Siwar
Možná si to Tainn ani sám neuvědomoval, ale přesto všechno měl nějakou zvláštní schopnost k sobě přitahovat lidi.
Možná to bylo jeho bezprostředním chováním, možná tím, že se nechoval jako ostatní namyšlení šlechticové, nebo tím, že žil po boku muže, jako je Jonas.
Ať už to bylo, jak chtělo, uvědomil jsem si, že se po jeho boku cítím zase jako člověk.
Nebral mě jako zrůdu, nikdy se mě nestranil jako ostatní. A i když měl chyby, i když se musel naučit spoustu věcí, věřil jsem, že to zvládne.
Sledoval jsem jeho snahu o porcování raků, zatímco jsem Jonasovi ošetřoval rány.
Byl jsem rád, že se situace uklidnila, i když nepochyboval o tom, že na to ještě někdy přijde řeč.
A taky... Dokud neuvidím tělo toho pacholka neuvěřím, že je mrtvý.
Celé tohle bylo pro prince zkušenost, díky které se buď změní nebo zůstane stejný. Ale jak jsem pochopil z jeho chování, a měl tu čest ho poznat, věděl jsem, že udělá všechno proto, aby se z chyb poučil.
„Až se dostaneme přes ty kopce, což bysme měli zvládnout do večera, utáboříme se. Nemá smysl jen v noci, i když spěcháme. Projedeme údolím, přes jednu menší osadu, a to by nám mělo zabrat dva dny, pokud pojedeme celý den a nebudeme se nikde zdržovat. Pak nás čeká dvou denní cesta přes další les, necelý den cesty přes pustinu, a pak už vjedeme do Močálových lesů. Tam ale budeme muset pokračovat bez koní. Zbytek cesty k vodopádům budeme muset zvládnout pěšky, což by nám mělo zabrat nejméně dva dny. Díky lektvaru by cestu mohl princ zvládnout, aniž by se nějak výrazně změnil, ale...“ naklonil jsem se k Jonasovi blíž, když Lorr s Tainnem sedlali koně, „ten pacholek, neuvěřím, že zemřel, dokud neuvidím jeho tělo. Musíme být opatrní. Jakákoliv další kletba by mohla princi způsobit nenávratné škody a silné rozrušení mu je uškodí. Měj oči na stopkách, Jonasi.“
Věděl jsem, že ho nemusím o ničem poučovat. Byl to silný a chytrý muž.
Ani jsem se nedivil, že se do něj Tainn zamiloval.
Jonas
„Trochu se obávám, že s Quirynem bys mohl mít pravdu,“ pootočil jsem hlavu k Siwarovi, ale promluvil jsem tak, aby nás princ neslyšel. „Ten hostinský pacholek mi potvrdil, že opravdu podle popisu to byl Quiryn, kdo na nás stráže poslal. A co se týká jeho pádu, no… Měl podobu kočky, a dole byly stromy a keře, a dost hustě na sobě. Takže je pořád možnost, že ten pád mohl přežít. Kočky mají devět životů. Teď už je mi jasné, kdo zabil našeho čaroděje z Jižního kopce. Tohle se jeho bratrovi nebude líbit. Ale donesu mu Quirynovu hlavu, to přísahám. I kdybych měl po cestě zpátky do té strže slézt až dolů.“
Narovnal jsem se, když jsem viděl, že i Lorr a Tainn jsou v sedle a připraveni. Pobídl jsem koně a společně jsme vyrazili směrem, kam ukázal Siwar.
Cesta opravdu trvala přibližně tak dlouho, jak Siwar říkal. Museli jsme dělat přestávky nejen kvůli koním, ale i kvůli princi. I když už nedostal tak velký záchvat, jako naposledy v té stodole, přesto na něm byly patrny známky postupné přeměny, která se den ode dne rozšiřovala.
Jeho vlasy měly čím dál víc rudých pramenů. Kresba jeho tělo pokrývala už tak z poloviny, a dokonce se začínala objevovat už i na rukách a nohách, kde se od dlaní a chodidel táhla ke středu těla.
Šupinatý povrch kůže se objevil i na druhém boku, a páteř byla sice stejně pokrytá tence srstí, ale nepostupovala dál. Jen se zdálo, jako by mu tím záda víc zesílila.
Ale i přesto všechno byl princ pořád stejně krásný. I když zvláštní, přesto krásný.
Při každé přestávce jsme se ho snažili zapojit do práce, dokud neusnul, aby nemyslel na to, co se s ním děje. Buď se to snažil skrývat, nebo to pomáhalo. Ale už neměl takové hysterické záchvaty jako ze začátku.
Když jsme se konečně dostali do údolí, oddechl jsem si. Čekala nás cesta do osady, kde jsme plánovali pořádný odpočinek přes celou noc, a doplnění zásob…
Tainn
Nejspíš bych měl Quirynovi poděkovat.
Zdálo se mi, že se díky němu trochu pročistil vzduch.
Už nebylo tak těžké s Jonasem, Siwarem nebo Lorrem mluvit. Pomáhal jsem jim, snažil se o nich dozvědět víc, pochopit jejich životy, poznat rozdíly. A čím dál víc jsem si uvědomoval, že je prostě mám všechny tři stejně rád.
Siwar se sice pořád držel dál ode mě, ale Lorr využíval každé volné chvilky, aby byl se mnou.
Snažil jsem se nedávat najevo bolest, i když to občas bylo těžké.
Přeměna postupovala, i když to bylo jen o centimetry, přesto jsem se měnil, a měl občas pocit, že bolestí zešílím. Ale držel jsem to v sobě a možná si na to částečně i zvykl.
Sílil jsem. Fyzicky. Byl jsem rychlejší, začal mít ostřejší smysly.
Jonas se vrátil k mému tréninku s mečem, zatímco Lorr mě začal učit hbitým a rychlým pohybům, které využíval při kradení.
Cesta k osadě nám nakonec zabrala dva dny i přesto, že jsme se vždy zastavili jen na krátký odpočinek.
Třetí den, když slunce začalo zapadat, a já se sotva držel v sedle, jak jsem za ty dva dny nebyl vyspaný, jsme byli skoro u osady, když to najednou přišlo.
Silná bolest na hrudi, při které jsem měl pocit, že mě někdo stahuje za živa z kůže.
I Bardas se polekal a díky tomu jsem spadl na zem, ale sotva jsem to vnímal.
Držel jsem se za hruď, snažil se vyškrábat tu bolest ven, a když se mi podařilo rozervat halenu, přes slzy jsem viděl, jak se mi skrz kůži prodírají další šupiny.
Jonas
Měli jsme osadu skoro na dohled, když se to stalo.
A možná jsem měl pravdu v tom, že se to, co provázelo přeměnu, snažil před námi skrývat.
„Tainne!“ vykřikl jsem.
Stihl jsem ještě chytit vyplašeného Bardase, aby neutekl. Pal jsem hned seskočil z koně a klekl si k němu. Ale netušil jsem, co jiného můžu dělat než to, že ho budu držet, aby si ještě víc neublížil.
Z druhé strany se hned ukázal Lorr, ale i tak jsme měli oba co dělat, abychom princi udrželi ruce a on si nevyškrábal do hrudi díru.
„Musíme ho vrátit zpátky. Musí se uklidnit, nebo cokoliv. Ublíží si… A do osady nás vůbec nepustí,“ přiklekl jsem princi ruku a pak mu v dlaních sevřel hlavu.
Siwar
Situace se trochu uklidnila, i když jsem pořád cítil mírné napětí hlavně ze strany Jonase. Ale bylo vidět, že mu na Tainnovi skutečně záleží.
A Tainn se snažil, přesně o to, jak říkal. Zajímal se, mluvil, učil se.
Byl úplně jiný než většina šlechticů, a já se přistihl, že na něj, kdykoliv to jde, hledím a vzpomínám na tu noc v seníku.
Vzpomínal jsem i na jeho slova po setkání s Quirynem, ale měla by taková budoucnost cenu?
Princ a já? To těžko. Raději přenechám místo Jonasovi a Lorrovi.
Ten vypadal, že má k princi čím dál víc, a Tainn mu začíná víc a víc propadat.
Cesta k osadě, kde jsme měli v plánu si odpočinout víc, nám zabrala o něco více času, než jsem předpokládal, hlavně kvůli krátkým zastávkám pro Tainna.
I když se díky bylinám jeho proměna částečně pozdržela, přesto se měnil rychleji, než jsem čekal.
Ale svou bolest se snažil skrývat.
Až do chvíle, kdy jsme dorazili skoro před osadu.
„Držte ho!“ zavolal jsem celkem zbytečně, když se Lorr s Jonasem pokoušeli udržet Tainna na zemi, aby si ještě víc neublížil.
Vytáhl jsem váček s bylinami, nezdržoval se vodou a rovnou několik suchých listů nasypal princi do pusy.
Donutil jsem ho všechno spolknout a po chvíli se naštěstí začal uklidňovat.
Hruď jsem mu potřel mastí a zamračeně sledoval nové šupiny, které se mu objevily.
„Omlouvám se… už jsem v pořádku… je to dobré…“ zachrčel Tainn a s pomocí se posadil, prudce oddechoval, ale vypadalo to, že nejhorší má za sebou.
Vypadalo to, jako by se styděl za svou bolest. Jako by nám nechtěl přidělávat starosti a zároveň tak odpověděl i na otázku, kterou jsem si nejspíš nejen já pokládal, a to, že to držel celou dobu v sobě.
„Záchvaty můžou teď přicházet častěji. S tím nikdo nic nezmůžeme. Ale nedrž to v sobě, Tainne.
Nikdo z nás se na to za tebe zlobit nebude,“ povzdechl jsem si a podal mu tuniku, aby se oblékl, a pak čutoru s vodou.
Chvilku jsme počkali, a když to vypadalo, že je Tainn v pořádku, pokračovali jsme dál.
„Zastavíme v osadě a odpočineme si. Teda Tainn si teď potřebuje odpočinout. Nevyrazíme dřív než za svítání. Sice spěcháme, ale tohle bohužel neovlivníme,“ ozval jsem se, když jsme vjeli do osady a poslali Jonase, aby se podíval po něčem, kde bysme se mohli ubytovat.
Tainn se držel. Byl sice bledší, ale zdálo se, že nejhorší bolest ustoupila, i když na něm bylo vidět, jako ho to vzalo.
Jonas
Ještě že máme s sebou Siwara. Na rozdíl ode mne, se o něco víc vyzná v tom, co je potřeba princi dát, aby se mu ulevilo a případně zpomalilo přeměnu.
Ale po tomhle bylo ale jasné, že cesta k vodopádu je nutná, a budeme muset trochu zrychlit.
Chvíli to trvalo, než se Tainn uklidnil, ale zdálo se, že ty byliny opravdu pomohly. Ještě chvíli jsme zůstali na místě, než byl princ schopný nasednout na koně a mohli jsme pokračovat dál do osady.
Celou dobu jsem ho pozoroval, jak na tom je, ale vypadalo to, že se drží, a to nejhorší má za sebou.
„Vážně bys to neměl před námi skrývat. Lepší je zasáhnout hned, při sebemenší bolesti, než to nechat zajít tak daleko, a pak se hůř pomáhá,“ srovnal jsem s ním koně, když jsme vjížděli do osady.
Na můj vkus tu byl až moc velký klid. Sice byl už podvečer, ale i tak.
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Venku bylo jen pár osadníků, a některé děti, které ještě pobíhaly venku, byly hned zahnány do domů, jakmile jsme se přiblížili.
„Hej!“ křikl jsem na jednoho staršího muže, který stál před svým domem a obezřetně si nás prohlížel.
„Můžeme tu někde přespat a dostat něco k jídlu? Zaplatíme, o to se nemusíte bát.“
Muž si mě pořádně prohlédl, pak se přese mne podíval na ostatní, a nakonec pokynul, abychom šli za ním.
Nechtěl jsem být neuctivý, tak jsem seskočil z koně a šel za ním pěšky a Magise vedl za sebou. Zastavili jsme u jednoho domu uprostřed osady, kde muž zaklepal na dveře. Po chvíli se otevřely a vyšla z nich starší žena. Podle oblečení a jejího stáří jsem usoudil, že zřejmě patří k nejstarším, a nejspíš to tu i vede. Což bylo k podivu, protože to se málo vidí.
Mírně jsem se ji poklonil, čímž jsem nejspíš získal její pozornost a větší důvěru, než doposud všichni okolo vyjadřovali. Vysvětlil jsem ji naší situaci, kromě toho, že prince postihla kletba. Jen jsem zmínil, že cestujeme dost daleko a jsme několik dní na cestě a rádi bychom si odpočinuli.
Zeptala se mě na několik věcí, a pak když jsem ji do dlaně vložil dva stříbrné, uvolnila se a ukázala na dům na kraji osady.
„Ten dům obývá náš hlídač. Je velký a můžete tam přespat. Za ním je stodola, kde můžete nechat své koně. Pošlu vám syna, který vám připraví něco k jídlu. Půjdu s vámi, aby věděl, že vás má ubytovat. Omlouvám se za nedůvěru, ale máme tu velký problém s nájezdnými lupiči, kteří se usadili nedaleko v lesích. Takže i večeře bude chudší, nemáme moc zásob.“
Poděkoval jsem ji a ukázal ostatním, aby šli za námi. Pomalu se stmívalo, a i kdybychom se měli najíst ze svých zásob, pořád bylo lepší přespat pod střechou než venku, kde se začínaly kupit mraky a vypadalo to, že brzy bude pršet.
Siwar
Už párkrát jsem touhle osadou projížděl, když jsem se chtěl dostat dál na západ. Ale nikdy mi nepřišla tak stísněná jako dnes.
Obával jsem se toho, že nás snad nepustí, když jsem byl já i Tainn zahalený, ale Jonas naštěstí uměl s lidmi mluvit. A vzápětí jsme se i dozvěděli, proč jsou zde lidi tak obezřetní.
Moc se mi to nelíbilo.
Pokud jsou tu někde loupeživí banditi, mohlo by to znamenat překážku i pro nás.
Když nás starší vesnice ubytovala a Jonas se postaral o koně, ještě jednou jsem se podíval na Tainna, abych se ujistil, že je všechno v pořádku. A zatímco Lorr rozdělával deky na spaní, které jsme dostali, přemýšlel jsem, co dál.
Jídlo, které nám pak přinesl syn stařešiny vesnice, bylo opravdu skrovné, a my se během řeči dozvěděli, že poslední měsíc se noc, co noc vracejí a rabují. Ničí úrodu, plení sýpky, dokonce už měli i nějaké mrtvé.
Dobytek a zvířata už téměř všechny ukradli a pro pomoc někam jít je moc daleko.
Když odešel, zadíval jsem se na Tainna, a pak Jonase.
„Nechci být poslem špatných zpráv, ale ti banditi představují hrozbu i pro nás. Pokud se usídlili směrem, kterým jdeme, mohli by nás někde po cestě překvapit, a na to nemáme čas. Já jsem zvyklý nespat i několik nocí. Pojedu se s nimi vypořádat, ať se pak nezdržujeme a máme klid. Navíc… Má čest mi nedovolí nechat to být, když vidím, jaký dopad to má na tuhle osadu,“ promluvil jsem po chvíli a zamyšleně žvýkal kousek suchého masa.
Jonas
V domě hlídače byla velká setnice, a jeden pokoj navíc, který nebyl využívaný. Dozvěděl jsem se, že ho kdysi obývala hlídačova sestra, než se provdala za mládence a nastěhovala se k němu.
A proto, že má na starosti noční hlídání osady, budeme mít dům pro sebe, než se ráno vrátí.
Ukázal nám, co kde je, vytáhl necky, abychom se mohli umýt, a když nám od starší syn donesl jídlo, oba potom společně odešli s přáním dobré noci.
Už jsem chtěl vstát, že se najím, až odstrojím koně, ale ve stejnou chvíli promluvil Siwar.
Znovu jsem se posadil, a zamyslel se.
Je pravda, že nám to může zkomplikovat cestu. Dokážeme se ubránit. Teda já a Siwar. Ale horší je bránit nejen sebe, ale i Tainna a Lorra. Pochyboval jsem, že Lorr bude zase tak odvážný jak minule, a někoho zabije.
„Máš pravdu. Půjdu s tebou. Bude to rychlejší, než kdybys šel sám. A dva koně unesou víc než jeden. Ti banditi určitě něco mají ukryté, možná i něco z toho, co pokradli tady. Ale měli bychom vyrazit dříve než oni, aby se nedostali do osady. Podle toho, co jsem slyšel, tak většinou čekají tak do půlnoci, a pak teprve zaútočí. Je pravda, že před svítáním bývá člověk nejvíc ospalý a mívá nejtvrdší spánek…“
Vstal jsem a připásal jsem si opasek se svými dvěma meči. Přehodil jsem přes sebe krátký tmavý plášť. Přešel jsem k ohništi, vzal jsem hadru do ruky, abych si nespálil ruce, a pak jsem vzal kotlík s vodou a nalil ho do připravených necek. Trošku jsem to schladil studenou, aby se princova prdelka neopařila.
„Měl by ses umýt a jít co nejdříve spát. Lorr ti když tak pomůže,“ ukázal jsem Tainnovi na necky.
„Budeme brzy zpátky,“ ještě jsem se u dveří na moment otočil, ale pak jsem je už zavřel, aby neviděli moje stažené obočí.
Rychle jsem přešel do stodoly, odstrojil jsem princova a Lorrova koně, a pak už se vyhoupl do sedla Magise a vyjel ven, kde už čekal Siwar.
„Tak jedeme, ať jsme brzy zpátky,“ zavrčel jsem.
Už jen ten pocit, to vědomí, co jdu udělat, mi rozproudila v těle krev… Cítil jsem to vzrušení z boje a musel jsem si přiznat, že jsem se už nemohl dočkat.
Lorr
Docela jsem si oddechl, když Siwar řekl, že se půjde s těmi bandity vypořádat hned.
Nevěděli jsme, kolik jich je, a pokud by nás přepadli někde po cestě, netušil jsem, jestli bych dokázal to, co tehdy s těmi strážci. I když jsem měl o oba docela strach, věřil jsem jejich bojovým schopnostem.
Slíbil jsem, že dám na Tainna pozor a popřál jim šťastnou cestu.
Princ už si mezitím stihl vlézt do nachystaných necek, a když se omýval, zjistil jsem, že na něj hledím až nějak moc dlouho.
„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl jsem nakonec a přešel k němu, abych mu mohl omýt záda.
Změny na jeho těle už byly víc než patrné, a já jen doufal, že to stihneme dřív, než se Tainn promění úplně.
Za tu dobu mi víc, než přirostl k srdci. To, co jsem dřív považoval jen za úlet, špásování a provokování, se změnilo v něco víc, hlavně od toho dne, kdy se Tainn přiznal, že nejspíš miluje nás všechny.
Celou dobu jsem ho sledoval, pozoroval, bavil se s ním, učil ho a čím déle to trvalo, tím více se to, co jsem dřív bral jen jako nevinný flirt, změnilo v něco mnohem hlubšího.
Nejspíš jsem se taky zamiloval. Poprvé ve svém životě.
Jen jsem netušil, jestli to bude mít šťastný nebo špatný konec.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem si ani neuvědomil, že drhnu jedno místo pořád dokola, dokud se Tainn nezavrtěl.
„Promiň, jen jsem se zamyslel. Postav se, ať tě můžu pořádně umýt,“ pomohl jsem mu na nohy, a pak začal omývat jeho tělo.
Byl tak krásný, i když se měnil, byl pořád krásný, a já…
Netrvalo dlouho, plátno, kterým jsem Tainna omýval skončilo v neckách, a já ho hladil jen svýma rukama.
Nohy, jeho kulatý zadeček, hruď, krk, dokud jsem se nedostal ke klínu.
„Tainne…“ zašeptal jsem, zvedl k němu oči a vzal do rukou jeho penis, který začal reagovat na mé doteky.
Tainn
Byl jsem rád, že si víc odpočinu.
I když jsem to nechtěl dávat najevo hlavně proto, abychom se nezdržovali, bolest z přeměny si na mém těle vybírala svou daň. Byl jsem unavený, vyčerpaný, a tak Siwarův návrh, že zůstaneme v osadě až do rána a pořádně si odpočineme, jsem přijal více než s radostí.
Něco málo jsem snědl z toho, co nám bylo přineseno, a než se Jonas a Siwar rozloučili, už jsem seděl v neckách.
Doufal jsem, že se vrátí v pořádku, že nenarazí na problémy, ale věřil jsem Siwarovi, a taky jsem věděl, co Jonas dokáže. Povzdechl jsem si, když se mi vybavila jeho tvář. Od onoho dne se mezi námi už nic nestalo. Ano, choval se ke mně pořád stejně jako dřív, nenaznamenal jsem žádnou nenávist nebo zlobu, ale do vztahu to taky mělo daleko.
Možná se prostě nechtěl dělit? Vadilo mu to? Nejspíš ano, ale…
Já si prostě nedokázal pomoct. Snažil jsem se Lorra i Siwara vytěsnit, snažil jsem se v nich vidět jen doprovod, ale čím víc jsem je poznával, tím víc mě mé srdce zrazovalo.
Přesto jsem ale toužil i po Jonasově náruči. Byl jsem mnou nejdéle, věděl o mě první poslední, byl můj první… i když Quiryn tvrdil opak. Nebyl to on, ale Jonas. Tak jsem to prostě bral.
Povzdechl jsem si a úplně zapomněl na Lorra, který se najednou sám připomněl.
Jeho doteky byly… tak příjemné.
Ani jsem si neuvědomil, kdy plátno vyměnil za ruce, a kdy mě postavil na nohy.
Dech se mi zkracoval, něco jiného se zvětšovalo, a když pak na mě Lorr pohlédl a vzal do ruky můj penis, nedokázal jsem v sobě zadržet vzdech.
„Lorre…“ zašeptal jsem stejně jako on, dotkl se jeho paží a naznačil mu, aby si stoupl.
Jeho oči a rty byly tak blízko, jeho dech mě zahřál na tváři, jeho ruce dole rozechvívaly mé tělo.
„Lorre…“ zasténal jsem hlasitěji a vzápětí mě umlčely jeho rty, když se přitiskl na ty mé.
Jonas
Chvíli trvalo, než jsme se dostali hlouběji do lesa. Mířili jsme směrem, kde by podle osadníků měli mít své doupě. Několik skal, uprostřed nich by měli mít své tábořiště.
A jak jsem předpokládal, začalo i pršet. Déšť nebyl nějak prudký. Spíš vytrvale mrholilo, a bylo to docela nepříjemné. Na druhou stranu nám to pomohlo se skrývat. A také jsme měli další výhodu.
Banditi nepočítali s tím, že by je přišel někdo navštívit.
Koně jsme přivázali pod jedním převisem, aby na ně nepršelo, a dost daleko od jejich tábořiště, aby nás neprozradili.
Opatrně jsme se přesunuli blíž, tam kde jsme zahlédli hořet ohně.
K našemu štěstí, byl kolem nich les docela hustý, a protože pršelo, bylo nebe zatažené, nesvítil ani měsíc, a my tak měli i výhodu skoro dokonalé tmy. Zvlášť v těchto místech mezi skalami.
Osadníci nevěděli, kolik jich přesně je. Museli jsme počítat s tím, že vždycky nechali při svých nájezdech někoho na místě, aby hlídal. A proto jsme nejprve opatrně celé jejich tábořiště obešli, zkontrolovali, jak co mají postavené, kde se právě kdo nachází, a kolik jich přibližně je.
Početně měli převahu víc než větší. A tak bylo potřeba snížit ten jejich počet.
Rozdělili jsme se, každý jsme šli na jinou stranu, a ve chvíli, kdy už nešlo o drobný vytrvalý déšť, kdy se to změnilo v bouřku a uhodil první blesk, udeřili jsme i my.
Každého, kdo se jen trochu vzdálil od ostatních, jsme umlčeli tak tiše, jak jen to šlo.
Moje krev se znovu dostala do varu, jako tenkrát při boji se strážci. Jen tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem nebránil prince, ale šlo doslova o vzrušení z lovu.
Tak jako kdysi, když jsem byl ještě u stráže a čistili jsme lesy kolem království od loupeživých banditů…
Byl jsem promočený až na kůži, ale vůbec jsem to nevnímal. Můj plášť jsem po chvíli ze sebe serval a odhodil. Byl promočený, těžký a ztěžoval mi pohyby. Byl jsem unavený, ale k přímému boji zatím ještě nedošlo.
Počkali jsme už jen chvíli, kdy se ti, co zůstali u hlavního ohně, začali ukládat ke spánku, aniž by si uvědomili, že jim pár mužů chybí…
Lorr
Nikdy by mě nenapadlo, že se téhle chvíle dočkám.
Když mě Tainn zvedl a zasténal, myslel jsem, že se zblázním jen z toho, a cítil jsem, jak mě začínají tlačit kalhoty, a to se mě ještě pořádně ani nedotkl.
A když pak zasténal znovu, byla to pro mě poslední kapka.
Umlčel jsem ho svými rty a tentokrát já vzdechl do jeho úst, když jsem ho ochutnal.
Už jsem docela i chápal, proč se Jonas nechce dělit, a proč mu tak propadl.
Cítil jsem, jak se Tainnovo tělo chvěje, jak vychází vstříc mé ruce, jak mi zatíná nehty do paží.
„Chci se s tebou milovat, Tainne,“ zachraptěl jsem, když se naše rty od sebe odtrhly, a zadíval se mu do očí.
Když jsem neviděl ani náznak protestů, podchytil jsem ho pod zadečkem, vyhoupl si ho do klína a přenesl do postele ve světnici, kterou nám dal hlídač na spaní.
„Tainne…“ zachraptěl jsem znovu, když jsem si nad něj klekl, viděl, jak se mu zvedá hruď, jak se jeho oči lesknou, jak si jazykem vlhčí pootevřené rty.
Na ty jsem se taky hned vrhl a zároveň začal rukama opět hladit jeho tělo. Ruce jsem brzy vyměnil za rty a jazyk a začal se sunout po jeho těle níž.
Jakmile jsem přejel po jeho změněné kůži na moment ztuhl, ale já ho ujistil, že je všechno v pořádku.
Když jsem se dostal až k jeho klínu, olízl jsem celou jeho délku a přivřel oči, když jsem zaslechl zasténání, a pak posunul ještě níž, abych mohl navlhčit jeho dírku.
Tainn
Bylo to tak jiné, než když se mě dotýkal Jonas.
Bylo to rychlejší, žádostivější, cítil jsem, jak mě pohlcuje touha, jak si přeji, aby se mě Lorr víc a víc dotýkal, aby se se mnou spojil.
Na malý moment jsem zapřemýšlel, jestli to nezastavit.
Když mu to dovolím, mohl bych o Jonase přijít úplně. Doteď si to ani jeden z nás moc nepřipouštěl, ale jakmile se s Lorrem spojím, už to nevrátím zpátky.
Ale nakonec jsem to nedokázal. Nedokázal jsem Lorra zastavit. Chtěl jsem to. Chtěl jsem jeho. A nebral jsem to jako náhradu za Jonase. Prostě jsem Lorrovi teď věnoval třetinu svého srdce, tak jako jsem ji dal Jonasovi.
Pokud mě po tomhle bude Jonas nenávidět, nejspíš si to zasloužím.
„Lorre!“ vykřikl jsem a vzepjal se v zádech, když jsem jeho jazyk ucítil tam dole, a tím se mi i všechno ostatní vykouřilo z hlavy.
Své steny jsem už nedokázal udržet, stejně jako svou touhu. Propínal jsem se proti němu, zvláště, když pak do mě strčil napřed jeden, a pak druhý prst a poškádlil to místečko uvnitř.
Už chybělo málo, ale já si všiml, že je Lorr pořád oblečený, a tak jsem ho zastavil, vytáhl nad sebe, a pak převrátil na záda.
„Není to fér…“ zašeptal jsem do jeho rtů a začal ho trochu neobratně svlékat, jak jsem spěchal.
Když byl konečně nahý a naše rty se znovu spojily, otřel jsem se o jeho tělo, vnímal jeho horkou kůži i velikost a tvrdost.
Nebyl tak veliký jako Jonas, ale o něco delší a mě znovu překvapilo, jaké můžou být mezi nimi rozdíly.
„Lorre… já…“ zasténal jsem a prohnul se v zádech, když se naše penisy o sebe otřely, a já cítil, že už nemám daleko k tomu, abych dosáhl toho krásného stavu.
Srdce mi tlouklo jako zběsilé, zároveň jsem vnímal to Lorrovo, díval se do jeho tváře stažené vzrušením a do jeho očí, ve kterých se zračila touha, touha po mě, a to mě zahřálo víc než co jiného.
Byl jsem zrůda, a přesto mě ani jeden z nich ještě neodkopl.
Mírně jsem se zvedl a pohledem upřeným do Lorrových očí jsem se sám proti němu nastavil.
„Lorre… miluju tě!“ vykřikl jsem nahlas, když jsem zatlačil, a pak ho na jeden příraz do sebe celého nasunul.
Jonas
Bouře skoro utichala. Blesky a hromy byly už jen občasné, s větším odstupem, a pomalu se ztišovaly, jak bouře odcházela dál na východ.
Stáli jsme se Siwarem u hlavního ohniště a rozhlíželi jsme se kolem sebe. Naslouchali jsme, jestli se přeci jen ještě někdo neobjeví, jestli se třeba někdo někde neskrývá…
Má krev už doslova vřela, i když mě déšť chladil, stejně jako zcela promočené oblečení.
Prudce jsem oddechoval, na několika místech jsem krvácel, ale naštěstí to nebylo nic vážného, a nic, co by mi bránilo v další cestě.
„Sedni si, ošetřím tě,“ potáhl mě Siwar za loket dolů, abych se usadil na velkém kmeni, který tu používali místo lavičky.
Ale já se mu vyškubnul. Nedokázal bych teď v klidu sedět. Ne, když jsem byl toho plný, doslova na rozervání…
Nemohl jsem…
Chvíli jsem ještě chodil tam a zpátky, než jsem se konečně zastavil, a Siwar mě mohl prohlédnout. Ale i tak jsem si nesedl. Nemohl jsem. Nešlo to.
Když ze mě stáhl rozervanou halenu a ošetřil mě, byl jsem už o trošku klidnější. Když skončil, popadl jsem čutoru s pálenkou, kterou tady banditi měli, a pořádně jsem se napil, až mi to skoro sežehlo hrdlo. Ale pomohlo mi to vrátit se zpátky aspoň trochu.
„Prohlédneme jejich skrýš. Co budeme moct, pobereme s sebou. Viděl jsem tak ukryté čtyři koně. Naložíme, co půjde a vezmeme to do osady. Pro zbytek si pak už půjdou sami, pokud budou mít odvahu,“ zachraptěl jsem, jak jsem pořád nemohl popadnout dech z té pálenky.
Zamířil jsem do jejich skrýše. Byla to velká jeskyně v jedné ze skal, kde byli schovaní i koně.
Prošel jsem jejich věci, našel jednu tuniku, která mi byla, a hned jsem si ji oblékl.
Teď jsem se konečně mohl kolem sebe pořádně rozhlédnout.
Bylo toho tu opravdu hodně. A nejen z té jedné osady. Ale pokud to osadníci dobře použijí, mohli by požádat a zaplatit ochranu vesnice, aby už nikdy neměli problémy s loupeživými nájezdy.
Ale hlavně… už se nebudou muset bát, a nebudou hlady.
Lorr
Přišlo mi to jako sen.
Když jsem Tainna tehdy viděl v té zahradě, jak si užívá s pacholkem, mohl jsem na něm oči nechat a představoval si, jaké by to bylo, kdybych místo pacholka byl já.
Teď jsem to prožíval a mnohem víc a intenzivněji.
Skoro jsem zařval, když se na mě Tainn najednou nasunul a já ucítil jeho teplo i to, jak mě v sobě pevně svírá. Myslel jsem, že se udělám jen z toho.
„Tainne…“ zavrčel jsem, a pak ho potáhl níž, lehce ho kousl do rtu, a pak se jazykem vecpal do jeho úst.
Zároveň jsem ho pevně chytl za boky a pomalu začal přirážet.
Můj dech se zkracoval, srdce doslova bláznilo a mé steny se mísily s těmi Tainnovými.
Byl tak krásný, když se narovnal do sedu a začal na mě sám nasedávat.
Prsty jsem trápil jeho bradavky, občas ho plesknul po tom jeho dokonalém zadečku nebo v ruce sevřel jeho penis.
Byl tak sexy a nejspíš si to ani neuvědomoval.
Když jsem cítil, jak to na mě jde, víc jsem si ho podchytil, aby mi nevyklouzl a poslední přírazy si už určoval podle sebe.
Přesto jsem z Tainna nespouštěl oči. Díval jsem se na něj, jak to prožívá, vnímal, které otření mu dělá nejlépe, a podle toho sladil své pohyby, abych mohl dopřát co největší potěšení i jemu.
Jeho nehty mi drásaly kůži na hrudi, ale mírná bolest jen umocňovala tu slast, která přicházela závratnou rychlostí.
Jen z posledních sil jsem chytl Tainnův penis, aby měl z toho dvojí potěšení a za posledních pár přírazů ho několikrát protáhl v ruce.
„Taky tě miluju, Tainne,“ zachraptěl jsem mu do ucha, když se na mě svalil potom, co nás oba pustila ta největší křeč, a teď už jsme jen rozdýchávali to příjemné s tím spojené.
Když zvedl hlavu a usmál se, byl to pro mě ten největší dar.
„Vyspi se. Potřebuješ to,“ opětoval jsem mu úsměv, ještě naposledy ho políbil, a pak už ho nechal, ať si na mě pohodlně ustele.
Sám jsem byl dost unavený, a tak, sotva jsem přes nás přehodil deku, abych nás trochu zakryl, už jsem nevěděl o světě.
Jonas
Chvíli trvalo, než jsme naložili věci na koně, a mohli jsme vyrazit.
Ta práce navíc byla pro mne požehnáním, protože jsem se za tu dobu docela uklidnil.
Při tom všem jsem ale pozoroval i Siwara. Nevypadal, že by ho to nějak moc vyčerpalo. Ale i on měl drobnější zranění. Ne sice tolik, jako já, ale nějaké oděrky to byly.
Když jsem mu je chtěl ošetřit, odstrčil mě od sebe, že to není potřeba. Prý, než dojedeme zpátky do osady, nebude o nich vědět.
Cesta zpátky nám trvala o trochu déle. Jednak bylo všude mokro a museli jsme jet o něco pomaleji kvůli koním, a taky jsme vedli další čtyři s nákladem, což nás zpomalovalo. Dva z koní měli na sobě náklad jídla, které jsme tam našli, a bylo škoda ho nechat tam shnít. Zbytek byly zbraně, něco málo oblečení a hlavně cennosti, které banditi nakradli. Ale i tak jsme nepobrali všechno.
Když jsme konečně dorazili do osady, byl jsem znovu promočený až na kost, protože déšť byl sice slabší, ale neustával. Vypadalo to, že bude pršet minimálně do rána.
V osadě jsme hned u brány narazili na hlídače. Byl překvapený, ale nadšený z toho, že jsme se vrátili, a navíc s dobrou zprávou. Hned běžel pro starší, která snad v rekordním čase byla u nás.
A během chvíle i pár dalších lidí, kteří se zřejmě dozvěděli o naší výpravě, a viděli náš příjezd.
Všichni nám děkovali. Někteří z nich se chtěli hned rozjet do tábořiště lupičů, ale Siwar jejich nadšení zabrzdil s tím, že teď je to nebezpečné, ať počkají do rána.
Převzali si od nás koně banditů, aby složili náklad, a už plánovali, kdo pojede do kopců pro další věci.
Byl jsem rád, že jsme jim mohli pomoct. Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit. A hlavně… Moje myšlenka na to, že odejdu od prince, byla čím dál blíž k tomu, že to opravdu udělám.
O naše koně se postaral hlídač, abychom si mohli odpočinout, a tak, když jsme se konečně dostali od osadníků, zamířil jsme do hlídačova domu, abychom se umyli a také si odpočinuli.
Když jsme vstoupili dovnitř, oheň v krbu pořád hořel, ale bylo potřeba přiložit. Siwar se toho hned chytil, a také dal hřát vodu na mytí.
Já jsem se rozhlédl kolem sebe, a když jsem uviděl princovo oblečení rozházené po zemi, sevřel se mi hrudník pod zvláštním pocitem…
Vyšel jsem ze setnice a zamířil rovnou do pokoje, který nám hlídač přenechal na přespání. Otevřel jsem nedovřené dveře, a neschopen slova se díval na Tainna a Lorra, jak spolu spí v jedné posteli.
Ne, to by tak nevadilo. Ale ta všudypřítomná vůně, to, jak princ ležel na Lorrovi a on ho jednou rukou objímal, jejich spokojené úsměvy, které jim nezmizely ani ve spánku…
Nechal jsem je spát, a potichu zase přivřel dveře.
„Vyspím se u koní,“ zabručel jsem, když jsem prošel kolem setnice, kde si Siwar právě svlékal mokré oblečení, aby se mohl konečně pořádně prohlédnout.
Nečekal jsem na jeho odpověď, a zamířil rovnou do stodoly. Plácnul jsem sebou na hromadu sena, zkřížil jsem ruce na prsou a jen zíral do tmy…
Nedokázal jsem teď usnout, i když jsem byl opravdu hodně unavený. Nedokázal jsem strávit ten nový pocit. Nevěděl jsem, co s tím…
Tainn
Nejspíš mě probudil hluk z venku.
Nebo mi bylo možná až příliš teplo.
Zavrtěl jsem se a v tu chvíli si uvědomil, kde a s kým jsem. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na spícího Lorra.
Jeho tvář byla uvolněná a krásná. Vypadal spokojeně a já se cítil… příjemně. Pocit, že za tohle můžu já.
Opatrně jsem z něj slezl, abych ho nevzbudil, políbil ho na rty, přehodil přes sebe plášť a přešel do setnice, protože jsem se potřeboval vyprázdnit, a taky opláchnout.
Ve chvíli, kdy jsem u krbu viděl ležet Siwara mi došlo, že jsem na jednu věc zapomněl.
„Jonas?“ zeptal jsem se mírně přiškrceným hlasem.
„Odešel si lehnout ven. Dej mu čas, Tainne. Stráví to, ale není to pro něj lehké,“ kývl jsem, polknul knedlík v krku, a to krásné ráno trochu zakalily mraky s vědomím, že se mě teď Jonas možná bude stranit.
Zašel jsem se vyprázdnit, pořádně jsem se opláchl, i když voda už byla studená, ale aspoň mě to probralo, oblékl jsem se do čistých věcí, které Siwar s Jonasem našli u banditů, a i když hodně z toho přenechali osadníkům, něco málo si sami i vzali, a pak vyšel ven.
Jonase jsem našel ležet na seně a mírně se mi stáhl žaludek, když jsem ho tak viděl.
Sedl jsem si vedle něj a dotkl se ovázané paže.
„Zlobíš se na mě?“ zašeptal jsem po chvíli a zvedl k němu oči.
Jonas
Dlouho jsem přemýšlel. Dlouho jsem se snažil uspořádat myšlenky, a vyvodit z toho nějaký smysluplný závěr. Ale moc se mi nevedlo.
Dokonce jsem si v jednu chvíli vzpomněl i na Quiryna. Na to, že měl vlastně pravdu.
Jaká je na světě spravedlnost, když jeden může a druhý ne?
Čím to je?
To, co cítím, je stejné, co tenkrát cítil Tainn, když se od Lorra dozvěděl, co se stalo ve městě?
Jak se teď cítí Lorr, když udělal to samé, za co mě vlastně odsuzoval?
Jo, je tu jeden malý rozdíl.
Já to udělal, i když jsem toho kluka nemiloval. Potřeboval jsem se uklidnit, a tohle bylo lepší než někoho zabít, nebo mu ublížit jen proto, že se právě ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Kluk, který za svůj život držel v ruce jen jedinou zbraň, a to byly vidle, kterými přehazoval seno.
Tainn nám jasně řekl, co k nám cítí. Ale i přesto mi to svírá hrudník. Myslel jsem… Myslel jsem si…
Vlastně ani nevím, co jsem si myslel. Vždyť by to stejně bylo pořád jen princi a jeho sluhovi.
Každý máme svou pravdu, každý se svůj čin snažíme nějak omluvit, vysvětlit těm druhým…
Nakonec se mi přeci jen na chvíli podařilo usnout. Dokonce na mě stihly uschnout i věci, které jsem si ani nesvlékl, jak jsem byl rozhozený.
Ale tady na seně, u koní, bylo teplo, a kromě toho, že jsem byl špinavý a smrděl jsem potem, byl jsem na tom docela dobře.
Probral mě až teprve šramot, když někdo otvíral dveře. Ani jsem nemusel otvírat oči, už podle vůně, podle jeho kroků, které znám tak dobře, jsem poznal, že je to Tainn.
Když si ke mně přisedl a promluvil, znovu se mi vybavil ten pohled na něho a na Lorra…
Chvilku jsem si dal na čas, než jsem otevřel oči a podíval se na něho.
Musel jsem, jinak bych řekl první, co mi na mysl přišlo, a to by se mu nelíbilo. Nechtěl jsem mu ubližovat. A ne teď, když potřeboval být v klidu a co nejdříve se dostat k vodopádům.
„Proč bych se měl na tebe zlobit?“ pohladil jsem ho po tváři, a dokonce se mi podařilo i usmát.
„Jasně jsi nám řekl, jak to cítíš. Takže se nemám proč zlobit.“
Posadil jsem se, políbil jsem ho na čelo, a pak jsem vstal. Pomohl jsem i princi na nohy a pak ho vystrkal ze stodoly.
„Musím se umýt. Nechat se ošetřit. Siwar má opravdu kouzelné ruce,“ potáhl jsem rukáv tuniky a podíval se na obvaz.
„Najíme se a pak vyrazíme. Takže bychom se měli připravit, ať můžeme odjet co nejdříve,“ potlačil jsem ho směrem k domu.
Nechtělo se mi rozebírat nic. Nemluvit o ničem z toho, co teď cítím, co jsem cítil v noci, když jsem se vrátil. Nechtěl jsem. Je to můj boj, a přílišná slova, přílišný zájem, by to jen mohl zhoršit.
Tainn
Cítil jsem, že je něco jinak.
I když se Jonas usmál, i když řekl, že se nezlobí, i když mě políbil na čelo, necítil jsem z toho upřímnost.
Ale tentokrát… tentokrát jsem se nechtěl nechat jen tak odbít.
Na prahu dveří jsem zaryl paty do země a obrátil se k Jonasovi. Svou dlaň jsem položil na jeho tvář a zadíval se mu do očí.
„Omlouvám se. Máš právo se zlobit,“ zašeptal jsem, „já ti ublížil. Odsoudil jsem tě za něco, co jsem teď sám udělal. Nemám ti co vyčítat a omlouvám se za to, co jsem řekl. Quiryn měl pravdu. Jsem sobec a nezasloužím si tě. Ale věř, že i když mě opustíš, i když mě začneš nenávidět, nikdy tě ze svého srdce nepustím. Budeš v něm mít pořád své místo. Chtěl bych to jinak, Jonasi. Věř mi, že bych moc chtěl, abys tam byl jen ty sám. Ale nedokážu to. Neumím to vysvětlit, ale nedokážu to. Svou lásku bych rád mezi vás tři rozdělil rovným dílem. Ale jen pokud ji sami přijmete. Nic ti vnucovat nechci, a pokud se rozhodneš odejít, pochopím to. Už nejsi můj sluha, Jonasi. Jsi svobodný muž, kterého miluju. A pokud si to budeš přát, nechám tě jít, i když to bude moc bolet.“
Bolelo to. Ta slova moc bolela. Ale chtěl jsem to pro Jonase udělat.
Věděl jsem, že pokud mě opustí, jen těžko se z toho budu vzpamatovávat, ale nemohl jsem Jonase ničím svázat.
Nechtěl jsem ho k sobě násilím poutat.
Stoupl jsem si na špičky, a po krátkém zaváhání se přitiskl na jeho rty.
Polibek to byl jemný, plný toho, co jsem nedokázal vyslovit, plný toho, co jsem cítil.
„Miluju tě, Jonasi. A mrzí mě, že ti způsobuju bolest a trápení,“ zašeptal jsem, pak ho pustil a vydal se směrem k domu, abychom se mohli připravit na cestu, a abych uklidnil své rozbouřené srdce.
Jonas
Díval jsem se do princových očí a věděl jsem, že mluví pravdu.
Od toho dne, kdy na něho Quiryn zaútočil, se tolik změnil. Kdyby se to tehdy nestalo, možná by teď neřekl nic a bral by to jako samozřejmost. Jako něco, co přišlo, a prostě to tak musí být a my se s tím musíme smířit, protože to je správné.
Ale viděl jsem na něm, že teď je to jinak. Že teď nemyslí jen na sebe, ale na nás ostatní.
Ale přesto to nepřebilo ten pocit, s kterým se potýkám už od noci. A zvlášť teď, když jsem vešel do domu a viděl projít skoro nahého Lorra do setnice, aby se opláchl a oblékl.
Popadl jsem Tainna za loket a přirazil ho ke stěně dřív, než stihl vejít dovnitř i on.
Zapřel jsem se rukama vedle jeho hlavy, naklonil se k němu a chvíli se mu díval do očí a bojoval s touhou, ho hned tady chytnout a ukázat mu, co k němu cítím.
„Možná budu sobec teď já, ale v tuhle chvíli je mi jedno, jak to cítíš. Svobodným pánem se můžu stát až ve chvíli, kdy mi ten titul udělí král. Do té doby zůstávám ve tvých službách, princi. Ale věř, že to, co jsem ti řekl, myslím naprosto vážně. Věnoval jsem ti nejlepší léta, jen proto, že to chtěl král. Udělal jsem to proto, že jsem se nemohl protivit jeho vůli, pokud jsem chtěl přežít. Z nějakého důvodu si vybral pro tenhle úkol právě mně. Proč? To netuším. Ale ať už to bylo za jakéhokoliv důvodu, ať už jsem ti šel sloužit z povinnosti a strachu o svůj život, zamiloval jsem si tě. Zamiloval jsem se do tebe, a nemůžeš se divit, že se mi teď těžko chápe, když se chceš o tenhle pocit dělit s dalšími dvěma muži, byť za to stojí. A opravdu stojí, to mi věř. Je to pocit, že o tebe přicházím, i když ty to vidíš jinak. Pocit, že nejsi pro mne. Že nejsi jen můj. Projevil jsem ti své city, řekl jsem ti, že tě miluji, a tys mi řekl to samé. A pak se dozvídám, že nejsem jediný… Víš… Není to něco, na co se dá jen tak lehko kývnout a říct, dobře, v pohodě, jedeme dál. Budu tvůj sluha, dokud se nevrátíme do zámku. Po dnešní výpravě, i potom, co jsem se střetl se strážci z města, jsem si uvědomil, jak mi ten život chybí. Nejsem stavěný na to, abych byl do konce života sluha. Pokud stále nebudeš proti, po návratu požádej krále, aby mi udělil volnost a titul svobodného pána. Pokud nebudeš chtít, podvolím se příkazu a zůstanu na zámku. Já ho o to požádám, už jsem se tak rozhodl, ale všechno bude záležet na tobě, princi. Král svolí jedině s tím, že to budeš chtít i ty.“
Na moment jsem zavřel oči, a opřel se čelem o princovo rameno. Bolelo to, věděl jsem, že to bude trápit i jeho. Nechtěl jsem to udělat. Ne teď. Chtěl jsem s tím počkat až na návrat do zámku. Ale po jeho slovech jsem se rozhodl, že to už déle skrývat nebudu.
„Miluji tě, Tainne, a pořád budu, ať už budu s tebou, nebo někde ve světě. Už jsem ti to několikrát řekl, a na tom si stojím, i když ti to nebudu opakovat každé ráno po probuzení,“ zvedl jsem konečně hlavu.
Chytl jsem prince pod bradou a přitiskl jsem své rty na jeho. Políbil jsem ho s tím, co jsem ve svém srdci měl.
„Musíme se jít nachystat,“ konečně jsem odstoupil, když jsem ho přestal líbat, a pak už jsem zamířil do setnice, abych se mohl svléknout z toho špinavého oblečení, na kterém byla ještě krev jak moje, tak i těch banditů, co teď hnili tam v lese.
Tainn
Měl jsem si už dávno uvědomit, co Jonas cítí.
Bylo mi to tak líto, zvláště po jeho slovech, kdy řekl, že mi věnoval nejlepší léta svého života.
Věděl jsem, že mi to nebude nikdy vyčítat, ale věděl jsem, že toho částečně i lituje.
A byl rozhodnutý, i přesto, jak moc to bolelo už teď, byl jsem rozhodnutý mu tu volnost dopřát.
Zasloužil si ji.
A co se týkalo té druhé věci…
Tohle je taky nejspíš věc, kterou každý cítí jinak. Lorrovi to nějak nevadilo, vypadalo to, že je spokojený s tím, jak to je. Siwar se k tomu nijak nevyjadřoval, ani se mi nezdálo, že by se chtěl ke mně hlásit více, i když to nezměnilo nic na mých citech k němu, a Jonas to zase bral tak, že jsem měl patřit jen jemu.
Nejspíš ano. Byl první, první, komu jsem ta slova řekl.
Povzdechl jsem si, a ještě chvilku zůstat stát, i když už dávno odešel.
Rty mě brněly po jeho polibku, v uších mi pořád zněla jeho poslední slova.
Věděl jsem, že mu musím nechat víc času, ale…
Po jeho slovech mi došla další věc. Další, kterou musím vyřešit, dokud je čas.
I když o tom ani jeden z nás nemluvil, i když jsem se choval, jakoby tohle byl jen nějaký výlet, i když všichni předpokládali, že to dopadne dobře, uvnitř sebe jsem to tak necítil.
Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř.
Siwar právě ošetřoval Jonase, Lorr se oblékal, a když jsem je tak spolu viděl, věděl jsem, že nikdy litovat nebudu.
„Tainne!“ vykročil ke mně Lorr, ale pak se zarazil, když jsem zavrtěl hlavou.
„Potřebuju vám něco říct. Víc než kdy jindy. Uvědomil jsem si během Jonasovy řeči spoustu věcí. A omlouvám se. Jsem sobec, v tom měl Quiryn pravdu. Svázal jsem vás k sobě, aniž bych se vás na něco ptal. Ale… nikdy nebudu litovat dne, kdy jsem vás potkal. I když jste si to takhle nejspíš nepředstavovali, i když jsem vás nejspíš několikrát rozzlobil a způsobil vám potíže, i když vám to neulehčuju, prosím vás o jednu věc. Ne, jako princ, ale jako váš… přítel. Nic si nevyčítejte. Nic nevyčítejte ani sobě navzájem. Udělal jsem špatná rozhodnutí, řekl jsem věci, které nevezmu zpět, vyslovil slova, která ublížily. Teď už to vím, ale… Myslím, že už nebudu mít čas to napravit. Důvod, proč tu teď stojím je ten, že chci napsat otci dopis, který vás zprostí jakékoliv zodpovědnosti za mou… smrt a nechá vám volnost, stejně jako tobě, Jonasi. I když o tom ani jeden z nás nemluví, i když se chováme a tváříme, že je to dobré, tak není. Cítím to… uvnitř sebe… že tu cestu nezvládnu. I kdyby… i kdybychom jeli bez přestávky, nestihneme dojet k vodopádům včas. Vím, že si to, Siware, uvědomuješ stejně dobře jako já, ale… mám poslední sobecké přání. Chci s vámi zůstat až do posledního svého dechu. Pokud budete chtít,“ usmál jsem se i přes slzy, které mi vstoupily do očí, a pak se obrátil ke dveřím. „Najezte se a odpočiňte si. Zajdu za starší pro něco, čím bych mohl otci napsat vzkaz.“
S těmi slovy jsem vyšel zase ven a na chvilku se opřel o zavřené dveře, abych uklidnil prudce bušící srdce.
Jonas
Nevím, jak to brali ostatní, ale ve mně to začínalo vařit. A to doslova.
Vyškubnul jsem Siwarovi plátno z ruky, zauzloval jsem si ho kolem paže, jak to jen šlo, a pak jsem na sebe rychle hodil oblečení, posbíral si své věci, a vyrazil z domu ven.
Zarazil jsem se, když jsem uviděl prince stát u dveří, a málem vpadl dovnitř, když jsem otevřel.
Vytáhl jsem ho na nohy, a pak jsem odstoupil o krok, abych na něho dobře viděl.
Bylo mi v tuhle chvíli jedno, že brečí. Bylo mi to po jeho slovech opravdu jedno.
„Už nikdy! Už nikdy neříkej, že to špatně dopadne, Tainne! Je to, jako bys to vzdal, aniž by ses o cokoliv pokusil! Bereš nám tu naději! Nedělej to! Říkáš, jak nás miluješ, a pak přijdeš s tímhle! Nikdo neřekl, že od tebe odejde! Ani jeden z nás tří. Všichni jsme tu proto, abychom tě dovedli k vodopádům a zbavili kletby!“ na moment jsem si ho k sobě přitáhl a hodil jsem mu přes ramena plášť, který skryl odhalené části jeho těla.
„A už nikdy neříkej, že si nemáme navzájem nic vyčítat! Zase se snažíš řídit naše rozhodnutí, princi! Znovu to děláš! Každý se s tím popere, jak umí, ale kromě toho, co se stalo ve městě, nevšiml jsem si, že bysme si kvůli tobě vjeli do vlasů, ty snad ano?! Dívej se, Tainne. Měj oči otevřené a dívej se kolem sebe! A pořádně! A už nikdy nechci slyšet nic takového, jak si řekl před chvílí! Rozumíš!“
Po těch slovech, za které by mi král nechal okamžitě setnou hlavu, už jen proto, že jsem si dovolil křičet na prince, jsem se otočil a šel do stodoly.
„A o jedno tě prosím! Nechci už nic dál rozebírat! Chci se odsud konečně dostat, abychom dojeli včas k vodopádům. Takže psaní nějakých listů by nás jen zbytečně zdržovalo! Všichni už jsou připraveni na cestu! Jdu osedlat koně, budu čekat u stodoly!“
Když jsem vešel do stodoly, Magis ke mně otočil svou krásnou hlavu a pak si odfrknul, jako by tím chtěl říct, že jsem pitomec.
„Já vím, Magisi. Já vím…“ poplácal jsem po hřbetě, a pak už se pustil do práce.
Tainn
Povzdechl jsem si a otřel si slzy.
Proč vždycky Jonas musí tak vyjet?
Tím, aby si nic nevyčítali, jsem myslel mou smrt. To, že se dokážou srovnat s tím, co k nim cítím, jsem už tak nějak pochopil. Teda až na Jonase, u kterého jsem si nebyl jistý.
A nesnažil jsem se řídit jejich rozhodnutí. Jen jsem jim chtěl říct, co jsem cítil.
Jonas to nechtěl slyšet, ale před smrtí by nikdo neměl zavírat oči.
Zadíval jsem se na nebe, které vypadalo, že bude dnes jasné.
No, aspoň něco.
Urovnal jsem na sobě plášť a vešel zpátky do domu, abych posbíral své věci.
„Máme vyrazit,“ zabručel jsem jen na ty dva, hodil si vak na záda, a pak zase vyšel ven a zamířil do stodoly.
Za tu dobu už jsem se naučil sedlat Bardase pořádně a sám, takže jsem to teď udělal, a pak ho chytl za uzdu, abych ho vyvedl ven.
Když jsem procházel kolem Magise, drcnul do mě čumákem a zafrkal.
Usmál jsem se na něj, pohladil ho, a pak se zadíval na Jonase.
I když mu od starostí přibyly vrásky a vlasy na spáncích zbělely, pořád byl krásný. I když se na mě zlobil, i když na mě křičel, pořád byl krásný a já věděl, že mu odpustím snad všechno, i když jsem se teď bál mu cokoliv říct.
Místo toho jsem se k němu nahnul pohladil ho po tváři, prstem přejel po rtech, a pak se zase odtáhl.
Smutně jsem se usmál, a pak už se otočil a s povzdechem vyvedl Bardase ven.
Tolik bych toho chtěl Jonasovi říct, tolik jsem toho měl na srdci.
Jenže měl jsem dojem, že cokoliv řeknu, je špatně.
Odvedl jsem Bardase k pojítku za stodolou, a sám si sedl do trávy, abych počkal na ostatní. Přehodil jsem si vlasy dopředu a z vaku vytáhl hřeben.
Budu se muset naučit tohle sám. Až mě Jonas opustí, nikdo jiný to dělat nebude.