Joshua
Civěl jsem na Marka jak z jara, a myslím, že jsem na moment zapomněl i dýchat.
„Takže takhle to bude?“ zeptal jsem se sám sebe a kousl se do rtu, abych ta slova nevykřikl nahlas.
Pak jsem se zarazil nad svými myšlenkami, povzdechl si a potřásl hlavou.
Mark přece takový není.
Z jeho slov a tónu se mi sevřelo srdce, ale nevěřil jsem, že by se najednou proti mně obrátil, a veškerá slova, co jsme si kdy řekli, jen tak hodil za hlavu.
Beze slova jsem vstal, strčil ruce do kapes a přešel k oknu, které bylo po pravém boku Markovy postele. Mlčky jsem z něj zíral několik minut a v hlavě si rovnal myšlenky.
Co jsem vlastně chtěl?
Co jsem se rozhodl se svým životem udělat?
Odpověď jsem znal ještě dříve, než jsem si ty otázky položil.
Sevřel jsem ruce v kapsách v pěst a zaťal zuby. Pak jsem se otočil zpátky k Markovi a dvěma kroky překonal vzdálenost mezi postelí a oknem.
Tyčil jsem se nad ním, mračil se, ale naštvaný jsem byl spíš sám na sebe.
„Jestli žádost podepíšete je jen na vás, veliteli Rodriguezi. Ale i kdyby ano, nic to nezmění. Nikdo mě odsud nedonutí odletět. Ten případ dokončím, i kdyby to mělo znamenat konec mé práce u speciálních jednotek. Už nikoho nenechám, aby mi kecal do života. Už nikomu nedovolím, aby mnou manipuloval. Chcete slyšet můj názor? Slyšet, co vám na to řeknu? Fajn," můj hlas nezněl vůbec neutrálně jako ten Markův.
Byly v něm veškeré emoce, jakých jsem byl schopen a veškerá síla. Stejně jako ve stisku, když jsem se dlaněmi zapřel o jeho ramena a doslova ho zamáčkl do postele.
Naklonil jsem se až těsně k němu, takže jsem mohl dokonce cítit i jeho dech vonící po čokoládě.
„Nechci odletět, nechci skončit s případem. Chci tu zůstat, chci ho vyřešit s tebou a Thomasem a ostatníma. Chci tě zítra odvést domů a zůstat u tebe pres noc. Chci jet na tvou chajdu a natočit tam s tebou porno. Chci nakopat svému nadřízenému prdel. Chci se pořádně postavit svému otci. Chci se postavit na vlastní nohy a čelit svým démonům. Chci se vyhrabat z toho bahna, ve kterém jsem se tři roky válel. Chci se vrátit do Anglie s hlavou hrdě vztyčenou a dokázat si urovnat své věci. Chci, abysme zůstali přáteli, a chci se sem jednou zase vrátit. Chci toho hodně změnit. A hlavně chci, do hajzlu, konečně zase začít žít jako normální člověk!"
Poslední slova jsem skoro vykřikl a zaťal nehty do Markovy kůže.
Prudce jsem oddechoval a netušil, jestli byl překvapenější Mark nebo já, že jsem to ze sebe dokázal všechno dostat.
Po chvilce, kdy se můj dech zklidnil, jsem ho pustil, ustoupil o krok dozadu, povzdechl si a znovu strčil ruce do kapes. Zaklonil jsem hlavu a zahleděl se do stropu, jakoby tam byly vepsány všechny otázky na mě odpovědi.
„Nejspíš se nezměním ze dne na den, nejspíš ještě několikrát propadnu depresi, výčitkám a poddám se strachu. Ale všechno, co jsem řekl myslím smrtelně vážně. Za to, že jsem se dostal takhle daleko, vděčím vám dvěma. A nikdy vám to nebudu moct dostatečně splatit. Ale rozhodně nedovolím, abych znovu skončil tam, kde na začátku, když jste mi tolik pomohli," promluvil jsem po chvilce, i když stále do stropu, a trochu se pousmál.
Zavřel jsem oči a vzpomínal na všechno, co mě tady potkalo od chvíle, kdy jsem vystoupil z letadla.
Thomas
Nepočítal jsem s tím, že Mark už o tom bude zpravený. I když... Pokud měl Josh telefon, že se má hned vrátit, muselo to být posláno už i oficiální cestou.
A Mark už měl určitě telefon, nebo dostal zprávu.
Kouknul jsem na notebook, a podle toho, jak byl nedovřený, tak četl emaily.
Joshovi řekl jen pár vět.
Myslel jsem si, že Joshovi nepadne kolem krku a nebude ho chlácholit, ale trochu mě překvapil, jaký tón a postoj zvolil.
Je pravda, že nemohl tušit, jak se k tomu Josh staví, a proto to chtěl od něj slyšet. A taky... Možná by byl zklamaný, kdyby Josh bez řečí souhlasil, že odletí. Na to si ho Mark dost zamiloval, a opravdu by ho to mrzelo. Tak proto nasadil tenhle tón, aby případně v něm mohl schovat zklamání.
Seděl jsem, když Josh vyskočil na nohy, a jen jsem ho pozoroval. Nejspíš i on byl překvapený, a nedivil jsem se mu. Ale tentokrát jsem do toho nechtěl zasahovat, tak jsem, stejně jako Mark, jen čekal na jeho odpověď.
Mark
Josh byl evidentně překvapen mým postojem a hned, jak promluvil, také nasadil jiný tón a začal mi vykat.
Ale nakonec řekl to, v co jsem doufal. Musel být hodně nervózní, to jo. Málem mi nehty prodrápnul až skrz kůži, a byl jsem v posteli doslova zalisovaný.
Ale když domluvil a odstoupil, usmál jsem se.
Bylo fajn slyšet jeho slova, i kdyby je řekl v afektu. Znamenalo to, že se opravdu rozhodl přehodnotit svůj život, začít znovu s novým Joshuou Cavisem. Takhle rozhodný, ne prchlivý, ale rozhodný by měl být. Tak to bylo správně.
Nevím, co ho k tomu vedlo, jestli opravdu vděčil nám dvěma, že se takto rozhodl, ale jakmile jsem zaslechl jeho slova o vděku k nám dvěma, zahřálo mě to u srdce.
Stejně jako Thomas jsem se začal usmívat, ještě, než Josh domluvil.
„Jsem rád, že jsi to řekl,“ promnul jsem si ramena, kde jsem stále cítil Joshovy nehty. „Teď, prosím, abyste byli zticha. Hlavně ty, Joshi, ať uslyšíš cokoliv.“
Neměl jsem sice v plánu být nějaký hrubý, nebo mluvit nehezky o Joshovi nebo o někom jiném, ale musel jsem být připravený na to, že řeknu něco, co by se mu třeba nemuselo líbit.
Přitáhl jsem si notebook na klín a otevřel si mejly. Našel jsem si číslo na Joshova nadřízeného a do ruky hned vzal telefon.
Chvíli jsem čekal, než se na druhé straně ozval hlas postaršího chlapíka. Telefonicky jsem s ním mluvil poprvé, tak jsem byl docela překvapen, jak nepříjemně mi jeho hlas zněl. Měl jsem z něho pocit, jako bych mluvil s někým úlisným.
Předpisově jsem se představil a omluvil se, že volám v tuhle dobu, pro něj zřejmě pozdní. Po ujištění, že je to v pořádku, a otázce, zda jsem dostal zprávu o Joshově odvolání, jsem se nadechl a spustil.
V hlavě mi to jelo na plné obrátky a musel jsem se hlídat, abych neřekl něco nevhodného, co by mohlo Joshovi přitížit a urychlit jeho návrat.
„Ano, máte pravdu... Superintedent Cavis je docela prchlivý... No, nemám s tím problém, dokážu si lidi srovnat... Ano... přísnost je na místě, však to znáte,“ zasmál jsem se, jako bychom byli nejlepší přátelé. „Ne, vůbec se neflákal. Jede na plné obrátky od samého začátku, a za dva dny nám našel vraha, který napodoboval vraždy, ke kterým jsem ho přidělil. Jo... je to hodně složitý případ, a je v tom namočených hodně lidí... Ne... ještě ne... Ale postupně se nám to se superintendentovou pomocí daří rozmotávat... Musím uznat, že má opravdu velké kvality, takový člověk se jen tak nevidí a jsem rád, že jste dovolil, aby se k nám přidal... Vážně, je to tak... Máte mé velké díky... Ale chci vás o něco požádat... Tenhle případ, jak jsem už říkal, je hodně složitý a hrozí, že budou zavražděni další lidé. Dokonce nejspíš jednoho policistu zabili, je nezvěstný a druhého unesli. Ano, našel se, a to právě díky panu Cavisovi... Byl to velitel oddělení vražd...“ v tuhle chvíli jsem sevřel telefon, protože se mi o tom vážně nechtělo mluvit, ale musel jsem to překousnout.
„Ano, já... A superintendent si vysloužil uznání u nejvyššího soudce za to, že mě našli tak rychle, jinak bych už s vámi nemluvil... Ano, jsem relativně v pořádku, zlomený prst, a nějaké drobné zranění, ale to nestojí za řeč... Děkuji, zítra mě pustí z nemocnice...“
Musel jsem se několikrát nadechnout, abych tuhle část hovoru vydržel, protože mi to opravdu bylo nepříjemné. Podíval jsem se na ty dva, jako bych tím chtěl získat odvahu, a když jsem dostal prostor, pokračoval jsem.
„K té vaší žádosti... Je něco hodně urgentního, proč by se měl superintendent Cavis vrátit? Slyšel jsem, že lidi ve vaší speciální jednotce jsou opravdu něco... Tak by mě překvapilo, kdyby si s něčím nevěděli rady a potřebovali by... Ach, promiňte, nechtěl jsem nikoho urazit, ale myslel jsem si, že když ho nutně potřebujete, že se něco vážného stalo... Ne? Takže tím pádem může zůstat tady až do konce vyřešení případu. Potřebujeme ho, a společně s detektivem Wardem už hodně postoupili... Ano, nemělo by to už nějak dlouho trvat... I soudce a státní návladní se vyslovili proto, aby tu zůstal... Umíte si představit, jak se vaší jednotce zvedne prestiž, když někdo od vás řekne: Vyřešil jsem tenhle případ? Dokonce i guvernér se už zajímal, měl jsem s ním schůzku a byl rád, že nám pan Cavis pomáhá, a hodně se s tím pohlo. Určitě od něj dostanete oficiální uznání Cavisovy práce, a to kladně padne i na celou vaši jednotku. Mezinárodní uznání... Myslím, že bude v pohodě... Nebojte, pokud se něco takového stane, postarám se o to, aby okamžitě odjel... Velice si toho vážím, jste opravdu dobrý člověk. Moc vám děkuji a pokud byste někdy měl cestu, rád vás uvítám na našem oddělení... Mějte hezký den...“
Konečně jsem telefon mohl vypnout a hned letěl na postel někam k nohám, jako bych si o něj spálil prst. Začal jsem zhluboka dýchat, a snad automaticky jsem se natáhl po čokoládě a hned dva bonbony si narval do pusy a urputně je kousal.
„Zůstáváš tady, svou žádost stáhl, i když měl námitky, a podle mne, ti to asi ani nebude chtít ulehčit, až se vrátíš,“ konečně jsem se podíval na Joshe, a strčil si do pusy další bonbón.
Joshua
Oddechl jsem si, když Mark má slova přijal, a dokonce se začal usmívat.
Vzápětí mě ale znovu překvapil, když v podstatě hned zvedl telefon a zavolal memu nadřízenému.
Chvilkama jsem se mračil chvilkama nevěřícně zíral a snažil se udržet v klidu.
Když začal mluvit o sobě jen jsem sevřel ruce v pěst a zaťal zuby.
Musel jsem ho skutečně obdivovat. Byl fakt třída a znovu jsem se utvrdil v tom, že si svou pozici a své místo zaslouží.
Když zavěsil, natáhl se pro čokoládu a začal se jí ládovat, málem jsem se po jeho slovech rozbulel jak malý.
Pár vteřin jsem jen stal, než jsem se na něj doslova vrhl a tělem ho přišpendlil k posteli.
Jeho rty chutnaly po čokoládě stejně jako jazyk, a dokonce jsem svým útokem od něj kousek bonbonu i převzal.
„Díky. Moc si toho vážím. Jsi vážně skvělý a lituju, moc lituju toho, že nejsi můj nadřízený," šeptl jsem mu do rtů, když jsem se odtáhl, aby se chudák mohl nadechnout.
„A tobě samozřejmě taky děkuju," otočil jsem se na Thomase a zářivě se usmál.
„Chtěl bych tě zítra odvést domů a zůstat s tebou přes noc. Nevadilo by ti to?" zeptal jsem se trochu rozpačitě, když jsem se znovu otočil zpátky na Marka a ochutnal jeho rty.
Než jsem se však dostal dal, začal mi zvonit mobil.
Odtáhl jsem se, ale zůstal sedět na posteli a podíval se na displej.
„To bylo rychlé," zamumlal jsem a bojoval s nutkáním to prostě nevzít.
Vzpomněl jsem si ale na svá slova, nadechl se a přes peřinu stiskl Markovo stehno, snad jako oporu.
„Pane?" zeptal jsem se na oko udiveně.
Chvilku jsem poslouchal snůšku keců o tom, jak musím co nejlépe zvládnout svou práci a neudělat ostudu, a že si to se mnou ještě vyříká, až se vrátím, než jsem mu skočil do řeči.
„Vím, co mám dělat, pane. A s tím, že to bude mít dohru ještě počítám," odpověděl jsem trochu ostřeji.
Pak ale řekl něco, za co bych ho asi zabil, kdyby mi to řekl přímo do očí.
Zaryl jsem nehty do peřiny, ztuhl a ostře se nadechl.
„Myslím, že do mého soukromého života vám nic není. Velitel Rodriguez je velmi ceněným policistou a detektiv Ward dosahuje stejných kvalit jako já. A nedovolím abyste..."
Tentokrát mě přerušil on, až jsem po jeho vyštěknutí musel odtáhnout telefon od ucha.
„Pokud mě chcete suspendovat, až se vrátím, s radostí to příjmu," skočil jsem mu znovu do řeči, a aniž bych čekal na odpověď zavěsil jsem.
Můj mobil letěl dál než ten Markův. Skoro až na druhý konec pokoje.
„Prase jedno!" zasyčel jsem vztekle. „Nesnáší mě jen proto, že jsem mu nenastavil prdel."
Chvilku jsem se ještě mračil, než jsem se natáhl k Markovi a sebral mu dvě čokolády.
„Promiň," zahuhlal jsem s plnou pusou.
Mark
Tak, teď rozhodně budou mít v téhle nemocniční matraci můj výlisek. Josh se na mě vrhl, že mi málem vtrhnul i kanylu z ruky. Jen jsem na poslední chvíli stihl dát ruku bokem a druhou rukou přichytit kazetu s bonbóny, aby se nevysypala na postel a na zem.
S úsměvem jsem mu přenechal čokoládu, kterou mi ukradl z pusy, a když se narovnal, vzal jsem si novou.
„Myslím, že vážně budu za chvíli tlustý jak prase,“ zamumlal jsem s plnou pusou, ale vzápětí jsem přestal jíst, když Josh začal telefonovat.
Přesně jak jsem říkal. Ale i přesto mě jeho šéf překvapil. Myslel jsem si, že si počká, až bude Josh doma a pak si ho vychutná. Byl jsem si tím jistý, že se to stane, protože jsem to j jeho hlasu vycítil.
Možná vážně chtěl Joshe do postele, navíc je Josh hodně mladý a krásný... A pro takové prase je to dokonalý zákusek a prakticky by si ho tím zavázal a měl by ho pod palcem. Raději jsem ani nechtěl vědět, co o mě ten jeho šéf vykládal. Tušil jsem, že to nebylo nic hezkého, ale takový on už zřejmě je.
Ale naštěstí není Josh takový, aby udělal to samé, co Cruz... Aby pro kariéru někomu nastavil. To by opravdu hodně hluboko klesnul a nebyl by pak v životě už šťastný.
„Budu rád, když mne odvezeš domů, ale nejdříve se zastavíme na oddělení, slíbil jsem to klukům. Ale pak už budu jen tvůj, klidně až do rána,“ chytl jsem ho za ruku a jemně mu ji stiskl.
Pak jsem se podíval na Thomase, který doposud mlčky seděl a jen nás oba dva s úsměvem pozoroval.
Mám moc rád Thomasův úsměv. Právě tenhle, který říkal, že se stalo něco opravdu dobrého a on z toho má radost. Moc o takových věcech nemluvil, ale svým úsměvem, který mu vždy slušel, to řekl lépe než nějakými slovy, za které skoro vždy připojí nějakou sprostou nadávku, jako by vyrostl někde v ghettu.
„No, počkej,“ sevřel jsem najednou Joshovi ruku o hodně silněji. „Tak si teď vzpomínám... Co jsi to mluvil o nějakém natáčení našeho porna?“
Pohlédl jsem zpátky na Thomase, který se najednou s ještě větším úsměvem točil k oknu a dělal, že tu vůbec není...
Joshua
Na celého šéfa a problémy jsem zapomněl v okamžiku, kdy Mark souhlasil s tím, že ho můžu odvést domů. Horlivě jsem přikývl na to, že musí ještě zajet na oddělení za klukama, a pak se zadíval stejně jako on na Thomase.
Úsměv mu moc sluší a nedivil jsem se, že mu Mark propadl.
A já ostatně taky.
Jenže pak mi Mark sevřel ruku a svými slovy mě vytrhl z myšlenek.
„Noooo," protáhl jsem a hledal pomoc u Thomase, jenže ta potvora se otočil a dělal, jakože tam není.
To si s ním ještě vyřídím. A vůbec!
„To byl Thomasův nápad!" vykřikl jsem, ale pak se naklonil víc k Markovi a ztišil hlas. „Říkal, že by chtěl mou fotku, aby se nad ní mohl honit, až tu nebudu. A pak ho napadlo, že bysme mohli natočit porno. A já mu nabídl, že by mohl natočit i nás dva. Napřed, jak to děláš ty mě a pak já tobě. A nakonec by se natočila trojka."
Díval jsem se na něj přivřenýma očima a sledoval jeho reakci.
„Ale ani jeden jsme nevěděli, jestli s tím budeš souhlasit," dodal jsem na závěr a se zatajeným dechem čekal na odpověď.
Mark
Když jsem to slyšel, zapomněl jsem polknout a čokoláda mi uvízla v krku, až jsem se rozkašlal. Musel jsem Joshe pustit, abych to mohl zapít, abych se neudusil a požil ještě nějaký ten pátek.
Když jsem se uklidnil, zadíval jsem na znovu na Thomase a pak na Joshuu.
„Thomasi!“ řekl jsem o něco rázněji. „Přiznej se, že jsi chlastal?“
Jen se na mě s úsměvem otočil, ale neodpověděl.
Jasně... Takže odpověď mám.
Podíval jsem se znovu na Joshe a zapřemýšlel nad jeho slovy. Bylo jedno, kdo s tím návrhem přišel, ale po chvíli mi to přišlo jako docela zajímavý nápad.
Kdysi bych nad tím ani neuvažoval, ale teď... Je to snad tím, že je tu Josh? To on nás tolik změnil, že už začínám přemýšlet nad jeho návrhem?
Ale i přesto mi někde v hlavě blikalo výstražné světlo...
„No, úplně to nezvrhuji, ale musím si to dobře rozmyslet. Nemusím ti říkat proč,“ přitáhl jsem si Joshe k sobě a políbil ho na rty, aby nebyl zklamaný mojí odpovědí.
Pustil jsem ho, narovnal se, a chtěl jsem ještě něco říct, když na dveře zaklepala sestra a hned vešla.
„Tak jak to vypadá, už jste to vypil?“ usmála se na nás všechny, a pak šla rovnou ke kapačce, aby ji zkontrolovala. „Nerada ruším vaše sezení, ale pan Rodriguez má teď naplánovanou kontrolu u pana doktora, takže vám ho odvezu. Pokud chcete, můžete tu na něj počkat...“
Joshua
Vydechl jsem, když jsem slyšel Markova slova, a viděl, že nad tím vážně uvažuje.
Přijal jsem jeho polibek a chtěl mu říct, že je mi jasné, proč to musí promyslet, a i kdyby nesouhlasil, rozhodně se na něj zlobit nikdo nebude, ale zrovna dovnitř vešla sestra, a já se tak, tak stačil od Marka odlepit.
Thomas, který stále dělal mrtvého brouka a jen se blbě culil, udělal sestře místo aby se mohla dostat k Markovi.
„Myslím, že nejspíš půjdeme," odpověděl jsem a mrkl na Thomase jestli souhlasí.
„Zítra si pana Rodrigueze vyzvednu, takže bych se sem ještě navečer zastavil a domluvil se s ošetřujícím lékařem," otočil jsem se na sestru.
Chvilku na mě překvapeně hleděla, než jsem jsi uvědomil, že je to jedna z těch, co mě tu první den ošetřovali.
„Jistě. Budu ho o vaší návštěvě informovat," odpověděla obezřetně.
„Díky," usmál jsem se na ni, čímž jsem ji nejspíš trochu rozhodil, podle toho, jak se zatvářila.
„Tak my asi půjdeme. Zítra se uvidíme," mrkl jsem na Marka, a i jemu věnoval úsměv.
Thomas
Nechápal jsem, z čeho mohla být sestřička tak nesvá. Ale když se podívala na Joshe, došlo mi to.
Asi pořád čekala, kdy na ní znovu začne ječet, tak jako tenkrát.
„Jo, půjdeme, máme dost práce. Musíme s tím trochu pohnout, abychom mohli na dovolenou co nejdříve,“ přikývl jsem.
Rozloučil jsem se s Markem, a za chvíli jsme už nastupovali do auta a jeli na oddělení. I když se to nezdálo, ale strávili jsme v nemocnici docela dost času.
„Budeš muset ještě sepsat zprávu z nedělní akce,“ připomněl jsem Joshovi. „Nechápu, kdo tohle vymyslel. To papírování každé blbosti nás jen zbytečně zdržuje.“
Po cestě jsem ještě přemýšlel, co vlastně všechno musíme aspoň dneska udělat. Tím včerejškem, teda spíš tou nocí, pak návštěvou u Marka, jsem docela vypadl z pracovního tempa, a tak nějak jsem měl v hlavě zpřeházené, co máme v plánu, a co je nejvíc urgentní. Ještě že si dělám zápisky.
Ale když jsem vystupoval z auta, jako by mi to nakoplo mozek, okamžitě jsem si vzpomněl, co vlastně musím udělat.
„Pustím se do těch seznamů taxikářů a zaměstnanců letiště. Seznam nově přihlášených k trvalému pobytu, ještě mít nebudeme. Přeci jen je to velké město a je tu plno obvodů, takže to chvíli potrvá. Ale asi to budu muset pourgovat, jinak to nestihneme do úplňku. Vlastně musíme počítat minimálně dva dny před úplňkem. Vlastně... Zaměřím se nejdříve na taxikáře a možná najdeme nějakého, který bude mít i toho správného zákazníka...“
Stoupal jsem po schodech do kanceláře, protože u výtahu bylo jaksi plno. Otevřel jsem dveře, a ještě se otočil i k Markově kanceláři.
„Nechám mu tu pořádně uklidit...“
Joshua
Cestou jsem se nechal strhnout Thomasovou pracovní náladou.
Docela dost jsme se zdrželi, i když se to nezdálo, a stále bylo co k řešení.
Když jsme došli do Thomasovy kanceláře v hlavě jsem měl utvořený plán na zbytek dnešního dne.
„Zaměřím se na naši stopu, na Jadena Lamberta, projdu znovu důkazy a pozjišťuji, jaká je situace ohledně našeho podezřelého střelce. Bohužel teď toho víc dělat nemůžu, dokud mi nedáš něco do ruky," řekl jsem, jen co za námi zapadly dveře.
Stejně jako Thomas jsem se i já pustil do práce. I když se to nezdálo, nakonec toho bylo dost co dělat. Nebo spíš to byla taková mravenčí práce.
„Večer bych se pak zastavil v nemocnici a domluvil se, kdy propustí Marka," protáhl jsem se, zvedl se ze židle, a šel vytáhnout z lednice vodu, protože jsem měl docela žízeň.
Pak jsem se otočil k Thomasovi a vtiskl mu na rty malý polibek.
„Ještě jednou díky," zašeptal jsem a usmál se.
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale znovu mi začal zvonit mobil, který přežil můj hod přes pokoj, a než jsme odcházeli, samozřejmě jsem si ho vzal sebou.
Zamnračeně jsem ho vytáhl v domnění, že je to zase ten blbec, ale k mému překvapení to byl velitel pátračky.
Chvilku jsem poslouchal jeho slova se zatajeným dechem, a podvědomě stiskl Thomasovi rameno.
„Díky. Cením si vaší práce. Odveďte ho hned do výslechovky. Chci ho vyslechnout co nejdříve."
S těmi slovy jsem zavěsil a zadíval se na Thomase.
„Mají našeho střelce a vezou ho sem. Chceš ho vyslechnout se mnou?"
Thomas
Přikývl jsem, když se Josh zmínil o tom Lambertovi. Nevím proč, neznám ho, ale spojení bohatý a Lambert mi nějak křiví zuby. Asi bych to vážně nedal. Na tohle je Josh jak dělaný, i když taky říkal, že zbohatlíky moc nemusí. Ale kdo ví. Možná ten Lambert nebude až tak špatný.
Vytáhl jsem si vodu z lednice a než jsem ji zavřel, zapsal jsem si do hlavy, že bych měl doplnit zásoby, protože se tenčí docela rychle, když jsme tu dva. Tak bychom nechcípli žízní.
Posadil jsem se za stůl, a během chvíle už tiše vrčel větrák počítače a já žhavil dráty, abych pozjišťoval všechny taxi služby, které dojíždí pravidelně na letiště.
Vzpomněl jsem si, že jsme vlastně chtěli i všechno, co se Lamberta týkalo. Všechny jeho nahlášené případy, tak, než se den přehoupnul přes poledne, už jsem měl na stole všechny policejní zprávy, které se ho týkaly.
„Myslím, že Marka pustí až kolem poledne. Já bych aspoň ráno zajel k němu domů to tam poklidit,“ podíval jsem se přitom na hodiny a zjistil, že se blíží už k druhé.
„Měli bychom se jít najíst,“ protáhl jsem se, když už mě začaly bolet záda.
Přesto jsem už měl na stole dvě hromádky. Jednu, kterou jsem odsunul, protože nesplňovala požadovaná kritéria, a druhou menší, na kterou se zaměřím podrobněji.
Bylo toho opravdu hodně a byla to mravenčí práce.
Už jsem se chtěl zvednout, když mi Joshua překvapeně stiskl rameno. Zadíval jsem se na něho, jak telefonuje. Bylo vidět, že je spokojený s tím, co slyšel. No, a já taky...
„Kdy tu budou? Jestli za chvilku, oběd počká. Určitě chci jít s tebou, ale výslech povedeš ty, ano?“
Joshua
Thomas se do toho opravdu opřel. Sledoval jsem jeho práci, zároveň procházel důkazy i všechno, co se Lamberta týkalo.
Docela jsem zapomněl i na hlad, dokud ho Thomas nezmínil.
„Měli by tu být do deseti minut. Oběd zvládneme i potom. A zítra, zatímco budeš uklízet u Marka, osobně bych za Lambertem zajel. Dneska ještě vypracuju zprávu, vyřídím veškeré papírování, abych to měl z krku a posunul se trochu dál. Chceš u výslechu ještě někoho? Jo a chtělo by to, aby někdo během výslechu přinesl jeho pušku. Chci ho vyslechnout dřív, než dorazí jeho právník nebo obhájce. Budou zdržovat a hrát o čas, což si nemůžeme dovolit."
Během řeči jsem vytáhl blok a tužku z kabely, kterou jsem tu předtím nechal.
Tentokrát jsem si chtěl i já dělat poznámky, a hlavně jsem měl určitý plán.
Thomas
„Dobře, tak na oběd půjdeme až po výslechu,“ postavil jsem se, a taky jsem si vzal svůj notes a všudy přítomný diktafon.
Vždycky se to nahrávalo, ale já měl rád, když jsem to měl nahrané i u sebe. Byla to taková pojistka.
„Zajdeme na důkazní a vyzvedneme jeho pušku Než dojdeme do výslechovky, zatím ho přivezou. Myslím, že u toho nemusí nikdo další být. I když... Jako voják bude mít nejspíš obhájce, ať už se nám to líbí nebo ne. Počítám, že se každou chvíli ozvou z JAG Corps a budou se snažit ho vzít pod sebe, aby byl souzen vojenským soudem. Takže si budeme muset pohnout. I když už není aktivní voják, tohle se bohužel vztahuje i na ty, kteří už od armády odešli. Pořád má status vojáka armády spojených států. A hlavně když je to odstřelovač, tak si podle mne hodně pohnou, aby ho dostali co nejdříve od civilního soudu. Pokud ho budeme soudit my a ne Armáda, bude muset ještě proběhnout slyšení, a bude potřeba počkat na rozhodnutí. Zatím ho můžeme vyslýchat, než si pro něho přijdou. Myslím, že on to ví a bude se snažit mlžit. I když... Civilní soud by pro něj byla ta lepší varianta než ten vojenský,“ mluvil jsem, zatímco jsme procházeli chodbou, abychom vyzvedli zabavenou pušku a mohli jít k výslechu.
Trvalo necelých deset minut, než nám ji vydali, a pak už jsme mohli jít do výslechovky, kde jsem ještě zaběhl vedle, abych pustil kamery a nahrávání...
Joshua
Cestou na důkazní jsem poslouchal Thomase.
Jo, něco takového jsem čekal. U nás v Anglii platili v tomhle trochu jiná pravidla, ale něco málo jsem se ze spisu dočetl o tom, že tady v Americe soudní procesy z vojáky ať už bývalými nebo stávajícími berou hodně vážně.
„Oprav mě, jestli se pletu, protože tohle tu máte trochu jinak než u nás, ale on jakožto voják, který byl vyhozen z armády kvůli nepřizpůsobení se může obhájce zřeknout, stejně jako zamítnout vojenský soud a nechat se soudit civilním," zapřemýšlel jsem nahlas, když jsme došli do výslechovky, kde zatím nikdo nebyl a Thomas si odskočil vedle do místnosti zapnout nahrávání.
„Pokud ano, dalo by se toho využít. Neznám ho, ale mám takové tušení, že se bude chtít vojenskému soudu vyhnout. Co vím, tyhle věci tu berete hodně vážně, což on sám moc dobře ví. Každopádně s výslechem i tak budu spěchat. Nebude to tak dlouhé jako u Cruz. Mám pár otázek, které nám můžou ale poskytnout dostatečné odpovědi."
Během řeči jsem se usadil na stoličku a do bloku napsal poznámku.
Uběhly asi dvě minuty, když se dveře výslechovky otevřely a dovnitř vstoupil osobně velitel pátračky spolu s dalšími dvěma policisty, kteří v poutech mezi sebou vedli podezřelého.
Thomas
Došel jsem k Joshovi a usadil se vedle něho.
„Určitě by to měl lepší, kdyby byl souzen civilně. Už jen proto, že nebyl normální voják a při vraždě použil odstřelovačku. Což by mu při vojenském soudu přitížilo... A nemýlíš se, může požádat o civilní soud a vojenského obhájce odmítnout. Projde to nějakým řízením, ale v tomhle případě, by neměl o tom rozhodovat vojenský soud, jen se ho na nějaké věci vyptají, a měli by nám ho potom předat. Mělo by se to tím pádem urychlit, a oni by nás tím aspoň nezdržovali, protože to je vždycky pak na dlouho,“ zamyslel jsem se, zatímco jsem si pokládal věci na stůl.
Když vešli dovnitř, pozorně jsem se na něho zadíval.
Byl docela vysoký a hubený, spíš šlachovitý. Nesmál se jako na té fotce. Obočí měl stažené, jak se mračil. Nevím, jestli nám tím chtěl nahnat strach, ale tyhle pohledy na mě nepůsobí. Bylo vidět, že si za dobu vojenské služby vypěstoval návyky, kterých se zatím ještě nezbavil. Zůstal stát u židle a čekal, až ho vyzveme, aby se posadil. Seděl zpříma, jako by nám chtěl ukázat, že se ničeho nebojí a stejně tak byl přímý i jeho pohled.
Otevřel jsem si notes, zapnul diktafon, a už jen čekal, až Josh začne výslech...
Joshua
Počkal jsem až velitel s policisty odejdou, ale ještě jsem s nimi prohodil pár slov a poděkoval osobně za jejich práci.
Počkal jsem, až si podezřelý sedne, a jen se na něj chvilku díval.
Pak jsem vstal, z rohu sebral odloženou pušku a položil ji na stůl.
„Našli jsme i vaši skrýš, Iane," promluvil jsem konečně.
Pušku jsem pak vrátil zpátky do rohu a znovu si sedl.
„Stejně, jako jsme zatkli a obvinili Judith Cruz, která teď sedí ve vazbě. Zmiňovala se o vás. Jak asi myslíte, že jsme vás našli? Taky jsme našli důkazy, proti vám. Právě teď jste obviněný z držení vojenského vybavení, a vražd prvního stupně, vaší partnerky Ley Reesengové a policisty Petera Rushe. Ano, i jeho tělo jsme už našli," blafoval jsem, ale neměl jsem čas se zdržovat.
„Za tohle vás, jako bývalého armádního příslušníka, i když vyhozeného z kárných důvodů stále můžou postavit před vojenský soud. To jistě víte. A taky i to, že to pro vás rozhodně nevypadá dobře. A nebo si to můžeme ulehčit a vy se vojenského obhájce zřeknete, podepíšete pár papíru a půjdete před civilní soud."
Ian se zamračil ještě víc a bedlivě si mě prohlížel. Studoval, odhadoval. Byl opatrnější a taky chytřejší než Cruz.
Otevřel jsem notes a posunul ho před něj, aby viděl to, co jsem tam napsal.
Nad první větou žádná velká reakce, pouze nepatrné zamračení, jako by nechápal, o co jde.
U druhé věty se mu lehce zachvěla víčka.
U třetí stiskl rty.
„Chci se domluvit. Chci civilní soud. Zřeknu se obhájce a povím všechno, co vím," promluvil konečně Ian hlubokým drsným hlasem.
„Výborně," mlask jsem spokojeně a opřel se v židli. „Takže nám řekněte pro začátek, kde je tělo policisty Petera Rushe. Víme, že jste ho zabil na popud Judith Cruz, a víme i proč."
Chvilku na mě zíral, než vyskočil ze židle, a já měl na chvilku dojem, že přeskočí stůl a vrhne se na mě.
„Ty hajzle! Podvedls mě!" zarval.
„Sednout!" zakřičel jsem i já a praštil rukou do stolu až diktafon nadskočil.
„A dávejte si pozor! Stačí jediné špatné slovo a pofrčíte před vojenský soud dřív, než řekněte puška!"
Zřejmě ho zarazilo mé chování, protože se na mě chvilku zaraženě díval.
Cruz jim všem nejspíš řekla o mém rozhozeném stavu, ale to už dávno neplatilo.
Nakonec si sedl, a pak se poměrně neochotně rozpovídal.
Během jeho řeči jsem ke svým větám napsal poznámky a postrčil ho k Thomasovi, aby si mohl přečíst výsledek ke kterému jsem zatím došel.
Thomas
Ian si hrál na drsňáka, ale hezky rychle zkrotnul. Možná si byl vědom toho, jak špatně by dopadl při vojenském soudu.
V jeden moment jsem chtěl vyskočit, a policisté se k němu už taky hnali, ale Josh ho nakonec zvládl úplně na jedničku a nemusel ani použít násilí.
Přečetl jsem si, co měl v notesu napsané.
Byly to Ianovy reakce na Joshovy poznámky.
Na první, o Markově únosu, nereagoval, takže v tom nejspíš nemá prsty. Na druhou poznámku o Lambertovi, už nějaká reakce byla, a na třetí, co jsme teď považovali za jednu z hlavních stop, která by nás mohla přivést k pachatelům, tak na tu reagoval nejvíc. Takže o spojení taxi a letiště nejspíš něco ví.
A vzápětí nám to i potvrdil.
Trvalo chvíli, než jsme se k tomu dostali. Nejvíc nás všechny asi ale dostalo potvrzení, že policista Rush opravdu byl zavražděn. A byla to jeho práce.
Tak teď už nevím, jestli by pro něj nebylo lepší dostat se před vojenský soud, protože za tuhle vraždu mu i u civilního bude hrozit jeden z největších trestů.
Výslech nakonec trval hodně přes hodinu. Můj notes se plnil poznámkami tak rychle, jak už dlouho ne. Jako svědek byl tenhle člověk zatím jeden z nepřekonatelných. Ani Cruz nám toho tolik neřekla, co on.
Ale jedno stále zůstávalo utajeno. A to jména těch, kteří mají přímo prsty v těch rituálních vraždách.
Tak trochu mlžil v tom, na koho má Ian přímo vazby. Prostě... Když už se přiznal ke spoustě věcem, bylo vidět, že nechce nikoho dalšího prásknout. Jediná, o kom mluvil, byla ta, kterou on zastřelil před našima očima, a pak o Judith Cruz.
„Ukaž místo, kde je policista Rush a řekni to nahlas,“ položil jsem před něj mapu.
Je to voják, takže tohle splnil během okamžiku.
Kývnul jsem na hlídku, aby ho odvedli do vazby. Neměl volnost jako Cruz, ruce měl stále spoutané, takže ho jen popadli, aby vstal a už ho vedli pryč. Odcházel s hlavou vztyčenou, jako by vůbec ničeho nelitoval. Jako by on byl ten vítěz.
Ale brzy mu sklapne...
„Jedeme na místo činu,“ zvedl jsem se i já, jen co zmizel za dveřmi.
Hned jsem bral telefon a zařizoval výjezdovku na určené místo s tím, že ale musí počkat na nás.