Epilog
Thomas
Byl jsem utahaný jak pes. Právě dneska jsme dokončili jeden docela složitý případ, který kromě sledovačky vyžadoval i mnoho jiných věcí, zajištění důkazů a hlavně – nikdo na to nesměl přijít.
Tak jsem byl rád, když jsme s Mirou a Danem dali dohromady kompletní zprávu pro klienta a předali jsme mu to. Dalo nám to zabrat všem třem, ale odměna byla víc než bohatá. Ale i tak jsme se už těšili na menší a méně složité případy, a hlavně jsme se těšili domů.
Cestou z kanceláře jsem se ještě stavil do obchodu udělat nákup. Bylo to potřeba, protože Mark nebyl mobilní, a já se musel k němu na chvíli nastěhovat, abych mu pomohl, když bylo potřeba.
Dojel jsem k němu před dům, zaparkoval, povytahoval nákup a rovnou vešel do domu.
Chtěl jsem na něho zavolat, že už jsem tady, když jsem uslyšel divné zvuky.
Skopnul jsem boty a zamířil rovnou do kuchyně. Hned v obýváku jsem se ale zastavil a díval se na Marka, jak sedí s nohou na tole, podepřenou polštářkem a dívá se na video.
„Neozval se?“ zeptal jsem se ho, když mě zaregistroval a otočil ke mně hlavu.
Mark
Byl jsem nešikovný, jak jen se dalo. Spíš za to mohl Tod. Prostě se mi zamotal mezi nohy, a já, abych ho nezašlápl, jsem přes něho skoro skočil a blbě jsem dopadl. Vymknul jsem si kotník, a tak blbě, že mi nakonec museli dát sádru. Jednou mě ten kocour zabije…
Dostal jsem berle s tím, že nemám našlapovat a můžu být rád, že jsem si ten kotník nezlomil nebo nenaštípnul. A tak se ke mně Thomas přestěhoval, než budu zase v pořádku.
Cestuji po baráku s berlemi, nebo prostě jen sedím a… Nudím se.
Dneska je to právě rok, co Josh odjel. Často se k němu vracím v myšlenkách, nebo se dívám na naše společná videa. Nějakou dobu jsme byli v kontaktu, ale najednou, asi před půl rokem se odmlčel. Nevolal, nepsal, nebral telefony, a ani neodpovídal na zprávy.
Zkoušel jsem přes různé známé zjistit, co s ním je, ale nikdo nic nevěděl. Jako by se do země propadl. Ale i tak jsem to stále zkoušel, ale zatím bez výsledku.
A když se mi po něm zastesklo, pustil jsem si naše videa ze srubu. Stejně jako teď, když jsem čekal, až se Thomas vrátí z práce a udělá večeři.
„Neozval se,“ stáhl jsem obočí a otočil se zpátky k televizi.
Vidět Joshe, jak je spokojený, jak mě hladí a přitahuje si Thomase pro polibek, aby ani on nebyl o nic ochuzen, ve mně vyvolávalo nostalgii a padala na mě mírná deprese.
Opravdu se mi po něm stýskalo, a v některých chvílích docela dost.
„Jeho šéf se mnou ani nechtěl mluvit, takže vůbec nic nevím. A Clarkson se taky pokoušel něco zjistit, ale prý nic neví,“ znovu jsem se podíval na Thomase. „Myslíš, že je v pořádku?“
Thomas odložil tašky v kuchyni na stůl a vrátil se ke mně. Vzal mi z ruky ovladač a video vypnul.
„Určitě bude v pořádku,“ pohladil mě po vlasech. „Doufám, že ano…“
Natáhl se pro berle a podal mi je.
„Jdeme dělat večeři, dneska oslavujeme, konečně jsme předali klientovi případ, a budu mít chvilku volno…“
Pomohl mi vstát, vzal jsem si od něj berle a šoural jsem se do kuchyně. I když jsme vařili a o Joshovi už nemluvili, oba jsme na něho stejně mysleli. Tomu se prostě nedalo zabránit.
Joshua
Stál jsem na letišti v Londýně, a zatímco jsem čekal na letadlo, s kterým jsem měl odletět do Ameriky, pročítal jsem si zprávy z posledního případu, který jsem uzavřel před několika hodinami, a který byl možná poslední v mé rodné zemi.
Už to bylo rok.
A téměř víc jak půl roku, co jsem se odmlčel.
Jak mě, po tak dlouhé době, přijmou?
Hodně věcí se změnilo, hodně se toho událo.
První měsíc jsem byl s klukama v kontaktu téměř denně. Deprese, strach, nejistota, to vše mě ubíjelo až téměř k nesneseni, a jen díky Markovi s Thomasem jsem to dokázal zvládnout.
Disciplinární komise, soud, suspendování, problémy s otcem, postavení se na vlastní nohy, sebedůvěra, hledání sám sebe, to vše mě později semlelo natolik, že jsem už ani nebyl schopen odpovídat klukům na zprávy, nebo se jim sám ozvat.
Chtěl jsem nejen jim, ale i sobě dokázat, že to zvládnu i sám. A pak...
Nebyl čas.
Opletačky s otcem mi ho vzali víc než dost, stejně jako hledání práce.
Kromě toho, když mi bylo smutno, podíval jsem se na naše společná videa, a hned mi bylo líp.
Za ten rok jsem s nikým nespal. Ne, že by nebyla příležitost, ale nějak jsem neměl potřebu.
No, a později, když už to vypadalo, že se konečně ušetří nějaký ten čas, začal jsem pracovat jako soukromý detektiv, a díky mně pověsti a zkušenostem jsem měl kupodivu tolik práce, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí, až jsem prostě jednoho dne musel říct dost.
A z toho důvodu jsem teď stál na letišti, čekal na letadlo a uvažoval, jak budou kluci reagovat, až u jednoho z nich zazvoním.
Bylo to poprvé, co jsem neletěl soukromě, takže jsem cítil trochu nejistotu, ale stačilo si vybavit tváře těch, díky kterým jsem tu stál, a hned mě obavy přešly.
Taky jsem změnil svůj šatník. Obleky nahradily trika, roláky nebo džíny. Vlasy jsem si nechal dorůst, nosil je sčesané za uši a konečky mi dopadaly na ramena.
Když jsem se pak konečně dočkal letadla, a o pět hodin později vystupoval na letišti v Sacramentu, vynadal jsem sám sobě za tmavě modré džíny a černý roláček s krátkým rukávem, protože jsem už zapomněl, jak pekelná výheň v tom městě panuje.
Rychle jsem si zavolal taxi, naložil svůj malý kufr do auta a udal rovnou Markovu adresu, protože z poslední zprávy jsem věděl, že má něco s nohou a Thomas se o něj stará.
Se zatajeným dechem jsem pak vystoupil z auta, přešel těch pak kroků, a roztřesenou rukou zazvonil na domovní zvonek.
Mark
Thomas chystal večeři, a když už to měla být oslava, tak si dal záležet. Dokonce upekl i ten čokoládový dort, co tenkrát na srubu, akorát že čokoládové hobliny byly tentokrát jak z hořké, tak z mléčné i bílé čokolády. Vypadalo to opravdu moc dobře.
Dort už vévodil stolku v obýváku, kam jsme se chtěli přesunout po večeři. Chystali jsme se, že Thomasovu oslavu spojíme s ročním výročím, kdy Josh odešel. Přesně před rokem to bylo naposledy, co jsme ho viděli.
Sice smutné výročí, ale mysleli jsme na něj a doufali, že se jednou ukáže nebo aspoň zavolá.
Thomas právě chystal stůl, a dokončoval přípravu večeře, když se ozval domovní zvonek.
Udiveně jsme se podívali na hodiny a nechápali, kdo v tuhle dobu mlže přijít. Kluci pracovali na svých případech, já pracoval z domu a jen v nutných případech jel na oddělení. Ale ani jsme nebyli s nikým na ničem domluveni, a nikdo nedělal nic urgentního, co by nesneslo odklad.
„Běž otevřít,“ opatrně mě popostrčil Thomas od linky, stejně jen proto, abych mu nezavazel.
Zaprskal jsem na něho, protože jsem zrovna chtěl ukrást kousek masa, ale nakonec jsem popadl berle a belhal se ke dveřím. Strach, s kterým jsem ještě nějakou dobu po únosu bojoval, už byl dávno pryč. A tak mě ani nenapadlo, že by za dveřmi mohl být někdo, kdo by mi chtěl ublížit.
Málem jsem se přerazil o berli, když jsem se natahoval po dveřích, ale nakonec jsem to srovnal a zmáčkl kliku.
Dveře se pomalu otevřely. Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale ve chvíli, kdy se za nimi objevila ta štíhlá postava, s modrýma očima a blonďatýma dlouhýma vlasama, došla mi slova.
Jen jsem stál, svíral jsem berle, jak se mi ruce roztřásly, a hleděl před sebe do těch očí, které jsem tak dlouho neviděl.
„Joshi…“ vydechl jsem roztřeseným hlasem.
Pustil jsem jednu berli, až s rachotem dopadla na zem, a natáhl jsem ruku před sebe. Silně se mi třásla, když jsem se konečky prstů dotkl jeho tváře.
„Při… přijel jsi…“
Joshua
Se zatajeným dechem jsem čekal na to, než přijde někdo otevřít.
Připadalo mi to jako věčnost, a už jsem to chtěl zkusit znovu, když se dveře začaly otevírat, a na prahu se ukázal Mark.
Pohled do těch jeho krásných tmavých očí mi vzal veškerá slova. Jen mimoděk jsem slyšel padání berle, kterou upustil, aby mě vzápětí roztřesenými prsty pohladil po tváři.
Chtěl jsem být silný. Chtěl jsem jim ukázat, jak moc jsem se změnil, ale v momentě, kdy jsem ucítil Markovy prsty, kdy jsem viděl jeho tvář, roztřásl jsem se jak ratlík a do očí mi vstoupily slzy.
Udělal jsem jeden váhavý krok blíž k němu, a vzápětí ho pevně svíral v náruči, hladil ho po vlasech a zádech, líbal ho všude, kam se dalo, otíral si slzy o jeho tvář, a do ucha šeptal slova omluv.
Thomas
Nachystal jsem jídlo na stůl, a ještě vytahoval skleničky a džus, když jsem zaslechl, jak Markovi spadla berle. Položil jsem sklenice na stůl a šel se podívat, co se děje, že je tam takové ticho.
Vyšel jsem na chodbu a zůstal jsem hned stát s otevřenou pusou.
„To snad není pravda!“ spustil jsem. „Po takové době! Půl roku jsme se o tebe báli, že se ti něco stalo, a ty se tu jen tak objevíš u dveří, jako by se nic nedělo!“
Konečně jsem se pořádně nadechl, a pak už s úsměvem šel za nimi.
„Nestůjte mezi dveřmi,“ zvedl jsem Markovu berli. „Pojďte dovnitř.“
Podal jsem Markovi berli a on konečně pustil Joshe. Otřel si tváře, jako by chtěl schovat slzy, ale stejně jsem je viděl. A Josh…
Kapitola sama pro sebe.
„Jsem moc rád, že jsi přijel, Joshi,“ řekl jsem už o dost mírněji, a když Mark konečně ustoupil, udělal jsem ten poslední krok a přitáhl si Joshe do náruče.
„Vítej zpátky, chyběl jsi nám,“ pevně jsem ho sevřel, aby pochopil, že to, co říkám, není lež.
Joshua
To přivítání smazalo všechny mé dosavadní obavy. Dokonce mi chybělo i Thomasovo brblání, které mi hned připomněl, a vzápětí už jsem vdechoval jeho tolik známou vůni.
Pak jsem mu věnoval dlouhý jemný polibek, na který jsem musel čekat celý rok, a stejně naložil i s Markem. Teprve pak jsem o kousek odstoupil, abych si je mohl prohlédnout.
Vypadali stejně, jen Thomas si nechával svůj krátký sestřih a Markovi porostly vlasy.
„Vypadáte moc dobře. Strašně jste mi chyběli. Já…" zhluboka jsem se nadechl a setřel slzy.
„Omlouvám se," řekl jsem už pevným hlasem plným odhodlání, aby viděli, že jsem se přece jen změnil.
„Bylo toho na mě v jednu chvíli prostě moc, a nechtěl jsem vás tím ani zatěžovat, a taky jsem se snažil si poradit sám, abych se nespoléhal jen na vás. Strašně moc se toho změnilo, hrozně moc se toho událo, a u vás nejspíš taky. Rád bych si s vámi popovídal a zůstal tu třeba přes noc, pokud vám to nevadí, ale ještě před tím… Ještě pořád chcete, abych tu žil s vámi? Abych se sem přestěhoval?
Protože jestli ano, tak před třemi dny jsem koupil tu vilu naproti, a už mi stačí jen zavolat stěhovací firmě. Já strašně moc chci. Ten rok bez vás byl… ubíjející, ale… U vás se mohlo hodně věcí změnit…" pokrčil jsem rameny, usmál se, a s napjatým očekáváním hleděl do jejich oči a čekal na odpověď.
Mark
Musel jsem ustoupit, abych udělal místo Thomasovi. Hned Joshe seřval, ale vzápětí ho chytil do náruče tak pevně, až se zdálo, že ho udusí
Když Josh říkal něco o stěhování, zůstal jsem hledět na jeho kufr.
„Říkal jsem si, že tu jsi jen nalehko, a asi za pár dní zase odjedeš,“ ukázal jsem na jeho malý kufr. „Takže jsi koupil ten dům?“ podíval jsem se přes jeho rameno.
„Jedno překvapení za druhým. Klidně stěhovákům zavolej, ale nevím, jestli ti teď ještě někdo přijede. Nech to na zítra, a my ti pomůžeme vybalovat,“ konečně jsem se začal usmívat.
To, co mě přepadlo v první chvíli, když jsem Joshe uviděl, postupně ustupovalo, a už jsem nebyl tak rozhozený a roztřesený z toho, že se tu ukázal tak zničehonic. Začínal jsem pociťovat radost, štěstí z toho, že je tady. A když řekl to o stěhování, tak už nebylo co řešit.
„Víš, dneska je to přesně rok, co jsi odsud utekl,“ ukázal jsem Joshovi, aby šel do obýváku, kde mu Thomas hned odnesl i kufr. „A zrovna budeme večeřet, přijel jsi tak akorát.“
Došli jsme do kuchyně, kde Thomas už chystal talíř i pro Joshe. I on se usmíval. Bylo vidět, jak moc rád je, že Josh přijel. Doslova zářil, i když se snažil tvářit, že je nad věcí.
„Taky máme pro tebe překvapení,“ posadil jsem se ke stolu a čekal, až se usadí i oni.
Nemohl jsem z Joshe spustit oči. Stále jsem si ho prohlížel a nemohl jsem se přestat usmívat. Prostě to nešlo. Tak se změnil, je jiný. Už jen od pohledu vypadá rozhodnější, i když hned mezi dveřmi spustil slzavé údolí. A je… krásnější…
„Budeme bydlet kousek od sebe. Před čtyřmi měsíci jsem koupil dům o dva baráky vedle,“ posadil se konečně i Thomas a ukázal někam za sebe, jako by chtěl Joshovi ten dům ukázat i přes stěny mého baráku.
Joshua
„Ten malý kufr je kvůli té horší variantě, kdyby jste mě tu nechtěli," zasmál jsem se a přešel s nimi do obýváku a kuchyně, kde to nádherně vonělo, a připomnělo mi to jaký mám hlad.
„Stěhovákům zavolám hned ráno, a budu rád, když mi pomůžete, i když ty se nejspíš budeš plést jen pod nohy," usmál jsem se na Marka, ukázal na jeho nohu a přitáhl si ho pro krátký polibek.
Bylo mi neuvěřitelně dobře.
Nemohl jsem se přestat usmívat, zvláště, když jsem viděl Markovy pohledy i jeho úsměv, stejně jako ten Thomasův.
„Tys koupil dům poblíž? Tak to je překvapení. Myslel jsem si, že už bydlíte spolu natrvalo," řekl jsem se smíchem, a pak už se s chutí pustil do jídla, které bylo víc než vynikající.
„Myslím, že na tvé kuchařské umění začnu asi žárlit," zamračil jsem se naoko na Thomase, když jsme sklízeli ze stolu, a pak se přesunuli do obýváku.
Nemohl jsem se na ně vynadívat. Nemohl jsem přestat se jich dotýkat. Ještě chvilku jsme probírali můj útěk, a i můj náhlý příjezd, než jsem zvážněl, a začal jim vyprávět to, co se odehrálo u mě doma. Sice něco málo věděli, ale ne všechno se dá říct po telefonu nebo ve zprávách.
„Kdyby nebylo děkovného dopisu od Clarksona, nejspíš bych teď seděl. Vážně chybělo jen malinko. Zajímalo by mě, co ho to napadlo. Měl jsem dojem, že mě v lásce moc nemá. Každopádně jen díky tomu jsem teď tady," usmál jsem se na oba a pohladil je.
„Kromě šéfa, vlastně mého bývalého šéfa, který mi samozřejmě všechno dal patřičně sežrat, když mu neprošlo moje uvěznění, byly nejhorší problémy s otcem," povzdechl jsem si a na okamžik se zahleděl někam za Markovo rameno.
„O tom, že bych se vzdal jména a natrvalo se odstěhoval, o tom nemohla být ani řeč. Dal mi ultimátum. Když se ožením, můžu si dělat, co chci. Jinak udělám všechno, co chce on, protože je to moje povinnost. Dokonce přitáhl i ženskou, kterou jsem si měl vzít," zavrtěl jsem hlavou a ušklíbl se. „Tohle byl první důvod, proč jsem se pak přestal ozývat. Úplně mě to vycuclo, zničilo. Ten první týden jsem skončil na záchytce. Druhý týden v nemocnici, když jsem to neustál a s otcem se serval. Skončil hůř než já, pokud to chcete vědět."
Hořce jsem se zasmál nad tou vzpomínkou a zatřepal hlavou.
„Ve vězení za ublížení na zdraví jsem neskončil jen proto, že otec nechtěl skandál. No, ale pomohlo to aspoň v tom, že mi pak dal pokoj. Myslím, že se mě teď bojí. Do toho jsem ještě musel řešit svou suspendaci, protože se to neuvěřitelně táhlo, vzhledem k tomu, že to prase hledalo jakoukoliv chybu, na které by mě mohl zpětně dostat, no a když už to vypadalo, že se to všechno uklidní, byla mi nabídnuta práce. Začal jsem pracovat jako soukromý detektiv a kupodivu se nabídky jen hrnuly, až jsem prostě musel říct dost, a tak mě máte tady," znovu jsem se na oba usmál, a znova je oba políbil.
„Jsem teď nejšťastnější chlap na světě," zasmál jsem se, přivřel oči, a oba je ještě políbil na hřbet ruky, než jsem si zase zpátky sedl.
„A když už mluvíme o práci, chtěl bych tě o něco požádat Thomasi. Vím, že toho máš hodně, vím, že si to budeš muset promyslet a rozhodnutí není jen na tobě, takže pochopím, když odmítneš, ale… Chtěl bych pracovat pod tebou. Aspoň do začátku, než si zvyknu na město a na lidi. Ještě jsem se nenaučil lidem důvěřovat, a o spolupráci s někým nemůže být ani řeč, i proto, se neobracím na tebe, Marku, i když bych samozřejmě rád pracoval i pod tebou," obrátil jsem se na Marka, a pak znovu na Thomase, a čekal na jeho vyjádření k mé nejspíš nečekané prosbě.
Thomas
Pozorně jsme naslouchali Joshovi, když vyprávěl, co všechno se za ten rok u něj doma stalo.
Už jsem se nedivil, že se neozval. Ale i tak…
„Měl jsi nám dát vědět. Chtěli jsme za tebou přiletět, ale nikdo nám o tobě nechtěl nic říct. Jako by tě všichni tajili. Dokonce ani tvůj bývalý šéf, a ani tvůj otec,“ podíval jsem se na Marka, když jsem si vzpomněl na to, jak telefonoval s Joshovým otcem.
Stálo ho to tenkrát dost nervů, a stejně z něho nic nedostal. A už je mi jasné proč.
„Ale zvládl jsi to,“ vstal jsem, přešel k němu a prohrábl mu jeho dlouhé vlasy. „Vážně ti to sluší.“
Usmál jsem se na něho, a pak ho chytil za ruku, aby vstal.
„Uděláme si procházku, teda krátkou, protože Mark daleko nemůže a na vozíčku nechce jezdit.“
Pomohl jsem vstát i Markovi, podal mu berle, a pak jsem vzal klíče od svého domu a počkal jsem, až se oba vybelhají ven. Zamířili jsme rovnou ke mně. Byl to opravdu kousek, jen jsme obešli tři baráky a byli jsme tam.
Když jsem odemykal dveře, zamotal se mi pod nohy Tod. A když uviděl Joshe, na mě úplně zapomněl. Hned se k němu lísal, jako by ho vítal doma.
„Něco ti ukážu. Teda, dům si můžeš prohlédnout později. Ale teď jdeme do pracovny,“ otevřel jsem dveře na konci krátké chodby, kde jsem měl pracovnu.
Bylo tu sice pořádek, ale přesto všechno možné. Práce se nahromadila i díky případu, který jsme ukončili dneska. Přešel jsem ke stolu, zahrabal jsem ve složkách, podíval se do ní, jestli je to ta správná, a pak jsem ji podal Joshovi.
„Víš, detektivní kancelář je moje. Je na mě, koho přijmu nebo ne, a Mark se určitě nebude zlobit. Miru s Danem už znáš, i sekretářku, tak si myslím, že mezi sebou nebudete mít problém. Pokud teda chceš, tak můžeš ke mně nastoupit. Musíme vyřídit samozřejmě potřebné formality, navíc jsi pořád Brit, tak to bude trošku složitější a budeš nosit zbraň. Ale jestli teda ke mně, aspoň pro začátek, chceš jít pracovat, tak bys začal s tímhle,“ poklepal jsem prstem na složku, kterou držel v ruce.
„Cruz jen tak, tak unikla trestu smrti. Je však odsouzená na doživotí, protože má hodně přitěžujících okolností. Ale za ten rok ji docela otrnulo, pustila se do svého případu a napadla rozhodnutí soudu. Prostě dělá problémy a mohlo by hrozit, že ji trest zmírní, nebo úplně pustí. A neznám lepšího člověka, který by ji to dokázal zatrhnout, než jsi ty. Tak co, bereš?“
Joshua
Překvapeně jsem se na Marka podíval, když Thomas řekl, že volal i mému šéfovi i otci. V tu chvíli mi došlo, jak moc jim na mě zaleží, kolik starosti si museli dělat, a zastyděl jsem se, že jsem aspoň slovem nedal vědět.
Jeho další slova mě ale zahřála na srdci, a já mu opět věnoval svůj úsměv.
Thomas vážně nebydlel daleko. Bylo to asi pět minut chůze, s Markem to teda trvalo déle, ale bylo to vážně blízko, a když pak Thomas otevřel dveře…
„No, nazdar ty chlupatá koule!" vykřikl jsem se smíchem, když se ke mně vyřítil Tod. „A já už myslel, že jsi na mě zapomněl. Cos to zase vyváděl páníčkovi, ty rošťáku."
Chvilku jsem se s ním mazlil, než jsem vešel dovnitř a jen letmo si prohlédl zázemí, protože nás Thomas hned táhl do pracovny.
Ale i z toho mála, co jsem viděl, jsem věděl, že se mi jeho dům bude víc než zamlouvat.
A když pak pronesl ta slova, ukázal na složku a položil svou otázku, málem jsem zapomněl i dýchat.
Zíral jsem na něj a na složku, a snažil si v hlavě urovnat, co mi právě řekl.
Ani mě tak nepřekvapilo to, že mě hned přijal, ale spíš to, jakou práci mi hned dal.
Bylo to gesto obrovské důvěry, kterou do mě vkládal, a já ji rozhodně nechtěl zklamat.
Konečně jsem se po delší chvilce ticha vzpamatoval, vrhl se Thomasovi kolem krku a pevně ho objal.
„Děkuju. Děkuju a přijímám, šéfe," zasmál jsem se, kousek se odtáhl a políbil ho.
Thomas
Tak, tak jsem to ustál, když mi Josh skočil na krk. Chytl jsem ho kolem pasu, abychom se nepřevrátili oba dva. Když se odtáhl, jen jsem se pousmál nad jeho díky.
„Je ti jasné, že oficiálně to hned nepůjde. Několik dní potrvá, než se vyřídí formality. Ale odvolací soud má být za dva měsíce. Tak zatím si to můžeš projít a budeš mi k ruce, a jakmile to půjde, předám ti to, ale s mým dohledem. Myslel jsem si, že už se tímhle případem nebudu muset zabývat. Ale když jsem o tom slyšel, a požádali mě oficiálně, tak jsem to prostě nemohl odmítnout.“
Nechal jsem Joshe, ať si v rychlosti projde složku, a pak jsem mu ji vzal a vrátil na stůl k ostatním.
„Zatím, dokud to nebude oficiální, budeš pracovat tady u mne. Berme to tak, že jsi tady na návštěvě, a to že nakukuješ do nějaké složky, tak o tom nic nevím. Do kanceláře se mnou půjdeš, až budeš mít oficiální souhlas a podepíšeme smlouvu. Teď se nikdo nesmí dozvědět, že na tom pracuješ, protože by to mohli napadnout, že nemáš oprávnění, a nic bychom s tím nenadělali.“
Byl jsem rád, že Josh navrhl tu možnost u mě pracovat. I když třeba jen na chvíli, než se rozkouká a začne dělat sám na sebe. Nechal jsem i Marka, aby mu k případu řekl aspoň v krátkosti, co Cruz napadla a co musíme zpětně dokázat. Najednou jsem měl pocit, jako by Josh ani nikdy neodjel. Jako bychom se ráno probudili, a prostě pokračovali tam, kde jsme přestali.
„No dost o práci. Jdem se podívat k tobě!“ zavelel jsem k odchodu.
Popadl jsem Toda, který se tu pořád motal, a vystrčil kluky z pracovny. Cestou jsem ještě skočil do kuchyně a vzal flašku, však nový dům se musí pořádně oslavit...
„Ta jsem zvědavý. Vždycky jsem si říkal, jak ten dům vypadá uvnitř,“ zamkl jsem hlavní dveře a strčil kocoura Joshovi do ruky. „Musíš ho se svým domem seznámit, aby věděl, kam může chodit žebrat jídlo.“
Joshua
Se vším, co Thomas navrhl a řekl, jsem souhlasil. Bylo mi jasné, že chvilku potrvá, než se vyřídí všechny formality, ale v tomhle jsem Thomasovi zase plně důvěřoval já.
A než jsem se nadál, skončil mi Tod v náruči, a my byli na cestě k mému novému domu.
Byl naproti přes silnici za menším parčíkem, kde stály domy trochu dál od sebe, hlavně kvůli své velikosti.
„Mám tam sice už nějaký nábytek, ale moc toho neuvidíte. Ale mám i bazén v suterénu, posilovnu, a hlavně velkou ložnici a kuchyň," mrkl jsem na ně, když jsem za deset minut trochu roztřesenou rukou odemykal můj nový dům.
Větší předsíň, ze které se dalo dostat jedněmi dveřmi do obýváku a druhými do suterénu, kde byl bazén a posilovna. Z obýváku se pak dalo přejít rovnou do kuchyně, kde už jsem měl kuchyňskou linku dělanou přímo mě na míru. Následovala chodba, která vedla do pracovny, pokoje pro hosty, koupelny a záchodu, a na konci pak do velké ložnice. Ta měla svou koupelnu u záchod, stejně jako šatnu a dveře, kudy se dalo dostat na zahradu.
Ani tady zatím nebylo moc nábytku, kromě obrovské postele, která zabírala téměř čtvrtinu místnosti, a obrovské knihovny zabírající celou jednu stěnu pokoje.
„Tak vítejte v mém novém domě. Doufám, že mě tu budete často navštěvovat. Hlavně kvůli té posteli, kterou jsem si speciálně pořídil kvůli vám," rozesmál jsem se na celé kolo, konečně pustil Toda z náruče, který okamžitě začal šmejdit a očichávat všechno, co šlo.
Přešel jsem k Thomasovi s Markem, přitáhl je blíž k sobě, a potom je zároveň objal.
„Bože, nemůžu tomu uvěřit, že jsem skutečně zase tady. S vámi. Napořád. Tak dlouho jsem na tenhle den čekal, že mi to teď přijde jako sen," zašeptal jsem jim do ramen a pevně je k sobě tiskl, jako bych se vážně bál, že se teď probudím, a budu ležet ve své posteli doma v Anglii.
Mark
Ten příjemný pocit, který se mi rozlil po těle s Joshovým příjezdem, se mě stále držel. Pořád jsem cítil to jemné chvění kolem žaludku, a pořád jsme se usmíval. Jen při zmínce o Cruz jsem se mírně zamračil…
Vysvětlil jsem Joshovi, že tentokrát ta žádost není přímo ode mne, protože jsem v tom osobně zainteresovaný, ale že s tou žádostí přišli agenti od FBI. Ale ten, co to má na starost a komunikuje s Thomasem, je jeden z nejlepších a je v pohodě.
Pomalu jsme došli k Joshovu domu. Byl opravdu docela velký, a když jsme vešli dovnitř, měl jsem pocit, že by se sem vešel i můj dům. Ale už jsem věděl, kam budu chodit plavat a posilovat.
Byl opravdu prostorný a hlavně… ta ložnice…
„Jak jsi to všechno zařídil, když jsi přijel dneska?“ udiveně jsem se kolem sebe rozhlédl.
Když jsem viděl tu postel, uvěřil jsem tomu, že ji Josh koupil proto, abychom se na ni vešli všichni tři.
Opřel jsem berle o stěnu a po jedné noze jsem k němu doskákal. Opřel jsem se o něho a pevně ho objal.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že ses vrátil. Měl jsem strach, že už tě nikdy neuvidím. Že ses nám prostě někde ztratil. A hlavně… Už nikdy neodjížděj beze slova.“
Víc jsem se o něj zapřel a zadíval se mu do očí. Palcem jsem přejel po jeho rtech, a po chvilince, kdy jsem na něho jen prostě hleděl, jsem ho nakonec políbil.
„Moc jsi nám chyběl. No… I když Thomas se tváří, jako by mu to bylo jedno, tak není. Však víš, jaký je,“ usmál jsem se a znovu ho políbil.
Zahrábnul jsem prsty do jeho dlouhých vlasů a sevřel je. Tak moc mi tohle chybělo. I když jsme s Thomasem byli každou chvíli spolu, i když bych Thomase ani za nic neopustil a nevyměnil bych ho za nikoho, přeci jen Josh byl ten kousek skládačky, který prostě chyběl k tomu, aby celek byl dokonalý.
Byl jsem opravdu šťastný, že se vrátil. Že se vrátil k nám…
A to všechno, na co jsem myslel, jsem vložil do svého objetí, do polibku, kterým jsem mu všechno tohle předával.
Joshua
Objímal jsem Marka, vdechoval jeho vůni, sliboval, že už nikdy neodjedu bez rozloučení, a znovu se omlouval. Líbal jsem ho, dokud nám nedošel dech a nemohl jsem přestat.
„Zařizovat jsem to začal u svého posledního případu, který mě stál hodně sil i nervů, a já si prostě řekl 'dost'. Dům jsem koupil před třemi dny, když mi ho nabídla realitní kancelář, u které jsem byl registrován. No, a i když jsem nevěděl, jestli mě přijmete, částečně jsem si ho nechal už zařídit, a domluvil se s makléřkou, že kdyby to nevyšlo, tak se pak dá dům znovu do prodeje už částečně vybavený. Naštěstí mám peněz pořád dost, takže ani tohle moje peněženka nebo konto výrazně nepocítí. Ale ještě toho musím spoustu dozařizovat a nakoupit, takže si teď pár dní asi vezmu volno. Neoficiální volno," mrkl jsem přes Markovo rameno s úsměvem na Thomase.
„Jen tu nemám ještě žádné nádobí, tak nevím, jak si přiťukneme," zasmál jsem se po chvilce tuleni, když jsem si všiml flašky v Thomasově ruce.
„Ale vím, jak bysme to mohli oslavit. Postel potřebuje taky pokřtít," ukázal jsem palcem za sebe a zazubil se.
„A nedívejte se na mě tak. Rok jsem s nikým nespal. Víte, jaká je to katastrofa?" zaúpěl jsem naoko zoufale.
Samozřejmě jsem jim pověděl, že i já zavřel dveře za svým dosavadním bujarým životem a všechny své milence odstřihl. A i když příležitosti byly, prostě jsem při vzpomínce na ty dva k sobě nechtěl nikoho pustit.
Thomas
„Hele, nějak jste mě vynechali, ne?“ zasmál jsem se, když jsem viděl, že se od sebe nejsou schopni odtrhnout.
Pak jsem se podíval na svou ruku, v které jsem držel flašku a pak na kluky.
„V tomhle nevidím problém. Tohle se dá pít rovnou z flašky. Ale spíš… Co tak nejdříve pokřtít tvoji koupelnu? Od rána jsem na nohách a docela bych se potřeboval osprchovat, no, a ty nejspíš taky po té dlouhé cestě, co?“ došel jsem k nim a poplácal jsem Joshe po zádech.
Jeho rolák se mu doslova přilepil na zpocené záda. Nejspíš zapomněl na to, jaké tu v tuhle dobu bývá horko, ale na druhou stranu jsem musel uznat, že nepřiletěl v obleku.
„Máš tu nějaké ručníky? Jestli ne, pro nějaké skočím k Markovi, je to blíž než ke mně,“ otočil jsem se ke dveřím, které vedly do koupelny a otevřel jsem je. Hleděl jsem na ten prostor a velkou vanu.
Tak tady nebudeme mít problém se vměstnat všichni tři. A sprchový kout je taky docela prostorný.
„Jen nevím, co s tebou Marku, co s tou tvojí sádrou,“ neopomněl jsem ho trochu pošťouchnut, a musel jsem se začít smát, když jsem viděl, jak se zatvářil.
„Tak na tvůj návrat, Joshi. Jsem fakt rád, že jsi tady,“ otevřel jsem flašku a hned si přihnul.
Předal jsem flašku klukům a hned se začal svlékat. Tahle koupelna opravdu už jen čeká na to, až ji všichni použijeme, a já to nemínil nějak zdržovat. Cestou ke sprchovému koutu za mnou už jen zůstávala cestička vyznačená mými věcmi…
Joshua
Thomas přišel k nám, když jsme se od sebe s Markem nedokázali odtrhnout, a navrhl napřed sprchu, za což jsem byl i rád, protože jsem byl z toho letu docela vyšťavený, a navíc v tom tmavém oblečení…
„Ručníky by tu být měly," houknul jsem na něj, když mi podal flašku, ze které jsem si přihnul, a podal ji pak Markovi.
„A jestli nejsou, tak prostě počkáš až uschneš," zasmál jsem se, když jsem viděl jaký bordel mi tam hned začal dělat, a spolu s Markem jsme přešli do koupelny, kde se i já konečně svlékl.
Markovi jsem taky pomohl všechno sundat, i když ten jen zůstal sedět na okraji obrovské vany a díval se na nás, jak se s Thomasem spíš místo sprchování muchlujeme pod tekoucí vodou.
Ručník tam byl jen jeden, který jsem musel použít na vlasy, takže jsme se do ložnice nakonec vrátili mokří a zanechávali po sobě stopy.
Ale bylo mi to jedno. Jednak se tu bude stejně ještě uklízet, a navíc nejen ta sprcha mě rozpálila, takže jsem teď viděl jen Thomase s Markem, a nic jiného.
„Vím o nejlepším způsobu, jak pokřtít postel," zachraptěl jsem, oba dotáhl k posteli, posadil je na ni a klekl si před ně.
„V tuhle chvíli si prostě nedokážu vybrat jen jednoho z vás. Chci vás oba. Najednou. V sobě," podíval jsem se jim do očí a ruce táhl k jejich klínům, kde jsem sevřel jejich částečně stojící penisy, a pak se ke každému sklonil, abych mohl po tak dlouhé době jejich velikost cítit i v ústech.
„Chci vás," zachrčel jsem důrazně a vstal, když jsem si dostatečně vyhrál.
Mark
Zalitoval jsem, že mám tu sádru na noze a v duchu toho mého kocoura proklel. Sice jsem se taky osprchoval, ale jen tak trochu, abych nenamočil sádru. Jinak jsem jen mohl sedět na vaně a dívat se na ně dva, jak si užívají, a jak moc jim to spolu sluší.
Mokří jsme se pak vrátili do ložnice, ale bylo tak teplo, že jsme stejně velmi brzy uschli. Zvlášť, když nás Josh tak pěkně rozpálil, a pak řekl, že nás chce oba…
Podíval jsem se na něho, jestli to myslí vážně, a Thomas na to nejspíš myslel taky.
„Mám trochu problém s nohou, takže bych musel být dole a všechna práce zůstane na vás,“ zapřemýšlel jsem nahlas a promnul si v ruce penis, protože jemu se tenhle nápad rozhodně líbil, podle toho, jak ještě víc ztvrdnul.
„No, ale potřeboval bych něčím podložit záda, ať neležím úplně rovně. Sakra, pitomá sádra…“ zamručel jsem naštvaně.
Thomas
Sprcha byla fajn. Josh se hned přidal, a na chvilku i Mark, ale měl nohu vystrčenou ven, takže tam dlouho nevydržel. A když jsme se pak vrátili zpátky do ložnice, a Josh mě ochutnával, mě jsem chuť ho popadnout za ty jeho dlouhé vlasy a hned mu ukázat, že mě nemá pouštět, a určit mu tempo.
Ale než jsem to stihl udělat vyslovil svou prosbu. Spíš nám to dal příkazem.
Nabídka byla hodně lákavá I když jsme to takhle dělali před rokem, a pak už ne, přesto jsem měl stále živě v paměti, jak to bylo skvělé.
Ale…
„Neříkal jsi náhodou, že jsi rok s nikým nespal? A to chceš, abychom se do tebe narvali oba dva? Jsi normální? Vždyť tu ani nemáš gel, tak jak to chceš udělat, aniž bys riskoval úraz, co?“
Určitě bych to chtěl, ale na druhou stranu, mohli bychom Joshovi ublížit. Ale i tak jsem nad tím uvažoval, stejně jako Mark, který už nahlas přemýšlel o tom, jak to udělat, když má tu sádru.
Joshua
Protočil jsem oči a dal ruce v bok, když se oba začali na něco vymlouvat.
„Pane Bože. Chcete to nebo ne? Šup na postel, nějak si poradíme a holt mě budete muset víc roztáhnout. Myslím, že trocha bolesti po tom, co jsem s vámi zažil, mě nezabije. A kromě toho i můj zadek právě po tak dlouhé době potřebuje pořádně pokřtít. A tohle je nejlepší způsob, jaký znám," připadal jsem si jako učitel, co kárá své žáky, ale zároveň jsem se i přesto všechno nemohl neusmívat.
Znovu jsem zajel rukou do jejich klínů, stejně jako jsem si je vzal pusou, abych je ještě víc navnadil, pak už jen shrnul pokrývku, složil ji tak, aby si Mark mohl pořádně lehnout na záda, a sám jsem se vyhoupl nad něj.
Za pomoci jeho, Thomasových i mých prstů se za chvilku zapomnělo na nějaké obavy, stejně jako jsem je oba pusou skoro přivedl k vrcholu, aby byli naladění na správnou notu, a za necelou půlhodinu jsem si už užíval té plnosti, nahlas sténal, křičel jejich jména, a vycházel vstříc jejich pohybům, které byly s blížícím se vrcholem dravější a rychlejší.
Mark
Mrzelo mě, že jsem se do toho nemohl opřít naplno. Ale i tak to bylo něco úžasného. Josh i Thomas se postarali o to, co já nemohl, a za chvíli jsme se v tom natolik ztratili, že jsme nevnímali nic jiného než jen sebe navzájem.
Ten pocit, který přišel při vyvrcholení, kdy jsem cítil Joshovo svírání, jeho horko, a zároveň Thomasova krasavce, který se otíral o mého, byl natolik silný, že jsem jen zadrápl nehty do Joshova zadku, abych z něho nevyklouzl a užil si to do konce. Ta síla mě donutila zavřít oči, a já jen podle rtů, které se právě přitiskly na mé, poznal, zda je to Josh nebo Thomas.
Stejně jako Josh, ani my po celý ten rok nikoho jiného mezi nás nevzali. Ani nás to nenapadlo, protože by to nebyl právě Josh.
„Nikdo… nikdo tě v tom… hle… nemůže nahradit…“ zavzdychal jsem, když svou ruku stáhl mezi nás, a já ucítil, jak si na moment pohrál s mými poklady a pak s Thomasovými.
Už jsem docela i zapomněl na tu jeho pružnost, kterou Josh ovládá díky své józe.
„Slíbil jsem, že když se vrátíš budu s tebou cvičit,“ pousmál jsem se, než jsem si ho znovu za zátylek přitáhl pro další polibek.
Bylo mi opravdu naprosto skvěle. Tak dobře mi už dlouho nebylo, i když na sex s Thomasem si rozhodně stěžovat nemůžu. Ale my tři dohromady… To je jiná liga…
„Vítej zpátky,“ pohladil jsem Joshe po tváři, a ještě jednou ho políbil, než si ho přebral Thomas.
Za uběhlý rok, dnešek byl den, kdy jsem byl nejšťastnější. Tak moc rád jsem byl, že Josh splnil svůj slib a vrátil se k nám. Kdyby to neudělal, nejspíš bych se brzy vypravil do Anglie, abych ho našel a přitáhl ho za ty dlouhé vlasy do Států.
Vážně jsem teď nejspokojenější Markus Rodriguez v celých Spojených Státech Amerických.
Thomas
Jeho rozhodnost mě naprosto uzemnila. Ale nejspíš to roční strádání udělalo své. A když jsme se do toho pustili, už jsem nepochyboval, že to Josh zvládne.
Klouzalo to v něm jak na mokré klouzačce, když jsme se do něj já i Mark udělali. A ten orgasmus, který mě prakticky zlomil v pase, byl naprosto dokonalý. Musel jsem se zapřít o matraci vedle Markova těla, ale i tak jsem Joshe na něho přibil, když jsem ho zalehl.
Nedokázal jsem to ustát. Bylo to tak silné, že jsem jen vzdychal nahlas, a stejně jako Mark vysílal steny i spoustu nadávek do prostoru téhle velké ložnice.
Ještě jsem rychle oddechoval, když jsem byl konečně schopen se zvednout zpátky do kleku a opatrně z Joshe vyjet.
Dolehl jsem vedle nich. Díval jsem se na ně, jak jsou oba krásní, zvlášť teď po tom úžasném prožitku, a hladil jsem Joshe po zádech, nebo Marka po noze.
„Udělal jsi dobře, že sis nechal narůst vlasy. Sice ti to slušelo i s kratšími, ale ty ohořelé už tak moc hezké nebyly. Ale teď…“ zajel jsem rukou do jeho vlasů a pevně je sevřel mezi prsty.
„Teď tě mám aspoň za co tahat,“ potáhl jsem ho, až zvrátil hlavu, a já se mohl k němu naklonit, zakousnout se mu do krku a nechat na ni jednu z mnoha značek, které mu po téhle naší chvíli zůstanou.
Nevím, jestli to na mě kluci viděli nebo ne, ale já byl také moc rád, že se k nám Josh vrátil. A kdyby měl snahu odjet, nejspíš bych ho chytil a připoutal řetězem k jeho posteli, aby se dostal jen do koupelny a dál už ne. Po celý ten rok, i když jsme byli s Markem spolu, nám Josh prostě chyběl. Ten kluk, kterého jsem chtěl tenkrát na letišti přizabít a poslat zpátky, mě natolik chytil za srdce, že jsem byl schopen smazat všechny kontakty svých milenců, stejně jako to udělal Mark. A i když jsem měl tak dva nebo tři úlety, zjistil jsem, že to prostě není ono. Že nikdo Marka a ani Joshe nenahradí. Že s nimi dvěma si naprosto vystačím…
„Nejspíš tu asi přespíme, už se mi nechce ani vylézat z postele,“ zabručel jsem a pořádně se protáhl. „Zítra ráno zajdeme k Markovi na snídani, a pak ti pomůžeme se stěhováním. Ale ještě by měl někdo pustit Toda, než se ti tu někde vyčurá.“
Byl jsem po celém dni, a pak po tom, co bylo tady s Joshem a Markem, docela chutně unavený. Nechtělo se mi už nikam jít. Tady, u Marka a u Joshe, mi je opravdu dobře.
Tady jsem spokojený.
Joshua
Nejen tohle mi za celý ten rok chybělo.
Věděl jsem, proč tak dlouho čekat, a stálo to za to.
Mark s Thomasem mi mohli dát to, co nikdo jiný na světě, a já cítil, že právě sem, mezi ně, do jejich života už navždy patřím.
Už žádné obavy nad tím, co bude někdy v budoucnu. Teď jsme byli spolu. Šťastní, spokojení. Tři dílky skládačky se složily v jeden celek, a jen tak něco je zase neoddělí.
Líbal jsem chvilku Marka a chvilku Thomase, který si pak lehl vedle nás, spokojeně se usmíval, a všechno, co jsem nedokázal říct slovy, jsem dával do svých doteků a polibků.
„Tu jógu té naučím. Kromě toho umím pár nových cviků, které musíme brzo odzkoušet," zasmál jsem se a vzdychl, když se mi Thomas zakousl do krku.
Jo, tohle mi fakt chybělo. Věděl jsem, proč si nechat narůst dlouhé vlasy.
Pak jsem i já zanechal značku na Markovi, slezl z něj a uvelebil se mezi nimi.
„Klidně tu můžeme přespat. Jsem docela utahaný i z té cesty a teď…"
Nakonec jsem se musel ještě dokopat vstát, a trochu s obtížemi a stáhnutým zadkem vyhodit Toda ven.
Pak už nic nebránilo tomu, stulit se do náruče dvou nejlepších mužů na světě, a doufat, že nás nic nerozdělí.