Thomas
Den utekl strašně rychle. Měl jsem pocit, že jsem snad ani nic neudělal, a už byl večer.
Přesto jsem však zajistil jednu důležitou věc. To, co mi Josh říkal u oběda, mě nenechalo v klidu. Zavolal jsem proto do své kanceláře a zjistil si, jestli je někdo volný. Ale shodou okolností měli oba dva plné ruce práce, tak jsem vytočil číslo na známého, který má také svou soukromou kancelář a požádal jsem ho o pomoc. Přeci jen on má pod sebou víc lidí, než mám já.
Když mi pak přišla na telefon zpráva, kouknul jsem z okna. Ale bylo to zbytečné. Má pod sebou jen kvalitní lidi a ti rozhodně svoji práci dělali dobře. Věděl jsem, že je můj dům hlídaný, ale i kdybych si oči vykoukal, danou osobu bych nenašel ani náhodou...
Tohle jsem ale Joshuovi zamlčel. Pokud odejde z domu bez mého doprovodu, bude hlídaný. Co kdyby zas na někoho narazil?
Druhý den ráno, když jsem se vzbudil, byl Josh stále v posteli. Vyvalený, div že nepřetekl na moji polovinu, a zíral do stropu.
Mrknul jsem na hodinky, a když jsem zjistil, že je čas vstávat, odhodil jsem peřinu na Joshe a vylezl z postele.
Pořádně jsem se protáhl a zamířil rovnou do koupelny.
„V kolik hodin je ta přednáška?“ zeptal jsem se, když jsem po chvíli vylezl ven v boxerkách a županu.
Mluvili jsme o tom, mám to i v poznámkách, ale nějak jsem po předešlém dni plném práce nebyl hned schopen zapnout mozek.
Vlezl jsem do skříně a nachystal si oblek. Potřeboval jsem jít na oddělení a do své kanceláře, a z tama jsem hodlal jít pak na tu přednášku.
„Udělám snídani. Dáš si čaj nebo kávu?“ zeptal jsem se, zatím co jsem si připravoval věci.
Joshua
Thomase jsem v podstatě zaregistroval, až když na mě promluvil.
Peřinu jsem hodil zase zpátky na jeho půlku, a taky vstal.
Ne, že bych měl nějakou depku nebo jsem byl vyloženě ve stresu, ale...
Přinášelo mi to vzpomínky. Dobré i ty zlé.
A já je tentokrát nehodlal potlačit. Byly součástí mě, a po rozhovoru s Thomasem a Markem jsem usoudil, že se tím nesmím nechat pohltit, ale zase na ně nemůžu jen tak zapomenout.
„Přednáška začíná v půl jedenácté," odpověděl jsem po chvilce zírání do skříně za Thomasem.
„A dám si kávu... Nebo... Nevím ještě. Rozhodnu se po sprše," pokrčil jsem rameny.
Nepřítomně jsem se usmál, když mi to připomnělo společná rána s Frankem, když jsme později začali bydlet spolu sice jen jako přátelé, ale přesto...
Tohle ranní vstávání, chystání se na přednášky, společná snídaně... Tehdy jsme byli vážně šťastní.
Aniž bych to chtěl, do očí mi vstoupily slzy.
Zatnul jsem ruce v pěst, zavřel oči, aby se ani jediná kapka nedostala ven a zhluboka se nadechl.
Ne-bu-du bre-čet!!!
Thomas
Oblékl jsem si kalhoty a košili, a když Josh zmínil čas přednášky, podíval jsem se automaticky na hodinky.
Bylo osm. Nejvyšší čas se nasnídat a vyrazit, abych stihl dojet na přednášku do Davisova campusu.
Právě jsem si zapnul poslední knoflíček u košile a chtěl jít do kuchyně, když jsem se zarazil. Joshua stál a jen nepřítomně hleděl před sebe s rukama zatnutýma v pěst.
Něco nebylo v pořádku...
Přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na hlavu. Mírně jsem se opřel o jeho záda...
„Jsi v pohodě? Jestli ti to dělá problém, nemusíš tam jít. Požádám někoho, aby se mnou šel...“
Věděl jsem, že je to blbost. Neměl jsem koho požádat, protože jsme stále nevěděli, kdo je donašeč, a z mého týmu to taky nikdo nemohl být, protože o tom případu nic nevěděli, a ani jsem je do toho nemohl zasvětit.
Ale snad tohle pomůže, aby se Josh dal dohromady a postavil se tomu kostlivci, který ho už tak dlouho pronásleduje.
Joshua
Mírně jsem sebou škubl, když se mě Thomas dotkl.
Stáhl jsem ruku z mé hlavy, přehodil si ji přes rameno a její hřbet si přitiskl na rty. Vdechl jsem tu povědomou vůni, tu která mě tak uklidňovala.
„Musím tam jít. To víš. Navíc... Chci tam jít. Jsem v pohodě. Nemám depku, ani nejsem v nějakém velkém stresu. Hroutit se ti tu nebudu, neboj..." zamumlal jsem do jeho ruky a lehce se ušklíbl.
„Jen... Přináší mi to vzpomínky. Ty dobré i ty špatné. Nechci, aby mě minulost ovládala. Už ne. Nedovolím to. Ale nemůžu jen tak zapomenout," otočil jsem se čelem k Thomasovi a pousmál se.
„Sluší ti to. V tom obleku..." dodal jsem jen jakoby mimochodem, a prsty mu pročísnul krátkou ofinu.
Neměl jsem ani tušení, co dnešek přinese, ale musel jsem být co nejvíc v pohodě, abych byl schopný pracovat. A právě v tom mi pomáhala Thomasova přítomnost.
Chvilku jsem jen tak stál, ve své ruce jsem svíral tu jeho, prsty mu projížděl krátké vlasy a pomalu se začal uvolňovat.
Hm, asi si sebou do Anglie budu muset vzít kus jeho, nebo něco, co mu patří.
„Asi si přece jen dám tu kávu," ozval jsem se po chvíli, rád, že Thomas zůstal a neodešel.
Tentokrát jsem mu věnoval pořádný úsměv.
Malé obavy a nervozita sice zůstala, té se nejspíš za celý dnešní den nezbavím, ale už teď jsem věděl, že to zvládnu.
Thomas
Měl jsem obavy, že jakmile Joshua vejde do komplexu, bude podvědomě hledat svého bývalého přítele, nebo Silase.
Ale je potřeba, aby tam šel. Tohle bych sám rozhodně nezvládl, a mohlo by mi něco uniknout. Kapacita přednášky činila asi 200 posluchačů, plus pořadatelé a přednášející. To je dost lidí na jednoho člověka.
„Nerad nosím obleky, ale někdy je to nutnost,“ povzdechl jsem si.
Stejně jako on, i já mu prohrábnul ještě jednou vlasy a pak jsem už odstoupil. Vzal jsem kravatu a sako a zamířil do kuchyně.
„Než se připravíš, nachystám snídani. Do komplexu ale budeš muset přijet sám. Musím vyřídit ještě něco u sebe v práci, a pak se zastavit na oddělení. Kluci by pro mě něco měli mít.“
Ještě jednou jsem se na něho podíval, jestli je v pohodě, a když se mi zdálo, že by to měl zvládnout, šel jsem do kuchyně. Cestou jsem se ještě stavil do pracovny a vytáhl si z trezoru zbraň, kterou jsem si hned připnul, a poznámky, na které jsem se chtěl ještě podívat, než odjedu.
Sako a kravatu jsem přehodil přes křeslo a šel chystat snídani. A během toho jsem si pročítal všechno, abych na nic nezapomněl. Nosím notes vždycky s sebou, ale lepší je, si to pamatovat, abych ho nemusel pokaždé vytahovat.
Joshua
Když Thomas odešel, ujištěný, že budu v pořádku, nachystal jsem si ze skříně věci, a tentokrát zvolil stylový oblek. Černé vzdušné kalhoty, bílou košili, černou úzkou kravatu a černou vestičku. Sako jsem si rozhodl nakonec nevzít. Pokud se rozhodnu vzít si zbraň, zvolím zase svou malou kotníkovou. Má oblíbenkyně ležela bezpečně v Thomasově sejfu, od prvního střetu s Boltem. Když jsem se zadíval na své tělo a vzpomněl si na Thomasova slova, vykoukl jsem z ložnice.
„Asi se ve sprše zdržím trochu dýl, tak na mě se snídaní nečekej. Pojedu pak rovnou do Davisova campusu, a počkám tě před hlavním vchodem. Bylo by dobré, kdybys dorazil tak na desátou," zahulákal jsem do chodby.
Bylo něco málo po osmé hodině. Sice jsem nevěděl, co všechno si chce Thomas zařídit, ale doufal jsem, že necelé dvě hodinky mu stačit budou.
Aniž bych čekal na odpověď, zaplul jsem do sprchy, abych měl celkovou očistu těla co nejrychleji za sebou. Nesnášel jsem na sobě jediný náznak chloupků, kromě vlasů, a tři dny se teď neholil, takže jsem si připadal jako opice.
Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem byl konečně se svou prací spokojený a mohl opustit koupelnu. Vyčištění zubů jsem si nechal po snídani, oblékl se a přešel do kuchyně.
Thomas už byl pryč, na stole nechal talíř s tousty a kávu.
Zatímco jsem žvýkal toust, přešel jsem do pracovny, abych si mohl do kabely přes rameno naskládat potřebné papíry a notebook.
Pak už jsem rychle vycucl kávu, doladil se k dokonalosti, což obnášelo vyčištění zubů, ulíznutí vlasů dozadu, drobet parfému, stříbrné značkové hodinky, které se k obleku hodily víc než zlaté, co běžně nosívám, zapnutí malé zbraně kolem kotníku, nazutí černých polobotek, a pak už jsem konečně mohl vyrazit.
Dorazil jsem ke campusu asi s půl hodinovým předstihem, a zaparkoval na parkovišti, které se začalo pomalu ale jistě plnit. Všude bylo nesmírně živo, menší či větší hloučky lidí posedávaly v obrovském parku před samotnou budovou, na lavičkách, schodech nebo jen tak postávali všude, kde bylo místo.
Proplétal jsem se mezi nimi, s kabelou přes rameno, rukama v kapsách a snažil se pochytit rozhovory ze všech stran, jestli náhodou neuslyším něco povědomého.
Všiml jsem si, jak se po mně několik hlav otočilo, a pár studentek si na mě dokonce ukazovalo.
Napřed mě napadlo, že rychle zapadnu dovnitř budovy, abych na sebe zbytečně neupoutával pozornost, ale pak jsem se zamyslel. Sice se nerad zaplétám do rozhovoru s cizími lidmi, ale studenti byli známí tím, že věděli i o nemožném. Možná mi prozradí něco, co by se mi mohlo hodit.
Otočil jsem se na podpatku a se zářivým úsměvem se vydal k největší skupince kousek opodál, skládající se převážně z mladých slečen, které jsem nejspíše hodně zaujal.
Thomas
Hned jak jsem dosnídal, sebral jsem se a vyrazil.
Joshua se nastěhoval do koupelny a jen tak z ní nevyleze, dokud nebude úplně pokojený.
Jako první jsem zajel do své kanceláře. Mira byla u svého stolu a pilně pracovala. Když mě viděla, jen zvedla hlavu a s kývnutím se na mě usmála. Vzápětí už zase byla ponořená do své práce.
„Kde je Dan?“ zeptal jsem se své sekretářky.
„Odjel za klientem uzavřít případ a zinkasovat ho,“ dostalo se mi odpovědi a hned na to i kupa papírů na stůl, které jsem musel rychle prohlédnout a podepsat.
Odmítl jsem kafe. Jen jsem si nalil vodu a hned se do toho pustil, abych to stihl a mohl včas dojet za Joshem.
Asi po půl hodině jsem popadl klíče od auta a vyrazil na oddělení. Doufal jsem, že si jen přeberu výsledky pátrání po webech a všechno, co jsem chtěl. Ani tam jsem se moc nezdržoval. Od Marka jsem si převzal ještě jeden papír, kde bylo povolení pro Joshe vejít se zbraní na přednášku. Mohl by v tom být problém, protože, byť policista, přeci jen to byl cizinec, a nemuseli by ho tam vpustit. Začal by hvízdat, jen co by prošel bezpečnostním rámem u vchodu.
Doufal jsem taky, že jakmile Josh opustil byt, tak se na něj přilepil stín, aby ho měl pod dohledem. Ani já jsem netušil, jestli to bude ženská nebo chlap, ale bylo mi to jedno, hlavně že ho někdo hlídal.
Ještě chvilku jsem pak stál u auta, kouřil jsem a prohlížel si zprávu od kluků. A že toho bylo opravdu hodně.
Nicméně mě jedna věc hodně zaujala. Pohlédl jsem k budově, jako bych chtěl prohlédnout skrz zdi a podívat se do jednotlivých kanceláří, a přemýšlel, jestli to mám dát vědět hned Markovi.
Ale nakonec jsem si řekl, že to nejdříve proberu s Joshem. Stejně podle mne, tuhle zprávu dostal i Mark, a pokud měl čas se do ní podívat, tak už na tom pracuje.
Zašlápl jsem nedopalek, nastoupil do auta a konečně vyrazil do campusu, abych tam nepřijel přímo na čas, a mohl se ještě trochu porozhlédnout.
Joshua
Nebyl to úplně nejhorší nápad, a po počáteční strnulosti jsem se do toho tak dostal, že jsem zapomněl i na čas. Kluci sice byli trochu obezřetnější než slečny, které se mnou po chvilce začaly otevřeně flirtovat, bohužel pro ně to nepadalo na úrodnou půdu.
Po krátkém seznámení, během kterého jsem stejně hned půlku jmen zapomněl, jsem postupně navedl řeč tam, kam jsem potřeboval.
Musel jsem jim namluvit, že jsem na přednášce v campusu poprvé, čekám na svého kolegu, který je stejně jako já profesorem, a který mě tu provází. Vlastně polovina z toho ani lež nebyla.
Zeptal jsem se na Saru, naši nejvíce vytipovanou oběť a začal sklízet ovoce.
Prý se tu hodně stýkala s jednou ženou. Nevěděli, jak se jmenuje, ale občas je po přednáškách viděli i v místní kavárně nebo restauraci.
Zběžným pohledem na hodinky jsem zjistil, že už je čas na setkání s Thomasem, ale chtěl jsem zkusit zjistit ještě víc. Když tak si mě Thomas najde. Stejně jsem i mezi tolika lidmi docela vyčníval. Možná mi totiž tihle studenti pomůžou víc než samotná přednáška.
Thomas
Zaparkoval jsem docela daleko, protože parkoviště byla dost plné. Rozhlédl jsem se po autech...
Joshuovo bylo zaparkované o kus dál, ale v místě, kde se dalo rychle vyjet.
Všechny papíry jsem nechal v autě a jen s bločkem a tužkou, které jsem si strčil do kapsy k telefonu, jsem vyrazil k přednáškové budově.
Bylo tu už docela plno. Nejen studenti, kteří sem chodili na své běžné přednášky, ale i ti, co přišli na přednášku, kam jsme se taky chystali. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli mě něco nezaujme.
Ale po chvíli, jediné, co mě zaujalo, byl Joshua v hloučku mladých lidí, nejspíš studentů.
I když věkem skoro vypadal jako jeden z nich, přesto svou výškou a stylem vyčníval.
Nechal jsem ho být a jen procházel okolo, a pozoroval všechno a všechny, které jsem měl na dohled.
Pomalu jsem se tak přesouval ke vchodu, kudy jsme pak měli jít do přednáškového sálu, když jsem se zarazil. Vůně, která se otřela o můj nos, mi byla hodně povědomá.
Zastavil jsem se bokem nedaleko ode dveří, a sledoval všechny, kdo byli poblíž, nebo ty, kteří se už pomalu trousili dovnitř...
Joshua
Připadal jsem si jako kdysi, když jsem chodil na takové přednášky s Frankem. I když tohle bylo pouze pracovního rázu, přece jen se ve mě něco hnulo. Na chvilku jsem se ztratil v myšlenkách, když se na mě jedna ze studentek zavěsila a ukázala ke vchodu.
„To je ta žena. Všimla jsem si jí hned kvůli jejímu..." studentka ukázala prstem ke vchodu, přitom si odfrkla a rukama naznačila ženiny přednosti.
„Já si ji taky hned všimla. Sice se tváří na všechny mile, ale přijde mi hrozně slizká," přisadila si druhá a zašklebila se.
Žena mi nepřipadala nijak povědomá, ale byla to typická královna, středobod zájmu, které jsem nesnášel. Nosily své nosy nahoře a hrály si na, kdo ví, jaké paničky, ale přitom to byly neskutečně zlé a zákeřné mrchy.
Chvilku jsem jí zaujatě pozoroval, když můj pohled zalétl kousek vedle.
Překvapením jsem skoro zalapal po dechu. Stál tam Thomas a velice upřeně sledoval tu samou ženu. I na tu dálku jsem v jeho tváři dokázal poznat opovržení, odpor a zlost.
Rychle jsem se rozloučil se studenty a poděkoval jim. Chtěl jsem jít za Thomasem, ale mou pozornost upoutalo ještě něco jiného. V hloučku nalevo ode mne jsem koutkem oka zahlédl známou tvář. A on mě spatřil taky. Podle toho, jak se tvářil, mě poznal, ale nejspíše nečekal, že mě tu uvidí, jak hned vzal nohy na ramena.
Klestil jsem si cestu davem, a přitom se snažil upoutat Thomasovu pozornost. A všechno samozřejmě pokud možno, co nenápadně. Nechat ho uniknout mi moje hrdost nedovolila, ale zase jsem nechtěl Thomase jen tak obejít. Když jsme tu dva, možná budeme mít šanci. Na přednášku se dostaneme i později, pokud na to přijde.
Thomas
Byla to ona. Její parfém, který používala, se ani za ta léta nezměnil. Byl stejně výrazný jako ona.
Když jsem ji zahlédl, stáhl jsem obočí a zamračeně je pozoroval. Nevypadalo to, že by tu s někým byla. Ale už to, že byla uvedena na seznamu, který se teď válí v mém autě v palubní přihrádce, mi stačilo na to, abych zbystřil. Určitě není náhoda, že se tady objevila.
„Je škoda, že nešel s námi...“ ozval se ženský hlas nedaleko ode mne. „Fakt je hezkej...“
„Hele, viděla jsi ho pořádně? Ten je mimo naši ligu. A taky... slyšela jsi jeho britský přízvuk?
„No, jo, o to víc byl sexy, škoda, že už musel jít. Byl vážně...“
Víc jsem slečny, které mířily dovnitř, neposlouchal. Bylo mi hned jasné, o kom se baví. Rozhlédl jsem se, kde Joshuu najdu.
A i přes ten shluk lidí jsem si všiml jedné blonďaté hlavy, jejíž majitel se cpal úplně na druhou stranu, než byl vchod. Chtěl jsem na něho první zavolat, ale když jsem viděl, že se snaží vzdálit co nejrychleji, rozešel jsem se i já za ním.
Postupně jsem přidával na rychlosti, a když jsem si všiml, že se na někoho zaměřuje, podíval jsem se taky tím směrem...
Že by to byl ten, koho včera ráno pronásledoval? Koho jiného by tady tak mohl asi znát...
Zatímco jsem za ním běžel, vzpomněl jsem si, co o něm včera říkal. Zmizel mu, když nastoupil do taxíku.
Okamžitě jsem změnil směr. Rychle jsem oběhl hlouček lidí, spěchajících na přednášku a trochu oklikou zamířil rovnou k parkovišti.
Už po cestě jsem vytáhnul telefon z kapsy a volal Markovi a zadýchaně jsem mu krátce sdělil, co jsem potřeboval...
Joshua
S úlevou jsem zahlédl Thomase, který se odlepil od vchodu a následoval mě. Po chvíli se mi ale ztratil. Neměl jsem moc čas ho sledovat, protože jsem měl co dělat sám ze sebou. Brašna nebyla moc ideální k běhání, navíc jsem se musel prodírat davem studentů, a ještě ke všemu měl pronásledovaný náskok. Doufal jsem, že mu Thomas nadběhne, ale plány vzaly za své, když muž najednou vytáhl mobil a začal do něj mluvit. Umím odezírat ze rtů, musel jsem se to naučit, ale muž byl ode mně daleko, abych poznal, co říká.
Když domluvil, vyrazil k příjezdové cestě poblíž parkoviště a já zaklel. Už jsem pochopil, o co mu šlo. A vzápětí se mi to potvrdilo, když kolem projela černá dodávka, otevřely se boční dveře. a aniž by zastavila, muž skočil, a byl vtáhnut dovnitř.
Přidal jsem do kroku, i když mi bylo jasné, že je to marné. Zbraň jsem se neodvažoval vytáhnout, jednak kvůli lidem okolo, kteří si na nás už začali poukazovat, a taky kvůli ochrance campusu, která zpozorovala, že se něco děje. Nerad bych, kdyby mě nějaký horkokrevný strážník sejmul, aniž bych cokoliv vysvětlil.
Zastavil jsem se u parkoviště a s rukama v bok se vydýchával.
„Zatracená práce! Tohle je snad jako naschvál!" zaprskal jsem, když jsem spatřil Thomase, který se ke mně konečně připojil.
„Chyběl takový kousek!" durdil jsem se dál, a měl sto chutí do něčeho třísknout.
Pak jsem si ale na něco vzpomněl.
„Thomasi, můžeš zařídit, aby nám dali záznamy z bezpečnostních kamer z okolí campusu? Ten muž s někým hovořil. A bylo to delší než jen na přivolání auta. A navíc, to auto tu bylo moc rychle. Nejspíš ho přivolal někdo jiný. Komplic, který se tu ukrývá v davu. Když utíkal, byl moc daleko, ale pokud bych měl solidní záběry, mohl bych ze rtů vyčíst, o čem mluvil," otočil jsem se zadýchaně na Thomase a mračil se jako čert.
Thomas
Doběhl jsem na kraj parkoviště ve chvíli, kdy tam dojela černá dodávka. Joshua běžel z druhé strany, a i když jsem přidal do kroku, nestihl jsem doběhnout k tomu autu.
Nějaký muž naskočil dovnitř, a dodávka hned odjela. Ohlédl jsem se po svém a Joshově autě. I když bychom do něho hned naskočili a jeli za nimi, stihli by se nám ztratit. Bylo to zbytečné mrhání času s nejasným výsledkem.
Ještě chvíli jsem se díval za dodávkou, než mi zcela zmizela na první křižovatce.
Už o poznání pomaleji jsem došel k Joshovi, který se v předklonu vydýchával, a přitom ale stihl i nadávat.
Jedním uchem jsem ho poslouchal, když jsem vytáhl telefon z kapsy a znovu volal Markovi.
„Potřebuji zjistit majitele vozu...“ nadiktoval jsem mu registrační značku, kterou jsem si stihl zapamatovat.
Ale musel jsem volat Markovi hned, abych ji nezapomněl, když do mě začal Josh mluvit.
„Jo, může být kradené, ale nech ji prověřit a majitele zadržet, i kdyby auto nahlásil jako kradené... Jo, a to, co jsem po tobě chtěl? Je tady, takže to, že-“
Mark mě přerušil, aby mi mohl sdělit, co zatím zjistil. A podle hlasu z toho nebyl vůbec nadšený.
„Jo, potřebujeme ještě jednu věc. Zmizel nám právě v tom autě. Potřebovali bychom záznamy z bezpečnostních kamer. Co nejdříve... Jak skončí přednáška, přijedeme na oddělení.“
Ukončil jsem hovor a schoval telefon. Otočil jsem se na Joshe a ukázal mu k budově.
„Tak jdeme a cestou mi můžeš říct, to důležité. Taky něco mám, a nejspíš budeme potřebovat pomoc. Už jsem domluvený, že tu přijedou tajní a budou hlídat, aby nikdo neodešel nepozorovaně.“
Nasměroval jsem Joshe ke dveřím, a ještě mu strčil povolení, aby ho bez problémů pustili dovnitř. Mě stačilo ukázat průkaz a tím pádem jsme ani nemuseli procházet tím pitomým rámem...
Joshua
Zatímco Thomas telefonoval, postupně jsem se uklidňoval a začal přemýšlet. Podle toho, jak se ten muž tvářil, nečekal, že mě tu potká. Zároveň, jak už jsem řekl Thomasovi, musel tu mít minimálně jednoho komplice. Otázkou bylo, proč muž zpanikařil a utekl? Věděl snad, že jsem ho včera ráno pronásledoval? Všiml si mě sám, nebo ho někdo varoval? Někdo, kdo Thomasův dům ze stínů pozoruje a sleduje každý náš krok? Bylo to pravděpodobné, protože by jinak nedávalo smysl to, proč teď utíkal, když jsme se včera jen srazili. Ale bylo to dobře i pro nás. Už jsem věděl, že jsme na správné stopě, a tahle přednáška není jen ztráta času. Dokonce jsem v tom humbuku zapomněl i na svůj stres. A ztratil jsem se tak v myšlenkách, že jsem si až teprve skoro u vchodu do campusu uvědomil, co jsem chtěl Thomasovi říct. Zastavil jsem se a poodešel kousek bokem, abych nestál v cestě. Rozhlédl jsem se po obrovském nádvoří, ale tu ženu už jsem nikde neviděl.
Utekla? Nebo bude na samotné přednášce? Bude riskovat střet?
„Ta žena," zeptal jsem se, když jsme se dostali z největší vřavy a zamířili k sálu, kde podle času přednáška už probíhala.
„Ta žena, kterou jsi od vchodu pozoroval. Kdo to byl? Protože podle místních studentů se velmi dobře znala s naší nejpravděpodobnější obětí."
Thomas
Prošli jsme dovnitř bez větších problémů. Sice se na nás ochranka dívala podezíravě, ale můj průkaz a Joshův papír mluvil jasně. Ukázali jsme jim, že opravdu nemáme nic dalšího, kromě toho, co máme na sobě.
Zastavili jsme se před sálem, a než jsem otevřel dveře, otočil jsem se ještě na Joshe. Potáhl jsem ho trochu dál ode dveří ke stěně, aby nás nikdo neslyšel.
„Ta žena... To je Judith Cruz,“ tiše jsem odpověděl Joshovi na otázku. „Naše bývalá šéfová, na jejímž místě teď sedí Mark. Je první podezřelá, kterou máme. Je na seznamu návštěvníků jedné z diskuzí o Wicca. Nepravidelně, ale několikrát tam postla svůj příspěvek. A to, že je tady, a podle toho, co říkáš o tom, že se znala se Sarou Affordovou... No, dělá to z ní hlavní podezřelou. Zatím...“
Mluvil jsem s Joshem, a přitom jsem se stále rozhlížel kolem sebe. Ale zdálo se, že většina z posluchačů už je vevnitř, a jen pár opozdilců je ještě na chodbě tak jako my.
Joshua
Zíral jsem na Thomase, když mi řekl, že ta žena je jejich bývalá nadřízená. Mohla by to být ona? Co vynáší ty informace? Zamračil jsem se, kousek ještě Thomase zatáhl víc do rožku a skoro se na něj nalepil.
„Motiv by měla. Zhrzená ženská, co nedostala, po čem toužila, je horší než atomovka. Zvláště někdo s její povahou. Ale..." zašeptal jsem, protože i stěny mají uši, a rozhlédl se kolem.
„Na oddělení už nepracuje. Dělá na přestupcích, pokud si dobře pamatuju Markovo vyprávění. Nemohla by se dostat k tak interním informacím, i kdyby na oddělení pořád chodila," prstem jsem si zamyšleně poklepal na bradu.
„Leda, že by..." zamračil jsem se nad tou představou.
Pohlédl jsem Thomasovi do očí a zkousl ret. Už tak jsem dost vyšiloval, jestli jsem je nedostal do průšvihu kvůli obvinění donašečství z řady policistů.
Pak jsem zhluboka vydechl. Stejně by mi to nedalo a řekl bych mu to.
„To, co ti teď řeknu, musí zůstat jen mezi námi. Můžeš mě poslat do háje. Tak trochu s tím i počítám, ale musím ti to říct. Bylo by dobré, kdybys o tom neříkal ani Markovi, ať ho tím zbytečně nestresujeme a nepřidáváme problémy, ale... Pokud je ta Cruz skutečný donašeč, musí mít informace z první ruky. To znamená od někoho z Markových nadřízených. Je možné, že ten dotyčný už i tuší, kdo by mohl být tím pachatelem, ale sám nic neřekne, aby si udržel místo. Chtělo by to..." sevřel jsem Thomasovu paži, a ještě víc začal šeptat. „Chtělo by to diskrétně prověřit Markovy nadřízené. Někým, komu plně důvěřuješ."
Chvilku jsem se na něho díval a snažil se z jeho nečitelné tváře odhadnout, jestli mi jednu vrazí nebo jen odejde, než jsem poodstoupil a povzdechl si.
„Anebo to taky nemusíš brát vážně, jednu mi vrazit a obvinit mě z křivého obvinění," pokusil jsem se o vtip a pokrčil rameny.
Nevěděl, jak dlouho bude Thomas potřebovat na zpracování něčeho takového, proto jsem se obrátil s tím, že konečně vejdu do sálu, kde byla přednáška.
Thomas
Pozorně jsem poslouchal, co mi Joshua říkal, a líbilo se mi to čím dál míň. Moje obočí snad bylo už jen jedno, jak jsem ho měl stažené, když jsem se mračil. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, ale v tomhle případě...
„Problém je, že zrovna na tohle se nejspíš nezaměří. To, že se baví někdo s někým, neznamená nic. Je nás tu spousta, co se kamarádíme a scházíme se i po práci, tohle je celkem běžné,“ začal jsem přemýšlet nahlas.
Chytl jsem Joshe za loket, když už chtěl jít, abych ho ještě zastavil. Znovu jsem se nenápadně rozhlédl, jestli nás někdo neposlouchá, a víc se k němu pro jistotu naklonil.
„Budu muset za nimi jít s novou věcí. Musí se zaměřit úplně na něco jiného než doteď. Budu jim muset říct, že podezříváme přímo Cruz, a aby se podívali na to, jestli se neschází, nebo nějak jinak nekontaktuje s někým, kdo pracuje na případu. A hlavně... Nelíbí se mi, že se posledně vyptávala na Marka a na mě. To znamená, že my bychom, byli jedni z těch, které budou prověřovat, i když je o to požádám. Ať se ti to líbí nebo ne, půjdu s tím za Markem, aby on požádal o tohle prověření a zaměřili se přímo na Cruz a na její kontakty s jiným oddělením.“
Ale v momentě, kdy jsem to zmínil, mě přepadl špatný pocit. Rychle jsem začal uvažovat nad tím, co je pro tuhle chvíli lepší. Jestli to, aby on s tím šel, nebo já... Tohle byla zapeklitá situace a velice nepříjemná. Mark by s tím šel okamžitě, kdybych ho požádal. Ale to by zas mohlo hrát do karet právě Cruz, která by mohla přijít s tím, že se ji Mark mstí...
Když s tím půjdu já...
„Hned po přednášce půjdu na oddělení,“ řekl jsem po chvíli. „Pojedeš se mnou. Nahlásíme podezření a necháme to prověřit. Ale chci o tom Marka informovat, ať se ti to líbí nebo ne. Sám jsi říkal, že mu věříš, pořád to tak je?“ zadíval jsem se po své poslední otázce Joshovi upřeně do očí a čekal jsem odpověď.
Joshua
Otočil jsem se k Thomasovi, když mě chytl za loket, a pak vyslovil svou otázku.
„Podívej. Ani mě se to nelíbí. Kdybych neměl důvodné podezření, nikdy bych ti to neřekl. Víš moc dobře, že skoro nezvládám ani to, že jsem ti řekl o tom prvním, a pořád si to vyčítám. Jenže zase nedokážu mlčet. Prostě to uvnitř mě je. Říkej tomu třeba instinkt. Ty toho máš za sebou víc než já. Jsi u policie déle, nemám právo tě o něčem poučovat, nebo ti radit, a ani bych to nikdy neudělal. Vím, že to bude hodně krušné, ale..." povzdechl jsem si, „pokud chceš jít za Markem, pochopím to. Popravdě, čekal jsem, že to uděláš. Jen se bojím toho, aby ho to ještě víc nevzalo."
Chtěl jsem, aby pochopil, že to neříkám jen tak. Chtěl jsem, aby pochopil, že jsem si to promyslel a říkám mu to proto, že mu zcela věřím. Tohle nebylo jednoduché ani pro mě.
„Věřím Markovi. Oběma vám věřím. Svěřil bych vám svůj život. Ale potřebuji, abyste vy věřili mě, i když jsem jen cizinec, a jsem tu jen na skok," smutně jsem se usmál a sevřel Thomasovu ruku, kterou stále svíral můj loket.
Thomas
Nooo....
Musel jsem si připustit, že ač mě jindy jen tak něco nerozhodí, tentokrát mě trochu Joshova slova naštvala.
„Nechápu, proč si vyčítáš něco, co je prostě součást práce. Věci se tak mají, a my to prostě tak budeme brát, i když se nám to nelíbí. Myslíš si, že to, že jsem něco řekl, znamená, že ti nevěřím? Nebo třeba Mark? Chápu, že nám nechceš přidělávat starosti, ale viděl jsi, za tu dobu, co tu jsi, že by Mark něco nebral vážně? Myslíš si, že by Mark byl klidnější, kdyby o ničem nevěděl, a pak bychom za ním přišli s hotovou věcí? Nebo snad bude ještě víc na nervy? Horší než teď, to prostě už být nemůže. Takhle aspoň bude vědět, o co jde, a bude vědět, že kluci z mordu sami nejsou vrazi, maximálně vynáší informace. Není to sice nic, co by se mělo oslavovat, ale pořád lepší než ta první varianta. A navíc... Kdyby to byl někdo z nadřízených, byla by to pro Marka spíš úleva, protože by věděl, že se na své lidi může spolehnout. A navíc... S tím už má zkušenosti a zvládne to. To se neboj.“
Horší, jak jeho boj s Judith, to už snad ani nemůže být. Nemá s nadřízenými problémy, spíš by byl překvapený, nebo zklamaný. Ale rozhodně by ho to nestálo tolik nervů, jako třeba situace s Judith nebo s Denisem.
Uvědomil jsem si ale, že jsem na Joshe mírně zvýšil hlas. Trochu jsem ujel. Ale prostě nemám rád, když s něčím přijde, a vzápětí o sobě pochybuje a má snahu couvat. Tohle prostě ne.
„Joshi, buď něco řekneš, a budeš si stát za svým, nebo raději mlč. A pokud budeš mlčet, tak věř tomu, že v tebe ztratím důvěru,“ ukončil jsem svůj monolog, který mu nejspíš nebyl moc příjemný. „Jdeme dovnitř, nebo nám uteče celá přednáška.“
Joshua
Poslouchal jsem Thomase a nijak ho nepřerušoval. I když na mě zvýšil hlas, nezlobil jsem se. Spíš naopak. Byl to pro mě důkaz, že mi věří. Nijak jsem jeho slova nekomentoval, ale následoval ho do sálu, kde už přednáška dávno začala.
Ani mě nepřekvapilo, že sál byl skoro plný. Z toho, co jsem vyčetl a zjistil, tohle zajímalo hodně lidí, ať už z náboženského či historického hlediska, nebo jen ze zvědavosti. Sedli jsme si s Thomasem co nejvýše poblíž dveří, a než jsem se zaposlouchal, nenápadně jsem očima projel celý sál.
Jak ze mě začal postupně upadat adrenalin, nervozita se mi vrátila. Po chvilce jsem očima přestal hledat podezřelé, ale něco jiného. Někoho jiného...
Vždycky sedával v první řadě. Jeho hnědé rozcuchané vlasy, které trčely do všech stran, i kdyby si na hlavu vylil kýbl gelu. Škubl jsem sebou a trochu loktem nabral Thomase, když se pár řad pode mnou nějaká slečna přihlásila s dotazem a vyrušila mě tak ze vzpomínek.
„Promiň," zamumlal jsem potichu, vydechl a sevřel ruce v pěst.
Byl jsem napjatý jako struna, ale snažil jsem se to nedát najevo. Upřel jsem svou pozornost na přednášku a konečně se zaposlouchal. Aspoň v rámci možností. Nakonec nebyla tak špatná. Trvala asi tři hodiny se třemi krátkými pauzami, během kterých sem se vždycky šel aspoň protáhnout, a při jedné zašel mě i Thomasovi pro kávu. Když přednáška skončila, a my se konečně po půl hodině ocitli na parkovišti, chytl jsem Thomase za paži a donutil ho otočit ke mně.
„Díky. Díky, že mi věříš. Důvod, proč pochybuju je ten, že kdybych s tím u nás přišel za svým nadřízeným, tak by mě bez pádných důkazů okamžitě suspendoval, a ze mě udělal toho hlavního podezřelého. Musím se toho ještě hodně naučit a hodně se v některých věcech změnit. Vím to. A to, že po mě takhle vyjedeš a seřveš mě, je ta nejlepší motivace a lekce, co můžu mít. Ale ne, že to budeš dělat často," uchechtl jsem se a pomalu se konečně začal uklidňovat a nervozita ze mě padala.
„Teď je načase vrátit to těm parchantům i s úroky a konečně je dostat," mrkl jsem na něj, pustil ho a lehce ho pěstí ťuknul do hrudi. „Jedeme na stanici?"
Thomas
Přednáška byla pro mne docela nudná. Ne tak tím, co bylo jejím tématem, ale přednášejícím. I přesto jsem se udržel v pozornosti a hodně sledoval reakce posluchačů. Sledoval jsem ty, na které jsem dohlédl, a hlavně... Na druhé straně, tři řady před námi, seděla Judith. Ke konci přednášky jsem už snad sledoval jen ji a docela vypustil to, o čem se mluví. Tohle jsem nechal na Joshovi.
V jednu chvíli dokonce vytáhla telefon, napsala nějakou zprávu a telefon zase schovala, aniž by si počkala na odpověď.
Nic si jinak nezapisovala. Všechno, co se na přednášce řeklo, si nahrávala na diktafon.
Když jsme se pak vrátili na parkoviště, byl jsem unavený víc, než kdybych někoho sledoval venku.
Vyslechl jsem si Joshe. Byl jsem rád, že se na mě nenaštval za to, jak jsem na něj zvýšil hlas.
Mrzelo by mě to...
„No, budu se hlídat, abych tě neseřval při každém slově,“ krátce jsem se zasmál, a pak už se otočil ke svému autu, které stálo o něco dál. „Uvidíme se na oddělení, musíme jim dát najevo, že jim šlapeme na paty.“
Došel jsem ke svému autu a nastoupil. Už jsem chtěl vyjet, ale na poslední chvíli jsem zabrzdil couvání, abych nenarazil do auta, které kolem mě projelo. Už jsem chtěl nadávat, ale zastavil jsem se a místo toho jsem šlápl na plyn a co nejrychleji vyjel.
Nechtěl jsem ji sledovat, ale zajímalo mě, jestli jede sama, nebo má někoho v autě. Jel jsem za ní až na křižovatku, kde odbočovala. To mi stačilo. Viděl jsem, že jede sama, netelefonuje a soustředí se jen na své řízení...
Vyhodil jsem blinkr na druhou stranu, a už nic nebránilo tomu, abych se rozjel na oddělení, abychom se s Joshem mohli podívat na ty záznamy z kamer.
Když jsem tam dojel, Josh už tam měl zaparkované své auto, takže jsem se ani nezdržoval a šel rovnou nahoru do Markovy kanceláře.