Mark
Něco mě zašimralo, a to mně probralo. Díval jsem se na Joshe a přemýšlel, co mi vlastně říkal. Znovu jsem zavřel oči a jen matně vnímal, že se zvedl z postele a odešel z pokoje.
Skoro jsem znovu usínal, když mi došlo, co říkal. Je brzy ráno. Mám ještě spát.
Otevřel jsem oči a posadil se, že se mi hlava skoro zatočila a já se musel opřít rukama o matraci.
Chvilku jsem přemýšlel, který je vlastně den. Nepamatoval jsem si ani, jak jsem se večer dostal do postele. Ale měl jsem na sobě tepláky a triko, které jsem si večer oblékl.
Pomalu jsem nakonec vstal a šel do koupelny, abych se opláchl studenou vodou a probral se.
Vrátil jsem se do kuchyně, ale cestou jsem se zastavil u gauče, na kterém spal Thomas.
Nejspíš se mu nechtělo jít nahoru, tak si ustlal tady dole.
Potichu jsem zašel ke kuchyňskému koutu a dal vařit vodu na kafe. Udělal jsem rovnou do velké termosky, aby bylo pro všechny, a sobě jsem udělal zvlášť ještě do malé termosky. Nachystal jsem si malou svačinu, a pak se ještě zašel nahoru do pokoje převlíct.
Chtěl jsem jít brzy ráno na ryby, a teď byl ten nejlepší čas.
Když jsem se vrátil dolů, hodil jsem termosku s kávou do jedné z kapes na vestě, a svačinu do druhé. Pobral jsem si rybářské věci, a pak vyšel ven.
Thomase jsem nebudil, protože se mi nechtělo řešit jeho ranní náladu, když mě samotného ještě pobolívala hlava.
Venku jsem si oblíkl broďáky, a pak vyzbrojený na to správné muškaření jsem zamířil k řece.
„Ty jsi tady?“ zarazil jsem se, když jsem u břehu uviděl sedět Joshe. „Nachladíš se. Je ještě rosa a chladno, měl by sis něco oblíct,“ zastavil jsem se vedle něho a začal si chystat prut.
Ale pak jsem se na něho pozorněji zadíval.
„Nad čím přemýšlíš? Nechceš jít se mnou na vodu?“ zeptal jsem se a zkusmo jsem švihl nadhoz. „Jo, nevím, kdo mě odtáhl do postele, ale děkuji...“
Joshua
Málem jsem vyletěl z kůže, když se vedle mě ozval Mark.
Byl oblečený a vyzbrojený na ryby, a vypadal trochu přešle.
Asi měl trochu kocovinu.
„Je mi tu fajn," usmál jsem se na něj.
„Myslel jsem, že budeš ještě spát. A do postele jsme tě odtáhli oba. Včera jsi trochu přebral. Vypadalo to, že tě něco-"
Zarazil jsem se a zavrtěl hlavou. Ať už mu dělalo starosti cokoliv, nechtěl jsem mu to připomínat, dokud si o tom sám nebude chtít promluvit.
„Kdyby sis o tom chtěl třeba popovídat, neodmítnu tě," zadíval jsem se na klidnou vodu a lehce si povzdechl.
Pak jsem znovu stočil pohled na Marka, který nade mnou stal a zadíval se mu do očí.
Otevřel jsem pusu, ale pak ji zase zavřel. Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nevěděl jsem odkud začít. A taky…
Znovu mi to připomnělo, jako moc toužím potom s nimi žít.
Jak moc chci být nadále součástí jejich života.
A vzápětí si uvědomil, že Mark se do mého srdce vkrádá čím dál víc.
„Rád se podívám, jak rybaříš. A možná to znovu i zkusím. Ale asi bych se měl převléknout?" zeptal jsem se, vstal a stoupl si před něj.
Pohladil jsem ho po tváři a nahnul se k jeho rtům.
„A přeju krásné ráno," zašeptal jsem a lehce ho políbil.
Mark
Nejspíš oba dva pochopili, proč jsem včera do sebe klopil jedno pivo za druhým. Ještěže to večer někdo uklidil a já ráno pak neviděl, kolik jsem toho vypil.
Na moment mi ruce poklesly, když Josh přistoupil ke mně a políbil mě. Bylo by to příjemné ráno, nebýt toho bolehlavu a toho, proč jsem se vlastně večer ožral.
„Jsem v pohodě, jen mám trochu kocovinu,“ usmál jsem se a vytáhl si z kapsy termosku a trochu se napil kávy.
„Budu rád, když se mnou půjdeš. Kalhoty máš na sušáku před srubem, ale měl by sis něco oblíct, nevím, jak by se ti v tom chodilo nahatýmu,“ ukázal jsem ke srubu. „Tvůj prut je nachystaný ve srubu u dveří. Čeká už jen na to, až ho vezmeš do ruky.“
Opravdu bych byl rád, kdyby Josh se mnou šel řeku, i kdyby nechytal. Chtěl jsem sice jít původně sám, ale nejspíš bych zase přemýšlel nad blbostmi, a on nejspíš taky. A kdo ví, kdy se vzbudí Thomas.
„Na stole je termoska s kávou, jestli chceš, a jsou tam zabalené sendviče. Tak se můžeš hned i nasnídat. Já tě počkám tady,“ odložil jsem prut.
Vytáhl jsem z kapsy svačinu a usadil se do trávy, abych pojedl, než Josh dojde zpátky ke mně.
Byl jsem rád, že to navrhl. Chci si užít každou možnou chvíli s ním, než odletí do Anglie zpátky. Vážně mi tenhle člověk bude chybět…
Tak nějak se mi do hlavy začala vkrádat myšlenka, že ať už Josh říkal, že by se sem přistěhoval, stejně je to ve hvězdách. A tohle jsou možná poslední dny, kdy můžeme být spolu.
Joshua
Ať už Marka trápilo cokoliv, rozhodně jsem na něj nechtěl naléhat, aby mi to řekl.
A taky jsem byl rád, že můžu být s ním, i když o rybaření vím prd.
Vrátil jsem se do srubu, vytáhl potichu z kufru další věci, oblékl se, v kuchyni vzal sendvič a napil se kávy. Trochu jsem venku zápolil s kalhotami a pak s prutem, ale nakonec se mi to podařilo všechno zvládnout a za chvilku jsem vyrážel zpátky k Markovi.
„Jsem připravený. A ne, že pak budeš litovat toho, že sis sebou vzal takové nemělo jako jsem já," zasmál jsem se a zářivě se na něj usmál.
Nechtěl jsem si kazit zbytek dne přemýšlením, na to budu mít času dost ještě v průběhu několika dní.
Postupoval jsem přesně podle Markových instrukcí, občas se mračil a potichu si nadával, když mi něco nešlo, ale jinak jsem byl trpělivý žák, a Markova snaha se nakonec vyplatila, když jsem chytil svou první rybu.
Taky se zdálo, že Markova deprese ustoupila, protože, když jsme se po poledni vraceli zpátky, tak už vypadal líp, usmíval se a mluvil o všem možném.
I když bych si nemyslel, že to řeknu, bylo to nádherné dopoledne, a docela mě to i chytlo.
Mark
Snědl jsem svačinu, kterou jsem si myslel, že si dám později. Vypil jsem půlku kafe, to jsem si chtěl nechat, kdybych dostal chuť. A ještě jsem chvíli poseděl, než se vrátil Josh kompletně vyzbrojený.
Myslel jsem si, že mu to bude trvat déle, ale nakonec se vrátil celkem rychle.
Ještě jsem mu poupravil kalhoty, dal mu krátké školení na břehu, a pak už jsme vyrazili.
Postupně i kocovina přešla, a dokonce jsem se místy musel i zatavit, jak jsem se smál. Pochyboval jsem, že něco chytíme, když jsme byli celkem hluční. Ale nakonec Josh ulovil svou první rybu, a já jich už taky pár měl. Na oběd to stačilo, tak jsme se k poledni vrátili zpátky, abychom je mohli hned zpracovat, protože jsem sebou neměl nic, čím bych je kuchnul.
Bylo to hezké dopoledne, ale ve chvíli, kdy jsme byli před srubem, jsem si uvědomil, jak rychle ten čas tady letí. Na moment se mi do hlavy vkradly zas ty nepříjemné myšlenky, ale když jsem viděl Thomase, jak vylezl ze srubu v šortkách a s trikem naruby, hned jsem je zahnal. Nechtěl jsem nikomu kazit náladu.
Předal jsem Thomasovi ryby a začal jsem uklízet věci, které jsme s sebou měli.
Thomas
Probudil jsem se, když jsem se otáčel, a rukou jsem máchnul vedle sebe a ta narazila do hrany stolku.
Zakurvoval jsem, ale byl jsem hned vzhůru. Když jsem se rozhlédl a zaposlouchal, zjistil jsem, že jsem tu sám. A při pohledu na hodiny, které ukazovaly desátou dopolední, jsem se docela zhrozil, že jsem spal tak dlouho.
Poskládal jsem deku, která stejně ležela na zemi a moje první cesta vedle k jídelnímu stolu, na kterém stála termoska, v níž jsem tušil kafe, a zabalené sendviče. Hned jsem si kávu nalil do hrnku, popadl jsem všechny sendviče, které na mě zůstaly, a šel se s tím posadit ven, abych si po snídani mohl zakouřit.
Bylo mi jedno, že jsem nahatý. Tohle, i přes to spaní na gauči, bylo docela příjemné ráno a j si ho hodlal pěkně vychutnat.
Díval jsem se střídavě k horám a k řece, a přemýšlel jsem nad tím, kam se vlastně můj život ubírá. Stalo se toho za můj život hodně, ale nejvíc zřejmě od chvíle, kdy se tu objevil Josh.
Těžko se mi s ním bude loučit, protože, kdo ví, jestli se vůbec vrátí. Slova se mluví a voda teče... Asi tak.
Když jsem po nějaké době zaslechl z dálky hlasy, otočil jsem se. Mark s Joshem se vraceli z ryb. Vyskočil jsem na nohy a šel si rychle oblíct triko a šortky, abych zbytečně neprovokoval. Ani jsem si neuvědomil, že je mám obráceně.
Vzal jsem od Marka ryby s tím, že hned nachystám oběd, protože jsou určitě hladoví, a při jejich zpracovávání jsem poslouchal Joshe, jak konečně chytl svoji první rybu…
Netrvalo dlouho a gril už byl rozpálený, a Mark už na něho pokládal ryby. Udělal je výtečně, a všichni tři jsme se nadlábli, jako bychom neměli týden jíst. Den to byl úžasný, krásně teplo, a přitom ne parné vedro jako ve městě, vál příjemný větřík, a od řeky šel mírný chlad. Nakonec jsem se stejně svlíknul a chodil jsem nahý, abych se aspoň trochu opálil, protože až budu v práci, na tohle nebudu mít rozhodně čas.
Joshua
Byl to skvělý den. Pohodový, klidný. I když jsem pořád cítil to napětí z Markovy strany, doufal jsem, že se to brzo nějak vyřeší. Nechtěl jsem, aby takový byl. Měl jsem pocit, že si tu pohodu neužívá, jak by měl. Že je pořád ve stresu a přepíná se.
Pak mě rozptyloval Thomas, který chodil nahatý, prý aby se opálil, což jsem komentoval úšklebkem, ale já se nakonec taky vysvlekl a šel se chvíli poválet ve vodě, i když kvůli stehům jsem se nemohl moc máčet.
Večeři pak udělal Thomas lehký salát, popíjeli jsme venku pivo, chvilku hráli šachy, ale mě nevyspání a únava z celkového dne se postupně začala ozývat. Nebylo ještě ani jedenáct, a mě se začali zavírat oči a padat hlava.
Mark
„Zajímalo by mě, co jste v noci dělali, že jste úplně KO,“ zadíval jsem se na Thomase, který se chvilku po Joshovi sebral a šel si lehnout taky.
Jen něco zabručel a zalezl do srubu.
No, co tak asi mohli dělat, když Josh i Thomas spali nahatí... A ráno byla voda v bojleru jen vlažná, ani se nestihla pořádně nahřát.
Pouklízel jsem všechno, a pak se taky odebral do srubu. Thomase jsem našel ležet vedle Joshe, tak jsem jim jen přivřel dveře, abych je nerušil, když jsem ještě umýval nádobí a uklízel ve srubu.
Na chvíli jsem zapřemýšlel, že bych si šel k nim lehnout, ale když jsem nahlédl do pokoje a viděl, jak jsou oba dva roztažení přes celou postel, došlo mi, že bych nejspíš brzy skončil na zemi.
I když Thomas přes den provokoval svou nahotou, jen jsem si užíval pohled na jeho krásné nahé tělo. Ani jeden z mých dosavadních milenců nebyl jako on. Josh má taky svoji neopakovatelnou krásu, ale jinou. A už teď jsem přemýšlel, kdo by mi víc chyběl, kdybych o ně jednou přišel.
Ale neuměl jsem si už tak nějak představit život ani bez jednoho.
S myšlenkami, jak to udělat, pokud by se Josh nevrátil, jsem se uložil nahoře v pokoji do postele, a k mému údivu jsem taky rychle zabral. Jo, není nad spaní v přírodě, i když jsme byli zavření ve srubu.
Poslední myšlenka ale nepatřila těm dvěma, co se roztahovali dole na jedné posteli, ale tomu, že ráno budeme muset zajet do města pro naftu, jinak nám brzy dojde a my si budeme muset svítit baterkama, a všechno jídlo v lednici se nám zkazí. A taky bude potřeba dokoupit pití, protože už jen za ty dva večery nám ho povážlivě ubylo A taky ještě pár drobností, na které jsme při prvním nákupu zapomněli, a teď se teprve ukázalo, že nám vlastně chybí.
Ráno jsem se nevzbudil sám, ale vzbudilo mě otravné zvonění mého telefonu.
Rozespale jsem zašmátral vedle sebe a hovor jsem přijal, aniž bych se podíval, kdo to je.
Poslouchal jsem na půl ucha.
Clarkson se nechal slyšet, jak to vypadá s vyšetřováním, a že prý mají federálové nějaký menší problém. Ani se nezeptal, jestli je mi už lépe.
Když jsem mu potvrdil, že o ničem takovém nevím, a nic jsem z toho, co mi říkal nezaznamenal, začala mi pípat baterka. Nestihl jsem se ani zeptat, jestli ví něco bližšího, a v tu chvíli mi umřel telefon.
Jen jsem zavrtěl hlavou nad tím, co mi říkal. Prý nějaký blázen vyhrožuje kvůli tomu, že jsme obvinili členy Wicca z vražd. A federálové po něm pátrají. Ale víc mi toho bohužel nestihl říct. Hodil jsem telefon do nabíječky s tím, že až se trochu probere, tak zavolám Clarksonovi zpátky.
Šel jsem dolů a začal dělat snídani, abych mohl vzbudit ty dva spáče, a my mohli jet do města.
Joshua
Ráno mě probudil nějaký hluk a chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.
Ani nevím kdy jsem se dostal do postele, a už vůbec si nevzpomínám, kdy za mnou přišel Thomas.
Opatrně jsem vstal, abych se vyhl jeho medvědí náladě, zašel se umýt a vykonat ranní potřebu, natáhl na sebe svoje zelené šaty a opatrně nakoukl do kuchyně.
Mark připravoval snídani, ale zatím mě nezpozoroval.
Vypadal lépe než včera, ale přesto…
Pořád se to kolem něj vznášelo a lepilo na tělo jako ranní mlha.
A začínal jsem mít dojem, že to má něco společného se mnou. Vždycky, když se na mě podíval, zatvářil se tak nějak podivně.
Vůbec jsem nedokázal z jeho výrazu a tváře vyčíst na co myslí.
Lehce jsem si povzdechl, otočil se a potichu vyšel ven ze srubu.
Už to bylo třetí den a mě zbývaly poslední tři. Vlastně dva plus dnešek. Protože šestý den budu muset nejpozději dopoledne odletět.
Nesnáším negativní myšlenky.
Snažil jsem se jim všemožně bránit, ale vždycky mi to něco připomnělo. A teď nejvíc Mark, protože jsem netušil, co se s ním děje.
Sedl jsem si na dřevěný schodek před srub a bylo mi jedno, že mě do zadku tlačí studená prkna.
Dlaní jsem si podepřel hlavu a zavřel oči, jako bych si chtěl do paměti vštípit každý vjem z tohoto překrásného místa.
Thomas
Nakonec jsme se dobře vyspal a odpočinul si, i když probuzení se mi líbilo už méně. Mark vešel do pokoje a nelítostně mě zatahal za nohu, že mám vylézt z postele, abych se nasnídal, a mohli jsme jet do města. Nafta je prý teď důležitější než spánek, jinak se můžeme večer sbalit a jet domů, pokud nedoplníme generátor včas.
Jen co to na mě vyhrknul, hned raději zmizel.
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem taky vstal. Přemýšlel jsem, kdy naposledy mě takhle Mark vzbudil. A nejspíš nikdy... Pořád na něm bylo vidět, že není v pohodě, i když se všemožně snažil to skrýt.
Rovnou jsem se oblékl na cestu, a pak si ještě zašel na záchod a opláchnout si obličej a umýt zuby.
Na moment jsem se zastavil u Joshe, kterého jsem zahlédl sedět na schodku u dveří.
„Ranní meditace?“ položil jsem mu ruku na hlavu. „Pojedeme do města, musíme nakoupit nějaké věci, a hlavně nám dochází nafta do generátoru. Tak se přijď nasnídat, ano?“
Trochu jsem mu prohrábnul vlasy, a pak jsem se vrátil dovnitř za Markem.
„Hele, dobře vidím, že jsi pořád v prdeli, Marku,“ zastavil jsem se u něho a z pod ruky mu hned vzal namazanou housku.
Naložil jsem si na ní snad kilo šunky a hned se do ní zakousnul.
„Nevím, jestli Joshe trápí ještě něco jiného, ale podle mě to na tobě taky vidí. Chceš mu zkazit poslední dny tady s námi? Jestli máš s něčím problém, tak mi to řekni, ať s tím můžeme něco dělat. Nebo se prosím tě, snaž chovat normálně. Stačilo mi jen, jak jsi mě vzbudil,“ upřeně jsem se mu zadíval do očí.
Chytl jsem ho za loket a přitáhnul ho k sobě, abych ho mohl políbit, ale on uhnul.
„Nemám žádný problém,“ zavrčel na mě nepříjemně, ale hned ztichl, když zaslechl Joshe, který se vracel dovnitř.
„Když ne, tak ne,“ dodal jsem tiše, pokrčil jsem rameny a šel si sednout ke stolu. „Tak se najíme, a pojedem, ať jsme zpátky na oběd.“
Joshua
Probral jsem se v momentě, kdy jsem ucítil Thomasovy prsty ve vlasech.
Úplně jsem zapomněl na to, že Mark na začátku mluvil, že budeme muset ještě do města pro naftu.
Ale třeba nám cesta nějak prospěje, i když jsem netušil jak.
Po příchodu do kuchyně jsem se zamračil, protože se zdálo, že uvnitř panuje ještě horší nálada než před tím.
Jen jsem zabručel na pozdrav, vzal si jednu obloženou housku, rychle ji zhltl, a pak zase zmizel s tím, že se musím jít převléknout.
Byl jsem rozhodnutý to dnes nějak vyřešit. I za cenu, že bych to měl z Marka snad vymlátit. Ale chtěl jsem vědět, co mu je, a co jsem udělal špatně. Do oběda bysme se měli vrátit. Takže potom na to bude spousta času.
Cesta do města probíhala mlčky, aspoň z mé strany, Thomas se pokoušel z Marka dostat nějakou rozumnou větu, ale taky se mu to moc nedařilo.
Na čerpačce jsme nabrali naftu do kanystrů, a přejeli na parkoviště k obchoďáku.
Mark zahlásil, že jde nakoupit chybějící věci, a ani nám nenabídl, jestli nechceme jít s ním, a byl pryč.
Thomas prohlásil, že si musí zakouřit, a já se proto rozhodl, že se znovu mrknu do obchodu se zbraněmi, jestli nemají něco nového.
Mark
Thomas mě trochu dostal tím, co mi řekl. Netušil jsem, že je to na mě až tak vidět. Spíš jsem si ani neuvědomoval, že nějakou takovou náladu mám.
Přemýšlel jsem nad tím celou cestu, a neměl jsem ani náladu Thomasovi odpovídat. A když jsem se podíval do zrcátka na Joshe, ten se raději díval ven a mlčel.
A tak jsem se pohroužil znovu do svých myšlenek, že se mi ani nechtělo jít s nikým nakupovat. Možná bude lepší jít opravdu sám, stejně vím, jak Thomas nesnáší nakupování, a chtěl si zakouřit. Tak jsem zamířil rovnou do potravin, a začal se svými myšlenkami bloudit mezi regály. Mohl jsem jen doufat, že jsem na nic nezapomněl, ale když jsem se podíval do vozíku, který už se docela úspěšně zaplnil, uvědomil jsem si, že nejspíš nakupuji už dost dlouho, a je čas se vrátit.
Řada u pokladny se mi zdála nekonečná, i když byli přede mnou dva lidi Ale nechápal jsem, co jim tak dlouho trvalo. Spíš pokladní byla pomalá. A i když jsem nechtěl, tak mě ani to nakupování nezachránilo od špatné nálady a já ji propadal čím dál víc.
Nejspíš má Thomas pravdu. A vlastně ani netuším, jestli byl dobrý nápad sem jet, když to nemá valného účinku, a já se cítím snad hůř, než když jsme sem jeli.
Odmítl jsem i pomocníka, aby mi uložil nákup. Zaplatil jsem a sám jsem si ho pak bezmyšlenkovitě naházel do papírových tašek.
Popadl jsem všechen ten nákup do náruče a konečně se odhodlal jít k autu. Neměl jsem však snahu nějak spěchat. Coural jsem se pomalu, jako bych měl dostat výprask, a v momentě, kdy jsem procházel mezi auty a zahlédl jsem Thomase, jak stojí zády ke mně, a nikde jsem neviděl Joshe, přepadla mě úplná deprese, a já se v tu chvíli zastavil.
Už mi došlo, proč se to všechno děje...
Ne, jen to, co se stalo při vyšetřování. Ale najednou jsem dostal strach, že jednou zůstanu úplně sám. Že tu pro mne nebude ani Thomas a ani Josh. Chtěl bych je mít oba vedle sebe. Nebo mít aspoň jistotu, že tu pro mne jsou…
Všechno kolem mne se ztratilo, jak to na mě dolehlo. Stál jsem tam a jen se nepřítomně díval před sebe, když mě v očích zaštípaly slzy.
„Marku!“
Trhnul jsem s sebou, když se mi zdálo, že mě někdo volá.
„Marku! Pozor!“
Zvedl jsem hlavu... Thomas na mě křičel a běžel sprintem ke mně. Nechápal jsem... Co jsem zase provedl?
Ale v tu chvíli, kdy jsem chtěl znovu sklonit hlavu a otřít si oči, aby Thomas neviděl mé slzy, zahlédl jsem periferně vedle sebe pohyb. Nestihl jsem nic víc, než jen otočit hlavu a dívat se, jak se na mě žene chlap s nožem...
Je moc blízko, nestihnu uhnout, bylo jediné, na co jsem stihl pomyslet.
Joshua
Myslel jsem si, že v obchodě přijdu na jiné myšlenky, ale moc mi to nepomohlo.
Prodavač si mě pamatoval, ale když musel po několikáté zopakovat jednu větu, abych ho vůbec vnímal, jen jsem mávl rukou, rozloučil se s ním a vyšel ven.
Bezmyšlenkovitě jsem se loudal ven, a na okamžik zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdybych odletěl hned.
Venku mě ovanul horký vzduch, a pak k mým uším dolehl křik.
Zvedl jsem hlavu a první co jsem uviděl byl běžící Thomas. Stočil jsem hlavu a uviděl Marka s plnou náruči nákupu, jak trochu nechápavě hledí na nějakého chlapa, co se na něj žene s nožem.
Thomas to nemohl stihnout.
Ale já ano.
Najednou se ve mě něco hnulo. Tenhle pocit jsem zažil naposledy snad před pěti lety kvůli otci.
Byl to čirý vztek.
Zatmělo se mi před očima a moje tělo vyrazilo snad automaticky.
Ani jsem netušil, že tak rychle dokážu běhat.
„Hej!" zařval jsem, aby mě ten parchant zaregistroval, a pak už se jeho obličej srazil s mou pěstí.
Slyšel jsem křupnutí kosti a chlap odletěl a svalil se na zem.
V mžiku jsem byl u něj, zkroutil mu ruce za zády a přiklekl ho.
„Na mého chlapa mi, kurva, sahat nebudeš!" zařval jsem vztekle.
„Ani se ty, hajzle, nehni, nebo přísahám, že ti zlámu všechny kosti v těle!" zuřil jsem dál, když jsem pocítil, že má snahu se mi vykroutit.
„A svým kamarádíčkům vyřiď, že jestli se někdo z nich jen křivě podívá na některého z MÝCH dvou kluků, tak si je najdu a pověsím za koule do průvanu! Je ti to, kurva, jasné?! Už jste s námi vyjebávali dost dlouho, zmetci zasraní, a už to tolerovat nehodlám!"
Myslím, že můj řev přitáhl i pár čumilů, ale bylo mi to jedno.
Pak mě někdo popadl za paži a z toho chudáka stáhl.
Byl to federální agent a další dva sbírali tu trosku ze země.
„Už to máme pod kontrolou. Máme ho. Uklidněte se," promluvil na mě ten, co mě držel.
„Hovno máte pod kontrolou! A neříkejte mi, že se mám uklidnit! Raději mi toho zkurvence kliďte z očí, nebo přísahám bohu, bude litovat toho, že na tohle zasrané parkoviště vůbec vkročil," zavrčel jsem a vyškubl se z jeho sevření.
Všichni na mě civěli jak z jara, ale ti dva raději muže odvedli pryč.
Já se otočil a vydal se k Thomasovu autu, protože jsem se potřeboval na chvilku uklidnit, jinak bych vrazil i Markovi, jak jsem byl v ráži.
Ještě jsem zaslechl, jak se federál baví s Markem, ale pak už jsem byl daleko.
Dlaněmi jsem se zapřel o rám střechy auta a hlavu svěsil mezi ramena.
Zhluboka jsem oddechoval a snažil se uklidnit své rozbouřené emoce.
Mark
Udělal jsem krok zpátky, když se čepel nože zablýskla moc blízko. Snad automaticky jsem nastavil před sebe ruce s nákupem, abych se nějak ochránil a udělal jsem krok zpět. Zakopl jsem o patník a už jsem nekontrolovatelně letěl k zemi. Jen těsně mě minul ten chlap, kterého Josh sundal k zemi a hned se na něho vrhnul.
Úplně jsem byl mimo. Nechápal jsem, co se stalo. Seděl jsem na zemi, nákup vysypaný vedle mne, Josh řval na toho chlapa, a měl jsem pocit, že ho asi zabije.
Pomalu mi však docházela slova, které Josh ve vzteku vychrlil.
„Marku, jsi v pořádku?“ doběhl ke mně Thomas a v závěsu za ním se tu najednou objevili federálové.
Jen jsem přikývl a začal jsem zmateně sbírat nákup a házet ho do tašek. Thomas mě však popadl a zvedl na nohy, aby se podíval, že nelžu.
„Jsem v pořádku,“ odstrčil jsem Thomase, když si mě otočil asi už potřetí.
V tu chvíli, kdy jsem viděl ten nůž s patnácti centimetrovou čepelí ležet nedaleko ode mne, došlo mi, že byla otázka okamžiku, kdy bych tady ležel mrtvý.
Šokovalo mě to natolik, že jsem chvíli nebyl schopen slova. Až teprve když na mě promluvil jeden z federálů, jsem se vzpamatoval.
Podíval jsem se na Thomase, který sbíral nákup, a pak na Joshe, který rozzuřeně odešel k našemu autu, a teď tam stál a nejspíš se to všechno snažil vydýchat.
„Jste v pořádku?“ zeptal se mě už podruhé agent.
„Jsem v pořádku,“ přikývl jsem, ale hned na to jsem se zamračil. „Jak dlouho jste věděli o těch výhružkách?“ zeptal jsem se okamžitě, protože jsem si hned také vzpomněl na ranní telefon od Clarksona.
„No, už nějakou chvíli,“ odpověděl agent, a bylo vidět, že ho moje otázka zaskočila.
„Nějakou chvíli? Nějaká chvíle uběhla od mého nákupu po napadení. Nějaká chvíle uběhla od chvíle, kdy vy jste byli, kdo ví kde, a superintendent Cavis tu zatím zpacifikoval toho chlapa. Nějaká chvíle není dva týdny!“ začal jsem zvyšovat hlas už i já.
„Zklidněte se, prosím,“ rozhlédl se agent kolem sebe.
„Neříkejte mi, co mám dělat!“ rozzuřil jsem se, až zbystřil i Thomas a přistoupil i s nákupem ke mně blíž. „Dobře vím, co mám dělat, ale to vy asi ne! Dva týdny už víte, že někdo vyhrožuje, a vy jste nám to zatajili! A jen si v klidu přeberete případ a tváříte se, jako že je všechno v naprostém pořádku! Tohle vám přijde normální?! Ani jste se mě nezeptal na jméno, nebo superintendenta, takže víte, kdo jsem, a víte, že ten někdo vyhrožoval, že mě, nebo někoho z nás zabije, a vy mi řeknete, že se mám zklidnit?! Jen proto, že jsem měl dneska zprávu od šéfa policie, tak bych ani o ničem nevěděl!“
V tu chvíli jsem se zarazil, když se na mě Thomas tázavě podíval. Uvědomil jsem si, že jsem jim o tom neřekl Prostě jsem to úplně vypustil z hlavy...
„Pojďte s námi a sepíšeme zpr-“
„Nikam nepůjdu! A vy se jen modlete, aby tu neběhal někdo další takový!“ zarazil jsem ho dostatečně hlasitě, aby mě nepřeslechl. „Nejsem tu pracovně, a ani jeden z nás. Můžete jen děkovat bohu, že se nestalo nic horšího! Úplně jste to zpackali! Zprávu ode mne dostanete, až se vrátím ze zdravotní dovolené, a ještě se opravdu budu rozmýšlet, co v ní bude!“
Nechal jsem chudáka, který to slíznul za všechny federály, stát, naštvaně jsem se otočil a zamířil rovnou k autu.
Došel jsem k Joshovi, objal jsem ho a natiskl se mu na záda.
„Promiň, Joshi,“ opřel jsem si o něj hlavu.
„Omlouvám se, za všechno... Už podruhé jsi mi zachránil život...“ dodal jsem šeptem.
Joshua
Drtil jsem pod prsty okraj kapoty auta a snažil se to všechno rozdýchal.
Když už jsem se chtěl otočit a podívat se, jak jsou na tom, přitiskl se mi na záda Mark a začal se omlouvat.
Na moment jsem ztuhl a všechno se mi to zase vrátilo.
Vyškubl jsem se z jeho sevření a prudce se k němu otočil čelem.
„Omlouváš se!? Ano!? Máš, kurva, za co!?" vyjel jsem po něm až překvapeně zamrkal a udělal krok zpět.
Ale já si ho za triko přitáhl blíž k sobě, jako bych se bál, že mi opravdu uteče.
„Slíbili jste mi to! Oba dva! Myslel jsem, že s vámi strávím zbytek svých posledních dní tady v klidu a pohodě, ale místo toho... Víš, nad čím jsem v tom obchoďáku uvažoval? Že odsud odjedu hned pryč! Myslíš, že to na tobě nevidím? Jak tě něco děsně žere a trápí? A že to má něco společného se mnou, protože jakmile jsem nablízku, tak se tvá nálada zhorší!? A taky vidím ty pohledy, vidím, jak se na mě díváš! Kruci, Marku! Nechci odsud odjíždět s pocitem, že se něco kurevsky zesralo, a nemít důvod se sem vracet! Chci se sem vrátit, ale jediný důvod jste vy! Kvůli vám chci změnit svůj život, kvůli vám se chci vrátit, a teď mi to odhodlání statečně bereš! Potřebuju být silný, abych to všechno zvládl a tu sílu mi můžete dát jedině vy dva. Potřebuju vědět, že mě chcete, potřebuju vědět, že mám místo, kam se vrátit!"
Prudce jsem oddechoval a cítil, jak mi vlhnou tváře od slz. Nekřičel jsem, ale vztek v mém hlase nešel přeslechnout.
Když se Mark nadechoval k odpovědi, nenechal jsem ho. Potřeboval jsem mu předat všechno to, co jsem cítil, a nejen slovy. Bylo mi jedno, že jsme na veřejném místě, a že kolem nás jsou lidi.
Zády jsem se zapřel o auto, strhl Marka na sebe, jednou rukou ho objal kolem pasu a prsty té druhé mu vjel do vlasů.
Přitiskl jsem se na jeho rty a jazyk mu nacpal skoro až do krku.
Teprve až mi docházel dech, jsem se odtrhl, ale z objetí nepustil.
„Mám tě moc rád, Marku. Strašně moc. Nemyslel jsem si, že budu někdy takových citů ještě schopný. A proto mě to trápí. A teď jsem si to uvědomil víc než před tím. Kdyby tě jen škrábl, zabil bych ho. Roztrhal bych ho klidně holýma rukama. Prosím, Marku, promluvme si o tom. Chci zase zpátky toho starého Marka. Nechci tě vidět takhle, nechci, aby ses trápil. Moc mě to bolí. Nevím, jak to cítíš ty, co ty cítíš ke mně, ale já už v tom mám jasno. A proto mě to tak trápí," šeptal jsem mu do ucha a tiskl ho k sobě možná až moc silně, ale já potřeboval, aby cítil všechno, co jsem nedokázal říct.
Thomas, který k nám došel ve chvíli, kdy jsem na Marka začal řvát stal bokem a jen nás bedlivě sledoval.
„Vraťme se zpátky a promluvme si, ano?" povolil jsem své objetí a zadíval se Markovi do očí.
„A život bych ti zachránil klidně milionkrát. Tobě i Thomasovi. A promiň, nechtěl jsem na tebe křičet. Ani jsem se tě nezeptal, jestli jsi v pořádku," usmál jsem se konečně, pohladil Marka po tváři, a ještě si ho přitáhl pro letmý polibek.
Mark
Takovou reakci jsem od Joshe nečekal. Možná od Thomase, ale ten by k tomu přidal ještě ránu pěstí.
Josh na mě vystřílel všechny náboje, a já nebyl schopen jediné reakce. Byl jsem úplně v šoku, a když jsem konečně našel něco, čím bych argumentoval, on mě zase okamžitě umlčel.
Ani nevím, jestli jsem byl schopen vnímat ten polibek, kterým mi doslova vzal všechny slova i dech.
Když mě k sobě přitiskl, ten vztek, který mi předtím dodal sílu, naprosto zmizel a já se roztřásl.
Jo… to je ono… Mám být Joshovi oporou, a přitom jsem úplně v hajzlu.
A je to právě kvůli němu, kvůli Thomasovi, kvůli všemu, co se stalo.
Kdybych ten případ nevzal...
Kdybych sem nepovolal Joshe...
Nic z toho by se nestalo. Žil bych svůj život jako dosud, a teď bych si s ničím nedělal hlavu.
Myslel jsem si, že jsem v pohodě, ale nejsem… Každou chvíli mi něco připomene, že jsem úplně ve sračkách. V nemocnici jsem se cítil jistější, než jsem teď. Ten strach, když vybuchla bomba, a my si mysleli, že je Josh mrtvý... A ta úleva, když jsme ho pak viděli živého. Nejen já, ale i Thomase to tenkrát hodně vzalo. Ale já... já to nedokážu najednou ustát. Vrátilo se mé slabé já, které Thomas zabil ránou pěstí, když mě tu na srubu vracel zpátky do života.
„Mám...“ polkl jsem naprázdno a trhaně se nadechl, jako bych se snažil zahnat slzy, které se mi tlačily do očí.
„Bojím... Ne-nechci, aby si se vrátil... chci, abys tu zůstal... Mám strach... že se... jednou vzbudím, a ani jeden tu nebudete... Že... budu sedět znovu ve tmě... přivázaný na té židli... a čekat na smrt a... nikdo z vás mi nepřijde na pomoc... Nechci... zůstat sám...“
Sevřel jsem oběma rukama jeho triko a otřel si do něho slzy. Nedokázal jsem zastavit ten příval emocí, které se na mě nahrnuly.
„Promiň, že jsem tě zklamal... že... nejsem ten Mark, kterého jsi poznal... Ale... ale... budu dobrý...“ zamumlal jsem tiše do jeho trika.
Pustil jsem ho a odstoupil jsem o krok. Otřel jsem si oči do rukávu, a pak se na oba usmál.
„Zapomněl jsem koupit piva,“ nahmatal jsem v kapse peněženku. „Hned jsem zpátky.“
Otočil jsem se a vyrazil zpátky do obchoďáku. Nedíval jsem se nalevo ani napravo, a jakmile jsem byl vevnitř, zamířil jsem rovnou na toalety, abych se dal trochu do pucu a mohl jít dokoupit ty piva.
Vypadal jsem opravdu děsně. Ten člověk, co na mě zíral ze zrcadla, jsem nebyl já.
Musím se vzpamatovat. Musím... Tak silné řeči jsem měl, když šlo o Joshe, a sám jsem se tím nechal úplně zkosit. Nedokážu zakrýt to, jak moc mi na něm a na Thomasovi záleží.
Joshua
Když jsem poslouchal Markova slova, došlo mi, jak špatně na tom je.
A to mě šokovalo.
Proto jsem nebyl schopný ho zastavit, když se najednou sebral a odešel s tím, že zapomněl koupit piva.
Jsem Josh, kruci! Myslí si, že mě oblbne? Tyhle stavy jsem do nedávna míval docela často, takže mi bylo jasné, kde Marka najdu.
Houkl jsem na Thomase, ať počká, a sprintem se vydal k obchoďáku a zamířil si to rovnou na záchod.
Tentokrát se já natiskl na jeho záda dřív, než se stačil vzpamatovat z toho, že mě vidí.
„Nezklamal jsi mě. Jak tě to mohlo napadnou? Jen mě strašně bolí, když tě vidím takhle," zašeptal jsem mu do zad.
„Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet. Vím, že je na tebe toho moc, ale ať už si myslíš cokoliv, jsem strašně rád, že jsem tebe a Thomase potkal. A i kdybych si měl tím peklem projít znovu, nejspíš bych to udělal, kdybych věděl, že mě na konci čekáte vy dva. Taky mám strach. O tebe, o Thomase, nedokážu ani popsat, co jsem cítil, když jsem viděl, jak se na tebe ten chlap žene," pustil jsem ho a otočil čelem k sobě.
Prsty jsem mu přejel po obličeji, jako bych se snažil všechno to zlé smazat.
„Chci, aby ti bylo líp, aby ses přestal tak trápit. Řekni, co mám udělat, a já to udělám. Prosím, Marku, chci ti pomoct. Nechci, aby ses takhle trápil. Na depkaření jsem tu expert já," zasmál jsem se a přitáhl si ho k sobě do náruče.
„Nechci tě ztratit. Nechci tě opustit. Už nechci znovu přijít o někoho, na kom mi moc záleží," zašeptal jsem mu do ucha, zatínal nehty do jeho trika na zádech a zachvěl se, když se mi vrátily na okamžik vzpomínky na Franka.
Mark
Ještě chvíli jsem zíral do zrcadla na svou ubohost a přemýšlel nad tím, co se vlastně teď odehrálo. Byl jsem toho opravdu plný, a ten pocit... Prostě na rozervání.
Tenkrát, když jsem poprvé utekl na srub, bylo to o něčem jiném. Vyčítal jsem si, jak jsem udělal chybu, že Thomas mohl kvůli mně umřít, vyčítal jsem si všechno možné a na moment i zauvažoval, že odejdu od policie.
Teď, i když to bylo něco jiného, taky jsem tu jel, abych před tím utekl. Ale nepovedlo se. Hlavně proto, že Thomas s Joshem tu byli se mnou. A to mi neustále připomínalo, jak moc mi na nich záleží.
Zhluboka jsem se několikrát nadechl a už, už jsem sahal po kohoutku, abych se opláchl a šel, když dovnitř vletěl Josh a hned mě uvěznil mezi sebou a umyvadlem.
Když si mě otočil a přitáhl k sobě do náruče, jen jsem vydechl a oběma rukama ho objal kolem pasu. Opřel jsem si na moment hlavu o jeho rameno a snažil se vstřebat ta slova, která mi řekl.
„Zapomněl jsem, jak jsi dobrý v profilování,“ zvedl jsem hlavu a konečně se pousmál. „A nemáš za co se omlouvat. Jsem rád, že jsi mi jednu nevrazil, jako to rád dělá Thomas.“
Trochu jsem s sebou škubnul, kdy se za dveřmi toalety ozvaly hlasy a někdo chytil za kliku. Ale nejspíš si to pak rozmyslel a zase odešel.
„Víš... vážně jsem se tenkrát bál. Možná poprvé jsem pocítil, co je to strach, když jsem nevěděl, co se mnou bude, a že vás snad už ani nikdy neuvidím. Někdy si říkám, že jsem se na tenhle případ měl vykašlat. Ale na druhou stranu bychom zase nepotkali tebe. Stačí, když mi řekneš, že se budeme moct vidět, ať už by tvůj návrat domů dopadl jakkoliv… To mi stačí a depky pak přenechám expertovi.“
Thomas
Nestačil jsem zírat. Chvíli jsem měl i pocit, že kdybych tu dneska s nimi nebyl, tak by se vlastně ani nic nestalo. Oni dva si vystačili úplně bohatě sami. Vynadali si, pobrečeli si, a teď jsou spolu, kdo ví kde. Ale piva určitě koupit nešli.
Ale ten strach, když jsem viděl toho chlapa s nožem, jak se na Marka žene, ten zasáhl i mě. Znovu mi to připomnělo, jak ho unesli, a nemohli jsme ho dva dny najít. Jak jsem měl strach, že ho snad už zabili… Znovu mi to připomnělo ten strach, když vybuchla bomba a my nevěděli, co je s Joshem.
Nejspíš jsem v háji stejně jako oni dva... Musím si prostě připustit, jak moc mi na těch dvou záleží.
Nákup, který jsem pořád držel v rukách, jsem naložil do auta. Chtěl jsem si zapálit, ale pak jsem si uvědomil, s čím vlastně Mark odběhl... A když za ním běžel Josh, tak hrozí, že na ty piva stejně zapomenou.
Schoval jsem cigarety a zamířil jsem rovnou do obchodu. Nabral jsem několik paklů plechovek piva, protože po dnešku, po tom, co se tady stalo, by nám piva mohly nejspíš brzy dojít. Rozhlížel jsem se po obchodě, ale nikde jsem je neviděl. Bylo mi jasné, že jediné místo, kde teď můžou být, je toaleta.
Zaplatil jsem, posbíral nákup, a šel jsem rovnou k záchodkům.
Otevřel jsem loktem dveře, protože jsem měl plné ruce.
„Jasně, kde jinde bych vás mohl najít. Piva už jsem koupil, takže se přestaňte ocicmávat a pojďte. Rád bych se už vrátil na srub. A mám s tebou Marku ještě řeč, ale nechci to řešit tady,“ rozhlédl jsem se po místnosti.
„A potřebuji, aby někdo odemkl auto, mám plné ruce a sám to nezvládnu. Fakt nevím, proč jsem si nevzal vozík“ zabručel jsem ještě, a konečně se přestal opírat o dveře, a ty se zavřely.
Pomalu jsem kráčel na parkoviště a doufal, že se kluci co nejdříve objeví.
Tvářil jsem se, že je mi všechno šumák, ale nebylo. Byl jsem rád, když jsem je tam viděl spolu. Snad si to vyříkali a bude všechno v pohodě.
Joshua
„Kdybych byl dobrý v profilování, hned bych věděl, co tě trápí a odpomohl ti od toho," pokrčil jsem rameny a líbnul Marka do vlasů.
Svíral jsem ho pevně v náruči, aby věděl, že tu jsem, občas ho políbil a bylo mi úplně jedno, že sem může někdo vejít.
„Chci tě vidět. I kdyby to dopadlo jakkoliv, určitě za vámi budu aspoň jezdit, pokud budete chtít," políbil jsem Marka na rty.
Naši idylku, ale přerušil Thomas, na kterého jsem skoro pozapomněl.
Jen na nás houkl ať už jdeme a zmizel.
Povzdechl jsem si, pustil Marka a postrčil ho před sebe. Venku jsem ho ale objal pevně kolem pasu a došel s ním tak až k autu.
Cesta zpět opět probíhala mlčky. Uvědomil jsem si, že já a Mark jsme si to možná vyříkali, ale byl tu ještě Thomas. A podle toho, jak se na záchodě zatvářil a řekl, že si chce s Markem promluvit, trochu se mi stáhl žaludek.
Když jsme zaparkovali před srubem, Thomas vytahal naftu, a já s Markem nákup, který jsme hned odnesli do kuchyně.
Když pak za námi přišel i Thomas, najednou jsem nevěděl, jak se zachovat.
Mark byl přece jen jeho, a já se tak trochu zachoval, jako by patřil mě a Thomase úplně odstrčil.
„Já..." nervózně jsem přešlápl a olízl si rty.
„Asi půjdu… ven... někam…" má bojová nálada z města že mě najednou vyprchala a představa, že bych na tom parkovišti nebyl a zůstal třeba tady mě úplně sejmula.
Roztřásla se mi kolena a roztřeseně se nadechl. Udělal jsem pár váhavých kroku směrem ke dveřím, které se najednou zdály tak daleko.
Musím být silný, opakoval jsem si v duchu, musím být silný.
Nakonec jsem to nezvládl a svezl se na zem do kleku. Zhluboka jsem dýchal a snažil se zahnat slzy, které mi znovu vstoupily do očí. Zvedl jsem hlavu a na oba se prosebně zadíval.
„Prosím… nenechávejte mě… neopouštějte mě… nechci vás ztratit… strašně moc… vás potřebuju…" vzlykl jsem a natáhl k nim ruce.
Potřeboval jsem se uklidnit, a jediný způsob, jak toho docílit bylo cítit jejich doteky.
Thomas
Kluci naštěstí k autu dorazili hned za mnou, tak jsme naložili piva, sebe a mohli jsme konečně jet.
Cesta nic moc, všichni jsme mlčeli, jako bychom si potřebovali v sobě přebrat všechno, co se stalo.
Ale naštěstí jsme nejeli daleko, takže se to dalo snést.
Já měl však v hlavě jasno.
A když potom Josh něco začal blekotat a chtěl odejít, jen jsem na něj překvapeně hleděl, když skončil na zemi.
„Pane bože, za co mě trestáš?!“ vyletěl jsem, když jsem viděl, že teď pro změnu je v háji Josh.
„Myslel jsem si, že jste si to na tom hajzlíku vyříkali, ne? Co zas máš? Snad jsme se jasně domluvili, jak to bude, ne?“
Došel jsem k Joshovi dřív než Mark, popadl jsem ho za ruku a vytáhl ho na nohy. Nejprve jsem se na něho zamračil, ale pak jsem povolil a začal jsem se usmívat.
„Teda, to je dneska nálož...“ uchechtl jsem se. „Myslím, že těch piv nám nakonec s takovou ani nebude stačit. Jasně jsme řekli, že tě tu rádi uvítáme, když se rozhodneš přijet a bydlet tady s námi. A když by to nešlo, určitě se budeme navštěvovat. Letecky to je za chvíli, takže nevidím problém. Ale víš... Ještě jsem ti nepoděkoval, že jsi toho chlapa sundal.“
Na moment jsem Joshe pevně přitiskl k sobě. Předal jsem mu tím objetím všechno, co bych mu slovy nedokázal za krátkou chvíli říct a hrozilo by, že by mi skočil do řeči.
„Opravdu děkuji. Záleží mi na vás obou, ale rozhodně nechci, abyste to tady probrečeli. Proto jsme tu nejeli. A chtěli jsme natočit porno, a ne ubrečené chlapy.“
Pohladil jsem Joshe po vlasech a věnoval mu krátký polibek.
„Takže se dej do kupy, opláchni si obličej, protože máš rudé oči, jako bys měl zánět spojivek. Ale víš… No... byl si fakt dobrej, jak jsi ho sundal, a pěkně ses tam na ně všechny rozeřval. To bylo fakt něco,“ uznale jsem s úsměvem pokýval hlavou.
Pustil jsem Joshe a otočil se na Marka. Ten o krok couvnul, jako by měl strach, že ho snad praštím.
Ale bát by se měl, to jo...
„Můžeš mi říct, co to mělo být s tím ranním telefonátem od Clarksona, o kterém jsi nám nic neřekl? Jako na co jsi myslel? A takovou důležitou věc! Kdybych to věděl, nedovolil bych jet do města, a už vůbec bych tě nepustil nikam samotného! Mám chuť ti jednu praštit A jen díky tomu, že už jste si s Joshem svorně pobrečeli, tak to neudělám. Ale říkám ti, vzpamatuj se a hezky rychle. Pokud máš strach být sám, nebo tě něco trápí, tak to, kurva, řekni! Klidně se k tobě nastěhujeme a budeme tak dlouho, až nás budeš mít plné zuby, a ještě rád nás vyhodíš! Uvědom si Marku, že jsi velitel oddělení vražd. Tak se hezky rychle hleď dát do kupy, jinak si celou kariéru posereš.“
Vyjel jsem na Marka, ale v tuhle chvíli, ať se cítil sebehůř, tak jsem to musel udělat. Potřeboval to, aby se konečně probral. Pobrečel si s Joshem, a ode mne dostal seřváno...
Najednou jsem je oba dva popadl za ruku a přitáhl si je k sobě, Každého jsem aspoň jednou rukou objal, přitisknul si je co nejblíže...
„Vy mi dáváte. Záleží mi na vás obou, a netrapte se tím, co bude, teď je teď... A co bude... to se nějak vyřeší...“
Joshua
Nestačil jsem říct ani popel, a Thomas to už na mě valil. A nejen na mě. Na chvilku jsem měl dojem, že nás spráská na jednu hromadu.
Prostě celý Thomas. Ať už ho taky trápilo cokoliv, byl z nás tři ten nejsilnější a byl naší největší podporou.
Trochu jsem zčervenal, když mě pochválil, a zamrkal, abych zahnal slzy.
Pak už jsem se ocitl znovu v jeho pevném objetí spolu s Markem a zhluboka se nadechoval jeho uklidňující vůni.
Po chvilce se mi roztřásly ramena a cítil jsem jak Thomas ztuhl, takže jsem raději zvedl hlavu, aby viděl, že nebrečím, ale směju se.
„Bože, my jsme fakt povedená trojka," pochechtával jsem se a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
„Ale máš pravdu. Teď je teď. Těšil jsem se, že si to tady s vámi užiju, ne že to tu spolu probrečíme. A nechci to připomínat, ale zbývají mi už jen dva dny. Tak bysme toho měli už nějak využít," mrkl jsem na ně, a pak se obrátil na Marka.
„Myslím, že ani pro jednoho z nás to nebude od teď jednoduché. Ale jsi ten nejlepší polda, co znám. A máš po boku skvělého chlapa, který ti když tak dá do zubů, když nebudeš vědět kudy kam. A věř, že nikdy, nikdy nebudu litovat, že jsi mě sem zavolal k tomu případu. Protože díky němu jsem mohl potkat dva nejúžasnější chlapy na světě," pohladil jsem ho po tváři, a pak si ho přitáhl pro polibek.
Své rty jsem pak nabídl i Thomasovi a vychutnával si chuť jich obou.
„Děkuju. Vám oběma. Děkuju za všechno," objal jsem Marka i Thomase kolem pasu a na okamžik se k nim znovu přitiskl.
„A teď, pokud nemáte nic proti, uvařím oběd. Docela mi z toho všeho vyhládlo," kousek jsem se odtáhl a zapřemýšlel. „No, a myslím, že asi znám způsob, jak přestat myslet na blbosti. Za trest vám tu od teď budu až do večera pobíhat ve svém speciálním kuchařském oblečku."
Mark
Čekal jsem, že se do nás Thomas pustí. Teda spíš do mě, a tak jsem ani nepípl, když začal. Jen jsem se díval, jak pucuje Joshe. No, u něho to bylo ještě v pohodě, ale věděl jsem, že Thomas umí zuřit ještě víc, a toho jsem se bál, když jsem viděl, jak pomalu nabírá na obrátkách. A když se pak otočil na mě, couvnul jsem, protože jsem čekal, že mi hned jednu natáhne.
„Omlouvám se, vím, že jsem udělal chybu,“ konečně jsem promluvil, když se odmlčel i Josh.
„Clarkson mi volal, a já ještě napůl spal. A pak mi umřel telefon. Chtěl jsem mu zavolat zpátky a říct vám to, ale... no... úplně jsem na to zapomněl, protože... no... však víte,“ rozhodil jsem nešťastně rukama. „Omlouvám se, že jsem vám přidělal starosti, to jsem nechtěl.“
Vrátil jsem jim oběma objetí a políbení, a ještě jednou jim poděkoval, že tu pro mne jsou.
Nechápu, jak jsem mohl pochybovat.
„Budu rád, Tome, když aspoň pro začátek budeš chvíli bydlet u mě. Nechci být zatím sám...“
Konečně jsem přiznal, že mám nějaký problém. A doufal jsem, že to nebudu muset vysvětlovat blíže. Už jsem jim to zhruba řekl na parkovišti u obchoďáku, a pro teď se mi to už nechce znovu opakovat.
„No, půjdu se převléct a umýt, asi si zajdu skočit do řeky na chvíli,“ stáhl jsem ze sebe triko, ale pak jsem se zarazil. „No, nejdříve ale musím ještě vyřešit telefon s Clarksonem...“
„Ser na Clarksona, já mu zavolám, ať tě s ním ani nenapadne teď mluvit. To nech na později, až budeš úplně klidný. Stejně s ním chci hodit řeč,“ zamračil se Thomas a ukázal mi na vchodové dveře. „Běž se schladit do řeky, a pak se vrať, jinak přijdeš o to, jak tu bude Josh pobíhat s ocáskem. A to asi nechceš, co?“
Podíval jsem se na Thomase a na Joshe. Cítil jsem se už mnohem lépe. Hodně, hodně lépe než ráno, když jsme odjížděli do města.
„Tak já jdu do řeky,“ hodil jsem triko na gauč, svléknul si kalhoty a boxerky, a pak už, jak mě pán bůh stvořil, jsem šel ven a rovnou k řece...
Joshua
Zamračil jsem se, když mi došla slova o telefonátu od Clarksona, ale nebylo potřeba k tomu cokoliv říkat, protože Thomas to vyřešil sám.
Ulevilo se mi, že se to nakonec vyřešilo a vyříkali jsme si to. Mark pak přiznal, že se nejvíc bojí toho být sám, a já byl rád, že to udělal.
Budu mít tak aspoň klidnou mysl, protože budu vědět, že je v bezpečí a v dobrých rukou.
Když Mark s nahým zadkem odběhl ven, a Thomas odešel do pokoje zavolat Clarksonovi, já se odebral do koupelny, abych ze sebe smyl stopy slz a udělal ze sebe zase člověka.
Když už jim tu budu pobíhat v té zástěrce, tak ať vypadám k světu.
V obýváku jsem hodil své věci k Markovým a na holé tělo opět oblékl to nic.
Ocásek jsem napřed trochu natřel gelem, než jsem si ho s zasunul do dírky.
Vyzbrojený už mnohem lepší náladou jsem přešel do kuchyně a začal chystat věci na oběd.
„Tak za hodinku bude oběd! A klidně bych pojedl venku. Je škoda být tu zavřený, když je tak krásně!" křikl jsem, když klaply dveře.
Krájel jsem maso a zeleninu, pobrukoval si oblíbenou písničku a lehce podupával nohou, až se ocásek komíhal že strany na stranu a lechtal mě na půlkách.
Rázem bylo všechno to špatné a zle zapomenuto. Teď už jsme byli opravdu jen my tři a zbylé pohodové dny na srubu.