Thomas
Joshua byl rychlejší než já. Než jsem stihl hrábnout pod ten zatracený overal a vytáhnout zbraň, seběhlo se všechno strašně rychle. Josh s ní prohodil pár slov a v momentě, kdy jsem držel zbraň v ruce, se ženská náhle sesunula po autě k zemi, na kterém zanechala krvavou šmouhu. Okamžitě jsem se schoval za strom a policisté za své auto.
Hned vytahovali vysílačky a hlásili střelbu. Nebude trvat dlouho a bude tady pěkný frmol. Nejen že budeme hledat odstřelovače, ale taky se jen tak brzy nedostaneme k zahrabané mrtvole. Teď, stejně jako Josh, jsem měl už jistotu, že jsme tu správně.
„Zůstaň za autem!“ křikl jsem na Joshe, když jsem opatrně vykouknul.
Podle rozestavění domů, z kterých by se dalo střílet, byl Josh relativně v bezpečí, pokud nevystrčí hlavu. Byly tři a podle toho, jak se ta ženská nahla, když to schytala, tak to šlo zprava, kde byl dům jen jeden. Ale mohlo by odstřelovačů být víc. Vytáhl jsem telefon a hned vytáčel číslo na Marka.
„Marku, není čas, jen poslouchej!“ hned jsem začal mluvit, jen co mi zvedl hovor. „Potřebujeme zásahovku. Střelba, jeden mrtvý. Nevíme přesně kde je střelec a jestli je jich víc, ale jsou tu tři domy, z kterých mohli...“
Rychle jsem mu sděloval situaci, i přesto, že už jsme z dálky slyšeli houkačky policejních aut, které sem už jely po prvním ohlášení. Měl jsem pocit, že se ten čas vleče, i když další tři auta u nás byly během pěti minut. Postavili se tak, aby nám dělali ochranu a jen co opatrně vylezli, už nám podávali neprůstřelné vesty.
„Kurva práce!“ nadával jsem, když jsem si ji oblékal.
V podřepu, schovaný za auty jsem se konečně dostal k Joshovi.
„Jsi v pořádku?“ začal jsem si ho prohlížet. Ale ten malý krvavý flek, co měl na saku, naštěstí nebyl jeho.
Joshua
Klečel jsem za policejním autem a snažil se opatrně prozkoumat okolí. Pohledem na ženu jsem poznal, že ji usmrtila dobře mířená rána do srdce. Střelec musel být velmi zručný, což představovalo problém i pro nás.
Bude ještě střílet? Nebo splnil úkol? S dobrou zbraní, zkušenostmi a ideálním prostředím i podmínkami, se dokázali tihle lidé trefit ze vzdálenosti až jednoho kilometru. A vždy představovali problém.
O chvilku později se to už kolem nás hemžilo lidmi ze zásahové jednotky, kteří se postarali o zajištění bezpečnosti.
„Nic mi není. Není moje," vydechl jsem, když se Thomas ke mně konečně dostal. I já si jeho pozorně prohlédl, a když jsem neshledal žádné zranění, úlevně jsem si oddychl.
„Nejspíš už bude pryč," kývl jsem hlavou směrem za auto a rukou si přejel po obličeji.
Se znechucením, jsem zjistil, že mám na sobě stále rukavice, které jsem si oblekl společně s ochranným oděvem, a tak jsem se sundal a vztekle jimi mrštil o zem. V tomhle městě bylo všechno postavené na hlavu a já se snad nikdy nepoučím.
„Neměl jsem na ni jít tak zhurta. Měl jsem počkat," zamračil jsem se a pak vstal, když velitel zásahovky oznámil, že už nehrozí bezprostřední nebezpečí a střelec je pryč. Několik policistů hned odjelo, aby zajistilo místo odkud se střílelo, zatímco další už prohledávali ženino auto. Otočil jsem se od Thomase a přistoupil k mrtvole, která už byla zakrytá plachtou, a jen se čekalo na zřízence, kteří ji odvezou do márnice. Z kapsy jsem vytáhl další rukavice, natáhl si je a odkryl plachtu. Napůl ucha jsem poslouchal Thomase, který s techniky vyhrazoval perimetr pro kopání, abysme se konečně mohli dostat k oběti.
„Ta žena tu byla společně s tím odstřelovačem. Patrně milenka nebo manželka. Tudíž byli v jednom z těch domů," ukázal jsem na tři domy, ze kterých by se dalo dobře střílet.
„Ten dům si nejspíš od majitelů pronajali nebo je zabili. Spletl jsem se v jedné věci. Oni sem nechodili, aby obhlíželi své místo činu. Oni se na něj dívali pořád," povzdechl jsem si a potřásl hlavou.
Svěsil jsem rezignovaně ramena a přejel prsty po čele. Začínal jsem být z toho všeho unavený. Vyčerpaný na těle i duši. Vždy, když jsem si myslel, že už jsme na dosah, zase jsme se dostali na začátek. Jako bysme se pořád motali v kruhu.
„Půjdu se napít trochu kávy do auta, než technici něco vymyslí," mávl jsem rukou do vzduchu a odšoural se k autu.
Nějak jsem ovšem zapomněl na to, že klíče má Thomas, a když jsme vystoupili zamknul.
„Zatraceně," zaklel jsem potichu, dlaněmi se zapřel o rám střechy na straně spolujezdce, kde mě nebylo skoro vidět a svěsil hlavu mezi ramena.
Zavřel jsem oči a přemýšlel. Potřeboval jsem najít konec nitě, abych rozmotal tohle šílené klubko.
Thomas
Během chvíle tu bylo plno. Nejen policie, ale zvědavci, kteří už v tuhle dobu byli vzhůru, se sem pomalu trousili.
Když Josh šel k mrtvé ženě, já se vrátil na místo, kde by podle něj měla být mrtvola.
Opatrně jsem došlápl na krátce posekanou trávu. Vypadalo to, že ji sekali teď nedávno. Postupně jsem našlapoval, dokud jsem pod nohou neucítil změnu. Okamžitě jsem dal nohu pryč a vrátil se zpátky k autům, kde si už vybalovali věci technici.
„Opatrně, oběť by mohla být v tom místě, tak ať nepoškodíte mrtvolu,“ ukázal jsem jim místo, kde bylo cítit, že je to na došlap měkčí, i když to vypadalo, že se tam nic nedělo.
Opravdu si dali záležet.
Technici se jen ušklíbli, že je nemusím poučovat o jejich práci a šli si po svým.
Konečně jsem se otočil na Joshe, abych mohl na něj reagovat. Ale on mezitím odešel k mému autu.
Vypadal úplně přešle...
Sundal jsem si neprůstřelnou vestu a vrátil ji policistovi. Došel jsem k Joshovi a opřel se o něj na moment zády. Díval jsem se před sebe, jak se to tu hemží lidmi. Stáhl jsem si overal k pasu a vytáhl cigarety.
„Seber se Joshi. Musíme pokračovat,“ zapálil jsem si a zvedl hlavu k nebi, čímž jsem se o něj víc zapřel. „Svět nekončí, takže jdeme tam, ať nám nic neunikne. Jen nejdříve dokouřím.“
Znovu jsem si potáhl, a pak se podíval na cestu k přijíždějícímu autu.
„Je tu Mark, tak se netvař, jako bys měl umřít,“ svěsil jsem jednu ruku a nenápadně mu stiskl nohu. „Jsem rád, že ta kulka netrefila tebe.“
Joshua
Přemýšlel jsem do té doby, než přišel Thomas a zády se o mě opřel. Když jsem ucítil jeho ruku na své noze, na krátko jsem propletl své prsty s těmi jeho a stiskl.
„Jsem v pohodě. Jen mám prostě pocit, že se točíme pořád v kruhu. Když už si myslím, že jsem o krok blíž, vrátíme se zpátky na začátek. Cítím se... Cítím bezmoc a frustraci. A vyčerpání. Žádný můj případ mi nedal tak zabrat. Mám pocit, jako bych za těch pár dnů tady, zestárnul tak o dvacet let," uchechtl jsem se.
„Nechci si stěžovat. Jen mě to prostě ubijí. Zvlášť, když se k tomu teď přidal ještě strach o vás dva," pokrčil jsem rameny a sledoval Marka, který si nás všimnul a zamířil k nám.
Znovu jsem zapřemýšlel nad celou situací. Proč mrtvolu nevykopali a neodklidili někam jinam, když jsem tohle místo před pár dny obhlížel? Muselo jim být jasné, že na to dřív nebo později přijdeme. Tak proč? Leda... Že by nemohli.
Prudce jsem se narovnal a napjal tělo.
„Přestaňte kopat!" zařval jsem na celé kolo, i když jsem netušil, jestli to uslyší technici.
Při otočce jsem trochu nabral Thomase do žeber, ale než se ozval, už jsem sprintoval směrem k místu nálezu.
„Musíte přestat kopat! Velmi pomalu vytáhněte tu lopatu z hlíny," chytl jsem technika za rameno a donutil ho stáhnout se zpět.
Klekl jsem se na všechny čtyři a nedbaje na protesty a prskání techniků, opatrně jsem mezi prsty promnul několikrát hlínu, než jsem sklonil nos až k zemi a přičichl k ní. Nejspíš jsem vypadal jako blázen, když jsem tam klečel na všech čtyřech a vypadal jako pes, co hledá ztracenou stopu. Naštěstí se mě už technici nepokusili zastavit, nejspíš kvůli Markovi, kterého jsem vnímal napůl ucha, jak říká, ať mě nechají.
Thomas
Kouřil jsem a poslouchal Joshe. No, určitě to není první složitější případ, na kterém dělá. Jen si to všechno moc připouští a nejspíš nemá rád, když se to moc natahuje.
Ale i tak jsme od jeho příjezdu celkem pokročili.
„Nesmíš si to tak br... Kurva!“ zaklel jsem, když mě najednou Josh nabral loktem, a já ani nestihl doříct větu.
Cigareta mi spadla na zem, jak jsem ji pustil, když jsem šel do předklonu, a jen se díval na Markovu polobotku, jak ji zašlapuje.
„Jste oba v pořádku?“ zeptal se, zatímco jsme spěchali za Joshem, zvědaví, na co tak najednou mohl přijít.
„Jo, naštěstí ta kulka byla určena jen pro ni,“ ukázal jsem k mrtvole, kterou právě nakládali do vozu. „Nebo aspoň v to doufám, že byla určena pro ni.“
Podíval jsem se na Joshe, který už klečel a očuchával zeminu, jako nějaký čokl, i když tohle očuchávání je spíš moje parketa...
„Jsem vážně rád, že jste v pořádku. Bál jsem se o vás,“ dodal ještě Mark a pak nahlas pokračoval. „Odstupte všichni minimálně o metr. Nechte ho pracovat. Sám řekne, kdy máte pokračovat. Hlavně se teď nezdržujte v blízkosti pásky a nemluvte. Lidi jsou moc blízko a už jsem tu viděl i pár foťáků.“
Mark se otočil a rozhlédl se kolem sebe. Zamračil se, když viděl, jak se čumilové začínají srocovat.
„Jsou jak mrchožrouti,“ zavrčel vztekle, a pak se otočil k nebližšímu policistovi. „Posuňte ohraničení o pět metrů a postarejte se o příjezdovou cestu. Žádné auto sem nesmí vjet bez povolení.“
Joshua
Thomas měl sice citlivější nos než já, ale já hledal určitý pach, který by on možná nedokázal hned k ničemu přiřadit. Prohmatával jsem hlínu centimetr po centimetru, pomalu jsem ji nosem rozrýval, jak moc jsem byl skloněný a kdybych mohl, tak ji snad i ochutnám. Rázem jsem zapomněl na všechny pochyby. Opět jsem držel stéblo a snažil se po něm vyšplhat. I když možná spadnu, stejně to nevzdám. I když budu frustrovaný, stejně budu hledat dál. Takový jsem byl. A tak jsem tu teď klečel, co chvíli pokýval hlavou a soustředil se pouze na svůj cíl.
„Sáček a pinzetu," houkl jsem, když se po rozhrnutí kousku hlíny na jednom místě objevil drobný, už uhynulý, malý živočich.
Opatrně jsem ho vzal do pinzety, chvilku prohlížel, a pak ho hodil do sáčku, který jsem někomu podal.
„Je to druh kožojeda. A nemá s naší mrtvolou nic společného. Takže by mohl pocházet z místa, kde byla oběť zabita," ozval jsem se s nosem u země.
Vytáhl jsem z hlíny tímhle způsobem ještě list dubu červeného, který se v Americe vyskytoval v lesních porostech. Jistě, ani jedna věc nemusela mít s případem nic společného, ale nemohli jsme si dovolit nic přehlédnout. Asi po pěti minutách jsem se konečně zvedl do kleku a podíval se na techniky, kteří teď stáli po mém pravém boku a tvářili se napůl skepticky napůl zvědavě. Pak jsem stočil pohled na Thomase s Markem.
„Jednu věc jsem nepochopil. Pokud tohle místo sledovali, proč mrtvolu už dávno nepřesunuli někam jinam? Do teď si počínali celkem chytře, nepředpokládám, že by se najednou zachovali tak pošetile, aby doufali, že na tohle místo nepřijdeme. Pak mi to došlo. Oni ji nemohli přenést. Ale z jiného důvodu než z toho, že by se báli pozornosti," vysvětlil jsem, a pak se obrátil na techniky.
„Nechci zasahovat do vaší práce, ale budete muset být maximálně opatrní. Vliv podmínek, které nastaly působením rozkladu těla, vlhkého a dusného prostředí, jedovatých výměšků z tisu, stejně jako agresivní působení chemického přípravku a hnojiva, které byli použity na ten strom, to všechno zapůsobilo jako konzervant," rukama jsem naznačil balón a muž, který zřejmě technikům velel ke mně přiklekl s pochopením ve tváři.
„Už chápu. Kdybychom jen tak zaryli lopatu do hlíny a nechtěně narazili na tělo, vyvolali bysme reakci podobnou malému výbuchu, když by se nahromaděné plyny v těle najednou uvolnily," pokýval zamyšleně hlavou. „Nejspíš jste nám zachránil zadky."
Pak se obrátil na ostatní kluky a já se konečně zvedl a kousek poodstoupil.
Thomas
Zatímco Josh řešil s techniky, co a jak, rozhlížel jsem se kolem sebe. Bylo jasné, že na tomhle místě nejspíš moc důkazů nenajdeme, kromě mrtvoly. Tady si museli dát hodně záležet na tom, aby tu po sobě nic nezanechali.
Když Josh určil přesnější místo, kde by se mohla nacházet, a podle techniků, když viděli toho kožojeda si tím už byli jistí, vzdálil jsem se od nich, abych jim nezavazel.
„Marku, potřebovali bychom identifikaci co nejdříve. Zaměřte se jako první na ty dvě ženy, které jsme určili. Vzhledem k tomu, co víme o Judith, tak bych jako první poprosil identifikaci Sary. Mělo by jít rychle určit, jestli je to ona nebo ne, když víme, že ji hledáme. Pokud to nebude ona, tak potom na osoby pohřešované měsíc minimálně.“
Mark se podíval na hodinky, které ukazovaly něco po sedmé.
„Počítám, že chvíli potrvá, než ji vyhrabou, první ohledání, nafocení, odvoz... no, první předběžné výsledky by mohly být po poledni. Stejně tu budou muset pohnout, protože za chvíli začne být horko,“ otočil se zpátky ke klukům, kteří už opatrně začali vyrývat zeminu.
„Půjdeme raději dál, kdyby něco,“ potáhl jsem Joshe, aby jim taky nezavazel.
„Chtěl bych ještě fotky a videa z dneška,“ kývl jsem nenápadně hlavou k přihlížejícím.
Joshua
Sledoval jsem techniky, kdybych mohl, nejraději se do toho pustím sám, ale Thomas mě pak kousek potáhl ať nezavazím. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak zalétl pohledem k nedalekým domům a mrtvé ženě, kterou už nakládali. Znovu jsem se obrátil na techniky, v hlavě mi to šrotovalo, a i když jsem věděl, že se nejspíš ani jednomu můj návrh líbit nebude, bylo to pořád lepší než stát tady. Odkašlal jsem si, abych upoutal Markovu a Thomasovu pozornost.
„Tady stejně nebudeme teď nic platní. Chvilku to potrvá, protože teď se to urychlit nedá. Proto bych se rád zašel podívat na místo odkud se střílelo. Vím, že už na tom dělají technici, ale můžou přehlédnout nějakou maličkost nebo ji přehlédnou schválně. A taky... Vím, že nás pozorují. Tím jsem si jist. Proto chci, aby sledovali každý můj krok. Chci je znervóznit ještě víc. Začínají dělat chyby," kývl jsem hlavou k mrtvé, která už se vezla do márnice. „A já toho chci využít. Žádný zločin není dokonalý, protože dřív nebo později pachatel udělá nějakou chybu. Víte, jak dostali nakonec Silase? Vyprovokoval jsem ho. A totéž chci udělat tady. Ano, vím, že je to risk, ale co můžeme ztratit?" Nadechl jsem se a než mohl Thomas, který se netvářil zrovna nadšeně cokoliv říct, pokračoval jsem.
„Nechci ze sebe dělat návnadu. Ne v pravém slova smyslu. Kdyby mě chtěl zabít, neměl by před chvilkou problém. Ale i když mě chtějí odstranit, nejspíš to chtějí udělat jinak. Nejspíš někde za rohem. Ani oni si nedovolí veřejně odstranit cizince, který navíc spadá pod Britskou královskou korunu. Proto to řešili přes Bolta a sami na mě ještě nezaútočili, i když měli několikrát příležitost. Kdyby mě zabil vyšinutý magor, nikoho by ze začátku nenapadlo hledat souvislost s nimi, a oni by měli po problému. A toho chci využít. Proto chci veřejně vystoupit. Chci jim být na očích a chci udělat prohlášení do novin. No tak! Netvařte se takhle. Víte, že tu šance je, i když je to risk. Každopádně do toho domu se chci jít podívat. Je to taky místo činu. A kdo ví, třeba nám to hodně pomůže. Už mě opravdu nebaví tahle hra na kočku s myš. Pořád jsou o krok před námi, ať uděláme cokoliv. Není snad načase to konečně změnit? Navíc, konec měsíce se blíží a nikdo z nás nemá tušení, kdo by mohl být další obětí. A pochybuju, že budu mít i tentokrát tolik štěstí, abych během pár hodin vytipoval potenciální oběť."
Vychrlil jsem ze sebe jedním dechem a čekal na jejich reakci. Soudě podle výrazů se jim to moc nezamlouvalo, to mě taky ne, ale za pokus to stálo.
Thomas
Zamračil jsem se. Měl jsem tolik slov, které bych Joshovi řekl, a ani jedno by se mu nelíbilo.
Jasně, vyprovokoval Silase, ale za jakou cenu? Co když se tady stane něco podobného...
Mark se taky mračil. Rozhodně mu Joshův návrh nebyl po chuti.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zaměřil jsem se na lidi, co postávali za páskou a sledovali všechno, jako by neměli nic jiného na práci. Dokonce jsem u některých viděl i mobily, jak si dělali fotky. Auto od zastřelené ženy už taky měli v práci technici. Prohlíželi ho a zajišťovali důkazy, které by se mohly hodit. Opodál právě přistavilo auto na odtah a čekalo, až ho budou moct naložit a odvézt na další a podrobnější prohlídku.
„V žádném případě!“ ozval se najednou Mark, až jsem sebou trhnul.
Jeho hlas zněl přísně a neústupně, i když bylo vidět, že je stále rozespalý. Nejspíš se hodně do noci snažil zajistit to povolení, což je mimo úřední hodiny doslova nadlidský výkon
„Rozhodně tady s novináři mluvit nebudeš. A pokud budeš mít pořád nutkání něco říct, tak si počkáš na tiskovku. Chápu, jsou o krok před námi, ale rozhodně ti nedovolím ohrozit sebe nebo Thomase jen proto, že to chceš mít už vyšetřené a ukončené. Nejde vždycky všechno tak rychle, jak si člověk představuje. Trpělivost, Joshi, trpělivost je jedna ze základních vlastností dobrého policajta. Pokud budeš chtít na tiskovku, dám ti vědět, kdy bude, ale neřekneš dřív nic, než to zkonzultuješ se mnou a s tiskovým mluvčím, jasný?“
Udiveně jsem hleděl na Marka. Vážně byl rozčílený. Dokonce bych řekl, že se i mírně třásl, ale chápal jsem to. Nebyl vyspaný, byl nervózní, protože už toho měl taky dost, a čím dál víc se toho na jeho hlavu hrnulo. A taky... Byla tu střelba, a on měl určitě zase o nás strach.
„V pohodě, Marku. My se zajedeme podívat do toho bytu střelce. Už se i podle dokladů té ženy potvrdilo, že byt, ve kterém bydlela, je ten, z kterého se střílelo. Technici tam už jsou, tak se tam jen zajedeme podívat a pak dorazíme na oddělení, ano?“
Položil jsem mu ruku na rameno a jemně stiskl, aby se uklidnil. Mrknul jsem na Joshe, aby zbytečně dál nešlapal na nevybuchlou minu a raději souhlasil. I když mu nemůžeme zakázat, co má dělat, je tu konsultant a na případu spolupracujeme. Kdyby se trhnul a začal by na případu pracovat dám, nikdo by mu to nemohl zakázat. Není můj podřízený... Ale prohlášení tisku je něco jiného.
Joshua
Když po mě Mark vyjel, napřed jsem sebou překvapeně škubl, ale pak se zamračil zase já.
„Takže si myslíš, že bych Thomase ohrozil jen proto, abych měl případ rychle vyřešený?" zeptal jsem se tiše, ale přesto důrazně a zatínal pěsti, jak moc jsem se snažil ovládnout, abych mu nevrazil, protože jeho slova mě vážně zabolela.
Ignoroval jsem Thomasův pohled a přistoupil blíž.
„Za to, cos teď řekl, ti nevrazím jen proto, že sám toho máš až nad hlavu, a já už několik pitomostí udělal. Ale nikdy, NIKDY už neříkej, že bych jen kvůli svému vlastnímu prospěchu chtěl někoho vědomě ohrozit. Zvážil jsem všechny možnosti. A navrhnout jsem to musel. Nedokážu už prostě jen sedět a čekat. Sledovat, jak s náma vyjebávají, a jak to všechny ničí. Chtěl jsem zkusit aspoň něco," můj vztek v hlase nakonec odezněl a já už zněl klidně jako před tím. „Jestli máš pocit, že jsem to přehnal, omlouvám se."
Povzdechl jsem si a potřásl hlavou.
„Nechci se hádat. Nechci zbytečně vyvolávat problémy. Už tak jich máme víc než dost, ale víte oba dva, že vždycky řeknu, co si myslím," pokrčil jsem rameny a smutně se pousmál.
Tahle malá záležitost mě vyštavila víc než cokoliv jiného.
„Počkám u auta," dodal jsem ještě a začal si svlékat ochranný oděv, abych ho mohl předat policistům.
Thomas
Myslel jsem, že je oba zastavím, ale nakonec jsem je nechal, ať si to vyříkají mezi sebou.
„Nebudu svolný k tomu, abyste zbytečně ohrožovali svůj život, nebo kohokoliv tady dalšího,“ rozčíleně Mark máchnul rukou kolem sebe, když Josh odešel. „Taky mám toho plný zuby a někdy i začínám litovat toho, že jsem si tento případ vydupal. Měl jsem to nechat někomu jinému, a já bych měl klid. A klidně mě může Cavis sežrat i za živa, je mi to jedno. Prostě nedovolím, aby se-“
„V pohodě, uklidni se,“ položil jsem mu ruku na rameno.
Mark začal znovu postupně zvyšovat hlas, dokonce Joshe oslovil příjmením, tak jsem ho raději přerušil. Není dobré tady projevovat nějaké emoce. I když na druhou stranu...
Znovu jsem se rozhlédl po lidech. Zaujali mě asi tři, kteří tam stáli a dívali se přímo na nás. Je to spíš náhoda, že zrovna tři, ale co když některý z nich patří k vrahům? Kdo ví, co si myslí, když teď viděl, jak se tu Josh s Markem dohadují a rozčíleně máchají kolem sebe rukama. Tohle je jedna z věcí, která by jim mohla hrát do karet. Mít pocit, že jsme v koncích, zvlášť, když nám zabili důležitého svědka přímo před nosem.
„Hned jak přijedete na oddělení, budete se mi hlásit, jasný?“ prsknul po mně ještě Mark a vztekle se otočil a šel za techniky, aby zjistil, jak na tom jsou.
Podle toho, jak se to tam najednou začalo víc hýbat, bylo jasné, že narazili na mrtvolu. Okamžitě postavili zástěnu, aby na místo nálezu nebylo od cesty vidět.
„Jedeme do toho bytu,“ došel jsem k autu a odemkl ho. „Nasedni si. Pokud chceš nasrat i mně, klidně to udělej. Já nebudu tak hodný jako Mark, abych ti odporoval slovně.“
Pro ukázku jsem zatnul ruku v pěst, aby mu to bylo jasné, a znovu jsem se nenápadně rozhlédl kolem sebe.
„Mark se nebojí jen o mně, ale i o tebe a všechny ostatní, jen aby bylo jasný.“
Joshua
Nasedl jsem do auta, ale jakmile se zabouchly za Thomasem dveře, všechno se ve mě po jeho slovech sevřelo a já se nechal naplno ovládnout emocemi.
„Fajn! Tak mi jednu vraž! S tím už přece zkušenosti máš! Sami jste říkali, že se vám mám svěřit se vším, co mě napadne. A teď je to problém?! Chápu, že toho má až nad hlavu, problémy mu přidávat nechci, to víš moc dobře, a znovu opakuju, že bych nikdy neudělal nic, co by ohrozilo tebe nebo ostatní! A jestli Mark nebo ty ten pocit máte, tak si hned teď vystoupím z auta a celé to odpískám!" skoro jsem křičel, a nevšímal si Thomasova naštvaného pohledu.
Třásl jsem se a do očí mi vstoupily slzy bolesti a hněvu. Naštěstí měl Thomas tónované boční okna, takže dovnitř auta nikdo neviděl, pokud by se nepodíval přímo předním oknem. Nikdy na nikoho nekřičím, spíš se snažím řešit všechno v klidu, ale tady už toho na mě bylo moc.
„Myslíš, že bych se zachoval tak lehkovážně? Myslíš, že nevím, jaké to je ztratit přítele kvůli vlastní chybě? Myslíš, že chci, aby se to opakovalo? Myslí si tohle i Mark? Že bych kvůli případu všechno zničil?" zeptal jsem se a hořce se zasmál. Nechtěl jsem se hádat.
Ne, v tomhle těžkém období, ale všechno to prostě na mě spadlo. Zvláště po Markových slovech. Vím, že to tak nejspíš nemyslel, měl právo se zlobit, ale já nemohl jinak. Měl jsem tak silné nutkání vystoupit, že jsem dokonce položil ruku na kliku.
Thomas
Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu vážně vrazit nebo ne. Chápal jsem, že chtěl něco udělat, a Mark mu to zatrhnul, a proto je vzteklý. Dotklo se ho i to, co Mark řekl a já taky. Ale...
„Utři si slzy, neřvi tady jak malé děcko, které nedostalo lízátko Je tady plno čumilů, kteří z tvého a Markova výbuchu určitě mají radost. Sám se můžeš přesvědčit,“ krátce jsem se na něho podíval.
Natáhl jsem k němu ruku, otřel mu tvář, ale hned na to jsem vystoupil.
Rychle jsem obešel auto, prudce otevřel dveře na Joshově straně a vytáhl ho ven.
Bouchnul jsem pěstí do karoserie vedle jeho těla a mírně se k němu naklonil.
„Přestaň dělat kraviny, jinak tě tu vážně nechám. Mark to myslel dobře. Promluvíte si, jak se vrátíme na oddělení. Takže buď zůstaneš venku a pojedeš taxíkem, a můžeš si tu s lidmi pěkně popovídat,“ rozmáchl jsem se rukou po přihlížejících lidech, „nebo se zklidníš a pojedeš se mnou.“
Tvářil jsem se sice přísně, ale doufal jsem, že se Josh ještě víc nenaštve.
„Vevnitř mám kafe a nějaké sušenky, to je dobrý na nervy,“ řekl jsem tiše, když jsem se k němu o něco víc naklonil. „Jdu do auta, tak bychom už mohli vyrazit, ne? Nebo se chceš ještě porozhlédnout, než pojedeme?“
Nechal jsem Joshe stát a vrátil se na místo řidiče. Natáhl jsem se do přihrádky a vytáhl ovesné sušenky, které jsem měl moc rád, a položil jsem je na jeho sedadlo.
„Tak si nastup,“ naklonil jsem se a zadíval se na něho. „Všechno bude v pohodě, jen jste prostě oba unavení. Nic víc. Marka to určitě taky mrzí.“
Joshua
Lehce jsem ucuknul, když se ke mně Thomas najednou naklonil, ale naštěstí mi jen setřel slzy. Ovšem můj oddech netrval dlouho, jen do té doby, než mě vytáhl z auta a praštil do něj. Měl jsem chuť Thomasovi odseknout, že klidně tím pitomým taxikem pojedu, ale nedokázal jsem to. I přesto, že se celou dobu z nás třech tvářil, že je nejvíc nad věcí a nic ho nerozhází, i on toho musel mít plné kecky. A naše hádka s Markem mu na klidu nejspíš nepřidala.
Když znovu nasedl, chvilku jsem ještě stál, nejen proto abych se uklidnil, ale i proto, abych se rozhlédl kolem. V jedné věci měl Thomas pravdu. Protivníkům jsme teď nejspíš nahráli do karet.
Když pak na mě Thomas houkl ať nasednu, povzdechl jsem si a poslechl. Vzal jsem do ruky sušenky a do jedné se hned pustil.
„Promiň," řekl jsem, když jsme konečně vyjeli, položil mu jednu ruku na stehno a lehce stiskl. „Nerad se hádám. Popravdě, moc to neumím. Až přijedeme na stanici, rád bych si s Markem chvilku promluvil o samotě."
Ruku jsem nechal na stehně, částečně proto, že mě to uklidňovalo a dál chroupal jeho sušenky, které mizely rychlostí blesku.
„To mi připomíná, že až budeme na stanici, rád bych viděl výsledky z důkazů, které jsme našli v tom lese," zahuhlal jsem s plnou pusou.
Zavzpomínal jsem, co všechno jsme tam našli, i na můj souboj s proradnou přírodou a chtě nechtě jsem se i přes napjatou situaci musel začít pochechtávat.
„Jen jsem si vzpomněl na můj souboj s divokou přírodou," vysvětlil jsem Thomasovi, který po mě hodil pohledem.
Poslední sušenka a lok kávy ve mě zmizel v momentě, kdy jsme zastavili před obytným domem, kde se to hemžilo policisty, menším hloučkem čumilů a nějakým novinářem.
Thomas
„V pohodě, všichni toho už máme dost,“ konečně jsem se na Joshe usmál, když jsme už byli mimo dohled.
Myslel jsem si, že si ještě zobnu sušenku, ale nějak jsem nestíhal. Josh to všechno zfutroval na jeden zátah. Budu si muset koupit nové zásoby. Dokonce ani to kafe mi nezůstalo... No, dneska si nejspíš koupím redbull, abych to nějak vydržel do večera.
Dům, do kterého jsme jeli, byl necelý kilometr od místa nálezu mrtvoly. Ukázali jsme průkazy, a hned nás vpustili dovnitř.
Byt, do kterého jsme vešli, byl až nahoře, pod střechou, jako jeden ze čtyř, které na patře byly. Obyčejný dvoupokoják, s kuchyní zvlášť, s toaletou, koupelnou a malou komorou.
První, co mě udeřilo do očí, když jsme vstoupili do ložnice, byl stůl pod oknem a okno otevřené dokořán. Opatrně, abych neporušil vyhrazená místa, jsem popošel blíž a zadíval se ven. Vyžádal jsem si dalekohled a zaměřil se směrem, kde jsme našli mrtvolu.
Byl odsud krásný výhled.
„Když jsme dorazili, nikdo tu už nebyl. Dveře byly zavřené, ale ne zamčené Našli jsme věci pouze ženské. Ani v koupelně nic nezůstalo, co by nasvědčovalo tomu, že by tu byl muž,“ přistoupil jeden z techniků, který tady pracoval. „Zatím to vypadá, že to oblečení patří jedné osobě. Nebylo jich tu moc. Jako by počítali s tím, že odsud brzy odejdou. Nebo, jako by to brala jako přechodný pobyt a trvale bydlí někde jinde.“
Přistoupil jsem ke skříni, kde bylo oblečení. Jen dvě poličky byly plné, a na čtyřech ramínkách visely šaty a bunda. Podíval jsem se blíž...
Buď si udržovala čistotu, nebo tu ještě nedávno bylo i jiné oblečení. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zašel i do koupelny a do kuchyně.
„Nebydlela tu sama. I když ve skříni jsou jen její věci, ostatní poličky, byť prázdné, jsou bez náznaku prachu. A podle toho, jak to vypadá jinde, tak rozhodně ten prach neuklízela, byly tam věci ještě někoho jiného S největší pravděpodobností střelce...“
Joshua
Konečně jsem se uvolnil pořádně ve chvíli, kdy se Thomas usmál. Doufal jsem, že to srovnám i s Markem bez toho, aniž bysme si rozbili ciferníky. Nedokážu se zlobit dlouho. Vlastně to ani moc neumím. Nemám rád, když lidé, kteří jsou mi blízcí, křičí, a sám nerad křičím já na ně.
Tyhle myšlenky jsem ale musel odsunout stranou, protože jsme zrovna vstupovali do bytu.
Thomas se hned pustil do ohledání, ale já zůstal stát mezi dveřma. Poslouchal jsem ho, a to mě navedlo k myšlence. Každý střelec potřebuje čas. Pokud to není úplný amatér, což v tomhle případě být nemohl, nestihl by tak rychle odejít, uklidit po sobě, a ještě složit zbraň. To znamenalo...
„Thomasi, můžeš se mnou? A vem, někoho sebou," s těmi slovy jsem vyšel zpět na chodbu a po cestě si nasazoval rukavice.
„Střechu nejspíš nikdo neprohledával, že?" zeptal jsem se policisty, kterého jsem míjel, a když zavrtěl hlavou, požádal jsem ho, aby sundal požární žebřík, který vedl k průchodu na plochou střechu domu.
„Poklop není zajištěný," houkl jsem dolů, jen co jsem se dostal až k otvoru.
Stačilo do něj jen drcnout a už jsem se vytahoval nahoru.
„Nestihl by uklidit, složit zbraň, a ještě odjet bez toho, aniž by si ho někdo všimnul. A to ještě beru v potaz, že odsud odjel s autem. Poklop nebyl zajištěný, což se v domech jako je tento nestává. Aspoň ne, u nás v Anglii. Tudíž..." v podřepu jsem přeběhl k větrací šachtě, která trčela ze střechy asi tři metry vlevo ode mně.
Snadno jsem pak odklopil mřížku a hmátl dovnitř. Když se ke mně Thomas a dva policisté přiblížili, vytáhl jsem ze skrýše rakouskou odstřelovací pušku Steyr SSG-69.
„Bingo," mlaskl jsem.
„S touhle hračkou se v pohodě trefí na vzdálenost více než 800 metrů, pokud je hodně dobrý střelec. O čemž svědčí i to, že mířil na trup, ne na hlavu. Začátečníci a amatéři napřed míří právě na hlavu, protože to považují za rychlejší a snadnější, ale opak je pravdou. Když se zaměříš na trup, cílová plocha je mnohem větší a střelba je efektivnější. Místo dvou efektních zásahů do hlavy dokáže odstřelovač za tu stejnou dobu spolehlivě zneškodnit pět cílů zásahem do trupu,“ vysvětloval jsem a podal ji jednomu policistovi, aby ji mohl předat a mohla se odvézt na balistiku.
„Ten, koho hledáme je nejspíše bývalý voják. Vyhozený nebo propuštěný ze zdravotních důvodů, nebo po porušení zákona. SSG je vojenská puška. Tu si jen tak někde na ulici nepořídíš. Nejspíš nepočítal s tím, že to tu budeme hned prohledávat, a brzy by se pro ni vrátil. Ani mě by to hned nenapadlo, kdybys nemluvil o těch věcech," otočil jsem se na Thomase. „Možná bych ho hledal ve spojitosti s tou ženou a FWS. Ještě se tu trochu porozhlédnu."
Thomas
Šel jsem za Joshem, ale ještě jsem neměl ani jednu nohu na střeše, a on už se hrabal ve větrací šachtě.
A když vytáhl odstřelovací pušku...
„No, to nebude tak jednoduché. Týká se to armády a tam budeme šlapat po hodně tenkém ledě. Možná se budou cukat,“ zamyslel jsem se, ale nezavrhnul Joshovu teorii.
V duchu jsem už litoval Marka. Strašně by teď moc potřeboval podporu z hora, ale v tuhle chvíli, kdy jsem já sám je nechal všechny prošetřit, nemohl počítat s nějakou podporou. Nemůže za nimi teď jít. Nejspíš bude muset přímo za soudcem, no... Možná bych měl pozjišťovat, co a jak, ale kluci z vnitřního mi to ještě neřeknou, na to je moc brzy.
Přikývl jsem k Joshovi, že chápu, ono stejně by se ty vazby prověřovaly tak, jako tak.
Opatrně jsme pak společně prohlédli střechu. Ale nic jiného jsme už nenašli. Jen venkovní protipožární schodiště, ale tam nikdo nebyl.
„Necháme to tu ještě jednou prohlédnout, hlavně tu větrací šachtu. Zajdeme do bytu. Stejně se musí vyslechnout nájemníci včetně bytného, ale většinou v těchto velkých barácích se pomalu neznají ani sousedé na patře, a navíc, málokdo chce mluvit, i kdyby něco věděl. Lidé se bojí. To je celkem přirozené,“ mluvil jsem, zatímco jsme sestupovali zpátky dolů.
Vrátili jsme se do bytu a tentokrát už o něco podrobněji to tam začali prohlížet, abychom tam nestrávili celý den.
Joshua
Na střeše jsme nic dalšího nenašli, ale ani mě to nepřekvapilo. Byt jsme prohledali ještě důkladněji, a kromě zbytků jídla v koši a nějakých roztrhaných papírů, jsme nenašli nic pádného. Ze sousedů nikdo nic neviděl ani neslyšel. Klasika.
O dvě hodiny později jsme se vrátili zpět do parku, kde už dav čumilů značně prořídl, protože tělo už bylo odvezeno a nebylo tak na co se dívat. Stejně jsme to tam ale s Thomasem ještě prošli, abysme si byli zcela jistí, že se nic nepřehlédlo. Teď už to bylo v rukou patologa, forenzních techniků, entomologů, balistiků a všech, kteří dostali sesbírané důkazy, aby z nich aspoň něco vyškrábli.
S Thomasem jsme se domluvili, že po příjezdu na stanici zajdu za Markem, ať to mám za sebou, a on zajde do pitevny, jestli už na něco přišli. Nebylo potřeba, abych tam šel i já. Věděl jsem, že se na Thomase můžu spolehnout. Spolu jsme pak měli zajít do laborky a vyptat si výsledky z důkazů, co jsme našli v lese.
K Markově kanceláři jsem skoro letěl, jak jsem byl nervózní. Po zaklepání jsem hned vstoupil.
Naštěstí byl sám, seděl za stolem a četl si nějaké papíry. Netvářil se zrovna nadšeně, a řekl bych, že potom, co mě uviděl jeho výraz ještě víc ochladl.
Zaťal jsem zuby, zamračil se a sevřel ruce v pěst. Ale ne, kvůli tomu, že bych byl naštvaný, ale kvůli tomu, že jsem chtěl Markovi pomoct od všech problémů, a nevěděl jsem jak.
Než stačil cokoliv říct, než mě stačil vyhodit, rychle jsem přešel až k němu jednou rukou sevřel pevně jeho rameno a tou druhou jeho vlasy, abych mu mohl zaklonit hlavu dozadu.
Do polibku jsem dal veškerou omluvu, jaké jsem byl schopen. Dal jsem do něj veškeré city, kterých jsem byl vůči Markovi schopen.
„Omlouvám se... Je mi to líto..." šeptal jsem, když jsem se od něj odtrhl a čelo a tvář pokrýval jemnými polibky.
„Vím, že nesmíme. Ne tady... Ale nemůžu... Potřebuju, abys mi odpustil... Potřebuju tě..." vyrážel jsem ze sebe zdánlivě bez souvislosti.
Ani jsem nevěděl, proč to odpuštění tak zoufale potřebuju. Proč jeho tak zoufale potřebuju. Napřed mi popletl hlavu Thomas, a teď Mark. Po té naší hádce jsem si ještě víc uvědomil, že mi na něm záleží stejně jako na Thomasovi.
Teprve po dalším zběsilém polibku, jsem ho pustil a kousek od něj poodstoupil. Svezl jsem se na zem, zády se opřel o stůl a prudce oddechoval.
Mark
Bylo to vážně k vzteku. Měl jsem vážně strach, že se jim něco stalo. Bál jsem se, že přijedu a těch mrtvol tam bude víc. Hned jak mi to Thomas zavolal, okamžitě jsem byl z postele venku, a bylo mi jedno, že spím teprve hodinu. Zásahovku jsem ani volat nemusel, už byli o tom zpraveni a jeli na místo.
Byl jsem strašně moc rád, že se jim nic nestalo. Byl jsem opravdu vyčerpaný a sotva jsem stál na nohách. A když na mě Joshua přišel se svým nápadem, vyjel jsem. To byla asi ta poslední kapka...
Nechtěl jsem, ale ono to šlo samo. Ta frustrace z toho, že se to čím dál víc komplikuje, a teď jsou navíc i ohrožení oba dva...
To, co jsem řekl, na tom bych trval tak, jako tak. Ale chtěl jsem se Joshuovi omluvit za svůj tón.
Trvalo docela dlouho, než jsem se konečně vrátil do kanceláře. Mrtvola už byla na cestě na pitevnu, a já už jen čekal na první výsledky, jestli to bude naše pohřešovaná, nebo ne.
Myslel jsem, že už s nimi někdo jde, když se ozvalo zaklepání. Ale nakonec dovnitř vtrhnul Josh, jak velká voda a nakráčel si to rovnou ke ně. Nestačil jsem ani zaprotestovat a měl jsem jeho jazyk v puse.
Podle jeho slov a toho, co udělal, ho to nejspíš trápilo taky.
„Nezlobím se na tebe. Vím, že jsi to myslel dobře. Taky se omlouvám,“ sklonil jsem se k němu, když dosedl na zem. „To, co jsem řekl, jsem myslel vážně, ale nechtěl jsem tak vyjet.“
Na moment jsem zasunul prsty do jeho vlasů. Několikrát jsem je prohrábnul, než jsem dal zase ruku pryč, protože se mi pořád třásla, stejně jako ta druhá.
Jsem vážně utahaný, řekl bych, že skoro na hranici.
„Dáš si kafe? Já bych si jedno určitě dal,“ postavil jsem se a podal mu ruku, aby se i on zvedl ze země.
Nechtěl jsem, aby tam tak poraženecky seděl. Dělalo mi problém ho takhle vidět.
„Bude to v pohodě, jen jsme oba trochu vyjeli, no...“
Joshua
„Na mé bláznivé nápady sis už mohl zvyknout," odfrkl jsem si, a nechal se vytáhnout na nohy. Viděl jsem, jak je Mark vyřízený, a mrzelo mě, že jsem ještě přilil olej do ohně.
„Víš, nejsem zvyklý, aby se o mě někdo bál. Svůj život klidně riskovat budu, ale nikdy bych už znovu neriskoval život přítele. Znovu ne," pokrčil jsem rameny.
Pak jsem si ho k sobě přitáhl a pevně objal.
„Potřebuješ si pořádně odpočinout. Jestli chceš, tak to dneska odpískáme. Nechci tě ještě víc unavit," šeptal jsem mu do ucha, hladil ho po zádech, a pak lehce políbil na krk.
„Jedl jsi vůbec něco? Kávu ti uvařím, ale nechceš, abych ti skočil ještě pro něco?" zeptal jsem se, kousek ho od sebe odtáhl, abych mu viděl do očí, ale stále ho nepouštěl.
„Vím, že ti nejspíš neposkytnu stejnou oporu jako Thomas, ale chci ti aspoň nějak pomoct. Mrzí mě, když tě takhle vidím."
Prsty jsem mu prohrábl vlasy a povzdechl si.
„Až tohle skončí, než odjedu zpátky, rád bych aspoň na dva dny odjel s vámi oběma do té tvé chajdy. Spravit si náladu," usmál jsem se na něj povzbudivě a pohladil po tváři.
Mark
Mírně jsem se zamračil po prvních Joshuových slovech.
„Neměl bys riskovat ani svůj život Jsou lidé, kterým bys chyběl,“ také jsem mu vtiskl krátký polibek, ale bylo na čase od sebe odstoupit. Každou chvíli mohl někdo vejít do kanceláře, i když většinou každý čeká na vyzvání.
„Budu rád, když mi kávu uvaříš,“ chytl jsem ho za ruku, kterou mě pohladil.
Políbil jsem ho na klouby a pak ho pustil. Během řeči jsem pak přešel k sedačce. Sundal jsem si sako, povolil kravatu a konečně se posadil.
„Rozhodně tě večer budu čekat. Zapomeň, že bys nepřišel. A na srub určitě pojedeme. Vezmeme si volno na dýl, abychom si odpočinuli a stihli i všechno ostatní,“ usmál jsem se.
Cítil jsem se konečně lépe. Jako by ze mě spadl těžký balvan, když Josh přišel. Nejspíš jsme oba dva ráno moc ulítli, ale asi to nebylo na škodu. Takhle jsem věděl, že i Joshovi na nás záleží, stejně jako nám na něm.
Sledoval jsem ho, jak mi vaří kávu, a i když sem se tomu bránil sebevíc, začínaly se mi zavírat oči a hlava mi klesla na rameno. Jen jako by zdálky jsem vnímal, jak Josh cinká lžičkou o hrnek, když míchal kávu, ale už jsem nebyl schopen mu říct, že chci tři lžičky cukru...