Siwar
Probudil mě podivný pocit. Teda… spíš probral.
Od jisté doby totiž nepotřebuju spát, ale kvůli tomu, abych zbytečně na sebe neupozorňoval, dělám normální věci, jako kdysi. Posadil jsem se na prosté, přesto čisté dřevěné posteli, v hostinci, který mi byl doporučen.
Hostinský mě přijal, aniž by se mě na něco ptal, za což jsem mu byl vděčný a přidal zlatý peníz.
Mou mysl, než jsem zavřel oči, zaměstnával princ, kterého jsem dnes zachránil.
Jo, nejspíš to někdo jako on nebude mít lehké. Moc naivní, příliš laskavý. A navíc… krásný, to jsem nemohl popřít.
Nakonec jsem své přemýšlení vzdal, opláchl se, odzbrojil, ale tak, abych měl meč pořád po ruce a uložil se do postele. Sotva jsem však zavřel oči, něco mě vyrušilo.
A to něco nebylo zrovna příjemné.
Cítil jsem to. Tu temnotu, zlobu, vztek. Bylo to stejné jako tehdy.
Vstal jsem z postele, abych otevřel okno a snažil se vycítit, odkud to jde.
Nebyla to moje starost. Byl jsem potulný rytíř, ne čaroděj, a i když jsem o tom věděl své, není v mých silách zachránit všechno a všechny. Raději bojuju proti tomu, co má ruce a nohy a dá se zabít, než proti přeludům a kouzlům.
Než jsem však stačil rozpoznat místo, pocit zmizel.
Zamračil jsem se, ještě chvilku stál u otevřeného okna a nechal vítr ať mi profoukne vlasy, než jsem ho zase zavřel a zalezl si zpátky na postel.
Jonas
Přecházel jsem po pokoji tam a zpátky, když konečně dorazil lékař se svým pomocníkem.
Princ stále hořel, a chvílemi jen apaticky ležel, zíral před sebe prázdným pohledem, a vzápětí ho zas přemohly křeče, házel sebou a všichni jsme měli co dělat, abychom ho udrželi a on si ještě víc neublížil.
Bylo to divné. Přišlo to tak náhle, i když byl zdravý.
Promnul jsem si zápěstí pokousané od prince, a zahleděl se do okna. V tu chvíli jsem si i uvědomil, že vlastně i ten kocour zmizel. Jako by se polekal toho, co se tu najednou semlelo.
Král už byl zpravený, a já mohl jen čekat, kdy se přižene a nechá mi setnout hlavu za to, že jsem ho neohlídal.
„Co je to?“ zeptal se najednou lékař, když se konečně princ po jeho lécích natolik uklidnil, že ho mohl lépe prohlédnout.
Skláněl se nad ním a opatrně mu začal sundávat obvaz, který mu kryl poškrábaný krk.
Přiskočil jsem k nim a také se zadíval.
Zděšeně jsem se díval na odkryté škrábance, které se zanítily, pak během chvilky zčernaly a vzápětí zmizely. A kdyby jen to… Od místa, kde původně byly, se princi na krku objevily černé čáry. Jako by mu v žilách proudila černá krev, nebo jako by mu je na kůži někdo namaloval.
Byly krátké, některé končily na rameni, jiné pod uchem nebo pod bradou. A další směřovaly na jeho hruď.
„Zatím mě napadá… Někdo prince otrávil. Na jeho oslavě, buď jídlem nebo vínem, které vypil,“ narovnal se dvorní lékař a také jeho pohled byl zděšený.
Měl strach před královým hněvem, a já se mu nedivil.
„Blbost. Jedl a pil jsem všechno, co vzal do pusy princ. A já jsem v pořádku,“ zamračil jsem se a na důkaz mých slova jsem se hned svlékl do naha a nechal se prohlédnout.
Zatímco jsem se oblékal, lékař se vrátil k princi a znovu si ho pořádně prohlédl. Přejel prsty po místě, kde původně byly škrábance, a pak ruku rychle zvedl, jako by se spálil.
„Je to kletba… Někdo prince očaroval…“ vyskočil na nohy a couvnul o krok, jako by se i on měl tou kletbou nakazit. „Musíme najít někoho, kdo se v tom vyzná. A rychle!“
„Někoho znám,“ ozval se najednou silný králův hlas ode dveří.
Všichni do jednoho jsme se vzdálili do uctivé vzdálenosti, když rychlým krokem přešel k posteli a posadil se na ni vedle prince.
Pohladil ho po vlasech, po tváři, políbil ho na čelo a pak mu srovnal studený obklad.
„Nepohlídali jste ho. Byl to tvůj úkol, Jonasi!“ zamračeně se na mě podíval, a já si pomyslel, že přišla moje poslední hodina.
„Omlouvám se, králi,“ sklonil jsem hlavu.
Tady už nešlo o strach, ale o výčitky svědomí. Měl jsem obavy o prince a vážně mě to mrzelo. Měl jsem na něho víc dohlédnout. Neměl jsem ho spouštět z očí.
„Mám chuť ti srazit hlavu!“ křikl na mě, až jsem bezděčně couvnul. „Můj jediný syn! Jediné, co mi zůstalo po královně. Po mé ženě. A on teď-“
V tu chvíli se mu zlomil hlas, a rychle se otočil do okna a zadíval se ven. Nenápadným pohybem si otřel oči, zhluboka se nadechl a pak se vrátil pohledem k nám.
„Měl by být ve městě. Najděte ho, pošli do města stráže. Nepřehlédnou ho. Jmenuje se Siwar. Okamžitě ho přivedou na zámek. Zná kletby. Mohl by pomoci. Řekněte mu… Žádné příkazy… Ať mu řeknou, že ho prosím, aby přišel…“
Lorr
Vážně jsem si mohl gratulovat. I když…
Vyvázl jsem z toho nejspíš díky náhodě. Teda, jak se to vezme.
Kdyby se v té zahradě sladký princ neoddával neřestem, to, že někdo vyloupil královskou pokladnici, by možná zjistili, až kdo ví kdy. Samozřejmě, že jsem nevybral všechno. Jen pár kousků. Aby se to dalo odnést a dobře prodat.
No, ale když už mě chytili, právě jen díky tomu, že jsem viděl prince a něco, co bych neměl, jsem z toho vyvázl s hlavou na krku. Svůj lup jsem samozřejmě ale nedostal.
Když jsem pojedl a opláchl se, napadlo mě, že se projdu trochu po zámku.
To mi nikdo nezakázal a chvilku mě i napadlo, že vezmu nohy na ramena, ale to bych už nikdy neměl klid, a navíc mě docela zajímal náš slaďoučký princ.
Byl jsem v druhé části zámku, tam, kde bylo služebnictvo, takže jsem musel přejít na druhou stranu.
Nedělalo mi to velký problém. Tmu jsem měl rád a tma měla ráda mě.
Zhruba jsem si v hlavě rýsoval plánek zámku, podle toho, kde byla umístěná pokladnice, a právě se vracel s tím, že se zkusím mrknout k princi, když se strhl doslova poprask, a já se ani nemusel skrývat, a ani jsem nemusel hledat princovu komnatu. Dorazil jsem k ní ve chvíli, kdy nějaký mužský hlas, nejspíš lékař, prohlásil, že prince někdo proklel.
Zamračil jsem se. Tohle nebyla žádná sranda. Možná bylo opravdu načase zmizet. Ještě by z toho mohli obvinit mě.
Na poslední chvíli jsem se schoval, když do komnaty vrazil král.
Princ byl jeho jediný syn, a já se ani nedivil, že tak vyšiluje.
Už jsem chtěl odejít s tím, že se vypařím, když jsem zaslechl další králova slova.
Siwar? Ten Siwar? Znal jsem toho muže. Sice ne osobně, ale už dlouho jsem se s ním chtěl setkat.
Ano, věděl jsem, že je ve městě, i to, kde se právě nachází, ale to, že o něm bude vědět i král?
Znají se?
Ať už to bylo, jak chtělo, měnilo to situaci.
„Králi,“ vstoupil jsem do dveří a opřel se o rám.
Zadíval jsem se na prince a znovu se zamračil. Vypadal, jako mrtvý.
„Vím, kde Siwara najít. Pokud už neodešel, měl by být v hostinci u Černého koníčka.“
Jonas
Nejraději bych pro toho Siwara šel sám. Ale teď jsem se od prince nechtěl hnout.
A ani jsem nemohl. I když to neřekl král přímo, i tak chtěl, abych tu zůstal. Snad proto, že mě vidí jako hlavního viníka, že se stalo tohle?
Nikdy bych to nepřel ani nepříteli, pokud je to kletba. A hlavně, když jde o prince, kterého znám už takovou dobu. Nejraději bych byl na jeho místě. Raději bych si to s ním vyměnil, než by on musel trpět.
Je hodný, milý a laskavý, má rád všechny bez rozdílu, tak kdo by mu chtěl ublížit?
Jako bych hledal viníka, rozhlédl jsem se kolem sebe.
Ale jen jsem na sebe zbytečně upoutal pozornost.
„Jonasi!“ ozval se král, když ten malý zloděj domluvil. „Vyber ty nejlepší stráže, a pošli je do krčmy. V každém případě se budou chovat slušně! Žádné násilí, stejně by to nepřežili, kdyby to jen zkusili. Já potřebuji, aby sem přišel, ne aby ho sem dovlekli! Takže ho slušně požádají! Rozumíš? Pokud se dozvím, že něco bylo jinak, je to na tvou hlavu, i když tam nebudeš! Je ti to jasné?!“
Král se málokdy rozčílil, ale teď… Docela jsem se ho obával a věděl jsem, že by svou výhružku splnil bez váhání, a ještě by to byl on, kdo by zvedl meč, aby mě o tu hlavu připravil.
Poklonil jsem se a hned jsem spěchal na ubikaci strážných, abych s jejich velitelem vybral ty nejlepší a oni hned mohli jít do města.
„Vezměte si koně, a jednoho vemte i pro toho potulného rytíře. Není to vězeň, ale vážený host, a jeho přítomnost na zámku je nutná! Pokud něco pokazíte, tak, než mě král popraví, první budete na řadě vy! A postarám se o to osobně!“
Nechtěl jsem je strašit, ale nic jiného mi nezbylo, pokud jsem chtěl žít ještě aspoň pár roků…
Siwar
Dneska mi nejspíš nebylo přáno.
Asi jsem tou svou záchranou na sebe upozornil, nebo měl prostě král své zvědy všude.
Když pro mě přišli, nemělo smysl zapírat. A začínal jsem i tušit, proč tu jsou.
Prosba, ne příkaz, od krále, mé nejhorší domněnky jen posílila.
No, podívat se můžu. Za to nic nedám. A když už to takhle dopadlo, nebyl důvod krále odmítat.
Vládl moudře a očividně měl svého syna rád.
Už když jsme se blížili k zámku, tak jsem to cítil. Bylo to jako hustá lepkavá mlha, která se vám dostane do těla a zadusí zevnitř. Nikdo jiný to nemohl cítit. Ale já, který si tím prošel, ano.
Odvedli mě až do princových komnat, kde byl muž, kterého jsem potkal ve městě, pak jeden další, který se tam nehodil, král, lékař a pár služebných. Princ ležel na posteli a opravdu nevypadal dobře.
„Siware!“ vykřikl král, když mě spatřil a vyskočil na nohy.
„Ať všichni odejdou,“ zabručel jsem místo odpovědi a ukázal na toho, co jsem znal z města a toho, co sem nepatřil, „kromě těchto dvou a vás, králi.“
„Vaše Výsosti…“ ozval se ten lékař, ale král ho zastavil pohybem ruky.
„Běžte. Tenhle muž nemá důvod nás ohrozit,“ rozkázal, i když se díval pořád na mě.
„Ale jeho jednání…“ nedal se odbýt, a dokonce přispěchaly i stráže.
„Může si to dovolit,“ zamračil se král a dost důrazně dal najevo, že už nestrpí žádné odmlouvání.
Nepatrně jsem přikývl, a pak ustoupil kousek stranou, aby mohli všichni odejít.
Když se zavřely dveře, sundal jsem si kapuci z hlavy a odhalil tak svou tvář. Nevím, jestli mě král už někdy viděl, ale nehnul ani brvou. Dokonce ani ti dva ne a já se nepatrně pousmál.
Přešel jsem k posteli, sedl si na ni a oddělal plátno, které přikrývalo princův krk a odkud jsem cítil nevětší zlo.
„Do čeho ses to dostal, chlapče?“ zašeptal jsem spíš pro sebe a sáhnul si do pláště.
Vytáhl jsem dva váčky a jeden podal tomu muži z města.
„Rozmíchej to se studené vodě. Musí být studená, ne teplá. A ne víc než pohár.“
Z druhého váčku jsem vyndal pár usušených bobulí, pootevřel princi ústa a donutil ho je spolknout.
Sundal jsem mu mokrý ručník z čela, odhodil přikrývku a svlékl z něj noční košili.
Možná se to králi nelíbilo, ani tomu druhému, ale neměl jsem čas nic vysvětlovat.
„Ten pohár,“ mávl jsem rukou na muže, a když mi ho podal, smočil jsem v něm prsty a na princovo čelo nakreslil neviditelný symbol. Takhle jsem pokračoval po celém jeho těle, a když jsem domaloval poslední znak, symboly zazářily, princ se napjal, vykřikl, a když symboly zhasly, on dopadl zpátky na postel.
„Siware!“ vykřikl král, ale já se na něj jen podíval a ustoupil stranou.
„Měl by být v teple. Bude mít nejspíš ještě horečku, ale bolesti už minimální. Za dva tři dny bude schopen postavit se na nohy,“ viděl jsem, jak si král oddechl, když zjistil, že jeho syn je v pořádku, a dokonce už i dýchá pravidelněji a silněji mu bije srdce. „Ale to nemění nic na tom, že ten, co to udělal… Králi, neříkám to rád, ale váš syn… pokud ho chcete ušetřit trápení, jeho i sebe, měl byste ho rovnou zabít. Ta kletba je velmi silná a nějakými mastmi nebo zaklínadly ji nezrušíte. Tohle vytvořil někdo velmi silný a někdo plný té nejohavnější zloby. A… řekl bych, že je to nejspíš mířeno proti vám. Nedokážu si totiž představit, že by si princ někoho tak znepřátelil.“
Jonas
Čekali jsme na můj vkus dlouho, než se ozval dusot koní na kamenné dlažbě před zámkem.
Myslel jsem, že mezitím vystojím díru. Kdybych mohl, přecházel bych sem a tam, ale nedovolil jsem si to vůči králi. Nechtěl jsem ho ještě víc rozčílit.
Měl jsem strach, to jo, ale chápal jsem i jeho rozčílení. Královna byla skvělá žena, všichni ji tu měli rádi, a její syn, mladý princ, je její věrná kopie.
Po celou dobu jsem pozoroval prince, a byl nachystaný při sebemenším náznaku k němu přiskočit s pomocí.
Z myšlenek mě vytrhla ozvěna těžkých kroků, rozléhajících se po zámecké chodbě. A vzápětí se ve dveřích ukázal ten muž. Trhnul jsem sebou, protože jsem ho okamžitě poznal, i když ukrýval svou tvář. Ani předtím jsem ho pořádně neviděl, ale tento člověk se nedal s nikým splést.
S napětím jsem sledoval, co dělá. Chtěl jsem ho od prince v jednu chvíli odstrčit, ale pohled na krále mě znovu zastavil.
Věří mu on, musím mu věřit i já. Král by nikdy nedovolil, aby se k princi s jeho svolením přiblížil někdo, kdo by mu chtěl ublížit.
„Zabít?!“ vykřikl král a zle se na toho Siwara podíval. „Nikdy! Nikdy to nedovolím! Musí být jiný způsob, jak ho zachránit! Jestli je to kletba… Vím o někom, kdo by mohl vědět, jak tu kletbu zrušit! Jonasi!“
Král se na mě otočil a rychle ke mně došel. Popadl mě za halenu a prudce si mě k sobě přitáhl.
„Okamžitě se připravíš a půjdeš do severního lesa! Na nejvyšším kopci žije starý čaroděj. Zná magii, může vědět něco o tom, jak prince zachránit. Řekneš mu o všem, co jsi tady viděl, a požádáš ho o radu! Cesta ti bude trvat nanejvýš čtyři hodiny, když si vezmeš koně! Do zítřejšího večera budeš zpátky, rozumíš?! Běž, a to okamžitě, a nevracej se bez dobrých zpráv!“
Král mě prudce odstrčil, a vrátil se ke svému synovi. Sedl si znovu k němu na postel a vzal jeho ruku do svých dlaní.
„Nenechám ho zabít! Nikdy! Nemohl bych se Eleanor podívat do očí, až se jednou sejdeme tam nahoře,“ na krátko se podíval ven k nebi. „Jonasi! Proč ještě stojíš? Okamžitě jdi! A vezmi si někoho s sebou, pro jistotu!“
Neměl jsem na vybranou. I když jsem chtěl být s princem, musel jsem jít. A tohle opravdu byla možnost, jak ho zachránit, pokud je ten čaroděj tak mocný, jak se o něm říká…
Lorr
Tak tohle byl Siwar v celé své kráse. Slyšel jsem zvěsti o tom, co se mu stalo, jednou jsem ho i zahlédl, ale nikdy jsem mu přímo nestál tváří v tvář. Jeho věk bylo těžké odhadnout. Mohlo mu být třicet, ale i šedesát.
Chápal jsem ale, proč většina lidí si od něj drží odstup a on sám nikde nevydrží. A navíc skrývá svou tvář.
Docela mě překvapilo spíš to, že chtěl, abych zůstal. Možná o mě věděl?
Netuším. Pozorně jsem sledoval, co dělá a pozoroval i toho Jonase. Přišlo mi, že k princi má možná blíž, než tvrdí nebo než si sám připouští. Nehledě na to, že i když byl oblečený, nešlo si nevšimnout na jeho kalhotech jistých skvrn.
Že by princův sluha dokončil to, co nedokončil princ s pacholkem v zahradě?
Když Siwar skončil a prohlásil, že by měl král lepší, kdyby prince rovnou zabil a ušetřil jeho trápení, čekal jsem, že ho král nechá rovnou pověsit. Ale on se na něj jen zle podíval, a jak jinak než rázně, to zamítl.
„Znám cestu. Pojedu s tebou,“ nabídl jsem se, když král poslal Jonase za čarodějem na Severní kopec.
Už jsem u něj jednou byl, ve vší počestnosti, samozřejmě, protože se mi dostal do ruky šperk, který byl údajně prokletý.
Když král přikývl a vyhodil nás vzápětí oba dva, vydali jsme se rovnou ke stájím.
Tainn
Nechápal jsem, co se děje. Tohle byly ty nejhorší narozeniny. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole, jestli je den nebo noc, měl jsem v jednu chvíli pocit, že mě upalují za živa, v druhé, že mě trhají na kusy.
Slyšel jsem hlasy, ale slovům nerozuměl, cítil jsem chlad, ale hned ho zase nahradila horkost.
Špatně se mi dýchalo a nebyl jsem schopný pohnout ani prstem.
Připadalo mi to jako věčnost, a kdybych mohl mluvit, už prosím někoho, aby mě zabil a ukončil to.
Po nějaké době jsem ucítil, jak se mě znovu někdo dotýká. Ale tohle byly jiné doteky. Studily a jakoby se snažily rozehnat tu bolest. Něco kyselého se mi dostalo do krku, částečně pročistilo mysl a já tak už zřetelněji cítil, jak se mě znovu ty ruce dotýkají a něco na mé tělo kreslí.
A vzápětí na to přišla nárazová spalující bolest, tak silná, že jsem myslel, že nadešla moje poslední minuta. Ale jak rychle přišla, tak rychle odezněla a já…
Pocítil konečně úlevu.
Cítil jsem pořád horkost, ale bolest ustoupila, začalo se mi lépe dýchat, mysl se projasnila, a byl jsem se schopný už pohnout. Nejspíš jsem hned usnul nebo omdlel, protože když se mi podařilo rozlepit oči a zasténat, do pokoje pronikalo světlo a svěží vánek. Zmateně jsem zamrkal a snažil si vzpomenout na to, co se stalo.
„Tainne! Synu!“ vytrhl mě silný hlas mého otce, a on se najednou objevil v mém zorném poli.
„Otče…“ zachrčel jsem a rozkašlal se, „vo… du…“
Něčí silné ruce mě z druhé strany podebraly, abych se mohl posadit, a otec mi přiložil ke rtům číši se studenou vodou.
Koutkem oka jsem zahlédl něco stříbrného, ale má zmatená mysl to nebyl schopna ještě pobrat, stejně jako to, proč je tu se mnou otec.
„Co se… stalo?“ zachraptěl jsem, když mě zpátky uložili na postel.
„Řeknu ti to, až ti bude lépe, ano?“
Zaslechl jsem v otcově hlase smutek?
„Teď lež a odpočívej. Nic není důležitějšího, než aby ses zase postavil na nohy. Podle Siwara to bude trvat ještě dva dny.“
Siwar? Kdo je Siwar?
„Jonas?“ zaskřehotal jsem místo toho nahlas.
„Musel naléhavě odjet pro pomoc. Měl by se do večera vrátit. Já budu muset taky odejít, ale postavím před tvůj pokoj stráž. Kdyby cokoliv, zakřič, a jak to půjde, zajdu se na tebe zase podívat, ano?“ otcova dlaň na mé tváři mě donutila zavřít oči a pokusit se něco jako o úsměv.
Nic z toho jsem nechápal, ale přikývl jsem a nechal se zabalit do peřin.
Pocítil jsem rty na svém čele a pomalu se zase začal propadat do spánku.
Poslední, co jsem zaslechl, ale moc nepochopil, bylo, jak otec při odchodu na někoho mluví a říká mu, ať se okamžitě zahájí pátrání, že chce vědět, co se jeho synovi stalo, a hlavně kdo mi něco takového mohl udělat.
Quiryn
Něco se dělo. Bylo to poznat, protože všude kolem najednou bylo až moc živo.
Zábava vážených hostů se ze zámeckých zahrad přesunula do zámku, a služebnictvo, které přišlo, se začínalo pomalu rozcházet a poklízet zahrady.
To by bylo vcelku normální. Ale během chvíle se všude zvýšil počet strážných, kteří procházeli celý zámek včetně přilehlých pozemků a dalších budov. Vyptávali se, zda někdo neviděl něco podezřelého, někoho, kdo by sem nepatřil a nebyl ohlášený host.
Když došli ke stájím, vyptávali se nás všech, včetně pacholků a podkoní od hostů.
„Ne, nevšiml jsem si ničeho. Přišel jsem od prince, chvíli jsem si zdříml tady na seně, ale jinak jsem se odsud nehnul. Měl jsem po celou dobu zavřeno, a venku chodí lidi, takže se jedině zeptat jich…“ ukázal jsem ven na ostatní. „Můžu vědět, co se stalo?“
„O to se nestarej, a raději si dělej svoji práci. Kdo ví, jestli jsi tu vůbec byl,“ odbyl mě strážce.
„Tak hele, venku pořád někdo byl, zeptej se jich,“ zamračil jsem se. Dveře jsem měl zavřené na petlici, a jak vidíš, odsud se nedá jinou cestou dostat ven. A tou škvírou se rozhodně neprotáhnu,“ ukázal jsem na dva větrací otvory až nahoře pod stropem, které se navíc musely otvírat dlouhou tyčí s hákem.
Strážce se podíval na dveře, pak se rozhlédl po seníku, a nakonec se otočil a odešel za ostatními, kteří celou noc byli venku, popíjeli, ohřívali se u ohně a povídali si mezi sebou.
Spokojeně jsem se díval, jak se doptává, a jak mu pacholci potvrdili, že co jsem se vrátil, tak jsem se ze seníku nehnul.
Ta noc utekla rychle, a i když jsem od samého svítání byl už zase na nohách, přesto den rychle utíkal, a situace se vůbec nezměnila. Pořád tu bylo cítit napětí a zvýšená ostraha.
A ani princ se neukázal. Nejspíš ani nemůže… Služebnictvo si už začínalo šuškat, a já se pro sebe jen ušklíbl.
Ale informace, že mu prý už je o něco lépe, mě docela zaskočila. Budu se muset přesvědčit, jak na tom je. Nejspíš někdo zasáhl… Ale, nemělo by to mít vliv. Toho starého čaroděje z Jižního kopce jsem zabil. A byl to nemocnější čaroděj v království.
Během dne jsem se také dozvěděl, že Jonas byl vyslán na výpravu s tím zlodějíčkem, kterého v noci chytl.
Docela zajímavé, ale i znepokojující. Pokud byli vysláni na výpravu, už ví, že je princ pod kletbou. A s největší pravděpodobností teď hledají možnost, jak kletbu zrušit.
A tím, co jsem se dozvěděl z klepů od služebnictva, jsem měl jasný plán na večer…
Půjdu za princem a sám se přesvědčím, jak to vypadá…
Zadíval jsem se na stolek, kde ležela v plátně zabalená kniha kouzel, a pak jsem vyšel z pokoje, abych si udělal svoji večerní práci co nejdříve.
Tainn
Nevím, kdo co udělal, ale opravdu už jsem se cítil čím dál lépe.
Sice jsem měl pořád horečku a řekl bych, že i blouznil, ale bolesti jsem měl minimální.
Nechal jsem se nakrmit, když přišla služebná a opět mě přidržely v sedě ty silné ruce.
Znovu jsem se ptal na Jonase a znovu mi bylo řečeno, že tu není.
Pokoušel jsem se ptát, co se stalo, ale nikdo mi neuměl, nebo nechtěl odpovědět.
Chvílemi jsem usínal, chvílemi jen zíral do stropu, občas se na mě někdo přišel podívat, ale já chtěl, aby přišel jen ten jeden. Proč tu není, když ho nejvíc potřebuju?
Nejspíš jsem asi znovu usnul, protože mě probudily doteky a já zjistil, že mě někdo omývá.
Pokoušel jsem se zaostřit, ale cítil jsem, jak horečka zase stoupá a viděl jen nezřetelný obrys něčeho stříbrného.
„Jona… si…“ zachraptěl jsem, ale téměř vzápětí upadl do spánku.
Siwar
Bohužel jsem nedokázal to, co po mě král žádal.
A to, najít viníka. Ano, sice jsem cítil stopu kletby, ale ta byla rozeseta všude.
Nedalo se určit, kdo to udělal. Nemusel to být nikdo ze zámku a mohli to být všichni.
Bylo na králi vidět, jak je z toho zdrcen, i když se navenek snažil působit silně. Zvláště, když jsem mu naznačil, že příčinou by mohl být on, pokud si princ nějakým způsobem někoho neznepřátelil, což král rázně odmítl.
Slyšel jsem o čaroději ze Severního kopce, ale věděl jsem, že nejspíš nepomůže. Spíše jsem se obával toho, že princ bude muset podstoupit to, co já. Jenže…
Vydrží to? Já byl tehdy cvičený k boji, byl jsem rytíř, i když jen o málo starší než princ.
Ale mnohem silnější, a i tak mě to málem porazila. Nehledě na to, že moje kletba nebyla zdaleka tak silná jako ta, co byla uvalena na prince. Ten, kdo to udělal, musel mít neuvěřitelný důvod pro pomstu.
Ptát se krále, koho si v průběhu let znepřátelil, nemělo cenu. Byl to král. Vždycky měl nepřátele.
I když se král snažil, aby se hlavní příčina princovi nemoci nerozšířila, začaly se šířit všemožné drby.
Ti, co chodili k princi ho kontrolovat, král zavázal přísahou mlčení pod pohrůžkou smrti, ale na zámku mají i stěny uši.
Chodil jsem za princem, kdykoliv to bylo možné.
Jeho stav se lepšil, i když horečka neustupovala.
„Omyl jsem jeho tělo, znovu ošetřil, takže teď by měl v klidu spát. Nechej před jeho pokojem stráže, ale ať ho zbytečně neruší. Potřebuje nabrat co nejvíce síly,“ řekl jsem králi, když jsem se vrátil od prince.
Quiryn
Několikrát jsem zkontroloval, že mám všechno hotovo a v pořádku, aby mě nikdo potom nehledal. Od podkoního jsem dostal přikázáno si odpočinout. Aby taky ne, když jsem až na malou přestávku, co jsem byl s princem, neustále pobíhal, dva dny v kuse se nehnul od stájí.
Hosté se pomalu rozjížděli, a těch, co ještě zůstali, už nebylo mnoho, takže práci kolem jejich koní už zvládli pomocní pacholci. A taky stáje teď kvůli tomu, co se stalo princi, hlídali i stráže.
„Pořádně si odpočiň,“ uhnul mi jeden ze strážců, kteří teď hlídkovali na každé chodbě zámku.
Nebylo tu jediné místo, kde by někdo z nich nebyl. Neustále byl celý zámek pod dohledem, a tak bylo nemyslitelné, abych se k princi dostal normální cestou.
„To mám v plánu,“ ještě jsem na něho mávnul, když jsem vcházel do svého pokoje.
Zavřel jsem za sebou a hned zasunul petlici, aby nikdo ani náhodou do pokoje nevešel. A pokud bude někdo něco chtít, můžu říct, že jsem tvrdě spal.
Hned jsem se svlékl a pořádně se celý umyl, abych nesmrděl koňmi. Nechtěl jsem za sebou nechat jakýkoliv důkaz. Oblečení jsem teď na sebe nedával, nebylo třeba.
Vzal jsem knihu kouzel a nalistoval tu správnou stranu. Pořádně jsem si znovu několikrát přečetl kouzlo, abych se ujistil, že si to dobře pamatuji, a pak jsem ji zabalil zpátky do plátna a uložil do truhly pod mou postelí, kterou také chránilo kouzlo.
Otevřel jsem to malé okno, které jsem tu měl, podíval se ven, a když byl vzduch čistý, aspoň na chvilku, vyskočil jsem ven. Rychle jsem okenici přivřel, a pak už se v kočičím rouše rozběhl k oknům princových komnat.
Jeho pokoje byly na patře. Ale mě nedělalo problém přeskákat po terasách a římsách až nahoru, kde jsem se po další širší římse prošplhal až k jeho oknu. Když jsem míjel Jonasův pokoj, pohledem dovnitř jsem se ujistil, že se opravdu ještě nevrátil, a teprve potom jsem už přeskočil na princovo okno a vběhl rovnou dovnitř.
Než jsem se odhodlal změnit zpět v člověka, ujistil jsem se, že opravdu je princ sám a spí.
Postavil jsem se doprostřed pokoje, rozpažil jsem ruce dlaněmi vzhůru. Ohořelým dřevem jsem na ně namaloval symboly, které po mých prvních slovech kouzla začaly zářit. Světlo se v provazcích rozlezlo do pokoje a vpilo se do každé stěny, okna i dveří. A pak to všechno zhaslo.
Přešel jsem ke dveřím a zaklepal na ně.
Slyšel jsem stráže, které byly před nimi. Ale oni na mé zaklepání nereagovali.
Spokojeně jsem se usmál. Ať už se tu stane cokoliv, nikdo venku nic neuslyší…
Přešel jsem k posteli, posadil se vedle prince a stáhl jsem mu vlasy z čela.
„Jsem u tebe, můj princi,“ promluvil jsem na Tainna a políbil jsem ho na jeho teplé čelo.
Tainn
Nejspíš jsem se ani jednou neprobudil.
Teprve až ve chvíli, kdy jsem zaslechl šepot a něco se mi přitisklo na čelo, zasténal jsem a snažil se rozlepit oči. Připadalo mi, jakoby mě někdo tahal z bahna. Tělo nebolelo příliš, ale horečka udělala svoje. Pokoušel jsem se zaostřit, ale viděl jsem před sebou jen mlhavý obrys.
Ale ten úsměv a ty slova, které mi došly až o chvilku později…
„Jona… si…“ zachraptěl jsem a podařilo se mi zvednout ruce, které jsem zahákl za jeho krk.
To, že má delší vlasy mi nějak v tu chvíli ani nedošlo, a že je celkově menší taky ne.
„Můj… Jonasi… chyběl… jsi mi… proč… jsi mě… tu… nechal… samotné… ho… neopouštěj… mě… neo… pouštěj…“ cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, a jak se snažím zvednout a přitisknout se na jeho tělo.
Tak moc mi chyběl!
Matně mi problesklo hlavou, že jsem si ani jednou nevzpomněl na Quiryna, ale na Jonase myslel celou dobu, co jsem mohl. Ale má mysl se vzápětí zase zakalila a já rázem na své myšlenky zase zapomněl.
„Jona… si…“ zaskučel jsem znovu a konečně se mi podařilo posadit a opřít se o něj.
Ani mi nedošlo, že jsem pod dekou celý nahý. Nějak mi to v tuhle chvíli bylo jedno. Možná jsem chtěl, aby mě tak Jonas viděl. Možná jsem si přál i něco víc.
Vždycky jsem ho měl rád. Ze začátku byl pro mě jako bratr, ale později možná i něco víc, aniž bych si to sám přiznal.
Ale teď, mou horečkou zmítaná mysl, chtěla říct to, co jsem dříve nedokázal nebo se neodvážil.
„Jonasi… potřebuju… tě… zůstaň… u mě… neodchá-zej…“ vydechl jsem, když se mé čelo opřelo o to jeho.
Měl vždycky Jonas zelenkavé oči? Nebo se mi to jen zdá?
Quiryn
Narovnal jsem se, když princ otevřel oči a promluvil. Stáhl jsem obočí, a zatnul ruce v pěst.
Proč Jonas?
A jako by to nebylo málo, znovu na mě mluvil jako na Jonase.
Měl jsem v tu chvíli chuť ho rovnou zabít. Žádná kletba, žádná přeměna, prostě smrt a okamžitá.
Musel jsem se zapřít o matraci, když se mi skoro natlačil na klín. Byl horký, a zřejmě ve mně viděl někoho jiného. To by tak nevadilo. Ale proč právě Jonase?
Moje ruce se pomalu zvedaly, hladil jsem po pažích, po ramenou, až skončily na jeho krku. Prsty se mi pomalu stahovaly k sobě…
Stačí tak málo a bude po něm. Ale jeho povzdech mě vrátil zpátky.
Ne, zabít ho, by pro něj bylo moc rychlé. Bude trpět. Král bude trpět, stejně jako trpěli mí rodiče.
Ať si to užije stejně jako oni, jako já. Nebude mít syna, na kterého by mohl být pyšný. Bude mít zrůdu, která bude nebezpečná pro lidi, a on sám ho bude muset nakonec zabít.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
Kousek jsem prince od sebe oddálil a podíval se na něho pozorněji.
Černé čáry se mu táhly od zranění, které jsem mu způsobil. Měl je zatím jen na kousek, ale brzy budou po celém těle, až se z něj stane chiméra.
Ani nechci vidět, v co se takový krásný princ změní.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že je vlastně nahý. Znovu jsem si ho na sebe přitiskl. Jeho horké tělo hřálo a mírně se chvělo. Byl mimo sebe, ale na životě ho to neohrožovalo. Aspoň prozatím.
Správně, nezabiju ho hned, budu se dívat, jak trpí. Jak mizí jeho krása a důstojnost.
Vezmu mu i to poslední, co ještě může nabídnout. Jeho nedotčenost. Vezmu mu zbytek jeho důstojnosti…
„Máš horečku, Tainne,“ zašeptal jsem mu do ucha, a ještě víc ho na sebe natiskl, aby cítil i mé nahé tělo.
Ruce jsem přesunul dozadu, a začal ho hladit po zádech a po zadečku, a vtiskl jsem mu na rameno a krk několik horkých polibků.
„Jsi krásný, princi. Moc krásný, a já ti slíbil, že ti ukážu všechno. Úplně všechno…“
Tainn
Na okamžik se mi zdálo, že Jonas je nějaký jiný. Cítil jsem z něj napětí a jeho ruce na mém krku byly v jednu chvíli až moc těsné.
Jenže pak si mě přitiskl na sebe a já zjistil, že je taky nahý. Zasténal jsem a znovu ho pevně objal.
„Jonasi…" vydechl jsem, když jeho ruce sjely po mých zádech na zadeček.
Vážně mi něco takového slíbil? Opravdu?
Víc jsem na něj zatlačil, až dolehl na záda a já se na něj obkročmo posadil.
„Jonasi… ukaž mi…všechno…" vydechl jsem a několikrát se klínem otřel o ten jeho, než jsem se sklonil a nabídl mu své rty. Ani jsem nevěděl, kde se to ve mě bere, ale mé tělo převzalo nade mnou kontrolu a samo si řeklo, co chce.
„Jonasi…" zasténal jsem znovu a mé ruce se rozeběhly po jeho těle.
Otíral jsem se o něj, mé rty sklouzly po jeho těle níž, zkoumal jsem, ochutnával, a mé tělo se začínalo čím dál víc třást. Ale tentokrát ne horečkou, ale něčím úplně jiným. Měl jsem pocit, jako bych tohle už zažil, ale mysl prostě nechtěla spolupracovat.
Quiryn
Znovu jsem měl chuť pořádně stisknout ten jeho ladný krček.
Ale ovládl jsem se. To, co bude, pro mne znamená daleko větší zadostiučinění, než kdybych ho na místě zabil.
Vědět, že já budu ten, kdo princi zcela vezme jeho poctivost, kterou už nikdy nebude moct nabídnout nikomu jinému.
Poprvé je vždy jen jednou a nikdy víc.
Když mě povalil na záda, mrknul jsem ke dveřím.
Ale zdálo se, že mé kouzlo drží dobře, a nic z toho, co se stane tady, nikdo neuslyší, i kdyby měl ucho přilepené na dveřích.
„Ukážu ti všechno, Tainne,“ zachraptěl jsem, když se princ sunul dolů po mém těle.
Zatím jsem ho nechal. Chce to, má to mít… Nechal jsem ho zjistit, jaké to je, když vezme něčí penis do pusy. Že je to tak příjemné, že se sám přitom ještě víc vzruší.
Opřel jsem se o loket a pozoroval ho. Druhou rukou jsem protahoval jeho vlasy, a sem tam mu je sevřel a určoval hloubku zásunu. Musel můj penis mít snad až v krku, ale za ten příjemný pocit to rozhodně stálo.
„Princi… Princi, ukážu ti něco lepšího…“ chytl jsem ho za vlasy a zastavil ho.
Potáhl jsem ho nahoru a pak ho převalil na břicho. Klekl jsem si za něho, zvedl jeho zadek do vzduchu, až si musel kleknout, a hned zabořil tvář mezi jeho půlky, abych jazykem i prsty pořádně potrápil jeho dírku. Abych ho rozdráždil tak, že to bude chtít hned, bez ohledu na bolest.
Přesto jsem se natáhl ke stolku a strčil prsty do dózy s hojivou mastí, abych se zbytečně nezdržoval.
Mám plán, a ten chci dokončit. A nepotřebuji, aby se tu teď někdo dobýval a překazil nám to, jak se stalo už dvakrát.
Pořádně namazané prsty jsem potáhl po jeho rýze, a pak jsem jeden a vzápětí hned druhý zasunul dovnitř až po klouby, a druhou rukou jsem si začal pohrávat s jeho pytlíkem a penisem.
Tainn
Byl to zvláštní pocit.
Chvilku jsem měl pocit, že se udusím, ale brzo jsem přišel na způsob, jak to vydržet.
A musel jsem uznat, že je to víc než příjemné a hlavně… vzrušující?
Než jsem však stihl udělat něco dalšího, Jonas mě vytáhl nahoru, převrátil na břicho a vzápětí už jsem měl tvář zabořenou v polštáři.
Vykřikl jsem, když jsem ucítil jeho jazyk mezi svýma půlkami, a pak už jsem hlas nedokázal ovládnout, když mi tam strčil i prsty.
Začal jsem se proti němu prohýbat, slintal jsem do polštáře, křičel, prosil a sténal, byl jsem jako na roztrhání a srdce hrozilo vyskočit z hrudi. Něco takového jsem ještě nezažil a chtěl jsem víc.
„Víc… prosím… víc… už to… nevydržím!" zakřičel jsem, když se na mě valil tak silný pocit, až mi vyhrkly slzy.
Nikdy jsem si nepomyslel, že s Jonasem skončím takhle. Vždycky mi přišlo, že si spíš drží odstup.
Ale tohle…
Tohle bylo jako splněný sen.
Quiryn
Vzrušovalo mě vidět prince v tomhle stavu. On nebyl ten, po kom toužím, ale i tak to stálo za to.
Vzrušil mě svým sténáním, svými výkřiky, i tím, jak se prohýbal a narážel na mé prsty.
Moje snaha se blížila ke zdárnému konci, a já to hodlal dotáhnout.
Když vykřikl že chce ještě víc, že to už nevydrží, na moment jsem stiskl jeho penis u kořene, aby se mi tak brzy neudělal.
Vytáhl jsem z něho prsty, propleskl ty jeho dokonalé půlky, a pak se narovnal a jeho jsem převrátil na záda. Mastí jsem promazal svůj penis, aby to nedrhlo ani trošku, a pak jsem prince popadl za kotníky a pořádně mu roztáhl nohy.
„Chceš víc?“ podložil jsem jeho zadeček polštářem, aby byl pěkně vystavený a já měl lepší přístup.
„Máš to mít…“
Naklonil jsem se nad ním, políbil ho na břicho, potrápil bradavky, na krku jsem mu udělal značku, a skončil u jeho rtů. Nastavil jsem se proti němu, párkrát jsem se otřel penisem mezi jeho půlkami, než jsem se zastavil u jeho dírky.
„Teď ti ukážu tu pravou rozkoš, drahý Tainne,“ zašeptal jsem do jeho ucha a s těmi slovy se penisem natlačil na jeho vstup.
Krásně jsem si ho připravil a promazal. Vklouznul jsem do něj na jeden příraz. Byl doteď nepoužitý, byl těsný, a bylo to tak intenzivní, že jsem na moment ztratil dech.
Zachrčel jsem do jeho rtů, jak mě to překvapilo. Na okamžik jsem ztuhnul, ale když jsem ucítil jeho nepatrný pohyb, vzpamatoval jsem se.
Začal jsem ho líbat, a současně do něj najíždět. Mé přírazy byly zpočátku pomalé, vždy jsem skoro vyjel, ale na poslední chvíli přirazil zpátky. A postupně se mé nájezdy zrychlovaly, když mě to jeho těsné teplo bralo strašně velkou rychlostí tam, kde čekalo už jen to nejlepší z celé noci…
Tainn
Nevěděl jsem, co přijde dál.
Vlastně jsem jen tak napůl vnímal všechno, co se dělo.
Ocitl jsem se na zádech a zase uslyšel ten podmanivý hlas. Zasténal jsem, a pak znovu, když si mě Jonas vystavil.
Skoro jsem ani nedýchal, když jsem ucítil tlak tam dole.
Napřed jsem se lekl a chtěl zaprotestovat, ale v tu chvíli se Jonas pohnul.
Málem jsem vypustil duši a myslím, že na okamžik i zapomněl dýchat. Bylo to… divné. Ten tlak, ta velikost, něco cizího uvnitř mě…
Zavrtěl jsem se, snad abych si zvykl a v té chvíli se Jonas sklonil, políbil mě a začal se pohybovat.
Teď už jsem svůj hlas neovládal. Zatnul jsem ruce do jeho paží, začal se proti němu propínat, prosil ho, sténal, křičel.
Pocítil jsem zvláštní pocit, tak nový, a přitom podivně povědomý, a než jsem stačil cokoliv říct, celé mé tělo ztuhlo v křeči a já v sobě Jonase ještě víc sevřel.
Úplně jsem se na něj narazil, prohnul se v zádech, a pak mé tělo doslova vybouchlo.
Ani nevím, co jsem vydával za zvuky, připadalo mi, že to snad nikdy neskončí, jak silné a krásné to bylo.
Quiryn
Tak o tom se mi nesnilo ani v těch nejdivočejších snech.
To, co princ dělal, jak to prožíval, tak o tom se druhým může jen zdát. Přes všechno, co jsem k němu v hloubi své duše cítil, musel jsem uznat, že to byl nádherný pohled. A vidět to, ještě víc podnítilo mou touhu, ten chtíč to celé ukončit.
Zapřel jsem se o ruce a tvrději začal přirážet, když to na něho přišlo. Nemusel jsem se ho ani dotknout a on vydával důkaz své spokojenosti. Přesto jsem ho aspoň párkrát ještě protáhl v ruce, a pak jsem jeho ruku potáhl dolů, aby se chopil svého penisu sám, i když sotva ovládal své tělo.
Znovu jsem se zapřel nad ním o obě ruce. Skoro jsem se svým čelem dotýkal jeho, když jsem se mu zblízka díval do jeho zastřených očí. Mé rty se o jeho jen lehce otíraly, protože jsem teď nebyl schopen dát mu ani malý polibek.
Sám jsem měl se sebou co dělat. Bral jsem jeho zadek, plenil jsem jeho dírku a stále dorážel na jeho hrbolek, až mě samého to přivedlo k tomu slastnému konci.
Zachrčel jsem a na moment zavřel oči. V té nejlepší chvíli jsem chtěl aspoň v představách vidět někoho jiného, a ne právě prince.
Trvalo to chvíli, kdy mé pohyby byly snad už jen bezděčné, prováděné silou vůle, a já plnil princův milostivý zadek svým požehnáním. Drtil jsem v rukách prostěradlo, a nakonec se donutil otevřít oči, abych se mohl střetnout s jeho pohledem a přitisknout své rty na jeho. Vzít si ještě jeden polibek, mít ten pocit vítězství se vším všudy.
Mám ho přesně tam, kde jsem chtěl…
„Jsi tak krásný,“ zašeptal jsem, když se naše rty konečně odpojily. „Opravdu nádherný. Dal jsi mi něco, o čem se mi doteď mohlo jen zdát. Děkuji… opravdu děkuji… Tainne…“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak jsem ho celého zalehl. Byl rozpálený horečkou i tím, co právě proběhlo. Ještě jsem rychle oddechoval, snažil se to všechno vstřebat, ale dost jasně jsem skrz princovo tělo pocítil, že se mu to líbilo…
„Je to lepší než jen rukou, co?“ otřel jsem se o jeho tvář, ještě dvakrát protáhl jeho zadek, a pak se z něj konečně vysunul. Lehl jsem si vedle něho a přitáhl si prince na hruď. „Líbilo se ti to?“
Tainn
Bylo to vážně neuvěřitelné.
Třásl jsem se, prožíval znovu ten příjemný pocit, svíral jsem Jonasovo tělo a opětoval mu polibek, když mi nabídl své rty. Byl jsem z něj úplně hotový.
Něco takového mě nenapadlo ani ve snu.
Usmál jsem se, když Jonas řekl, že jsem krásný a poděkoval mi.
„Bylo to… nádherné… já moc děkuji… Jonasi… jsi ten… nejlepší muž…" vydechl jsem spokojeně a opřel se o jeho tělo.
Usmíval jsem se, a i když mi mysl zastírala horečka, byl jsem teď ten nejšťastnější princ.
Ani nevím jak, ale začaly se mi najednou zavírat oči a poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem se ještě vytáhl, abych Jonase políbil, ale nevím, jestli jsem to dokončil.
Quiryn
Hladil jsem prince po zádech a představoval si přitom, že držím v ruce dýku, kterou zabodnu do jeho srdce.
Všichni ho mají rádi. Všichni se z něj můžou podělat. Na všechny je milý, jako by tím chtěl zachránit svět.
Nesnáším to. Nesnáším, když se někdo takhle chová, někdo, kdo má za otce takového parchanta, který zavinil smrt lidí, na kterých mi záleželo.
Jeho vinou zemřel otec v boji se sousedním královstvím. Jeho vinou nás pak poslali ze zámku pryč, protože máma nemohla pracovat. A jeho vinou jsme pak byli hladoví, bez přístřeší. Máma umřela v lese, když se mě snažila jako malého zahřát před krutou zimou…
Bloudil jsem po lese, dokud jsem na jeho kraji nepadl vyčerpáním a čekal poslední hodinku.
Našel mě tam podkoní, který se mě ujal a vzal k sobě. Naučil mě všechno o koních, a s královým svolením, když jsem byl trochu větší a zvládl už nějakou práci, mě zaměstnal.
Pracoval jsem od dětství, místo abych si hrál. Pracoval jsem, a přitom se díval, jak po zámeckých zahradách pobíhá malý Tainn a užívá si rodičovské lásky, jak se má dobře.
Často chodil ke koním, a udělal si ze mě kamaráda, i když jsem se ho snažil stranit.
Ale nakonec jsem se podvolil. Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem nechtěl dopadnout jako mí rodiče.
Začal jsem ho nenávidět stejně jako jeho otce.
Když královna zemřela, všichni plakali, a já také. Ale ve svém malinkém pokoji jsem se usmíval. Cítil jsem zadostiučinění, že také oni pocítili bolest stejnou, jako já, jako čaroděj z Jižního kopce, kterého jsem jednou náhodou potkal ve městě a od té chvíle se mě už nezbavil…
Nejraději bych teď vstal a prince zabil tak, jak jsem to chtěl udělat už mnohokrát.
Ale větší zadostiučinění bude pomalá a trýznivá pomsta…
Zřejmě princ chtěl, aby své první prožil s někým jiným. S někým, kdo se jmenuje Jonas.
To je ten pravý muž, nebojácný, chytrý, silný. To je ten muž, kterého už delší dobu tajně miluji a doufám, že se na mě jednou podívá jinak, než jen jako na pacholka.
Raději jsem své myšlenky zahnal, když jsem uslyšel na chodbě kroky, jak se měnily stráže.
Opatrně jsem prince sesunul na postel a vstal jsem. Namočil jsem plátno a setřel z něho mé i jeho sperma, otřel jsem i tu jeho prdelku, která už nepatří panici. Přišel o to s někým jiným, než chtěl, a přitom si o to sám řekl. Už jsem si představoval, jak se bude tvářit, až mu to pak jednou dojde.
Ale teď je na to ještě čas.
Přiložil jsem dva prsty na jeho čelo a zamumlal jsem kouzlo dočasného zapomnění. Jen já to kouzlo budu moct zrušit, a udělám to, až přijde čas.
Ještě jsem se u okna rozhlédl po pokoji, rozmáchl se rukou a zrušil kouzlo chránící tento pokoj.
A netrvalo dlouho, a v kočičí podobě jsem vyskočil na parapet okna svého pokoje, abych se skrz škvíru nedovřené okenice protáhl dovnitř.