Joshua
Po příjezdu do nemocnice mě okamžitě odvezli na sál.
Rozstřihali rolák, což mě naštvalo, protože nebyl můj, ale Markův. Píchli mi nějakou injekci, a pak už jsem jen sledoval doktora a dvě sestřičky, jak opatrně vytahují kus plechu z rány a zjišťují škody.
„Rána je asi pět centimetrů hluboká, ale naštěstí nezasáhla žádný důležitý nerv a tepnu. Nejspíš se vám bude chvilku z rukou špatně hýbat, taky jste ztratil dost krve, ale budete v pořádku," uslyšel jsem doktorův hlas.
„Pořádně vám zalehlo v uších, a pravé máte lehce spálené. Dostanete léky a mast, ale budete muset pro jistotu chodit na pravidelné prohlídky. Nějakou dobu můžete cítit lehkou závrať a hučení v hlavě, ale to se časem ztratí," vysvětloval mi, zatímco čistil a sešíval ránu na ruce a jedna sestra se starala o mé ucho.
Cítil jsem, jak mi holí zbytek ohořelých vlasů a do ucha vtírá něco vlhkého.
„Musím tu zůstávat přes noc?" zeptal jsem se doktora, když mi řekl, abych se zkusil posadit.
"Máte někoho, kdo na vás dohlédne?" zeptal se pro změnu on mě.
Když jsem přikývl, s povzdechem souhlasil, ale řekl, že pokud si pro mě někdo přijede musí si s dotyčným promluvit.
Pak mě nechal v péči sester, které mě odvezly na soukromý pokoj jednotky intenzivní péče, kde jsem měl v klidu počkat než se vyřídí papíry a připraví léky.
Thomas
Vyslechl jsem si, co mi velitel zásahovky chtěl. A vůbec se mi to nelíbilo. Na druhou stranu jsem byl rád, že je Josh naživu.
I přesto se mi z toho udělalo tak všelijak. Právě teď, když se Josh chystá k zásadní životní změně, se mohla stát tragédie.
„Josh je naživu, ale je v nemocnici. Je zraněný, ale neví nic bližšího. Jedeme tam,“ chytl jsem Marka a dotáhl ho k autu, protože byl jak solný sloup, a jen na mě mlčky hleděl.
„Potřeboval bys panáka,“ mrknul jsem na něho, když jsem se i já usadil vedle něho.
Byl opravdu celý bledý. Nevím, jestli mu to připomnělo jeho vlastní zkušenost, nebo se o Joshe opravdu tak bál, ale takhle jsem ho viděl naposledy, když se stal ten malér se mnou.
Musel jsem si ale přiznat, že i mně nebylo zrovna nejlépe. Toho panáka bych potřeboval i já...
Hodil jsem majáček na střechu a plynový pedál přidupnul až k podlaze. Jel jsem s Markem, tak jsem si to mohl dovolit, a měl jsem jistotu, že projedeme křižovatkou i na červenou.
Za dalších deset minut jsme vybíhali z auta. Ani jsme se nemuseli ptát. Bylo tu docela živo. Na chodbě se pohybovali policisté, a jeden z nich, jen co Mark ukázal svůj průkaz, nás hned vedl za lékařem, který ošetřoval Joshe.
„Já půjdu tam, a ty zajdi za Joshem, ano? Zvládneš to“ zastavil jsem Marka a jemně mu stiskl paži, aby se uklidnil.
Mark
Tohle se nemohlo stát. Když jsem jedním okem zahlédl tu zprávu v televizi, myslel jsem si, že jsem se spletl, a chtěl jsem jít za Thomasem do kuchyně. Ale když se záběr přiblížil k těm autům, zůstal jsem v šoku hledět na to, co jsem viděl.
Okamžitě se mi stáhnul žaludek, a měl jsem co dělat, abych nevyzvracel to, co jsem ještě nestihl strávit. Kdyby tam nebyl Thomas, nejspíš bych tam stál doteď a hleděl na tu televizi.
Ani nevím, jak mě Thomas navlíkl do hader. Bylo to jako ve snu, jako by šlo všechno mimo mě. Musel mě dotlačit i do auta.
Jediné, co jsem si pořád opakoval, bylo to, jak mi Thomas řekl, že je Josh naživu. Ale to nevysvětlovalo všechno. Podle toho, jak ty auta vypadaly, mohlo se mu stát cokoliv. Mohl být vážně zraněný, mohlo mu to urvat nějakou část těla, mohl být na umření...
Celý jsem se z toho třásl, a v tu chvíli si i uvědomil, jak moc mi záleží i na Joshovi.
Nebyl jsem schopný ani mluvit, jen jsem přikyvoval, nebo vrtěl hlavou podle toho, co mi Thomas říkal.
V nemocnici jsem se nechal odvést k pokoji, na kterém byl Josh, a když jsem viděl označení JiP, byl jsem na vyvrácení...
„Pan Cavis nejspíš bude odpočívat, ale buďte v klidu, není ohrožený na životě,“ pousmála se sestřička a otevřela mi dveře.
Pomalu, opatrně jsem vešel dovnitř. První, co jsem uviděl, byl Josh na posteli. Málem jsem k té posteli ani nedošel, když jsem ho uviděl. Vypadal strašně. Byl celý špinavý, potlučený, vlasy plné prachu a část vlasů na boku měl vyholenou. Ale to nebylo všechno. Jeho ruka... kapačka, kterou měl zapíchnutou v druhé ruce... A on, celý bledý a se zavřenýma očima jen tiše a krátce oddechoval.
Pomalu, za pomocí sestřičky jsem došel k posteli a ztěžka jsem dosedl na židli, kterou mi přisunula.
„Kdyby něco, tak mi zazvoňte,“ ukázala na zvonek a pak nás už nechala samotné.
Díval jsem se na Joshe a měl jsem strach i promluvit. Opravdu jsem se o něho bál... Bojím se o něho. Může mít nějaké vnitřní zranění, může být cokoliv...
„Joshi,“ mírně jsem se nad něj nakonec naklonil a opatrně jsem se dotkl jeho odřené tváře.
„Joshi,“ zopakoval jsem roztřeseným hlasem, a doufal jsem, že se na mě usměje a řekne, že to byl jen nepovedený kanadský žertík.
Joshua
Ten sajrajt co do mě píchli částečně tlumil tupou bolest v paži, která teď byla ovázaná až k loktu.
V hlavě mi hučelo, a pořád jsem slyšel šum, jako když se rozbije televize.
Sestřička mi napíchla kapačku a ujistila mě, že nejpozději do hodiny mě propustí.
Poslušně jsem ležel, a dokonce zapomněl i na svůj strach z nemocnic. Snad jsem na chvilku i usnul.
Probudil mě až povědomý hlas, který opakoval mé jméno, a na tváři jsem ucítil něčí dotek.
Podařilo se mi rozlepit oči a zamžourat na strop.
Zhluboka jsem se nadechl, ale v ten moment jsem velmi intenzivně ucítil puch spálené kůže a vlasů, takže jsem se dávivě rozkašlal.
Slyšel jsem něčí hlas a doteky, ale všechno vnímal jen napůl, dokud jsem na tváři neucítil masku a konečně se mohl pořádně nadechnout.
„Nadýchal jste se kouře. Neohrožuje vás to na životě, ale bude se vám chvilku špatně dýchat. Musíte být opatrnější. Pan doktor vám na to předepsal léky, a nejpozději do týdne by to mělo polevit. Kouříte?" zeptala se mě sestra, která mi držela masku na obličeji.
Zavrtěl jsem zamítavě hlavou.
„To je dobře. Tak, teď tu masku sundám, a zkusíte to sám, ano?" usmála se na mě, a když mi masku sundala, opatrně jsem se nadechl.
„To je ono. Pomalé nádechy a výdechy. Tak, teď vás nechám o samotě. Kdyby něco zvoňte," urovnala mi ještě polštář, aby se mi pohodlně sedělo, a pak odešla.
„Marku," zachrčel jsem, když jsem konečně zaregistroval jeho přítomnost a trochu nechápavě se na něho podíval.
„Zničil jsem ti oblečení. A taky auto," zamumlal jsem úplně z cesty.
Mark
Oddychl jsem si, když Josh otevřel oči, ale hned jsem skočil po zvonku, když se Josh začal dusit.
Sestřička snad musela být ještě za dveřmi, jak rychle byla u postele.
Zvedl jsem se ze židle a odstoupil, abych nezavazel a nervózně se na ně díval.
Když sestřička odešla, posadil jsem se zpátky.
„Kašli na auto, kašli na oblečení. Důležitější jsi ty. Mohl jsi umřít, Joshi!“ mírně jsem zvýšil hlas.
Ale pak jsem si to uvědomil a jemně jsem ho stiskl za ruku.
„Promiň, nechtěl jsem křičet. Jsem z toho úplně mimo, měl jsem o tebe strašný strach,“ naklonil jsem se nad ním a políbil ho na rty.
„Jak je ti? Něco vážného? Víš... Vážně jsem se bál…“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli se otevřely dveře, a dovnitř vešel Thomas.
Potřeboval bych nějaký prášek nebo injekci na uklidnění, protože když dveře klaply, úplně jsem nadskočil. Moje nervy pracovaly jak už dlouho ne...
Thomas
Lékař, který ošetřoval Joshe, mi hned vysvětlil všechno, co se s Joshem dělo. Všechna jeho zranění, výsledky z vyšetření a další postup.
„Nejraději bychom si ho tu nechali minimálně do zítra na pozorování Některá vnitřní zranění se projeví až s odstupem času,“ podal mi složky s Joshuovou zprávou.
„No, chápu to, ale nevím, jestli by to byl dobrý nápad,“ namítl jsem.
Ale když jsem viděl, jak se doktor pousmál a přikývl, bylo mi jasné, že zvěst o tom, jak Josh tady vyváděl, je varovala před podobným postupem, a určitě budou rádi, když ho tu nebudou mít.
Domluvili jsem se, co a jak, jaké vyšetření a kontroly ještě bude absolvovat, aby ho někdo přivezl, jaké léky má brát. Jako urgentní ale bral vyšetření sluchu, na který je potřeba zajet hned druhý den, až se Josh trochu vzpamatuje.
Pobral jsem věci a doktor mě pak odvedl do Joshova pokoje.
Když jsem ho viděl, jak vypadá, tak první, co mě napadlo, bylo, že přežil snad jen zázrakem.
Tahle strašně nevypadal ani v lese, když se mi tam ztratil. Sevřel se mi z toho žaludek, a v duchu jsem děkoval Bohu, že nad ním držel ochrannou ruku.
„Do deseti minut mu to dokape, pak můžete pana Cavise odvézt domů. Ale je potřeba mít nad ním teď nepřetržitý dohled, a kdyby se mu, jakkoliv, přitížilo, hned volat sanitku, ano?“
Přikývl jsem, že rozumím a doktor se s námi rozloučil.
Došel jsem k posteli a postavil se vedle Marka. Stiskl jsem jeho rameno, a pod tím stiskem cítil, jak se Mark třese. Byl z toho úplně mimo.
„Viděli jsme to v televizi, Joshi,“ sedl jsem si na kraj postele a položil ruku na Markovu, kterou držel Joshe. „Mysleli jsem si, že... No... ale pak volal velitel zásahovky a řekl nám, že jsi tady. Odvezeme tě domů, jen co ti to dokape, ano?“
Nějak jsem nevěděl, co říct. Ale i já se o něho bál. Jediné, co jsem teď dokázal, bylo se k němu sklonit a opatrně ho políbit.
„Postarám se o vás,“ dodal jsem šeptem k oběma marodům.
Joshua
Poslouchal jsem Markova slova a vzápětí i Thomasova, který po chvilce vešel dovnitř. Oba mě drželi za ruku, tvářili se ustaraně, a přísahal bych, že se Markovi třásla ruka.
„Já... Zase vám přidělávám starosti. Asi mi nic není, trochu blbě slyším, ale spíš jsem se lekl. Naštěstí nebyl nikdo zraněn," vydoloval jsem ze sebe po chvilce.
Byl jsem ještě trochu mimo, takže mi pomalu docházela jejich slova a význam.
Připadal jsem si jak ve zpomaleném filmu, kdy někdo něco řekne, a k druhému to dojde až o několik vteřin později.
„Nevím, co mě na tom štve víc. Jestli zničené věci nebo to, že jsem neviděl značku auta, ani útočníkům do tváře," povzdechl jsem si, hlavu položil na polštář a na chvilku zavřel oči, jak mi paži na okamžik stáhla ostrá bolest.
„Děkuju. Že jste pro mě přišli. Děkuju. Moc to pro mě znamená," zašeptal jsem, brada se mi roztřásla, a já sevřel jejich prsty ve své dlani, jak mi to možnosti dovolovaly.
Thomas
Mark byl úplně mimo, nebylo možné po něm teď něco chtít. Ale nedivil jsem se mu. Ještě v něm bylo to, co se stalo jemu, a teď se k tomu přidalo tohle.
Byl z toho roztřesený a nebyl schopen ani moc mluvit.
„Kašli na věci a na auto. Důležitější je, že nikdo nezemřel. Že ty jsi nezemřel, Joshi,“ postavil jsem se.
Přešel jsem na druhou stranu postele, k ruce, kde měl napíchnutou kapačku. Podíval jsem se na ni a pak jsem zazvonil na sestru, aby Joshe odpojila.
„Žádné starosti, nic takového neříkej. Stalo se to proto, že vyšetřujeme docela složitý případ, a tohle je jen průvodní jev. My jsem hlavně rádi, že jsi v pořádku. Ode dneška budete pod odhledem. Oba dva. Mark potřebuje pomoc, ty taky. Takže se nastěhujeme buď ke mně, nebo k Markovi. A vzhledem k tomu, že u Marka je víc místa, tak je volba jasná. Chce snad někdo protestovat?“ podíval jsem se výmluvně na Marka.
Ten se na mě jen krátce podíval a zavrtěl hlavou. Počkali jsme, až sestra odpojí Joshe. Ještě se zeptala, jestli máme všechno a pak se rozloučila.
Markovi jsem dal na starost zprávu a léky. Pomohl jsem Joshovi vstát. Sundal jsem si mikinu a hned ho do ní oblékl, aby nejel domů polonahý.
Dotáhl jsem kolečkové křeslo a donutil Joshe, aby se usadil.
„Zvládneš to sám, Marku?“ podíval jsem se ještě na vyřízeného Marka, a přemýšlel, jestli ho taky nedovézt na křesle.
Jen přikývl a šel nám otevřít dveře.
„O všem si popovídáme až doma, no?“ podíval jsem se ještě na oba dva, než jsme vyšli z pokoje, abychom se mohli naložit do auta, a jet konečně domů k Markovi.
Joshua
Kýval jsem na všechno, co Thomas říkal, a na okamžik mi připomněl starostlivou mámu, které se zranily děti.
Ale, i když jsem to nedával najevo, byl jsem moc rád, že tu jsou se mnou, i když Mark vypadal otřeseně, až jsem se o něj začal strachovat.
Poslušně jsem se nechal odpojit od kapačky a trochu zamračeně se podíval na kolečkové křeslo, které mi Thomas přitáhl před postel.
Chtěl jsem zaprotestovat, ale pod jeho nesmlouvavým pohledem jsem nakonec zavřel pusu a sedl si.
Mark dostal všechny mé léky, a za chvilku už jsem se soukal do auta na zadní sedačku.
Myslím, že jsem v autě na chvilku usnul, protože když jsem na sobě ucítil něčí dotek, zjistil jsem, že stojíme před domem, Thomas se nade mnou sklání, a Mark otvírá dveře od domu.
S menší pomocí jsem vylezl z auta, a trochu šouravým krokem se vydal k domu.
Když za námi zaklaply dveře, a Thomas mě dotlačil do obýváku, můj pohled padl jak na zčásti prostřený stůl, tak na televizi, kterou nechali zaplou, a stále tam běžely záběry z místa, kde jsem ještě před chvilkou seděl v kavárně.
Napřed jsem jen nechápavě zíral, než mi všechno konečně seplo, a mě se roztřásla kolena, když jsem si uvědomil, jaké jsem měl s Lambertem štěstí.
„…strach," moje první slova zanikla v potlačeném vzlyku.
„Můžete...můžete mě, prosím, obejmout?" podíval jsem se na oba s prosbou v očích, když Mark vypl televizi, protože i pro něho to nejspíš nebylo příjemné.
Thomas
Byl jsem docela nervózní, protože jsem tu měl dva pacienty, kteří nejspíš nebyli daleko od zhroucení.
Už cestou, kdy jsem neustále kontroloval jednoho i druhého, jsem přemýšlel, jak to všechno zařídit.
Mark se už sice trochu vzpamatoval, ale Josh ještě nebyl v pořádku. Bylo to pro něj hodně čerstvé a muselo ho všechno bolet, i když dostal utišující léky.
„Nachystej, prosím tě vanu, ano?“ požádal jsem Marka, jen co jsme vešli dovnitř.
Právě vypínal televizi, na kterou jsme při tom rychlém odjezdu úplně zapomněli, a já si všiml, jak na ni Josh zírá.
A pak to přišlo... Na Joshe to dolehlo. Všechno to uvědomění si, co se vlastně mohlo stát.
Došel jsem k němu a stáhl jsem ho k sobě do náruče. Objal jsem ho pevně, ale s jemností, abych mu neublížil ještě víc.
„Všechno je dobrý, Joshi,“ hladil jsem ho po zádech. „Nic se vám nestalo horšího, a to je důležité. Naštěstí jste to odnesli jen pár škrábanci, a s nějakými stehy už máš zkušenostmi, co? Však jsem ti říkal, že jizvy na chlapovi jsou sexy...“
Mark k nám přistoupil a také on pohladil Joshe po zádech a nechal svou zdravou ruku položenou na jeho rameni. Nakonec se i on k nám přitiskl a oba nás objal.
Jindy by mi to přišlo divné, vtipné a možná přeslazené, ale v tuhle chvíli jsem to tak nebral.
Ještě jednou jsem Joshe pohladil, a pak ho přenechal Markovi.
„Půjdu nachystat tu vanu, aby ses mohl okoupat a půjdeš si lehnout. Nebo bude lepší sprcha. Mark ti půjčí něco ze svého, stejně sis už jeho věci vyzkoušel, tak je jasné, že ti padnou. Marku, pomoz mu svléknout a přiveď ho do koupelny, prosím,“ pousmál jsem se na oba, a pak jsem odkráčel do Markovy šatny, abych Joshovi vytáhl nějaké domácí kalhoty a volné triko, a s tím jsem pak zamířil do koupelny.
Po cestě jsem vytáhl telefon a zavolal Miře, jestli je volná, že bych po ní něco potřeboval, a je to urgentní. Byla právě v naší kanceláři, tak bez ptaní souhlasila, že hned přijede k Markovi.
Joshua
Přitiskl jsem se k Thomasovi, když mě stáhl do náruče, a ještě víc se roztřásl.
Vzápětí jsem na svých zádech ucítil dotek, a nakonec i Markovu hruď, jak nás s Thomasem oba objal.
Byl jsem hodně závislý na dotecích, a teď mě to uklidňovalo dvojnásob, takže, když mě od sebe Thomas odtáhl, dokázal jsem to ustát a nepraštil sebou o zem.
„Zvládnu to," zachrčel jsem, než Thomas odešel, a já s Markem zůstal sám.
Natočil jsem se k němu čelem a pohladil ho po tváři.
„Jsi v pořádku? Vypadáš hůř než já. Mrzí mě, že jsem ti takhle přidělal starosti. Budu v pořádku, jen jsem teď trochu mimo," zašeptal jsem a čelem se opřel o to jeho.
Chvilku jsme tam jen tak stáli v objetí a uklidňovali jeden druhého, než jsem se kousek odtáhl a prsty zdravé ruky se pokoušel rozepnout zip od mikiny.
I když Thomas Marka požádal, aby mi pomohl, nechtěl jsem to nechat všechno na něm, protože byl sám zraněný.
Mark
Byl jsem z toho opravdu mimo. Netušil jsem, že mě něco takového ještě někdy dokáže tak rozhodit. Myslel jsem si, že po Thomasově lekci, kterou mi kdysi dal, se tohle už nestane.
Ale nejspíš nejsem imunní vůči takovým věcem.
Josh sice potřeboval objetí, ale ve chvíli, kdy jsem tak u sebe stáli, i já cítil, že jsem to taky potřeboval.
„Pomůžu ti, zas tak zraněný nejsem,“ odsunul jsem jeho ruku a rozepl jsem mu mikinu.
Opatrně jsem mu ji sundal, abych neublížil jeho ruce, a pak jsem mu ještě stáhl boty, kalhoty i prádlo.
„Půjdeš se osprchovat. Nejspíš asi nebudeš jíst, co? Jak se umyješ, tak si s tebou půjdu lehnout. Potřebujeme to oba.“
Popostrčil jsem ho ke koupelně. Ale než jsme tam došli, i tak jsem ho ještě na moment zastavil.
„Vážně jsem se o tebe bál, ale už je to dobrý. A celá ta situace s Wiccou mě už začíná pěkně srát. Necháme to tak týden být, a pak zařídím tu tiskovku. Musíme jim ukázat, že se jich nebojíme.“
Joshua
Nechal jsem se svléknout, i když jsem u toho trochu mrčel.
„Na jídlo teď moc chuť nemám, a budu rád, když si se mnou lehneš," pousmál jsem se a znovu ho pohladil po tváři.
Pak už jsem se nechal navést ke koupelně, ale když mě zarazil a řekl mi svůj plán, jen jsem na něj zůstal zírat.
„Jsi si jistý? Opravdu?" zeptal jsem se ho šokovaně a když mi to potvrdil.
„Ukážeme jim, že se jich nebojíme," zopakoval jsem jeho slova a políbil ho na rty.
V koupelně už na nás čekal Thomas, který mě hned zatáhl do sprchového koutu a opatrně začal umývat.
„Myslím, že to zvládnu," zaprotestovat jsem, ale nebylo mi to nic platné.
Než skončil z očistou, skoro jsem mu v té sprše usnul.
Ani nevím, kdy vlastně skončil, jak na mě navlékli oblečení, a jak jsem skončil v posteli.
Úplně jsem odpadl a začal zase vnímat až ve chvíli, kdy přišel první sen.
Viděl jsem v něm Marka, připoutaného k židli, Franka bez hlavy, postřeleného Thomase, viděl jsem dokonce Bolta, Silase, Lamberta, svého otce a další tváře. Najednou začali všichni hořet. Natahovali ke mně ruce, na kterých se škvařil tuk a kůže se odlupovala. Křičel jsem, ale nikdo mě neslyšel. Spadl jsem na zem, jak jsem se snažil před nimi utéct, mával levou rukou a kopal nohama, abych od sebe odehnal plameny, které se ke mně blížily. Pravou ruku jsem měl jak z olova a nedokázal pohnout ani prstem.
Thomas
Snažil jsem se být opatrný, ale rychlý. Josh sice protestoval, ale nakonec bylo dobře, že jsem ho nenechal mýt se samotného, když jsem ho chytal, aby se nesesunul k zemi, když ho začala zmáhat únava.
Když jsme ho konečně uložili do postele, nejspíš už skoro spal. Poprosil jsem Marka, aby si lehl k němu. Neprotestoval ani jediným slovem. Bylo na něm vidět, že to dělá rád, snad aby Joshe pohlídal... Ale i on byl dost unavený. Upozornil jsem ho, že musím na chvíli odjet, ale zatím tu s nimi bude Mira, kdyby něco potřebovali.
Ještě jsem ani nevylezl z ložnice, a Mira už zvonila. Pustil jsem ji dál. V rychlosti jsem ji vysvětlil, co se stalo, a i když byla v šoku, souhlasila, že kluky na chvíli pohlídá, a hned se šla za nimi podívat do ložnice.
Popadl jsem klíče od auta a za chvíli jsem byl pryč. Spěchal jsem. Nechtěl jsem je dlouho nechat samotné. Byl to takový zvláštní pocit, vědět, že jsou oba zranění, a já je nechávám samotné, i když hlídání jsem zajistil. Prostě jsem se o ně obával.
Jel jsem rovnou ke mně domů. Vyběhl jsem nahoru, kde jsem pobalil všechno, co jsme potřebovali, abych nemusel pořád jezdit tam a zpátky. Moje oblečení, něco málo z Joshova oblečení. Odnesl jsem to do auta a vrátil jsem se znovu nahoru.
V pracovně jsem pobral všechno, co jsem mohl a věděl jsem, že to budeme potřebovat k práci. Z trezoru jsem vzal moji i Joshovu zbraň. Ještě jednou jsem se rozhlédl po bytě, jestli jsem něco nezapomněl, a pak už jsem konečně odnesl do auta i zbytek věcí.
Celá tahle akce mi mohla trvat necelou hodinu, a i když jsem věděl, že Josh spí, už jsem byl netrpělivý, a chtěl jsem co nejdříve být zpátky.
Mark
Nedokázal jsem spát. Jen jsem Thomasovi poděkoval, že se o nás, a hlavně o Joshe postaral. Ani jsem neprotestoval, když přišla Mira, a tiše jsme spolu rozmlouvali o tom, co se vlastně stalo.
Bylo to pro mne těžké, ale tak nějak mi pomohlo, že jsem ji mohl všechno říct. Mira je jediná ženská, která o mě a Thomasovi ví. A bylo ji jasné, že teď do toho zapadá i Josh. Věděl jsem, že u ní je všechno jak v trezoru. Nikdy by Thomase nezradila, a tím pádem ani mě. Na to jsem ji znal už dost dlouho.
Seděla na kraji postele a občas pohlédla k Joshovi.
„Půjdu si uvařit kávu, ano?“ chtěla se postavit, když sebou náhle Josh škubnul tak silně, až jsem se oba lekli.
Jenže nezůstalo jen u toho. Josh náhle začal ze spaní křičet, házet sebou, a než k němu Mira stihla oběhnout postel, spadl na zem. Snažil jsem se ho zachytit, ale použil jsem špatnou ruku a sám jsem vykřikl bolestí, když jsem ho chytl nemocnou rukou. Tak mi v ní škublo, že mi hrkly slzy do očí.
Chytl jsem se za tu ruku, bych trochu utišil bolest, ale současně jsem slezl z postele, abych pomohl Miře, která se snažila udržet Joshe, aby sebou tak nemlel, a ještě si víc neblížil.
„Joshi!“ chtěl jsem se ho dotknout, ale jen jsem zaskučel, když mě praštil do zlomeného prstu.
„Joshi, uklidni se,“ mluvila na něho i Mira, a snažila se ho udržet. ale nějak se nám moc nevedlo...
Thomas
Jen co jsem otevřel dveře, zaslechl jsem něco, co se mi moc nelíbilo.
Z ložnice jsem slyšel Miru i Marka, jak mluví na Joshe. Spíš, jak se ho snaží uklidnit.
Hodil jsem tašky na zem a rozběhl se rovnou za nimi...
„Co se stalo?!“ vběhl jsem do ložnice.
Mira klečela na zemi vedle Joshe, který byl úplně mimo, a snažila se držet ruce, kterými šermoval kolem sebe. Když mě viděla, pevněji jeho ruky sevřela.
„Promiň, Tome. Najednou sebou začal házet, a než jsem doběhla, byl na zemi. Ani Mark ho nedokázal hned probrat. Zvedni ho prosím tě na postel, skočím pro studenou hadru na čelo.“ vyskočila Mira na nohy, když Josh přestal máchat rukama, a běžela do koupelny pro obklad.
Sehnul jsem se k Joshovi a jemně jsem ho poplácal po tváři.
„Joshi!“ promluvil jsem na něho dost hlasitě.
Musel jsem jeho jméno několikrát zopakovat, než mě začal vnímat, a pootevřel oči.
Vzal jsem ho do náruče a uložil jsem ho na postel.
„To byla jen noční můra, už je to v pořádku, ano?“ pohladil jsem ho po tváři, a pak jsem mu přiložil na čelo studený obklad, který Mira už donesla.
Joshua
Z hrozného snu mě vytrhlo volání mého jména a jemné zaštípaní na tváři. Pootevřel jsem oči a uviděl Thomase, jak se nade mnou sklání. Vzal mě do náruče, uložil na postel a na čelo přiložil obklad.
V tu chvíli jsem trochu zpanikařil.
Začal jsem zrychleně dýchat, dlaní se zapřel o jeho hruď a pokoušel se ho od sebe odstrčit. Škubl jsem hlavou, abych z čela dostal ten mokrý kus hadru a vyplašeně se rozhlédl kolem.
„Všechno hoří, všichni hoří," zamumlal jsem nesouvisle a zaškubal sebou, jak jsem se snažil dostat z Thomasova sevření.
Vnímat jsem začal až ve chvíli, kdy se mi podařilo škubnout pravou rukou a ostrá bolest mnou projela jako dýka. V ten moment jsem ztuhl v křeči, zaťal zuby a zachrčel, než jsem se zhroutil na postel a na vteřinu znovu odpadl.
Když jsem otevřel oči viděl jsem Thomase, jak se nade mnou sklání a Marka stojícího u postele, který se držel za ruku a tvář měl staženou bolestí.
Pokud to ještě šlo, zbledl jsem a hlasitě vydechl.
„Ublížil jsem ti?" zachrčel jsem, a v tu chvíli jsem se začal nenávidět.
Mark
Byl jsem rád, že přiběhl Thomas a postaral se o Joshe. Opravdu mě vylekal, a bylo to snadný, když mám nervy na pochodu. Ani jsem si neuvědomil, že se pořád držím za ruku, ve které mi docela škubalo. Ale v tuhle chvíli to bylo pro Joshe spíš přítěží.
„A… tohle?“ pustil jsem si ruku a zvedl ji do vzduchu. „To nic nemůžeš za to. Jen jsem podklouzl, když jsem vstával z postele a já se o ní opřel. To je v pohodě.“
Přisedl jsem si k němu, když Thomas vstal, a srovnal jsem mu obklad na čele.
„Je to opravdu v pohodě, nedělej si starosti. Spíš se starej o sebe. Asi si měl docela dost ošklivou noční můru,“ pohladil jsem ho.
„Mira s Thomasem dodělají oběd, tak se půjdeme najíst, ano?“
Thomas
„Musíš být na tu ruku opatrný, ať se ti nepotrhají stehy,“ naklonil jsem se přes Marka.
Bylo zbytečné opakovat, že měl noční můru. To už za mě udělal Mark. Zvedl jsem peřinu ze země a přikryj jsem Joshe.
„Jo, dodělám s Mirou oběd, a vy tu zatím ještě chvíli poležte,“ kývl jsem na Marka, aby si lehl k Joshovi. „Já vás potom zavolám.“
Nechal jsem je o samotě a šel jsem do kuchyně. Mira si právě dělala kávu, tak jsem přešel k troubě, abych mohl dopéct maso.
„Nevím, jestli to ještě bude dobrý, když jsem to pečení musel přerušit,“ zamračil jsem se na pekáč, ale pak jsem ho strčil zpátky do vyhřáté trouby.
„Bude to v pohodě, dívala jsem se na to, a moc už na dopečení nechybí. Ale nezapomeň to teď víc polévat, protože by to mohlo vyschnout, nebylo by to pak šťavnaté.“
„Jsem rád, že jsem tě tu zavolal,“ zavřel jsem troubu a otočil se k Miře. „Děkuji ti. Jen nevím, jak to bude. Máme na případu hodně práce, a tímhle se to teď dost zkomplikovalo.“
„Hele, je lepší, že jsou oba v pořádku, no a vyšetřování se trošku zdrží...“
„Ale já vím. Vážně jsem měl o ně strach. Jsem rád, že nedopadli hůř. Když to tak vezmeš, tak oba mohli být mrtví,“ řekl jsem o poznání tišeji.
Podíval jsem se na stůl, kde bylo roztahané nádobí. Došel jsem k němu a začal prostírat, abychom se pak mohli najíst.
„Kruci, tašky!“ vzpomněl jsem si, že jsem jedny tašky hodil v předsíni na zem, a druhé jsou ještě v autě.
„Já to pohlídám, běž si proto,“ plácla mě Mira do zad, až jsem musel udělat krok dopředu.
Šel jsem pro tašky v předsíni, odnesl je do pokoje pro hosty, a pak jsem šel ještě do auta pro zbytek.
Venku jsem se však zastavil. Opřel jsem se o auto a vytáhl si cigarety, abych si zakouřil. Až doteď se mi dařilo skrývat svoji nervozitu z toho všeho. Ale teď už ne. Potřeboval jsem se uklidnit, než se vrátím zpátky. Ruce se mi začaly třást, když jsem si vytáhl cigaretu a až na podruhé si ji zapálil...
Joshua
„Víš, že jsi docela špatný lhář?" obrátil jsem se na Marka, když jsme v ložnici osaměli, a on si přilehl ke mně zpátky do postele.
„Moc se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit," natáhl jsem zdravou ruku a přitáhl si ho do náruče.
Potřeboval jsem cítit jeho blízkost, a zároveň jsem ho chtěl uklidnit, nebo aspoň nějak ukonejšit.
„Jak se drží Thomas? Myslím tím, znáš ho líp než já, a i když nedává nic najevo, cítím z něj napětí. Nechci mu přidělávat starosti. Měli jsme se spolu starat o tebe, a teď..." povzdechl jsem si, a cítil, jak třes z mého těla postupně v Markově náruči opadá.
Ještě chvilku jsme leželi než pro nás přišel Thomas, že je oběd hotový.
Mark mi pomohl do obýváku, kde jsem ale zůstal překvapeně stát mezi dveřma, a nechápavě zíral na Miru, která pomáhala chystat jídlo na talíře, které vypadalo neskutečně lákavě.
V tu chvíli jsem to ale moc nevnímal.
Netušil jsem, jak se chovat, dokonce jsem se od Marka kousek odtáhl.
„Mmm, ahoj?" pozdravil jsem ji zmateně a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
Pokud vím, Mark si své soukromí bedlivě chrání, stejně jako Thomas. Ví snad Mira o jejich vzájemném vztahu?
Neměl jsem problém s tím ji věřit, když ji důvěřoval i Thomas s Markem, jen jsem z toho byl docela zmatený.
Mark
„Nejsem dobrý lhář?“ pousmál jsem se. „Asi na tom budu muset zapracovat.“
Opřel jsem se opatrně o Joshe, když si mě přitáhl blíž. Bylo to fakt k smíchu. Dva lazaři v jedné posteli. Za chvíli to tu bude jako nemocnice.
„Thomas... Není úplně v pohodě, ale není dobrý mu o tom něco říkat. Akorát by se zatvrdil a dělal by ještě většího machra, jak je nad věcí. Ale když bude chtít, rozmluví se sám. Nesmí se do ničeho nutit, to by bylo jen na škodu.“
Trochu jsem se v teplé posteli a Joshově náruči uklidnil. Ten šok, který nám svým pádem z postele způsobil, ustoupil, a mně bylo už o hodně lépe.
„Dneska si ještě odpočineme, a promluvíme si, až večer nebo spíš zítra, ano? To s tou tiskovkou platí,“ natočil jsem se k Joshovi a políbil ho.
V tu chvíli vešel dovnitř Thomas, že je oběd už hotový.
Thomas
Chvilku mi trvalo, než jsem dokouřil a vrátil se zpátky do domu. Jedna cigareta sice moc parády nenadělá, ale nechtěl jsem tu vykouřit celou krabičku, když jsem měl dodělat oběd.
Odnesl jsem i zbytek věcí do pokoje pro hosty, zaběhl jsem si umýt ruce, a pak ještě zkontroloval kuchyň. Mira mě poslal pro kluky a zatím chystala na stůl. Donutil jsem ji, aby zůstala s námi na oběd, i když se trochu cukala.
Když jsme se vrátili do kuchyně, všiml jsem si, že je z ní Josh trochu mimo. A všimla si toho i ona...
Utřela si ruce a hned k němu přistoupila.
„Už se známe, ale...“ krátce se podívala na Marka. „Nevadí, že zůstanu na oběd? Já teda chtěla odejít, ale Thomas na tom trval.“
Uvědomil jsem si, že má Josh obavy z toho, že tu zůstala. Už podle jeho pohledu, kterým mezi námi lítal.
„Zůstaň tady,“ odpověděl Mark. „Je to v pohodě.“
„Jo je,“ dodal jsem i já. „Mira o nás ví, Joshi, tak nemusíš mít obavy... A taky, víš, že mi tu pomáhala uklidit, jen tak bych tu k Markovi nepustil.“
Odsunul jsem mu židli, aby se mohl posadit.
„Snad nám bude chutnat, Mark si vymyslel jakési složité jídlo, a dodělával jsem ho sám... No, teda s Mirou, tak jsme doufám nic nepokazili,“ usmál jsem se, když nám Mira začala nakládat na talíř.
Joshua
Myslím, že mě oddechnuti po Thomasově prohlášení, muselo jít slyšet až ven.
Vím, že by Thomas k Markovi jen tak někoho nepustil, navíc Mira byla jeho podřízenou, ale nemohl jsem tušit, že o všem ví.
Trochu jsem se na ni usmál, a pak si sedl za stůl.
Jídlo vážně vypadalo lákavě, a i krásně vonělo.
Bohužel jsem neměl hlad. A vlastně ani chuť. Popravdě, kdybych nevěděl, že ho dělal Thomas, a že si na něm dál tak záležet, rovnou bych odmítl. Takhle jsem do sebe narval aspoň pár malých soust, ale pak talířek odtáhl.
„Omlouvám se, je to moc dobré, ale víc toho do sebe nedostanu. Nechám si to na později, ano?"
Doufal jsem, že se Thomas nebude zlobit. Kolem stolu zavládla nakonec poměrně příjemná atmosféra, já spíš poslouchal, než abych se zapojoval do hovoru, ale bylo vidět, že si Mark a Thomas s Mirou dobře rozumí.
Po obědě mě posadili na pohovku, i když jsem se jim snažil pomoct s úklidem, a vstal jsem až ve chvíli, kdy šel Thomas Miru doprovodit ke dveřím. Rozloučil jsem se s ní, omluvil se za potíže a poděkoval za pomoc.
Trochu rázně mi řekla, že se nemám za co omlouvat, a pak mě políbila na tvář.
Překvapeně jsem zamrkal, a na moment si připadal jako její mladší bratr.
Když odešla, vrátil jsem se spolu s Markem a Thomasem do obýváku, a znovu se svalil na pohovku.
Ne, že bych nebyl schopen chodit, ale spíš jsem si připadal hrozně malátný a unavený.
Na okamžik jsem zavřel oči a pohodlně se v sedačce opřel.
„Doufám, že až se sem přestěhuju, přežiju tu aspoň rok," usmál jsem se, ale po chvilce si uvědomil, že je až nějak moc ticho.
Otevřel jsem oči a uviděl Thomase, jak se na mě dívá. V ten moment mi došlo, že on vlastně o ničem neví.
„No, víš, já..." zakoktal jsem se a zrudl.
Pohledem jsem zalétl k Markovi s nevyslovenou prosbou v očích.
Pořád jsem si nebyl jistý sám sebou, a i když Mark mluvil ráno i za Thomase, něco jiného bylo, říct mu o tom přímo.
Thomas
Kdyby nebylo těch problémů, tak by to byl skvělý den. Oběd byl nakonec dobrý, a všem chutnalo. Sice toho Josh moc nesnědl, ale chápal jsem ho, že neměl po tom všem moc chuť.
Mira nám ještě pomohla s úklidem, ale pak se rozloučila, aby mohla dodělat zprávu ze sledovačky doktora. Důkazů na rozvod už měla víc než dost, a nás čekal od paní doktorové docela pěkný balík.
Za celý ten den jsem byl trochu už i unavený. Ale i tak jsem si teď nemohl dovolit jít si lehnout a prospat se. Jednak jsem tu měl dva marody, a taky spoustu práce na dodělání.
Mark i Josh se spokojeně rozložili na sedačce v obýváku Chtěl jsem jít uvařit kávu, protože jsem se chystal pracovat, ale v tu chvíli jsem se překvapeně otočil na Joshe.
Když se pak podíval na Marka, otočil jsem se na něho i já.
„No, tak to ne. Něco si nakousnul, tak to dopověz sám,“ ukázal jsem Markovi rukou, aby zmlkl, protože se už nadechoval, že něco řekne.
Došel jsem k Joshovi, sklonil jsem se k němu a opřel se rukama o opěradlo sedačky, vedle jeho hlavy.
„Tak, co chystáš, Joshi, hm?“
Joshua
Kdybych mohl, nejspíš tou sedačkou projdu, když ke mně Thomas po mém zaváhání přišel, a naklonil se nade mnou.
Vrhl jsem rychlý pohled na Marka, ale ten jen zavrtěl hlavou a naznačil mi, že je to jen na mě.
„No, víš, já..." zakoktal jsem se znovu a sklopil pohled, protože ten Thomasův upřeny mě mírně znervózňoval.
„Už dlouho o něčem přemýšlím," začal jsem a odkašlal si.
„Vlastně od doby, co jsme byli na chajdě. Já... No, nakonec jsem se po tom incidentu s mým šéfem, a potom, co se stalo v klubu i u tebe doma, tak jsem... Musím změnit svůj život. Od základů. Jenže bojím se toho, že když zůstanu v Anglii, kde mě stejně nic nedrží, dřív nebo později bych se zase dostal do sraček. Takže..."
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
„No, říkal jsem si... Chtěl bych se sem přestěhovat a žít tu s vámi," vyhrkl jsem ze sebe rychle, takže mi skoro nebylo ani rozumět a trochu se přikrčil.
„Vím, že to se mnou není jednoduché. Působím jen samé potíže, a nespíš ještě nějakou paseku nadělám, ale... Oba jste mi toho hodně dali a moc pro mě znamenáte, a já se vás nechci jen tak vzdát, dokud mě sami neodkopnete," zašeptal jsem a vydechl, jak ze mě najednou spadlo to napětí, když jsem ta slova ze sebe dostal.
Thomasovy reakce jsem se bál víc než Markovy.
Přece jen byl trochu víc ráznější a tvrdší, a jen tak ze soucitu by mě k sobě nevzal.
Thomas
Díval jsem se upřeně do Joshuových očí. Měl jsem co dělat, abych nedal ani trochu najevo, jak se jeho reakcí bavím.
Ale měl jsem radost, že se tak rozhodl. Opravdu by bylo fajn ho tady mít. A také pro něj je to dost zásadní krok, a je dost mladý na to, aby si rychle zvykl na život někde jinde. A že má rodinu v Anglii a bude žít v Americe? Co na tom? Letadla lítají několikrát denně a cesta letecky trvá přibližně sedm hodin, plus, mínus. Ráno by odletěl a odpoledne je v Londýně. Takže v pohodě...
Ale chtěl jsem ho trošku potrápit, už jen proto, jak se pode mnou krčil.
„Takže tu chceš žít? A rozmyslel sis to dobře, abys za týden neutekl zpátky do Anglie? No... je to na tobě, Joshi,“ chytl jsem ho za bradu, a o něco se k němu víc přiblížil.
Ještě chvíli jsem se na něj přísně díval, ale pak už jsem to nevydržel a musel jsem se pousmát.
„No, a je to venku, co? A ani to nebolelo,“ zasmál jsem se nahlas a vlepil mu jednu rychlou pusu. „To chce přípitek!“
Narovnal jsem se a přešel jsem do kuchyně. Nalil jsem do dvou sklenic vodu, položil je na tácek a potom s tím došel zpátky do obýváku. Oběma jsem strčil sklenici do ruky, a ještě každému z nich do dlaně dal léky, které měli užít po jídle. Sám jsem si pak z baru vytáhl whisky a hned si nalil.
„Tak na život v Americe!“ přiťukl jsem si k jejich sklenicím s vodou.
Hodil jsem to do sebe na ex, a pak se konečně usadil v křesle.
„Tak, to bychom měli...“ usmál jsem se na oba a nalil si ještě jednoho panáka.
Joshua
Když se na mě Thomas díval, málem jsem se rozbrečel, zvláště pak po jeho prvních slovech, které moc přívětivě nezněly.
Ale když se nakonec zasmál a zavtipkoval, nevěděl jsem, jestli ho chci obejmout, nebo mu vrazit za to, že si že mě utahoval.
Vzápětí z kuchyně přinesl mě a Markovi sklenici vody, přihodil naše zobání, sám si nalil whisky, a pak jsme si přiťukli.
Trochu jsem se zašklebil, protože samotnou vodu jsem moc v oblibě neměl, zvláště, když jsem s ní musel zapíjet prášky. Znovu jsem se pohodlně uvelebil na sedačce a na oba se usmál.
Najednou mi bylo mnohem líp.
Zahrábl jsem si rukou do vlasů a nahmatal vyholené místo.
„S tímhle budu muset hned zítra něco udělat, protože takhle rozhodně nemůžu nikam chodit," nespokojeně jsem mlaskl, a sledoval Thomase, který si nachystal práci.
„A musím si pořídit nový mobil. A taky auto. A došly mi všechny obleky. Měl bych zavolat Jaredovi, jak na tom je. A taky Berymu, jestli něco nezjistil. Taky bych si měl připravit řeč pro tiskovku. A začít s profilací podezřelých. A možná bych mohl..." mumlal jsem si spíš pro sebe, ale vyrušilo mě ostré zakašlaní, a když jsem zvedl hlavu zjistil jsem, že se na mě Mark mračí.
„Když může pracovat Thomas, tak já taky," zabručel jsem trucovitě a chvilku se na Marka díval, než jsem si zcela zcestně uvědomil, že jsem se ho chtěl v noci ještě na něco zeptat.
Než mohl cokoliv namítnout, přisunul jsem se až k němu, naklonil se z boku nad něj a skoro ho tak na sedačku položil.
„Ledaže bysme probírali jiné závazné téma," řekl jsem zcela vážně a přivřel oči.
„Co to porno?" zeptal jsem se dřív než stihl Mark nebo Thomas něco říct, a vzápětí protočil oči, když jsem uviděl Markův pohled.
„Mám sešitou ruku. Ne své nádobíčko. A když nemůžu pracovat, chci vyřešit aspoň tenhle problém," mlask jsem netrpělivě.
„Navíc mi to pomáhá odbourávat stres. Myslím i myšlenky na sex. Byl to v podstatě jediný způsob, jak se nezbláznit, když jsem se dostal od Silase. Práce mě zčásti naplňovala, ale nikdy mi nepřinesla skutečné uvolnění a klid, který jsem potřeboval. To jsem potom našel v sexu. A od té doby mi to zůstalo. I když teď k tomu nepotřebuju každý den někoho jiného, ale stačíte mi vy dva," zabručel jsem, a trochu se začervenal, protože jsem jim oběma zase řekl něco ze svého soukromí, co nikdo nevěděl.
Thomas
Díval jsem se na Joshe, zatímco jsem si chystal věci pro práci. Roztáhl jsem si to v obýváku, protože jsem nechtěl Markovi lézt do pracovny. A taky jsem je chtěl mít oba dva na očích.
„Tak to vezmem popořadě,“ odložil jsem složky na stolek a postavil se.
Přešel jsem k nim, založil jsem si ruce na hrudi, a přísně se na ně podíval.
„Obleky a holiče zařídíme zítra. Jaredovi zavolat můžeš a Berymu taky, ale to bude jediná práce, co dneska budeš dělat. Za další, jsi marod, takže si půjdeš lehnout. Teď ti může být dobře, ale za chvíli nemusí. Dneska budeš odpočívat a na sex zapomeň. Ten taky počká. A jestli budete zlobit... I ty Marku!“ dodal jsem přísně, a ukázal na jeho ruku, která se nenápadně sunula k Joshovu rozkroku. „Tak jestli budete zlobit, rozdělím vás každého do jiného pokoje.“
Chtěl jsem chytnout Joshe a vytáhnout ho do sedu, ale musel bych ho chytit za zraněnou ruku, a to jsem vážně nechtěl. I tak ho to musí bolet.
„A to porno... Tak o tom si dneska můžete jen povídat. Ale jen povídat. Žádná velká aktivita se konat nebude. Rozuměli jste oba?“
Stál jsem nad nimi a čekal, co bude dál. A doufal jsem, že poslechnou, protože jsem byl rozhodnutý je jinak od sebe odtrhnout a každého odnýst do jiného pokoje, jak jsem říkal.
Joshua
Hlasitě jsem si povzdechl, abych dal najevo svou nelibost.
Thomas to vzal skutečně vážně a doslova to naše hlídání, protože nad námi stal jako přísný učitel.
„Pusu mám v pořádku, a jednu ruku taky. Při tom se moc nenadřu," zaprotestovat jsem a nenápadně přejel zdravou rukou po Markově stehně.
„Fajn! Nechám toho," odtáhl jsem se od Marka, když se Thomas ještě víc zamračil.
Posadil jsem se, ale zdravou rukou si přitáhl Thomase za triko k sobě a lehce se mu otřel o rty.
„Jsi vážně úžasný. A nemrač se," usmál jsem se na něho.
Chvilku jsem vdechoval jeho uklidňující vůni, než jsem ho poprosil o telefon a vytočil napřed velitele zásahovky, který mi nadiktoval číslo na policistu hlídajícího Jareda.
S policistou jsem prohodil pár slov, dozvěděl se, že Jaredův mobil byl napíchnutý, a taky jak mu je.
Poděkoval jsem, a za chvilku už vytáčel Jaredovo číslo, který to téměř okamžitě vzal.
Prozradil mi, že se o mě bál, a že je mi zavázaný, a že udělá všechno proto, aby šli viníci sedět. Byl v šoku, otřesený, ale ubezpečil mě, že jinak je v pořádku.
Po zavěšení jsem to přetlumočil Thomasovi s Markem, a pak ještě vytočil Beryho číslo, který ale pro mě neměl zatím žádné informace.
„Cítím se docela v pohodě. Možná bych ještě mohl..." začal jsem, ale Thomasův pohled mě uzemnil.
Nezbývalo mi než jít s pravdou ven.
„Pravdou je, že si nechci jít lehnout. Mám strach usnout. Nenávidím noční můry. Nedokážu se s nima vypořádat," povzdechl jsem si, znovu se na sedačce přisunul k Markovi, ale tentokrát se doslova vecpal do jeho náruče.
Mark
Jakmile se na mě Josh přilepil, hned jsem si vzpomněl na včerejší noc. Docela mě to chytlo, a už jsem chtěl Joshe pohladit po rozkroku, když mě zarazil Thomas se svým přísným pohledem a gestem. Měl jsem pocit, že nad námi stojí bachař.
Nechal jsem Joshe vyřešit telefony, a jen si tiše s Thomasem vyměňoval pohledy, že zas takový problém by ten sex nebyl. Stačila by ruka, že jo... A pořád je lepší cizí ruka než vlastní.
Ale i tak neměl Thomas pochopení.
S povzdechem jsem si přitáhl Joshe víc do náruče, když se mi vecpal na klín.
„Myslím, že pro dnešek máme celibát,“ zašeptal jsem Joshovi do ucha, ale neodpustil jsem si malý polibek na krk. „Budeme muset na Thomase něco vymyslet. Něco, čemu by neodolal. Ale ne hned, to by neprošlo...“
Thomas
Usadil jsem se zpátky na sedačku a otevřel si složky, na kterých jsem chtěl pracovat.
„Nočních můr se bát nemusíš, když tak tě profackuji, a bude po můrách,“ zlověstně jsem se na Joshe usmál.
Nechtěl jsem Joshe ještě víc stresovat, ale nechtěl jsem ho ani nějak chlácholit, aby na něho nepadla depka. Ale ani já sám jsem ještě nebyl úplně v pohodě. Pořád jsem měl tendenci je pozorovat, jestli jsou v pohodě, kontrolovat telefon, jestli se neozve zas nějaká zpráva s jobovkou.
Ale když jsem se na ně podíval, jak se na mě nešťastně dívají, s povzdechem jsem nakonec vstal.
„Udělám kafe. Vy dva můžete spolu probrat tu připravovanou tiskovku. Dobře jsem tě slyšel, Marku,“ přísně jsem se znovu na Marka podíval. „Můžete pracovat, ale volným tempem. Jestli tě Joshi uvidím, že tu rozkládáš papírky, přecházíš sem a tam a chytáš se za hlavu, okamžitě to utnu. Je to jasný?!“
Ještě jednou jsem na oba hodil přísný pohled, a pak jsem už šel do kuchyně, abych uvařil to slíbené kafe.
„Jo, Joshi, v pokoji pro hosty máš svoje věci pro práci!“ zavolal jsem ještě z kuchyně, když jsem zaslechl, jak si tam něco špitají.
Joshua
Spokojeně jsem vydechl a pohodlně se uvelebil na Markově klíně, který si mě k sobě přitáhl blíž a políbil mě na krk. Uculil jsem se, když mi zašeptal ta slova, a v hlavě mi uzrával plán.
Na Thomase jsem se zašklebil, když řekl, že mě profackuje, ale věděl jsem, že to nemyslí zle.
Nakonec ale přece jen povolil, a dovolil nám chvilku pracovat.
Poprosil jsem ho o kávu i pro sebe, a když odešel do kuchyně, vrhl jsem se Markovy na rty a ruka mi zcela automaticky zajela do jeho klína.
„Zatraceně. Chtěl bych ti to udělat aspoň pusou. Vlastně si uvědomuju, že jsem tě ještě ani neochutnal," zašeptal jsem mu do ucha.
„Museli bysme být strašně potichu, a pak to Thomasovi nějak vynahradit," přisál jsem se mu na krk a rukou zajel pod lehké kalhoty, co měl na sobě.
„Vážně ze sebe potřebuju dostat ten stres, a ty taky," povzdechl jsem si, když na nás Thomas zavolal z kuchyně, a s nelibým zabručením Marka pustil a vstal.
„Půjdu si pro věci, ať aspoň něco udělám, a pak si můžeme jít lehnout," mrkl jsem ještě na Marka, naposled ho letmo políbil, a pak se pomalu vydal do pokoje pro hosty, abych si mohl do obýváku přinést svůj noťas a papíry s poznámkami.
Mark
Ten pohled, co na mě Josh hodil, byl dost výmluvný. Podle toho, jak se tvářil, určitě už vymýšlel plán, jak na Thomase. Když ale slezl dolů, tiše jsem zaskučel.
Ten jeho polibek, i ta ruka pod mými kalhotami... Kdo mi, co udělal, že musím být hodný?
Co kdybych zkusil něco na Thomase?
Narovnal jsem se a podíval se na něho s výmluvným pohledem. Ale ten jeho, který na mě zpátky hodil, když donesl kávu, mě docela uzemnil.
S povzdechem jsem si vzal kávu s tím, že půjdu do pracovny.
Taky jsem měl celkem dost práce, za tu dobu, co jsem byl nezvěstný a pak v nemocnici, se mi ji nahromadilo opravdu dost. A ani v nemocnici jsem nestihl všechno udělat.
Ještě jsem se ale zastavil v předsíni u hlavních dveří a zkontroloval, jestli je zamknuto. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to udělal, dokud z obýváku nevykouknul Thomas, co se děje.
Jen jsem pokrčil rameny, a pak jsem už zaplul do své pracovny, ale dle jeho instrukcí, jsem nechal dveře otevřené.
Usadil jsem se do své pohodlné židle, otevřel si notebook a poznámky, které jsem si přebral od kluků, když jsme se tam cestou z nemocnice stavovali. Popíjel jsem dobrou Thomasovu kávu, k tomu si otevřel novou bonboniéru od Joshe, a pak už jsem se pustil do práce, abych nějak zabil čas, aspoň do večera...