Skrytá zloba - Kapitola 14

Siwar
Ne, že bych si to takhle představoval. To rozhodně ne.
A už vůbec ne s Tainnem.
Nebyl jsem na sebe hrdý a myslel si, že budu mít problém se vůbec vzrušit. Ale jeho chuť, jeho touha, chtíč, otírání jeho těla o mé, ta horkost a krása, kterou stále vyzařoval, mě ovládla natolik, až jsem sám sebe nepoznával.
A co teprve, když jsem se natlačil do jeho těsné dírky a Tainn mě v sobě ještě pevněji sevřel.
Už jsem nevnímal, kde je nahoře a kde dole.
Bral jsem si ho tak, jak to chtěl, jak to potřeboval, jak jsme potřebovali oba.
Už dávno jsem přišel o halenu a mé tělo brázdily hluboké škrábance, jak se Tainn neovládal.
Ale nevadilo mi to. Potřeboval se uvolnit a já byl v tuhle chvíli pro něj ten nejvhodnější.
A pak to přišlo. Na moment jsem musel zavřít i oči, jak silně mě to sebralo, zvláště, když jsem uviděl, jak Tainn prožívá svou chvilku.
Přál bych si, aby to trvalo déle a za jiných okolností, ale nic netrvá věčně…
Když mi Tainn zemdlel v náruči, zkontroloval jsem ho, opatrně vyjel z jeho těla, očistil, upravil a položil na svůj plášť.
Vypadalo to, že se uklidnil a aspoň pro teď má to nejhorší za sebou.
Já zůstal ještě chvilku sedět, než jsem se zvedl, abych si zavázal tkanici u kalhot a v tu chvíli jsem zaslechl šramot ze předu jeskyně.
Opatrně jsem popošel dopředu, nehledě na to, že mi po pažích, zádech a hrudi stékala krev z otevřených ran, připraven bránit Tainna, ale oddechl jsem si, když se z křoví vynořil Jonas, podpírající Lorra, který taky nevypadal nejlíp.  
„Dovnitř, honem,“ zachraptěl jsem a pomohl Jonasovi Lorra podepřít z druhé strany.

Jonas
Nedivil jsem se, že mě tak vřele přivítal. Byl mimo sebe, a určitě byl i rád, že jsem ho našel. 
Nejspíš by zůstal ztracený, pokud by se brzy nedal do pořádku.
V rychlosti jsem mu převázal ránu na ruce čistějším šátkem, který jsem nosil kolem krku, aby se mu do rány nedostalo ještě víc špíny než z toho špinavého kusu hadry, s kterou to provizorně ovázal.
Podebral jsem ho, hodil si ho na záda, pevně chytil pod zadkem, a vyrazil jsem k jeskyni.
Nemohl jsem se zdržovat, ale nemohl jsem zas spěchat, abychom neskončili v močále.
Jeho ruce mi visely přes ramena, funěl mi do krku, a já se tak potil ještě víc.
Ale věděl jsem, že čas je drahý, a brzy se mělo stmívat.
Byl jsem už na kraji močálu, když sebou Lorr škubnul, probral se, a začal se vrtět, až mi málem sletěl dolů. Musel jsem ho rychle postavit. Chtěl jsem ho odnést až k jeskyni, ale prý půjde po svých a nedal si to vymluvit.
Naštěstí to už nebylo daleko, a tím, že jsme už měli pevnou půdu pod nohama, jsme mohli jít rychleji.
Teda pokud se tomu ploužení dalo říkat chůze. Rychlejší bychom byli, kdybych ho nesl.
Oddechl jsem si, když jsem uviděl jeskyni a vzápětí vyšel Siwar.
Ale hned jsem na něho šokovaně hleděl, jak byl celý dorasovaný.
Když jsme vešli dovnitř, usadil jsem Lorra na zem a nechal ho v Sivarových rukách.
Ještě jsem vyšel ven, abych v rychlosti nanosil větve, na kterých pak Tainn i Lor mohli ležet, protože to oba potřebovali.
Sám jsem se potom posadil vedle prince a vzal ho za ruku.
Spal, ale bylo vidět, že to není klidný spánek. A jeho proměna zas o hodně pokročila. Když jsem se k němu sklonil, pořádně jsem si ho prohlédl, ucítil jsem tu známou vůni, i když slabší, stáhl jsem obočí.
Snad bezděčně jsem mu víc sevřel ruku a jen úkosem se podíval na Siwara. Na jeho šrámy, které mi teď už víc dávaly smysl…
„Vyjdeme ráno. Lorr se musí dát aspoň trochu dohromady. Teď by to už nezvládl,“ zabručel jsem do ticha.

Siwar
Bylo mi jasné, že si toho Jonas všimne.
Ale to jsem věděl už ve chvíli, kdy jsem ho posílal pro bylinu.
Mohl jsem jít já a nechat ho s Tainnem, ale Jonas by to odnesl mnohem hůř.
„Promiň, Jonasi. Nešlo to jinak. Kdybys to byl ty, dopadl bys mnohem hůře, a já nezvládnu nést tři lidi. Jestli ti to nějak pomůže, pochybuju, že si to Tainn bude vůbec pamatovat. A teď pojď, pomůžeš mi,“ zvedl jsem ho na nohy, aby přestal myslet na to, co jsem s Tainnem dělal, protože vím, jak špatně to snáší, a pak mu ukázal, jak mezi kameny rozmělnit bylinu, aby se mohla v čutoře smíchat s vodou.
Já mezitím ošetřoval Lorrovi ránu, která ovšem potřebovala vypálit.
„Udělej to,“ zachrčel, když jsem mu řekl svou obavu ohledně zanícení. „Budu v pohodě… jen… toho šmejda se mi nepodařilo zastavit.“
Zatímco Jonas chystal oheň, já domíchal lektvar pro Tainna, a pak mu ho po malých doušcích částečně vlil do krku, a pak se přesunul zpátky k Lorrovi. Vypalovat ránu není nic příjemného, a tak jsem se ani nedivil, když nakonec omdlel v Jonasově náruči.
Ale to nejhorší měl za sebou.
I jemu jsem dal pár doušků, a pak už si taky sedl, vzal do ruky plátno a začal si smývat krev z těla.
„Mohl bys, Jonasi?“ zvedl jsem k němu oči a ukázal na své záda, kam jsem si nedosáhl.

Jonas
Vyslechl jsem si Siwara, ale neřekl na to nic. Nebylo co.
Už dávno jsem zjistil, že se s tím budu muset smířit, protože Tainn prostě neustoupí ani jednomu z nás. Viděl jsem na něm, že myslí smrtelně vážně to, co říkal. A taky… I když byl hodný a laskavý, přesto byl tak trochu tvrdohlavý.
Jen jsem Tainna ještě jednou zkontroloval, a pak šel dělat, co bylo potřeba.
Lorr se trochu víc vzpamatoval, ale ve chvíli, kdy mu Siwar vypaloval ránu, šel zase do mdlob. Kdybych ho nedržel, nejspíš by si rozbil hlavu o skálu. Snad jen podvědomě polykal odvar, který mu Siwar opatrně lil do pusy.
Když mu pak ošetřil i zbývající rány, vzal jsem ho do náruče a uložil na větve vedle Tainna. Jen jsem doufal, že se Tainn ve spánku nepromění a Lorra nesežere.
I když jsem nebojoval jako Lorr, nebo neuklidňoval Tainna jako Siwar, přesto jsem byl docela utahaný, a taky jsem přivítal, že jsme se tu na noc ukryli, a mohl jsem si aspoň na chvíli odpočinout.
Klekl jsem si za Siwara, a umyl a ošetřil mu rány, na které si nedosáhl.
On, jako jediný z nás, nepotřeboval toho moc. U něj bylo důležité, aby bylo zranění čisté, a ono se pak samo hojilo podstatně rychleji než u nás.
Na moment jsem pohlédl k Tainnovi a pomyslel si, jestli u něj to bude taky takové…
Když se pak Siwar oblékl, ještě jsem vyšel ven a nasbíral aspoň trochu dřeva, aby nám oheň vydržel co nejdéle, a nebyla nám v té jeskyni taková zima.
Tentokrát jsem se uložil u vchodu do jeskyně. Snad abych byl připravený, kdyby na nás někdo nebo něco zaútočilo. A taky… Co když přijde Quiryn? Když uvidí mně jako prvního, možná ho to zastaví.
Ale po dnešku, hlavně potom, když nám Lorr řekl, že Quiryn použil jakési kouzlo, kterého skoro omráčilo, jsem byl rozhodnutý.
Jestli se mi dostane pod ruku, zabiju ho okamžitě, a bez otázek.
Ještě ani nesvítalo, když se mě někdo dotkl, a já sebou trhnul. Ani jsem nevěděl, kdy jsem usnul, ale i když jsem byl trochu rozlámaný, cítil jsem se podstatně lépe než večer.
Siwar mě jen chytil, abych se uklidnil, že se nic neděje, a nikdo mě nenapadl. Jen, že je potřeba se pomalu sbírat, abychom se připravili a vyrazili.
Slunce pomalu vycházelo, když jsme už byli kus od jeskyně, a s každým dalším krokem blíž k vodopádům. Jako by mi to dodávalo sílu, měl jsem tendenci přidávat do kroku, abychom tam byli co nejdříve.
Ale museli jsme jít o něco pomaleji. Střídali jsme se s Tainnem, kterého jsme se snažili udržet mimo bdělost. Ale přesto se mu sem tam podařilo probrat úplně, a nenechal si rozmluvit, že ho poneseme.
Zatvrzele šel po svých, dokud zase neodpadl a stejně neskončil u jednoho z nás na zádech.

Siwar
Ráno jsme vyrazili ještě před svítáním.
Lorr zvládl jít po svých, ale pro jistotu jsem mu ještě ošetřil a převázal ránu.
Taky dostal napít lektvaru, který mu teď, když byl při vědomí, nebyl moc po chuti, ale postavil ho na nohy.
Tainnova proměna během noci opět postoupila. A i když byl při vědomí, věděl jsem, že dlouho nevydrží.
A taky že jo. Nedlouho potom odpadl, a tak jsme se s Jonasem střídali v jeho nesení.
Teď už jsme si nehlídali záda před Quirynem.
Věděli jsme, že tu je, věděli jsme, že po nás půjde, ale my spěchali.
A mé obavy, že to nestihneme se potvrdily, když slunce stálo vysoko na obloze.
„Už nám chybí jen kousek! Za těmi stromy vepředu! Slyšíte?!“ křikl jsem, jak jsem se ani já už nedokázal udržet v klidu a na chvilku jsme zastavili.
Opravdu, když se člověk zaposlouchal, uslyšel známý hukot padající vody.
Jenže v ten moment jakoby se spustila lavina.
„Siware!“ vykřikl Lorr, když uviděl Tainna, který mi spadl ze zad, jak začala jeho konečná proměna.
„Ne! Už jsme tak blízko! Tainne! Bojuj! Už chybí jen kousek!“
Nikdy v životě jsem nebyl tak zoufalý jako teď. Snad nikdy. Vědomí, že máme cíl na dosah, a přesto je tak daleko.
Podíval jsem se na Jonase a v duchu se mu omlouval.
Pokoušel jsem se Tainna udržet, ale ten se zmítal v křečích, když jeho kosti praskaly, tělo se měnilo, kůže odlupovala.
„Zkusím ho tam odnést!“ vykřikl jsem a vzchopil se.
Odmítal jsem to vzdát, i když jsem si nebyl jistý, jestli jezírko Tainnovi pomůže i v tomhle případě.
„Zkusím něco udělat, ale netuším, jestli to pomůže! Ale… moc rád jsem vás oba poznal,“ objal jsem Jonase i Lorra, a pak popadl zmítajícího se Tainna do náruče, nehledě na to, že mi skoro rval maso z těla, a rozeběhl se těch posledních pár metrů k cíli.

Quiryn
Smál jsem se, když jsem viděl Tainna, jak vyšel z jeskyně.
Jo, vyhrál jsem. Nestihnou to k vodopádům včas. Promění se těsně před cílem…
Zamračil jsem se však, když vzápětí po něm vyšel z jeskyně Lorr.
Škoda, myslel jsem, že ho ten divočák roznese po močálech. Ale nevyšel z naší potyčky bez úhony.
Já sice měl problém použít ruku, ale nebylo to nic, co by mě nějak výrazně omezovalo.
Spokojeně jsem se plížil za nimi v očekávání, kdy přijde Tainnova poslední proměna.
To, v co se měnil, bylo čarodějovo mistrovské dílo. Ani zvíře, ani člověk… Nic, co by něco z toho připomínalo. Příšera, nestvůra z močálu. Tak mu budou říkat, až si jednou o tomhle budou na zámku povídat. Jen já ho dokážu ovládnout, protože já na něj seslal tu kletbu. Jen musím počkat do jeho úplné přeměny.
Najednou jsem při všech těch myšlenkách zpozorněl. Ucítil jsem ve vzduchu vodu. Byla jiná než z močálů. Tohle bylo čerstvé, osvěžující. Zastříhal jsem ušima. Natočil jsem slechy…
Nemýlil jsem se, jsme blízko.
A v tu chvíli jsem zpozorněl ještě víc…
Tainn vykřikl, když poslední fáze jeho proměny začala. Rozběhl jsem se, abych na ně lépe viděl. Abych mohl Tainna ovládnout hned, jakmile ho změní, a poručím mu zabít Siwara a Lorra.
Ani nevím, kdy se to stalo, ale někdy v běhu jsem se změnil v člověka. Ne, že by mé kouzlo vyprchalo. Ale byl jsem tak vzrušený z toho, co se dělo, že jsem zcela zapomněl na svou opatrnost, dokud mě v běhu nezastavil tvrdý úder.
Odletěl jsem kus dozadu, snažil se popadnout dech, a jen se díval na to, jak Siwar s Tainnem skáčou do vody, a ke mně se blíží Lorr a Jonas.
A v tu chvíli jsem se už neznal. Nebudou mi bránit v dokončení mé práce! Nebudou!
Vyskočil jsem na nohy a odhodil vše, co mě v tuhle chvíli mohlo omezovat. Tasil jsem dýku, a postavil se do bojové pozice. Volnou ruku jsem napřáhl před sebe a rychle odříkal svazovací kouzlo. Hned na to jsem s ní máchl směrem k Lorrovi a on odletěl kus dozadu.
V té samé chvíli, jako by někdo Jonasovi podtrhl nohy. Najednou ležel na zemi a snažil se uvolnit z neviditelných pout.
„Quiryne! Quiryne přestaň! Máš nadání, jaké se jen tak nevidí! Království potřebuje čaroděje, jako jsi ty! Nemarni svou šanci stát se lepším! Quiryne!“ zakřičel na mě Jonas, ale já ho neposlouchal.
„No tak, Quiryne! Zruš princovu kletbu a vrať se s námi na zámek! Říkal jsi, že mě miluješ! No tak, Quiryne! Nechceš mě ztratit! Zastav to a já půjdu s tebou!“
V tu chvíli jsem zpozorněl. Zpomalil jsem, a zadíval se na Jonase.
Vážně by to udělal? Vážně…
Mé svazovací kouzlo povolilo a já se k němu pomalu blížil a přestal jsem vnímat všechno ostatní. Viděl jsem jen Jonase. Muže, kterého miluji, který si nejspíš uvědomil, že princ je stejně ztracený, a on nechce zůstat sám. 
„Půjdeš se mnou? Miluješ mě, Jonasi?“

Lorr
Byl jsem zoufalejší než zoufalý.
Chybělo jen tak málo! Myslel jsem, že zešílím, když jsem viděl, jak Tainn bojuje, a i Siwar začíná panikařit.
Když mě pak objal, bylo to, jakoby se loučil.
Byl jsem úplně v háji, a tak mě Quirynův útok zastihl trochu nepřipraveného.
Navíc, i přes byliny, které mi Siwar dal, jsem pořád cítil bolest.
Vykřikl jsem, když mě Quiryn odhodil o kus dál, a pak jen nevěřícně poslouchal Jonasova slova.
„To snad nemyslíš vážně?! Jonasi?! Tak lehko to vzdáváš?! Ten parchant si zaslouží zemřít za to, co udělal, a ty mu chceš odpustit?!“ zařval jsem, zvedl se ze země a využil tentokrát já momentu překvapení.
Vrhl jsem se na toho malého podrazáka a skočil na něj celou svou vahou.
Co na tom, že jsem se bolestivě udeřil do zraněné ruky.
Vztek, bolest a frustrace mě zcela ovládly a dodaly mi sílu.
Jenže, Quiryna jsem nemohl podceňovat. Ne s těmi jeho kouzly.
Znovu jsem vykřikl, když mě odhodil bokem a já se narazil o malý kámen na zemi.
Ale hned jsem zase vstal a tentokrát já uštědřil silnou ránu Quirynovi do břicha dřív, než se zmohl na další protiútok.
Pomalu mi ale docházely síly, a bylo mi jasné, že si toho dřív nebo později všimne i Quiryn a podle toho to využije.
„Jonasi!“ křikl jsem za sebe a doufal, že to, co řekl, nemyslel vážně a opravdu nic z toho neudělá.

Jonas 
Hrál jsem o čas, o Quirynovu pozornost. Potřeboval jsem se dostat z toho neviditelného spoutání, a povedlo se. Věděl jsem, že mi Quiryn nechce ublížit, protože mě miluje. Kdyby ano, udělal by se mnou to samé, co s Lorrem.
A povedlo se mi to.
Po mých slovech se Quiryn uklidnil a zrušil kouzlo, ani jsem nepostřehl jak.
Opravdu by z něj byl vynikající čaroděj, kdyby své schopnosti využil správným směrem.
Už jsem mu chtěl odpovědět a dojít k němu, abych mu byl co nejblíže, když najednou kolem proběhl Lorr a zaútočil na něho.
Mohl jsem se jen dívat na to, jak spolu bojují. Ale Lorr byl zraněný a dlouho to nevydrží.
To se potvrdilo za chvíli, kdy začal zpomalovat a Quiryn mu uštědřil pár ran.
V tu chvíli jsem vyběhl já. Doběhl jsem k nim, popadl jsem Lorra za límec a potáhl ho prudce dozadu, že se málem uškrtil na své vlastní haleně. Zaslechl jsem šplouchnutí, když dopadl do vody, ale neměl jsem čas se po něm ohlížet.
„Jonasi! Řekni to! Řekni, že mě miluješ, že odejdeš se mnou, a zruším Tainnovu kletbu!“ zařval znovu Quiryn, když se mu podařilo popadnout dech.
Ale záblesk v jeho očích, když se na malý moment zadíval k vodopádům, říkal něco jiného.
„Quiryne, pojď ke mně, už nemusíš bojovat. Odejdeme spolu,“ promluvil jsem o něco tišeji, a napřáhl jednu ruku před sebe s dlaní nahoru, jako bych mu ji chtěl podat.
Quiryn se zastavil a zaváhal. Zadíval se na mě, pak znovu k vodopádům, a zase na mě, na mou ruku.
Opatrně svou natáhl dopředu, jak by se mě chtěl chytit. Udělal malý krok dopředu a už se mé dlaně skoro dotýkal prsty, když jsem to zahlédl.
Prsty druhé ruky pevněji sevřel kolem rukojeti dýky a jeho pohled se doslova zableskl, když pohlédl za mě na Lorra, který se právě hrabal z vody.
Na nic jsem nečekal. Využil jsem jeho chvilkové nepozornosti a skočil po jeho ruce. Zachytil jsem ji a prudce ho přitáhl k sobě…
Quiryn se vzpamatoval, ale už bylo pozdě. Podařilo se mi zasáhnout dýkou do boku a on letěl setrvačností dopředu, dokud nedopadl na kolena a zabořil ruce do trávy.
Prudce jsem se otočil a chtěl ho dorazit, ale zastavila mě prudká bolest.
Nevím kdy se mu to povedlo. Necítil jsem to. Možná to bylo tím, jak moc se ve mně vařila krev, necítil jsem, kdy jeho dýka projela mým bokem.
Halena se mi okamžitě zbarvila krví, a mě podklesly nohy, Dopadl jsem na všechny čtyři stejně jako Quiryn…
„Doraz ho! Lorre! Doraz ho!“ zařval jsem, když jsem si pak vyrval dýku z boku, a snažil sem se vyhrabat na nohy.

Tainn
Nic jsem nevnímal. Jako by svět kolem mne přestal existovat.
Cítil jsem bolest, ale zároveň úlevu. Smutek a radost, strach a nebojácnost.
Připadal jsem si jako zrníčko prachu ve větru, a vzápětí jako velikán, co dobývá zemi.
Cítil jsem, jak mnou prochází síla, ale zároveň si uvědomoval, jak slabý jsem.
Všechny vzpomínky se postupně vytrácely, až zmizely úplně.
Nevěděl jsem, kdo jsem, kým jsem byl, kde jsem.
Mohl jsem být kýmkoliv.
A všechno obklopovala tma. Hustá jako tekutý písek. Dusila, ale zároveň utěšovala.
Kým jsem byl? Kdo jsem teď?
Nikdo mi nedal odpověď.
Propadal jsem se čím dál hlouběji a poddával se té temnotě.
Nechal jsem ji, protože jsem to považoval za správné.
Ale, co já vlastně věděl o tom, co je a není správné?
Třeba to jednou zjistím.
Už chyběl jen kousek, když jsem zaslechl něčí hlas.
Něco křičel. Snad Tainne? Kdo je Tainn? Jsem to já? Volá mě? Ale kdo a proč?
Chtěl jsem zaplašit to nevítané vyrušení, když mé tělo najednou obalil chlad a…
Pocítil jsem klid. Uvnitř sebe jsem pocítil takový klid, až jsem se bál tomu vůbec uvěřit. Temnota mizela. Začalo ji nahrazovat světlo. Vzpomínky se vracely, můj život se vracel.
Emoce. City. Všechno se do mě vlévalo zpátky, jako ta voda, kterou jsem proplouval.
Konečně jsem otevřel oči. Byl jsem pod vodou, ale mohl normálně dýchat, dokonce i mluvit.
Jak dlouho jsem tam byl?
Netušil jsem, ale vzápětí si vzpomněl…  
Jonas, Siwar, Lorr.
Muži, kteří změnili můj život.
A toho druhého jmenovaného jsem spatřil kousek od sebe, ležet bezvládně na dně jezírka.
Doplaval jsem k němu, vzal ho do náruče, a pak se přitiskl na jeho rty, abych mu věnoval doušek svého dechu, který ho přivede zpátky, aniž bych tušil, že to umím, a jak to vím.
Myslím, že tohle bylo poprvé, co jsem viděl Siwara tak překvapeného.
Usmál jsem se na něj a naznačil mu ať pluje k povrchu.
Sám jsem udělal to samé a vystoupal na břeh právě v okamžiku, kdy se Lorr vybíjel na Quirynovi.
O kousek dál klečel zraněný Jonas a vedle mě se právě z vody zvedal Siwar.
Zahlédl jsem svůj odraz na hladině vody. Byl jsem to já, ale přesto jiný. Zlaté vlasy, útlá postava, jasně modré oči, přesto už jsem nebyl tím kloučkem, který se vydal na cestu, aby se zbavil kletby. Cítil jsem to uvnitř sebe.
„To stačí!“ ozval jsem se konečně a bylo mi jedno, že jsem úplně nahý.

Quiryn
Nechápal jsem. Jak se to mohlo stát? Říkal, že mě půjde se mnou. Říkal to!
Šokovaně jsem se díval, jak se pode mnou má krev vsakuje do trávy a barví ji na červeno. Jonasova dýka mi trčela z boku, ale já v tuhle chvíli bolest snad ani necítil.
Co jsem cítil, byla zloba, zklamání. A to druhé bolelo tak moc, že jsem se skoro nemohl ani nadechnout.
Všichni mě zradili. Nikdo mě nechápe. Nikdo mě neposlouchá.
Proč?
Vždyť všechno, co jsem řekl, je pravda. Úplně všechno! Ale oni se ke mně otočili zády, a zacpali si uši a zavřeli oči.
Zůstal jsem sám.
I Jonas mě zradil. Tvrdil mi, že to bude dobrý, že půjde se mnou. A přitom to byl on, kdo mi vrazil svoji dýku do boku. Přitom to byl on, kdo teď křičel na Lorra, ať mě dorazí.
Zradil mě! Zradil!
Zařval jsem bolestí, jak moc mě to zasáhlo. Můj vztek a zuřivost dosáhly své hranice. Už jsem nemohl dál. Už jsem se nemohl zastavit.
Skončím to! Navždy to skončím! Se všemi!
Postavil jsem se na nohy, ale v tu samou chvíli se na mě vrhl Lorr. Silně mě praštil do boku, kde stále trčela dýka, a já zařval, jak moc mi ta silná ostrá bolest proletěla celým tělem.
Přesto mě to nezastavilo.
Vytrhl jsem si ji z těla, i přesto, že se krev ze mě doslova řinula teď proudem a postavil jsem se tomu proradnému zloději.
Vykuchám ho zaživa! Chvíli to trvalo, než jsem se toho hmyzu zbavil aspoň natolik, abych se i přes bolest v celém těle mohl narovnat a pronést zaklínadlo.
Tentokrát smrtící.
Skoro jsem doříkával poslední slova, když jsem to uslyšel.
Prudce jsem se otočil…
„To není pravda! To nejsi ty! Máš být zrůda! Jen já tě můžu ovládat! Nemůžeš být krásnější! Nemůžeš!“ nepříčetně, jak jsem se už neovládal, jsem zařval. „Nikdo nemůže zrušit kletbu! Jen já! Nenávidím tě, Tainne! Nenávidím všechno kolem tebe a tvého proradného otce! Zabiju tě! Nebudeš mít Jonase! Nikdo ho nebude mít!“
Nečekal jsem na nic a s otočkou se rozběhl proti Jonasovi.
„Zabiju tě! Tainn bude trpět jako já! Půjdeš se mnou, Jonasi! Nikdo mi tě nevez-“
Poslední slova jsem nedokončil. Prudký náraz mě odhodil dozadu a já dopadl na zem. Pád na záda mi vyrazil dech, a když jsem ho snažil získat zpátky, vycházelo ze mě jen chrčení, chroptění.
Nemohl jsem se nadechnout. Nemohl jsem už pohnout ani rukou či nohou. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem chrčel.
Můj pohled patřil Jonasovi, když se nade mnou sklonil.
„Nikdy jsem tě nemiloval. Mé srdce patří Tainnovi. Jen jemu, Quiryne,“ pohladil mě po vlasech, a pak se ještě o něco víc naklonil. „Skončilo to, Quiryne, je konec…“
Chtěl jsem se ho dotknout, chtěl jsem ho políbit, pohladit ho po tváři…
Ale už jsem to nedokázal. Jen jsem s posledním výdechem cítil Jonasovy prsty na mé tváři, když setřel mé poslední slzy…

Tainn
Zamračil jsem se, když jsem cítil tu Quirynovu zlobu. Když jsem viděl, že je ochotný udělat všechno proto, aby zvítězil. Bylo mi ho svým způsobem líto. Bylo mi líto toho, že jsem ho nikdy nevyslechl. Že za mnou nikdy nepřišel. Byl by z něj skvělý muž. Ale teď…
Díval jsem se, jak se mu Jonasova dýka zabodává do hrudi, jak se kácí a s posledním dechem si přeje, aby mu Jonas řekl to, co chce slyšet.
„Tainne…“
Otočil jsem se za hlasem a uviděl Siwara stát kousek ode mne, jak si mě pořád nevěřícně prohlíží a z vlasů mu kape voda.
Přešel jsem k němu, pohladil ho po tváři, usmál se, a pak ho políbil na rty, i když jsem si ho musel hodně sklonit.
„Jsem v pořádku… Už je po všem. Teda skoro. Myslím, že ještě něco musím udělat,“ zašeptal jsem, a pak ho pustil a přešel k Lorrovi, který na tom nebyl zrovna nejlépe, stejně jako Jonas.
„Tai… nne…“ zachrčel a vyplivl chuchvalec krve.
„Šššš, to nic, Lorre… už jsi v bezpečí…“ zašeptal jsem i k němu, taky ho pohladil po tváři, a pak se mé ruce rozeběhly po jeho těle.
Jako bych věděl přesně co dělat. Jako bych to dělal odjakživa.
Stačila chvilka a Lorr jen nevěřícně hleděl na to, jak se mu zacelují rány, a jak znovu sílí.
Jen jsem se na něj usmál, zavrtěl hlavou, a pak přešel k Jonasovi, který ležel v bezvědomí na zemi.
Můj Jonas. Můj milovaný muž. Tolik toho pro mne udělal.
Pohladil jsem ho po tváři, a pak se mé ruce dotkly jeho ran, abych ho také mohl vyléčit.
„Vítej zpátky, můj krásný rytíři,“ usmál jsem se, když Jonas otevřel oči, a já viděl, jak se mu poslední rána zcela zahojila.
Sklonil jsem se, abych ho mohl políbit na rty a hned vzápětí polibek prohloubit.
Když se naše rty konečně odtrhly, políbil jsem ho ještě na čelo, a pak vstal, abych mohl přejít ke Quirynovi.
„Mrzí mě to, Quiryne. Opravdu. Byl by z tebe skvělý muž. Ale věř, že tvá smrt nezůstane zapomenuta. Budu si tě připomínat každý den, a s tím i chyby, které jsem udělal,“ zatlačil jsem mu oči, a pak ho zvedl do náruče, jako by snad ani nic nevážil.
„Hned se vrátím. Chci aspoň jeho duši dopřát klid,“ podíval jsem se na ty tři, a pak se rozešel k jezírku.
„Ale ještě jedna věc,“ otočil jsem se v půli cesty zpátky. „Vaše pohledy na mé nahé tělo mě velmi těší, ale rád bych se oblékl, až se zase vrátím. A berte to třeba jako rozkaz budoucího krále.“
Usmál jsem se na ně, a pak se zase otočil, abych i s Quirynem v náruči vešel znovu do vody a odnesl ho do míst, kde najde věčný klid.

Jonas
Myslel jsem, že je po mně. Než se mi zatmělo před očima, svůj poslední pohled jsem věnoval princi, který byl teď ještě krásnější než předtím.
Cítil jsem, jak mě opouštějí síly, a já dolehl kousek vedle Quiryna.
Neměl bych umřít. Na tyhle zranění se neumírá, ale ztratil jsem spoustu krve, když jsem si vytáhl dýku z boku. Ale i když jsem to věděl, byl jsem s tím tak nějak smířený…
Najednou, jako bych procitával ze snu. Mé tělo obalilo zvláštní teplo a nutilo mé srdce bít zase pravidelně, plíce se mi roztáhly s hlubokým nádechem. S každým úderem srdce jsem cítil, jak sílím, a něco mě donutilo otevřít oči.
Poslední záchvěv bolesti odezněl a já překvapeně zamrkal, když se nade mnou objevila Tainnova tvář.
Nestačil jsem ani nic říct, když se jeho rty dotkly mých a vzápětí mi věnoval procítěný polibek. 
Jako omámený jsem se na něho díval, jak dokleká ke Quirynovi a mluví na něho. Jak ho podebírá do náruče a vstupuje s ním do jezírka a míří s ním k vodopádu.
Skoro jsem přeslechl jeho slova, jak jsem z toho všeho byl úplně mimo.
Celou dobu jsem jen seděl a zíral na vodopády, než se princ znovu objevil, ale tentokrát už sám.
Dopřál Quirynovi poslední odpočinek, klidný odchod jeho duše na druhou stranu břehu…
V duchu jsem si pomyslel, zda jsem hoden takového člověka, jakým Tainn je.
Byl to pořád on, ale něco se změnilo. A nebylo to jen jeho krásou…
Cítil jsem z něj něco víc, než tomu bylo doposud.
Konečně jsem se dokázal vzpamatovat. Zvedl jsem se a podal Tainnovi náhradní tuniku a kalhoty, a pomohl mu obléct. A když jsem mu zavázal boty, chtěl jsem se zvednout, ale klesl jsem zpět na jedno koleno a poklonil jsem se mu jako pravému králi.
„Jsem rád, že jsi v pořádku, princi,“ sklonil jsem před ním hlavu v úctě, kterou jsem teď kromě lásky k němu cítil.

Tainn
Povzdechl jsem si, když Jonas přede mnou poklekl, poté, co jsem se vrátil z vodopádů, a on mě oblékl.
A ještě víc jsem se zamračil, když z každé Jonasovy strany poklekli i Lorr a Siwar.
„Jestli nevstanete, tak se naštvu,“ řekl jsem na oko přísně, ale pak jsem se usmál a klesl na kolena taky.
Každého z nich jsem pohladil po tváři a zvedl jim hlavy, aby se na mě podívali.
„Teď ještě ne,“ řekl jsem tiše. „Přijďte a projevte mi úctu, až budu skutečný král. Budu na vás čekat, i kdyby to mělo trvat věčně. Svůj slib ohledně svobody vám přes mého otce dám. Dostanete ji, protože vím, že byste byli nešťastní a já vás k sobě nechci svazovat pouty. Nechám vás jít, ale nikdy nezapomenu. Budu na vás stále myslet a doufat, že se mi vrátíte, i kdybyste mi přišli oznámit, že jste našli štěstí s někým jiným. Nikdy vám to nebudu mít za zlé a budu se snažit dělat všechno proto, aby jste i někde na svých cestách na mě mohli být hrdí… teda, doufám, že budete…“

Po posledních slovech jsem zrudl, a pak se naklonil k Lorrovi, abych ho objal a políbil na čelo.
„Děkuju, Lorre. Zachránil jsi mi život a naučil mě víc, než si možná myslíš,“ zašeptal jsem mu do ucha, pohladil ho, a pak se přesunul k Siwarovi, kterého jsem také objal a políbil.
„Děkuju, Siware. Naučil jsi mě klidu a poznání sebe sama. I tobě vděčím za život, za to, že jsem se vůbec vrátil.“
A nakonec jsem se přesunul k Jonasovi, kterého jsem v obětí držel podstatně déle a jemu jedinému jsem věnoval polibek na rty. Nebylo to snad proto, že bych Siwara s Lorrem už přestal milovat, ale věděl jsem, jak těžké to pro Jonase je, a tímhle jsem ho chtěl aspoň trochu uklidnit.
„Tobě, Jonasi, děkuju za deset let tvého života. Děkuju, že jsi mě doprovodil až sem a ukázal mi mou skutečnou cestu. Děkuju za všechno a doufám, že na mě někde na svých cestách nezapomeneš,“ usmál jsem se, ještě jednou ho políbil, a pak teprve vstal a otočil se k vodopádům.
Sepjal jsem ruce jako při modlitbě a na moment zavřel oči.
„A tobě, Quiryne děkuju za životní lekci. Odpouštím ti a doufám, že tvá duše dojde pokoje a setkáš se se svými milovanými. Ani na tebe nezapomenu.“
Ještě chvilku jsem stál, než jsem spustil ruce a otočil se zpátky.
„Navrhuju vrátit se do tábora, kde jsme nechali koně, a teprve tam si pořádně odpočinout a nabrat síly na zbytek cesty.“

Jonas
Překvapeně jsem pohlédl nalevo, pak napravo, když vedle mne Siwar a Lorr také poklekli.
Byl jsem překvapený také tím, jak zareagoval princ.
Jako by tou kletbou a tou cestou sem prostě dospěl.
Narozeniny jsou jen den, kdy člověk oslavuje svůj příchod na svět. Dospělost a moudrost tím nezískává automaticky.
Stálo nás to hodně sil, nervů, zranění a trápení, přesto jsem v duchu Quirynovi musel poděkovat za to, že na prince tu kletbu seslal. Nebýt jí, nejspíš bychom teď byli na zámku, a princ by byl stále stejný princ, jako v den svých narozenin.
Na moment jsem sevřel Tainna v objetí, když mě políbil. Držel jsem ho a vnímal to, jak se změnil.
Když se pak zvedl, a my také, přikývli jsme na jeho návrh.
„Půjdeme hned. Není třeba čekat. Ale nemůžeme jít v kuse, je to necelé dva dny cesty, ale zítra navečer bychom mohli být v původním tábořišti,“ souhlasil jsem s okamžitým odchodem.
Popošel jsem kousek dál, kde jsem zahlédl Quirynovy věci, které ve vzteku odhodil. Sebral jsem mošnu, která tam ležela a nahlédl jsem dovnitř. Měl v ní chléb zabalený v plátně, kousek masa, a nějaké pytlíky s bylinami. A taky knihu.
Vytáhl jsem ji a opatrně prolistoval.
„Slíbil jsem čaroději ze Severního kopce, že mu donesu hlavu toho, kdo zabil jeho bratra,“ na moment jsem pohlédl k vodopádu. „Ale myslím, že bude rád i za tohle.“
Knihu jsem vložil zpátky do mošny a pytlíky s bylinami jsem předal Siwarovi, který tomu rozuměl víc než my ostatní.
„Myslím, že můžeme jít…“

Siwar
Byl jsem smířený se svou smrtí.
Ve chvíli, kdy jsem s Tainnem běžel k vodopádům, abych se pokusil o nemožné, jsem cítil, jak z mého těla vyprchává život. A ve chvíli, kdy jsem skočil do vody, se mé srdce zastavilo.
Aspoň jsem si to myslel. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem najednou ucítil dotek, hebké rty, a pak se díval do té nejkrásnější tváře, jakou jsem v životě viděl.
Sledoval jsem Tainna, jak obchází Lorra a Jonase, jak s nimi mluví, jak bere Quiryna do náruče a vchází s ním do vody.
Dospěl… Skutečně dospěl.
A když pak před ním Joshua poklekl, neváhal jsem.
Byl to můj princ. Nikdy jsem si nepomyslel, že se k nějakému šlechtici zase zavážu, ale Tainn mě změnil.
Nejspíš jako my změnili jeho.
Byla to cesta plná bolesti, nedorozumnění, slz, překvapení a vášně.
Ale na jejím konci nás čekala ta nejlepší odměna.
Nemohl jsem slíbit Tainnovi, že se k němu vrátím, ale v duchu jsem se usmyslel, že to udělám.
Že jednou, až dosáhnu své hranice a řeknu si dost, až se mi nebude chtít potulovat po světě, vrátím se k Tainnovi, pokleknu před ním a uznám ho za svého krále.
Věděl jsem, že své slovo dodrží a bude na nás čekat. A už jsem se nebál toho, jak nás pak lidé přijmou, až nás uvidí spolu. Nevím, jak to cítili Jonas s Lorrem, ptát jsem se nechtěl, ale já už se rozhodl.
Když se Tainn rozloučil i s Quirynem a Jonas mi pak předal jeho věci, které tam zanechal, vydali jsme se na cestu zpátky. Tentokrát nás ale vedl Tainn, a k mému překvapení to vypadalo, jako by mu samotný les ustupoval z cesty a usnadňoval chůzi.
Šlo se nám tak mnohem snadněji, a když jsme si večer sedli na malou mýtinu, abychom si odpočinuli a najedli, Tainn nám vypověděl, co všechno se s ním dělo.
Blízká smrt i druhá šance na život se na něm podepsaly. Uvědomil si, co všechno mu cesta až sem přinesla, a co všechno musí změnit. Že pokud chce být dobrým králem, nestačí se jen usmíval, ale musí se naučit i naslouchat.
Nebude to samozřejmě snadné a nebude v jeho moci pomoci všem a všechny zachránit, ale zapřísáhl se, že udělá všechno proto, aby se lidé za jeho vlády měli co nejlépe, a já věděl, že své slovo dodrží.

Jonas
Poslouchal jsem Tainnovo vyprávění, a znovu se ujistil, že to není už ten princ, co kdysi.
Ale pořád ho budu milovat.
Když jsme si odpočinuli, znovu jsme vyrazili na cestu i přesto, že ještě byla tma. Udělali jsme každému louč, které nám svítily na cestu. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli všichni zdraví a nic nás netlačilo, o to lépe a rychleji se šlo.
Počítal jsem s tím, že se ke koním dostaneme na druhý den večer. Ale i přesto, že jsme si udělali ještě jednu přestávku, vyšli jsme z močálových lesů chvíli před polednem.
Bylo to, jako by se před námi objevil najednou jiný svět.
Nebyl tak nebezpečný a pochmurný, jako močálový les, který jsme nechali konečně za sebou.
Jak rád jsem viděl, že ohrada udržela koně na místě, i přesto, že kmeny měly okousanou kůru.
Když nás viděli vycházet z lesa, Bardas stejně jako můj Magis několikrát zafrkali, a běželi nám naproti, dokud se nezastavili u ohrady a čekali, až k nim dojdeme.
Přivítali jsme se s nimi jako s nejlepšími přáteli. A to oni pro nás jsou.
Vytáhli jsem schované věci, a já se hned pustil do přípravy ohniště.
„Měli byste se jít pořádně umýt,“ podíval jsem se na Lorra a prince, kteří byli z cesty celí umorousaní.
„Já to zatím dodělám, a snad Siwar mezitím něco uloví.“

Lorr
Bylo to jako probudit se ze zlého snu.
Když jsem Tainna viděl, jak vychází z vodopádů, když jsem ho pak poslouchal, když jsme se na cestě zpátky zastavili, abychom si odpočinuli, uvědomil jsem si, že i já musím přehodnotit a změnit svůj život.
Nejspíš se nebezpečného života nevzdám. Nestane se ze mě Svatý, ale mohl bych pomáhat lidem i jinak. Tainn bude mít svůj způsob, já svůj.  
Je spousta těch, kterým se něco ztratilo, kterým něco chybí, kteří něco hledají. A od toho tu budu já.
Už žádné zbytečné riskování, žádné dokazování si, co všechno zvládnu, žádné zkoušky.
Stane se ze mě šlechetný zloděj.
Musel jsem se nad tou myšlenkou pousmát.
Rozhodně jsem ale měl v plánu se za Tainnem vrátit.
Až budu mít život srovnaný, až se ze mě stane muž, až se budu moct hrdě před Tainna postavit a říct, něco jsem dokázal. Uvědomoval jsem si, jak dětinsky a neomaleně jsem se do teď choval.
A proto, když nás Jonas s Tainnem poslal k potoku, počkal jsem až princ odejde, a pak přešel k Jonasovi.
„Omlouvám se, Jonasi. Za všechno, co jsem způsobil. Nechtěl jsem ublížit Tainnovi nebo tobě.
Uvědomil jsem si, jak hloupě jsem se choval a vím, že budu muset od teď hodně věcí změnit. Ale jsem rád, že jsem tě potkal. Dal jsi mi dobrou lekci a ukázal mi, že všechno nezískám jen prořízlou pusou.“
Sevřel jsem mu rameno, pousmál se, a pak už spěchal za Tainnem, abych mu pomohl.
Znovu se mi zatajil dech, když jsem ho viděl stát nahého ve vodě a sluneční paprsky jakoby ještě víc pozlatily jeho vlasy. Ale teď to už nebyla jen ta nevinná krása, teď v tom byla důstojnost a síla.
Přešel jsem blíž, svlékl se a vstoupil do vody za ním.
Opřel jsem se hrudí o jeho záda a políbil na odhalené rameno.
„Jsi nádherný…“ zašeptal jsem do jeho ucha, které jsem následně skousl.
Mé ruce hladily jeho jemnou kůži, a když jsem uslyšel to tiché vydechnutí, už jsem se nedokázal držet zpátky.
Několikrát jsem v ruce protáhl jeho penis, který na mě krásně reagoval, opětoval jsem Tainnovi polibky, když ke mně pootočil hlavu a jednou rukou se mi zahákl kolem krku, dráždil jsem jeho bradavky nebo se svým penisem otíral o jeho půlky. Až když jsem cítil, že Tainn už dlouho nevydrží, posadil jsem ho na kraj břehu a sklonil hlavu k jeho klínu.
Tohle jsem chtěl udělat, tohle mi stačilo. To vědomí, že se cítí dobře.
Dával jsem si záležet, a když jsem ho zrovna nezpracovával pusou, jazykem jsem rejdil v jeho dírce a poslouchal hlasité steny i jeho prosby. Věděl jsem, že to dlouho nevydržím, a tak, když jsem vzal Tainna znovu do úst, abych ho přivedl k tomu slastnému konci, sám jsem uchopil svůj penis, abych ho o chvilku později následoval, zatímco jsem si vychutnával v ústech jeho dokonalou chuť…