Jonas
Usnuli jsme někdy hodně pozdě v noci. Teda, princ odpadl, hned potom, co se udělal.
Byl úplně vyčerpaný, ale v jeho tváři se zračila spokojenost. Dokonce se ze spánku i usmíval.
Hladil jsem ho po zádech, a díval se přitom do ohně. Přemýšlel jsem nad spoustou věcí.
Jedna z nich byla hodně rozporu plná.
Varianta, že se princ uzdraví, že zastavíme kletbu a vrátíme se do zámku, byla hezká. Chtěl jsem to pro něj. Chtěl jsem, aby byl zase šťastný.
Ale v momentě, kdy se vrátíme na zámek, budeme zase jen princ a sluha. Jak budu moct předstoupit před krále a říct mu, že miluji jeho syna?
Úplně nemyslitelné, pokud si chci ušetřit život a mít hlavu stále na krku.
A při tom všem přemýšlení jsem nakonec usnul i já, a ani mi nedošlo, že bych nás mohl přikrýt.
Ráno jsem se vzbudil chladem, i když na mě princ spal. Jen jsem natáhl ruku ke dřevu a přihodil ho do skomírajícího ohně, aby se víc rozhořel.
A v té chvíli se probudil i Tainn.
Usmál jsem se, když se otřepal zimou, a chtěl jsem ho k sobě víc přitáhnout a zakrýt, ale on hned vyskočil na nohy s tím, že se musí upravit.
I já už zaslechl ržání koní, kteří cítili blížící se odpočinek.
Políbil jsem prince, popřál mu dobré ráno, a pak se taky ohlédl po svých věcech.
Oblékl jsem si jen kalhoty, když se vynořili ti dva. Jen co seskočili z koně, došel jsem k nim, abych je odstrojil a oni dva si mohli odpočinout. I když by bylo dobré vyrazit co nejdříve, jejich koně si taky potřebovali odpočinout.
Sundal jsem sedlo Lorrovu koni, když se v tu chvíli ozval.
Otočil jsem se na něho a zamračil.
Takže jeho to nepřešlo.
Odložil jsem sedlo, odstrojil koně od ostatních věcí, a pak přes něj přehodil deku.
Než jsem začal odstrojovat Siwarova koně, otočil jsem se a došel k ohni.
„Měl by ses jít opláchnout, moc lákavě voníš,“ naklonil jsem se k princi, a pak ho plácnul po zadku, aby šel k potůčku se umýt.
„A ty,“ otočil jsem se na Lorra. „Nechceš vědět, co jsme tady celou noc dělali. Nedivím se. Jsi moc ukecaný. Babky na trhu jsou proti tobě břídilové. Zapomněl jsi na to, kdo ti zachránil krk na zámku? Kdo se zaručil abys nepřišel o hlavu? A taky proč?“
Došel jsem k Lorrovi, naklonil jsem se k němu a tiše mu zavrčel do ucha.
„Bylo to kvůli princi. Jen kvůli něho jsem ti tenkrát zachránil krk. Ne kvůli mně nebo Quirynovi. Ale kvůli princi. Ale pokud nebudeš držet hubu, ty zatracený zloději, nebudu váhat ti zakroutit krkem.“
Nechal jsem ho stát a vrátil jsem se k Siwarovu koni, abych i jeho mohl odstrojit, a pak je mohl oba odvést k potůčku.
Lorr
Chtěl jsem to nechat být, jak jsem slíbil Siwarovi.
Na mou otázku by stačila jednoduchá odpověď. Nic složitého. Kromě toho jsem se Jonasovi omluvil, myslel jsem to opravdu upřímně a on tohle?
„Aha! Takže takhle to bude?!“ s věcmi, které jsem držel, jsem mrsknul na zem a otočil se k němu.
„Pokud vím, právě jsem se ti omluvil! Stačila by mi jen jednoduchá odpověď! Nic zlého jsem tím nemyslel! Chtěl jsem to nechat být, protože je to vaše věc! Ale ty! Ty musíš hned začít vyhrožovat?! Myslíš, že se ti budu klanět, když jsi mi zachránil život?! Tak jsi to dělat neměl! Zatraceně! A když už jsme u toho, myslím, že princ má právo vědět, že pícháš pacholky, aniž by to bylo nutné! Stačilo ho majznout po hlavě! Nemusel jsi s ním hned šukat a svádět to na odvedení pozornosti!“
Tak.
A bylo to venku.
Ale Jonas mě právě skutečně naštval. Opravdu.
Já to nemyslel nijak zle. Chtěl jsem to nechat plavat, ale on mi bude vyhrožovat a dělat, jakou laskavost mi neprokázal, když mi zachránil život?!
„Lorre!“ zaslechl jsem Siwarův přísný hlas, který taky vstal.
„Nemůžu mlčet! Ne, potom, co teď Jonas udělal! Já se opravdu chtěl jen omluvit! Nic víc!“ vykřikl jsem naštvaně.
„Co… já nechápu…“ ozval se tichý Tainnův hlas na kterého jsem úplně zapomněl.
Kousl jsem se do rtu a omluvně se na něj podíval.
„Tainne, já…“
„Už od chvíle, co jste se vrátili se oba chováte divně! Chci vědět, co se stalo!“ vykřikl Tainn a popošel kousek blíž ke mně.
Podíval jsem se na Jonase, pak zpátky na Tainna, a pak mu popravdě vypověděl, co se stalo, stejně jako i můj „rozhovor“ s Jonasem u stodoly.
Toho, že jsem to udělal, jsem litoval v okamžiku, když se Tainnova tvář stáhla bolestí, ještě víc zbledl a do očí mu vstoupily slzy.
Chtěl jsem ho chytit, když zavrávoral, ale on mě odstrčil a zadíval se na Jonase.
„Je to pravda?“ vzlykl, ale vzápětí zavrtěl hlavou. „Nechci to slyšet! Nechci! Myslel jsem… myslel jsem… že ty a já… že… komu všemu jsi navykládal to, co mě?! Kdo… kolik… kolik takových bylo?! Já… říkal jsi, že… že mě miluješ! Jemu jsi to taky… řekl? Tomu pacholkovi?! Proč?! Proč, Jonasi?! Proč jsi… nepřišel za mnou?! To jsem… jsem ti tak odporný?! Děláš… děláš to jen z… donucení?! Proč?!“
Tainnův hlas nabýval na síle, vzlyky se mísily z hysterií, která se mu ozývala v hlase, a když jsem ho tak viděl, měl jsem chuť Jonase něčím majznout po hlavě.
„Věřil jsem ti!“ vykřikl najednou Tainn, a než kdokoliv z nás stihl zareagovat, rozeběhl se do lesa a zmizel mezi stromy.
Jonas
Myslel jsem, že jsem to řekl dost jasně. Ale nejspíš ne.
Hleděl jsem na ně a nechápal. Jak vůbec mohl mít tu drzost…
A pak to, co řekl princ… To mě ranilo víc, než si vůbec myslí. Než si myslí on i Lorr.
Vzedmula se ve mně vlna vzteku, když jsem viděl, jak princ zareagoval. Cítil jsem se špatně, a současně jsem i zuřil.
Rychle jsem došel k Lorrovi, a už tentokrát ho opravdu chytil pod krkem a měl co dělat, abych ho nezabil.
„Jak ses opovážil?“ zařval jsem na něho. „Přesně pro tohle jsem chtěl, abys držel hubu! Ty jeden malý… Cítíš se teď lépe?! Opravdu to bylo nutné?! Kázat mi tu o morálce a přitom… Zapomněl jsi, při čem jsi prince na zámku přistihl?! A mě tu budeš o něčem poučovat a dělat mezi mnou a princem ještě větší peklo, než zažívá s kletbou?!“
Byl jsem tak rozzuřený, že mě od Lorra neodtrhnul ani Siwar. Po svých slovech jsem s Lorrem mrsknul proti stromu, a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli se zlomí strom nebo Lorr.
Popadl jsem dýku, abych měl pro jistotu něco v ruce a rozběhl se směrem, kde zmizel princ.
Musel jsem ho najít dřív, než bude pozdě. S tím, jak odběhl hrozilo, že s tou zlostí, tím smutkem, který právě prožíval, se může kletba ještě rychleji rozšířit.
„Tainne! Princi!“ křičel jsem, když jsem po jeho stopách běžel mezi stromy a rozhlížel se kolem, jestli ho někde neuvidím.
Quiryn
Když Siwar a Lorr odjeli, odvážil jsem se přijít blíž.
Ale nejspíš jsem to neměl dělat.
Díval jsem se na Jonase, na jeho nahé tělo, když ležel v té vodě. Ale ve chvíli, kdy se k němu připojil princ a Jonas se ho začal dotýkat…
A co teprve potom u ohně.
Kdybych mohl, brečel bych. Kdybych mohl, okamžitě bych prince zabil.
Jak mu může říct, že ho miluje? Jak to můžou říct jeden i druhý? Co na sobě vidí?
Princ je rozmazlený fracek, Jonas si někoho takového vůbec nezaslouží!
Proč jsem se nenaučil proměnu v nějaké větší dravější zvíře? Skočil bych po princi a roztrhal bych ho na kusy!
Ale za svítání, když se vrátili ti dva, mi opět svitla naděje. Lorr určitě stojí na mé straně, jinak si to neumím vysvětlit. Povedlo se mu to, co se nepodařilo mě.
Princ se postavil Jonasovi…
Jakmile se rozběhl pryč, už jsem na nic nečekal. Okamžitě jsem seskočil ze stromu a rozběhl se za ním. Výhodou pro mne bylo, že princ, aniž by to tušil, běžel mým směrem.
Nechal jsem ho doběhnout dost daleko. Až teprve, když byl u srázu, změnil jsem se v člověka a vyběhl z křovin.
„Princi! Tainne! Co se děje! Proč utíkáš?! Kdo ti ublížil?!“ volal jsem na něho a běžel rychle k němu s vyděšeným výrazem ve tváři.
„Tainne! Uklidni se, prosím! Já… tušil jsem to. Tušil jsem, že ti něco udělají hned, jakmile mě obvinili. Tušil jsem to, a proto jsem se nemohl vrátit na zámek. Omlouvám se, že jsem odjel, neměl jsem… Nemohl jsem. Měl jsem o tebe strach, a proto jsem za vámi tajně šel… Co se stalo? Už je dobře… Jsem s tebou…“ během řeči jsem si ho přitáhl do náruče a pevně objal.
Hladil jsem ho po zádech a tišil ho. Mluvil jsem na něj tiše, jak moc ho mám rád, a že jsem se o něho bál. Táhl jsem ho na svou stranu, aby nevěřil už ani jednomu z těch tří…
Tainn
Nejspíš mi není souzeno, abych byl šťastný.
Možná si za to všechno opravdu můžu sám.
Na malý moment mi bylo i jedno, jestli spadnu někde ze srázu a zlomím si vaz.
Ale čím dál jsem běžel, nehledě na to, že mi větvě a trny zraňovaly ruce a tvář, tím víc mi docházelo, jestli jsem třeba Jonasovi nekřivdil.
Vždyť já ho ani nevyslechl!
Třeba proto měl nějaké vysvětlení, třeba to nebylo tak, jak jsem si myslel, třeba to prostě nešlo jinak.
Za to dobu, co Jonase znám, nikdy neublížil mě nebo otci.
Jenže Lorr nevypadal, že by si to celé vymyslel, a navíc se zdálo, že ho to skutečně trápí.
Že mu na mě opravdu záleží a trápí ho, že něco takového Jonas udělal.
Skoro jsem přes slzy ani neviděl.
A přitom to bylo už tak krásné!
Jonas mi řekl, že mě miluje a…
Jenže, co já o lásce vlastně věděl. A co jsem mohl Jonasovi vyčítat. Kdyby tu byl Quiryn, možná bych skončil s ním. Včera v té stodole taky nechybělo málo a podlehl bych Siwarovi.
Další slzy, které mi stekly po tváři už nebyly proto, že jsem byl naštvaný na Jonase, ale na sebe.
Já mu přece neměl co vyčítat, když jsem udělal skoro to samé!
Ale mrzelo mě, že mi o tom neřekl. Mrzelo mě, že nepřišel za mnou. Měl přijít, i kdyby to bolelo, měl přijít!
Nevěděl jsem, co dělat. Nejspíš už o mě Jonas nebude mít nikdy zájem. Ne, po tom, co jsem mu řekl.
Možná bych z toho srázu opravdu sletěl, kdyby se najednou odnikud nevynořil Quiryn.
Byl jsem úplně mimo.
Co tady dělá? Sledoval nás celou cestu?
Napadla mě ošklivá myšlenka, ale hned jsem ji zase zavrhl. Byl tady, držel mě ve své náruči. I když jsem k němu už necítil to, co k Jonasovi, vždycky tu byl pro mě.
Vždycky, když se něco stalo byl u mě, aby mi nabídl svou náruč.
„Qii!“ zavyl jsem, a ještě víc se rozvzlykal.
Jonas
Snažil jsem se prince najít, ale jako by mu narostla křídla. Byl tak rychlý, že jsem to sám nechápal.
Nikdy neutíkal taky rychle, aby mi zmizel během chvilky z dohledu, zvlášť v takovém lese, který navíc ani nezná.
Ale nejspíš za to může jeho přeměna…
Po chvíli jsem za sebou zaslechl Lorra a Siwara. Také prince hledali, volali ho, ale on se neozval ani jednomu z nás.
Začínal jsem z toho mít hodně špatný pocit. Bál jsem se. Bál jsem se, že se princi něco stane. Že v tom svém zklamání, bolesti, udělá něco, co už nepůjde zvrátit. Je ovlivněný tou kletbou, a teď i tím, co se stalo. Kdyby tak Lorr držel jazyk za zuby, ale on ne…
Na moment jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Na jedné straně stromy o něco řídly, vypadalo to, jak by tam končil les. Nemyslel jsem si, že by princ běžel tím směrem, protože tam bychom ho lehce našli a dohonili.
Znovu jsem se rozhlédl a zaposlouchal jsem se. Musel jsem vytěsnit z hlavy všechny okolní zvuky, ať už zvířat, stromů, nebo Lorra a Siwara. A pak… Závan větru to ke mně donesl…
Šokovaně jsem se otočil směrem, kde jsem si myslel, že princ nepoběží. Nevěřil jsem vlastním uším.
Quiryn?
Vyběhl jsem a sprintem jsem zamířil rovnou do míst, kde se stromy rozestupovaly. Vyběhl jsem na menší planinu, která byla z jedné strany krytá skálou a pod ní… Chyběl kus země. Byla tam strž a princ stál tak blízko ní a… v objetí Quiryna.
„Běž od něho, princi!“ zařval jsem a pomalu šel k nim.
Chyběl mi k nim velký kus, a já se v duchu modlil, aby jednoho nebo druhého nenapadla nějaká blbost.
„Běž od něho, Tainne! To on na nás poslal ty stáže! Quiryne! Myslel jsem si, že ses vrátil, že se strážci spletli! Co tu děláš! Nechej prince na pokoji! Chceš někoho zabít? Tady mě máš! Klidně to udělej! Nebudu se bránit!“
Quiryn
Princ na mě nejdříve šokovaně pohlédl, ale pak dal svým emocím průchod a už nebyl k zastavení.
Stejně jako kdysi, jako mnohokrát předtím, kdy se ke měn tolikrát chodíval vybrečet.
Každou blbost mi musel hned sdělit, jako bych neměl nic jiného na práci než jen utěšovat rozmazlené princátko. Ale vždy jsem ho vyslechl, utěšil ho, promluvil si s ním. Co jiného mi taky zbývalo, když ho všichni tak strašně zbožňovali?
„Miluji tě princi, vždycky jsem miloval,“ řekl jsem tiše a znovu ho k sobě přitiskl.
Aniž by si to Tainn uvědomoval, o něco jsme se přiblížili ke srázu. Byli jsme od něho už jen na tři kroky, stačilo do něho jen drcnout…
„Trápí mě, že ti ublížili. Jim na tobě nezáleží tak jako mně. Nikdy bych neudělal to, co udělal Jonas. On tě nemiluje… On miluje někoho jiného a s tebou si jen hraje. Omlouvám se, že ti to říkám až teď, ale viděl jsem to, všechno. Ani nevíš, jak moc mě to trápí…“
Chtěl jsem se o kousek zas posunout, ale v tu chvíli vyběhl Jonas.
Nečekal jsem, že přiběhne tak brzy.
Když zakřičel, ještě pevněji jsem Tainna sevřel v objetí. Nedovolil jsem mu hnout se ode mne ani na krok.
Myslel jsem si, že prince poštvu proti Jonasovi, že se Jonas naštve na prince, a pak bude jen můj.
Ale když jsem se podíval do jeho očí, když na nás křičel…
Ten pohled nepatřil někomu, kdo nemiluje. Viděl jsem v nich tu oddanost, ten strach o Tainna. Upřímný strach, že ztratí milovanou osobu. A rozhodnutí udělat cokoliv, jen aby princ zůstal na živu.
„Jen lžeš!“ zařval jsem, když jsem pochopil.
On nikdy nebude můj. On prince opravdu miluje.
Nebude ho mít. Nebude! Zabiju ho! Když nemiluje mě, nebude mít ani prince!
„Nezáleží ti na něm! Nikdy ti na něm nezáleželo! Kdyby ano, proč by ses potom vyspal s tím sluhou?!“ ještě víc jsem prince sevřel, až měl problém se nadechnout a udělal jsem další krok ke srázu.
„Tainn to nikdy nepochopí! Ani on tě nemiluje! Kdyby tě miloval, nechoval by se tak! Pochopil by to! Jen já to vím! Vím, jaké to je! Jen já tě chápu, Jonasi! Jen já! Nikdo jiný! Kdyby tě Tainn miloval, proč by spal se mnou?!“ zachechtal jsem se, když jsem viděl jejich pohledy.
„Jo! Je to pravda! Já byl ten první! Opustil jsi ho, a ten Siwar ho ani nedokázal pohlídat! Já byl ten, kdo za ním přišel do jeho pokoje a vzal si to, co už nikomu nedá! Já byl ten první! Ach… Miluji tě! Miluju tě! Chci ještě! Je to tak úžasné! Jo! Tohle křičel, když jsem byl s ním v jeho pokoji, zatímco stráže venku neměli o ničem ani tušení! Já byl ten první!“ popadl jsem najednou prince za paže a prudce jsem ho od sebe odstrčil.
„A ty…!“ držel jsem ho jen za košili nad srázem a stačilo povolit prsty a on by nekontrolovatelně letěl dolů
„Ty jsi sobec! Největší sobe jakého znám! Na nikom ti nezáleží! Klidně jsi mi roztáhl nohy a vůbec jsi nemyslel na nic jiného! Ode mne jsi měl tu značku na krku! Důkaz, že jsem si od tebe vzal to nejcennější, a tobě to bylo úplně jedno! A ty něco vyčítáš Jonasovi?! Nezasloužíš si ho! Nikdy ho nebudeš mít!“ zařval jsem a po posledních slovech jsem povolil sevření jeho haleny…
Tainn
Quiryn mě objímal, utěšoval a já si zase připadal jako doma.
Jako vždycky.
A když řekl, že všechno viděl…
Takže to byla pravda. Opravdu Lorr nelhal.
Už jsem se chtěl Quirynovi omluvit za všechno, ale v tu chvíli vyběhl Jonas.
A jeho slova…
Nechápal jsem. Proč to říká? Quiryn by mi přece nikdy neublížil.
Jenže, potom se stalo něco, co mě zničilo. Víc než vědomí, že se ze mě stane zrůda.
Quirynovo objetí bylo najednou pevnější, bolestivější, bránilo mi se nadechnout.
„Qii…“ zachrčel jsem ve snaze se od něj odtáhnout.
Když řekl, že Jonase nechápu, že ho nemiluju, možná měl pravdu. Možná opravdu Jonase nechápu a snadno se nechám unést emocemi.
„Ne!“ vykřikl jsem se slzami v očích, „ne… nespal jsem… s tebou… ne… proč… proč to říkáš?“
Zavzlykal jsem a zaúpěl, jak moc to zabolelo.
Tohle jsem neudělal! Pamatoval bych si to! Nemohlo to tak být!
Jenže, když pak řekl, že jsem sobec, že mi na nikom nezáleží, že mi to bylo úplně jedno, a že vyčítám Jonasovi něco, co jsem sám udělal, něco se ve mně zlomilo.
Nebránil jsem se, když mě od sebe Quiryn odstrčil a já zavrávoral na hraně srázu.
„Omlouvám se…“ zašeptal jsem, smutně se usmál a můj poslední pohled padl na Jonase, Lorra a Siwara, kteří mezitím doběhli taky.
Pokud to má skončit mou smrtí, pokud to má někoho zachránit, pokud se Quirynovi uleví, tak ať zemřu.
Udělal jsem spoustu chyb. Teď jsem to věděl.
Nikdy jsem se o nikoho nezajímal. Nikdy jsem se neptal. Jen jsem se usmíval a myslel, že to bude dobré.
Ubližoval jsem. Jonasovi, Quirynovi… Komu ještě?
Kdo všechno trpěl, zatímco já se usmíval?
Můžu někoho soudit, když sám jsem vinen?
Byl to Quiryn, kdo na mě uvalil tu kletbu? Tak moc jsem mu ublížil?
Miloval někoho, koho jsem si já nezasloužil?
Cítil jsem, jak padám a podvědomě zavřel oči.
Tohle je konec, a já ani nestihl napravit své chyby. Omluvy nestačí proto, co jsem udělal.
Odpustil by mi Jonas vůbec někdy?
Čekal jsem konec, čekal jsem, že to bude bolet, ale dopad přišel rychleji, než jsem čekal.
Vyhekl jsem a překvapeně zamrkal.
Zachytil jsem se větvoví jen kousek pod srázem. Cítil jsem, jak mi něco teplého stéká po noze a boku, slyšel jsem pod sebou praskaní při sebemenším pohybu, a v tu chvíli jsem pochopil.
Nezemřu. Dostanu šanci své chyby napravit. I kdyby to znamenalo, že zůstanu zcela sám.
Quiryn
Divoce jsem se rozchechtal, když princ stihl vykřiknout, že by se mnou nespal.
Ještě když letěl dolů, jsem se naklonil nad sráz.
„Udělal si to! Spal jsi se mnou! Použil jsem kouzlo, aby nás nikdo neslyšel! Kouzlo, aby sis hned nevzpomněl. Kletbu jsem vyslal já! A jen já ji můžu zrušit! Zatraceně!!“ zařval jsem ještě víc, když jsem viděl, jak se zchytil na malém výběžku a vší silou se drží větví a kořenů.
Úkosem jsem zaregistroval rychlý pohyb za sebou. Na nic jsem nečekal.
„Zabiju tě! Skončím to!“ zařval jsem, když ti tři byli na dosah, a skočil jsem dolů.
Při skoku jsem se změnil v kocoura, a všemi čtyřmi jsem dopadl na prince, pod kterým to povážlivě zapraskalo.
Stačí jen kousek. Jen trochu, aby spadl až dolů a tam zdechl.
Ale on se pevně držel, rozhodnutý to nevzdát.
Když nechce sám, tak mu pomůžu. Sem se nikdo z nich nedostane.
Ukončím to jednou pro vždy. A pak… Dám tomu čas. Jonas zapomene, a já se k němu pak vrátím.
Bude mě milovat. Jen mě. Jen já si ho zasloužím, nikdo jiný!
Ohnal jsem se drápy po princově ruce a do druhé jsem se mu zahryznul.
Lorr
Možná jsem měl držet jazyk za zuby.
Řekl mi to i Siwar, když se Jonas rozeběhl za princem potom, co se mnou mrsknul o strom.
Jenže já to opravdu chtěl nechat být! Kdyby si Jonas nerýpl, přešel bych to, a nechal tomu volný průběh. Ostatně, byla to jen jejich věc.
Ale teď nakonec za všechno můžu já.
Zamračil jsem se na Siwara, který mě popadl a hnal se stejnou cestou, jakou běžel Jonas.
Strach o prince nakonec zvítězil nad vším ostatním.
Slyšeli jsme Jonase, volali prince, ale nikdo se neozýval.
Až po chvilce, v místě, kde řídly stromy jsme zaslechli Jonasův rozčilený hlas.
Zůstal jsem nevěřícně zírat na Quiryna a všiml si, jak se Siwar napjal.
Takže to byla pravda. Siwar měl celou dobu pravdu.
Jenže teď už bylo pozdě na to, něco měnit. Quiryn až moc blízko srázu svíral Tainna a nevypadalo to moc dobře.
A když pak promluvil…
Takže pro tohle? Miloval Jonase a žárlil na Tainna? Kvůli tomu na něj vyslal tu kletbu?
Nevím, co se dělo mezi nimi dřív, až tak moc dobře jsem je neznal, ale z vyprávění se zdálo, že Quiryn a Tainn jsou velcí přátelé. To mu celou tu dobu lhal? To si s ním ani jednou o tom nezkoušel promluvit?
Proč? Tainn by to určitě pochopil a Jonas taky.
A ve chvíli, kdy se Quiryn zmínil o tom, že on si vzal od prince to nejcennější, měl jsem chuť mu zakroutit krkem.
Vykřikl jsem, když najednou Quiryn prince pustil a ten se odevzdaně nechal shodit do srázu.
Ta vzdálenost mezi námi mi připadala nekonečná, když jsme se rozběhli.
Byl jsem z těch tří nejrychlejší, ale ve chvíli, kdy už jsem sahal po Quirynovi, se mi vysmekl a skočil do srázu proměněný v kočku.
Takže, takhle to všechno bylo. Teď už spousta věcí dávala smysl.
„Vydrž, Tainne!“ zařval jsem dolů.
„Slezu pro něj! Pokuste se nějak odvést pozornost té pitomé kočky!“ křikl jsem na ty dva a vrhl se přes sráz, abych sešplhal dolů pro Tainna.
Jonas
Byl jsem pomalý. Zatraceně pomalý, a princ…
„Tainne!“ zařval jsem ve chvíli, kdy mizel za okraj srázu.
Srdce se mi skoro zastavilo a nemohl jsem se nadechnout. Pocit, že se stalo to nejhorší, co mohlo, mě doslova paralyzoval.
Až teprve, když kolem mne proletěl Siwar a zařval na mě, ať se vzpamatuji, jsem se pohnul.
Dokleknul jsem na okraj srázu tak prudce, že jsem sám málem sletěl dolů. Siwar mě zachytil, a pak jsme nahlédli dolů.
Princ se držel na malém výčnělku kořenů stromu. Bojoval o svůj život, i když si myslel, že už pro něho nic nemá význam.
Ale Quiryn…
„Nech ho být, Quiryne! Nech ho být, nebo tě budu nenávidět do konce života! Pokud mu ublížíš, budu tě pronásledovat tak dlouho, až tě uštvu a zabiju vlastníma rukama!“
Na moment jsem přitáhl pozornost černé kočky, která Tainna škrábala a kousala ve snaze ho shodit úplně dolů.
Stačilo by, aby princ jen trochu povolil prsty, a už bychom ho nevytáhli.
„Quiryne! Vím, že mu nechceš ublížit! Měl jsi ho vždycky rád! Nikdy ti nic neudělal zlého, slyšíš?!“
„Nikdy nic zlého?!“ zařval zespodu a já překvapeně zalapal po dechu, jak to bylo zvláštní, když na nás kočka promluvila lidským hlasem. „Král může za to, že můj otec zemřel! Král může za to, že mou matku vyhnali a ona mě chránila a zemřela! Král může za to, že jsem neměl žádný život! Nikdo se nezajímal! Nikdo! Jen abych sloužil! Trpěl jsem! Trpěl jsem, a teď bude trpět on!“
„Quiryne! Všechno se dá napravit!“ zakřičel jsem na něho zpátky.
„Nedá! Nic mi je nevrátí! Nic mi nevrátí tebe!“
V jeho hlase bylo slyšet zoufalství a bolest, stejně jako zlost, vztek nad vším, co tu na nás vyřval. Znovu se vrhnul na princovy ruky, které už byly celé od krve. Tainn se mu nemohl ani bránit, kdyby to udělal, kdyby se pustil jen jednou rukou, okamžitě by spadnul dolů na dno strže…
Tainn
Chtěl jsem to vzdát. V první chvíli ano.
Tolik jsem ubližoval a choval se, jako by se nic nedělo.
Jenže, pak jsem si uvědomil, že jsem princ. Ne, pacholek od koní. Musím nést zodpovědnost. Musím napravit své chyby. Musím se o to aspoň pokusit. A pokud to nevyjde, pokud mi neodpustí, tak potom ať skončím s hlavou na špalku.
Mám po otci převzít trůn. Ale jak bych mohl, když se nezajímám?
Vykřikl jsem, když se mi drápy zaryly do kůže a následně i zuby.
Ruce mě bolely, na plicích pálilo, v hlavě mi hučelo, ale i přesto jsem slyšel a rozuměl každému slovu.
„Proč… proč jsi za mnou… nikdy nepřišel? Přiznávám… udělal jsem chybu… nevšiml jsem si… jak trpíš, jak se… trápíš… nevšiml jsem si… že tvé srdce… patří jinému… ale… proč? Já tě… bral jako skutečného… přítele… proč jsi… nikdy nic neřekl…“ vyrážel jsem ze sebe mezi sípavými nádechy a znovu vykřikl, když se mi Quirynovi drápy víc zasekly do kůže.
Cítil jsem, jak mé ruce povolují. Vlastně byl zázrak, že jsem ještě nespadl.
Nejspíš díky kletbě, která mi teď paradoxně zachránila život.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Jonase a Siwara.
Lorra jsem nikde neviděl, ale nepředpokládal jsem, že by utekl.
Znovu jsem vykřikl, když se mi ostré drápy zasekly do kůže.
A v tu chvíli jedna má ruka povolila. Už jsem to nevydržel, a i když jsem se snažil, díky krvi sklouzla po větvi.
Zakřičel jsem zoufalstvím, frustrací i bolestí, když jsem se nedokázal znovu zachytit a váha těla mě táhla dolů. Naposledy jsem zvedl hlavu, abych se zadíval na Jonase a Siwara, a pak zavřel oči.
Nechtěl jsem vidět přicházející konec, když má ruka povolila.
Jenže náraz znovu nepřišel. Místo toho jsem uslyšel vzteklé zaprskání a zaječení, a pak sebou mé tělo škublo.
„Mám tě…“ zaslechl jsem zašeptání u mého ucha, a když jsem otevřel oči, hleděl jsem do ustarané Lorrovy tváře.
Quiryn
Chtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem, aby král trpěl, stejně jako já.
Chtěl jsem, aby trpěli všichni ti pokrytci, kteří si myslí, že se ostatní usmívají jen proto, že jsou šťastní.
Zaprskal jsem na prince jako kočka a znovu se po něm ohnal drápy. Nechtěl jsem slyšet ty jeho výmluvy, to, jak všechno omlouval. Nechtěl jsem nic z toho.
Chtěl jsem jen to, co mi už nemohl nikdo vrátit.
Všechno jsem ztratil, všechno…
Už nemám proč žít a on půjde se mnou.
„Nikdo se ti neodváží nic říct. Nikdo! Všichni se jen usmívají, abys byl šťastný. Proč jsem nic nikdy neřekl? Proč asi! Nemohl jsem! A ty! Proč ses nikdy nezeptal, jak se ostatní mají, jak se cítí? Nikdy, Tainne, slyšíš? Nikdy!“
Chtěl jsem toho Tainnovi ještě tolik říct, ale rozum mi znovu zatemnila ta zlost, ta frustrace z toho všeho, i z toho, že nic nedopadne tak, jak bych chtěl.
Znovu jsem se chtěl ohnat po princi drápy, aby se pustil, a nakonec se mi to povedlo.
Jeho sevření povolilo a já už jen čekal, jak společně spadneme dolů.
Ale ve chvíli, kdy princ ztratil oporu a já cítil, jak se pouští a my padáme dolů, něco mě tvrdě zasáhlo do boku. Zavřeštěl jsem a odletěl jsem od prince kus dál. Nestihl jsem se zachytit ani větve stromu…
Jen jsem ještě stihl pohlédnout nahoru, jak Lorr zachytil Tainna, než jsem je úplně ztratil z dohledu, když jsem padal dolů…
Tainn
Připadalo mi to nekonečně dlouhé, než mě Lorr vytáhl nahoru. Snažil jsem se mu pomáhat, ale nevím, jestli jsem spíš neškodil.
I on sotva popadal dech, když nás Jonas se Siwarem společnými silami potáhli ten zbývající kousek.
Klečel jsem na udusané trávě, opíral se dlaněmi o zem s hlavou svěšenou mezi rameny a snažil se popadnout dech.
„Potřebuješ ošetřit,“ ozval se blízko mé hlavy Siwarův hlas a na ruce jsem ucítil jeho dotek.
„Ne!“ vykřikl jsem a odstrčil ho, když se mě pokusil zvednout. „Ne… musím… vyslechněte mě…“ zasípal jsem, zvedl hlavu a zadíval se na všechny tři.
Teď už jsem konečně pochopil. Teď už jsem věděl.
Zavrtěl jsem hlavou a trochu hystericky se zasmál.
„Quiryn měl… pravdu… ve všem. Jsem… nezasloužím si nic. Nikdy jsem se nezajímal… o jeho skutečné pocity. Nikdy jsem se nezajímal o to, co Jonas chce. Nikdy jsem se… nezeptal nikoho…“ popotáhl jsem a setřel si slzy z tváře.
Bylo mi jedno, že si tak rozmazávám po sobě víc krev. Teď jsem nechtěl brečet.
„Ale to se… změní… chci se ptát… chci mluvit. A začnu teď hned. Děkuji, Lorre, že jsi mi… řekl, co se stalo ve městě, ale… nemám Jonasovi právo něco vyčítat. Nemůžu. Já… popravdě, chybělo jen málo a skončil bych se… Siwarem stejně. Já… nechápu ještě spoustu věcí. Nechápu tak dobře věci kolem lásky, ale… můžu milovat tři lidi zároveň? Protože… protože to k vám cítím… Uvědomil jsem si, že nejen Jonas, ale i ty Siware, a ty Lorre, jste si získali mé srdce. A ničilo mě, když jsem vás viděl… jak se k sobě chováte. I proto jsem nejspíš… tak zareagoval. A taky… Quiryn… vzpomněl jsem si… na tu noc. Myslel jsem… že je to Jonas, ale… to nic neomlouvá. Zasloužil jsem si to. Všechno. Nezasloužím si, aby mě někdo… miloval. Omlouvám se… za všechny starosti… omlouvám se… že musíte být se mnou… pochopím, když odejdete. Najdu cestu sám… k vodopádům… ale děkuju… za všechno. Tobě Jonasi, že jsi byl pořád se mnou… že jsi to nikdy nevzdal. Tobě, Siware, že jsi mi otevřel své srdce, tobě Lorre, že se mě snažíš chránit.“
Po těch slovech jsem se zvedl, každého z nich pohladil po tváři a dal pusu na čelo, a pak se rozešel směrem do tábora.
Když jsem se zašel mezi stromy, mé slzy si přece jen našly cestu, a o chvilku později jsem skončil na zemi, jak jsem přes ně neviděl a o něco zakopl.
Jonas
Nejen princ, nebo Lorr, který taky vypadal dost vyčerpaně, potřebovali uklidnit a vydechnout si.
Byl jsem ze všeho tak rozhozený… Nejen kvůli tomu, že Tainn mohl umřít a moc tomu nechybělo. Ale i proto, co všechno na nás Quiryn vyřval.
Sice to bylo hlavně na prince, ale i mě to docela dost zasáhlo. Nestaral jsem se o něho, neměl jsem důvod. Na zámku slouží spousta lidí, a já se musel starat hlavně o prince. Ale nikdy jsem od Quiryna nepocítil ani náznak toho, že by ke mně něco cítil.
Ne, že by to něco změnilo, protože on nebyl typ, člověka, do kterého bych se mohl zamilovat. Ale přesto… Tolik toho v sobě dusil, živil to po celé ty roky. Nebylo divu, že to pak muselo někudy ven. A on si našel způsob. Bohužel ten nejhorší z možných.
Ještě jednou jsem se podíval přes okraj srázu a zaposlouchal se. Ale přes keře a stromy jsem na dno nedohlédl, a když bylo ticho, s povzdechem jsem vstal.
„Byl by div, kdyby ten pád přežil,“ zabručel jsem.
Když jsem získal jistotu v nohách, ještě jsem se zastavil u Lorra.
„Díky za prince. Nikdy ti to nezapomenu,“ poplácal jsem ho po zádech, a pak jsem se už rozešel k táboru.
Byl jsem kousek dál v lese, když jsem ho zahlédl. Seděl na zemi jako hromádka neštěstí a plakal.
Došel jsem k němu a vzal ho do náruče.
„Opravdu potřebuješ ošetřit, a Siwar ti připraví ty byliny, pro které šel. Nemarni ničí snahu, princi, ať už se cítíš sebehůř,“ políbil jsem ho do vlasů, zatímco jsem ho nesl k potůčku. Cestou kolem ohniště jsem popadl ještě deku, a za chvíli jsem už prince pokládal na travnatý břeh. Stáhl jsem mu potrhanou halenu, namočil ji a pak ho opatrně začal omývat od krve. Sám jsem zůstal stát v té studené vodě, abych schladil rozpálené a dodrápané chodidla, a dal jim trochu odpočinout, po tom bosém běhu po lese.
„To, co jsem ti řekl, než jsi usnul, jsem myslel úplně vážně princi. Později, až nebudeme tolik rozrušení, až… budeme víc v klidu, si můžeme promluvit,“ otřel jsem mu poslední šrámy a zabalil ho do deky. „Běž za Siwarem, ať tě může ošetřit, já hned přijdu, jen se opláchnu.“
Tainn
Někdy během toho, co mě Jonas nesl k potoku, kde mě začal omývat, jsem konečně přestal brečet.
Vnímal jsem jeho doteky, stejně jako slova. Řekl, že si pak promluvíme a… i když řekl, že svá slova myslel vážně, neoslovil mě jménem. Řekl jen 'princi'.
Přemýšlel jsem, kolik toho by se změnilo, kdybych Quiryna vyslechl. Kdybych tehdy vyslechl Jonase.
Jen jsem přikývl, když mě poslal zpátky. Přitáhl jsem si deku víc k tělu a odšoural se do tábora, kde už Siwar ošetřoval Lorra. Napřed jsem jen nerozhodně přešlápl, ale když se Lorr pousmál, přešel jsem k nim a sedl si vedle něj.
Než Siwar ošetřil Lorra, vypil jsem to, co mi mezitím podal.
Chutnalo to příšerně hořce, ale příjemně to hřálo, a já se cítil klidnější.
„Myslel jsi to vážně?“ zabručel najednou Siwar, až jsem se lekl, a začal mi ošetřovat rány.
Napřed jsem na něj jen nechápavě zíral, ale vzápětí mi to došlo a já zrudl.
„Myslel… vím, že to zní divně, ale…“ pokrčil jsem rameny a zadíval se mu do očí.
Opravdu to tak bylo Jonas, Lorr, Siwar. Srdce se mi rozbušilo stejně, když jsem na jednoho z nich pohlédl.
„Není to nic neobvyklého. Otázkou ovšem je, jak to přijme Jonas,“ ozval se Lorr vedle mě, který vypadal, že už se trochu uklidnil a nabyl zase svou sebejistotu.
„Děkuju…“ pousmál jsem se a pootočil se, abych mohl Lorra obejmout.
Bylo to tak zvláštní. Vážně jsem to nechápal. Měl jsem strach, bál jsem se, ale zároveň jsem i cítil jakýsi klid.
„Nemusíš děkovat,“ zašeptal Lorr, když mě kousek od sebe odtáhl a pohladil po tváři. „Udělal bych to znovu. Bez váhání. Ostatně, byla to moje vina. Měl jsem být z ticha. Já… nejspíš jsem to řekl i kvůli tomu, co k tobě cítím, Tainne.“
Překvapeně jsem se na něj zadíval a cítil, jak mi čím dál víc hoří tváře.
Mou pozornost přitáhlo až Siwarovo zakašlání, takže jsem Lorra zase pustil a nechal Siwara, ať mi ošetří rány.
„Quiryn?“ zeptal jsem se tiše po chvilce, když mi došlo, že se o něm ani jeden z nich nezmínil.
„Spadl dolů. Nejspíš to nepřežil,“ pokrčil rameny celkem lhostejně Lorr, až jsem se trochu lekl.
Bylo mi Quiryna líto. I přes to všechno, co udělal. Myslel jsem, že je šťastný a on přitom trpěl. Jak moc jsem byl slepý!
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Nikdo ti nic nevyčítá, Tainne. Nemohl jsi to tušit,“ ozval se tentokrát Siwar. „Nevidíš do lidí. Ano, mohl ses ptát, ale tohle šlechta běžně nedělá. Už jen to, jak se chováš, není u princů běžné. Lidé tě mají rádi. Na tom se nic nezmění, i když se ptáš, nebo neptáš. Mají tě rádi pro tvůj úsměv a laskavost. Slovy se předchází nedorozumnění, třeba jako teď mezi Lorrem a Jonasem. Mezi námi všemi. Když budeš mlčet, vždycky se najde někdo jako Quiryn, kdo tě obviní i ze špatného počasí. Když se budeš ptát, můžeš svými slovy ublížit stejně jako mlčením. Dej tomu čas, Tainne. Nech tomu volný průběh. Dívej se a uč se. To pro teď bude to nejlepší, co uděláš. A nejspíš nejen já ti s tím rád pomůžu.“
„A měl bys přestat tolik bulet, kruci! Proč zase bulíš?!“ zaslechl jsem Lorrovo zaprskání, když jsem se po Siwarových slovech zase rozbrečel.
Jonas
Když princ beze slova odešel, posadil jsem se na břeh místo něho. Sklonil jsem se a rukama si několikrát promnul bolavé nohy.
Co jsem čekal? Že když mu řeknu, že ho miluji, že se tím něco změní? Že mi řekne, že je jen můj?
Nejspíš to byla chyba. Měl jsem mlčet.
Tak trochu jsem začínal chápat Quiryna.
Mlčet a nic neříkat. Stejně to nikam nevede. I kdyby se Quiryn ozval, co by mu to pomohlo?
Jen by ho mohli označit za buřiče, a v lepším případě ho vyhodit ze zámku. Nebo by skončil ještě hůře.
Nejspíš je čas, aby si princ našel nového sluhu.
Až se vrátíme, požádám krále o uvolnění ze služby. Odejdu ze zámku. Stanu se volným, ničím nesvázaným. Budu se potulovat stejně jako Siwar nebo Lorr. Takový život, když v něm člověk umí chodit, nemusí být zas až tak špatný…
Seděl jsem tam a přemýšlel nad tím vším, dokud jsem neucítil, jak se slunce opírá do mých zad.
Bylo už dost nahoře, a já začínal pociťovat i hlad. Zvedl jsem se, a vodou jsem prošel o kus níže, kde se potom rozšiřoval a začínaly ho lemovat větší kameny. Viděl jsem ten pohyb ve vodě, tak jsem neváhal, sklonil jsem se a ponořil ruce do vody…
A netrvalo dlouho a já se vracel zpátky do tábořiště s několika raky v provizorním košíku, který jsem narychlo spletl z tenčích větví vrby.
„Nesu snídani,“ hodil jsem to vedle ohniště. „Jak si vaši koně odpočinou, měli bychom pokračovat v cestě.“
Přešel jsem k dece, na které jsem předtím s princem spal, a zvedl své věci, abych se oblékl. Posadil jsem se na velký kámen a začal si motat onuce, abych si mohl obout boty.
„Budu se cestou starat o koně. Znám je z vás nejlépe,“ ještě jsem dodal, když jsem protahoval tkanici kolem nohy, abych mohl zpevnit botu, kterou jsem si právě nazul.
Tainn
Vysmrkal jsem se do podaného plátna, a když mě Siwar ošetřil, natáhl jsem si halenu, kterou mi podal Lorr. Seděl jsem u ohně, zahříval se, přemýšlel nad tím, co všechno se stalo, a čekal, až se vrátí Jonas.
Když jsem uslyšel zašustění, vyskočil jsem na nohy, ale vzápětí mě to zase přešlo.
Ani se na mě nepodíval.
Zhluboka jsem se nadechl, abych nezačal zase brečet, a zadíval se na to, co Jonas přinesl.
No, nejspíš jsem ho ztratil. Nadobro. Ale já prostě nemohl mlčet. Musel jsem říct, co cítím.
Miloval jsem Jonase, opravdu. Ale mé srdce zároveň patřilo i Siwarovi a Lorrovi. Ti dva nevypadali, že s tím mají problém, ale Jonas to nejspíš nechtěl.
Možná mě teď i nenáviděl.
V jednu chvíli mě napadlo, že ho nechám jít, abych ho netrápil svou přítomností, aby se necítil svázaný povinnostmi, ale byl jsem v tomhle ohledu sobec. Chtěl jsem ho mít aspoň v blízkosti nejdéle, jak jen to půjde.
Svá slova už zpět nevezmu a omlouvat se za ně nebudu. Teď když jsem si v tom udělal jasno nechci nic měnit.
I kdybych měl zůstat sám. Kdyby mě měli opustit. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem jim to řekl.
„Až si Tainn odpočine, tak vyrazíme,“ opravil Jonase Siwar, který na něj celou dobu zamyšleně hleděl.
„Jsem v pořádku. Nic mi není. Klidně můžeme vyrazit,“ zvedl jsem ruce na obranu.
Nechtěl jsem už být ten slaboch, kterého všichni ochraňují.
Jonas
Viděl jsem na Tainnovi, jak je zaražený. Ale nevěděl jsem, čemu to mám přičítat. Jestli Quirynovi, nebo kletbě, nebo… mně.
Možná, i přes svá slova, mi stále nedokázal odpustit to, co jsem ve městě udělal?
Ať už to bylo, jak chtělo, nelíbilo se mi to. A nelíbila se mi další věc.
„Řekl jsem, že vyrazíme, až si koně odpočinou. Byli jste pryč celou noc. Oni taky potřebují odpočinek. Nebo je chcete uhnat? Jak potom půjdete? Pěšky? Nedovolím, aby se kvůli tomu cesta k vodopádům zdržela. A navíc… Princ taky není ještě úplně v pořádku, i jemu odpočinek prospěje.“
Zavázal jsem si i druhou botu a vstal jsem. Přešel jsem ke svému vaku a vytáhl hřeben. Došel jsem k Tainnovi, posadil se za něho a začal mu rozčesávat vlasy, ve kterých měl ještě listí a větvičky.
„A potřebujeme se najíst. Všichni. Ale pokud vám tohle jídlo nevoní, stačí říct. Půjdu raky pustit zpátky do potoka.“
Mírně jsem se potom ještě k princi naklonil a zašeptal mu do ucha.
„Ať už si myslíš, co chceš, nebo druzí říkají co chtějí… Všechno, co jsem ti kdy řekl, jsem myslel naprosto vážně…“ narovnal jsem se a pokračoval v česání jeho vlasů.
Tainn
Zaraženě jsem se na Jonase díval, když po nás najednou vyjel.
„Jen klid. Nikdo neříkal, že chceme uhnat koně. Spíš to vypadalo, že ti záleží víc na nich než na Tainnovi. Za kraby samozřejmě díky, najíst se potřebujeme, ale chtěl jsem vyjet, až si odpočine i Tainn, což jsem bral tak, že bude trvat nejspíš déle než koním,“ zavrtěl hlavou Siwar a povzdechl si.
Najednou vypadal tak nějak unaveně.
Došlo mi, že asi na něco takového není zvyklý. Podle jeho slov už několik let putuje sám. Nemusí řešit žádné spory ani problémy a najednou tohle.
Chtěl jsem něco dodat, ale v tu chvíli se Jonas zvedl, přešel za mě a začal mě česat.
Napřed jsem ztuhl a nevěděl, co dělat.
Jak se v něm mám, kruci, vyznat?
Chvilku jsem po jeho slovech nevěděl, jak zareagovat, ale pak jsem se prudce otočil směrem k němu, shodil ho na záda do trávy a nalehl na něj.
Než stihl cokoliv říct, přitiskl jsem se mu na rty.
„Ano! Já vím… jsem pitomec! Idiot! Nedokážu se pořádně vyjádřit, pořád brečím, jsem slabý a nezajímám se o druhé, ale… v tobě se taky člověk nevyzná! Když jsi se vrátil od potoka, ani sis mě nevšiml! Myslel jsem, že mě potom všem nenávidíš! A pak najednou přijdeš a začneš mi česat vlasy!“
Znovu jsem se mu přitiskl na rty, a pak jsem vstal a rázným krokem se vydal ke koním.
„Zešílím z vás! Ne, z té kletby, ale z vás tří zešílím!“ otočil jsem se v polovině cesty a rozhodil rukama.
„Budu u Bardase. Až bude jídlo, tak mě zavolejte!“ křikl jsem ještě, a pak se otočil a znovu se rázně rozešel.
Vlastně jsem ani nebyl naštvaný. Když jsem zabořil tvář do Bardasovy srsti, bláznivě jsem se rozesmál.
Jonas přišel. Začal mi česat vlasy. Mám ještě naději?
Jonas
Ani jsem se nenadál, a ležel jsem na zádech.
Nevím, jestli to byl účel, nebo to princ udělal bezděčně, každopádně se mi o něco ulevilo.
Začal jsem o něco svobodněji, volněji dýchat.
Přejel jsem si prsty po rtech, kde jsem stále cítil jeho polibek a pousmál se. Pořád je to ten bezprostřední kluk, který se teprve učí některým věcem. Je pravda, že tohle, co se stalo, k tomu taky patří, ale mohlo to být jinak. Možná pomaleji, ale ne tak divoce.
Jo, vlasy jsem mu rozčesal. Ale bylo to tak nějak automaticky. Dělal jsem to tak několik let, tak jsem neviděl důvod, proč s tím teď přestat. Jsem přeci jeho sluha.
Ale každopádně jsem byl rád, že se princ konečně trochu uvolnil, a i já se taky mírně pousmál nad jeho reakcí.
Zvedl jsem se, hřeben uklidil do vaku a vrátil se k ohni. Vzal jsem kotlík, zbytek odvaru nalil do měchu, aby ho princ měl po ruce, a pak zašel k potoku pro vodu. Když jsem se vrátil zpátky, dal jsem ji hned nad ohniště, aby se co nejdříve uvařila a my mohli dát vařit raky.
„S tím odpočinkem… reagoval jsem na to, že princ chtěl odjet hned,“ zabručel jsem ještě, když jsem procházel kolem Siwara a Lorra. „Jen, aby nedošlo zas k nějaké mýlce.“
Došel jsem ke koním, odvázal jsem je a odvedl kousek dál, kde byl menší palouček a my na ně viděli. Sundal jsem jim udidla, a nechal je tam, aby se mohli nažrat.
„Pokud chceš snídat, tak pojď přiložit ruku k práci. Chápu, že jsi zvyklý na to, až tě zavolají k jídlu, ale tady jsme všichni za jedno. Tak šup,“ plácnul jsem prince po zadku a popohnal ho k ohništi.
Tainn
Tak nějak jsem se cítil opravdu o něco líp.
A zvláště, když se pak Jonas objevil, řekl, že mám jít pomoct, a pak mě plácnul po zadku.
„Samozřejmě, že jsem na to zvyklý! Jsem přece princ,“ dal jsem si ruce v bok, vyplázl na Jonase jazyk, a pak se zasmál a vrhl se mu kolem krku. „Jsi úžasný muž, Jonasi, a já jsem rád, že jsem tě poznal. Vím, že nejsem ideální, mám spoustu chyb, teď už to vidím, některé z nich nepůjdou už nikdy napravit, ale chci se stát silnějším. A jen doufám, že mi někdy odpustíš.“
Vlepil jsem mu rychlou pusu, plácl ho taky po zadku, a pak se rozběhl zpátky k ohništi.
Když jsem viděl, jak se Lorr usmál, a Siwar se pokusil o něco podobného, ulevilo se mi zase o něco lépe.
Od chvíle, co jsme vyjeli, byly horší a lepší chvíle. Stala se spousta věcí, spousta se toho řekla, nebo neřekla, a pak se situace jen zhoršila.
Ať už to ale bylo, jak chtělo, byl jsem rád, že jsem tu zrovna s těmito muži. Že jsem je potkal.
Že Jonas začal pracovat jako můj sluha, že se Lorr zrovna v den mých narozenin rozhodl otce okrást, že mě tehdy ti zloději ve městě chtěli unést, a já tak poznal Siwara.
Díky všem těmto událostem jsem poznal něco, o čem jsem doposud skoro nic nevěděl.
A když mi Lorr ukazoval, jak nakládat s raky, když jsem viděl, jak ho Siwar opravuje, nebo něco dodává, když jsem cítil blízko sebe Jonase, přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, a aby tohle nebyla naše poslední společná chvíle.
Jonas
Byla pravda, že nejen koně a Tainn, ale i já si potřeboval odpočinout.
Siwar a Lorr byli zřejmě vzhůru celou noc. Pochyboval jsem, že si někde udělali přestávku, aby si zdřímli. Ale hned zkraje jsem pochopil, že Siwar nepotřebuje tolik odpočívat jako my. Zřejmě důsledek, pozůstatky jeho kletby. A Lorr jako zloděj, byl taky zřejmě zvyklý být delší dobu v pohybu a beze spánku. Nicméně krátký odpočinek prospěje i jemu.
Mě bolely nohy, ale v onucích a botách jsem se cítil o dost lépe. Ale potřeboval jsem si odpočinout. Poslední dvě noci a den byly dost náročné. A taky…
„Potřebuji zkontrolovat ránu na hlavě a na zádech. Bohužel si tam nevidím. Mohl bys?“ posadil jsem se blíž k Siwarovi, o kterém jsem už věděl, že se v ošetřování docela vyzná.
Lorr zřejmě taky, když mě ošetřil hned po boji se strážci, ale pořád jsem k němu cítil mírnou zlost za to všechno, co se pak následně stalo. Ale nechtěl jsem to ještě víc rozdmýchávat. Byl jsem rád, že je princ v pohodě, a hlavně jsem mu byl vděčný, že Tainna vytáhl z té strže.
Sledoval jsem, jak Lorr s Tainnem vytahují raky a snaží se je společnými silami naporcovat.
Jo, jak si to udělá, tak mu to bude chutnat. A možná to princi bude chutnat víc, než kdyby čekal, až mu to doneseme pod nos hotové.
Den o něco rychleji utíkal, když se situace uklidnila. Kdyby nebylo důvodu, proč jsme byli tady, byl by to naprosto pohodový den.
Ale byl čas vyrazit.
Co jsme nesnědli na snídani, dojedli jsme k obědu. Den se přehoupnul do druhé poloviny, když jsme konečně uhasili oheň, sbalili věci, nabrali novou vodu, osedlali koně a mohli jsme vyrazit.
Moc jsme toho nenamluvili, ale aspoň jsme se nehádali. A to bylo daleko lepší, hlavně kvůli Tainnovi.
Těsně předtím, než jsme vyrazili, princ ještě dopil zbytek odvaru, co mu Siwar udělal. I když se u toho šklebil, přesto to poslušně vypil celé a bez řečí.
„Tak vyrážíme. Ale… Musíš nás vést, neznám to tady, a nevím, kde přesně se vodopády nachází. Vím jen, že se musíme dostat přes tamty kopce. Počítám, že do večera bychom mohli být za nimi,“ ukázal jsem na kopce před námi.
Cesta vypadala dost složitě, a my se zdrželi o půl dne. Ale každý kousek, který nás posune blíž k záchraně prince se počítá.