Jonas
Osedlal jsem Magise, a chtěl se pustit do dalšího, když se objevil princ. Čekal jsem, že i přes mou žádost, bude chtít zase něco říct, něco probírat, ale tentokrát byl zticha.
Možná jsem to trochu přehnal. Nejspíš jo. Ale potřeboval jsem to ze sebe dostat ven.
A trochu jsem se tím i uklidnil.
Přesto se mi srdce sevřelo, když jsem viděl jeho smutný úsměv, a to, jak potom s Bardasem odcházel ven. Dokonce si ho sám i osedlal…
S povzdechem jsem osedlal ještě Siwarova a Lorrova koně, a pak je konečně všechny tři vyvedl ven.
Ve vratech jsem se s nimi potkal, tak jsem jim koně jen předal, a hned se vyhoupnul do sedla.
Počkal jsem, až přijde i princ, pro kterého Siwar zašel, rozloučili jsme se s osadníky s tím, že se po cestě zpátky určitě zastavíme, a pak už nic nebránilo tomu, abychom se konečně vydali na cestu.
Byl jsem rozhodnutý k vodopádům dojet co nejdříve. Věděl jsem, že to bude náročné. Hlavně pro prince. Ale chtěl jsem tam být co nejdříve.
Ne snad proto, že bych se chtěl toho břemene co nejdříve zbavit. Ale kvůli Tainnovi.
Kvůli němu samotnému. Každý den navíc, kdy se kletba šíří po jeho těle, znamenal krok blíže k smrti.
A s tím vyvstala nová a dost tíživá otázka.
Pokud to nestihneme, pokud to princ nezvládne a on se promění a bude nebezpečný, protože to k tomu spělo, budeme ho muset zabít.
Kdo bude ten, který zvedne meč? Kdo ukončí jeho život?
Moc jsme toho cestou nenamluvili. Teda já určitě. Měl jsem spoustu věcí, které jsem v sobě musel zpracovat. Ale tahle otázka mě teď pálila nejvíc.
Když jsme druhý den přejeli přes pustinu, dorazili jsme do Močálových lesů dříve, než jsme původně plánovali. Jen kousek jsme ještě mohli jet na koních, ale pak, přesně jak Siwar říkal, jsme museli sesednout a dál jít pěšky.
Ta dvoudenní cesta byla únavná, a potřebovali jsme si odpočinout, protože nás čekala náročnější část cesty. A taky bylo potřeba zaopatřit koně. Nemohli jsme je jen tak přivázat ke stromům a říct jim, že se za čtyři dny vrátíme, ať počkají. A pokud bychom je nechali volně, nejspíš by utekli.
„Máme náskok půl dne,“ podíval jsem se k nebi, když jsme se zastavili na louce, která, podle toho, jak to vypadalo dál, byla zřejmě posledním lepším místem v těchto lesích.
„Navrhuji odstrojit koně, to v každém případě. A udělat jim ohradu, aspoň nějakou menší, a doufat, že nám neutečou. Nejlepší by to bylo odsud tam,“ ukázal jsem prostor mezi stromy, kde by koně měli i přístup k vodě i k trávě. „Jen provizorní ohradu, bude stačit pár mladých stromů. Jen osekáme větve, nemělo by to dlouho trvat. Princ si zatím může odpočinout, protože nás čeká náročná část cesty.“
Tainn
Cesta k Močálovým lesům probíhala téměř v tichosti.
Jonas mlčel, Lorr byl chvilku zaražený, ale poté, co jsem ho ujistil, že o něho tu nejde se trochu uklidnil, přesto směrem k Jonasovi celou dobu vrhal opatrné pohledy a Siwar, jak jinak mlčel, protože to byl prostě Siwar.
Začínal jsem na sobě pociťovat únavu, ale jinou než z dlouhého cestování.
Když došlo na odstrojování koňů, bylo mi těžko. Vědomí, že tohle je možná naposledy co Bardase vidím…
Měl jsem ho moc rád. Nikdy mě nezklamal, byl rychlý, krásný, hodný.
Doufal jsem jen, že pokud bych se nevrátil, otec ho aspoň vloží do správných rukou.
„Půjdu nabrat vodu a přeprat naše špinavé prádlo,“ ozval jsem se tiše, vzal měch s vodou a vak a vydal jsem se k menšímu potůčku.
Trápila mě má rozepře s Jonasem, zvláště, když mluvil, jen pokud to bylo nutné.
Přesto jsem nepřestával v učení, i když si to vzal na starost spíše Lorr. Od naší společné noci jsem k němu měl zase blíže, ale nikdy jsem si k němu nedovolil víc, když byl Jonas poblíž a Lorr to respektoval.
Nejspíš taky pochopil, že Jonas prostě potřebuje víc času.
Sedl jsem si na břehu do trávy a z čutory odpil Siwarův lektvar.
Bolesti pořád přicházely, ale díky tomu se mi je podařilo skrývat, stejně jako svou postupující proměnu.
Sundal jsem si halenu a zadíval se na svou pravou ruku. Od lokte po zápěstí se mi na vnější straně vytvořily hrbolky, jako by pod kůží rostly nějaké ostny, rohy nebo ploutve.
Nemluvě o šupinách, které mi pokrývaly téměř celou ruku.
A to jen za den a půl.
Jonas to nechtěl slyšet, ale tímhle tempem to opravdu nezvládnu.
Mrzelo mě, když řekl, že to vzdávám. Kdybych to vzdal, nedošel bych až sem. Ale nic jsem mu na to neřekl. Nejspíš jsem byl pro něj pořád ten slabý princ.
Znovu jsem si povzdechl a prohlédl si hruď. Žádná sláva to nebyla. Lidská kůže se pomalu vytrácela a proměna přicházela i ve chvíli, kdy jsem si to vůbec neuvědomil.
Znovu jsem upil lektvaru a uvědomil si, jak málo ho už zbývá.
Když omezím jeho pití, budu mít bolesti. Když ho budu pít jako dosud, nejpozději třetí den už nic mít nebudu a nás čekaly ještě minimálně čtyři dny cesty.
Klekl jsem si, cop svázal do drdolu, aby mi nezavazel, a pak se konečně pustil do práce.
Jonas
Pustil jsem e se Siwarem do kácení mladých stromů, zatímco Lorr odstrojil naše koně a princ svého.
Myslel jsem si, že se pak přidá, nebo si odpočine, ale on se nabídl, že půjde vyprat prádlo.
Já bych to nedělal. Ne teď, když jsme měli před sebou dva dny cesty močálovým lesem, kde budeme brzy propocení a špinaví jak prasata. Ale na druhou stranu, až se budeme vracet, můžeme tu mít čisté prádlo. A taky se princ něčím zabaví, i když by měl raději odpočívat.
Když jsme měli sundaných dost stromů, ještě jsem stáhl kůry, a namočil je, abychom jimi mohli pak kmeny svázat. Opravdu to bylo jen provizorní, ale doufal jsem, že to koně na ty čtyři dny zadrží.
„Siware,“ na moment jsem se zastavil, když jsme osekávali větve.
„Víš, myslím už delší dobu na jednu věc. Co když se to opravdu nepodaří? Teda… Moc si přeji, a věřím, že to vyjde, že prince zachráníme, ale musím být připravený i na druhou horší možnost. Pálí mě totiž v tom případě jedna otázka. Kdo zabije prince, pokud se přemění, a kletbu už nepůjde zvrátit. Sám jsi hned na začátku řekl, že bude nebezpečný. Vidím, že to, v co se mění, není normální. Že princ má větší sílu než normálně. Šupiny i to co má na zádech mu slouží skoro jako brnění, a kdo ví, co se ještě ukáže… Nechtěl jsem si to připouštět, ale co když… Bylo by nebezpečné ho nechat takhle běhat po světě. A já vím, že ho zabít nedokážu. Jsi schopný to zvládnout, kdyby k tomu došlo? Lorra se neptám, protože vím, že on ne. Proto jsem přišel za tebou…“
Siwar
Princ měl v jedné věci pravdu.
On jediný si uvědomoval, kolik času mu ještě zbývá.
Mrzelo mě, že si to Jonas nechce připustit. Zrovna od něj bych čekal víc pochopení, ne že prince venku seřve jak malého kluka.
Ale bylo vidět, jak moc mu na něm záleží.
Celou cestu až k Močálovým lesům jsem byl zticha a jen je pozoroval.
Lorr byl prostě… svůj. Bral to takové, jaké to je, nepřemýšlel nad ničím, neptal se.
Tainn začal dospívat. Uvědomovat si, že jen úsměv nestačí. Že musí pochopit, poznat, naučit se, porozumět.
Snažil se. Opravdu bylo vidět, jak mu na tom záleží, i když v některých věcech ještě moc chodit neuměl, jako se jasně vyjadřovat. Ale i to se naučí.
Jonas… Na něm se nejspíš podepsaly jeho silné city k princi a to, že princ své srdce nedal jen jemu, ale rozdělil ho mezi nás tři. Ve své nevědomosti a bezprostřednosti nám to oznámil, jako by se nic nedělo a čekal, že se s tím srovnáme.
Nemohl jsem mu to vyčítat.
Nevěděl o lásce skoro nic a možná lepší, když to řekl rovnou, než aby se pak s námi tajně scházel.
Lorr to přijal, jak to bylo. Jonas ne.
A já?
Nevím. Pořád nevím.
Když se princ zvedl s tím, že nám půjde vyprat prádlo, pozorně jsem ho sledoval.
Měl jsem dojem, že se snaží něco skrýt. Vycítil jsem to z něj. Tu přeměnu, utajení bolesti.
Nakonec jsem ale neměl moc čas nad tím přemýšlet, dokud se Jonas neozval.
„No, to sis to přiznal brzo. Aspoň jsi nemusel kvůli tomu po Tainnovi tak vyjíždět. On si to uvědomuje už dávno a to, že si to přiznal nahlas jen svědčí o tom, jak rychle dospívá,“ zabručel jsem, zasunul meč do pouzdra a chytl Jonase za loket.
„Pojď se mnou,“ potáhl jsem ho směrem k potůčku a naznačil mu, aby byl zticha.
Princ se zrovna skláněl nad vodou a máchal tuniky. Schoval jsem se za strom a Jonase stáhl s sebou.
Nemusel jsem ani nic říkat. Přeměna byla jasně viditelná, ale i mě samotného šokovalo, jak rychle to postupuje.
Když jsme se potichu zase vrátili zpátky, sedl jsem si na ohoblovaný kmen a napil se vody.
„Zbývají nám dva dny cesty. Nemám už žádné byliny, ani nic, co by pozastavilo proměnu nebo utišilo bolesti. To, co má princ v čutoře je poslední. Nejspíš to pije častěji, aby se zbavil bolestí a nepřidělával nám starosti. Popravdě, když jsem já byl pod kletbou, ani zdaleka jsem ji neměl tak rozšířenou jako Tainn. Měli bysme se pomalu připravit na nejhorší, i když to nechceš slyšet. Víš, nemyslím si, že by to Tainn vzdával, jak jsi mu vyčetl v té osadě. Před pár dny bych ti dal nejspíš za pravdu, ale spíš se mi zdá, že se s tím snaží poprat sám,“ povzdechl jsem si a zase vstal, abych se protáhl. „A co se týče tvé žádosti. Nevím, Jonasi. Bude to… nutné, ale nevím, zda to zvládnu. Je lehké vzít život někomu kdo ubližuje, ale těžké vzít ho někomu koho máš rád, i když se změní v bestii. Ale… nejspíš to budu muset udělat. Pořád lepší, když to břemeno ponesu já, než ty nebo Lorr.“
Stiskl jsem mu rameno, a pak se pustil do práce, abychom měli ohradu hotovou a stihlo se ještě nachystat nějaké jídlo.
Jonas
Po celou dobu, co Siwar mluvil, i potom co jsme šli k potoku a pak zpátky, a zase Siwar mluvil, jsem mlčel. Chvíli jsem se díval, jak přivazuje kmen a držel se, abych nevyletěl.
Ale pak se ve mně něco zlomilo.
Došel jsem k Siwarovi, počkal, až to dodělá a v duchu se uklidňoval.
„Ty si myslíš, že to nevím už dávno?“ zasyčel jsem mezi zuby a vztekle jsem zasekl meč do kmene. „Vy si tu všichni snad myslíte, že nic nevím? Že si nic neuvědomuji? Proč? Protože jsem mlčel a nic neřekl? Dělal jsem to samé, co vy! To samé. Mlčel jsem. Tak proč mě každý odsuzuje, zatím co u vás je to nejspíš v pořádku?! Taky jste skoro nic neřekli. Já aspoň princi řekl, co si myslím, co cítím, a co vy dva?! Já nám jen nechtěl brát naději tím, že bych o tom mluvil! Naděje je to poslední, co nám zbývá!“
Vztekle jsem rozmáchl rukou a ukázal na Lorra, který se už taky zastavil a zadíval se na nás.
„Myslíš si, že si nevšímám? Že nevím, jak kletba postupuje? Kdo mu pomáhá s převlékáním, kdo se o něho stará, co myslíš?! Jediné, co jsem nevěděl bylo, kolik zbývá bylin. To jediné! Možná se tvářím, že je mi to jedno, možná vypadám, že si nechci nic připustit. Na nic z toho jsem se ale neptal, Siware! Já se ptal na jednu jedinou věc, jestli jsi schopen ho zabít, pokud to bude nutné! Stačila jednoduchá odpověď, mohl sis ty kecy kolem odpustit, do hajzlu. Už toho mám vážně plné zuby! Vás všech!“
Nechal jsem je stát, sebral jsem se a odešel. Zalezl jsem hlouběji do lesa, kde jsem se usadil na mechu pod vysoký strom. Opřel jsem se o jeho kmen, zvedl jsem hlavu a zadíval se do nebe.
Nezvládám to… Vážně to nezvládám.
Promnul jsem si roztřesené ruce a pak si otřel těch pár slz, které si přese všechno našly cestu ven.
Nebudu brečet. Nemám na to právo. Já nejsem ten, kdo tu trpí.
Já si jen v tom mizerném životě ukousnul něčeho, co nedokážu strávit.
Nevím, jestli bych prince dokázal zabít. Na to ho moc miluji. Ale pokud to bude nezbytné, udělám to.
Udělám to pro něj, aby se netrápil. Co na tom, že s tím budu muset žít do konce života.
Je mi to jedno. Na mě nezáleží. Záleží na princi. Na Tainnovi…
Siwar
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou, když Jonas odešel.
Poslední dobou, aby se jeden bál mu něco říct, že zase vyletí. Zajímalo by mě, co ho rozčílilo tentokrát.
Pokud vím, neřekl jsem nic špatného. Řekl jsem jen to, jak to cítím stejně, jako to dělá každou chvíli Jonas.
Já mu přece nic nevyčetl a z ničeho ho neobvinil.
To, že jsem princi nic neřekl neznamená, že to nevidím.
Nemluvil jsem o tom, protože o tom nemluvil Tainn, a neřekl jsem nic jiného než to, že nejspíš nedokážu Tainna zabít, ale udělám to, aby ti dva nenesli břemeno.
Nejspíš toho bylo na nás všechny prostě moc.
Napjal jsem se, když jsem najedou za sebou zaslechl kroky a prudce se otočil.
„Zatraceně…“ zamumlal jsem, když jsem uviděl Tainna, jak v rukou svírá Jonasovu halenu a po tvářích mu stékají slzy.
Tainn
Tím máchám prádla jsem přišel aspoň trochu na jiné myšlenky. Až teď mi došlo, jak důležité a náročné jsou i tyhle obyčejné věci.
Pokud… pokud se vrátím, změním pár věcí. Začnu naslouchat lidem, začnu se zajímat o jejich životy.
Zadíval jsem se do koruny stromů a mimoděk mě napadlo, co budou dělat ostatní, až se naše cesty rozejdou.
Zrovna jsem bral do ruky Jonasovu halenu, že ji vyperu, když jsem zaslechl jeho křik.
Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl se k táboru s tím, že se něco stalo, ale byl jsem sotva pár kroků od něj, když jsem zaslechl, jak říká, že má všeho plné zuby a všech taky.
Sevřel se mi žaludek tak silně, až jsem si myslel, že se pozvracím.
Zatočila se mi hlava a srdce vynechalo jeden úder.
Nevím, co mu Siwar řekl, ale podle všeho dal Jonas konečně průchod svým emocím.
„Věděl jsem… to… nenávidí mě… pořád jen… křičí… proč tak… křičí… bolí mě to… tady…“ zaúpěl jsem nahlas a nehty se zaškrábal v místě, kde mi tlouklo srdce.
„Lorre! Běž pro Jonase! Hned! Jediný je schopný Tainna uklidnit!“ zaslechl jsem Siwarova slova, když jsem doklekl na zem.
V tu chvíli, jakoby se ve mně něco zlomilo. Už od chvíle, co jsme opustili vesnici, ne, už dávno před tím, jsem se cítil vůči Jonasovi špatně, za to, co jsem udělal. A měl jsem pocit, že mu ubližuju každým dalším slovem.
Ta bolest ve mně, byla teď jiná než při proměně.
Zvrátil jsem hlavu dozadu a zakřičel. Cítil jsem bolest v prstech a na zádech.
Znovu jsem zakřičel, jak jsem se pokusil ze sebe dostat všechnu tu frustraci a bolest.
„Tainne…“ matně jsem přes slzy rozeznal Siwara.
„Proč mě… tak nenávidí!“ zakřičel jsem, ne doslova zařval, a pak si prsty vjel do vlasů. „Nechtěl jsem… mu ublížit! Nechtěl! Ale on… pořád jen křičí! Bolí to! Moc to… bolí! Chci aby… mi odpustil!“
Vyrážel jsem ze sebe mezi křikem a skučením. Cítil jsem, jak se mě Siwar snaží uklidnit, ale spíš to jen probudilo to, co ve mně rostlo.
Jonas
Zabral jsem se do myšlenek, a na chvíli se svět kolem mne úplně ztratil.
Ale netrvalo dlouho a zaslechl jsem nějaký křik. Že se něco děje jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem slyšel Lorra pobíhat po lese a volat mé jméno. Spíš křičel, a vypadalo to, že se opravdu něco stalo.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy a rozběhl se směrem k němu.
„Tady jsem, co se děje!“ zavolal jsem na něho, když jsem ho uviděl.
„Princ! Musíš za Tainnem! Hned!“ ukázal směrem k tábořišti.
Když jsem viděl jeho zděšený pohled, i to, jak se snaží popadnout dech, na nic jsem nečekal, a rozběhl se do tábořiště.
Tak rychle jsem neběžel snad ani ve chvíli, kdy jsem na zámku poprvé chytal Lorra.
Kdyby šlo o jinou věc, nejspíš bych se ve chvíli, kdy jsem to uviděl, na místě zastavil. Byl to pro mne šok, málem se mi rozervaly plíce, jak jsem se snažil popadnout dech. Ale nemohl jsem se zastavit.
Donutil jsem se běžet dál, dokud jsem nedopadl vedle prince na kolena.
„Tainne!“ popadl jsem ho do náruče bez ohledu na to, že mě mohl zranit. „Tainne! Vzpamatuj se! Jen to horšíš! Uklidni se, krucinál! Jsem u tebe! Neopustil jsem tě, pořád jsem tu pro tebe. Miluji tě, a ty to dobře víš! Tak se Tainne uklidni, prosím!“
Pevně jsem ho sevřel v objetí i přesto, že mi jeho ostré nehty rozervaly halenu a drásaly kůži na pažích.
Bylo mi jedno, že mi zas budou vyčítat jaký jsem blbec. Že můžu za to, co se teď s princem děje. Klidně ať mě seřvou, a já to jen mlčky přejdu. Vím, že nedokážu být v klidu. Vím, že neumím dokola opakovat to, jak mi na někom záleží. Pořád dokola ujišťovat o svých citech, mluvit o tom donekonečna nahlas. Jak to jednou řeknu, tak to prostě platí. Nejsem takový jako ostatní. Ale…
Pro mne teď bylo nejdůležitější, aby se Tainn uklidnil.
Tainn
Myslel jsem, že mě ta bolest zabije. Měl jsem dojem, že tentokrát už je se mnou konec.
Ale pak…
Ta vůně, ten hlas, ta náruč…
Zaúpěl jsem, něco poškrábal, ale ten hlas, to teplo… pořád tu bylo.
Nezdálo se mi to.
Pomalu ve mně začala ta bouře utichat. Mé tělo s sebou občas ještě škublo, plíce začaly normálně nabírat vzduch a srdce přestalo tak zběsile tlouct.
Pootevřel jsem oči, a když jsem zaostřil uviděl jsem ustaranou Jonasovu tvář.
„Jsi tady…“ zašeptal jsem a pokusil se o něco jako úsměv.
Znovu jsem zavřel oči, a víc se přitulil do jeho náruče. Z druhé strany jsem cítil, jak se mě někdo dotkl, a spatřil Lorra a Siwara. Usmál jsem se, pohladil je po tvářích a znovu se víc přivinul k Jonasovi.
„Omlouvám se… zase jsem… způsobil starosti… ale představa, že… odejdeš naštvaný… právě pro tohle… jsem se do tebe… zamiloval… jsi rázný… nic si… nenecháš líbit… řekneš, co si… myslíš… jen… jednou řekneš… že mě miluješ… a pak zase křičíš…“
Zavrtěl jsem se a napil, když mi Siwar u úst podal čutoru s vodou.
Ještě chvilku jsem odpočíval v Jonasově náruči, než jsem byl schopen se sám posadit a pak zvednout na nohy.
V tu chvíli jsem uviděl Jonasovu zakrvácenou paži, a když jsem zvedl ruku a podíval se na své ostré nehty, uvědomil jsem si, že jsem to byl já.
„Jonasi! Krvácíš! Ublížil jsem ti… já… já nechtěl jsem… nechtěl… mrzí mě to… omlouvám se…“ znovu jsem se rozvzlykal a vzal jeho ruku do své.
Stáhl jsem mu zbytek haleny, a aniž bych to dokázal zastavit, znovu jsem stáhl Jonase na zem a mé slzy dopadly na jeho rozdrásanou paži.
„Nechej ho…“ zaslechl jsem Siwarův šepot, pak nějaké mumlání a kroky.
Fascinovala mě ta vůně, ta barva a… chuť.
Olízl jsem Jonasovu paži a slízl část krve, jako by to bylo naprosto normální. Přitiskl jsem se na něj a očistil nejen jeho paži, ale i hruď a každé zraněné místečko.
Pak jsem se zvedl do kleku, abych byl výš než Jonas, sevřel jeho bradu v prstech a zadíval se mu do očí.
„Jsi jen… můj…“ zavrčel jsem hlasem, který snad ani nebyl můj a palcem přejel po jeho rtech.
Když jsem zaslechl zaržání koní, škubl jsem s sebou a překvapeně zamrkal, jako bych se probudil z nějakého snu.
„Jsi… jsi v pořádku?“ zašeptal jsem a dosedl na paty, abych si Jonase prohlédl.
Jonas
Oddechl jsem si, když se Tainn vzpamatoval, a trochu se uklidnil. Ale on se vzápětí znovu rozbrečel, když viděl, že mám od něj poškrábané paže.
Už jsem ho chtěl uklidnit, že je to v pohodě, ale jen jsem se na něj šokovaně díval a nechápal, co dělá.
Teda, pochopil jsem to. Ale šok přišel s poznáním, že Tainnova přeměna je už tentokrát jiná.
Už se nemění jen jeho podoba.
Začíná být něčím jiným.
A uvědomil jsem si, jakou v tu chvíli měl sílu.
Pokud dojde k tomu nejhoršímu, nejspíš ten meč proti němu budeme muset pozvednout oba. Já i Siwar…
Nebudeme čekat do dalšího dne do rozednění. Jakmile dokončíme hrazení pro koně, okamžitě vyrážíme.
„Jsem v pořádku,“ pohladil jsem Tainna po tváři. „Nic mi není.“
Když jsem se přesvědčil, že je to zase on, přitáhl jsem si ho na sebe.
„Víš, že vždycky budu stát při tobě, Tainne. Vždycky,“ zašeptal jsem do jeho vlasů a pohladil ho po zádech.
„Pořád jsi to ty, pořád stejně krásný, nemusíš se ničeho bát. Nezatratím tě jen proto, že se ti změnila barva vlasů, nebo máš pár šupin navíc. Pořád jsi krásný, a pořád budu při tobě stát. pořád tě budu milovat, i když třeba budu naštvaný. Jen mě, prosím, nenuť, abych tě o tom neustále ujišťoval.“
Chytl jsem jeho hlavu do dlaní, aby se na mě podíval.
„Tvoje oči se nemění. Pořád jsou krásné, jak jasné nebe. Pořád jsou stejně upřímné,“ usmál jsem se na něho a pak si ho přitáhl pro polibek, abych mu tím aspoň trochu dokázal, že svá slova myslím naprosto vážně.
Tainn
Spokojeně jsem vydechl, když si mě Jonas znovu přitáhl do náruče, políbil a pohladil po zádech.
Když řekl, že jsem pořád krásný i se šupinami navíc, zachichotal jsem se, a pak se zadíval do jeho očí.
„Nemusíš mě ujišťovat. Jen tolik nekřič. Bolí mě to pak tady, víš…“ zašeptal jsem do jeho rtů a jeho dlaň si položil na místo, kde mi tlouklo srdce.
Opětoval jsem mu polibek a objal ho kolem krku, abych se na něj ještě víc natiskl.
Když jsme se od sebe odtrhli, přejel jsem prsty po jeho vráskách a usmál se.
„A neměl by ses tolik mračit. Dělají se ti vrásky,“ líbnul jsem ho na čelo, a pak vstal.
Vzal jsem Jonasovu ruku do své, vytáhl ho na nohy, a pak odvedl k potůčku.
Sundal jsem mu kalhoty i boty, a pak ho posadil na břeh.
Sám jsem si klekl mezi jeho nohy do vody, kterou jsem nabral do svých dlaní, a pak začal omývat celé jeho tělo.
Otíral jsem se o něj, hladil ho, laskal, dotýkal se ho všude, než jsem ho znovu objal kolem krku a jeho hlavu si stáhl níž.
„Vem si mě… Jonasi. Teď a tady… Miluj se se mnou…“ zašeptal jsem do jeho rtů, které jsem si následně vzal.
Jonas
Nakonec jsme s Tainnem skončili u potůčku. Nevadilo mi to. Byl jsem rád za tu chvíli, kdy jsem s ním mohl být sám. A hlavně se uklidnil a nebrečel, a nechtěl mě… sežrat.
Seděl jsem na břehu, a pozoroval Tainna, jak mě umývá. Každý jeho dotek byl teplejší než ta voda vyhřátá sluncem. Bylo to příjemné, a jako by to zahnalo všechno to špatné, co se teď stalo.
Když se Tainn přiblížil a pošeptal svou žádost, vydechl jsem do jeho rtů, ale pak si ho přitáhl blíž a začal ho líbat.
Hladil jsem ho všude. Snažil jsem se ho dotýkat tak, aby neměl ani na moment pocit, že se mi protiví. Chtěl jsem, aby věděl, že je pořád krásný, a že se mi opravdu stále líbí, ať už je to s jeho podobou, jak chce.
Když se mé ruce zastavily na jeho zadečku, mírně jsem stáhl obočí.
„Postav se,“ potáhl jsem ho kousek od sebe.
Když si stoupl, víc jsem se narovnal, rozvázal jsem tkanici u jeho kalhot a pak mu je pomalu stáhl dolů. Počkal jsem, až z nich vystoupí, a pak je odhodil za sebe na břeh.
„Chci se s tebou milovat, Tainne,“ řekl jsem teď tiše já a položil dlaně na jeho stehna.
Hladil jsem ho po nohách, stíral jsem z něho vodu, prsty se ho jemně dotýkal, dokud jsem se nezastavil u jeho penisu.
Na moment jsem k Tainnovi pozvedl hlavu, usmál se na něho, a pak se znovu sklonil, abych ho potěšil dřív, než se posuneme dál. Jeho penis opakovaně mizel v mé puse, zatímco jsem ho rukama stále hladil po stehnech, nebo si pohrával s jeho pytlíkem…
Tainn
Jako by všechno to špatné najednou zmizelo.
Všechno se utišilo.
Byl jsem jen já a Jonas. Teď byl jen můj a já jsem byl jen jeho.
Když mě od sebe odtáhl, na moment jsem se zalekl, že jsem něco udělal špatně, ale vzápětí jsem hlasitě vydechl, když se jeho ruce rozeběhly po mé holé kůži a jeho dech mě zahřál na penisu.
„Jonasi…“ zasténal jsem a v prstech sevřel jeho vlasy, jak příjemné to bylo.
Mým tělem znovu začalo procházet to příjemné mravenčení měnící se v bouři, ale tentokrát vítanou.
Srdce se mi opět rozbušilo víc a plíce nestíhaly, ale tentokrát jsem to přivítal.
„Jonasi!“ vykřikl jsem už nahlas, kdy se to jeho trápení nedalo vydržet a mě se roztřásly nohy.
Vymanil jsem se z jeho sevření a s rychlým oddechováním se nad ním sklonil, abych ho políbil.
„Už to nevydržím…“ zasténal jsem do jeho úst, a pak doklekl na kolena, abych v ruce mohl sevřít jeho penis a polaskat ho tentokrát já.
Jonas
Bylo to přesně, jak jsem si myslel.
Je jedno, jak princ vypadá. Je jedno, co říká, nebo co říkám já, jestli se usmívám, nebo se zlobím. Pořád to tu je. Pořád Tainna miluji a stále po něm toužím…
Nejraději bych si od něj vzal všechno. Ochutnal ho, zapamatovat si navždy tu chuť, kterou možná budu cítit naposledy.
Sevřel jsem ho v náruči, když doklekl mezi mé nohy, ale pak jsem ho musel hned pustit, když se sklonil k mému klínu. Ale tentokrát jsem to byl já, kdo to nedokázal vydržet.
Potáhl jsem ho nahoru, i když to bylo moc příjemné. Sevřel jsem ho v objetí, a pak jsem se i s ním převrátil a uložil ho do trávy. Jen spodní polovina našich těl byla ve vodě, vlnky se přes nás převalovaly, a ještě umocňovaly víc ten pocit příjemného. Té touhy, která mezi námi byla…
Roztáhl jsem Tainnovi nohy a rychle zapátral svými prsty, zda je svolný mě přijmout.
Ale stejně jako já, i on byl v takovém transu, že nebylo možné to víc oddalovat nějakým pomalým laskáním.
Nastavil jsem se proti jeho roztoužené dírce. Podebral jsem ho a pevně sevřel v objetí ve chvíli, kdy jsem do něj pronikl.
Na moment jsem se musel zastavit a vydýchat ten první nával, ale pak už nebránilo nic tomu, abych si ho vzal přesně tak, jak jsem to v tuhle chvíli cítil…
Tainn
Nevím, jestli to bylo tím, co jsme v sobě oba nosili, nebo tímhle místem, či tím, co se před chvilkou stalo.
Nic by nás teď nedokázalo zastavit.
Ani Jonas to dlouho nevydržel, a za chvilku už jsem ležel na zádech v trávě, zatímco on prsty zkoumal, jestli může dovnitř.
Bylo mi úplně jedno, jestli to bude bolet, protože jsem věděl, že se to pak změní v nekonečnou slast.
„Jonasi!“ zakřičel jsem nahlas a bylo mi jedno, jestli to Lorr se Siwarem slyší, když do mě Jonas najel.
Málem jsem vypustil duši, jak moc mě to vzalo.
Prohýbal jsem se proti němu, když si mě začal brát, sevřel jsem jeho pevná stehna a vtahoval ho víc do sebe, jak moc jsem chtěl, aby si mě vzal, tak, jak to uměl jen on.
Obtočil jsem nohy kolem jeho pasu, a když jsem popadl dech, líbal jsem se s ním, dokud mi zase nedošel.
Bylo to něco úžasného. Každé milování s Jonasem mi přineslo něco nového.
„Jonasi… prosím!“ zaskučel jsem, když jsem cítil, že už dlouho nevydržím.
Bylo to jako silná bouře, která smetla všechno, co jí přišlo do cesty.
Bylo to jako lavina, a když to na mě přišlo na chvíli mě to zbavilo dechu, jak silné to bylo.
Celý jsem se roztřásl, ještě víc v sobě Jonase sevřel a vtáhl ho dovnitř a celé mé tělo sebou škublo pokaždé, když na mé břicho dopadalo mé uspokojení.
Sténal jsem Jonasovo jméno, zarýval mu své nehty do kůže a prosil ho ať nepřestává.
Jonas
Nemyslel jsem si, že po tom všem, co se stalo, tohle s Tainnem ještě vůbec budu prožívat.
Netušil jsem, jestli je tohle naposled, nebo budeme mít druhou šanci a všechno dobře dopadne, a proto jsem to nejspíš prožíval víc než předtím.
Doslova jsem hořel, každý pohyb mě rozpaloval čím dál víc. Jeho nitro bylo tak horké, svíralo mě, a přitom bylo ke mně tak jemné. I když jsem chtěl, aby si princ zapamatoval to krásné, jemné milování, přesto jsem byl tvrdší, důraznější.
O to víc a rychleji přicházel ten pocit naprosté blaženosti. Líbal jsem ho snad všude, kde se dalo. Když se naše jazyky o sebe neotíraly, líbal jsem ho na krku, na hrudi. Pohrál jsem si i s jeho bradavkami, které byly tvrdé jak pecičky, každou jejich nerovnost jsem cítil pod svým jazykem i prsty.
Jeho penis, který se otíral o mé břicho, byl snad čím dál tvrdší, a ve chvíli kdy sebou začal cukat, Tainn vykřikl mé jméno…
Zapřel jsem se o ruce, abych se v tuhle chvíli mohl dívat do jeho očí.
Myslel jsem teď už jen na to, jak moc krásný je, když prožívá svou chvíli, a já to chtěl prožít s ním.
S důraznějšími nájezdy jsem začal plnit jeho zadeček svým spermatem. Nestíhal jsem s dechem, pod svými prsty jsem drtil stvoly trávy doslova na kaši. Přerývaně jsem dýchal, mezi vzdechy se mísily i mé steny a Tainnovo jméno.
Miluji ho, ať už tohle všechno dopadne jakkoliv…
Tainn
Tohle si budu pamatovat, i kdyby to měla být moje poslední příjemná chvilka.
A doufal jsem, že si to bude pamatovat i Jonas, ať už to se mnou dopadne jakkoliv.
Opětoval jsem mu pohled, když to přišlo i na něj a v tu chvíli nebylo krásnějšího muže.
Teda… kromě těch dvou kousek od nás.
Pevně jsem Jonase objal a stáhl ho na sebe, abych cítil bušení jeho srdce stejně jako on to moje.
Bylo mi jedno, že je těžký.
Byl jsem v tuhle chvíli šťastný.
Šťastný, že i přesto všechno zůstal se mnou, šťastný, že ve mně pořád vidí svého prince.
Políbil jsem ho, když se náš dech trochu zklidnil, a pak ho pohladil po tváři.
„Jsem moc rád, že jsi se mnou…“ zašeptal jsem a pousmál se.
Nevím, co bych si bez něj počal. Ať už na zámku, kdy jsem o světě neměl pořádně ani tušení, tak teď na téhle cestě.
Siwar a Lorr. Jonas. Každý z nich byl jiný, každý z nich vyplňoval mé srdce z jiného důvodu.
A pokud to dopadne špatně, rád zemřu jejich rukou.
A protože to možná bylo naposledy, rozverně jsem kousl Jonase do nosu, a pak se i s ním překulil, takže teď on ležel na zádech a já seděl na něm.
Zavrtěl jsem se na jeho klíně, abych se ujistil, že je pořád ve mně a spokojeně mlaskl.
„Chci ještě…“ zašeptal jsem a sklonil se nad ním, přičemž jsem zároveň zavrtěl zadečkem, abych Jonase vyprovokoval. „Jsem trochu… nenasytný… kvůli tobě…“
Olízl jsem mu bradu, a pak se přesunul na krk, kde jsem mu zanechal značku, zatímco jsem prsty trápil jeho bradavky.
Jonas
Byl jsem v tuhle chvíli šťastný. Vypustil jsem z hlavy úplně všechno, včetně Siwara a Lorra.
Byl jsem to jen já a Tainn. Tak, jak jsem si to vždycky přál od chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak moc mi na něm záleží. Jak moc ho miluji.
I když jsem se rozčiloval, nemluvil, byl nepříjemný, pořád jsem ho miloval. A ten cit každým dnem sílil.
„Já… se nechci ještě vrátit… taky jsem… nenasytný… po tobě…“ přitáhl jsem si Tainna pro polibek.
Vypadal, jako by ani žádná kletba nebyla. Jako by tohle všechno, co teď probíhalo, zastavilo jeho přeměnu.
Byl to zase ten krásný princ Tainn.
Nechal jsem ho, ať ukáže, jak moc to chce. Jak moc po tom touží, a jak moc je nenasytný. Jeho tanec na mém klíně byl naprosto dokonalý, i když jsem si vysloužil další značky po těle a další škrábance.
Ale tentokrát to byly šrámy z vášně. Jen podněcovaly to, co jsme v tuhle chvíli oba prožívali, a ani princ nevyvázl bez úhony. Na jeho zadečku měl stále červené otisky od mých prstů, na ramenou, na krku měl pár značek dokazujících, jak moc dobře nám spolu je.
A než jsme se konečně posbírali, ještě jsme nějakou chvilku strávili očistou nejen mého, ale i jeho dokonalého těla, prokládané polibky, doteky a mazlením.
Nechtělo se mi vracet zpátky do tábořiště. Znamenalo to konec téhle pohodové chvilce.
Chtěl jsem, aby si princ před další cestou odpočinul, ale nejspíš tohle byl daleko lepší odpočinek, než kdyby jen ležel a hleděl do nebe.
Věci, které předtím pral jsme vzali s sebou, a přehodili jsme je přes větve stromu tak, aby je koně nesežvýkali, než se k nim vrátíme.
Vytáhli jsme jídlo, a všichni společně jsme potom ještě pojedli, abychom měli dost síly na další cestu.
Tainn
Vůbec se mi nechtělo vracet zpátky.
Ale nakonec všechno krásné jednou musí skončit.
Když jsme se vrátili, ještě pořád jsem na rtech měl ten zasněný úsměv a uviděl, jak na mě potají Lorr mrkl a zvedl vztyčený palec. Okamžitě jsem zrudl, jako můj zadek, který byl červený od Jonase, a raději zabořil nos do misky s jídlem. Vypadalo to, že i Siwar se uvolnil a uklidnil.
A byl jsem za to jen rád.
„Dál už musíme jít pěšky. Můžeme vyrazit hned, ale za tmy bych moc nedoporučoval pokračovat. Tyhle lesy nemají své jméno pro nic za nic. Zrádné místa jsou stěží viditelné přes den, natož v noci, a i když jsem tudy už procházel, nepamatuju si všechna místa, kterým bysme se měli vyhnout. Nehledě na to, že zde žijí tvorové, kteří si z nás všech udělají svačinku, ani nemrknem. Musíme být opatrní. Půjdu vždy vepředu, abych určoval směr, bylo by dobré, kdybys šel jako poslední, Jonasi. Jsi skvělý bojovník a dokážeš vycítit nebezpečí. Tainne a Lorre. Vy nejsem moc zvyklí na boj, ale i vy budete muset mít zbraň a v případě potřeby se bránit. V žádném případě nevybočujte z cesty, neodbíhejte, i když uslyšíte cokoliv. Nic netrhejte, do ničeho nekopejte. Některé rostliny jsou masožravé, jiné vylučují prudký jed, který zatemní vaši mysl. Mějte oči na stopkách. Pokud budete unavení, zastavíme.“
Poslouchal jsem Siwara a uvědomil si, že on touhle cestou prošel úplně sám.
Sám se dostal až k vodopádům, porazil kletbu a sám se vrátil zpátky.
Zadíval jsem se na Lorra. Nezvyklý zabíjet, bojovat, přesto tu pořád byl a neodešel.
Otočil jsem se na Jonase. Pořád stál i při mně, i přesto všechno, co se stalo a co jsem řekl.
Nemohl jsem si přát lepší doprovod.
Nemohl jsem chtít víc.
„Na šťastný návrat,“ zašeptal jsem a zvedl čutoru s vodou.
Jonas
Když Siwar řekl, že nedoporučuje jít přes noc, a blížil se večer, jen jsem pohlédl k nebi a povzdechl si.
Další zdržení. Ale… Kdybych to tušil, rozhodně bych od potoka tak nespěchal.
Když si Tainn připil na šťastný návrat, usmál jsem se.
I když mám trochu pochybnosti, přesto pořád převládá víra, že to všechno dobře dopadne. Že se všichni vrátíme zpátky do našeho království živí a zdraví.
„Dobrá, když zůstaneme tady, rozdělám deky na spaní. A ještě musíme schovat naše věci a sedla, kdyby sem náhodou někdo zavítal nečekaně. U Bardase a Magise mám jistotu, že je nikdo neukradne. Nikoho jiného na sobě nesnesou, kromě nás a… Quiryna,“ dodal jsem o něco tišeji.
Nenápadně jsem pohlédl na Tainna, jestli nějak zareaguje na zmínku o Quirynovi. Možná jsem měl raději držet pusu.
„Pojď mi, Tainne, pomoct. Najdeme nějaké místo, kde schováme naše věci,“ poplácal jsem ho po rameni, a pak jsem vstal.
Bylo potřeba něco dělat, aby nemyslel na to, co jsem řekl, a na to, co ho ještě čeká…
Quiryn
Ten pád do strže jsem přežil jen díky tomu, že jsem měl kočičí podobu.
Prackama jsem se zachytával větví, a i když jsem se na nich neudržel, stačilo to na zpomalení pádu.
Když jsem dopadl na zem, skoro jsem si vyrazil dech. Chtěl jsem se změnit v člověka, ale musel jsem počkat, až budu mít jistotu, že nikdo z nich za mnou neleze dolů.
Doplazil jsem se do nedalekého křoví a tam zůstal schovaný a vyčkával.
Ale nejspíš se nechtěli zdržovat tím, že by mě šli hledat, protože je tlačil čas.
Princova přeměna, jak jsem s uspokojením zjistil, se o něco zrychlila. Brzy z něho bude zrůda.
Ničemu nepodobná krvelačná zrůda, která bude lačnit po krvi a roztrhá vše živé, co se ji dostane do cesty.
A buď takhle zůstane do smrti, nebo ho budou muset zabít.
Když padla noc, pomalu jsem se vyšplhal nahoru nad sráz. Trvalo mi to dost dlouho i v kočičí podobě, ale nakonec jsem to dokázal. Jen na chvíli jsem se změnil v člověka, abych se vydýchal a protáhl své tělo. Zkontroloval jsem se, ale kromě pár oděrek a modřin, a bolavého boku, jak mě ten zatracený zloděj nakopl, mi jinak nic nebylo. Nic nebránilo tomu, abych se brzy za ně zavěsil, a pokračoval v cestě, stejně jako oni.
Když se dostali do osady, zamíchal jsem se mezi ostatní kočky, které tam žili. Viděli mě jako vetřelce, a měli snahu se se mnou servat, ale brzy jsem jim ukázal, že nejsem jen tak obyčejná kočka, a raději mě nechali na pokoji.
V noci, když Siwar a Jonas odjeli, jsem přemýšlel, zda se vydat za nimi nebo zůstat v osadě. Mohl to být od nich trik, jak mě dostat, a navíc jsem se od Siwara raději držel dál, aby mě nevycítil.
Jenže to, co jsem viděl, když jsem se usadil na okně hlídačova domu, mě docela šokovalo.
Jak si může dovolit tvrdit, že miluje Jonase, když dělá něco takového? Jak může?
Měl jsem chuť do toho pokoje vtrhnout a zabít ho i s tím zlodějem.
Copak neví, jaké to pro Jonase, který mu věří, musí být?
Nedivil jsem se, že se pak Jonas sebral a šel spát do stodoly. Já se usadil na střešním rámu a celou tu dobu, co tam byl, jsem ho tiše pozoroval. Bojoval jsem s touhou seskočit dolů a lehnout si k němu.
Tak strašně moc jsem chtěl, aby mě miloval. Aby nechal prince být…
Tak strašně moc jsem s ním chtěl být, až to bolelo…
Se zadostiučiněním jsem se pak z povzdáli díval na jejich výměnu názorů, chvíli předtím, než odjeli z osady. O něco se mi zlepšila nálada, a já je pak už o něco spokojenější následoval v další cestě.
Spokojeně jsem se taky díval i na to, jak princova kletba postoupila, jak si mohl vydrápat srdce z hrudi, když se Jonas rozčílil…
Ale když pak spolu skončili u potoka…
Ne, nenechám to tak. Jonas nemůže být s někým, kdo se chce dělit mezi další dva. To není láska. Kdyby ho Tainn miloval, zůstal by jen s ním. S nikým jiným. Jak ho může tak zraňovat?
Nenechám to tak. Rozhodně to tak nenechám…
Lorr
Bylo to jako na počasí v zimě.
Nevyzpytatelné.
Nelitoval jsem noci s Tainnem, ani on nevypadal, že toho lituje, jediný, kdo to pořád nezkousl byl Jonas.
Na jednu stranu jsem ho chápal. Bylo to pro něj nejspíš těžké, ale na stranu druhou… Nic neobvyklého, aby měl někdo z urozené krve víc milenců.
Většinou to byli jen ti, co roztahovali nohy, ale tady nám Tainn jasně řekl, co k nám cítí.
A raději se o něj budu dělit s dalšími dvěma muži, než ho nemít vůbec.
Navíc ani Jonas ani Siwar nebyli žádní blbci a věděl jsem, že i když s ním nebudu moct třeba v budoucnu být, s jedním nebo druhým bude v dobrých rukách.
Zatrnulo však ve mně, když se najednou Tainn zhroutil po Jonasově výlevu.
Myslím, že bysme si hlavně my tři měli nejspíš pořádně promluvit, protože většina našich hádek je jen kvůli nedorozumnění. No, naštěstí se Jonasovi Tainna podařilo uklidnit, a nejen to.
„Co budeš dělat, až tohle skončí?“ zeptal jsem se Siwara, zatímco k nám doléhaly od potoka jisté nezaměnitelné zvuky. „Myslím, až prince zachráníme.“
Siwar pokrčil rameny a zadíval se mi někam přes rameno.
„Co by. Budu pokračovat jako dřív.“
Trochu nevěřícně jsem na něho pohlédl a zavrtěl hlavou.
„Nebudeš chtít být s Tainnem? Řekl, že tě miluje. Opustíš ho?“
„Lorre, ani ty, ani já bysme s ním nemohli zůstat. Víš to moc dobře. Máme svoji minulost, které se k princi nehodí, zvláště, když se z něho stane král. A je jedno, co si o tom Tainn myslí. Tohle není jen na něm. Jak by asi lidé reagovali, kdyby zjistili, že sdílí lože se zlodějem a prokletým? Ztratil by jejich důvěru, na které si tak moc zakládá. Neříkám, že ho opustím nadobro. Budu ho sledovat, navštívím ho, ale naše společná budoucnost není.“
Chtěl jsem zaprotestovat, ale místo toho jsem svěsil hlavu mezi ramena.
Siwar měl pravdu. Ani jeden z nás, kromě Jonase, by s Tainnem kvůli naší minulosti nemohl zůstat.
„Nechci ho opustit,“ zašeptal jsem a rychle zamrkal, jak mi do očí vstoupily slzy.
„Neopustíš. V srdci budeš pořád s ním,“ stiskl mi Siwar rameno.
Chvíli jsme pak byli ticho, dokud se ti dva nevrátili od potoka, a zatímco jsme jedli, Siwar nám řekl, jak to bude dál.
Když pak Tainn s Jonasem šli rozdělat deky na spaní, brzo jsem se k nim přidal, a když zalehli, složil jsem hlavu vedle Tainna z druhé strany.
„Jestli mi chceš dát pěstí, do toho, ale nebudu skrývat to, že mám Tainna rád,“ zašklebil jsem se na Jonase, když jsem zvedl hlavu.
Siwar zůstal na stráži, jako jediný z nás spánek nepotřeboval, ale já byl docela unavený, a čekala nás poměrně náročná cesta.
Jonas
Když jsme schovali sedla a další věci, které by pro nás byly jen zbytečnou zátěží, rozdělali jsme s Tainnem deky nedaleko ohně, a pak se konečně uložili ke spánku.
Chtěl jsem si Tainna přitáhnout do náruče, ale v tu chvíli se z druhé strany uložil Lorr.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
Ne, tohle vážně nedávám, zvlášť po jeho blbé poznámce. Kdyby aspoň držel hubu…
Podíval jsem se na Tainna, pak znovu na Lorra. Pokrčil jsem rameny, popadl druhou deku, trochu se posunul dál, zabalil se do ní, a otočil se k nim zády.
„Nikdo ti v tom nebrání, tak si ty kecy můžeš nechat od cesty. Nechám vám kousek soukromí,“ zavrčel jsem ještě a zavřel oči.
Potřeboval jsem spát, aspoň na chvíli.
Musel jsem zavřít oči, a nejraději bych si propíchnul i uši. Slepý a hluchý bych nic neviděl a neslyšel. A možná bych tohle všechno snášel tím pádem daleko lépe…
Ale moje rozhodnutí, odejít z královských služeb, ještě víc zesílilo.
I když jsem prince miloval nade vše, tohle jsem prostě nedokázal jen tak přejít…
Je to princovo rozhodnutí, že si usadil ve svém srdci nás tři, ale ne mé. Možná se s tím jednou naučím žít, ale ne teď, když je to tak čerstvé. Zvlášť, když někdo má neustále uštěpačné poznámky, a tváří se, jako by bylo všechno v pořádku.
Stejně je svět nespravedlivý. Někdo si může říkat co chce a je to v pohodě. Jiný něco řekne a je peklo na zemi. Nejlepší asi bude mlčet…
Jo, to asi udělám. Budu se tvářit, že se vlastně nic neděje.
Ale… Nevím, jestli to dokážu.
Tainn
Já snad nebudu mít nikdy klid.
Povzdechl jsem si, když se Jonas odtáhl, otočil zády a zabrblal.
„Nezlob, Lorre,“ otočil jsem se na toho provokatéra a zamračil se.
Jen se zašklebil, políbil mě na čelo, a pak se zachumlal do deky.
Odtáhl jsem se od něj a natiskl se na Jonasova záda.
„Odpusť mu. Vím, že občas něco neuváženě plácne, ale nechci, abyste se hádali. Zítra s ním promluvím, ano?“ zašeptal jsem a políbil ho do vlasů.
Rukou sem vjel pod deku, abych Jonase mohl obejmout kolem pasu, a víc ho na sebe přitisknout.
Možná to bude trvat dlouho.
Možná to Jonas nikdy nepřijme.
Ale já doufal, že na mě kvůli tomu nezanevře.
Zavrtal jsem se obličejem do jeho ramene, nasál jeho vůni a spokojeně vydechl.
Ani nevím, kdy jsem pak usnul.
Neměl jsem ale tentokrát lehké spaní.
Výjevy o tom, co se ze mě stane, jak trhám své milované na kusy, jak ničím všechno, co mi stojí v cestě, mě neustále budily i přesto, že jsem se je snažil zaplašit.