Tainn
Ani nevím, kdy jsem se probudil. Vlastně ani nevím, kdy jsem usnul. Co je za den nebo kde jsem.
Většinu času jsem blouznil, občas mnou projela spalující bolest, někdy jsem vnímal, jak na mě někdo mluví nebo mě drží za ruku, ale vzápětí jsem znovu propadl do náručí paní bezmoci.
A pak, jakoby někdo sfouknul svíčku.
Když jsem to ráno probudil, chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem nejspíš onemocněl.
Podíval jsem se na zmuchlané peřiny, a pak opatrně vstal. Zjistil jsem, že kromě ztuhlých svalů se cítím poměrně dobře. Přešel jsem k mise z vodou a trochu se opláchl. Můj pohled pak padl na zrcadlo nad stolkem a já v první chvíli ucukl.
„Jonasi!" vykřikl jsem hlasitě, a pak znovu, dokud se neukázal ve dveřích.
Podíval jsem se na něj, a pro tentokrát mi bylo jedno, že jsem nahý.
Protáhl jsem mezi prsty pár pramenů svých vlasů, které zčernaly stejně jako má kůže na některých místech.
„Jonasi," vydechl jsem plačtivě a klesl na zem na kolena, „co se to se mnou děje? Co se to stalo?"
Nechápal jsem.
Napřed ta horečka a bolest, kterou jsem si matně vybavoval, i když jsem si nedokázal vzpomenout, kdy, jak a proč to začalo, a teď, když se vzbudím a cítím se dobře, tak vidím tohle?
Jonas
S Lorrem jsme se vydali na cestu téměř okamžitě. I když jsme spěchali, stejně měl všetečné otázky a poznámky jak ke mně, tak k Quirynovi a princi. V jednu chvíli jsem už myslel, že ho skopnu z koně do propasti, kolem které jsme právě projížděli.
K čaroději nám cesta trvala déle, než původně měla. Na východním svahu Severního kopce byl velký sesuv půdy po nedávných deští, pomlácené a vyvrácené stromy. A tak jsme se museli vrátit a jet na okolo. Což nám cestu protáhlo o další čtyři hodiny.
Čaroděj nás přivítal hned u dveří. Prý mu hvězdy řekly, že přijdeme. Vyptával se, co se stalo, a i když jsem mu popsal průběh kletby, i jak nejspíš podle nás vznikla, nevěděl si rady. Podle něj to bude zřejmě nějaká mocná kletba, a tím pádem je jen jeden čaroděj, který by to zvládl.
Jeho bratr na Jižním kopci.
Okamžitě se sbalil a všichni tři jsme se vydali za jeho bratrem. Nechápal, proč by on něco takového udělal. Věděl, že králi zazlívá smrt svého syna, ale nikdy necítil takovou zášť a zlobu a nenávist, aby se uchýlil k něčemu takovému. Spíš by šel a postavil se králi tváři v tvář.
K večeru jsme měli být zpátky na zámku, ale my v ten čas přijížděli k místu, kde bydlel čarodějův bratr.
Všichni tři jsme hleděli na to spáleniště, uprostřed kterého jsme pak našli ohořelou mrtvolu, v které čaroděj bezpečně poznal svého bratra.
Trvalo nějakou dobu, než se uklidnil a vzpamatoval aspoň natolik, abychom ho mohli pohřbít a vydat se společně na zámek.
Teď, když byl jeho bratr mrtvý, nevěděli jsme nikdo, jakou kletbu použil a nemohli jsme ho požádat, aby ji zvrátil.
Až teprve druhý den ráno, když už bylo slunce dost vysoko na nebi, jsme vjížděli do zámeckých zahrad. Unavení, schvácení, jen jsme předali koně podkonímu a Quirynovi a spěchali jsme do zámku za králem a princem.
Ještě jsem nebyl pořádně vevnitř, když jsem z patra uslyšel Tainnův křik. Volal mě, jeho hlas zněl zděšeně, a já už nad ničím nepřemýšlel a rozběhl se rovnou za ním.
Málem se mi srdce zastavilo, když jsem ho uviděl.
Ta kletba se rozšířila. Už to nebyly jen černé čáry. Princ se…
Měnil.
Měnil se v něco, co jsem zatím nedokázal pojmenovat. Nevěděli jsme, jestli ho to rovnou zabije, nebo promění v nějakého nebezpečného tvora. Vzpomněl jsem si na Siwara, když králi říkal, aby ho zabil.
Rozběhl jsem se k princi a pevně ho objal. Přitiskl jsem si ho na sebe, hladil ho po zádech a snažil se ho utěšit.
„Přijdeme na to, co se děje. Zastavíme to, princi,“ ujišťoval jsem ho tiše.
Kousek jsem ho od sebe odtáhl a pořádně si ho prohlédl. Můj pohled padl na jeho krk. Přejel jsem prsty v místě, kde měl značku jinou, než byly ty způsobené zraněním.
Bylo to zvláštní. Hned mě napadlo, co by to mohlo být. Ale kdo by mu to udělal?
„Pusť mě k němu, ať ho můžu prohlédnout,“ ozval se od dveří čaroděj, a došel až k nám a hned zkoumavě prince celého prohlížel.
Tainn
Přitiskl jsem se na Jonase, když ke mně přiběhl a vzal mě do náruče.
Cítil jsem se s ním tak v bezpečí. Jako by všechno to zlé najednou opadlo.
Jenže nemohl mě takhle držet pořád, a se mnou neustále taky být nemohl.
Vzlykl jsem a na jeho slova jen přikývl.
Když mi pak přejel prsty po krku, zachvěl jsem se a zadíval se prosebně na Jonase, jakoby znal odpovědi na všechno.
Jenže v té chvíli ke mně přistoupil nějaký starý muž, a když se na mě zadíval, uvědomil jsem si, že jsem nahý.
Schoulil jsem se Jonasovi do náruče a zabořil rudý obličej do jeho ramene.
„Tady,“ zaslechl jsem další hlas, a když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem mladého muže, který mi přišel povědomý.
Když od něj Jonas převzal plášť který mi přehodil přes ramena, uvědomil jsem si, že je to ten zloděj.
Pak mou pozornost upoutal zase ten starý muž, který se mě začal vyptávat na spoustu věcí, ale já nebyl schopen mu na nic odpovědět. Prohlížel mě a zkoumal, v jednu chvíli se zarazil a zatvářil tak vážně, jako bych měl každou chvilku umřít.
Než však stihl cokoliv říct, do komnaty vešel otec s dalším mužem v patách.
„Tainne!“
„Otče…“ vzlykl jsem tiše, když ke mně přiklekl a zadíval se na mě.
Pak otočil hlavu ke starému muži, který ho uctivě pozdravil.
„Tak mluv!“ vyzval ho otec přísně, když bylo ticho až příliš dlouhé.
„Králi. Obávám se, že ta kletba, kterou na prince někdo uvalil, je až příliš mocná. Něco takového by mohl dokázat jen můj bratr, i když nebyl důvod, a navíc, jak jsme zjistili, je mrtev, takže od něj se nic nedozvíme. Z toho, co vidím…“ na chvilku se odmlčel a povzdechl si, jako by se bál říct nahlas své obavy, „z toho, co vidím, se jedná o kletbu černé magie, a pokud se nezastaví, princ… se promění v… monstrum. Děsivého tvora, který bude lačnit po krvi a zabíjet všechno, bez rozdílu.“
Nastalo takové ticho, že jsem snad slyšel tlouct i své srdce.
Zíral jsem na toho starce a odmítal uvěřit tomu, co říkal.
„Tak něco udělej!“ vykřikl najednou můj otec, až jsem se lekl a nadskočil.
„Je mi líto, králi, ale já nemůžu. Ale… možná je tu šance,“ muž se otočil na toho, který přišel s otcem a já v něm poznal muže z města, který mě zachránil, i když teprve teď jsem viděl i jeho tvář.
Siwar
Král chtěl odpovědi. Jenže ty mu nikdo dát nemohl.
A i když stráže pročesávaly celé město a zvýšila se obrana, na nic nepřišli a nikoho nenašli.
Viděl jsem, jak je z toho zničený, nespal, často navštěvoval svého syna, vyhlížel Jonase, a přišlo mi, jako by za ty tři dny strašně zestárl.
Už jsem se obával i toho, že se sám do něčeho zaplete, když třetí den vletěl do jeho komnat sluha, že se princ probudil a vrátil se i Jonas.
Ihned se tam rozeběhl a já šel samozřejmě s ním.
A když čaroděj vyslovil svůj verdikt, jen jsem si povzdechl, protože řekl přesně to, čeho jsem se obával.
„Siware! Okamžitě-“
„Králi,“ přerušil jsem ho, i když by mi za to nejspíš hrozila za normálních okolností oprátka, „ano, možná bych věděl, jak princi pomoct, ale… je to riskantní. Já sám jsem cestu do Močálových lesů, za kterým je Křišťálový vodopád požehnaný Bohy, který údajně umí oživit i mrtvé, málem nepřežil. A to jsem byl v mnohem lepší kondici než princ. Nezvládne tu cestu. Nemůžete po mě chtít, abych se zaručil za jeho život.“
„Siware! Já tě žádám, zachraň mého syna! Půjde s vámi Jonas, je silný, dokáže mého syna ochránit. Nechci se dívat na to, jak můj syn trpí!“
Králův hlas nepřipouštěl žádných námitek, a já ho na jednu stranu i chápal, ale mnohem líp by udělal, kdyby prince rovnou zabil.
„Králi, já chápu-“
„Otče, to je v pořádku,“ ozval se najednou tiše princ, vymanil se z Jonasova držení a vstal. „Nemůžeš nikoho do té cesty nutit. Zavřete mě, spoutejte, zabijte. Přijmu svůj osud, jen… nedovolte, abych někomu ublížil.“
„Nikomu neublížíš! A nic z toho neudělám! Nemohl bych se tvé matce podívat do očí. Zvládneš to, prosím, synu, nechtěj po mě, abych se tě vzdal,“ přistoupil ke svému synovi král a pevně ho objal.
Tohle bylo něco, co by nejspíš za normálních okolností nikdo nesměl vidět, ale situace teď byla jiná.
A když jsem je tak spolu viděl, když jsem viděl prince, jeho tvář, vzpomněl si, jak o něm všichni mluví, a vybavil si jeho úsměv a chování na trhu ve městě, než ho odtáhli ti lupiči, nakonec jsem rezignoval.
„Tak dobrá. Ale musíme vyrazit hned. Nejlépe ještě dnes. Nebude to snadná cesta a není jisté, jestli se vůbec někdo z nás vrátí,“ zabručel jsem nakonec.
„Děkuji, Siware. Jsem tvým dlužníkem,“ pustil král syna a předal ho Jonasovi, když se otočil na mě.
„Ještě neděkujte, králi,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale byl bych rád, kdyby nás doprovázel Jonas, jak jste navrhl.“
Otočil jsem se na princova sluhu, ale v tom se za mnou ozvalo zakašlání.
„Jestli to někomu nebude vadit. Pojedu taky. Myslím, že bych se vám mohl hodit,“ ozval se ten o kterém jsem věděl, že je místní zloděj a hodně zručný, i když jsem nechápal, co dělá tady.
Jonas
Bylo to tak, jak starý čaroděj říkal.
Kletba byla hodně silná a mohl ji zvrátit jen čaroděj, který ji vyslal. Jenže ten teď už nežije.
„Čaroděj, který vytvořil tuhle kletbu je mrtvý. Jeho dům i on sám shořeli. Jenže v jeho těle jsme našli ohořelou dýku. To znamená, že on tu kletbu vytvořil, ale někdo jiný ji provedl,“ promluvil jsem konečně a znovu se zadíval na prince.
Uvažoval jsem nad tím, jestli opravdu tu cestu zvládne. Nevypadal moc dobře, a navíc nebyl vychovaný pro tyhle podmínky, pro boj, pokud by k němu došlo.
„Doprovodím prince k vodopádu,“ poklonil jsem se jim oběma. „Budu ho chránit s pomocí Siwara a Lorra. Zvládneme to, slibuji.“
„Neslibuj, jinak bych tě musel zabít, kdyby se to nepovedlo,“ řekl trochu posmutněle král. „Ale věřím ti. Budu rád, opravdu rád, když se vrátíte všichni a hlavně zdraví.“
„Půjdu se sbalit, nech princi taky zabalit nějaké věci, ale opravdu to nejnutnější. Jedeme na výpravu, pojedeme na koních, ne kočárem, aby si mohl vzít velkou truhlu. Zvládne to s pár věcmi. Vezmeme něco málo k jídlu s sebou, a pokud dojde, něco ulovíme. Vyberu princi krátký meč, a vezme si s sebou dýku, aby se mohl případně aspoň něčím bránit i sám.“
Po těch slovech jsem se otočil a spojovacími dveřmi vešel do svého pokoje, kde jsem vytáhl vak a začal si balit nejnutnější věci.
Opravdu jsme neměli čas. Ten nás tlačil, podle toho, jak princ vypadal, jak kletba pokročila.
Ještě jsem z vedlejšího pokoje slyšel čaroděje, který přeříkával kouzlo, zpomalující průběh kletby, a dával Siwarovi nějaké byliny a masti pro případ, že by jich bylo potřeba.
Princ se už oblékal, a služka, kterou král zavolal, mu už balila něco málo z oblečení, abychom mohli vyrazit co nejdříve.
Tainn
Byl jsem úplně mimo sebe a chápal snad jen polovinu toho, co říkali.
Tu horší. Stane se ze mě zrůda, která zabije všechny bez rozdílu.
Někdo na mě seslal kletbu, aniž bych věděl proč.
Ublížil jsem někomu? Proč za mnou nepřišel? Omluvil bych se, nějak bysme to dali do pořádku.
Nešlo mi o mě, pokud ten, komu jsem podle všeho ublížil, toužil po mé smrti, vyhověl bych mu.
Raději to než žít s vědomím, že se jednoho dne probudím jako monstrum a zabiju ty, na kterých mi záleží.
Chtěl jsem si o tom promluvit, přesvědčit je, aby to nedělali, aby se mnou nechodili na žádnou výpravu, ale nikdo mě neposlouchal. Prostě to rozhodli, a dokonce i Jonas se šel hned sbalit.
Myslel jsem si, že si s ním aspoň promluvím, ale…
Jsem zrůda, tak co bych chtěl. Nejspíš se už na mě nikdy ani nepodívá a udělal to jen z povinnosti vůči otci.
Proč se nabídl i ten zloděj jsem nechápal už vůbec.
A ten Siwar? Ten byl taky záhadou.
„Nechte mě samotného, prosím,“ zašeptal jsem, když mi sluhové pomáhali balit a otec je u toho dirigoval.
„Synu…“
„Otče, prosím!“ řekl jsem trochu prudčeji, než jsem měl v plánu. „Prosím, nechte mě chvilku samotného.“
Dodal jsem o něco tišeji, pak se nechal políbit a díval se na jeho záda, dokud nezašel za dveře.
Posadil jsem se na postel, sevřel v ruce poloprázdný vak a vzlykl.
Pomalu mi plně docházelo, že se vlastně už nikdy nemusím vrátit. Neuvidím otce, nepozlobím Akelu, neochutnám její teplý chléb, neuvidím Quiryna.
Při myšlence na něj se mi rozbušilo srdce.
Ne, nemůžu mu to říct. Nesmí to vědět. Nechci vidět, jak mnou pohrdá, nechci, aby mě měl za zrůdu.
„Hele, nebul. A trochu věř jak nám, tak i sobě. Proč to hned vzdáváš? Čekal jsem, že budeš víc bojovat,“ uslyšel jsem najednou a prudce vyskočil na nohy.
Lorr
Tak tohle bylo vcelku zajímavé. Když jsme vyjeli za čarodějem, snažil jsem se vyzvědět od Jonase, jak jsem se dozvěděl, víc, ale ten moc výřečný nebyl. Suchar jeden.
A to, co jsem zprvu bral jen jako zpestření svých nudných dnů, brzo prohloubilo moji zvědavost.
Zvláště, když jsme se vrátili, viděli prince a slyšeli čarodějův verdikt.
Osobně nevím, co bych dělal. Ale nejspíš bych se pokusil bojovat. Jenže to vypadalo, že milý princ to vzdal rovnou.
Prostě mě zabijte a bude klid. Chápal jsem i Siwarovu nechuť jet na výpravu.
Nejen proto, že mu to nejspíš připomene staré rány, na které se snaží zapomenout, ale i proto, že princ nikdy nevystrčil nos ze své bavlnky a vůbec nic o světě nevěděl.
A že to nebude lehká výprava, mi bylo jasné hned, když Siwar řekl, kam se musíme vydat.
Z Močálových lesů se nedalo tak lehce vrátit. A ti, co to dokázali zůstali poznamenáni do konce života.
Aspoň z toho, co jsem slyšel.
Nikdo, kdo měl dost rozumu, se tam totiž dobrovolně nevydal.
Popravdě, ani nevím, proč jsem se nabídl, že chci jet taky. Možná proto, že jsem chtěl vědět, jak to s princem dopadne? Jestli to zvládne nebo podlehne?
Nebo proto, že jsem chtěl vědět o těch dvou víc? Nebo snad proto, že jsem chtěl…
Hlavou mi prolétla vzpomínka na mé první setkání s princem, ale v mé myšlence hlavu mezi jeho nohama neměl pacholek, ale já.
Zatřepal jsem hlavou a vzápětí mi došlo, že jsem v pokoji s princem sám.
A ten bohužel vypadal, že to nejspíš vzdá rovnou.
Když po mých slovech prudce vyskočil na nohy a otočil se, chytl jsem ho kolem pasu a na krátko k sobě přitáhl.
„Pusť mě! Řekl jsem, že chci být sám!“ zaprskal na mě, ale vypadal spíš jako někdo, kdo se chce schoulit do klubíčka než někdo, kdo mi chce dát pěstí.
Palcem jsem mu setřel slzy na tváři a zadíval se do těch jeho krásných očí.
„Neříkám, že to bude lehké. Ale… nemyslíš, že je nefér ke všem ostatním, co ti pomáhají, to rovnou vzdát? Bojuj, zatraceně! Přece nedovolíš, aby ten, co ti tak ublížil, vyhrál a dosáhl toho, co chce!“ mírně jsem se zamračil, a pak můj pohled sklouzl na jeho krk.
Zadíval jsem se na ty černé čáry, ale pak si všiml ještě i jiné značky.
Dotkl jsem se jí prsty, a pak se zadíval blíž.
„Ohó? Já myslel, žes tu umíral během toho, co jsme byli s tvým Jonasem pryč, a ty sis evidentně užíval,“ zakřenil jsem se, když mi došlo, od čeho ta značka je.
A nemusel jsem ani dlouho přemýšlet nad tím, od koho.
Jeho zmatený a částečně vyděšený pohled, stejně jako dlaň, kterou si přitiskl na krk, mě ale docela zmátlo.
Nakonec jsem nad tím jen pokrčil rameny, ještě si ho na sebe nakrátko přitiskl, pak ho pustil, jinak hrozilo, že ne on, ale ten vedle v pokoji mě vykastruje, a pak jsem vyšel z pokoje, abych ho nechal samotného, jak původně chtěl.
Quiryn
Hned mi bylo jasné, že návrat Jonase nebude jen tak. Nejen že koně byli unavení, ale přivezli s sebou i čaroděje.
Neznal jsem ho, ale ty rysy, ta podoba s čarodějem z Jižního kopce byla prakticky stejná. Byli to dvojičky, narodili se ve stejný den, pod hřmícím nebem, a ještě za úplňku. Jako by už jejich porod předurčil, jakou budou mít sílu. Ale tím, že čaroděj z Jižního kopce se narodil jako první, byl taky silnější, měl větší magickou moc.
Ale před dýkou ho neuchránila žádná kouzla. Zradila ho důvěřivost, stejně jako prince jeho naivita.
Usmíval jsem se pro sebe, když jsem poslouchal ty klepy. Ale navenek jsem se tvářil jako neštěstí samo.
Všichni jsme věděli, že jsme s princem nejlepší přátelé. A tak jsem se podle toho i choval.
A ve chvíli, kdy přiběhla služka ze zámku, že máme okamžitě připravit koně pro prince a jeho doprovod, byl jsem v šoku. A tentokrát jsem to nemusel předstírat.
Počítal jsem s tím, že zůstane na zámku, dokud se úplně nezmění, a buď ho král někam nadosmrti zavře, nebo ho rovnou zabije.
Ale tohle…
Nejspíš za to může čarodějův bratr. Měl jsem si dát tu práci a zabít i jeho.
Pracoval jsem nejrychleji, jak to šlo. Zkontroloval jsem Bardasovi podkovy, osedlal ho a sbalil jsem do sedlové brašny vše, co by princ pro koně mohl potřebovat.
„Já… hned se vrátím…“ předal jsem koně podkonímu, aby ho odvedl ven, a rychle jsem spěchal do zámku.
Bylo tu tak živo, že mě tentokrát ani nikdo nezastavil. Až na stráže, a těm jsem jen řekl, že jdu za králem kvůli koním, které jsme měli připravit na cestu.
Ale kašlal jsem na krále. Viděl jsem ho, jak vchází do své pracovny, tak jsem zaběhl do chodby, kde má komnaty princ. Právě z ní vycházel ten malý zloděj. Schoval jsem se, a zamračeně ho pozoroval, dokud nezmizel za rohem. A teprve potom jsem rychle šel k princovu pokoji. Opatrně jsem nahlédl, a když jsem viděl, že je sám, vběhl jsem dovnitř a zastavil se až teprve před ním.
Jen jsem okem hodil k Jonasovým dveřím, ale ty měl zavřené a princ byl opravdu sám.
„Tainne,“ doběhl jsem k němu, a hned ho pevně objal. „Co se stalo? Slyšel jsem nějaké klepy. Někdo ti prý ublížil. Co se děje? Chystáš se pryč? Odjedeš? Já… Připravil jsem ti koně, ale… Já…“
Nasadil jsem nešťastný výraz, a rychlý dech, jako bych se z toho nemohl vzpamatovat. To rychle bušící srdce však bylo jen proto, že jsem měl opravdu obavy, že princ odjede a oni najdou léčbu na tu kletbu. Ty obavy jsem vážně předstírat nemusel.
„Bojím se o tebe, princi… Odjedeš a já tu zůstanu sám…“ nasadil jsem skoro plačtivý tón a trochu se mi i třásl hlas. „Nemám tu nikoho… nemůžu tu zůstat bez tebe… ne teď… mám strach, že se něco stane a já… já tě už nikdy neuvidím… prosím Tainne…“
Dokonce jsem vymáčkl i pár slz a znovu jsem prince k sobě přitáhl, jako bych nenacházel slov.
Jen jsem doufal, že ho samotného napadne mě vzít s sebou, Marně jsem totiž hledal důvod, proč bych měl jít za králem a chtít po něm, aby mě s princem poslal.
Tainn
V šoku jsem hleděl na toho zloděje a snažil se pobrat, co říká. Jenže jemu se to mluvilo.
Když odešel, znovu jsem se posadil a trochu naštvaně hodil s vakem. Mě rozhodnutí nejet nikam okamžitě zesílilo.
Jenže než jsem se stihl vzpamatovat přišel ten, kterého jsem chtěl vidět nejmíň.
A jeho objetí, jeho slova doslova způsobila lavinu. Křečovitě jsem ho sevřel a mé slzy, můj vzlykot musel být slyšet až na druhém konci.
„Qii! Nechtěl jsem… abys mě… takhle viděl… prý se ze mě… stane zrůda… budu zabíjet… lidi… nechci ti ub-ublížit… nikomu. Jsi můj… přítel… mám tě moc… rád… Nemůžu po… tobě chtít… abys tak… riskoval…" vyrážel jsem mezi vzlyky, zatímco jsem ho křečovitě objímal.
Bylo mi jedno, jestli mě Jonas uslyší. Qii za mnou přišel, není tu proto, že musí. Je to můj přítel, skutečný přítel, kterému můžu věřit.
Ještě chvilku jsem ho křečovitě držel, než jsem se odtáhl a vysmrkal.
„Bojím se, Qii… Bojím se, že někomu ublížím. Moc mi na tobě záleží a chtěl bych… abys mě doprovodil, ale je to moc riskantní a bojím se, že se ti něco stane…" povzdechl jsem si a pohladil ho po tváři.
Přiblížil jsem se, že ho políbím, ale najednou jakoby mě něco zastavilo. Nechápal jsem to, a tak jsem jen zmateně Quiryna zase objal.
„Děkuju… Qii… za všechno. Jsi vážně skvělý přítel," pousmál jsem se na něj, když jsem se znovu odtáhl a pak vstal, abych se mohl ještě zabalit.
Quiryn
Pevně jsem sevřel v objetí prince, když se rozbrečel.
Jak říkám. Naivní až hrůza…
Ale…
Hladil jsem ho po zádech a popotahoval s ním. Vážně jsem nechtěl, aby odjel beze mne. Ale měl jsem k tomu své důvody.
„Je mi jedno jak budeš vypadat, nebo co z tebe bude, Tainne,“ popotáhl jsem a otřel si výmluvně oči. „Je mi to jedno. Jsi můj nejlepší přítel. Mám tě moc rád a vždycky budu stát při tobě. A moc rád bych tě doprovodil. Jen… Nevím, jestli mě král pustí. Mám strach, že nejspíš asi ne.“
Pustil jsem prince, odtáhl se od něj kousek a nešťastně si povzdechl.
Mohl bych utéct a přidat se k nim. Jenže by to nejspíš neprošlo u princova doprovodu, a jak bych se vrátil, král by mě nejspíš nechal popravit, za to, že jsem zběhl od dvora, od své práce. A nechtěl jsem zklamat podkoního. Na něm jediném mi aspoň trochu záleží, už jen proto, že se o mně postaral a nenechal mě chcípnout v tom mrazu.
„Já… půjdu. Zkontroluji ještě Bardase, a… Ale… než odjedeš, chtěl bych se s tebou rozloučit,“ znovu jsem nechal skápnout pár slz.
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tom zavrzaly Jonasovy dveře. Vešel do pokoje, zkoumavě se na mě a na prince zadíval, a pak zavrtěl hlavou.
„Zůstaň u prince, než se vrátím,“ poručil mi, a vzápětí ho nebylo.
Udiveně jsem hleděl na dveře, za kterými zmizel, ale pak jsem se otočil zpět k princi.
„Co ti to udělali? Zabil bych, kdybych věděl, kdo to byl. Ani nevíš, jak rád bych tu kletbu vzal na sebe, jen abys nemusel trpět,“ pohladil jsem ho po paži a znovu si ho prohlédl.
S uspokojením jsem zjistil, že značka na krku, kterou jsem mu udělal v noci, tam pořád byla…
Dovedl jsem prince k posteli a společně jsme se na ni usadili. Jednou rukou jsem ho objal a přitáhl si ho blíž.
„Vážně mi bude po tobě smutno. Budu si každý den přát, aby ses co nejdříve vrátil,“ znovu jsem si povzdechl.
Seděli jsme tak pár chvil, a jen se drželi za ruce. Nebylo potřeba mluvit., Každý jsme se oddávali svým myšlenkám, jako bychom se opravdu viděli naposled.
Ale když jsem zaslechl Jonasovy kroky, které jsem znal už zpaměti, povolil jsem držení prince a víc se narovnal.
„Běž se sbalit. Jedeš s námi. Domluvil jsem to u krále. Mít někoho, kdo dobře rozumí koním nebude k zahození. A pomůžeš mi se staráním se o prince. Podkoní už dostal zprávu, takže jak si sbalíš, půjdeš za ním, a podkoní ti určí koně, kterého si vezmeš. Hlavně ať to není stará herka, která chcípne hned za branou…“
Šokovaně jsem se na Jonase díval. Počítal jsem spíš s tím, že princ půjde za králem, abych s nimi mohl jet. Ale že to udělá Jonas…
Srdce mi poskočilo radostí. Pojedu s nimi. Ohlídám si, aby princ nezastavil tu kletbu a navíc… Budu po Jonasově boku. Můžu být s mužem, kterého tajně miluji…
„Tainne“ Slyšíš to?“ vyskočil jsem na nohy a usmál se na prince. „Pojedu s tebou! Pomůžu ti, najdeme lék na tu kletbu! Jdu se hned sbalit! Budu čekat u koní!“ vykřikl jsem, dal princi rychlou pusu na čelo, a pak jsem se rozběhl do části pro služebnictvo, kde jsem měl svůj pokoj, abych se mohl sbalit a jít si nachystat koně.
Tainn
Já ani nechtěl myslet na to, že možná Quiryna vidím naposledy.
Na jednu stranu jsem moc chtěl, aby jel taky, na stranu druhou jsem nechtěl, aby mě viděl, že se proměním.
Ale mé dilema vyřešil Jonas, který přišel, hned zase zmizel, a když se znovu vrátil, řekl, že to domluvil u otce a Qii může jet taky.
Jeho radost a nadšení, jeho důvěra v to, že se to povede trochu nakazila i mě, takže jakmile odběhl, já hned vyskočil na nohy a hnal jsem se k Jonasovi, až jsem se málem přizabil.
„Strašně moc děkuju,“ zašeptal jsem, stoupl si na špičky a vlepil mu rychlou pusu.
Hned jsem se ale zarazil.
Jednak kvůli tomu, jestli to nebude Jonasovi nepříjemné, když je teď ze mě někdo jiný, a taky…
Přišlo mi, že jeho rty…
„Promiň,“ zamumlal jsem a raději rychle odstoupil.
Dobalil jsem si podle Jonasových rad zbytek věcí, a pak už jsme vyšli z pokoje a zamířili ke stájím.
Srdce mi tlouklo jako zběsilé, plášť, který jsem si přehodil přes ramena na obyčejnou tuniku, jsem si přitáhl těsněji k tělu a na hlavu nasadil kapuci.
Šel jsem jako na popravu s hlavou skloněnou a odmítal se jít rozloučit s otcem.
Ne kvůli tomu, že bych ho chtěl zneuctít, ale kvůli tomu, že bych pak nejspíš neměl už odvahu odejít.
Přesto jsem se otočil a uviděl ho stát u zadní brány zámku, kudy jsme před chvílí prošli.
Kývnul mi a já se musel rychle otočit a několikrát polknout a zamrkat, abych zahnal slzy.
Nikdo nemluvil, nikdo se na nic neptal.
Zahlédl jsem akorát, jak se Siwar na chvíli sklonil k Jonasovi, něco mu pošeptal, a když vyskočil na koně, přejel k Lorrovi, který už byl v sedle, a taky mu něco řekl.
Neměl jsem ale čas na to myslet, protože hned vzápětí se objevil Quiryn, a než mi pomohl do sedla, ještě jednou jsem ho pevně objal a poděkoval mu.
Těžko se mi odjíždělo. Přetěžko. Vědomí, že se sem už možná nikdy nevrátím, se na mě tlačilo jako těžký balvan, takže z hlavní hrány jsem vyjížděl na koni jako shrbený stařec.
Až když jsme projeli městem a vjeli do prvního lesa, rozbrečel jsem se naplno.
Siwar
Musel jsem králi složit slib, že jeho syna přivedu zpátky živého a zdravého.
Nerad jsem to dělal.
Žádný slib jsem nikdy neporušil, ale tenhle bylo těžké splnit.
Jenže král nic nechtěl slyšet. Nehleděl na nic a na nikoho.
Chápal jsem ho. Tainn byl jediný syn a manželku už neměl. A i když byl ještě vitální a plný síly, z doslechu jsem věděl, že se znovu neplánuje nikdy oženit, nebo mít třeba nemanželské děti.
Zrovna jsem chtěl odejít, když dovnitř vešel Jonas se zvláštní prosbou.
K mému údivu král souhlasil. Zaslechl jsem, že princ Tainn a pacholek od koní Quiryn mají velmi zvláštní vztah.
A možná i něco víc, aniž by to král věděl.
Stáhl jsem obočí, ale nahlas nic neřekl.
Když jsem ještě jednou musel ujistit krále, že mu syna vrátím v pořádku, rozloučil jsem se a odešel do stájí, aby pro mě připravili vhodného koně.
Musel jsem uznat, že hlavní podkoní skutečně ví, co dělá a s jeho výběrem jsem byl nanejvýš spokojen.
I když jsem se věnoval koni, pozoroval jsem nenápadně Quiryna, dokud se odnikud nevynořil Lorr a najednou tu bylo až moc živo.
Chvilku potom se objevil i princ, který se držel statečně, i když se nejspíš odmítal rozloučit s otcem, a když k němu pacholek přivedl Bardase nenápadně jsem se přitočil k Jonasovi a sklonil k němu hlavu.
„To nebylo moudré rozhodnutí. Nechci nikomu nic předhazovat, ale měl bys na toho kluka dát pozor. Nelíbí se mi. Cítím z něj něco zlověstného a věř mi, že na něco takového mám čuch.“
Na jeho odpověď jsem nečekal a vyskočil na koně, abych mohl přejet k Lorrovi, když akorát princ vysedal na svého koně.
„Drž se u prince. Co nejvíc. Aby ten pacholek s ním byl co nejmíň o samotě. Mám z toho špatný pocit,“ zabručel jsem a rychle se zase odvrátil, když jsem viděl, že je princ nachystaný a připravený vyrazit.
Už jsme na nic nečekali. Krátce jsem ještě pohlédl k zadní bráně, kde stál král, a pak už jsme vyrazili hlavní branou, abychom mohli projet městem a vjet do lesa, který z části království obklopoval.
A teprve tam dal princ průchod svým citům naplno.
Jonas
Bylo mi prince líto, a i proto jsem navrhl, aby šel Quiryn s námi. Je to kluk, s kterým si je princ blíž než my všichni ostatní, a může to být pro něj dobrá podpora.
A proto mě překvapil Siwar s tím, co řekl.
Je pravda, že on dokáže vycítit nebezpečí v podobě kleteb, magie, jak jsem pochopil.
Ale nějak jsem si nedokázal představit, že by Quiryn znamenal pro prince hrozbu.
Ale přesto, než budu přesvědčený o opaku, dám na něho pozor. Nikdy žádné varování neházím za hlavu, i když se potom ukážou jako mylné.
Vidět prince, jak poraženecky odchází, jako někdo, koho vyhnali, i potom, jak dává průchod svým citům, mi nedělalo dobře.
Moc neumím někoho chlácholit, nebo jsem to aspoň ještě nezkoušel. A tak jsem přemýšlel nad tím, co dělat, abych ho vytrhnul z jeho chmurných myšlenek.
Naše cesta utíkala, brzy jsme se dostali hlouběji do lesů, které se táhly hodně daleko, a já věděl, že se z nich nedostaneme víc jak za tři dny. Pak nás čekala pláň, přechod přes území sousedního krále, a znovu lesy, ve kterých bychom už pak měli hledat vodopády, o kterých Siwar mluvil.
Minimálně tak sedm dní nám bude trvat, než se dostaneme blíž k těm vodopádům. A to za předpokladu, že nebudeme muset sejít z cesty a změnit trasu.
Já jsem přesně nevěděl, kde se vodopády nachází, znal jsem jen přibližně místo z vyprávění. A tak jsem musel naprosto věřit Siwarovi.
Po celou dobu, než se setmělo, a my se utábořili, jsem byl pohroužený do svých myšlenek. Sledoval jsem prince, sledoval jsem i Siwara a Lorra, abych si o nich mohl udělat svůj obrázek. A taky jsem sledoval Quiryna. Ale zatím se zdálo, že je všechno v pohodě.
„Tainne,“ postavil jsem se k princi, který seděl u ohně a pojídal pečínku ze zvířete, které jsme ulovili, abychom se mohli najíst.
„Sundej si ten plášť, a pojď se mnou. Začneme s učením. Naučím tě nejdříve se bránit jen s dýkou. Doufám, že sis ji nezapomněl. Tak se zvedni, a pojď,“ ukázal jsem na menší prostor vedle našeho tábořiště, kam dosahovalo světlo z ohně.
Tainn
Ani jsem nevnímal cestu.
Nevnímal jsem pomalu ani Quiryna, který mi jel celou dobu po boku.
Moc rád bych se teď chtěl schoulit do klubíčka a nevystrčit nos, dokud nebude po všem.
Přemýšlel jsem, co asi dělá otec, jestli ho ještě někdy uvidím, jestli se ještě někdy tajně podívám do města, jestli ještě někdy uteču za Akelou do kuchyně.
Všechny tyhle maličkosti a bezvýznamné věci mi přišly na mysl, a já přemýšlel, jestli někdy něco z toho mělo vůbec smysl. Jako bez duše jsem slezl z Bardase a nechal se posadit k ohni, když jsme zastavili kvůli přenocování.
Bezmyšlenkovitě jsem okusoval kus masa, co mi někdo strčil do ruky, a když na mě Jonas promluvil chvilku jsem jen nechápavě zíral, cože to po mě vlastně chce.
„Nemám náladu,“ zahučel jsem a znovu sklonil hlavu k pečeni.
Opravdu jsem teď neměl náladu někde blbnout.
Kromě toho, nebyl jsem stavěný na to, abych bojoval. Nejspíš bych nikomu nedokázal ani ublížit, i kdyby mi šlo o život. Navíc bych musel být blízko Jonase a já nevěděl, jestli chci.
„Nebuď bačkora! Pojď bude sranda!“ vytrhl mě ze zamyšlení Lorrův hlas, který najednou vstal a než jsem se nadál, držel mě za ruku a vedl na malý plácek, kam Jonas předtím ukazoval.
„Nechci!“ vyškubl jsem se z jeho sevření a zamračil se.
Viděl jsem, jak Lorr protočil očima a odfrkl si.
„Budeš si teď hrát na ublíženého?“ zašklebil se Lorr.
„Vysmíváš se mi?! Nechte mě být! Copak to nevidíte?! Jsem zrůda! Proč to nedokážete pochopit?! Proč-“
Zbytek mého hysterického jekotu se změnil v zachrčení, když mě Lorr najednou objal, a prstem mi přikryl rty.
„Za prvé, nikdo si nemyslí, že jsi zrůda. Kromě toho, podívej na Siwara. Nemyslíš, že ho to trochu uráží? Za druhé, očekával jsem, že budeš bojovat, ne, že se změníš v hysterickou fúrii. Za třetí, kdybychom nechtěli, nejedeme s tebou. Za čtvrté, pořád jsi to ty a nikdo jiný. Jo, a abych nezapomněl, noci jsou tu chladné, takže bude lepší, když si lehneme spolu, abych tě mohl zahřát.“
Nevím, jestli si ze mě dělal srandu, nebo to myslel vážně, ale po jeho posledních slovech jsem zrudl a pokusil se vymanit z jeho sevření. Každopádně, podařilo se mu to, že jsem se zastyděl za své chování, zvláště když zmínil Siwara.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a podíval se na Jonase, usmál se, a pak zalétl pohledem k Siwarovi.
„Tak pojď, ukážu ti pár postojů, není to nic těžkého, tak se nemusíš bát.“
Upoutal mou pozornost znovu Lorr.
Mrkl jsem na Quiryna, ale pak už se musel soustředit na Jonase a na Lorra, kteří mi vysvětlovali základy a byli až moc blízko.
Jonas
Věděl jsem, že je princ mimo z toho, co se s ním stalo a co se děje. Ale že se zachová takhle, to mě překvapilo. Jako by to prostě najednou vzdal.
Už jsem měl nakročeno, že ho popadnu za loket, vytáhnu na nohy a případně ho pořádně proplesknu, aby se vzpamatoval. Ale vyřešil to za mě Lorr.
Jen jsem se podmračeně díval, jak na prince mluví, a všechno by bylo v pohodě, až na ty poslední slova.
Nakonec Tainnovi zřejmě došlo, že se chová jako hlupák, a omluvil se.
Společně s Lorrem jsme ho učili prozatím jen základům, jak se bránit, protože jsem věděl, že vzít do ruky meč a cvičit rovnou boj s mečem, by teď bylo zbytečné.
Nejdříve se musí naučit některým pohybům, reagovat na nepřítelovy útoky a pohyby, teprve potom může zkusit vzít do ruky meč.
Princ byl tak trochu nemehlo. A nebylo se co divit, když doposud necvičil. Ani nevím, proč ho k tomu král nevedl. Možná z něj chtěl mít opravdu někoho, kdo mu bude zcela připomínat královnu? Ať už to bylo, jak chtělo, byla to chyba. Jen tím podpořil princovu naivitu.
Cvičili jsme do doby, než byl princ schopen stát na nohách. Věděl jsem, že nás čeká dlouhá cesta, a bude potřebovat každou možnou chvíli k odpočinku. Ale takhle ho to unaví ještě víc, a on potom brzy usne, aniž by nějak dlouho přemýšlel nad svou situací a propadal chmurným myšlenkám.
Přes to všechno se ukázal nakonec jako učenlivý a docela i šikovný. Nebude trvat dlouho, a budeme moct přejít ke složitějším věcem.
Jedno mi však neušlo.
Princ, aniž by si to možná uvědomoval, měl o něco větší sílu než normálně.
Možná to je tou kletbou? Pokud ano, jeho síla bude větší s každým dalším dnem.
Není to zatím nic, s čím bych si neporadil, ale kdo ví, jak to bude vypadat za několik dní…
Ještě, než se uložil ke spánku, připravil jsem mu bylinný odvar z toho, co nám s sebou dal čaroděj.
Quirynovi jsem řekl, ať zkontroluje koně a zůstane blízko nich.
Moc se mu to nelíbilo, ale není tady na výletě. A může být rád, že jsem ho vzal s námi.
Tainn
Nikdy jsem si nemyslel, že cvičení bude tak složité.
I přesto, jak se Jonas s Lorrem snažili, připadalo mi, že mi to vůbec nejde a jen přešlapuju na místě.
Několikrát už jsem to chtěl vzdát, ale Lorr, jako by mi četl myšlenky, mě vždycky zastavil a popíchl dřív, než jsem vůbec něco řekl.
Nevěděl jsem, proč to dělá. Stejně jako jsem nechápal Jonase.
Proč si se mnou dělá takovou hlavu?
Proč se vůbec snaží mi pomoct?
Jen na příkaz mého otce?
Nejraději bych se ho na to zeptal, ale když konečně svolili, že můžu jít spát, byl jsem rád, že jsem se vůbec doplazil k provizornímu stanu, který jsem měl postavený jen já, zatímco všichni ostatní se rozhodli ustlat si pod širým nebem.
Siwar to tak chtěl. Prý nejsem zvyklý a mohlo by to být pro mě nepříjemné. Až si prý zvyknu, stan můžeme někde prodat a já budu spát s nimi.
Převzal jsem si od Jonase čaj, který by mi měl pomoct, a pak už se zavrtal pod deku.
Tohle bude moje první noc venku. Mimo mou postel v zámku.
Čekal jsem, že mi potrvá, než usnu, ale k mému překvapení mi hned padly víčka, a poslední, co jsem vnímal bylo, že někdo vlezl do stanu a lehl si ke mně.
To teplo bylo tak příjemné, že jsem se k němu schoulil a okamžitě usnul.
Přišlo mi, že jsem sotva zavřel oči, když mé útroby sevřela tak prudká bolest, až se mi málem zastavilo srdce.
Škubl jsem s sebou, vykřikl a vzápětí vyzvracel všechnu svou večeři.
Zmítal jsem s sebou v křeči, snažil se odstrčit ty ruce, co mě svíraly a bránily mi v pohybu, kopal jsem kolem sebe a stejně jako to začalo, tak to také skončilo.
V křeči jsem se vypjal, a pak jen zamrkal, když najednou všechna bolest odezněla.
Prudce jsem oddechoval a hleděl na Lorra, který se na mě trochu zamračeně díval.
Uvědomil jsem si, že stan je pryč, všichni ostatní jsou u mě a skrz stromy začíná prosvítat slunce.
„Co se stalo?“ zachrčel jsem a v puse pocítil kyselou pachuť.
„Podívej se sám,“ povzdechl si Lorr a podal mi malé zrcátko, které nosil u sebe.
Zatajil se mi dech, když jsem spatřil svůj odraz.
Černé čáry na krku postoupily, vlasy opět o kousek víc zčernaly, a mé oči…
Místo kulaté zorničky jsem měl svislou a světlá barva mých očí lehce potemněla.
Vrátil jsem Lorrovi zrcátko, všechny je odstrčil a vstal.
„Kam jdeš?“
„Pryč! Nechtě mě být! Copak nevidíte, že to nemá cenu?! Tímhle tempem to nestihneme i kdybychom jeli bez přestávek!“ zakřičel jsem na ně, a pak se otočil a vydal se prostě někam dopředu.
Quiryn
Buď se mi to zdá, nebo se něco změnilo. Po odjezdu z města jsem každou chvíli cítil ty pohledy. Jediný, kdo se na mě skoro nepodíval, byl princ, který se staral jen sám o sebe.
Přesto jsem se snažil držet blízko něj, jet po jeho boku. Ono to tak bylo i lepší. Jonas jel vzadu, Siwar vepředu, a Lorr se motal pořád někde kolem nás. Byli tak v pohotovosti a připravení na možný nečekaný útok.
Ale cesta nakonec utekla bez problému, a jen co setmělo, už jsme měli rozdělaný oheň, a vzápětí Jonas cvičil Tainna a dával mu rozhodně co proto. Opravdu ho vůbec nešetřil.
Zamračil jsem se, když mi Jonas poručil, abych zůstal u koní. Byli kousek, prakticky jsem byl s nimi hned vedle nich, ale už tak to stačilo na to, aby mi nenechali ani jedinou možnou chvíli zůstat blíž k princi. A pak ten stan…
Mračil jsem ještě víc, když jsem viděl, že ten zatracený zloděj leze za princem do stanu.
Budu se ho muset zbavit. Lorra a Siwara se budu muset zbavit. Nechám prince, ať se změní v příšeru, Jonas ho zabije, a já pak zůstanu s Jonasem a budeme společně oplakávat to rozmazlené princátko.
Nic nevydrží. I sebemenší bolest z něj dělá ufňukance.
Druhý den jsem byl vzhůru už nějakou chvíli, protože jsem byl zvyklý vstávat před rozedněním. Právě jsem dával koním vodu, když se princ s křikem probudil.
Prudce jsem se otočil, a „šokovaně“ hleděl na to, co se děje.
Princova kletba zas o něco pokročila. Snad bezděčně jsem si promnul prsty ruky, která tu kletbu do něj zasela. I kdyby to někdo chtěl zjistit, tím, že jsem ji přenesl na prince, už není po ní ani památky, i kdybych se změnil v kocoura.
„Tainne, neblázni!“ vykřikl jsem, když se princ rozhodl odejít.
Byl jsem rychlejší než ostatní, a brzy jsem ho dohnal. Popadl jsem ho i přes jeho protesty a vtáhl ho do náruče.
„Nevzdávej to. Všechno dobře dopadne, Tainne. Jsem tu proto, abych tě podpořil, a mám tě rád. Tak to teď nevzdávej, a nechtěj, abych se vrátil zpátky do zámku se špatnou zprávou. Já… Já bych se tam bez tebe nedokázal vrátit, Tainne,“ dodal jsem šeptem a vtiskl mu polibek do jeho vlasů.
Tainn
Neušel jsem moc daleko.
Najednou jsem se ocitl v Quirynově náruči.
Proč mi najednou vyvstalo na mysl, že bych byl mnohem raději, kdyby mě přišel obejmout někdo jiný?
Jenže Jonas nevypadal, že bych ho nějak zajímal.
Povzdechl jsem si a víc se přitiskl na Quiryna.
Má pravdu. Neměl bych to vzdávat. Slíbil jsem to. Navíc Qii se tak snažil a já byl rád, že je se mnou.
Udělal toho pro mě tolik.
„Bojím se Qii,“ zašeptal jsem plačky a víc ho sevřel, „moc se bojím.“
Co se ze mě vůbec stane?
Probudím se jednou ráno a zjistím, že jsem někdo jiný?
Všechny tyhle myšlenky mi běžely hlavou, ale musel jsem se vzchopit.
Odtáhl jsem se od Quiryna, usmál se na něj, a pak se vymanil z jeho sevření a vrátil se zase zpátky.
„Omlouvám se,“ zahučel jsem s pohledem upřeným do země, „jen… bojím se.“
Pak jsem se zadíval na Jonase. Jak moc rád bych se zase schoval v jeho náruči jako dřív, když mě něco trápilo.
Místo toho jsem si vzal od Siwara vodu, napil se a zatahal se za pocuchané vlasy.
„Budeš mě dneska zase trénovat?“ zamumlal jsem a cítil, jak mi hoří tváře, aniž bych věděl proč.
Viděl jsem, jak se Lorr usmál a Siwar přešel k ohni, aby ho rozhrábl a nad oheň postavil kotlík, abychom se nejspíš najedli, než vyrazíme dál.
Quiryn
Tak jo, na chvíli se princ vrátil zpátky ke mně. Jeho opětované objetí a šeptaná slova… Zatím se mi neztratil, a připomněl si, co pro něho sem.
Ale nepočítal jsem s tím, že se tak brzy odtáhne a půjde zpátky.
Jako bych znovu pro něho nic neznamenal. Jednou tak a vzápětí jinak…
V duchu jsem zaskřípal zuby, ale přesto jsem se v klidu vrátil zpátky stejně jako on.
„Je to takhle lepší, věř mi,“ ještě jsem se u něho na moment zastavil, když vyslovil svou prosbu, aby mohl zase dneska cvičit. „Jsi silný, zvládneš to.“
Pohladil jsem ho po zádech, a pak jsem se vrátil ke koním. Začal jsem se jim věnovat, a po očku sledoval, co bude dál.
A to, co se mi honilo hlavou, se mi vůbec nelíbilo. Nechali mě s princem na ten okamžik samotného, ale přesto jsem cítil ty skryté pohledy. Nevěděl jsem, kdo z nich to byl, kdo se dostal tak blízko, aby nás viděl. Ale vnímal jsem to jako skrytou hrozbu.
Jedno jsem věděl jistě. Jonas to nebyl. Ten by se neskrýval, a šel by rovnou k nám…
Jonas
Už zase. Zase jsem měl chuť jít s princem zatřepat, ale tentokrát mě předběhl Quiryn.
Nevím, co si tam kousek dál v lese řekli, věnoval jsem se ohni, a uklízel jsem nepořádek po princi.
Ale když se vrátili, princ se zdál být trochu víc v pohodě.
Po očku jsem se podíval na Quiryna. Ale nevěděl jsem, jakou hrozbu z něj Siwar cítí. Na co si mám dávat pozor.
Nevěděl jsem v tomhle ohledu nic.
„Budeme cvičit, ale až se večer utáboříme. Teď se musíme vydat na cestu. Včera jsme vyrazili po poledni, tak jsme se daleko nedostali. Dneska máme možnost nadehnat tu ztrátu. Takže se připravíme a vyrazíme. Quiryne, osedlej koně,“ ještě jsem se otočil na pacholka.
Jen přikývl a šel dělat, co má.
Zahrabal jsem ve svém vaku, vytáhl jsem hřeben a pak jsem přešel k princi.
„Sedni si, učešu ti vlasy,“ ukázal jsem na pařez.
Počkal jsem, až se Tainn usadil, pak jsem mu opatrně rozčesal rozcuchané vlasy, a nakonec jsem mu spletl cop, který jsem mu svázal stuhou.
„Tak se ještě najíme a pojedeme,“ vrátil jsem hřeben do vaku a pak jsem přešel k ohni, kde jsem se usadil a čekal, až dostanu svůj příděl.