Tainn
Probudil jsem se, sotva začalo svítat.
Ani jsem nečekal na svého sluhu a hned vyskočil z postele. Protáhl jsem se a otevřel okno dokořán, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch. Se smíchem jsem se zatočil po komnatě a pohladil svého kocoura Calibana, který si hověl v křesle a trochu nevrle se na mě díval, protože jsem ho vzbudil.
Ale já na to nedbal, vzal tu chlupatou obrovskou kouli a zatočil se po pokoji i s ním.
„Dnes je mi dvacet let, Cali!“ zasmál jsem se nahlas, a pak ho konečně pustil.
Jo. Dneska byl můj velký den. Dneska budu považován za dospělého a budu oficiálně prohlášen za následníka trůnu.
Teda. O to mi až tak moc nešlo, spíš o to, že teď budu moct otevřeně mluvit a jednat s lidmi, lépe je všechny poznám, pochopím je a pomůžu, pokud bude potřeba. Otec mě zatím držel od svých jednání dál, ale teď už to nebude potřeba.
Těšil jsem se. Měl jsem všechny moc rád, a rád bych jednou vybudoval království, kde si nikdo nebude nic závidět, všichni si budou rovni, a kdykoliv, kdokoliv bude něco potřebovat, může za mnou přijít.
Svlékl jsem si noční košili a odhodil ji na zem.
Opláchl jsem si obličej v přichystaném lavoru, vykonal potřebu, oblékl si košili, kalhoty a nazul boty.
S nějakou výraznou úpravou nebo česáním jsem se nezdržoval.
Opatrně jsem otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Když jsem nikoho neviděl, s tlukoucím srdcem jsem rychle přeběhl ke schodům, které vedly do zadní části hradu, kde byla kuchyně, ubikace pro služebnictvo a stáje.
„Tady to krásně voní!“ rozrazil jsem dveře do kuchyně, se smíchem popadl naši starou, tělnatou a velmi milou kuchařku kolem pasu a zatočil se s ní dokola.
„Princi! Copak se děje? Víte, že sem nemáte chodit,“ pohrozila mi napůl káravě napůl se smíchem.
„Dneska je velmi významný den,“ zatvářil jsem se důležitě, ale nejspíš mi to moc nešlo, podle toho, jak pomocná kuchařka vyprskla smíchy a schovala si tvář do zástěry.
Okamžitě jsem zrudl a poslouchal, jak Akela okřikuje mladou Narii, ať si hledí svého.
„Posaďte se, princi. Aspoň vám udělám snídani, když už jste tady a vy mi povíte, co je tak důležitého,“ postrčila mě Akela ke stolu a téměř vzápětí přede mnou přistála bohatá snídaně z čerstvého sýra, jablek, uzeného masa, a ještě horkého chleba.
„Dneska mám narozeniny!“ zahuhlal jsem s plnou pusou, „a budu v zahradách pořádat oslavu! Chci, aby tam všichni byli. A vy musíte přijít taky!“
„Můj milý princi. Myslíte, že bysme něco takového zapomněli? Víme, že je dneska váš velký den.
Proto jsme už dlouho na nohou a všechno chystáme, i když váš otec není zrovna z otevřené oslavy nadšený,“ přišel ke mně Akelin manžel Neil a pohladil mě po vlasech.
Zrudl jsem snad ještě víc a chtěl vyzvědět víc, ale v tom zakokrhal kohout.
„Musím jít!“ vyskočil jsem na nohy.
Kdyby mě tu někdo našel, zvlášť Jonas, měl bych problém, a Akela s ostatními taky.
Popadl jsem do jedné ruky jablko, do druhé zbytek chleba, rozloučil se s pusou na tvář a rychle vyběhl ven.
„Qii! Qii! Qii!“ křičel jsem už za běhu, když jsem se dostal ke stájím.
Jakmile jsem ho spatřil hodil jsem mu jablko a vrhnul se mu kolem krku, až jsme oba spadli na zem.
„Qii! Víš, co je dneska za den?! Mám narozeniny! Je mi už dvacet let! A chci, abys přišel na oslavu, která se bude dnes konat v zahradách! Slib mi, že přijdeš. Prosím, prosím, prosím!“ nahodil jsem smutné oči a zadíval do těch Quirynových hnědozelených.
Byl to pacholek od koní, o dva roky starší než já, ale můj nejlepší přítel, a já ho měl strašně moc rád. A měl jsem v plánu z něj udělat svého rytíře, až mi otec předá trůn.
Quiryn
Byl jsem unavený. Sotva jsem zavřel oči, už jsem musel vstávat ke koním. Připadalo mi, že jsem spal snad jen pár chvil, když na mě zabouchal podkoní, abych si pohnul, nebo budu bez jídla.
S povzdechem jsem vylezl z vyhřáté postele, a pořádně se protáhl. Hodil na sebe halenu a kalhoty, nazul si boty, popadl okoralou skývu chleba, co mi zůstala od večeře, a pak už konečně vyšel ven.
Cestou ke studni jsem ji dožvýkal, abych aspoň nějak zaplnil břicho. U studny jsem si nabral vodu, kterou jsem se pak ošplíchnul, abych se trochu probral, a do dřevěného kalíšku si nabral vodu a pořádně se napil.
Slunce teprve vycházelo, ale bylo potřeba začít dělat. Vyvést koně do ohrady, vyčistit stáje, dát jim novou podestýlku a žrádlo. Nebyl jsem tu sám. Bylo nás tu šest, kdo měl koně na starosti, a já tu pracoval už pěkně dlouho. Vlastně snad pořád, už od dětství.
A tak jsem znal všechny koně tak dobře, jako nikdo jiný. Možná jen podkoní věděl všechno tak, jako já. A často říkával, že až bude starý a nebude svou práci zvládat, tak požádá krále, abych to přebral za něho.
Podkoní a já jsme taky byli jediní, kdo se směl přiblížit k princovu a královu koni. O ty dva jsme se starali jen my, nikdo jiný k nim nesměl. Už i proto, že princ říkal, že jsem jeho nejlepší přítel, a já ho také tak bral. Sice jsem s tím měl občas mezi poddanými problémy, ale bylo to spíš takové popichování, protože tu prince měli rádi snad všichni a nikdo proti němu neřekl křivého slova.
„Zkontroluji podkovy,“ zastavil jsem se u Bardase, princova bělouše. „A pak ho vyvedu ven.“
Podkoní přikývl a sám šel ke královu koni. Ostatní pacholci se postarali o zbytek koní, které postupně vyváděli do ohrady, aby mohli začít čistit jejich jednotlivá místa.
Když jsem Bardase zkontroloval, spokojený s tím, že má podkovy v pořádku, vyvedl jsem ho ven do jeho zvláštní ohrady, a hned jsem šel čistit jeho box. Stejně jako králův kůň, měli svou vlastní část stáje, oddělené od ostatních koní. Ale když jsem na trakaři vyvážel starou podestýlku od obou koní, cestou jsem přibral i to, co stihli ostatní pacholci vyčistit. Aby nemuseli jít na stokrát.
Právě jsem se vracel zpátky, když jsem zaslechl prince. Křičel na mě, jako kdyby někde hořelo.
Nechal jsem trakař stát a vyšel zpátky ven. Ve stejnou chvíli proti mně letělo jablko a vzápětí samotný princ, s kterým jsem se pak svalil do trávy.
„Měl by ses trochu krotit, nebo si jednou ublížíš,“ zamračil jsem se na něho.
Překulil jsem se, a na moment prince zalehl. Hezky voněl, a přesto, že se nestihl ani učesat, byl opravdu krásný.
„Utekl jsi Jonasovi, co?“ stáhl jsem mu prsty prameny, které mu padaly do očí, a zastrčil jsem mu je za ucho. „Jestli tě tu Jonas najde, bude se zlobit. Měl by ses dneska spíš připravit na svůj velký den. Mít dvacet roků je jen jednou za život. A musíš si to pořádně užít. A za chvíli se budou sjíždět hosté a ty je musíš přivítat. A pokud to půjde, tak přijdu. Víš, že budeme mít víc práce, protože tu budou i koně hostů.“
Po svých slovech jsem se zapřel o ruce a zvedl se. Podal jsem ruku princi a vytáhl ho na nohy. Oprášil jsem ho, pak i sebe a rozhlédl se kolem.
„Ale…“ přiblížil jsem se těsně k němu. „Co říkáš na společnou malou projížďku?“
Nepatrně jsem kývnul hlavou k jeho koni, a pak jsem se zakousnul do jablka, a tvářil se, jako bych vlastně ani nic neřekl.
Tainn
Začervenal jsem se, když mě Qii překulil, zalehl a prsty mi potáhl vlasy za ucho.
Jeho doteky ve mně vzbuzovaly příjemné šimrání, i když jsem moc netušil, co to znamená.
Ale Qiiho jsem měl rád možná víc než ostatní. Nejspíš to bylo tím, že jsme spolu skoro vyrůstali, bral mě jako sobě rovného, a kdykoliv jsem za ním přišel, nikdy mě nevyhodil.
Často jsem se schoval k němu do stájí nebo světničky, kterou měl, když mi otec vyhuboval, nebo mě Jonas za něco pokáral.
Nechal jsem se vytáhnout na nohy a usmál se.
„Neboj, Jonase nějak zvládnu. A hosty přivítá stejně jako první otec. A kromě toho...moc si to neužiju, pokud tam nebudeš,“ začervenal jsem se znovu, a pak Qiimu vlepil rychlý polibek na rty.
„Jestli si nepospíšíš, pojedu bez tebe!“ zahulákal jsem se smíchem, když jsem se hned rozeběhl k Bardasovi.
Byl to nádherný bělouš, možná trochu moc velký zrovna na mě, ale byl klidný a jakoby mi snad rozuměl i beze slov.
Vyšvihl jsem se do sedla a mimoděk si olízl rty na kterých ulpěla štáva z jablka.
„Kdo bude první u Torského jezírka, splní tomu druhému jedno přání!“ zakřičel jsem ještě se smíchem a pobídl Bardase do klusu.
Ten jakoby věděl, co od něj chci hned nasadil ostré tempo, takže nebylo divu, že jsem se k jezírku, z jedné strany ukrytému v lese, dostal jako první.
Tenhle den nemohl snad začít krásněji. Byl jsem šťastný. Moc šťastný a doufal jsem, že budou i ostatní, až se všichni sejdou na oslavě. Nepotřeboval jsem žádné dárky. Stačilo mi vědomí, že se budou všichni dobře bavit a budou spokojení.
Seskočil jsem ze sedla, Bardase nechal tak, věděl jsem, že nikam neodběhne, i když ho neuvážu, stáhl ze sebe všechny věci a se smíchem se rozeběhl k jezírku.
Chodívali jsme sem s Qiim jako malí často, jen v poslední době nebylo tolik času a příležitostí.
Počkal jsem, až do vody skočí i on, a pak ho několikrát pocákal.
Chvilku jsme dováděli stejně jako tehdy, když jsme byli děti, než jsem se mu pověsil kolem krku, a až nějak takhle zblízka si uvědomil naši nahotu.
Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji a vnímajíc teplo jeho kůže jsem se na Quiryna trochu víc přitiskl.
Zadíval jsem se na jeho rty a vzpomněl jsem na to, jak byly měkké a horké, když jsem mu vlepil tu pusu, než jsme vyjeli.
Ještě nikdy jsem se s nikým nelíbal. Ale dnes… Dnes jsem to chtěl poprvé zkusit. A nebyl nikdo jiný, s kým bych do toho šel než Qii.
„Víš, jak jsem říkal, že ten, kdo dojede první, musí tomu druhému splnit jedno přání?“ zašeptal jsem s rudnoucími tvářemi. „Chtěl bych… chtěl bych… chciabysessemnoulíbal.“
Vyhrkl jsem poslední slova tak, že se mi málem zamotal jazyk, a kdybych se Qiiho nedržel, nejspíš bych teď hanbou sklouzl až pod hladinu.
Neměl jsem odvahu to ani zopakovat, jak jsem se styděl a bál se, že se mi Qii vysměje.
Quiryn
Tušil jsem, že neodmítne. Jakmile se rozběhl k ohradě s Bardasem, rozběhl jsem se já k té druhé.
Nemusel jsem si koně osedlávat, dokázal jsem na nich jezdit i bez sedla, bez postroje. Uměl jsem to s nimi a kupodivu mě i poslouchali bez výjimek.
Vyskočil jsem na černého hřebce, který byl nejblíže, a shodou okolností patřil Jonasovi, a pobídl jsem ho. Nechal jsem prince před sebou. Byl dobrý jezdec a Bardas byl skvělý kůň. Nebylo pochyb, že může vyhrát, kdyby jel s kýmkoliv jiným. Ale já mu nechal náskok, aby měl radost.
Když jsem ho dohnal u jezírka, on už byl ve vodě. Jen jsem rychle odstrojil Bardase, aby i on mohl do vody a nepřišlápl si přitom uzdu. Někdy princ zapomíná na tyhle maličkosti, které by koni mohly ublížit.
Jonasův hřebec už byl ve vodě, a tak jsem ze sebe shodil věci, a skočil rovnou za Tainnem.
Bylo to skvělé ráno. Slunce už dávno vyšlo, a pěkně hřálo, voda v jezírku nás příjemně chladila. Ale ve chvíli, kdy se mi princ pověsil na krk a vyhrknul ta slova tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl, na moment jsem ztuhnul, a pak jsem se začal smát.
„Víš, že jsi to celé popletl?“ smál jsem se, až jsem se skoro zalknul. „Říkal… říkal jsi… že kdo dojede první… musí tomu druhému… spl…splnit přání…“
Popadl jsem ho, aby se nepotopil a víc ho tak na sebe natiskl. Mokré vlasy se mu lepily, na tělo, tak jsem Tainna opatrně postavil, trošku se od něj oddálil a postupně jsem ty mokré vlasy, pramen po prameni bral a dával jsem dozadu, až se přede mnou ukázal celý nahý.
„Jsi krásný. Moc krásný… Šťastné děvče, které si tě jednou vezme za muže,“ pohladil jsem ho po tváři.
„Ale… přeložil jsem si to, co jsi popletl a co jsi pak na mě vyhrknul. A pochopil jsem…“
Jednou rukou jsem si ho za pas přitáhl zpátky na své tělo a druhou ruku mu položil na zátylek.
„Chceš ochutnat můj polibek?“ přiblížil jsem se k jeho rtům a špičkou jazyka je okopíroval.
Na moment jsem se zadíval do jeho očí, pousmál se nad tím, jak studem zčervenal, a vzápětí jsem své rty přitiskl na jeho. Dal jsem mu malou pusu, na vteřinu se oddálil, abych se k těm jeho sladkým rtům vrátil. Špičkou jazyka jsem je naťuknul, a když je pootevřel, vsunul jsem svůj jazyk do jeho úst, a současně ho ještě víc na sebe natiskl. Začal jsem ho líbat a z pod přivřených víček jsem pozoroval jeho změny ve tváři…
Tainn
Když se začal Qii smát mírně jsem se nafouknul, a pak ještě víc zčervenal, když mi došlo proč.
Opravdu jsem to celé popletl. Ale jeho smích byl tak krásný.
Chtěl jsem mu něco odseknout, ale on mě od sebe vzápětí kousek odtáhl a začal mi stahovat vlasy dozadu.
„Ne-nejsem krásný…“ vykoktal jsem a zajíkl se, když si mě přitáhl zpátky k sobě.
A děvče? I když o tom otec často mluvil, nikdy jsem nad tím takhle neuvažoval.
Vlastně… líbili se mi nejspíš víc muži.
Budu se na to muset Qiiho zeptat jen…
Na co vlastně jsem se chtěl zeptat?
Všechno se mi vykouřilo z hlavy v momentě, kdy mě políbil a já ucítil jeho jazyk na svých rtech.
Když jsem pootevřel pusu na moment jsem se lekl, jestli se třeba nějak neudusím, nebo jestli je to vůbec přijatelné strkat tomu druhému jazyk do pusy, ale vzápětí jsem na to hned zapomněl, jak příjemné to bylo.
Slabě jsem zasténal a kolena se mi podlomila.
Zavřel jsem oči a dělal přesně to, co Qii.
„Qii…“ zasténal jsem jeho jméno, když jsem si po chvilce s otevřenou pusou a našpulenými rty uvědomil, že už mě nelíbá.
Zhroutil jsem se do jeho náruče, čelem se zapřel o jeho rameno a celý se roztřásl.
„Co… co se to… se mnou děje?“ zasténal jsem slabě. „Hrozně příjemně to šimrá, ale já nevím…“
S pootevřenými rty a roztřeseným dechem jsem se zadíval Qiimu do očí.
„Já… já musím ti něco říct…“ zašeptal jsem a prsty pohladil Quiryna po tváři. „Už nad tím přemýšlím dlouho a… no… víš… teď, když… Víš… já nechci žádné děvče… žádné se mi nelíbí… líbíš se mi ty… je… je to špatně?“
Zamumlal jsem rozpačitě a raději sklopil pohled.
Vzápětí jsem si ale uvědomil to, co jsem řekl, než jsme vyjeli se a zase jsem zvedl hlavu.
„A… co by sis teda přál? Když ti to… musím splnit?“ zašeptal jsem se zatajeným dechem.
Quiryn
Tainn byl opravdu krásný mladý muž. Vitální, plný života, a to ho dělalo ještě krásnějším.
Spokojeně jsem se usmál, když řekl, že se mi líbím. Jo, nejsem člověk, který s ním může žít bok po boku, ať už jsou důvody takové nebo makové. Ale když někdo tak hezký řekne, že se mu ten druhý líbí… To už jednomu stoupne sebevědomí a splní se jeho přání.
Pohled na jeho červené tváře, a to, jak se chvěl, i to, jak říkal, že neví, co se děje… Hned mi bylo jasné, že to nezkoušel nikdy ani s vlastní rukou.
„Mám přání, nejjasnější princi… Chci být první, kdo ti vysvětlí, co se s tebou děje. Chci být ten, kdo ti ukáže, že tohle, co cítíš, může přejít v něco úžasného, něco, co budeš chtít znovu zopakovat. A polibek, pohlazení,“ prsty jsem přejel po jeho tváři, bradu a na krk. „Pohlazení a polibky jsou jen začátek. Podvolíš se na chvíli pacholkovi od koní, princi?“
Po svých slovech jsem ho znovu přitáhl těsně na své tělo, abych ještě víc podnítil jeho touhu. Políbil jsem ho, a znovu použil při polibku jazyk. Přestal jsem ho držet za zátylek a volnou rukou jsem ho pohladil po zádech a pak po jeho pevném zadečku.
„Tak co princi,“ jemně jsem stiskl jeho zadeček a otřel se o něho svým rozkrokem. „Může ti pacholek ukázat, o co jsi zatím přicházel?“
Tainn
Nějak jsem přestával vnímat, kde je nahoře a kde dole, zvláště po Qiiho přání.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co chce, hned na to si vzal mé rty, a pak jeho ruka na mém zadečku…
Ještě nikdy se mě nikdo takhle nedotýkal.
Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi, a když jsem ucítil, jak se o mě Qii víc otřel a něco se na mě tlačí, podíval jsem se mezi naše těla a roztřeseně vydechl.
„Já… já… já… nevím… já… bojím se…“ špitl jsem tenounce, „že… že budeš… zklamaný… já… já nevím, co dělat… neumím nic…“
Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout, aby se mi přestala točit hlava a já byl ze sebe schopen dostat aspoň kloudnou větu.
„Nejsi…“ zachrčel jsem a musel si odkašlat, jak mi najednou vyschlo v krku. „Nejsi jen pacholek od koní. Jsi můj… můj přítel a chci… chtěl bych… abys… abys ty… tamto udělal… všechno, cos říkal.“
Prsty jsem přejel po jeho tváři a zadíval se mu do očí, které byly tak krásné. Nejen jejich barva, ale to teplo, a to, co z nich vyzařovalo.
Byly upřímné a laskavé, a možná i proto si Qii rychle získal mé srdce.
Udělal bych pro něj všechno.
A zvláště v dnešní den.
„Budu to brát jako můj dárek od tebe k narozeninám,“ zašeptal jsem, a byl rád, že mě tentokrát hlas nezradil.
Znovu jsem sklopil pohled, ale tentokrát jsem prsty jedné ruky potáhl po Qiiho hrudi dolů, až na jeho penis, kterého jsem se váhavě dotkl.
Quiryn
Spokojeně jsem se na prince díval, jak se červená, jak reaguje na má slova, a jak žádá, abych to udělal.
Bylo to něco, co nás dva spojí k sobě ještě víc. Nejen přátelství, ale bude to něco intimního.
I když jsem ho už hodněkrát viděl nahého, stejně jako on mě, tak tentokrát to bylo jiné. Jako by si se svými dvacátými narozeninami uvědomil, co jeho tělo žádá. Jako bych ho probudil z nějakého prokletí, které ho svazovalo a nedovolovalo prožívat všechno to hezké, to příjemné, které člověka k druhému připoutá ještě víc.
A já rozhodně jsem ochoten mu to dopřát. Jsem ochotný, chci ho k sobě připoutat ještě víc. Je to mé tajné přání…
„Rozbalíme tvůj dnešní dárek ode mne, můj princi,“ zašeptal jsem těsně u jeho ucha, na které jsem ho políbil.
Chytl jsem ho pod zadečkem a vyhoupl si ho nahoru, abych ho mohl přenést na břeh, kde jsem ho opatrně uložil do měkké voňavé trávy.
Zalehl jsem ho, ale jen tak, abych se ho mohl dotýkat. Chytl jsem jeho jednu ruku a potáhl ji níž, aby se dotýkal svého i mého penisu. A zatímco jsem ho znovu začal líbat, hladil jsem ho po jeho rozpálené pokožce, dotýkal se ho všude po těle, a nechal prostupovat tu touhu nejen v něm, ale i v sobě.
Při pohledu do jeho přivřených očí jsem viděl, jak ho to čím dál víc zasahuje, pohlcuje.
Přestal jsem ho líbat. Prstem jsem přejel přes jeho rty, a pak jsem se sklonil, abych mohl líbat jeho krk, hruď, podráždit jazykem i zuby jeho bradavky.
Když se mé rty dotýkaly jeho bříška, jemně se mu chvělo, a už mě to nenechávalo klidným. I když jsem původně nechtěl, zlákal mě k tomu to okusit. Dát mu to co chce, a přitom si i já užít tu příjemnou chvilku.
Chvilku s mým přítelem…
Tentokrát jsem přivřel oči já, když jsem si ho vzal do úst, abych aspoň na chvíli potěšil jeho královské přirození, a ještě víc ho tak rozdráždil. A když jsem cítil, že nemá daleko k tomu, aby se udělal, přestal jsem. Pomalu jsem se vysunul po jeho těle nahoru a když se naše penisy opět setkali, tiše jsem vydechl.
„Chytni je, oba společně,“ pošeptal jsem do jeho rtů.
Zapřel jsem se o loket a druhou rukou jsem chytil tu jeho, a společnými silami jsem začal třít naše erekce, které rozhodně tuhle pozornost už vyžadovaly.
Tainn
Zatajil se mi dech, když Qii řekl, že rozbalíme dárek od něj.
Vyjekl jsem, když si mě pak vyhoupl do klína a zasténal, když potáhl mou ruku dolů, aby se dotýkala jeho i mého penisu.
Překvapilo mě to, že najednou tak narostly a ztvrdly, až mě to na moment vylekalo. Chtěl jsem Qiiho zastavit, bál jsem se, nerozuměl jsem, ale on nepřestával, spíš naopak.
Prohnul jsem se v zádech a nahlas vykřikl, když se jazykem a zuby otřel o mé bradavky.
Ten šílený pocit, který byl zpočátku nepatrný, teď doslova přecházel v bouři, a já vůbec netušil, co to znamená.
Myslel jsem, že se mi tělo rozletí na kusy a chtěl Qiiho zastavit, když můj penis pohltil do svých úst.
Jenže ten pocit, který přišel zároveň s tím, mě donutil zasténat, znovu se prohnout v zádech a přestat vnímat okolní svět.
Bylo to něco nepopsatelného, něco, co jsem ještě nikdy nezažil.
Do očí mi vyhrkl slzy, aniž bych věděl proč, svůj hlas jsem už neovládal, stejně jako své tělo, který reagovalo na Qiiho počínání úplně samo.
Zpátky mě dostal až pocit tlaku, o kterém jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně, ale to už se Qii vytáhl zase nahoru, sevřel mou ruku ve své a začal jimi třít naše penisy.
Nikdy jsem si nemyslel, že takový dotek bude tak příjemný. Že penis dokáže být tak velký, bude hladký, jemný a příjemný na dotek. Že je vůbec něco takového možné.
„Qii!“ zafňukal jsem a mé tělo se začalo nekontrolovatelně třást, „Qii já… nevím… co… to… ten… co mám… dělat…“
Volnou rukou jsem chytl Qiiho kolem krku, jako bych chtěl mít nějaký záchytný bod, když se ten tlak dole začal zvětšovat.
„Já…“ zasténal jsem nahlas znovu a prohnul se v zádech.
Jenže v tu chvíli se stalo něco, co mě rychle přivedlo zase zpátky na zem.
Teda… tak rychle, jak to jen v tuhle chvíli bylo možné.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak kůň, na kterém Qii přijel zařehtal, a až teď mi došlo, že je to Jonasův kůň.
V tu chvíli z lesa na mýtinu přicválal další kůň, který zastavil hned vedle nás, a když jezdec seskočil, ani jsem se nemusel dívat nahoru, abych věděl, kdo to je.
Jonas
Spát jsem šel pozdě, protože jsem dlouho do noci chystal Tainnovi věci na druhý den. Aby bylo připraveno vše, jak má být, a on vypadal opravdu jako následník trůnu, a ne nějaký hadrák. Tyhle věci jsem uměl, dělal jsem je pro něho rád. Ale kdybych si měl vybrat, raději bych s ním cvičil boj s mečem, nebo střelbu s lukem či kuší. Raději bych ho naučil, jak se o sebe sám postarat než mu chystat oblečení, starat se, aby byl vždy upravený, čistý, učesaný. Aby měl vždy plný žaludek, nic mu nescházelo a nikdo mu neublížil.
Kromě toho jsem také seděl s králem ještě dlouho potom a probíral s ním princovu bezpečnost na oslavě jeho narozenin.
Když jsem pak ráno vstal, a měl zajištěné poslední přípravy, zamířil jsem k princi do pokoje.
Tác s bohatou snídaní, kterou jsem pro něho měl připravenou, jsem ale pak vztekle položil na stůl, až se trochu rozlilo i víno ze džbánu.
Moje první cesta byla ke stájím. V kuchyni Tainn nebyl, a stáje a Quiryn bylo druhé místo, kde ho člověk na první dobrou mohl najít.
Ale než jsem ke stájím došel, viděl jsem už jen, jak na koni mizí v nedalekém lese společně s Quirynem. A s mým koněm.
Jo, byl jsem naštvaný. Já se můžu přetrhnout, a on udělá tohle.
Když mě podkoní viděl, raději mi bez řečí osedlal koně, a já brzy vyrazil za nimi. Mířil jsem rovnou k jezírku. Věděl jsem, že tam kluci často bývají už od dětství, a tak nebylo o čem přemýšlet.
A že jsem se trefil, bylo jasné okamžitě, když jsem zaslechl zaržát mého Magise. Jo, můj kůň mě pozdraví vždy, i kdybych byl na míle daleko.
Ale další věc, kterou jsem viděl, se mi už tak moc nelíbila.
Zastavil jsem koně vedle nich a seskočil dolů.
„Mám ti toho ptáka useknout?“ skopl jsem Quiryna z prince dřív, než se na mě mohl vůbec otočit.
Jen co se překulil bokem do trávy, sehnul jsem se, popadl prince do náruče a pak ho nekompromisně hodil do studené vody v jezírku.
„Hezky rychle se schlaď, princi, obleč se a jedeme zpátky na zámek,“ nechal jsem ho máchat se v té studené vodě a otočil jsem se na Quiryna.
„A ty! Okamžitě vstaň a osedlej princi koně. A ještě jednou sáhneš na mýho Magise, tak nepřijdeš jen o ptáka, ale i o ruce, rozumíme si?“
Quiryn
Byl jsem opravdu kousek od toho, abych to dokončil. Abychom se dokončili oba, já i princ.
Na Tainna byl tak nádherný pohled, že přes všechno, na co jsem myslel, jsem zcela propadl okamžiku, a už se chystal na svou chvilku potěšení. Víc jsem sevřel naše penisy a zrychlil tahy…
Přivřel jsem oči, všechno se kolem mne ztrácelo…
Ale vzápětí mě zpátky vrátil kopanec do boku, po kterém jsem se svalil z prince do trávy.
Mohl jsem se už jen dívat na to, jak Jonas bere prince do náruče a hází ho do vody.
„Taky jsi mohl chvíli počkat, Jonasi!“ prsknul jsem na něho. „Snad dobře víš, že nejhorší přerušení je před koncem! Co já teď s tím?“
Ukázal jsem rukou na svůj penis, který ještě nestihl klesnout.
Jonas se jen zašklebil, sklonil se ke mně a popadl mě do náruče. Jen jsem se ho chytil kolem krku a víc se na něho přitiskl.
„To ti nepomůže,“ zavrčel na mě a přenesl mě k vodě, kde mě chtěl hodit.
Bylo mi v jeho náruči moc dobře, a moje sevření pro mne znamenalo bezpečí před pádem. A tak jsem se ho nehodlal pustit za žádnou cenu.
Jakmile jsem ucítil napětí v jeho rukách, sesmýkl jsem z jeho držení nohy a prudce ho potáhl za sebou. Jonasovi podklouzly nohy a oba jsme skončili ve vodě vedle prince.
„Pozor, ať se neutopíš!“ křikl jsem na princova sluhu a rychle jsem odplaval kousek dál.
Ale ta voda mě dokonale schladila a moje touha naprosto ustoupila. Teď jsem se už jen mohl dívat na to, jak se Tainn stydí před námi oběma, a na Jonase, jak se vzteklým výrazem ve tváři vstává z vody. Mokré oblečení kopírovalo jeho tělo, každý sval, a byl na něj opravdu krásný pohled.
Ale ta hora svalů se teď nebezpečně blížila ke mně.
Tainn
Nic horšího mě nemohlo potkat.
Tak jak ten den krásně začal, tak to rychle skončilo.
Nalokal jsem se vody, když mě do ní Jonas nekompromisně hodil, a pak se jen díval na to, jak se ti dva přetahují, jak Qii nechtěl do vody.
Strašně jsem se styděl.
Nejen před Jonasem, i když mě viděl takhle každý den, ale i před Qiim, protože nás někdo přistihl při té chvíli.
Nevěděl jsem, co mám dělat, jak se mám chovat a mrzelo mě, že se Jonas zlobí, i když jsem si za to mohl sám.
„Mrzí mě to…“ špitnul jsem a hřbetem si setřel slzy, které se smísily s vodou.
Vrátil jsem se zpátky na břeh a rychle se nasoukal do suchého oblečení.
Moje dobrá nálada byla najednou pryč a jediné, co jsem chtěl bylo odsud pryč.
Hodil jsem na Bardase sedlo, ale sám ho chytil za uzdu a vydal se pěšky zpátky ke hradu.
Netušil jsem, co dělat. Jestli to Jonas poví otci, tak by hrozilo, že Quiryna může vyhodit.
Netušil jsem, co by dělal, kdybych mu řekl, že se mi líbí a mám ho rád.
Nechtěl jsem, aby Quiryn trpěl, jen proto, že já jsem princ a on obyčejný pacholek.
Začervenal jsem se, když se mi připomnělo to, co se před chvílí odehrálo.
Vážně to bylo moc krásné a já ani Quirynovi nepoděkoval. Sice to nejspíš asi nedopadlo, jak chtěl, ale přesto.
Povzdechl jsem si, když do mě Bardas drcnul svými nozdry a otřásl se, když zafoukal vítr a mě na zádech zastudily mokré vlasy.
Jonas
Byl jsem už blízko u Quiryna, abych mu dal co proto, když se ozval Tainn. Zastavil jsem se a udiveně hleděl na jeho zaslzené oči.
Díval jsem se, jak vylézá z vody, obléká se a chystá koně.
„Padej osedlat princi koně, Quiryne!“ křiknul jsem na Quiryho, který taky jen stál a sledoval, co princ dělá.
Ale než se k něčemu rozhoupal, rozhodl jsem se to udělat sám. Pomalu jsem vyšel z vody, ale než jsem stihl prince zastavit, hodil sedlo na Bardase a rozešel se s ním k městu.
„Nech ho být,“ ozvalo se najednou těsně za mnou.
Otočil jsem se a měl chuť Quirymu jednu trefit mezi oči.
„Beztak jsi to spískal ty! Princ by sám takhle neodjel, kdybys mu to neřekl. Plánoval jsi to? Je mu dvacet, tak hurá na to? Chceš, aby se to dozvěděl král? Kdybych včas nepřišel, tak kdo ví, jak by to pokračovalo!“ zatnul jsem ruce v pěst a nadával Quirynovi, zatímco on na sebe navlékal halenu a kalhoty.
„Princ má dneska narozeniny. Na zámku se sjíždějí hosté. Bude tu plno cizích lidí, a vy se klidně seberete a odkráčíte si to pryč. Nevzali jste si ani nikoho ze stráží! Ohrožuješ princův život!“
Quiryn
Jindy bych byl rád, kdybych zůstal s Jonasem o samotě. Ale on teď rozhodně neměl tu nejlepší náladu. A hned si svůj vztek vylil na mně.
Oblékal jsem se, zatímco on zuřil a nadával mi. A nehleděl na to, že princ odchází sám. Nejspíš ho rozladilo to, že prince rozplakal, a teď se ten vztek snaží vybít na mě.
„Říkal jsem ti, ať ho necháš být. Kolik má volnosti? Pořád po něm něco chcete! Pořád má někoho za zadkem. Když chce trochu volnosti, tak musí utéct, jako nějaký zloděj! A ano! Byl to můj nápad. Pozval jsem ho na projížďku, ale netušil jsem, že to takhle skončí. A řeknu ti jedno tajemství. Bylo to Tainnovo přání. A tys mu rozbil narozeninový dárek, Jonasi! Máš ho vůbec rád? Já ano a udělal bych pro něj cokoliv. Klidně bych pro něho i zabil!“
Vztekle jsem se otočil a nehledě na to, že mi Jonas skoro funěl za zády, jsem se vyhoupnul zase na jeho koně, pobídl ho a tryskem se rozběhli pryč.
Netrvalo dlouho a zahlédl jsem odlesk bílé srsti Bardase. Dohnal jsem je, seskočil z koně dolů a prince s Bardasem zastavil.
„Cesta ti takhle bude trvat, upravím ti sedlo,“ vymanil jsem z jeho držení uzdu a ukázal mu, ať kousek odstoupí, abych mohl Bardase osedlat správně.
Slyšel jsem už nedaleko kroky koně, kterého teď měl Jonas, ale bylo mi to jedno. Své jsem mu řekl.
Když jsem zkontroloval, jestli jsou řemeny správně zapnuté, nastavil jsem Tainnovi ruce, aby se mohl vyhoupnout do sedla.
A než jsem mu předal uzdu do ruky, ještě jsem si ho přitáhl, aby se sklonil a já na něho dosáhl.
„Mrzí mě to, princi. Ale dárek jsi ještě nerozbalil. Můžeme to dokončit kdykoliv jindy,“ pohladil jsem ho po tváři a krátce políbil na rty.
Pak už jsem ho pustil a plácnul Bardase po zadku, aby se rozběhl a odnesl prince do zámku.
Tainn
První, kdo mě dostihl byl Quiryn. A možná jsem byl za to raději.
Nevím, občas jsem měl pocit, že mě Jonas nemá rád. Že to dělá jen proto, že mu to přikázal můj otec.
Já si ho vážil, respektoval jsem ho, měl jsem ho svým způsobem rád, byl chytrý a sečtělý, ale prostě se mi nezdálo, že hlídat prince bylo to, co by si zrovna přál. Navíc mě možná bral jen jako rozmazleného kluka, co musí pořád hlídat.
Nechal jsem Quiryna, ať mi dosedlá Bardase a pomůže do sedla.
Když si mě pak přitáhl blíž a řekl, že jsem ještě nerozbalil jeho dárek, začervenal jsem se a nechal se políbit. Nálada se mi zase o trochu zvedla, i když já dlouho smutný nedokázal být.
Navíc, Jonas měl jako vždy pravdu.
Utekl jsem ze zámku, aniž bych se staral o následky.
Jenže, já měl rád volnost. Jen proto, že jsem byl princ, to neznamenalo, že musím sedět uvázaný u trůnu a chovat se důležitě a namyšleně.
Teda, ne, že by byl můj otec namyšlený, ale nebavily mě královské povinnosti, které jsem s ním musel absolvovat.
I proto jsem chtěl, aby mé narozeniny byly volnější, mohl tam kdokoliv z lidí z města, aby si na sebe mohli vzít cokoliv a nesvazovala je etika.
Jenže otec to samozřejmě zamítl.
Prostě to bude královská oslava, jak se na prince patří.
„Děkuju, Qii. Za všechno. Jsi vážně skvělý přítel. Jediný, kterého mám. A omlouvám se za potíže,“ usmál jsem se na něj, a pak už nechal Bardase, ať nás doveze do zámku.
Jízda na koni v mokrém oblečení a s mokrými vlasy ale úplně nebyl ten nejlepší nápad, i když už bylo poměrně teplo.
Skoro jsem drkotal zuby, když jsem předával Bardase hlavnímu podkonímu, a rychle si to namířil zpátky do svých komnat, kde jsem jen skopnul boty z nohou a hned hupsnul do postele a zabalil se až po hlavu do peřiny.
Jonas
Byl jsem už skoro u nich, když se princův kůň rozběhl. Quiryn se za ním ještě chvíli díval, dokud mu nezmizel z očí, pak se otočil na mě a založil si ruce na hrudi.
„Chceš přesedlat svého koně?“
Jen jsem se na něho z vrchu podíval, a se staženým obočím jsem zavrtěl hlavou.
Pobídl jsem koně ke klusu, abych se už déle nezdržoval, a také si to zamířil do zámku.
Když jsem konečně dorazil ke stájím, podkoní právě odstrojoval Bardase. Předal jsem svého koně dalšímu pacholkovi, a spěchal jsem za princem.
Tušil jsem, že šel nejspíš rovnou k sobě do pokoje, tak jsem se nikde nezdržoval a šel rovnou tam.
Otevřel jsem dveře a můj první pohled padl na postel, kde byla velká hromada peřin a pod ní se klepal Tainn. Vykoukl jsem zpátky na chodbu, zavolal služku a požádal ji, ať nechá udělat horký nápoj z vína a bylin, který prince postaví rychle na nohy a zabrání tomu, aby onemocněl.
Věděli, které byliny mám na mysli. Byl to můj odzkoušený recept, svařené víno s bylinami. A vždy to pomohlo.
Vešel jsem do pokoje, a přesto, že bylo venku celkem teplo, rozdělal jsem v krbu oheň, aby se ten studený pokoj víc rozehřál. Sice sem svítilo slunce, ale okna nebyla moc velká a zdi zámku byly hrubé. A tak vždy chvilku trvalo, než bylo v princově komnatě trochu tepleji.
Vytáhl jsem z komody čistou halenu a přešel k posteli. Posadil jsem se, halenu odložil bokem, a pak jsem postupně sundával z prince přikrývky, dokud se mi celý neukázal.
„Do oběda zůstaneš v posteli. Vyřídím králi, že ti není moc dobře, aby tě nenutil obědvat s hosty. Ale teď se převleč do suchého, a pak se můžeš zabalit zpátky do peřin. A vypiješ víno, které služka donese, a bez reptání, jasné? Nechci, abys onemocněl,“ potáhl jsem Tainna do sedu, a začal ho svlékat z mokrých věcí.
„Víš, mrzí mě, že jsem tě rozplakal. Nechtěl jsem ti kazit den. Ale vážně bys to neměl dělat, takhle utíkat, a hlavně teď, když je tu spousta cizích lidí. Quiryn je sice silný, má sílu v rukách, ale není to strážce, není rytíř. Neochrání tě tak, jako bych to udělal třeba já,“ podal jsem Tainnovi suchou halenu, když už měl dole i mokré kalhoty, aby si ji mohl obléct.
Tainn
Netrvalo dlouho a já slyšel, jak se otevřely dveře komnaty. Ani jsem se nemusel dívat. Jonase jsem prostě poznal.
Zatajil se mi dech v obavě toho, co přijde, slyšel ho, jak šramotí v krbu, který pak zapálil a následně se zhoupla postel.
Ani jsem se moc nebránil, když ze mě sundával peřiny, protože jsem věděl, že to nemá cenu.
Nechal jsem se posadit, a pak i svléknout.
„Nechci, aby ses zlobil. A nechci, aby ses zlobil ani na Quiryna. Mám ho rád, víš? Jako jediný ve mně nevidí jen prince,“ povzdechl jsem si a zrudl, když jsem si najednou uvědomil, že jsem před Jonasem nahý.
Teď, po zážitku u jezírka, jsem začal brát svou nahotu trochu jinak.
Natáhl jsem si na sebe halenu a zadíval se do plamenů, které začaly olizovat suché dřevo.
„Víš, Jonasi, chtěl jsem narozeniny, kde budou mí přátelé, ne cizí lidi. Nechci ti přidělávat starosti a omlouvám se, že jsem utekl, ale prostě chci mít víc volnosti, chci se seznamovat s obyčejnými lidmi, chci se s nimi přátelit, nechci potkávat jen otcovy známé. Je to unavující,“ přiznal jsem otevřeně a stočil pohled zpátky na Jonase. „A no… když nepovíš otci, co… tamto, však víš… budu moc rád. Qii by mohl mít z toho potíže.“
Zamumlal jsem rozpačitě, ale naštěstí mě vysvobodila služebná, který přinesla tác s vínem.
Vyskočil jsem z postele dřív než Jonas, málem se přizabil o vlastní nohy, ale potřeboval jsem nějak přestat myslet na to, co bylo u jezírka.
Převzal jsem od služebné tác a poděkoval jí.
Přisedl jsem si zpátky na postel, tác položil na noční stolek a do rukou vzal pohár s horkým vínem.
Tohle byla věc, kterou jsem od Jonase miloval.
Nevím, jestli měl nějaký tajný recept, ale vždycky se mi udělalo moc dobře a příjemně to zahřálo.
Usrkl jsem, a pak znovu a znovu. Nechal jsem to horko proudit tělem, a aniž bych to chtěl a uvědomil si to, hlava mi spadla na Jonasovo rameno a mě se začaly klížit oči.
„Děkuju… Jonasi. Pořád se o mě… tak staráš. Ale… někdy mám pocit… že mě… nemáš rád… a bereš mě jen… jako břemeno…“ zamumlal jsem z posledních sil, než se mi oči zavřely úplně, a já usnul, jako když mě do vody hodí.
Jonas
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak Tainn vystřelil z postele, div se nepřizabil.
Nejspíš ho po tom zážitku u jezírka, dohnalo poznání a uvědomění si vlastního těla. Nikdy předtím se nestyděl, ale teď měl tváře celé červené.
Nechal jsem ho, ať se vymluví, a jen jsem sledoval, jak se uvolňuje, uklidňuje, a na poslední chvíli jsem od něj vzal pohár se zbytkem vína, aby mu nevypadl z ruky, a postavil ho na stolek.
Natočil jsem se k Tainnovi a opřel si ho o svou hruď.
Byl drobný, menší než král. Svou podobu a výšku podědil po své matce, která taky byla drobná a stejně krásná. A stejně jako ona, i Tainn měl krásné světlé vlasy. Vlastně, jako by své matce z oka vypadl.
Po králi zdědil snad jen toho pindíka…
Pohlédl jsem dolů, kde měl shrnutou halenu a jeho penis vykukoval ven. S úsměvem jsem mu halenu potáhl víc na stehna, a pak jsem mu prohrábl vlasy. Měl je stále trochu vlhké, ale teď bylo nemyslitelné ho česat. Nechal jsem ho opřeného o mou hruď, a jen tak mezi prsty jsem mu vlasy rozdělil na tři hrubé prameny, které jsem mu spletl do volnějšího copu, aby se mu ještě víc nezacuchaly. Stáhl jsem si svou stuhu z vlasů a jeho cop jsem na konci smotal se stuhou a svázal.
I když se budou pak hůř rozčesávat, nebude to tak strašné, jako kdybych mu je nechal volně.
A až teprve potom jsem prince opatrně uložil a přikryl ho peřinami, aby mu bylo příjemně teplo, a mohl se dobře vyspat.
Chvilku jsem se na něho ještě díval, než jsem nakonec vstal, přihodil pár polen do krbu, a pak potichu vyšel z pokoje, abych si promluvil s králem o princově nepřítomnosti u oběda, a mohl s rádci zajistit ještě pár věcí, které byly potřeba pro odpolední a večerní oslavu.