Tainn
Probralo mě vědomí, že mě něco těžkého tlačí na hrudi.
S námahou jsem rozlepil oči a zjistil, že hledím na Calibana, který se rozhodl si ustlat na mě. Nejspíš jako pomstu za to ráno. Když jsem se zavrtěl, s prsknutím se zvedl a přesunul se na své místo na křeslo. Mě chvilku trvalo, než mi došlo, proč ležím v posteli uprostřed dne. A hned na to jsem odhodil přikrývky a vyskočil z postele.
Zase se mi vrátila dobrá nálada, hlavně, když jsem si všiml, že mám spletený cop, svázaný Jonasovou stuhou.
Z nějakého důvodu mě to zahřálo u srdce, a já jen v haleně a naboso vyběhl na chodbu, abych se podíval po Jonasovi. Nikde jsem ho ale neviděl a už se chtěl rozběhnout, když se mi připomnělo to, co se stalo ráno.
„Řekni Jonasovi, že na něj čekám," zastavil jsem jednoho sluhu a trochu zrudl.
Další věc, co jsem neuměl. Rozkazovat. I když se to ode mne žádalo.
Vrátil jsem se zpátky do komnaty, vyhoupl se má postel a z nočního stolku vytáhl kartáč. Stáhl jsem si z vlasů Jonasovu stuhu a položil ji vedle sebe jako cenný poklad.
Asi po dvou vteřinách, co jsem se snažil cop rozmotat, jsem litoval toho, že jsem do ruky vzal kartáč. Ale odmítal jsem to vzdát a dál bojoval předem prohranou bitvu, protože jen jediný člověk to s mými vlasy uměl.
Jonas…
Jonas
Chvíli trvalo, než jsem se mohl urvat a na chvíli se schovat do svého pokoje, který sousedil s princovým. Měli jsme spojené dveře, ale princ je skoro nepoužíval. To spíš já, když mě volal, nebo měl noční můry a já ho přes ty dveře slyšel.
Nahlédl jsem do jeho pokoje, a když jsem viděl, že spokojeně pochrupuje, zavřel jsem se a taky se na moment natáhl na svou postel.
Na chvíli jsem dokonce i usnul, když mě probral princův hlas z chodby.
Zřetelně jsem slyšel, jak někoho žádá, aby mě poslali za ním. Zvedl jsem se z postele, upravil se, a pak vykouknul na chodbu. Zavolal jsem na sluhu, který už byl skoro na konci chodby, vyslechl si, co princ chce, a pak ho požádal, aby nechal v kuchyni připravit pro prince oběd a donést ho do jeho komnaty.
Zavřel jsem dveře, přešel k druhým a ty potichu otevřel.
Viděl jsem princovy záda, když seděl na posteli a snažil se rozmotat cop.
Ač jsem nechtěl, usmál jsem se tomu. Nebylo na tom nic těžkého, a on to stejně pojal jako těžkou bitvu. Ale líbilo se mi, že to nevzdával.
„Pomůžu ti s tím, nebo ty vlasy ještě víc zamotáš,“ konečně jsem promluvil a vstoupil do pokoje.
Vylezl jsem na postel a sedl si za něho. Vzal jsem mu z ruky cop i kartáč. Cop jsem mu rozmotal během chvilky, i přesto, že se mu ho podařilo trochu víc zauzlovat, a pak jsem mu opatrně začal pročesávat vlasy.
„Vlastně jsem ti ještě ani nepopřál k narozeninám,“ odložil jsem kartáč, když jsem byl hotový.
Vstal jsem z postele a chtěl jít do svého pokoje, když se ozvalo zaklepání. Na vyzvání vstoupila služka, která přinesla oběd. Počkal jsem, až ho naservíruje na stůl a odejde, a pak jsem teprve zaběhl do svého pokoje. Z truhly jsem vytáhl menší úzký balíček, zabalený do sametové látky.
Vrátil jsem se k princi a podal mu ho.
„Všechno nejlepší, princi. Nevěděl jsem, co bych mohl dát někomu, kdo má skoro všechno, ale snad se ti bude líbit.“
Pak můj pohled padl na stuhu, která ležela vedle něj a on měl na ní položenou ruku.
„A můžeš si nechat i tu stuhu, a jestli chceš, tak ti ji zavážu do vlasů, až půjdeš na oslavu.“
Tainn
Než jsem se nadál do komnaty vstoupil bočními dveřmi Jonas.
Jo, úplně jsem zapomněl, že bych se jimi mohl podívat do jeho pokoje, který sousedil s mým. Jenže jsem je používal tak málo, až jsem na ně zapomínal.
Jonas byl totiž většinou pořád se mnou a málokdy se tak stávalo, jako teď, že jsem pro něj musel nechat posílat.
Spokojeně jsem vydechl, když převzal moje vlasy a přivřel oči, jak příjemné to bylo. Opravdu jsem to nechápal. Jemu stačilo se snad na mé vlasy jen podívat, a ty se česaly samy.
Ani jsem si neuvědomil, že skončil, dokud neřekl, že mi ještě nepopřál k narozeninám.
Překvapeně jsem zamrkal a ještě víc, když potom, co dovnitř vpustil služku s obědem, odběhl do svého pokoje, a pak se vrátil s dárkem.
Pracoval pro mě už deset let a žádný dárek jsem od něj nikdy nedostal. Vlastně od žádného ze sluhů, protože to bylo nemístné a nepřijatelné.
„Jonasi…“ vydechl jsem a snažil rozdýchat to překvapení.
A když dodal, že si můžu nechat i stuhu, aniž bych věděl proč, cítil jsem, jak mi zahořely tváře a usmál jsem se.
Protáhl jsem ji mezi prsty, abych se ujistil, že vedle mě pořád leží, a pak přesunul svou pozornost na dárek. Trochu váhavě a pomalu jsem ho rozbalil.
Nečekal jsem to. Vlastně jsem ani nevěděl, co mám čekat.
Říkal, že neví, komu dát něco, kdo má skoro všechno. Ale od něj by mi stačila i jen ta stuha. Ale tohle…
„Muselo to stát spoustu peněz…“ vydechl jsem, když jsem zase našel řeč a vzal do ruky krásně zdobený jílec dýky, abych ji mohl vytáhnout z pochvy.
Ostří se zalesklo a já v něm spatřil svůj uslzený obličej.
„Děkuju… Jonasi…“ vzlykl jsem, a pak vstal a prudce ho objal.
Vzlykal jsem do jeho košile na hrudi, zatímco jsem v jedné ruce pevně svíral dýku a v druhé jeho stuhu.
„Nevím… co říct… vážně moc… děkuju… je nádherná… i ta stuha… budu ji pořád… nosit…“ vyrážel jsem mezi vzlyky, jak moc mě to dojalo.
Nepotrpěl jsem se na přehnaně drahé dárky. Stačily mi i ty úplně obyčejné, jako Jonasova stuha. Důležitější pro mě byly ty, které mi někdo dal, protože skutečně chtěl, ne proto, že musel.
Jonas
Nikdy jsem princi dárek nedal. Nebylo proč. Poddaní svému králi nebo princi dárky nedávali.
I proto jsem to teď udělal takhle v soukromí a trochu se obával toho, jak Tainn zareaguje.
Ale s jeho povahou jsem doufal, že mě s tím nevyhodí.
A tak, když mi pak skočil kolem krku, pocítil jsem příjemné teplo, které se mi rozlilo po těle.
Usmíval jsem se, protože jsem byl rád za jeho projevenou, a hlavně upřímnou radost. Tainn nikdy neuměl moc skrývat své pocity, a tak jsem věděl, že ani v tomhle nelže.
„Víš, napadlo mě,“ kousek jsem od sebe Tainna odsunul a setřel mu slzy, které mu tekly po tvářích.
„Král je srozuměný s tím, že se na oslavu připojíš až v podvečer. Chceš se jít podívat do města? Samozřejmě že tajně, jinak by mě král nejspíš donutil položit hlavu na špalek. Co ty na to?“
Takhle jsme už párkrát vyšli na tajno do města. Věděl jsem, že to pro prince hodně znamená, i když mě má za zadkem, jak zmínil Quiryn. Znal jsem tajné chodby, tak jsme se občas vytratili ve chvílích, kdy jsem věděl, že prince nebude nikdo hledat. A teď příležitost byla, protože jsem sdělil, že se princ necítí dobře, dostal horké víno s bylinami a teď bude spát tak půl dne.
Jen budu muset říct sluhovi, který prince viděl vzhůru, aby o tom pomlčel a tvrdil, že pořád spí. Ale v tomhle byli i služky a sluhové při princi, protože ho měli rádi.
Tainn
Popotáhl jsem, když mě Jonas od sebe kousek odtáhl a setřel mi slzy z tváře.
Chvilku jsem na něj hleděl a málem přeslechl, co říká.
Bylo to kvůli jeho úsměvu, který ukazoval zřídka, a já si uvědomil, že mu to vážně moc sluší.
Zrudl jsem pod tíhou svých myšlenek a raději zase zabořil hlavu do Jonasovy hrudi.
„Moc rád půjdu!“ zahuhlal jsem, když mi došlo, co mi nabízí.
Srdce mi začalo bušit jako šílené, protože procházky do města jsem miloval ze všeho nejvíc. Jen jsem se tam nedostal tak často, jak bych chtěl.
Vyskočil jsem na postel a se smíchem na ni několikrát poskočil.
„Tohle jsou ty nejlepší narozeniny!“ zahulákal jsem, a pak znovu Jonasovi skočil kolem krku.
A tentokrát rovnou z postele, takže jsem se na něj doslova pověsil a své nohy omotal kolem jeho pasu.
„Vážně moc děkuju, Jonasi. Moc to pro mě znamená,“ usmál jsem se, a pak stejně jako Quiryna venku i jeho spontánně políbil na rty.
Prostě jsem to udělal tak nějak automaticky a ani mi nedošlo, že bych neměl.
Ale bylo mi to jedno. Já byl vážně moc rád.
Slezl jsem z Jonase a rychle přeběhl ke stolu s obědem, protože jsem najednou dostal strašný hlad.
Rychle jsem to do sebe házel, až jsem se v jednu chvíli málem zadusil kouskem chleba, ale naštěstí byl po ruce Jonas.
Ještě jsem ani nedojedl řádně poslední sousto, a už jsem zase pobíhal po pokoji a snažil se za pomocí Jonase obléknout do oblečení, které jsem používal na tajné výpravy.
Připadalo mi to jako věčnost a nevěděl jsem, jestli víc překáží při oblékání Jonas mě nebo já jemu. A celou dobu jsem nezavřel pusu.
Chtěl jsem se podívat na tolik míst a chtěl toho tolik vědět.
I když jsem byl venku už párkrát, přišlo mi, že stejně nic nevím. Naopak Jonas toho věděl tolik, až jsem mu občas záviděl.
Jonas
Než se Tainn naobědval, nechal jsem si zavolat sluhu a služku, kteří věděli, že je princ vzhůru a požádal je, aby o tom pomlčeli. S pochopením se usmáli a přikývli, že se na ně můžeme spolehnout, a zase odešli.
Prince jsem musel i brzdit, když jedl, protože se málem udusil obědem, a to bychom takhle daleko nedošli. Ale snědl jsem trochu i já, aby mi pak ve městě nekručelo v břiše a kdo ví, kdy budu mít potom na jídlo čas, až se vrátíme na zámek. Moje povinnost bylo připravit prince na tu slávu, a pak i sebe, protože jsem mu při takových příležitostech dělal vždy po celou dobu garde.
Donesl jsem mu věci z mého pokoje, které si oblékal na tyhle tajné výpravy. Měl je schované u mě, aby je nikdo nenašel. Když se mi ho konečně podařilo obléct, mohl ho už prozradit jen jeho obličej, jeho modré oči. Vlasy měl schované pod pláštěm, byl oblečený v obyčejných věcech, které ho dokonale kryly, a na nohou měl obyčejné boty, co běžně používají měšťani a vesničani.
„Tak jdeme, ty ale buď ticho a s nikým nemluv, dokud nebudeme venku,“ ještě jsem si ho jednou prohlédl.
Vyhlédl jsem na chodbu, a když byl vzduch čistý, rychle jsme prošli až dolů do sklepení. Museli jsme se asi třikrát schovat, když se na chodbě někdo ukázal, což teď bylo víc než obvyklé, kvůli hostům, ale naštěstí si nás nikdo nevšiml.
„Vyjdeme chodbou za hřbitov, v tom menším remízku, takže nás nikdo neuvidí. Ale i tak buď opatrný, ano?“
Zašli jsme až do jedné chodby, kde jsem vzal jednu z loučí, a s ní si pak svítil na cestu. Když jsem našel tajný východ, ještě jednou jsem se pro jistotu ohlédl, jestli jsme opravdu sami, a pak jsem otevřel tajný vchod.
Za další okamžik jsme byli uvnitř a dveře se za námi zavřely.
„Nezapomeň princi, že se budeš držet u mě, a když řeknu, že se vracíme, tak se vrátíme, ano? Nechceme, aby se král zlobil, ano?“ ještě jsem se na moment otočil na Tainna, a když přikývl, zamířili jsme tou dlouhou úzkou chodbou k východu z podzemí.
Tainn
Po cestě ven jsem si uvědomil, jak moc jsem Jonasovi křivdil.
Obvinil jsem ho z toho, že mě nemá rád a on toho pro mě tolik dělal.
Musel jsem být ale zticha a držet se Jonasových příkazů, abychom se dostali vůbec ven. Jako vždy jsem cítil takové zvláštní vzrušení z toho, že nás můžou kdykoliv chytit.
Připadal jsem si jako nějaký dobrodruh nebo lovec.
Teprve až v tajné chodbě jsem si uvědomil, že jsem celou dobu skoro nedýchal.
Tady se mě trochu zmocnila úzkost, neměl jsem rád tmu a tajné, skryté prostory, takže jsem nenápadně chytl Jonase za ruku a své prsty propletl s těmi jeho.
Byl jsem rád, že tma zakryla můj ruměnec a jeho dotek mi dodával sílu překonat tu vzdálenost.
Až když jsme se dostali ven, se má radost znovu vrátila, a já měl co dělat, abych se nerozběhl hned dopředu.
Jonas zavřel tajný vchod, schoval louč a my mohli vyrazit do města, ke kterému jsme ze hřbitova museli kousek sejít.
A teprve, až když jsem někdy v polovině cesty zakopl o kámen, jak jsem se rozhlížel kolem sebe a nedíval se pod nohy, jsem si uvědomil, že Jonase stále držím za ruku.
„Pro-promiň,“ zamumlal jsem a potáhl si kapuci od pláště víc do čela, aby nebylo vidět, jak jsem zrudnul.
Ale ve chvíli, kdy jsme se konečně dostali do města jsem rázem na všechno zapomněl.
Bylo tu tolik lidí! Ty vůně! Ten hluk! Bylo to něco naprosto úžasného a já několikrát popoběhl, než mě Jonas zase stáhl zpátky.
„Pojďme se podívat na trh! Prosím, prosím!“ zadíval jsem se na Jonase prosebně.
Věděl jsem o nich, ale ještě nikdy tam nebyl. Nesměl jsem. Jonas to nikdy nedovolil kvůli bezpečnosti.
Prý je tam moc lidí a bývají tam i zloději a různé pochybné existence.
Vždycky jsem to respektoval, ale dnes, v můj velký den, jsem to už nevydržel.
Jonas
Už někde uprostřed chodby jsem začal pochybovat, jestli byl dobrý nápad tohle právě dneska princi navrhnout. V den princových či králových narozenin vždy bývalo ve městě víc lidí, i cizinců. Konala se i oslava na jejich počest.
Prostě jejich narozeniny byly vždy takový svátek, kdy se lidé víc scházeli, vyhrávali muzikanti, popíjelo se, a prostě slavilo.
Ale pak jsem si řekl, proč ne. Aspoň princ uvidí i něco jiného než jen běžný život měšťanů a vesničanů.
Ale ve chvíli, kdy zmínil, že by se chtěl jít podívat na trh, zarazil jsem se.
Zadíval jsem se na prince, jestli to myslí vážně. Ale jeho nadšený a prosebný pohled mě nenechal na pochybách.
„Je to riskantní,“ naklonil jsem se k němu, aby nás nikdo neslyšel. „Teď je tady spousta cizinců a zlodějů. Není to dvakrát tak bezpečné.“
Chvíli jsem se díval do jeho očí, jako bych tím prosil, aby si to rozmyslel. Ale jeho pohled… ty krásné modré oči, jako rozkvetlé pomněnky, prosily ještě víc… A já neměl to srdce ho dneska zklamat.
„Dobře,“ nakonec jsem ustoupil. „Ale pod podmínkou, budu si tě držet, a ty se ode mne nehneš ani na krok. Budeš pořád u mě, a když řeknu, že jdeme, tak půjdeme, jasný?“
Princ u sebe neměl nic, o co by ho mohli okrást. Váček s penězi jsem měl já, a k tomu i krátký meč pro případ nouze.
Věděl jsem, jak to bude teď na trhu vypadat. Že princ nebude vědět, kam s očima. Už tady v bočních ulicích bylo stánků o něco víc, než bývá obvyklé, byla tu výzdoba a spousta lidí. A co teprve tam…
„Takhle lidé oslavují s tebou,“ zašeptal jsem mu do ucha, když jsme po chvíli vcházeli na hlavní trh.
Držel jsem si prince za loket, aby se mi nikde neztratil, a snažil jsem se vyhýbat velkým hloučkům lidí.
Tainn
Nakonec Jonas souhlasil a já málem zavýskl radostí.
Horlivě jsem přikyvoval na všechno, co mi řekl a pevně se ho chytil, když mi sevřel loket a vedl mě k hlavnímu trhu.
O něčem takovém se mi nesnilo ani v těch nejdivočejších snech.
Bylo to naprosto neuvěřitelné a já věděl, že sem budu chtít znovu.
Stánky překypující nejrůznějším zbožím, trhovci překřikující jeden druhého, vůně jídel, ze kterých se mi sbíhaly sliny, i když jsem jedl, tolik lidí, co se jen dívalo nebo nakupovalo, a všude samé výzdoby.
Dokonce jsem zahlédl i svou podobiznu u jednoho stánku s malířskými potřebami.
Neodolal jsem a několikrát Jonase stáhl s sebou, když jsem se k nějakému stánku chtěl podívat blíž.
Rád bych mu něco koupil, ale peníze měl on, tak zůstalo jen u dvou jablek, které byly tak šťavnaté, až jsem se málem zalknul, a placky z brambor a sýra, která byla neuvěřitelně dobrá.
Napadlo mě, že nějak nenápadně Akelu požádám, jestli by mi je neudělala i na zámku.
Byl jsem Jonasovi vážně moc vděčný, a v jednu chvíli ho zastavil a přitáhl si ho k sobě níž, abych mu poděkoval, ale v tu chvíli mě někdo tvrdě udeřil do zad, až mi vzal všechen vzduch z plic a já byl nucen udělat několik kroků dopředu, abych to ustál a nespadl na zem.
Jenže díky tomu jsem pustil Jonase ze sevření, a než jsem se nadál, dav lidí nás okamžitě rozdělil jako klín.
„Jonasi?“ snažil jsem se ho zahlédnout a zavolat, ale všichni byli tak vysocí, že jsem skoro nic neviděl.
„Tudy! Princi!“ chytl mě někdo za ruku a táhl od lidí dál.
Nechal jsem se vyvést, vděčný za pomoc, že jsem si ani neuvědomil, jak mě dotyčný oslovil.
To, že to byla chyba mi došlo až v tmavé uličce, kam mě ten muž dovedl, dál od trhu, a další čtyři muži mě obklopili.
Nebyli místní. To jsem poznal. A i přes strach jsem cítil trochu naštvanost.
„Nevím, co chcete. Nemám u sebe žádné peníze,“ řekl jsem co nejpevnějším hlasem.
„Ty sám jsi velký peníz, princátko,“ zachechtal se jeden z nich a než jsem se zmohl na něco dalšího, strhli ze mě plášť.
„Hehe, vážně je tak pěkňoučký, jak se říká. Myslím, že jsme si vydělali právě balík, chlapi. Naložte ho a mizíme odsud. Ten chlápek, co byl s ním, jen na obyčejného sluhu nevypadal,“ rozkázal ten, co mě přivedl a já cítil, jak mě zezadu chytly něčí ruce.
„Pusťte mě!“ snažil jsem se vykroutit, ale proti jejich síle jsem nic nezmohl.
A když mě začali táhnout dál od městského hluku, můj strach převládl nad mou bojovností.
Siwar
Nejspíš jsem si nevybral zrovna nejlepší den.
Neměl jsem moc rád velké společnosti lidí.
Hlavně kvůli tomu, že když mě někdo spatřil, musel jsem pak rychle místo zase opustit.
Stáhl jsem si kápi víc do čela a položil dlaň na jílec meče, který mi visel u pasu.
Oblečený jsem byl nenápadně, šedé kalhoty, vysoké boty, hnědá tunika, šedý plášť od hlavy až na zem, černé rukavice.
Nic nápadného. Až na moji velikost. Každého průměrného člověka jsem převyšoval o hlavu, což samo o sobě mi přinášelo problémy.
Hodlal jsem projít na druhý konec města, kde mi byl doporučen jeden diskrétní hostinec na jídlo a spánek. Znamenalo to ovšem projít přeplněným trhem, který, jak jsem zjistil, byl na počest princových narozenin.
Už jsem o něm slyšel, stejně jako o jeho otci. Princ byl prý krásný, trochu naivní a příliš laskavý, král vládl moudře už téměř čtyřicet let, a když jsem procházel městem, bylo to jedno z těch lepších míst, které jsem navštívil.
Právě jsem vstupoval na trh, když jsem si všiml dvou postav. Jeden byl muž, střední výšky, ostražitý a podle chůze i pohybů jsem ho usoudil na rytíře, i když měl na sobě obyčejné věci. Druhá osoba, kterou držel za loket, byla drobná, menší, myslel jsem z počátku, že je to žena, ale v jednu chvíli, když se skláněla nad stánkem, mi došlo, že je to nejspíš mladý muž.
Snažili se být nenápadní, ale tím byli snad ještě víc nápadní.
Chvíli jsem se pozoroval a nejspíš i díky tomu jsem zaregistroval dalšího muže, který se najednou přiblížil zezadu a toho menšího dost tvrdě nabral do zad.
Oba muže tak od sebe rozdělil a než jsem se zorientoval, už jsem jen zahlédl, jak mizí v jedné z tmavých uliček.
Nelíbilo se mi to, a tak jsem vyrazil za nimi. Se svou výškou a mohutným tělem jsem neměl problém se prodrat davem a vběhnout do uličky právě v okamžiku, kdy se další dva muži snažili svou kořist odtáhnout pryč.
A v tu chvíli jsem ho zahlédl a okamžitě pochopil, kdo to je.
Byl skutečně tak krásný, jak se povídalo, a v jeho modrých očích byl teď usazený strach.
„Hej!“ zabručel jsem a okamžitě přitáhl pozornost lupičů.
„Smůla, kámo, nedělíme se. Tohle zboží není na prodej!“ prskl nejspíš jejich šéf a zastoupil mi cestu.
Nemusel jsem se moc ani snažit a za chvilku už s křikem a nadávkami slibujícími pomstu, utíkali pryč podpírajíc jeden druhého.
„Jsi v pořádku?“ došel jsem k princi, který klečel na zemi a podal mu ruku, abych mu pomohl vstát.
Jonas
Snažil jsem se držet prince při sobě, a dá, od větších shluků lidí. Jenže on, jako by zapomněl na to, že má být opatrný, se každou chvíli někam hrnul, a nejlépe tam, kde bylo hodně lidí.
Ještě štěstí, že jsem peníze měl u sebe, jeho by nejspíš už dávno okradli.
Viděl jsem pár hbitých rukou. Jindy bych je už za ně popadl, ale dneska jsem to musel nechat plavat, protože má starost byl princ.
Ale i přesto všechno se stalo to, čeho jsem se obával.
Ani jsem se nestihl nadechnout a princ mi zmizel z očí.
Okamžitě jsem se snažil rozrazit všechny ty lidi okolo, ale než jsem se přes ně dostal, princ byl pryč.
V tu chvíli mi běžely hlavou dvě věci.
Král mě zabije.
A druhá, která ale měla větší váhu… Někdo zabije prince.
Jakmile jsem na to pomyslel, přepadl mě špatný pocit. Ne, snad z toho, že jsem svolil k tomu, abychom sem šli a bude z toho nejspíš malér. Ale kvůli princi samotnému.
Bál jsem se, že mu opravdu někdo ublíží, a to já nechtěl. Musel jsem si přiznat, že jsem se o prince opravdu bál.
A celé tohle poznání ve mně probudilo vzteklé zvíře. Nehleděl jsem nalevo nebo napravo. Zuřivě jsem rozrážel lidi a prorážel si cestu na kraj tržiště, kde byla největší pravděpodobnost, že ho budou chtít odtáhnout. Přeci jen uprostřed trhu by byli moc nápadní.
Proběhl jsem asi dvě uličky, než jsem na konci té druhé zaslechl hluk a pak mužský hlas.
Nahlédl jsem tam z poza rohu domu…
Vytáhl jsem dýku z pouzdra, a pak se tiše našlapujíc, rozběhl za těmi dvěma, co v uličce byli.
„Jdi od něho, nebo tě zabiju!“ křikl jsem, když jsem byl už kousek od nich, a pak jsem vběhl přímo mezi ně.
Tainn
Bylo to jako zlý sen.
Do nosu mě udeřil štiplavý zápach, který mi po tom všem jídle zvedl žaludek, začaly mě bolet ruce, jak moc mi je svírali, a málem jsem omdlel, když mi jeden z nich zacpal pusu, abych nemohl křičet.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jestli mě nezabijí oni, tak Jonas určitě.
Vůbec jsem ho neposlouchal, a představa, že bych ho už nikdy neměl vidět, mi do očí vehnala slzy.
Už jsme byli na konci uličky a já začínal ztrácet naději, když se stalo několik věcí najednou, a než jsem se vzpamatoval, skončil jsem na zemi na kolenou a jen hleděl na to, jak nějaký velký muž srovnává ty čtyři zloděje, kteří pak s křikem utekli.
Setřel jsem si hřbetem ruky slzy a nechal se vytáhnout na roztřesené nohy.
Byl vážně… obrovský. Nikdy jsem tak velkého muže ještě neviděl.
Než jsem mu však stihl poděkovat, do uličky vletěl Jonas a postavil se přede mě, aby mě chránil.
„Jonasi ne!“ vykřikl jsem, když jsem se vzpamatoval, a pro změnu já, si stoupl mezi něj a toho velkého muže.
Srdce mi ještě šíleně tlouklo a nohy se mi třásly, ale nechtěl jsem, aby tu došlo k nějakému nedorozumnění.
„Tenhle muž mi… zachránil život… to není on, co mě… co mě…“ zavrtěl jsem prudce hlavou a roztřeseně vydechl, když se mi to zase všechno vrátilo.
Hned jsem se ale zhluboka nadechl a otočil se k tomu neznámému muži.
„Moc vám děkuju, pane… zachránil jste mi život. Pokud chcete nějakou odměnu, jen si řekněte,“ musel jsem hodně zaklonit hlavu a snažil se nahlédnout pod jeho kapuci, ale on jakoby se schovával schválně.
„Nic nepožaduji. Jen buďte příště víc opatrní. Byli jste moc nápadní, i když jste se snažili o opak,“ zabručel a jeho hluboký hlas se mi zařízl, až do morku kostí.
A než jsem stačil říct něco dalšího byl pryč.
Na to, jak byl velký, se pohyboval překvapivě rychle a tiše.
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem se sklopenou hlavou, když jsem se otočil zpátky na Jonase. „Je to moje vina. Kdybych dělal… co řekneš… Já… strašně jsem se… bál… omlouvám se… mrzí mě to…“
Teď, když bylo po všem a mě to znovu došlo, jsem se naplno rozbrečel, i když jsem se snažil být silný.
Jonas
Myslel jsem, že vyletím z kůže, když se princ postavil přede mne. Chtěl jsem ho stáhnout za sebe, ale on hned začal mluvit něco o tom, že ho ten muž zachránil.
Podezíravě jsem se na toho obra podíval. Do tváře jsem mu skoro neviděl, ale i přesto jsem zahlédl záblesk v jeho očích, a měl pocit, jako bych je už někde viděl.
Jenže na to promluvil tentokrát on, a já málem vyletěl z kůže podruhé.
Byli jsme nápadní? A jak si, do háje, myslí, že máme být nenápadní, když tu není nikdo takový, jako je princ? Když kolem něj skoro vlají královské prapory a jeho krása a vznešenost mu přímo razí cestu a řve do okolí: Já jsem princ?
Zuřil jsem.
Nejen proto, co se stalo, ale i proto, co si dovolil ten chlap říct a pak s klidem zmizet.
Chtěl jsem se na prince rozzlobit, seřvat ho, ale jeho slzy a jeho upřímné omluvy mě zastavily.
„Nebreč, stalo se a vrátit se to nedá. Jen doufám, že ses z toho poučil. Vracíme se zpátky na zámek,“ pohladil jsem ho po zádech, a pak jsem ho už nasměroval do uliček, kterými jsme prošli ke hřbitovu a tajnému vchodu do podzemí.
Věděl jsem, že jsem mohl být na prince milejší. A možná i přes svou zlost chtěl. Ale bylo potřeba, aby si uvědomil, že neuvážená rozhodnutí můžou nadělat víc škody než užitku.
A taky jsem byl naštvaný sám na sebe. Udělal jsem chybu. Velkou chybu, která uvedla prince do nebezpečí.
Jen… Kdo byl ten zatracený chlap?
Tainn
Zase se zpátky vrátil ten Jonas, který mě neměl rád. Cítil jsem to z něj a viděl to v jeho tváři.
Nechal jsem se poslušně a bez řečí vyvést uličkami. Celou dobu jsem šel se sklopenou hlavou a tentokrát jsem se ho ani nepokusil vzít za ruku, když jsme procházeli tajnou chodbou.
Mrzelo mě to. Začalo to tak krásně a já to pokazil. A obával jsem se toho, že už mě Jonas do města nikdy nevezme.
Celou dobu jsem za ním šel jak poraženec, co jde na oprátku a nechal se táhnout, když jsme se zase snažili dostat v tichosti do mých komnat.
„Řekneš to otci?“ špitl jsem, když za námi zapadly těžké dveře a já ze sebe sundal plášť.
Nebál jsem se o to, co udělá otec mě, ale co by mohl udělat Jonasovi, i když už je mým sluhou dlouhou dobu.
„Neříkej mu to, prosím! Nechci, aby ti ublížil! Není to tvoje vina!“ vykřikl jsem najednou a prudce ho objal. „Nedávej si to za vinu. Já to chtěl a přemluvil jsem tě… Je to v pořádku… Jsem v pořádku, tak na to zapomeneme, ano? Prosím, Jonasi. Jsem moc rád, žes mě tam vzal. Byl to krásný dárek. Děkuju.“
Zvedl jsem hlavu, abych se mu zadíval do očí, a i přes slzy se usmál.
Ty jsem hned setřel rukou a zhluboka se nadechl.
„Tak, jaké jsi mi na dnešek vybral oblečení?“ převedl jsem hned raději řeč jinam. „Doufám, že to není nic honosného a načančaného.“
Nakrčil jsem nos a zašklebil se při představě šatů, ve kterých by mě nejraději viděl otec, a které jsem viděl na jiných princích.
Občas jsem si to musel vzít, a pak se ošíval celou dobu, protože mě všechno tlačilo a škrábalo, až jsem měl dojem, že se udusím.
Jonas
Nejen já, ale i princ mlčel celou cestu.
Je škoda, že se to takhle pokazilo. Bylo vidět, jak ho ten pobyt ve městě těší… A teď jsme se museli vrátit zpátky dřív, než jsem původně plánoval.
„Princi, občas řekneš nebo uděláš něco zbrkle. A zapomínáš. Ale nic ti nevyčítám. Nic, protože já byl ten, kdo ti navrhl, že bychom mohli jít do města, vzpomínáš?“
Když jsem viděl, jak se tváří a je celý zaslzený, i přesto, že se ty slzy snažil otřít, povzdechl jsem si.
„Rád jsem to pro tebe udělal. Ale… Zlobím se hlavně na sebe, že jsem nebyl dost obezřetný. Mohlo se ti stát něco špatného, víš?“ pohladil jsem ho po vlasech, setřel z jeho tváře zbytek slz, a pak jsem ho postrčil do mého pokoje.
„Svlékni se, ať tě v tom nikdo nevidí. Nechám ti zatím připravit koupel. Je to tvůj den a ty budeš ten nejhezčí mladý muž, co na oslavě bude,“ plácl jsem ho jemně po zadku, aby se už trochu pohnul.
Vyšel jsem na chodbu a zavolal na sluhu, aby přinesli necky a nanosili teplou vodu na koupel.
Sám jsem šel ke krbu, kde oheň už skoro dohoříval, upravil jsem ohniště a přihodil další dřevo na podpal, aby princi při koupeli nebyla zima.
„Snažil jsem se ti připravit to nejhezčí, ale tak aby tě to moc neškrtilo. Tak snad se ti to bude líbit,“ došel jsem do svého pokoje za princem a odtáhl těžký závěs v jednom roku, kde už byla dřevěná panna a na ní nachystáno slavnostní oblečení pro prince.
Tainn
Povzdechl jsem si. Vždy Jonas stejně trval na svém, že je to jeho vina, a pak sklopil oči, když řekl, že jednám zbrkle.
Jo, to mi říkal i otec.
Ale já to prostě jinak neuměl.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale on mi vzápětí vzal všechna slova, když řekl, že budu nejhezčí muž na oslavě a plácl mě po zadku.
Myslím, že rudější jsem už nemohl být.
Svlékl jsem se, jak Jonas chtěl, a pak si spokojeně vlezl do nachystané vody.
Díval jsem se na oblečení, které mi nachystal a musel uznat, že Jonas vybral opravdu dobře.
Světlé kalhoty, pohodlné střevíce ve stejné barvě, bílá košile se šněrováním vepředu a nařasenými rukávy a světle modrý plášť se zlatou sponou ve tvaru našeho rodového znaku. Obyčejné, přesto slušivé, a věřil jsem, že i pohodlné.
„Je to krásné, děkuju,“ vydechl jsem a usmál se.
Horká koupel odplavila zbytek toho nepříjemného a já na chvilku i zavřel oči.
Byl jsem rád, že někoho jako Jonase mám, a nedokázal si představit, co bych bez něj dělal.
Ani se mi nechtělo vylézat z vody, ale bylo načase se připravit a vyrazit za otcem a hosty.
Už tak jsem ho nechal dlouho čekat, a nakonec by mohl pojmout podezření, že se něco děje.
Nechal jsem se otřít, a pak obléknout, i když jsem to raději dělal sám, přesto, že to byla Jonasova práce.
Vlasy jsem jako vždy nechal na něm a o chvilku později už se spokojeně nakrucoval před zrcadlem.
Jonas
Jako by to tou koupelí všechno zmizelo.
Zaměřil jsem se na to, aby byl princ čistý a voňavý, hezky upravený a učesaný.
Když jsem ho umýval, utíral a pak oblékal, snad poprvé jsem si uvědomil, jak krásný muž to je.
Sice jsem mu to už říkal nesčetněkrát, ale teď…
Jako by s jeho dvacátými narozeninami bylo tohle krásné ptáče vypuštěno z klece.
Musel jsem odstoupit, když se začal nakrucovat před zrcadlem, a zálibně se na něj díval.
„Ještě chvíli počkej. Musím se taky umýt a obléct. Beze mne nikam nesmíš, ano?“ začal jsem se svlékat.
Přilil jsem si horkou vodu do necek a pak se tam sám usadil. Rychle jsem se umyl a opláchl.
Popadl jsem čisté plátno, když jsem vylezl z vody a cestou do svého pokoje jsem se i poutíral.
Vzal jsem si své jednoduché oblečení, které ale bylo čisté a slušivé. Nesměl jsem být oblečený okázaleji než princ, ani bych to neuměl. Ale na druhou stranu jsem mu nesměl udělat ostudu. Nesměl jsem vedle něj vypadat jako šmudla.
Pročesal jsem si vlasy a pak je stáhl do culíku a svázal je černou stuhou.
„Myslím, že jsme to stihli tak akorát,“ popošel jsem k oknu a otevřel ho.
Z venku byly slyšet hlasy, zvuky, jak se scházeli hosté. Dokonce hráli i muzikanti, ale tak, aby nepřehlušovali mluvení hostů. Podíval jsem se ven, abych si upřesnil, kde, co je, jak to tam vypadá. A když jsem byl spokojený, že je všechno tak, jak jsme se domluvili s králem, okno jsem zase zavřel a přešel ke dveřím, které jsem otevřel.
„Tak můžeme jít, princi,“ mírně jsem se poklonil a ukázal mu rukou, aby vyšel ze svého pokoje a ukázal, jaký krásný muž z něho vyrostl.
Tainn
Opravdu jsem musel Jonasův výběr pochválit.
Nejspíš bych se před zrcadlem nakrucoval ještě dlouho, kdyby se Jonas nesvlékl s tím, že se musí taky okoupat. Nevím, jestli to bylo tím, co jsem prožil s Qiim u jezírka, nebo jsem si to nějak dřív neuvědomil, ale Jonas byl…
Zrudnul jsem a rychle sklopil pohled, když mé oči přejely po jeho těle až dolů.
Nešlo přehlédnout, že i takhle je mnohem větší než Qii.
Nebylo to poprvé, co jsem ho viděl nahého, ale poprvé, co jsem se na něj díval jinýma očima. Snažil jsem se na něj nedívat, ani když se utíral, ale občas mi na něj sám pohled padl. Málem jsem pak přeslechl i to, že jsme to stihli akorát.
Vyšel jsem ven, když mi Jonas pokýval a společně jsme přešli až do velkého sálu, který vedl přímo na zahrady, kde se slavnost konala.
„Můj synu! Doufám, že už je ti lépe. Zdáš se mi nějaký červený," přišel ke mně otec, který mě zaregistroval hned, co sluha otevřel dveře a všichni ostatní se klaněli.
„Jsem… v pořádku," zakoktal jsem se a zrudl ještě víc.
Jak bych mu asi mohl říct, proč jsem se červenal?
„Dnes je tvůj velký den. Matka by na tebe byla pyšná," položil své dlaně na mé ramena a stiskl je.
Můj otec byl skvělý muž. A i ve svých letech pořád vitální a pěkný. Nebylo divu, že po smrti mámy se o něj zajímala spousta žen, ale k mé radosti je všechny odmítl. Nedokázal jsem si představit, že by jiná žena teď stala po jeho boku a plnila úkol mé matky.
„Děkuji, můj králi," pronesl jsem se vší úctou, jak se náleželo, políbil jsem prsten na jeho ruce, a když byly všechny tyhle formality odbyté, prostě jsem ho objal.
Slyšel jsem, jak se směje, než mě kousek od sebe odtáhl, a pak mi pokynul, abych s ním přešel ke trůnu.
Tam, před zraky všech, kteří v zemi měli nějaké postavení a sešli se zde, oficiálně přijal mé nástupnictví jako jediného svého dědice, a jako první, tak jak se náleželo, mi popřál k narozeninám a předal dar.
Popravdě byl dnešní den až třetí, ale to jsem mu nemohl říct, jen po očku mrkl na Jonase a pousmál se.
Teprve pak se začali kolem mě scházet ostatní, blahopřáli mi a předávali dary, než začne oslava a všichni se přesunou ven.
Jonas
Princ je opravdu vznešenost sama. Má to prostě v krvi, a to rozhodně nezapře.
Každý, koho jsme potkali, se mu poklonil, ale u nikoho jsem neviděl křivý pohled, nebo nenávist. Jako by to bylo samozřejmé. Natolik si princ získal jejich srdce svou přirozeností.
Když jsme vešli do sálu, zůstal jsem stát bokem pod schodky k trůnu, a pozoroval jsem všechno kolem sebe.
Nebylo to až tak nutné, tady by si na prince nikdo nedovolil zaútočit, protože by se na něj hned všichni vrhli a umlátili by ho k smrti. Ale přesto opatrnosti není nikdy nazbyt. Zvlášť po tom, co se stalo na trhu.
„Trochu vám to trvalo. Je princ v pořádku, nebo se stalo něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se mě král, když si mě pak o něco později zavolal k sobě.
Nepatrně jsem pohlédl k princi, který právě obdržel dar od královny ze sousední země. Krásný meč, práce úžasná, ale k boji moc nebyl, jak jsem hned stihl zhodnotit. Tenhle meč bude spíš viset na zdi jako ukázka mistrovského díla kováře.
„Nic se nestalo. Jen jeho výsosti nebylo moc dobře, cítil se slabý, tak jsem mu doporučil, aby zůstal v posteli a nechal jsem mu svařit víno. Ale už by měl být v pořádku. Vyspal se z toho. Byl nervózní, jak se nemohl dočkat dnešní dne, a ta slabost to byl důsledek jeho nervozity,“ poklonil jsem se králi, a pak jsem odstoupil, když mi pokynul rukou.
Znovu jsem se vrátil k pozorování hostů, ale vypadalo to, že opravdu je všechno v pořádku. Naše království je silné, máme silného krále, a nikdo by si nedovolil na nás jen tak zaútočit, zvlášť na oslavě narozenin jeho syna.
Gratulantů bylo opravdu hodně. A než princ absolvoval všechny ty formality a gratulace, den se nachýlil k večeru.
Zábava se přesunula ven na prostornou zahradu, kde byly připraveny stoly, večeře, a další bohaté občerstvení. Na přání prince tu byla i část, kde mohlo přijít služebnictvo. Král mu v tomhle nakonec ustoupil, ale pod podmínkou, že se služebnictvo nebude přibližovat ke královským hostům, protože by to vůči nim opravdu nebylo vhodné.
A princ rád přijal aspoň tenhle ústupek. Byl rád, že dnes za ním může přijít kdokoliv…
Snad poprvé i sluhové a služky přinesly dary. Nedávali je princi do rukou, ale pokládali je na velké stoly, které k tomu byly určeny. Každý dal to, co mohl a čím by podle jeho rozumu mohl princi udělat radost. Ať už se jednalo o zdobené výšivky, drobné předměty vyřezávané ze dřeva či ukuté u kováře, nebo se jednalo o plné koše různého ovoce, a jídla, které měl princ moc rád.
„Princi,“ přistoupil jsem k němu, když právě obdivoval deku pro svého Bardase, kterou dostal od podkoního.
„Zajdu se podívat ke stájím, jak to tam vypadá, a zkusím zajistit, aby mohl přijít aspoň na chvíli i Quiryn. Počítám, že má ruce plné práce. Co říkáš?“
Tainn
I když bych to nikdy nahlas nemohl přiznat, hlavně před otcem, dary od služebnictva mi udělaly větší radost než ty okázalé cetky, které mi stejně v životě k ničemu nebudou a jen mi zaberou místo. Je sice pravda, že některé z nich byly opravdu krásné a člověk musel obdivovat toho, který je vyrobil, ale k čemu mi třeba bude meč, visící pouze na zdi? Pravda. I mezi urozenými dary se našlo pár takových, za které jsem byl opravdu moc rád a už jsem se těšil, až je použiju, nebo vyzkouším. Ale byl to jen zlomek toho, co jsem obdržel. Za to dary od služebnictva…
Jak moc bych je pozval k sobě ke stolu a dary od nich převzal osobně.
Ale byl jsem rád, že otec povolil aspoň tohle, a já se mohl občas utrhnout a pozdravit se třeba s Akelou a jejím manželem, nebo některým ze sluhů.
Když pak ke mně přistoupil Jonas a řekl, že se pokusí, aby přišel i Quiryn, srdce se mi rozbušilo jako bláznivé, aniž bych věděl proč.
Od té příhody z rána jsem ho už neviděl, a doufal jsem, že bude moc přijít. Strašně moc jsem ho chtěl vidět a… Chtěl jsem, aby mě zase políbil.
Zrudl jsem pod tíhou svých myšlenek a raději hned sklopil oči zase k dece od podkoního.
„Budu… budu moc rád… kdyby… mohl přijít…" zablekotal jsem a chtěl jsem vzít do ruky další dárek, abych nějak zaměstnal ruce, když jsem uslyšel zamňoukáni.
Překvapeně jsem zvedl hlavu a střetl se se zeleným pohledem černé kočky, která seděla na protějším stole.
„Čiči! Copak tu děláš?" rázem jsem zapomněl na Jonase i Quiryna a hnal se dopředu.
Miloval jsem kočky, měly tak úžasně heboučké kožíšky a byly tak svérázné.
"Odkud ses tu vzala?" dostal jsem se až ke stolu a natáhl ruce, abych ji mohl vzít do náruče a prohlédnout si ji, jestli třeba není zraněná.
Jonas
Když Tainn přikývl, že by Quiryna rád viděl, požádal jsem ještě stráže, aby na něho dohlédli, a nehli se od něho ani na krok, dokud nepřijdu zpátky.
Hned jsem rychlým krokem zamířil ke stájím, Musel jsem obejít celý zámek i přilehlou zahradu, tak to chvíli trvalo, než jsem se tam dostal.
Na tuhle pozdní hodinu tu bylo živěji, než bývá obvyklé. Pohybovalo se tu více lidí než normálně, a několik i cizích podkoní, kteří přijeli se svými pány a starali se o jejich koně. Nebylo to nic proti ničemu. Bývalo to normální, přeci jen si každý pán své koně rád hlídal sám. A naši pacholci a podkoní měli o to méně práce. Jen jim zajistili dostatečné množství potravy a vody pro koně, a čistotu ve stáji.
U králova a princova koně v těchto dnech stáli stráže. Pro jistotu…
A já tam Quiryna hledal nejdříve.
Ale k mému překvapení tam nebyl.
„Hej, kde je Quiryn?“ zavolal jsem na jednoho z pacholků, když jsem prošel celé stáje a Quiryna nikde nenašel.
„Někde se tu potloukal, jedné z kobyl sousední královny upadla podkova, tak ji Quiryn s jejich podkoním vedl ke kovárně.“
Tainn
Byla to moc pěkná kočka. Vypadalo to, že možná někomu i patří, podle toho, že nesmrděla měla lesklou srst a byla dobře živená.
Vzal jsem ji do náruče a tím jsem zjistil, že je to kocour. Začal hned příst a otřel se o mě čumáčkem.
„Ty jsi nádherný! Komu pak jsi se zatoulal?" podrbal jsem ho na hlavičce.
„Vaše Jasnosti, asi byste neměl…" naklonil se ke mně jeden ze strážných, které mi zanechal Jonas.
„To je v pořádku. Vždyť je to jen kocour," usmál jsem se a rozhlédl se kolem, co bych mu tak mohl dát.
„Vaše Jasnosti! U Svatého Kryštofa! Pusťte tu ohavnost!" zaječela najednou jedna hraběnka, kterou jsem neměl moc rád, protože se mi snažila vnutit svou dceru, a já nevěděl, jak ji šikovně odmítnout. Leknutím jsem skoro nadskočil. A vzápětí jsem vykřikl bolestí, když se lekl nejspíš i kocour, zaprskal a drápky mě sekl do krku.
Vyklouznul mi z rukou a zmizel někde ve tmě, zatímco já si držel ruku na krvácející raně. Kolem mě se okamžitě utvořil hlouček, proklínající kocoura a přející mu, co nejhorší smrt.
„Nic mi není. Jsem v pořádku, opravdu. Ten kocour za nic nemohl," snažil jsem se uklidnit hlouček kolem mě, ale nakonec zasáhl otec, který mě předal našemu dvornímu lékaři a nechal posadit kousek dál pod košatou jabloň, se strážemi v patách. Jednoho sluhu pak nechal poslat pro Jonase, když jsem mu řekl, že šel ke stájím, ale zamlčel jsem důvod.
„Děkuji," usmál jsem se, když lékař dokončil svou práci a můj krk teď zdobilo bílé plátno a rána byla potřená nějakou mastičkou.
Jonas
Byl jsem už skoro u kovárny, když z poza rohu vyšel Quiryn a živě se bavil s tím druhým podkoním.
Právě mu Quiryn podával džbán se studenou vodou, aby se mohl napít.
„Quirine!“ zavolal jsem na něho, aby mě registroval. „Princ by tě rád viděl. Běž za ním. U podkoního jsem to domluvil, bude tě na chvíli postrádat. Tak pojď.“
Sousednímu podkonímu jsem se omluvil, ale on řekl, že ke stájím už v pohodě trefí nazpátek i sám, že si nemám dělat těžkou hlavu.
Přidal jsem se ke Quirymu a oba jsme svorně šli zpátky za princem.
„Ty, Quiryne, vážně to, co bylo u jezírka, bylo princovo přání?“ zeptal jsem se z ničeho nic.
Quiryn se na mě jen podíval a s úsměvem přikývl.
„Hele, je to princ, tak bacha na to. A pokud jsem vás přistihl já, může se to stát s kýmkoliv jiným. A jestli zjistím, že jsi mu nějak ublížil… Mám ho rád. On má rád tebe. A já bych nerad někomu urval ptáka nebo useknul ruce jen proto, že je strká, kam nemá. Je ti to jasný?“
Zastavil jsem se a chytl Quiryna za loket a přitáhl jsem si ho těsně k sobě. Jednou rukou jsem ho objal kolem pasu a pevně ho na sebe natiskl.
„Dávej si pozor. Nebo to budu já, kdo ti ukáže, na co je tohle,“ otřel jsem se o něj svým rozkrokem a silně mu prohmátl jeho pevný zadek. „A věř mi, že jemný zrovna nebudu.“
Quiryn se na mě podíval přimhouřenýma očima, jako by čekal, co bude dál. K mému údivu však neprotestoval a zcela se podvolil mému sevření.
„Jdeme za princem,“ raději jsem ho pustil, vyšli jsme do osvětlené zahrady, a pak ho už nasměroval k jabloni, pod kterou seděl princ.