Siwar
Já jediný byl nejspíš při princově výbuchu nejvíc v klidu.
Tušil jsem to. Sice jeho kletba postupovala mnohem rychleji než u mě, a aniž by si to někdo z nich uvědomoval, v jedné věci měl Tainn naprostou pravdu, ale i tak jsem věděl, že prvních pár dní bude nejhorších.
Pak si na bolest a změny s ní zvykne, jeho tělo si zvykne, a už to nebude tak pociťovat.
Díval jsem se, jak odchází, čekal, že ho Jonas zastaví, ale místo toho to k mé nelibosti udělal Quiryn.
Nenápadně jsem se přiblížil a slyšel ty šeptaná slova, které byly jako kapičky jedu.
Ten kluk se mi zamlouval čím dál míň.
Vrátil jsem se zpátky dřív, než přišel Tainn, který se trochu vzpamatoval a řekl Jonasovi, aby ho znovu trénoval. Začal jsem se věnovat přípravě snídaně, protože bylo skutečně potřeba vyrazit.
Po očku jsem ty tři sledoval.
Jonas byl pro mě záhadou. Teda spíš jeho vztah k princi.
Sledoval jsem ho při tréninku a došlo mi, že je nejspíš velmi zdatný bojovník.
Ale proč se stal sluhou mi nebylo jasné. A kromě toho, zdálo se mi, že je možná i něco víc.
Na Quiryna jsem už svůj názor řekl. Něco na něm mi prostě vadilo a něco ve mně se zdráhalo mu uvěřit.
Lorr byl kapitola sama o sobě.
Ale tušil jsem, že i když je to zloděj, trochu rozverný a možná na první pohled nebere nic vážně, pokud bysme se dostali do obtíží, bez zaváhaní pomůže a bude se na něj dát spolehnout.
Díval jsem se, jak Jonas Tainnovi češe vlasy, který se u toho úplně uklidnil a všiml si i Quirynových kradmých pohledů směrem k těm dvěma.
„Tady,“ podal jsem pak misku s hustou horkou polévkou Jonasovi, který si přisedl k ohni, a pak rozdal i dalším.
Bylo potřeba se zahřát a nasytit, zastavíme až když to bude opravdu nutné.
Překvapilo mě, že si princ vzal misku bez reptání a hned se pustil do jídla.
Čekal jsem, že se bude kroutit a stěžovat si, že na takové jídlo není zvyklý, ale neřekl ani slovo.
„Proč jsi chtěl jít s princem, Quiryne?“ zeptal jsem se najednou do ticha rušeného pouze hučením plamenů a křikem ptáků.
Quiryn
Usadil jsem se u ohně jako poslední. Taky jsem dostal misku s polévkou, ale nějak jsem neměl chuť ji sníst. Ale abych neurazil, začal jsem jíst, a k tomu jsem přikusoval kousek chleba, co jsem si sbalil na cestu.
Když se Siwar ozval, udiveně jsem povytáhl obočí.
„Za to, že můžu doprovodit prince, vděčím tady Jonasovi. On to u krále zařídil, aniž bych ho o to požádal. Což mi připomíná,“ otočil jsem se na Jonase. „Ještě jsem ti nepoděkoval. Díky.“
Znovu jsem se vrátil pohledem ke své misce, a zatímco jsem míchal lžící polévku, odpověděl jsem Siwarovi.
„Chtěl jsem prince doprovodit, protože ho mám rád. Je to můj nejlepší přítel, protože on si nehraje na někoho, kdo není a bere mě jako sobě rovného. A pokud mě paměť neklame, říkal jsem mu, že budu na něho čekat. Netušil jsem, že Jonas zařídí, abych mohl jet. Překvapil nás tím oba. Mě i prince. A rád bych se teď zeptal já na jednu věc. Co se ti stalo, že vypadáš takhle? Znám skoro všechny lidi na zámku, i spoustu lidí ve městě, ale o tobě jsem nikdy neslyšel a najednou ses ukázal odnikud, a právě ve chvíli, kdy prince postihla kletba.“
Siwar
Díval jsem se na Quiryna, ale v duchu se pousmál.
Odpověděl přesně tak, jak bych čekal od člověka, co něco skrývá.
Všiml jsem si, jak se Tainn začervenal a zahleděl na Quiryna, jakoby to byl snad nějaký Svatý.
Na pacholka to uměl se slovama dobře, to jsem musel uznat.
„Jistě. Jonas. Takže kdyby nebylo jeho, sám by ses krále nepokusil přesvědčit? Chtěl jsi na něho počkat, nebo si chtěl být s ním? To jsou dvě rozdílné věci. Navíc, pokud mě má paměť neklame, objevil ses až ve chvíli, kdy se řeklo, že odjíždíme. Je zajímavé, že do té doby jsem neslyšel, že by ses o prince zajímal, i když jsi věděl, že s ním není něco v nepořádku. Dokonce jsem tě ani jednou nezahlédl, že by ses na něj přišel podívat. A to jsem u prince byl skoro každou chvíli a před jeho pokojem stály nepřetržitě stráže. Ale co já můžu vědět. Měl jsi určitě spoustu práce a neměl jsi ani chvilinku času, aby ses na něj za ty tři dny přišel podívat. Prostě… zajímavé…“ pokrčil jsem rameny a vstal, abych uhasil oheň, posbíral misky i kotlík a zašel je umýt do nedalekého potůčku.
„A radil bych ti, abys mě z ničeho neobviňoval. Já nejsem někdo, kdo tak snadno naletí tvým sladkým řečem,“ prohodil jsem ještě přes rameno.
Zaslechl jsem, jak se Tainn Quirynovi omlouvá, a i to, že si mě jeho otec moc váží, takže s tím určitě nemám nic společného.
„Opravdu si myslíš, že s tím má něco společného ten pacholek,“ ozval se vedle mě najednou Lorr a já se mírně zamračil.
Vůbec jsem ho neslyšel přijít a vlastně ani nevím, kdy odešel od ohně.
„Nevím.“
„Hele, taky se mi nelíbí, ale zase na druhou stranu, kde by se k něčemu takovému dostal? Rozhodně není čaroděj a pokud vím s princem už je pár let. Těžko by si nikdo ničeho nevšiml.
„Víš, že po smrti jeho otce ve válce se sousedním královstvím byla jeho matka i s ním vyhozena ze zámku, a pak umrzla někde v lese malému chlapci v náručí? A kdyby nebylo podkoního, tak by zemřel i on? A čaroděj z Jižního kopce? Málo kdy nechal Tainnův otec někoho popravit. Syn toho jednoho z těch čarodějů byl jedním z těch mála. A zatímco jeden se jeden čaroděj smířil se smrtí svého synovce, protože král byl v právu, ten druhý to bral jako křivdu. Nemyslíš, že je to až moc náhod najednou, že se zrovna teď, kdy Tainn slaví svou dospělost a nástupnictví na trůn, objeví někdo, kdo ho prokleje a ten někdo zemře?“
Nechal jsem Lorra stát a přemýšlet, zatímco jsem sešel k potůčku, omyl nádobí, zabalil ho do plátna a uložil do vaku, a vrátil se zpátky.
Aniž bych řekl slovo, vyskočil jsem na koně a usadil se.
„Vyrazíme. Snažte se držet za mnou. Pojedeme, dokud to půjde.“
Nečekal jsem na jejich odpovědi a pobídl svého koně do klusu.
Quiryn
Viděl jsem Jonase, jak se zamračil, když jsem domluvil. Ale i on se zadíval na Siwara, očekávajíc jeho odpověď.
Poslouchal jsem, co ten zmetek říká, a doslova ve mně vřela krev.
A pak si odejde, jako by se nic nestalo.
Princ se mi za Siwara omlouval, ale na mě to neplatilo.
„Neomlouvej se princi. Nic jsi neudělal,“ pohladil jsem ho po tváři, a pak jsem vstal.
Sbalil jsem si věci, vyhoupl se do sedla a popojel k Siwarovi blíž. Vypadal zlověstně už od pohledu, ale já se ho nebál. Život mě naučil se nebát a rvát se za svou věc.
„Tak poslouchej, pane tajemný. Tebe možná král chová v úctě. Ale pokud sis to neuvědomil, tak já jsem obyčejný pacholek. A ano, měl jsem spoustu práce. Pokud máš aspoň trochu dobrou paměť, tak si spočítej, kolik tam bylo hostů. Neměl jsem kdy se urvat. A nebýt Jonase, který se přimluvil, nemohl bych jít ani na chvíli na princovu oslavu. Když princ ochořel, dozvěděl jsem se to jen z klepů, které nebyly potvrzené. Nikdo nám nic neřekl. A sám bych šel za králem, pokud bych věděl, že se nerozzlobí. Nemůžu si dovolit s ním mluvit tak jako ty. Já jsem obyčejný pacholek, zatraceně! Já nemám právo po králi cokoliv žádat! Já musím akorát tak držet pusu a dělat, co se mi poručí! Kdyby nebylo prince, který za mnou občas přijde, ani bychom se neviděli! Ano! Šel jsem za ním, když se k nám doneslo, že odjíždí! Měl jsem mu připravit koně na cestu! Potřeboval jsem s ním být, protože mi na něm záleží! Chtěl jsem se s ním aspoň rozloučit, protože u jeho odjezdu bych k tomu neměl příležitost! Šel jsem za ním bez ohledu na to, že mě král může klidně okamžitě vyhnat ze zámku, nebo mi setnout hlavu za to, že jsem opustil své místo! Tak mi tu, do prdele, neříkej nic o tom, jestli jsem za princem byl nebo nebyl! Nebyla to má vůle! Já nejsem rytíř, nejsem kupec, nebo kdokoliv jiný, kdo si tohle může dovolit! Na to pamatuj, než mě začneš z něčeho obviňovat! Sám ses vyhnul odpovědi na mou otázku! Tak mi tu nedělej kázání! Nejsi můj pán! Zodpovídat se budu jedině králi, princi nebo Jonasovi!“
Poslední slova jsem už doslova na něho řval. Byl jsem tak rozčílený, že jsem se nedokázal zastavit. Ale nebylo to k zahození, aspoň princ viděl, jak moc mi na něm záleží.
Jen jsem domluvil, otočil jsem koně a vrátil se zpátky k Jonasovi a princi. Jonas nic neříkal, jen nás mlčky pozoroval, a když jsem se u nich zastavil, rozhlédl se kolem sebe, jestli je všechno sbaleno a uklizeno.
„Princi, Tainne,“ otočil jsem se ještě k princi se slzama v očích. „Pokud jsem přítěž, pokud by to mělo ulehčit tvou cestu, stačí jen říct a vrátím se na zámek. Věř, že mi lehko zrovna nebude. Ale jde mi o tvé dobro, o tvé uzdravení. A pokud by tomu má přítomnost měla bránit, odejdu.“
Tainn
Horká polévka mě trochu zahřála, ale nestihl jsem jí moc sníst, když se do sebe pustili Quiryn ze Siwarem.
Nechápal jsem, proč to Siwar dělá.
Quiryn mu nijak neublížil, a když jsem se začal za něj omlouvat, viděl jsem, jak to Quiryna trápí.
„Prosím! Nehádejte se! Siware, žádám tě, abys nechal Quiryna být! Nikomu by neublížil a mám ho rád! A Qii, prosím, ty zůstaň… pokud… pokud chceš… neodcházej…“
Pohlédl jsem na Quiryna a pohladil ho po tváři, když mě zase dojel a podíval se na mě se slzami v očích.
Qii dělal opravdu, co mohl a bylo nefér se k němu tahle chovat. Rozhodně jsem měl v plánu si o tom se Siwarem ještě promluvit. Nerad bych, kdyby se celou cestu hádali.
Chtěl jsem ještě Qiimu něco říct, ale zarazilo mě uchechtnutí, když nás dojel Lorr.
„No, bez urážky, pokud jsi ani jednou nebyl za princem, během těch tří dnů, co byl nemocný a já s Jonasem pryč, pokud jsi ani netušil, jestli je nemocný a bál se králova hněvu, tak v tom případě má Tainn jiného tajného milence, který mu během té doby udělal tu značku na krku. A nemyslím, že je to součástí kletby. I když já se v tom přece vůbec nevyznám,“ ušklíbl se Lorr, a pak se otočil, aby dojel Siwara.
Chytl jsem se za krk a vzpomněl jsi, jak o něčem podobném Lorr mluvil ještě na zámku, než jsme vyjeli.
„Měli bysme si pospíšit, než nám ujedou,“ zamumlal jsem a pobídl koně, aby se nám ti dva neztratili z dohledu.
Uvědomil jsem si, že jsem ani nedokázal Lorrovi vyvrátit toho tajného milence, ale určitě i pro tohle bylo nějaké vysvětlení. Musím si se všemi vážně promluvit.
Nechci, aby ti vznikaly hádky a nějaké nedorozumění.
Quiryn
Otřel jsem si slzy a přikývl na souhlas, když mě princ požádal, abych zůstal.
Jo, rozhodně by mě Siwar měl nechat být. Tohle by nemuselo dopadnout dobře, pokud se do mě bude pořád navážet a vznášet obvinění. Nejspíš se právě jeho zbavím jako prvního.
Když pak ale promluvil Lorr, měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář.
Jo, tak přeci jen si toho někdo všiml…
Mírně jsem stáhl obočí, pobídl jsem koně a dojel jsem prince. Srovnal jsem s ním krok, otočil se na něho a natáhl ruku, abych se dotkl značky na krku, kterou jsem mu tam zanechal. Pomalu mizela, ale pořád byla dost viditelná.
„Tainne,“ řekl jsem tiše a s trochou zklamání v hlase. „Já myslel… dárek pro tebe, který sis ještě nerozbalil… Chceš ho ještě? Nevyčítám ti nic. Nemám na to právo, a nejsem tvůj milenec, ale přítel. Pokud máš někoho, kdo je ti tak blízko, řekni. Nechci vědět, kdo to je. Ale rád bych věděl, jestli to tak je, abych si nedělal plané naděje. Stejně mám pocit, jako by se všechno proti nám spiklo. Nemáme chvíli, kdy bychom mohli být o samotě. Už dvakrát nás někdo přerušil, a já ti nemohl ukázat… Ale už nejspíš není třeba. Jen doufám, že se ti to líbilo a byl nebo jsi šťastný. Přeji ti to, princi. Opravdu ti to přeji.“
Po svých slovech jsem trochu zbrzdil koně, abych jel těsně za ním.
Nechal jsem ho v jeho myšlenkách, ať se s tím popere, ať si to přebere v hlavě, jak chce.
Já jsem jel s hlavou skloněnou, poraženecky, zklamaně, aby mi nebylo vidět do obličeje, ale přesto mi na tváři hrál mírný úsměv.
Jo, přijde čas, kdy princi řeknu, kdo za tou jeho značkou vlastně stál…
Tainn
Zachvěl jsem se, když se mě Quiryn dotkl, a pak na něj jen nechápavě zíral, o čem to mluví.
Co se mi mělo líbit? Jaký milenec? Co mi chtěl ukázat? A co už není potřeba?
Byl jsem z jeho slov zmatený, a když jsem si to přebral v hlavě a uvědomil si o čem nejspíš mluví, pocítil jsem...hněv? Zlobil jsem se na Quiryna.
Zlobil jsem se na Siwara, zlobil jsem se na Lorra a zlobil jsem se i na Jonase.
Jeli jsme, dokud slunce nezačalo zase zapadat. Bez přestání beze slov.
S nikým jsem nemluvil, ani jednou si nepostěžoval, a ani jednou nepoprosil o přestávku.
Když se Siwar rozhodl rozbít tábořiště, sám jsem si odsedlal Bardase a dal mu napít.
Pak jsem zašel kousek dál, abych si ulevil a než udělal Siwar jídlo, požádal jsem Jonase, aby mě zase trénoval.
Nevím, jestli to bylo tím, co jsem v sobě celý den dusil.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl na Jonase naštvaný, že si mě nevšímá.
Nevím, jestli to bylo tím, že se ze mě stává monstrum.
Ale když jsme skončili, já stál, zatímco Jonas ležel na zemi.
Prudce jsem oddechoval a mračil se.
„Jestli vás to se mnou nebaví, tak se vraťte!“ křikl jsem na všechny tři.
„Nevím, co se ti stalo, Siware, a nežádám, abys mi to na prvním setkání pověděl, ale byl bych rád, kdyby ses bezdůvodně do nikoho nenavážel. Lorre, mám takový dojem, že pro tebe je tohle všechno jen nějaká zábava nebo hra. Jonasi, od chvíle, co ses to o mě dozvěděl, se chováš odtažitě. Nezazlívám ti to. Přece jen jsem zrůda. Ale pokud to děláš je kvůli otci, tak to raději nedělej vůbec. A ty Quiryne, tys mě zklamal nejvíc, a to jsem si přitom myslel, že jsi můj přítel! Nevím, co ta značka je a od koho, ale jak můžeš říct, že mám nějakého milence? Jak si dovoluješ mě takhle urazit? Nejsem někdo, kdo by své tělo rozdával na potkání! A mám jen kousek k tomu, abych tě vyhnal zpátky na zámek! Čekal jsem, že mi budeš oporou aspoň ty a ne naopak!“
Zlostně jsem se na něj podíval, a pak schoval dýku do pouzdra u pasu.
„Jdu se opláchnout a dneska spím sám!“ prskl jsem ještě na všechny tři a rázným krokem se vydal k menšímu jezírku, které bylo o kousek dál schované za stromy.
Voda byla čistá, i když poměrně ledová, ale to jsem teď uvítal s chutí.
Jonas
Všechno bylo hnědým nahoru. Celá ta výprava začínala být poněkud otravná, a to jsme byli teprve na začátku.
Princ se k mému potěšení bez dalších řečí zapojil do svého výcviku. A vypadalo to, že bude všechno relativně v pohodě. Ale to by musel Siwar a potom i Lorr držet pusu. Jen co ti dva promluví, je oheň na střeše.
Princ je naivní, a Quiryn tak trochu taky. Nechá se lehce vyprovokovat. A pak to takhle dopadá.
Zatím jsem se snažil zůstávat nestranný. Ať už mi kdokoliv řekne cokoliv, dokud si to sám v hlavě nepřeberu, nedělám závěry a nikoho neobviňuji.
Když jsme ten druhý den k večeru rozbili tábořiště, znovu jsme s princem cvičili. A podle toho, jak to dopadlo, moje domněnka o narůstající síle, se mi potvrdila. Seděl jsem na zemi, když se princi povedlo mě složit úderem, a jen se na něho díval a nevěřícně poslouchal, co říká. Když odešel, zvedl jsem se a automaticky, jak jsem byl naučený, jsem šel za ním. Stál jsem opřený o strom a díval se, jak se svléká a noří se do chladné vody v jezírku.
„Tainne,“ promluvil jsem a popošel blíž ke břehu.
„Myslím, že jsi teď svými slovy ublížil víc, než tou ranou do brady, kterou jsi mi dal. Ale já se s tím srovnám. Pokud máš pocit, že se chovám odtažitě, přehraj si zpětně, co bylo, když ses zhroutil pod tou kletbou poprvé. Přehraj si to celé až do chvíle, kdy jsme odjížděli ze zámku. Já se s tím srovnám. Vím, že v hněvu často člověk řekne slova, která ho potom mrzí. Ale nevím, jak na to bude reagovat Quiryn. Má tě rád, a jen reagoval na slova, která předtím vyřkl Lorr. Ale nebudu tu dělat nikomu obhájce. Pokud jsem tě zklamal, omlouvám se. A pokud to myslíš vážně, budeme od této chvíle pouze na úrovni princ a jeho sluha. Toť vše. A zbytečně dlouho se v té vodě nemáchej, nebo nachladneš.“
Když jsem si řekl své, vrátil jsem se zpátky ke stromu, opřel se a dál se díval na prince. Neodejdu od něho, mám ho hlídat. A je mi jedno, co říká.
Neodejdu od něho, protože mi na něm záleží.
Tainn
Ledová voda mě zchladila a já si uvědomil, že jsem to možná přehnal.
Nikdy jsem se nehádal. Nedělalo mi to dobře, stejně jako křik. Cítil jsem se špatně a ještě hůř, když se vzápětí objevil Jonas a promluvil. Nejraději bych se hanbou propadl.
Nemohl jsem to všechno svádět na kletbu, nemohl jsem to svádět na nikoho.
Svá slova už těžko vrátím zpět.
Díval jsem se na Jonase, jak se opírá o strom, a i přesto, co jsem řekl zůstává.
Vylezl jsem z vody a přešel ten kousek, který nás dělil. Pevně jsem ho objal, nehledě na to, že jsem mokrý a nahý.
„Omlouvám se. Moc se omlouvám. Já jen… bojím se. Mám strach, že mě opustíš, že se ti znechutím, že ti ublížím. Mám strach, že už nikdy neuvidím otce, že už nikdy spolu nepůjdeme tajně do města, že už nikdy… neochutnám Akelin teplý chléb… že… že tě zklamu, že…“ víc jsem se na něj přitiskl a donutil slzy, aby zůstaly na místě.
Nechtěl jsem pořád brečet. Nemohl jsem být slabý.
„Mám tě moc rád, Jonasi,“ zvedl jsem hlavu, zadíval se mu do očí, a pak zvedl ruku, abych ho pohladil po tváři. „Nevím, co bych si bez tebe počal...nechci, abys odjel pryč, ale...co když se to nepovede?“
Povzdechl jsem si a vzpomněl si na Quirynova slova.
„A nemám… nemám, žádného mi-milence…“ dodal jsem a zrudl.
Jonas
Pořád je to ten milý a hodný Tainn. I když jsem to nedělal s úmyslem ho takhle rozplakat, řekl jsem mu to, protože jsem chtěl, aby věděl, jak se cítím.
Jo, určitě bych to překousnul, vrátil bych se k pozici sluhy a dělal to, co mi před několika lety určil král.
Ale když ke mně princ došel a objal mě, stejně jsem to nevydržel.
Nemohl jsem se tvářit, že jsem nad věcí, když mi na něm tak moc záleží. Mám ho opravdu moc rád.
„Nevěřím tomu, že bys měl milence,“ prsty jsem mu potlačil pod bradu, aby zvedl hlavu a podíval se na mě.
Setřel jsem mu slzy a pak ho znovu objal.
„Ale je pravda, že tohle s kletbou nesouvisí, a my nevíme, jak se ti to na tvém krku objevilo,“ podíval jsem se na mizející značku na jeho krku.
„Víš,“ sklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. „Rád bych to byl já, kdo by na tvém těle mohl zanechávat takovéto značky, Tainne.“
Svými rty jsem se otřel o jeho ucho, pak o jeho krk a následně přešel k jeho rtům.
Ani nevím, proč jsem to udělal. Bylo to tak nějak automaticky. Prostě jsem to chtěl udělat.
Ani jsem to nedomyslel, a naše ústa se spojila v hlubokém polibku…
Quiryn
To, co řekl princ, mě vážně dostalo.
Takže já ho zklamal nejvíc? Já? Po celou dobu jsem se snažil, aby mi důvěřoval, a on potom řekne tohle?
Když jsem se z toho vzpamatoval, vzal jsem dva koně za uzdu, a vedl je k jezírku, aby se mohli smočit a pořádně se napít. Právě jsem vycházel z poza stromů, když jsem to uviděl. Zaslechl jsem i jejich slova, než se začali objímat a líbat.
Ruce se mi třásly, jak jsem dostal zlost. Ne, ani tak po tom, co si řekli, ale kvůli tomu, co jsem viděl.
Princ se objímá s Jonasem. Líbají se. S mým Jonasem…
Musel jsem se několikrát nadechnout, abych nezačal zuřit a udržel se a neřekl nic, co bych neměl. Vyšel jsem z poza stromů, a když jsem procházel kolem nich, zastavil jsem se.
„Princi, nerad ruším, ale je tu něco, co ti chci říct,“ řekl jsem roztřeseným hlasem, protože jsem stále nemohl rozdýchat, že líbal Jonase.
„Nechtěl jsem tě urazit. Ale jen jsem reagoval na to, co tu už řekli jiní. Nevím, čím jsem si to zasloužil, že jsi právě ze mě nejvíc zklamaný. Myslel jsem si, že jsme přátelé, a já to tak pořád cítím. Jen nevím, jak to vidíš ty. Mrzí mě to. Chceš mě poslat zpátky… Dobrá, půjdu. Postavím se králi a přijmu jeho ortel. Nebo mě můžeš rovnou zabít. Tak, jako tak, nejsi zklamaný jen ty, ale i já. Mrzí mě to.“
Po svých slovech, jsem pohlédl na Jonase, pak zpátky na prince, popotáhl jsem, zamrkal, abych potlačil slzy, a pak jsem se skloněnou hlavou vedl koně k jezírku.
Nechtěl jsem se dívat na to, jak se ti dva objímají…
Tainn
Bál jsem se, že mě Jonas odežene.
Ale jeho slova mě ještě víc rozechvěla, stejně jako rty, které jsem ucítil na svém uchu, a pak krku, než se spojil s těmi mými. Ani na vteřinu jsem nezaváhal.
Bylo to tak povědomě známé, a přitom tak jiné než s Quirynem.
Objal jsem Jonase kolem krku a slabě mu zasténal do úst. Nejspíš bych takhle pokračoval, dokud by mi neupadl jazyk, když se najednou objevil Quiryn.
Jeho první slova jsem přeslechl, jak jsem se zastyděl a schoulil se u Jonase v náručí.
Když však Quiryn domluvil, a pak odcházel, povzdechl jsem si, ještě na moment se k Jonasovi víc přitiskl, a pak se odtáhl. Pohladil jsem ho po tváři, stoupl si na špičky, ještě jednou ho políbil, a pak se odtáhl.
„Půjdu se omluvit Quirynovi. Nejspíš jsem to opravdu přehnal. Děkuji Jonasi, vždycky mě dokážeš usměrnit, když ztratím hlavu. Děkuju a… já… no víš… já… taky… bych… chtěl bych… abys to… byl ty…“ poslední slova jsem zamumlal, a pak celý rudý odběhl pro věci, a zatím, co jsem šel za Quirynem, snažil jsem se obléknout a přebrat si to v hlavě.
„Qii. Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit. Jen je toho na mě teď moc a nevím, co dělat. Promiň, že jsem tě zklamal. To jsem nechtěl. Já… pořád tě beru jako přítele. Chtěl bych být tvůj přítel, jen…“ ohlédl jsem se na Jonase, který pořád stál na místě, nejspíš na mě čekal a usmál se na něj, „mám v tom teď trochu zmatek. Moc mi na Jonasovi záleží a na tobě samozřejmě taky, ale… prostě potřebuju chvilku čas. Ale nechci, abys odjel, ano?“
Pohladil jsem Quiryna po tváři, a pak se zase rozeběhl zpátky k Jonasovi, abychom se spolu vrátili do tábora za Siwarem a Lorrem.
„Myslíš… myslíš, že bys mohl dneska zůstat se mnou? Nechci… nechci spát sám…“ zašeptal jsem, když mě Jonas doprovodil až do stanu, kde jsem ho chytil za ruku a prosebně se na něj zadíval.
Quiryn
Když za mnou princ doběhl, poslouchal jsem ho, ale mlčel jsem.
Nebudu se mu po jeho omluvě okamžitě věšet na krk. Ne. Mám svou hrdost, a opravdu mě tím, co řekl, dost ponížil.
Řekl to před ostatními, a navíc mě seřval nejvíc. Jo, choval se přesně jako pán k poddanému.
Když se koně napili, vrátil jsem se s nimi do tábořiště, přivázal je, a pak vzal ještě princova koně a další dva. Jo, kdyby mi s nimi někdo pomohl, nemusel bych chodit na dvakrát.
Ale jsem tu stejně jen proto, abych sloužil. Pro nic jiného.
Začínám mít stejně pocit, že jsem pro prince nikdy nebyl opravdový přítel, jak pořád říká, nebo jak si myslí. Chodil za mnou jen proto, aby utekl Jonasovi, nebo od svých povinností prince. Abych ho rozptýlil, a pak se zase vrátí zpátky. Kdyby mu na mě záleželo, už dávno by udělal aspoň něco proto, abych nemusel být stále pacholkem ve stájích. Už jsem dávno mohl být třeba jeho sluha, nebo sloužit na zámku, nebo cokoliv jiného, abychom mohli být častěji spolu.
Ale za ty roky, co se známe, ho to ani jednou nenapadlo.
A já se musím tvářit, jako že je všechno v pohodě a on je můj jediný nejlepší přítel na světě.
Jo, budu mu líbat ruce za to, že si mě vůbec všiml…
Když jsem se vrátil, uvázal jsem koně a pak se posadil, abych pojedl. Tentokrát jsem odmítl nabízené jídlo, a vzal jsem si z toho, co jsem měl ve svém vaku.
Jsem jenom pacholek, jenom sluha, tak proč bych měl sdílet jídlo s panstvem.
Seděl jsem kousek od koní, a zamračeně jsem se podíval na stan, kde princ spal, a Jonas zůstal s ním.
Kdo ví, co tam dělají…
Když jsem dojedl, napil jsem se, a pak se zabalil do své deky a ulehl ke spánku, zády ke stanu, abych na něho neviděl.
Jo, nejspíš celý ten plán budu muset urychlit.
Tainn
Byl jsem rád, že se mnou Jonas zůstal.
Když mě zahrabal pod deku, stáhl jsem ho k sobě a přitulil se k němu.
Měl jsem o čem přemýšlet. Opravdu jsem měl Quiryna rád, ale… možná jsme se do toho vrhli trochu moc rychle?
Před rokem nebo dvěma, by mě nikdy nenapadlo, že bych mohl s ním mít víc. Opravdu jsem ho bral jen jako přítele, vážil si ho za to, co dělá a rád se díval na jeho úsměv. Několikrát mě napadlo, že bych otci navrhl, aby mu dal práci v zámku a my tak byli k sobě blíž, ale vypadalo to, že je spokojený, podkoní na něj nedal dopustit a koně ho měli rádi.
Vlastně jsem se ho na to chtěl už nejednou zeptat, ale vždycky se to nějak zamluvilo.
Oproti tomu Jonas…
Mé city k němu jsem nedokázal vyjádřit, protože jsem je sám nechápal.
Možná i proto jsem se bezhlavě vrhl do „vztahu“ s Quirynem, abych pochopil?
Nejspíš jsem to ale dělat neměl, protože jsem tím všechno jen zkomplikoval.
Nakonec mě Jonasovo teplo a tlukot jeho srdce uspaly.
Znovu přišly bolesti, ale tentokrát, jako by je někdo držel pevně na uzdě, jako by jim něco bránilo, aby mi ublížily.
Cítil jsem tu hřejivou a konejšivou náruč, a ta mě znovu uklidnila a vrátila na zem.
Siwar
Bylo mi jedno, jak to berou. Bylo mi jedno, jak to bere princ.
Raději jsem chtěl vědět od začátku na čem jsem. Proto nejraději cestuji sám.
Když jsme se utábořili, zachmuřeně jsem sledoval, jak princ dává Jonasovi nakládačku, a pak jen pozvedl obočí, když nás seřval na jednu hromadu. Nejvíc se to nejspíš dotklo Quiryna, který to nejspíš vůbec nečekal. Nedělal jsem si ale iluze, že by princ na něj změnil názor. Spíš to řekl v afektu, rozčilení, strachu a nervozitě.
Po princově odchodu zmizel i Jonas a chvilku po něm i Quiryn.
Seděl jsem, chystal večeři a po očku sledoval Lorra, který se tím vším opravdu nejspíš dobře bavil.
Za chvíli se vrátil Jonas s princem a zalezli spolu do stanu.
Aspoň jedna krize zažehnána.
A zanedlouho po nich se vrátil i Quiryn.
Zlost v jeho očích se nedala přehlédnout, stejně jako ty nevraživé pohledy směrem ke stanu.
Když se zvedl a odešel si lehnout, chvilku jsem počkal, a pak potichu přešel k němu.
„Prince jsi možná ošálil. Jonase taky, ale mě se tak snadno nezbavíš. Tvé slzy a nenápadné narážky na mě nefungují. Tímhle chováním mě jen utvrzuješ v tom, že s tou kletbou máš něco společného. Viděl jsem to. Tvé pohledy, když se Jonas a princ nedívají. Miluješ ho. Jonase. A v princi vidíš překážku. Nikomu to neřeknu. Zatím. Nemám důkaz. Ale dám si na tebe pozor, hochu,“ zašeptal jsem mu do ucha, a pak se zvedl a vrátil se k ohni, abych držel hlídku.
Netrvalo dlouho a z princova stanu se opět ozvalo bolestné naříkání.
Rychle jsem přešel ke stanu, ale Jonas si tentokrát poradil sám.
Zdálo se, že má na prince opravdu velký vliv.
Ještě asi dvakrát prince probudila bolest, ale Jonas ho vždy dokázal uklidnit, aniž bych musel zasáhnout.
Quiryn
Musel jsem zatnout zuby, když na mě Siwar začal mluvit. Měl jsem chuť na něj skočit, ale byl větší a silnější. A zřejmě by si se mnou poradil během mrknutí oka.
Ale utvrdil mě v tom, že on je největší překážka.
A měl jsem celou noc na přemýšlení.
A ráno, ještě před svítáním, jsem vstal, abych zaopatřil koně. Posnídal jsem znovu něco ze svých zásob, a čekal jsem, až se princ probudí a milostivě vyleze ze stanu.
Nechal jsem ho, aby posnídal. Po celou dobu jsem byl zticha a držel se dál.
Ale jakmile dojedl, zvedl jsem se a přešel k němu.
„Tainne. Možná tě zklamu, možná mě budeš nenávidět, ale to, co ti řeknu, myslím vážně. Víš dobře, že jsem s tebou vždycky mluvil na rovinu. Nehrál jsem si na někoho, kdo se ti chce jen zalíbit. A proto ti teď řeknu, co cítím, a věř, že po rozhodnutí, které jsem v noci udělal, mi není zrovna lehko.“
Na chvíli jsem se odmlčel, přešel jsem ke koním a odvázal svého, který jako jediný byl osedlaný.
Vyhoupl jsem se do sedla a popojel blíž k princi.
„Vracím se zpátky do zámku. Nedělám to kvůli tomu, co jsi včera řekl. Omluvil ses a já to přijal. Ale zatímco ty jsi spal, Siwar mě tu obvinil z toho, že jsem tě zaklel. Čekal, až usneš, aby mi tohle všechno řekl. Aby to neříkal před tebou. Ale já tajnosti nemám, víš, že s tebou vždy mluvím na rovinu. Obvinil mě z toho, že jsi pro mne jen překážka na cestě k Jonasovi. Obvinil mě z toho, že s tím vším, co se ti stalo, mám něco společného. Jsem schopný snášet spoustu věcí, ale tohle ne. Vracím se proto, abych nemusel poslouchat dál jeho urážky. A taky proto, že kdybych tu zůstal, a nechal se stále obviňovat, nemusel bych to vydržet, a nechci, aby to skončilo tak, jako včera. Potřebuješ se dostat do cíle, aby se kletba mohla zrušit. Jonas je velice schopný muž, ochrání tě. Já jsem tu stejně jen do počtu, abych se postaral o koně. Chtěl jsem tu být s tebou jako přítel, ale slova, která mi Siwar řekl, hluboce ranila mé city. Moc se ti, princi, omlouvám, ale věř, že takhle, když odjedu, bude to lepší i pro tebe, abys nemusel neustále řešit naše spory. Věřím, že se vrátíš brzy zpátky, celý a zdravý. Stejně hodný a laskavý, jako vždycky jsi. Věřím v to, a ještě jednou se omlouvám. Budu na tebe každý den myslet a čekat na tebe…“
Nepodíval jsem se na nikoho jiného, Mluvil jsem k princi, ale myslel jsem na to, že opouštím Jonase. Že ho nechávám v rukách prince, který si k němu evidentně našel cestu a pomalu ho omotává těma svýma rozkošnýma ručkama. Bylo mi líto, že to tak je. A proto slzy, které mi při mých slovech vyhrkly do očí, byly opravdové, jen patřily někomu jinému.
„Sbohem princi, opatruj se. Mám tě rád,“ dodal jsem ještě a pak jsem hned pobídl koně a tryskem se rozjel pryč.
Siwar
Podcenil jsem ho.
Nejspíš byl lepší herec a lhář, než jsem čekal. Ale pokud obelhával prince, krále i Jonase celý život, nebylo se čemu divit. Jen jsem se zamračil, když s tím ráno vyrukoval, ze mě udělal toho nejhoršího a ze sebe mučedníka.
Popravdě, jeho odjezd mi udělal čáru přes rozpočet. Raději bych ho měl na očích.
Když odjel, princ hned vyskočil na nohy, volal na něj a pokoušel se dostat se ke svému koni, nejspíš, aby Quiryna dojel, ale já se mu postavil do cesty.
„Proč jsi to udělal?!“ rozkřičel se na mě a praštil mě pěstí do hrudi.
„Tainne, věř mi-“
„Mám věřit někomu, koho znám sotva dva dny, a ne někomu, koho znám celý život?! Quiryn nikdy neudělal nic, co by mi ublížilo! Nikdy! Vždy se ke mně choval slušně! A najednou přijdeš ty a chováš se, jako bys všemu rozuměl?! Nic o nás nevíš! Nic!“
Povzdechl jsem si a sevřel jeho ramena, i když se mi snažil vytrhnout.
„Bez urážky, Tainne, ty jsi až moc laskavý. A možná právě proto, že o vás nic nevím, vidím to, co ty nechceš. Proč jsem doteď neřekl křivého slova proti Jonasovi? Kdybych byl takový, za jakého mě máš, pomlouvám i jeho, nemyslíš? Mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale ani já nedokážu být zticha, když se cítím ohrožen, nebo když vidím, že by někdo mohl být ohrožen. Má čest mi to nedovolí. Můžeš mě nenávidět a pokud se mýlím a urazil jsem jak tebe, tak i jeho, až se vrátíme, klidně složím hlavu na špalek. Ale pro teď je mým úkolem tě dostat k vodopádům a zarazit tu kletbu.“
Princ se na mě zamračeně podíval, viděl jsem slzy v jeho očích, ale pak se mi vytrhl a odešel do svého stanu.
„Je mi líto, Jonasi, ale nedovolím, aby tuhle výpravu někdo ohrozil. A z toho kluka jsem hrozbu cítil, i když ty možná ne. Ale nenapadlo tě někdy, že jen využívá princovi laskavosti a naivity? Popřemýšlej o tom.“
Jonas
Celou noc jsem byl u prince ve stanu, i když bych raději spal venku. Takhle jsem se necítil moc bezpečně, když jsem neviděl, co se tam venku děje, jestli nepřichází nějaká hrozba.
A proto jsem taky celou noc nespal. A možná i dobře.
Princ dostal několik záchvatů, a tím, že jsem byl u něho, se mi ho podařilo uklidnit.
Ale ráno, když jsme vylezli ven, zjistil jsem, že kresba na jeho těle opět o něco postoupila.
Větší šok jsem však utrpěl, když se najednou Quiryn sebral a po svém proslovu odjel.
Přemýšlel jsem, že se za ním rozjedu. Neměl jsem problém jet na neosedlaném koni. Ale zastavil mě Siwar, který zabránil princi jet za Quirynem.
Nemůžu prince nechat těm dvěma. Nemůžu ho tady nechat ani na chvíli samotného.
Je pravda, že Quirynovo chování bylo divné. Normálně by jen tak neodjel. Ale pokud mu něco Siwar říkal, pokud ho obvinil, a k tomu ještě přičtu ty spory z předešlého dne a princovy výčitky, tak jsem musel uznat, že to na jednoho už opravdu může být dost.
Když ke mně pak Siwar přistoupil, zamračil jsem se a popadl ho za loket, aby neodešel.
„Je mi jedno, co si myslíš, jaký máš názor. Ale co nesnáším, je to, když mi ho někdo vnucuje. Sám si udělám svůj, sám si rozhodnu, co je správné nebo ne. Nevíš, co si myslím. Nevíš, co mám v hlavě, a jestli Quirynovi věřím nebo ne. Ať je to, jak chce, nebudeš mě poučovat o tom, nebo mi říkat, o čem mám přemýšlet. Ať už je to, jak chce, v jednom měl Quiryn určitě pravdu. Neznáme tě. A nevíme, co se stalo, proč vypadáš takhle. Napadlo tě, že tyhle tajnosti nás jen nutí myslel si, že i ty pro nás můžeš být hrozba, i když tvrdíš opak, i když tvrdíš, že chceš princi pomoct? Teď ty přemýšlej o tom, co jsem ti řekl.“
Pustil jsem Siwara a vydal se za princem, abych ho uklidnil, a mohli jsme se konečně vydat na cestu. Dneska jsme se měli už dostat z lesa a přejet přes pláně k sousednímu království. A pokud se tam dostaneme do večera, můžeme přespat v nějakém hostinci na kraji města.
Tainn
Nejraději bych se za Quirynem rozjel, i když mi v tom Siwar zabránil.
A i když se mi nelíbilo co říkal a nejraději bych mu jednu praštil, v jedné věci měl pravdu. Neměl jsem čas.
„Mrzí mě to. Je to moje vina. Odpustí mi někdy?“ zašeptal jsem a vzlykl, když se do stanu vrátil i Jonas.
Pevně jsem ho objal a chvilku ho držel, než jsem odstoupil, ať se můžeme sbalit.
„Prosím, Jonasi, hlavně mě neopouštěj ani ty. Nevím, co bych dělal,“ řekl jsem ještě, než jsme sbalili i stan, zatímco Lorr osedlal koně, abychom mohli vyrazit.
Nikdo už nepromluvil slovo.
Ani za celou cestu nikdo nic neřekl a než se setmělo, vjížděli jsme do sousedního města.
Všiml jsem si, že stejně jako já i Siwar si přetáhl kápi přes hlavu.
Nemuseli jsme jet daleko. Hostinců hned u kraje bylo několik a jeden měl dokonce i dva volné pokoje a místo ve stáji.
Hostinský vypadal slušně a jeho žena mi připomněla Akelu.
Po jídle a postarání se o koně jsme se vydali do podkroví, kde byli dva pokoje naproti sobě.
Já samozřejmě zůstal s Jonasem a Siwar s Lorrem.
„Opravdu mě mrzí, co se stalo a dlužím vám omluvu,“ řekl Siwar, když s Lorrem přešli k nám do pokoje. „Nechtěl jsem nikomu působit potíže. Jsem prostě jen moc nedůvěřivý. To je taky důvod, proč je ze mě potulný rytíř. Ale mám svou čest a ta mi nedovolí mlčet, když vidím špatnost. A máte pravdu. Dlužím vám vysvětlení. Jen… Je to už dlouho, co jsem s někým cestoval, a na některé věci nejsem zvyklý.“
Na chvilku se odmlčel a já se posadil na posteli. I když jsem se mračil, nepřerušil jsem ho a kývl i na Jonase, ať ho nechá mluvit.
„Pocházím ze severu. Nehostinného místa, kde i ženy spí se zbraní pod polštářem a zabíjí se tam i pro kus teplého oblečení. Býval jsem rytíř. Nejvýše postavený a pro svého krále bych udělal všechno. Jenže čím bal starší, tím víc začal blouznit, ve všech viděl nepřátele, a i když jsme byli velmi silné království, posílal své muže do nesmyslných zbytečných bitev na smrt. Trápilo mě to. Má čest mi nedovolovala se králi vzepřít, a tak jsem vědomě posílal své muže na smrt. A při jednom takovém nesmyslném útoku jsme vyprovokovali sousedního krále, který se doposud vyhýbal boji. A král, se svou zničenou myslí, přišel na plán, jak vyhrát. Povolal nejlepší čaroděje v zemi, kteří měli vytvořit kletbu, která z člověka udělá vraždící monstrum, které bude pouze poslouchat příkazy svého pána. Nebude cítit bolest, únavu, nebude potřebovat jíst, nebude mít city. A král si vybral mě. Nemohl jsem odmítnout. I když jsem věděl, že je to špatné, nemohl jsem. Můj přítel z toho byl tehdy zdrcený, ale slíbil, že při mně bude stát, ať se stane cokoliv. Jenže...kletba se nejspíš nepovedla tak, jak si král přál. Nezměnil jsem se hned a nezešílel jsem. Jenže jsem v sobě cítil to zlo, které každým dnem sílilo a věděl jsem, že to musím zastavit. Od jednoho z čarodějů, který zpytoval svědomí jsem se dozvěděl o vodopádu, který by mohl zrušit kletbu. Král mě vyhnal za neuposlechnutí rozkazu, vlastně jsem musel utéct před jeho hněvem a katem. Můj přítel jel se mnou. Jenže jak čas a kletba postupovali, zalekl se a opustil mě. Zůstal jsem sám, ale svou cestu nevzdal. Bohužel pro mě bylo už příliš pozdě a tohle mi zůstalo, jako připomínka toho všeho. A protože vypadám takhle, lidé se mě bojí a straní. Stal se ze mě potulný rytíř a snažím se pomáhat tam, kde to potřebují. Dokážu vycítit kletby a zlé věci, proto jsem na Quiryna tak reagoval. Ale možná už stárnu a pletu se. Až se vrátíme jsem připravený se mu omluvit.“
Když Siwar dovyprávěl svůj příběh, zjistil jsem, že mi po tvářích stékají slzy. I když jsme nezačali nejlíp, i já jemu křivdil. To, čím si musel projít nejspíš nebylo vůbec jednoduché.
Vstal jsem, přešel k němu a objal ho.
„Omlouvám se a mrzí mě to. Qii to určitě pochopí. Jen to taky měl těžké a snaží se mě chránit. Myslí to dobře, tak mu odpusť, ano?“ usmál jsem se na Siwara, a pak ho pustil, když jsem si uvědomil, že jsem až moc blízko.
Jonas
Na princi bylo vidět, jak je z toho všeho zničený. A to mu rozhodně neprospívalo. Spíš škodilo, a mohlo to jen zkomplikovat průběh kletby. Třeba urychlit… A to jsme nemohli dopustit.
Rozhodl jsem se, že se budu snažit ho víc nerozrušovat.
Na jednu stranu se to po Quirynově odchodu trochu uklidnilo. A já věřil tomu, že to i princ brzy přijme, a nebude si to už tak vyčítat.
A rozhodně k tomu pomohlo i to, co potom řekl Siwar, když za námi přišli do pokoje.
O tom, co nám povyprávěl, jsem už slyšel. Znal jsem i krále, který to způsobil. Teď už je mrtvý, ale tenkrát jsme s nimi také bojovali. A já byl teď rád, že to bylo ještě předtím, než se pokusil použít prokleté vojáky.
Také na naší straně byli mrtví. Jeden z nich byl otec Quiryna. Pamatoval jsem si ho dobře, a proto jsem tenkrát i bez problémů přijal to, že podkoní Quiryna přivedl na zámek.
„Jsem rád, že jsi nám to řekl,“ vstal jsem a šel princi nachystat vodu na umytí.
„Teď ale jděte. Princ je unavený. I když jsme dneska necvičili, přesto to byl náročný den, už jen kvůli tomu, co se stalo. A potřebujeme, aby si pořádně odpočinul, využil toho, že může spát v posteli.“
Když se ozvalo zaklepání, jen jsem si od služky hostinského převzal večeři, položil ji na stůl, a pak se obrátil na ty dva vetřelce a čekal, až se seberou a půjdou.
Nechtěl jsem, aby se před nimi princ styděl, kdyby se musel svléknout, aby se mohl umýt. A taky měl pořád tendenci jednoho nebo druhého objímat. Měl bych mu vysvětlit, že by tohle rozhodně měl omezit.