Jonas
Překvapeně jsem zamrkal, když na mě Lorr promluvil. Teda… Když se mi vlastně omlouval.
Takže nejen princ, ale i Lorr se změnil.
Ale nevím, jestli to dokážu já.
Nevím to, ale přesto jsem ty dva poslal k potoku, i když jsem tušil, co se tam nejspíš odehraje.
A že jsem se nespletl mi dokázaly po chvíli jejich vzdechy, které se ke mně donesly jako vtíravý šepot ďábla.
Však kdo by taky princi odolal, když je tak nádherný. Už se nemusí halit po pláštěm a kapucí.
Teď už ho nemusím chránit proto, aby ho někdo nezabil jako stvůru, ale musím ho chránit právě proto, jak je krásný.
Když se oheň konečně rozhořel, raději jsem vzal dýku a šel jsem do lesa. Lepší by byl luk se šípy, ale i takhle se dá něco ulovit.
A měl jsem štěstí. A o něco později jsem se s úlovkem vrátil k ohni a hned začal maso zpracovávat, stejně jako Siwar, který také nepřišel s prázdnou. Dokonce jsem u něho viděl úsměv? Vážně se mi to nezdálo?
Nakonec jsme na místě zůstali až do druhého dne do rána. Ten pořádný odpočinek jsme opravdu potřebovali všichni, a dokonce i Siwar na chvíli usnul.
Možná to bylo tím, že nám už nic nehrozilo? Nebyla žádná hrozba v podobě Quiryna nebo kletby? A loupeživí banditi se tomuto místu vyhýbali, protože hraničilo s močálovými lesy, kde není nic, co by mohli ukrást.
Od chvíle, kdy jsme se vydali na zpáteční cestu, i já jsem se cítil jinak. Řekl bych, že klidněji…
Každou chvíli, i potom, kdy jsme nasedli na koně a vyjeli z tábořiště, jsem se pozoroval prince a nemohl se prostě vynadívat.
Vlasy měl spletené do hrubého copu, který jsem mu svázal černou stužkou.
A vůbec nevadilo, že mu chyběl ten kousek, který jsem mu musel ustřihnout.
Pořád je měl krásné, dlouhé po pás, zářily jako slunce. On celý zářil…
Každou přestávku, kterou jsme si udělali, jsme si povídali. Mluvili jsme o všem možném. Teda… Hlavně Lorr a Siwar. Já toho neměl moc co říct, když jsem prakticky přes deset let strávil po boku prince na zámku.
Ale když bylo třetí den k polední, viděli jsme v dálce první domy osady, a snad, jako bychom se domluvili, všichni jsme popohnali koně. I když to nebyl náš domov, přesto jsme měli dobrý pocit z toho, když jsme vjeli do osady.
Jako bychom se vrátili domů. Ano, tohle nejspíš zůstane našim druhým domovem, už jen kvůli lidem, kteří tam žijí, a kteří nás vřele přivítali, a bylo jim jedno, že princ vypadá jak anděl, nebo Siwar skoro jako ďábel.
Brali nás takové, jací jsme, a znovu nám prokázali svou vděčnost za naši pomoc.
Tainn
Teď, kdy už nehrozilo žádné nebezpečí, jsem cestu považoval za dobrodružství, které na nás všech zanechalo svou stopu. Možná jsem se změnil, ale jedno jsem nedokázal.
I když to bylo sobecké, i když to nebyl fér a nevěděl jsem, jestli mi Jonas někdy odpustí a bude schopen se ke mně vrátit, nedokázal jsem ze svého srdce pustit ani jednoho z nich.
I přesto, že do mě Lorr u toho potoka nevstoupil, z každého jeho doteku jsem cítil tu lásku ke mně a pochopil jsem, že ji chci opětovat.
Cestou se nakonec rozpovídal i Siwar, dokonce se občas usmál, a když jsme vjížděli do osady, nechal kapuci od pláště na zádech.
Vesničané nás přivítali s otevřenou náručí, až mě to překvapilo, a když nás pak zvali ke společnému jídlu, slíbil jsem starším a všem ve vesnici, že je ochráním. Že nedopustím, aby strádali, a pokud budou mít potíže, u mě budou mít vždy dveře otevřené.
Sice jsem ještě nebyl král, ale i jako princ jsem mohl něco dokázat a tihle lidé si to zasloužili.
Znovu jsme složili hlavu v hlídačově domě, i přesto, že starší pro nás chtěla něco lepšího.
Ale už tak pro nás udělali dost a my měli stejně v plánu hned ráno zase vyrazit.
Když už se setmělo a Lorr trochu opilý vínem, začal něco hustit do Jonase, rozhodl jsem se, že se podívám za Bardasem.
Ten kluk mi chyběl, a strach z toho, že už ho nikdy neuvidím, mě tehdy skoro zničil.
Pozdravil jsem i Magise a oběma jim dal jablka, které jsem utrhl ze stromu na zahradě.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ani nezaregistroval příchod někoho druhého, dokud mě silná paže neobjala kolem pasu a na mé ruce, která hladila Bardasův krk nespočinula jiná dlaň.
„Siware…“ vydechl jsem a zády se opřel o jeho širokou hruď.
I já měl trochu upito. Na silnou pálenku jsem nebyl zvyklý, a stačila mi jen trocha, abych cítil, jak rozehřívá mé tělo.
„Měl by sis odpočinout,“ ovanul mé ucho horký dech a já se zachvěl.
Protočil jsem se v Siwarově sevření, přejel palcem po jeho rtech a usmál se.
„A jak mě donutíš?“ zašeptal jsem, přivřel oči, a pak se vymanil z jeho sevření a poodešel na volný plácek, dál od koní, který byl vystlaný voňavým senem.
Jonas
Večer byl prostě jeden z těch, kdy si člověk mohl konečně pořádně odpočinout. Měli jsme připravenou koupel, bohatou večeři, dobré pití…
Večeře už nebyla tentokrát tak chudá. Jak jsem si ještě před setměním mohl všimnout, když jsem procházel vesnici, vypadalo to tu za těch pár dní podstatně lépe. Vesničani po našem odjezdu prohledali ještě doupě banditů, a také jeho okolí, aby si byli jisti, že nikdo nepřežil, a že není ještě někde něco schované.
Postupně se dávali dohromady z té bezvýchodné situace.
Byl jsem rád, že jim Tainn přislíbil další pomoc. Opravdu se začínal chovat jako král, aniž by si to uvědomoval.
Při večeři jsme se dobře bavili. Dobře pojedli a popili. A na kom to bylo znát nejvíc, byl právě Lorr Zřejmě nebyl zvyklý tolik pít. Nebo měl nějaký podvědomý důvod, proč se tak opít. Ale za chvíli jsem ho měl blábolajícího zavěšeného na krku a nemohl jsem se ho zbavit.
„Tak pojď, jde se spát,“ vytáhl jsem ho na nohy a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor, za všeobecného veselí ostatních.
Popřál jsem jim dobrou noc, Lorr taky něco zablekotal, a pak už jsem zamířil do hlídačova domu.
Myslel jsem si, že tam najdu Tainna a Siwara. Nebo aspoň jednoho z nich. Ale jim se zřejmě do postele ještě nechtělo.
Za to Lorr byl docela jedlý…
Hodil jsem ho do postele a zul mu boty. Vzhledem k tomu, že jsme se všichni okoupali, neměl na sobě tolik oblečení, tak jsem mu povolil tkanici a stáhl mu kalhoty.
Ve chvíli, kdy jsem mu chtěl sundat i halenu, přitáhl si mě a bez varování se přitiskl na mé rty.
Chtěl jsem se odtáhnout, ale držel se mě jako klíště, že jsem ho nakonec tím pohybem posadil.
„Lorre…“ zachrčel jsem, když mě skoro škrtil.
„Nech mě to udělat…“ zašeptal do mých rtů. „Prosím…“
Než jsem ho stihl zastavit, potáhl mě na postel, až jsem dosedl, a hned se sklonil k mému klínu. Začal se mi dobývat do kalhot i přes mé protesty. Ne, že by se mi Lorr nelíbil. Byl vážně hezký, a pružný, a kdo ví, co s tím svým pružným tělem všechno dokáže. Ale… Nějak jsem nemohl…
Chytl jsem ho za ruku, kterou mi vsunul do kalhot a stiskl můj penis. Chtěl jsem protestovat, ale pozorněji jsem se na něho zadíval, a pak jsem se nakonec zasmál.
Lorr vytuhnul, aniž by se k něčemu dostal. Ale nevadilo mi to. Odmítl bych ho, a aspoň jsem se s ním nemusel dohadovat.
Opatrně jsem vytáhl jeho ruku z mých kalhot, aby mi ho neurval, a pak jsem potáhl Lorra víc na postel. Pro jistotu jsem se už ani nesnažil mu sundat halenu a raději ho nechal spát.
Sám jsem si zul boty, a ulehl jsem vedle něho. Přikryl jsem nás, zavřel jsem oči, a posilněn pálenkou jsem vzápětí byl stejně tuhý, jako on.
Tainn
I když jsem věděl, jak tohle Jonas těžce nese, nemohl jsem si pomoct.
Zvláště teď, když jsem mohl Siwara víc pozorovat a poznávat ho.
Už když jsme seděli na té večeři, tak jsem od něj nedokázal odtrhnout oči.
Bledá pokožka, stříbrné vlasy i oči, úzké rty, velké ruce, široká hruď.
Imponoval mi zase úplně něčím jiným než Jonas, a jinak než Lorr. Každý měl prostě v sobě kousek něčeho, čím si získali mé srdce.
„A jak chceš, abych tě donutil?“ vyrušilo mě ze zamyšlení Siwarovo zabručení, když popošel kousek blíž ke mně.
Povzdechl jsem si a dal ruce v bok.
„S tebou to nikdy nebude jednoduché, co?“ zašklebil jsem se, a pak se k němu otočil zády.
Netušil jsem, kde se ve mně něco takového bere, ale mé ruce jednaly úplně samy, když jsem si přetáhl halenu přes hlavu, rozvázal tkanici u kalhot, a když jsem je stahoval, nezapomněl jsem pořádně vystrčit na Siwara svůj zadek.
Skopl jsem boty, z dřevěné tyče sundal Bardasovu deku a tu pak rozložil na seno.
Otočil jsem se zpátky na Siwara, posadil se a zády se opřel o dřevěné obložení.
Pokrčil jsem nohy, a pak je pomalu roztáhl.
„Pojď mě donutit,“ zašeptal jsem do ticha a své dlaně položil na vnitřní stranu stehen.
Siwar
Nebyla to jen vnější krása, co mě k Tainnovi poutalo čím dál víc.
Byla to i jeho vnitřní, která se konečně začala projevovat.
Byl jako motýl, který se rozhodl konečně se vysvobodit ze své kukly a ukázat světu svou krásu.
Cítil jsem jeho pohledy během cesty, jeho zájem o mě, a ještě víc ve chvíli, kdy jsme v osadě seděli na večeři.
Jeho slova o tom, že pomůže vesnici mě zahřála u srdce. Skutečně rostl a dospíval každým okamžikem.
Když pak odešel, já ještě chvilku zůstal, než jsem se zvedl a prošel si vesnici, přičemž jsem zjistil, že si opravdu přilepšili a začali se stavět na vlastní nohy, za což jsem byl rád.
Po návratu zpátky jsem však zjistil, že Tainn v domě není, a ten povědomý strach o něj mě na okamžik znovu sevřel, než jsem se rozhodl podívat do stájí.
Byl tam. A já na něm mohl oči nechat.
A zvláště, když mě pak vyprovokoval svými slovy a nejen tím.
Jen jsem syčivě vydechl, když se mi ukázal v celé své kráse a posadil se na deku.
Chtěl jsem se kvůli Jonasovi držet zkrátka. Chtěl jsem tomu dát čas, chtěl jsem dát jemu čas. Nechtěl jsem mu přidělávat další starosti, ale Tainn…
Jako ve snu jsem k němu přišel a zaklekl mezi jeho nohy.
Už po cestě jsem si svlékl halenu a skopl boty.
„Jsi tak nádherný…“ zachraptěl jsem a sklonil se, abych ho mohl políbit.
Tentokrát jsem věděl, že to bude jiné než v té jeskyni. Tentokrát jsem to chtěl jinak.
„Siware!“ vykřikl Tainn, když jsem mapoval rty a jazykem každý kousek jeho kůže, až jsem doputoval do jeho klína.
Byl jsem připravený vzít ho do pusy, ale on mě překvapil, když mě povalil na záda a sám se vrhl na mé tělo.
Počínal si trochu neohrabaně, bylo poznat, že moc zkušeností nemá, ale když jsem ho trochu nasměroval, protáčel jsem oči blahem, když si můj penis nacpal do pusy.
„Počkej… Tainne…“ zastavil jsem ho na poslední chvíli.
I když byla lákavá představa udělat se mu do té jeho krásné pusinky, chtěl jsem něco jiného.
Vzal jsem si jeho rty v hlubokém vášnivém polibku, zvedl se do sedu a Tainna do kleku.
Měl jsem tak pěkně na dosah jeho krásnou prdelku, a když jsem sklonil hlavu, tak i penis.
Netrvalo dlouho a stodolou se ozývalo jeho sténání, když sám vycházel mým prstům vstříc a vtahoval je tak moc do sebe, až mě to bralo skoro do mdlob.
„Siware…“ zasténal a sklonil ke mně hlavu, aby mě políbil, než se vymanil z mého sevření, lehl si na záda a ukázal mi, co chce.
Jeho rudé rty napuchlé od polibků, hruď zvedající se rychlými nádechy a krásně naběhlý penis, mě nenechaly na pochybách, že nemá daleko ke konci, stejně jako já.
Znovu jsem zaklekl mezi jeho nohy a nastavil se.
Při prvním průniku jsem musel chvilku počkat, protože se stáhl bolestí, kterou jsem ale rozehnal svými slovy a doteky, a tak jsem za další chvilku okupoval jeho nitro. Chtěl jsem si užít něžné a jemné milování, ale nebyl jsem toho schopen. Ne, když mě Tainn vybízel k něčemu víc.
Stodolou se tak začalo brzo ozývat hlasité pleskání, když jsem si Tainnův zadeček bral bez servítek, moje nadávky i vrčení a Tainnovo sténání završené spokojeným výkřikem.
Tu noc jsme se pomilovali ještě dvakrát, opojeni tím krásným mezi námi. Vyměnili si spoustu slov i polibků, něžných doteků a vášnivých proseb, než Tainn odpadl.
Když jsem si trochu odpočinul i já, vstal jsem a přešel k sudu s vodou, abych aspoň trochu sebe i Tainna očistil a během spánku jsme se k sobě nepřilepili.
Teprve pak jsem si k němu vlezl na deku a přikryl nás mým pláštěm.
„Miluju tě, Tainne…“ zašeptal jsem do jeho vlasů, a pak teprve taky konečně zavřel oči, abych si odpočinul.
Jonas
Když jsem se vzbudil, do pokoje už proudilo sluneční světlo. S hrůzou jsem zjistil, že už je dávno po rozbřesku a vesnice si už žije svým denním životem.
Zaslechl jsem i hlídačovy kroky, které mířily do druhého pokoje, ve kterém spal on, aby se uložil ke spánku a byl odpočinutý na noční hlídku.
I když ji už není tolik potřeba, jistota je jistota. A pokud sem princ pošle někoho na posílení obrany sady, bude se hlídač moct připojit k běžnému dennímu životu. I když…
Nebylo by špatné, kdyby mu král udělil titul velitele stráže této vesnice. Zasloužil by si to, a on by dál dělal to, co ho očividně baví. Zkusím si o tom promluvit s princem.
Když se vedle mne ozvalo zamručení, otočil jsem hlavu a s úsměvem se díval na to, jak se Lorr probouzí a pořádně ani neví, kde je.
„Dobré ráno, princezno,“ zavrněl jsem mu provokativně do ucha a zasunul ruku pod deku, kde jsem se dlaní otřel o jeho klín.
„Jsi tak rozverný, když se napiješ. Hotová dračice…“ otřel jsem se o jeho krk a pak jsem ho do něj kousnul.
Ten pohled na jeho výraz rozhodně stál za to. Ještě jednou jsem ho pohladil po penise, brnknul prsty o jeho váček a jedním se otřel o jeho dírku. A pak jsem ruku z pod deky vytáhl a jako by se nic nedělo, v klidu jsem vstal, a šel se ven ke studni opláchnout a připravit se k odjezdu.
Lorr
Asi už nikdy nebudu pít.
Zabručel jsem, když mě do očí zaštípalo světlo, a nakonec se mi je podařilo otevřít.
Matně jsem si vybavoval, co se včera stalo, ale než jsem se stačil vzpamatovat, uslyšel jsem vedle sebe tak sexy provokativní hlas, až se mi postavily všechny chlupy.
A pak to Jonasovo otření se o můj krk a jeho ruka...
Zalapal jsem po dechu a vytřeštil oči, jenže Jonas mezitím vstal a zmizel venku.
Trvalo mi chvilku, než jsem se vzpamatoval a než mi došlo, že jsem včera po Jonasovi vyjel.
No, byl to sexy chlap a oba jsme patřili jednomu muži, tak proč ne sobě navzájem?
Zabrblal jsem, odhodil deku, skoro ze sebe serval halenu a vstal.
Bylo mi jedno, že jsem úplně nahý.
Rázným krokem, jak jsem to jen ve svém stavu dokázal, jsem vyšel ven a přidusal si to až k Jonasovi, který se omýval u studny.
„Srabe,“ zavrčel jsem mu do obličeje, když jsem ho otočil k sobě a přitiskl se na jeho tělo, „co takhle převzít zodpovědnost, hm?“
Otřel jsem se o něj svým penisem, a pak se vrhl na jeho rty v krátkém polibku, než jsem ho pustil, otočil se, vystrčil na něj provokativně svůj zadek, a pak se zase vydal zpátky do domu.
Jonas
Než jsem vůbec stihl ponořit ruce do vody, byl tu Lorr tak rychle, že jsem nestačil ani utéct.
Musel jsem uznat, že líbat uměl. To rozhodně. A podle toho, jak na mě vystrčil svůj zadek, tak nejspíš nebude zas až tak dominantní. Možná jen u prince, ale určitě si občas nechá rád obšťastnit tu svou hezkou prdelku.
Díval jsem se za ním, než zase zmizel v domě. Ale i kdyby na mě čekal třeba celý den a nahý, nemůžu za ním jít. I když je to za námi, pořád mám v hlavě to, co se mezi námi stalo, i to, že část princova srdce mu také patří. Na to jsem si stále nedokázal zvyknout, i když jsem se snažil být v klidu tak, jak jsem si předsevzal.
Když jsem zahlédl, jak se otevřely vrata do stodoly a z nich vyšel princ a Siwar, raději jsem se sklonil k vodě a začal se umývat.
Vrátil jsem se do domu až teprve ve chvíli, kdy byli všichni umytí a oblečení, abych měl pocit, že se vlastně nic nestalo. Vydatně jsme posnídali, dostali jsme na cestu něco ze zásob, a pak už jsme nasedli na připravené koně a vydali se na závěrečnou etapu naší cesty.
Královské město, kde nás přepadli, jsme raději objeli dostatečným obloukem, i když nás to zdrželo asi o půl dne. Ale dokud nejsme po boku krále, nebudu riskovat vstup do království, kde nás chtěli zabít.
Každou chvílí, každým dalším dnem, jsme se blížili zpátky k domovu.
Sledoval jsem prince, jak se jeho pohled čím dál víc upírá dopředu, a kdyby mohl, kdyby měl křídla, nejspíš by už dávno letěl.
Taky jsem se těšil domů. I když jsme na zpáteční cestě odpočívali, ten správný odpočinek teprve přijde. Teprve po návratu to na nás všechny padne, ať chceme nebo ne.
Věděl jsem, že jakmile vjedeme do zámeckých zahrad, budeme muset jít hned za králem.
Ale já chtěl nejdříve mluvit s podkoním, a proto jsem požádal prince, abychom nenechávali koně pacholkům a sami tam rovnou zamířili, jakmile budeme zpátky.
Chtěl jsem s podkoním mluvit dříve než král. A měl jsem na Tainna jednu prosbu a záleželo na něm a na králi, zda mi vyhoví…
Chtěl jsem, aby to, co se s Quirynem stalo, nechali v tajnosti. Podkoní byl jediný člověk, kterého měl Quiryn opravdu rád, protože ho vychoval jako vlastního syna. A věděl jsem, že ten cit je opětovaný. Že podkonímu bude Quiryn chybět, a nechtěl jsem jeho smutek ještě víc zastínit bolestí špatnými zprávami, které by jeho adoptovaného syna ukázaly ve špatném světle, a to by se určitě rozneslo po celém zámku a určitě i po městě. Na to jsem neměl srdce…
Ale všechno bude záležet na ostatních, jak se k tomu postaví…
Tainn
Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi domov chyběl, dokud jsme nepřijeli na zámek.
Respektoval jsem Jonasovo přání a zajeli jsme přímo k podkonímu.
Věděl jsem, jako moc měl Quiryna rád, a i já mu dlužil velkou omluvu.
Ujistil jsem ho ale, že Quirynova duše se dočkala odpočinku a nejspíš je teď už se svými milovanými.
A zatímco Jonas, Siwar a Lorr dostali volnost a Lorr se Siwarem pokoje vedle mého a Jonasova, já si šel promluvit s otcem. Naše shledání probíhalo za zavřenými dveřmi, aby nikdo neviděl naše slzy.
Vypověděl jsem otci všechno o naší cestě, o tom, co se stalo, o tom, co všechno se změnilo.
Řekl jsem mu o Quirynovi, o svém vztahu k Jonasovi, Lorrovi a Siwarovi, o svém slibu dát jim svobodu.
Otec se netvářil moc nadšeně. Ani když jsem mu říkal, aby vyhlásil, že Quiryn zemřel hrdinou smrtí, když zachraňoval prince, ani když slyšel o tom, že by Jonase propustil ze svých služeb, a možná ani to, že jsem se zamiloval do zloděje a potulného rytíře.
Ale já neustoupil ani o krok a nejspíš má rozhodnost i to, jak jsem se změnil, otce přesvědčila.
Rozmlouvali jsme pak spolu celý den, pověděl jsem mu o osadě i o všem, co nás potkalo, a když jsem pak k večeru konečně odcházel do svých komnat, byl jsem docela unavený.
Jonas
První rozhovor jsme vedli s podkoním. Jakmile nás uviděl, hned vyběhl ven ze stáje a chtěl se přivítat s Quirynem…
Bylo mi ho líto. I když to nebyl syn jeho krve, přesto si ho velmi oblíbil. A měl pravdu. Ve své práci tady u koní, byl nejlepší hned po něm.
Opravdu bych mu nedokázal říct, co vlastně udělal. Předal jsem mu jen Quirynovu mošničku, ale bez knihy kouzel, a v krátkosti mu řekl, že Quiryn s námi byl až skoro do konce, kdy nás potom napadla smečka nebezpečných tvorů, co tam žije, a on před ní bránil prince a zaplatil za to smrtí.
Bylo mi ho opravdu líto, měl jsem ho rád, a vědomí, že já jsem Quiryna zabil, ve mně vyvolávaly výčitky svědomí.
Kdybych jen tušil aspoň trochu z toho, co Quiryn chystal, mohlo se tomu zabránit ještě na zámku…
Když jsme dostali volno, odnesli jsme si věci do pokojů a já pak Siwara a Lorra pozval do královských lázní, kam nám byl povolený přístup. A že jsme to potřebovali.
Pořádně jsme se vykoupali, a pak spokojeně nějakou chvíli hověli s horké lázni s vonnými oleji.
Pozval jsem je pak do svého pokoje, a společně jsme povečeřeli.
Samozřejmě že přišli. Hlavně Lorr byl zvědavý, jak vypadá princova komnata.
Bylo hodně pozdě v noci, když se nakonec sebrali a šli si lehnout, zatímco za mnou přišel strážný, že mě očekává král.
Přišlo to dřív, než jsem čekal. Slyšel jsem ze svého pokoje, že se princ vrátil, ale nešel jsem za ním. Zamířil jsem rovnou za králem, protože se neslušelo ho nechat čekat.
Tušil jsem, že ten rozhovor nebude jednoduchý.
Vyptával se mě na některé věci, nejspíš se chtěl ujistit, zda Tainn mluvil pravdu. Nic jsem mu nezamlčel. Omlouval jsem se, že jsem způsobil problémy, když jsem žádal, aby Quiryn s námi jel. A než jsme vypili třetí pohár vína, pověděl jsem mu o své žádosti pro osadu, kterou jsme zbavili lupičů.
Na moment zapřemýšlel, když jsem mu ukázal na mapě, kde osada leží. Ale pak přišel se skvělým nápadem. V těch místech mají velice úrodnou půdu, a on by byl rád, kdyby se tam pěstovaly rostliny, kterým se tady u nás nedaří. Nakonec se rozhodl, že vyšle posla s obchodním návrhem, a taky se jmenováním hlídače na velitele stráže. A s poslem půjde dalších osm strážců, kteří pod ním budou sloužit.
Bylo před rozbřeskem, když jsem se konečně dostal do svého pokoje. Ač jsem byl stále trochu unavený, přesto jsem se oblékl, do mošny strčil knihu kouzel, a vyrazil jsem za čarodějem na Severní kopec. Měl jsem svolení krále, a já to rozhodně nechtěl oddalovat, a taky… Chtěl jsem, aby věděl, že naše cesta byla úspěšná, a on aspoň tuhle příhodu může zapsat do pamětí, kdyby se někdy v budoucnu náhodou stala podobná věc.
Tainn
Byl jsem unavený, ale tak nějak jinak než z cesty.
Od sluhů jsem se dozvěděl, že kluci strávili dlouhý čas v lázních, a pak spolu povečeřeli, než se rozešli do svých komnat. Nechtěl jsem je rušit.
Navíc jsem chtěl strávit chvilku s Jonasem, jenže otec si ho zavolal k sobě.
Čekal jsem dlouho do noci, než jsem se pak od sluhy dozvěděl, že Jonas odjel za čarodějem.
Povzdechl jsem si a ulehl do postele. Odmítl jsem jakoukoliv pomoc.
No, nejspíš si teď na samotu budu muset zvyknout.
Přesto mě v očích zaštípaly slzy, když jsem si uvědomil, že už Jonase možná neuvidím.
Možná se se mnou ani nebude chtít rozloučit.
Jinak by se za mnou aspoň na chvilku přišel podívat a říct mi, že jede pryč.
Věděl jsem, jak daleká je to cesta a bylo mi jasné, že se nevrátí ani ráno. A měl jsem pravdu. Naštěstí jsem nemusel vstávat, všichni pochopili, že potřebuju odpočinek, navíc otec si k sobě zavolal Lorra ze Siwarem, hned poté co posnídali.
Seděl jsem na posteli naproti oknu, hleděl ven a zamyšleně si rozčesával vlasy.
Snažil jsem se být silný, přesto jsem cítil, jak se mé srdce svírá z představy, že ten Jonasův odchod je tak blízko.
Když jsme byli na cestě nebo u vodopádů nepřišlo mi to tak bolestivé jako teď.
Ale otce už jsem požádal a ten souhlasil. Nemohl jsem svá slova vzít zpět, i kdybych chtěl.
A že jsem moc chtěl.
Ale slíbil jsem, že se změním a slíbil jsem Jonasovi volnost.
Povzdechl jsem si a ruka s hřebenem mi na moment klesla do klína.
Uvidím ho ještě vůbec někdy?
Jonas
Vzhledem k tomu, kdy mě král propustil, vyrazil jsem za čarodějem chvíli před svítáním.
Trvalo mi do následujícího večera, než jsem zaklepal na dveře čarodějova domku.
Chvilku trvalo, než jsem uslyšel šoupavé kroky, a pak se dveře otevřely.
Když mě uviděl, hned mě pozval dál, a chtěl vědět, jak to všechno dopadlo. Bylo vidět, že je šťastný, že se prince podařilo zachránit. A dokonce s tím, že je ještě krásnější, a má dokonce moc léčení.
Skoro celou noc jsme seděli a já mu vyprávěl všechno, co se na cestě událo. Jen jsem vynechal pikantnosti, které mezi námi proběhly. Nemusel o nich vědět. Ale stejně si myslím, že něco tuší, zvlášť, když slyšel, proč to Quiryn udělal.
Vytáhl jsem z mošny knihu kouzel a podal ji čaroději.
„Vím, že jsem ti slíbil hlavu toho, kdo tvého bratra zabil. Ale nemohl jsem… A princ by to taky nedovolil.“
Čaroděj jen zavrtěl hlavou, že je to v pořádku, pohladil mě po ruce, a pak si převzal knihu kouzel.
„Budu potřebovat učedníka, nebo království brzy zůstane bez čaroděje. Je škoda, že se Quiryn dal na špatnou cestu. Kdybych tušil, že je na zámku někdo takový, vzal bych ho k sobě do učení. Ale je pozdě… A já sám jsem už moc starý na to, abych šel do světa nějakého učedníka hledat,“ posteskl si čaroděj.
Na chvíli jsem se zamyslel, a pak jsem mu dal návrh. Netrvalo dlouho, a seděli jsme u silného čaje, a on mi vysvětloval, jak poznám někoho, kdo má schopnosti a předpoklady stát se čarodějem…
Tak jsem se do toho zabrali, že jsme ani nepostřehli, že slunce už vyšlo. Chtěl jsem se sebrat a vrátit se na zámek, ale čaroděj mě zastavil, že mě nepustí, dokud se aspoň trochu neprospím.
A tak jsem se u něho natáhl na palandu, a snad se moje hlava ještě ani nedotkla polštáře a byl jsem v pánu.
Siwar
Nejsem dobrý v utěšování druhých, a i Lorr vypadal trochu rozpačitě, když mu Tainnova hlava ležela v klíně a svými slzami mu máčel kalhoty.
Den po návratu si nás hned za svítání nechal zavolat král.
Mě a Lorra. Popravdě jsme mu odpověděli na vše, a i když nebyl moc nadšený, že se do nás jeho syn zamiloval, nakonec řekl, že se s tím nějak smíří.
Slunce už viselo vysoko na obloze, když jsme odcházeli, a já se rovnou rozloučil s Lorrem s tím, že vyrazím.
Ještě jsem nebyl připravený na život po boku prince zde, na zámku.
Samozřejmě ale, že jsem nehodlal odjet jen tak.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem Tainna našel jako bez života sedět na posteli a hledět z okna.
Myslel jsem si, že ho opustila všechna odvaha, ale vzápětí jsem se dozvěděl, proč tomu tak je.
Lorr, který se ukázal chvíli potom, Tainna uklidnil, že cesta k čaroději tam i zpět zabere téměř celý den, a pokud vyrazil někdy v noci, dříve jak večer se nevrátí.
Tainn se nakonec uklidnil, a i přes protesty se rozhodl projet na koni.
Jenže Jonas se nevrátil. Nevrátil se ani během noci a nevrátil se ani ráno. Nevrátil se, ani když slunce stálo vysoko na obloze a nevrátil se ani, když se začalo smrákat.
A to už byl Tainn k neutišení.
Cítil jsem z něj tu bolest. Ano, byl připravený na náš odchod, ale nejspíš nepočítal, že to bude takhle.
Ani já nechápal, kde se to v Jonasovi vzalo. Věděl jsem, jak mu na Tainnovi záleží.
Nebo to udělal snad proto? Chtěl to oběma ulehčit?
No, nevypadalo to tak.
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou, požádal služku u bylinkový uklidňující čaj, který jsme pak s Lorrem donutili Tainna vypít, a když jsme ho zastlali do postele a on aspoň na chvíli usnul, vyšli jsme potichu ven.
„Nechápu, jak to mohl udělat. Myslel jsem, že Tainna miluje,“ zabručel vedle mě Lorr.
„Možná to udělal právě proto. Nebo…“ zastavil jsem se a zamračil, jak mě napadla ještě jiná myšlenka.
Lorr se na mě chvilku díval, než mu to taky nespíš došlo a mírně zbledl.
„Snad si nemyslíš?!“ zasyčel potichu a chytl mě za paži. „Je to Jonas! Zná to tady! Každý ho tu zná! Nikdo by si nedovolil mu něco udělat!“
„Je spousta jiných důvodů, proč a jak se mohl zranit,“ odpověděl jsem tiše Lorrovi a naklonil se k němu víc. „Pojedu se po něm podívat, ale princi ani slovo. Zničilo by ho to ještě víc.“
Když Lorr prudce zakýval hlavou na znamení souhlasu, vyšel jsem ven k podkonímu a požádal ho o svého koně.
Jonas
Když jsem se probudil, vyskočil jsem na nohy tak rychle, že jsem šel hned k zemi.
Měl jsem je přeleželé, nedokrvené a prostě mi vypověděly službu.
„Opatrně, nebo si ještě ublížíš,“ došel ke mně čaroděj a přitlačil mi na čelo velkou lžíci, aby mi zatlačil bouli, která se mi tam dělala.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal jsem se a tu lžíci mu vzal z ruky.
Docela to bolelo, a raději než tohle, tak si tu bouli tam nechám.
„Celý den a celou noc. Jsem už po snídani, ale nachystal jsem i tobě,“ ukázal mi ke stolu.
Pomalu jsem se zvedl, lžíci odložil na stůl a přešel jsem ke džberu s vodou, abych se opláchl.
Ale než jsem zasedl ke stolu, musel jsem ven, protože mé lidské potřeby byly již na hranici samé udržitelnosti.
Znovu jsem se umyl a pak už konečně sedl ke snídani.
Ještě chvíli jsem s čarodějem mluvil a ujistil ho, že jakmile budu něco vědět, ozvu se mu. Nebo rovnou přijedu.
Po jídle jsem si šel osedlat Magise, a hned se vyhoupnul do sedla, abych mohl jet zpátky na zámek.
Docela jsem se zdržel, a navíc jsem odjel bez rozloučení.
„Na, vezmi si ji,“ podal mi knihu zabalenou v plátně.
Rozbalil jsem ji a udiveně se na čaroděje podíval.
„Ale ta patřila tvému bratrovi,“ nechápal jsem, když jsem poznal knihu kouzel, co měl u sebe Quiryn.
„Já vím, a chci, abys ji měl. Pokud narazíš na někoho správného, může se už po cestě sem učit. Zatímco jsi spal, připsal jsem tam nějaké věci, které by měl pochopit i začátečník. Chci, abys ji měl, Jonasi.“
Nakonec jsem knihu zabalil a uložil ji do sedlové brašny. Rozloučil jsem se s čarodějem a vyrazil zpátky na zámek.
Spěchal jsem. Byl jsem pryč moc dlouho a docela se mi po princi zastesklo.
A ač jsem si to nechtěl přiznat, zastesklo se mi i po těch dvou.
Jel jsem zpátky jen s jednou přestávkou, aby si Magis mohl odpočinout a napít se.
Ale čím víc se slunce blížilo k západu, tím víc jsem ho popoháněl. On sám nakonec přidal do kroku, když cítil, že se blížíme domů, že se blíží jeho stáj, jeho odpočinek.
To, na čem jsem se domluvil s čarodějem, jsem se rozhodl nechat si pro sebe. Stejně jsem ani nevěděl, jestli budu mít štěstí… A co budu dělat, až ze zámku odejdu na dobro, mohlo být každému jedno.
Když jsem vjel do zámeckých zahrad, slyšel jsem pokřikování pacholků, kteří, kdo ví proč, byli ještě ve stáji. V tuhle večerní dobu tu již bývá ticho, a jen jeden z nich. Buď pacholek, nebo podkoní, aby koně hlídali. Ale teď jsem tu zahlédl dva, kteří se dohadovali, kterého koně připravit.
„Někdo odjíždí?“ zeptal jsem se, jen co jsem vjel do dvora.
Pacholci se na mě podívali a pak ukázali ke stáji.
Stál tam Siwar, a jak jsem si mohl všimnout, byl připravený k odjezdu.
„Chystáš se už odjet, Siware?“ dojel jsem k němu, seskočil z koně, vytáhl jsem si věci z brašny a Magise hned předal pacholkovi.