyšplhali Lorr s Jonasem, pověděl mi, co se stalo a kde jsme.
Nestačil jsem ani pípnout, a už jsem stál před nima nahý a hlava mi šla kolem.
Nejen z toho, ale taky i z toho, že kletba postoupila, a když Jonas vytáhl dýku, podvědomě jsem zavřel oči.
Ale on místo toho uřízl kus mých vlasů.
„Po-počkej te… chvilku…“ zachraptěl jsem a na všechny tři se zadíval.
Pak si ale uvědomil, že jsem nahý a rychle si sedl do sena a zabalil se do Siwarova pláště tak, že mi šly vidět jen oči.
„Takže… takže to postoupilo…“ zahučel jsem a mimoděk prsty přejel po levém boku, kde jsem měl kus zdrsnělé kůže připomínající šupiny. „Já…“
Vzlykl jsem, ale vzápětí polkl a zhluboka se nadechl.
„Jste… jste v pořádku? Jonasi! Lorre!“ uvědomil jsem si najednou, a zazdálo se mi, jako bych intenzivně ucítil pach krve.
Úplně jsem zapomněl na to, že jsem nahý, vymotal se z pláště a přiskočil napřed k Jonasovi, abych zjistil, jak na tom je, a pak k Lorrovi.
Lorr
Nelíbilo se mi to.
Jonas nebyl jediný, kdo se teď mračil.
Tainnova kletba výrazně postoupila, a to za pouhou chvíli. Vždyť kolik mohlo uběhnout času od chvíle, co jsme utekli z hostince?
Sledoval jsem ty černé čáry, stejně jako pruh podél páteře, na který ukázal Jonas.
Napadla mě jediná věc, jenže, než kdokoliv z nás stihl něco říct, Jonas vytáhl dýku a uřízl princi kus vlasů.
Až když princ promluvil, uvědomil jsem si jeho přítomnost, jak jsem se zamyslel, a pak se jen díval, jak se balí do pláště. Chtě nechtěl jsem se musel pousmát, ale vzápětí mě smích přešel, když najednou princ vyskočil a začal ohmatávat napřed Jonase, a pak mě.
„Tai…“ zašeptal jsem, pohladil ho po tváři a přitáhl si ho k sobě, aby mě začal vnímat.
Díval jsem se do jeho bledší tváře, očí, které získaly tmavší odstín, a vnímal rychlý tlukot srdce.
Najednou jsem si uvědomil, jak moc ho chci chránit. Jak moc závidím Jonasovi, že právě on je Tainnovi tak blízko.
„Už je dobře, ano? Jsem v pořádku a Jonas taky. Jen tak něco ho neskolí, i když už je to dědek. Teď záleží jen na tobě,“ zašeptal jsem znovu, a pak ho políbil na čelo.
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak zrudl a nejspíš bych ho tak držel věčnost, kdyby si najednou Siwar neodkašlal a Tainna ode mě neodtáhl, aby mu pomohl do věcí.
„Je to jednoduché. Z toho, co všichni víme, nás nejspíš někdo celou dobu sledoval. Někdo, kdo za tou kletbou stojí. A když jste vy dva usnuli, proplížil se nějak k vám do pokoje a do stuhy vepsal zaklínadlo na urychlení a posilnění kletby. Můžeš to spálit, ale myslím, že kletbu stejně nezpomalíš. Dám princi všechno, co půjde, ale nejspíš si budeme muset udělat menší zajížďku. Možná by nám mohl někdo pomoct. Není příjemný, a potom, co jsem se ho pokusil zabít, mě asi rád neuvidí, ale na byliny a masti proti kletbám je nejlepší. Rád bych řekl, abyste si odpočinuli, ale je opravdu potřeba vyrazit. A nejlepší bude, když tu zůstanu s princem, pokud by měl nějaký záchvat.“
I když jsem z toho nebyl nadšený, Siwar měl pravdu.
Pěšky jsme jít nemohli, prince s sebou vzít taky ne, a pokud by se zase něco stalo, já ani Jonas bysme teď Tainna nezvládli. Zase bylo nemyslitelné, aby pro koně šel jen jeden z nás.
„Já uklidím mrtvoly, ty zatím spal ty vlasy, a pak vyrazíme.“
Otočil jsem se ještě na prince, pohladil ho po tváři, a pak už spěchal dolů, abych mohl uklidit mrtvoly.
Jonas
Trochu jsem si oddechl, když princ stydlivě zareagoval a zamotal se do Siwarova pláště, jakmile si uvědomil, že je nahý a tři chlapi si ho tu prohlíží. Znamenalo to, že je to pořád on, i když se pomalu mění. Ale nesměli jsme ztrácet čas.
Políbil jsem prince do vlasů, když se začal oblékat, jeho uříznuté vlasy jsem zabalil do pláténka, a pak už jsem spěchal dolů.
Mrtvoly, které byly vevnitř, jsme odtáhli na jednu hromadu u slámy, a když jsem je tak viděl, něco mě napadlo. Jednoho z nich, který byl přibližně vysoký jako já, jsem svlékl z jeho věcí, do kterých jsem se potom oblékl já. Nebral jsem všechno, ale ty nejdůležitější, jako byla kroužková košile, kabátec stráže, jeho boty, kalhoty, a jeho opasek se znakem tohoto království. Připásal jsem si jeho meč, a svoje věci i se svým mečem jsem zabalil a hodil je nahoru Siwarovi.
Vzal jsem odložené pláténko s vlasy a stuhou, a zatímco Lorr tahal mrtvoly z venku dovnitř a zahazoval je slámou, já je venku spálil.
Počkal jsem, dokud zcela neshořely na popel, který jsem potom zaházel hlínou. Přitom jsem se stále rozhlížel kolem sebe, abych měl jistotu, že nám nic nehrozí.
„Půjdeme do města. Navrhuji se nikde nezastavovat a jít rovnou do hostince pro naše koně s tím, že jsem tě chytil, a koně chceme odvést na zámek. A ty se mnou budeš proto, abys ukázal, kteří to jsou a případně se mnou ještě prošel naše pokoje, jestli jsme nic nezapomněli, souhlasíš?“ zastavil jsem se před Lorrem, když jsme měli konečně hotovo.
Když souhlasil, ještě jsme zavolali na prince a Siwara, že vyrážíme, a pak už jsme vyšli do tmy. Spěchali jsme, protože mělo brzy svítat. Potřebovali jsme ty koně, museli jsme je i osedlat, a takhle v noci, kdy ještě byla tma, jsem je lehko mohl zmást. Ale jakmile mi uvidí do obličeje, bude to horší…
Siwar
Netrvalo dlouho a s princem jsem osaměl.
Vypadalo to, jakoby se s odchodem Jonase ještě víc stáhl do sebe.
„Budou v pořádku,“ zabručel jsem a podal mu kus sušeného masa a čutoru, do které jsem rozdrobil byliny od čaroděje. Nejlepší by to bylo v horké vodě, ale aspoň něco.
„Musíš něco jíst, Tainne,“ zamračil jsem se, když obojí odmítl a jen tam tak seděl s pokrčenýma nohama a civěl někam do dálky.
Moc jsem to s lidmi neuměl. Nevěděl jsem, co mám říct nebo jak ho přesvědčit. Za normálních okolností bych ho nechal tak, ať si dělá, co chce, ale nedalo mi to.
„Tainne, no tak, musíš-“
„Nechci! Nemám hlad, jsi hluchý?!“ vykřikl najednou a srazil mou ruku stranou.
Nechápal jsem to. Před chvilkou byl ještě v pořádku, zdál se normální, a teď, jakoby byl zase někdo jiný.
Zachytil jsem jeho ruku a přitáhl si ho k sobě. I když se bránil, pořád jsem ještě měl větší sílu.
Jednou rukou jsem sevřel obě jeho zápěstí, povalil ho na seno a druhou rukou si přihnul z čutory.
Naplnil jsem si pusu, co nejvíc to šlo, pak čutoru odložil bokem a volnou rukou sevřel Tainnovu bradu, abych mu zamezil pohyb hlavou. Zároveň jsem zatlačil, aby otevřel pusu, i když tu za celou tu dobu nezavřel, a pak se přitiskl na jeho rty a nechal do jeho úst stéct vodu z čutory.
Cítil jsem, jak ztuhl, přestal se bránit, a dokonce vykulil oči.
Výhodu to mělo v tom, že se mi do něj podařilo aspoň něco dostat a on to snad automaticky spokl.
Viděl jsem, jak se v jeho očích zaleskly slzy, a když jsem pustil jeho zápěstí, ruce mi hned omotal kolem krku.
„Tainne,“ zašeptal jsem, když jsem se kousek odtáhl od jeho horkých, měkkých a plných rtů.
Nechápal jsem sám sebe. Nikdy, od chvíle, kdy jsem překonal kletbu, jsem neměl tendenci a ni potřebu se z někým sbližovat. Neměl jsem od té doby partnera, a ani žádného nevyhledal, byť jen na uvolnění.
Ale Tainn…
Povzdechl jsem si, vymotal se z jeho sevření, a ještě víc se nadzvedl.
„Jsi velmi nebezpečný muž, Tainne. Krásný a nebezpečný. A mezi námi, byl bych rád, kdybys příště poslouchal. Vím, že to není jednoduché, ale ty to nesmíš vzdát, na to je ještě moc brzo. Musíš to vydržet. Jsi silný. Silnější, než si myslíš. Vydrž to nejen kvůli sobě a svému otci, ale i kvůli nám a kvůli tomu parchantovi, co ti to udělal, abys mu pak mohl plivnout do obličeje. Vydrž to, Tainne,“ pousmál jsem se, pohladil ho po tváři, a pak se zvedl do sedu, abych znovu vzal čutoru, a tentokrát už ji Tainnovi podal, aby mohl dopít zbytek.
Jonas
Když jsme se dostali na kraj města, byla ještě naštěstí tma. Ale nebude trvat dlouho a začne svítat.
Otočil jsem se k Lorrovi, abych mu svázal ruce jako zajatci. Uzle však byly zavázané tak, aby je jedním tahem mohl okamžitě rozmotat a ruce uvolnit. Dýku měl schovanou pod pláštěm, pro případ potřeby, ale byl jsem si vědom jeho slov, že není ten, kdo by rád zabíjel. Tak jsem doufal, že všechno proběhne hladce. Bez problémů…
Došli jsme k hostinci, ve kterém jsme spali. Byl tam jeden strážce, který hlídal, a podle všeho nováček, takže ani pořádně nepoznal, že nejsem jedním z nich. Stačilo mu oblečení a svázaný Lorr.
Poslal jsem ho nahoru do našich pokojů, aby je prohlédl, a pokud tam něco zůstalo, tak ať to okamžitě přinese.
Hostinský byl vzhůru, jakmile strážce vešel dovnitř, on vyběhl ven, aby se podíval na zajatce.
Když se mi ve světle louče podíval do tváře, už chtěl vykřiknout, ale nestihl to.
Umlčel jsem ho pořádnou ránou do hlavy a jeho bezvládné tělo pak odtáhl do stále, kde jsem ho svázal, dal mu roubík a pak ho uklidil za hromadu věcí, co tam byly.
„Neboj se. Jakmile se probere, dostane se z toho. Ale musíme si pohnout, než se vrátí ten strážce z našich pokojů.“
Byl jsem si jistý, že jsme tam nic nezapomněli. Aspoň v pokoji, kde jsem spal já a princ.
Lorr si uvolnil ruce a hned mi začal pomáhat s osedláváním našich koní. Nebyl jsem tak rychlý, jak by to zvládl Quiryn, ale přesto jsme se snažili si pohnout, abychom odsud mohli co nejdříve odejít, a pokud možno bez rozruchu, který by na nás upozornil.
Tainn
Nechápal jsem to. Nic z toho, co se dělo.
Když Jonas s Lorem odešli, přepadla mě myšlenka, že se už nevrátí. Že mě opustili, a Siwar se mnou zůstal jen proto, aby získali náskok. A nejspíš až usnu, zmizí i Siwar.
Když mi pak nabídl jídlo a pití, jen tím moje obavy ještě víc prohloubil.
Jestli už mě nechtějí, mají mi to říct!
Byl jsem naštvaný, zklamaný, frustrovaný, měl jsem strach, nevěděl jsem, jestli křičet nebo brečet a Siwar mi to vůbec neulehčoval.
Když jsem odstrčil jeho ruku, chtěl jsem na něj zakřičet, že pokud mě nenávidí, můžou mi to aspoň říct do očí, jenže jsem se nezmohl vůbec na nic. Jen jsem ztuhl a vytřeštil oči, když se Siwarovi rty dotkly těch mých.
Nebyl to polibek jako takový, ale i přesto. Dívat se takhle zblízka do jeho stříbrných očí, vnímat jeho blízkost.
Myslím, že jsem zrudl až na palce u nohou, když se odtáhl, a já si na malý moment přál, aby to neudělal.
Hned jsem si však připomněl Jonase a v ten moment jsem měl v hlavě dokonalý zmatek.
Měl bych myslet jen na Jonase. V jeho náruči a přítomnosti mi bylo tak dobře, že bych to za nic nevyměnil, ale Siwar… Ani jeho přítomnost mě nenechávala chladným, a já zjistil, že má touha přitulit se k němu do náruče je větší a větší.
Když promluvil, a pak mi podal čutoru, tentokrát už bez řečí jsem všechno vypil.
„Omlouvám se,“ zašeptal jsem.
„Já jen… jen… myslel jsem si, že… mě chcete opustit,“ přiznal jsem otevřeně, a pak se taky posadil.
Viděl jsem, jak si Siwar povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Měl bys nám víc věřit, Tainne. Nejsme muži, co tak snadno poruší své slovo. Teda já určitě. Jonase znám sice chvíli, ale ani on v tomhle nebude jiný. Lorr… v Lorrovi je sice občas těžké se vyznat, ale i on měl několik příležitostí zmizet a doposud to neudělal, takže i jemu můžeš v tomhle věřit. Nebudu ti říkat, jak to půjde všechno hladce a bez problémů. Budeš mít bolesti, velké bolesti, budeš to chtít vzdát, možná někomu ublížíš, ale pamatuj. Nejsi na to sám, Tainne. Máš nás. A věř mi, že vím, o čem mluvím.“
Zastyděl jsem se. Uvědomil jsem si, že Siwar si prošel něčím podobným, ale on… byl na všechno sám. Zatím co já…
„Muselo to být strašně těžké…“ zašeptal jsem, přisunul se až k němu a na tvář mu položil svou dlaň,
„Jonas mi říkal, že i když jsem laskavý, milý a na všechny se usmívám, že i když dělám všem radost, nikdy jsem se skutečně nezajímal o jejich potřeby. A má pravdu. Myslím na sebe, nemyslím na to, co druhý potřebuje, čím si prošel a co vytrpěl. Chci se to naučit, Siware. Chci se naučit víc porozumět lidem. Chci víc… porozumět tobě.“
Po posledních slovech jsem položil svou dlaň na jeho hruď, a ještě víc se k němu přiblížil.
Jonas
Naše věci i koně byli naštěstí stále v hostinské stáji. I když to bylo sedlo pro prince, musel jsem v duchu Quirinovi poděkovat, že nevybral jeho obvyklé, ale obyčejné, které tolik nepoutalo pozornost. A tím pádem nehrozilo, že by ho někdo ukradl.
„Potřebujete pomoc?“ ozval se za námi hlas.
Otočil jsem se. Za námi stál mladý muž, podle oblečení pacholek, který nejspíš pomáhal hostinskému. Zapomněl jsem, že někdo tady musí hlídat koně.
Byl to pohledný mladý muž, a trochu ostýchavý, podle toho, jak zůstal stát opodál a prohlížel si nás.
Nebyla v tom obezřetnost, nebo opatrnost. Bylo v tom něco jiného. A když se jeho pohled několikrát vrátil ke mně, jako by ho Lorr ani nezajímal, měl jsem jasno.
„Lorre, vím, že spěcháme, ale tomuhle muži bych nerad ublížil,“ na moment jsem se otočil k Lorrovi, zašeptal mu do ucha a ukázal na druhou stranu stájí. „Snaž se koně co nejdříve dosedlat, já se za chvilku vrátím. Budu tam, kdyby přišel ten druhý strážce.“
Předal jsem mu princovo sedlo, které jsem právě držel v ruce, a pak se s úsměvem a přimhouřenýma očima, které skenovaly mladíka, pomalu k němu přiblížil.
„Víš… rád bych se tě na něco zeptal. Jak někdo, tak krásný, může pracovat v takové díře…“ přitáhl jsem si ho blíž. „S tím opatrně, nechceme, aby tu něco chytlo a shořelo, že ano?“
Vzal jsem mu z ruky louč a hodil ji do džberu s vodou. Nenápadně jsem ho tlačil na druhou stranu stájí, dál od Lorra a schovaného hostinského, až jsme došli do vzdáleného koutu, kde bylo dostatečné přítmí.
„Líbí se ti muži jako já?“ přitáhl jsem si ho a natiskl na své tělo. „A mě se líbí tak krásní muži, jako jsi ty… Máš spoustu práce… musíš si taky někdy užít chvilky jen pro sebe… už ses někdy miloval, nebo to bude poprvé? Ani netušíš, jak mě přitahuješ…“ olízl jsem jeho ucho.
Snad poprvé, od chvíle, kdy jsem se k němu přiblížil, vydal nějaký zvuk. Jeho tiché zasténání, když jsem ho políbil na krk, bylo jasnou známkou toho, po čem tenhle kluk touží. Že je to nevybouřený mladý kluk, který při vší té práci moc příležitosti nemá.
„Jsi opravdu nádherný…“ zasunul jsem ruce pod jeho volnou halenu a spodky a stiskl jeho pevný zadeček.
„Můj sluha to dodělá sám…“ pomalu jsem ho uložil na seno a hned se přitiskl na jeho rty, abych umlčel jeho případné otázky.
Siwar
Za celou dobu, co se potuluju sám, jsem z nikoho ještě nebyl tak zmatený.
Jako by ani Tainn sám vlastně nevěděl, co dělá, a co chce.
A možná právě proto, možná proto, že byl tak zranitelný a vlastně stejně opuštěný jako já, možná právě proto, mě to k němu tak táhlo. Ano. Proč si to nepřiznat. Ten malý princ, ten, který měl před pár dny ještě všechno, a kterého jsem zachránil v té špinavé uličce mě začal… přitahovat.
A já nevěděl, jestli se tomu bránit, nebo to nechat být.
Možná právě díky mé nerozhodnosti se dostal Tainn až příliš blízko.
Cítil jsem jeho dech na své bradě, jeho dlaň položenou na mé tváři a mé hrudi.
Věděl jsem, jaký má vztah z Jonasem. Nejspíš ho možná svým způsobem i miloval, aniž by to věděl a já jim nechtěl jejich křehký vztah ničit, ale...zase na druhou stranu, spousta princů měla vícero milenek a milenců. Navíc Jonas nikdy neřekl jasně, jak to s Tainnem má.
„Tainne…“ vydechl jsem, a mé ruce jako by jednaly samy za sebe, když jsem ho objal a přitáhl si ho k sobě.
Obkročmo jsem si ho posadil na svůj klín a celou dobu z něj nespouštěl oči.
„Neměl bych… neměli bysme. Nevím, co jsi to se mnou udělal. Mám pocit, že… musím být s tebou. Že ty, dokážeš zmírnit mou bolest. Snažil jsem se ti vyhýbat, ale ty… jsi tak neodbytný…“ mírně jsem se zamračil a na moment mi došlo, že nejspíš dělám chybu.
Neměl bych se s princem zavazovat. Neměl bych se z nikým zavazovat. Právě proto celou dobu putuju sám.
„Promiň…“ zabručel jsem, zavrtěl hlavou, a pak Tainna zase pustil, a posadil ho do sena.
Vypadal zmateně, trochu ublíženě, jako ztracené štěně.
„Pochop, Tainne, se mnou tě nic dobrého nečeká,“ pohladil jsem ho po vlasech a smutně se pousmál.
Jonas
Brzy byl sluha bez věcí, ležel na seně nahý, dychtivý po dalších dotecích. Roztouženě se na mě díval, když jsem ze sebe sundával kroužkovanou košili a stáhl si halenu. Jeho ruce se opatrně dotýkaly mé hrudi, jako by nemohl uvěřit tomu, že se to děje.
Jeho pootevřená ústa čekala na další polibek, a já mu ho rád dopřál, jakmile jsem si potáhl kalhoty, a on se dotkl mého penisu, aby se ujistil o jeho velikosti.
„Možná to bude bolet,“ zašeptal jsem do jeho rtů a pohnul se proti jeho ruce, kterou mě svíral.
Věděl jsem, že se nedokážu držet zpátky. Ne teď, když jsem byl ještě celý na rozervání z toho všeho, co se stalo ve stodole. A potřeboval jsem to ze sebe nějak dostat. Nějak se vybít.
„Bolest mi nevadí,“ vrátil mi šeptem a víc se proti mně prohnul, a otřel se svým rozkrokem o mé břicho.
„Takže to není tvé poprvé?“ povytáhl jsem obočí. „Ty malý ďáble…“
Na víc jsem nečekal, a vlastně ani nemohl. Potřeboval jsem ho zabavit, ale taky jsme spěchali.
Nadzvedl jsem se v kolenou a mladýho přetočil na břicho. Omotal jsem ruku kolem jeho pasu a zvedl ho na kolena. Slinami jsem navlhčil jeho dírku a nastavil se proti němu.
„Trocha bolesti… větší slast…“ naklonil jsem se nad ním a zatlačil.
Jeho přidušený výkřik se roznesl po stáji, ale já nečekal, až se vzpamatuje. Jeho vzdechy, steny, občasné výkřiky se prolínaly s mými. Seno pod námi šustilo, místy se drolilo na prach, jak jsem nebral v tuhle chvíli ohledy na nic.
A on mi vycházel vstříc, přijímal to s potěšením, jako by vyloženě čekal na to, až na něho někdo bude drsný, tvrdý…
Bral jsem si jeho prdelku tak, jak jsem teď potřeboval. Rychle, důrazně… s živočišnou touhou. Potřeboval jsem upustit páru. Krev ve mně od souboje ještě pořádně nevychladla, a já to prostě potřeboval. Lepší než někoho znovu zabít…
Tainn
Točila se mi hlava, ale tentokrát ne z bolesti, ale toho, co se dělo.
Měl jsem v srdci Jonase, to ano. Uvědomil jsem si, že pro mě znamená víc než jen to, že je mým sluhou. Uvědomil jsem si, že mě mé srdce k němu táhne, a i teď, v tuhle chvíli, jsem o něj měl starost, jestli je v pořádku a někdo mu neublížil. Ale zároveň… přítomnost Siwara Jonase v srdci pošoupla kousek dál, aby se tam mohl taky vejít.
Nechápal jsem to.
Můžu… Může mít člověk rád více lidí?
Nejspíš se na to budu muset Jonase zeptat.
Když mě ale Siwar od sebe zase odtlačil, tentokrát jsem to byl já, kdo se lehce zamračil.
„Neodháněj mě od sebe,“ zašeptal jsem a do očí mi vstoupily slzy. „Prosím, Siware. Chci tě poznat.
Chci o tobě vědět víc. Prosím, nebraň se tomu. Vím, že nejsem ideální, ale já… já chci být ten, kdo zmírní tvou bolest.“
Znovu jsem se přiblížil a přitiskl svou roztřesenou ruku na jeho tvář.
„Tainne…“
Siwar se pořád mračil, měl jsem dokonce na malý moment strach, že mě i uhodí, ale pak…
Zasténal jsem a musel zavřít oči, jak se mi zatočila hlava, když si mě Siwar najednou přitáhl k sobě a políbil mě.
Jeho chuť i rty byly jiné než ty Jonasovy, ale stejně příjemné.
Zaryl jsem nehty do jeho paží, opětoval mu polibek a nechal se uložit do sena. Omotal jsem své nohy kolem jeho pasu a své ruce táhl přes jeho ramena na hruď a břicho, abych mohl vjet pod jeho tuniku a dotknout se holé kůže.
„Siware!“ vykřikl jsem a prohnul se v zádech, když mě v mé myšlence předběhl a jeho ruce zajely pod mou tuniku.
Bylo to tak intenzivní, tak silné, až jsem musel dýchat otevřenou pusou, abych se neudusil.
„Tai…“ zašeptal Siwar do mého ucha, které následně skousl a sunul se po krku níž.
Jeho prsty zavadily o mé bradavky a já znovu vykřikl jeho jméno. Když však jeho ruce zajely níž, najednou jsem se zarazil.
Tohle může dělat jen Jonas. Můžu Siwara políbit, můžu ho nechat mě hladil, ale všechno ostatní patří Jonasovi.
On by něco takového taky neudělal.
„Siware… počkej…“ zarazil jsem ho na poslední chvíli a vzepřel se na loktech.
„Jonas…“ zašeptal jen a já přikývl.
Přesto jsem si ho přitáhl blíž, a ještě mu nabídl své rty a svou chuť.
„Promiň, ale já… nechci, aby se na mě zlobil…“ zašeptal jsem celý rudý, když mě Siwar vytáhl do sedu.
„V pořádku. Chápu to. Stačí mi to aspoň takhle. Ale budu čekat…“ odpověděl Siwar stejně tiše, usmál se na mě a věnoval mi ještě jeden dlouhý polibek.
Jonas
Ležel jsem na zcela uspokojeném mladém pacholkovi a na moment si připomněl Quiryna. Ani nevím proč.
Možná proto, že mi ho připomínal? Že to byl taky poskok od koní a skoro tak starý jako on?
Ale ať už to bylo, jak chtělo, já tohle prostě potřeboval, a on byl po ruce. A stejně jako ke Quirynovi, tak ani k němu mě nic neváže.
„Byl jsi neskutečný,“ kousnul jsem ho do ucha a odpovědí mi byl spokojený úsměv. „Řekni mi, co jsi všechno slyšel o těch netvorech, které hledáme? Kdo dal typ, že jsou tady? Řekni mi všechno, co jsi zaslechl, a já ti taky na oplátku něco povím…“
Pacholek na moment zaváhal, ale pak mi šeptem sdělil pár informací.
„A teď já… Všiml sis toho mladého strážce, co tu hlídá? Líbíš se mu. Když necháš svítit svíčku v okně, přijde za tebou. Věř mi… Ale měl by si zmizet, kdyby tě tu viděl hostinský, nejspíš by se mu to nelíbilo,“ dodal jsem ještě šeptem, když jsem zaslechl kroky z venku.
Vyjel jsem z té teplé prdelky, otřel se do jeho haleny, a pak mu ji hodil. Nic neřekl, zřejmě na tohle byl zvyklý. Kdo ví, kolik takových se u něj zastaví, když tudy projíždí. Vyskočil na nohy, popadl své věci, na moment se na mě natiskl, a ještě mě políbil.
„Zastav se znovu, až pojedeš kolem,“ a s těmi slovy pak zmizel ve tmě.
Doufal jsem, že ta chvíle Lorrovi stačila na to, aby osedlal koně. Byl nejvyšší čas. Kroužkovou košili jsem už nechal být, hodil jsem na sebe jen kabátec strážných a připásal si rychle meč.
„Pojedeme,“ došel jsem zpátky k Lorrovi.
Ještě jsem rychle zkontroloval, jestli jsou řemeny dobře upnuté, a pak vzal svého a princova koně za uzdu a vyváděj je ven.
„Nic jsem v pokojích nenašel,“ doběhl právě ten mladičký strážný.
Pak se ale podíval za mě a zarazil se. Viděl jsem, jak jeho ruka dopadla na jílec meče, jako by chtěl zaútočit.
„To je v pořádku,“ zastavil jsem ho.
„Potřebuji, aby mi pomohl s koňmi, a ty musíš hlídat tady. Zaručil se, že neuteče, když ho nepopravíme. Slíbil jsem mu to,“ mírně jsem povytáhl obočí a nahodil úšklebek.
Přistoupil jsem k němu blíž a víc se k němu naklonil.
„Už jsi viděl pacholka od koní?“ řekl jsem tiše, a když s mírným ruměncem přikývl, pokračoval jsem. „Šel dozadu, nejspíš do svého pokoje a vypadal, že potřebuje něčí lásku. Víš, o čem mluvím? Věř mi, v tomhle se nepletu…“
Strážce odstoupil o krok, podíval se úkosem na Lorra, pak směrem dozadu za hostinec, kde se právě v jednom okně rozsvítila svíčka.
„Vidíš? Zve tě…“ popostrčil jsem ho.
Po jeho prvních nesmělých krocích tím směrem jsem už na nic nečekal.
„Jedeme,“ vyšvihnul jsem se do sedla svého koně a princova jsem držel za uzdu.
Byl nejvyšší čas. Opravdu začínalo svítat, a my potřebovali co nejrychleji vyrazit pryč z tohoto království.