Thomas
Dejv donesl Joshovi jídlo, ale když viděl, jak na tom je, zase odešel a nechal nás o samotě.
Chtěl jsem Joshovi pomoct s jídlem, ale odmítl to. Jenže sotva začal jíst, tak hned i skončil. Odpadnul tak náhle, až jsem měl strach, že se zalkne nespolknutým soustem.
Opatrně jsem mu pootevřel pusu a zkontroloval, jestli mu v ní něco nezůstalo. Když jsem viděl, že v ní nemá ani drobeček, oddychl jsem si. Zaběhl jsem ještě do koupelny pro lékárničku. Po celou dobu spal, vůbec ho nevzbudilo ani to, že jsem s ním hýbal. Jen mu ruka trochu, snad podvědomě cukla, když jsem mu na ránu nanesl desinfekci. Vyčistil jsem Joshovi ránu na ruce a přelepil ji velkou náplastí.
Josh byl stále zamotaný do osušky, tak jsem ji z něho opatrně sundal, uložil jsem ho a pořádně ho přikryl peřinou. Zašel jsem k oknu zatáhnout žaluzie, aby mu sem nesvítilo slunce, a ještě zkontroloval klimatizaci. Pořád měl vlhké vlasy a nebylo by dobré, kdyby tu byla zima, nejspíš by se nachladil.
Ze skříně jsem si vytáhl čisté věci a potichu jsem odešel z ložnice, kde jsem dveře jen přivřel, aby bylo slyšet, kdyby náhodou Josh volal.
Markův kocour se mi otřel o nohu a jemně zamňoukal. Úplně jsem na něj v tom rozrušení zapomněl, a uvědomil jsem si, že i po dobu, kdy jsme hledali Marka, se ani neobjevil, jako by nám chtěl nechat klid na pátrání. A nejspíš, když zaslechl a uviděl Joshuu, konečně vylezl ze svého úkrytu, který měl kdo ví kde, a měl tendenci jít za ním.
„Tam teď nemůžeš, Tode,“ sklonil jsem se k němu a pohladil ho. „Zůstaň pěkně tady,“ posunul jsem ho dál od dveří ložnice.
Jako by mi rozuměl, ještě jednou se o mně otřel a pak hrdě odešel zpátky do pracovny.
„Musím ještě zajet na oddělení a podívat se na Marka,“ hlásil jsem Dejvovi, zatímco jsem začal potom oblékat.
Ale i přesto, že jsem chtěl odjet hned, jsem si sedl a pustil se do jídla. Nechtěl jsem mu kazit ten dobrý pocit, že pro nás mohl něco udělat. Viděl jsem mu to na očích, že taky má starost a rád nám byl nápomocný. Neustále si mě zkoumavě prohlížel.
„Vrátím se tak během dvou hodin. Moc se omlouvám, že jsem na tebe neměl víc času, brácho,“ odsunul jsem prázdný talíř a omluvně se na Dejva podíval.
„V pohodě. Zrušil jsem dnešní let, odletím zítra po obědě. Taky se potřebuješ vyspat, tak tu zůstanu přes noc a pomůžu ti.“
„Jsi fajn brácha,“ postavil jsem se, přešel k němu a rozcuchal mu vlasy. „A i tobě musím poděkovat. Taky máš velký podíl na tom, že jsme Marka našli tak rychle. Vážně děkuji. Bude z tebe dobrý detektiv.“
Myslím, že se Dejv začervenal. Rychle sklonil hlavu, abych mu neviděl do tváře. Ale jeho tichá slova, kdy řekl: ´Však jsem toho moc neudělal´, jsem přeslechnout nemohl.
„Ale udělal jsi toho dost Každá maličkost je v takových případech důležitá, a ty jsi pomohl opravdu hodně a v zásadní věci. Úplně jsme zapomněli na plány budov, a zařídil jsi, abychom je dostali tak brzy.“
Ještě jednou jsem mu pocuchal vlasy, ale pak jsem se už odebral do pracovny. Uložil jsem do trezoru svoji i Joshovu zbraň, které jsme jen odhodili na stolek v předsíni, protože dneska už je potřebovat nebudeme.
„Musím otci tvého kamaráda poslat tu žádost o plány, aby to měl oficiálně a neměl s tím problémy. Takže tohle musím zařídit a taky...“ na prázdno jsem polknul, když jsem si uvědomil, co ještě chci udělat. „A taky musím jedné zmiji dát vědět, že se její život krátí...“
Mluvil jsem na Dejva, protože ten za mnou chodil jako ocásek. Stál vedle mne i když jsem se obouval a bral si klíče od auta.
„Ještě jsem tě chtěl poprosit, jestli bys dal pozor na Joshe. Kdyby se vzbudil, donuť ho, ať se pořádně napije a žádné prášky. A pokud ti to nebude vadit, a bude to potřebovat, lehni si k němu, ano? Nemusíš se bát. Ví, že nejsi na kluky, o nic se nepokusí A ani na to nemá sílu...“
Brácha se jen uchechtl nad posledními slovy a pak už zavřel, když jsem za další vteřinu sbíhal schody dolů.
Mark
Nevnímal jsem nic z toho, co se se mnou dělo, když jsem odpadl a skončil na Joshovi. Nevím ani, kdy jsme dojeli do nemocnice, kdy mě vytáhli ze sanitky, kdy mě převezli na pokoj...
Probírat jsem se začal až po nějaké chvíli, kdy jsem ucítil, jak mě něco chladí.
Na sílu jsem otevřel oči. Musel jsem několikrát zamrkat, abych rozehnal tu vlčí mlhu, kterou jsem před očima měl. Když se mi to povedlo, jako první jsem nad sebou uviděl usměvavou tvář mladé sestřičky.
„Jste vzhůru... Musíme vás omýt, abychom vás mohli vyšetřit a zastlat potom do postele,“ znovu se na mě usmála a ukázala mi ruku, ve které měla mokrou žínku.
Až teď jsem si uvědomil, že ležím na lehátku zcela nahý, a to co mě chladilo, byla ona mokrá žínka, kterou se mě sestřička snažila aspoň trochu umýt.
Jen jsem přikývl, že rozumím a nechal ji dělat svou práci. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem při tom mytí opět na pár vteřin usnul a probralo mě, když se mé tělo pohnulo, jak mě přenášeli na vozík. Přikryli mě a odváželi na vyšetřovnu.
Vyšetření, rentgeny, sádrovna, vyšetřovna a pak jsem už konečně mohl zaparkovat do postele.
Pomohli mi obléct erární pyžamo a přikryli mě. Dali mi nějaké léky a napít, a do pravé ruky napíchli kapačku.
„Máte hlad?“ zeptala se setra.
Zavrtěl jsem hlavou s tím, že se najím, až se trochu vyspím. Chápavě pokývala hlavou, ale vzápětí se zamračila, když jsem ji požádal o tužku a papír.
„Máte kapačku,“ ukázala na mou pravou ruku.
„Kapačku a sádru mám na pravé ruce a já jsem levák,“ nedal jsem se odbýt.
Nakonec rezignovala a donesla mi to. Nadzvedla mí postel, abych mohl být aspoň v polo leže a přitáhla mi stolek.
Hned jsem začal psát, co všechno jsem si zapamatoval z toho, co jsem během svého uvěznění zaslechl. Když jsem psal jméno Judith Cruz, měl jsem chuť ten papír rozervat a tužku zlomit.
Ale nakonec jsem se uklidnil a pokračoval v psaní.
Byl jsem však tak bolavý, že jsem chvílemi musel přestat psát a bolest vydýchat. Modřiny, zlomený prst a další naražené, stejně jako jiné části těla. Modřiny pod očima taky dělaly své a já si snad jen automaticky přejel jazykem po zubech, jestli je mám všechny. Zasykl jsem, když mě zabolela rozbitá pusa. Podíval jsem se na obvaz na levé ruce, kde jsem měl řeznou ránu, kterou mi udělali, ale naštěstí nedokončili svou práci, protože je něco vyrušilo. Chtěli mi tam vyřezat svůj znak, jako varování pro ostatní...
Trvalo mi celkem dlouho, než jsem popsal papír, a to jsem toho měl v hlavě ještě hodně. Ani jsem si neuvědomil, že uprostřed svého sepisování, jsem začal psát španělsky.
Ale nedopsal jsem to. Někde uprostřed slova verdugo jsem znovu odpadnul...
Thomas
Myslel jsem si, že nejdříve zajedu na stanici, abych zjistil, jestli kluci na místě, kde byl Mark, našli něco, co by se nám hodilo a pomohlo v dalším pátrání a usvědčení únosců a vrahů.
Nakonec jsem však stočil auto na druhou stranu a za dalších patnáct minut jsem parkoval před městskou nemocnicí.
Na příjmu mi řekli, kde leží Mark, tak jsem už na nic nečekal a rovnou šel tam. Snažil jsem se být klidný, ale stejně se mé kroky zrychlovaly, když jsem vybíhal do druhého patra.
Mark měl samostatný pokoj, před kterým hlídkovali dva policisté. Domluvil jsem se s nimi, že jim pošlu výměnu hned, jak se dostanu na stanici, a pak už potichu vešel k Markovi do pokoje.
Už ode dveří jsem viděl, jak je zubožený. Teď, když byl umytý a spal jen v pyžamových kalhotách, byly jeho modřiny ještě výraznější. Znovu se ve mně všechno sevřelo a skoro jsem k jeho posteli ani nedošel. Musel jsem se donutit udělat těch pár kroků.
Chvíli jsem se na něho jen díval. Stáhl jsem mu pramen vlasů z obličeje, a sklonil se nad ním.
Měl zavřené oči a tiše oddechoval. Opatrně jsem pohladil sádru na ruce, dotkl se jeho modrých prstů, které z ní trčely ven. Přejel jsem konečky prstů po modřinách na rameni a obličeji, jako bych je chtěl z jeho těla navždy a okamžitě vymazat.
Nejraději bych teď šel, našel ty zmetky a do jednoho je zabil.
„Pořádně se vyspi a brzy se uzdrav, Marku,“ zašeptal jsem tiše u jeho rtů, na které jsem mu pak vtiskl jemný polibek.
Už jsem chtěl odejít, když jsem si všiml, že na stolku, který měl u postele, leží papír a tužka. Zvědavě jsem se na to podíval, a po prvních přečtených slovech jsem měl jasno. Vzal jsem popsaný list, poskládal ho a strčil do kapsy.
„Jdu ji zabít,“ tiše jsem zavrčel vztekle.
ještě jednou jsem Marka pohladil po ruce, a pak už jsem jen tiše opustil pokoj.
„Kdyby se Mark sháněl po svých poznámkách, řekněte mu, že jsem si je vzal,“ oznámil jsem ještě hlídce a znovu jim slíbil, že je nechám co nejdříve vystřídat.
Za dalších pět minut jsem seděl v autě. Pedál plynu jsem tlačil až k podlaze a v rukách jsem vztekle drtil volant, až kůže na něm doslova skřípala.
Jel jsem na stanici. A měl jsem strašnou chuť se vrátit domů a vytáhnout tu zbraň, kterou jsem uložil do trezoru... Měl jsem strašnou chuť ji zabít. Na co čekat na soud...
Joshua
Nevěděl jsem o světě. Nic jsem nevnímal, dokonce i sny přišly až později. Nebo jsem si to aspoň myslel.
V první chvíli jsem nevěděl ani či jsem.
Ocitl jsem se v místnosti tolik podobné té v Silasově domě, ale zároveň i té, kde jsem našel Marka.
Byla mi zima, byl jsem nahý a kolem mě vládlo až nepřirozené ticho.
Udělal jsem první váhavý krok a studená dlažba mě nepříjemně zaštípala do chodidla.
„Proč jsi nepřišel dřív?" zvuk hlasu mě zarazil na místě a já se prudce otočil, abych zjistil odkud vyšel.
Vykřikl jsem a dosedl na zadek, když se mi zamotaly vlastní nohy.
Kousek přede mnou stál Mark a jeho hlava visela na krku za kůži v nepřirozeném uhlu.
„Proč jsi nepřišel?" hlas i tělo se změnilo a já teď viděl Franka.
Obě tváře se předem mou střídaly jako ve špatně sestřihaném filmu a i když jsem se snažil něco říct, nevydal jsem ze sebe ani hlásku.
Dokázal jsem pouze chrčet a vrtět hlavou.
Pak jsem uslyšel jak mě někdo volá a neodbytný hlas mě vtáhl do reality.
Zamžoural jsem na tvář nad sebou, která byla až příliš povědomá, a snažil se ji někam zařadit.
Prudce jsem oddechoval a tělo jsem měl zbrocené potem.
„Měl jsi nejspíš noční můru. Křičel jsi ze spaní Markovo jméno a jméno Frank. Jsi v pořádku?" starostlivý hlas jsem vnímal okrajově, stejně jako slova.
„Thomasi?" zamumlal jsem a natáhl ruku, abych se ho dotkl.
Než jsem však dostal odpověď, znovu jsem vytuhl.
Thomas
Už cestou na stanici jsem volal soudci, že je potřeba Cruz předat a co nejrychleji rozhodnout o její vazbě. Než dojede na soud, budu mít pro něj hotovou zprávu, a hned ji tam i s Cruz přivezu.
Vešel jsem dovnitř a na recepci jsem si vyžádal policistku, která měla službu, aby šla se mnou do Markovy kanceláře. Věděl jsem, že v mé je bordel a navíc... Podle Joshe tam byla poloprázdná láhev Bourbonu a tuba z prášků. Nechtěl jsem nikoho z nás uvést do nepříjemné situace.
A já potřeboval zapisovatelku, abych zprávu mohl sepsat co nejrychleji, a takhle, když jsem to diktoval a ona psala, bylo to rozhodně rychlejší, než když jsem to psal já. Než jsme došli do kanceláře, ještě jsem dal vědět, aby přivedli Cruz do výslechové místnosti, a zavolal detektivovi z vnitřního, který měl sužbu, aby přišel do půl hodiny k jejímu výslechu.
Policistka se v kanceláři hned usadila u stolu a já začal diktovat.
Chodil jsem po kanceláři, jako lev v kleci, a snažil se na nic nezapomenout.
Byla to delší zpráva, ale potřeboval jsem, aby tam bylo opravdu všechno. Té ženské to prostě nesmí projít. Tohle musí prostě stačit na rozhodnutí o vzetí do vazby. Tady už prostě nejsou pochybnosti.
Když jsem za dalších čtyřicet pět minut došel k výslechové místnosti, čekal mě tam už detektiv Zhruba jsem mu řekl, o co jde. Šlo spíš jen o doplnění toho, co jsme na Cruz už měli, a následný její převoz k soudu, kde nás už měl čekat soudce, aby ji vyslechl a dal rozhodnutí o jejím předání do vazby.
Vstoupili jsme dovnitř, a já se rovnou usadil naproti ní.
„Jste nějaký unavený, detektive Warde,“ pousmála se Cruz tím svým křiváckým úsměvem.
„Taky by vám nebylo k smíchu, kdybyste přišla o svého přítele,“ zamračil jsem se. „Dneska bude tento výslech krátký a poslední. Chci vám sdělit obvinění z únosu a vraždy. Máte posl-“
„Cože?!“ zakřičela a vyskočila na nohy. „Nic jsem neudělala! Mark byl naživu, když jste mě zatkli! A jsem celý den tady, tak jak jsem ho mohla zabít! Jsem neustále pod dohledem, tak co tu na mě hrajete!“
„A kdo vám řekl, že byl zavražděn právě teď, když jste ve vazbě? Nic z toho tu nezaznělo. A, jak víte, že byl před vaším zatčením naživu?“
Cruz se zasekla a pomalu usedala zpátky na židli. Detektiv mlčel a jen ji sledoval. Věděl, že jsme Marka našli, a věděl, že mám důkazy proti Cruz. Nechal to na mě, když jsem ho požádal o tuhle chvilku s ní.
„Chcete, abyste byla za všechno obviněna vy? Mám tady už sepsanou zprávu pro soudce s vaším obviněním. Je to tu všechno černé na bílém. Chcete, aby všechno to, co tu je napsané, hodili na vás? Nebo konečně řeknete, jak to všechno bylo?“
Nebylo to chození okolo. Šel jsem na ni přímo hned s prvním slovem. Neměl jsem čas se tu s ní vybavovat další hodinu nebo dvě. Byl jsem strašně unavený a potřeboval jsem se vyspat. A chtěl jsem tu ženskou už mít z krku. Už tak, tak jsem se držel, abych ji nezabil, jen co jsem vešel dovnitř a viděl ji.
Nechal jsem ji čas na rozmyšlenou. Mezitím jsem vytáhl diktafon, položil ho na stůl a zapnul. Zašel jsem do vedlejší místnosti, a i tam zapnul nahrávací zařízení, aby nám neuniklo žádné její slovo.
Podíval jsem se na ní přes sklo.
Její sebevědomí se někam ztratilo a ona jen seděla se skloněnou hlavou a mnula si nervózně ruce. Lhal jsem ji, ale ona lhala po celou dobu. A její lež mohla mít fatální následky...
„Tak co? Přiznáte všechno, jak to bylo, nebo všechny ty hnusy vezmete na sebe?“ udeřil jsem na ni, jakmile jsem se vrátil. „Není nikdo, nikdo z vašich kompliců, kteří by se za vás postavili. Sami mají co dělat, aby se před námi skryli, a ten váš Ian... Pěkný lov... Asi tak... Teď se z něj stala kořist, která kope kolem sebe ve snaze zachránit si svou vlastní kůži...“
Byl jsem nervózní, ale snažil jsem se mluvit klidně. Ale po celou dobu jsem se mračil, jako by se Markovi opravdu stalo to, z čeho jsem ji obviňoval. Nechal jsem ji v domnění, že jsme chytli pachatelé a oni to teď všechno hodili na ní...
Za dalších pět minut, co jsme jen seděli a mlčeli, zvedla hlavu a promluvila. Mluvila potom další půl hodinu a já zapisoval každé slovo, i když se to nahrávalo. A když skončila, zavolal jsem hlídku, aby ji spoutali, že se pojede na soud.
„Neměli Marka zabít hned. Měl být naživu až do zítřka... Nechápu, proč to udělali, nemám s jeho vraždou nic společného...“
„Neřekl jsem, že jde o vraždu velitele Rodrigueze,“ pousmál jsem se vítězným úsměvem. „Já mluvil o Saře. Ale když už jste to zmínila... Mark žije. Našli jsme ho, a je relativně v pořádku...“
Přiblížil jsem se k ní, až sebou cukla a posunula se o krok zpátky.
„Máte jediné štěstí, že jsem policajt. Kdyby ne, rozhodně bych svoji zbraň nenechal v trezoru, a vy byste měla už kulku v hlavě za to, co jste Markovi udělala. Nikdy, do konce vašeho života, kterého vám už moc nezbývá, vám to nezapomenu.“
Víc jsem se s ní nebavil. Nechal jsem ji naložit do auta, posbíral věci pro soudce a rozjeli jsme se na soud.
Byl jsem strašně moc unavený, ale tohle byla poslední věc, kterou jsem teď chtěl dodělat sám. Nemohl jsem dovolit, aby ji to prošlo.
Kuj železo, dokud je žhavé...
Když jsem se za další dvě hodiny vracel domů, byl jsem na pokraji svých sil. Sotva jsem držel oči otevřené, když jsem zaparkoval před domem a vyšel nahoru. Ani jsem si moc nepamatoval, jak jsem se dostal do ložnice. Vím jen, že Dejv skoro nic neřekl, jen mi pomohl z hader, donesl mi vodu na pití, ale tu jsem už ani nestačil vypít.
Usnul jsem okamžitě, jak se mé tělo dotklo matrace...
Joshua
Měl jsem neklidné spaní do chvíle, než jsem podvědomě cítil, jak se zhoupla matrace.
Okamžitě jsem se přivinul k tomu teplu a vůni, která mě znovu ukonejšila, a tentokrát se mé sny změnily.
Byly klidné, vyrovnané, měl jsem pocit, že jsem se konečně dokázal vypořádat se svou minulostí.
Věděl jsem, že na Franka a na jeho smrt nikdy nezapomenu, že si to budu stejně pořád vyčítat. Ale díky tomu, co všechno se během mého pobytu v Americe stalo, jsem věděl, že se s tím dokážu vyrovnat, a dokážu s tím žít.
Záchrana Markova života a Thomasova důvěra mě vytáhly z bahna, kam jsem se za poslední tři roky nořil čím dál víc, aniž bych si to chtěl přiznat. A věděl jsem, že až se vrátím zpátky, musím přehodnotit celý svůj život.
Když jsem se probral potřetí, slunce se cpalo do pokoje mezi žaluziemi, a já se cítil konečně trochu odpočatý.
Zamžoural jsem do světla a zjistil jsem, že jsem přitisknutý k Thomasovu boku, který ležel na zádech a jednu ruku měl přehozenou přes mé rameno.
Chtěl jsem vstát, protože jsem znal jeho ranní nálady, ale když zamručel po mém pohybu, zase jsem si s lehkým povzdechem lehl.
Snažil jsem se být vzhůru, abych se, když tak, při sebemenším náznaku probuzení odtáhl, jenže jsem neudržel oči otevřené a znovu usnul.
Thomas
Absolutně jsem netušil, jak dlouho jsem mohl spát. Byl to hluboký a bezesný spánek...
Ale i když jsem byl předtím doslova na smrt unavený, probral jsem se, když jsem zacítil vedle sebe pohyb. Otevřel jsem oči a zamžoural jsem před sebe a v první chvíli si nemohl uvědomit kde jsem.
Zíral jsem do stropu, ten jsem poznal, a pak jsem si vzpomněl, že jsem doma.
A vzpomněl jsem si taky na to, co se stalo předešlé dva dny. Prakticky okamžitě se mi stáhl žaludek nepříjemným pocitem, když jsem si uvědomil, že Marka měli zabít. A stalo by se to právě dneska.
Teď, shodou okolností na výročí, kdy jsem já sám byl postřelený, a pro Cruz to znamenalo konec jejího kralování na oddělení vražd.
Měla to přesně naplánované. I proto byla, až na výjimky, celkem v pohodě, po celou dobu výslechu. Dobře věděla, kdy Marka zabijí, a ona by byla z obliga. Měla by dokonalé alibi...
Znovu mnou začal proudit neskutečný vztek. Ani nevím, jak jsem to včera mohl zvládnout, aniž bych ji zabil. Možná za to mohla i únava, kdo ví... Ale madame Cruz teď sedí ve vazební věznici a už nemá šanci na normální život, pokud ji neodsoudí k smrti.
S těmito nepříjemnými pocity, jsem se přetočil na bok, a můj zrak spočinul na Joshovi, který vedle mne stále klidně oddechoval. Sundal jsem z něj ruku, a opatrně, abych ho nevzbudil, jsem ho políbil na rameno a pak jsem ho přikryl.
Tiše jsem vstal z postele, ze skříně jsem si vytáhl sportovní věci a stejně tiše se vytratil z ložnice.
„Dobré ráno,“ ozval se Dejvův hlas, jen co jsem vešel do obýváku.
Usmíval se na mě z kuchyně, kde seděl a právě snídal. I pro nás byla nachystaná snídaně. Kdo ví, jak dlouho je vzhůru. Jindy bych s ním po chvilce hodil řeč, ale dneska jsem jen kývnul hlavou. Neměl jsem sílu ani odpovědět na pozdrav, jak ve mně pořád vřela krev, a když k tomu přičtu moje ranní nálady, byla to hodně špatná kombinace.
Oblékl jsem se, napil se trochu vody, abych zahnal žízeň a šel si obout tenisky.
„Jdu si zaběhat,“ zabručel jsem a vypadnul jsem ven.
Dejv nic neříkal. Znal mě a věděl, proč to dělám. Musel jsem prostě nějak ze sebe dostat ten stres a ten vztek, jinak bych byl hodně nepříjemný, a mohl bych na někoho i vystartovat. A bylo by mi jedno, kdo to je. Prostě jsem to ze sebe musel dostat a nejlépe během. Unavit se natolik, abych se uklidnil.
Joshua
Když jsem se s konečnou platností vzbudil po čtvrté, byl jsem v posteli sám a Thomasova polovina už byla vychladlá. Při pohledu na hodiny jsem zjistil, že je deset dopoledne. A to jsem si myslel, že budu spát dýl.
S povzdechem jsem se přetočil na záda zíral do stropu a v hlavě si začal urovnávat myšlenky, tentokráte za bdělého stavu.
Při uvědomění si, že Mark teď mohl už být mrtvý, se ve mě všechno sevřelo, a já musel polknout hořkost, která se mi dostala do krku.
Byl jsem rád, že je naživu, že jsem mohl pomoct, ale nějak jsem nevěděl, jak dál.
Jak Thomase, tak i Marka to dost sebralo, a já netušil, jak jim ještě pomoct.
Věděl jsem, co Mark prožívá, co prožíval, jak se musel cítit, a co se s ním nejspíše dělo, protože já prožil to samé.
I když v mém případě to trvalo déle. Věděl jsem, co to s člověkem udělá, ale netušil jsem, jak se mám chovat k někomu, kdo prožil podobnou věc. Kdo si prošel něčím podobným.
S těmito myšlenkami jsem vstal, přešel do koupelny, abych se opláchl, hodil na sebe župan, a pak přešel do obýváku, abych zjistil, jak je na tom Thomas.
Bohužel ale, doma byl jen Dejv.
„Šel si zaběhat. Potřebuje to ze sebe dostat," odpověděl mi Dejv na otázku.
„Připravil jsem snídani, jestli chceš," dodal vzápětí.
Bylo vidět, jak moc se snaží něco pro nás udělat, a i když to vypadalo lákavě, nějak jsem neměl momentálně chuť.
„Promiň, já... Vezmu si když tak později," odpověděl jsem, trochu se na něj pousmál, a pak se sklopenou hlavou se odšoural zpátky do ložnice, kde jsem se i v županu zachumlal až po hlavu do peřiny a na posteli se stočil do klubíčka.
Všechna ta bolest, strach, nervozita, stres, ale i radost, všechno to konečně vyplulo na povrch, když jsem dal průchod svým citům, brečel, křičel, kousal peřinu, abych utlumil ty nejhlasitější vzlyky a mlátil pěstmi kolem sebe.
Tohle jsem potřeboval, dostat ze sebe to napětí, abych se nezhroutil, když uvidím Marka nebo Thomase, a nevěděl, jak se k nim zachovat dál.
Thomas
Udělal jsem si okruh asi deset kilometrů. Pro začátek to stačilo, a já asi tak za hodinu stál zase přede dveřmi svého bytu. Upocený, unavený, ale o dost klidnější.
I když jsem celou trasu myslel na Marka, na to, co se mohlo stát, provětral jsem si hlavu, a vážně to dost pomohlo.
Jen co jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, narazil jsem na Dejva. Stál v předsíni u dveří do ložnice, a nervózně tam přešlapoval.
„Co se děje?“ zul jsem si boty a hned stáhl i zpocené ponožky.
Přetáhl jsem si propocené triko přes hlavu a s věcma v ruce jsem chtěl jít do koupelny.
„Nevěděl jsem, jestli mám jít dovnitř,“ nešťastně se na mě Dejv podíval a ukázal na dveře do ložnice.
Zastavil jsem se u něho a zaposlouchal jsem se. To, co jsem slyšel, se mi moc nelíbilo. Tušil jsem však, proč se tak Josh chová. Taky to potřeboval ze sebe dostat ven. Pro něj to byl nejspíš větší nápor než pro mne. Hlavně když mu to mohlo připomenout jeho vlastní minulost.
Na moment jsem se otočil, že se půjdu osprchovat do malé koupelny, do které se šlo z chodby a byl tam jen sprchový kout. Nechtěl jsem Joshe rušit.
„Je z toho vyřízený víc, než jsem byl já. Zkusím ho uklidnit. Osprchuji se a přijdu se nasnídat, ano? V kolik hodin ti letí letadlo?“ nakonec jsem jemně postrčil Dejva bokem.
„Ještě vám stihnu udělat oběd. Letí mi to až ve čtyři,“ podíval se Dejv na hodinky, a pak zamířil do kuchyně, aby se hned pustil do vaření.
Potichu jsem otevřel dveře, vešel dovnitř, a hned je za sebou potichu zavřel. Odhodil jsem věci na postel, a pak si přisedl k té zachumlané hromadě.
„Už je to dobrý, Joshi, Mark je v pohodě a já taky,“ položil jsem ruku na jeho záda, aby mě začal vnímat.
Myslel jsem si, že se nejdříve půjdu osprchovat, ale když jsem ho takhle viděl a slyšel, nemohl jsem, Tohle nemohlo počkat. Nebylo mi z toho moc dobře, když jsem tak Joshe viděl.
Joshua
Skučel jsem do peřiny a vystrkoval ruku ze svého kokonu jen, když jsem potřeboval na zem odhodit posmrkaný papírový kapesník.
Ještě, že jsem jich měl slušnou zásobu.
Bylo mi horko, tělo jsem už měl zbrocené potem, ale nechtěl jsem vylézt.
Ne, dokud to ze sebe všechno nedostanu.
Už jsem byl na konci s dechem a docházely mi síly, když jsem najednou ucítil na zádech dotek a tlumené uslyšel Thomasova slova.
Na moment jsem úplně ztuhnul a zatajil dech.
Až po chvilce jsem zuřivě zavrtěl hlavou a pořádně se vysmrkal, abych mu nezasoplil peřinu.
„I když jsem si to vydupal a snažil se být nad věcí, celou dobu jsem se strašně bál, jestli nedělám chybu," zahuhlal jsem, a teprve teď opustil svůj kokon a otočil se k Thomasovi.
„A bojím se i teď. I když vím, jak se Mark cítí a co prožívá, protože já zažil to samé, nedokážu mu v tomhle ohledu pomoct, i když bych moc rád. Bojím se o tebe, protože vidět někoho, na kom ti záleží, v takovém stavu, musí být hodně bolestivé, a já opět nevím, jak ti pomoct. Nevím, co dělat dál, jak se k vám chovat. Jsem strašně rád, že je Mark naživu, ale něco takového vás ještě víc stmelí dohromady, a já nevím, jestli ještě můžu mezi vás vstoupit a být s vámi," poslední slova jsem zašeptal se sklopenou hlavou.
Musel jsem mu říct, co cítím, a jak se bojím toho, co může nastat. Nebylo by to poprvé, co se po nějaké tragédii semkli dva lidé k sobě více než doposud, zvláště, když byli dlouholetí přátelé a milenci, a všechny ostatní odsunuli bokem, ať už s nimi původně měli jakýkoliv vztah.
Na jednu stranu jsem to chápal. Přece jen, já tu byl na výpomoc a za chvilku nejspíš odletím domů. Ale na druhou stranu jsem se bál, že o ně přijdu. Že přijdu o něco, co jsem po tak dlouhé době znovu získal.
Thomas
Josh vypadal strašně, když vylezl z pod peřiny a ukázal se mi v celé své ubrečené kráse. V tu chvíli jsem okamžitě zapomněl na své vlastní pocity, které jsem při Markově únosu měl, a které se mě držely ještě i ráno. Jako by jeho bolest vymazala tu mou...
„Joshuo Cavisi,“ povzdechl jsem si a přitáhl si ho k sobě do náruče. „Mark je silnější, než si myslíš. Určitě mu nebylo zrovna nejlépe, když nevěděl, co s ním bude. Určitě to ještě chvilku potrvá, než se z toho vzpamatuje. Ale na druhou stranu, on se ze svých vlastních sraček dostává daleko snáz, než když někdo ublíží jeho příteli nebo někomu z rodiny. To má na něj daleko větší dopad. Slyšel jsem, že ti vyprávěl, co to s ním udělalo, když mě postřelili. A tohle je přesně ono. Mark je zvláštní osobnost. Je silný, pevný ve svých zásadách, nedělá neuvážená rozhodnutí a jen tak ho něco neskolí. Ale na druhou stranu je milý a jemný, chápavý a vnímavý k druhým lidem, a přitom k sobě samému tvrdý. Nemusíš se o něj bát. Včera, když jsi usnul, byl jsem ještě v nemocnici. Sice spal, ale za tu chvíli, co byl vzhůru, dokázal sepsat všechno, co zaslechl, a co si ze svého únosu zapamatoval. Sepsal jsem zprávu a návrh na vzetí Cruz do vazby. Soudce to odklepl během půl hodiny, co si zprávu přečetl a vyslechl ji...“
Byl to dlouhý monolog. Teda na mě rozhodně. Ale potřeboval jsem, aby to Josh věděl a nedělal si zbytečné výčitky nebo obavy. I on je hodně podobný Markovi. Sám na sebe je tvrdý, ale přitom mu hodně záleží na jeho blízkých. A podle všeho, k nim teď počítá mně i Marka. Stejně jako my ho vzali mezi sebe, a už to nic nezmění.
„Chovej se k nám tak, jako doposud. Stejně máš s Markem ještě nedokončenou schůzku a on ti ji určitě připomene. Jen tak tě k sobě nepozval. Nedělá to. A s přesností na sto procent tě přijal takového, jaký jsi, a takového tě i chce. Stejně jako já. To, že jsi tu byl, když se tohle stalo, mi celou dobu pomáhalo. Asi si neuvědomuješ, ale byl jsi to ty, kdo mě celou dobu držel na nohách, abych to zvládl. Nevím, čeho se bojíš.“
Pohladil jsem Joshe po zádech, otřel mu uslzené oči a zasoplený nos. Byl jak malé dítě, které se bojí nějakého výprasku.
„Měl bys na to takhle přestat myslet. Nedělá ti to dobře na pleť,“ pousmál jsem se, když jsem se na něho podíval.
Na bradě mu rašilo strniště, což u něj byl docela nezvyklý a vzácný jev. A nejspíš, ne, jen na bradě. Jak se dostane do sprchy, bude tam aspoň hodinu.
„Já i Mark jsme rádi, že jsme tě poznali. A rozhodně tě nemíníme teď odstavit na druhou kolej, Joshi. Tak na tohle vůbec nemysli, nebo mě naštveš a víš, jakou mám ránu...“ pohladil jsem ho po tváři, která už měla tu čest se setkat s mou pěstí. „Půjdu se osprchovat, byl jsem běhat, a jsem zpocený a smrdím. A pak bychom se najedli, můžeš třeba Dejvovi pomoct s obědem, a až ho odvezeme na letiště, tak zajedeme za Markem. Ano?“
Joshua
Zabořil jsem obličej do Thomasova ramene, když si mě přitáhl blíž.
Bylo mi jedno, že je zpocený a nevoní po fialkách. I tahle jeho ostrá vůně mě uklidňovala, a po jeho prvních slovech jsem se přestal třást, a naposledy několikrát vzlykl.
Nejspíš na mě nebyl moc pěkný pohled, ale před Thomasem nebylo potřeba to skrývat.
„Vím, že je Mark silný. Vlastně možná silnější, než si myslím, ale i tak," zahuhlal jsem mu do ramene.
A když mě pak od sebe kousek odtáhl a řekl, že mě i s Markem berou mezi sebe, začervenal jsem se a tváří se víc otřel o jeho dlaň.
„Vím, jakou máš ránu. Znovu to riskovat nechci," usmál jsem se na něj a pomalu se uklidňoval.
Thomasova slova mi hodně pomohla.
„Já se půjdu osprchovat po tobě. Musím ze sebe udělat zase člověka. A Dejvovi pomůžu, jestli bude chtít," řekl jsem už klidnějším hlasem a pokusil se vymotat z toho svého kokonu, což byl doslova boj.
„Nesměj se," řekl jsem na oko naštvaně a hodil po Thomasovi župan, který jsem si tím zápolením svlékl.
Pak jsem se k němu znovu přiblížil a pohladil ho po tváři.
„Napadlo mě... Myslíš, že bych mohl, že bysme spolu mohli koupit někde po cestě pro Marka nějaký dárek?" zeptal jsem se, a pak se přiblížil až k němu.
Lehce jsem otřel své rty o jeho, a pak na okamžik zaváhal jestli můžu pokračovat.
Zadíval jsem se mu do očí, které měly krásnou oříškovou barvu, i přes únavu, prožitý stres a nervy. Byly tak jasné a plné života, že jsem měl pocit, že bych se do nich mohl dívat pořád, a nikdy by mě to neomrzelo.
Thomas
Konečně jsem si mohl oddychnout. Tohle napětí proudilo v každém z nás, a když celé to trápení skončilo, najednou jsme se všichni cítili divně prázdní, a nervy zapracovaly ještě víc. Ale teď, když jsme si promluvili, dostali to ze sebe každý svým vlastním způsobem, celé to napětí povolilo.
Dokonce jsem se i začal usmívat, když se Joshua začal dobývat z peřiny ven, a že to byl heroický výkon, který ho zbavil jediného kousku oblečení, který na sobě měl.
„Jsem rád, že to dobře dopadlo,“ zašeptal jsem do jeho rtů.
Pár vteřin jsem se mu díval do očí. Měl je tak krásně modré, že by se v nich člověk utopil. A hlavně... Upřímné, nelhaly. I když se to třeba druhému nemusí líbit, zatím jsem nenarazil na situaci, kdy by Josh lhal o svých pocitech, ať už dobrých nebo špatných.
„A jsem rád, že jsi přiletěl z Anglie až sem,“ přitiskl jsem své rty na jeho.
Najednou jsem potřeboval jeho blízkost. Nevím jak on, ale já rozhodně ano. Byl to ten nejlepší lék na všechno to špatné, co právě teď pomalu odeznívalo.
Nehleděl jsem už na to, že jsem zpocený, prostě jsem ho pevně objal pomalu uložil na tu zmuchlanou peřinu, a sám na něj dolehl, aniž bych jedinkrát opustil jeho ústa. Tím polibkem jsem mu předával všechno, co jsem potřeboval, aby věděl. Všechno, co jsem nestihl říct slovy, i to, co jsem mu snad už tisíckrát zopakoval.
Potřeboval jsem ho, stejně jako potřebuji Marka. Stejně jako oni dva potřebují mně. Měl jsem pocit, jako bych Joshe znal už strašně dlouho. Tak moc se mi dostal pod kůži, a usadil se tam nejspíš na trvalo.
„Mark miluje čokoládu,“ zašeptal jsem, když jsem ho na moment přestal líbat. „Znám jeden obchod, kde mají tu nejlepší.“
Joshua
„A já jsem byl rád, že jsem neodletěl,“ pomyslel jsem si, když se Thomas přitiskl na mé rty a uložil mě na peřinu.
Zasténal jsem do jeho rtů a víc se k němu přitiskl, aby cítil to, co já jsem cítil z něho.
To napětí a stres, které kolem nás za posledních několik hodin kroužilo, začalo najednou konečně opadat, a tenhle Thomasův polibek, kterým mi předával vše, co se nedalo říct, mě utvrdil v tom, že se bez těch dvou mužů, kteří mi převrátili život vzhůru nohama, už neobejdu.
Potřeboval jsem je oba, tak, jako jsem potřeboval dýchat.
Objal jsem Thomase kolem krku a hladil ho po zádech, kam až jsem dosáhl a nohy omotal kolem jeho boků, abych mu byl ještě blíž.
„Taky miluju čokoládu. Koupím jí tolik, že ji bude mít Mark tak na rok," uchechtl jsem se a znovu si Thomase přitáhl pro polibek.
„Nevím, jestli tě teď dokážu pustit. I když to bylo jen tři dny, co jsme o sebe pořádně nezavadili, přijde mi to jako věčnost," zašeptal jsem mu do rtů a prohrábl vlasy na zátylku.
„Nechceš jít do sprchy společně? Vím, že nemáme moc času, ale potřebuju svou denní dávku tebe. Nic víc než tohle, dělat nemusíme," dodal jsem, než jsem se mu znovu přitiskl na rty, znemožnil mu tak odpověď a přivřenými očima se vpíjel do jeho pohledu, aby nejen cítil to, co jsem nedokázal říct slovy, ale mohl si to i přečíst v mých očích.
Thomas
Bože, klidně bych pokračoval dál, ale vedle byl Dejv, který si taky užil své, když tu sám čekal, s čím přijdeme a teď nás ještě viděl v takovém stavu. Snažil se nám pomoct, jak nejlépe to uměl, a měl o nás starost. Ne, jen o mě, ale i o Marka a o Joshe. Jinak by mu bylo jedno, že spolykal nějaké prášky, a vůbec by mi to neříkal.
„Nejraději bych zůstal v posteli. S tebou...“ dodal jsem ještě, aby bylo jasno jak jsem to myslel.
„Ale nemůžeme nechat Dejva pořád samotného. Ale společná sprcha bude fajn, ušetříme tím čas,“ pohladil Joshe po jeho zpocených vlasech, které se mu lepily na čelo.
„No, teda jak kdo,“ zasmál jsem se krátce, když jsem prsty přejel po jeho strništi na bradě. „Tak jdeme do koupelny.“
Ještě jednou jsem Joshe políbil, a pak se zvedl, a také jeho vytáhl z postele na nohy. Byl už odpočatý, tak už jsem nemusel mít strach, že se někde vyvrátí. Sice by odpočinek ještě potřeboval, stejně jako já, ale to nejhorší máme za sebou, a ostatní přijde později.
Jen, co jsem stál, svlékl jsem si ještě šortky a trencle. Vzal jsem z postele i odložené věci a šel to hodit do pračky. Přidal jsem k tomu některé věci z předešlého dne, a za chvíli se už napouštěla voda do pračky a buben se začal točit, aby to všechno smylo tu špínu, která byla poslední připomínkou toho, kde všude jsme včera museli procházet a prolézat, abychom našli Marka. Ta zatuchlina se vypere, modřiny zmizí, a my se hodíme do klidu.
„Bude zase fajn,“ usmál jsem se na Joshe, když jsem za ním vešel pod puštěnou sprchu.