Joshua
Byl jsem rád, že je Thomas v pohodě. A prý se bude hlídat...
Vyjel jsem z parkoviště dřív než Thomas, který měl auto dál než já, ale i tak se mi zdálo, že má nějaké zpoždění, když jsem dorazil před stanici a chvilku na něj čekal. Napadlo mě, že mu zavolám, ale nakonec jsem si řekl, že se přece nemohlo nic stát a nejspíš jen chytl kolonu, když od campusu odjíždělo víc lidí. Navíc, venku bylo zase jako v peci a košili na zádech bych mohl klidně ždímat, jak byla mokrá.
Vešel jsem proto do budovy a vydal se rovnou do Markovy kanceláře, zjistit, jak je na tom se záznamy, které si měl vyžádat. Celou cestu jsem přemýšlel, jestli mu neřeknu o svém podezření, ale vzalo to za své, když jsem vešel po krátkém zaklepání dovnitř.
„Bez urážky, ale vypadáš hrozně," řekl jsem bez pozdravu a přešel až ke stolu, za kterým seděl a pročítal si papíry.
„Držíš se?" zašeptal jsem a dlaní ho lehce pohladil po tváři, jako bych chtěl setřít tu únavu, co se mu usadila na obličeji a přidělala mu vrásky.
„Přišel jsem si vyzvednout ty záznamy, jestli je máš. Thomas se asi někde zdržel, ale... Nejspíš ti řekne něco, co ti na náladě nepřidá," povzdechl jsem si smutně a ruku zase stáhl.
„Jestli nevadí, uvařím kávu," přešel jsem ke stolku a začal si zrovna odsypávat cukr do hrnku.
Thomas
Když jsem došel do své kanceláře, Joshua tam nebyl. Odložil jsem si aspoň sako a šel hned do vedlejší. Počítal jsem s tím, že tam Josh bude a nespletl jsem se.
Když jsem vešel dovnitř, právě si chystal kávu.
„Můžeš udělat jedno i pro mne?“ požádal jsem ho.
Přešel jsem k ledničce a vytáhl si z ní vodu. Pořádně jsem se napil, protože mi bylo docela teplo, a pak jsem přešel k Joshovi.
„Nezapomínej na tohle,“ podal jsem mi taky jednu láhev, když jsem si vzpomněl, že na přednášce Josh pil jen to kafe z automatu.
Konečně jsem došel k Markovi, který už odložil práci a tiše nás sledoval. Věděl jsem, že čeká, až začneme mluvit my. Tušil, že u něj v kanceláři nejsme jen proto, abychom si uvařili kafe a vybrali mu ledničku.
Posadil jsem se do křesla naproti jeho stolu. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než jsem konečně promluvil.
„Nechám prověřit Clarksona a Dobsse.“
Mark
Z toho, co mi Thomas volal, jsem byl trochu vyvedený z míry. Judith Cruz...
Viděl jsem ji v seznamu lidí, kteří měli co do činění s weby a diskuzemi ohledně WICCA. Ale to, že bude přímo na přednášce, kde původně chodila i Sara Affordová, a že tam byla už i předtím a se Sarou se znaly, byl pro mne docela šok. Okamžitě to z ní dělalo podezřelou.
Budu ji muset přivolat k výslechu, a na nějakou dobu nejspíš bude i postavena mimo službu.
Nechtěl jsem se s ní už zaplétat. Ale takhle...
Stačilo, když jsem tohle řešil s Denisem. Ještě teď je chudák na nervy a musel si vzít zdravotní volno.
I když se u něj podezření nepotvrdilo, a zjistilo se, že ho Bolt opravdu jen využil a napíchl se na jeho počítač, aby získal nějaké informace, bylo pořád dost nejasností. Bolt nemohl získat úplně všechny informace jen od Denise. Musel tu být ještě někdo. Bál jsem se toho, kdo z mých lidí by to mohl být.
Nedokázal jsem si představit, že by někdo z nich...
A Thomas a Josh teď přijdou s tím, že podezřívají Judith. A navíc... prověřit nadřízené?
Judith byla jediná, s kým jsem měl problémy, a představa, že by byl někdo další...
Pro mne hodně těžká situace.
I když s tím půjde Thomas, můžu být obviněn z toho, že jdu po kariéře a chci se zbavit dalšího, na jehož místo bych chtěl nastoupit. A taky... Znovu budou prověřovat i mně.
Ale to je ten nejmenší problém...
Tohle a spousta dalších myšlenek mi doslova zaneřádilo hlavu tak, že jsem je oba i přestal vnímat, jen jsem hleděl nepřítomně na Thomase, který snad čekal odpověď.
„Dobře,“ povzdechl jsem si, když jsem si to uvědomil. „Děkuji, že jsi mi to řekl, i když jsi správně neměl. Bylo by dobré, kdybys to zařídil hned, ze své kanceláře. Až to vyřídíš, zavolej nás.“
Otočil jsem se ještě na Joshe, který právě zalíval kávu.
„Záznamy jsou, chci být u toho, až je budeš prohlížet.“
Joshua
Lehce jsem sebou škubl, když Thomas řekl o svém požadavku Markovi. Tak bylo takové ticho, až se mi sevřel žaludek, a byl jsem rád, že civím do hrnků a čekám až se uvaří voda, než abych teď seděl na Thomasově místě. Když pak Mark řekl, že to nechá na Thomasovi a má to jít rovnou vyřídit, skousl jsem ret a zamračil se. Podal jsem Thomasovi kávu, a sotva za ním zapadly dveře, obrátil jsem se na Marka. Vypadal skoro odevzdaně. Nechal jsem kávu kávou, přešel až k němu, trochu si ho i s křeslem pootočil a naklonil se nad něj.
„Proč..." řekl jsem prudčeji, než jsem měl v úmyslu. „Proč se na nic nezeptáš. Nepochybuješ. Proč?" Chvilku jsem mu hleděl do očí, než jsem se před ním svezl na kolena a dlaněmi se opřel o jeho kolena. „Když jsem řekl o svém podezření Thomasovi a následně o svých pochybách, seřval mě a zeptal se, jestli ti věřím. Řeknu ti to, co jemu. Věřím vám oběma natolik, že bych vám svěřil svůj život. A chci, abyste věřili i vy mně, i když jsem úplný cizinec. Přesto... Pořád ve mě hlodá červíček pochybností. Přece jen... Můžu vám takhle zničit životy a tobě kariéru. Přesto si ochotný to riskovat a svěřit svůj život do rukou někoho takového jako jsem já? Do rukou někoho, koho znáš několik dnů, a kdo má problémy sám se sebou?" zeptal jsem se tiše a čelem se opřel o jeho koleno.
Thomase bych se na tohle zeptat nemohl, i když mě to trápilo celou dobu. Ten by mě nejspíš zabil. Ale Mark... Byl citlivější. Nejspíše věděl, čím si procházím, protože si tím procházel sám.
„Záleží mi na vás. Moc. Před pár dny bych si to nikdy nepřiznal, ale teď... Nechci, aby se vám něco stalo. Ano, jste oba dospělí, máte za sebou víc zkušeností než já, máte svou hlavu a dokážete si poradit. Ale tohle všechno neznamená, že mi můžete tak moc důvěřovat," zvedl jsem hlavu, a tentokrát se bradou zapřel o jeho koleno a podíval se mu do očí. „Co když je tohle jen nějaká moje hra? Co když se vás snažím svést ze stopy?"
Zatnul jsem nehty do jeho lýtek, které jsem rukama objímal, a s napětím čekal na odpovědi na spoustu svých otázek, které jsem ze sebe prostě potřeboval dostat a nechtěl jsem čekat až do zítřka, než se sejdeme u něj doma.
Mark
Thomas jen přikývnul, povzbudivě mě poplácal po ruce a hned odešel vyřídit potřebné.
Díval jsem se zamyšleně na dveře, které se za ním zavřely, dokud ke mně nedošel Josh a otočil si mě k sobě.
Díval jsem se na něho, jak si kleká a poslouchal, co mi říká.
Musel jsem si to v hlavě znovu přehrát, protože mi myšlenky stále utíkaly na všechny možné strany.
„Jo, to je Thomas. S ničím se nepáře a řekne ti rovnou, co si myslí, i když to není zrovna dobrá zpráva,“ pousmál jsem se nad tím, jak Thomas řeší věci.
„Víš, Joshi, když s něčím přijdeš, tak si prostě za tím stůj a nepřipouštěj si žádné pochybnosti. Ani v takových případech. Nevím, proč bych ti měl nevěřit. Už dávno se ukázalo, že se ve většině svých závěrů nemýlíš. A i když zrovna tohle se mi nelíbí, beru to jako součást práce, i když se mě to přímo dotýká. A kdyby to tak nebylo, byl bych špatný policajt. Já mám svědomí čisté, tak nevím, proč ty pochybnosti o tom, že bys nám mohl zničit kariéru. A taky... Co je to za blbost, že by ses ty v tom mohl angažovat?“
Zatnul jsem svaly na nohách, když jsem v nich ucítil Joshovy prsty. Div, že jeho nehty neprojely látkou kalhot.
„Všechno bude ok, tak si tím nezatěžuj hlavu. Jen… tenhle případ... No, budu rád, až se vyřeší. Opravdu si potom oddychnu, zvlášť teď, když se začíná potvrzovat, že v tom jede hodně lidí, možná i někdo vysoce postavený, ať už policajt, nebo někdo jiný. Ale musí se to vyřešit. Nemůžeme dovolit, aby si tu několik lidí běhalo a vraždilo jen pro své zvrácené choutky, nebo nějaké špatné životní přesvědčení. To je opravdu špatné, a nemělo by se to dít... Ale,“ položil jsem ruku na jeho hlavu a jemně mu projel vlasy, „děkuji ti za tvou důvěru. I když jsi tu krátce, věřím ti a vím, že s tvým přispěním se to dotáhne do konce.“
Ještě jednou jsem Joshovi prohrábnul vlasy a na moment je mírně sevřel. Sklonil jsem se k němu, druhou rukou ho podebral za bradu a přitiskl jsem své rty na jeho. Nedokázal jsem zabránit tomu, abych ho políbil. Jako by to byla vzpruha, kterou jsem potřeboval. Takové to ranní kafe, které člověka postaví na nohy.
„Měl bys vstát,“ zašeptal jsem, když jsem přerušil náš krátký polibek. „Není zavřeno a je tu spousta lidí. Mohl by si to někdo špatně vysvětlit, kdyby vešel dovnitř. Hned jak přijde Thomas, půjdeme vedle, ano?“
Joshua
Poslouchal jsem Markova slova. Doslova mu visel na rtech, a napětí ze mě postupně opadalo. Zvlášť, když mi poděkoval za důvěru a řekl, že mi věří a nepochybuje o mě. Málem jsem vyletěl štěstím až do stropu. A pak...
Překvapeně jsem vydechl, ale vzápětí se vzpamatoval, a velmi ochotně krátký Markův polibek opětoval. Byla to snad lepší vzpruha než kafe, a to nejlepší poděkování. Do žil se mi vlil nový adrenalin a připadal jsem si, že teď bych snad mohl zvládnout vše, co se mi postaví do cesty.
„Děkuju," zašeptal jsem, políbil ho na obě kolena, a pak vstal.
„Kdyby někdo náhodou vešel, mohl bys říct, že mi spadlo něco do oka," zazubil jsem se na něj, a ještě krátce ho pohladil po tváři.
„Zítra ti pomůžu se toho stresu aspoň trochu zbavit. Myslím, že za celou noc toho zvládneme hodně," zašeptal jsem rychle, když jsem se sklonil k jeho uchu a prstem zajel pod límeček košile, abych jím mohl přejet po místě, kde jsem tušil značku, zanechanou při našem řádění ve srubu.
„A jinak máš pravdu. Tenhle případ nás stál už mnoho sil. Je načase to konečně skončit. Jak jsem řekl Thomasovi. Udělám všechno, abysme je dostali," řekl jsem vážně, když jsem konečně odstoupil a přešel ke stolku, kde mi chladla káva.
V tu chvíli vešel Thomas s nečitelným výrazem ve tváři.
„Ještě moment," ozval jsem se, když Mark vstal a vzal do ruky flešku na které byly nejspíš nahrané potřebné záznamy.
„Moc od toho neočekávejte. Odezírat ze rtů za normálních okolností je dost obtížné. Záleží na artikulaci člověka a na jeho mimice. Navíc tam bylo hodně lidí a záznamy nemusí být dost ostré. Říkám to jen proto, že to může být taky slepá ulička, tak abyste na to byli připraveni. Musíme najít ten nejlepší úhel, a než vůbec začnu, musím se na samotný úsek záznamu podívat, jestli vůbec něco vyčtu. Takže počítejte taky s tím, že to nezabere pět minut, ale klidně se může stát, že u toho strávíme hodiny," přeskakoval jsem pohledem z Marka na Thomase a zašklebil se, když jsem usrkl vlažnou kávu.
„Proto bych si asi skočil ještě pro něco k jídlu, než začneme. Mám docela hlad. Chcete taky něco vzít?" zeptal jsem se a s odporem do sebe hodil zbytek kávy, abych to utrpení nemusel prodlužovat.
Vážně jsem měl už hlad. A s prázdným žaludkem se blbě přemýšlí. Zvlášť, když jsem věděl, že se taky celé to sledování záznamů může hodně prodloužit. Ale chtěl jsem odejít i proto, že jsem Thomase s Markem chtěl nechat chvilku o samotě. Neměli teď spolu moc příležitostí mluvit a Mark potřeboval teď hodně podpory, aby to všechno ustál.
"Přijdu rovnou do tvé kanceláře," houkl jsem ještě mezi dveřma na Thomase, když mi oba nadiktovali svou objednávku.
Počítal jsem, že budu pryč tak patnáct minut. Nebylo to sice moc, aby si všechno vyříkali, ale bylo to aspoň něco.
Thomas
Jako první jsem zvedl telefon. Věděl jsem přesně komu mám volat. Byl překvapený, když jsem se ozval, ale hned zvážněl, když jsem mu sdělil svůj požadavek.
„No, je to docela blbý. Lidi od Marka se zatím zdají být čistí, až na ten problém s Denisem. Ale toho jsme už taky prověřili. Mark už ví, že v tom nejspíš nejede, ale víš, že jistotu budeme mít teprve, až se případ uzavře. Ale tohle, co po mně chceš... Je ti jasné, že musíme prověřit i Rodrigueze? Navíc může nastat problém, když se jedná o Cruz a nadřízené, teda... vzhledem k Markovi. Víš proč, to ti snad ani nemusím říkat.“
Bylo mi to jasné. Ale nedalo se nic dělat. Potřebovali jsme se někam pohnout, a tohle byla zatím ta nejlepší stopa, kterou jsme měli, a nemohli jsme ji nechat vychladnout.
Ještě chvíli jsme spolu mluvili, a já slíbil, že jim hned pošlu všechno, co k tomu mám i s oficiálním požadavkem na prošetření Marka, Clarksona a Dobsse a jejich vazby na Judith Cruz.
Hned jak jsem ukončil hovor, šel jsem vedle. Joshua právě popíjel své kafe a Mark na něho jen zaraženě hleděl. Bylo vidět, že toho má opravdu dost...
„Půjdeme vedle, ano?“ ukázal jsem Markovi ke dveřím, když Joshua odešel pro oběd.
Mark jen přikývl, vzal flešku a vyšel se mnou ven. Svoji kancelář si pro jistotu zamknul, i když bude hned vedle. Ale od chvíle, kdy jsme nahlásili podezření, byla opatrnost na místě.
„Je to nahlášený, musel jsem uvést i tebe. S tím musíš počítat,“ přešel jsem v naší kanceláři rovnou k mikrovlnce a dal si ohřát kávu, která byla už skoro studená.
Zapnul jsem si počítač a začal přebírat všechno, co jim budu muset poslat. Když mikrovlnka cinkla, zvedl jsem hlavu k Markovi. V ten moment mi došlo, že vlastně za celou dobu nic neřekl, jen seděl v křesle, díval se před sebe a v rukách převracel flešku.
Postavil jsem se a přešel k němu.
„Víš, teď, než bude jasno, nemůžu k tobě přijít a ani ty ke mně. Zvládneš to?“ naklonil jsem se k němu a rukama se opřel o opěradlo, vedle jeho hlavy. „Rád bych ti pomohl, rád bych se tomuhle vyhnul, ale víš, že to nejde.“
Sklonil jsem se k němu a políbil ho. Zprvu jsem měl pocit, jako by chtěl polibek odmítnout a hlavou cuknul směrem ke dveřím. Ale když jsem ho chytil za bradu, podvolil se a pootevřel ústa, aby mě mohl vpustit dovnitř.
Mark
Netušil jsem, že mě to tak dostane. Bylo toho opravdu moc, a všechno se to takhle nahrnulo najednou. Ale přemýšlel jsem i nad tím, jak moc se v tom Judith Cruz angažuje a s kým to tady může táhnout. Hned se mi i připomnělo to, jak kluci z mravnostního říkali, že se na mě ptala. Možná už zkoumala terén. Možná mě teď ona chce vykopat z místa, které jsem ji vzal. Možná to byla jen náhoda. Anebo všechno spolu úzce souvisí, a ona bude vážně jednou z podezřelých. Vlastně už teď je...
Když se mi Thomas přimluvil, měl jsem chuť ho od sebe odstrčit. Teď je jakákoliv naše blízkost zakázaná. Zvlášť tady na oddělení.
Nestihl jsem mu na to ani nic odpovědět, když mě chtěl políbit. Automaticky jsem se otočil ke dveřím, jako bych se chtěl ujistit, jestli někdo náhodou nepřijde, tak jak jsem to před chvílí říkal Joshovi u mě v kanceláři. Ale Thomas se nenechal odbýt.
Pustil jsem ho. Nechal jsem ho, protože jsem to tak nějak chtěl. Potřeboval jsem něčí blízkost, které se mi za poslední týden vůbec nedostalo. Můj kocour přišel domů asi třikrát, a jinak jsem byl sám.
Usínal jsem sám...
Přivřel jsem oči a jen zvedl ruku, abych mohl Thomase pohladit po tváři a druhou rukou ho na moment obejmout kolem pasu, abych mohl víc cítit jeho blízkost.
„Jak bude po všem, vezmeme si dovolenou aspoň na týden, co?“ zašeptal jsem, když se naše rty rozpojily.
Thomas
Mark se konečně aspoň trochu uvolnil. Byl napjatý od chvíle, kdy jsem za ním přišel s tou nešťastnou zprávou. Nejraději bych mu pomohl víc, ale bylo nám oběma jasné, že to prostě nejde.
Tohle je nejspíš naše poslední intimní chvilka, kterou jsme si pro pár následujících dní mohli dovolit.
„Jo, dovolená by šla. S tím souhlasím,“ přikývl jsem.
Ještě jeden kratičký polibek jsem mu věnoval, a pak se narovnal. Když jsem obcházel křeslo, ještě jsem mu na moment stiskl rameno a naklonil se k jeho krku.
„Líbal ses s Joshem?“ přivoněl jsem si k němu.
„Říkal, že jste se domluvili, že se u tebe zastaví. Nevadí mi to,“ dodal jsem rychle, když už Mark otvíral pusu, aby něco řekl. „Jen si dávejte pozor, nechte si to až na dobu, kdy budete úplně sami, za zavřenými dveřmi. U tebe doma...“
Přešel jsem zpátky ke svému stolu a pustil se do práce. Když jsem na moment zvedl hlavu, Mark už měl uvolněnější postoj. Pohodlně se usadil, a i když pořád převracel v prstech flešku, už se tolik nemračil...
Joshua
Ještě chvilku jsem raději počkal, než jsem opatrně otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že můj plán částečně vyšel. Mark už nebyl tak napjatý, a i Thomas neměl tak sveřepý výraz.
Se spokojeným mlasknutím a pohledem: „Vím všechno, můj plán se povedl“, jsem každému z nich předal jídlo a svoje si položil zatím na stůl.
Musel jsem udělat ještě něco, než se pustím do práce, a taky jsem doufal, že oba zároveň trochu, aspoň na malý moment rozptýlím. Stoupl jsem si k pohovce, zády k oběma mužům, a rozepl vestu, kterou jsem si hned sundal, stejně jako kravatu a košili.
„Úleva!" vydechl jsem blaženě, když se na mé záda přestala lepit jakákoliv látka.
Věci jsem přehodil přes opěradlo pohovky, aby se moc neskrčily, protože v nich budu muset ještě odejít, a pak z kabely vytáhl už vyprané, křiklavě zelené tričko.
„Potřebuju pohodlí," zazubil jsem se na oba, když jsem se k nim konečně otočil a nijak zvlášť rychle si triko přetáhl přes hlavu.
Pak jsem vzal své jídlo, přešel ke stolku, kde si Thomas obvykle vařil kávu, opřel se o něj a pustil se do jídla. Po prvním soustu jsem spokojeně zabručel. Nebylo to sice tak dobré jako moje kuchyně, ale lepší, než bych čekal od kuchyně, kde se vařilo pro několik desítek lidí.
„O hodně lepší," odfoukl jsem po posledním soustu, vyhodil do koše prázdnou misku a otevřel láhev s pitím, kterou mi předtím dal Thomas.
Thomas
Já i Marek jsme jen udiveně hleděli na Joshe, jak nám tu předvádí striptýz. Dokonce jsem zapomněl odeslat i email, který jsem měl nachystaný. Jen jsem prostě na něj hleděl.
Vzpamatoval jsem se teprve ve chvíli, kdy na mě Mark s úsměvem hodil pohled, který říkal: „Johny tě zabije, až zjistí, že jeho triko nosí někdo jiný.“
Jen jsem pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Ale přesto bylo na něm vidět, jak si Joshe prohlíží a už si nejspíš i představuje, co spolu budou dělat, až budou sami.
Než Josh dojedl, dodělal jsem, co jsem potřeboval. Viděl jsem, jak Mark hledí na mé ruce, které posledním klikem odeslaly oficiální žádost o prověření jeho a dalších osob. Tvářil jsem se, že nic nevidím a raději jsem hned vstal, abych stáhl projektové plátno a nachystal všechno proto, abychom si mohli přehrát ty záznamy. Zatáhl jsem ještě žaluzie, aby nás nerušilo slunce, které tu docela pralo přes okna, a pak už jsem si ohřál oběd a usadil se na sedačce, abych se mohl najíst, a přitom se dívat, stejně, jako to udělal i Mark...
Joshua
Markův lehký úsměv a Thomasův pohled mě utvrdil v tom, že tohle moje předvádění je aspoň na chvilku vytrhlo ze stresu. I když byli pořád napjatí a nervózní, přece jen už neseděli tak křečovitě.
No, kdo ví. Třeba ten stres dostanu dnes večer ještě i z Thomase. Když bude mít doma bráchu, těžko se k němu, byť jen na krok budu moct příblížit.
Hlavou mi probleskla myšlenka, že dneska je to vlastně poprvé, co jsme si od sebe drželi celou dobu víc než větší odstup, a že mi ještě dluží příjemnější probuzení. Ušklíbl jsem se nad svými úvahami v takové situaci, a potřásl hlavou.
Mark i Thomas se s jídlem usadili na sedačku, a Thomas pak na svém noťasu spustil záznam z kamer, který se promítal na velké plátno naproti okna. Jemně jsem si propleskl tváře, zhluboka se zavřenýma očima se nadechl, abych vyčistil mysl, a pak si posunul křeslo vedle stolu, abych byl co nejblíž plátna a bokem se usadil naproti Thomasovi a Markovi.
Trvalo asi dvacet minut, než jsme se dostali k záznamu, který zabíral prostor před campusem ze správného úhlu. Thomas přeskočil začátek, kdy jsem se bavil se studenty. V záběru bylo vidět, jak jsem se zahleděl na Cruz, pak zaletěl pohledem k Thomasovi, a na to si všiml podezřelého.
Zabručel jsem, když jsem viděl sám sebe, jak se docela neelegantně prodírám davem, abych mohl pachatele dostihnout. Konečně jsem se taky podíval na to, jak zareagoval Thomas.
Zamračil jsem se a založil si ruce na hrudi.
Jo, takhle vypadá elegance při pronásledování pachatele. Ne můj styl slona v porcelánu.
Uslyšel jsem Markovo tiché uchechtnutí, protože zřejmě vytušil, co se mi honí v hlavě, a otočil se k němu.
Můj pohled: „Zkus něco říct nahlas a zítra nic nebude", mu zabránil v jakékoliv poznámce a úsměv potlačil. Ale samozřejmě jsem byl rád, že ho něco takového dokázalo aspoň na chvilku rozptýlit.
Pak šla ale veškerá legrace stranou, když jsme se konečně dostali k úseku, když muž vytáhl mobil. Zvážněl jsem, opřel se lokty o kolena a propletenými prsty si podepřel bradu. Sledoval jsem každou setinu sekundy záběru a ani jednou nemrkl. Nebyl to nejlepší záběr, kvůli spoustě lidí kolem, ale zase ne úplná ztráta času. Ale něco na tom hovoru bylo jinak.
„Něco z toho dostanu, ale potřebuju to přehrát ještě jednou. Něco..." ozval jsem se do ticha, když úsek skončil v době, kdy muž naskočil do auta a zmizel.
Thomas
Než jsme se dostali k tomu, co jsme potřebovali, stihl jsem dojíst a vypít si zbytek kávy. Na moment jsem odskočil k ledničce, a vytáhl jsem všem vodu, kterou tady na Markův příkaz pravidelně doplňují. Vždycky myslel i na ostatní a říkal, že tohle je základní věc, kterou každý musí v kanceláři mít a dodržovat pitný režim, aby se mu tady pak neválelo několik vyschlých mrtvol.
Právě jsem si sedal, když jsme se dostali k záběru, kde jsem uviděl Cruz. Okamžitě jsem to stopnul a vrátil kus zpátky. Zatímco Josh sledoval svůj běh za podezřelým, já jsem se zaměřil na vchodové dveře, než zmizely ze záběru. Ale podle všeho se Cruz nikomu nepřimluvila, ale co se dělo za dveřmi jsem už bohužel neviděl. Záběr kamery se přesunul na parkoviště, kde jsme s Joshem stáli, a já telefonoval s pohledem upřeným za odjíždějícím autem.
„Co ta registrační značka vozu?“ otočil jsem se na Marka.
„Nechal jsem ji prověřit. Značka je kradená, patří k úplně jinému vozu, navíc majitel bydlí v Tenesee. Hned jsem nechal vytáhnout všechny majitelé tohoto typu auta, ale to chvilku potrvá. Taky může být kradené, a navíc, takové auto může mít kde kdo, takže seznam bude nejspíš hodně dlouhý...“
Přikývl jsem, že rozumím a znovu jsme se zaměřili na záběry z kamer.
„Kam to potřebuješ posunout?“ otočil jsem hlavu k Joshovi, který soustředěně zíral na plátno.
Joshua
„Tu část, kde telefonuje. Teď už se zaměřím jen na tohle. Na zbytek se můžeme podívat potom, jestli nám něco neuniklo," odpověděl jsem Thomasovi, aniž bych spustil z plátna oči.
To, že bylo auto i značka nejspíš k ničemu, mě nijak nepřekvapilo, proto jsem to ani nekomentoval. Celou svou pozornost jsem upřel na čtyřicet pěti vteřinový záběr, kde muž telefonoval. Sledoval jsem jeho rty, mimiku a gestikulaci, ale pořád... Narovnal jsem se v křesle a zamračil se.
„Ještě jednou."
Při tomhle záběru, jsem vstal z křesla a doslova se nalepil na plátno.
„Ještě," zopakoval jsem a zase si sedl.
A pak mi to došlo.
„To snad..." vydechl jsem a zakroutil hlavou. Ruce jsem dal v bok a sklonil hlavu.
„Bože, Bože, Bože, Bože," zahučel jsem, když Thomas přehrávání stopl.
Opřel jsem se v křesle zaklonil hlavu a prsty sevřel kořen nosu. Když jsem slyšel, jak se Thomas nadechuje k otázce, protože ticho už bylo více než dlouhé, jsem se rovně posadil a k oběma se otočil. „Ten parchant mluví latinsky. To je to, co mi nesedělo. La-tin-sky. Kdo, do háje, v dnešní době mluví latinsky?" rozhodil jsem rukama a odevzdaně si povzdechl.
„Sice je to trochu komplikace, ale není to problém. Mluvím plynně osmnácti jazyky a latina je jedním z nich," pokrčil jsem rameny a poškrábal se na zátylku.
Thomas
Joshua se do sledování doslova zahryznul. Já jen trpělivě posouval záběry zpátky tak, jak si žádal.
Dokonce i Mark se přestal opírat a narovnal se. Ale v jeho hledáčku bylo spíš okolí. Stejně jako já hledal, zda tam není někdo, kdo by s podezřelým komunikoval. Někdo třeba na druhé straně, nebo někdo z nějakého hloučku. Ale byl to jen jeden, a navíc krátký záběr, který Josh chtěl neustále posouvat zpátky.
„Latinsky?“ pohlédl jsem na něho překvapeně.
Má pravdu. Kdo dneska mluví mrtvým jazykem... Ale v tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc. Bude to tak, jak jsme si mysleli. Bude v tom hodně lidí, a nejspíš i vzdělaných anebo vysoce postavených. Filozofové, doktoři, teď už je podezření i na policisty. Jen jsem se v duchu modlil, aby v tom nebyl namočený nikdo z politiků. To bychom byli všichni do jednoho přímo ohroženi na životě. Tohle jsou totiž největší a nejnebezpečnější protivníci, na které bychom mohli narazit.
Postavil jsem se a přešel ke svému stolu. Vytáhl jsem diktafon a notes s propiskou. Posadil jsem se zpátky k Markovi a dal jsem mu za úkol nahrávat všechno, co Joshua řekne. Já sám jsem si otevřel notes, připravený dělat si poznámky...
„Tak můžeme pokračovat?“
Joshua
Začalo mi být docela horko. V zabedněné místnosti, i když jela klimatizace a neustále jsem pil, od doby, kdy jsme začali sledovat záběry, začalo být poměrně dusno. Navíc, do toho ještě všechno to vypětí a stres. Ale teď jsem musel vydržet.
„Nejspíš budu záběr ještě potřebovat několikrát přehrát," zachrčel jsem a olízl si vyprahlé rty, i přesto, že jsem zrovna před chvilkou pil.
Počkal jsem, až se oba pořádně připraví, a pak se opět opřel lotky o kolena.
„Tohle nebylo v plánu. Co tady..." začal jsem a trochu se předklonil, abych viděl líp.
„Vrátíš to?" otočil jsem se na Thomase, protože mi uniklo slovo.
„Není to jednoduché v takovém prostředí odezírat ze rtů. Zvlášť když mluví latinsky," řekl jsem omluvně, když musel Thomas opět přehrát záznam od začátku.
Zadíval jsem se znovu na plátno a soustředil se.
„Tohle nebylo... v plánu. Co tady... dělá? Určitě... je tu... - teď mu nevidím do obličeje, takže netuším, co chtěl říct. -Měla jsi se ho...-" překvapením jsem zamrkal a narovnal se v křesle, když mi došel význam dalších slov.
Sevřel jsem opěradla a zbledl jako stěna. Vytřeštěně jsem sledoval záběry, ale nic dalšího už nevnímal. Až teprve Markův, dotek mě přivedl zpátky do reality.
Thomas
Zpozorněl jsem, když Joshua začal mluvit. Dělal jsem si zápisky každého slova, které řekl, i když se to netýkalo zrovna dotyčného.
Ale ve chvíli, kdy nakousnul větu a zmlknul, zvedl jsem hlavu. Podíval jsem se na plátno, na Joshe a znovu na plátno.
Je to, to, co si myslím? Je to vážně ono, na co jsem myslel ještě před chvílí?
Je konec věty jedno jediné slovo, které mě tu děsí, stejně jako Joshe a Marka, který už vstal a přešel k plátnu blíž, jako by to chtěl vyčíst i on? O kom vlastně mluvili? Byl jsem tam já a Josh.
Mohl to být on, nebo jsem to mohl být já.
„Koho se, kurva, chtějí zbavit?!“ vyskočil jsem na nohy a rozčíleně přešel k oknu, abych ho na chvíli otevřel.
Zatímco Mark popošel k šokovanému Joshovi a položil mu ruku na rameno, já se díval ven.
Jako bych chtěl vidět, ujistit se, že nás někdo sleduje. Ale ať bych si oči třeba vykoukal, venku se pohybovalo dost lidí, a nikdo na první pohled se nechoval podezřele. Nikdo nestál a nehleděl upřeně na budovu nebo do našich oken.
Tak, co se tu děje? Kdo v tom má prsty?
Zavřel jsem po chvíli okno a vytáhl si novou vodu, abych se pořádně napil. Bylo mi z toho všelijak. Nejspíš budeme muset požádat o ochranku, i když je Josh hlídaný, ale i tak... Mě nehlídá nikdo, ale zatím jsem si nevšiml ničeho podezřelého. Ale Josh... Viděl toho chlapa už dvakrát, a on ho evidentně poznal.
Joshua
Po Markovém doteku jsem se probral a počkal, až se oba znovu usadí. Byli nervózní stejně jako já.
„Měla jsi... se ho zbavit. Říkala... - tady mu zase nevidím do tváře - ...že se o to Bolt postaral. Včera jsem... - opět nevidím- ...ale nevypadá zničeně! Měl jsem... se ho zbavit sám... hned na... letišti!" otřel jsem si pot z čela a napil se.
„Ten muž je rozčilený a zjevně s mou přítomností na přednášce nepočítal. A taky to zároveň vysvětluje spoustu jiných věcí" řekl jsem skoro odevzdaně, aniž bych spustil oči ze záběru. „Vrátíš to znovu?"
„Doufám, že náš druhý... plán... -tady zase nevidím- ...úspěšně dotáhneš... do konce. Musíme... se zbavit... -zase zatraceně nevidím!" vykřikl jsem a praštil pěstí do opěrky.
„Zpátky!" vykřikl jsem, a pot se ze mě teď doslova řinul
„Dělají problémy... všichni tři... ale on je... nejbezpečnější... musíš se ho... -tady zase nevidím- ...jednat rychle... dokud nic netuší... vyšetřování nás zpomalilo... ale zatím to nevypadá, že by tě... podezírali... pokud... -tady opět nevidím- ...pak se osobně... postarám o toho... Angličana... -teď je hodně špatný záběr. Nevím, co říká. Nedokážu to vyčíst," skoro jsem zafňukal zoufale, a skoro hystericky.
„Znovu!"
Připadal jsem si bezmocně a zoufale. Tak blízko jsme byli jako nikdy, a přesto... Čas záběru se krátil a já věděl, že to nejdůležitější sem propásl.
„...musíme to rozjet... než najdou její tělo... Ne! Nemáme čas… na... -zase nevidím- ...pozornost... sice je to málo... frekventované místo... kvůli... -tady zase nevidím - ...promluvíme si... -opět nevidím-...aspoň, že jsi zařídila... odvoz."
S koncem záběru a s mým posledním slovem se rozhostilo v místnosti na chvilku ticho. Než jsem vstal přešel ke stolu, sesunul se na zem, abych se o něj zády mohl opřít, skrčil jsem kolena, které jsem objal rukama a svěsil hlavu.
„Mrzí mě to, víc z toho nedokážu vyčíst," vzlykl jsem zoufale do země a sevřel mezi prsty kalhoty.
Thomas
Psal jsem si každé slovo, které Josh řekl, i když jsem byl hodně nervózní. Ani jsem se nedíval na ostatní, jen jsem posouval záběry, jak Josh chtěl a zapisoval. Když Josh zmlknul, konečně jsem ty záběry zastavil a ohlédl se po něm. Seděl na zemi, opíral se o stůl a vypadal dost zničeně.
Mark, který šel k němu, nevypadal o nic líp.
Od okamžiku, kdy jsem odložil propisku, mi to v hlavě jelo na plné obrátky. Hned jsem si v hlavě přehrával to, jak jsem jel pro Joshe na letiště. Vybavoval jsem si jednotlivé osoby z personálu, které tam byly tou dobou přítomny, a které jsem si stihl zapamatovat.
Přehrával jsem si vzpomínky na to, jak jsme byli na přednášce. Byla chvíle, kdy jsme Judith ztratili z dohledu, a nebyla ani na kamerách. Mohla s někým telefonovat, ale ve chvíli, kdy jsme honili toho chlapa, to být ona nemohla. Musel to být někdo jiný. Ale je pravda, že psala sms.
Došel jsem k Joshovi a donutil jsem ho vstát. Ať už byl zničený, jak chtěl, to, že seděl na zemi, mu moc nepomáhalo, a jen to jeho stav zhoršovalo.
Donutili jsme ho s Markem sednout si na sedačku. Mark zaběhl do své kanceláře a během chvilky se vracel zpátky s flaškou brandy. Hned nalil do jedné sklenky a podal ji Joshovi, aby ji vypil.
„Můžeš ho Marku pohlídat? Pokud bys něco měl, tak mu sem dej někoho na hlídání, a postarej se, aby neodešel z oddělení, dokud se nevrátím, ano?“
Sedl jsem si k notebooku, a část, kterou Josh rozluštil, jsem si stáhl na druhou flešku. Hned jsem ji strčil do kapsy, popadl notes a diktafon a šel si pro odloženou zbraň. Bez ní teď ani ránu... Situace je hodně vážná, i když jsem se ještě před chvílí modlil, aby tomu tak nebylo.
„Vrátím se do hodiny, hodiny a půl. Pak pojedeme pracovat domů. Tahle kancelář bude zamčená, a poprosil bych tě Marku, kdybys ji i svou kancelář nechal sledovat kamerami.“
Ještě jsem se zastavil u Joshe, a stiskl mu rameno.
„Bude to v pohodě, nedělej si z toho těžkou hlavu. Jen se nám to trochu zkomplikovalo, a budeme si muset dávat větší pozor. Už žádné běhání v parku, dokud se to nedořeší. Pak, až to skončí, si můžeme dát klidně marathón, ano?“
Nečekal jsem na žádnou jejich reakci, popadl jsem klíče od auta a vyšel ven, abych zařídil co nejdříve, co jsem potřeboval. Tohle opravdu nepočká.
Joshua
Napůl jsem vnímal Thomasova slova, když mě s Markem posadili na pohovku.
Chtěl jsem na něho zakřičet, ať neodchází, ale věděl, jsem že má povinnosti a zodpovědnost. Stejně jako já. Ruka se mi třásla, když jsem na jeden zátah vypil obsah sklenky, a pak se rozkašlal.
„Tohle jsem nečekal. Už od začátku nás měli v hrsti. Od začátku..." zachrčel jsem a zadíval se na své ruce.
„Bojím se, Marku. Ne o sebe. Já se smrti nebojím. Už ne. Ale bojím se toho, co se všechno může ještě stát. Tenhle případ se ubírá hodně špatným směrem a... Člověk, aby se bál udělat krok, aby nespustil lavinu..." zamumlal jsem po chvilce ticha.
Byl jsem naštvaný, frustrovaný, zoufalý a bezmocný. A bohužel, nebylo jak se tentokrát toho stresu a napětí zbavit.
„Nechci, abys odešel a nechal mě tu s někým jiným, ale pochopím, když to uděláš. Máš důležitější věci na práci. Možná bych se ještě jednou mohl podívat na ten záběr, jestli mi něco neuniklo..." zvedl jsem k němu konečně hlavu a zadíval se do jeho očí, které vyjadřovaly podobné pocity, jak jsem měl já.
Seděl tak blízko mě, a já ho nemohl zbavit té tíhy. Očima jsem zaletěl ke dveřím, jako bych čekal, kdy se otevřou a dovnitř někdo vejde. Sevřel jsem Markovo stehno svými prsty, až jsem citil, jak zatnul svaly. Pak jsem rezignovaně svěsil hlavu.
Tolik pocitů, co se ve mě najednou pralo... Nevěděl jsem, jak dlouho tenhle stav potrvá, ale musel jsem se co nejrychleji sebrat. Vždycky mi stačilo málo. Zvlášť u Thomase. I Mark měl na mě uklidňující vliv, přesto to tentokrát nešlo tak rychle, jak bych si přál, když jsem měl hlavu plnou otázek a rozutíkaných myšlenek.
Thomas
Jel jsem rovnou na druhý konec města, kde v menší budově, kromě jiného, sídlilo oddělení, s kterým jsem ještě před dvěma hodinami komunikoval telefonicky. Nemohl jsem je požádat, aby někdo z nich přijel za námi do kanceláře. Bylo by to nebezpečné, když doteď nevíme, kdo z lidí je práskač.
Ohlásil jsem se na recepci, a pak už rovnou zamířil do kanceláře, kde tak všichni neradi chodí. Vědomí, že je člověk tady, znamená, že se něco děje uvnitř samotné policie, a s tím se nikdo jen tak nesrovná. I když se to netýká přímo jeho, přesto...
Mezi policisty je problém, a to všichni ostatní, co jsou poctiví, těžko nesou. Nedivil jsem se, když si mě všichni, kolem koho jsem prošel, prohlíželi s mírně zamračeným pohledem.
Navíc, je už nad slunce jasné, že ten někdo, je Markův nadřízený. Nikdo, kromě něj, Clarksona a Dobsse, nevěděl, že Josh přiletí, a hlavně kdy, a že zapojí se do případu. Vyžádal si ho osobně Mark a musel mít nejdříve povolení.
Když jsem po zaklepání vešel do kanceláře, přivítali mě s udivenými pohledy. Nečekali, že se tu objevím osobně, zvlášť, když jsem jim už poslal potřebné materiály. Ale když jsem jim vysvětlil situaci, předal jim flešku a záznamy z diktafonu a mého notesu, bylo jim to jasné.
„Pokud se to potvrdí, budeme to muset nahlásit na FBI, je možné, že pak budou chtít ten případ i převzít.“
Jen jsem přikývl, že se s tím už nějak poperu.
„Potřeboval bych záznamy hovorů Judith Cruz a všechny záznamy odeslaných i přijatých zpráv. Máme velké podezření, že je v tom velice úzce angažovaná. Můžete mi to poslat? Musím se vrátit na oddělení.“
Domluvili jsme se, co a jak. Přijal jsem i jejich požadavek, že mě a Joshe budou teď sledovat.
„A co Mark?“
„Mark je teď prověřovaný, to víš, takže je na očích.“
To mi stačilo. Rozloučili jsme se a já se mohl vrátit zpátky na oddělení pro Joshe.