Thomas
Bylo to dobré zakončení dne. Nejen předkrm, ale i večeře byla skvělá. Ale když jsem se najedl, najednou na mě únava udeřila plnou silou, a já už nebyl schopný udělat nic jiného, než Joshovi popřát dobrou noc a padnout do postele.
Ráno jsem se vzbudil s pocitem, že je mi nějak moc teplo. Otevřel jsem oči a posadil se. Nechápavě jsem hleděl na ty dvě deky, které jsem měl na sobě a pak na Joshe, který ležel rozvalený na posteli úplně nahý.
Zadíval jsem se na něho pozorněji. Jeho dýchání nebylo to obvyklé klidné, a když jsem se ho dotkl, zdálo se mi, že má zvýšenou teplotu. Chytl jsem ho opatrně za ruku... Měl zvýšený tep.
Prohrábl jsem si své rozježené vlasy a chvilku přemýšlel, co s ním může být.
Na moment mě napadlo, jestli to nemá co do činění s tím, co jsme dělali na srubu, a pak tady včera večer. Ale to jsem pak zavrhl s tím, že by se to projevilo o mnoho dříve.
Vzal jsem telefon a vyšel potichu z ložnice. Až teprve v kuchyni, kde jsem si vytáhl vodu, abych se napil, jsem vytočil telefon na Toma, našeho doktora, který už měl s Joshem co do činění.
Vyslechl si, co mám na srdci a řekl mi hned dvě varianty, co by to mohlo být. Pro začátek mám vyzkoušet tu první, a hned jak se uvolní z ordinace, přijede se na Joshe podívat. Ale kdyby se stav zhoršil, mám prý s ním přijet hned.
Vytáhl jsem z lednice minerální vodu, nalil ji do sklenice a trošku přisolil. Vzal jsem to a vrátil se do ložnice, kde jsem to postavil na stolek vedle Joshe. Hned jsem pootvíral okna, aby se pořádně vyvětralo. Zaběhl jsem do koupelny, namočil ručník do studené vody, a i se suchou osuškou se vrátil k posteli. Omotal jsem Joshovi nohy studeným ručníkem a podložil je přeloženou osuškou, ať moc nemáčí postel. Zavřel jsem okna a na klimatizaci snížil teplotu, aby se místnost ochladila.
„Joshi,“ opatrně jsem ho chytil za rameno. „Joshi, vzbuď se... Musíš se napít...“
Nedával jsem mu studený obklad na čelo a nechtěl jsem ho hned po probuzení tahat do sprchy. Počkám, až se trochu vzpamatuje ze spánku, a když tak potom ho narvu pod chladnou sprchu a budu doufat, že je to opravdu jen úpal.
Joshua
Nesnáším horečky. Nějak zvlášť jsem na nemoci netrpěl, chřipku jsem měl snad jen jednou v životě, ale dost často jsem trpěl horečkama, zvláště stresovýma, a ty byly pro mě hotová muka.
Během noci jsem se probral ještě asi pětkrát, ale vždy hned zase odpadl.
A znovu jsem se částečně probral, když jsem cítil něčí dotek, a pak studenou věc na nohou, kterou jsem okomentoval povzdechnutím.
„Mmm," zamručel jsem, když se mnou někdo třásl a mluvil na mě.
Zvedl jsem ruku, že ho odeženu, ale byl jsem tak malátný, že jsem ji jen opřel o tělo před sebou.
Teprve až po chvíli mi v unaveném mozku konečně seplo, kde jsem, a s obtížemi jsem rozlepil oči.
Viděl jsem trochu rozmazaně, a když se mi podařilo zaostřit, spatřil jsem Thomase, jak se nade mnou sklání a tváří se ustaraně.
Chvilku jsem na něj hleděl zmateně a dezorientovaně, proč mě budí, proč je vlastně vzhůru dříve než já, a proč se tváří takhle, než jsem si to opět v hlavě přebral.
„Asi dobré ráno..." zachrčel jsem a snažil se udržet oči otevřené.
„Nejspíš...je to jen...úpal. S tím...včerejším zápřahem a stresem...před tím...říkal jsem, že mě...tohle město zabije..." pokusil jsem se o vtip.
Dýchal jsem otevřenou pusou, jak už nos nestíhal ten nápor, a cítil, jak mi po skráních stéká pot.
„Budu v pohodě...jen si ještě chvilku...pospím..." zamumlal jsem, oči se mi začaly znovu zavírat, aniž bych si uvědomil, proč mě vlastně Thomas vzbudil.
Thomas
„No, dobrý asi moc není,“ zavrtěl jsem hlavou, když jsem ho slyšel.
Úplně jsem tou starostí i zapomněl být ráno protivný...
„Jestli je to úpal, tak je to ta lepší varianta, ale přijde se na tebe později ještě pro jistotu podívat doktor.“
Chytl jsem ho a posadil, když jsem viděl, že se znovu snaží usnout.
„Musíš se pořádně napít, a pokud to neuděláš, nacpu tě do studené sprchy, ať už spíš nebo ne,“ nenechal jsem ho spát.
Bylo potřeba, aby doplnil tekutiny. Pro začátek aspoň tu velkou sklenici vody, která byla chladná tak akorát... Potřeboval se potit, ochladit své tělo, a jen klimatizace a studený ručník na nohách mu v tom nepomůže.
„Tak si to vypij,“ vrazil jsem mu sklenici do ruky a přidržel, aby mu nevypadla. „Dneska nebudeš pracovat. Ne, dokud nebudeš v pořádku. Tvůj zavařený mozek nám bude k ničemu...“
Joshua
Než jsem stačil zavřít oči, Thomas mě vytáhl do sedu a hustil do mě něco o tom, že mě hodí pod studenou sprchu. Pak mi vrazil do ruky sklenici s vodou a přikázal mi se napít.
Trochu s obtížemi jsem uposlechl jeho rozkaz, ale po prvním doušku se zašklebil.
I když byla voda příjemně chladná, tak měla podivně slanou chuť.
Thomas byl ale velice přísný a neustoupil, dokud jsem ji nevypil celou.
„Promiň. Zase ti přidělávám starosti. Ale jsem v pohodě..." zadrmolil jsem a podal mu prázdnou sklenici po které se mi udělalo trochu lépe, i když jsem se teď už doslova koupal ve vlastní šťávě.
Ale aspoň se mi dostalo trochu krve do mozku.
„V té malé taštičce," ukázal jsem neurčitě rukou vedle skříně, „je tam krabička...s názvem Glonoinum. Pro jistotu...jsem si ho koupil...než jsem sem letěl...měl by zabrat...zvládnu i pracovat..."
Thomas
Počkal jsem, až to vypije a teprve potom jsem mu dovolil lehnout si zpátky. Zašel jsem mu pro novou vodu a z jeho taštičky mu vytáhl to, co po mně chtěl.
„No, pokud tady chceš přežít, tak se tomu musíš přizpůsobit. A hlavně hodně pít. A i když je venku horko, musíš opravdu občas vyvětrat i přesto, že je puštěná klimatizace. Časem se přizpůsobíš, a nebude ti tak vedro, ale když se budeš přepínat a zapomínat na základní lidské pochody, tak to bude v pytli. Když tak popřemýšlíš, co bylo včera, určitě zjistíš, že jsi byl i málo močit, co?“
Josh spolknul pilulku a vrátil mi prázdnou sklenici. Stáhnul jsem u ručník z nohou a šel ho do koupelny znovu vymáchat ve studené vodě. Pořád lepší než nic. A k tomu jsem mu hned přidal i studený obklad na čelo.
„Jestli ti bude nepříjemné takhle ležet, tak tu je lehký pléd, tak se s ním můžeš přikrýt. Ale pracovat rozhodně nebudeš, dokud Tom neřekne, že jsi v pořádku. Zajdu do obchodu nakoupit nějaké ionťáky, ať se dáš co nejdříve do kupy. A tady máš vodu, takže průběžně budeš pít. Jak budu zpátky, udělám snídani, ale pokud je ti zle od žaludku, tak dostaneš jen suchary, abys mi tu nepozvracel postel. Tady máš ovladač, tak si můžeš pustit televizi, pokud ti na to bude sloužit hlava. Ale v žádném případě nebudeš pracovat a budeš tu ležet. Jediné, co můžeš, tak zajít si na záchod. Jak se vrátím z obchodu, chci tě tady vidět ležet v pozoru...“
Dával jsem Joshovi instrukce, zatímco jsem se oblékal, abych mohl skočit do krámu ve vedlejší ulici. Iontové nápoje piju jen občas, a teď jsem zrovna doma žádný neměl. Tak jsem hodlal hned přikoupit zásobu, když už... Během chvíle jsem byl oblečený a připravený vyrazit. Nějak jsem vážně zapomněl na ty své rána, kdy pro sebe potřebuji nějaký čas na probrání. Myslím, že tímhle mě Josh probral kompletně, a ani jsem se na něho nestihl naštvat.
Joshua
Přemýšlel jsem nad Thomasovými slovy a musel mu dát za pravdu. Když jsem se zabral do práce, často jsem ani nejedl, natož abych pil, nebo chodil na záchod. Včera jsem v podstatě měl jen ty čtyři kávy ráno, a pak sklenici džusu k obědu. A na záchodě jsem byl jen dvakrát.
A vůbec nevětral. Nebyl jsem na to prostě zvyklý.
Mrzelo mě ale, že Thomas se zase musí starat, a ani si v podstatě neodbyl ten svůj ranní rituál. Nechtěl jsem mu způsobit potíže. Už tak jich měl se mnou více než dost. V duchu jsem si udělal poznámku, že si musím vypracovat nějaký plán, který zamezí mým výpadkům, abych se vůbec dožil konce svého pobytu v tomhle zničujícím městě.
Když odešel, povzdechl jsem si, znovu se napil chladné vody a trochu pohodlněji se uvelebil.
Televizi jsem si nakonec pustil, ale během deseti minut na mě padla zase únava a než skončil nějaký pořad o přírodě, který tam zrovna běžel, vytuhl jsem.
Thomas
Když jsem se vrátil z obchodu, Joshua spal. Ale dýchal už o něco klidněji. Vyměnil jsem mu obklady na čele i na nohách, vypnul jsem televizi a nechal ho spát. Jen jsem stáhnul žaluzie, aby mu dovnitř nesvítilo to prudké slunce.
Zašel jsem se osprchovat, převlékl se do domácího oblečení, a konečně si zašel udělat tu svoji kávu a snídani. Sice doma nekouřím, ale tentokrát jsem nechtěl jít ven, kdyby se Josh vzbudil a něco potřeboval. Zašel jsem si teda s kávou a cigaretou na balkón a nechal otevřené dveře, abych ho slyšel.
Konečně jsem měl svůj ranní rituál za sebou, i když trochu zpřeházený. Ale byl jsem rád, že to s Joshem není horší. Opravdu to vypadalo na ten úpal, a naštěstí neměl horší příznaky, jinak bychom museli do nemocnice, a to jsem si vážně nechtěl ani představovat.
Když jsem dopil kafe, zamířil jsem rovnou do pracovny. I tady jsem pořádně vyvětral, než slunce začne pálit, a pustil klimu. Nic už nebránilo v tom, abych začal pracovat.
Postupně jsem se probíral seznamem zaměstnanců letiště. I když některé oběti měly lety i z jiného letiště, jedno měli společné. A to, že všichni do jednoho aspoň jednou použili letiště Sacramento International. Zabral jsem se do práce, a stejně jako předchozí den u pohřešovaných, i teď jsem postupně vyřazoval zaměstnance, kteří se nehodili do profilu. Ať už to byla obsluha na leteckém dispečinku, nebo například uklízeči, kteří tak nějak do styku s cestujícími nepřišli. Bylo toho hodně, na co jsem musel myslet, když jsem se tím postupně probíral. I když jsem občas zašel zkontrolovat Joshe a vyměnit mu obklad, i tak jsem úplně zapomněl na čas...
A tak mě překvapilo, když se ozval zvonek a já s pohledem na hodiny zjistil, že se blíží k druhé odpolední, a když jsem otevřel, tak za dveřmi stál Tom, který přišel zkontrolovat Joshe. Nechal jsem ho být, ať si s ním poradí, jak umí. Je to doktor, ať se snaží.
Než odešel, stihl jsem se najíst a Joshovi jsem k posteli přinesl další pití a suchary, jak jsem slíbil.
Josh byl tentokrát poslušný pacient. Opravdu se celý den nehnul z postele, a já tak byl o něco klidnější.
I kluci na oddělení pilně pracovali. Během dne mi postupně přicházely zprávy a faxy s výsledky jejich práce. Dokonce přijel i uniformovaný policajt se složkami, které mi nechal Mark poslat. Postupně jsem pročítal výpovědi osob, které se pohybovaly kolem pohřešovaných, a některé věci mi začínaly do sebe pomalu, ale jistě zapadat... Z tabule pohřešovaných zmizela jedna fotka. Ale tři zatím zůstávaly...
Joshua
Prospal jsem skoro celý den. Matně si pamatuju, že se na mě byl podívat ještě doktor, a občas jsem pocítil něčí doteky, ale doopravdy jsem se probral až mnohem později.
Chvilku jsem ještě ležel a odpočíval, než jsem se pokusil vstát.
Potřeboval jsem nutně sprchu, protože nejen já, ale i postel byla zmáčená od mého potu, který se mi lepil nepříjemně na tělo.
Bylo mi mnohem lépe. Hlava sice ještě trochu bolela, a tělo bylo malátnější, možná jsem měl ještě malinko zvýšenou teplotu, ale dokázal jsem celkem bez obtíží vstát, a když jsem se doplazil do koupelny a pustil na sebe studenou vodu, tak se i částečně trochu víc probral.
Úlevně jsem vydechl, když mé horké tělo chladily kapky vody a smývaly ze mě všechen ten sajrajt.
Stál jsem tam snad hodinu, dokud se mi na prstech nezačaly dělat varhánky, které jsem nesnášel.
Rychle se přetáhl šamponem a sprchovým gelem, jak jinak než Thomasovým, a zapadl zpět do ložnice. Spolkl jsem další prášek, zapil ho pořádně vodou, a teprve pak si trochu vydrbal dosucha vlasy a natáhl na sebe to příšerné triko.
Nebral jsem si ani spodky, nejspíše půjdu zase hned zpátky, ale chtěl jsem se podívat na Thomase a říct mu, že je mi líp.
Našel jsem ho, jak jinak než v pracovně, kde se skláněl nad štosem papírů a trochu se mračil.
„Asi znovu dobré ráno?" ozval jsem se, přešel k němu, postavil se za jeho záda, přes křeslo ho pažemi objal kolem krku a políbil ho na tvář a do vlasů.
„Díky. Příště si dám pozor a budu se řídit tvými pokyny," zamumlal jsem mu do vlasů a vrátil mu laskavost ze včerejšího rána, když jsem zajel rukou pod jeho triko a polaskal jeho bradavky.
„Vidím, že jsi udělal kus práce, zatímco já se celý den jen válel," zabručel jsem, když mi padl pohled na jeho práci, a rukou přitom sjel o něco níž a lehce ho poškrábal na břiše.
Thomas
Zasekl jsem se, když Joshua vešel a přilepil se na mě. Jen jsem mrknul, kde jsem přestal, v hlavě si rychle srovnal poslední myšlenku, abych ji nezapomněl, a pak jsem se na něho teprve podíval.
„No, řekl bych spíš dobrý večer,“ ukázal jsem rukou k otevřenému oknu.
Venku už se stmívalo a vzduch byl o něco chladnější, než přes den. Taky jsem úplně zapomněl na čas, když jsem se zabral do práce. A dostával jsem už docela hlad. Bylo ale dobře, že mě Josh zastavil. Byl čas na pořádné jídlo.
„Mark poslal seznam přednášek a barevně jsou vyznačené ty, které se pravidelně opakují. Některé, co rok, nebo půl roku, jiné, co tři měsíce. Ale myslím, že jako první bychom měli projít ty, co se opakují častěji,“ chytil jsem Joshe za ruku a vytáhl ji z pod trika, aby mě tím zbytečně nerozptyloval.
Nejspíš bychom skončili stejně jako včera...
„Cítím, že ses byl i osprchovat,“ chytl jsem ho za zátylek a přitáhl si ho k sobě blíž.
Přivoněl jsem si k jeho krku a usmál se. Nejspíš budu muset nakoupit nové zásoby do koupelny.
Zatímco jsem ho očuchával, druhou rukou jsem popaměti vytáhl jeden papír se seznamem přednášek, které jsem vybral jako prioritní a podal mu ho.
Vymanil jsem se z jeho držení a konečně vstal. Zavřel jsem okno, aby nám tu nenalítal obtěžující hmyz a otočil se k Joshovi.
„Pokud se cítíš dobře, můžeš si to projít. Budu dělat večeři, tak jestli chceš, můžeš si sednout v kuchyni a hned se případně ptát, pokud by ti nebylo něco jasné...“
Už jsem chtěl vykročit do kuchyně, když jsem se zarazil a podíval se na Joshe.
„No, ale nedříve půjdu převlíct postel.“
Joshua
„Večeři si dám a na tohle se podívám. Mám docela velký hlad na to, že jsem celý den prospal. A chci aspoň trochu pomoct. Jo a tu postel jsem chtěl převléknout já, ale jestli chceš ty..." pokrčil jsem rameny, usmál se na něj, a než jsem vyšel z pracovny i s papírem v ruce a zamířil do kuchyně, v krátkosti jsem ho políbil, když jsem kolem něj procházel.
Aspoň tohle jsem si neodpustil.
Udělal jsem si kávu, nalil si ale do sklenice ještě džus a studoval Thomasův papír s poznámkami.
Plně jsem se do toho ponořil, aspoň co mi možnosti dovolovaly, vybral jednu co měla začínat ode dneška za týden a zaškrtl ji propiskou co ležela na stole, kam jsem dal i papír. Z obýváku jsem si vzal mobil a skočil do předsíně pro sluchátka, které jsem si tam začal odkládat, abych je měl po ruce, když jsem si potřeboval něco poslechnout.
Na mobilu jsem našel potřebnou přednášku, nasadil sluchátka, mobil položil na linku a naprosto automaticky, když jsem se zaposlouchal do prvních slov jsem začal chystat jídlo. Během krájení masa, jsem se chodidlem pravé nohy zapřel o levé stehno, abych trochu protáhl ztuhlé svaly a v duchu si dělal poznámky, které by mi mohly pomoci. Sice na přednášku s Thomasem nejspíše půjdeme, ale raději jsem chtěl být připravený, a vědět do čeho půjdu.
Thomas
Šel jsem převléct postel, zatímco Joshua odešel do kuchyně. Hned jsem to dal i prát, abych neměl koš plný prádla, a trochu dal ještě ložnici do přijatelného stavu a pořádně vyvětral.
Když jsem se vrátil do kuchyně, Josh stál u linky a chystal večeři. Ale vypadl přitom, jako by nacvičoval balet.
Promluvil jsem na něho, ale on mě vůbec nevnímal. Až když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že má v uších špunty a něco poslouchá. Sundal jsem mu jedno sluchátko a přiložil si ho k uchu. Myslel jsem si, že poslouchá nějaké písničky a zajímalo mě, jakou hudbu má rád, ale místo toho jsem slyšel jen mužský hlas, který právě mluvil o významu symbolů v kultuře.
„Vidím, že jsi už v pracovním nastavení,“ vrátil jsem mu sluchátko do ucha a vzal mu z ruky nůž. „Běž si sednout, já to dodělám.“
Počkal jsem, až se odsune od linky, a pustil se do dokončení večeře. Chvilku jsem musel zapřemýšlet, co vlastně chtěl uvařit, ale nakonec jsme si to v hlavě přebral po svém, a začal vařit podle sebe.
Joshua
„Promiň. Nějak jsem se do toho zase dostal. Ale klidně bych to dovařil," pokrčil jsem rameny a odsunul se, abych udělal Thomasovi místo.
Uvědomil jsem si, že tohle je vlastně poprvé, kdy ho skutečně uvidím vařit, tak jsem vypl přednášku, vyndal sluchátka a hodlal si to pořádně vychutnat.
Sebral jsem druhou stoličku, postavil ji před tu, na kterou jsem si sedl a natočil ji tak, abych viděl přímo na Thomase, a pohodlně natáhl nohy.
Popíjel jsem kávu, a i když jsem měl spousty otázek, nechtěl jsem rušit příjemnou chvilku.
Aby mě to nelákalo, pustil jsem potichu na mobilu své oblíbené rockové písničky a opřel se o opěradlo židle.
„Doufám, že ti to nevadí. Když tak to vypnu, pokud tě to bude rušit. To, co jsem teď poslouchal byla přednáška, kterou jsem vybral z tvého seznamu, a na které si myslím, že něco zjistíme. Zítra se na to podívám víc. Sice není ještě tak pozdě, abych dneska něco neudělal, ale nechci se dopustit chyby, protože nejsem ve stoprocentní kondici. Nevadilo by ti... V podstatě jsme neměli ještě pořádně žádnou chvilku pro sebe. Když nepočítám práci a sex. Nevadilo by ti pak zalézt do postele, a jen tak čučet na telku? Ale samozřejmě pochopím, když budeš chtít ještě pracovat," dodal jsem rychle.
Společná chvilka klidu by mi udělala radost, a Thomas by si taky mohl odpočinout, navíc nejspíš stejně brzo odpadnu, ale chápal jsem, že máme těžký případ, a stejně jako já, i Thomas ho chce mít co nejdříve vyřešený.
Thomas
„Ne, nevadí mi to, a ano, můžeme se koukat na televizi, máš na výběr asi z osmdesáti programů,“ pokračoval jsem v přípravě večeře.
Udělal jsem víceméně rychlovku, ale dobře stravitelnou, aby to zvládl i Josh. Nechtěl jsem riskovat, že mu bude ještě blbě, a byl by další den mimo provoz. Byl jsem rád, že se z toho tak nějak dostal bez horších příznaků. Opravdu nás čekalo hodně práce, a netušil jsem, kdy budeme mít nějakou volnou chvíli. Teda...
„Příští pátek přiletí brácha, Dejv. Pokud ti bude vadit, že tu bude, půjdeme spolu někam na pivo. Ale bude u mě přespávat, a bude se vracet druhý den dopoledne.“
Netrvalo dlouho, a my konečně zasedli k večeři. Pořádně jsme se nadlábl, protože jsem měl opravdu hlad. Po jídle jsem poslal Joshe do postele s tím, aby vybral nějaký program. A než se všemi programy probere, já zatím uklidím v kuchyni. No, trvalo mi to trochu dýl, protože jsem nakonec ještě stáhnul podlahu mopem, abych to tu za chvíli neměl jak v chlívě.
A když jsem se pak osprchoval a zalezl do postele, tak jsem to byl nakonec já, kdo nejspíš usnul jako první, protože jsem ani nevěděl, co to vlastně Joshua pustil.
Joshua
K mému zklamání z naší chvilky nic nebylo, protože sotva Thomas přišel, tak skoro ve vteřině odpadl a já na tom nebyl o moc líp. Ani jsem nestihl vypnout televizi, ale naštěstí měla časovač, takže když jsem se tentokrát probudil ráno zase jako první, už bez nějakých potíží a odpočinutý, už neběžela.
Opatrně, abych nevzbudil Thomase jsem vstal, přešel do koupelny, abych se umyl, natáhl na sebe zatím jen boxerky, abych Thomase nevzbudil šustěním, protože křiklavé triko jsem už musel hodit do prádla, a přešel do kuchyně, abych udělal kávu a snídani.
Se svojí porcí lívanců přelitých čokoládou, protože jsem potřeboval doplnit cukr, jsem přešel do pracovny, a začal studovat Thomasovy včerejší poznámky. Za hodinku to tam zase vypadalo jako předevčírem. Pomáhalo mi to ale v soustředění, a já nás zase posunul o kousek dál, když jsem ze seznamu Thomasových podezřelých vyloučil další dva.
Když jsem se natahoval po hrnku s kávou, který ležel na Thomasově stole, a ten jediný zůstal ušetřený mého řádění, bolestí jsem sykl.
Včerejší postelování se začínalo ozývat v podobě ztuhlých svalů.
Rozhodl jsem se trochu zacvičit, než Thomas přijde, abych ho tu pak zbytečně neprovokoval, ale práci jsem nepustil z ruky.
Ponořil jsem se do poznámek ohledně míst činu, abych to ještě jednou pořádně prošel, a zrovna dělal na zemi své protahovací cviky s roztaženýma nohama, a s rukama nataženýma před sebou, jak jsem se hrudí opíral o zem, když jsem za zády zaslechl kroky, co se blížili k pracovně. Nechával jsem vždycky pootevřené, jednak kvůli větrání, a taky, abych ho slyšel, ale už jsem se nestihl zvednout.
No, co, Thomas už tohle viděl. Překvapení to pro něj nebude, a pokud mu nebude stačit pořádná pusa na dobré ráno, tak půjdu vařit oběd, abych mu dal chvilku na zklidnění.
S tímhle plánem jsem se ještě víc sklonil, až jsem se dotkl čelem podlahy.
Thomas
Zdálo se mi, že něco slyším, ale chtělo se mi spát. Přetáhl jsem deku přes hlavu a znovu zalomil. Ale když se šramot, v mém jinak naprosto tichém bytě, ozýval i nadále, nervózně jsem deku odhodil a vstal z postele. A až teprve, když jsem vyšel z koupelny, jsem byl schopný vnímat o něco lépe než doposud. Dneska nebylo nic, co by mě zaměstnalo tak jak včera ráno o Josh. Takže jsem se plně oddal svému rannímu rituálu protivnosti.
Zamířil jsem rovnou do kuchyně, abych se mohl probrat jídlem a ranní kávou. Začínám mít pocit, že poslední dobou nepiju nic jiného. Tak než mi káva schladla na přijatelnou teplotu, posnídal jsem a pak jsem s ní zamířil do pracovny, odkud jsem slyšel Joshe.
„Dobrý ráno, žábo,“ došel jsem k němu a přejel mu nohou po zádech až k zadku. „Kdybych tě teď zašlápl, zůstal by z tebe jen mastný flek.“
Přesto jsem se k němu sklonil a už ani nevím proč, políbil jsem ho na krk, a pak jsem se přesunul ke svému pracovnímu stolu.
Usadil jsem se, kávu postavil na stůl, a pustil si počítač. S velkým zívnutím jsem na podruhé zadal heslo, protože mi to ještě nějak moc nemyslelo a začal procházet emaily, jestli nepřibylo něco nového.
„Co máš dneska v plánu?“ zeptal jsem se rozpláclého Joshe, aniž bych k němu otočil hlavu.
Joshua
„Dobré ráno," zahučel jsem, když jsem ucítil jeho nohu na zádech a pak polibek na krku.
No, aspoň, že mě nezašlápl.
Trochu zklamaný z vlažné reakce, které se mi dostalo, jsem konečně po pár cvicích vstal, a pak se na Thomase zamračil, když jsem si uvědomil svou myšlenku.
„Půjdu na sebe hodit triko. Před tím jsem tě nechtěl budit," zamumlal jsem, zahleděl se zamyšleně na podlahu, a aniž bych čekal na odpověď, pomalu jsem utekl z pracovny.
V ložnici jsem se ale místo oblékání posadil na postel, a pak se rozplácl na záda a zavřel oči.
Měl jsem v hlavě zmatek a dokud si to neproberu nebudu schopný pracovat.
Byl jsem zklamaný z Thomasovy vlažné reakce, ale proč?
Před pár týdny by to pro mě nic neznamenalo. Nikdy bych ani na něco takového nepomyslel.
A Thomas nejspíš taky ne, ale teď?
Proč po tom tak strašně prahnu? Protože jsem to nikdy neměl? Protože jsem si to tak dlouho odpíral, a přitom jsem člověk, který potřebuje fyzický kontakt, ať už je jakýkoliv? Protože se s Thomasem vracím zpět na začátek? Zpět do doby, kdy jsem poznal Franka? Kdy jsem právě u něj poprvé pochopil význam přátelství?
Proč na mě teď tak působí člověk, o kterém pomalu skoro nic nevím? Proč v jeho blízkosti dělám automaticky věci, které by mě nikdy nenapadly?
Proč, čím víc času s ním trávím, tím víc toho o něm chci vědět? Proč se chci vedle něho probouzet a večer usínat? Proč toužím po raním polibku?
Zamiloval jsem se snad do Thomase?
Ne. Nebyla to láska v pravém slova smyslu. Tím jsem si byl jistý, ale... Bylo v tom něco víc než jen milenecký a pracovní vztah. Bylo to i více než přátelství...
Měl jsem v hlavě naprostý zmatek. Byl jsem policista, a nedokázal si utřídit vlastní myšlenky.
Povzdechl jsem si a paží si zakryl oči.
Věděl jsem, že se musím vrátit, ale...
Thomas
Až po chvíli mi došlo, že Josh říkal něco o triku, ale už delší dobu se nevrátil. S povzdechem jsem podíval na své nedopité kafe, a pak jsem vstal od stolu.
„Nějaký problém? Je ti zase blbě?“ zeptal jsem se, když jsem ho viděl ležet na posteli.
Zvedl jsem jednu nohu a z paty odlepil papírek, který se mi tam v pracovně přichytil.
Poznámka: Nezapomeň pít, Joshi!
Musel jsem se pousmát, když jsem to viděl. Ale aspoň jsem měl jistotu, že bude na tohle myslet, když už si to napsal.
Přešel jsem k posteli a sedl si vedle něho. Stáhl jsem mu ruku z očí a přiložil mu dlaň na čelo.
„Teplotu nemáš, tak co je? Necítíš se ještě dobře?“ zeptal jsem se starostlivě, když jsem viděl jeho stáhnuté obočí.
Neměl jsem dobrý pocit z toho, že se tu najednou tak rozplácl. Nerad jsem viděl i u Marka, když ho něco trápilo, a on s tím bojoval sám. Většinou jsem z něj jeho problémy vypáčil, ale u Joshe... Nevím, co to mohlo způsobit a nevím, jak reagovat. Možná mě pošle do háje, nebo řekne... Co vlastně řekne? Jsem policajt, detektiv, ne psycholog, a už vůbec ne telepat, abych mu viděl do hlavy.
Joshua
Byl jsem zabraný do svých myšlenek, že jsem si uvědomil přítomnost Thomase, až když mi stáhl ruku z očí.
Podíval jsem se na něj a zastyděl se. Vždyť on na tom musel být stejně jako já. Celou dobu tu bydlel sám, a najednou si musí zvykat na přítomnost někoho cizího, někoho, o koho se musel ještě tolikrát starat. Já jsem byl ten, kdo narušil jeho klid. To já bych si měl dělat starosti o to, jestli je v pohodě a nezaobírat se sám sebou.
Sedl jsem si a trochu se k němu pootočil.
„Nemusel jsi sem chodit. Vrátil bych se, vím, že máme práci," zašeptal jsem a prsty přejel po jeho tváři a rtech.
Na okamžik jsem zavřel oči a vychutnával si ten dotyk. Stačilo mi tak málo, abych své otázky odsunul do pozadí a vydechl.
„Jsem v pořádku. Promiň. Jen...řekl bych, že mě něco zaskočilo...mé vlastní myšlenky. A potřeboval jsem si to urovnat. Já...Nejsem na nic z tohoto zvyklý a ty nejspíš taky, takže mám z některých věcí v hlavě trochu bordel. No, abych byl upřímný, z tebe mám v hlavě bordel. Potřebuju prostě čas, abych si na tohle všechno zvyknul," otevřel jsem oči a lehce se usmál.
Pak se k němu naklonil a přitiskl se rty na jeho čelo.
„Vím, že jsem ti to už řekl, ale jsi vážně neskutečný. Tak trochu Markovi závidím, že má tak skvělého přítele, zatímco já si budu tvé přítomnosti užívat už jen pár týdnů," zamumlal jsem do jeho čela a vdechl jeho vůni.
Jo, tohle jsem potřeboval. Byl jsem jako závislák, který potřebuje svou dávku, než začne fungovat.
Já byl závislý na Thomasových dotecích, a na jeho vůni, a bez toho to prostě nešlo. Až se vrátím zpátky do Anglie, nejspíš mě to zabije.
Thomas
Chtěl jsem Joshovi říct, že si na nic zvykat nemusí, protože než to zvládne, poletí zpátky do Anglie. Ale nějak mi to najednou nešlo přes pusu. I za těch pár dní, co tu je, jsem si k němu prostě našel cestu, a došlo mi, že mi nejspíš bude chybět...
„Víš, je mi líto, že máš ze mě v hlavě bordel,“ pousmál jsem se. „Ale jak jsi včera mohl vidět, tak s mopem to umím, není problém ti to tam trochu pouklízet, co?“
Zvedl jsem mu hlavu a políbil ho na čelo. Prohrábl jsem mu vlasy a prstem přejel po jeho rtech.
„Markovi nemáš co závidět. Někdy mu tak lezu na nervy, že na mě pošle svého kocoura, a že je to pěkný macek. Ten musí mít tak deset kilo určitě...“
Tak nějak jsem se to snažil převést na vtip. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale jedno jsem věděl jistě. Joshuu nemiluji jako životního partnera. Ale natolik mi přirostl k srdci, že se se o něho teď dělí s Markem. Jako by tenhle Angličan byl kousek k mé a Markově dokonalosti. A taky...
Nechtěl jsem mu způsobovat v hlavě zmatek. Nevěděl jsem, jak moc velké škody můžu v jeho případě ještě napáchat.
Joshua
Zasmál jsem nad Thomasovým vtipem a přivřel oči, když prsty přejel po mých rtech.
„Nemusí ti to být líto. Já se s tím vyrovnám. Je to všechno pro mě ale úplně nové, takže občas budu možná trochu mimo," pokrčil jsem rameny a uchechtl se.
Pak jsem vzal jeho tvář do dlaní a zblízka se mu podíval do očí.
„Ale nemusíš se bát, že bych žádal něco víc. Ten zmatek zase přejde. Stačí mi to takhle, jak to je. Nic víc nežádám. Jen dokonalou spolupráci, dokonalý sex, a perfektní přátelství. Jen si musím zvyknout na to, že tohle všechno teď nějakou dobu budu prožívat po boku jednoho, vlastně dvou mužů," usmál jsem se a pak se k němu víc naklonil. „Ale rychle jsem si zvykl na tohle..."
Otřel jsem se svými rty o ty jeho, tichounce zasténal, dlaně položil na jeho ramena, a pak jazykem ťuknul do jeho rtů, aby mě pustil dovnitř.
Thomas
Oddychl jsem si, když to Josh řekl. Možná jsem sobec, ale nechtěl jsem mít problém s tím, že by se do mě někdo zamiloval. Pak by se to všechno pokazilo, protože já se nehodlal vzdát toho, co jsem měl teď. Kdyby byl někdo ochotný přijmout mně i Marka současně, možná by to bylo jiné. Ale ten člověk by musel být hodně tolerantní, stejně jako jsem já s Markem, jinak by brzy mohla vzniknout mezi námi nevraživost způsobená hloupou žárlivostí. A to jsem opravdu nechtěl dopustit, a proto jsme doposud s Markem žili tak, jak žijeme.
Když Josh jazykem naťuknul mé rty, pootevřel jsem je a vpustil ho dovnitř. Polibek jsem mu nechtěl odmítnout. Však taky nebylo proč...
Mírně jsem si ho k sobě přitáhl a nechal ruce na jeho holých zádech. Užíval jsem si ten dotek. A nejen rukama, ale i každé otření o jeho jazyk, který byl jak ten nejjemnější samet...
Ne, že bych nějaký samet někdy olizoval, ale neznám lepší přirovnání...
Pomalu ale jistě jsem své objetí zesiloval, až se o mne opíral skoro celým tělem. Možná bych měl pár minut času, než znovu začneme pracovat...
Ale někdo měl jiný názor. V pracovně mi začal zvonit telefon...
„Práce volá,“ povzdechl jsem si, když jsem přerušil polibek a povolil objetí. „Víš co? Zkusím být ráno příjemnější. Ale musím mít pro sebe aspoň chvilku. Nebo je taky možnost mě vzbudit, ale na to musíš vědět jak. Zeptej se Marka, on ti rád poradí.“
Pustil jsem Joshe a vstal jsem, abych mohl jít zvednout ten otravný telefon. Nemohl jsem to nechat jen tak, protože teď, když jsme řešili tenhle případ, to mohl být kdokoliv s jakoukoliv, třeba i hodně důležitou informací, která nepočká.
Joshua
Viděl jsem, jak si Thomas po mých slovech oddechl. Takže jsem to jeho napětí odhadl správně. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se ze mě stává zamilovaný puberťák. Pokud bych se do Thomase zamiloval, tak nejspíše i do Marka, protože prostě patřili k sobě. Ale o něčem takovém, jsem ani neuvažoval.
Když Thomas přijal mé pozvání, neotálel jsem. Cítil jsem, jak si mě tiskne na tělo, jak je jeho polibek intenzivnější, a už to vypadalo, že strávíme v ložnici trochu déle času, když zazvonil telefon...
Zamručel jsem, když mě Thomas pustil, a pak jsem zůstal zírat s otevřenou pusou, když mi řekl, že je možnost, jak ho příjemně vzbudit, a o návod si mám zavolat Markovi. Chjo, ti dva byli vážně páreček k pohledání. Ale hned mi to zvedlo náladu ještě víc, a rozhodl jsem se, že při nejbližší příležitosti Markovi zavolám. Taková šance se musí využít.
Ušklíbl jsem se, vyndal ze skříně jedno Thomasovo tričko, protože já prostě s krátkým rukávem nic neměl nebo to bylo v prádle, a chodit po domě v košili nebo roláku se mi nechtělo, a vydal se do pracovny.
Thomas zrovna končil, takže jsem si v rychlosti skočil ještě pro sklenici s džusem a do pusy strčil jeden suchý lívanec.
„Půjčil jsem si tričko, protože žádné nemám," zahuhlal jsem s plnou pusou a zapil to kávou.
"Než si vstal, prošel jsem ten tvůj seznam podezřelých a vyškrtl z tama dva lidi, kteří mi do celkového obrazu nezapadají. Tihle vrazi jsou organizovaní, a ti bývají důkladní, dobře se ovládají, racionálně uvažují. Organizovanost jejich osobnosti se odráží v životním stylu, v pečlivě uklizeném domově, reprezentativním automobilu i ve vzhledu. Tohle můžu potvrdit z vlastní zkušenosti," spolkl jsem další sousto lívance a zapil ho kávou.
Pak jsem ukázal na ty dvě jména, co jsem vyškrtl.
„Organizovaný pachatel je často definován jako antisociální psychopat, který je ale během páchání svých činů při smyslech. Má vystudovanou střední, často i vysokou školu. Z hlediska jeho chování je extrovertní, komunikativní, přizpůsobivý a všeobecně oblíbený. Proto mě napadlo letiště, protože to je pro takové lidi jako dělané. Jakmile vyjde jeho vina na povrch, sousedé a širší okolí se obvykle těžko vzpamatovávají ze šoku, že by tento člověk mohl spáchat násilný trestný čin. Bývá ženatý a mívá děti. Z toho důvodu jsem je vyškrtl. Ostatní do profilu zapadají, takže musím najít ještě jiný systém, jak je vyloučit. Tihle lidé si své oběti vybírají mimo své okolí, takové, se kterými je nic nespojuje. Což je přesně náš případ, kromě té poslední, kterou schovali právě kvůli tomu. Všechno to do sebe perfektně zapadá," dojedl jsem lívanec, položil svůj hrnek na stůl a vytáhl složku s Boltovým případem.
„Činy důkladně plánují, nejsou zbrklí a vyčkávají na ideální příležitost k útoku. Místo činu mají předem vybrané a snaží se nezanechat stopy. Zajímají se o mediální obraz svých zločinů a sledují práci policie, z toho důvodu se i na místa činu vrací. A tohle je důvod, proč si myslím, že k tomu Bolta někdo navedl. On nespadá do kategorie organizovaný vrah, ale jeho opaku. A ti na místa činu v zásadě nechodí. Něco mi tu nehraje. A i když vím, že to nebudeš slyšet rád, myslím, že Mark má na stanici nebo ve svém okolí zrádce," zadíval jsem se na něj a podal mu složku s psychologickým vyobrazením Bolta.
Nevěděl jsem, jak zareaguje na moji zprávu. I když byl teď soukromým detektivem, označit policistu za zrádce bylo hodně riskantní.
Thomas
Pozorně jsem poslouchal Joshuu, když mi vysvětloval, proč vyškrtl dva lidi ze seznamu podezřelých. Něco na tom bylo. A hlavně na tom, co říkal o zrádci z řad policie. Podle jeho profilu, by to vážně někdo mohl být. At už někdo účelově, nebo nevědomky podával zprávy dál, a policie byla v pátrání brzy na mrtvém bodě. Proto s tím nemohli hnout.
Místy jsem se ztrácel v tom, koho má Josh právě na mysli, ale nakonec jsem si to snad ujasnil...
„Oprav mě, pokud se pletu,“ otočil jsem se na židli k němu, abych si nevykroutil krk. „Ti praví vrazi teda nejdou na místo činu, ale mají zprávy o všem, co se kolem toho děje. Neměl by to být nikdo, kdo by měl s mrtvými nějaký blízký vztah. Ale nesedí nám to s obětí, kterou zatím hledáme. Protože ty předchozí se našly celkem brzy po jejich smrti, jako by je prostě někdo zanechal pro tenhle účel. Je pravda, že Bolt si svoji vraždu plánoval jinak. A bylo to na místech, kde se skoro nikdo nepohybuje, tak byla jen náhoda, že je někdo našel. Proto se jeho vraždy liší od těch ostatních, a můžou se tím pádem na sto procent vyřadit. A i kdyby se Bolt chtěl přiznat i k těm ostatním, je tam spousta indicií, které by jeho tvrzení vyvrátilo...“
Na moment jsem se otočil ke svému stolu zpátky a podíval se do složek s výpověďmi těch, kteří byli známí, rodina nebo se pohybovali v blízkosti pohřešovaných osob.
„Nevím, no... Sice tvrdíš jedno, ale současně tu máme neznámou oběť, která může být nějak spřízněná s někým z vrahů. Myslel jsem si, že právě jejich příbuzné a známé vynechám, ale takhle to nepůjde. Budu muset o nich zjistit co nejvíc. Hlavně kde se poslední dobou pohybovali, a hlavně s kým... A to, že by to měl být někdo od nás... No, nelíbí se mi to, vážně že ne. Ani si neumím představit, že by to někdo z nich mohl udělat, ale tohle je právě to, co jsi říkal. Budeme muset nechat prověřit všechny, kdo kolem případu pracují nebo pracovali. Denise můžeme vynechat. Ale... Tohle se Markovi nebude líbit...“ zamračil jsem se, protože ani mě se ta představa nelíbila.
Joshua
„Vím, že se ti ta představa nelíbí. Ani mě se to neříká lehce, a věř mi, že kdybych neměl silné podezření, nikdy bych se o tom nezmínil ani před tebou. Ale když nad tím zapřemýšlíš, zapadá to do sebe. Jak říkáš, podle profilu se nikdy nevrátili na místo činu, ale mají informace o věcech, které se nedostaly ani do médií," zavrtěl jsem hlavou a na krátko sevřel Thomasovu ruku.
Zrádce ve vlastních řadách se nese prostě těžko, a v tomhle případě to bude o to víc bolestivější, když je do toho zapletený i Mark.
„Nechci způsobit tobě nebo Markovi problémy, ale zase nechci nic zatajit nebo přejít jen proto, abych nikomu neublížil. Je to velmi ošemetná situace, ale jak říkám, nevyrukoval bych s tím, kdybych si aspoň na osmdesát procent nebyl jistý, že je to pravda. To mi věř," víc jsem stiskl jeho ruku a zadíval se mu do očí, aby věděl, že to myslím upřímně.
Pak jsem se zase narovnal, přešel k mapě a ukázal na pohřešované ženy.
„A ano, máš pravdu, ta poslední oběť je jiná. Proto je pro nás tak důležitá. Něco se změnilo. Možná udělali chybu, nebo něco viděla či slyšela, co neměla. Možná by dokonce poznala vraha, kdyby ho viděla, proto musela zemřít. Proto ji schovali. Ale když vynecháme tuhle oběť, tak všechno do sebe zapadá," přešel jsem ke svému stolu, sebral jsem své poznámky a podal je Thomasovi, aby si ještě pročetl to, co jsem teď řekl.
„A jak říkáš, Boltovy vraždy jsou jiné. Proto si myslím, že ho někdo navedl, aby nás svedl ze stopy. Možná přímo ten, co donáší i vrahům. Ale to už je moc velká spekulace. Každopádně si myslím, že to udělali kvůli tomu, aby se oddálil nález mrtvé, protože čím déle to bude trvat, zvláště v takových podmínkách, jaké tu máte, tím horší bude pak nalézt nějaké usvědčující důkazy."
V ten moment mě něco napadlo a znovu jsem přešel k mapě, abych se na ni podíval a zamračil se.
Thomas
Josh měl pravdu, vážně se mi to nelíbilo, ale i přesto jsem to musel brát vážně. A nejvíc se mi nelíbilo to, co jsem pak Joshovi řekl.
„Zavolám Markovi. Ale než to udělám, potřebuji znát tvou odpověď, a opravdu upřímnou,“ mírně jsem zatnul pěsti, ale hned je zas povolil, když jsem si to uvědomil.
Opravdu mi to nešlo přes rty, ale musel jsem. Věděl jsem, že by to pro mne byla ta největší rána v životě, ale nedalo se jinak. Skoro jsem nedýchal, když jsem Joshovi položil následující otázku.
„Je jedno, jaká odpověď bude, dobře víš, že v tomhle případě musíme počítat se vším. Chci od tebe vědět tvůj názor... Mohl by být mezi podezřelými i Mark?“
Joshua
Thomasova otázka mě zas až tak nepřekvapila, i když bych ji čekal později. Byl to skvělý detektiv, a když jsem naťukl tohle téma, i když už i on sám nejspíš tohle tušil, počítal jsem s tím, že bude myslet i na tohle. Potěšilo mě ale, že se mnou sdílí své pocity, a že chce slyšet můj názor. Samozřejmě, že jsem chtěl hned vykřiknout „ne", ale... Nemohl jsem si dovolit pochybit, i když byl Mark můj přítel a Thomasův bývalý kolega.
Otočil jsem se na něj od mapy a zapřemýšlel jsem.
„Budu k tobě upřímný," nadechl jsem se a vydechl.
Věděl jsem, že se mezi mnou a Thomasem po mé odpovědi nic nezmění, protože jsme oba byli profesionálové, ale i přesto se mi neříkalo dobře to, co jsem měl na srdci.
„Na celé věci mi něco děsně smrdí. Kdyby ses mě zeptal před týdnem, pak by má odpověď zněla „ano". Mají totiž velmi důvěrné informace, ke kterým se dostanou pouze výše postavení policisté nebo detektivové. Z řadových policistů to podle mě nikdo nebude. A Mark má navíc nejlepší zdroj, jaký může mít. Tebe. Sám tě k případu zavolal, což by se mohlo brát i jako to, že tě chtěl mít pod kontrolou a řídit tvé kroky. Navíc je to tvůj přítel a milenec. Nikdy bys ho sám od sebe nezačal podezírat. A ostatní taky ne. Ale... Viděl jsem jeho práci. Viděl jsem, jak pracuje, jak se chová k tobě, a k ostatním. Jak organizuje všechny své kroky a řídí své podřízené. Byl jsem u něj doma, i když za nešťastných podmínek, a pak mohl na jeden den zjistit, jak žije. A když si to všechno přeberu a vyprofiluju, pak má odpověď zní – ne. Na devadesát devět procent bych ho mezi podezřelé nezařadil."
Thomas
V první chvíli ve mně zatlo, když zmínil to, že by to Mark mohl být, už jen proto, že si mě zavolal a má všechno pod kontrolou. Ale i tak jsem trochu při jeho slovech začínal mít pocit, že to tak není...Ale úplně jsem si oddechl, když Joshua zmínil těch devadesát devět procent NE.
Nedokázal bych si představit, že bych musel jít nahlásit Marka jako podezřelého.
„A ještě jedna věc... Co já? Já bych taky mohl zapadat mezi podezřelé. Už jen to, že jsem tuhle práci vzal, i když bych to mohl odmítnout. Mohl jsem se vymluvit na cokoliv, i když by to byl rozkaz. Pořád jsem soukromý detektiv, a jako takový nemusím přijmout všechno, co mi dají. Dobře to víš, že klička, jak se zbavit případu, by se našla. Co když jsem to já, kdo vynáší informace? Jsme sice skoro pořád spolu, ale ne úplně vždy. Jsou chvíle, kdy spíš, kdy jsi byl pryč, kdy jsem byl v obchodě, a podobně... Spolupráce s tebou by mi v tomhle přinesla jen výhody. A pak bych se tě mohl jednoduše zbavit a předstírat, že to byla náhodná smrt při vyšetřování...Co když jsem já ten podezřelý?“
Joshua
Tahle Thomasova otázka mě trochu překvapila.
Popošel jsem až k němu a zamyšleně si ho prohlížel, jako bych ho viděl poprvé v životě. Nepochyboval jsem o něm, ale...
„Budu zase mluvit upřímně a to, co je mezi námi, odsunu všechno stranou," promluvil jsem po chvíli.
„Na toho, kdo vynáší informace...se hodíš víc než Mark. Za normálních okolností? Mezi podezřelé bych tě zařadil a věřil, že jsi to tak z osmdesáti procent ty. Vzal jsi tu práci, i když máš svojí více než dost, a tahle je navíc hodně ošemetná. Málokterý soukromý detektiv by se pustil do takového rizika. Tvůj milenec je velitel oddělení vražd. Má přístup k důvěrným informacím, ke kterým by ses normálně nedostal a klidně ti je všechny řekne, právě kvůli vašemu vztahu. Díky své minulosti máš přístup na policejní oddělení, a znáš to tam skoro jako doma, stejně jako lidi, co tam pracují. Mark by tě nikdy nepodezíral, dokud bys neudělal nějakou chybu. Ale tu bys neudělal," na chvilku jsem se odmlčel, abych Thomasovi dal možnost postupně všechny informace vstřebat.
Neříkalo se mi to lehce, ale tohle byla taky součást práce. A já neměl důvod lhát. A ani jsem nechtěl. Ne jemu.
„Jsi velmi inteligentní, pečlivý a důsledný. Nic neponecháváš náhodě, všechno plánuješ do detailů. Nerozhoduješ se impulzivně, hledáš více možností, snažíš se najít to nejschůdnější řešení. Jsi naprosto ideální na takovou pozici. Věděl jsi, že pojedeme k té první vraždě, a mohl tam Bolta poslat. Stejně jako jsi mu mohl dát echo v nemocnici, když si sám pak odešel. Začít se mnou spát skoro hned po mém příjezdu sem, by byl další skvělý tah, stejně jako to, že si mě necháváš u sebe doma i přes problémy, které ti způsobuju, a i přes to, že narušuju tvé soukromí. Ty události, co se mi staly… Jsi dost inteligentní na to, abys je všechny nahrál. Spolupráce se mnou by ti přinesla jen výhody, jak říkáš. Navíc, tím, že se mě takhle přímo zeptáš mě můžeš zmást, ale..."
Naklonil jsem se víc k němu a dlaněmi se opřel o jeho kolena.
„Jak už víš, měl jsem tu čest poznat psychopata, který se ukrýval pod rouškou nevinnosti. Tehdy bys mě možná oklamal i ty. Ale teď ne. A víš proč? Kvůli tomuhle," natáhl jsem ruku a prsty přejel po místě, kde jsem cítil tlukot srdce.
„Vím, že to nejsi ty, a ani bys toho nebyl schopný. Jsi laskavý, upřímný, miluješ své přátele a dokázal bys pro ně i zabíjet. Mark pro tebe znamená všechno, a ty bys nikdy nedopustil, aby se mu něco stalo. To bys raději ty skočil před kulku, kterou by měl schytat on. A jako poslední věc, tvá práce je pro tebe vším. Miluješ ji, i když je to občas hodně těžké, ale nikdy bys ji nezměnil. Chceš být součástí toho všeho, chceš chránit lidi, to je tvůj účel. A i když navenek působíš jako drsný chlap, co se s ničím nepáře, dokážeš stejně rychle jako vypěnit a někomu natáhnout, tak i stejnýma rukama vzápětí někoho obejmout a ukonejšit. A pokud se ve všem pletu, tak nejspíš budu muset změnit práci. Neznám tě moc dobře, ale za tu chvilku jsem si dokázal o tobě udělat určitou představu, a tohle je výsledek," povzbudivě jsem se na něj a stiskl jednu jeho ruku.
„Tohle, co jsem řekl, myslím zcela upřímně a vážně. Ta první část se mi říkala velmi těžko, to mi věř, ale... Nemám důvod ti lhát, zvláště když ses sám zeptal. Ne… Popravdě, nechci ti lhát. A jestli mi za to teď natáhneš, i za to, co jsem řekl o Markovi... No, asi s tím nic nenadělám," pokrčil jsem rameny a zasmál se, jako bych řekl nějaký vtip.
Thomas
Neposlouchalo se mi to zpočátku dobře. Měl jsem pocit, jako by mě už obviňoval, ale na druhou stranu, všechno, co řekl, byla pravda, a já to slyšet chtěl. Potřeboval jsem, aby se k tomu Josh vyjádřil.
„Víš, jediné tvoje plus je, že jsi tu jen pár dní. Jinak bych tě podezříval taky. Pravda... Mohl bys všechno koordinovat z Anglie, a pak sem přiletět a dělat jako že nic. Byl bys u zdroje a měl bys to všechno pod palcem. No, možná tentokrát asi flákneš ty mně, ale upřímnost za upřímnost... Prověřil jsem si tě. A taky moje intuice mi říká, že nejsi jedním z nich. Neumím to tady tak pěkně rozebrat jako ty, ale já to tak prostě cítím. Možná zvířecí instinkty? Kdo ví... Jo, jsem blázen... Ale tvůj pobyt tady mi potvrdil, že se sice občas chováš... no, choval ses jako blázen, ale jsi upřímný a nic neskrýváš. Jdeš na věci přímo a nebereš si servítky, a řekneš věci tak jak jsou, Nic nepřikrášluješ, nic netajíš, nic neříkáš s omáčkou okolo, která by mohla jednoho zmást... I když to samo nestačí k tomu, abych tě nepodezříval, taky jsem si tě sem mohl vzít právě proto, abych tě měl pod kontrolou, tak jak jsem řekl. Cítím to tady a tady...“ poklepal jsem si nejdříve na čelo a potom přiložil ruku na srdce.
Trochu jsem poodstrčil Joshe, abych mohl vstát. Prošel jsem se po pracovně tam a zpátky, jako bych nad něčím přemýšlel. Ale já měl už víceméně jasno.
Vzal jsem do ruky telefon, vytočil Markovo číslo a strčil ho Joshovi do ruky.
„Je to na tobě, nechci se tomu vyhnout, ale i ty na tom případu pracuješ, a ty si s tím přišel. Pokud ale budeš chtít, promluvím s ním sám...“
A nejen to, taky jsem chtěl vědět, jak zareaguje Mark, když mu o tom poví Josh a ne já, jestli i on bude mít otázku, zda nejsem mezi podezřelými... Nebudu se zlobit, kdyby ano.
Byl by špatný policajt, kdyby se nezeptal...
Joshua
Byla to ošemetná věc, a napětí mezi námi by se v tuhle chvíli dalo krájet, i když jsme si to tak nějak mezi sebou vyříkali. Ale nedivil jsem se. Něco takového člověka vždycky zasáhne.
„Podívej, Thomasi. Vím, že to není pro tebe jednoduché. Ani pro mě, i když si to možná nemyslíš. Ale musíme se přes to dostat. Oba. Vlastně i s Markem, pro kterého to bude ještě víc obtížnější, když bude muset nechat prověřit lidi ve vlastních řadách. Bude potřebovat naši podporu, takže musíme být v pohodě i za něj. Ano? Když se v tom zahrabeme, nic jiného neuděláme. Vím, že ti to nemusím říkat, ale chci, abys věděl, jak to cítím. Jak jsi už řekl, nerad něco skrývám. A to, že jsi přemýšlel i nad tím, jestli já nejsem hlavní podezřelý, mi trochu lichotí. Aspoň vím, že jsem se v tobě nemýlil," stiskl jsem mu ruku a vzal do ruky mobil.
„Tak do toho," nadechl jsem se, abych povzbudil sám sebe.
Thomas
Joshua se tomu postavil čelem. I když to snad ani jinak neumí. Nechal jsem ho, aby vyřídil hovor s Markem. Jak se dalo čekat, byl z toho pěkně přešlý, zaražený a opravdu se zeptal i na mně. Byl jsem za to rád... Nezazlíval jsem mu to, protože tak jen dokázal, že je na správném místě.
Kdyby se to stalo v době, když začínal, nejspíš by za to, kdyby mě někdo zmínil, by někomu rozbil psu a pak teprve by přemýšlel.
S ujištěním, že všechna prověřování nechá na vnitřním, a bude to přísně tajné, se nakonec s Joshem rozloučil.
Bylo to těžké ráno. Ale věděl jsem, když s tím Josh přišel, že se to musí vyřešit. Ale tím se vyčistil vzduch a povolilo napětí, které tady na tu chvíli zavládlo.
Po celý den jsme se pak podle předpokladu, nehnuli z domu. Ač se zdálo, že máme na prověřování jen pár věcí, zabralo nám to spoustu času, a když nastal večer, ještě jsme nebyli u konce. Pořád nám toho hodně zbývalo, ale potřebovali jsme nejprve udělat tohle, abychom se mohli někam víc pohnout a mít konkrétnější indicie. Byla to velká piplačka, která ještě bude pokračovat určitě několik dní.
Ještě v posteli u lampičky jsem si pročítal jednotlivé poznámky, které jsme dali s Joshem dohromady. Nakonec jsem usnul s notesem na obličeji, a ani nevěděl, kdy Josh ukončil svůj večerní mycí rituál a dohrabal se do postele...