Joshua
Když se mě zeptal, jestli nechci pokračovat vedle, zasténal jsem mu do rtů, a ještě víc se o něj otřel.
„Thomasi. Strašně moc tě chci," zašeptal jsem, abych své činy potvrdil i slovy, a nohy jsem mu omotal kolem pasu...
Ráno jsem se probudil, když mi na tvář dopadly přes okno paprsky slunce a chvilku jsem přemýšlel, kde vůbec jsem. Když jsem se protáhl, bolestivě jsem sykl, a ucítil mokro mezi nohama a lepkavost na stehnech.
V ten moment se mi to vrátilo a já s vyheknutím znovu klesl na polštáře.
Vážně mi bude chybět, až odjedu zpátky, protože to, co jsem zažil v noci, to co mi dal Thomas v noci, mi už asi nikdo jiný nedá. Bylo to jako uragán, jako bouře, a myslím, že nás, hlavně teda asi mě, musel slyšet celý hotel, protože jsem se vůbec nedržel zpátky.
Podíval jsem se na klidně oddechujícího Thomase a rozhodl se ho ještě nebudit.
S tichým zaúpěním jsem vstal a opatrně se dobelhal do koupelny. Obvaz na noze byl trochu nasáklý krví, jak jsme se ve víru vášně nedrželi zpět, ale vůbec mi to nevadilo. Po snídani řeknu Thomasovi, aby se mi na to podíval.
Pustil jsem na sebe napřed studenou vodu, abych se schladil, a pak se pořádně vydrbal pod teplou.
Hlavně v jistých partiích, a že to bylo potřeba.
Na staříka měl vážně úctyhodnou výdrž.
Blaženě jsem se usmál, když jsem si vzpomněl na to, co se stalo potom, co jsem mu tyhle slova v noci řekl. Asi to budu muset dělat častěji.
Když jsem byl se svou očistou spokojený, vyšel jsem ze sprchy, setřel ze sebe vodu, vypláchl si ústa ústní vodou, a nahlédl, jestli Thomas ještě pořád spí.
Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou, zpola odkrytý, a klidně oddechoval.
Usmál jsem se a přešel do vedlejšího pokoje, abych vyhodil jídlo, které jsem včera koupil, a které zůstalo ležet na stole, protože jsem se k němu už nedostali. Zavolal jsem na recepci, aby nám na pokoj přinesli snídani.
Teprve pak jsem se vrátil zpět do ložnice, vyhoupl se znovu na postel, a sklonil se nad Thomasem.
Hlavou mi probleskla myšlenka, jak moc jsem se za těch pár dnů strávených s tímto mužem dokázal změnit. Dříve bych se hned po probuzení sebral a co nejrychleji vypadl, abych nemusel čelit ranním něžnostem, které někteří mí milenci občas vyžadovali. Teď, považoval jsem to za běžnou věc, jako když ráno vychází slunce a nepřišlo mi to nijak podivné.
„Jsi vážně velmi nebezpečný muž, Thomasi," zamumlal jsem spíš pro sebe a povzdechl si.
Pak jsem mu odhrnul vlasy z čela a políbil ho.
„Thomasi, vstávej," zašeptal jsem mu do ucha a jemně s ním zatřásl.
Thomas
Byl jsem rád, že Josh souhlasil, protože to, co předvedl v koupelně, mě tak nažhavilo, že to ani nemohlo skončit jinak.
Málem jsem zapomněl zastavit i vodu, jak jsme spěchali do ložnice. Vytáhl jsem z pytlíku gel, jedním rozmachem jsem pak všechno shodil z postele a už nic nebránilo v tom, abych se nedržel zpátky...
Usnuli jsme někdy hodně dlouho po půl noci. Raději jsem se na hodinky ani nedíval, protože jsem si nechtěl kazit dobrý pocit ze skvělého sexu.
A když jsem ráno uslyšel své jméno a Josh se mnou zatřepal, jako odpověď jsem na něj zavrčel a otočil se na druhou stranu.
Ale po chvilce se začal probouzet i můj mozek, který říkal, že je opravdu nejvyšší čas vstát a jet zpátky. Práce jsme měli až nad hlavu...
„Dobré ráno,“ zabručel jsem nakonec.
Vstal jsem z té zmuchlané postele a zamířil rovnou do koupelny. Takhle ráno bývám nemluvný, a potřebuji se nejdříve nějak probrat, abych mohl vůbec fungovat. Osprchoval jsem se, a když jsem se konečně i utřel o oblékl, posadil jsem se ke stolu a podíval se na Joshe.
Ten vypadal, jako by spal celou noc. Energie z něj doslova čišela na míle daleko.
„Najíme se a pojedem, nebo mě Mark zaškrtí. Potřebujeme ještě dodělat Bolta a pokračovat v případu. Ale to ti vlastně ani nemusím říkat.“
Joshua
Trochu mě zamrzela ranní Thomasova nevrlost, ale u něj jsem to tak nějak bral, takže jsem jen pokrčil rameny a nijak to nekomentoval.
Mezitím, než se Thomas vysprchoval jsem se oblékl do koupených věcí v podobě lehké bílé košile s dlouhým rukávem a kolem pasu si zatím omotal ručník, protože jsem se nechtěl vystavovat před hotelovou službou, která měla donést snídani.
Kvůli zranění na noze, které potřebovalo převázat, jsem si nechtěl oblékat džíny a pak je zase vysvlékat.
Těsně před tím, než se Thomas znovu objevil ve dveřích přinesla služba snídani, skládající se z kávy, másla, medu, marmelády, malých sladkých rohlíčků a jogurtu. Nebylo to sice nic moc, ale vzhledem k tomu, že jsme ani já ani Thomas od včerejška nejedli, jsem byl vděčný i za tohle.
Zrovna jsem to rozeskládal na stůl, když si Thomas sedl a konečně se na mě podíval.
„Nic lepšího nebylo," pokrčil jsem rameny, a pak se usmál.
Snídaně proběhla mlčky, z mé strany zejména proto, že když Thomas zmínil Bolta, něco mě napadlo.
„Mimochodem, budu potřebovat, prosím, převázat zase nohu. V noci...ehm...myslím, že mám štěstí, že mi nepraskly i stehy na čele," zakřenil jsem se na něj přes okraj hrnku s kávou, kterou jsem zrovna dopíjel.
Pak jsem ale zvážněl.
„Ohledně Bolta. Víš, něco mě napadlo. Momentálně nevíme, kde se schovává, ale víme, že jeho cílem jsem já. No, myslím...způsob, jako nejrychleji chytit je, udělat ze mě návnadu," vyhrkl jsem poslední slova a zadíval se na Thomase.
Nebyl to nejlepší nápad, ale zase nebyl nejhorší. A já bych se s tím zase nějak vyrovnal, jako vždy.
Thomas
Mlčky jsme snídali, dokud Josh nezmínil svoji nohu. Sjel jsem pohledem dolů... Vážně, ani jsem si v tom zápalu neuvědomil, že by mohlo být něco špatně, a Josh přitom ani nemuknul. Takže je to i jeho vina.
„No, jo. Sorry. Jak dojíme, hned ti to ošetřím,“ omluvil jsem se mu v rámci svých ranních rozespalých možností.
Ale když zmínil Bolta, a sebe navrhl jako návnadu, okamžitě můj spánkový deficit zmizel jako mávnutím proutku.
„Na to zapomeň!“ zavrčel jsem na něj výhružně a praštil přitom bezděčně rukou o stůl.
Víc se k němu naklonil a zadíval se mu upřeně do očí. Nevím, co viděl teď v těch mých, ale tohle, co řekl, mě málem nadzvedlo ze židle.
„Nebudeš ze sebe dělat žádnou volavku. To ani náhodou. Bolta najdeme, tak jako tak. Už je rozeslaný jeho portrét a bylo pátrání vyhlášeno i ve státní televizi. Takže počítám, že ho do pár dní budeme mít, a on se teď nebude odvážit vylézt někam na veřejnost. Takže opakuji – NE!“
Joshua
Trochu jsem sebou škubnul, když Thomas praštil rukou do stolu, a pak zatajil dech, když se ke mně naklonil a mou nabídku naprosto rezolutně zamítl.
Tohle bylo poprvé, kdy jsem ho viděl opravdu naštvaného, ale v jeho očích jsem spatřil i záblesk strachu? Možná jsem si to ale jen namlouval. Neměl přece důvod se o mě bát.
„Ale, bylo by to rychlejší..." špitl jsem na svou obranu, a ještě víc se stáhl, když na mě Thomas znovu zavrčel.
„Nic by se mi nestalo. Nějak bych to zvládl. Jako vždycky," zamumlal jsem a stočil pohled bokem, aby Thomas neviděl slzy, které mi najednou z nějakého důvodu vlezly do očí.
Raději jsem rychle vstal od stolu a začal uklízet věci, abych nějak zabavil ruce, které se mi trochu třásly, a nemusel čelit Thomasovu vzteklému pohledu.
Nebylo by to poprvé, co bych dělal volavku. Ale bylo by to poprvé v cizí zemi a s šílencem v patách. Snažil jsem se sice tvářit statečně a nedávat najevo strach, ale nejspíš se mi to moc nedařilo, když mi z roztřesených prstů vypadl hrnek a roztříštil se o dřevěné parkety.
„Uklidím to," zahuhlal jsem, a okamžitě si klekl, abych střepy shrnul.
Thomas
Zarazil jsem se, když jsem viděl Joshovu reakci. Možná jsem neměl tak vyletět, jen co domluvil. Ale i tak...
„Podívej, chápu, že to chceš urychlit, ale prostě tohle odmítám. Jak bys to chtěl udělat? Chceš se postavit na Times Square s transparentem v ruce? Říkal jsem, že Bolt teď jen tak nevytáhne paty. Prostě ne! Už teď jsi de-facto volavka, aniž bys o to stál. A nebudu tě ještě víc, a hlavně ne vědomě, vystavovat nebezpečí. A i kdybys s tím šel za Markem, tak věř tomu, že tě raději zavře do ochranné vazby, než bychom Bolta našli. A pokud mě naštveš, nechám ti s Markovým požehnáním přidělit ochranku.“
Vypil jsem naštvaně zbytek kávy a odložil hrnek na stůl. Jeden rozbitý stačí.
„Chápu tvoji snahu, ale neměl bys to přehánět, hlavně když víš, jak je ten chlap nebezpečný. Běž si sednout, já to uklidím, a pak ti přelepím tu nohu. A nebreč,“ chytl jsem ho za bradu a setřel mu slzy z tváře. „Nejsi malá holka.“
Sice trochu křečovitě, protože jsem byl za ten jeho nápad naštvaný, ale přesto jsem se na něj pousmál. Nevím, jestli jsem ho chtěl uklidnit nebo povzbudit. Ale rozhodně jsem nestál o to, vědomě ho vystavovat nebezpečí.
Vzal jsem mu z ruky střepy, které stihl posbírat, a začal jsem uklízet ten bordel. Naházel jsem na zem hromadu papírových ubrousků, aby to vsáklo to kafe, a pak to už jen shrnul, posbíral a vyhodil do koše.
Celou dobu jsem si v duchu říkal, že tohle prostě nedovolím. I kdyby mě na kolenou prosil... Nejsem typ, který by se hned po pár číslech v posteli zamiloval, a nějak o to nestojím. Ale začínal jsem si uvědomovat, že tenhle člověk pro mne znamená víc než jen kolegu z práce.
Joshua
Zadržel jsem dech, když se Thomas nade mnou sklonil, ale naštěstí mi jen setřel slzy z tváře, řekl mi ať nebrečím a poslal mě sednout.
Přemýšlel jsem nad jeho slovy i nad jeho chováním ke mně.
Nečekal jsem od něj takovou reakci, zvláště, když jsme v podstatě nebyli ani přátelé, jen de-facto dočasní kolegové a milenci.
Ale... Mít za přítele někoho jako je Thomas...
Natolik jsem se ztratil v myšlenkách, že jsem si jeho přítomnost uvědomil až v momentě, kdy se dotkl mé rány.
„Omlouvám se. Já, nechtěl jsem kazit ráno. Prostě mě to jen napadlo a chtěl jsem nějak pomoct. Omlouvám se..." zašeptal jsem, prsty přejel po jeho tváři a automaticky mu vtiskl krátký polibek na rty.
Až teprve potom, mi došlo, co jsem udělal.
Překvapeně jsem se na Thomase podíval a trochu se začervenal.
„Promiň," zamumlal jsem a sklopil pohled.
Thomas
Přešel jsem k Joshovi, který se už mezitím usadil a strhnul jsem mu náplast z nohy. Bylo vidět, že mu to trochu navlhlo, a nechtěl jsem mu na to dávat mastičku. Chtěl jsem mu to tamponem nejprve trochu očistit od zaschlé krve, ale když jsem se ho dotkl, promluvil na mě, jako by se teprve teď probral ze snu.
„I ty mi promiň,“ musel jsem se usmát, když se začervenal.
Nepočítal jsem s takovou jeho reakcí, a už vůbec ne s polibkem, a zřejmě i on byl překvapený sám sebou. Sklonil jsem hlavu a pokračoval v ošetřování jeho rány.
„Nechtěl jsem na tebe vyjet. Ale bývám po ránu nevrlý, protože potřebuji chvíli čas na probrání. Ale někdy mám i světlé chvilky,“ krátce jsem se nahlas zasmál, když jsem si uvědomil, jaký po ránu bývám. „Ale to nic nemění na tom, že si stojím za tím, co jsem řekl. Možná bych ti to řekl trochu jemněji, ale závěr by byl stejný.“
Zasypal jsem mu ránu penicilinovým zásypem a přelepil novou náplastí. Povyhazoval jsem špinavé věci do koše, a pak šel zabalit těch pár věcí, které jsme včera nakoupili.
„Je nejvyšší čas na check out,“ podíval jsem se na hodinky. „Jestli chceš, můžeš počkat v autě, a já půjdu na recepci zaplatit. Nebo můžeš jít se mnou.
Nechtěl jsem se k tomu už dál vracet. I když to Josh myslel dobře, přesto to trochu udělalo situaci napjatou, a to by pro naši spolupráci nebylo dobře. Doufal jsem, že to Josh pochopí, a nebude si tvrdohlavě stát za svým. Je to, jak jsem říkal. Už tak je z něj volavka, aniž by sám chtěl. A kdybychom ho museli zavřít, nebo kdyby měl pořád za zadkem dalšího policajta, akorát by nám to ztížilo další práci. A teď bylo důležité s případem konečně pohnout.
Joshua
Potěšil mě Thomasův smích, a jeho doteky mě uklidňovaly, takže když skončil, cítil jsem se mnohem líp.
Z reakcí jsem pochopil, že je tohle zakázané téma, a nechtěl jsem zbytečně přilévat olej do ohně a kazit zbytek dne. Takže jsem zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.
„Dechové cvičení. Vážně pomáhá. Možná bys ho zkusit na tu svoji ranní nevrlost," usmál se na něj na důkaz, že jsem v pohodě a rozverně ho lehce ťuknul do prsou, když sem kolem něj procházel, abych si natáhl kalhoty.
Celé ranní fiasko pro mě skončilo před minutou a teď se začínalo na novo. I to byla moje vlastnost. Nic nerozmazávat, pokud jsem věděl, že by to situaci neprospělo, ale raději se stáhnout a rychle zapomenout. Navíc, čekala nás cesta domů a společná práce, a já ji nechtěl strávit tak, že celou cestu autem budu mlčky zírat z okna s napjatou atmosférou, a pak kolem sebe chodit po špičkách. Rozhodně ne s někým jako je Thomas.
„Klidně s tebou půjdu na recepci, ale... Chtěl bych se po cestě ještě stavit nakoupit. Vím, že spěcháme, ale docela jsem ti vybral zásoby, a až přijedeme domů chci se mrknout na ty důkazy, co jsme našli, takže na nákup už nezbude čas. Nebude to dlouho trvat. Slibuju," houkl jsem na něj z koupelny, kam jsem si ještě zaběhl vyčistit zuby a trochu se opláchnout.
Thomas
Byl jsem rád, že napjatá atmosféra povolila. Bylo by to opravdu na prd, kdybychom se pak na sebe pořád mračili. Než si Josh vydrbal zuby, posbíral jsem zbytek věcí, a pak už jsme se odebrali na recepci, abychom se odhlásili a zaplatili.
Cesta zpátky docela utíkala. Byla sobota, takže nebyl takový velký provoz, a nikde jsme se ani nezastavovali. Aby řeč nestála, probírali jsme, co jsme zatím zjistili a dávali si to do souvislosti s ostatními věcmi. Josh to hned zapisoval a dával dohromady.
Až teprve v Sacramentu jsme zajeli k obchoďáku, abychom mohli nakoupit. Nevěděl jsem, co všechno chce Josh nakoupit, ale šel jsem vedle něj jako poslušná manželka, a tlačil před sebou vozík. Stejně jsem po celou dobu nenápadně sledoval okolí, kdyby se náhodou přeci jen Bolt objevil. Ale věděl jsem, že by si tady na veřejnosti nic nedovolil Na to byl až moc opatrný.
Joshua
Nakonec to nebylo až tak špatné. V obchoďáku jsem si to docela užíval, nikdy by mě nenapadlo, že nakupování bude tak příjemné. Thomas se sice kabonil a celou dobu se nenápadně rozhlížel kolem sebe, ale já věděl, že to byla spíše rutina.
Navíc jsem tak nějak i zjistil, co má Thomas rád, protože jsem se ho občas zeptal, co můžu a nemůžu koupit. Obtěžkaní každý dvěma taškami, jsme za necelou půl hodinu vycházeli a během cesty k autu se domluvili, že věci hodíme ještě domů, protože, kdo ví jak dlouho, se zdržíme na stanici, a měli jsme hlavně dost masa, které by se v tomhle horku velice rychle zkazilo.
Cestou jsem pak přemýšlel, jakou večeři dnes uvařím, teda pokud se na ni vůbec dostaneme.
„Půjdu napřed, abych mohl rychle vybalit nákup. Převlékat se nebudu, v tomhle vydržím, takže se moc dlouho nezdržím," zavolal jsem na Thomase, když jsem po vystoupení z auta otevřel kufr, popadl dvě tašky s nákupem a šel napřed.
U dveří vedoucí do bytu jsem se však zarazil, protože jsem zakopl o menší balíček položený na prahu. Položil jsem nákup na zem, a obdélníkový, ne nijak těžký předmět zabalený do obyčejného bílého papíru, jsem zvedl.
Srdce mi začalo tlouct rychleji a ruce se roztřásly.
V tu chvíli jsem za sebou uslyšel hluk, jak mě Thomas konečně dohonil.
Otočil jsem se k němu a s panikou v očích mu ukázal balíček, na jehož vrchní straně bylo hůlkovým písmem napsané mé jméno.
„Thomasi..." zašeptal jsem, a měl co dělat, abych se udržel na nohou.
Jak mě mohl najít i tady? A co když tímhle ohrozím i Thomase?
Thomas
Nechápal jsem, proč toho Josh tolik nakoupil. Ale pak mi došlo, že jsme dva a sníme toho rozhodně víc, než když jsem sám. Posbíral jsem zbytek tašek, zamknul auto a šel nahoru za Joshem. Já se rozhodně převlíct potřeboval.
Když jsem vystoupal schody, hned jsem se zarazil. Díval jsem se na Joshe, jak drží v rukách jakýsi balíček a docela vyděšeně se na mě dívá.
Pohlédl jsem ke dveřím a zase zpátky na Joshe.
„Polož to zpátky tam kde to bylo,“ promluvil jsem na něj klidným hlasem. „Vezmi ty tašky s nákupem a pojď sem ke mně.“
Sám jsem odložil tašky a hned jsem vytáhl telefon. Netušil jsem, jestli ten někdo byl jen u dveří nebo se dostal i do bytu, ale tohle už nebyla sranda.
„Marku, mám pohotovost. Okamžitě do mého bytu pošli techniky. Mám na prahu balíček... Ne, nejsem blbej, neotvíral jsem dveře... Hlavně ať nepřijedou s houkací parádou a nevzbudí pozornost!“ začínal jsem nabírat na hlase.
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnil. Dechové cvičení...
„Budeme u sousedky. Řeknu, že se nám zasekl zámek a čekáme na zámečníky. Tak se podle toho prosím tě zařiď...“
Na moment jsem chytl Joshe za ruce, aby se uklidnil.
„Bude to v pohodě, jen se asi tak brzy nedostanem na oddělení, jak jsme chtěli,“ pohladil jsem ho po tváři.
Pustil jsem ho a přešel po chodbě k sousedčiným dveřím. Podle času mohla spát asi tak pět hodin, snad ji to bude stačit.
Když asi po třetím zazvonění otevřela a rozespale na mě civěla, s úsměvem jsem se ji omluvil a poprosil o dočasný azyl, že se nám zasekl zámek a čekáme zámečníka. A jestli bychom si k ní zatím mohli dát do lednice nějaké jídlo, aby se nezkazilo. Bylo to poprvé, co jsem ji o něco takhle žádal, ale byla to nutnost, a já věřil tomu, že nás neodmítne.
Joshua
Když mě Thomas chytl za ruce, trochu jsem se uklidnil, ale přesto jsem měl pocit, že všechno najednou sleduju jakoby přes mlhu.
Sousedka nám vyšla vstříc, dokonce se zeptala, jestli nechceme kávu, ale já odmítavě zavrtěl hlavou. Nic bych do sebe teď nedostal, a už vůbec jsem nebyl schopen mluvit.
Snažil jsem se o dechové cvičení, ale to tentokrát nepomáhalo.
Nakonec jsem se upnul na to, co mi poslední dobou pomáhalo nejvíc.
Zaměřil jsem se na Thomase, který seděl naproti mně v křesle, a snažil se přitom uklidnit.
Šlo to trochu líp, ale přesto jsem sebou škubnul při každé ráně, která se domem rozlehla, když někdo přibouchl dveře, nebo venku pod otevřeným oknem někdo začal hlasitě mluvit.
„Omlouvám se. Měl jsem si najít nějaký hotel. Teď jsi v ohrožení možná i ty a jen kvůli mně. Vystavil jsem tě nebezpečí. Měl jsem něco takového předvídat. Vždyť jsem...Už jsem měl jednou s šílencem tu čest, dokážu vyprofilovat jejich chování, a přesto... přesto..." začal jsem drmolit, když se sousedka odešla upravit, a my s Thomasem zůstali sami v obývacím pokoji, kde nás usadila.
„Přesto jsem nebyl schopen..." tentokrát můj hlas zněl frustrovaně a naštvaně.
Ruce opřené o lokty na kolenou jsem zaťal v pěst a opřel o ně své čelo.
Zavřel jsem oči, abych zatlačil slzy bezmoci, a skousl spodní ret, abych nezačal hlasitě křičet, jak jsem byl naštvaný hlavně sám na sebe.
Thomas
Sousedka se o nás postarala, a já byl rád, že bez dalších zbytečných otázek. Jen jsem stál tak, aby neviděla na mé dveře a na balíček, který ležel na prahu. Chodba k bytům byla vždy oddělena od hlavního schodiště, tak jsem věděl, že sem nikdo, kromě našich nepůjde. Mark měl klíče, takže nemuseli ani vyrážet dveře. A ani bych jim to nedovolil.
Nacpali jsme maso do její lednice bez problémů, protože ji měla poloprázdnou, vzhledem k tomu, že tady opravdu jen přespávala.
Usadili jsme se v obýváku, a i když jsme odmítli kávu, snažil jsem se s ní vést nic neříkající hovor, abych upoutal její pozornost na sebe, a ne na zvuky, které asi po patnácti minutách byly tlumeně slyšet z chodby.
Zpráva na telefonu od Marka mi říkala, že už na tom pracují.
Sousedka se pak v jednu chvíli omluvila, že se půjde upravit, aby s námi neseděla jen tak v noční košilce a zmizela v koupelně.
„Můžeš člověka dobře odhadnout, jak chceš, ale ten dotyčný je prostě člověk. Je spousta proměnných, díky kterým pak může vybočit i z dokonale sestaveného profilu. Vždycky se najde něco, díky čemu pak udělá něco, s čím jsi nemusel počítat, to je prostě lidský faktor. Nikdy druhému do hlavy neuvidíš, Joshi, takže na sebe neber vinu.“
Chtěl jsem ho nějak jinak utěšit, ale tady to prostě nešlo. Museli jsme si držet odstup. A navíc, sousedka už se vrátila v župánku a učesaná. Za to ale se zprávou, že klepal na její dveře nějaký pán, a podle oblečení zřejmě zámečník, na kterého jsme čekali.
„Já půjdu za ním, mohl bys prosím tě posbírat nákup, ať zbytečně nezdržujeme?“ poprosil jsem Joshuu, když jsem poděkoval sousedce za pomoc.
Ve dveřích opravdu stál Mark v montérkách, a tvářil se jako ten nejschopnější zámečník ve státech. Kdyby nebyla situace vážná, nejspíš bych se začal smát. Nahlédl jsem přes něj do chodby. Moje dveře byla zavřené a balíček zmizel. Bylo mi však jasné, že jsou lidi už v mém bytě a prohledávají ho, jestli je všechno v pořádku.
Joshua
Ať si říkal Thomas co chtěl, za své selhání jsem to považoval.
S pomocí sousedky jsem pak nacpal nákup znovu do tašek a automaticky odpovídal na její zvídavé dotazy, a vlastně ani netušil, na co se ptá.
S taškami v ruce jsem vyšel za Thomasem do chodby, kde už stál Mark, kterého jsem ale vnímal jen okrajově.
Celou dobu jsem zíral na prázdné místo, kde ještě před chvilkou ležel úhledně zabalený balíček.
„Co v tom bylo?" zachrčel jsem.
„Cože?" obrátil se na mě Mark protože jsem přerušil jeho rozhovor s Thomasem.
„Vím, že jste ho už otevřeli, abyste zajistili případný výskyt bomby. Vím, jak to u takových případů chodí. Co v tom balíčku bylo?" zeptal jsem se znovu a tentokrát trochu ostřeji.
Mark chvilku zaváhal a střelil pohledem po Thomasovi, ale nakonec se obrátil zpátky ke mně.
„Srdce. Lidské srdce. Se vzkazem, že to tvoje bude jeho," odpověděl.
Chvilku jsem na něj hleděl, jako bych ho viděl poprvé v životě, než se to pak ve mě zlomilo.
Jako když cvaknete vypínačem a vy přestanete vnímat svět kolem sebe. Nic necítíte, nic nevidíte, ovládají vás jen čisté instinkty.
Tašky jsem pustil z ruky, a než se Thomas i Mark vzpamatovali, proběhl jsem kolem nich se zasyčením, že toho hajzla zabiju, a rozeběhl se po schodech dolů.
Slyšel jsem, jak někdo za mnou něco volá, ale hlas jsem nepoznával.
Šel jsem jen vpřed a viděl jen jeden cíl.
Kdyby to bylo u nás doma, nejspíš bych se zachoval jinak. Ale tady v cizím prostředí, kde jsem v podstatě znal dobře jen jednoho člověka, a i toho jsem právě ohrozil, mě ovládly instinkty raněného zvířete zahnaného do kouta.
Thomas
To, co nastalo potom, jsme ani jeden nečekali. Joshua prostě zkratoval. Nereagoval ani na naše volání, aby se vrátil, prostě vystřelil z domu, a jen za ním práskly dveře.
„Vem mi věci dovnitř, jdu za ním,“ požádal jsem Marka, a hned jsem vyrazil za Joshem.
Bral jsem schody po dvou, abych byl co nejdříve venku. Nemohl jsem dovolit, aby utekl, kdo ví, kam. Jednak to tu neznal, a taky nebyl ozbrojen. A co když se Bolt potuluje někde venku a sleduje náš dům? Co bude dělat, když ho napadne, a ještě v takovém stavu.
Vyběhl jsem ven a rozhlédl se. Stihl jsem zahlédnout akorát jeho záda a nohy, když mizel za nejbližším rohem.
No, běžec je opravdu rychlý.
Musel jsem nasadit hned ostré tempo, abych ho dohnal, a on se mi neztratil někde mezi baráky.
Když jsem ho uviděl, chtěl jsem na něj zavolat, ale kdo ví, jestli by mně vůbec vnímal. Přidal jsem o něco na rychlosti, a právě, když chtěl zaběhnout za další barák, čapnul jsem ho za ruku a trhnul s ním k sobě. Hned jsem ho sevřel v silném obětí, aby s mi nevysmeknul, nebo aby mi v tom zápalu nenamlátil
„Klid, Joshi....“ promluvil jsem na něj. „Joshi, to jsem já! Uklidni se! Kam chceš, prosím tě, běžet? Víš, co mi dalo práce tě dohnat? Bolí mě nohy a... sakra... jsem utahanej. Půjdeme domů, a dáš si horké kakao, ano? Takové, co jsem ti dělal posledně. Já vím, že je horko, ale na nervy je to dobrý, ne? A posledně ti chutnalo...“
Držel jsem ho pevně, a přitom na něj mluvil. Postupně jsem účelově ztišoval hlas, aby zpozorněl a začal vnímat, aby slyšel všechno, co mu říkám, i když to byly hovadiny.
Joshua
Někdo se mnou trhl a pevně mě sevřel.
Snažil jsem se vyprostit, ale ten druhý byl silnější. Z mého hrdla se draly zvuky, které by se stěží daly k něčemu přirovnat.
Ale pak jsem uslyšel ten hlas.
Hlas, který mi s každým slovem přišel povědomější.
A když jsem slyšel zmínku o kakau, začal jsem konečně vnímat okolí.
„Thomasi?" zaskučel jsem a zabořil svou tvář do jeho ramene, abych cítil tu známou vůni.
Křečovitě jsem sevřel jeho paže, a nohy se mi roztřásly.
Kdyby mě nedržel, nejspíš bych sletěl na zem.
„Tho-ma...si," zavzlykal jsem a rozbrečel se doslova jako malé děcko.
Prostě jsem ten stres, bolest, úzkost, frustraci, bezmoc ze sebe nějak potřebovat dostal, a tohle byla poslední kapka.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale když jsem se konečně odtáhl, abych si vyndal s kapsy kapesník a vysmrkal se, Thomas měl na rameni hezký mokrý flek.
„Promiň, zmáčel jsem ti triko," popotáhl jsem a konečně se na něj podíval.
„Už je to dobré... Já... Zpanikařil jsem... Prostě... Omlouvám se, já..." snažil jsem se nějak omluvit své jednání, nechtěl jsem, aby se na mě Thomas zlobil.
„To tvé dobré kakao bych si rád dal, ale... nechci se tam vrátit. Ne dnes," zašeptal jsem pak, a v prstech sevřel jeho triko.
„Pojeďme do tvé kanceláře nebo kamkoliv, já... Podívám se na ty důkazy, co jsme našli. Budu pracovat, nemusím spát, jen se dneska nechci vracet domů. Zítra to bude dobré, ale dnes tam nemůžu. Chápu, že ty nejspíš budeš muset kvůli ohledání, ale já..." dodal jsem a prosebně jsem se na něj podíval.
Thomas
Měl jsem co dělat, abych ho udržel, a on mi jednu nenatáhl. Ale čím déle jsem na něho mluvil, tím víc se uklidňoval.
Josh se skoro zhroutil, ale naštěstí se jakž takž vzpamatoval. Počkal jsem, až se trochu uklidní a teprve potom jsem na něho promluvil.
„Dobře, nebudu tě nutit, aby ses vrátil zpátky, ale k domu musíme jít, to jinak nejde. Mark potřebuje vědět, že jsi v pořádku. Nechám tě odvézt, a hned jak to tu vyřídím, přijedu za tebou. Nehneš se z kanceláře, ano?“
Když si znovu utřel oči a vysmrkal se, podíval jsem se na své triko.
„No, nevadí, že jsi mi ho zamokřil, stejně se musím převléct. Ale hlavně žes ho nezasoplil, zasmál jsem se, abych trochu odlehčil situaci.
Nevím, jestli se mi to povedlo, ale bylo na čase, abychom se vrátili. Pustil jsem ho a ukázal mu, abychom už šli. Nespěchali jsme, šli jsme pomalu, a po celou cestu kolem dvou bloků, jsem ho pozoroval, jestli je v klidu a nebude mít tendenci, že zase uteče.
Došli jsme před barák, a já mu hned otevřel auto techniků. Pyrotechnici už byli dávno pryč, takže jsem měl aspoň jistotu, že není doma nic, co by mohlo vybuchnout.
„Odveze ho na oddělení a zůstaňte s ním, dokud nepřijedu,“ poprosil jsem policistu v civilu, který v autě seděl.
Bylo tu ještě jedno neoznačené auto, které patřilo Markovi, tak jsem věděl, že se kluci budou mít jak vrátit zpátky. A taky jsem je mohl odvézt.
„Budeš v pohodě a nikam nepůjdeš, dokud nepřijdu, ano?“ sehnul jsem se ještě k Joshovi, a stiskl jsem mu jeho roztřesenou ruku.
Joshua
Stisk ruky jsem Thomasovi opětoval a zadíval se na něj. Sice se mi v očích ještě odrážel strach, ale chtěl jsem, aby tam viděl i odhodlání.
Celou cestu na policejní oddělení jsem mlčel a jen se díval z okna.
Teprve, až když policista otevřel dveře do kanceláře, a já vešel dovnitř, úlevně jsem si oddychl a málem se zhroutil na zem.
Nevěděl jsem, za jak dlouho Thomas přijede, a popravdě, nechtěl jsem, abych byl celou tu dobu zavřený v místnosti s cizím mužem. Potřeboval jsem být sám, v klidu, takže jsem se zhluboka nadechl a otočil se na něj.
„Tady už budu v pořádku, můžete jít," řekl jsem, a dokonce se mi ani jednou nezachvěl hlas.
„Ale detektiv Ward říkal-"
„Já vím, já vím, ale tady jsem na policejním oddělení, ne? Nic se mi tu nemůže stát, a vy máte určitě hromadu práce, a já vás nechci zdržovat," přerušil jsem ho, a co nejmileji se na něj usmál.
„Nebojte, žádný postih z toho mít nebudete, beru to na vlastní zodpovědnost," dodal jsem, když policista stále váhal.
„Tak dobrá. Když myslíte," odpověděl po chvilce.
Když za ním zapadly dveře, zhroutil jsem se na pohovku, a ještě jednou si úlevně vydechl.
Chvilku jsem jen tak seděl, než jsem se rozhodl si uvařit kávu, a možná si pročíst nějaké zprávy, co tu Thomas měl.
Kávu jsem si udělal docela silnou, abych se trochu probral, a postavil ji na stůl. Přemýšlel jsem, jestli si na chvilku nelehnu, nebo si budu opravdu číst, když můj pohled padl na věšák v rohu místnosti, na kterém viselo Thomasovo sako.
Bezmyšlenkovitě jsem vstal, rychle překonal těch pár kroků, sako sundal, a nasál tu povědomou vůni.
Přešel jsem zpátky k pohovce, na kterou jsem si lehl, stulil se do klubíčka, a aniž bych to plánoval usnul jsem s Thomasovým sakem v náruči.
Thomas
„Podle prvního ohledání Bolt ve tvém bytě nebyl. Zámek byl neporušený, žádné známky toho, že by se dovnitř někdo snažil dostat jinak než klíčem. V bytě taky nic není, celé jsme to prohlédli, ale kluci ještě raději snímají otisky prstů a nechají prověřit veškeré tvé potraviny, takže tohle necháš tady, dokud nebude jisté, že v tom nic není,“ zastavil mě Mark, když jsem se natahoval po kakau, které jsem chtěl s sebou vzít na stanici.
S povzdechem jsem ho tedy nechal stát a rozhodl se, že cestou zaskočím do malého marketu něco koupit.
„Jídlo v taškách jsme nakoupili dneska a měli jsme ho pořád u sebe, takže to prohlížet nemusíte,“ ukázal jsem na tašky, do kterých se už kluci dívali. „A bylo by fajn, kdyby se maso nezkazilo.“
„Co jinak, zjistili jste něco? Nebo byl výlet zbytečný?“ Mark se ptal a celou dobu za mnou chodil jako ocásek.
„Něco málo jsme našli, je to nafocené a posbírané. Mám to v autě. Převleču se, protože jsem v těch hadrech od včerejška, a hned jedu za Joshem,“ vytáhl jsem si ze skříně čisté věci, když mi to kluci konečně dovolili.
To bude o nervy, než všechno očistím, i ten prach...
„Jo, kdyby náhodou našli někde stopy sperma, tak je Joshovo, já svoje uklidil,“ naklonil jsem se k Markovi a pošeptal mu to do ucha.
Jen se pousmál, a dál sledoval kluky, jak pracují.
„No, pojedu na oddělení, musím odevzdat důkazy do laborky, ať s tím už můžou pracovat,“ zapnul jsem si poslední knoflík u košile a s posledním pohledem do zrcadla jsem šel k autu. „A nezapomeňte zamknout!“ křiknul jsem ještě ode dveří, když jsem za sebou zavíral.
Nasedl jsem do auta, a na sedadlo spolujezdce hodil tašku s čistými Joshovými věcmi, aby se mohl převléct. Zastavil jsem se ještě v minimarketu, koupil jsem všechno, co jsem potřeboval, a pak už jel rovnou za Joshem.
Musel jsem poprosit službu dole na recepci, aby mi pomohli s věcmi do kanceláře Přeci jen jsem s sebou táhl moje a Joshovy věci, nejen ty, které jsme měli s sebou, ale i oblečení, můj mini nákup, dva notebooky, a nemluvím o dalších... Prostě jsem vzal všechno, na co jsem si vzpomněl, protože, kdo ví kdy, se dostaneme domů.
„Co tu děláte?“ zarazil jsem se, když jsem viděl stát policistu před moji kanceláři. „Měl jste být s ním a hlídat ho.“
„Promiňte, chtěl jsem, ale odmítl to. Ale kontroloval jsem ho, on... no... usnul,“ rozpačitě se omlouval policista.
„No, jo v pohodě,“ nechal jsem to být.
Pořád lepší tak, než kdyby se Josh rozčílil.
Vešli jsme potichu dovnitř, a zatímco můj pomocník ukládal věci na stůl, já svoje odložil vedle pohovky, a přidřepl si k Joshovi. Počkal jsem, až se zavřou dveře, a budeme sami, a teprve potom jsem se Joshe opatrně dotknul a promluvil na něj.
„Joshi, už jsem tady, budeš spát, nebo si dáš to kakao?“
Joshua
„Mhm..." zamručel jsem, když jsem cítil něčí dotek a hlas, jak na mě mluví.
Ohnal jsem se rukou, a ještě víc se přitiskl k Thomasovu saku, jako by to byl on sám.
Jenže ten hlas byl neodbytný, takže jsem nakonec s povzdechem otevřel jedno, a pak druhé oko, a zadíval se do Thomasovy tváře, která byla tak blízko té mé.
Nevím proč, ale všechno na něm mě uklidňovalo. I když to byl paličák, měl svou hlavu a nebylo to s ním občas jednoduché, cítil jsem se vedle něj v bezpečí, jako u nikoho.
Dokázal mě uklidnit pouhým dotekem, úsměvem, slovem, dokonce i svou vůní, aniž by si to možná sám uvědomoval.
Usmál jsem se na něj, a rukou, kterou jsem se ohnal jsem ho pohladil po tváři, trochu se nadzvedl a zapřel o loket.
„Nevíš, že se princezny budí polibkem?" zašeptal jsem, zadíval se mu do očí, a palcem přejel přes rty.
I jeho chuť mě uklidňovala, stejně jako horký dech a rty, kdykoliv je spojil s těmi mými.
Thomas
Tak, tak, že jsem uhnul před jeho rukou. Moc nechybělo a měl bych jeho prsty zapíchnuté v oku. Je nebezpečný, i když spí...
„Dobře,“ usmál jsem se na něj, a za ruku ho chytil a stáhl ji dolů. „Jeden polibek, a jak se vzbudíš, tak ti udělám to slíbené kakao, ano?“
Naklonil jsem se k němu. Druhou rukou jsem si ho za zátylek přitáhl blíž k sobě, a opatrně jsem ho políbil. Ne, že bych mu nevěřil, ale takhle mi to teď přišlo tak nějak normální. Špičkou jazyka jsem naťuknul jeho rty, a jakmile je pootevřel, využil jsem jeho pozvánku, a už jsem se s ním jemně otíral o jeho jazyk. Líbal bych se s ním třeba i dalších deset minut. Ne, jen proto, že jsem ho chtěl vzbudit, ale i proto, že i jeho chuť byla skvělá, ať už měl čerstvě umyté zuby, nebo právě dopil kafe...
Po chvilce jsem ho pustil. Ještě jsem olízl jeho rty, a pak už jsem se zvedl, protože mě začínaly brnět nohy z toho nepřirozeného dřepu.
„Udělám ti to kakao, ale...“ rozhlédl jsem se kolem sebe a zamyslel se, jak to udělám.
A pak mě to trklo.
„Pomůžeš mi s věcmi do laborky, a já tam to kakao udělám. Tady na to nemám vařič, a u nich se nějaký kahan vždycky najde,“ dal jsem návrh, a spokojený sám se sebou, jak jsem to dobře vymyslel, jsem šel vytáhnout hrnek a lžičku, kterou jsem chtěl vzít s sebou.
Bylo zvláštní vidět, jak Josh spí s mým sakem v náručí. Ale možná mu jen byla zima, nebo se potřeboval uklidnit, když v něm cítil moji přítomnost. Netušil jsem, že bych takhle mohl působit na lidi. Ale raději jsem to nekomentoval, abych ho neuvedl do rozpaků.
Joshua
Zavzdychal jsem, když Thomas moji poznámku vzal doslova, a přitiskl své rty na mé.
Byl vážně úžasný, a já jsem si v ten moment uvědomil, že bez něho už bych byl dávno ztracený.
Kdo by si to pomyslel, když jsme si tenkrát na letišti tak vjeli do vlasů.
„Promiň, že jsem ti ho vzal. No...víš...Proč to nepřiznat. Uklidňuje mě tvá přítomnost, vůně, cokoliv spojeného s tebou. Asi je to divné, co?" řekl jsem, když se Thomas pohledem zastavil na saku, které jsem svíral v ruce.
Nikdy jsem neměl potřebu lhát, pokud to nebylo vyloženě nutné, a většinou jsem vždycky řekl, co si myslím.
Když jsem viděl, jak Thomas chystá hrnek a lžičku, došly mi i jeho první slova.
„Počkej! To chceš jako fakt dělat kakao v laborce?!" vykulil jsem na něj nevěřícně oči.
Když se na mě podíval, jako by to považoval za naprosto běžnou věc, neovládl jsem se, a začal se smát.
„Jsi neuvěřitelný cvok, víš to?" vyrazil jsem ze sebe mezi nádechy mého záchvatu smíchu, který pomalu odezníval.
Bylo mi najednou mnohem lépe.
Vstal jsem, sako nechal na pohovce a přešel až k němu.
„Ale úžasně neuvěřitelný cvok, a chci vidět, jak ho připravíš," zašeptal jsem, chytl ho za klopy košile, přitáhl k sobě, a ještě jednou políbil.