Joshua
Když Thomas uklidil ze stolu, přičemž odmítl pomoc, po chvilce se vrátil s talířky a čokoládovým dortem.
Překvapeně jsem na něho zíral, ale pak se jen usmál, a nakonec snědl tři klínky, protože byl vážně vynikající, což jsem Thomasovi nejméně desetkrát za ten zbytek večera řekl.
Kluci si pak ještě otevřeli pivo, ale já odmítl a jen popíjel džus.
Hádání souhvězdí byla větší zábava, než bych čekal, ale nakonec jsem to zabalil jako první, nejspíše kvůli příjemné únavě z procházky.
Thomas s Markem se ke mě taky přidali, takže za chvilku už jsem ležel s Markem v posteli, tiskl se k němu a užíval si jeho přítomnosti.
Ani nevím, kdy jsem usnul, ale ráno mě vzbudil divný zvuk, jako když někdo z něčím bouchne. Ozvalo se to celkem čtyřikrát, ale já to nějak nebral na vědomí, a jen jsem se k Markovi víc přitiskl a zachumlal se pod deku.
Thomas
Uložil jsem se na sedačce, a během chvilky jsem vytuhnul. Jako poslední jsem viděl Marka, jak se sune do pokoje za Joshem, a pak jsem už nevěděl o ničem.
A znovu jsem usnul tak tvrdě, že jsem spal až do rána, kdy mě vzbudil nečekaný zvuk. Takový, který by tu neměl vůbec zaznít.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy. Na moment jsem se musel chytit sedačky, jak se mi zatočila hlava, ale pak jsem šel rychle ke dveřím. Na okamžik jsem si pomyslel, že bych měl vytáhnout zbraň, ale když jsem zaslechl z venku známé hlasy, s povzdechem, ale nasraně, jsem otevřel.
„Co tu, kurva děláte?!“ vyjel jsem hned po klucích, kteří se už hnali ke dveřím.
„Tady se někdo blbě vyspal, co?“ zasmál se Bery.
Elias se raději držel za nimi, a s obavami se na mě díval, jako by se chtěl omluvit za ten vpád.
„Slyšeli jsme novinky, že Mark už podruhé vyvázl hrobníkovi z lopaty, tak jsme tu, abychom to s ním oslavili. A s tebou a Joshem taky, samozřejmě. A zkus nás vyhodit. Nepovede se ti to. Už jsme se rozhodli,“ ozval se se smíchem John. „A neboj, nebudeme Markovi nic škaredýho připomínat. Prostě jsme přijeli, abychom oslavili, že máme Rituál za sebou. V práci jsme to jaksi nestihli.“
Na to jsem neměl co říct. Ustoupil jsem ze dveří, a jen mávnul rukou ke spodnímu pokoji.
Tak nějak jsem začínal být zvědavý, jak budou reagovat na dva nahaté chlapy v jedné posteli.
Mark
Silně jsem sebou škubnul, když se ozval hluk z venku a pak ve srubu. V první moment jsem si myslel, že se Thomas blbě vyspal, a teď je nasraný a se vším tříská. Ale když jsem zaslechl víc hlasů, došlo mi, že máme nevítanou návštěvu.
„Marku! Vstávej Hosti jdou!“ rozletěly se dveře dřív, než jsem od sebe stihl Joshe odsunout.
Rozmlženým zrakem jsem se díval na kluky, kteří se vecpali do pokoje a začali mě tahat za nohu z postele.
„Superintendente! To platí i pro tebe! Máme hlad, spěchali jsme a nestihli se nasnídat! Udělejte nám snídani, nebo chcípnem hlady!“
„Kurva! Johne! Co vás to napadlo?!“ vyjel jsem, když se mi konečně podařilo vytrhnout nohu z jeho sevření.
„Bylo nám po vás smutno, tak jsem se rozhodli přijet a dát si s vámi pořádně do nosu Když ses vrátil z nemocnice, pěkně jsi nás odbil. Takže jsme přijeli, abychom to pořádně oslavili. Teda my chtěli už dříve, ale Bery nám zase sebral chlast. Ale máme ho v autě, tak…“
John mlel jedno přes druhé a nebylo možné ho zastavit. Jen jsem na něj zíral, a když jsem je viděl nakonec všechny, nedokázal jsem se na ně už zlobit.
Začal jsem se usmívat, ale ukázal jsem jim rukou ven, aby vypadli.
Ale když to hned nepochopili, odhodil jsem peřinu, abych jim ukázal, jak sebe, tak Joshe, a za chvilku bylo v pokoji prázdno.
„Musíme vstát, Joshi,“ sklonil jsem se k němu a políbil ho. „Nevím, co je to popadlo, ale určitě přijeli i kvůli tobě, docela si tě oblíbili...“
Joshua
Úplně jsem zapomněl na to, že měli přijet kluci. Došlo mi to až v momentě, kdy jsem slyšel zahulákání, pak Markův pokus mě od sebe odstrčit, a jeho překvapení z toho, že se tam najednou objevili.
Naštěstí vůbec nekomentovali dva nahaté chlapy v posteli, dokonce se ani nechtěli nechat vyhodit, teprve až když použil Mark násilnou formu, a to naše nahá těla.
„Omlouvám se, úplně jsem na ně zapomněl," zachraptěl jsem a opětoval Markovi polibek.
„To já je pozval. Chtěl jsem tě překvapit. Doufám, že ti to nevadí a… No, stejně už to všichni ví, jak to mezi tebou a Thomasem je, a nejspíš i se mnou, tak snad se nebudeš zlobit," řekl jsem rozpačitě, když jsem viděl Markův nechápavý výraz po mých prvních slovech.
Po chvilce probírání jsme se pak oba vyhrabali z postele, a za půl hodiny už stáli v kuchyni spolu s Thomasem a dělali snídani.
I Thomasovi jsem se omluvil za ranní přepadovku, protože hlavně jeho výraz po probuzení musel stát za to.
Byla to střelená parta kluků, a na srubu bylo najednou o tolik živo, že jsem hned i zapomněl na svůj odjezd. Nikdo se o tom ani nezmínil, počítal jsem, že jim Bery nejspíš už něco řekl, jen Elias utrousil vtipnou poznámku na můj flekatý krk a rudé pruhy na zápěstích.
Ani jsem se to nesnažil skrývat, a i když jsem měl zpočátku strach, jak mě vezmou, až se dozví, že jsem spolu s Markem a Thomasem, nakonec byly mé obavy zbytečné. John si otevřel pivo už ke snídani, pod kterou se prohýbal stůl, a netrvalo dlouho a zábava se naplno rozproudila.
Mark
Byl jsem překvapený tím, že tohle byl Joshův nápad. Počítal jsem s tím, že bude chtít strávit zbývající čas jen s námi dvěma. Ale nejspíš si taky kluky oblíbil a chtěl s nimi taky ještě popít a rozloučit se, a to, že mě chtěl překvapit, byla jen taková malá výmluva.
Byli už tady, tak se nedalo nic dělat. A na druhou stranu mi to ani nakonec nevadilo. Bylo tu okamžitě živo, veselo, jeden mluvil přes druhého, až se Thomas sebral a vypadl ven, aby si mohl v klidu dát svou ranní kávu, než se úplně probere.
Ale ani tam neměl klid. Bery hned vypadl za ním a během chvilinky obdivovali toho macka v kyblíku, a zaslechl jsem něco o tom, že bude na oběd a že Bery rozhodně chytne většího. Netrvalo dlouho a oba, plně vyzbrojeni chvátali k řece, že Thomas zapomněl i na snídani.
Když jsme všichni posnídali, zaúkoloval jsem kluky, aby umyli a uklidili nádobí, když už se sem vetřeli. Chytli se toho s vervou, a za chvilku bylo čisto. Možná měli strach, že bych je vyhodil?
Zatímco Elias, co by nejmladší mýval nádobí, kluci zaběhli k autu a povytahovali nakoupené zásoby. Samozřejmě, že nejvíc místa zabraly piva a další pití. Prý tu chtějí zůstat dva dny…
Věděl jsem, že se nejspíš o mně bude po únosu šuškat, že něco mám s Thomasem, a teď už i s Joshem. Trochu jsem měl z toho obavy, zvlášť když nás teď takhle viděl, a navíc se jedná o mé podřízené. Ale věřil jsem také, že to nijak neovlivní mé postavení, že to nerozšíří kluci dál a že stále u nich budu mít respekt, jako jejich nadřízený.
Přesto mi však trochu cuklo, když Elias zmínil Joshovy otlaky po náramcích, ale kromě pozvednutého obočí v údivu a pohledu směrem ke mně to všichni přešli jen s vtipnými poznámkami.
Kdyby tak věděli, co se tady odehrávalo…
Ryby nakonec na oběd nebyly, protože Thomas s Berym se ještě nevrátili. Tak jsme uvařili něco z toho, co kluci donesli, a ryby jsme se rozhodli ugrilovat na večeři.
Den s klukama probíhal v pohodě, a dokonce jsem zapomněl i na své depresivní myšlenky spojené s Joshovým odjezdem.
Večer, když už jsme byli všichni pohromadě, vytáhly se karty a hráli jsme poker. Plechovky piva se hromadily, a už nám ani nestačil koš.
Problém však nastal, jak se uložit na spaní. Vzhledem k tomu, že sem mohl zabloudit medvěd, jsem jim zatrhnul spaní venku. Kluci se nastěhovali nahoru, jen Bery zůstal dole na sedačce. A my tři se prý v pohodě vyspíme společně ve spodním pokoji, dodal John s úsměvem.
Šel jsem spát jako poslední, protože bych nesnesl, kdyby po nás do rána zůstal bordel. Osprchoval jsem se ve studené vodě, protože teplá na mě už nezbyla, a tak jsem pak rychle zalezl pod peřinu k Joshovi, vedle kterého na druhé straně už ležel Thomas...
Ale i přes únavu jsme nakonec usnuli někdy před rozbřeskem…
Joshua
Byl jsem rád, že to nakonec Thomas s Markem přijali. A že to opravdu stalo za to. Sice jsem nemohl poslední den strávit jen s nimi, ale i tohle mělo své kouzlo.
Docela to tu ožilo, hlavně navečer a samotná noc…
No, ráno se mi hodně blbě vstávalo.
Hlavně když jsem ležel napasovaný mezi Thomasem a Markem, a musel jsem se nějak vysoukat ven, abych je nevzbudil.
Nakonec zůstalo jen u zavrtění a zamračení, když jsem sbíral své věci a belhal se do koupelny, kde jsem se srazil s rozespalým Berym.
„Opravdu si to nerozmyslíš?" zeptal se mě tiše.
„Nerozmyslím. Sice je to ode mne zbabělé, ale vážně bych to nezvládl," zavrtěl jsem hlavou a rychle vyčistil zuby a opláchl se.
Sice by se mi šikla i sprcha, ale raději jsem neriskoval zbytečně žádný hluk.
Bery mi hodil tašky do auta, potom, co na sebe hodil triko a kraťasy, já se ještě v rychlosti stavil do ložnice a zůstal stát nad postelí.
I když jsem se snažil, slzám jsem se nakonec neubránil.
„Mrzí mě to. Bude se mi stýskat," zašeptal jsem jednomu i druhému do ucha a lehce je políbil.
Naštěstí je ale neprobudilo ani těch pár slz, co dopadly na jejich tváře.
Utřel jsem si oči a rychle vyšel ven, dokud jsem ještě na to měl sílu.
Bery už čekal v autě, tak jsem nasedl a opatrně zabouchl dveře.
„Klidně breč. Kapesníky jsou v přihrádce," ozval se Bery.
Já jen s vděkem přikývl a raději zavřel oči, když jsme odjížděli od srubu, protože jinak bych asi bulel jako želva.
Celou cestu jsme více méně mlčeli, až u Thomase, kdy se Bery nabídl, že mi pomůže a hodí mě i na letiště, jsem se trochu rozpovídal.
Balení zbytků věcí, převlečení a napsání vzkazu trvalo necelou hodinku a vzhledem k tomu, že mi ještě nezačal zvonit mobil, jsem předpokládal, že ještě ve srubu všichni spí.
Na letišti jsem se s Berym pořádně rozloučil, předal mu vzkaz i klíče, díval se za ním, dokud nezmizel venku, a teprve pak s povzdechem zamířil k VIP sekci, kudy jsem pak přešel k terminálu, odkud odlétalo mé soukromé letadlo.
Mark
Ten předešlý den mě totálně odrovnal, a tak nebylo divu, že jsem spal jako zabitý. Celou noc jsem se tiskl k Joshovi, a když teplo zmizelo, podvědomě jsem se pošoupnul blíž, aby mi nebylo chladno. Ve srubu bylo ticho, i když už se slunko pomalu dralo skrz okna dovnitř. Večer jsme to docela natáhli, a dost popili, tak ani nebylo divu...
Ale ve chvíli, kdy mi došlo, že jsem na posteli nějak moc rozvalený, že mám nějak moc místa, otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe.
Thomas klidně spal, a nehlo s ním, ani když jsem se musel vyprostit zpod jeho ruky. Došlo mi hned, že Josh není v posteli. Nejspíš už je vzhůru.
Chtělo se mi ještě spát, nechtělo se mi vylézat z postele, ale tělesné pochody mě k tomu nakonec donutily. A taky… Ta noc… My tři v posteli… A Joshovi jsme splnili jeho druhé přání. A Thomas byl přitom tak blízko, když se na nás díval. Ještě teď jsem cítil jeho pohledy.
Ale také jsem cítil něco jiného, co mě donutilo kromě jiného do té koupelny jít. Naštěstí byla už nahřátá voda, tak jsem se v rychlosti hned i osprchoval.
Když jsem se vracel zpátky do pokoje, zarazil jsem se. Sedačka, na které spal Bery, byla prázdná…
Najednou mi začal mozek fungovat na plné obrátky. Josh není v posteli, Bery taky ne. Ještě jsem pro jistotu mrknul do našeho pokoje…
Náhle mi ztěžknul žaludek. Hodil jsem na sebe rychle aspoň kraťasy a vyběhl jsem ven.
Joshovy věci tu nebyly, nebylo tu Beryho auto a… nebyl tu ani jeden z nich…
Joshua
Letadlo už na mě čekalo, a i když jsem se ploužil jako slimák, nakonec jsem musel do něj chtě nechtě nastoupit.
Jen při odbavení jsem se trochu zdržel kvůli zbrani, kterou jsem vyvážel ze země. Jen díky své hodnosti, důkladné proceduře a podepsání snad milionů papírů, jsem si ji nakonec mohl vzít s sebou, což jsem přijal s nesmírným vděkem.
V letadle jsem se zhroutil na sedačku a mrkl na hodiny. Odbavení mě zdrželo, takže Bery už bude nejspíš zpátky u kluků. Znovu se mi do očí nahrnuly slzy, a já na okamžik zapřemýšlel, jestli jsem neudělal přece jen chybu.
Vypnul jsem zvonění na mobilu, zavřel oči a pohodlně se opřel.
Vzpomněl jsem si na včerejší noc.
I když to Mark ani Thomas v té chvíli netušili, pro mě to bylo takové rozloučení s nimi.
A taky se mi splnilo druhé přání.
I když mě ještě pořád bolel zadek z toho jejich společného řádění, když se ke mně v noci oba tak tiskli, nevydržel jsem to a po chvilce společného tulení a mazlení už Marka doslova žadonil, ať si mě vezme. Celá akce byla o to víc vzrušující, že jsme museli být potichu, a navíc Thomas byl až moc blízko.
Zavrtěl jsem zadkem, a ještě teď uvnitř cítil Markovo vlhko.
Na rozdíl od nich jsem věděl, že už je skutečně vidím naposled, že s nimi mluvím naposled, tak jsem se snažil jim během té poslední noci znovu říct a naznačit všechno, co jsem k nim cítil.
Usnuli jsme až k ránu, spal jsem snad jen dvě hodiny, ale nelitoval jsem, protože to skutečně stálo za to.
Byl jsem tak zasněný, že jsem si nevšiml ani příchodu stevarda, který na sebe musel upozornit až zakašláním. Kulil na mě oči, protože jsem nejspíš vypadal jinak, než si mě pamatoval, za to on, vypadal pořád stejně. A jestli čekal, že něco bude, zklamal jsem ho.
Vzal jsem si jen pití a propustil ho s tím, že už nic jiného potřebovat nebudu.
Thomas
Noc byla tak zvláštní, jak ještě ne. Po tom, co se všichni odebrali do postele a Bery na sedačku, jsme i my zalezli do pokoje. Myslel jsem si, že se tentokrát zdržíme nějakých aktivit, už kvůli tomu, že vedle a nad námi byli kluci, ale nedalo se.
A po tom, jak Josh doslova prosil, aby si ho Mark vzal, jen jsem ležel vedle nich a užíval si ten nádherný pohled na oba dva. Dokonce jsem si i vzpomněl na kameru…
Už teď jsem se těšil, až si to doma pustím v ložnici, na té mé velké televizi…
Usnul jsem jako první, jen jsem oba políbil a pohladil oběma jejich krásný zadeček a vzápětí jsem byl tuhý.
Vzbudil mě až ráno divný pocit. Jako by mě najednou obestřel chlad.
Protřel jsem si oči, posadil se a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem v posteli, vlastně v pokoji, úplně sám. Ale když jsem se zaposlouchal, neslyšel jsem ani žádné zvuky, které by napovídaly tomu, že jsou kluci vzhůru a dělají třeba snídani.
Vylezl jsem z postele, natáhl na sebe šortky a šel jsem ještě otevřít okno, aby se tu vyvětralo. Ale cestou zpátky ke dveřím, jsem se zarazil.
Bylo tu nějak málo věcí...
Chyběly Joshovy tašky.
Zamračil jsem se, protože tohle se mi vůbec nelíbilo. Jen jsem doufal, že neudělal to, na co jsem zrovna pomyslel. Jestli ano, tak ode mne schytá, jen co ho uvidím.
Vyšel jsem z pokoje, a když jsem viděl, že i tady je prázdno a jsou otevřené venkovní dveře, šel jsem rovnou k nim.
Málem jsem zakopl o Marka, který seděl na prahu a jen nepřítomně hleděl před sebe. A když jsem se otočil, viděl jsem, že chybí Beryho auto.
„Rozloučil se s tebou?" dřepl jsem si za Marka a přitáhl jsem si ho na hruď.
Jen si přitáhl moje ruce víc k sobě, jako by se v tom objetí chtěl schovat, a zavrtěl hlavou. A když jsem cítil, jak na moje ruce dopadly jeho slzy, sklonil jsem se a políbil ho do vlasů.
„Až ho uvidím, vymlátím z něho duši."
Joshua
Let probíhal v poklidu, i když jsem měl pořád špatný pocit z toho, že jsem utekl. Ale v dopise, který jsem předal Berymu, jsem snad dostatečně vysvětlil důvod, aby na mě nebyli naštvaní, i když možná nejspíš budou.
Mrzelo mě to, ale prostě jsem neměl sílu na to, abych se s nimi rozloučil osobně.
Už jen myšlenka na to mi sevřela hrdlo i srdce.
Znovu jsem zavzpomínal, ale tentokrát nejen na včerejší noc, ale na celý můj pobyt v Sacramentu.
Hodně se toho událo. Hodně se toho změnilo. Já se změnil. Získal jsem něco, o čem se mi nikdy ani nesnilo. A i když jsem věděl, že návrat bude hodně tvrdý a krutý, rozhodl jsem se, že udělám všechno proto, abych se za klukama vrátil. Teda, pokud mi odpustí můj zbabělý útěk. Jen jsem doufal, že nebudou moc naštvaní na Beryho. I o to jsem je v dopise prosil.
Vzpomněl jsem si i na kluky. John, Elias, George. Ti tři mi skutečně přirostli k srdci, a když se mi Bery na letišti přiznal, že oni o mém plánu taky nevědí, protože se bál, že by v opilosti mohli něco kecnout, poprosil jsem ho, ať se omluví i jim, a poděkuje za skvělý den.
S těmi myšlenkami jsem se ocitl až nad rodnou Anglií a povzdechl si.
Na soukromé dráze na letišti bylo v tuhle dobu pusto prázdno, proto jsem si hned všiml agenta stepujícího u vchodu do budovy.
Po odbavení jsem přišel k němu a kývl hlavou.
„Joshuo," oslovil mě klidně.
„Glene, nečekal bych tě tu. Můj návrat se očividně rychle rozšířil," ušklíbl jsem se, zatímco si mě můj kolega důkladně prohlížel.
„Hodně se teď o tobě mluví, tak se nediv. Ostatně, jsem tu, abych tě hned odvezl za šéfem," pokrčil rameny a otočil se směrem k východu.
Mark
Přitiskl jsem se k Thomasovi zády, jak nejvíc to šlo a pevně chytil jeho ruce. Počítal jsem s tím, že Joshův odjez budu nejspíš špatně snášet. Ještě nikdo, kromě Thomase, mě tak nechytil za srdce, jako on.
Bylo mi opravdu těžko. Až tak, že mi začaly téct slzy, a já je ani nedokázal zastavit. Jako bych byl holka, nebo malé dítě… Jen jsme tak seděli na zápraží a mlčeli…
Až teprve ve chvíli, kdy jsem z dálky zaslechl motor auta, který se rychle přibližoval, pustil jsem Thomasovy paže a postavil jsem se. Otřel jsem si oči a zadíval se na Beryho auto, které už parkovalo vedle Thomasova.
Neměl jsem ani sílu s ním mluvit. Už jen to, jak se tvářil, když vystoupil, jasně říkalo, že to on odvezl Joshe na letiště.
„Odletěl?“ zeptal se Thomas, jen co se k nám přiblížil.
„Odletěl,“ přikývl a natáhl k nám ruku. „Tady vám něco posílá.“
Neměl jsem vůbec náladu si ten dopis vzít. Číst nějaké omluvy jsem opravdu nechtěl. Josh utekl jako zbabělec, a vůbec nám ani nedovolil se s ním rozloučit.
Nechal jsem Thomase, aby ten vzkaz přečetl, a když skončil, prostě jsem se otočil a vešel do srubu.
Joshua Cavis mě naštval. Naštval mě hodně, a přitom… Už teď mi po něm bylo smutno.
V koupelně jsem si opláchl ubrečený obličej, a pak jsem šel do kuchyňského koutu. Zabořil jsem hlavu do lednice, chvíli přemýšlel, a pak jsem začal vytahovat věci, abych udělal snídani.
„To stačí, tolik toho nesníme,“ chytl mě najednou Thomas za ruku, když už hromada na lince byla pořádná.
„Nech mě být,“ zavrčel jsem na něho a koutkem oka si všiml, jak Bery mírně couvnul, a raději ani nešel blíž k nám, i když si chtěl uvařit kafe.
„Marku, tak toho nech,“ jemně Thomas odstrčil mou ruku od lednice, kam jsem už chtěl znovu zahrabat.
„Běž do prdele! Běžte, kurva, všichni do prdele a nechte mě být!“ křiknul jsem a ohnal se po něm.
Thomas mě pustil a raději se odsunul. Chvíli se na mě díval pohledem, z kterého jsem nedokázal nic vyčíst. Pak se otočil k lince a vzal do ruky konvici.
„Udělám pro všechny kávu, a stejně kluci už budou vstávat, a ty udělej snídani.“
S pocitem, že Thomas pochopil, jak se cítím, a že ani jemu nejspíš není nejlépe, protože moc brzy ustoupil, jsem přikývl a začal chystat jídlo.
„Nachystám rovnou na oběd, naložím ryby, co jste včera s Berym nachytali, a pak půjdu na řeku. Sám!“ dodal jsem rázně, aby neměli snahu mi dělat společnost.
Program na dnešní den byl jasný. Aspoň pro mne. Ostatní ať si dělají, co chtějí.
Joshua
Po cestě k vládní budově, kde sídlil můj šéf, jsem přemýšlel, jestli už kluci dostali vzkaz od Beryho.
Nedalo mi to, abych nevytáhl mobil a napsal zprávu, že mě můžou brát jako sobce a zbabělce, co nehleděl na jejich pocity, ale že bych to prostě nedokázal. Zůstal bych, a to by mou situaci značně ztížilo. Napsal jsem jim, že mířím za šéfem, a budu celou dobu usilovat o to, abych se mohl vrátit, i za cenu toho, že mě teď nejspíš nenávidí.
Poslal jsem to jak Thomasovi, tak Markovi, a doufal aspoň v nějakou reakci.
Všiml jsem si, jak mě Glenn po očku sleduje, a nejspíš zvažuje, co se to se mnou stalo, což mi vzápětí potvrdila i jeho slova.
„Změnil ses. Jen se obávám, že ti to tady moc štěstí nepřinese."
„Nechci, aby mi to tady přineslo štěstí. Chci odsud pryč," povzdechl jsem si, a podíval se z okna.
Glenn se na mě zkoumavě zadíval, ale musel se věnovat řízení, takže jsem byl jeho dalších pohledů ušetřen.
Byl v podstatě jediný, s kým jsem z jednotky vycházel. Nejspíš proto, že byl jako já jediný gay, a v minulosti jsme spolu několikrát spali, než si našel stálého partnera.
„Jsme tady," ozval se po chvíli a zastavil na určeném parkovišti před vládní budovou.
Thomas
Viděl jsem na Markovi, jak těžce nese Joshův odchod. Opravdu jsem začínal uvažovat nad tím, jestli se do něho vážně nezamiloval. Ani bych se nedivil, protože si s ním opravdu dobře rozuměl.
Raději jsem ho nechal být a začal vařit kávu. Než Mark nachystal snídani, byli vzhůru i kluci. Jen co slezli dolů, viděli, jak tu vládne napjatá atmosféra, a aby se zbytečně nevyptávali, vložil se do toho hned Bery. Zatímco jim vysvětloval situaci s Joshem, Mark se raději sebral a šel snídat ven, jako by to nechtěl poslouchat.
„On to rozchodí, jen to chce čas. Je v šoku, že Josh odjel bez rozloučení. Mark mu hodně dluží za záchranu svého života, a má ho rád,“ vysvětlil jsem jim, proč je Mark tak zaražený.
Ale i oni byli mírně zklamaní, že se s nimi Josh nerozloučil. Nakonec se usadili vevnitř u stolu a nechali Marka být. Já jsem popadl své kafe a svou snídani a šel jsem za ním ven.
Nic jsme neříkali. Prostě jsme jen jedli a… mlčeli.
„Oběd je nachystaný, tak si ho potom udělejte. Já jdu na ryby,“ zvedl se Mark, když jsme dojedli, a já si ještě zapálil cigaretu. Během pěti minut byl zase venku oblečený, popadl zbytek věcí a zamířil rovnou k řece.
„Zvonil ti mobil a Markovi taky,“ vystrčil hlavu George. „Asi nějaká zpráva.“
Vešel jsem dovnitř a hned do pokoje pro telefon. Přečetl jsem si tu zprávu, a měl chuť okamžitě sednout na letadlo a vypravit se do Anglie, abych mohl dát Joshovi přes hubu.
„Máš pravdu, jsi zbabělec, a máš u mě schovanou ránu pěstí. Ale jinak přeji hodně štěstí…“ odepsal jsem Joshovi a odložil telefon.
Neměl jsem chuť se rozepisovat, neměl jsem ani chuť mu zavolat a promluvit si s ním.
Joshua
Ještě jsem nevyšel ani schody a přišla mi odpověď od Thomase.
Asi jsou vážně hodně naštvaní. Mrzelo mě to, ale zároveň se s tím už nedalo nic dělat, jen doufat, že se k nim vrátím zpátky, aby mi mohli osobně vyčinit, což bych nesl líp, než kdyby mě úplně poslali do háje.
Jenže mé naděje na to, že se rychle vrátím, se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem vešel do šéfovy kanceláře, kde už na mě čekal nejen on, ale i další, kteří o dvě hodiny později pronesli zdrcující verdikt.
Jako ve snu jsem se vypotácel z místnosti.
Glenn na mě čekal, nabídl mi svezení domů, ale já teď potřeboval být sám.
Ne, potřeboval jsem někoho jiného.
Zavolal jsem si taxi a po cestě napsal opět oběma zprávu, že mě suspendovali a dostal jsem domácí vězení dokud neproběhne disciplinární řízení při kterém mě můžou odsoudit až na pět let vězení. Připsal jsem, že zhruba za půl hodiny budu doma, a že bych byl rád, kdyby mi zavolali, i kdyby mi měli vynadat, ale že bych rád slyšel jejich hlas. Zavolal bych jim sám, ale nechtěl jsem mluvit v taxíku, navíc jsem nevěděl, co dělají, a jestli by mi to akorát nepoložili, než by se dozvěděli, proč vůbec volám.
Thomas
Nechal jsem Marka být. Šel na ryby, a to bylo v tuhle chvíli pro něj asi to nejlepší.
Kdyby zůstal, nejspíš by se přemáhal a přetvařoval, aby neukázal klukům, jak na tom je. A to by ho ničilo ještě víc. Takhle si zapřemýšlí sám, vyvzteká se, nebo si pobrečí, a pak přijde a bude mu lépe.
Hned tak se nevrátil, takže když byla doba oběda, rozpálili jsme gril a začali jsme připravovat ryby, co jsem s Berym nachytali a Mark přichystal na ogrilování.
Bylo něco kolem třetí, když se konečně vracel. Už šel normálně po cestě, ale ruce měl docela plné, tak bylo jasné, že měl štěstí.
Ještě ani nedošel, když jsem si vzpomněl na druhou zprávu, co nám Josh psal. Zaběhl jsem dovnitř pro telefon a vrátil se ven.
„Zavolám Joshovi, chtěl, abychom se ozvali Nejspíš psal i tobě zprávu,“ ukázal jsem Markovi smsky.
Jen pokrčil rameny, jako že je mu to jedno, a šel ze sebe sundávat rybářské věci a odložit prut a ryby.
„Marku, prosím tě,“ zamračil jsem se na něho.
Ale on se jen přesunul ke stolu a začal jíst svoji porci, kterou jsme mu nechali.
S povzdechem jsem vytočil Joshovo číslo a čekal…
Mark
Byl jsem sám a mohl jsem v klidu přemýšlet. Ani jsem si neuvědomil, kolik těch ryb jsem už chytil, jak jsem byl moc zamyšlený.
Až teprve, když mi zakručelo v břiše, jsem se rozhodl vrátit. A taky aby neměli starost. Nevzal jsem si s sebou ani telefon...
Když jsem se vrátil ke srubu, kluci už zrovna uklízeli ze stolu a mě tam nechali moji porci.
Když na mě Thomas promluvil, znovu mi ztěžknul žaludek. Pořád jsem to od Joshe bral jako zradu a zatím se s tím nedokázal srovnat. A to mu mám ještě volat? Prý jsem rozumný… Kolikrát jsem tohle slyšel. Ale i já mám nárok projevit své emoce. Jsem taky jen člověk. A teď jsem zrovna člověk, kterému vážně není do zpěvu.
Odložil jsem rybářské věci a sedl jsem si ke stolu, abych se naobědval. Kluci kolem mne chodili skoro po špičkách, a když Thomas začal telefonovat, taktně zmizeli ve srubu.
Já se jen díval na Thomase, jak mluví s Joshem. Netvářil se nadšeně, dokonce se v jednu chvíli i mračil a zatínal pěst. Ať už se dělo cokoliv, Thomasovi se to nelíbilo. A já, i přesto, jak jsem se na Joshe zlobil, jsem najednou zatoužil ho slyšet, i kdybych mu třeba jen řekl, že je idiot, a on mi za to vynadal.
A v momentě, kdy jsem uslyšel Thomase, jak konejšivým hlasem, u něj nezvyklým, říká Joshovi, aby nebrečel, že bude všechno v pohodě, už jsem to nevydržel.
Vyskočil jsem ze židle, dvěma kroky jsem byl u Thomase, a doslova mu vyrval z ruky telefon.
Přiložil jsem si ho k uchu, a první, co jsem slyšel, byly Joshovy vzlyky. Udělalo se mi z toho tak všelijak.
Byl jsem na něj naštvaný, možná uražený, ale také mi to bylo hodně líto, že takhle bez rozloučení odjel.
Ale v tuhle chvíli mi i došlo, že je sám. Že je bez nás a nemá se o koho opřít. Že musí sám bojovat o své místo a svou budoucnost, zatímco já mám blízko Thomase, a Thomas má mě.
Uvědomil jsem si to a nejraději bych si nafackoval.
Sevřel jsem mobil.
„Joshi… neplakej…“ ozval jsem se tiše. „Jsme tu pro tebe… všechno bude dobrý…“