Jonas
Myslel jsem, že princ zůstane u Lorra, když jsem se tak odtáhl.
Ale překvapil mě, když se mi najednou opřel o záda a zašeptal mi do ucha, abych se na Lorra nezlobil.
Budu se snažit. Vážně se chci snažit tohle přejít v klidu. Ale nezáleží to jen na mě.
Anebo možná jo? Kdo ví…
Možná je to opravdu jen mnou, ale jsem prostě takový. A Lorr je svůj. I on je poměrně mladý. Ale ta jeho nevymáchaná pusa… Může ho znovu uvést do vážných problémů, a nemusím to být já, kdo mu ten jeho krásný úsměv jednou rozbije.
Přitáhl jsem si princovu ruku víc k tělu a konečně jsem zavřel oči. Následoval jsem ho chvilku po něm a taky jsem usnul.
Někdy uprostřed spánku jsem se i otočil k Tainnovi čelem, a nakonec ho držel v objetí, když sebou ze snu začal škubat.
Ale můj spánek netrvalo dlouho. Pocit, že nás někdo pozoruje mě donutil otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe.
Byla však tma, a kromě zvuků noční zvěře a praskání ohně bylo jinak naprosté ticho.
„Chceš vystřídat?“ mírně jsem se nazvedl a zadíval se na Siwara.
Siwar
Pozoroval jsem ty tři a v duchu si říkal, kolik problémů nám tohle ještě přinese.
Jenže, jak někdo říká, srdci neporučíš a Lorr evidentně nebyl ochotný se Tainna vzdát
A možná ani já ne.
Když konečně usnuli, prošel jsem se kolem, zašel i ke koním a podíval se ke korunám stromů.
Teď už jsem věděl s čím mám tu čest, ale nezdálo se, že by byl poblíž, i když ten pocit, že nás někdo pozoruje, stále přetrvával.
No, ostatně, pokud čeká, že usnu, nebo polevím v ostražitosti, tak to má smůlu.
Zase jsem se posadil, zahleděl se do plamenů a znovu zapřemýšlel nad celou touhle situací.
Z myšlenek mě vytrhl až Jonas, který se na mě podíval, ale já jen zavrtěl hlavou a vstal.
Přešel jsem až k nim, dřepl si nad Tainnem naproti Jonase, pohladil jsem Tainna po vlasech, a pak natáhl ruku, abych pohladil Jonase po tváři a za ucho mu zastrčil pramen vlasů.
„Odpočívej,“ zašeptal jsem, „potřebuješ to víc než já. Navíc, Tainn tě teď potřebuje víc než kdy dřív. Buď s ním. Jedině ty mu můžeš dát něco, co my ne. A odpusť Lorrovi, prosím. Je mladý, Tainn je nejspíš jeho první velká láska. Ale věřím, že dospěje. Zítra s ním promluvím, aby se trochu držel zkrátka a nechal ti prostor. Jsi skvělý chlap, Jonasi, a mě moc mrzí, že jsme ti vpadli do života tímhle způsobem. Chápu, že je nejspíš těžké se s tím srovnat, zvlášť, když nikdo netušil, že by to mohlo takhle dopadnout. Odpusť, pokud jsem řekl něco, co tě urazilo nebo naštvalo, ale sám se musím vypořádávat se svými démony, a Tainn se svými city mi moc nepomohl. Je to skvělý kluk, ale… nemám právo s ním zůstat. I když ho mám opravdu rád. A ať už to dopadne jakkoliv, tebe jsem taky rád potkal, Jonasi. Po velmi dlouhé době si opět připadám jako člověk. Děkuju.“
Ještě jednou jsem ho pohladil, pokusil se o něco jako úsměv, a pak už jsem vstal, abych přešel zase k ohni a pozorování okolí.
Jonas
Sledoval jsem Siwara, jak jde k nám, a trochu víc jsem se zvedl do polosedu.
Když pohladil Tainna, byl tu zpět ten pocit, který se mě drží celou dobu, ale kupodivu jsem to nepociťoval tak silně, jako u Lorra.
Je to možná tím, že Siwar je tak jiný? Tak rozdílný od Lorra?
Když na mě promluvil, díval jsem se mu celou dobu do očí. Bylo těžké se v nich vyznat. Mátla mě ta jejich barva. Bylo to, jako dívat do na dva měsíce jen s menší černou tečkou uprostřed.
Ale nějak podvědomě jsem cítil, že mluví upřímně. Dokonce mi ani nevadilo, když mě pohladil po tváři, a já se o jeho ruku i bezděčně víc otřel.
Ať už o sobě říká, co chce, najednou jsem se v jeho blízkosti cítil lépe, bezpečněji.
Pořádně jsem prince přikryl, opatrně ho pošoupnul blíž k Lorrovi, jehož ruku jsem přehodil přes prince, aby cítil něčí blízkost.
Pak jsem vzal svou deku, zabalil se do ní a přešel k ohni. Chvíli jsem se do něho díval, jako by mi ty plameny měly dát odpověď na všechny mé otázky.
Po chvíli jsem si sedl a zády se opřel o Siwarova záda. Víc jsem si deku přitáhl kolem sebe, a zahleděl jsem se do tmy. Pozoroval jsem okolí, protože ten pocit stále přetrvával.
„Tainn… víš, v jednu chvíli, po tom svém záchvatu, se změnil. Ne, jako obvykle. Ale jako by byl někým jiným. Jeho hlas byl jiný, byl silný, a vypadal, jako by… jako by se chtěl do mě zakousnout. Ale pak se vzpamatoval, a vypadalo to, že si nic z toho nepamatuje. Jeho přeměna se nejspíš blíží ke konci. A pokud to s tou jeho změnou bude, jak si myslím, nebude na jeho usmrcení stačit jeden člověk. I když nechci, ale… pomůžu. Lorr by to nezvládl, a nikdo jiný ti v tomhle nepomůže. I když mi to nejspíš rozerve srdce, nenechám prince trpět.“
Na chvíli jsem se odmlčel, a znovu se zadíval mezi stromy. Zdálo se mi, jako by se u koní mihl malý stín, ale koně byli tiše, jen si sem tam některý z nich odfrkl. A ten stín se už neukázal.
Možná se mi to jen zdálo…
O něco víc jsem se o Siwara opřel, a zavřel jsem oči. Najednou mi bylo lépe. O hodně lépe než večer, než včera přes den. Jako by ze Siwara šel zvláštní klid, který dává člověku ten pocit bezpečí.
„Mám pocit… zdá se mi… jako by nás… někdo pozoroval…“ zamumlal jsem z posledních sil, když mě nakonec ten spánek přemohl a všechno se kolem mě ztratilo.
Siwar
V první chvíli jsem se napjal, když se Jonas objevil u ohně.
Myslel jsem, že mi přišel vynadat za to, co jsem si dovolil.
Ale k mému překvapení se mi opřel o záda a řekl, že i když to pro něj bude těžké, v případě nutnosti mi pomůže Tainna zabít. Neposlouchalo se to lehce a věřil jsem, že Jonase bolí už jen myšlenka na to, že by to měl udělat.
Jeho zmínka o tom, že se Tainn mění mě utvrdila v tom, že buď to k vodopádům nestihneme nebo to bude na poslední chvíli.
Vnímal jsem Jonasovo teplo a pohodlněji se usadil, aby se mohl líp zapřít, když vyslovil svou domněnku, že nás nejspíš někdo sleduje.
Takže i on si toho všiml. A nejspíš to bylo i to, co ho probudilo.
Počkal jsem, až tvrději usne, a pak ho opatrně podebral do náruče a přenesl k Tainnovi z druhé strany.
Ten se okamžitě otočil, doslova se mu stočil v náruči do klubíčka jako kočka a na Lorra, který ho objímal z druhé strany, vystrčil zadek.
Za normálních okolností bych se nad tím i pousmál, ale teď jsem se spíš mračil.
A důvod byl prostý.
Věřil jsem Jonasovu úsudku.
Znovu jsem prošel celý tábor dokola. Díval jsem do keřů, na stromy, za každý kámen.
V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším z druhé strany zašustění, ale byl to jen zbloudilý zajíc.
Aspoň máme snídani.
Byl velmi opatrný, když se mu podařilo uniknout i přede mnou, jenže znamenalo to potíže navíc. S Tainnovou rychle postupující přeměnou, každé zdržení, vyrušení, či emočně vypjatá situace, znamenaly potíž.
Nakonec jsem se asi po čtvrtém kolečku vrátil zpátky a sedl si zase k ohni.
Vzal jsem uloveného zajíce, a zatímco jsem ho porcoval a připravoval vydatnou snídani, nepřestával jsem sledovat okolí s připraveným mečem.
Quiryn
Myslel jsem si, že budou hned pokračovat v cestě. Že jen odstrojí koně, nechají je volně a půjdou dál.
jenže k mé nelibosti se tu zastavili. I když… Čím déle jim bude cesta trvat, tím je menší šance, že se jim to podaří včas.
Pozoroval jsem je, a musel jsem se v duchu ušklíbnout nad jejich nadějí, že se všichni vrátí zpátky.
Jen kvůli tomu dělali tu ohradu pro koně. Pro nic jiného.
Ale pak se stalo něco, co mi zas dalo naději.
Jonas se naštval, měl toho už plné zuby, a já se mu nedivil.
V duchu jsem si přál, aby ten meč nezasekl do kmene, ale do krku Siwara. Jenže nestalo se tak. Ale i přesto, že později Jonas s Tainnem skončili u potoka a podle všeho se i dobře bavili a já bych po nich nejraději skočil, pořád tu ta naděje byla.
Ale byla tu i ta nezlomná Jonasova víra, že to zvládnou. On si prostě nepřipouštěl ten fakt, že se princ změní, že to nestihnou. A když jsem je pak v noci pozoroval, když se znovu Jonas rozčílil, něco mě napadlo.
Uklidil jsem se do bezpečné vzdálenosti, kde jsem se změnil v člověka, a ve svitu měsíce jsem prolistoval knihu kouzel. A našel jsem, co jsem potřeboval.
Když to nejde jinak, donutím Jonase nenávidět prince.
A tím, jak princ reagoval předtím, tak to rozhodně v klidu nevezme…
Chvíli trvalo, než se mi podařilo uskutečnit mé kouzlo, a já se v kočičí podobě vrátil zpátky k jejich tábořišti. Siwar obcházel kolem, a já se mu vždy obratně vyhnul. Když byl on nalevo, já byl napravo. Když byl on na severu, já byl na jihu. A ve chvíli, kdy ulovil zajíce a na moment ztratil soustředěnost, vyběhl jsem ke spícímu Jonasovi, popadl jsem jeho čutoru s vodou do zubů a zase utekl zpátky do bezpečného úkrytu. Teprve tam jsem se změnil v člověka, nasypal do čutory prášek z rozdrcených bylin a dalších přísad, které jsem měl naštěstí s sebou v malé mošničce.
Pořádně jsem to protřepal, a pak nad tím pronesl kouzelnou formuli.
Spokojeně jsem čutoru zas zavřel.
Přiblížil jsem se zpátky k tábořišti a vyčkával. A ve chvíli, kdy Siwar vstal, a šel k potoku, vyběhl jsem z úkrytu, proběhl kolem Jonase, a v mžiku jsem byl zase pryč. Byl to okamžik, kdy jsem byl zas v bezpečném úkrytu, ale doufal jsem, že mě Siwar nestihl zaregistrovat… A koně, kolem kterých jsem běžel, mě znali. Byli v klidu. Jediní oni mě nikdy nezradili.
Jonas
Musel jsem usnout rychle, protože jsem si ani nepamatoval, jestli jsem dořekl svou domněnku, že nás někdo pozoruje.
Ale když jsem se začínal probírat, došlo mi, že je něco jinak. Ležel jsem vedle Tainna, který se krčil, jak mu nejspíš při té ranní rose a chladu byla zima, a tiskl se ke mně. Pousmál jsem se, když mi došlo, že mě nejspíš Siwar přenesl a uložil vedle prince.
Pohladil jsem Tainna po tváři, opatrně jsem se zvedl a zabalil ho ještě do mé deky.
Podíval jsem se na Lorra, který se k němu tlačil z druhé strany, a s mírným povzdechem jsem prince víc pošoupnul k němu, aby se mohl aspoň trochu zahřát, než se vzbudí a přejde k ohništi.
Zabručel jsem na Siwara dobré ráno a díky, a pak jsem se vzdálil, abych si v klidu ulevil a opláchl se.
Když jsem se vrátil k ohništi, právě Siwar dodělával maso. Podle kožešiny, která ležela vedle, šlo o zajíce.
No, ten chlap rozhodně nemarnil čas…
Vrátil jsem se k těm dvěma spáčům, zvedl jsem svou čutoru s vodou, a pak se konečně usadil u ohniště, abych se trochu ohřál.
„Budeme muset vyrazit co nejdříve,“ pohlédl jsem k východu, kde se za špičkami stromů začínaly ukazovat první paprsky.
A jako na zavolanou jsem za sebou zaslechl zívání a šramot, když se ti dva začali budit.
„Mám pocit, jako by mě někdo praštil palicí. Nejspíš mi chybí pořádná postel,“ povzdechl jsem si, a otevřel čutoru, abych se mohl napít.
Siwar
Jonas se probudil jako první.
Kývl jsem mu na pozdrav a vrátil se k dělání masa v kotlíku.
Veškeré nádobí, co jsme měli s sebou, nejspíš budeme muset nechat tady, stejně jako deky a přebytečné věci.
Bylo zbytečné to tahat s sebou, navíc jakákoliv zátěž navíc by nás zbytečně zpomalovala.
Na jídlo jsme měli ještě sušené maso, a voda, kterou nabereme do čutor z potůčku, by nám mohla vystačit až k vodopádům, kde pak nabereme další.
Podíval jsem se k nebi stejně jako Jonas a musel mu dát za pravdu. Ale museli jsme zase nabrat síly.
Zaslechl jsem, jak Tainn s Lorrem taky vstávají, ale v tu chvíli otevřel Jonas čutoru a ke mně dolehl slabý závan něčeho, co se mi vůbec nelíbilo.
„Počkej!“ zachytil jsem jeho ruku těsně před tím, než se stihl napít.
„Stalo se něco?“ vyskočil hned na nohy Tainn, a za jiných okolností, bych se nejspíš pousmál nad tím, že vypadal, jakoby ho někdo protáhl roštím, ale teď jsem se jen zamračil a zavrtěl hlavou.
Lorr už taky zvědavě nakukoval přes Tainnovo rameno, kterého zachytil, když princ po svém rychlém výskoku zavrávoral.
„Máš pravdu, Jonasi, musíme spěchat,“ zabručel jsem, a pak od něj vzal čutoru a obsah vylil do ohně.
Ten zapraskal a na malý moment plameny zmodraly a poté zčernaly, neklamná známka magie.
„Je zpátky,“ zavrčel jsem a pohlédl na Tainna, který zbledl ještě víc než normálně, a zhroutil se Lorrovi do náruče. „Promiň, Jonasi. Měl jsem dávat lepší pozor. Je chytřejší a rychlejší, než jsem si myslel. Obávám se, že cesta k vodopádům bude náročnější, než jsem čekal. Každé zdržení mu jen přihraje a donutí ho jednat nepředvídatelně, jako třeba teď. Nejspíš tě chtěl nějak ovlivnit, Jonasi.“
Zadíval jsem se zpátky na něj, a pak i čutoru hodil do ohně.
Nebylo bezpečné ji používat, protože kouzlo v ní mohlo přetrvat.
Sundal jsem proto z opasku svou čutoru a podal ji Jonasovi, aby se mohl napít.
Jonas
Už se má ústa skoro dotýkala hrdla čutory, když mě najednou Siwar chytil za ruku a zastavil mě.
Jen jsem se pootočil po Tainnovi, který se hned ozval, a pak se šokovaně zadíval na oheň, který měnil barvu a prskal.
Voda by měla oheň spíš uhasit, ale tohle… Tohle jsem nečekal. Dokonce i potom, co v ohni hořela čutora, byly plameny zabarvené.
Musel jsem se na chvíli posadit, abych to nějak zpracoval.
„Kdy… kdy se ke mně dostal? Vždyť mám čutoru pořád u sebe… Jak?“ zvedl jsem hlavu a zadíval se na Siwara.
A pak mi došla další věc. Vyskočil jsem na nohy, rychle přešel k Tainnovi, vytrhl ho Lorrovi z náruče. Začal jsem si ho prohlížet, několikrát jsem si ho otočil, a když se mi zdálo, že je nejspíš v pořádku, oddechl jsem si.
„Mohl ti ublížit,“ přitáhl jsem si ho na moment do náruče. „Quiryn… Nikdo jiný to být nemohl, Tainne. Musíme si pospíšit. Už žádné stuhy do vlasů. Rozčešu ti vlasy, ale necháme je volné. Nemůžeme si být jistí… Já… Nechápu… Věřili jsme mu, a on přitom…“
Ještě jednou jsem Tainna objal, a pak se vrátil zpátky k Siwarovi, vzal si od něj čutoru a pořádně se napil, abych spláchl to hořko, které se mi v puse po tom zjištění udělalo.
Věděl jsem to. Ukázal svou pravou tvář. Ale že se uchýlí k další kletbě, nebo kouzlu, či co to bylo…
Říkal, že mě miluje, tak proč já?
Nejspíš měl Siwar pravdu a Quiryn mě chtěl nějak ovlivnit. Něco jako nápoj lásky, nebo něco takového. Nebyla to kletba, bylo to kouzlo. Kletbu by Siwar vycítil…
„Siware, prosím, zkontroluj ostatním věci, než se něčeho napijou, nebo oblečou, ať máme jistotu,“ znovu jsem dosedl na zem a zadíval se do plamenů, které už zase měly svou původní barvu.
Tainn
Ráno přišlo probuzení rychleji, než jsem čekal.
Potom, co jsem ucítil vedle sebe pohyb, jak mě někdo přikrývá, pocítil známou vůni a taky teplo vedle sebe, ke kterému jsem se ještě víc přitiskl, znovu jsem skoro usínal, když jsem najednou zaslechl, jak Siwar vykřikl.
Vyskočil jsem na nohy, a kdyby nebylo Lorra, který mě zachytil, nejspíš bych skončil na zemi.
Pak už jsem jen nevěřícně zíral na to, co se děje, a když ke mně Jonas přišel, v první chvíli jsem se nezmohl ani na slovo.
Quiryn. Proč to všechno dělá?
Pokud mě tak nenávidí, proč ubližuje ostatním lidem?
Proč si to nevyřídí jen se mnou?
Když Siwar začal prohlížet naše věci a já viděl Jonase, jak sedí na trávě, přišel jsem k němu a pevně ho objal.
„Mrzí mě to. Strašně moc. Je to všechno moje vina. Kdybych… kdybych Quirynovi naslouchal…“ zašeptal jsem a nos zabořil do Jonasovi hrudi.
Jestli Quiryn kvůli mně někomu ublíží, nikdy mu to neodpustím.
Když Siwar řekl, že všechno ostatní je v pořádku, zvedl jsem se, políbil Jonase, a pak se k němu otočil zády, aby mě mohl učesat, zatímco Siwar dodělával silnou polévku, která nás zahřála a posilnila.
Bylo těžké rozloučit se s Bardasem s vědomím, že už se k němu nejspíš nikdy nevrátím.
Nakonec jsem se nechal odtáhnout, podle pokynů Siwara jsme všechno, co by nás jen zatěžovalo, nechali na místě, a pak už jsme vešli hlouběji do lesa.
Šel jsem za Siwarem, který chvilku potom, co jsme vyšli si k sobě zavolal Lorra a něco mu říkal, a za mnou šel Jonas, po kterém jsem se každou chvilku ohlédl, jako bych se bál, že se mi najednou ztratí.
Jonas
Aspoň na chvíli jsem se trochu uklidnil, když si ke mně princ přisedl a já mu rozčesával vlasy. Bylo to jako dřív.
Bylo by to jako dřív, pokud by nebylo toho, proč jsme tady.
V Tainnových vlasech se střídaly blonďaté prameny s rudým. Byla to zvláštní hra barev, a v jednu chvíli jsem si pomyslel, že to nevypadá zas tak špatně, i když se mi víc líbily vlasy takové, jako je míval dříve.
Ale čert vem vlasy. Důležitější bylo, abychom to stihli včas a prince zachránili.
Když jsme se najedli a Siwar zkontroloval naše věci, šel se ještě Tainn rozloučit s Bardasem. Srdce se mi svíralo, když jsem to viděl. Jako by se s ním loučil navždy.
A já si v tu chvíli řekl, že teď víc než kdy jindy, se postarám o to, abychom se vrátili. Všichni. A hlavně v pořádku.
Že bude cesta náročná jsem poznal už po pár mílích, kdy se stávala složitější. Museli jsme procházet místa, kde jsme museli být obzvlášť opatrní. Museli jsme se vyhýbat některým místům a našlapovat přesně tam, kde nechal Siwar své stopy, abychom se neprobořili do močálu, nebo nešlápli na některou z těch věcí, před kterými nás Siwar varoval.
Viděl jsem na princi, jak ho to zmáhá. Jak občas, po menších doušcích, snad aby mu to déle vydrželo, popíjí svůj odvar, kterého povážlivě ubývalo.
Měli jsme před sebou ještě den cesty, a všichni jsme toho měli už dost.
Šel jsem jako poslední, a stejně, jako jsem musel sledovat cestu, to, kam šlapu, dívat se, kam šlape Siwar, abych nesešel ze správné cesty, stejně tak jsem musel dávat pozor, co se děje kolem nás. A za námi…
V duchu jsem se uklidňoval tím, že když je cesta složitá pro nás, tak pro Quiryna bude také, byť by byl v kočičí podobě. Což nám dávalo výhodu a čas navíc, kdy nemůže zaútočit. Ale i přesto jsem byl obezřetný, a snažil se nic nepřehlédnout.
Lorr se držel těsně za princem. V tuhle chvíli jsem byl rád, byl princovou jistotou, která mu hlídala záda, a podržela ho v případě, že zavrávoral.
V tuhle chvíli jsem v duchu Lorrovi odpustil i ty jeho uštěpačné poznámky. Hlavně, že teď v něm má Tainn tu správnou oporu. A i když jsem věděl, že Lorr není člověk, který by zabil, tak teď, v tomhle momentě, kdy šlo o všechno, byl jsem si jistý, že by pro prince udělal cokoliv.
Lorr
Byla to náročná cesta.
Hned na začátku si mě k sobě Siwar zavolal a řekl mi, ať se trochu krotím. Prý mi mou lásku k Tainnovi nikdo nebere, ale měl bych brát ohled na Jonase, pro kterého to není jednoduché.
Samozřejmě, že není. Pro mě taky ne, když vím, že Jonas je pro Tainna mnohem víc než já a Siwar.
Uznávám, možná jsem to trochu občas přehnal, ale když já to prostě neumím držet v sobě jako Jonas.
Tainn se mi líbí, mám ho moc rád a chtěl bych s ním trávit více času, i přesto, že to Jonas nemůžu překousnout. Jak jsem už řekl, raději se o Tainna budu dělit, než ho nemít vůbec.
Nakonec jsem ale Siwarovi slíbil, že se budu hlídat a nepřidělávat zbytečné potíže a vyvolávat hádky.
Potom jsem se přesunul za prince a hlídal jeho kroky, protože cesta to byla opravdu náročná.
Sám jsem sotva popadal dech, a to jsem byl zvyklý utíkat, přeskakovat střechy a pohybovat se víc než Tainn, takže jsem si nedokázal představit, jak to pro něj musí být náročné.
Nejspíš nám nechtěl přidělávat starosti a zdržovat nás, takže každou chvilku upíjel svého bylinného odvaru, nejspíš aby utišil bolest.
Siwar vypadal, že se ho jako obvykle nic netýká a nic ho nezmůže, Jonas už toho měl nejspíš taky plné zuby, ale ani jeden z nás prostě nechtěl zastavit.
Když však v jednu chvíli Tainn opravdu povážlivě zavrávoral a já cítil, jak se chvěje, když jsem ho zachytil, nadechl jsem se, že zavolám na Siwara, abychom si dali malou přestávku.
V tom okamžiku jsem však koutkem oka zahlédl nepatrný pohyb a viděl, jak se nalevo od nás něco zablesklo.
Poznal jsem to. Noční pobyt v městě a skrývání se v uličkách mě naučily mnohé.
„Jonasi! Siware! Vemte Tainna a běžte! Získám vám trochu času!“ zařval jsem a vrhl se do lesa.
„Lorre! Počkej!“ zaslechl jsem za sebou Siwarův hlas, ale už jsem neposlouchal.
Ta zatracená kočka si mě všimla, a teď se mi snažila utéct.
„Jděte! Kruci! Doženu vás!“ zařval jsem ještě a než mi stromy zcela zakryly výhled, viděl jsem, jak Siwar popadl Tainna do náruče a žene se vpřed.
Tohle bylo to jediné, co jsem pro Tainna mohl udělat.
Netušil jsem, jestli Quiryna doženu, jestli ho dokážu zastavit, jestli se sám dokážu vrátit k ostatním, ale pokud to aspoň trochu posune Tainna blíž k cíli, stačilo mi to.
Jonas
Cuklo ve mně, když v jednu chvíli Tainn povážlivě zavrávoral. I přesto, že se celou dobu snažil, únavu nedokázal skrýt. Naštěstí byl při něm Lorr, který ho hned zachytil.
Ale pak se stalo něco, co jsme nečekali zřejmě ani jeden.
Lorr se rozběhl pryč a Siwar za ním stačil jen křiknout.
Ale on neposlouchal. Zmizel mezi stromy, jen na nás zařval, ať jdeme dál.
Viděl jsem, jak se Siwar zamračil ještě víc než normálně. Jak měl tendenci se rozběhnout za Lorrem. Nejspíš měl obavy, aby se mu nestalo, ne kvůli Quiryna, ale kvůli nebezpečí, které tento bažinatý les skrýval na každém kroku.
Ale pak vzal Tainna do náruče, otočil se s spěchal s ním, co nejdál z tohoto místa.
Netušili jsme, kam Quiryn a Lorr běží. Nevěděli jsme, jestli jim nejdeme přímo do rány.
Ale bylo potřeba se co nejdříve dostat aspoň z této části močálu na pevnější místo, kde bychom se Quirynovi mohli postavit a nebát se přitom utopení v té hnusné kaši.
Celou dobu jsem běžel za Siwarem, rozhlížel se kolem sebe, ale stejně tak sledoval jeho kroky, abych neskončil někde v močále. Až teprve ve chvíli, kdy se Siwarovo napjaté tělo o něco uvolnilo, pochopil jsem, že před sebou máme část lesa, kde si budeme moct aspoň v něčem oddechnout.
Netrvalo dlouho, a já ucítil pevnější půdu pod nohama. Uviděl nízkou trávu a stromy, jejichž kořeny sahaly pod zem, ale pnuly se i na povrchu. Jasná známka toho, že máme pod nohama pevnou půdu.
Siwar uložil prince k jednomu stromu a hned se postavil před něj a hlídal. Ostřížím zrakem sledoval všechno kolem sebe. Snažil se prohlédnout hlouběji mezi stromy. Naslouchal, jestli něco uslyší…
Ale po Lorrovi nebylo ani vidu, ani slechu.
Zatímco Siwar vypadal, že je v pohodě, já jsem doklekl vedle Tainna a chvíli se snažil popadnout dech, než jsem se uklidnil natolik, abych mohl promluvit.
„Budeme… budeme pokračovat v cestě,“ pohlédl jsem k nebi.
Slunce bylo v druhé polovině, ale ještě pořád dost času na to, abychom zvládli co nejvíce, a co nejvíce přiblížili k cíli.
„Ale trochu si odpočineme. Nevím jak… jak bude potom cesta vypadat… Musíš si odpočinout a najíst se…“ zvedl jsem ruku a pohladil Tainna po tváři.
Z vaku jsem vytáhl kousek chleba a sušeného masa a podal mu to, aby se najedl. Sám jsem si taky kousek chleba ulomil a začal ho pomalu ukusovat, a během toho, s jednou rukou připravenou na meči, jsem se postavil na nohy a rozhlížel se kolem sebe a naslouchal stejně jako Siwar.
Tainn
Nečekal jsem, že to bude až tak náročné.
Nejspíš by mi ani tak nevadilo, že musím jít tak dlouho pěšky, kdyby nebylo toho terénu.
Každou chvilku jsem o něco zakopával, vzduch se mi zdál hustší a hustší, že jsem měl problém se i nadechnout, a k tomu všemu to příšerné dusno a vlhkost.
A taky všudy přítomný hnilobný zápach, nejspíš z močálů.
Nevím, jestli to vnímali i ostatní, nebo jim to nevadilo, ale nechtěl jsem zbytečně zdržovat, a tak jsem kladl nohu před nohu a pokračoval dál v cestě.
Potom, co si Siwar s Lorrem promluvili, ten se postavil za mě a hlídal každý můj krok, za což jsem byl rád.
A v jednu chvíli, kdy jsem se už opravdu málem poroučel k zemi se najednou stalo několik věcí najednou.
Lorr mě postavil na nohy, ale vzápětí zakřičel a zmizel mezi stromy.
Nestačil jsem se ani pořádně nadechnout, a už mě popadl Siwar a utíkal se mnou pryč, s Jonasem v patách.
Snažil jsem se mu vykroutil, ale marně.
A když mě pak posadil ke stromu a Jonas mi vzápětí podal jídlo, vyskočil jsem znovu na nohy, které se mi ale vzápětí podlomily.
„Musíme… Lorr… musíme pro něj! Musíme…“ zachrčel jsem a pokoušel se znovu zvednout.
„Půjdeme dál. Nemůžeme se vrátit! Lorr nám dal šanci. Když se vrátíme, jen ji promarníme. Věděl, co dělá, věděl, do čeho jde, když se na tuhle výpravu přihlásil,“ zastavil mě Siwar a jeho téměř chladné jednání a netečná tvář mi rozbouřila krev v těle.
Vyskočil jsem znovu na nohy a vrhl si přímo na Siwara.
Jenže, bylo to, jako srazit se se skálou.
„Proč se pokaždé tváříš, jako by ti bylo všechno jedno! Proč?!“ zakřičel jsem na něj a zabušil pěstmi do jeho hrudi. „Proč se chováš, jako by se tě nic netýkalo! Já… Já nechci ztratit ani jednoho z vás… nechci…“
Můj křik přešel do pláče, když jsem se po Siwarově těle svezl na zem. Cítil jsem, jak mě pohladil po hlavě, a pak předal do jiné náruče, podle vůně, Jonasovy.
„Zvládneš ho chvilku nést? Aspoň, než se trochu uklidní. Jedině ty máš na něj v tomhle ohledu největší vliv,“ zaslechl jsem Siwarova slova, než se mi zavřely oči.
Lorr
Utíkat v lese, který navíc ještě neznám, bylo úplně jiné než se hnát nočními ulicemi města.
Ale aspoň díky tomu jsem měl nějaký trénink a zatím se mi podařilo vyhýbat se všem nebezpečím.
Začínal jsem však pociťovat únavu nejen z dlouhé chůze, ale hlavně i ze sledování okolí a z ostražitosti před nebezpečím. A hlavně jsem se aspoň trochu snažil zapamatovat si cestu zpátky.
Myslím, že po dnešním dni přestanu mít rád kočky.
Vždycky, když jsem si myslel, že ho mám na dosah, tak mi nějakým způsobem vyklouzl.
Šance se naskytla ve chvíli, kdy jsme vběhli na menší mýtinu.
Věděl jsem, že pokud něco neudělám, tak mi zmizí a já tak promarním šanci.
Chtěl jsem, aby ten hajzl zaplatil za všechno, co Tainnovi udělal, a bylo mi u zadku, jaké k tomu měl důvody.
Mohl si s Tainnem kdykoliv promluvit. I když on se neptal, Quiryn měl být tím, kdo promluví jako první. Kromě toho, Tainn za smrt jeho rodičů nemohl. Pokud se chtěl někomu mstít, tak králi.
„Jsi zbabělec! Zbabělec a slaboch!“ vykřikl jsem, abych upoutal jeho pozornost, a ze země zvedl větší kámen akorát do dlaně. „Děláš ze sebe oběť, ale místo, aby ses tomu postavil čelem, abys šel skutečně za tím, kdo údajně mohl za smrt tvých rodičů, jednáš podle, zbaběle a vybíráš si slabé! Využil jsi Tainnovy a Jonasovy laskavosti! Oba jsi jen využíval! Měl jsi možnost to jednomu nebo druhému říct! Oba by tě vyslechli! Nemůžeš po Tainnovi chtít, aby sám přišel a zeptal se, jak se cítíš! Je to princ, kruci! Takové věci se musí napřed naučit! Tys ho mohl učit, ale místo toho jsi se choval jako ublížené, rozmazlené děcko!“
Přesně jak jsem čekal.
Jeho pozornost jsem upoutal, a ve chvíli, kdy se zastavil jsem se napřáhl a hodil po něm kámen.
Měl jsem dobrou mušku i sílu. Musel jsem. Často jsem musel slaňovat z oken nebo přehazovat kotevní lano přes vysoké zdi. S uspokojením jsem zaslechl, jak zaječel, ale na nic jsem nečekal a hnal se rovnou k němu.
Quiryn
Byl jsem neopatrný. Udělal jsem chybu, že jsem se přiblížil až moc blízko. Mohl jsem toho využít, podrazit princi nohy a zmizet dřív, než by mě chytili. Ale promeškal jsem svoji šanci.
Lorr mě zahlédl, a nezbylo mi nic jiného než začít utíkat, protože moment překvapení byl pryč.
Moc jsem to tu neznal. Ale už za tu cestu, co jsme ušli, a pozorováním Siwara, jsem pochopil, čemu se mám vyhýbat, co je nebezpečné. A tak mi nedělala tak velký problém, na rozdíl od Lorra, který mě pronásledoval, proplétat se nebezpečnými místy. Možná by se mi povedlo i uniknout, ale ztratil jsem na moment koncentraci, když na mě Lorr začal křičet, a v jednu chvíli jsem musel uhnout zvířeti, které se tu zčistajasna objevilo, jako by čekalo na svou kořist, a v tu samou chvíli mě do boku bolestivě zasáhl kámen.
Musel jsem se změnit v člověka, protože teď proti mně stáli dva predátoři. Ve chvíli, kdy jsem se rozmáchl dýkou, zvíře v agonii zařvalo, a pak mrtvé padlo na zem.
Ale to jen prozradilo místo, kde jsem právě byl.
„Jak si můžeš dovolit mě soudit! Jsi jen zloděj! Jen slizký zloděj! Sám víš, že kdybys začal moc mluvit, kdyby sis stěžoval, tak tě to může stát vyhnanství nebo hlavu. Moje máma se ozvala, a jak to dopadlo?! Jak mám králi něco říct, když za ním stojí ozbrojená stráž?! Když jen mávne rukou a je po tobě?! Proč se teda ty vyhýbáš životu na zámku nebo ve městě?! Proč?! Protože bys musel mlčet! Dobře to víš a teď házíš vinu jen na mě!“ zařval jsem na Lorra, když jsem viděl, jak se blíží.
Přikrčil jsem se a postavil se do bojové pozice. Život na zámku, ve stájích kousek od cvičiště stráží mne mnohému naučil. Sám jsem občas tajně cvičil s jedním strážcem, který byl ochotný mě něco naučit.
Nebál jsem se toho ubohého zloděje. Není to Jonas nebo Siwar, před kterými bych spíš utekl, protože proti nim jsem nebyl dostatečně silný.
„Neumíš nic než jen blbě kecat a svými slovy ubližovat druhým! Ublížil jsi Jonasovi, a to ti neodpustím! Umíš jen krást a utíkat! Jsi zbabělec, který nic neumí a sám druhé poučuje!“ s posledními slovy jsem vběhl proti Lorrovi, který právě minul jeden ze stromů.
Měl jsem šanci. Byl jsem rozhodnutý ho zabít…
Ublížil Jonasovi, dobře jsem to viděl, a to mu nikdy neodpustím.
Lorr
Bylo to jako mluvit do větru.
Ten kluk měl prostě tak zatemněný mozek, že nic, než jen sebe nebral.
Sebe, svou touhu po pomstě a své přesvědčení, jak mu všichni ubližují.
„Zase všechno překrucuješ podle sebe! A mimochodem, já si práci zloděje vybral! Život na zámku mi přišel příliš nudný! Nedělám to proto, že bych musel! Kradu, protože chci pomoct chudším lidem! A to je mezi námi rozdíl! Já chci pomáhat, ty chceš jen ubližovat, protože jsi přesvědčený, že všichni ublížili tobě! Jenže mám pro tebe novinu! Svět se netočí jen kolem tebe a ve městě jsou lidi s mnohem horším osudem a nechovají se jako idioti!“
On měl možná nějakou zkušenost s bojem, ale já měl slova, a hlavně své tělo.
Viděl jsem, jak se mihl stín u stromu vedle mě a na poslední chvíli provedl výpad, díky kterému mě dýka pouze lehce škrábla, zato já se dostal do té nejlepší pozice na protiútok.
„A mimochodem, mám pro tebe novinu. Za prvé, nejsem zbabělec, a za druhé nejen útěk je mojí silnou stránkou.“
Po těch slovech jsem pěstí Quiryna nabral do zraněného boku tak silně, až jsem ho odhodil o kus dál.
„Možná nejsem zvyklý zabíjet, ale umím se bránit, a pro toho, kterého miluju, klidně obětuju život! Jonas se Tainna nikdy nevzdá, miluje ho, my všichni ho milujeme, a ty mu nesaháš ani po kotníky!“
Křikl jsem a znovu vyrazil vpřed.
Quiryn
Zařval jsem, když mě Lorr nabral do boku. Zabolelo to, a já se na moment skrčil.
„Možná mají jiní horší osud!“ zařval jsem zpátky ve chvíli, kdy se proti mně Lorr znovu vrhnul.
„Ale všichni! Všichni drží huby, protože se bojí!“ zařval jsem mu už tentokrát do obličeje, když jsem na sebe plnou silou narazili.
Sehnul jsem se, když proti měn vystřelil svou pěst, ale můj obličej narazil na jeho koleno, které proti mně vyšvihnul. Odskočil jsem o krok zpátky a na moment se chytil za bok. Otřel jsem si krev z obličeje a zuřivě na něho znovu vyběhl.
„Jonas ho nemiluje! Nikdy ho nemiloval! Dělá to jen z povinnosti! Jen proto chce odejít ze zámku, aby měl od toho spratka klid!“ vztekle jsem zavrčel do Lorrovy tváře, když jsme se na moment navzájem znehybnili.
Podkopl jsem mu nohy a když klesl dolů, tentokrát jsem ho nakopl já. Využil jsem jeho omráčení a rozmáchl se. Chtěl jsem mu dýku zabodnout do krku, ale stihl proti ní nastavit ruku a dýka mu zajela do paže až po rukojeť.
Znovu jsem odskočil a rozzuřeně zařval.
Podcenil jsem ho.
Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že ho dorazím a skočil jsem po něm, on se vyšvihl, podkopl mi nohy a pak se mnou mrsknul proti stromu. Bolestivě jsem do něho narazil, až mi křuplo v rameni a odřel jsem si tvář. I přesto, že mu z paže trčela má dýka, ubránil se mi, a ještě zaútočil.
Netrvalo to snad ani mrknutí oka, když jsem rychle odříkal omračovací kouzlo, a pak se proti němu vrhnul v kočičí podobě. I přes jeho omráčení měl stále snahu se bránit. Vztekle jsem zaprskal, zahryznul se mu do krku, podrápal jsem ho na rukách, než mě stihl odtrhnout a mrsknout se mnou bokem.
Když jsem dopadl, chtěl jsem znovu zaútočit. Ale zapraskání větví za námi mě zastavilo. Neměl jsem čas kontrolovat, kdo nebo co tam je. Mohl to být Jonas nebo Siwar. A těm bych se těžko ubránil.
Nezbylo mi nic jiného než nechat Lorra být, utéct, a doufat, že vykrvácí a chcípne.
Lorr
Divím se, že se nezměnil v hada nebo něco víc zákeřnějšího a slizkého.
Kvůli němu nebudu mít rád kočky, a přitom jsou to tak roztomilé stvoření.
Jistou útěchou mi ale bylo, že ani on nevyvázl bez úhony, i když ta dýka v mé paži rozhodně nebyla v plánu.
Schoval jsem se za strom, protože i já uslyšel to zapraskání a snažil se vytrhnout si zbraň z ruky.
Myslel jsem, že u toho zešedivím, jak jsem se snažil nekřičet.
Dýku jsem zastrčil za opasek, z haleny urval rukáv a zamotal krvácející ránu.
Musím najít kluky a doufat, že mi Siwar pomůže. Navíc, musí vědět, že Quiryn zase utekl, a i když je zraněný, nejspíš udělá všechno, aby Jonase „zachránil“.
Ztuhl jsem, když se znovu ozvalo to zapraskání. Dovolil jsem si krátké nahlédnutí zpoza stromu a tiše zaklel.
Divoký kanec. A mnohem větší, než jaké jsem vídal v lesích okolo města.
Obvykle se chovali jakoby se jich nic netýkalo, ale pokud člověk udělal špatný pohyb, nebo je nějak rozzuřil, nadělali z člověka žrádlo pro psy tak rychle, že nestačil ani mrknout.
Zatím to nevypadalo, že by si mě všiml.
Tmavý, téměř černý olysalý čumák táhl po zemi, a boky se štětinami jako tenké ostny, se rychle zdvíhaly, jak se nadechoval a vydechoval.
Pokud mě zaměří, skončil jsem.
Naštěstí vydává sám dost hluku, takže mám šanci, pokud si dám pozor a potichu se vytratím, nevšimne si mě.
Ztrácel jsem dost krve a každé zdržení pro mne znamenalo být blíže k jisté smrti.
Zhluboka jsem se nadechl, rozhlédl se kolem, kudy bude nejlepší uniknout, znovu mrkl na kance, a pak se pomalu přesunul na opačnou stranu a doufal, že nikde nenarazím na zrádný močál.
Siwar
Cítil jsem, že je něco špatně.
Ve chvíli, kdy jsem Tainna předal do Jonasových rukou, a on mu zemdlel v náruči, jsem to pocítil.
Ať už to bylo touhle cestou nebo tou nenadálou vypjatou situací, kletba postupovala čím dál rychleji.
Pobídl jsem Jonase, když si dostatečně odpočinul a najedl se a znovu jsme vyrazili vpřed.
Po chvíli jsem od něj Tainna přebral, protože mě jeho váha nijak nezatěžovala, ne jako Jonase.
Tainn se měnil. Nejen uvnitř, ale i vzhledově. Pobídl jsem Jonase, ale tenhle terén neumožňoval žádné zázraky.
A pak to přišlo. Tainn se mi vzepjal v rukou a zakřičel.
Spíš zařval jako raněné zvíře a odpovědí mu bylo několik vzdálených skřeků.
Musel jsem zastavit a dokleknout na zem, jinak hrozilo, že se mi Tainn vysmekne.
Ohnal se po mě drápy, a když otevřel oči, s hrůzou jsem si uvědomil, že ta krásná, nebesky modrá, zmizela a nahradila ji temnota.
„To nic, Tainne. Bude to dobré! No tak! Nevzdávej to! Bojuj!“ křikl jsem na něj a víc ho sevřel.
Měl sílu a pod halenou jsem cítil, jak se mu další kus kůže změnil v šupiny.
Snažil jsem se vyhnout jeho drápům, ale byl rychlý a podařilo se mu škrábnout mě na paži.
V tu chvíli se na moment zasekl, zavětřil a vzápětí mě povalil na zem, zalehl mě a zakousl se mi do paže.
Věděl jsem, co potřebuje, a věděl jsem, že se to Jonasovi nebude líbit.
„Jonasi, teď mu můžu pomoct jen já. Potřebuje to ze sebe dostat, ale tobě by mohl ublížit víc než mě. Chápeš, co myslím? Potřebuju od tebe ale jednu věc. Musíme ho držet v klidném stavu i za cenu toho, že ho zbytek cesty poneseme. Ještě je naděje. Bylina, která ho udrží v malátném stavu. Najdeš ji na vlhčích místech. Natrhej, kolik budeš moct,“ otočil jsem se na Jonase a popsal mu bylinu, kterou má hledat.
Quiryn
Podařilo se mi utéct na poslední chvíli. Chtěl jsem se vyšplhat na strom, ale zraněné rameno pro mne znamenalo problém i ve zvířecí podobě.
Otočil jsem se ještě po tom rachotu, co se za mnou ozval. A když jsem uviděl toho obrovského divočáka, byl jsem rád, že jsem z tama utekl. V duchu jsem si přál, aby Lorra roztrhal na kusy.
Běžel jsem opravdu velký kus. Nebyl jsem sice pes, ale i tak mi zvířecí smysly dovolily vrátit se zpátky na místo, odkud jsem začal před Lorrem utíkat, a pak jsem chytil stopu.
Tainn se měnil čím dál víc, a aniž by si to kdokoliv z nich uvědomoval, zanechával za sebou výrazný pach, který zvířata dokázala vycítit. Pach jiný od člověčího.
Bylo to něco zlověstného…
A potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy jsem zaslechl jeho křik. Spíš skřek, na který mu hned odpovědělo několik další tvorů, kteří v tomhle lese žili.
Už jsem nemusel tak utíkat. Mohl jsem zpomalit, abych si ještě víc nenamohl zraněnou tlapu.
Věděl jsem, že je už jen otázka času, kdy se princ změní nadobro. Nestihnou k vodopádu dojít…
Po nějaké době jsem narazil na místo, kde podle všeho odpočívali, a pak se vydal dál po jejich stopě. Když jejich pach zesílil, a vypadalo to, že setrvává na místě, oběhl jsem je obloukem na jednu vyvýšeninu, kde jsem se skryl. Změnil jsem se v člověka, abych se mohl ošetřit a najíst se.
V klidu jsem z dálky pozoroval vchod do jeskyně, ve které se schovali.
Počkám si na to, jaká stvůra z ní vyleze…
Jonas
Když jsme si trochu odpočinuli, pokračovali jsme v cestě. Ale ne však na dlouho.
Snad poprvé jsem nevěděl, co mám dělat.
Chtěl jsem Siwarovi pomoct, chtěl jsem pomoct Tainnovi, když dostal záchvat a jeho přeměna se notně přiblížila k té konečné.
Ale jen jsem stál a díval se.
I kdybych se snažil prince chytit, pomoct Siwarovi, nejspíš by to špatně dopadlo…
Uznal jsem, že má Siwar pravdu. Když se mu podařilo mírně Tainna uklidnit, schovali se v nedaleké menší jeskyni, a já se hned vypravil zpátky na močálová místa najít tu bylinu, o kterou mě Siwar žádal.
V duchu jsem Tainna prosil, ať ještě vydrží. Ať to nevzdává. Nechci ho zabít. Chci, aby přežil, aby se kletba zlomila…
Miluji ho tak moc, že bych tu nejspíš zůstal do konce života a pečoval bych o místo jeho posledního odpočinku, kdyby došlo k nejhoršímu. Nedokázal bych odsud odejít s vědomím, že jsem ho musel zabít a nechat tady…
Siwar
Přesunuli jsme se do nedaleké jeskyně, zatímco Tainna víc zajímala má krev než cokoliv jiného.
Cítil jsem, jak se chvěje, jak se poddává tomu vzrušení z lovu jako skutečné zvíře.
„Tainne…“ zašeptal a na sílu ho odtrhl od své paže.
Zaskučel, a pak mě znovu povalil na záda.
Sevřel jsem jeho hlavu ve svých dlaních a čelem se opřel o to jeho.
„Nevzdávej to, Tainne. Jsme pořád s tebou. Už chybí jen kousek. Bojuj, prosím. Bojuj kvůli nám i sobě. Bojuj a nedovol mu vyhrát,“ šeptal jsem a jednu svou ruku posunul na jeho záda, kde jsem ho začal hladit, a dál ho uklidňoval, i když jsem to moc neuměl.
Přesto se zdálo, že se po chvíli Tainnovo křečovitě napjaté tělo uvolnilo.
„Siwa… re?“ zaslechl jsem ochraptělé zasténání, a když jsem Tainna od sebe kousek odtáhl, abych se zadíval do jeho obličeje, viděl jsem, jak temnota z jeho očí ustoupila a aspoň trochu ji nahradila původní modř.
„Jsem s tebou…“ zašeptal jsem a pohladil ho po tváři.
„Já… já mám pocit… mám pocit, že shořím… bolí to… Siware… strašně moc…“ zaúpěl a roztřásl se.
Cítil jsem nastupující horečku, i to, co jsem kdysi pociťoval já.
Posadil jsem se a Tainna si usadil na klíně čelem k sobě.
„Já vím, Tainne. Mrzí mě to. Ale pomůžu ti. Slibuju, ano? Jen to vydrž. Ještě chvíli,“ pousmál jsem se na něj, a pak chytl lem jeho haleny a přetáhl mu ji přes hlavu.
Tainn
Netuším, co se se mnou dělo.
Připadalo mi to jako noční můra, jako zlý sen, jako něco, co jen sleduju z dálky, a nemůžu nijak ovlivnit.
Probral mě až povědomý šepot, známý hlas, a ty příjemně uklidňující doteky.
Rozmlženě jsem viděl Siwara a jen napůl poslouchal jeho slova.
Všechno ve mně vřelo. Všechno jako by hořelo a nedalo se to utišit.
Ale když si mě Siwar posadil do klína, a pak jsem na své hrudi ucítil jeho doteky, jako by se ta horkost snížila. Jako by tu bolest odháněl pryč.
„Siware!“ vzepjal jsem se proti němu, a pak ho pevně objal kolem krku. „Dotýkej… dotýkej se mě… víc! Dotýkej…“
Svůj hlas jsem skoro nepoznával, stejně jako ten pocit, který se hnal mým tělem.
„Ulevím ti, Tainne…“ uslyšel jsem Siwarův šepot, a když jsem se zadíval do jeho očí a jeho rty byly tak blízko, sám jsem překonal tu malou vzdálenost a políbil ho.
Nebylo v tom nic jemného.
Byla to čistá touha po uvolnění, která zraňovala nás oba.
Zasekl jsem své drápy do Siwarových ramen a vykřikl, když se do mě natlačil svou velikostí.
Ale tu bolest jsem přijal. Přijal jsem ji s otevřenou náručí, a ještě jí vyšel vstříc.
Jonas
Netrvalo dlouho a byl v místě, kde začínaly močály. Pozorně jsem se rozhlédl, abych si připomněl, kudy jsme se Siwarem šli, abych se někde neprobořil.
Musel jsem jít ještě nějaký kus, než jsem konečně našel tu kytku, o které Siwar mluvil.
Pro jistotu jsem ji promnul v prstech a přičichl si k ní, a když voněla odpudivě, tak jak to Siwar popsal, věděl jsem, že mám vyhráno. Našel jsem, co jsem potřeboval.
Nasbíral jsem plný pytlík, který jsem si pak přivázal k opasku a pomalu se vracel zpátky, když jsem to zaslechl.
Šramot, praskot větví… Chvíli bylo silnější, pak ustalo, a pak znovu, jako by se někdo rozběhl pryč. Podle dusotu to bylo nějaké velké zvíře. Oddechl jsem si, že jsem nenarazil na Quiryna.
Kdo ví, jak by to dopadlo. Ale kdybych narazil na Quiryna, znamenalo by to, že…
„Lorre!“ vykřikl jsem, když jsem zahlédl kousek dál pohyb.
Na moment se napřímil a pak šel k zemi, jako by se chtěl někam plížit, nebo snad umřít?
„Lorre stůj, nebo zapadneš do močálu!“ zakřičel jsem.
Jak nejrychleji to šlo, šel jsem za ním. Nejraději bych běžel, ale musel jsem opatrně našlapovat, zkoumat cestu, jestli přede mnou není zrádný ostrůvek, který by mě poslal do hlubin močálu.
Zdálo se mi, že to trvá věčnost, než jsem se dostal k pevnějšímu břehu.
Po celou tu dobu jsem se snažil na Lorra mluvit, ale neodpovídal mi. Jen jsem doufal, že zůstal na místě. Že se neutopil, že je živý…
Nevím, proč se tak starám.
„Lorre!“ křikl jsem, když jsem v rákosí uviděl trčet nohy.
Udělal jsem ještě pár kroků, ale když jsem zjistil, že nehrozí utopení, už jsem se rozběhl rovnou za ním.
Ležel napůl ve vodě, ale naštěstí to nebyl močál, jen nízká voda, která se tu v rákosí držela.
Popadl jsem ho a vytáhl na pevnou půdu.
„Lorre! Prober se! Slyšíš?“ propleskl jsem ho, ale hned jsem kontroloval, jak moc je zraněný, protože měl oblečení nasáklé vodou a celé od krve.
Lorr
Nebyl to žádný med a nejspíš jsem přecenil své síly.
Podařilo se mi dostat se dál z dosahu toho kance, i když jsem ještě neměl vyhráno.
Bohužel, zranění nepřestávalo krvácet a já už začínal mít přeludy, nejspíš z té ztráty krve.
Doufal jsem aspoň, že ten zatracený pacholek je na tom podobně.
Rozhodně mu nedopřeju tu radost, abych tu někde zdechl.
Snad automaticky a jen silou vůle jsem kladl nohu před druhou a pokoušel se nedělat velký hluk.
Jenže v jedné chvíli už to prostě nešlo.
I když jsem se snažil své tělo přesvědčit, prostě se rozhodlo, že mě nechá na holičkách.
Těsně před pádem jsem zaslechl, jako by mě někdo volal, ale dalo se tomu věřit?
Ucítil jsem něco studeného, ale už nebyl schopný se zvednout.
Už jsem se smířil s osudem, když jsem znovu zaslechl něčí hlas, a pak mě něco zaštípalo na tváři.
Se zasténáním jsem otevřel oči, a když jsem zaostřil, uviděl jsem nad sebou Jonasovu tvář.
V první chvíli jsem myslel, že mám fakt vidiny, protože, proč by mě zrovna Jonas zachraňoval, ale jeho hlas mě vyvedl z omylu.
„Sakra chlape, tak rád tě vidím!“ zachraptěl jsem, chytl jeho tvář do dlaní, políbil ho na rty a hned vzápětí zase omdlel.
Tainn
Tohle nebylo nic, co bych mohl zažít s kýmkoliv jiným.
Siwarova chuť, jeho ruce, které jsem cítil snad po celém těle, jeho velikost ve mně, to všechno mě doslova rvalo na kusy a zároveň uklidňovalo.
„Siware!“ vykřikl jsem, když změnil úhel a mnou projela taková vlna slasti, až jsem zalapal po dechu a na zádech mu zanechal další škrábance.
Abych nějak utišil svůj hlas, přitiskl jsem se mu na rty a zároveň ho pohyby pánví vybídl k rychlejším přírazům.
Už jsem ani nevnímal kde jsme, bylo mi to jedno, potřeboval jsem jen uklidnit tu bestii v sobě, a tohle byl ten nejlepší způsob.
Znovu jsem vykřikl, když jsem ucítil Siwarovy velké ruce na svém zadečku, jak mi ho mačká a tlačí mě víc na sebe. Jak se můj penis otírá o jeho pevné břicho, zatímco ten jeho mě ničí zevnitř.
A pak kolem mě všechno vybouchlo.
Bylo to tak silné, že jsem zaslechl ozvěnu mého hlasu, kterou mi vrátila jeskyně, když jsem vykřičel svou touhu a uvolnění. Pak už si jen pamatuju Siwarův hlas, pocit klidu a tmu…