Tainn
Sledoval jsem všechny ty lidi kolem sebe, urozené i neurozené a hledal v nich pouze tři tváře.
Už je to sedm let.
Před pěti lety jsem se stal králem, když otec zemřel na dlouho utajovanou nemoc.
Oplakala ho celá země. Doufal jsem, že na otcův pohřeb, na který jsem nechal sezvat všechny, přijdou i oni, ale neukázali se.
Neměl jsem jim to za zlé. Neměl jsem jim za zlé ani to, že mě tehdy skoro beze slova opustili. Chápal jsem je. Ani já bych to nejspíš nedokázal. Od té doby uběhla spousta času, a jak roky běžely, má naděje na jejich návrat začala dostávat trhliny. Už to bylo tak dlouho. Jediné, co mě utěšovalo, bylo, že se ke mně nedonesly žádné zprávy o jejich smrti. Ale ani zprávy o tom, že by se někde pohybovali.
Ať už to bylo, jak chtělo, doufal jsem jen, že jsou šťastní. I kdyby s někým jiným, ale hlavně, ať jsou v pořádku a šťastní.
Povzdechl jsem si a vstal.
Začalo se pomalu stmívat, ale v tyhle teplé dny bylo venku příjemně dlouho do noci.
A na své narozeniny jsem nikdy nikoho vyhazovat nechtěl.
Trvalo to, než si lidé zvykli na to, že nechci dělat rozdíly mezi chudými a bohatými.
Nebylo to jednoduché. Měl jsem i spoustu nepřátel, kterým se nelíbila má vize, a zpočátku jsem měl několikrát chuť to vzdát a utéct, zvláště po otcově smrti.
Proklínal jsem svět, proklínal jsem všechno, i sebe, otce, za to, že mě tu nechal, Jonase, za to, že jsem se do něj zamiloval, Quiryna za to, že zemřel, Siwara a Lorra za to, že jsem je vůbec potkal.
Upadal jsem do depresí, několikrát sáhl po víně nebo pálence, a často mě sloužící našli na zemi, zpitého do němoty, potřísněného vlastními zvratky.
Bylo to těžké období.
Ale…
Nakonec, s myšlenkou na nejdůležitější muže v mém životě, mezi které jsem počítal otce i Quiryna, jsem se přes všechnu tu bolest, pády, trápení a neshody, dostal až sem.
Naslouchal jsem lidem, často chodil po městě, pomáhal těžce nemocným, učil se od nich, stejně jako oni ode mě.
Jistě, nedokázal jsem pomoct všem a zachránit všechny, pořád byla místa, kde se chudoba držela, ale já to nevzdával.
Před třemi lety jsem zavedl pravidlo, že královské narozeniny budou otevřené pro všechny, a každý, kdo chce může přijít. První rok, ať už ze strachu nebo z ostýchavosti, přišli jen lidé ze zámku a blízkého okolí. Druhý rok, už se osmělilo více lidí a letos, letos to bylo v královských zahradách jako v mraveništi.
Byl jsem… šťastný. Ano. Opravdu byl, když jsem viděl všechny ty usmívající se tváře, i když mezi šlechtou a chudými byl vidět pořád rozestup a většina z nich se držela na své straně. Ale bylo pár takových, kteří se osmělili.
Jako pekař Calim, co našel spřízněnou duši v hraběnce Vřesových plání. Zamilovala se do jeho plněných ovocných koláčků, a myslím, že i do něj. Nebo švadlena Marika, jejíž šikovné ruce a cit pro jemnost a krásu zase oslovily mladou baronesu ze sousedního království, se kterým se mi před rokem podařilo uzavřít mír a otevřít obchodní cesty.
Usmál jsem se a nenápadně se vymotal z toho mumraje a ruchu.
I přesto, že jsem byl šťastný, něco mi chybělo.
Zašel jsem dál do zahrad, dokud všechno neutichlo.
Často jsem tu chodíval a vzpomínal. Zašel jsem ještě dál, a ticho teď tak rušil jen zpěv ptáků a šustění látky jednoduchých královských šatů, které jsem měl na sobě.
Nikdy jsem neměl rád přepych. Dokonce i jediné šperky byly ty, které jsem dostal z lásky.
Na krku se mu houpal řetízek od Siwara, na zápěstí jsem měl náramek od Lorra, a v rozpuštěných vlasech, které mi teď sahaly pod zadek, jsem měl na spáncích spletené dva tenké copánky, svázané jednou z Jonasových stuh.
Pouze při důležitých jednáních jsem na hlavě nosil korunu.
Zadíval jsem se na nebe, které se pomalu zatahovalo a znovu se ztratil ve vzpomínkách.
Jonas
Trvalo mi docela dlouho, než jsem byl schopný dělat věci tak, abych neustále nemyslel na prince.
Nebylo to tím, že bych na něho chtěl zapomenout. Pořád jsem ho miloval. A pořád budu.
Ale byly chvíle, kdy jsem váhal, jestli pokračovat v cestě, nebo se vrátit. Byly chvíle, kdy jsem si stýskal, kdy jsem tak moc ho toužil vidět, že chybělo jen málo k tomu, abych se vrátil.
Nakonec jsem to ale vždy překonal.
Když zemřel král, byl to první okamžik, kdy jsem se vrátil do země.
Viděl jsem ho. Viděl jsem, jak je Tainn smutný, zničený, a měl chuť ho obejmout.
Ale udržel jsem se a zase jsem potichu zmizel.
A tehdy jsem poprvé na svých cestách potkal Lorra, který se nejspíš také přišel podívat. Společně jsme odjeli z města a strávili spolu několik dní, než se naše cesty opět rozdělily.
Potkal jsem se s ním ještě několikrát. Stejně jako se Siwarem.
A po těch setkáních jsem k nim byl zase o něco blíž.
A hlavně k Lorrovi.
Ale neznamenalo to, že bych snad na prince zapomněl. S jejich přítomností jsem si ještě víc uvědomil, jak moc ho miluji.
Moje cesta po světě byla naplněna různými setkáními, potyčkami, společně se Siwarem jsme pak odrazili další nepřátelskou nájezdnou bandu lupičů, která se rozhodla zaútočit na královské město. Dalo nám to sice hodně práce, bylo jich hodně a potřebovali jsme i pomoc dalších žoldáků, ale nakonec jsme je zastavili ještě dřív, než se k městu stačili dostat. To bylo podruhé, co jsem se dostal blízko k princi. Ale nakonec jsem odjel, aniž bych se tam jen třeba na okamžik ukázal.
Nicméně, účel mé cesty stále nebyl naplněn. Obával jsem se toho, že čaroděj ze Severního kopce zemře dříve, než mu stihnu přivést učedníka.
Po večerech, kdy jsem odpočíval, ať už v hostinci nebo venku u ohně, jsem nakonec začal pročítat knihu kouzel. Chtěl jsem vědět, co všechno se dá s tím udělat. Jak poznám toho, kdo je schopen takových věcí…
A když jsem došel k poslední stránce, usmál jsem se, knihu jsem zavřel, schoval do brašny a nasedl na koně. Moje cesta vedle přímo na Severní kopec. Za čarodějem…
To, co mi napsal na poslední stranu, jsem tušil už od chvíle, kdy jsem přečetl pár stran knihy kouzel, a jen ze zvědavosti jsem začal některé věci zkoušet.
A tak, když jsem jednoho večera zaklepal na čarodějovy dveře, přivítal mě s úsměvem.
„Věděl jsem, že se vrátíš. Ale musel jsi na to přijít sám,“ pozval mě dál.
Zůstal jsem u něho. Pochopil jsem, že mám tu sílu v sobě skrytou, a on mi ji pomohl vytáhnout ven. S jeho pomocí jsem se pomalu zdokonaloval, a učil se všemu, co mě mohl naučit.
Bylo to potřetí, co jsem byl tak blízko k princi. Ale nešel jsem tam, i když jsem u čaroděje strávil rok a půl. Jen občas jsem sedával na kopci a hleděl směrem, kde bylo královské město a v něm Tainn…
Lorr
První dny nebyly vůbec jednoduché.
Nikdy jsem si nemyslel, že mi někdo bude takhle chybět, že se někdy k někomu takhle upnu.
Bylo to těžké a zpočátku jsem musel i odejít z království, jak mě to nutilo vracet se pořád k Tainnovi a hlavně, zůstávat takový, jaký jsem byl dřív.
Nakonec jsem ale dostal lekci, kdy jsem dva roky strávil jako otrok na pirátské lodi poté, co mě chytili při loupeži.
Co na to říct. Byl jsem opilý, frustrovaný a měl potřebu si něco dokázat.
Byla to ale poučná lekce. Sbíral jsem síly, učil se, díval.
Nakonec se mi podařilo utéct i s menším lupem.
Nějaký čas jsem se skrýval, vyhýbal se pobřežním městům, ale nakonec mě nohy zavedly zpátky domů. A zrovna ve chvíli, kdy zemřel starý král.
Nedalo mi to, a při tom pohledu málem na všechno zapomněl.
Tainn byl ještě krásnější než kdy dřív. Krásný, a přitom tak smutný.
Nakonec jsem místo v jeho náruči skončil v Jonasově. Stejně jako i několikrát potom, kdy se naše cesty zkřížily. Nějaký čas jsem strávil i po boku Siwara, se kterým jsem se taky o něco sblížil…
Ne, že bych na prince zapomněl, ale potřeboval jsem někoho, kdo mi rozumí.
V době, kdy se z Tainna stával král, já plnil svůj slib.
Putoval jsem světem jako čestný zloděj, co bohatým bere a chudým dává. Ale nejen to.
Když někdo něco ztratil, zavolali mě. Když někdo někoho ztratil, zavolali mě. Pomáhal jsem, kde bylo potřeba a pomalu si budoval jméno. Ale pořád jsem cítil, že to nestačí.
Pořád jsem se nemohl vrátit a roky ubíhaly.
Často jsem na Tainna vzpomínal. Zvláště ve chvílích, kdy jsem usínal, nebo zíral na jasně modré nebe, které tolik připomínalo jeho oči.
A začínal jsem se bát, jestli na nás Tainn po takové době nezapomněl. Nezanevřel. Jestli si nenašel někoho jiného. Přece jen to byl král a nabídek měl spousty.
Jonas
Naučil jsem se toho hodně. Sám jsem nechápal, jak jsem to všechno mohl zvládnout, jak se mi to nacpalo do hlavy, a hlavně… Jak s každým dalším dnem moje moc sílila.
Čaroděj o mě věděl za tu dobu první i poslední. Nikdy mě u sebe nedržel násilím, říkal, že kdykoliv můžu odejít, a sám mě často posílal za princem.
Ale já to odmítal. Nechtěl jsem před krále předstoupit, dokud jsem si nebyl jistý sám sebou7 a tím, co jsem se naučil. Chtěl jsem před něj předstoupit jako nový čaroděj se silami bojovníka, a nabídnout mu své služby pro ochranu města.
„Tak hotovo,“ plácnul mě čaroděj do zad, až jsem popošel dva kroky dopředu. „Tohle je tvá propustka všude, kam půjdeš. Komukoliv můžeš nabídnout své služby, ale používej své síly rozumně. Nepropadni zlu, jako se to stalo Quirynovi.“
Přejel jsem si dlaní po pravé paži, na které se mi objevil znak čarodějů, triquetra.
Když čaroděj ze severního kopce uznal, že už mě nemá co naučit, kouzlem mi tenhle znak vytvořil na paži. Jakmile jsem ho uviděl, hned jsem si vzpomněl na prince a jeho kletbu. Jediný rozdíl byl v tom, že mi tyhle černé čáry neškodily.
„Myslím, že jsi připravený jít za králem Tainnem,“ posadil se čaroděj ke stolu a začal jíst večeři, zatímco já si oblékal zpátky halenu.
„Půjdu. Hned zítra. Má narozeniny. I když mám strach, že mě odmítne, přesto tam půjdu. Slíbil jsem mu to. A i když mě nebude chtít jako partnera, nabídnu mu aspoň své služby čaroděje a bojovníka. Tak mu budu moct být po boku,“ usadil jsem se také a začal jsem večeřet.
„Půjdu s tebou. Musím si ve městě něco vyřídit, a nevím, jak dlouho tu ještě budu. Nevím, kolik času mi zbývá,“ zvedl ke mně pohled, a když viděl, že chci protestovat, umlčel mě zakroucením hlavy.
„Zítra má král narozeniny, město bude otevřeno všem, stejně jako zámecké zahrady. A je riziko, že toho bude chtít i někdo využít, aby mohl na krále zaútočit. Takže bude dobré, když pojedeme hned ráno, abychom tam do setmění byli,“ dodal ještě čaroděj.
Za tu dobu, co jsem s ním, jsem už věděl, že jemu odporovat prostě nemůžu.
A tak, když jsme se pak oba aspoň trochu vyspali, vyrazili jsme hned ráno, ještě před rozedněním.
Já jel na svém Magisovi, kterému jsem už také chtěl dopřát odpočinek. Jeho věk byl pro koně už hraniční, aby mě pořád nosil na svém hřbetě. Chtěl jsem, aby své posední dny strávil na zámku, kde se o něho vždycky dobře postarali.
Čaroděj se změnil v černou kočku, která mi tak moc připomínala Quiryna. Ale na rozdíl od něj, čaroději zůstávaly jeho modré oči i v téhle podobě, a packy měl bílé, že to vypadalo, jako by měl obuté malé boty.
Nespěchal jsem, už kvůli Magisovi. Čaroděj si hověl přede mnou, nebo za mnou, nebo mi vylezl na rameno, aby se rozhlédl po krajině.
Ale když se slunce pomalu skláněno k obzoru, vjížděli jsme mezi první domy královského města.
Stáhl jsem si víc kapuci, abych skryl svou podobu a Tainn se o mně nedozvěděl dřív, než před něho předstoupím. Na spáncích mi přibyly šediny, které už tvořily přímo šedivé prameny vlasů.
Ale kromě několika dalších jemných vrásek, a znaku na paži, jsem zůstával stejný. Jen jsem doufal, že se princi budu stále líbit…
Ale i přesto, když jsem dojel k otevřené bráně do zámeckých zahrad, zastavil jsem Magise a trochu jsem znejistěl.
Čaroděj jen mrsknul ocasem a vzápětí zmizel v zahradách mezi hosty, kteří přijeli na Tainnovu oslavu.
Bylo to zvláštní. Nechtěl jsem se míchat mezi všechny ty hosty, a tak jsem nakonec pobídl Magise, abych se tomu největšímu mumraji mohl vyhnout, a zamířil jsem k zadní bráně, kde už jen kousek dál byly stáje.
Siwar
Nikdy bych si nepomyslel, že jednou řeknu dost.
Ale stalo se.
Už to bylo sedm let.
Z počátku jsem si říkal, jestli nebude lepší zapomenout. Nechat Tainna, protože naše budoucnost neměla cenu. Věřil jsem, že jediný Jonas by mohl dostát svému slovu a k Tainnovi se vrátit.
Dokonce jsem nebyl ani na královském pohřbu.
Snažil jsem se nechat to být.
Ale nešlo to. A zvlášť, když jsem jednou narazil na Jonase a Lorra, kteří mi to všechno připomněli.
Od té doby se naše cesty zkřížily několikrát, ale ani oni se podle řeči k Tainnovi zatím nevrátili.
Měl jsem i pochybnosti, stále větší, jak roky ubíhaly.
Přijal by nás Tainn ještě vůbec po takové době?
Ale… nakonec jsem zapomenout nedokázal. I když jsem se poslední necelé dva roky snažil královskému městu vyhnout, i když jsem za tu dobu nepotkal ani Jonase ani Lorra a předpokládal tak, že se s Tainnem setkali.
Nemyslel jsem si, že ještě někdy budu schopný k někomu chovat tak silný cit. A nebyl to jen Tainn, ale i Jonas a Lorr, kteří mi, jak jsem si uvědomil, začali chybět a toužil jsem i po jejich přítomnosti.
Ale stalo se a já nikoho z nich ze svého srdce prostě dostat nedokázal.
A právě v den Tainnových narozenin, sedm let poté, co jsem ho opustil, jsem se rozhodl vrátit se zpátky. Vrátit se a nabídnou mu své služby jako rytíř.
Buď mě vyhodí a nic se tím u mě nezmění, nebo…
Čím víc jsem se blížil k městu, tím rychleji mé srdce bušilo, až mě to samotného překvapilo.
A nebylo to jen Tainnem. Lorr, Jonas, budou tam? Jsou u Tainna? Budou mě ještě chtít mezi sebe?
Zarazil jsem se, když jsem viděl ten mumraj a stáhl si kapuci víc do čela.
Lidé už na mě v tomhle království byli zvyklí, ale i přesto jsem neměl potřebu se ukazovat.
S povzdechem jsem svého koně, který mi poslední rok dělal společnost, a kterého jsem zachránil ze spárů zlodějů, navedl k zadní bráně a doufal, že tam bude klidněji.
Když jsem přijel blíž, zastavil jsem Charise a zůstal nevěřícně zírat, než jsem koně popohnal, a ještě než zastavil, já už byl na zemi, a za chvíli v náruči svíral jako prvního Jonase.
Teprve teď jsem si sundal kapuci a pohlédl do tváře bývalému princovu sluhovi.
„Nemůžu tomu uvěřit…“ zašeptal jsem, na moment ho pustil, a pak v náruči sevřel i Lorra.
Na obou se těch sedm let podepsalo, ještě víc zmužněli, hlavně Lorr, jehož rysy ztvrdly, zatímco Jonasovi přibyly šedé vlasy a vrásky, které mu ale slušely.
„Vážně se mi to nezdá?“ zašeptal jsem znovu a oba pak políbil.
Když jsem líbal Jonase a pevně ho sevřel, najednou se mi zdálo, že je u něj něco jinak.
Prudce jsem ho od sebe odtáhl, a pak jsem pochopil.
„Jsi samé překvapení, Jonasi. Ale jsem rád, že vás vidím, a že vás vidím tady. Nejspíš jste měli stejný nápad jako já. A, kruci, Lorre, nebul.“
Když něco zamrčel, rozcuchal jsem mu vlasy, které teď měl ostříhané nakrátko a otočil se směrem k hlavní bráně.
„Myslíte, že nás po takové době ještě přijme?“ řekl jsem tiše s obavou v hlase.
Jonas
Dojel jsem ke stájím a sesedl z Magise. Vřele jsem se přivítal s podkoním, a nevěřícně hleděl na toho malého kluka, který kolem něho pobíhal.
„Oženil jsem se, tohle je můj syn a moje žena… no, teď má plné ruce práce s naší dcerou, která se nedávno narodila, proto je prcek tady se mnou,“ trochu se začervenal, asi jako mladý kluk, který poprvé někoho políbil.
Byl jsem rád. Byl jsem za něho šťastný, že nezůstal sám potom, co odešel Quiryn. Pogratuloval jsem mu, a přátelsky ho objal.
„Jsem za tebe rád,“ poplácal jsem ho nakonec po zádech, a pak už jsem mu předal Magise.
Poprosil jsem ho, aby ho ustájil s tím, že požádám krále o to, aby tu Magis mohl zůstat, než přijde jeho poslední den. Nahlédl jsem dovnitř a usmál se, když jsem uviděl Bardase, který už vystrkoval hlavu a frkal, jako by Magise vítal.
Když jsem se otočil a chtěl jít mezi hosty, vletěl mi do náruče Lorr.
Sevřel jsem ho v objetí, políbil jsem ho, a chtěl se ho zeptat, co ho sem přivádí, i když to byla nejspíš hloupá otázka. Ale než jsem stihl otevřít pusu už jsem byl v jiném objetí. Silnějším, mužnějším, a tak známým.
„Dneska… Dneska to je samé překvapení,“ vydechl jsem nakonec, když se s námi oběma Siwar pořádně přivítal. „Mám pocit, jako bychom měli narozeniny všichni čtyři.“
Věděl jsem, že před Siwarem nic neutajím. Že to pozná, i když jsem měl na sobě ještě plášť. Ale byl jsem rád, že to přijal, a hlavně že ještě nic neřekl. Chtěl jsem, aby to Tainn věděl jako první.
„Myslím, že nás přijme. I když jsem tu celých těch sedm let nebyl, přesto mám o něm zprávy. Vím, že se doteď s nikým nespojil ve vážnějším svazku, a odmítal každou nabídku. Spíš mám strach, aby to nebylo tím, že by na nás a na lásku vůbec, nezanevřel. Toho se bojím,“ dodal jsem o něco tišeji, a přiložil jsem si dlaň na srdce, které začalo bít podstatně rychleji, když jsem si ten svůj strach uvědomil.
„Ale hodlám mu nabídnout své služby i přesto, že by mě už nemiloval, že by mě v tomhle směru mohl odmítnout. A myslím, že moje služby určitě využije.“
„Já si to myslím taky,“ ozval se najednou před námi hlas a všichni jsme svorně pohlédli k zemi.
Černá kočka se na nás podívala, a pak jsme zvedali hlavu s tím, jak se postupně změnila v člověka.
„Mluvil jsem s králem, že mé služby u něj nejspíš brzy skončí, a že by si měl najít nového čaroděje, aby království nezůstalo bez ochrany. Běžte za ním. Král slaví narozeniny, má kolem sebe hosty, ale přesto mám pocit, že se nebaví. Je smutný, i když to ostatním nedává najevo. Ale přede mnou to neskryje…“ ukázal čaroděj do zahrady, kde se oslava konala.
Srdce se mi rozbušilo ještě víc po čarodějových slovech. Teď už nebylo proč váhat. Všichni tři jsme se na sebe podívali, a pak jako jeden jsme vykročili do zahrady. Za Tainnem…
Tainn
Bylo tu takové ticho, až jsem se skoro zapomněl. Málem jsem nadskočil, když jsem uslyšel kočičí zamňouknutí.
Jednu dobu jsem kočky nemohl vůbec vidět. Dokonce i ten můj chlupáč musel pryč.
Vzala si ho tehdy Akela, aby ho pohlídala, než překonám svůj strach.
Nikomu jsem neřekl proč. Stejně jako se nikdy nikdo nedozvěděl o Quirynovi.
Nechal jsem mu udělat hrob, i když tělo leželo jinde. Ale podkoní si to zasloužil, a i já k němu několikrát zavítal.
Oddechl jsem si, když se z černé kočky nakonec vyklubal čaroděj ze Severních lesů.
Dříve, zvláště po otcově smrti, mě navštěvoval často.
Teď to bylo čím dál méně, a já věděl, že už nadchází jeho konec.
Bude mi po něm smutno. Často mi vynadal, když jsem nevěděl kudy kam, a usměrnil mé kroky.
Proto mě ani nepřekvapilo, když mi oznámil, že už mi nadále nemůže sloužit. Jaké však bylo mé překvapení, když řekl, že za sebe posílá náhradu. Tak divně se u toho pochechtával, až jsem z něj byl celý zmatený a rozpačitý.
Nakonec mi popřál, věnoval mi zlatou sponu do vlasů, a pak zase zmizel.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Znovu jsem se zadíval na nebe, které se už téměř zatáhlo, a i stíny na zemi se prodloužily.
Najednou se mi nechtělo vracet. Vědomí, že je zase neuvidím, mě zasáhlo tíživěji než kdy před tím.
Polkl jsem knedlík v krku, a nakonec se odhodlal otočit.
Za chvilku by mě stejně hledaly stráže a jako král jsem měl povinnost.
Neudělal jsem však ani krok.
Zlatá spona od čaroděje mi vypadla z rukou a srdce mi vynechalo ne, jeden, ale hned dva údery.
Musel jsem zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout.
Když jsem je znovu otevřel, pochopil jsem, že to není sen.
Stáli tam. Přišli. Pořád stejně krásní. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tak dlouho jsem čekal! Nejraději bych se jim vrhnul hned do náruče, ale…
Přišli se vrátit nebo rozloučit nadobro?
Sehnul jsem se, abych sebral sponu ze země a zároveň nabyl ztracenou sebejistotu.
Nebudu brečet. Ještě ne. Nevím, proč přišli.
Narovnal jsem se, hrdě zvedl bradu, a pak postoupil dva kroky blíž k nim.
„Před králem byste měli pokleknout a sdělit důvod, proč jste ho vyrušili při jeho rozjímání v zahradách,“ řekl jsem co nejpevnějším hlasem a byl rád za volné šaty, které skryly třes v rukou i nohou.
Jonas
Strážci nás nasměrovali dozadu do zahrad, kde nikdo nebyl.
Věděl jsem, že tam Tainn často chodíval ještě v době, kdy byl mladší, kdy jsem mu ještě sloužil.
Zamířili jsme tam bez jediného slova.
Už když jsme přicházeli, mohl jsem na něm oči nechat, Zastavili jsme se kousek od něj, jako bychom se domluvili, a jen se dívali na to, jak je krásný.
Tainn o něco zmužněl, ale pořád mu zůstala ta jeho jemná krása, štíhlé tělo a laskavé oči, kterými na nás vzápětí pohlédl.
Myslím, že nejen mě, ale i Siwarovi a Lorrovi se rozbušilo srdce tak moc, až hrozilo, že nám vyskočí z hrudi.
Pořád to tam bylo. Ten cit k Tainnovi nezmizel ani po těch letech, kdy jsme se neviděli.
Přiložil jsem dlaň na hruď, abych to své srdce uklidnil, a pak jsem poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.
„Omlouvám se, králi. Nechtěli jsme tě vyrušit,“ promluvil jsem pevným hlasem.
Po jeho slovech jsem si zprvu nebyl jistý, ale pohled do jeho očí říkal něco jiného. Něco, co v sobě skrýval tak, jako my.
Ale byl to král a on měl pravdu. I přesto, že jsme byli svobodní páni, měli jsme mu jako králi projevit náležitou úctu. I přesto, že bych ho teď nejraději strhnul do náruče, nemohl jsem.
I přesto, že bych ho teď nejraději líbal, musel jsem počkat na jeho svolení…
Tainn
Nemohl jsem skoro ani dýchat, když jako jeden poklekli a sklonili hlavy.
Jonasův hlas mě rozechvěl ještě víc, stejně jako pohled do jeho očí.
Byl jsem rád v tuhle chvíli za to, že na mě nevidí, protože jsem se potřeboval trochu uklidnit.
Pořád jsem nevěděl, proč tu jsou, přestože stačil jeden pohled na ně, abych pochopil.
Ale chtěl jsem to od nich slyšet.
Prohlédl jsem si je. Siwar se vůbec nezměnil. Zapřemýšlel jsem, jestli vůbec někdy zestárne.
Lorr zmužněl. Cítil jsem z něj větší sebejistotu, rozhodnost a sílu.
Už to nebyl ten uštěpačný kluk, který měl ze všeho srandu.
Z Jonase jsem vycítil neznámou sílu. Tak povědomou a přesto jinou. I na něm se podepsalo těch sedm let, ale…
Ty šedivé prameny a drobné vrásky mě na něm přitahovaly stejně, jako když byl mladší.
„Pořád jste mi neřekli důvod svého vyrušení,“ promluvil jsem znovu v naději, že konečně uslyším to, co bych rád slyšel.
Jako první zvedl hlavu Lorr.
Tak přece jen mu něco z té jeho drzosti zůstalo.
Ale když se na mě zadíval tím svým pohledem, nenechal jsem ho ani nadechnout.
Tady, kde mě nikdo neviděl, tady, v náručí svých nejmilovanějších, jsem mohl konečně dát průchod svým emocím.
Nevěděl jsem koho z nich líbám, koho objímám, koho hladím, komu právě říkám, že ho miluju, a jak moc mi chyběl. Bylo mi jedno, že klečím na kolenou v trávě a přes slzy skoro nevidím.
Měl jsem je u sebe. Konečně se jich mohl dotknout. Líbat je. Nebylo to už jen zbožné přání, nebyl to jen sen.
„Strašně moc… jste mi chyběli…“ zachraptěl jsem, jakmile jsem od všech těch polibků konečně mohl popadnout dech.
Každého z nich jsem pohladil po tváři, zadíval se mu do očí, abych se ujistil, a pak je ještě jednoho po druhém vroucně políbil. Miloval jsem je. Ani za těch sedm let mé city k nim nezeslábly.
Spíš naopak. Sílily každým dnem a teď, když jsem je měl zpátky, věděl jsem, že je jen tak nepustím.
Teprve, až když jsem zaslechl kroky, které se k nám blížily, jsem vstal, vytáhl na nohy i Lorra, Jonase a Siwara, vysmrkal se do pláténka a několikrát se zhluboka nadechl.
„Vaše Výsosti. Hledá-“
Strážný, který se staral o mou ochranu poslední dva roky, a kterému jsem bezmezně věřil, se zarazil, když mé muže uviděl.
„V pořádku, Liane. Tohle jsou muži mého života. Ti, o kterých jsem ti vyprávěl. Jonasi, Lorre, Siware, tohle je Lian. Má osobní stráž a muž, kterému bezmezně důvěřuju,“ otočil jsem se a ukázal na Liana, který se okamžitě hrdě postavil do pozoru.
Bylo mu něco málo přes čtyřicet a jeho zkušenosti i bystrý úsudek mi několikrát pomohly, a já doufal, že si budou ti čtyři rozumět.
„Zaveď je, prosím, do mých soukromých komnat,“ otočil jsem se zase na Liana, a pak se vrátil pohledem k Jonasovi, Lorrovi a Siwarovi.
Přišel jsem až těsně k nim a každého znovu políbil.
„Počkejte na mě. Přijdu hned, jakmile splním svou královskou povinnost tady dole. Nejspíš bysme pak neměli chvilku klidu,“ zašeptal jsem, usmál se, a pak už je přenechal Lianovi.
Měl jsem tolik otázek, tolik slov jsem chtěl říct, ale ještě chvíli jsem musel počkat.
Jonas
Nehodilo se Tainnovi hned nabídnout mu své služby. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem přišel jen kvůli tomu. A tak, když se znovu zeptal, zaváhal jsem s odpovědí.
Ale on mě toho ušetřil, když vzápětí klečel před námi a doslova nás škrtil, jak nás objímal a nevěděl, koho políbit dříve.
A kdyby nepřišel ten strážce, nejspíš bychom tam tak klečeli asi až do rána.
Prohlédl jsem si toho Liana, jako bych chtěl vědět, jestli mu vážně můžeme důvěřovat.
Jestli je v jeho rukách v bezpečí.
Moc jsem si ho ze své služby na zámku nepamatoval, i když byl poměrně starší než já.
Ale měl upřímný pohled, a bylo vidět, že nic neskrývá. Jako čaroděj jsem se už naučil rozeznávat dobro či zlo v lidech, i když třeba tvrdili přesný opak.
Jo, kdybych to tak uměl dřív, než se z Quiryna stalo něco, co se nedalo vrátit.
Byli jsme překvapení, když nás Lian vedl na jinou stranu, než měl Tainn původně svou komnatu.
Ale pak mi došlo, že je to vlastně už král. A bylo by hloupé, kdyby obýval malý pokoj. A možná to bylo i lepší. Takhle mu to neustále nepřipomínalo naše společná léta.
Než jsme si pořádně prohlédli Tainnovy komnaty, nechal nám Lian připravit koupele. Tainn měl svou soukromou, která sousedila přímo s jeho pokojem. A tak netrvalo dlouho, a my se pořádně vydrbali. Odmítli jsme pomoc služek, a pomohli jsme si sami navzájem.
O něco později nám služky donesly večeři přímo do koupele. Usadili jsme se pohodlně v té horké vodě s vonnou solí, přitáhli jsme si k sobě tácy s jídlem, které byly položeny na speciální desce, a vychutnávali si nejen tu koupel, ale i dobré jídlo a pití.
A ve chvíli, kdy jsme byli pomalu scvrklí jak rozinky, jsme se vyhrabali ven. Oblékl jsem si jen kalhoty, a pak se usadil v pohodlném křesle s vínem v ruce, stejně jako Siwar a Lorr, a povídali jsme si, co všechno se událo v době, kdy jsme nebyli spolu…
Siwar trochu nechápal, když se dozvěděl, že jsme několikrát spolu s Lorrem skončili v jedné posteli. Ale bylo vidět, že je rád. Oddechl si s tím, že takhle aspoň bude mít jistotu, že si hned nevjedeme do vlasů, jakmile se Tainn objeví.
A že se objeví, vzápětí potvrdil Lian, který nám oznámil, že se král vrací…
Tainn
Nešlo to tak rychle, jak jsem si původně představoval.
Měl jsem dojem, že každý schválně zdržuje.
Nechal jsem ještě vzkázat, ať si po dlouhé cestě dají koupel a nechal jim připravit bohatou večeři.
Doufal jsem, že se k nim brzo vrátím, ale byl jsem král a tohle mé narozeniny.
Nakonec, po nekonečně dlouhé době, se mi podařilo oznámit, že mě nečekaná událost nutí, abych se omluvil z pokračující oslavy. Na některých bylo vidět zklamání, ale když jsem je ujistil, že můžou zůstat, dokud budou chtít, nakonec mi všichni svorně ještě jednou pogratulovali, popřáli mi dobrou noc, a pak už jsem za doprovodu Liana, který se ke mně vrátil s oznámením, že o pány je dobře postaráno, odkráčel směrem ke svým komnatám.
Byly vedle původních otcových, ze kterých jsem udělal knihovnu.
Ne, snad proto, že bych potřeboval větší luxus, ale proto, že mi starý pokoj tehdy pořád připomínal hlavně Jonase.
Odstěhoval jsem se z něj prakticky skoro ještě ten den, a do téhle doby ho doposud nikdo neobýval.
Nedovolil jsem to nikomu.
Cestou jsem pozdravil ty, co nebyli na oslavě, nebo se museli vrátit do služby, poděkoval za přání, a čím víc jsem se blížil, tím víc mi bušilo srdce jako zběsilé.
„Můžeš jít, Liane. Odpočiň si, nebo si užij oslavu. Jsem v dobrých rukou. Nemusíš se bát,“ nakázal jsem Lianovi, když mě doprovodil až do mých soukromých komnat.
„Vaše Výsosti,“ uklonil se, a pak zasalutoval, „přeji vám dobrou noc, a ještě jednou přeji všechno nejlepší…“
Usmál jsem se, poděkoval, a pak už za ním zavřel dveře.
Na chvilku jsem o ně zůstal stát opřený a zavřel oči, jak jsem si užíval toho klidu.
„Občas je to náročné,“ zašeptal jsem a usmál se, když jsem se odlepil ode dveří.
Zadíval jsem se na ty tři a pořád si připadal jako ve snu. Nejraději bych se jim hned vrhnul kolem krku, ale potřeboval jsem ještě slyšet důvod, proč se vrátili, a hlavně jsem chtěl vědět, jak se celou tu dobu měli.
„Naleješ mi víno, Lorre?“ požádal jsem a svlékl si horní část šatů, pod kterými jsem měl lehoučkou tuniku bez rukávů, ve světlé barvě, a lehce průsvitné kalhoty z bílého hedvábí v pase svázané zlatou stuhou.
Odložil jsem šaty a od Lorra převzal pohár s vínem.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že vás tu mám,“ zašeptal jsem do ticha. „Ale… musím se zeptat. Proč jste přišli? Kvůli mně, nebo něčemu jinému? Přišli jste mi oznámit, že zase odejdete nebo… že se mnou zůstanete?“
Jonas
Už to nebyl ten mladý princ Tainn, i když byl pořád stejně krásný. Možná byl teď ještě krásnější, než když jsme ho opouštěli.
Změnil se.
Byl teď jiný, rozvážnější, a nejdříve uvažoval jako král a podle toho i mluvil.
Měl jsem zvláštní pocit, když se nás tak zeptal. A opravdu jsem nevěděl, jak mám zareagovat.
Jako by nám nedával na vybranou. Jako by chtěl vědět jen to jedno, aniž by předtím naslouchal svému srdci. Jako by rozum převzal vládu nad srdcem.
Věděl jsem, že nám nejspíš hned nepadne kolem krku. Ale byl jsem tou jeho otázkou zaskočený.
Nevím, jestli jsem to tak cítil jen já…
Odložil jsem pohár s vínem a vstal jsem.
Došel jsem k princi a zůstal před ním stát, Chvíli jsem si ho prohlížel a přemýšlel, co ještě se za těch sedm let změnilo.
Neuměl jsem nikdy nějak extra projevit své city jako třeba Lorr, který to umí říct na rovinu.
Já to prostě neumím…
„Proč se ptáš, Tainne? Proč se ptáš na takovou samozřejmou věc? Nevím, jak Siwar a Lorr, ale já jsem přišel hlavně kvůli tobě. Slíbil jsem ti to. Vrátil jsem se. Chci ti nabídnout i své služby, ale vždycky jsi byl pro mne na prvním místě ty. Mám pocit, jako bys o mně, o nás pochyboval. Nedivím se ti. Máš na to právo. Ale teď se zeptám já. Co ty chceš od nás? Chceš tohle?“ chytl jsem ho, přitáhl si ho k sobě a pak ho políbil.
Nebyl to dravý nebo neosobní polibek. Byl to polibek se všemi city, které jsem k němu choval.
„Nebo chceš tohle?“ odsunul jsem ho od sebe, poklekl před ním a sklonil hlavu.
„Vrátil jsem se, protože jsem tě nikdy nedokázal vyhnat ze své hlavy ani ze svého srdce. Ale pokud to už nechceš přijmout, nemůžu se na tebe zlobit. Pak tedy aspoň přijmi moje služby, jako královského čaroděje. Pokud nechceš ani jedno, odejdu ze země ještě teď v noci.“
Tainn
Docela šokovaně jsem na Jonase zůstal hledět.
Zvláště po jeho otázce, jeho polibku, a pak pokleknutím.
Siwar se tvářil neutrálně a na Lorra jsem neviděl, protože sklopil oči.
Každý jiný král by nejspíš v tuhle chvíli nechal Jonasovi setnout hlavu za jeho drzost vůči králi.
Ale já jen stál pomalu s pusou dokořán, než se ve mně něco uvolnilo, než mi spadl ten obrovský balvan ze srdce a já se rozesmál. Opravdu po hodně dlouhé době jsem se od srdce zasmál, a nevím, kdo z těch tří se tvářil překvapeněji, i když na Jonase jsem moc neviděl, dokud jsem ho nepostavil na nohy potom, co jsem se aspoň trochu uklidnil.
„Víš o tom, že ses vůbec nezměnil?“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři. „Pořád ten stejný Jonas. Ale jsem za to moc rád. A teď si sedni na ten svůj hezký zadek a poslouchej, co řeknu. A ber to jako rozkaz krále.“
Trochu jsem ho pošťouchnul a počkal až se posadí.
Teprve pak jsem se posadil naproti nim i já a pozorně se na ně zadíval.
„Jak jsem už říkal, musel jsem se zeptat. Chyběli jste mi. Moc. Nebylo to jednoduché, ale myslel jsem na vás a na to, že byste se jednou mohli vrátit. To jediné mi dodávalo sílu. Ale… jak jsem mohl vědět, že se vrátíte ke mně? Říkal jsem vám přece, když jsme se loučili, že se máte vrátit, i kdybyste mi měli přijít říct, že už o mě nestojíte a našli jste si jiný život. Zapomněl jsi, Jonasi? Mé srdce na vás nikdy nezapomnělo. Stále jsem byl s vámi, modlil se za vás, bál se dne, kdy mi někdo přinese zprávu o vaší… smrti. A čas utíkal. Nikdy jsem si nevzal do lože jiného muže. Nemohl jsem. Váže mě pouto jedině k vám třem. Ale… stále po vás můžu chtít se mi zavázat? Pořád můžu chtít, aby jste mi slíbili svou věrnost nejen jako mí muži, ale i jako mí ochránci? Proto jsem se ptal, Jonasi. Toužebně jsem si přál, abyste se mi vrátili, abyste se vrátili ke mně. To jediné jsem chtěl. A teď vás tu mám. Tak se zeptám jinak,“ mluvil jsem tiše, klidně, ale přesto nemohli o mých slovech pochybovat.
Odložil jsem pohár, vstal a přešel ke krbu, nad kterým ležel obřadní meč.
Vzal jsem ho a vrátil se zpátky.
„Jonasi, Lorre, Siware. Já, Tainn, svého jména první, král jižního království Ranasha, se vás ptám, budete mi sloužit jako mí ochránci a budete při mně stát jako mí muži, dokud si nás smrt nevezme?“
Jonas
Ulevilo se mi, když se Tainn začal smát. Ale vzápětí jsem zvážněl, když promluvil.
Seděl jsem a jen jsem na něho hleděl.
Kdo si má pamatovat, co řekl před sedmi lety? Tenkrát to bylo hodně emotivní a řeklo se toho hodně.
Zapřemýšlel jsem, ale pořád jsem si tyhle jeho slova nedokázal zpětně vybavit.
Když se k nám vrátil s obřadním mečem, a oficiálně se nás zeptal, mírně jsem stáhl obočí.
Přesně jak jsem si myslel. Nejdříve král a potom člověk.
I když to bylo ode mne drzé a hodně jsem tím riskoval, postavil jsem se před prince a zadíval se mu upřeně do očí.
„Za celých sedm let jsem nepomyslel ani na chvíli, že bych se sem nevrátil. Ale nejen tobě jsem něco přislíbil, a já to hodlal dodržet. Nebylo pro mne lehké se sem nevrátit. Často jsem měl nakročeno k tomu, že sem přijdu, že se vrátím. Ale chtěl jsem se před tebe postavit jako člověk, který splnil to, co slíbil. Nepamatuji se na všechno, co se před sedmi lety řeklo. Bylo toho strašně moc a všichni jsme byli ovlivněni tím, co se stalo. Ale pamatuji si dobře, co jsem ti tenkrát řekl před mým odjezdem. ‚Není to naše poslední noc, Tainne‘.“
Opravdu jsem hodně riskoval tím, jak jsem teď s Tainnem mluvil. Stačilo, aby jen dal povel a budu o hlavu kratší. Ale já to prostě potřeboval říct, aby mezi námi bylo jasno.
„I když jsem nepřišel, přesto jsem se zajímal. Věděl jsem, jak se trápíš, věděl jsem, jak jsi smutný, jak bojuješ sám se sebou. Věděl jsem taky, jak ses dokázal postavit zpátky na nohy a sám. Bez naší pomoci, a to je víc, než si sám možná uvědomuješ. Vrátil jsem se kvůli tobě. Vrátil jsem se proto, že jsem ti dal slib. Dávám ti svůj život, nabízím ti své služby. Ale hlavně své srdce. Nabízím ti to ze svobodné vůle a nechci se svazovat nějakým obřadem. Přijmi to Tainne, tak jak ti to nabízím. Vím, že mi můžeš nechat okamžitě setnout hlavu. Ale věř, že nejsem už ten, co by se dal lehko chytit,“ natočil jsem se k němu a ukázal mu znak na pravé paži.
„Chci s tebou zůstat, protože tě miluji, ne proto, že máš na hlavě královskou korunu a držíš v ruce meč. Nechci se zavázat žádným oficiálním slibem, chci, abys mi věřil i bez toho, Tainne…“
Tainn
Povzdechl jsem si, když Jonas domluvil a najednou si připadal… jako hlupák.
Jako bych nic nedokázal. Jako bych to byl pořád já, princ, který o nikom nic neví, který neví, jak se cítí jeho nejbližší.
Takhle jsem si asi naše setkání nepředstavoval, ale já z toho všeho byl tak pryč, že jsem možná jednal moc unáhleně.
Jenže jsem je prostě nechtěl už znovu ztratit.
Potřásl jsem hlavou, podíval se na Siwara s Lorrem, kteří podle výrazu nejspíš neochvějně stáli za Jonasem, a pak přešel ke krbu, abych vrátil meč zpátky.
„Nikdo ti stínat hlavu nebude, Jonasi,“ zašeptal jsem, možná trochu se smutkem v hlase.
Chvilku jsem jen tak stál u krbu, zíral před sebe a na chvíli chtěl mít schopnost vrátit zpátky čas.
„Takhle jste si to asi nepředstavovali, že? Já taky ne. Chtěl jsem, abyste na mě byli hrdí, a teď… mám pocit, že jsem všechno zkazil,“ povzdechl jsem si, a pak se vrátil zpátky.
„Tainne-“
„Nech mě domluvit, Siware. Nechci vám vzít vaši svobodu a nikdy bych to neudělal. Věřím vám, miluji vás, z celého srdce a přeji si, abyste se mnou zůstali jako mí ochránci a…“ zadíval jsem se na Jonasovu paži a až teď mi to došlo, stejně jako čarodějova slova.
„No, myslím, že máme, co probírat.“ usmál jsem se konečně, když jsem zvedl k Jonasovi hlavu.
„Ale abych to dopověděl. Chci, abyste se mnou zůstali, protože chcete. Ne, proto, že jsem vám to nařídil nebo vás svázal nějakým poutem. To bych nikdy neudělal, a myslel jsem, že to víš, Jonasi. Ale chci vás zároveň chránit. Mám… nepřátele, kteří by tohle mohli využít proti mně. I když bojuju za to, aby se všichni brali bez ohledu na postavení, aby chudý rolník měl stejný soud, jako bohatý hrabě, přesto tu předsudky, neshody a rozpory pořád budou. Dovedete si představit, jak zareagují ti, co jen čekají na každou mou sebemenší chybičku, na mé uklouznutí, když se dozví, že si po svém boku držím svobodné pány? Pokusí se vás zničit, a i když vím, jak jste silní, nerad bych se o vás strachoval víc, než musím. Pokud oficiálně budete pod mou ochranou, nikdo na vás nevztáhne prst. Ale… jste svobodní a je to i vaše svobodná volba. Pokud i přesto se mi nechcete zavázat, budu to respektovat, protože mi stačí vaše srdce. Věř mi, Jonasi, že i kdybyste mi nenabídli své služby a zůstali se mnou jen jako mí muži, nemiloval bych vás o nic míň. Strašně moc jsem si přál váš návrat. Tak moc, že jsem teď nejspíš udělal víc chybných rozhodnutí než za celých pět let, co jsem králem. Ale jen proto, že vás tak moc miluji, že jen myšlenka na to, že bych se ráno vzbudil a zjistil, že to byl jen sen, mě úplně ničí.“
Jonas
Poslouchal jsem každé Tainnovo slovo, aby mi nic neuniklo. Snažil jsem se v duchu přebrat všechno tak, abych neřekl taky něco neuváženě.
A nakonec mi z toho vyšlo jediné.
Tainn má strach, že od něho odejdeme. Že ho opustíme…
„Jsi král, Tainne. Máš tu moc měnit věci, a že jsi to už dokázal, o tom není pochyb. Jsem na tebe hrdý. Věř, že opravdu jsem. Dodržel jsi to, co jsi slíbil u vodopádu. Že se budeš snažit být dobrým králem. Vidíš? Tohle si třeba pamatuji,“ krátce jsem se zasmál.
„Opravdu jsem na tebe hrdý, ani nevíš, jak moc. Častokrát jsem o tobě slýchával zkazky i v jiných zemích. A jen výjimečně se našel někdo, kdo by měl nevhodné poznámky. Většina o tobě mluvila hezky, a mě to vždycky hřálo u srdce, když jsem to poslouchal.“
Na monet jsem se otočil k Siwarovi a Lorrovi. V tuhle chvíli jsem si připadal jako jejich mluvčí, protože zatím nechávali mluvit jen mě a Tainna. Ale lepší než se tu dohadovat jak babky na trhu.
„Máš pravdu v tom, že nás, a nejen nás může ohrozit, pokud u tebe zůstaneme jako svobodní páni. Ale ve stejném ohrožení budeme i jakmile se zjistí, že jsme ti tak blízko. I v případě, že ti složíme svůj slib. Ale udělám to. Přijmi mě oficiálně před všemi. Pasuj mě na královského čaroděje, nebo strážce, zvládnu cokoliv. Je mi to jedno. Přijmu to. Ale tady ne. Tady ti slibuji svou lásku. Nemusíš si ji vynucovat žádným slibem, protože ti ji dávám dobrovolně. Tam ti slíbím věrnost jako králi. Tady ti slibuji věrnost jako muži, člověku, kterého nade vše miluji, Tainne. Jen… no… chci abys věděl, že jsem ti lhal. Že jsem za těch sedm let sdílel lože s někým jiným. S někým, koho moc dobře znáš. Se zlodějem, který mi ukradl sponu k plášti a tobě kartáč do vlasů, který nám ukradl kus srdce. Ale… Myslím to vážně, když ti říkám… Nikdy tě nezradím a pořád tě budu milovat.“
Po svých slovech jsem si přitáhl Tainna do objetí. Sevřel jsem ho tak moc, že skoro nedýchal. Chtěl jsem, aby věděl, že svá slova myslím smrtelně vážně.
„Miluji tě, Tainne,“ zašeptal jsem do jeho rtů, než jsem ho políbil.
Když ta největší nervozita povolila, pustil jsem ho a otočil se k těm dvěma.
„A vy co? Budete mlčet, nebo taky něco řeknete? Nebo jste dostali strach, srabi?“
Tainn
S každým dalším Jonasovým slovem ze mě padalo kus té skály, která se tam navalila během toho, co se tu odehrálo.
A když pak řekl, že sdílel lože s Lorrem, jen jsem vykulil oči a nevěřícně se na ně zadíval.
Ten polibek, co pak přišel, jako by smazal všechno to zlé, co se stalo.
Tohle byl můj Jonas. Tohle byli mí muži.
„Počkat,“ zašermoval jsem rukama ve vzduchu, když mě Jonas pustil. „Lorre… je to pravda? Ty a Jonas… já myslel…“
„No… řekněme, že se to prostě nějak stalo,“ zaculil se Lorr a v tu chvíli mi připomněl toho trhlého kluka z doby před sedmi lety. „Víš, cítím to jako Jonas, i když on s tím svým vyjadřováním by měl taky něco dělat.“
Když se na něj otočil a vyplázl jazyk, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál nahlas.
„Každopádně, prostě jsme si k sobě našli taky cestu. Nebylo to tak, že bych tě přestal milovat, nebo tě chtěl vyměnit. Spousta věcí se změnila i u mě, ale prostě když jsem potkal Jonase, tak nějak to přišlo samo, nezlobíš se, že?“ jeho kukuč, který v tu chvíli nahodil, by mu mohlo závidět kdejaké ztracené štěně.
„Samozřejmě, že se nezlobím,“ zasmál jsem se, přešel ke němu a pevně ho objal.
Přidal jsem i polibek, jako poděkování za to, že se mi i on vrátil.
„Abych se ale taky vyjádřil. Mám na to stejný názor jako Jonas, i když jsme k tomu mohli dojít jinou cestou. Chápu tvůj strach o nás, ale už nejsme stejní. Myslím, že můžu za všechny říct, že tě budeme chránit do posledního dechu s titulem i bez titulu. Tady ti slibuji svou věrnost jako tvůj muž. Tam venku ti slíbím tvou věrnost jako králův rádce. Chci ti nabídnout své služby. Poznal jsem spoustu lidí, znám každé zákoutí všech měst a království v okolí. Vím, kdo s čím obchoduje, kdo šmelí, kdo vyváží, kdo je poctivý, a kdo naopak. Pokud mě přijmeš, budu ti sloužit, jak nejlépe dokážu.“
Změnil se. Opravdu. Dospěl a já se možná ani nedivil, že si s Jonasem k sobě našli cestu.
„Já neumím tak dobře mluvit jako ti dva a v podstatě bych se jen opakoval, takže…“ zabručel Siwar a postoupil blíž ke mně, „jsem tady, protože tu chci být. Jsem tady, protože jsem poslechl hlas svého srdce. Jsem tady, abych ti byl po boku jako tvůj muž, a jsem tady, abych tě chránil jako tvůj rytíř. Tady ti dávám své srdce, tam venku ti dám svůj meč.“
Myslím, že se mi štěstím i zatočila hlava.
Znovu jsem se rozesmál, bláznivým štěstím, které mě obalilo jako hřejivý plášť.
Nechal jsem se Siwarem vtáhnout do náruče a políbit. Nechal jsem Lorra, ať udělá to samé, než jsem skončil v Jonasově náruči.
„Takže z tebe je čaroděj jo? Kdo by to byl řekl,“ zašeptal jsem do jeho rtů a pohladil značku na paži.
„A mimochodem, nevadí mi, když budete spát spolu, ale nikdo jiný, jasné? Jinak se neznám."
Jonas
„No, taky jsem netušil, že to v sobě mám. Ale čaroděj to věděl a nechal mě tápat s tím, že mám pro něho najít učedníka. Podstrčil mi knihu kouzel, co Quiryn vzal jeho bratrovi, a pár rad mi tam ještě připsal. A na poslední stránce byl krátký vzkaz: Už jsi připravený svůj osud čaroděje přijmout? Pokud ano, čekám tě. Kdykoliv máš u mě dveře otevřené. A tak jsem šel…“ vysvětlil jsem Tainnovi, proč zrovna já jsem čaroděj.
Konečně napětí povolilo a Siwar s Lorrem se taky vyjádřili. No, nejkratší proslov měl Siwar, jako vždycky. Ale všichni tři jsme to cítili stejně, a já byl rád, že to Tainn přijal.
Ještě chvíli jsme se objímali a líbali, jako by se princ nemohl rozhodnout, za kým má jít dřív. A já si taky přitáhl i Lorra a Siwara pro polibek. Akorát jsem Lorrovi, narozdíl do Siwara, nezapomněl pořádně pomačkat tu jeho prdelku.
Když jsme se jakž takž uklidnili všichni čtyři, společně jsme Tainna nacpali do koupele, a nakonec jsem tam s ním stejně skončili, i když jsme už byli umytí. Užil si náležité péče, ale skončilo jen u doteků a polibků, protože jsme na víc teď neměli pomyšlení.
Hlavně se mluvilo. Tainn byl opravdu zvědavý, co všechno jsme na cestách prožili.
Ujistil jsem ho, a taky jsem mu to i předvedl, že opravdu si titul královského mága zasloužím.
Povídali jsme si skoro do rána. Vypili jsme několik džbánů vína, a až teprve s prvními ranními paprsky jsme společně usnuli v jednom loži.
Ještě že je královská postel tak velká…
Když jsme se vzbudili, bylo skoro poledne. Spíš nás přišel vzbudit Lian s tím, že nás očekávají na slavnostním obědě, a většina hostů už je připravená. Že se čeká jen na krále.
A tak byl čas jim oznámit naše rozhodnutí. Vlastně rozhodnutí krále…
Tainn
Jediné, čeho jsem litoval bylo, že jsem na sebe ten večer už měli jen tak málo času.
Ale věděl jsem, že máme zbytek života.
Teď už jsem nepochyboval. A když jsem se ráno probudil, teda, když mě Lian probudil a já zjistil, že jsem usnul v náručí třech nejúžasnějších mužů pod sluncem, měl jsem dojem, že dokážu i létat.
V noci jsme toho hodně namluvili. Dozvěděl jsem se toho spoustu, co prožili, a tak nějak si pořád nedokázal představit Jonase jako svého čaroděje, ale zdálo se, že i on našel tu správnou cestu.
Byl jsem nervózní jako děvče před prvním polibkem, když jsem ve slavnostním šatu, tentokrát i s korunou na hlavě, do trůnního sálu, kam jsem si napřed všechny nechal svolat.
Jonas, Lorr i Siwar mi šli po boku a já se teprve teď cítil jako skutečný král.
Oficiálně, před zraky všech, jsem je nechal pasovat na královského rádce, prvního rytíře a hlavního čaroděje.
Ti, co si je pamatovali ještě z dob před sedmi lety, věděli o mém vztahu k nim, a na jejich tváři jsem viděl snad stejnou radost, jakou jsem sdílel já. Našli se takoví, kterým se to nejspíš moc nezamlouvalo, ale otevřeně si nedovolili proti královu rozhodnutí nic namítnout. A byli tu i tací, kterým to bylo nejspíš i jedno, hlavně, že je spokojený král.
A to já jsem byl.
Po obřadu a společném obědě jsem nařídil Lianovi, aby Jonasovi, Lorrovi a Siwarovi přidělili komnaty sousedící s těmi mými. Musel jsem vyřídit ještě pár záležitostí, pokud jsem se pak svým mužům chtěl nerušeně věnovat.
Nařídil jsem ještě, aby je Lian seznámil s těmi, kteří přišli až po jejich odchodu, a oni věděli za kým podle potřeby mají jít.
Nakonec jsem všem třem do ucha pošeptal, že za setmění je čekám ve své ložnici, a pak už je opustil, protože bylo potřeba, abych se ukázal jako král.
Jonas
Překvapení pro většinu lidí bylo velké. Ale naštěstí se našlo jen málo takových, kteří k tomu měli poznámky. Samozřejmě tak, aby to král neslyšel.
Ale jak se říká, víno rozvazuje jazyk. A tak jsem při obědě pozorně naslouchal, abych věděl, s kým budu mít co do činění.
Když nám Lian ukázal pokoje, hned poslal služky, aby je poklidili, utřely prach a čistě povlékly postele.
Já jsem si mezitím za Siwarovy a Lorrovy pomoci přenesl všechny věci z mého starého do nového.
Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že můj a původní princův pokoj zůstal přesně v tom stavu v jakém byly, když jsem opouštěl zámek. Na moment jsem se i ztratil ve vzpomínkách, než do mě Siwar drcnul, abych nelelkoval, a přestěhoval si konečně své věci.
Lian se nám potom celé odpoledne věnoval, zatímco Tainn vykonával své královské povinnosti. Od zítřejšího dne mu v tomhle již budeme všichni tři pomáhat.
Prošli jsme zámek, přivítal jsem se s těmi, které jsem znal, pozdravil jsem se s těmi, které jsem ještě neznal. Největší překvapení pro všechny asi ale bylo, když zjistili, že už nejsem králův sluha a ani strážce nebo rytíř. Ale že jsem hlavní královský čaroděj.
No, sám jsem byl překvapen, když to došlo mě, tak jsem se jim ani nedivil.
Siwar strávil asi nejvíc času v části pro stráže. Prohlédl si i místa, která sloužila pro cvičení v boji, ať už venku, nebo vevnitř. Prošel si celou zbrojnici, a dost času strávil i s velitelem stráží. Informovali jsme ho o tom, jak jsme zastavili nájezdnou bandu lupičů před třemi roky. Prý o tom věděl, a byl rád, že se nedostali do města, jen nevěděl, komu má prý poděkovat, protože jsme zase zmizeli jako pára nad hrncem a zanechali za sebou jen hromadu mrtvol.
Nakonec jsme skončili v sále, kde se cvičilo několik nováčků, a dali jsme si přátelský souboj s meči.
Skončilo to nerozhodně. A oba jsme byli uřícení, zpocení, a s menšími rankami.
Jedno se za těch sedm let nezměnilo. Nic nedonutilo Lorra, aby vzal meč do ruky, a nikdy, od naší potyčky u města, kdy zabil čtyři strážce sousedního krále, už nic takového nezopakoval.
Když jsme se před večeří vraceli do našich pokojů, našli jsme ho v knihovně, kterou si Tainn nechal upravit z otcových komnat.
Večeři jsem si pak nechali přinést do Tainnova pokoje. Všichni věděli, že tam máme volný přístup, takže nebyl ani problém s tím, když jsme se tam znovu přišli osvěžit koupelí, a pak už jen čekali na Tainna, abychom mohli společně povečeřet.
Tainn
Byl to další náročný královský den.
Ale, jako by tentokrát utíkal mnohem rychleji. Jakoby i ta rozhodnutí, která jsem udělal, šla najednou jednodušeji. Byly ale chvíle, kdy jsem se zapomněl, zasnil a myšlenkami byl úplně někde jinde.
Naštěstí to ale všichni přešli a byli i tací, kteří si toho ani nevšimli.
Ve volných chvílích jsem se vyptával, jak se těm mým třem mužům vede, a když mi pak bylo oznámeno, že si Siwar a Jonas dali cvičný souboj, litoval jsem toho, že u toho nemůžu být.
Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit.
Několikrát jsem měl chuť se bláznivě rozesmát.
Uvědomoval jsem si ale také, že teď to bude ještě těžší. Věřil jsem však tomu, že společně překonáme každou překážku a společně vybudujeme království proslulé široko daleko.
Když slunce začalo zapadat a poslední hosté se pomalu rozcházeli, konečně jsem se i já mohl vydat do svých komnat.
Byl jsem unavený, ale nic by mi teď nedokázalo zabránit v tom, abych byl se svými muži.
A navíc jsem věděl, že zítra mě žádné povinnosti nečekají, takže jsem si mohl užít volna do sytosti.
Když jsem vešel do svých komnat, byl jsem mile překvapen tím, že na mě počkali z večeří.
Nechal jsem se odstrojit, a pak Liana propustil s tím, že ho nejspíš nebudu potřebovat ani zítra, a pokud chce, ať jede navštívit svou matku, která žila ve městě.
Málokdy se kvůli své službě dostal domů, i když bych ho rád pouštěl častěji. A jeho matka zase nechtěla žít na zámku, protože milovala svůj domeček a malou zahrádku, o kterou pečovala společně se svým manželem, dokud neumřel.
Lian mi poděkoval, a když odešel, já se přivítal s těmi, které jsem tolik miloval.
Společně jsme povečeřeli, pověděli si o všem, co se za ten půl den událo, a já znovu zalitoval toho, že jsem neviděl jejich souboj. Vyléčil jsem jejich drobná zranění, a pak se zvedl s tím, že si půjdu dát koupel.
„Je na čase, abyste splnili i jiné závazky vůči svému králi,“ zašeptal jsem s rudnoucími tvářemi, když jsem vcházel do své ložnice. „Pamatujete, co jsem vám řekl po obědě? Že vás čekám ve své ložnici.
Teď to upřesním, čekám vás ve své posteli. A asi není potřeba, abyste měli na sobě tolik oblečení.“
Po těch slovech jsem zmizel za dveřmi, a pak se málem utopil, jak jsem zahučel pod vodu, rozpačitý z toho, co jsem právě řekl. Tohle se u mě nezměnilo ani po sedmi letech, a hlavně jsem nevěděl, jestli se jim budu ještě pořád líbit.
Jonas
Tainn se konečně vrátil a bylo vidět, že je z toho kralování celkem unavený.
Společně jsme povečeřeli, a Tainn přitom vyzvídal, co jsme celý den dělali. Řekli jsem mu skoro všechno, i když Siwar většinou mlčel. Ale to je on a jiný už asi nebude.
Když se pak Tainn zvedl, že se půjde umýt, a připomněl nám svoji žádost, už jsem se nadechoval, že mu k tomu něco řeknu. Ale než jsem vůbec stihl promluvit, Siwar mě praštil do žeber, abych raději držel hubu.
Mám já to zapotřebí?
Nejspíš ne. Ale stejně…
Zvedl jsem se, shodil jsem ze sebe kalhoty a tuniku, a vešel do koupele za Tainnem.
Seděl tam, opíral se, a sledoval mě, jak se k němu blížím.
Stále měl červené tváře, a pořád to bylo takové… milé a přitom vzrušující.
Dostal jsem se až k němu. Vecpal jsem se mezi jeho nohy a rukama se opřel vedle jeho hlavy.
„Jsi král, já jsem tvůj čaroděj. Ale… tady ne. Je na čase ti ukázat, kdo je v tomhle vztahu nahoře,“ zavrčel jsem mu do tváře, když jsem se naklonil až k němu a on mi neměl kam uhnout.
Jakmile pootevřel pusu, hned jsem mu do ní vecpal jazyk. Líbal jsem ho, dokud mi stačil dech. Doklekl jsem na paty a přitáhl si ho na klín.
„Ložnice… Chtěl jsi tam jít, ne? Jsi připravený na dlouhou noc?“
Jeho ruce jsem si omotal kolem krku, pevně jsem ho chytil pod zadečkem a pak jsem vstal. Vylezl jsem z vody a přesunul jsem se s Tainnem do ložnice. Po celou cestu tam jsem ho líbal, a bylo mi jedno, že se na nás Siwar a Lorr dívají. A když jsem Tainna pokládal na postel, nezapomněl jsem mu udělat první značku na krku.
„Máš připravené roucho, které tě zahalí až ke krku? Takových značek budeš mít po dnešní noci rozhodně víc…“
A že tomu tak bude, bylo jisté stejně, jako že druhý den vyjde slunce.
Moje ruce se hned rozeběhly po Tainnově těle, jako bych se potřeboval ujistit, že je všechno tak, jako když jsem ho opustil. Líbal jsem ho, hladil jeho jemnou a horkou pokožku, nedával jsem mu ani chvíli si vydechnout.
Ano, je to král. A já ho jako krále budu ctít do konce života a budu mu pokorně sloužit jako čaroděj.
A jako muž ho do konce života budu milovat, jako i Siwara a Lorra.
Rozdělení, byť trvalo sedm let, bylo nakonec k prospěchu. Našli jsme si s Lorrem k sobě cestu, zjistil jsem, že mi chybí nejen on a Tainn, ale i Siwar.
Věděl jsem, že s těmito muži rád zůstanu tady na zámku, jak v dobrých, tak špatných dnech.
A pokud někdo bude mít ten špatný, budeme tu my ostatní, abychom mu ho udělali lepším.
Siwar
Bylo to neuvěřitelné. Jako by těch sedm let ani nebylo.
Být tady se třemi muži, kteří se mi zahryzli do srdce a odmítali se pustit, bylo něco, co bych si před pár lety ani nedokázal představit.
Teď už jsem se nemusel skrývat. I když bylo vidět, že se mě někteří možná bojí, neodvážili se nic říct nahlas.
Byly nám přiděleny komnaty hned vedle Tainnových, i když ta má byla na můj vkus až moc nóbl, ale nejspíš si budu muset zvykat. Když jsme pak procházeli zámkem a seznamovali se s lidmi, nejvíc času jsem strávil v kasárnách a strážní věži, aby muži věděli, s kým mají tu čest.
Dal jsem si cvičný souboj s Jonasem, během kterého jsem poznal, jak moc zesílil.
Bylo skvělé mít po boku takového muže.
Věděl jsem, že, i kdyby se mě nebo Lorrovi něco stalo, on Tainna dokáže ochránit i bez nás.
Lorr se od nás oddělil, a nakonec jsme ho našli v Tainnově knihovně.
Trochu mě to překvapilo. Netušil jsem, že bude tak sečtělý, nebo spíš bych to do něj neřekl z doby, jak jsem si ho před sedmi lety pamatoval.
Ale změnil se.
K lepšímu.
A já byl za to jen rád.
Na večeři jsme se pak sešli u Tainna v komnatách a jen čekali, až se vrátí.
Když vešel, mohl jsem na něm oči nechat. Byl nádherný. Vypadal tak vznešeně a já opět pocítil to hřejivé teplo uvnitř sebe, že právě já jsem jedním z těch, které si vybral, aby s ním strávili život po jeho boku.
Večeře proběhla v příjemném duchu a dokonce jsem se i přistihl, že se usmívám, i když jsem toho moc neřekl.
A když pak přišel Tainn se svou žádostí, málem mi zaskočilo víno v krku, jak se u toho červenal, ale ještě stihl Jonase dloubnout do žeber, když se nadechoval k nějaké poznámce.
Když pak Jonas zmizel, ani já jsem nelenil a stáhl ze sebe všechno oblečení.
Nebylo proč se stydět, nebylo proč čekat, nebylo proč se zbytečně ptát.
Bylo jasné, jak tahle noc skončí.
A když pak Jonas jako svou kořist přenesl Tainna do postele, nečekal jsem na nic.
Vyhoupl jsem se za nimi, pohladil Jonase po zádech, a pak si Tainna přitáhl pro dlouhý polibek.
„Miluju tě, Tainne. I když moc nemluvím a nejspíš ani nebudu, své city k tobě nezměním,“ zašeptal jsem a pohlédl do těch jeho krásných očí, než jsem si jeho rty znovu zabral v dlouhém polibku.
Věděl jsem, že nás čeká dlouhý život. Možná přijdou špatné dny, ale budou i ty dobré.
A věřil jsem, že společně, všichni čtyři, to zvládneme…
Lorr
Za to všechno trápení mi to stálo.
Vidět Tainna šťastného, být po jeho boku, být s dalšími dvěma muži, které jsem si nakonec po menších rozepřích oblíbil až tak moc, že mi teď připadalo naprosto nemyslitelné vzdát se některého z nich, bylo jako dar z nebes.
Nevrátil bych zpátky ani jeden den z těch sedmi let, byť některé byly hodně těžké.
Ale všechny ty roky strávené bez Tainna mě naučili mnohému.
Byl jsem rád, že jsme po menším nedorozumění dospěli ke společnému konci a naše oficiální pasování pak bylo jen třešničkou na dortu.
Ale i bez toho jsem věděl, že bych Tainna už neopustil, a doufal jsem, že s mými službami bude spokojený.
Že ho nezklamu a mé rady mu budou k užitku.
Po přestěhování se do našich nových komnat a seznámení se se všemi lidmi jsem se odebral do knihovny, zatímco Jonas se Siwarem odešli do kasáren.
Tohle jediné se u mě nezměnilo. Znovu jsem už nikoho nezabil.
Zranil, ano, když jsem se bránil pirátům, ale nezabil. A nehodlal jsem na tomhle nic měnit.
Meč mi prostě nepatřil do rukou. Od toho tu byli jiní.
Mnohem víc mě zaujala Tainnova knihovna a já se nakonec v tom všem tak ztratil, až jsem zapomněl i na čas.
Docela překvapeně jsem pak vyskočil na nohy, když mi Jonas se Siwarem přišli oznámit, že je čas večeře, kterou jsme si dali u Tainna v komnatách, společně s ním, když se konečně vrátil.
Vychválil jsem mu jeho knihovnu a se zaujetím poslouchal Jonase, jak líčil svůj zápas ze Siwarem.
No, nejspíš se příště aspoň podívám.
Když pak přišel Tainn se svou žádostí, rozbušilo se mi srdce tak rychle, až jsem se bál, že mi vyskočí z hrudi.
Málem jsem se zamotal do všeho toho oblečení, než jsem se z něj konečně dostal.
Sledoval jsem, jak Jonas přenáší Tainna na postel, i to, jak se k nim vetřel Siwar a uvědomil jsem si, že bych si nemohl přát víc. Tainn nás změnil všechny, aniž by si to možná neuvědomoval. Kdo ví, kde bych teď byl, kdybych se tehdy z rozmaru nepříhlásil na tu výpravu, ze které se nakonec stalo něco víc.
Když jsem zaslechl Siwarova slova, už jsem na nic nečekal a vyhoupl se na postel z druhé strany, a tentokrát já si zabral Tainnovy rty. Pohladil jsem ho po hrudi, podráždil Jonase a Siwara zatahal za vlasy.
Tušil jsem, že na tuhle noc nejspíš nikdo z nás nezapomene.
„Miluju tě, Tainne a jsem moc rád, že mě tehdy Jonas v zahradách chytil. Nikdy neudělám nic, co by ti ublížilo a budu se snažit být ti dobrým rádcem,“ políbil jsem ho na špičku nosu, a když si jeho rty převzal znovu Siwar, já se vrhl na ty Jonasovy.
Nejspíš budou dny, kdy budu mít chuť to vzdát, ale už teď jsem věděl, že pak přijdou ty krásné dny, jako je tenhle, a já nikdy nebudu litovat toho, že jsem se upsal mladému králi, o kterém jsem věděl, že bude vládnout dlouho a spravedlivě…
Tainn
Nechtěl jsem je nechat čekat, ale chtěl jsem se uklidnit a doufal, že mi voda pomůže.
Jenže ani jsem se pořádně nestačil opláchnout a vzápětí jsem měl Jonasův jazyk ve své puse.
Ta jeho nadřazenost, dominance a nadvláda mě úplně odrovnala.
Třásl jsem se už ve chvíli, kdy si mě vysadil do klína a jako svou kořist nesl do ložnice, kde mě položil na postel.
„Něco… vymyslím…“ zachraptěl jsem po jeho poznámce a rozechvěl se pod jeho pohledem ještě víc.
Ale nestačil jsem se skoro ani nadechnout a už tu byl Siwar a vzápětí Lorr.
Nestíhal jsem s dechem, hlava se mi točila, srdce hrozilo, že vyskočí z hrudi. a ten příjemně šimravý pocit se rozléval mým tělem rychlostí blesku.
„Moc vás miluju… všechny tři…“ řekl jsem zadýchaně, když jsem konečně mohl popadnout dech.
„Nemohl bych si vybrat… jiné muže… lepší muže…“
Každého z nich jsem pohladil po tváři, a pak znovu políbil, než jsem se zavrtěl a svým klínem se otřel o ten Jonasův.
Natáhl jsem své ruce dozadu za hlavu, abych se jejich očím vystavil ještě více, roztáhl nohy, jednu přehodil přes Siwara, který ležel po mém levém boku, druhou pře Lorra, který ležel po pravém, a lehce se prohnul v zádech.
„Milujte se se mnou… strašně moc… po vás toužím…“ zachraptěl jsem s pohledem upřeným na Jonase, a pak jsem zasténal, když mi Siwarova a Lorrova ruka sjela po stehně ke klínu.
Má poslední rozumná myšlenka patřila tomu, jak moc jsem rád, že se ke mně vrátili, a že udělám všechno proto, aby nelitovali svého rozhodnutí.
Budu jím dobrým králem, ale i mužem, kterého si zaslouží…