Joshua
Připadal jsem si jako ve snu.
Nechtěl jsem, aby tahle poklidná chvíle skončila, a nechtěl jsem kazit náladu tím, že stočím hovor na případ a na to, co Mark naznačil u sanitky. Až bude chtít, přijde s tím sám.
Když jsem se opřel o Thomase a cítil na zádech tlukot jeho srdce, a zároveň se díval na Marka, který se opravdu s chutí pustil do čokolády, která byla skutečně luxusní, jak už jsem poznal, na okamžik jsem se zastyděl za to, že jsem jim nevěřil.
Nikdy jsem na náhodu nebo osud nevěřil. Ale jedna s těch vrtkavých věci mě svedla dohromady právě s těmihle dvěma muži, a já už teď věděl, že až jednoho dne odjedu, rozhodně s nimi budu chtít zůstat v kontaktu.
„Neboj. Jsem v pořádku. Jen jsem nad něčím přemýšlel," pokrčil jsem rameny a usmál se na Marka, aby věděl, že jsem v pohodě.
Nechci před nimi nic skrývat, ale zatím jsem se úplně nerozhodl, takže jsem to nechtěl rozebírat.
„Kvůli chajdě si vezmu i dovolenou a prodloužím si tu pobyt. Ale na ryby mě už nedostanete," zašklebil jsem se.
Tentokrát jsem vybral z kazety čokoládu já a strčil ji Markovy do pusy a vzápětí ho políbil. Totéž jsem udělal i Thomasovi.
„Díky moc. Za všechno. Vážně jste to nejlepší, co mě mohlo potkat, a jsem za vás moc rád," usmál jsem se na ně znovu, a každého z nich pohladil ještě po tváři.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale začal mi zvonit mobil.
Obvykle ho sebou v obleku nenosím, ale teď jsem udělal výjimku, a jak jsem vzápětí zjistil, raději jsem měl vyhodit tu věc z okna.
„Otče," úsměv z tváře mi zmizel a tělo se napjalo.
Sevřel jsem Thomasovo zápěstí a zaskřípal zuby.
„Ne, bylo to nutné, případ..."
Takhle to bylo mezi námi vždy. Hlavně od doby, kdy zjistil, že se ode mne nikdy nedočká dědice.
Chvilku jsem poslouchal jeho slova, kterým bych nejspíš jindy neměl sílu se vzepřít, ale tentokrát to bylo jinak.
„Bylo to důležité. Je mi jedno, co jsem ohrozil, v sázce byl život někoho, na kom mi záleží," štěkl jsem do telefonu, a aniž bych čekal na odpověď, hovor jsem položil.
„Omlouvám se," pokusil jsem se usmát, ale nejspíš se mi to moc nepovedlo.
Jo, po tomhle jsem byl rozhodnutý, že až se vrátím domů, svůj život od základů změním.
Mark
Ta čokoláda byla opravdu perfektní. Hned mi bylo lépe. A nebylo to jen tou čokoládou, ale i tím, že Thomas s Joshem za mnou přišli a vypadali, že se konečně vyspali. I když ty kruhy pod očima jsou ještě trochu znatelné, ale není to nic, co by nespravila další noc v posteli s vydatným spánkem.
Když Joshovi zazvonil telefon, na moment jsme ztichli, aby si mohl vyřídit hovor. Ale když jsem ho viděl, jak se mu nálada hned změnila, došlo mi, že nejspíš u sebe doma nebude moc šťastný.
Já mám to štěstí, že moje rodina, i když zásadová a lpící na tradicích, je pohodová a srdečná i vůči jiným lidem.
Kdybych Joshe někdy přivedl, myslím, že by ho v pohodě přijali, a líbilo by se mu u nás.
„Joshi,“ dotkl jsem se jeho ruky, aby nerozdrtil Thomasovi zápěstí. „Hlavně klid. Teď jsi tady, a i když nevím, co tvůj otec tak nutně chtěl, ale máš tady práci, a ta je hodně důležitá. Jsi tu kvůli svým schopnostem, a to nic nezmění. A kdyby to náhodou u tebe doma nechtěli pochopit, tak je pošli za mnou. Vysvětlím jim to buď já, nebo Thomas.“
S posledními slovy jsem se zasmál a při Thomasově jméně jsem zatnul ruku v pěst, aby věděl, jak to myslím. Každému jsem dal ještě jeden bonbon, a pak jsem krabici zavřel, jinak bych to byl schopný sníst na posezení.
„Teď trochu vážněji,“ odložil jsem ji na stolek a složil jsem ruce v klíně. „Včera jsem napsal to, co jsem si stihl zapamatovat. Cruz je jeden z lidí, co vynášeli informace, a pachatelé tak měli echo o tom, co všechno se děje, a podle toho postupovali a měli před námi vždycky náskok, nebo se mohli zařídit jinak, když hrozilo, že se na ně přijde. Ale Cruz byla jen malá část toho spolku. A taky dávala tipy, které přebírala od taxikářů, kontrolovala je v policejní databázi, a když se prostě nehodily, vyškrtli je. Žádná oběť nebyla nikdy trestaná, a i když měli rodiny, většinou se po nich hned nesháněli. Ale, co jsem to chtěl... Chtěli mě zabít, to jo, ale nebyl jsem hlavní oběť. Na tu se teprve chystají. Je to někdo, kdo tu prý nežije dlouho a přesně odpovídá charakteru předchozích obětí. Já měl být jen jako varování pro vás. Ale nevím, kde dotyčný bydlí, jen jsem zaslechl, jak Cruz říkala, že se přihlásil k pobytu teprve před půl rokem...“
Joshua
„Jo, to je právě to. Jsem tu kvůli případu a o nic jiného se starat nemám. To je to, proč volal," potřásl jsem hlavou. „Kdyby to bylo na něm, nechal by tě tam, a s radostí by tě využil jako návnadu. I to je důvod, proč chci skončit."
Přesto jsem nechtěl tohle téma dál rozvádět, několikrát jsem se nadechl, znovu se natiskl na Thomase, a když Mark domluvil, natáhl se podvědomě i po jeho ruce.
„Ten, co celé dění sleduje z povzdáli, je ten nejdůležitější. To on tahá za nitky a rozhoduje. I když se vám to nebude líbit o nic víc než mě, Cruz musí dostat ochranu. Do soudního přelíčení musí zůstat naživu, ale je velmi pravděpodobné, že i když pro ně byla skvělým přínosem, teď, když je k ničemu, rychle se jí dokáží zbavit. Od generála jsem získal informace ohledně toho střelce, a už je po něm vyhlášeno pátrání. Zkusím ještě obvolat pár lidí na vysokých místech, a uvidíme, co mi řeknou. Tím bysme se mohli dostat i k neznámé oběti. Na snobských veverčích se dozvíte občas skutečně zajímavé věci. Jediný důvod, proč tam chodím. Jinak ty nafintěné panáky a paninky nesnáším. Jediné, co umí, je lézt člověku do zadku nebo kalhot," odfrkl jsem si.
Já sice taky pocházel z vyšších kruhů a jisté snobské návyky měl, ale to, co jsem občas na večírcích viděl, bylo i na mě moc.
„Hlavu vzhůru. Máme jednoho, brzo chytíme druhého, a začínáme jim šlapat na paty. Je jen otázkou času, kdy udělají fatální chybu. Což mi připomíná..."
Vzpomněl jsem si na jeden rozhovor s Markem, při kterém jsme se málem pohádali, ale teď byla situace jiná.
„Vím, že jsi z toho tehdy nebyl nadšený, ale... Teď bych rád využil novináře, a trochu to popostrčil dopředu," vyhrkl jsem rychle a nervózně na něj pohlédl.
Thomas
Vyslechl jsem si, co říkal Mark, a prakticky mi to sedělo s tím, co měl v těch poznámkách. Jediné, co nestihl napsat, byla informace o nové oběti.
„Nechám prověřit všechny muže, kteří se přihlásili před půl rokem. Nechám tomu rozmezí plus mínus měsíc. Už tak jich bude dost, ale myslím si, že bychom mezi nimi mohli někoho najít. Navíc, víme přibližně, podle čeho si oběti vybírají,“ zamyslel jsem se nahlas.
Pak jsem si to uvědomil, tak jsem se podíval na Marka a na Joshe.
„Vezmu si tohle na starost. Jen je ještě další věc, od kterých taxikářů dostávala Cruz tipy, a podle čeho to vybírali oni. Možná tam bude spojitost i s tím, že všechny oběti prošly přes letiště. Už máme pár vytipovaných osob, zaměstnanců letiště, kteří by informace mohli předávat dál. Teď ještě zjistit, o jaké taxikáře se jednalo. Tak pokud nepřetáčeli tachometry, nebo je třeba úplně nevypli, tak bychom to měli zjistit. I když... No... snad s tím nebude takový problém, protože... Ale zase taxi služeb, které vyjíždí od letiště je omezený počet...“ začal jsem nahlas přemýšlet nad tím, jak zjistit konkrétní společnost, nebo konkrétního řidiče taxi, který měl předávat tip dále.
Ale v momentě, kdy Josh zmínil novináře, jsem ztichl a zvědavě se podíval na Marka, jak bude na to reagovat.
Mark
Dával jsem si dohromady Joshova slova. Ještě mě bolela hlava, a tak mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, proč mluví o snobech a večírcích. Nejspíš budeme mít co do činění s nějakým vlivným člověkem. Většinou jsou to lidé znudění, a tak si hrají. Manipulují s ostatními, berou to jako zábavu, zpestření jejich nudného života. Na druhou stranu to tak ale být nemusí. Může to být někdo, kdo bere vážně to, čemu se celým svým životem oddal A to je v tomto případě životní přesvědčení spojené s Wiccou.
Ale když Josh zmínil novináře, zasekl jsem se.
Nelíbilo se mi to, ale teď je situace trochu jiná než předtím. Teď už vím, že jsme hlídaní, taky že útok na mě, měla na svědomí hlavně Cruz. Tak snad teď, když jsou ostatní odstřihnuti od informací z policie, nebude to tak žhavé... nebezpečné...
No, ale nebezpečí tu je vždycky. Hlavně...
„Vím, že je teď situace jiná než předtím, když jsme našli Saru, budu o tom ještě přemýšlet. Pokud to povolím, chci od tebe dvě věci, Joshi.“
Chytl jsem ho za ruku a přitáhl jsem si ho blíž, aby viděl, že to myslím opravdu vážně, a přes to vlak nejede.
„Chci vědět, co konkrétně chceš novinářům sdělit, a druhá věc... Chci, abyste našli tu možnou budoucí oběť. Vím, že to dokážeš, už jsi nám to ukázal. Takže to jsou mé dvě podmínky. Pokud najdete oběť, můžete pak toho využít v případě s tiskem. Můžeme je navnadit a chytit při činu, ale s tím, že místo oběti, tam bude naše volavka... Ale nepřemýšlej o tom, že bys to byl ty. To v žádném případě.“
Joshua
Poslouchal jsem Thomase i Marka, a po skončení jeho řeči chvilku přemýšlel nad celou situací.
„Mám návrh. Můžete nebo nemusíte s tím souhlasit. Rozhodnutí je na vás," odkašlal jsem si.
„Thomasi, ty bys mohl projít ten seznam nové přihlášených a vybrat z toho ty, kteří by se ti zdáli jako případné oběti. Já z tvého výběru vyprofiluju oběť. Mezitím bych rozhodil sítě mezi vyšší vrstvu, jestli se někdo nechlubí tím, že se stal nebo stane součástí něčeho většího, nebo jestli někdo v poslední době výrazně nezbohatl a nezačal výrazně přispívat na nějakou neziskovou charitu nebo podobnou věc. Taky bych mohl zjistit, jestli někdo naopak někomu nešlápl na kuří oko, a ten se mu nechce pomstít. Byste se divili, co takoví zbohatlici dokáží. Až by se nám podařilo zajistit oběť, vystoupil bych před novináři jako zastupující agent, a vymyslel si historku, která by při troše štěstí naše vrahy vylákala ven. Pokud ne... Už tak jsem v jejich hledáčku, takže tím svou situaci nezhorším," dokončil jsem svou řeč a pokrčil rameny.
„A pak je tu ještě ten střelec. Nepočítám s tím, že nám všechno řekne, ale rád bych ho vyslechl a něco zkusil," dodal jsem ještě.
Thomas
Nechal jsem Joshe mluvit s Markem, a sám jsem se postavil a poodešel kousek dál od nich.
Vytáhl jsem telefon a hned vytočil číslo, které jsem měl uložené ve skupině věznic a nápravných zařízení. Vybral jsem to správné a čekal, až se mi na druhé straně ozve ředitel věznice, kam poslali Cruz.
„Omlouvám se, pokud ruším...ne? Děkuji... Je tady malý problém, co se týká Judith Cruz, která k vám byla včera převezena... Je nutné umístit ji na samotku. Izolovat ji od ostatních vězeňkyň. Jo, nejen proto, že je policistka, ale i kvůli tomu, že je důvodné podezření, že může být napadena, nebo se někdo může pokusit o její likvidaci... Ano, kvůli tomu případu, ještě není uzavřený a pachatelů je více... Ano... to je možné... Cože? Neděláte si srandu? Promiňte... nemyslel jsem to tak... No, ale bylo to rychlé... Dobře, přijedu, ještě s ní stejně budeme potřebovat mluvit... papíry pošlu... obhájce? No, to už nechám na ní, ale z toho se už stejně nevykroutí ani s obhájcem... Ano... Dám vědět. Buď ještě dneska nebo zítra... Moc děkuji...“
Zavěsil jsem telefon a vrátil se k Markově posteli. Počkal jsem až Josh domluví. Sice jsem říkal, že si ten seznam vezmu na starost, ale přikývl jsem mu na to, že souhlasím a bude ho mít co nejdříve.
„Bylo by dobré ještě zajet za Cruz. Sice pro ni chceš ochranku, já bych to zamítl, ale na druhou stranu, něco na tom bude. Někdo ji totiž napadl... Na první pohled to sice prý vypadalo jako hádka mezi vězni, ale jeden nikdy neví. Kdyby včas nezasáhli bachaři, Cruz by měla podříznutý krk. Teď je ve vězeňské nemocnici a zařídil jsem ji hlídání. Až ji bude lépe, půjde na samotku s neustálým dohledem.“
Mark
Přemýšlel jsem o Joshových slovech, o jeho návrhu. Prozatím jsem s tím neměl problém, až do chvíle, kdy řekl, že by vystoupil jako zastupující agent...
Zamračil jsem se, až mě zabolela roztržená kůže nad obočím, tak jsem toho raději nechal Ale i přesto, že jsem se teď nemračil jen kvůli bolesti, mě to štvalo. Vadilo mi, co řekl. Nelíbilo se mi to. Věděl jsem, že s tím budu mít problém. Vědomě nechat Joshe, aby na sebe ukázal? A hlavně potom, co jsem slyšel teď od Thomase? Vždyť ani Cruz není ve vězení mimo nebezpečí...
„Ne, že bych nevěřil tvému úsudku, ale zatím jsou to všechno jen dohady, že by i oběť mohla být z vyšších kruhů. Co když nebude? Ale to je teď jedno. Než s tím půjdeš k tisku, chci vědět, kdo je možná oběť. Pokud uznám, že je to moc nebezpečné, budu váhat s tím, jestli ti dovolit i ten tisk. Nechci, abys na sebe ještě víc upozorňoval. A navíc, agent? Jaký agent? Jak tomu mám rozumět? Promiň, ještě mi to moc nemyslí, tak bych chtěl, abys mi to lépe vysvětlil.“
Otočil jsem se ještě na Thomase, když došel zpátky k nám.
„Zařídím příkaz, aby Cruz byla izolovaná mimo ostatní vězně, ať to má ředitel i od nás. A nechám když tak poslat požadavek i od soudce nebo státního návladního. Možná bude dobré zjistit, kdo bude její obhájce, a ten o to může taky požádat. Ne, že bych řediteli nevěřil, vím, že je to rovný chlap, ale jistota je jistota. A navíc by to tak mělo větší váhu...“
Joshua
Ani mě se nápad s tiskem moc nelíbil. Novináře jsem moc v lásce neměl, ale občas nebylo od věci je využít.
„To si teda pospíšili," zabručel jsem, když se k nám Thomas vrátil a řekl, že Cruz už byla napadena.
„Vím, že se ti ten nápad s tiskem moc nelíbí, to ani mě ne, ale myslím si, že by nám to v tomhle případě pomohlo. Ne, věřím tomu, že by nám to pomohlo. Ale naléhat na tebe samozřejmě nemůžu. Zkusím rozhodit sítě, a uvidíme. A nemrač se, nesluší ti to," usmál jsem se na Marka.
Pak jsem vstal, pohladil ho po tváři a políbil na čelo.
„Nejraději bych tu s tebou strávil celou dobu, ale vypadá to, že práce volá. Neboj, dostaneme je. Do jednoho. Ty budeš teď jen odpočívat," řekl jsem přísně a krátce ho ještě políbil na rty.
Teprve pak jsem poodstoupil, trochu se protáhl, protože mi z nepohodlného sezení ztuhlo tělo, a už dlouho jsem neměl možnost zacvičit si jógu, a pak jsem znovu vytáhl telefon.
„Půjdu obvolat pár známých, ať se pohneme dopředu. Počkám na tebe u auta, Thomasi. A, Marku, ty se drž, a jak to půjde, určitě tě navštívím. Jo, a o Toda si nedělej starost. Je u Thomase. Nějak si mě ten rošťák oblíbil, tak jsem ho musel vzít s sebou," mrkl jsem ještě ode dveří, a pak už chodbou zamířil na parkoviště a vytáčel první číslo.
Thomas
Musel jsem se usmát, když se Mark i přes svůj nesouhlas, podíval na odcházejícího Joshe udiveně.
„Tod? On se kamarádí s Todem? A Tod dobrovolně zůstal u tebe a neutekl?“
„No,“ podrbal jsem se ve vlasech. „Toda jsme našli zavřeného v baráku, tak ho Josh vzal ke mně, protože se nám pořád motal pod nohama. Teda, na mě chvíli prskal, když jsem si chtěl sednout na svou vlastní sedačku, s Dejvem taky trochu bojoval, ale nakonec jsme si zvykli. Ani o něm pořádně nevím.“
„Hm, asi jsem přišel o kocoura,“ povzdechl si Mark, a tak nějak automaticky znovu sáhl po bonboniéře, jako by chtěl zajíst smutek po kocourovi.
„Nemyslím si, bylo vidět, že tě bránil, měl i krev na drápech, ještě si je ani nestačil olízat,“ otevřel jsem Markovi kazetu s bonbony a jeden jsem mu strčil do pusy. „Někdy si myslím, že to není kočka, ale pes. No, tak já taky půjdu, ty tu hezky lež, a dej se do kupy, aby tě mohl doktor co nejdříve pustit. Stavím se zítra ráno, tak nikam nechoď sám, ano? A vůbec nepřemýšlej, že bys poslal hlídku pryč.“
Sklonil jsem se k němu, abych mohl políbit jeho sladké rty, a pak už jsem se s mávnutím ruky rozloučil.
Zamířil jsem rovnou na parkoviště, kde už čekal Josh.
„Tak můžeme jet,“ odemkl jsem auto a nastoupil. „Chceš někam zavézt, nebo pojedem na oddělení? Budu muset ještě potom do věznice za Cruz.“
Joshua
Zrovna jsem vyřídil svůj poslední telefon, ze kterého jsem nebyl dvakrát nadšený, když dorazil Thomas, a oba jsme nastoupili.
Otevřel jsem pusu, abych mu řekl, že mě může hodit na stanici, ale pak jsem zapřemýšlel.
Cruz je sice vypočítává mrcha, ale pořád je to člověk. Ten útok, i kdyby s ním nakrásně počítala ji musel hodně rozhodit.
Bylo mi jasné, že se hned ke všemu nepřizná a své stoupence nepráskne, ale když se budu dobře ptát, mohly by mi to prozradit její gesta. Tomu se neubrání, zvláště ne, ve svém současném stavu.
„Pokud by ti to nevadilo, jel bych s tebou. Chtěl bych si s ní promluvit," řekl jsem po chvilce a váhavě se na Thomase podíval.
„Vím, že to asi nepovažuješ za nejlepší nápad, ale jsem v pohodě, a právě ona je teď na dně. I když mi nic konkrétního neřekne, její gesta, zvláště teď po tom útoku, by mi něco prozradit mohly. Pokud nesouhlasíš, vezmi mě domů. Rozpracoval si nějaké podklady, a buď bych na tebe počkal doma, nebo bych si vzal taxík, a sešli bysme se na stanici. Jen bych dnešní noc rád strávil u tebe doma, pokud možno s tebou v posteli, a po dobré večeři," Lehce jsem se usmál, snad abych odlehčil situaci, ale jinak jsem to myslel zcela vážně.
Navíc mi společnou noc slíbil.
Thomas
Podíval jsem se na Joshe, jestli to myslí vážně, ale podle jeho výrazu nejspíš ano.
„Dobře, pojedeme za Cruz. Dám vědět ředitel, že ji budeme vyslýchat, ale nevím, jestli nebude mít právníka. No, záleží, jestli jí ho tak rychle seženou,“ pousmál jsem se spíš pro sebe.
Na jednu stranu jsem byl rád, že Josh pojede se mnou. Tahle ženská mi pořád pije krev a mám chuť ji pořád zabít. Hlavně když jsem dneska znovu viděl, jak Mark vypadá.“
Byli jsme tak v polovině cesty, když mi volal šéf operačního, že na místě, kde jsme našli Marka, se nic dalšího nenašlo. Nechal to tam hlídat, kdyby se tam někdo objevil z pachatelů. Ale potom, co jsme tam udělali takový rozruch, stejně nepočítá, že by tam někdo přišel. Možná nás pozorovali z dálky, a když viděli, jak se věci mají, tak tam už raději ani nepáchnou.
Musel jsem s ním souhlasit, ale náhoda je blbec. Možná to z nich někdo bude chtít přeci jen obhlídnout, i kdyby jen z povzdáli. Proto jsem ho požádal, aby každého, na koho narazí a bude v dohledu od místa, hned legitimují. Pokud by se někdo choval podezřele, mají ho předvést k výslechu.
Za necelou hodinu jsme dojeli k věznici. Přeci jen to bylo dál...
„Na ten večer... No, počítám s tím,“ usmál jsem se ještě, a plácnul Joshe nenápadně po zadku, když jsme vystoupili z auta.
Jen, co jsme prošli nezbytné procedury, povinné pro vstup do věznice, zamířili jsme za ředitelem.
Srdečně se se mnou pozdravil, přeci jen jsme se neviděli od doby, kdy jsem pomohl sem dostat sériovou vražedkyni, která zabila čtyři lidi jen tak z rozmaru, protože ji to bavilo. Byl z toho hodně poprask a dodneška čeká v cele smrti, a je to už rok a půl. Od té doby jsem s ředitelem udržoval pouze telefonický kontakt.
Představil jsem mu Joshe a požádal o výslech u Cruz, abychom se zbytečně nezdržovali.
Ředitel nás osobně dovedl do vězeňské nemocnice, kde jsme se ještě setkali s doktorem.
„Je ještě z toho v šoku, ale odmítla jakékoliv prášky, kromě těch na bolest, které zná. Má strach, abychom ji neotrávili. Jako bych o to stál...“ zavrtěl hlavou. „No, je unavená, a špatně se ji mluví. Ale mluvit může. Budu hned vedle, mám ji na monitoru, tak kdyby byl nějaký zdravotní problém, hned jsem u vás...“
„Budu tady taky,“ ukázal ředitel na vyšetřovnu, kde byly monitory, napojené na kamery ve všech nemocničních pokojích.
„Tak jdeme?“ ukázal jsem Joshovi na jedny dveře, před kterými pochodoval jeden z bachařů, který měl hlídku na chodbě.
Joshua
Oddechl jsem si, když Thomas souhlasil. Během jeho hovoru jsem už v hlavě sesumírovával otázky na Cruz. Cesta byla poměrně dlouhá, ale aspoň jsem měl čas popřemýšlet.
Když jsme pak vystoupili, a Thomas mě nenápadně plácl po zadku a řekl, že s večerem počítá, dodalo mi to ještě víc energie.
Po seznámení s ředitelem a standardních procedurách jsme se ocitli před nemocničním pokojem, a ani tady jsem kupodivu nepocítil žádný strach, který by mě ještě nedávno zcela ochromil.
Po vstupu do pokoje jsme zamířili hned k posteli, na které napůl seděla Cruz, zcela při vědomí, s kapačkou a obvazem kolem krku.
Vypadala jakoby zestárla přinejmenším o deset let, ale v očích se jí odrážela pouze zloba a nenávist.
„Ale, přišli jste se podívat na to, co jste způsobili," zachrčela.
"Tohle jste si způsobila sama. Neznáte to přísloví, kdo jinému jámu kopá?" odpověděl jsem ji ostře, aby si nemyslela, že má navrch.
„Chci obhájce nebo svého právníka."
„To nebude potřeba. Tohle je jen přátelská návštěva," zamítl jsem její žádost, přitáhl si jedinou židli v místnosti k její posteli a posadil se.
Thomase jsem cítil podvědomě za sebou, což mi dodávalo sil.
„Tohle prostředí asi pro vás není moc příjemné, že Joshi?"
Nejspíš se pokusila být nad věcí, ale moc se jí to nepodařilo.
„Superintendente Cavisi. Joshi mi můžou říkat pouze blízcí přátelé. A vy nejste přítel a blízká už vůbec ne. A nevadí mi to tu. Tohle už na mě nezabírá, tak to znovu ani nezkoušejte," odpověděl jsem chladně, a pak se naklonil blíž. „Nebo by se taky mohlo stát, že papíry k vašemu přeřazení na samotku se ztratí."
„To nemůžete! Jsem policista, vím, jak to chodí!" vyhrkla.
„Milá dámo. Pokud jste si toho ještě nevšimla, já nejsem jako zdejší policisté. Mé metody jsou jiné, tudíž i prostředky a výsledky jsou jiné. Rozumíme si?"
Cruz se po mých slovech zarazila, stáhla do sebe, a v očích se jí objevil strach.
Jasně, že jsem blafoval, ale to ona nemohla vědět.
„Nevím, co po mě chcete. Nic nevím. To, co jsem věděla, jsem řekla už Thomasovi," zašeptala po chvilce.
„Detektiv Ward," povzdechl jsem si. „A ne. Neřekla jste nám všechno. To hlavní jste zamlčela. Nebo jste snad nevěděla o té hlavní oběti? To vás odstrčili na druhou kolej a neřekli vám něco tak důležitého? Myslel jsem si, že tam v tom vašem ubohém spolku máte větší význam."
Můj pohrdavý úšklebek a slova padly na úrodnou půdu.
„Není to ubohý spolek! Jsme součástí něčeho většího! Někdo obyčejný jako vy to nemůže pochopit! A o poslední obětí jsem samozřejmě věděla hned od začátku. Hlavní oběť musela být vybraná jako první! Musel to být někdo, kdo se čerstvě přistěhoval, muž, mladý, plný síly a zdraví, s evropskými předky..." Cruz to ze sebe vychrlila, ale její proslov zastavil dávivý kašel, který neustával.
V okamžiku dovnitř vpadl ředitel s doktorem, a my s Thomasem jsme museli ustoupit bokem.
„Tohle šlo líp, než jsem čekal. Trochu ti to zúží okruh pátrání, ale vyžádal bych si nově přistěhované za poslední rok," zašeptal jsem Thomasovi a po očku sledoval Cruz a její záchvat.
Thomas
Josh se s Cruz nepáral. A teprve když Cruz zmínila Joshův strach z nemocnic, jsem si uvědomil, že vlastně ani u Marka, a ani tady se nechová tak, jak by se choval ještě před pár dny.
Nejspíš tohle všechno mělo na něj opravdu velký vliv, a on to pomalu ze sebe střepává.
„Jo, bylo to rychlé,“ zašeptal jsem taky a podíval se na Cruz, která měla se sebou co dělat.
Ale... Vůbec mi ji nebylo líto. Možná jsem svině, ale tohle si zasloužila, a podle mě je to ještě málo...
Ale ať už jsem si myslel, co jsem chtěl, byl jsem policista, detektiv, a musel jsem se tvářit nestranně a tyhle řeči si nechat pro sebe.
„My půjdeme,“ kývl jsem na ředitele, když se doktor nechal slyšet, že musíme návštěvu ukončit kvůli zdravotnímu stavu pacientky.
Ředitel mu něco ještě řekl, a pak už s námi zamířil na chodbu.
„No, já být na jejím místě, určitě bych začal spolupracovat. Soudce by to mohl brát jako polehčující okolnost. I když nevím… Stejně s námi nechce mluvit, a jakmile bude mít obhájce, tak asi už vůbec ne. Ale já bych si to na jejím místě vážně rozmyslel, jestli mlčet, nebo ne…“
Mluvil jsem pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby to Cruz slyšela.
Ale jakmile se za námi zavřely dveře, stejně jsem si ulevil.
„Nevím, jestli ji nějaké přiznání vůbec pomůže. A je mi vcelku jedno, co s ní bude...“
Ředitel se pro sebe pousmál, ale nekomentoval to. Rozloučili jsme se s tím, že do zítra bude mít papíry o jejím přeřazení, a netrvalo dlouho, byli jsme venku.
„Pojedeme na oddělení, je potřeba udělat nějaké věci, ale na dlouho to nebude. No, už se těším na postel, ale ještě něco dáme na večeři. Máme sice nějakou práci, ale rád bych si užil aspoň trochu klidu, co říkáš?“ otočil jsem se na Joshe, když jsme přicházeli k autu.
Joshua
Vážně budu rád až bude tenhle případ za námi.
I když jsme Marka našli, věděl jsem, že Thomas Cruz nikdy neodpustí, a vyletí jako čertík z krabičky pokaždé, když zaslechne její jméno.
Ale nedivil jsem se mu. Od Frankovy smrti jsem si žádný případ nebral osobně, ale teď se to změnilo. I já pokaždé v přítomnosti té ženy cítil zlobu a nenávist, která z ní čišela, a věděl jsem, že ona je ten typ, co by se mstil až do konce svého života, i kdyby jí nakrásně propustili.
Doufal jsem ale, že k tomu nedojde. Její zločiny byly závažné, hlavně kvůli jejímu postavení, a není snad žádný soudce co by ji osvobodil.
„Myslím, že klidný večer by byl fajn. Stejně bude tak den trvat, než ti pošlou podklady ohledně nově registrovaných, takže se stejně teď nepohneme dal," přikývl jsem vážně.
Pak jsem přistoupil trochu blíž, přivřel oči a zadíval se do těch Thomasových.
„Taky se těším na postel a večeři. Něco bych rád uvařil. Třeba v té mojí nové zástěře. A třeba i s ocáskem," usmál jsem se a špičkou jazyka si přejel po horním rtu.
„Můžeš o tom popřemýšlet," mrkl jsem na něj, a pak rychle nasedl do auta, které Thomas mezitím odemkl.
Na stanici jsme zamířili rovnou do jeho kanceláře, kde mě okamžitě praštila do očí flaška bourbonu na stole.
Rozpačitě jsem se poškrábal na hlavě, přešel ke stolu, vzal tubu s posledními prášky a přešel ke koši.
„Myslím, že tohle už potřebovat nebudu," vyhodil jsem to svinstvo a pořádně si oddechl.
„Když jsem obvolával pár lidí, dva mi něco málo naznačili. Prý se poslední dobou někteří chovají divně. Mluví v hádankách, jsou tajnůstkáři a začali vyhazovat spousty peněz. Samozřejmě, že to s námi souviset nemusí, ale pro jistotu se na to podívám, než se rozhodneme, co zatím dál, nebo než najdou toho střelce. Důkazy můžeme projít u toho, pokud chceš, nebo máš jiný plán?" sundal jsem si vestu, aby mě tolik neomezovala v pohybu, a dal vařit vodu na kafe, zatímco jsem uvažoval nad tím, co bysme mohli stihnout, než pojedeme domů.
Bylo pět odpoledne, pokud nechceme jít spát nad ránem, kolem sedmé bysme měli vyrazit. Za tři hodiny se dá stihnout dost věcí.
Thomas
„Tak plány na večer by byly odsouhlaseny,“ usmál jsem se, když mi Josh pověděl, jak si představuje náš večer.
I když jsme byli u Cruz, a já bych ji nejraději zakroutil krkem, přesto jsem měl lepší náladu. Přispěl k tomu spánek, Josh, i to, že Mark je v pohodě a nic extra vážného se mu nestalo. Ale nejspíš i přes to, co v soukromí vyžaduje, bude teď spíš asi potřebovat něco klidného. Žádnou divočinu... Ale to má ještě čas. Teď budu přemýšlet nad tím, jak bude vypadat náš večer.
Napadlo mě, že bychom někam zašli na večeři, abychom nemuseli vařit, ale kdo ví, jestli by to Josh přijal...
„Dobře,“ přikývl jsem. „Může i nemusí to s námi souviset, ale lepší je to prověřit. Ale nech si nějakou práci i na zítra. Ještě nejsi dost odpočatý, a já potřebuji, abys i večer něco vydržel. Já jsem chtěl jít za klukama z technickýho, kteří ohledávali místo, kde jsme našli Marka, jestli tam něco je, co by nám pomohlo. Jinak jsem myslím v plánu nic jiného neměl. A to mi nezabere moc času. Jo, ještě pošlu ty papíry architektovi a domluvím se státním návladním, aby dal echo do věznice, kvůli té odbarvené blondýně…“
Jen jsem mrknul, když Josh chytil ty prášky a hodil je do koše. Uklidil jsem rovnou i tu flašku, a pak si na moment Joshe k sobě přitáhl.
„Pokud budeš potřebovat vzpruhu, přijdi raději za mnou, nebo za Markem. Je to lepší než do sebe cpát chemii,“ řekl jsem polohlasně u jeho ucha, které jsem pak jemně skousnul a věnoval mu polibek i na krk.
Joshua
Vydechl jsem, když jsem uslyšel Thomasův hlas u svého ucha a ucítil jeho rty na krku.
„Tak tuhle podmínku velmi rád splním," odpověděl jsem stejně polohlasně, a na oplátku vzal jeho ruku do své, políbil na klouby, než jsem si strčil dva jeho prsty do pusy a chvilinku si s nimi pohrál.
„Měl bys jít, jinak nic neudělám. Už jsem držel půst dost dlouho, dnešní ráno nepočítám, a teď, když je to nejhorší za námi, potřebuju opravdu pořádnou vzpruhu," usmál jsem se, se rty na jeho prstech, do kterých jsem pak ještě kousl, aby nebylo pochyb o tom, jak to myslím.
Teprve pak jsem ho pustil, abych si mohl dodělat kávu a uklidnit rozbouřené hormony.
„Já prověřím ty typy, a uvidíme, co stihneme dál. Výslech našeho podezřelého už dneska nejspíš stejně neproběhne, ale zkusím zjistit, jak na tom jsou, jestli je nějaká šance, že ho v nejbližších hodinách chytí. A pak uvidíme, co dál," zalil jsem kafe a hned blaženě usrkl.
Thomas
Přitlačil jsem prsty na jeho jazyk, když mi je začal olizovat.
„Jo, měl bych jít,“ vydechl jsem, když moje prsty pustil.
Ale stejně jsem si neodpustil malé přilepení na jeho záda a promnutí zadku, než jsem odešel.
Taky bych si dal kafe, ale to počká, až budeme doma. Tak mi bude chutnat ještě víc.
Zašel jsem hned na technické, kde jsem strávil asi dvacet minut. Nebylo to nic moc, ale jedna dobrá zpráva se našla a věřil jsem, že pro usvědčení pachatele bude jednou z rozhodujících.
Než jsem se vrátil do kanceláře, ještě jsem vybavil povolení k plánům pro hlavního městského architekta, a jakmile jsem se vrátil do kanceláře, už jsem ho měl v ruce, a nechal jsem mu ho poslat i s velkým poděkováním.
„Ještě zavolám státnímu ohledně Cruz a jsem hotový,“ podíval jsem se na hodiny, když jsem bral do ruky telefon.
„Jo, a ještě, na technickým tam toho moc nemají, ale židle, na které seděl Mark, byla lakovaná a našlo se tam pár pěkných otisků prstů. Některé byly rozmazané a některé čitelné, jako právě vytištěná kniha. Hned eliminovali Markovy, moje a tvoje otisky, John se židle nechytil. Tak už to projíždí databází, jestli ty otisky nebudou registrované.“
Joshua
Jen, co Thomas odešel, a já uklidnil rozbouřené hormony, k čemuž pomohlo půl hrnku kávy, pustil jsem se do práce.
Sedl jsem si za Thomasův stůl a za chvilku na internetu našel to, co jsem hledal.
Stačilo pak zvednout telefon, a už jsem vedl jeden velmi zajímavý rozhovor.
Pak jsem ještě zavolal veliteli pátračky, který ale pro mě moc dobré zprávy neměl.
Sotva jsem domluvil, vrátil se Thomas, a jakmile vyřídil telefon ohledně Cruz, řekl mi, co našli technici.
„Že by konečně pořádná stopa? I když se mi nechce věřit, že by udělali takovou chybu. I když, ono už bylo chybou to, že unesli Marka," řekl jsem zamyšleně.
„No, já taky něco mám. Špatná zpráva je ta, že s podezřelým střelcem zatím nemají štěstí. Umí se dobře schovávat, ale je jen otázkou času, než ho najdou. Podle slov velitele. Nasadil na to všechny svoje lidi a jedou bez přestávky," dopil jsem kávu, a pak Thomasovi ukázal papír s poznámkami, které jsem si dělal při svém prvním hovoru.
„Co se týče mého šetření, tak tohle by mohla být stopa. Jaden Lambert, po svém otci zdědil obrovské jmění. Pravidelně přispíval církvi, a za to byl v podstatě nedotknutelný. Jenže jeho syn se na celou církev vykašlal, a jasně dal najevo že s nimi nechce mít nic společného. Ta tak přišla o velmi cenný zdroj peněz a zároveň i možnost obchodu. A největší ztrátu na tom měla právě Wicca, protože starý Lambert byl jejím členem. No, a Jadena od jisté doby provázejí různé nehody. Otrávený pes, poruchy na autě, mrtvá zvířata před domem, nehody jeho sloužících, vloupání do jeho vily, aniž by se cokoliv ztratilo, a tak dál. Policie to sice vyšetřuje, ale staví se k tomu poměrně vlažně, protože to považuje jen za vyřizování účtů mezi zbohatlíky. Jistě, může to tak být, neříkám, že je to náš člověk, ale jistá spojitost tu je," během řeči jsem si znovu oblékl vestu a uklidil po sobě hrnek, stejně jako vypl počítač.
„Ale to je asi všechno, co dnes zvládnu. Navíc dostávám hlad. Tak jedeme domů, a možná bych si vzal už své auto," zapřemýšlel jsem nahlas.
O několik minut později jsme se rozdělili na parkovišti a domů jeli každý zvlášť.
Thomas
Je pravda, že ty otisky jsou sporné, dokud se nenajde jejich majitel. Může to být od někoho, kdo tam byl třeba předtím, můžou být i od pachatele, protože si v případě Marka byli až moc jistí, a věděli, že se ta budova bude bourat.
Ale ta zpráva o Lambertovi mě docela zaujala. Nebylo by opravdu marné to všechno pověřit.
Když jsme dojeli domů, hned jsem se převlékl do pohodlného oblečení. Vzal jsem si své pracovní věci, a šel se posadit ke stolu do kuchyně, protože pohled na Joshe, jak v té úžasné zástěře vaří, jsem si prostě nemohl nechat ujít.
„Nechám nám poslat všechno, co se u Lamberta vyšetřovalo. Všechny ty nehody. Můžeme mezi tím najít něco, co by mohlo ukazovat na Wiccu. A pokud ne, tak se s tím aspoň něco bude dělat, a oni to nezametou pod stůl, když se o to budou zajímat z vražd. Ale jinak nechám Lamberta na tobě. Já se v těchto kruzích moc pohybovat neumím. Nějak mi zbohatlíci nejdou pod nos, a jednám s nimi celkem odměřeně, a asi by to v tuhle chvíli bylo spíš na škodu.“
Když jsem se podíval na notebooku do kalendáře, zaujala mě jedna věc. Článek o zvláštním úplňku. Hned jsem ho otevřel a...
„Hmmm, tak to je opravdu zajímavé. S tímhle bychom asi taky měli pracovat. Ani mi to nedošlo, protože tyhle věci nějak neřeším, ale za pár dní bude úplněk. A víš co? Bude přesně v den slunovratu...“ otočil jsem notebook s článkem na Joshe, aby se podíval, co tam o této kombinaci píší.
Ale já se teď zastavil pohledem na něm.
Ze zástěry mu vykukoval jeho zadek, pěkně se natřásal a nakrucoval podle toho, co právě dělal.
Tak takhle by tu mohl vařit klidně celý den.
Ruka mi sjela do klína, abych si promnul penis, který se chtěl na Joshův zadek taky podívat, a v duchu jsem ho napomenul, aby počkal až po večeři.
Joshua
Jen co jsme dojeli domů, hodil jsem sprchu, oblékl si tu sexy zástěru a hned se dal do vaření. Volil jsem lehké jídlo, co zasytí a nebude tlačit v žaludku. Poslouchal jsem Thomase a zároveň na sobě cítil jeho pohled.
Když mě pak zavolal, abych se podíval na jeden článek, všiml jsem si jeho ruky v klíně.
„Tohle bych měl dělat já," nahnul jsem se k němu, otřel se o jeho krk a rukou sjel do jeho klína, který jsem lehce zmáčknul.
Pak jsem se vrátil znovu k vaření, abych to nakonec ještě nepřipálil.
„Na Lamberta se teda zaměřím. Sice tyhle typy taky moc nemusím, ale asi to zvládnu líp než ty. A ohledně slunovratu, určitě je to zajímavé spojení, a stojí taky za to, brát to v úvahu. Zkusíme se na to zítra mrknout, zvláště ve spojitosti s Wiccou. Třeba nám to prozradí víc o jejích dalších plánech," promluvil jsem přes rameno, zatímco jsem dodělával večeři.
„A teď už dost práce, jídlo je hotové," řekl jsem naoko přísně a čekal s rukama v bok, dokud Thomas neuklidí notebook, a já mohl nandat na talíře a donést je na stůl.
Thomas
Joshua by byl dokonalá manželka. Nejen že mu to v té zástěře fakt sluší, ale má opravdu sexy tělo, a to je u chlapa co říct.
„Kruci,“ sykl jsem, když mi ho sevřel v ruce.
Málem jsem zaskučel.
Já ho tu přemlouvám, aby lehnul, a Josh uděl tohle?
Na oplátku, když jsem se zvedl, jsem došel k němu, zajel jsem rukou pod zástěru, a taky mu ho projel v dlani.
„Já jen, aby ti to nebylo líto,“ zasmál jsem se a šel rychle balit věci ze stolu, abych nedostal vařečkou.
Večeře byla dokonalá. A vážně jsem hlad měl. Ale nechal jsem si nabrat tak rozumně, přeci jen jsme dva dny toho snědli úplně minimum, plus únava, a nechtěl jsem riskovat, že mi bude blbě, když se chystám na něco jiného.
Maso ve vlastní šťávě a k tomu pečené brambory, zní jako obyčejné jídlo. Ale nevím, co do toho Josh dal, mě to chutnalo naprosto dokonale.
„Děkuji, bylo to skvělé,“ odsunul jsem talíř, když jsem dojedl a spokojeně si olízl rty.
„Udělám si malé kafe, dáš si taky?“ vzal jsem konvici a nalil do ní vodu. „No, sice si měl v kanclu, ale když už to dělám...“
A taky jsem potřeboval trošku času, aby mi slehlo jídlo. Nechtěl jsem na to skočit hned po večeři, aby se nám neudělalo šoufl.
A rozhodně se těším. To nemůžu popřít. Vážně... Už nejsem tak moc unavený jako včera... Kruci, tak večer, s večeří, dobrou kávou, pustit nějaký film, nebo muziku, aspoň na chvilku, dát si štamprli bylinkového...
Od chvíle, co jsme za sebou zavřeli dveře, nemyslím na nic jiného, I u té večeře jsem se díval na Joshe a představoval si místo večeře na talíři právě jeho... Jak rád bych ho celého olízal a pokousal...
Joshua
Ani jsem nedoufal, že zažiju takový pohodový večer. Ale možná proto, že jsme jich prožili spolu tak málo, bylo to o to víc fajn.
„Děkuju," trochu jsem zčervenal po jeho komplimentu, a dal se do uklízení nádobí.
„Kávu si klidně ještě dám. Slabší a do menšího hrníčku.“
Pak jsem k němu přistoupil, natiskl se na jeho záda a vyhrnul mu triko, takže musel zvednout ruce, abych mu ho svlékl.
Horkou kůži jsem zasypal drobnými polibky, a tam, kde jsem cítil tuhé svaly, i kousl.
Dlaněmi jsem se zapřel o jeho boky a špičkou jazyka zkopíroval jeho páteř.
„Tohle taky pomáhá trávení," zašeptal jsem do jeho ucha a nehty zlehka přejel po jeho břiše a zastavil se na jizvě, kterou jsem pohladil bříšky prstů.
„Vezmu nám do ložnice nějaké dobré pití z tvého baru, a taky ty čokoládové bonbony, co jsem koupil. Ty přines kávu. Budu čekat," políbil jsem ho na krk, a pak odstoupil, abych mohl z baru vybral láhev pití a dvě skleničky.
Cestou přes obývák jsem sebral balíček s čokoládami, v ložnici to všechno položil na stoleček a pak se pohodlně rozvalil na posteli.
Thomas
Poslušně jsem zvedl ruce, když se mi Josh začal dobývat pod triko. Bylo to tak zvláštní. Málokdo mě vyslíká. Většinou to dělám druhým já. Tohle byla příjemná změna.
„Jo, malé kafe,“ zamručel jsem, a polkl, protože Joshova akce mi stavěla chlupy po celém těle.
A když mi olízl páteř, nejspíš se zamrazila nadobro, a já už se v životě nehnu.
Ani jsem netušil, že jsem na tohle tak schopný reagovat. Asi proto, že to ještě nikdo nezkoušel?
No, sice Mark se mi sem tam věnuje trochu víc, ale stejně jsem většinou potom já ten aktivní, protože ho rád rozmazluji, nebo si z něj dělám děvku, podle jeho nálady.
Zavrtěl jsem hlavou, zhluboka se nadechl, a konečně se pustil do přípravy kávy.
„Tak jsem tady,“ položil jsem kávy na stolek k ostatním věcem, a ten jsem přitáhl nad postel. Nechal jsem si pořídit takový ten na kolečkách, který se dá nasunout nad postel. Hodilo se mi to, když jsem třeba pracoval v posteli...
„Takže, ukážu ti jedno kouzlo. Víš, mám moc rád moderní techniku, a tohle jsem si nechal zabudovat. Viděl jsem to jednou v nějaké reklamě a strašně moc jsem to chtěl. Taková moje klučičí hračka,“ pousmál jsem se.
Pohodlně jsem se uvelebil vedle Joshe, hrábnul do šuplíku nočního stolku, odkud jsem vytáhl ovladač.
Na jedno stisknutí tlačítka, začaly zpod postele vyjíždět nosná ramena, na kterých byla upevněna velká plazmová televize. Ramena ji vytáhly do výšky, tak jak jsem měl nastaveno, a mohl se na telku v klidu dívat, aniž bych se musel nějak kroutit.
Na druhém ovladači jsem už pak jen navolil spuštění televize, a ten jsem podal Joshovi do ruky, aby si vybral z programu, co chce.
„Klidně můžeš i porno,“ naklonil jsem se k němu a mírně nadzvedl obočí.