Rituál II - Kapitola 2

Joshua
Cestou zpátky jsem začal pořádně přemýšlet o nápadu se přestěhovat do Sacramenta a úplně se ztratil v myšlenkách. Teprve až bouchnutí dveří a Thomasova věta mě vrátila zptáky do reality.
Povzdechl jsem si, a taky vylezl, abych se trochu protáhl.
I když jsme neujeli moc velký kus a sedačka byla pohodlná, přesto jsem měl občas pocit, že sedím v mraveništi.
„Jestli chceš, vyřiď si telefonáty, já si zatím budu vypracovávat poznámky. Zprávu ohledně Bolta vyřídím až doma, a tím bude celá záležitost pro mě uzavřena. Jako pouze zastupující vyšetřovatel se nemusím účastnit jeho výslechu a ani o to nemám zájem. Teď už je váš," nakoukl jsem přes okno k Markovi do auta a kývl na mobil, který nepustil z ruky od chvíle, co jsme vyjeli.
„Kromě toho, musíme najít tu mrtvou z předešlé vraždy. A čím déle to bude trvat, tím víc stop ztratíme. Takže já na tom začnu pracovat už teď, a kdybych vás po cestě rušil, klidně mě klepněte," usmál jsem se na něj, protože Mark ještě neznal můj styl práce, a přešel jsem ke kufru, abych si mohl vytáhnout bloček a tužku.

Thomas
„Tak, jak to bude?“ zeptal se mě mladej, který si mě vzal do parády.
Pořádně si mě prohlédl, a pak mi ukázal na křeslo, abych se usadil.
„Na krátko,“ odpověděl jsem jen.
Zaslechl jsem po mých slovech povzdech, jako by tím říkal: „Zase jeden, co si neumí vybrat, a neví, jaké jsou módní trendy...“
Vzal ze stolu tři časopisy, nalistoval v každém z nich nějakou stránku, a pak mi to ukázal.
Musel jsem uznat, že svou práci nejspíš dělá dobře, protože to, co jsem viděl, jsem si na sobě i dokázal představit. Píchl jsem prstem do jedné z fotek, a on jen spokojeně přikývl.
Seděl jsem tam asi půl hodiny, než jsem se dostal ven. Chtěl mi i umýt hlavu ale to jsem odmítl s tím, že nemám čas a vlasy si umím vydrbat sám. A když jsem se pak na sebe podíval do zrcadla, a několikrát si prohrábl můj nový sestřih, uznal jsem, že to tak špatný zas není. Už ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy krátký sestřih. Hned jsem tu hlavu měl o pár kilo lehčí.
Nechal jsem mu pořádný dýško, protože jsem s výsledkem byl opravdu spokojený. Skočil jsem si hned vedle pro ty cigára, a jakmile jsem byl venku, hned jsem si jedno zapálil.
Pomalým krokem jsem se vracel za klukama, kteří čekali, až milostivě dorazím. Zastavil jsem se kousek od nich, dokuřoval, a čekal, jestli si mě někdo z nich vůbec všimne... 

Mark
Když Thomas odešel, hned jsem si vytáhl diář a poznámky, a začal jsem postupně vyřizovat hovory, které jsem potřeboval. Nevystoupil jsem ven, i když by to bylo lepší. Ale byly to pracovní hovory a docela některé i citlivé, co se týkalo některých případů či obviněných, a nemohl jsem dovolit, aby to slyšelo nějaké nepovalené ucho, i kdyby to byla babka, která se vrací z nákupu. Právě jsem vyřídil další a už mi chyběl jen jeden, když jsem zpozorněl.
Joshua, šramotil v kufru, ale něco bylo jinak. Jako by nás někdo pozoroval. Rozloučil jsem se se svou sekretářkou, zaklapl telefon a podíval se ven. Přeletěl jsem všechno pohledem, ale pak jsem se zarazil. Podíval jsem se zpátky na člověka, který stál kousek od auta a upřeně nás pozoroval.
Nechápal jsem. Nechápal jsem tak moc, že jsem nakonec vylezl z auta, s telefonem pořád v ruce a diář, který jsem měl na klíně, mi spadl pod nohy i s poznámkami.
„Vážně? Thomasi?“
Byl jsem jak u vytržení. Takového, i když o trošku mladšího, si ho pamatuji z dob, kdy jsem nastoupil na oddělení.
Tak to je teda něco... Hned mu to přidalo na kráse a docela vynikla i jeho mužnost. Prostě nádhera. Snad až teď jsem si uvědomil, jak nádherného milence vlastně mám...

Joshua
Zrovna jsem se dohrabal ve věcech, protože jsem konečně našel to, co jsem potřeboval, když jsem ucítil tabák z cigaret. Zvedl jsem hlavu, a pak překvapeně vydechl.
Tužka s blokem mi vypadla z rukou a já jen zamrkal a protřel si oči, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Pár vteřin jsem hleděl na Thomase, než jsem překonal těch pár kroků a došel až k němu.
„Páni..." vydechl jsem.
„Páni...to je...jsi skutečně Thomas? Nevyměnili tě?" podíval jsem se za jeho záda a zamračil se, než jsem přesunul svůj pohled zpátky k němu a natáhl ruku, abych mohl okusit tu krátkost.
„Mmm... Za co tě teď budu tahat? Ale sluší ti to. Moc. Zvýrazňuje to barvu tvých očí a tvou mužnost," mrkl jsem na něj, znovu pořádně prohrábl tu krátkou trávu na jeho hlavě a podíval se na Marka, který z toho byl stejně paf jako já.
„Teď už si na ten svůj oholený spodek stěžovat nemůže," zasmál jsem se a vydal se zpátky k autu, abych sebral spadlé věci a zalezl dovnitř.

Thomas
Kdybych přišel a sdělil jim, že už nechci být gay a najdu si ženskou, nebyli by tak překvapení jako teď, když jsem dorazil ostříhaný.
Ale jejich první reakce byla fajn. Měl jsem radost, že se jim to líbí, a že mi hned nevynadali. A když i Mark sbíral zmateně věci ze země, a dokonce se trochu i začervenal, došlo mi, že to asi nepůsobí jen tak obyčejně, jako: Ostříhal jsem se a dobrý...
Ale že nejspíš se tím změnil i můj výraz a celkově můj vzhled. Odhodil jsem nedopalek a hrdě se celý narovnal. Musel jsem v tu chvíli povyrůst o pár centimetrů...
„Tak jedeme,“ počkal jsem, až si kluci posbírají věci a usadí se zpátky.
„Boltův případ si převezme někdo jiný, už je to zařízené. Vy se musíte soustředit na to, proč jste tuhle práci přijali. I když Thomas trochu z donucení,“ ozval se po chvíli jízdy Mark a pousmál se. „Takže klidně můžete pracovat na tom, co potřebujete a Bolta uzavřete a předáte hned, jak se vrátíme do Sacramenta.“
Jen jsem přikývl, že rozumím. Já ho měl skoro hotovýho, chybělo mi jen pár maličkostí, takže zbytek byl na Joshovi, abychom to mohli předat. Josh seděl vzadu a něco si zapisoval, Mark už se jen pohodlně opíral a sledoval cestu. Neuniklo mi, jak se sem tam na mě podívá, a když se naše oči náhodou setkaly, zase se trochu začervenal a hned se díval ven, jako by tam bylo, kdo ví, co zajímavého.
Nebylo to poprvé, co jsem ho viděl s červenými tvářemi. Ale takhle... Docela mě i těšilo, že já jsem toho byl příčinou, protože mi tak trochu zdvihl moje mužské ego.

Joshua
Jakmile jsem vzal do ruky tužku a papír, a začal si psát poznámky, okamžitě jsem zapomněl na svět kolem sebe.
Stáhl jsem si do culíku vlasy, a když se dostal do svého módu, aniž bych to plánoval, začal jsem si mumlat poznámky nahlas.
„Důležité je, jak se na tyhle vraždy dívat. Zabití člověka v rámci rituálního jednání nebo z kultovních důvodů bylo běžné v různých kulturách už od pradávna. Později byli hlavně židé obviňováni, že usmrcují děti či mladé dívky, a jejich krev používají ke zhotovování velikonočního chleba, aby potupili Krista. Z toho vyplývá, že když přijdeme na důvod..."
Udělal jsem si do bloku další poznámky, ale pak je zaškrtal, papír vytrhl zmuchlal a odhodil vedle sebe.
„Ne, tohle ne... Mysli, kruci, mysli... Měsíc... Úplněk... Noc... Mužské a ženské oběti, tvar písmene T... květiny..." nejspíš se mi teď doslova kouřilo z hlavy, jak jsem probíral všechny možnosti a vzpomínal na všechny poznámky, co jsem se kdy učil, a na všechny knihy, které jsem přečetl.
„Rituální vraždy se liší od těch ostatních jednou věcí. Mají v něčem základ. Na rozdíl od šíleného maniaka, který prostě vyleze na ulici a začne střílet do lidí, rituální vrazi, pokud nemají konkrétní cíl, nikdy s vraždami nezačnou. Nehledě na to, že musí přesně dodržovat pravidla. Není to jako u náhodné vraždy, sebeobrany, nebo třeba v případě Bolta touhy něco dokázat. Jejich inteligence bývá vysoká a často spolupracují s lidmi na vysokých místech, kteří sdílí jejich zvrácené názory. Ta mrtvá z minulého měsíce..."
Zamumlal jsem a skrčil další papírek.
„Mysli, kruci!" vyštěkl jsem rukou se chytil přední sedačky a zaryl do ní prsty.
Hlavu jsem sklonil, zavřel oči a začal zhluboka dýchat, abych se uklidnil.
Pomalu ale jistě začaly některé věci zapadat do sebe.
„Jasně!" zvedl jsem najednou hlavu, praštil se do čela a trochu sykl bolestí.
Hned jsem se ale vrhl na blok a začal do něj čmárat poznámky.
„Ta mrtvá z minulého měsíce je vodítko. Něco se změnilo. Něco je jinak. Protože by ji neschovávali. Hodila se jim do termínu, ale z nějakého důvodu nechtějí, abychom ji našli. Možná má nějakou spojitost s některým členem. Musím se doma pořádně podívat na poznámky a fotky..." byl jsem jako u vytržení, stejně jako pokaždé, když jsem se dostal zase o kousek blíž.
„A rituál samotný má nejspíš základ v Polynejském rituálu Wicca, při kterém se obětuje 10 žen a 10 mužů. Úplněk je něco jako symbol přinášející sílu, stejně jako noc. A květina, v tomhle případě zeměžluč je něco jako dar. Oni v podstatě věří, že duše mrtvých takhle očistí. Proto i ty mince na očích, které mě původně zmátly a spletl jsem si to s řeckým rituálem. Při tomhle rituálu, který se prováděl u vysoce postavených mužů, se orgány odebrané mrtvým hodily do jednoho kotle, uvařili a rozmělnili, a hotová směs se pak podala tomu, který měl být vyvoleným a který musel část obsahu sníst. Tím se měl stát nesmrtelným, mocným a krásným. A i v dnešní době se najdou lidé, co takovým pitomostem věří, a pak to takhle dopadá..." sykl jsem zamračeně, udělal si dalších pár poznámek a zamrkal, když mi do očí vstoupil pot.
„Takže... Když vezmu v potaz doposud probíhající události... Je to sice jen odhad, ale ta mrtvá mohla pracovat někde v úřadu, podle toho, co mi zatím vyšlo, a podle toho, že se jí snaží schovat. Takže bych zúžil pátrání po pohřešovaných osobách na sekretářky, soudní zapisovatelky nebo techničky pracující v policejní správě. A taky bych se zaměřil na konkrétní rituál. Wicca není tak známá, takže možná prohledat net, blogy nebo pochybné stránky, jestli tam někdo o něčem neslyšel. Vyšetřovatelé to dost zanedbávají, ale právě na internetu bývá nejvíce zpráv, jen musí člověk oddělit zrno od plev a...kruci..." mrmlal jsem si pod nosem, ale pak pocítil známé píchnutí za očima a na list z bloku dopadla kapka krve.
Jo, tak jsem se do toho ponořil, až jsem zapomněl na to, že se nesmím přepínat.
Zaklonil jsem hlavu, blok s perem položil vedle sebe, prsty jedné ruky si chytl kořen nosu a druhou rukou šátral v kapsách po kapesníku.
Prudce jsem oddechoval a na rtech ucítil známou kovovou chuť.

Thomas
Cesta utíkala opravdu rychle, zvlášť od momentu, kdy jsme se já i Mark zaposlouchali do toho, co si Josh mumlá spíš pro sebe. Nevím, jestli si uvědomoval, že v tomhle malém prostoru jde slyšet prakticky všechno co řekne.
Ale i tak mi už začínalo hlavou běžet všechno, co říkal. Dával jsem si to do souvislosti s tím, co jsme věděli. Ale fakt je, že ta jedna chybějící oběť, byla stále záhadou. Ale na tom, že by to mohl být někdo z blízkého okolí někoho vrahů, by něco mohlo být.
„Pokud je to někdo blízký někoho z vrahů, nejspíš opravdu bude dobře schovaná. Ale na místě, které je jim dobře přístupné, avšak pro nás neznámé. Někde, kde se nikdo běžně nepohybuje. Počítal bych, že někde v horách. Bylo by dobré se znovu podívat na uložení předchozích obětí a podle toho bychom snad mohli určit přibližné místo činu,“ vstoupil jsem do toho, když se Josh konečně odmlčel.
Mark, v momentě, kdy Joshua zmínil sektu Wicca, hned nastartoval mobil a už projížděl veškeré informace, které aspoň zatím mohl takhle získat. 
„Bude dobré ale projít i další sekty. Nejlepší by bylo, kdybychom se jim podívali blíž na zoubek, ať máme jistotu. Kde sídlí Wicca, nevíme, ani nevíme, kdo jsou její členové. Tady nejsou nějak veřejně známí a pokud mají na svědomí ty vraždy, tak tím tuplem budu skrývat svou identitu. A taky... Potřebovali bychom seznam pohřešovaných osob, za poslední tři měsíce, Marku,“ mrknul jsem okem na něho, a pak do zpětného zrcátka co Josh, že tak dlouho mlčí.
„Marku! Podej mu kapesník, než mi zasviní auto od krve. Už budeme na místě, tak nebudu nikde zastavovat. Těch pět minut to už musíš, Joshi, vydržet.“
Přišlápl jsem plyn, abychom byli co nejdříve v kanceláři, kde jsme předtím nechali všechny věci. Tam se dá do pořádku a můžeme hned začít pracovat naplno... 

Joshua
Když mi Mark podal kapesník, zahuhlal jsem poděkování a připlácl si ho na nos.
Thomas sešlápl plyn a za chvilku už jsme byli na parkovišti u policejní budovy.
Stačilo pobrat pár věcí, hlavně Markovi, protože naše mohly zůstat v autě, když hned stejně pojedeme domů, a už jsme mířili do kanclu.
Mark skoro celou cestu žhavil telefony a Thomas rozváděl mou teorii.
„Zase jsem mluvil nahlas?" zamumlal jsem skrz kapesník, rozloučil se prozatím s Markem, který musel ještě zařídit papíry ohledně převozu Bolta, slíbil mu, že do večera bude mít vypracovanou zprávu na stole a zapadl do Thomasovy kanceláře.
Jo, ráno ještě pohodička v přírodě a teď dusné velkoměsto a práce. Ale nevadilo mi to. Naopak. Cítil jsem se teď mnohem líp a byl připravený zvládnout všechno, co přijde.
Když krvácení konečně přestalo, a já si umyl tvář, vydechl jsem.
Thomas mezitím posbíral naše věci a už jsme zase vypadli ven, abysme mohli vyhodit věci doma a věnovat se práci.
„Promiň, když přemýšlím, tak občas vypadnu a stane se tohle. Ale neboj. Dá se tomu zamezit, jen musím do lékárny pro prášky. Mimochodem, jestli ti to nebude vadit, více bych pracoval z domu, protože na stanici je moc hluku, a na některé věci potřebuju klid. Nebudu tě nijak omezovat," požádal jsem ho, když za námi konečně zaklaply dveře od bytu, a já si úlevně vydechl.
To horko bylo vážně zničující, a i když měl Thomas klimatizovanou kancelář, tady to bylo mnohem lepší.
Thomas mezitím uklízel věci, a já ani nevěděl, jestli vnímá, co říkám. Chvilku jsem se na něho díval a že to byl pohled pro Bohy.
„Tome?" řekl jsem jemně, abych ho na chvilku zastavil, a trochu se zarděl, protože tohle bylo poprvé, kdy jsem zkrátil jeho jméno.
„Tome..." řekl jsem znovu, jako bych si chtěl vychutnat chuť samotného jména, přešel jsem k němu a jemně prsty přejel od jeho čela, přes pravý spánek, tvář, objel linii čelisti a zastavil se na bradě.
„Vážně ti to moc sluší. Vím, že se to chlapům neříká, ale jsi opravdu krásný," usmál jsem se, a pak se dlaní zapřel o jeho hruď a upřeně se mu podíval do očí.
Potřeboval jsem to, aby v nich viděl, že to myslím opravdu vážně, to, co jsem se chystal říct.
„Těším se na spolupráci, parťáku. Tenhle případ spolu vyřešíme," po těch slovech jsem ještě víc zrudl, ale bylo mi neskutečně dobře.
Říct něco takového... Nikdy se mi o tom ani nesnilo, a jenom ta slova mi dodala novou sílu.

Thomas
S Markem jsme se domluvili, že až pojede domů, tak se u mě staví pro jídlo a ryby, které jsme vzali ke mně, a pro zprávu od Joshe, protože on, jen co vstoupil do své kanceláře, byl už v jednom kole.
Posbíral jsem všechny věci z kanceláře, co jsme potřebovali k práci. Mapu, na které jsme měli všechno, co jsme naposledy s Joshem stihli poznačit, jsem sundal a sroloval, abych si ji mohl vzít domů. A když byl Josh přichystaný k odchodu, hned jsme vyrazili. Vzal si svoje auto, abychom byli už konečně samostatní, kdyby bylo potřeba, a jeli jsme domů.
Doma jsme museli věci vynést na dvakrát, protože toho bylo opravdu hodně. Hned jsem ukládal jídlo do lednice a mrazáku, a postupně to dával všechno do pořádku.
Když na mě Josh promluvil, zrovna jsem zapínal pračku, kde se už točilo povlečení z Markova srubu.
„Co?“ prvně nechápavě jsem se na něho podíval.
A když mi došlo, jak mě oslovil, a potom co říkal, pousmál jsem se.
Pohladil jsem ho po jeho červené tváři.
„Děkuji,“ pohladil jsem ho po jeho červené tváři. „A tobě sluší, když se takhle červenáš. Určitě to vyřešíme, když mám u sebe tak chytrou hlavičku, parťáku.“
Chvíli jsem se na něj jen díval, a kdyby se do pračky nezačala napouštět voda, nejspíš bych se tak úplně zapomněl. Byl to zvláštní pocit tohle slyšet, a ještě víc to říct. Ano... můj poslední parťák, opravdový parťák, byl Mark. Chvíli jsem sice ještě zůstal na oddělení, ale vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula s Judith Cruz, tak jsem raději odešel.
„Klidně můžeš pracovat odsud. Aspoň si budeme při ruce, a nějak se tu vměstnáme. Pracovna není zas tak malá a nevadí mi to. A až budeš v lékárně, přikup mi nové obvazy,“ zvedl jsem ruku, na které ten obvaz byl už docela zašpiněný a domácí zásoby docházely, vzhledem k tomu, jakou máme spotřebu.
„Než dojdeš, tak já už začnu něco dělat, tak si vezmi náhradní klíče,“ postrčil jsem Joshe do předsíně za věšáku sundal kroužek s dvěma klíči a přívěskem marťana. „A vem mi čokoládové croissanty, prosím.“ 

Joshua
Málem jsem proskočil stropem, když Thomas zopakoval skoro má slova a pohladil mě po tváři. Jo, tohle za všechno to předchozí problémy stálo. Začal jsem se pomalu ale jistě měnit. Začal se ze mě stávat člověk, a i když jsem věděl, že mám před sebou ještě hodně dlouhou cestu, a nevím, co mi přinese můj návrat zpátky do Anglie, mám teď ty dva, které jsem mohl hrdě nazvat přáteli.
Vzal jsem si náhradní klíče, protože co jsme s Thomasem byli teď pár dní pouze spolu a nehli se od sebe, nepotřeboval jsem je, a ušklíbl se nad přívěškem marťana.
"Nějaké ti koupím, ale večer udělám čerstvé," zahulákal jsem ještě mezi dveřma a vyšel zase do toho dusna, na které jsem si pořád nezvykl a snad ani nezvyknu.
Na mobilu a v navigaci jsem si našel nejbližší a nejlepší lékárnu, a vyrazil.
Nechal jsem se unášet proudem, tentokrát nijak nespěchal ,a vzpomínal na všechny události, co se odehrály.
Jak se říká, změna je život, a já to teď pociťoval na vlastní kůži.
V lékárně, která byla součástí jednoho z větších obchoďáků poblíž centra města, jsem strávil asi dvacet minut, a k potěšení lékárníků jim udělal velkou tržbu. Obtěžkán taškou ve které byly obvazy, náplasti, desinfekce, krém na můj bolavý zadek, protože i když už jsem se hýbal normálně a seděl bez problémů, stále jsem to cítil, prášky na bolest, prášky podle receptu, co jsem nosil v peněžence na moji hlavu, asi tunu vitamínů, ochranné krémy na slunce, kdyby náhodou, a mastičku na modřiny a škrábance.
V obchoďáku bylo i pekařství, takže jsem to vzal při jednom, koupil Thomasovi croissanty a sobě jahodové koláčky, které vypadaly fakt dobře, a pokud budou dobré, pokusím se je upéct, a už sem mířil zpátky, když mi padla do oka jedna vitrína dalšího obchůdku.
Chvilku jsem nerozhodně přešlapoval, a pak se zaculil. No, co. I krátké vlasy se dají tahat. Jen si budu muset zvyknout na to, že si je nebudu moct svázat do culíku.
O půl hodiny později jsem vyšel ven a žulil se jako idiot.
Musel jsem se ještě jednou podívat na svůj odraz ve vitríně, a prohrábnout si vlasy, protože tohle byl fakt nezvyk.
Nešel jsem tak nakrátko jako Thomas, to jsem si netroufl, ale i tak to byla velká změna. Kolem uší a vzadu na krku jsem měl vlasy vystřihané skoro na ježka, na temeni jsem si je nechal delší, a trochu nechal vystřihat ofinu. Kadeřnice mi pak ještě sčesala vlasy dozadu a nechala pouze tři prameny, aby mi padaly do čela.
„Do prčic," sykl jsem po chvilce civění sám na sebe, protože jsem si uvědomil, kolik jsem ztratil času.
Doufaje, že mě Thomas nezabije jak za čekání, tak za to, proč musel čekat, jsem se vydal k autu a tentokrát rychleji se vrátil zpět.
„Jsem doma! Promiň to zdržení... Já jsem... No..." křikl jsem v předsíni, když jsem za sebou zavřel dveře a rozpačitě zakašlal.

Thomas
Nevím, proč se smál mému mimozemšťanovi, vždyť je hezkej...
Ale jakmile Josh odešel, vrátil jsem se ke své práci. Přestavěl jsem trochu pracovnu. Udělal jsem místo na PC stole, abychom ho mohli používat a nebyli roztahaní po celém bytě. Nad stěnu nad pohovkou jsem přilepil mapu, co jsem donesl a upravil některé značky. Boltovy vraždy jsem tam pro jistotu nechal. Jeden nikdy neví.
A pak už nic nebránilo tomu, abych si udělal další tolik potřebnou kávu. Vylil jsem tu, která v předsíni stála od Joshova útěku a pomalu začínala kvést, vzhledem k tomu, že tam byla šlehačka. Uvařil jsem si nové kafe a zapadl s í do pracovny. Vzhledem k tomu, co Josh říkal o sektách, rozhodl jsem se to aspoň trochu prostudovat. A po zkušenostech s jeho dobrým odhadem jsem do vyhledávače rovnou zadal název WICCA.
Vyjela mi spousta stránek. Ale odkazy na sektu ve státech, byly opravdu sporé. Tenhle čarodějnický kult, vlastně ani sekta nebyl. A byl nejvíc rozšířený v Evropě. Hlavně jsem se zastavil u jejich, dalo by se říct posvátné věty: „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš.“
Pokud mají na svědomí ty vraždy, tak si to vážně hodně odporuje tomu, co mají hlásat. Ale jak je všeobecně známo, lidé si rádi přetvářejí věci k obrazu svému.
A na tohle téma jsem našel několik diskuzí a docela zajímavých... Tak tohle bude chtít ještě pořádně probrat. Stává se, že i praví členové, se tu někdy ozvou, když už nejsou schopni vydržet ty nesmysly, co jiní píšou...
Byl jsem asi na desáté stránce jedné diskuze, když klaply dveře a trochu nejistě se ozval Josh. Hned mě ta jeho nejistota zaujala, tak jsem se zvedl a šel se na něho podívat.
No... Myslím, že jsem před ním zůstal stát s otevřenou pusou. Jako v Jiříkově vidění jsem zvedl ruku, abych se ho dotkl, jestli se mi to vážně nezdá. Přejel jsem prsty po temeni hlavy a skončil na zátylku, kde mě do polštářků prstů zašimraly jeho kratičké vlasy.
„Páni, to je něco. Nečekal bych, že se taky k tomu rozhodneš,“ konečně jsem ze sebe vypravil nějaké to slovo. „Hm, ale sekne ti to, jsi úplně jiný...“

Joshua
No, myslím, že jsem Thomase nejspíše dost překvapil.
Vážně stál ten jeho pohled za to. A když se mě dotkl...
Neodolal jsem, chytl ho za ruku a políbil do dlaně.
Ani nevím proč, ale tyhle doteky, pohlazení, polibky mě neuvěřitelně uklidňovaly. Doteď jsem to považoval pouze za zbytečnosti, ale Thomas i Mark mě vyvedli z omylu.
Prostě jsem nemohl jinak a nemohl jsem přestat. Možná proto, že jsem si to takovou dobu odpíral.
„Díky... Já taky nečekal, že to udělám, ale má to i praktickou výhodu. Pod těmi krátkými vlasy se mi v tomhle pekle neuvaří mozek," uchechtl jsem se a pokrčil rameny.
„Jo, koupil jsem ti ty croissanty a taky jsem vzal víc věcí v lékárně. A jestli budeš chtít, až vyhotovím zprávu pro Marka ohledně Bolta, udělám ti domácí."
Pár vteřin jsem ještě zůstal stát, než jsem se k němu naklonil.
„Promiň, vím, že máme práci, ale když teď nebudu mít ten sex, chci si užít aspoň tvoji chuť. To nám tolik času nezabere a mě to uklidňuje ani nevím proč. Ty mě uklidňuješ. Máš na mě vážně zvláštní vliv," dýchl jsem mu do rtů a otřel se o ně.
Prostě jsem to potřeboval, ani jsem netušil proč. Aspoň pár minut cítit jeho blízkost, která mi dodávala tolik potřebné síly. Navíc, člověk nikdy neví, co přinese další den, tak proč nevyužít šance, dokud to jde?

Thomas
Bylo vidět, že má radost, když jsem mu pochválil nový účes. Ale vážně mu to slušelo. A určitě nebyl jak já, když jsem přišel a řekl jen, že to chci nakrátko. Chtěl jsem si ho představit, jak to u holičky vypadalo, ale nějak mi to nešlo. Začínal mi dělat svými změnami v hlavě docela bordel, co se jeho týče.
Nechal jsem ho, by mě políbil, a sám jsem mu ten polibek opětoval. Přitáhl jsem si ho k sobě, až mu všechny věci z ruky popadaly na zem. Měl pravdu. Tahle krátká chvilka pro polibek nás zas tak nezdrží...
„Jsem zvědav, co na tebe řekne Mark, až večer dorazí,“ pousmál jsem se, když jsme se konečně od sebe odlepili.
Ne, že bych chtěl. Klidně bych ho dotlačil až do ložnice a ukázal mu, že ten jeho zadek ještě něco vydrží. Ale potřebovali jsme pohnout s případem, a hlavně najít tu ženskou oběť, která nám chybí.
Sice nerad, ale nakonec jsem ho pustil, i když mi tak bylo moc dobře. Zvedl jsem ze země tašky a šel s nimi do kuchyně. Když jsem viděl, co všechno nakoupil, musel jsem se usmát. Nejspíš se rozhodl vykoupit všechny farmaceutické firmy ve státech.
Vytáhl jsem si croissanty na talíř, a jemu na druhý ty koláčky, co vypadaly a voněly taky moc dobře.
„Udělal jsem kávu do konvice, tak jestli chceš, můžeš si ji k tomu dát,“ otočil jsem se na něho. „A budu rád, když upečeš ty tvoje croissanty. Byly vážně skvělé. Jo, a potřeboval bych prosím převázat ruku, a taky už jsem na něco narazil, tak se můžeme přestěhovat rovnou do pracovny. Udělal jsem ti tam místo...“
Vím, možná jsem to moc rychle stopnul, ale bylo to nutné. Nejen kvůli práci, ale hlavně i kvůli mně samému, protože další zdržení by nebylo tak krátké jako jeden polibek.

Joshua
Potěšeně jsem vydechl, když si mě Thomas přitáhl k sobě blíž a polibek prohloubil.
„Taky mě zajímá, jak se bude tvářit," usmál jsem se, když mě pustil, posbíral spadlé věci a odešel do kuchyně, kam jsem ho následoval.
I tak krátká chvilka mi stačila, navíc z Thomasova napjatého těla jsem poznal, že víc ani žádat nemůžu, pokud si chci zadek zachovat vcelku. Ale kdo ví, třeba večer bude příležitost k větší ochutnávce.
„Možná bych mohl zkusit i ty jahodové koláčky. Vypadají fakt dobře, a když Mark bude chtít, může si taky vzít něco sebou. Tu ruku ti převážu v pracovně a kávu si určitě dám. A za pracovnu díky, ale klidně bych si vystačil i s obývákem, nechci tě nějak omezovat."
Nalil jsem si kávu do hrnku a v pootevřené myčce si všiml toho, který jsem tu nechal před svým útěkem.
Lehce jsem se pousmál nad tou vzpomínkou a obrátil se na Thomase.
„Jestli chceš, můžeme se spolu podívat na to, co nám řeknou diskuzní články o Wicce. Možná budeme mít štěstí, i když si myslím, že to bude chtít spíš podrobnější zkoumání. A taky bych rád co nejdřív dodělal zprávu ohledně Bolta, a pak si trochu vyčistil hlavu. Zítra bych pak zůstal doma, pokud mě nebude potřeba jinde, nebo mě nebudeš potřebovat ty, a plně se věnoval nalezení té chybějící oběti. Tu hlavně potřebujeme, abysme se posunuli dál. To je teď klíčové."

Thomas
„Lepší bude, když budeš v pracovně. Takhle bys přebíhal z jedné místnosti do druhé, a při práci, když se občas rozhlédneš kolem sebe, může tě z toho, co tam už máme i napadnout nějaká další souvislost. A uvolnil jsem ti stůl u počítače, takže budeš sedět u okna, a aspoň se můžeš kochat pohledem ven, když si budeš potřebovat odpočinout,“ vzal jsem tác s jídlem pro mne i pro Joshe, a ještě jsem k němu přidal hrnek, aby si do něj mohl nalít kávu. 
Ukázal jsem mu, ať jde do pracovny a nezapomněl s sebou vzít obvazy. Hned jsem tác položil na stůl, který jsem uvolnil pro něj. Byl opravdu prázdný. Počítač jsem měl jeden z nových, který zabíral místa asi tolik atlas světa a na něm stál monitor. Takže jediné, co mohlo zavazet, byly šňůry, které ale vedly dozadu za stůl a klávesnice s myší.
Posadil jsem se ke svému stolu, který byl u druhé stěny a já tak měl Joshe po pravé ruce. Hned jsem ji k němu natáhl, aby mi vyměnil obvaz.
„Něco málo už jsem prošel,“ ukázal jsem levou rukou na svůj notebook. „Vytáhl jsem si lidi, kteří mají buď zvláštní názory, nebo ty, kteří se tam objevili jednou dvakrát, ale na jejich vysvětlení se mi něco prostě nezdá. Člověk z jejich odpovědí, i když nejsou konkrétní, má pocit, jako by věděli něco víc. Jako by za tím něco skrývali. A taky, je tu dokonce i post, kde jednoho z návštěvníků kdosi pod nickem Biorach, zval na setkání. Ale odpověď tu není a ani jeden z nich se už dál neobjevil. Ale neprošel jsem ještě celou diskuzi. Zjistil jsem, že význam toho nicku by mělo být něco jako ostrý, nebo tak nějak... Tak mě napadlo, jestli by tak neoznačovali svého kata, který vyhledává a zabíjí oběti. Ale jsem teprve v začátku. Nechá tyhle stránky prověřit a zjistit totožnost všech, co se tam v posledních devíti měsících objevili. A taky, kdo stránky provozuje...“
Byla toho ještě spousta, co jsem Joshovi řekl. Ale potřeboval jsem, aby to slyšel, aby se on nezdržoval zbytečně věcmi, které jsem já už prošel.
„Mark by měl dojít po desáté, dřív se z kanceláře nedostane. Takže máš dost času dodělat Bolta, aby si to mohl hned převzít...“

Joshua
Thomas odložil věci a já se hned pustil do převazování. Pro jistotu jsem ještě zaběhl po desinfekci, i když rána vypadala už dobře, ale takové věci se nesmí podcenit.
Poslouchal jsem Thomasovo každé slovo a pečlivě si to ukládal do paměti. Věděl jsem, že o jeho informacích nemusím pochybovat. Byl pečlivý, potrpěl si na detaily, a dokázal najít jehlu v kupce sena. Bylo mi jasné, že pokud on nic nenašel, já bych mohl jen těžko na něco narazit.
„Wicca je novopohanské náboženské hnutí, které vzniklo sloučením jiných a za normálních okolností je neškodné. Jsou rozšířeni hlavně v Evropě, protože tam má křesťanství nejhlubší kořeny. Ta hlavní odnož je neškodná. Skutečně se snaží držet své víry a do ničeho se neplést. Jenže malé odnože, které vznikají, občas udělají nějaký ten rozruch, protože si náboženství přeberou po svém, přesně jak říkáš. Do diskuze se občas zapojí jeden z hlavních členů, právě, když už má třeba plné zuby nějakých nesmyslů, co tam kolují, ale většinou už se znovu neozve, protože si uvědomí svou chybu. Můžeme se na to spolu ještě podívat, nebo pokračovat tam, kde jsi skončil, ale myslím, že už toho moc nenajdeme," s posledními slovy jsem dovázal obvaz a spokojeně se na své dílo podíval.
„Já to odnesu, a přinesu si sem rovnou věci," nepoužité věci jsem naházel zpátky do tašky a vyšel zase z pracovny, abych si mohl přinést své potřebné věci.

Thomas
Poslouchal jsem Joshe, co říká a vesměs se to shodovalo s tím, co jsem zjistil, a co jsem si myslel.
Většinou to tak bývá, někdo se přihlásí k nějakému náboženskému hnutí, a pod jeho jménem pak páchá zvěrstva. Ale tohle bývají jen většinou vyšinutí jedinci, kteří si tak najdou důvod, vysvětlení, podle sebe, proč to dělají... A myslí si, že je to OK.
Prostě si to předělají k obrazu svému.
„Nevím, jestli zjistíme všechny, kdo byli v diskuzích a článcích zapojení, protože v dnešním cyber světě se můžeš schovat i se svým domácím počítačem. Ale máme na to experty a nejlepší školené hackery,“ zvedl jsem ruku a podíval se, jak pěkně mi to Josh zavázel.
Chyběla už jen mašlička s třpytkami. Sebral jsem špinavý obvaz, hodil ho do koše, a ještě jsem zaběhl do kuchyně pro vodu, abych nechlastal jen to kafe.
Vrátil jsem se zpátky do pracovny, usadil jsem se a hned pokračoval v pročítání diskuze, abych mohl dokončit aspoň tuhle jednu, a na další se už pak podívám s Joshem. A zmíněný Biorach se tam nakonec objevil ještě jednou... Tentokrát postnul jen jeden příspěvek, na který pak reagovali ostatní, kdy se dohadovali, jestli je lepší pro rituál úplněk nebo slunovrat, kdy by účinek měl být nejsilnější. Ale jaký rituál, to tam už zmíněno nebylo...
Josh si mezitím roztáhl všechno skoro po celé pracovně a přisedl si ke mně. Popíjeli jsme kávu, on si jedl jahodové koláčky, já croissanty, a studovali jsme další diskuze a články. Ani jsme si nevšimli, že čas pokročil. Když nám došlo kafe, podívali jsme se na hodiny a teprve nám došlo, jak dlouho jsme se s tím zdrželi. Josh se hned odsunul ke svému stolu a začal pilně sepisovat zprávu pro Marka, aby to vůbec stihl.
Mezitím jsem obvolával potřebné lidi. Právě ty největší experty, kteří často svým uměním dokážou zbořit svět, a přitom nevstanou od svého stolu. S Markovým posvěcením, kdy jim dal vědět už při cestě ze srubu, jsem jim poslal všechno, co jsme potřebovali zjistit a vytáhnout každou maličkost. Hned se s nadšením pustili do práce. Bylo to, jako bych dal malému děcku lízátko.
Josh zatím pilně taky pracoval, že se mu doslova kouřilo z hlavy. A když večer pobíhal v kuchyni a pekl slíbené croissanty, ukázal se Mark.
Měl vždycky svoje klíče, takže vešel do bytu a rovnou za mnou do pracovny, kde mě z předsíně už viděl...

Mark
Konečně jsem si aspoň na chvíli oddechl, když jsem nastoupil do svého auta a jel k Thomasovi. Bylo opravdu hodně hodin, a já se po vstupu do kanceláře zastavil jen na chvíli, abych poobědval a zase jsem pokračoval v práci.
Vyšel jsem nahoru a ani se nehlásil dopředu. Stejně věděli, že přijdu, tak co... Podle rozsvěceného okna jsem viděl, že jsou v pracovně. Nebo aspoň některý z nich.
Když jsem vešel do bytu, přivítala mě příjemná sladká vůně, ale zahlédl jsem Thomase, tak jsem zamířil rovnou za ním, abych vyřídil nejdříve pracovní věci, protože jsem byl už dost utahaný a těšil jsem se, až budu moct vypnout.
Vyslechl jsem si, co zatím stihli udělat, předal jsem mu vyžádaný seznam pohřešovaných za posledních pět měsíců.
„Kde je zpráva od Joshe?“ zeptal jsem se, když jsem měl už všechno, co jsem potřeboval, a docela jsem se těšil domů.
Thomas mě vykázal do kuchyně, a sám se mnou šel, abych si mohl posbírat i jídlo, které jsem u něho měl.
Pohled na Joshe, jak v zástěře běhá kolem linky a trouby, byl k nezaplacení. Jako hodná ženuška. Ale v momentě, kdy se narovnal a já ho viděl celého, málem mi vypadly věci z ruky.
Čuměl jsem na něho jako tele na nové vrata. Takže nejen Thomas, ale i on se nechal ostříhat. Bezděčně jsem si přejel rukou po zátylku a na moment zapřemýšlel, že bych šel jejich příkladu. Ale hned jsem si vzpomněl na ozdoby na krku a tenhle nápad letěl do koše. Ale i tak jsem Joshovi pochválil nový sestřih, protože mu to opravdu moc slušelo.
A když jsem pak později odcházel, tak jsem, kromě nakoupených věcí a ryb, nesl v krabici i pár čerstvě upečených croissantů a už se moc těšil na to, až budu doma, hodím nohy na stůl, a ke kávě budu přikusovat Joshovy dobroty...

Joshua
Pracovali jsme celé odpoledne. Chvilku jsme ještě s Thomasem probíral diskuzní články, než jsem musel jít sepisovat zprávu pro Marka, abych to stihl, zatímco Thomas obvolával všechny, co by nám s tím mohli pomoct. Byl vážně úžasný, a na moment mě napadlo, jestli by nechtěl, abych pracoval u něj. Ale na takové myšlenky teď nebyl čas, a já to musel vytěsnit z hlavy.
Nakonec jsem překonal sám sebe, protože když Mark kolem půl jedenácté večer dorazil, dopékal jsem poslední plech croissantů.
Jeho překvapení z mého nového sestřihu bylo stejné jako u Thomase, což mě samozřejmě nesmírně potěšilo. Předal jsem mu zprávu ohledně Bolta, nic jsem nezatajil, pouze poupravil důvod, proč jsem Bolta v nemocnici nedokázal zpacifikovat. Nikdo nemusel vědět nic o mojí minulosti, která s tímhle stejně neměla nic společného. Mark s tím naštěstí souhlasil, ale řekl, že mám být když tak připravený, pokud by se v tom někdo začal víc šťourat.
Ještě chvilku jsme kecali, než Mark odešel těžší nejen o nákup a ryby, ale i o krabici mých croissantů. Musel mi ale slíbit, že pokud mu budou chutnat, dá mi vědět.
S Thomasem jsme se pak ještě přesunuli do pracovny a chvilku probírali Wiccu, než jsem mohutně zívl. Ne, že by to byl nějak fyzicky náročný den, ale i psychika dokáže divy.
„Promiň. Jdu spát. Už je toho na mě moc, navíc mě zabíjí to vedro na které si asi nezvyknu, a taky jsem ještě pořád celý rozlámaný z toho vašeho nočního tělocviku," mrkl jsem na Thomase, když jsem to konečně vzdal a rozhodl se jít lehnout.
Ještě jsme se domluvili, že já zítra zůstanu doma a zapracuju na místu nálezu oběti, zatímco Thomas pojede na stanici a postará se o zbytek.
Bylo kolem dvanácté, když jsem mu popřál dobrou noc a líbnul ho do vlasů.
Ještě mě čekal rituál v koupelně, a mastičky, takže jsem se dostal do postele bylo po jedné ráno. Vykašlal jsem se na nějaké oblečení, jen si zmuchlal deku mezi nohy a v momentě kdy se má hlava dotkla polštáře, nevěděl jsem o světě.
Ráno jsem se vzbudil zase jako první, tentokrát velmi opatrně vylezl, abych Thomase nevzbudil, a odešel do kuchyně udělat snídani a uvařit kávu do konvice.
Sám jsem se pak přesunul do pracovny, sedl si za stůl a jen si zatím utvářel v hlavě obrazce a dával dohromady skládačku.
„Dobré ráno! V kuchyni je snídaně a káva," křikl jsem z pracovny, když jsem uslyšel Thomase, jak vychází z ložnice.

Thomas
Ani nevím, kdy jsem se dohrabal do postele. Když už ani káva nezabírala, šel jsem se osprchovat a lehnout si vedle rozvaleného Joshe. Byl na něho úžasný pohled, jak tak nahej, s peřinou mezi nohama pěkně oddechuje. Dokonce teď i vynikl jeho štíhlý krk, když mu ho nezakrývaly vlasy...
Naklonil jsem se k němu, ale nestihl jsem mu dát ani pusu. Okamžitě jsem přepadl dopředu a usnul jsem na jeho rameni.
Když jsem ráno vstal, byl jsem už v posteli sám. Jeho polovina už byla skoro vychladlá, takže musel být vzhůru už nějakou chvíli. Trochu jsem se v koupelně zkulturnil, hlavně jsem se oholil, abych nevypadal, že jsem žiletku neviděl týden. Rovnou jsem se i oblékl, protože jsem měl práci na oddělení, tak jak jsem se s Joshem domluvili. Tahle chvíle pod sprchou, u umyvadla a v ložnici, kdy jsem byl naprosto sám, a sám jsem se pomalu nastartoval do dalšího dne, mi bohatě stačila. Završit to měla už jen káva a dobrá snídaně.
„Dobré ráno,“ přistoupil jsem k Joshuovi, když jsem konečně vešel s hrnkem v jedné ruce a snídaní v druhé.
Joshua se nejspíš dobře vyspal, protože doslova zářil. A nebylo to jen jeho pěkným úsměvem, ale i tím křiklavě zeleným trikem, co si zase oblékl. Postavil jsem hrnek vedle jeho ruky a nahnul se k němu.
Políbil jsem ho vzadu na holý krk a rukou mu sjel po břiše a pak pod to šílené triko.
„Moc ti to sluší. Myslím, že sis z Anglie bral zbytečně moc věcí, když si vystačíš s tímhle,“ pohladil jsem ho po hrudi a trošku si pohrál s jeho bradavkami, než jsem zase ruku vytáhl.
Vzal jsem si kávu, a jako by se nic nedělo, sedl jsem si na své místo.
Snídal jsem, probíral se papíry a odkládal bokem to, co jsem potřeboval vzít s sebou.
„Nevím, kdy se vrátím. Možná se dneska naobědvám venku, protože tohle zabere trochu víc času,“ vložil jsem jednu hromádku do složky a pak si to připravil do kabely s notebookem, abych ho měl při ruce.
Dojedl jsem svou snídani, dopil kávu a vstal.
„Tak tady nezlob a žádný návštěvy po domě. Sousedka přišla z práce a potřebuje se vyspat,“ nemohl jsem si odpustit malé popíchnutí.

Joshua
To šílené triko jsem si nebral pro provokaci, ale protože bylo kupodivu pohodlné, a když budu zatím jen doma, nechtělo se mi oblékat zbytečně do normálního oblečení, navíc, už teď bylo vedro jako v peci, a to bylo teprve ráno.
„Je pohodlné. Navíc, už jsem pár svých věcí zničil, tak si je musím šetřit," vydechl jsem, když se Thomas dotkl rty mého krku, a pak přejel přes břicho k bradavkám.
Jen jsem přivřel oči a vychutnával si jeho dotyky. Když se odtáhl, nespokojeně jsem zamručel do hrnku s kávou a trochu se zamračil.
Právě teď jsem proklínal svůj zadek a jeho neschopnost, a doufal, že bude brzo zase použitelný. Jak jsem totiž včera bohužel ve sprše zjistil, když jsem musel nanést léčivou mastičku i dovnitř, víc jak jeden prst by mě nejspíše roztrhl.
Po očku jsem Thomase pozoroval a už vymýšlel plán, jak se mu za tohle pomstít.
Ale jeho zájem mě samozřejmě neskutečně potěšil, a já byl hned nabitý energií víc, než po ranní kávě a snídani.
„Budu tady pořádat orgie, abys věděl," zašklebil jsem se na něj, když vstal, a byl nachystaný k odchodu.
„Na oběd s tebou nepočítám, ale večer udělám něco na jídlo. Kdybys ale náhodou nepřišel ani večer, tak dej vědět, ať na tebe nečekám. Já zatím najdu něco, co nás posune dopředu," řekl jsem a vstal taky, abych odnesl nádobí do myčky, a nenechával to zbytečně v tom vedru válet někde na stole.
„A... A dávej na sebe pozor," zahuhlal jsem trochu rozpačitě, když se Thomas už obouval.
Neodolal jsem ale, rychle k němu přešel a lehce otřel své rty o ty jeho.

Thomas
„Tak pohodlné, jo? A já myslel, že se mě snažíš svést,“ zasmál jsem se i nad představou, jak tu bude pořádat orgie s tím bolavým zadkem.
Když se ještě přišel rozloučit ke dveřím, a s tím, co ještě řekl, přitáhl jsem si ho na krátký moment a políbil.
„Neboj, mamko, dám na sebe pozor,“ ušklíbl jsem se.
Jo, jako by mě vyprovázela ženuška do práce...
Posbíral jsem si věci a vyrazil ven. První cesta vedla rovnou do kanceláře na oddělení. Věděl jsem, že minimálně půl dne se z toho baráku ani nehnu. Když jsem si odložil věci v kanceláři, zamířil jsem rovnou za Markem. Musel jsem se pousmát, když jsem viděl, jak má pěkně zapnutou košili až ke krku, přitáhnutou kravatu a vlasy vzadu na krku pěkně sčesané, div si je tam nepřilepil gelem.
Jen co jsem se objevil, už mi strkal do ruky papíry, co jsem po něm chtěl, a taky...
„Ne, nepůjdu. Stačí, když budu muset k soudu. Bolta nechci ani vidět, pokud to nebude nutné,“ odmítl jsem spoluúčast na jeho výslechu, než ho převezou. „Ale budu tady, tak kdyby kluci něco potřebovali, tak můžou přijít. A co Denis? Viděl se s ním?“
„No, nemohl jsem ho za ním pustit. Však víš... Uvidí se teprve až u soudu, pokud to bude nutné, nebo až po Boltově odsouzení. Ale Denis si to sám v sobě nějak probral, vypadá to, že se z toho pomalu dostává. Teď jsem ho zaměstnal jinak. Bude chystat přednášky pro začínající kolegy. Bude přednášet na škole, tak se aspoň zaměří na něco jiného, a až bude s Boltem po všem, vrátí se sem.“
„Tak hlavně, že se nestalo nic horšího. Bylo by škoda přijít o tak dobrého patologa,“ pokývl jsem hlavou. „Předal jsi klukům ty seznamy?“
„Už na tom pracují,“ přikývl Mark.
„Tak já jdu za nimi. Dneska budu tady, takže jsem kdykoliv k dispozici. Pokud někam půjdu, dám ti vědět.“
„A co Josh?“
„Ten je dneska doma, jako hodná manželka,“ zasmál jsem se, stejně tak i Mark, když to slyšel.
Pobral jsem si od něj, co mi zatím zjistil, a vrátil se do své kanceláře, abych se už konečně někam pohnul, než půjdu za klukama na druhou stranu budovy, do jejich království. Probíral jsem se postupně seznamem pohřešovaných a dělal jsem si svůj seznam těch žen, které by mohly odpovídat profilu obětí...