Joshua
Ráno jsem se probudil sotva začalo svítat a zmateně zamrkal do stropu.
Ani nevím, jak a kdy jsem se dostal do postele.
Co si naposledy pamatuju, byla skvělá večere, moje poděkování a omluva, stejně jako rozplývání se nad tím, jak moc jim to spolu slušelo. Pak jsem ještě oběma zdůraznil, že se rozhodně za žádnou cenu nevzdám myšlenky je ochutnat oba najednou. S myšlenkami na to, jak to budu provádět jsem asi nejspíš usnul v křesle.
Podíval jsem se na Marka, který vedle mě klidně oddechoval, a lehce ho pohladil po tváři.
Nakonec jsem opatrně vstal a v rámci možností se opláchl. Ruka už tolik nebolela, takže jsem se rozhodl udělat snídani a kávu.
Klid a ticho v domě, stejně jako myšlenky na to, co se stalo, mě přiměly se pořádně nad několika věcmi zamyslet.
Už v nemocnici jsem řekl Markovi, co chci. Ale zatím jsem se podle toho moc neřídil. Chyběla mi jistota a odhodlání. Mluvil jsem o změně, ale bylo potřeba to dokázat i svými činy.
Tak jsem se do toho ponořil, že jsem si kluků všiml až ve chvíli, kdy mě oba pozdravili.
Celé dopoledne, kdy jsme ještě pracovali spolu a doplňovali si informace, než jsme se odpoledne měli každý vrhnout na svoji, jsem byl pak zamlklý, sotva promluvil, ponořený nejen do práce, ale i do svých myšlenek.
Na moment mě vyrušil až telefon od mého šéfa, který mi samozřejmě dál patřičně sežrat včerejší tiskovku.
„Nebudu se omlouvat za to, co jsem řekl," promluvil jsem poté, co to na mě všechno vychrlil.
Můj hlas zněl stroze, bez emocí.
„Nebudu se omlouvat vám. Má omluva patří pouze dvěma lidem, kterým má slova ublížila, a kterým vy nesaháte ani po kotníky. A teď mě omluvte, mám spoustu práce," aniž bych čekal na odpověď, zavěsil jsem.
Thomas
Večer, když jsem se šel osprchovat ještě já, našel jsem v koupelně zakrvácený obvaz. Hned mi bylo jasné, komu patřil. Kluci to nejspíš chtěli zatajit, ale nakonec ho zapomněli vyhodit.
Ale vzhledem k tomu, co proběhlo, jsem to nechal být. Nechtěl jsem zas rozdmýchávat nějaké neshody.
Josh pořád provokoval se svými nápady, až jsem měl v jednu chvíli chuť ho přehnout přes opěradlo a pěkně ho ojet, aby na chvíli zmlknul, a vydával ze sebe jen sténání. Ale usnul… Zalomil to v křesle, a aby nebyl druhý den rozlámaný, a vzhledem k jeho zranění, bylo lepší ho přenést do ložnice a uložit ho. Nakonec jsem se vrátil do obýváku, a ještě nějakou dobu pracoval, než se i mně začínaly zavírat oči.
Ráno, když jsem se vzbudil, bylo něco kolem osmé. Při cestě do koupelny jsem se srazil s Markem, který právě taky vstal, tak jsem mu ji přenechal a šel jsem na samostatnou toaletu. Jen umýt jsem se přišel do koupelny a aspoň jsem pomohl Markovi s holením, protože s tím zlomený prstem to moc nezvládal.
Den pak ubíhal v pracovním duchu. A ve chvíli, kdy se přehouplo poledne a já se postavil, že udělám oběd, zazvonil Joshovi telefon.
Já i Mark jsme se na něho podívali v momentě, kdy jsme zaslechli slova o omluvě.
Už tak se nám to dopoledne zdál divný, ale teď...
„Joshi?“ ozval se Mark.
Já jsem je nechal a raději jsem šel do kuchyně uvařit, abychom po obědě mohli jet na oddělení. Potřeboval jsem tam něco udělat, projít záznamy, které jsem si od Joshe přebral, a Mark chtěl taky něco zařídit, i když mi slíbil, že se bude šetřit.
Začal jsem vařit, ale přesto jsem napínal sluch, aby mi z obýváku neuniklo ani jedno slovo.
Joshua
Když Thomas odešel do kuchyně a Mark se na mě tázavě podíval, na chvilku jsem nevěděl, co říct, nebo spíš kde začít.
Nakonec jsem znovu sklopil oči do papíru a nepřítomně si hrál s propiskou.
„Nebudu se mu omlouvat za to, že jsem veřejně prohlásil, že jsem udělal chybu. Nezajímá ho nic jiného než prestiž a dobré jméno jeho samého. Je to egoistické prase, co se vyžívá v nechutných praktikách, které provozuje na mladých kadetech, a pak je vydírá. Nic mu nedlužím. Ani jemu ani nikomu z nich," řekl jsem odměřeně, a po chvilce ticha, které v obýváku zavládlo, jsem znovu zvedl k Markovi oči.
Opřel jsem se v křesle a mezi prsty promnul kořen nosu.
„V první řadě bych vás chtěl požádat, abyste mě nechali doma. Vím, že se vám to moc líbit nebude, ale myslím, že jsem na tom už mnohem líp, a popravdě, na stanici nejspíš moc potřebný nebudu. Čeká mě hlavně profilování, a to se mi bude nejlépe dělat odsud," za normálních okolností, bych s tímhle nápadem nepřišel, ale pravdou bylo, že mě na stanici skutečně potřeba nebylo, navíc doma budu mít víc klidu.
„Potřebuju hlavně klid na přemýšlení," zvedl jsem se z křesla, přešel k oknu a zadíval se ven.
"V nemocnici jsem řekl, že se chci změnit. Že chci něco se svým životem udělat. Jenže po včerejšku… Ráno jsem o tom hodně přemýšlel, než jste vstali. Můj problém je v tom, že hluboko uvnitř sebe prostě pořád nikomu nevěřím, nebo spíš se bojím uvěřit, protože mám strach, že to dopadne stejně jako před třemi lety. A tak se snažím dělat to, co považuji za správné, co jsem dřív považoval za správné. Neuvědomuju si, že tím, co dělám teď můžu někomu ublížit. Někomu, na kom mi záleží, a nechci se toho vzdát, i když se zároveň i bojím. Chci udělat krok dopředu. Jenže když si myslím, že už by to mohlo vyjít, vykročím špatnou nohou, protože jednám stále sám za sebe. A to je to, co musím hlavně změnit. Začít víc důvěřovat lidem kolem sebe, nesnažit se jednat na vlastní pěst, nechat si poradit, a hlavně neprorážet hlavou zeď," pokrčil jsem rameny a obrátil se zpátky k Markovi. „Nevím, jak dlouho mi bude trvat se všechno naučit a pochopit. Nevím, jestli budete mít se mnou takovou trpělivost, nevím, kolik problémů ještě nadělám, ale to, co vím jistě je… že potřebuju pomoct."
Při posledních slovech jsem se zhluboka nadechl, a po jejich vyslovení zase vydechl.
Ano, změnit jsem se musel, pokud jsem chtěl něco dokázat, ale došlo mi, že sám to nejspíš nezvládnu. Že potřebuju navést správným směrem. Nechtěl jsem, aby mě vodili za ručičku, ale aby mi ukázali kudy se mám vydat.
Mark
Nepřerušoval jsem Joshe. Nechal jsem ho říct všechno, co měl na srdci. Byl jsem rád, že mi… nám… to řekl, a tím pádem jsme v tom měli jasno a zbytečně se netrápili tím, co se děje.
Netušil jsem, kolik času ještě bude potřebovat, aby si to všechno v hlavě srovnal natolik, že už nebude mít žádné pochybnosti. Ale jedno jsem věděl jistě.
„Kdykoliv budeš mít pocit, že nevíš, jak dál, přijď za mnou nebo za Thomasem, ano?“ podíval jsem se krátce směrem do kuchyně.
Thomas taky na moment k nám otočil hlavu, přikývl a zase se vrátil ke své práci.
„Buď dostaneš nějakou radu, nebo jednu do zubů,“ zakřenil jsem se, když jsem si vzpomněl na to, jak Thomas Joshovi dal pěstí, když tu u mě poprvé vyváděl.
Bylo fajn, že nad tím přemýšlel. Stejně jsem měl pocit, že tohle jeho já, ke kterému se chce vrátit, je jeho pravé. Jen bylo zaseknuté někde uprostřed všeho dění. To, co se mu stalo, ho prostě umlčelo, a vládu převzal Josh, arogantní, nepříjemný a chladný, jako Grónsko uprostřed zimy.
Ale to teplo, které ho pomalu roztápělo, nebylo jen tím, že je v jedné z nejteplejších oblastí států. Ale i tím, co tady stihl zažít, a všechno, co za ty tři roky zapomněl, se mu postupně začínalo připomínat a vracet zpátky toho původního nezlomeného Joshe.
„Jestli chceš zůstat tady, tak můžeš, ale slíbíš mi, že se odsud nehneš, jasný?“ došel jsem ještě k němu a položil mu ruku na rameno. „Sám si kladeš za vinu něco, za co jsi nemohl. A víš dobře, jaký je to nepříjemný pocit. Nechtěj, abych si někdy vyčítal, že se ti něco stalo jen proto, že jsem svolil, abys tu zůstal.“
Joshua
„Až budeš mít někdy své práce dost, měl bys zkusit práci psychologa. Šlo by ti to," odpověděl jsem Markovi, a pak mu nakrátko stiskl ruku, než jsem se zase vrátil ke křeslu a sedl si do něj.
„Víš, já jen nechci skončit jako můj otec. Jako můj šéf. To je to, co mě děsí. Vím, že nebudu mít nikdy děti, někoho, komu bych mohl být vzorem, ale i tak," pokrčil jsem rameny a rozložil si po stole závěrečné materiály, které jsem měl dopracovat.
„A díky. Díky, že mi věříš, že mi věříte oba. A slibuju, že se odsud nehnu. Ostatně, auto nemám, a kdybych si vyšel ven jen tak, nejspíš zabloudím za prvním rohem," pousmál jsem se a zvedl oči k Markovi.
„Nejspíš rovnou uvařím i večeři. Skutečnou večeři," dodal jsem při vzpomínce na včerejší večer.
Thomas
Dodělal jsem oběd, ale stále jsem poslouchal ty dva. Mark řekl všechno za mě. Sice jsem moc nesouhlasil, aby tu Josh zůstal nehlídaný sám, ale nakonec jsem uznal, že bychom se tím nejspíš znovu zdrželi v práci, kdybych je oba dva tahal všude se mnou. A my to potřebovali co nejdříve dokončit, už kvůli té včerejší tiskovce. Věděl jsem, že to dá věci do pohybu, a když Josh spal, Mark si to všechno prošel, a pak nechal vytipované lidi hned po tiskovce sledovat.
Nachystal jsem na stůl a zavolal je k obědu.
Pojedli jsme celkem rychle, ale i tak jsme ještě stihli probrat pár věcí.
„Nechal jsem u těchhle prověřit jejich konta, zprávy bych měl mít nejpozději do pěti hodin, kluci už na tom pracují od včerejška. Ale víme, jak je to s bankami, museli si vyběhat extra povolení, aby se to prověřilo co nejdříve, urgentně,“ ukázal jsem na seznam tří zaměstnanců letiště a několika řidičů taxislužby.
I tak, až budu mít zprávy o jejich kontech, a zprávy z jejich sledování, chtěl jsem, aby mi to Josh svou profilací potvrdil. Věřil jsem mu, že jeho odhad bude správný, a jen potvrdí to, co jsem si myslel já.
Po obědě jsem naházel nádobí do myčky. Mark se oblékl, já taky, a ještě s jedním upozorněním, aby Josh opravdu zůstal doma, protože mu to jeho bloudění ani moc nevěřím, v dnešní době navigací, jsme s Markem konečně vyrazili na oddělení, kde nás taky čekala spousta práce.
Joshua
Jejich starostlivost a péče mě na okamžik pobavila.
Připadal jsem si jako malý kluk, jehož rodiče vyráží na schůzku a nezbedného syna nechávají doma.
Jenže po chvilce na mě dolehl chvilkový splín. Tady Marka unesli. Znají to tu. A všude bylo takové ticho.
Obešel jsem celý byt a zajistil dveře i okna, teprve potom se vrátil do obýváku, abych se ponořil do práce a chmurné myšlenky nechal za sebou.
Byl jsem asi v polovině své práce, když mi Thomas poslal seznam podezřelých a chtěl jen mé potvrzení.
Tentokrát jsem se moc snažit nemusel. Pachatelé se sice do teď schovávali celkem dobře, ale bylo to spíš jen díky tomu, kdo nad nimi držel ochranou ruku. Věděl jsem, že když na ně Thomas zatlačí, vyklopí i číslo svých spoďárů. Přesto jsem nemohl ponechat nic náhodě, a i tak mi celá věc zabrala skoro hodinu.
Z dlouhého sezení mě docela začaly bolet záda, takže jsem se hned po odeslání zprávy zvedl, abych se trochu protáhl, ale vzápětí málem vyletěl z kůže, když se ozvalo podivné skřípání na sklo.
Šlo to směrem z předsíně, a na chvilku jsem si myslel, že si se mnou prohrála jen unavená mysl, ale když se zvuk opakoval, opatrně jsem vyšel z obýváku, a zpoza rohu jedním okem mrkl do předsíně.
Balvan, co mi spadl ze srdce musel určitě slyšet i Mark s Thomasem na stanici.
„Ty prevíte! Málem mě z tebe klepla pepka!" zaláteřil jsem na Toda, který seděl na okně a dobýval se dovnitř.
Pustil jsem ho, nasypal mu misku granulí, a za chvilku se už vedle mě spokojeně vyvaloval na sedačce.
Já se opět ponořil do práce. Zbývalo projít ještě polovinu jmen, co mi dal Jared, abych mohl vyloučit ty, co s tím vším neměli nic společného, a pak se ještě jednou zaměřit na vybrané a znovu je vyprofilovat. U takových případů vždy profilace několika osob zabrala mnohem více času, protože se celý postup musel zopakovat nejméně třikrát, kvůli různým drobnostech a detailům, které snadno mohly při prvním pohledu lehce uniknout.
Thomas
Tiskovka nám nakonec nadělala trochu problémy. Každou chvíli někoho hlídky vykazovaly buď od policejního prezidia, nebo před našim oddělením. Vůbec nechápali, že nám tím akorát komplikují práci, a stejně se už víc nedozví, dokud nebude všechno hotovo.
Ale tahle tiskovka, neměla jen za úkol ukázat, že se vrahů nebojíme, ale prakticky měla posunout vyšetřování do zdárného konce.
Všichni podezřelí, kteří byli na mém seznamu, už byli sledováni. A jakákoliv podezřelá aktivita se hned hlásila. Byly napíchnuty jejich telefony, měli za sebou neustále stín. Prakticky se nehli nikam, aniž bychom o tom nevěděli.
Už se postupně vybavovaly zatykače na jednotlivé osoby. A měl jsem i zprávu z věznice, že dokonce i Cruz, která se znovu málem stala terčem útoku, začala mluvit víc, než si původně představovala. Nejspíš jen chtěla zbytek svého života dožít bez dalšího zranění.
Bylo něco kolem čtvrté, když mi zazvonil telefon a současně přišel do kanceláře Elias.
Mávl jsem na něj, ať jde dál a přijal jsem hovor.
A to, co jsem slyšel se mi rozhodně líbilo.
„Moment, počkej chvilku,“ zastavil jsem na chvíli detektiva, který byl na druhé straně telefonu.
Natáhl jsem ruku k Eliasovi, aby mi dal ty výpisy z bank. Okamžitě jsem je prolistoval a našel to jedno jméno, které v telefonu zaznělo.
„Bingo!“ vykřikl jsem a hned si dal zas telefon k uchu. „Takže milý taxikář nemá ani rito, a rozhodně nejede na dovolenou. Na jeho účet přistálo za posledního půl roku docela dost peněz a velkou částku si dneska vybral. Okamžitě ho zadržte, a já popoženu soudce, aby dal příkaz k převzetí do vazby. Hlavně tak, aby vám neutekl, nebo abyste nevyvolali zbytečný rozruch. Že odjíždí? Dobře, požádejte o pomoc při sledování, aby se vám neztratil, a zastavte ho někde v místě, kde vám nebude moct ujet. Spoléhám na vás!“
Při posledních slovech jsem už stál na nohách. Hodil jsem telefon do kapsy, a i s Eliasem jsem se rozběhl k Markovi do kanceláře.
„Máme prvního, teď ho budou zatýkat, a my potřebujeme, aby na všechny tyhle lidi byl taky zatykač vydaný okamžitě. Už to soudce zařídil?“ vychrlil jsem na něho, jen co jsme vletěli do kanceláře, a já před něj doslova hodil seznam.
Joshua
Doufal jsem, že klukům jde práce dobře, a že mají aspoň trochu štěstí.
Rozhodně víc než já, protože to, co jsem postupně odhaloval se mi vůbec nelíbilo. Kolem šesté jsem ještě zavolal Jaredovi, abych se ujistil o pár věcech, které mi mé domněnky bohužel potvrdily.
S povzdechem jsem přešel do kuchyně, abych udělal něco k jídlu, a pak se znovu vrátil k práci. Zbývalo mi pět jmen, které byly mými hlavními podezřelými, ale dneska už jsem neměl sílu na to, abych to mohl Thomasovi s Markem stoprocentně potvrdit.
Nešlo ani tak o to, že bych nad něčím váhal, problém byl ve jménech samotných. Až se to dostane ven, budou padat hlavy ve velkém.
Nikdy jsem moc nepochopil, proč to takhle vlivní lidé dělají. Proč mají tu potřebu se zaplétat do nelegálních věci, když sami kolikrát hájí zákon.
Při jednom studiu psychologie osobnosti, měl jeden profesor dobrou úvahu v tom, že nic není jen černé a bílé. Nikdo není hodný nebo zlý. Každý máme v sobě kus od každého. Každý z nás by mohl vzít pistoli a jít někoho zastřelit. Je to v každém. Vzít někomu život je velmi snadné. Ale dát někomu život už tak jednoduché není. A to je ten rozdíl v myšlení mezi zločincem a normálním člověkem. Ten normální si uvědomuje, jak těžké je započít nový život. Dívá se na to i z druhé stránky. Kdežto vrah vidí jen a pouze jednu stranu mince. A tohle samozřejmě platilo i pro jiné zločiny. Obchody s bílým masem, kuplířství, drogy, prostituce, krádeže. Všichni ti, zodpovědní za jakékoliv zločiny, se na celou věc dívali pouze ze svého úhlu pohledu. Proto, nic jako dokonaly zločin neexistovalo.
Napsal jsem krátkou zprávu Thomasovi, že mu dnes jména od Lamberta nepředám, protože chci mít jistotu, ale co vím určitě, je, že v tom jede pět vlivných lidí, kteří měli spadeno přímo na Lamberta, a celá ta věc byla nejspíš jen jejich zvrácená hra o získání síly, moci a postavení.
Telefon jsem odložil na stůl a chtěl jít do ložnice, trochu se prospat, ale Tod měl jiné plány. S mírným brbláním jsem mu otevřel dveře na zahradu, která byla pěkně udržovaná, a skoro bych i řekl, že se Tod naparoval, jako by byla jeho.
Lehl jsem si do trávy a vyhekl, když mi Tod vyskočil na prsa, kde se uvelebil.
Zíral jsem na mraky, poslouchal vítr v korunách stromů, i vzdálený hukot velkoměsta, a aniž bych to plánoval, začaly se mi zavírat oči.
Thomas
Mark málem poskočil, když jsem to na něho vychrlil. Ale vzápětí popadl telefon a už volal soudci. Vysvětlil mu, že je to urgentní, připomněl mu účel tiskovky a to, jak nás tlačí čas. A než skončil hovor, už na nás kýval, že je to zařízený, a do hodiny máme zatykače i na zbývající osoby, včetně zaměstnanců letiště.
Ještě si ani nestihl pořádně prohlédnout seznam, co jsem mu hodil na stůl, a už jsme s Eliasem obvolávali všechny, kteří hlídali podezřelé, aby je od této chvíle nespustili z očí a připravili se na zatčení, které proběhne současně. Jediný taxikář, který se pokoušel utéct, už byl na cestě do vazby, ale jeho telefon byl okamžitě zabavený, aby nemohl nikoho dalšího varovat.
„To je sice hezké, a opravdu podezřelé, tyhle částky na jejich kontech,“ poklepal Mark ukazováčkem na lejstra. „Ale už jste zjistili, odkud jim ty peníze přišli? Pokud vidím dobře, je to zahraniční banka.“
„To sice jo,“ přikývl jsem. „Ale i když zatím nevíme, od koho jim ty peníze přišli, tak s jistotou můžeme potvrdit, že jsou to pouze dva účty, odkud peníze byly posílány. A v tomhle udělali chybu. I když to bude trochu složitější, tak je to pořád lepší, než kdyby použili pokaždé jiná čísla účtů. Podle mě si sebou byli natolik jistí, že nebyli dostatečně ostražití. Možná nepočítali s tím, že by někoho napadlo hledat souvislost s letištěm a taxislužbou. Ale hodně jim podrazila nohy i spolupráce s Cruz. Tahle ženská je totiž nevyzpytatelná, a zapomněli, že vyloženě šla po tobě. A to byla její chyba. Nerad to říkám, ale kdyby nebylo Sary Crawfordové a tvého únosu, nejspíš by nám tahle souvislost unikla, nebo bychom na to přišli o hodně později.“
Mark si povzdechl, odsunul papíry, a pak se pohodlně opřel. Promnul si kořen nosu a na moment zavřel oči. Všiml jsem si, jak si bezděčně přidržel dlahu na prstě...
„Eliasi, můžeš jít, ale postarej se prosím tě o prověření těch zahraničních účtů. Jsi schopný, a tohle je docela komplikovaná záležitost. Vím, že to děláš poprvé, tak kdybys potřeboval poradit, dej vědět, nebo požádej někoho z kluků. Vzhledem k tomu, že je to banka a zahraniční, tak je to trochu ošemetné, ale věřím, že to zvládneš,“ povzbudivě jsem se na něho usmál. „Už jen tohle jsi stihl v rekordním čase, moc ti děkuji.“
Myslím, že Elias nemohl být víc červený. Mark se na něho taky podíval a jen přikývnul, že je stejného názoru. Pak odešel s hrdě vztyčenou hlavou a příslibem, že udělá všechno proto, aby to zjistil co nejdříve.
Joshua
Ani jsem nevěděl, na jak dlouho jsem usnul. Probudil mě až podivný šramot, a pak lechtání na obličeji.
„Kruci, Tode," zabručel jsem, když jsem otevřel oči a zíral velmi zblízka do jeho očí.
Chtěl jsem ho odehnat, ale on dost neodbytně mňoukl a odklusal k živému plotu, za kterým už byl jen normální a pak sousedova zahrada, párkrát zahrabal do trávy, než se ke mě otočil a dost netrpělivě znovu mňoukl.
Chvilku mi trvalo, než mi mozek zase začal fungovat, ale pak jsem se k němu po čtyřech doplazil a strčil hlavu pod túje vedle té jeho.
„Co to tady máš, chlapáku?" zamrčel jsem a vyhrabal z hlíny kus kovu.
Očistil jsem ho a chvilku obracel mezi prsty. Něco mi připomínal, jen jsem nevěděl co. Asi centimetr lesklý kus stříbra, který se pod keře mohl dostat jakkoliv.
Kočky, ptáci, drobnější živočichové.
Mohl jsem to nechat být, jenže ten neodbytný pocit, že je to důležité, mě neopustil, ani když jsem vešel zpátky do domu, abych si uvařil kávu.
Tod se mi neustále plantal pod nohama a mňoukal na mě, jako by se mi snažil něco říct. Přešel jsem do ložnice, abych si převlékl kalhoty uvalené od trávy, a pak mi to došlo.
Přišlo to tak náhle, že jsem se zastavil uprostřed pohybu a několik vteřin tak zůstal.
Pak, jakoby do mě někdo střelil.
Popadl jsem mobil a vyhledal si fotku z večírku, kde jsem se setkal s Lambertem. Zahleděl jsem se na oba muže z Wiccy a moje podezření se potvrdilo. Teď už bylo jasné, kdo s Cruz Marka unesl.
Okamžitě jsem vytočil Thomase a netrpělivě čekal až to zvedne.
„Vím, kdo Marka unesl. Beru si taxíka a jedu za vámi na stanici," vychrlil jsem ze sebe a zase zavěsil.
Úlomek přívěsku jsem hodil do sáčku, který jsem sebral v Markově pracovně, a zatímco jsem se snažil obléct do jiného oblečení, volal jsem taxi službu.
Thomas
Když Elias odešel, vrátil jsem se k Markovi, a pozorně se na něho zadíval.
Bylo na něm vidět, že je unavený, a to nebylo dobré.
„Hned, jak proběhnou zatčení, odvezu tě domů. Víš, že máš ještě odpočívat. Doktor ti nakázal týden doma,“ přísně jsem se na něho podíval, ale přitom jsem k němu došel a políbil jsem ho.
„Jojo, vím,“ pohladil mě po ruce, ale vzápětí se narovnal, když mu znovu zazvonil telefon.
Rychle ho popadl a vyslechl si druhou stranu. Poděkoval za zprávu a telefon zas zavěsil.
„Zatykače jsou na cestě. Zavolám, aby je hned předali hlídkám. Obvoláme všechny, že jsou na cestě, a…“ podíval se Mark na hodinky, „…až všichni potvrdí, že je mají, tak proběhne zatčení. Vidím to na devatenáctou hodinu. Nebudeme čekat do noci. Všechno musí proběhnout co nedříve.“
Od té chvíle byla jakákoliv únava zapomenuta. Okamžitě jsem obvolával všechny hlídky, které byly na místech, a předával jim Markovy rozkazy, zatímco on zajistil, aby se zatykače nevezly na stanici, ale rovnou hlídkám, a s nejvyšší opatrností, aby nevzbudili podezření.
Uběhla asi půl hodina, než jsem dokončili telefonování a zajišťování celé akce. A Mark měl pravdu, když říkal, že zatčení by mohlo proběhnout v devatenáct hodin, protože právě o půl sedmé došla poslední zpráva o přijetí zatykače a přípravě k zatčení. Od té chvíle všechno Mark předal veliteli zásahovky, který si převzal celou tuhle akci, a všechno už řídil jen přes vysílačky, aby všichni dostali informace a rozkazy najednou.
Znaveně jsem si sedl do křesla, když jsme to dokončili. Doslova to rozpumpovalo adrenalin v krvi, ale i tak jsem cítil únavu způsobenou nervozitou, aby to všechno vyšlo bez nějakých kiksů.
Chtěl jsem požádat Marka, jestli by mi udělal kafe, ale v tu chvíli mi znovu začal zvonit telefon, a já jen doufal, že nenastal nějaký problém. Ale k mému údivu to byl Josh.
Vychrlil na mě cosi, co jsem stíhal sotva pobrat, a když jsem mu chtěl říct, že pro něho přijedu, tak už stihl zavěsit.
„Josh sem jede,“ podíval jsem se na Marka. „Prý ví, kdo tě unesl…“
Joshua
Rychle jsem na sebe hodil nějaké triko a kalhoty, co jsem v tom spěchu vyhrabal v Markově šatníku, asi dvakrát se při oblékání praštil do ruky a strhl si kus strupu z ucha, ale nějak jsem to nevnímal.
Tod mě pořád pobízel mňoukáním a pletl se pod nohy, až jsem se skoro přerazil o futra, jak jsem ještě spěchal do Markovy kanceláře, abych na jeho tiskárně vytiskl fotku a detailní záběr přívěsku na mužové krku, pobral peněženku a vyřítil se ven ve chvíli, kdy se objevil taxikář.
Zíral na mě jak zjara, ale když jsem ho pobídl a řekl mu kam chci, bez řečí se rozjel.
„Drobné si nechte!" křikl jsem na něj u stanice, a ani nezavřel dveře, jak jsem rychle chvátal.
Schody jsem bral po dvou, a pak se doslova vřítil do Markovi kanceláře, protože u Thomase nikdo nebyl.
„Byl to jeden z těch dvou mužů na večírku! Zdálo se mi na něm něco jinak, ale v tu chvíli mi to nedošlo. Zatraceně. Už jsme ho mohli mít. Ale abych se dostal k věci. U tebe na zahradě pod těma tujema u plotu našel Tod tohle," položil jsem na stůl pytlík s kouskem kovu. „Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, ale je to úlomek z přívěsku, který měl ten muž na večírku! Technici to mohli snadno přehlédnout, je to malé, lesklé, ptáky takové věci přitahují, snadno se to mohlo ocitnout někde mezi větvemi stromů, kam se technici nedívali, a pak prostě zaúřadovala příroda. Někdo by to možná rovnou vyhodil, ale mě to prostě nedalo, a když se podíváš ta shoda je jasná. Stačí vzít z důkazů přívěsek, co měla Cruz nebo Sára, a srovnat to. A kolik asi členů Wiccy chodí se zlomeným přívěskem?"
Vychrlil jsem ze sebe jedním dechem, položil na stůl ještě fotografie, a pak se svalil na pohovku a rychle oddechoval.
Prohrábl jsem si krátké vlasy prsty a v dlani mi zůstalo několik lístků a větviček.
Chtěl jsem si je vyndat všechny, ale ruka zabolela jako čert, až jsem syknul a trochu se zkroutil.
Vážně jsem nesnášel takovou tu náhlou prudkou bolest, co člověku dokázala ve vteřině udělat z mozku kaši.
Mark
Zůstal jsem v šoku na Thomase hledět.
Josh ví, kdo mě unesl?
Mírně se mi roztřásly ruce, tak jsem je hned spojil a silně stiskl, abych to zamaskoval. Ale Thomas není blbej. Položil mi ruku na rameno a jemně ho stiskl.
„Klid, Marku, už je to pryč. A říkal jsi, že si jejich obličeje nevybavuješ. A pochybuji, že by chtěli zopakovat stejnou věc, to by už udělali dávno,“ snažil se mě uklidnit.
Nevybavuji si jejich obličeje. Až na jednoho… Ale o tom jsem nikomu neřekl.
Thomas mi musel nalít sklenici vody, abych se napil a trochu se vzpamatoval. Netušil jsem, že tahle informace na mě bude mít takový vliv.
Postavil jsem se a začal přecházet sem a tam. Nejen že jsme čekali na spuštění akce zatýkání, ale taky mě pohltila nervozita, s čím vyrukuje Josh. A když vletěl do kanceláře, lekl jsem se tak, až jsem nadskočil.
Popadl jsem fotky a zadíval se na ně. Zkoušel jsem si vybavit, jestli je to on, ale nebyl jsem si úplně jistý. Tenkrát v tom autě… Byl jsem s nervama v háji a myslel jsem si, že se z toho živý nedostanu.
Ale pak jsem se víc na fotografii zaměřil.
„Potřebuji zvětšeninu,“ vyhrkl jsem. „Mám pocit, že ten muž má na ruce škrábance a vím, že Tod někoho hodně poškrábal. Víme, kdo to je? Můžeme pro něho někoho poslat?“
Joshua
Vstal jsem ze sedačky, abych si trochu protáhl bolavou ruku.
„Po cestě jsem už jsem všechno pojišťoval," řekl jsem a mávl rukou, jako bych odháněl otravnou mouchu.
Vytáhl jsem z kapsy mobil a našel uložené info, které jsem ukázal jak Thomasovi, tak Markovi.
„David Keller. Na stránkách má přezdívku Jonah, což v hebrejštině znamená volný jako pták, a nejspíš se tím i řídí. Měl normální dětství, rodiče žijí v Austrálii. Je jedináček ve státech bydlí už 20 let. Jednou ženatý, v současnosti nemá žádný trvalý vztah. Jedno dítě, ale to žije s matkou. Pracuje jako počítačový poradce u renomované firmy. U Wiccy je přes deset let. Nevýrazný, klidný typ, žádný záznam, nikdy nepřekročil ani rychlost. Bydlí na okraji centra. Poslal jsem k němu Beryho, který se sám v podstatě nabídl, protože ten muž na fotce s ním, je ten samý, co si ve specializovaném obchodě nechal vyrobit dýku, jejíž rukojeť jsme našli v lese, a na které byly zbytky dna první obětí, stejně jako epitely neznámého muže. Až vzorek porovnáme s jeho DNA, vsadím se, že se bude shodovat. Takže si myslím, za oba jsou i naši vrahové," promnul jsem si kořen nosu.
Nikdy bych si nepomyslel, že zranění ucha bude přinášet i docela ostrou bolest hlavy.
Měl jsem to teď na střídačku, jako by se tělo nemohlo rozhodnout, jestli mi dá víc zabrat ruka nebo hlava.
„Vzhledem k důkazům a tomu, že je podezřelý z únosu policisty, nemusíme čekat na zatykač a rovnou pro něj jet. Ale..." zadíval jsem se na oba a trochu se zamračil.
„Nechci vám radit. Ani do toho kecat. Nejraději bych pro něj jel hned, ale vy oba vypadáte, jako by vás sežvýkla kráva, vyplivla, a ještě na vás dupla. Pokud vás takhle uvidí, pokud ho v tomhle stavu budete vyslýchat, akorát vás to víc zničí, a on z toho vyjde jako vítěz. Tohle vám říkám jako přítel. A taky… Výslech tentokrát vynechám. Musím se zaměřit na ty podezřelé, a teď to obzvlášť potřebujeme, abysme Kellera mohli s nimi spojit," s těmi slovy jsem přešel k umyvadlu, abych si aspoň trochu opláchl obličej.
Já byl sice unavený, ale Mark skutečně vypadal, že mele s posledního, a Thomas toho měl taky nejspíš už plné zuby.
Nechtěl jsem jim radit. Oba byli špičkoví policisté, navíc tuhle práci dělali déle než já, ale věděl jsem, co dokáže s člověkem taková věc. Navíc si Mark s Thomasem byli hodně blízcí, a Keller by toho mohl využít jako střet zájmů a uhrát to ve svůj prospěch.
Mark
Celý napjatý jsem poslouchal Joshe. Seděl jsem vzpřímeně, i když se mi pořád ruce mírně třásly, a já je raději nechal sepjaté.
Když jsem se znovu podíval na ty fotky, co před nás hodil, ukázal jsem na toho druhého, jehož jméno mi zatím zůstávalo neznámé.
„Pokud Keller je Jonah, tak se můžu domnívat, že tenhle bude nejspíš Biorach,“ zaklepal jsem prstem na toho muže.
Myslel jsem si, že je to on, co se mi tak provokativně ukázal v autě, a podle hlasu i on mi potom v tom sklepení dal nejvíc zabrat. Ale jak tam, tak v autě bylo špatně vidět.
„Ale je to zatím domněnka. Potřebuji zjistit jeho totožnost, všechno, co je možné, abychom ho mohli taky zatknout, a pokud možno co nejdříve, aby nám náhodou nepláchl. Už je jasné, že se tu hraje hodně vysoko, a nemáme stoprocentní jistotu, že víme o všech. Pokud mu někdo dá echo, můžeme ho ztratit, a podle všeho Biorach a Jonah jsou nejen únosci, ale taky vrahové.“
Postavil jsem se a konečně uvolnil sepjaté ruce. Přešel jsem po kanceláři tam a zpátky, a pak jsem se zastavil před Joshem.
„Joshi, viděl ses v zrcadle? Mě něco říkej o tom, že mě požvýkala kráva,“ pousmál jsem se a vytáhl mu z vlasů ještě zapomenutou větvičku.
Na to jsem ale znovu zvážněl, a pokynul jsem Thomasovi, aby taky přistoupil, abych se nemusel pořád otáčet na jednoho nebo druhého.
„Zavolejte Berymu, ať počká, pošlu mu posilu, a hned jak dorazí, tak půjdou Kellera zatknout. A chtělo by to, pokud možno hned, protože za patnáct minut začne hromadné zatýkání osob z Thomasova seznamu. Pokud budou dostatečně rychlí, mohli by to stihnout taky přibližně v té době. Možná trochu se zpožděním, ale záleží, kde zrovna Keller je. Pokud ho Bery už hlídá, neměl by nám zmizet. Nikdo z nás tří nebude Kellera a Bioracha osobně vyslýchat. Všichni tři jsme vůči nim zaujatí, kvůli tomu, co se stalo, a já navíc jsem byl oběť, takže by mohli namítnout, že je tlačím někam, kam chci já.
Je čas zavolat federály, a případ jim předat. Jen potřebuji, Joshi, abys mi předal jména lidí, které nám ještě chybí. Do kdy to zvládneš?“
Joshua
Byl jsem rád, že Mark zmínil federály. Já sám se to neodvážil navrhnout, ale opět se mi potvrdilo, že Mark své místo nemá jen díky hezké tvářičce, ale že si svou práci vydřel.
Zavolal jsem hned Berymu a vysvětlil mu situaci, i to, že si výslech pak převezmou federálové, tak ať se připraví na to, že i s ním budou mluvit.
Slíbil, že počká na posily a rovnou mi sdělil, že Keller je doma a nevypadá to, že by se někam chystal.
Oběma jsem to přetlumočil, a Mark rovnou zařídil posily.
„Jestli je Biorach ten druhý muž na fotce, jakože si myslím, že ano, pak mu nejspíš neunikne nic z toho, co se dnes stane, ať už to sebe víc utajíme. Zavolal bych na celnice a letiště, pokud by se náhodou rozhodl utéct, tak ať to máme nějak pojištěné," napadlo mě a znovu se zadíval na fotku.
Pak jsem se znovu obrátil na Marka, abych mu mohl odpovědět.
„Co se týče těch jmen, tak klidně-" v ten moment jsem se zarazil.
Chtěl jsem říct, že se nadopuju práškama, a hned se na to vrhnu, ale to by udělal starý Josh. A já se chtěl změnit. Zavrtěl jsem hlavou a nadechl se.
„Počítám, že mi profilování zabere tak čtyři až pět hodin. Ale potřebuju si trochu odpočinout. Mě sice možná jen žvýklo tele, takže na vás dva nemám, ale v hlavě mám asi milion skandujících trpaslíků, takže se potřebuju aspoň dvě hoďky prospat," vydechl jsem a trochu nervózně se usmál.
Bylo to vlastně… Už ani nevím kdy naposledy jsem si přiznal, že nezvládnu svou práci kvůli únavě nebo zranění.
Taky mě ještě napadlo, jak bysme mohli zjistit víc o Biorachovi, ale ten nejspíš zmíním až doma, pokud nikdo s ničím jiným nepřijde.
Thomas
Najednou jsem měl pocit, jako by ty týdny mravenčí práce ani nebyly. Najednou jsme měli plno jmen, a značně se to hnulo dopředu, ke zdárnému konci. Opravdu budu rád, až všechno předáme federálům, protože v tomhle případě to ani jinak už nejde.
„Vezmu si na starost portréty, ale potřebuji poslat fotku přímo z tvého mobilu, ať si s tím kluci pohrají a vytáhnou jen Bioracha, a hlavně aby byl dobře rozeznatelný. Víš co?“ otočil jsem se na Joshe. „Zajdeme za klukama spolu, a hned zařídíme rozeslání fotografie všude, kde to bude možné, s vysokou prioritou. Všechny policejní hlídky dostanou jeho portrét, hlavně ti, co jsou v terénu, tak jako první. Mark ještě zařídí zbytek, co je potřeba, a pak pojedeme domů. Odpočinek potřebujeme všichni.“
Opravdu bylo vidět, že bychom všichni, a určitě nejen my tři, potřebovali od tohoto případu už klid. I když jsme měli za sebou krátký odpočinek, přesto nás další nápor práce dostal hned zpátky do stresu a únavy. I Mark, ještě nebyl úplně v pohodě, ale nějak nedbal na příkazy lékaře. Nejspíš tohle všechno chtěl už ukončit jednou pro vždy. I když jsme věděli, že další kolotoč začne, jakmile se případ předá k soudu, tak to, že bychom to teď už předali federálům, by pro nás znamenalo velkou úlevu.
Ještě, než jsme odešli z Markovy kanceláře, vzpomněl jsem si na internetové diskuze a weby, které jsme procházeli mezi prvními. Když už tam půjdeme, zkusím klukům říct, aby se mi na to znovu podívali, jestli jsou z toho schopni vytáhnout něco víc o Biorachovi.
Joshua
Po všech starostech to vypadalo, že případ se konečně podaří uzavřít.
Přál jsem to všem z celého srdce, protože tohle byl jeden z těch případů, které se objeví jednou za čas a semelou úplně všechny.
Když jsem s Thomasem procházel chorobami stanice, někteří policisté mi kývali na pozdrav, ale bylo i dost těch, co se mému pohledu spíš vyhli, anebo se zamračili.
„Mají mi to za zlé. Nejspíš, tu tiskovku," řekl jsem, když jsme s Thomasem nastoupili do výtahu.
Odpovědět už nestihl, protože se tam nahrnuli další, a někteří se pustili s Thomasem do hovoru.
Jakmile jsme vešli do technického oddělení, kde byl příjemný chládek a tiché hučení rušilo jen občasné zakašlaní nebo klepání prstů o klávesnice, vzali si nás kluci hned do parády, a zatímco jeden s Thomasem ještě procházel internet ohledně informací na Bioracha, já se s jiným věnoval portrétům.
Asi za půl hodiny se tisklo několik stovek plakátů s obličejem muže, o kterém jsme byli přesvědčeni, že je to Biorach. Zároveň se jeho podobizna rozesílala všem mobilním policistům, kteří si mohli obličej pachatelé hned prohlédnout nebo rovnou vytisknout díky zařízení, které mělo každé policejní auto.
V té době už probíhalo hromadné zatčení všech podezřelých, a jak jsme se dozvěděli od Marka, potom, co jsme se vrátili do jeho kanceláře, vše proběhlo více méně bez potíží, jen Keller se trochu vzpouzel a vypadal hodně překvapeně.
První už byli na cestě sem, kde byly pro ně nachystané cely a další policisté, kteří dychtili potom, vidět je za mřížemi.
O další hodinu později, kdy Mark zařídil další potřebné nezbytnosti jsme nasedli do auta a mohli jet domů.
Za dveřmi nás hned přivítal Tod, a když jsem se usadil v křesle, potom, co jsem trochu pouklízel všechny mé poznámky, které jsem nechal rozházené všude okolo, mi vyskočil na klín a spokojeně mňoukl.
„Jo, zvládli jsme to, chlapáku. Tys to zvládl," podrbal jsem ho za ušima.
„V lednici je večeře, musíte mít hlad. A… No, možná mě napadlo, jak zjistit víc o Biorachovi," podrbal jsem se na hlavě a zvedl oči k těm dvěma.