Joshua
Kdybych byl jen z poloviny tak v pořádku jako ještě před nějakou hodinou, nejspíš bych Thomasovi natáhl. Za své tělo jsem se sice nestyděl, ale aspoň mě mohl varovat, než mi ty kalhoty rozepl.
Odevzdaně jsem si povzdechl a přes boty se z nich vysoukal, protože s kalhoty u kotníků tady nebudu poskakovat a znovu je natahovat, přejít dva kroky k sanitce a zase je stahovat se mi nechtělo.
„Není to vážné. Kdo jiný, než já by to měl vědět nejlíp, když je to moje tělo?" zamračil jsem se na doktora, který se netvářil zrovna přátelsky.
„A já vám říkám, že tohle rozhodnu sám," nevzdával to doktor a přešel až ke mně, aby se na ránu podíval.
Dotek latexové rukavice na kůži mi postavil všechny chloupky na těle, i ty, co jsem neměl, a musel jsem pořádně zatnout zuby, abych se neodtáhl.
„Na šití to skutečně není, ale ještě je tu ta rána na hlavě. Posaďte se sem, abych se na to mohl podívat a vyčistit vám aspoň tu nohu," řekl po chvilce doktor a ukázal na sanitku.
Thomasovi jsem do ruky vrazil kalhoty a přešel k sanitce.
Pokrčil jsem nos, nad známým smradem, ale poslušně si sedl, přesně jak jsem slíbil.
Lékař se pustil do čištění rány na noze a během chvilky mé tělo zdobil další bílý obvaz.
„Ta rána na čele moc dobře nevypadá," řekl, když mi strhl náplast z čela a okolí rány očistil desinfekcí.
„Myslím, že bude lepší, když pojedete do nemocnice alespoň přes noc na pozorování. Vím, že máte práci, ale rány na hlavě bývají nebezpečné, zvláště pokud se znovu otevřou a krvácí. Pokud by se vám něco stalo, nevezmu si to zase na triko já. Jako policista byste měl chápat závažnost situace a důležitost mé práce," přeskočil lékař s pohledem na Thomase.
„Říkám, že je to dobré! Nikam nejedu! Ošetříte mě tady a berte to jako rozkaz!" sevřel jsem lékaři zápěstí a vztekle zasyčel, až se po mě otočil i ošetřovatel stojící vedle mě.
Pokud dojde na nejhorší, klidně i zdrhnu!
Thomas
Držel jsem Joshuovy kalhoty v ruce a díval se, do které popelnice bych je mohl hodit. Nejspíš, než se bude vracet, budeme muset najít nějaký obchod, který by se jeho nosánku zamlouval, a nakoupit nový hadry.
„Dejte mu na to mašličku. Beztak se chce vytahovat, jaký je hrdina, a sám potom přiběhne, až bude nejhůř,“ došel jsem k nim, když Josh začínal nabírat.
„Podepíšeme vám protokol o ošetření, a klidně tam můžete napsat, že pacient nespolupracoval. Bohužel, opravdu nemáme čas jet do nemocnice, a detektiv Cavis je v tomhle případu opravdu důležitý a potřebujeme ho mít při ruce hned,“ dřepl jsem si k Joshovi a začal mu natahovat kalhoty, aby tam potom nepobíhal jen v trenkách.
„Beru to na sebe, ošetřete ho, prosím, co nejrychleji,“ ozval se za námi najednou udýchaný Markův hlas.
Předklonil se a opřel se rukama o kolena, aby se konečně vydýchal. Podle toho, že se vrátil za námi, bylo jasné, že Bolt přeci jen utekl. Ale podle hlasů, které přicházely z dálky, už terén procházeli policisté a psovodi. Myslím, že v téhle ulici jen tak brzy spát nepůjdou a všichni obyvatelé budou mít do rána kruhy pod očima.
„Ošetřete ho, prosím, hned, už se sem hrnou novináři a televize, a určitě je nechcete mít za zády,“ ukázal Mark někam za sebe, odkud byl slyšet už větší hluk a modré záblesky od majáků.
„Postav se,“ pokynul jsem Joshovi, když jsem mu natáhl obě nohavice, aby si kalhoty mohl obléct.
„Tak dobře, ale podepíšete mi, že pan Cavis odmítl ošetření v nemocnici. S policajty jeden nikdy neví, zamračil se doktor a čekal, až se Josh obleče, aby mu mohl ošetřit i čelo.
Podle mě jen nechtěl být televizní hvězdou a tohle ho určitě přesvědčilo, aby si pohnul a zbytečně se nedohadoval, než ti pisálci dorazí i k nám.
Joshua
Thomasův dotek mě uklidnil, i když si to možná ani sám neuvědomoval. Sice jsem se zrovna v tu chvíli necítil jako hrdina, ale spíš jako malý výrostek, co si právě rozbil hubu na kole a starostlivý rodič se o něj musel postarat, ale nějak mi to bylo jedno.
Zvlášť, když to byl Thomas.
Když se objevil Mark, bylo naštěstí nebezpečí odjetí do nemocnice zažehnáno, protože jeho slova doktora konečně přesvědčila.
„Zítra by vám tu ránu měl někdo převázat a zkontrolovat, když už nic jiného," mračil se doktor, když jsme všichni tři podepsali papír, že se vzdávám lékařské péče v nemocnici.
„Nějak si poradím," zahučel jsem.
Když sanitka odjela obrátil jsem se na Marka s Thomasem.
„Díky a... Marku, omlouvám se. Byla to moje chyba. Podcenil jsem ho. Pokud zabije nebo ublíží někomu dalšímu, než ho znovu najdeme, přeberu za to plnou zodpovědnost," řekl jsem a vážně se na oba zadíval.
„Možná bych se mohl vrátit zpátky do jeho domu a zkusit najít nějaké vodítko, kde by mohl být. Pokud mě teda z případu nestáhneš," dodal jsem.
Nevím, jak to chodí tady, ale u nás doba bych za tohle byl nejspíš okamžitě suspendován.
Thomas
Mark stáhl obočí, jak se zamračil, ale nechal Joshuu domluvit, teprve potom se zhluboka nadechl a chtěl něco říct, ale já ho předběhl.
„Jsi idiot, nebo co? Kdo tě tu chce odkud stahovat? Kdybys nebyl venku, ani bychom nevěděli, že tam vůbec je. Potrestaní by měli být ti, kteří sem přijeli jako první, kvůli tomu, že byli neopatrní, tak Bolt utekl. Takže tu nemel sračky, jako to, že je to tvoje chyba. Holt, byl lepší běžec než ty, a navíc jste ho honili tři. Takže vina se dělí třema...“
Mark si založil ruce na prsou a tiše poslouchal, Když jsem domluvil, jen povystrčil jednu ruku a ukázal na mě.
„Asi tak,“ dodal ke svému gestu. „Musíme jít zpátky. Takže jdeme. Chceš to dojet autem, nebo půjdeš pěšky?“ ukázal na dva policejní vozy, které se k nám blížily. Nehoukaly, ale majáky blikaly, aby bylo jasné, že tu nejsou proto, aby se zašili na svačinu. Jedno auto přitavilo k nám a druhé dojelo až na konec ulice, kdy taky zastavilo, aby zatarasilo vjezd do ulice do doby, než tady skončíme.
Joshua
Sevřel jsem rty do úzké čárky a zamračil se.
Prý idiot! Tss! Vůbec to nechápou!
„Dojdu to pěšky," řekl jsem trucovitě a vydal se přes zahrady zpátky na místo činu.
Noční obloha hrála všemožnými barvami, jak bylo všude plno policejních aut a rozsvěcené domy, jak se lidé snažili zjistit o co jde, takže se mi šlo poměrně dobře, i když jsem trochu kulhal.
Cestou zpátky jsem začal uvažovat nad celou situací a bezmyšlenkovitě si stáhl vlasy do culíku gumičkou, kterou jsem nahmatal v kapse.
Pokud mě sledoval, pokud sledoval Denise, mohl se připravit na to, že mu půjdeme po stopě. Byl chytřejší, než vypadal, ale to někteří tihle lidé bývají.
Thomas říkal, že večer ho viděl na zahradě sbírat prádlo.
Ale...
U domu jsem se najednou zastavil, jak mě něco napadlo a prsty si promnul bradu.
„Jo, takhle by to mohlo být..." zamumlal jsem pro sebe, jak jsem přestal vnímat okolí a jen se soustředil na to, co mě zrovna napadlo.
Znovu jsem se rozešel a zamířil do zadní části zahrady, kde stála kůlnička, které jsem si už před tím všiml.
Ten muž měl naprosto přesné informace o všem. Ale pochyboval jsem, že by si je nechával jen tak doma ležet, zvláště, když se pohyboval v policejním prostředí a každou chvilku hrozilo, že by ho mohl někdo dopadnout.
Tyhle typy jsem pečlivě studoval, a i když se choval každý jinak, jedno měli všichni společné.
„Můžete uštípnout ten zámek?" kývl jsem na policistu, který zrovna procházel kolem mě.
Tázavě se na mě podíval, ale nic neřekl a za chvilku jsem vcházel do zatuchlinou smrdící dřevěné boudy plné nářadí a všemožného haraburdí.
„Baterku," vyptal jsem si světlo a propátrával jeho kuželem celý prostor.
„Musí to tu někde být. Okna byly všechny zavřené, takže se jimi ven dostat nemohl, zadní vchod byl zavřený na závoru, kdyby utíkal nenamáhal by se s něčím takovým a předními dveřmi vyjít nemohl, protože by si ho přijíždějící policisté všimli," mumlal jsem spíš pro sebe, jak jsem si vybavoval všechny útržky, co jsem si stihl zapamatovat.
„Tady ne..., tady taky..." procházel jsem kůlnu a v rukavicích, které jsem dostal společně s baterkou jsem sahal na každý kus dřeva, který mi byl podezřelý.
„Teď ne..." houkl jsem, když jsem uslyšel, jak se za mnou nejspíše Mark nadechuje, aby se mě na něco zeptal.
„Tohle taky není ono..." teď už jsem klečel a po čtyřech se válel v prachu a bordelu.
„Tady...zatraceně..." vykřikl jsem a prudce vstal z čehož se mi ale zatočila hlava a já sebou málem sekl na zem.
„Ta podlaha..." zachrčel jsem, ukázal na prkna pod těžkou skříní, která byla podivně ošoupaná a snažil se zvládnout ten kolotoč v hlavě.
Thomas
Kolem baráků to za chvíli bylo jako ve dne. Spousta lidí, aut, novinářů a čumilů, kteří nemůžou přijít o žádnou senzaci. Policisté už postupně obcházeli nejbližší domy, jiní zase museli hlídat, aby nikdo nepovolaný nepřekročil zátarasy.
Zastavil jsem se právě u jednoho, co vyslýchal jednu postarší paní, bydlící hned vedle. Prý si ničeho nevšimla, podle ní se pan Bolt choval normálně. Staral se o nemocnou maminku, dokonce i včera ji pral prádlo a věšel ho na stojanu vedle domu. Prý jim tvrdil, že maminka je nemocná a dokud se neuzdraví, že nemůže ven. A ona ani nebyla nějak společenská, neholdovala návštěvám, tak jim to nepřišlo divné, že se delší dobu neukázala. Občas se tak prý stávalo.
Ohlédl jsem se, kam šel nakrknutý Josh. Zahlédl jsem Marka, jak mizí ve staré kůlně vzadu na zahradě a rozešel jsem se tam taky.
„Ta podlaha...“ zaslechl jsem Joshův hlas, když jsem vcházel dovnitř.
Došel jsem k němu a společně s Markem, který u něj postával, jsme skříň odšoupli bokem.
Ukázal se poklop, který jsme hned opatrně zvedli a posvítili dovnitř.
Zvedl jsem se, a vzal si taky baterku, abych se mohl porozhlédnout kolem sebe. A našel jsem, co jsem viděl. Kužel světla zasvítil na místo, kde se zdálo, že v jednom místě je omítka trochu jiné barvy než na té stěně za skříní. Svítil jsem po té čáře, dokud se světlo nezastavilo u věšáku, kde visely montérky.
„Nefunguje, zkoušeli jsme rozsvítit, ale nic nesvítilo,“ chtěl mě zastavit jeden z policistů, když jsem k tomu došel, odhrnul ty montérky a sáhl po vypínači.
Jen jsem se pousmál a ukázal k zemi. Vypínač cvakl a z díry, kterou jsme odhalili, se rozzářilo světlo.
Joshua
Když Thomas přešel k věšáku a cvakl vypínačem hukot v mé hlavě zeslábl natolik, abych mohl pokračovat.
Mark se na mě tázavě podíval, ale já jen zavrtěl hlavou na znamení, že jsem v pořádku.
Baterku jsem zhasl a podal ji zpátky policistovi a opatrně stoupl na první schod.
Pomalu a obezřetně jsem sestupoval níž a jednou rukou se přidržoval vlhké hrubé stěny.
Zhruba uprostřed jsem pocítil známý zápach desinfekce, a čím níž jsem stoupal, tím byl silnější.
Bylo mi jedno jak to vypadá, ale prostě jsem si přetáhl rolák přes hlavu a přiložil si ho na tvář, abych aspoň trochu přehlušil ten ostrý smrad. Holé záda a ramena se mi leskly potem, ale teď jsem ustoupit nechtěl.
Na konci schodiště byla chodba, která asi po třech metrech končila pootevřenými dveřmi, ze kterých vycházelo chabé světlo.
Odhodlaně jsem vyrazil dopředu, i když jsem se musel stále přidržovat stěny, jak se mi zase začala motat hlava.
"A do prdele," zahučel jsem do roláku a vytřeštil oči, když jsem kopl do dveří, abych je víc otevřel, nahmatal na stěně vypínač a rozsvítil.
Místnost sloužila zřejmě jako nějaká svatyně. V levém rohu stál malý oltářek, kde byly položené uschlé květiny a hořelo tam několik svíček, které vydávaly ono chabé světlo. U stěny byl gauč se zmuchlanou dekou a nízký stolek s otevřeným notebookem.
Uhnul jsem stranou, aby mohli vejít i ostatní a prohlížel si zbytek pokoje.
Levou stranu zdi vedle oltáře pokrývaly různé novinové články a lékařské zprávy, které se týkaly povětšinou různých operací, hlavně pak srdce. Přilehlou zeď pokrývaly fotky a policejní zprávy z míst činu rituálních vrahů, Denise, Marka a Thomase, stejně jako dalších policistů, které jsem neznal. A když jsem se otočil za sebe, rolák mi vypadl z ruky, a kdyby nebylo Marka, který mě chytil za paži, nejspíš bych sebou sekl na zem.
Bylo to stejné jako tehdy.
Celou zeď pokrývaly moje fotky a na těch, kde jsem byl s někým, byly obličeje zamazané černým fixem. Dokonce tam byly i články s případy na kterých jsem pracoval a dokonce i fotka muže, který mě věznil. Nevím, jak se mu to všechno podařilo sehnat, jisté ale byl jen jedno. Zřejmě jsem byl jeho dalším cílem. Otázkou zůstávalo, jestli proto, že se do mě svým zvráceným způsobem zamiloval nebo proto, že chtěl mé srdce.
Vytrhl jsem se Markovi a pomalu přešel k nízkému stolečku na kterém byly další fotky a články, ale mě zajímala jen ta jedna fotka. Strhl jsem ji z nástěnky a zuřivě roztrhal. Bylo mi jedno, že je to možný důkaz. Až toho parchanta chytím, vytáhnu z něj, odkud to zjistil.
Už jsem se obracel, když mou pozornost upoutala jedna fotka na stole. Odsunul jsem stranou papíry, které na ní ležely a nevěřícně ji vzal do ruky.
Na momentce jsem byl zachycen já s Thomasem, ve vášnivém obětí s rukou v mém klíně, když jsme se milovali na odpočívadle.
Zaskřípal jsem zuby a vztekem jsem se roztřásl. Znovu už jsem si něčím podobným procházet nechtěl.
Zařval jsem a máchl rukou proti zdi, takže jsem serval polovinu fotek a článků na které jsem dosáhl.
Pak jsem se otočil, vrazil Thomasovi fotku do ruky a se šíleným výrazem v očích se na něj podíval.
„Až ho najdu, tak ho zabiju," zachrčel jsem a vypotácel se z místnosti.
Opřel jsem se o studenou zeď vedle dveří a svezl se do sedu.
Potřeboval jsem se uklidnit.
Thomas
Když jsme vešli dovnitř, nevěřícně jsme zůstali stát s otevřenou pusou. Jen Joshua obcházel místnost a díval se na fotky, které tu byly rozvěšeny. Už jsem zažil pár takových případů, ale nikdy nebyl cílem někdo z mých blízkých, nebo dokonce já sám. Většinou šlo o celebrity, či politiky.
„Ten chlap má vážný problém,“ promluvil jsem polohlasně, když jsem to viděl.
Ale vzápětí Josh zařval a praštil rukou do stěny. Chtěl jsem ho zastavit, ale když mi strčil jednu z fotek do ruky, nevěřícně jsem na ni hleděl.
Mark se postavil těsně ke mně.
„Postarám se, aby nic takového nevyšlo na světlo. Stačí tyhle fotky vás dvou,“ ukázal na stůl, kde byly nějaké další, na kterých jsme byli. „Tohle stačí proto, aby bylo jasné, že vás nebo Joshuu sledoval.“
Bylo tam ještě pár fotek z odpočívadla. Ale naštěstí už jen takové, kdy jsme spolu stáli u auta, či Joshua šel do lesa a já na něj čekal s cigaretou v puse.
Nenápadně jsem inkriminovanou fotku strčil do kapsy a přistoupil blíž ke stolu, abych se pořádně podíval, jestli tam není nějaká další podobná.
„Podívej, ty jsi v pohodě, u policie už nejsi a tohle je vaše soukromá věc. Takže se postarám o to, aby tohle nebylo součástí vyšetřování a nedostalo se to mezi předměty doličné,“ odpověděl tiše Mark, když jsem šeptem zmínil paměťovku z foťáku a počítač, kde fotky mohou být uložené. „Půjde to těžko, ale myslím, že když upozorníme na to, že je Josh cizinec a hlavně, Brit, a spadá pod Její veličenstvo, nebudou riskovat, aby se to vytáhlo někam na světlo.“
Přikývnul jsem a odstoupil. Věřil jsem Markovi, že dokáže ochránit nejen mně ale i Joshe.
„Máš štěstí, že jste byli s Joshem ve tvé kanceláři, kam ten zmetek nemohl. Jinak by tu byly i tvoje fotky, a to už by byl nejspíš problém. Jo, měl jsi pořádně vyvětrat, když jste skončili,“ ukázal jsem na svůj nos. „Já jdu vytáhnout Joshe ven.“
Nechal jsem ho tam stát a šel za Joshem.
Seděl v chodbě, opřený o stěnu a hleděl před sebe. Netušil jsem, co se mu honí hlavou. A jak mu to moc připomíná to, co už zažil. Ale podle jeho reakce, kdy vykřikl, že ho zabije, to nebral moc dobře. Hlavně, když tam byly prakticky všechny informace o něm.
„Pojď ven, musíme tu pustit techniky, a je tu málo místa,“ dřepl jsem si před něj a položil mu ruku na koleno, aby mě vnímal.
Joshua
Seděl jsem na studené zemi a hrubá zeď mě tlačila do zad.
Myšlenky se mi honily hlavou jedna přes druhou, ale žádnou jsem nedokázal pořádně uchopit a zpracovat ji.
Thomase jsem začal vnímat ve chvili, kdy jsem jeho dotek ucítil na koleni.
Zadíval jsem se mu do očí a povzdechl si.
S jeho pomocí jsem se zvedl a zadíval se zpátky do místnosti.
„Tamty dveře nejspíše vedou do sklepa domu," řekl jsem možná zbytečně a ukázal na dveře vedle stěny z mýma fotkama.
„A myslím, že tady najdete i místo, kde by se mohl dočasně schovávat. Tohle je jeho svatyně. Jeho skrýš, jeho život. Má tu vše, co potřebuje, takže když o něm něco budete hledat, najdete to tady. Nikde jinde v domě nebo u něj v práci, pouze tady. Budou tu různé skrýše, velké či malé, takže by to tu měli technici obrátit doslova vzhůru nohama. Já... Asi pojedu domů, jestli ti to nebude vadit. Dnes už bych tu asi nebyl moc platný. Vezmu si asi taxik, nebo požádám někoho z policistů. Nějak to zvládnu... Zalezu si do postele, něco uvařím... Zatraceně! Nebudu lhát. Chci abys mě domů odvezl ty, a být tam s tebou, ale máš práci, takže je mi jasné, že mi nemůžeš dělat chůvu," pokrčil jsem rameny a zadíval se znovu na Thomase.
„Myslím, že sis takovou spolupráci asi nepřestavoval. Možná jsem měl tvůj návrh přijmout a odletět hned, když jsi mě k tomu vybídl. Ale... No, to je jedno. Nechme toho, zase kecám nesmysly. Já prostě pojedu domů a nějak si poradím," usmál jsem se na Thomase a pohladil ho roztřesenou rukou po tváři, jak mi začala být docela i zima.
Thomas
„Odvezu tě domů. Stejně ještě musíme pro věci do kanceláře, a mám tam auto. Ty taky. Ale pojedeme jedním. Tvoje auto necháme tam,“ počkal jsem, až domluví. „Počkej na mě venku. Nikam nechoď, za nikým neběhej, ano? Těch zranění stačí, nemusíš mít další. Jen se tu ještě na něco mrknu a hned jsem u tebe, tak trpělivost.“
Svlékl jsem si sako a přehodil mu ho přes ramena. Mírně se třásl, nervozitou nebo chladem. Ale rozhodně mu neprospívalo být tady. Požádal jsem policistu, aby ho doprovodil ven, a vrátil jsem se k Markovi. Hrnuli se sem už technici, a než začnou pracovat, potřeboval jsem se ještě ujistit, že jsem nic nepřehlédl.
Na jednu stranu, ten chlap byl cvok. Na druhou stranu, jeho vyšinutá povaha a přitom puntičkářství, chorobná snaha mít všechno propracované do detailu a zdokumentované, nám hodně věcí usnadní. Už jen to, že nemá šanci prosadit svou případnou lež, že on nic z toho neudělal. Všechno to tu měl pěkně sepsané a vyfocené. Včetně zavražděných...
A tohle jsem si potřeboval ověřit. Potřeboval jsem mít jistotu, že opravdu má na svědomí jen ty dvě vraždy. Hledal jsem mezi fotkama nějaké, které by mohly naznačit, že zabil ještě někoho jiného. Ale další fotky z obětí vražd, byly jen z policejních zpráv a novin. Ty jeho měly svůj vlastní šuplík a místo na nástěnce. Dokonce si oběti fotil před vraždou, při vraždě a i potom, jak je opustil, a jak na místě činu začala pracovat policie.
„Jo, já půjdu odvézt Joshe domů. Ještě se stavíme v kanclu pro věci, ale kdyby něco, jsem na telefonu. Za Denisem nepůjdu. Nechám to na tobě. Myslím, že tady jsme skončili. Pokud ještě někoho nezabije, tak jen tyhle dvě vraždy jsou jeho,“ ukázal jsem Markovi na zmíněné fotky. „Necháme se odvézt a pošlu ti je pak zpátky.“
Rozloučil jsem se s Markem a udělal místo technikům, kteří už rozbalovali svoje nářadíčko...
Vyšel jsem ven, abych našel Joshuu a nechali se odvézt na oddělení. Teď bylo lepší nebrat Markovo auto, ale odjet policejním, aby nás nesledovali novináři. Sledovat policejní auto si prostě nedovolí.
Joshua
Celou cestu jsem se choulil do Thomasova saka a poslouchal jen napůl ucha, co si vykládají, a co se ozývalo z vysílačky. Ze všeho nejvíc, jsem chtěl být doma.
U policejní stanice mě Thomas naložil do svého auta a zaběhl si do kanceláře pro věci. Samozřejmě u mě nezapomněl nechat policistu, který nás přivezl, aby mě pro jistotu hlídal.
Zavřel jsem oči a nějakým způsobem se mi podařilo i usnout, protože jsem s trhnutím vzbudil až v momentě, kdy se mnou Thomas zatřásl.
Zmateně jsem se rozhlédl a zjistil, že jsem prospal celou cestu až domů.
„Zatraceně. Jsem úplně vyřízený. Asi jsem to s tím tělocvikem krapet přehnal," zamumlal jsem, když jsem vystoupil z auta a zapotácel se.
Thomas
Jak jsem si myslel. Když odjíždělo policejní auto se zapnutými majáky, novináři se raději nehli ani z místa. Kdybychom odjížděli civilním, už by se nás snažili zastavit. Naštěstí jsme dojeli k oddělení bez problémů. Vyběhl jsem rychle nahoru, popadl naše věci a za chvíli už zase sbíhal dolů na parkoviště. Přesto, jsem se na moment zastavil a přemýšlel, jestli přeci jen nezaskočit za Denisem. Nakonec jsem to zavrhnul s tím, že bych ho jen zbytečně ještě víc rozrušil. Tohle bude lepší, když mu řekne Mark a všechno najednou.
Než jsem se vrátil k autu, Joshua stihl usnout. Ani nevnímal, když jsem ještě prohodil pár slov s policistou a nastoupil jsem. Ani to bouchnutí dveří ho neprobralo. Ale nahoru jsem se s ním rozhodně tahat nemínil. Vystoupil jsem a obešel auto. Otevřel jsem dveře na jeho straně a mírně jsem s ním zatřásl, když nereagoval na můj hlas.
„To je dobře, že ses probral. Nezvládnu tahat tebe i naše věci najednou a na dvakrát se mi fakt nechce chodit. Už toho mám taky docela dost a rád bych si už hodil nohy nahoru. Jsou už skoro tři hodiny a my se ještě nedostali ani k večeři.“
Podal jsem Joshovi jeho věci, posbíral jsem si své a zamkl jsme auto. Nepotřeboval jsem už ani schovávat svou zbraň pod sako. Byl jsem skoro doma a v tuhle hodinu, kromě sousedky, která určitě byla v práci, všichni spali.
„Tak jdeme. Půjdu se osprchovat. Nevím, jestli ty můžeš, ale měl bys, ale tu nohu ti nejdříve obalím nějakým igelitem. Máš hlad?“ zeptal jsem se ještě, když jsem odemkl, a my konečně za sebou mohli zavřít dveře od bytu.
Joshua
Když za námi zapadly dveře bytu, úlevně jsem si oddychl a doslova se zhroutil na zem.
„Bože! Nikdy jsem nebyl raději doma!" zasmál jsem se úlevně a do žil se mi vlil nový adrenalin.
A když Thomas zmínil jídlo... Aspoň nějak se mu odvděčím.
Objal jsem ho zezadu kolem pasu a nasál jeho vůni. Co na tom, že nevoněl zrovna po fialkách, i tuhle jeho mužskou vůni jsem měl rád.
„Běž se umýt. Já udělám zatím něco k jídlu. Aspoň nějak se ti odvděčím. Budu v pořádku. Tu chvilku to ještě zvládnu," zašeptal jsem mu do ucha.
Pak jsem ho pustil, jeho sako přehodil přes křeslo v obýváku a odešel do kuchyně.
Vaření mě uklidňovalo, takže za chvilku jsem zahnal chmurné myšlenky do pozadí a pustil se do práce. Vzhledem k tomu, že bylo skoro ráno, nechtěl jsem dělat nic složitého a těžkého. Po jídle půjdeme spát, takže jsem musel vymyslet něco lehkého, ale sytého a chutného zároveň. Vejce jsem zavrhl hned, zeleninového salátu bysme se moc nenajedli, takže jsem sáhl po osvědčené klasice, kuřecím masu. Vytáhl jsem máslo, sýr, šunku s velkým obsahem masa, prohrabal Thomasovu spíž, kde jsem našel toust a s potěšením zhodnotil, že i když žil Thomas sám a byl to chlap, našel jsem u něj jen ty nejkvalitnější suroviny.
Maso jsem nakrájel na tenké filetky, a na másle a koření je zprudka opekl, a před koncem na každý položil plátek sýra a šunky. Do toustovače jsem hodil tousty, a ještě stihl spíchnout rychlý salát z rajčat a okurky.
Thomas
Byl jsem rád, že jsme doma. Byl jsem utahaný jak pes. Nevím, co mě unavilo víc, jestli Denisovo a Joshuovo chování, když jim nebylo zrovna nejlépe, nebo honička za Boltem, či něco jiného.
Ale rozhodně jsem se těšil do sprchy. Odnesl jsem věci do pracovny, a pak zamířil rovnou do koupelny. Josh už úřadoval v kuchyni a vypadalo to, že je mu hned lépe.
Takže jo, dvě věci, které ho dokáží uklidnit. Vaření a sex...
Dobrý vědět. Když budu mít hlad, naseru ho a on půjde uvařit.
S úsměvem nad mým dobrým nápadem jsem se vlékl a vešel do sprchy. Vydržel bych tam stát pěkně dlouho, ale vážně bylo dost hodin, a my se potřebovali vyspat, vzhledem k tomu, že budeme mít druhý den, hodně práce.
Oblékl jsem si župan, když jsem konečně vymydlený vycházel ze koupelny. Po bytě to už vonělo dobrým jídlem, tak jsem neváhal a zamířil rovnou tam.
„Chtěl jsem říct, že večeře pěkně voní, ale nejspíš je to už snídaně,“ promluvil jsem na Joshuu, když jsem vešel a mrknul na stůl, který se už začal zaplňovat. „Osprchuješ se po jídle, nebo půjdeš teď? Já jen, abych ti zabalil tu nohu, nebo to zvládneš sám?“
Vytáhl jsem z lednice džus, protože jsem měl opravdu žízeň a šel se posadit ke stolu. Docela mě bolely nohy a cítil jsem celkově i únavu. Nejspíš se nají a pak zalomím hned, co se hlava dotkne polštáře. Nechtěl jsem už s Joshem ani nic probírat o případu. Naučil jsem se v době odpočinku tyhle věci vytěsňovat z hlavy, jinak bych si vážně neodpočinul, a k vyřešení případu, ať už šlo o jakýkoliv, by to nepomohlo. A taky jsem už nechtěl rozrušovat Joshe, aby se i on v klidu najedl a vyspal.
Joshua
Byl jsem unavený, zpocený, smrděl na hony daleko a vypadal jako po srážce s vlakem, ale když mi Thomas pochválil jídlo, rozzářil jsem se jako sluníčko. Doma jsem pro nikoho nevařil. Nemohl jsem. Vaření nebylo dost adekvátní pro někoho jako jsem já, ale pravdou je, že mě uklidňovalo snad stejně dobře jako sex. Dobře, kecám, sex byl lepší, ale vaření taky šlo. A když jsem mohl vařit pro někoho, kdo to ocenil, byl jsem doslova v sedmém nebi.
„Napřed pojím, protože se obávám, že když vylezu ze sprchy, dovleču se maximálně do postele a dál to nezvládnu," řekl jsem, když jsem nachystal poslední jídlo na stůl, a stejně jako Thomas si nalil džus.
Jedli jsme mlčky, a i když jsem se snažil moc nehltat a jídlo si spíš vychutnat, měl jsem takový hlad, že jsem měl v momentě prázdný talíř.
„Nohu si zabalím sám. Něco na to v lékárničce najdu. Ne, že bych tvou pomoc nechtěl, mám rád tvé doteky, ale momentálně jsem tak unavený, že bych z toho stejně nic neměl," řekl jsem, když jsem sklidil nádobí ze stolu a hodil ho do myčky.
„Než se vyhrabu z koupelny budeš už nejspíš spát, tak se tě pokusím nevzbudit. A nečekej, že si půjdu lehnout na gauč. Slíbil jsi mi svoji postel, tak ji konečně pořádně využiju," usmál jsem se na něj, přešel k němu, shrnul mu vlasy z čela, a pak ho a něj políbil.
Nějak mi to u něj přišlo naprosto v pořádku, samozřejmé, automatické. Bylo to jakési mé poděkování, a byl jsem rád za to, že mi Thomas za to nikdy neflákl.
„Pokud vstaneš dřív než já, klidně mě vzbuď," dodal jsem ještě, vtiskl mu poslední polibek na tvář a odešel.
Thomas
Večeře byla opravdu výborná. Padlo to do mě jako do černé díry. Jen jsem se usmál, když Joshua prohlásil, že si nohu zabalí sám, protože by z mých doteků nic neměl. No, nejspíš ne. Protože bych mu to zamotal do největší igelitky, co bych našel a hned bych se tratil do postele.
Ale když mi dal pusu na tvář, na moment jsem ztuhnul. Ne, že by mi to bylo nepříjemné. Právě naopak. Ale nějak jsem na tyhle projevy nebyl zvyklý, když nemluvím o sexu, tak mě to trochu překvapilo. Snad automaticky jsem si přejel prsty po tváři, kde jsem ještě cítil otisk jeho vlhkých a jemných rtů.
Když zapadl do koupelny, pouklízel jsem kuchyň. Nebyl jsem bordelář, ale ani žádný puntičkář. Ale ráno jsem měl problém sám se sebou, když jsem vstával, natož, abych ještě uklízel stůl, abych se mohl nasnídat. To jsem opravdu nesnášel.
Všude jsem pozhasínal a nechal svítit jen lampu v ložnici, aby se Josh nepřerazil, až půjde spát. Odestlal jsem obě strany postele. Shodil jsem ze sebe župan, a tak jak jsem byl, jsem padnul do postele. Bylo to, jak jsem si myslel. Pamatoval jsem si, že jsem se natáhl pro peřinu a víc už nic. Odpadl jsem jak shnilá hruška ze stromu.