Siwar
Myslel jsem, že se mi to jen zdá.
Ostře jsem se nadechl, když Jonas přijel a přistoupil ke mně, jako by se nic nedělo.
Zadíval jsem se na něj z vrchu a zamračil se.
„Jsi ten největší idiot, jakého znám!“ zasyčel jsem na něj. „Měl by ses Tainnovi zatraceně pořádně omluvit! Mysleli jsme si, že jsi odjel! Beze slova si zmizíš a myslíš, že to přejdeme v pohodě, když se tak dlouho nevracíš?! Už tak těžce nese, že ho během pár dnů opustíš, ale snaží se to nést statečně, tak to ještě nezhoršuj, kruci! Naštěstí Tainna nenapadlo to, co mě, a to, že se ti mohlo něco stát. Proto jsem tady! Chtěl jsem se po tobě jet podívat, jestli někde neležíš zraněný!“
Byl jsem vážně rozčilený, až mě to samotného překvapilo.
Uvědomil jsem si, že mi záleží nejen na Tainnovi, ale i na Jonasovi a Lorrovi.
Když jsem to ze sebe dostal, a než mohl Jonas zase zaprotestovat, přistoupil jsem ještě o krok blíž a strhl ho do své náruče.
Teprve pak jsem si konečně pořádně vydechl, objal ho jednou rukou kolem pasu a tou druhou pohladil po zádech.
„Nejen Tainn měl o tebe strach, víš?“ zašeptal jsem, pak Jonase kousek odtáhl, a po krátkém zaváhání se mu přitiskl na rty.
Nebyl to dlouhý ani vášnivý polibek. Byl to polibek, aby pochopil, že i mě na něm záleží.
Když jsem se zase odtáhl, pohladil jsem ho po tváři, a ještě políbil na čelo.
„Odjíždím zítra ráno, tak doufám, že už nikam neutečeš, abych se mohl rozloučit,“ pousmál jsem se, ještě jednou ho krátce políbil, a pak ho pustil a natočil směrem ke vchodu do zámku.
„A koukej se pořádně omluvit!“ plácl jsem ještě Jonase po zadku, a pak houkl na pacholky, že můžou koně zase odstrojit.
Jonas
Byl jsem v šoku. Málem jsem zapomněl zavřít i pusu.
Už jsem chtěl Siwarovi říct, že nějak vyměknul, ale nestihl jsem to. Jeho objetí a polibek mě překvapily ještě víc než samotná slova.
„Je mi líto, že jste se strachovali, ale král věděl, že jedu za čarodějem. Chtěl jsem to uzavřít co nejdříve, aby i on měl konečně klid. Zdržel jsem se, protože mi uvařil jakýsi čaj, po kterém jsem usnul a spal celý den a celou noc. Prý jsem si potřeboval pořádně odpočinout,“ došel jsem k Siwarovi. „Král měl princi říct, kam jedu, a kdybyste se zašli podívat do mého pokoje, o čemž teď pochybuji, že jste to udělali, viděli byste, že tam mám všechny věci. A já bych bez mečů nikdy neodjel. Netušil jsem, že budeš mít o mě takovou starost. Ale pokud je na tom Tainn takhle, jak to bude zvládat, až odejdeš ty a Lorr? Až odejdu i já a ani jeden z nás tu nebude?“
A stejně jako Siwar předtím, teď já ho popadl do objetí, jednou rukou jsem si ho za zátylek přitáhl níž, aby se sklonil, a tentokrát jsem mu já věnoval pořádný polibek.
Jo, ač si to nechci připustit, taky mi bude chybět. A nejen on, ale i ten „nezavřehubu“ zloděj.
„Doufám, že neodjedeš bez rozloučení. A taky doufám, že se někde tam venku potkáme. No nějak… Budete mi chybět. Ale… Pokud se chystáš zítra odjet, měl bys být co nejvíc s princem.“
Nechal jsem ho stát, ještě ho poplácal po zádech, a pak už jsem se vydal do zámku.
Vešel jsem dovnitř a hned jsem zamířil za králem, abych ho zpravil o mé cestě, i o tom, na čem jsme se s čarodějem domluvili. Požádal jsem ho však, aby o tom pomlčel, už jen proto, že se chystám na zámek přivést nového čaroděje, a to by mohlo být pro některé lidi problém. Konkurence by mohla chtít tomu zabránit.
Král mě znovu ujistil, že mi uděluje svobodu, a můžu odjet kdykoliv.
A já… Já se s ním hned rozloučil, protože jsem to měl v plánu udělat co nejdříve. Nechtěl jsem čekat, až Siwar a Lorr odejdou, a princ by se tak mohl potom upnout na mě. Nechtěl jsem být jejich náhražka, a nechtěl jsem pozdější loučení pak ještě víc zhoršovat.
Pokud teď princ má takové starosti, a je smutný, tak co bude potom? Pořád může zrušit můj odchod, a já bych s tím nic neudělal. A nechtěl jsem, aby dopadl podobně jako Quiryn…
S láskou jsou potíže, a ne každý ji umí zvládnout.
Když jsem se konečně dostal k našim komnatám, chtěl jsem jít do svého pokoje, ale nakonec jsem se zastavil u princových dveří. Chvilku jsem tam nerozhodně stál, chtěl jsem za ním jít, ale i nechtěl.
Miluji ho, ale vím, že on miluje ještě další dva muže.
Nakonec zvítězila touha ho vidět, i kdyby mi vynadal a poslal mě pryč.
Ale jedno jsem už věděl jistě. Odejdu co nejdříve, a tentokrát potichu a bez rozloučení…
Opatrně jsem otevřel dveře a potichu je za sebou zase zavřel.
Princ ležel na posteli a spal. Lorr seděl vedle něho a hlídal jeho klidný spánek.
Rychle jsem k němu došel, a dřív, než mi stihl vynadat, popadl jsem ho a vtiskl mu pořádný dlouhý polibek, a doufal jsem, že mu to zavře pusu.
„Já vím… Jen jsem chtěl… No, když už byl Siwar tak přátelský, chtěl jsem zkusit, jak jsi na tom i ty…“ na moment jsem ho sevřel v objetí, ještě jednou ho políbil, a pak ho pustil, aby se mohl posadit a vstřebat to.
Obešel jsem postel a z druhé strany se posadil k princi.
„Jsem zpátky,“ zašeptal jsem tiše, abych ho nevzbudil, a opatrně ho pohladil po vlasech.
Lorr
Tainn se po těch bylinách, co dostal naštěstí trochu uklidnil.
Bylo mi jasné, že se snaží ze všech sil nemyslet na Jonasův odjezd, a on ještě udělá tohle.
Povzdechl jsem si a vzpomínal na všechno, co se událo.
Bylo toho opravdu hodně, a nejspíš ani jeden z nás nepočítal s tou nejsložitější překážkou.
A to, že se princ do nás zamiluje a my do něj.
Věděl jsem, jak těžce to Jonas nese a doufal, že se přes to jednoho dne přenese.
Nerad bych o něj přišel. I když jsem často rýpal, přesto mi ten chlap přirostl k srdci, ať už jsem chtěl nebo ne.
A popravdě, nevím, co bych dělal, kdyby se kvůli mně a Siwarovi na Tainna nakonec vykašlal.
Bylo to vážně celé zvláštní, ale doufal jsem, že to zvládneme.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ani nezaregistroval otevírání dveří, dokud mě Jonas nepřitáhl do náruče a nepolíbil.
Zíral jsem s otevřenou pusou ještě chvilku potom, co jsem zase dosedl na zadek, zatímco Jonas přešel k Tainnovi. Teprve pak se mi podařilo popadnout dech a nabít ztracenou sebejistotu.
Vyskočil jsem na nohy, přešel k Jonasovi, kterého jsem povalil na postel, a tentokrát já jemu věnoval pořádně dlouhý polibek.
„Zatracený chlape. Jednou mě zabiješ,“ zabručel jsem, a pak ho ještě jednou políbil, než jsem se na chvilku stulil do jeho náruče. „Budeš mi chybět, víš? I když to mezi námi bylo jakékoliv, budeš mi chybět.“
Pak jsem vstal a rychle zamrkal, aby neviděl ty slzy, co se mi nahrnuly do očí, a popotáhl.
„A ne, že odjedeš bez rozloučení se mnou,“ zabručel jsem a raději se vydal ke dveřím, než dostanu chuť si lehnout do postele k těm dvěma.
Jonas
Lorr je přesný opak toho, co jsem já. A možná proto s ním mám problém. Ale možná i proto jsem si ho nakonec oblíbil. Nějak jsem cítil, že i tenhle kluk mi bude chybět. A ještě se mi stulí v náručí jako kočka… Kdo by to byl řekl…
Pohladil jsem ho po zádech a prohrábl mu vlasy, než se zvedl.
„Taky mi budeš chybět,“ zabručel jsem i já.
Když řekl, že nemám odcházet bez rozloučení s ním, na moment mi zatrnulo. Nejspíš tuší, že chci odjet potichu.
Ale nakonec jsem se pousmál, mávl na něho rukou, ať už vypadne.
Sám jsem vstal, přešel do svého pokoje, kde jsem se svlékl, umyl se a pak na sebe hodil jen čisté lehké kalhoty, a vrátil se zpátky k Tainnovi do pokoje.
Bylo teplo, takže nebylo potřeba udržovat oheň, a k tomu jsem ještě otevřel i okno. Venku také bylo teplo, a chtěl jsem, aby slunce prosvítilo tento pokoj hned, jakmile začne vycházet. I proto má princ okna na východ a jih.
Lehl jsem si zpátky k němu do postele. Zasunul jsem se k němu pod deku, jednou rukou jsem ho podebral do náruče a přitáhl si ho na svou hruď.
Držel jsem ho v objetí, hladil ho lehce po zádech, a při tom všem přemýšlel, jestli si to ještě nemám rozmyslet a zůstat.
Ale… Dal jsem slib čaroději. Nevím, jak dlouho to bude trvat, za jakou dobu se vrátím.
A navíc… Princ dal slib také, a já nechtěl, aby ho porušil.
Dva hlavní důvody, proč odjet co nejdříve.
Nakonec jsem při tom všem přemýšlení a s tím příjemným teplem, které od prince vycházelo, usnul a nestihl ani domyslet, na kterou stranu se při odchodu vydám nejdříve.
Tainn
Bolelo to. To vědomí, že Jonas nejspíš odjel bez rozloučení.
Ano, věděl jsem, že to těžce ponesu, že to rozhodnutí nepřejdu jen tak, že nejspíš několik dnů probrečím do polštáře, ale dal jsem Jonasovi slovo, a to jsem chtěl dodržet.
I když jsem si možná tajně v duchu přál, aby to sám vzdal.
Jenže…
Já mu vzal deset let života. Mohl bych víc?
Navíc byl čas postavit se na vlastní nohy.
Otce už delší dobu sužovala těžká nemoc, i když o tom nikdo nemluvil, a věděl jsem to jen já a náš doktor. Dokonce ani Jonas to nevěděl. Otec mu to nechtěl říct, aby ho nesvazoval pouty povinnosti a já teď za to byl jen rád.
Siwar s Lorrem se mě snažili utěšit, ale i na nich bylo vidět, jak Jonasův odchod těžce nesou.
I přesto, jak Jonas reagoval na to, že nebudu nikdy jen jeho, že jsem svou lásku rozdělil mezi tři muže, i přesto, že mezi nimi byly rozpory, a hlavně mezi Lorrem a Jonasem, i přesto se mi zdálo, že ti dva Jonase považují za svého přítele, a taky se jim usadil v srdci.
Ani nevím, jak jsem usnul. Nejspíš to bylo tou strašnou břečkou, co jsem dostal.
Neměl jsem lehké spaní. Přišly sny. Tíživé, chladné, smutné.
Nemohl jsem se probudit, i když jsem chtěl. Ale pak jsem pocítil hřejivé teplo a všechny chmury najednou zmizely.
Cítil jsem se jako na obláčku, cítil jsem, jak mnou prochází jiskřivá síla.
Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem spal, dokud mě neprobudilo moc velké teplo.
Jako první jsem si uvědomil, že je otevřené okno a do komnaty se derou sluneční paprsky, jako by mě chtěly pozdravit do nového dne.
A pak…
Musel jsem několikrát zamrkat, jestli se mi to nezdá, dokonce jsem se musel ujistit dotekem, jestli opravdu ležím na Jonasovi.
Byl tak krásný!
Nechtěl jsem ho budit, chtěl jsem, aby si odpočinul, ale své slzy jsem zastavit nedokázal, a tak jich pár dopadlo na jeho tvář.
Jonas
Cuknul jsem hlavou, když mi něco dopadlo na tvář. Stáhl jsem obočí, nakrčil nos, a chtěl jsem zanadávat, co mě budí, když dopadla další kapka na mé rty a já je olízl.
Byla slaná…
Otevřel jsem oči, když jsem si to uvědomil, a hleděl jsem přímo do princových zaslzených.
„To vypadám tak strašně, že nade mnou brečíš?“ pousmál jsem se a setřel jsem mu další slzy. „Jsem zpátky, jen mě čaroděj trochu nečekaně zdržel, omlouvám se.“
Pohladil jsem ho po vlasech, a pak ho přetočil na postel a zalehl ho.
„Netušil jsem, že způsobím takový rozruch. Ale víš, že se tomu nevyhneme. Jako budoucí král nemůžeš vzít zpátky slovo, i kdyby tě to sebe víc bolelo.“
Kecal jsem, on to udělat může, a věděl jsem, že si to uvědomuje. Ale i přesto jsem to řekl, přesto jsem doufal, že své slovo dodrží, a ukáže, že je hoden být král. Že je hoden naší lásky…
„Jsi silný, Tainne. Zvládneš to,“ znovu jsem ho pohladil, a pak, snad abych utišil jeho pochybnosti o sebe sama, jsem se mu přitiskl na rty.
„Miluji tě a budu milovat, a bude jedno, jestli budu tady, nebo někde jinde, Tainne…“
Tainn
Popotáhl jsem, když mě Jonas převrátil na záda, a pak ho lehce bouchnul do hrudi pěstí.
„Vypadáš krásně, víš? Ale… Bál jsem se, že odjedeš bez rozloučení!“ otřel jsem si zbytek slz a vysmrkal se do plátna.
Pak jsem se usmál, Jonase pohladil po tváři a opětoval mu polibek plný citů.
„Nikdy bych své slovo nezval zpět, už kvůli nám dvěma,“ zašeptal jsem. „Bolí to a vím, že to bude ještě hodně bolet, ale oba jsme se rozhodli. Jen jsem dostal strach, že jsi odjel jen tak. Vždyť jsem tě neviděl od chvíle, co jsi rozmlouval s podkoním! Čekal jsem na tebe i potom, co tě otec propustil. Ale pak jsem se dozvěděl, že jsi odjel k čaroději. Aspoň jsi mi to mohl přijít říct.“
Povzdechl jsem si s mírnou výtkou v hlase, ale pak zase Jonase na sebe stáhl a políbil ho.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Jonasi. Ať už se rozhodneš pro návrat nebo ne, ať už si najdeš někoho jiné nebo ne. Budu tě milovat a nikdy nezapomenu. A pokud to chceš vědět, i Lorr se Siwarem nesli docela špatně, že bys odjel jen tak. Ale jedno mi slib. Ať už budeš kdekoliv s kýmkoliv a dělat cokoliv, dej na sebe pozor. Buď, prosím, opatrný. Nerad bych se jednoho dne probudil a zjistil…“
Zavrtěl jsem hlavou, jak jsem poslední svou myšlenku nedokázal ani vyslovit.
Ne, to se nesmí stát. Můj Jonas je silný muž. Zvládne jakoukoliv překážku.
Teď jsem to byl já, kdo Jonase povalil na záda, přitiskl se mu na rty, věnoval mu dlouhý polibek, a pak se narovnal do sedu. Odhodil jsem peřinu, aby nám nezavazela, a pak si s červenými tvářemi přetáhl přes hlavu noční košili.
Nevěděl jsem, jak dlouho Jonas zůstane. Doufal jsem, že to bude pár dní, než odjede. Osobně jsem počítal s tím, že jako první zmizí Siwar a po něm Lorr, ale netušil jsem, kolik času ještě s Jonasem takhle o samotě budu mít.
„Věnuješ mi svou poslední noc, Jonasi?“ zašeptal jsem a odhodil vlasy dozadu, abych se mu ukázal v celé své kráse. „Teda, i když už je den?“
Jonas
Jo, Tainn měl pravdu. Mohl jsem za ním zajít a říct mu, že odjíždím. Neudělal jsem to z několika důvodů.
Ale teď jsem zpátky, a svými slovy mě ještě víc ujistil o tom, že odjedu bez rozloučení.
A co nejdříve.
Jsem sobec a srab. Nechci vidět, jak se Tainn trápí, a bojím se toho, že když tu zůstanu jako poslední a uvidím, jak smutný Tainn je, že pak nedokážu odejít vůbec.
Musím se sbalit a odjet hned, jak to bude možné.
Tak nějak mi problesklo hlavou, že možná i Siwar odejde bez rozloučení. Nedivil bych se mu.
U Lorra jsem vůbec nedokázal odhadnout, jak se zachová. Byl zvláštní, dělal si ze všeho legraci, měl plno uštěpačných poznámek, ale, a kdo ví, jestli si to uvědomuje, je to srdcař. Má obrovské a laskavé srdce, které schovává za tou svou hrou.
Když se princ zeptal, jestli mu věnuji poslední noc, usmál jsem se a chtěl mu říct, že je už ráno, ale on mě předběhl.
Na moment jsem ho ze sebe odstrčil bokem a rychle si svlékl kalhoty. Otočil jsem se k němu, pohladil jeho ramena a paže, pohladil jsem ho po hrudi a břiše, a pak jsem ruce omotal kolem jeho pasu a přitáhl si ho na klín a přitiskl ho na sebe, abych cítil jeho teplo, jeho nádherné tělo, které se jen tak nevidí...
Zabořil jsem prsty do jeho vlasů a druhou rukou si ho víc přitlačil na svůj klín, aby věděl, jak moc po něm toužím.
„Není to naše poslední noc, Tainne, to ti slibuji…“ zašeptal jsem do jeho rtů, abych si je nakonec vzal v hlubokém polibku.
Siwar
Pacholci sice neměli radost z toho, že musí koně zase odvést zpátky, ale nejspíš měli ze mě strach, proto neřekli ani slovo. Vrátil jsem se pomalu do své propůjčené komnaty a přemýšlel nad tím, co se vlastně stalo.
Svlékl jsem se s tím, že si dám koupel, když ke mně vrazil Lorr.
Je to… poděs. Opravdu. Nevidí si do pusy, provokuje, dělá si ze všeho srandu, chová se, jako by mu všechno bylo ukradené, ale já za tu dobu strávenou s ním věděl, že to není pravda.
Slyšel jsem, jak něco brblá, zaslechl jméno Jonas, ale moc jsem mu nerozuměl.
Chtěl jsem se ho zeptat, ale vzápětí mi zabořil hlavu do hrudi, až jsem překvapeně zamrkal.
„Aspoň ty neodjížděj bez rozloučení, ano?“ zašeptal.
Povzdechl jsem si a pevně ho objal. Není to jen Tainn, kdo se tolik bojí rozloučení.
Tu noc spal Lorr u mě v posteli. Ale kromě polibků a doteků mezi námi k ničemu nedošlo. Ne, že by Lorr o to nestál, ale já potřeboval trochu víc prostoru. Už to, že jsem se zamiloval do prince, bylo něco, co napřed budu muset pořádně strávit a rozhodnout se, jak dál. I proto jsem chtěl co nejdříve pryč.
Když jsem ráno vstal, Lorr ještě mírně pochrupoval a trochu u toho špulil rty, což mě pobavilo a trochu mi to zvedlo náladu. Políbil jsem ho na čelo, přikryl ho, a pak potichu vstal, abych se oblékl, posbíral si věci i to, co jsem dostal od krále, a s posledním pohledem na postel vyšel ven.
Teprve za dveřmi jsem si uvědomil, že jsem zadržoval dech.
Mé první kroky vedly do stájí. Král mi přislíbil koně, a i když jsem většinou cestoval pěšky, tentokrát jsem hodlal nabídku využít.
Možná proto, že jsem utíkal? Nevím.
Když podkoní slíbil, že všechno zařídí, vrátil jsem se zpátky na zámek, a tentokrát zamířil do Tainnova pokoje. Potichu jsem otevřel s vědomím, že bude spát, ale nakonec jsem se musel pousmát, když jsem viděl, že má plné ruce, vlastně plnou pusu práce s něčím jiným.
Nechtěl jsem ho rušit, a tak jsem pohlédl na Jonase, naznačil mi prstem, ať je z ticha, rychle jsem k němu přešel, vtiskl mu tentokrát mnohem vášnivější polibek než včera venku, a do ruky vtiskl svůj řetízek.
„Pro Tainna,“ zašeptal jsem, pohladil jeho i prince po vlasech, a než se ten vůbec vzpamatoval, byl jsem už dávno na chodbě a směřoval ke stájím.
Venku jsem se zhluboka nadechl, naposledy se otočil, a pak se vyhoupl na koně.
Poděkoval jsem a za chvíli už vyjížděl z brány.
Ta osamocená slza, co se mi svezla po tváři, překvapila i mě samotného.
Ať už to dopadne jakkoliv, Tainna ze svého srdce nikdy nepustím.
Budu ho milovat navždy, a vím, že se z něj stane skvělý král…
Jonas
Jako by i princ věděl, že odjedu hned, jak to bude možné, vložil do toho vše, co nejspíš v tuhle chvíli cítil.
Nakonec jsem skončil na zádech, když se po mém těle sesunul dolů a vzal si mě do úst.
Doslova mě rozpaloval s každým okamžikem. A právě proto, že nebyl v tomhle tak zkušený, vzrušovalo mě to ještě víc. Zahrábl jsem prsty do jeho vlasů a pomalu začal určovat tempo s jakým si mě bral do úst.
Na zem mě však vrátilo tiché vrznutí dveří, které jsem jasné zaslechl i mezi těmi vzdechy. A než jsem se nadál, byl u nás Siwar a měl jsem jeho jazyk v puse. Na moment mě to zaskočilo, ale nakonec jsem se do toho polibku přidal, než mě zase pustil, a tak, jak tiše přišel, stejně tiše i odešel.
Sevřel jsem na moment řetízek v ruce, a pak jsem ho zasunul pod polštář, abych se mohl dál věnovat princi.
Netrvalo dlouho a tentokrát on byl na zádech a já si bral jeho zadeček. Chtěl jsem se udržet na uzdě, ale nezvládl jsem to. Vložil jsem do toho vše, co jsem v tuhle chvíli cítil. I za Siwara, který už nejspíš je někde za zámeckými zahradami.
Miloval jsem prince celou svou duší. Miluji ho celým svým srdcem…
A nechci odejít a nerozloučit se s ním. Nechci vypouštět z pusy prázdná slova, která nenahradí mé činy. Nechci mu slibovat nic, o čem jsem nevěděl, zda dokážu dodržet.
Tainn
Chtěl jsem do toho dát vše. Chtěl jsem, aby na mě Jonas nezapomněl.
Jen matně jsem vnímal to, že někdo přišel a zase odešel.
Byl jsem tak plně zaujatý Jonasem, že i kdyby se tu objevil otec, asi by mi to bylo jedno.
To, co potom nastalo, bylo něco, co jsem doposud nezažil.
Jako bychom oba věděli, že je to naše poslední společná chvilka.
Jako by to věděla naše těla, která snad jednala sama za sebe.
Když jsem skončil na zádech a s táhlým výkřikem věnoval Jonasovi své vzrušení, stejně jako on mě to své, znovu jsem ho překulil na záda a vzápětí mu předvedl tanec, na který, jak jsem doufal, nikdy nezapomene.
V našem milování bylo všechno. Láska, vášeň, touha, chtíč, divokost i jemnost.
Bylo mi jedno, že mám červený zadek od Jonasových prstů, že budu mít na bocích vyražené jeho nehty ještě dlouho potom, protože jsem mu pak nastavil svůj zadeček, a můj křik musel být slyšet až ve městě, jak se do toho Jonas opřel. Bylo mi jedno, že mám okousaný celý krk, protože Jonas na tom nebyl o moc líp.
Nakonec mě ale všechna ta divočina zmohla, zvlášť, když jsem se pak Jonasovi nabídl znovu, tentokrát ve stoje opřený o zeď. Ani nevím, jak jsem se pak dostal do postele.
Pamatuji si jen tu slastnou únavu, pocit štěstí i smutku, a lásku, co jsem k Jonasovi cítil.
„Miluju tě, Jonasi. A děkuju… za všechno…“ zašeptal jsem z posledních sil, než se mi zavřely oči, aniž bych to chtěl.
Lorr
Myslel jsem si, že to zase všechno přejdu se svým humorem.
Prostě jsme si užili, já se zamiloval, ale musím odejít. Trochu si užiju ve světě a vrátím se zpátky.
Brnkačka, pohodička, srandičky.
To bylo mé staré já. To, které jsem zanechal někde po cestě k vodopádům.
To, které jsem opustil a konečně si přiznal, že od života potřebuju něco víc.
A tak jsem teď seděl na Siwarově posteli, hleděl do prázdna, snažil se zastavit slzy, a v ruce mačkal Siwarovu halenu, kterou nejspíš zapomněl, když ve spěchu ráno odcházel.
Ani jsem ho neslyšel.
Mohl se aspoň rozloučit!
Hřbetem ruky jsem si setřel slzy, překvapen sám sebou a tím, že jsem tomu všemu až tak propadl.
Jo, Tainn mě změnil. Možná změnil nás všechny.
Těžko se mi bude odcházet, ale musel jsem.
Chtěl jsem dospět. Chtěl jsem něco dokázat. Sobě, Siwarovi, Jonasovi, Tainnovi.
Chtěl jsem ukázat, že nejsem jen ten uštěpačný spratek, za jakého mě Jonas má.
Chtěl jsem, aby na mě byli hrdí. Chtěl jsem, až se vrátím, říct: 'Tohle jsem já'.
Věděl jsem, že to bude těžké.
To, co jsem chtěl udělat mě nejspíš bude stát hodně sil a nervů, ale já to nevzdám.
Nevzdám to a jednou… Jednou se sem zase vrátím.
Popotáhl jsem a roztřeseně vydechl.
Musím se sebrat. Jestli mě Tainn takhle uvidí, jen mu přidělám starosti.
Jonas
Nikdo neměl odvahu vejít do princovy ložnice, i když jsme v ní strávili skoro celý den.
Teda půlku dne určitě.
Všichni, kdo byli poblíž, nás museli slyšet a tušit, co se za těmi zavřenými dveřmi děje.
Ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem Tainna stejně, jako chtěl on mě. A nic nás nemohlo zastavit.
Jako bych si chtěl vynahradit celých těch deset let, kdy jsem u něj začal sloužit, jako bych chtěl vynahradit, kdo ví jak dlouhou dobu, než se znovu uvidíme…
A jestli se znovu uvidíme. Člověk nikdy neví, co se přihodí za hodinu, za den, nebo za rok…
Ze všeho, co jsem s princem teď prožíval, jsem cítil jeho lásku, ale současně i smutek. Jako by tušil, že se rychle blíží chvíle, kdy zůstane obklopený lidma ze zámku, ale přesto sám…
A potom, když usnul, aniž by stihl sníst aspoň sousto ze snídaně, která mu od rána ležela na stole, na moment jsem si ho přitáhl do náruče a pevně objal.
Hladil jsem ho po zádech, i po jeho nádherných vlasech. Bojoval jsem s touhou nakonec tu zůstat.
Musím odejít. Musím… Nejen pro mé, ale i pro jeho dobro, i když to bude bolet.
Opatrně jsem ho nakonec uložil na postel, a na krk jsem mu zapnul řetízek od Siwara.
Přemýšlel jsem, co bych mu nechal, aby měl na mě nějakou vzpomínku.
Mezitím jsem šel do svého pokoje, kde jsem se zavřel, abych ho nebudil. Pořádně jsem se umyl a hned jsem se oblíkl na cestu. Po sluhovi jsem nechal podkonímu vzkázat, ať připraví mého koně, a pak jsem se odhodlal a začal si balit.
Nemohl jsem si toho vzít moc. Budu na cestách a přílišná zátěž mě bude jen zpomalovat a omezovat.
Ale nakonec jsem měl připravenou brašnu, která se dala připnout k sedlu.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji, a najednou jsem věděl, co princi zanechám.
Došel jsem ke stolku, vzal jsem dřevěnou vyřezávanou kazetu, ve které jsem měl všechny mé stuhy do vlasů a přešel jsem s tím potichu do Tainnova pokoje. Vložil jsem do ní ještě dýku, kterou jsem mu dal k narozeninám a pak jsem to uložil na polštář, na místo, kde jsem před chvílí ještě ležel já.
„Omlouvám se, Tainne, že odjíždím takhle. Ale… jsem zbabělec. Nezvládl bych tvé slzy a možná bych nakonec ani neodjel. Ale vrátím se…“ zašeptal jsem tiše.
Políbil jsem ho na čelo, pohladil po vlasech, a pak jsem se tiše vytratil do svého pokoje, kde jsem sebral brašnu a vyšel na chodbu.
„Princ je unavený, nebuďte ho, dokud sám nevstane,“ požádal jsem ještě strážce, který měl na chodbě službu. „Ale pokud k němu bude chtít jít Lorr, nechte ho.“
Když přikývl, otočil jsem se ke dveřím druhého pokoje, odkud jsem zaslechl tiché vzlyky.
Věděl jsem to. Věděl jsem, že ten kluk má velké srdce, ale bál se to nejspíš přiznat, a proto to schovával za tím svým osobitým chováním.
Vešel jsem dovnitř a zastavil se až před ním. Vytáhl jsem ho na nohy a pevně ho objal.
„Vyřiď, prosím, princi, že ho miluji a ať zbytečně neprolévá slzy. Já… Já se toho bál, proto odcházím teď, když spí. A nelíbí se mi, že takhle vidím i tebe. Je mi z toho… smutno…“ dodal jsem tiše, jak se mi to ani moc nechtělo přiznat.
„Vyřiď prosím Tainnovi, že ten řetízek na krku je od Siwara. Já odcházím, ale doufám… věřím tomu, že se na cestách někde potkáme. Že se tu jednou sejdeme všichni. Byl bych… moc rád. Ať se mi to líbí nebo ne, ať si to třeba nechci připustit, všichni tři mi budete chybět.“
Ještě jsem se k Lorrovi sklonil, otřel jsem mu slzy z tváře, a pak jsem mu věnoval poslední polibek na rozloučenou.
Nečekal jsem na nic. Bál jsem se toho, co by mi řekl, a já bych zase začal o svém odjezdu pochybovat.
Pustil jsem ho, sebral brašnu, a raději jsem spěšným krokem odešel z pokoje.
Netrvalo dlouho, a tentokrát jsem to byl já, kdo vyjížděl na Magisovi ze zámecké brány…
Ale věděl jsem, že se sem určitě vrátím. Nevěděl jsem kdy, ale jednou určitě. Vrátím se.
Lorr
Byl jsem tak zamyšlený a ztracený, že jsem ani nezaregistroval, že někdo vešel do pokoje, dokud přede mnou nestál Jonas. Snažil jsem se rychle slzy schovat a nasadit svůj úšklebek, jenže když mě vytáhl na nohy, objal a promluvil, měl jsem co dělat, abych se nerozbulil ještě víc.
Snažil jsem se mu opětovat polibek, ale byl jsem z toho tak mimo, že jsem se vzpamatoval až ve chvíli, kdy jsem uslyšel zaržání koní.
Vážně mě to sebralo. Víc, než jsem čekal.
V jednu chvíli mě napadlo, že taky odjedu hned, dokud mám sílu, ale pak jsem si vzpomněl na Jonasova slova.
Musím Tainnovi ještě něco vyřídit.
To odpoledne a noc jsme nakonec strávili spolu, v objetí, máčeni slzami jeden od druhého.
Bolelo mě u srdce, když jsem Tainna takhle viděl. A nahlodávalo to mé sebevědomí a rozhodnutí odjet. Začínal jsem už i chápat, proč to Jonas takhle udělal.
A to, to muselo pro něj být mnohem těžší.
Oba jsme pak usnuli až někdy nad ránem, vysíleni pláčem a slovy lásky jeden k druhému i k těm, kteří už tu nebyli.
Slunce už stálo vysoko na obloze, když jsem se probudil jako první. Chvilku jsem pozoroval spícího Tainna, než jsem opatrně vstal z postele.
Musím to udělat.
„Nikdy nezapomenu,“ zašeptal jsem Tainnovi do rtů, políbil ho, a pak se tiše vytratil.
Jen jednou jsem se vrátil, abych mu zanechal náramek a z Jonasova pokoje si vzal sponu k plášti, kterou tam nechal. Od Siwara jsem měl halenu a od prince jsem si vzal jeho kartáč na vlasy.
Jo, zloděj se nezapře.
Ale já nechtěl odjet, aniž bych měl něco, co by mi je připomínalo.
„Sbohem, můj princi. Doufám, že se brzo uvidíme…“ zašeptal jsem ještě, když jsem se ve dveřích naposledy otočil.
Pak už jsem vyšel na chodbu, abych mohl jako jediný odejít pěšky, a zmizet v temných uličkách města s myšlenkou na tři muže, kteří mi změnili život…