Tainn
Nechápal jsem, jak jsem mohl o Jonasovi vůbec pohybovat. Pořád to byl ten pozorný a hodný muž, kterého jednoho letního dne otec přivedl a představil mi ho jako mého nového sluhu.
Pamatuju si ten den úplně přesně. I přes zákaz jsem utekl za Quirynem a otec se na mě tehdy moc rozzlobil. Dokonce mi zakázal se i s Quirynem vídat. Byl to právě Jonas, který to nakonec u otce usmlouval a já mu v té chvíli propadl.
Vzpomínka na Quiryna mě rozesmutnila, že jsem skoro ani nepostřehl, kdy Siwar s Lorrem odešli.
Přemýšlel jsem, co asi dělá, ale překvapilo mě, že mi nebylo smutno víc. Spíš mě mrzelo, že odjel tímhle způsobem.
Povzdechl jsem si a pozoroval Jonase, jak chystá věci na mé koupání.
Nevím, proč jsem si toho nikdy dřív nevšiml. Jeho ruce, které dokáží držet zbraň se stejnou lehkostí jako hřeben, jeho laskavé oči, mírný úsměv, který ukazuje jen občas, pružné tělo, cvičené pro boj, hřejivá náruč.
Svlékl jsem se, když Jonas nachystal malé necky, ve kterých jsem musel sedět s pokrčenýma nohama, vodu a nechal se omýt.
„Nelituješ někdy?" promluvil jsem po chvíli do ticha. „Myslím toho, že se staráš o mě? Místo toho, abys bojoval?"
Zvedl jsem k němu oči a natáhl ruku, abych ho pohladil po tváři.
Jonas
Konečně se mi podařilo ty dva vyprovodit z pokoje. Služka přinesla horkou vodu, tak jsem princi hned připravil koupel v těch malých neckách.
Když on v nich sedí s pokrčenýma nohama, tak já se do nich nevlezu vůbec. Budu se muset potom opláchnout, jak to půjde.
Protože jsme byli na cestách už třetí den, pořádně jsem prince vydrbal, a umyl jsem mu i vlasy. Bylo zvláštní se na ně dívat, jak mění barvu. A v duchu jsem si moc přál, aby se kletba zrušila a on měl zase tu svou krásně zářivou, která se mi na něm tolik líbí.
Zadíval jsem se na prince, když mi položil svoji otázku.
Nevěděl jsem v první chvíli, co mu mám odpovědět. Jako první mě napadlo: ‚ANO, litoval.‘
Chytl jsem ho za ruku, kterou mě pohladil, a vytáhl jsem ho na nohy, abych mohl vystoupit z necek a mohl jsem ho utřít.
„Víš, byly chvíle, kdy jsem se chtěl králi vzepřít, a odmítnout. Jsem rytíř. Teda… Byl jsem. Stal jsem se rytířem ve velmi ranném věku. Chtěl jsem bojovat, ne se starat o královské dítě. Má nejlepší léta utíkají a já nevím, jak dlouho budu v plné síle. Chtěl jsi odpověď, a já ti ji dávám upřímnou. Nechci ti lhát. Jen mě udivuje, že se na to ptáš, až teď. Kdyby ses zeptal třeba před deseti lety, okamžitě bych řekl ano, nechci ti sloužit, pošli mě zpátky k rytířům. Ale teď… Teď je to jiné. Hodně jiné. Jsem tady pro tebe a chci s tebou být. Teď už nelituji toho, že jsem to nevzdal a vydržel, i když mě původně srdce táhlo na bitevní pole.“
Když jsem prince utřel, přehodil jsem mu plášť přes ramena a zabalil ho do něj. Vzal jsem další suché plátno a začal mu vytírat vlasy, aby je neměl úplně mokré.
„Posaď se tady,“ ukázal jsem mu na stoličku před malým krbem, kde byl rozdělaný oheň.
„Aspoň ti vlasy rychleji uschnou.“
Když se princ usadil, klekl jsem si za něho a postupně mu ještě sušil vlasy, které jsem pak nejprve protáhl prsty a pak jsem vzal hřeben, abych je mohl pročesat.
„Vážně, princi. Kdyby ses mě zeptal před lety, chtěl bych odejít, ale teď ne. Záleží mi na tobě víc, než možná ukazuji.“
Tainn
Nechal jsem se vytáhnout z necek a během utírání poslouchal Jonasova slova.
Proč jsem si toho dřív nevšiml.
„Omlouvám se," vzlykl jsem, když mě posadil a začal mi česat vlasy.
Přitáhl jsem si plášť víc k tělu, a ještě víc se schoulil.
„Chci, aby lidé… byli šťastní… a veselí… a spokojení… ale nevšímám si toho… nejdůležitějšího… Omlouvám se, Jonasi… teď… teď si začínám… uvědomovat spoustu věcí a… říkám si… jestli jsem si tu… kletbu přece jen… nezasloužil…"
Popotáhl jsem a hřbetem ruky si setřel slzy.
Zvedl jsem hlavu a nejspíš tak ztížil Jonasovi česání, ale vzápětí už to bylo stejně jedno, protože jsem mu své ruce omotal kolem krku a přitiskl se na něj.
„Omlouvám se, že jsem se nezajímal dřív, ale… děkuju, že jsi zůstal a vydržel to se mnou…" zamumlal jsem do jeho ramene, a pak zvedl hlavu, abych se zadíval do jeho očí. „A, no… víš… mě na tobě taky… záleží… moc…"
Cítil jsem, jak mi hoří tváře, a pokusil jsem se o úsměv, ale netuším, jestli to vůbec vyšlo.
Jonas
Když princ začal natahovat, problesklo mi hlavou, že jsem ho nejspíš ranil svými slovy o tom, že jsem se o něho nechtěl starat. Ale on mě překvapil tím, co řekl.
Přemýšlel o tom, a to bylo dobře.
„Víš, není špatné chtít, aby lidé byli šťastní. Jen nesmí mít důvod být smutní. Bavil ses s nimi, smál ses s nimi, ale vlastně ses nikdy nezajímal o jejich pravé životy, o jejich pocity. Nevíš, co je trápí, když s nimi nejsi. Ale i přesto tě lidé mají rádi. Jsi pro ně světlo, které jim rozežene chmury a můžou se na chvíli usmívat.“
Díval jsem se mu do očí, jeho tváře byly červené, a přesto neuhnul pohledem, když jsem na něho mluvil. Mírně se chvěl, tak jsem zahodil hřeben a víc ho k sobě přivinul.
„A tohle, co teď děláš, je základ. Dívej se lidem vždy do očí, když s nimi mluvíš, a to samé chtěj i od nich. Řekne ti to mnohé,“ pohladil jsem ho po zádech.
Ale ve chvíli, kdy jsem se mírně sklonil, abych mu byl blíž, zapomněl jsem, proč tu vlastně stojíme. Nebo co jsem mu teď říkal.
Ani nevím proč, najednou jsem ho držel v náruči, a nesl ho k posteli. Líbal jsem ho, a ani jsem nad tím nepřemýšlel. Přišlo to tak náhle, tak přirozeně…
„Taine,“ zašeptal jsem do jeho rtů, když jsem ho opatrně uložil na postel. „Já… Promiň, ale nedokážu si pomoct…“
Znovu jsem ho začal líbat, a jednou rukou jsem pomalu rozhrnul jeho plášť, abych mohl pohladit jeho rozpálenou pokožku, která byla tak jemná…
Tainn
Pravda je, že jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel.
Nikdy jsem nepřišel a nezeptal se třeba Akely, jak se má, jestli něco nepotřebuje, nebo jestli jí něco netrápí.
Myslel jsem, že stačí úsměv a dobrá nálada.
Přesto jsem zčervenal ještě víc, když Jonas řekl, že mě mají lidé rádi a jsem pro ně světlo. Říkávala mi to i máma.
Chtěl jsem mu odpovědět a i poděkovat, zvláště po jeho dalších slovech, ale vzal mi všechen vzduch z plic, kdy se ke mně sklonil a vzápětí jsem vydechl do jeho úst, když mě začal líbat.
Úplně všechno se mi vykouřilo z hlavy a já zapomněl i na to, kde jsem.
Rozechvěl jsem se, když se jeho prsty dotkly mě kůže a slabě zasténal.
„Jonasi..." vydechl jsem a víc se na něj natiskl. „Já… je to moc… příjemné… když… když se mě… dotýkáš… já…"
Nenacházel jsem slova, jak moc příjemné to bylo, a já na chvíli tak zapomněl na všechno trápení, i když…
„Nevadí… nevadí ti, že… že… no… že jsem… monstrum?"
Jonas
Jo, opravdu je příjemné se ho dotýkat.
Jemná kůže, horká, rozpálená ne, horečkou, ale touhou, která u prince vzrůstala až moc viditelně.
A já rozhodně nebyl pozadu.
Chtěl jsem se ho dotýkat, líbat se s ním, milovat se s ním…
Na moment jsem se zarazil nejen nad svou myšlenkou, ale i nad tím, co řekl.
„Tainne,“ zachraptěl jsem do jeho rtů. „Nekaž tuhle chvíli… Budu dělat, že jsem to neslyšel.“
Znovu jsem ho začal líbat a hladit, dlaně a prsty kopírovaly jeho chvějící se břicho, pohrával jsem si s jeho bradavkami, až jsem to nevydržel a sklonil se k nim, abych je mohl vzít mezi rty, mezi zuby. Podráždit je jazykem, zatímco jsem ruku poslal na průzkum o dost níže.
Pohladil jsem ho po stehnech, mírným tlakem na jejich vnitřní stranu jsem mu roztáhl víc nohy, a sám se uvelebil mezi nimi.
Políbil jsem ho na břiše, jazykem potrápil jeho pupík, než jsem věnoval pár dalších polibků jeho podbřišku.
„Jsi nádherný… vůbec o sobě nepochybuj,“ zašeptal jsem, a na to jsem olízl špičku jeho penisu, který mi doslova tvrdnul v ruce, a vzápětí jsem ho vzal do úst.
Volnou rukou jsem hrábnul po mastičce, a tentokrát už bez ptaní jsem mastnými prsty obkroužil jeho dírku, a opatrně do něj zasunul prst.
Tainn
Myslím, že rudá barva mi zůstane natrvalo a nic na tom nezmění ani ta kletba.
Neměl jsem kdy se ani Jonasovi omluvit za svá slova, když řekl, ať nekazím chvíli. Místo toho ze mě vyšlo jen roztřesené zastenání a Jonasovo jméno.
Všechno bylo tak povědomě známé, a přitom tak nové.
Nechápal jsem to.
Vždyť jsem nikdy s Jonasem…
Tak proč na něj tak reaguju? Proč mu mé tělo samo vychází vstříc, a chce víc? Proč mi to přijde naprosto normální, jako bysme to dělali každý den? Jako bysme byli milenci?
Nad svou poslední myšlenkou jsem zalapal po dechu, ale vzápětí už měl jiné starosti, když mi začal Jonas dráždit bradavky, a přitom zajel rukou do mého klína.
Netušil jsem, že může být tolik věcí, které člověka vzruší.
"Jonasi!" vykřikl jsem jeho jméno nahlas, kdy můj penis obklopilo teplo jeho úst a jeho prsty jsem pocítil ještě níž.
Myslel jsem, že se mi roztrhne tělo. Srdce mi bušilo tak, že to musel slyšet i Siwar s Lorrem, stejně jako mé výkřiky.
Prohýbal jsem se proti Jonasovi, prsty jsem zahrábl do jeho vlasů a v momentě, kdy jsem dole ucítil větší tlak a jeho nenechavé prsty brnkly o to kouzelné místečko uvnitř mě, jsem doslova explodoval.
Paty jsem zaryl do Jonasových zad, úplně se na něho natiskl a ten cizí, a přesto tak známý tlak, úplně převálcoval mé tělo.
Ani jsem nestačil pomyslet na to, že tohle zažívám poprvé, a přesto mi to není cizí.
„Jonasi…" vydechl jsem, když ta nejsilnější křeč povolila, a potáhl jsem ho nahoru.
Jonas
Byl jsem trochu překvapený, jak na to všechno Tainn reagoval. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že prsty už měl tu čest okusit, a možná proto se toho už nebál.
Ale otázkou zůstávalo, jak zareaguje na ostatní.
To, co jsem mu dělal, i to, jak reagoval, jak u toho vypadal nádherně, mě natolik vzrušilo, že jsem měl co dělat, abych se udržel. A tentokrát jsem to už nechtěl nechat jen na tom, že si pomůžeme rukou.
Chtěl jsem se s Tainnem milovat do konce. Chtěl jsem, aby okusil taky tu slast z celého aktu…
Když byl Tainn na hraně, zpomalil jsem, sevřel jeho penis u kořene, ale prsty v jeho zadečku se ještě chvíli činily, aby chtěl ještě víc. Abych ho roztoužil na maximum.
A když to už skoro nezvládal, pustil jsem ho, vytáhl jsem z něho prsty, pohladil ho po dírce, která se chvěla a stahovala po každém doteku.
Na moment jsem se zvedl, abych se zbavil haleny a kalhot, a hned jsem znovu zaklekl mezi jeho nohy.
„Podívej, jak na mě působíš. Jak moc po tobě toužím, Tainne,“ zachraptěl jsem, když jsem se nad ním naklonil.
Chytl jsem jeho ruku a potáhl ji na svůj penis.
Po doteku jeho jemných prstů a dlaně, jsem prudce vydechl. Sevřel jsem na moment v rukách prostěradlo a přivřel oči, jak moc příjemné to bylo.
„Pokud to nebudeš chtít, zastav mě teď… pak už to nebude možné…“ políbil jsem ho na rty.
Opřel jsem se o jeho čelo a chvíli se mu zblízka díval do očí. Ale když jsem nezahlédl ani náznak protestu, rozhodl jsem se.
Znovu jsem hrábnul po mastičce, abych namazal i můj penis. Nechtěl jsem princi ublížit. Nebyl jsem sice největší, ale ani malý. A je to jeho poprvé…
„Všechno bude dobrý… uvidíš… jen zhluboka dýchej, a klidně mě můžeš i poškrábat…“ šeptal jsem do jeho rtů, když jsem se nastavil a pomalu zatlačil.
Tainn
Myslel jsem, že bude konec, že tohle je všechno, ale to jsem se spletl.
Když se Jonas svlékl a odhalil své tělo, vydechl jsem, stejně jako když mou ruku potáhl dolů na jeho penis.
Vykulil jsem oči a překvapeně vydechl. Nikdy jsem si nemyslel…
Zarazil jsem se a na moment se na Jonase zadíval.
Měl jsem dojem, že tohle už se stalo. Nebo ne? Ne. Určitě ne. Pamatoval bych si to. A zvláště s někým, jako je Jonas.
Zprvu jsem po jeho slovech nechápal, co myslí.
Vždyť mi to krásné už ukázal, ne?
Pak jsem ale pochopil a vytřeštil oči znovu.
Vždyť se do mě nemůže vejít! Je moc velký! Bude to bolet!
Má mysl křičela, ale mé tělo jako by čekalo jen na tohle.
Začal jsem zhluboka dýchat, přesně, jak mi Jonas poradil, a zavřel na moment oči. V hlavě mi vyvstanul matný obraz jeho a mě, jak spolu…
Znovu jsem prudce otevřel oči a chtěl na moment Jonase odstrčit, jenže on v tu chvíli zatlačil.
Kousnul jsem se do rtu, stáhl se, křečovitě zaryl nehty do jeho paží a z očí mi vyhrkly slzy.
I když byl Jonas opatrný, aspoň jsem to z jeho chování pochopil, přesto to zabolelo.
Je to takové pokaždé? Když se dva milenci spojí?
Milenci? Bere mě Jonas jako milence nebo jen uvolnění?
Opravdu se tohle děje? Opravdu se se mnou Jonas miluje?
Bolest nahradilo štěstí z toho poznání, a když pak Jonas znovu zatlačil a otřel se o to jedno místečko, dostavila se i slast.
Vykřikl jsem, nohama i rukama Jonase pevně objal a stáhl ho na sebe.
Bylo mi jedno, že je těžký a leží na mě celou vahou. Potřeboval jsem někam přenést ten třes, který zachvátil mé tělo.
„Jonasi…“ zasténal jsem hlasitě, a pak se proti němu pohnul, když vládu nad mým tělem a mozkem převzala slast.
Jonas
Tušil jsem, že to nebude jednoduché. Že to nepůjde hladce, když je to jeho poprvé…
Ale jak jednou okusí, pak už to bude jen lepší a lepší.
A je čas, aby věděl, že jsou i jiné radosti, než jen se zakousnout do sladkého šťavnatého jablka.
Musel jsem přestat, když jsem se do něj nasunul celý a on si mě stáhl na sebe.
To teplo a těsno, které mě obklopovalo, bylo tak nádherné, že bych tak nejraději zůstal na pořád, a určitě bych se udělal jen z toho.
Už delší dobu, co princ začal dospívat, jsem nikoho neměl. Neustále jsem byl u něj, skoro všechen svůj volný čas jsem věnoval jemu, jako kdybych čekal právě na tuhle chvíli.
Snad teprve teď jsem si uvědomil, že to nejspíš nebyla jen oddanost vůči králi a princi.
Že to nejspíš bylo i něco jiného, co mě nutilo počkat si na tuhle chvíli a odmítnout kohokoliv dalšího…
Z myšlenek mě probral Tainn, který vykřikl mé jméno a pohnul se proti mně, jako by mě vybízel k dalšímu konání.
Vymanil jsem se z jeho sevření a zapřel jsem se o ruce, abych se mohl aspoň trochu nadzvednout.
Bez dalšího váhání jsem se pohnul, a znovu, a když jsem zjistil, že je to v pohodě, začal jsem přirážet tak, jak mi velela má touha.
To všechno, co teď probíhalo, mě bralo do jiného světa. Byl jsem mimo sebe, měl jsem před sebou jen objekt mé touhy, důvod mého několikaletého odříkání. A já se toho už nehodlal vzdát.
Chtěl jsem, aby i on poznal tu slast, ten neskutečně skvělý pocit, jaký člověk z milování může mít.
Netrvalo dlouho, a cítil jsem, jak ve mně ten známý pocit začíná sílit. Valil se mým tělem, jako povodeň, jako oheň, který spálí všechno, co mu přijde do cesty.
S každým dalším pohybem se to postupně soustředilo na dvě místa. Mysl mi začínal zaplavovat neskutečný pocit štěstí, a ten příjemně šimravý pocit, přecházel níž, do jednoho místa...
Bylo to jako výbuch sopky, když mi v penisu začalo cukat, a já po trochu tvrdších přírazech, jak jsem se už nedokázal ovládat, začal plnit princův zadeček svým spermatem.
Musel jsem zatnout svaly, abych se na něj nesvalil. Mé tělo se roztřáslo a já svůj okamžik vyvrcholení doprovázel hlasitými vzdechy, nadávkami, a několikrát jsem vykřikl i princovo jméno.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se aspoň trochu vzpamatoval. Konečně jsem se mohl pořádně na prince zadívat… Chtěl jsem ho vidět, až on bude prožívat svou chvilku. Chopil jsem se jeho penisu, a za neustálého najíždění do jeho zadečku, jsem ho rukou přiváděl k jeho chvilce té nejlepší slasti…
Tainn
To, co se dělo potom, mě úplně odrovnalo.
Nikdy bych si nepomyslel, že to bude tak krásné.
Nikdy bych si nepomyslel, že to bude právě Jonas.
Že by ke mně mohl cítit něco víc.
Slzy, které mi stékaly po tváři, nebyly od bolesti, ale od štěstí, že je to právě on.
A někdy v průběhu toho, jsem si uvědomil jednu důležitou věc.
Jonas byl neskutečně nádherný. Teď jsem to viděl víc než kdy dřív.
Propínal jsem se proti němu, sténal nebo křičel jeho jméno, když se mé tělo třáslo neskutečnou slastí a já skoro ani nezvládal dýchat.
A co teprve, když jsem viděl jeho tvář staženou slastí a několikrát vykřikl mé jméno spolu s nadávkami, po kterých jsem ještě víc zrudl.
Sám jsem měl ze sebou, co dělat.
Ten tlak, to, co jsem cítil dole, to, co se stupňovalo, chtěl jsem to dát jen jemu.
Ten pocit, znovu tak povědomě známý, a přesto nový, ještě zesílil, když se Jonas chopil mého penisu.
„Jona-si…“ zafňukal jsem a zalapal po dechu, „já… ne… já musím…“
Vyrážel jsem ze sebe, aniž bych tušil, co chci říct, a pak to najednou přišlo.
Vzepjal jsem se, své nehty zaryl do jeho paží, a na moment bezhlesně vytřeštil oči, než mé tělo doslova vybuchlo.
Roztřásl jsem se jako list ve větru, sténal, prosil, opakoval Jonasovo jméno, vydával ze sebe jakési zvuky a s každým dopadem něčeho vlhkého na mé břicho jsem se otřásl v neuvěřitelně slastné křeči.
Přišlo mi to jako věčnost, než se mé tělo trochu uvolnilo, a já se mohl konečně nadechnout a zadívat se na Jonase.
Natáhl jsem ruce, abych ho mohl obejmout kolem krku a stáhnout si ho na sebe.
„Jona… si…“ zaskučel jsem a víc se na něj přitiskl, jako bych se bál, že mi uteče.
„Jonasi… já… myslím… myslím… že… asi… děkuju… něco takového… jsem šťastný… že jsi to ty… a myslím… že… že tě miluju…“ vyrážel jsem ze sebe přerývavě, a pak se sám přitiskl na jeho rty.
Jonas
Byla nádhera vidět Tainna, jak to prožívá.
Byl jsem šťastný, že jsem mu to mohl dát. Že jsem mu mohl ukázat, jaké to je.
Že ty řeči, které možná mohl slyšet, když se o tom bavili třeba sloužící na zámku, jsou nic proti tomu, když to může prožít.
Nepřestával jsem do něj najíždět, protahoval jsem jeho penis v ruce, dokud ze sebe nevydal poslední kapku a jeho tělo se uvolnilo z té slastné křeče.
Líbal jsem ho, když mě stáhl na sebe. Když jsem neokupoval jeho ústa, líbal jsem ho na tváře. Slízával jsem jeho slzy, které ale nebyly slané, protože to byly slzy štěstí.
Jen pomalu jsem ustával ve svých pohybech, dokud jsem zcela znehybněl a jen se díval do jeho očí zastřených tou touhou, tím prožitkem, který teď měl možnost okusit.
„Jsi krásný…“ zašeptal jsem chraplavým hlasem. „Tak krásný, Tainne…“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak jsem z něj opatrně vyjel. Z jeho úst jsem polibky putoval po jeho krku, kde jsem zanechal menší značku těsně pod uchem. Přesunul jsem se na jeho hruď, na břicho, kde jsem jazykem sebral všechno, co na něm ulpělo. Očistil jsem i jeho penis, a prsty jemně pohladil dírku, která se po mém doteku několikrát stáhla.
Vrátil jsem se k němu nahoru a znovu se přisál na jeho ústa.
„Děkuji, princi… I když jsem zprvu nechtěl, přesto musím teď říct, že… jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat,“ usmál jsem se, pohladil ho po tváři, a pak mu stáhl vlasy a zastrčil mu je za ucho, které jsem jemně zkousnul a potahal mezi zubama.
Tainn
Jonas nejspíš má poslední slova neslyšel, ale nevadilo mi to. Možná lepší, než kdyby se lekl a utekl.
Oplácel jsem mu polibky, a dokonce se i usmál, když slíbával mé slzy.
Byl jsem šťastný. Opravdu skutečně šťastný.
Jonase jsem obdivoval už dlouho. Jako muže, ne jako svého sluhu, a tohle bylo pro mě jako sen.
Nikdy jsem si nemyslel, že jsem pro něj něco víc než jen práce.
Občas jsem měl dokonce i pocit, že mě nemá rád, ale vzpomněl jsem si na jeho slova, když říkal, že se neptám lidí na to, co cítí. Možná i proto jsem se v Jonasovi pletl.
Zavrtěl jsem se, když řekl, že jsem krásný a rozpačitě se usmál.
Říkalo mi to mnoho lidí, ale od Jonase to vyznělo úplně jinak.
Když se pak sunul dolů a já cítil, že slízává to, co ze mě vyšlo, chtěl jsem ho zarazit, ale místo toho jen vydechl a mé prsty skončily v jeho vlasech.
„A já jsem moc rád… že jsi se mnou vydržel… jsi úžasný muž, Jonasi. Krásný, chytrý, silný, laskavý, hodný, nebojácný… Máš všechno, co já mít nikdy nebudu. Proto si tě vážím, i když jsem tě často zlobil a nejspíš si měl chuť mi nasekat na zadek. Ale… kdyby tahle výprava… kdyby to měly být mé poslední chvíle s tebou, nikdy nebudu litovat… nikdy…“ pohladil jsem ho po tváři, usmál se, a jakmile jsem mu nabídl rty, přetočil jsem ho na záda a uvelebil se na něm.
Vnímat tlukot jeho srdce mi přinášelo neuvěřitelný pocit štěstí.
Když jsme se přestali líbat, zvedl jsem se do sedu, zavrtěl se na Jonasovi a usmál se.
„Víš… zajímalo by mě… jestli můžeš to krásné… víš, když… když tamto jde ven… no… jestli to jde i… víckrát… jako jestli… to půjde ven… víckrát…“ vykoktal jsem ze sebe, když mi došlo, na co se ptám, a znovu se zavrtěl.
Abych nějak zakryl rozpaky, sklonil jsem se, políbil Jonase na rty, a pak své rty sunul po jeho těle níž a dělal přesně to, co on mě, abych zjistil, jaké to je i z té druhé strany.
Jonas
Chytil jsem Tainna kolem pasu, když mě překulil na záda.
Kde se v něm bere tolik síly?
Hladil jsem ho po zádech, a užíval si té pohody, kterou jsme vlastně neměli ani na zámku.
Ale jen do chvíle, kdy Tainn znovu promluvil, a pak se začal po mém těle sunout níž.
Opřel jsem se o lokty a překvapeně hledě na to, co dělá.
„Jde… jde to i víckrát…“ zahrábl jsem prsty do jeho vlasů a potáhl ho, aby se na mě podíval. „Pokud to děláš s někým, koho máš rád… pokud to chceš… když do toho někoho nutíš, možná pocítíš tělesné potěšení, ale nikdy to nebude úplně ono… A… děláš to moc dobře, Tainne… moc…“
Olízl jsem si rty, pohladil ho po vlasech, a pak mu jemně zatlačil na hlavu, aby mohl pokračovat.
Tušil jsem, že to nebude ideální, ale už jeho snaha, ta chuť to zkusit, mě dokonale vzrušila, a já znovu začal tvrdnout.
Jen jsem doufal, že se něčeho nelekne a třeba mě nekousne.
Zůstal jsem opřený o lokty, pozoroval ho, tichými slovy naváděl, jak to má dělat.
Na záda jsem dolehl až ve chvíli, kdy jsem cítil, že snaha slaví úspěch, a já brzy naplním jeho pusinku.
„Nemusíš… to polykat…“ zavzdychal jsem, když se mi táhl pytlík a v penisu mi to povážlivě zacukalo.
Tainn
Nějak jsem se do toho úplně ponořil.
Netušil jsem, že to bude tak příjemné. Ale moc se mi to líbilo a zvláště, když jsem viděl, co to dělá s Jonasem.
Ale jeho slova a jeho pochvala mě nutily pokračovat.
Pořádně jsem si osahal jeho velikost, promnul kuličky, a pak jen špičkou jazyka olízl vršek penisu, snad abych zjistil, jaké to je. Překvapilo mě, jak jemný a horký je.
Jazykem jsem pak přejel po celé délce, pocítil každou žilku, a dělal přesně to, co mi Jonas říkal.
Občas jsem se na něj podíval, a že to byl krásný pohled.
Zvláště, kdy jsem si podle jeho instrukcí vsunul jeho penis do úst.
Na moment jsem musel zastavit, protože jsem si ho zasunul moc hluboko, ale když jsem si zvykl a přišel jak na to, nic už mi nebránilo v tom, abych Jonasovi udělal přesně to, co on mě.
A hlavně...
Bylo to příjemné a já to prostě chtěl udělat.
Když jsem pocítil, jak jeho penis sebou cuknul, a Jonasovy vzdechy jsou hlasitější, přidal jsem na rychlosti, pomáhal si rukou a zaměřil se i na jeho varlata.
Když mou pusu najednou zalila horká a neznámá chuť, zprvu jsem se lekl a trochu mi toho steklo po bradě.
Ale když jsem polkl a zjistil, že to nechutná špatně, tlumeně jsem zasténal, a pak Jonasův penis zprudka nasál, aby mi dal co nejvíc té lahodné chuti.
Jonas
I když jsem mu říkal, že to nemusí dělat, přesto neutekl.
Jen na chvilku se zastavil překvapením, ale pak statečně pokračoval, a musel jsem uznat, že mě to vzrušilo ještě víc.
Tainn mě svou snahou, a tím, jak se to snažil udělat co nejlépe, opravdu dostal.
Užíval jsem si to, jak nejvíc jsem mohl. V jednu chvíli jsem už jen dokázal jen civět do stropu, dávat najevo svými hlasitými vzdechy, jak moc dobře mi to dělá, a sem tam sevřít jeho vlasy a určovat tempo a hloubku, s jakou si zasouval penis do své pusinky.
Ani mi v tu chvíli nepřišlo na mysl, že by to pro něj mohlo být nepříjemné.
A když mě pak najednou nasál, ucítil jsem ten tah a tlak, byl jsem úplně v prdeli. Zprudka jsem zavzdychal, zasténal princovo jméno, a pak už se jen s přivřenýma očima oddával tomu nejlepšímu, co mi právě teď mohl dát.
Plnil jsem jeho pusinku, a vůbec mi ani nedocházelo, že mě vlastně po celou dobu nepustil. Že poctivě polknul vše, každou kapku…
To mi došlo až ve chvíli, kdy jsem ztěžka oddechoval, uvolnil své tělo z orgasmické křeče, a hrál si s jeho vlasy.
„Jsi… jsi ten… nejlepší… Tainne… děkuji…“ zachraptěl jsem a potáhl ho, aby se vysunul nahoru a já ho mohl políbit.
Tainn
Ani nevím, kdy vlastně ze sebe Jonas přestal vydávat svou chuť.
Nejspíš bych ho v puse měl už napořád. Překvapeně jsem proto zamrkal, když mě potáhl nahoru a poděkoval mi.
Rozpačitě jsem se usmál, uvelebil se na něm a ve chvíli, kdy mi nabídl své rty mě napadlo, jestli to pro něj nebude nepříjemné, když jsem měl jeho penis právě v puse, ale Jonas mi nedovolil nad tím dlouho přemýšlet.
Zasténal jsem mu do úst a vychutnával si jeho polibek, jako by to bylo něco, co děláme každý den.
Už jsem si byl i jistější, neváhal jsem a vycházel mu vstříc, a snažil se ho nezklamat.
„Já děkuju… Jonasi… že jsem tohle krásné… mohl prožít právě s tebou…“ zašeptal jsem a usmál se, když jsem se konečně odtrhl od jeho rtů.
Nikdy na něj nezapomenu. Ať už tahle výprava dopadne jakkoliv, i kdyby se naše cesty měly někdy rozejít, nikdy na něj nezapomenu.
Je to muž, který mě změnil, který mi ukázal mnohé, a kdo ví, kde by mi byl teď konec, kdyby mi nepomáhal během těch let, kdy mi sloužil.
Spokojeně jsem vydechl a ustlal si na jeho hrudi. Poslouchal jsem tlukot srdce, prstem přejížděl po jeho hrudi, hrál si s jeho jemnými chloupky, nebo objížděl bradavku, jejíž tvrdost mě fascinovala.
„Zlobíš se ještě na Siwara?“ napadlo mě najednou a bradou se zapřel ho jeho hruď, abych na Jonase viděl. „Myslíš… myslíš, že dopadnu jako on? Změněný? Sám? Budu se potulovat zemí a lidé se mě budou stranit?“
Od jeho vyprávění mě tahle otázka trápila nejvíc.
Když jeho kletba nebyla tak silná jako ta moje, a takhle ho přitom změnila, co se stane se mnou?
Půjde mě ještě zachránit? Budu to potom pořád já? Bude mě mít Jonas pořád rád?
Povzdechl jsem si a na moment posmutněl.
Uvědomil jsem si, že jeho odchod by mě poznamenal mnohem víc než ten Quirynův.
Jonas
„Nemáš mi za co děkovat,“ pomyslel jsem si v duchu.
Ale usmál jsem se, a pohladil ho po vlasech, a po zádech, až moje ruka spočinula na jeho kulatém zadečku.
Natáhl jsem se pro deku a oba nás přikryl. Hrál jsem si s jeho vlasy, díval se do stropu, a přemýšlel nad tím, co se mě ptal.
Nevím, jak to všechno dopadne. Nikdy jsem se s kletbou nesetkal. S kouzly ano, ale ne s něčím takovým. Princ, Siwar… Bude to stejné, nebo jiné? Dopadne princ lépe nebo hůř?
Rozhodně mi neuniklo, přitom, jak jsem prince hladil po zádech, že v místě páteře byla jeho kůže o malinko drsnější. Jako by tam měl pruh něčeho, co se táhlo od krků až dolů k zadečku.
Jako by mu rostla jiná kůže nebo srst… Ale zatím to vidět nebylo, jen malinko cítit pod prsty, když se na to člověk zaměřil. Černé pruhy opět o něco porostly, a pomalu se táhly do pravé poloviny jeho těla. Ve vlasech měl už víc rudých pramenů, než tomu bylo při odjezdu ze zámku.
„Mohl nám to říct dřív, a mohlo se tak předejít těm hádkám. Ale… Nezlobím se na něho. A víš, Tainne… Nikdy nebudeš sám. Zůstanu s tebou, napořád…“
Ještě chvíli jsme tak leželi, než jsem zpozorněl. Nadzvedl jsem hlavu, a když jsem viděl, že se mi to pravidelné oddechování nezdálo, a princ usnul, usmál jsem se. Pohodlně jsem se uložil, a zadíval se do plamenu svíčky. Přemýšlel jsem o tom, co se doteď stalo. Co proběhlo právě tady, teď, v tomhle pokoji. I o tom, co bude dál.
Jedno jsem věděl jistě. Udělám to, co jsem princi řekl. Zůstanu s ním.
A s těmi myšlenkami jsem ho brzy následoval do říše snů.
Quiryn
Seděl jsem na střeše domu, který stál naproti hostinci. Vybrali si jeden z těch, co byl na kraji města, aby zřejmě zbytečně nevzbuzovali pozornost, která by mohla přitáhnout stráže. A ti by mohli mít plno otázek.
Král téhle země na naše království nikdy nezaútočil, ale přátelský zrovna není. A každou hrozbu se snaží okamžitě eliminovat bez otázek a vysvětlení. Co je mrtvé, nemůže ublížit. Tímhle se on řídí.
Díval jsem se do okna pokoje, které patřilo princi a Jonasovi.
Srdce se mi mohlo rozletět, když jsem viděl, co dělají. Tak strašně mě to zabolelo. Tak moc, že kdybych byl pes nebo vlk, už bych nejspíš vyl. Takhle jsem jen tiše vrčel a přál si, aby se princ hned teď proměnil a Jonas ho zabil.
Sledoval jsem je celou tu dobu, co jsme se rozdělili. Koně jsem odstrojil a nechal ho běžet. Já se změnil v kočku, a po celou dobu jsem se jim držel v zádech. Až sem do města, kde jsem si myslel, že by princ mohl být aspoň chvíli o samotě, a já se k němu mohl přiblížit.
Ale k mé nelibosti s ním Jonas zůstal. A ještě navíc…
Měl jsem chuť prince zabít. Chtěl jsem to udělat okamžitě, když ho Jonas vzal do náruče a začal se s ním líbat.
To nemůže. To nesmí. Já… Já Jonase miluji. Princ ani pořádně neví, co to láska je.
Když všechno utichlo, a já viděl, že jak princ, tak Jonas usnuli, přeskákal jsem na střechu hostince, a postupně se dostal na parapet jejich pootevřeného okna.
Tiše jsem se protáhl dovnitř, a zastavil jsem se až u postele.
Na moment jsem se změnil v člověka, a jen těžko bojoval s chutí prince okamžitě zabít. Neudělal jsem to jen proto, že tu byl Jonas.
Přesto jsem se sehnul a z princových vlasů jsem vymotal stuhu, s kterou mu Jonas svázal cop.
Vložil jsem ji mezi své dlaně a velmi tiše jsem pronesl zaklínadlo. Stuha jemně zazářila, a když pohasla, hodil jsem ji na postel vedle nich.
„Miluji tě, Jonasi,“ vyslal jsem v duchu svá slova člověku, který svíral v náruči tu zrůdu, a pak jsem se změnil zpět v kočku.
Když jsem zaslechl šramot a blížící se kroky na chodbě, rychle jsem vyskočil na okno a protáhl se ven.
Už jsem se neotáčel a běžel jsem rovnou do města. V jednom tmavém koutě jsem se změnil zpátky v člověka, a jakmile jsem zahlédl noční stráž, běžel jsem rychle k nim.
„V… krčmě… tam…“ dýchal jsem rychle, a tvářil se vyděšeně.
„Co? Co se stalo?“
„Hostinec u Černé kočky… jsou tam… ubytovali se tam… slyšel jsem je!“ snažil jsem se popadnout dech, a roztřesenýma rukama jsem sevřel strážcovu kroužkovanou košili.
„Tak co se děje, chlapče?“ popadl mě za ramena a mírně se mnou zatřásl, abych se vzpamatoval.
„Dvě zrůdy… monstra… chtějí… slyšel jsem, jak říkají… chtějí zaútočit na krále! Donutili jednoho muže… aby je doprovázel! Unesli ho sousednímu králi! Je to jeho… sluha Jonas! Chtějí, oni… dva netvoři a zloděj, nutí ho… nutí ho poslouchat a sloužit jim! Zachraňte Jonase, zachraňte vašeho krále!“
Jen se na sebe podívali, a beze slov se rozběhli pro posily. Nechali mě tam stát, a já se po chvíli s úsměvem díval, jak několik strážných, po zuby ozbrojených rychle míří k hostinci, kde právě spali ti čtyři.
Siwar
Překvapilo mě princovo chování.
Když ke mně přišel a najednou mě objal, nevěděl jsem, jak zareagovat. Ale cítil jsem z něj, že to myslí upřímně. Nebylo to žádné hraní, udělal to zcela spontánně.
Ale takový on nejspíš byl.
Když nás Jonas vyhodil, ani jsem tentokrát neprotestoval. Měl jsem plnou hlavu prince.
Byl… zajímavý. Nebyl hloupý, rozhodně věděl, od čeho má tu věc na krku, ale byl příliš naivní a neuvědomoval si spoustu věcí. Nejspíš jen díky Jonasovi už dávno neskončil jako něčí loutka.
Jonas…
Ten muž byl pro něj pořád záhadou. Škoda, že jsme se nepotkali dřív a za jiných okolností.
Zapadl jsem do pokoje, který jsem sdílel s Lorrem, a ani si neuvědomil, že je mi v patách.
Stáhl jsem si z ramen plášť, odzbrojil se a sundal i tuniku, abych se aspoň trochu omyl.
„Hej, víš, že je nebezpečné se jen tak svlékat před někým, koho berou chlapi?“ ozvalo se najednou za mými zády.
Prudce jsem se otočil a zadíval se do Lorrovi tváře.
Znovu měl na rtech ten posměšný úšklebek.
Znovu jsem netušil, jestli tohle všechno bere vážně nebo je to pro něj jen hra, zpestření nudy, jestli se mu dá věřit, či nikoliv.
„A víš, že je nebezpečné na někoho takhle mluvit?“ zavrčel jsem a mírně se sklonil.
„Vážně jste všichni strašní suchaři,“ odfrkl si, protočil očima, a pak ustoupil.
„Jdu se mrknout po okolí, tak buď hodný a nezlob.“
Překvapeně jsem zamrkal, když ladným krokem přešel ke dveřím a poslal mi vzdušný polibek.
Pak jsem jen povzdechl a zavrtěl hlavou.
Tahle výprava mě nejspíš zničí.
Omyl jsem se, snědl trochu večeře, kterou přinesla služka z kuchyně, a pak se natáhl na postel, která pode mnou opovážlivě zaskřípala. Zíral jsem do stropu a přemýšlel nad tím, co se dneska stalo.
Nikomu jsem na potkání nevyprávěl svůj příběh. Nikdy. A pak se objeví princ, se kterým jsem sotva třetí den, a už mu všechno vyklopím. Zajímalo by mě, čím to je.
Zavřel jsem oči, ale vzápětí je zase otevřel, když ke mně dolehly zvuky z protějšího pokoje.
Tak si přece jen Jonas řekl o to, co v sobě už nejspíš nějakou dobu držel.
Ale přál jsem jim to a… možná trochu záviděl?
Znovu jsem zavřel oči a snažil se neposlouchat, i když to bylo těžké. Nakonec se mi podařilo zcela vytěsnit okolní zvuky až natolik, že jsem pak málem přeslechl a nepocítil to podstatné.
Prudce jsem se posadil na posteli a rychle vyběhl na chodbu, jestli se mi to nezdá.
Ta chvilková přítomnost zla, nenávisti a zloby…
Už jsem ji cítil. U krále… ve městě. Zamračil jsem se, zaposlouchal se, ale nic jiného jsem už nezaslechl a ani nepocítil. Mohl jsem se plést? Zdálo se mi to?
Už jsem měl ruku na klice Jonasova a Tainnova pokoje, abych je zkontroloval, když najednou do chodby vletěl Lorr.
„Musíme pryč! Hned!“ vyrazil ze sebe zadýchaně.
Lorr
Poslouchal jsem Siwarův příběh a napadlo mě, jestli princ taky tak skončí.
I když, nezdálo se, že by ho chtěl Jonas opustit. K mé smůle.
Musel jsem si přiznat, že mě Tainn přitahuje.
Svou naivitou, krásou, bezprostředním chováním. Ještě jsem nepotkal nikoho jako je on.
A i když si možná mysleli, že nic z toho, co se tu děje neberu vážně a jen si hraju, opak byl pravdou.
Bylo to jen mé krytí, a navíc mi tohle už několikrát zachránilo život.
Když nás Jonas vyhodil z pokoje, šel jsem za Siwarem, který snad zapomněl na to, že jsem tam taky a začal se svlékat.
Viděl jsem nezahojené jizvy na jeho zádech, a pak i hrudi, když jsem ho svými slovy vyprovokoval.
Ale i přes mé řeči, on nebyl ten, o kterého jsem měl zájem.
Velcí chlapi mě moc nebrali a staří taky ne.
Vypadl jsem proto ven, abych se porozhlédl po okolí, přesně jak jsem řekl.
Zlodějna mě totiž něco naučila. Být pořád ve střehu a mít oči vzadu.
Ani jednomu jsem to neřekl, ale celou dobu jsem měl pocit, jakoby nás někdo pozoroval. A neměl jsem z toho dobrý pocit. Plížil jsem se stíny, prošel několik ulic kolem, abych se porozhlédl i proto, že tohle nebylo známé území a já neměl rád nečekané překvapení.
Zrovna jsem se vracel, když jsem uviděl, jak z pokoje, který obýval princ a Jonas, vyskočil nějaký stín.
Zamračil jsem se a ten nepříjemný pocit zesílil.
Na chvilku se mi ten stín ztratil, a už jsem to chtěl vzdát a přičíst to mojí rozjitřené mysli, když jsem zaslechl slova, která se mi vůbec nelíbila.
Hlas, který jsem moc nepoznával právě nejspíš strážím říkal, že v hostinci u Černé kočky jsou dvě monstra, která chtějí zaútočit na krále.
Víc jsem slyšet nepotřeboval.
Okamžitě jsem se rozeběhl zpátky, zadním vchodem vletěl do hostince a hnal se nahoru.
Na chodbě jsem narazil na Siwara, který taky vypadal, že ho něco vyrušilo a okamžitě mu řekl, co jsem zaslechl.
Tainn
Ani nevím, kdy jsem usnul. Ale spalo se mi moc dobře. Teda až do chvíle, kdy jsem pocítil, jak mé tělo sevřela křeč, a jako by se uvnitř mě něco probouzelo k životu.
Zavrtěl jsem se a zasténal, jak jsem se snažil předejít té bolesti.
Jenže, než se stačila naplno ozvat, probudilo mě něco jiného.
„Rychle! Vstávejte! Musíme pryč! Někdo se právě pokusil poštvat proti nám zdejšího krále! Prý ho chceme zabít! Teda ty a Siwar! Rychle!“ zaslechl jsem Lorrův hlas a vzápětí mě obestřela zima, když ze mě strhl deku.
Neměl jsem čas se ani zastydět, když se ukázalo před ním mé nahé tělo, a už mě tahal z postele a snažil se mě narvat do věcí.
„Nevím, kdo to byl, nepoznal jsem ho, ale Siwar říkal, že z vašeho pokoje vycítil zlo, a já zahlédl, jak někdo před chvíli vyskočil z tohoto okna! Honem! Nemáme čas na to, někomu něco vysvětlovat a zdržovat se!“
Lorrův naléhavý hlas mě překvapil. Choval se úplně jinak než do teď, byl vážný a jeho věčný úšklebek zmizel.
„Počkej, dokážu se obléct-“
Snažil jsem se ho zastavit a říct mu, že se zvládnu obléknout sám, ale ve chvíli, kdy jsem vzal do prstů svou stuhu do vlasů, projela mnou tak šílená bolest, že jsem na moment nejspíš ztratil i vědomí.
Když jsem totiž znovu otevřel oči, byl jsem opřený o Siwarova záda, který spolu s Jonasem a Lorrem utíkali nočním městem a za námi jsem slyšel křik.
„Jsem v pořád-“
Nebyl jsem v pořádku.
Ta bolest se ozvala znovu, až jsem vykřikl, a kdyby mě Siwar pevně nedržel, skončil bych na zemi.
„Musíme se někam schovat! Nemůžeme takhle dál! Musíme počkat, až se uklidní!“ zaslechl jsem Siwarův hlas, zatímco jsem se v křečích svíjel na jeho zádech a nevěděl, kde je nahoře a kde dole.