Joshua
Prý zbabělec...
Odfrkl jsem si, když se za ním zavřely dveře, a já zůstal úplně sám se svými myšlenkami.
Prý ho najdem jinde... Jo, kde a kdy, když nám dochází čas?
Ale nemohl jsem se na něj zlobit. On sám na tom musel být mnohem hůře. Strach o Marka ho musel svazovat víc, než dával najevo, a tím, co jsem mu řekl, jsem mu moc nepomohl. Ale chtěl jsem, aby věděl, že tu je i tahle možnost.
Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že jsem se tak zamyslel, že uběhlo pět minut ze stanovené lhůty. Nasadil jsem si na ucho komunikátor a zavolal si ještě jednoho technika k ruce.
„Skupino A-1, tady operační tým, slyšíte mě?" řekl jsem, když jsem se naladil na frekvenci, díky které jsem byl ve spojení se všemi.
Skupina A byla ta, co propátrávala vrchní patra, skupina B, pak suterén a krytá místa.
„Slyším vás jasně a zřetelně, operační," ozval se mi v uchu velitel.
Postupně jsem se takhle spojil s celou jednotkou A i B.
„Zbývá necelá minuta do zahájení akce. Ještě jednou vás žádám, nehrajte si na hrdiny. Zvláště skupina B. Jdete do neprozkoumaných prostor, které jsou samy o sobě nebezpečné, a nevíme, co vás tam může potkat. Mějte oči otevřené a všechno mi hlaste. Hlavně se ničeho zbytečně nedotýkejte a s ničím nehýbejte. A střílejte až pokud to bude nezbytně nutné. Kulka nebo i ozvěna by mohla v takových prostorách způsobit nepředvídatelnou katastrofu," varoval jsem ještě všechny.
Byli vycvičení a věděli, co dělat při záchranných akcích, ale málokdo se z nich, kdy dostal do podobných prostor, takže jsem to musel říct.
Thomas
Zastavili jsme se u větších dveří, kudy se dovnitř kdysi nosily velké věci, než se budova rekonstruovala, a nákladní prostor se udělal z druhé strany, a s nájezdem pro náklaďáky. Tahle strana už nebyla skoro vůbec používaná. Nově používaný vchod hlídá jiná skupina, která však nejde dovnitř, protože to jsou prostory, kde se denně běžně pohybují lidé. Pro teď, byla celá budova pod kontrolou, a u každého vchodu někdo byl.
„Jsme na místě,“ ozval jsem se Joshuovi.
Sluchátko v uchu mě nepříjemně tlačilo. Neměl jsem moc rád cokoliv, co se nasazovalo na uši, a proto jsem si ani nenechal nikdy propíchnout uši na náušnici. Ale tohle byl teď jediný způsob komunikace, abychom měli volné ruce, a pro Marka jsem byl ochotný si to sluchátko klidně k uchu nechat i přišít.
Podíval jsem se na hodinky… Opatrně jsme dveře otevřeli, a když zazněl povel od Joshe, vyrazili jsme.
Tříčlenná hlídka zůstala venku, a já s Johnovou skupinou jsme vešli dovnitř.
Myslel jsem si, že tu bude tma. Ale po celé délce chodby slabě svítily světla nouzového osvětlení, přidělaná ke stropu s metrovým odstupem. Jejich slabé žluté světlo přidávalo víc pochmurnosti na těchto již nepoužívaných prostorách. Naše stíny se navzájem proplétaly, jak jsme pod nimi procházeli, a jejich tiché vrčení nás doprovázelo jako vrčení šelem, číhajících na svou oběť.
Čekala nás široká, ale dlouhá chodba. Jen v jednom místě byly na každé straně jedny dveře, za kterými však byly pouze prázdné místnosti. Skoro prázdné, jen pár židlí, nějaký ten stůl, a jinak spousta volného prostoru, kam se podle všeho ukládaly věci, kulisy pro koncerty a podobně. Když jsme je pořádně prohlédli, mohli jsme jít dál. V těchto místnostech už pěkně dlouho nikdo nebyl. Žádné stopy v prachu, který se v jedné vrstvě usadil na zemi i na nábytku. Kdyby tu někdo vešel, musel by lítat, aby nezanechal topy.
Snažili jsme se být co nejtišeji, ale přesto se naše opatrné kroky sem tam ozvaly v prázdné chodbě, když jsme pokračovali dál. Na konci, kde se dveře propojovaly s nově rekonstruovanou částí, jsme jen přes sklo mávli na skupinu, která k nim došla z druhé strany, že zatím nic, stejně jako oni, a posunkem naznačili, že se dělíme na dvě supiny a moje vstupuje do suterénu, zatímco Johnova skupina jde na druhou stranu prohlédnout zbývající místnosti, včetně toalet a sprch....
Joshua
Na monitorech jsem sledoval pohyb jednotlivých skupin, které se mi ukazovaly jako malé červené body.
Nervózně jsem přecházel ve vozidle a poslouchal hlášení jednotlivých skupin.
Občas jsem je navedl, když bylo potřeba, ale čím víc prozkoumaného prostoru měli za sebou, tím větší nervozitu jsem cítil.
Přesto jsem se snažil nedávat to moc najevo, hlavně, když jsem mluvil s Thomasem.
„Skupino B-1, zahněte doleva, podle mapy se dostanete do části, která kdysi sloužila jako skladiště. Dávejte pozor na suť. Je to jedna z nejstarších části budovy, a může být hodně nestabilní. Skupino B-2, spojte se s B-4, před vámi je největší prostor s místnostmi, které můžou být zatopené," udělil jsem další informace, když se druhá skupina dostávala víc do hloubky dávno zapomenutých prostor.
Thomas
„Zkontrolujeme ještě sprchy,“ ozvala se ve sluchátku Johnova skupina, aby potvrdil Joshův povel.
„Nic tu není, přesouváme se dolů za B-4,“ po chvíli ticha se znovu ozval John.
S každým dalším hlášením, kdy nikdo Marka zatím nenašel, jsem začínal být čím dál víc nervóznější. Měl jsem tendenci zrychlovat a proletět každou místnost sám, jen abych ho co nejdříve našel. Josh sice říkal, že se může mýlit, ale nějak jsem si to nechtěl připustit. Prostě jsem sám sebe ujišťoval, že ho tady najdeme. Snažil jsem se být klidný, jak jen to v téhle situaci jde, ale i přesto jsem cítil tu vnitřní nervozitu a dech se mi z té nervozity zkrátil. Musel jsem se několikrát nadechnout přes nos, abych se aspoň trochu uklidnil.
My jsme zatím postupovali po schodech dolů až k další širší chodbě. Tady už světlo nesvítilo, a my si museli rozsvítit baterky. Světelné kužele lítaly po stěnách i stropě, jak jsme kontrolovali stav stěn, aby na nás něco nespadlo. Bylo tu chladno a vlhko. Chodba nebyla dlouhá, ale v jednom místě se dvojila. Za sebou jsme zaslechli několikeré tiché kroky, když se Johnova skupina spojila s další, a šla rovně prozkoumat chodbu, která vedla rovně dál a pak se rozšířila na halu, kde bylo několik dalších dveří, zatímco my jsme odbočili do leva podle Joshova povelu.
Chodba v tomhle místě už nebyla dlouhá a na konci ní, byly už jen jedny velké dveře. Vypadaly jako vstup do tělocvičny.
Byly to poslední dveře tady, a pokud bychom tu Marka nenašli, zbývaly by už jen místnosti, kde hledaly zbývající dvě skupiny. S každým dalším hlášením, kdy jsme slyšeli, že ostatní skupiny prohlédly už skoro všechno a Marka nikde nenašli, jsem byl čím dál tím víc nervóznější, a už ani nepomáhaly nádechy nosem.
Musí tam být... Za těmi dveřmi prostě musí být a hlavně... na živu.
Opatrně jsme dveře otevřeli, ale přesto se ozvala hlasitá rána. Všichni do jednoho jsme sebou cukli a na moment zůstali stát nehybně. Až po pár vteřinách jsme nahlédli dovnitř.
Na zemi za dveřmi leželo pár desek z rozlámaných židlí, které byly nastavěny blízko dveří. Když jsme otevřeli, celá ta pyramida spadla dolů. Za druhým křídlem však bylo čisto...
Světla z baterek postupně osvěcovaly celou místnost s veškerým tím harampádím, co tu bylo naskládáno. Od starého posilovacího zařízení, přes stoly, židle pohovky...
S napětím, které doslova rvalo mé tělo na kusy, jsem došel k té největší hromadě a opatrně nakoukl za ní...
„Čisto,“ ozval se ve sluchátku znovu Johnův hlas.
„Tady taky,“ ozval se velitel druhé skupiny.
A mě se roztřásly ruce, když jsem je slyšel. Jen jsem stál a svítil na prostor, který se jako poslední přede mnou ukázal. Několikrát jsem naprázdno polkl...
„Vracíme se, není tady,“ dostal jsem nakonec ze sebe tichým hlasem.
V hlavě jsem si přehrával celý plán téhle budovy, a už mě nenapadalo, kde by Mark mohl být.
Poprvé... Opravdu poprvé se mi chtělo brečet nad tou bezmocností. Jsme utahaní, špinaví jak prasata, ale bylo nám to jedno. My prostě chtěli najít Marka, ale ten...
Nebyl tady a ani nikde jinde...
Joshua
I když jsem nebyl s pátracími skupinami, cítil jsem jejich napětí s každou další prázdnou místností.
A ten obrovský tlak ve mě narůstal a jako balvan mě táhl dolů.
Opravdu jsem se mohl tak zmýlit? Opravdu není nic, co bych mohl udělat? Opravdu nechám zase zemřít někoho na kom mi záleží?
Musel jsem několikrát zamrkat, abych zahnal slzy, co mi vstoupily do očí.
Snažil jsem se ovládat, ale když se nakonec ozval i Thomas, praštil jsem pěstí do rámu auta.
Pak jsem zůstal jen stát a bezmocně svěsil ramena.
„Je mi to strašně líto. Já… Omlouvám, moc se omlouvám..." zašeptal jsem, když jsem přepnul na soukromý kanál, takže mě mohl slyšet jen Thomas.
„Ukončete pátrání a stáhněte se zpátky," oznámil jsem pak, když jsem znovu přepnul kanál, aby mě mohli slyšet všichni.
Bylo to snad to nejtěžší, co jsem musel kdy říct.
Vypl jsem sluchátko a otočil se na technika.
„Musím na vzduch," zachrčel jsem.
Nečekal jsem na odpověď a doslova vyběhl z auta.
Netušil jsem, co budu dělat. Netušil jsem, jak se mám chovat. Jak se mám podívat Thomasovi do očí.
Kroužil jsem kolem auta s rukama na hlavě a snažil se zhluboka dýchat a nepanikařit. Znovu jsem se ptal sám sebe, jak jsem se mohl, tak mýlit.
V duchu jsem si promítal plány budovy, rozmístění místností, a rozhlížel se kolem sebe, jako by tam někdo kolem mohla být odpověď.
A taky, že byla.
Pár metrů dál od hlavní budovy, stála bývalá úschovna nářadí, která se rozpadala, jen se na ni člověk podíval. Byla obehnána páskou a na ceduli bylo napsáno 'určeno k demolici'.
Chvilku jsem na tu ni zíral, než jsem udělal krok dopředu. Pak další a další, a než mi mozek začal zase pracovat, běžel jsem.
Na mapě budova byla sice zaznačená, ale nejspíš proto, že byla určena k likvidaci, byly podzemní chodby zazděné.
U starých budov byly jednotlivé budovy, i když několik metrů od sebe, vždy propojené, ale ne vždy byly spojnice zaznamenány do plánů. Zvláště, když byly budovy pak určené k likvidaci.
Když jsem doběhl k budově, musel jsem ji obejít, protože hlavním vchodem se tam nešlo dostat.
Že jsem na správné stopě jsem zjistil ve chvíli, kdy v zadní části byla u zdi sešlapaná tráva, a několik prken vylámaných tak, že se dalo prolézt dovnitř.
Jistě, tohle mohl udělat kdokoliv, ale já prostě chtěl věřit.
Opatrně jsem vlezl dovnitř a musel si chvilku zvyknout na přítmí.
Okamžitě jsem si všiml několikerých stop v prachu, které byly po celé budově, jak někdo odtahoval na stranu různé harampádí.
Bohužel, ze stop se nedalo vyčíst, jestli tu někde je vchod do podzemní části, a nenašel jsem ani žádné dveře.
Zklamaně jsem vydechl, ale vzdát to nehodlal.
Thomas
Byl jsem zklamaný. Nebyl jsem naštvaný na Joshe, a ani v duchu jsem mu nic nevyčítal, protože mi dal naději. Ale byl jsem zklamaný, že tu nakonec Mark nebyl. Měl jsem chuť všechno to harampádí rozházet a najít Marka třeba pod celou tou hromadou. Chtěl jsem jít znovu prohledat všechny místnosti, třeba sám, ale Joshuova slova mě zastavila.
Stál jsem jak přimražený na místě a nebyl jsem schopný udělat krok.
Tak moc jsem si přál Marka najít... Věřil jsem, že tady někde prostě bude...
„Jdeme, Thomasi, všechno jsme prohlídli, bohužel tu opravdu není,“ drcnul do mě John, který se přišel podívat, co se děje, když stále nevycházím.
Na jeho povel jsem se teprve pohnul. Coural jsem se, jako bych čekal, že Mark odněkud zavolá. Jako by se najednou měl někde objevit, stále jsem se otáčel a nahlížel do otevřených místností...
Ale ticho jen narušovaly slova, která jsem občas zaslechl ve sluchátku.
Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, když jsme vyšli ven, ale vůbec mi to nepomohlo se uklidnit. Pomalu jsem se šoural k našemu stanovišti a přemýšlel, jestli nejít rovnou k divadlu a propátrat to tam.
Zbývá nám už jen osm hodin. Jen osm a Marka jsme nenašli...
Joshua
Začal jsem propátrávat centimetr po centimetru, plazil se po špinavé zemi, nevnímal bolest, když jsem si o sklo rozřízl dlaň, a po chvilce, která mi ale připadala jako věčnost, jsem slavil konečně úspěch.
Za velkou překližkou, která byla opřená o stěnu, byla další, k nerozeznání od zdi pod nánosem prachu, ale na jedné straně byly vidět stopy po rukou.
Opatrně jsem se do nich zapřel a málem přepadl dopředu, jak velice snadno se otevřely.
Čekal jsem tmu, ale v chodbě, která se svažovala dolů po schodech, bylo slabé přítmí.
Opatrně jsem vykročil vpřed. Držel jsem se stěny a skoro ani nedýchal.
Uvědomil jsem si, že klidně můžu lézt i do pasti, navíc jsem nebyl ozbrojený.
V chodbě bylo vlhko, chladno a byla tam cítit zatuchlina. Někde kapala voda, a zvuky se ozvěnou nesly jako hromobití. Chodba nebyla moc dlouhá, a jak jsem si myslel, její konec byl zazděný.
Ale po stranách byly celkem troje dveře. Vpravo i vlevo.
Vykročil jsem k prvním, které jsem ani nemusel otevírat, protože byly vyvrácené z pantů.
Za nimi jen spousta dalšího haraburdí.
Ani za druhými jsem neměl štěstí.
U třetích, úplně na konci chodby jsem se zhluboka nadechl.
Opatrně jsem je otevřel, a pak zůstal mezi nimi stát a civěl do místnosti.
„Pane bože," zašeptal jsem a skoro se lekl vlastního hlasu.
Nevím, kdo z nás dvou byl překvapenější.
Jestli já, že se mi podařilo nemožné, nebo Mark, který seděl svázaný k židli uprostřed místnosti s roubíkem v puse, pomlácený, ale jinak živý a při vědomí.
„Pane bože," zašeptal jsem znovu a vrhl se vpřed.
Jako první jsem rozvázal roubík a celou dobu něco mlel, abych uklidnil nejen Marka, ale i sebe.
Ruce se mi třásly, vnímal jsem, jak Mark něco říká, ale slovům jsem nerozuměl.
Pak jsem si uvědomil, že mám v uchu komunikátor.
„Sly... ně...? Tho...si...vel... mám… v… dku… ha… kruci, není tu signál," zamračil jsem se, když mé slova každou chvilku přerušilo praskání statické elektřiny.
Thomas
Nenašli jsme Marka. Čas se nám krátí. Musím jít za Joshem…
Určitě si to teď vyčítá. Jsem v prdeli, že jsme Marka nenašli, ale on na tom musí být rozhodně hůř. Vkládal do toho naději, i když stále opakoval, že to nemusí vyjít. Nechci, aby si něco vyčítal...
„Kde je superintendent Cavis?“ zeptal jsem se, jen co jsem došel k autu.
Policista jen pokrčil rameny s tím, že Josh prý musel na vzduch.
Uměl jsem si představit, jak musel být rozhozený. Ale ani já nebyl klidný. V ruce jsem svíral baterku, která pořád svítila. Prsty mě bolely, jak silně jsem ji mačkal, abych do ní přenesl svou nervozitu a zlost na ty, kteří nám unesli Marka, a na to, že jsme ho nenašli.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych našel Joshe, ale v tu chvíli to ve sluchátku zapraskalo a ozval se Josh…
Byl zadýchaný a jeho hlas, byť přerušovaný, zněl hodně nervózně.
Snažil jsem si z těch útržků vybavit, co mohl říkat. Ale smysl mi dávalo jen mé jméno a slovo: mám... vel... mám... není signál...
„Kterým směrem Cavis šel?!“ vběhl jsem do auta za operačním důstojníkem, který hlídal monitory a kontroloval, jestli se ostatní vrátili, nebo někdo zůstal v budově.
„Tady,“ ukázal na jedno místo, kde se mu naposled Josh ukázal. „Tady se potom ztratil...“
„Eliasi, Johne! Pojďte se mnou!“ zakřičel jsem na kluky a rozběhl jsem se určeným místem.
Odpočítal jsem přibližně metry, kde se Josh ztratil z monitoru. Jen na moment jsme se zastavili, když jsme uviděli starou budovu určenou k demolici, která ani nebyla zaznačena na plánech. Jako by tam prostě nebyla.
„Jdeme dovnitř!“ rozběhl jsem se a rychle se snažil najít vchod.
Slyšel jsem kluky, jak za mnou běží a někdo z nich ještě volal na další policisty, aby nám šli pomoct při hledání. Ale to jsem už našel vchod, který byl původně schovaný za deskami, které se teď válely v trávě.
Bylo mi jedno, jak to tam uvnitř vypadá. Vběhl jsem rovnou, a ještě si stihl namlátit nohu o bordel, který tam byl různě poházený. Málem jsem se přerazil, když jsem se rval přes všechno to harampádí.
„Joshi!“ křičel jsem, a bylo mi jedno, že bych měl být opatrný.
„Sviťte dopředu!“ křiknul jsem na kluky, kteří mi byli v patách.
A když se prostor přede mnou osvětlil více baterkami, konečně jsem to viděl. Tu cestu, kterou si někdo proházel, aby se dostal dál, tam, kde končila chodba s třemi dveřmi na konci.
Zaposlouchal jsem se… Z jedné z místnosti jsem uslyšel šramot a mluvení…
„Thomasi, zpomal!“ křikl už na mě John, abych se vzpamatoval.
Ale já ho neposlouchal. Něco mě prostě hnalo dopředu.
Minimálně Josh tam musí být! Musím je najít! Oba dva!
To slovo: mám, které jsem slyšel ve sluchátku, mi dalo novou naději.
Vběhl jsem do místnosti, odkud jsem slyšel zvuky, a málem jsem skončil na zemi, když jsem zakopnul o další odhozenou věc.
„Pane Bože! Marku!“ vykřikl jsem.
Vyskočil jsem ze země a rozběhl se rovnou k nim.
Joshua právě rozvazoval Marka, a já ho na poslední chvíli zachytil, když se převážil dopředu a málem skončil na zemi.
„Marku!“ popadl jsem ho a podíval se mu do obličeje. „Marku! Podívej se na mě!“
Hlas jsem měl úplně roztřesený stejně jako ruce. Nebyl jsem schopný ze sebe víc dostat. Jen jsem ho držel a stahoval mu vlasy z obličeje.
Bylo mi jedno, jak to vypadá. Bylo mi jedno, že vypadám jako slaboch. Byl jsem prostě šťastný, že Joshua Marka našel.
„Děkuji, vážně děkuji,“ otočil jsem konečně hlavu k Joshovi.
„Thomasi, vyneseme ho ven,“ chytl mě za rameno Josh. „Elias běžel ven zavolat rychlou...“
I jemu se ruka třásla, když se mě dotkl, ale jeho hlas, na rozdíl od mého, byl pevný. Já jsem byl schopný jen Marka držet v náruči, dívat se na Joshe, a jen očima, které mi mírně zvlhly, děkovat za to, že jsme ho našli...
Joshua
Právě jsem rozvazoval Marka, když dovnitř jako velká voda vpadl Thomas, a za ním přiběhl Elias, a John.
V hlavě sem měl úplně prázdno, a jen na půl ucha vnímal Thomasova slova.
Na jednu stranu jsem byl strašně rád, že to dopadlo dobře, na stranu druhou jsem najednou nevěděl, co dělat.
K oběma jsem cítil velmi silné pouto, ale oni dva mezi sebou ho měli ještě silnější.
Mohl jsem mezi ně vstoupit?
Dosedl jsem na zadek, když John pomohl Thomasovi s Markem, a ještě se otočil na mě.
Jen jsem mávl rukou na znamení, že hned jdu.
Potřeboval jsem chvilku na uklidnění. Věděl jsem ale, že úplně v pořádku budu, až si pořádně odpočinu. Teď toho všeho bylo na mě hrozně moc. A jak nervozita a stres opadaly, připadal jsem si jako chodící mrtvola.
A nejspíš jsem i tak vypadal, když ke mě přišel i lékař, jakmile jsem vylezl z budovy a kulhavě se plahočil k operačnímu vozidlu.
Byl jsem špinavý, krvácel z rány na dlani a tváře, kterou jsem si roztrhl, kdo ví o co, v hlavě mi hučelo snad tisíc včel, a uši jsem měl zalehlé, jako bych plaval pod vodou.
Zahlédl jsem o kousek dál sanitku, kde v otevřených dveřích seděl Mark, a kolem něho pobíhal doktor.
Thomas stál u něj, o něčem se spolu bavili, a já na okamžik zaváhal jestli nejít k nim. Ale nakonec jsem to zavrhl.
Nejspíš teď potřebují být chvilku sami. Naštěstí to vypadalo, že Marka nějak vážně nezranili, ale věděl jsem, že povrchové rány nejsou nic proti těm uvnitř. Věděl jsem, co Mark nejspíš prožívá, protože já zažil to samé.
V operačním jsem prohodil několik slov s velitelem, přenechal mu zbytek na starost, odpověděl několika policistům, potřásl si rukou s Eliasem a Johnem, které jsem potkal cestou, když jsem zamířil ke svému autu.
Musel jsem pryč, někam, kde budu sám, a kde ze sebe dostanu to přepětí, které mě uvnitř drtilo.
Thomas
Když jsem se konečně vzpamatoval, zvedl jsem se, s Johnem jsme z každé strany podebrali Marka a opatrně jsme ho vyvedli ven. Další policisti, kteří už byli u budovy jsem poslal zajistit místo.
I když jsme šli vyšli ven, otáčel jsem se, jestli Joshua jde taky. I přes všechnu starost o Marka, přes to moje naprosté rozhození, napětí, které jsem stále cítil, jsem věděl, že ani Josh na tom není nejlépe.
Oddychl jsem si, když jsem ho viděl přijít k operačnímu autu.
Vrátil jsem se pohledem k Markovi, kterého si už vzal do parády doktor.
Všechno se ve mně znovu sevřelo, když jsem viděl, jak vypadá. Bylo mi z toho málem špatně, protože představa, jak s ním zacházeli, teď dostala trojrozměrný obraz. Přistoupil jsem k němu blíž a chytl ho za ruku, kterou jsem jemně stiskl. Ale vzápětí jsem se k němu sklonil a jemně ho políbil na ty rozbité rty, jako bych ho tím chtěl vyléčit.
Bylo mi jedno, že jsme venkum, a je kolem nás plno lidí. Prostě jsem byl strašně rád, že jsme Marka našli, a že je na živu.
„Pojedeš do nemocnice. Pracovat budeš, až budeš úplně v pořádku. Přijedu za tebou, jen co to tu ukončíme.“
„Jsem v pořádku, Thomasi,“ zkusil se na mě Mark usmát.
Bylo však vidět, jak moc je vyčerpaný, a rozhodně v pořádku nebyl. Podle jeho občasného syknutí a zkřivení tváře musel mít bolesti.
„Zabiju ji. Vážně ji zabiju,“ zašeptal jsem tiše, když jsem se oddálil, aby mu doktor mohl přelepit pořezanou ruku a znehybnit prsty.
Na hřbetě ruky měl řeznou ránu, jako by mu tam někdo chtěl vyrýt nějakou značku. I ze šrámů na krku bylo jasné, že mu museli přitlačit nůž i tam. Možná mu něčím vyhrožovali, kdo ví. Ale podle modřin a naražených prstů, kdy jeden měl zlomený, jsem pochopil, že jim Mark nechtěl ustoupit, ať už po něm chtěli cokoliv...
„Zavolej Joshe,“ kývl Mark hlavou někam za mě. „Zavolej ho prosím,“
Zvedl volnou ruku, pohladil mě po tváři, a pak ukázal rukou k Joshovu autu.
„Hned jsem tu,“ naklonil jsem se a znovu ho opatrně políbil.
Pustil jsem ho a šel jsem za Joshem, který se právě chystal nastoupit do auta. Nevšímal jsem si těch pohledů, které ke mně a Markovi vysílali někteří, kteří si všimli mého polibku. Bylo mi to už jedno, a navíc... Už nepracuji u policie a tahle novinka Markovi neuškodí.
„Joshi, nikam nejezdi,“ došel jsem k němu a chytl ho za ruku.
Vtáhl jsem ho do náruče a pevně ho objal.
„Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za tvou pomoc...“
I jemu jsem dal malý polibek, protože jsem mu opravdu vděčný byl, a přesto, že se známe teprve chvíli, záleží mi na něm.
„Mark s tebou chce mluvit. Běž za ním, prosím, ano? Já tě potom odvezu, kam budeš chtít. Nemůžeš teď takhle řídit. Jen by ses někde vyboural. Prosím, ještě chvilku to vydrž, a potom pojedeme pryč...“
Joshua
Už jsem skoro nasedal, když ke mně přiběhl Thomas.
V jeho náruči jsem se ještě víc roztřásl, a měl jsem co dělat, abych se nerozbulel.
„Měl bys s ním být ty," zašeptal jsem mu do vesty.
„Já... Ani nevíš, jak moc… Vůbec nevím, co mám teď dělat," zamumlal jsem nesouvisle.
„A děkovat mi nemusíš. Slíbil jsem ti to. A nechtěl jsem aby... Abys... Mám... Mám vás oba moc rád, moc pro mě znamenáte a já... Nesnesl bych... Nemohl bych..." knedlík v krku mi nedovolil pokračovat při představě, že bych Marka našel mrtvého, nebo jsme ho nenašli vůbec.
Vyprostil jsem se z Thomasova sevření, otočil jsem se zády k němu, a ruce sevřené v pěst jsem položil na kapotu auta.
„Promiň. Budu v pořádku, jen teď nějak nevím... Jen to na mě dolehlo, takže skoro ani nevím, či jsem. Ale nechci si stěžovat. Ty toho máš za sebou taky hodně, a Mark ještě víc," povzdechl jsem si, potřásl hlavou, a pak se jako tělo bez duše vydal k Markovi.
Zastavil jsem se až těsně před ním a krátce mu pohlédl do očí.
Takhle za světla vypadal ještě zbědovaněji.
Roztřásla se mi brada a po tváři svezla první slza.
Sklopil jsem pohled a klesl na kolena.
Bylo mi jedno, jak to vypadá, ale už jsem se nedokázal tvářit, jakože mám všechno pod kontrolou.
Klečel jsem před Markem, zíral do země a snažil se nekřičet.
„Omlouvám se," vzlykl jsem tiše, a mezi prsty sevřel jeho tepláky, ve kterých šel nejspíše spát.
Mark
Byl jsem úplně vyčerpaný, a nejraději bych si teď lehl a všechno zaspal. Spal bych nejraději tak týden.
Celý jsem se klepal nejen chladem, který mi tam dole prostoupil snad až do morku kostí, ale taky mě všechno bolelo, a to neustálé napětí, kdy jsem si poslední snad hodiny říkal, že je konec.
Držel jsem se z posledních sil. Nejraději bych Thomase objal, ale ani na tohle jsem neměl sílu. Přijal jsem jeho políbení bez ohledu na to, že jsme ostatním na očích. Už mi to bylo jedno. Tohle, co se stalo, udělalo konec mému schovávání, aby ostatní nevěděli...
Byl to zlom, který mě donutil přehodnotit životní priority.
Celá nervozita postupně opadala, a já se začal třást ještě víc. Doktor si toho všiml, a než došel ke mně Joshua, hned mi píchnul nějakou injekci. Asi nějaká sedativa, nebo co, nevyznám se v tom.
Jen jsem seděl, díval se, jak se blíží Josh, a z posledních sil se držel, abych na místě neodpadl.
„Joshi,“ položil jsem mu ruku na rameno, když se mi svezl k nohám.
„Nekleč tu, prosím tě. Vím, jak to muselo být pro vás vyčerpávající, ale musím ti něco říct.“
Chytl jsem Joshe pod bradou, aby zvedl hlavu a podíval se na mě. Nedělalo mi dobře vidět u něj slzy. Setřel jsem mu je hřbetem ruky, na kterém jsem měl obvaz, a ty slzy se do něj hned vpily.
„Věřím tomu, že by se tohle stalo tak, jako tak. Podle všeho na mě Cruz měla spadeno už delší dobu. Můžu jen děkovat Bohu, že jsi neodmítl nabídku sem přiletět a pustit se do pátrání s Thomasem. Kdybys tu nebyl, nevím, jestli bych to vůbec přežil. Vstaň, prosím tě...“
Chtěl jsem Joshe obejmout. Bylo mi jedno, jak by se na to ostatní dívali, ale já to tak prostě cítil. Byl jsem za něj opravdu rád, a záleželo mi na něm stejně jako na Thomasovi. Únava se po té injekci hlásila s čím dál větší silou, a já se už tak tak držel v sedě.
„Cruz a ostatní mě chtěli zabít, a jen díky tobě a Thomasovi se jim to nepovedlo. Ale musím ti... chtěli mě tu vystavit jako tro… trofej... ale hlavní oběť... mají...“
Moje hlava se opřela o jeho, když mi spadla dopředu, a já se už neudržel při vědomí. Nevím, jestli to bylo injekcí nebo tím vyčerpáním, ale tma, která mě pohltila, byla pro mne v tuhle chvíli jako ráj na zemi.
Joshua
Poslouchal jsem Markova slova, ale stejně jsem nedokázal vstát, i když jsem se snažil.
A když odpadl, zkoprněl jsem a na okamžik mě napadlo, že byl zraněný možná vážněji, než jsem si myslel.
Dech se mi zadrhl v hrdle a nebyl jsem schopen pohnout ani prstem.
Po pár vteřinách, které mi přišly jako věčnost jsem cítil, jak mě někdo zvedá a odsouvá bokem.
Jak něčí ruce chytají Marka a pokládají ho na lůžko.
Jakoby z dálky jsem slyšel, jak někdo říká, že jen usnul vyčerpáním.
Najednou tam bylo kolem plno lidí, a já předpokládal, že Thomas pojede do nemocnice s Markem, tak jsem se zase otočil a šouravě se vydal zase ke svému autu.
V hlavě jsem se snažil urovnat si, co mi Mark říkal, ale můj mozek prostě nespolupracoval.
Sykl jsem bolestí, když jsem sevřel ruku v pěst a nehty se mi zaryly do rány na dlani.
Úplně jsem na ni zapomněl.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Nebudu nikoho otravovat s takovou prkotinou. Doma nebo v kanceláři si to ovážu.
Sedl jsem si za volant, a na chvilku se o něj opřel čelem, abych trochu uklidnil zběsile pádící srdce.
V zrcátku jsem viděl, jak sanitka odjíždí, a doufal, že Mark opravdu nemá žádné vnitřní zranění, jen prostě odpadl vyčerpáním.
I já jsem nastartoval, i když jsem zatím neměl představu o tom, jestli pojedu domů nebo do kanceláře.
Thomas
Pozoroval jsem je z povzdáli, jak spolu mluví. Měl jsem chuť tam jít a Joshe zvednout ze země. Tušil jsem, že je hodně vyčerpaný. Já jsem usnul asi na hodinu doma, s hlavou na stole. Ale co on? Nespal od chvíle, kdy Marka unesli, a navíc se cpal i s mým požehnáním práškama, a jen pil kafe.
Když se náhle Mark sesunul, hned jsem vyběhl, a několika rychlými kroky jsem byl u nich.
Doktor se zdravotníkem už Marka podebrali a opatrně ho uložili na lůžko. Hned ho zkontrolovali, a pak s tím, že Mark usnul a oni ho musí hned odvézt, všechny vyhnali ze sanitky ven a odjeli do nemocnice.
„Jeďte za ním. U jeho pokoje budou dva. V žádné případě ne jeden, ano? Jak to bude možné, hned pošlu někoho na střídání. A taky… Ať se zatím nikdo nezmiňuje, že jsme Marka našli,“ požádal jsem velitele operačního, kteří s námi Marka hledali.
Přikývl a hned určil dva policisty, kteří nasedli do auta a jeli za sanitkou do nemocnice.
„Pojedu se superintendentem Cavisem. Potřebuje si odpočinout, nespal už od pátku, a je taky vyčerpaný. Pořádně to tu projděte a každou blbost zaevidujte. Potřebujeme co nejvíce možných stop a důkazů. Je taky možné, že by se tu okolo mohl pohybovat někdo z pachatelů. Prohlédněte i okolí. Technici tu budou za okamžik.“
Ještě jsme si předali pár informací a rozkazů, a pak jsem už jsem vykročil k Joshuovu autu. I když jsem mluvil s velitelem, po očku jsem Joshe pozoroval. A když jsem viděl, že nastartoval auto, raději jsem to utnul a šel za ním.
„Říkal jsem ti, že tě odvezu. Tak vylez a nastup do mého auta. Tohle ti nechám odvézt před oddělení,“ chytl jsem Joshuu za loket a doslova ho vytáhl z auta.
Podle toho, jak byl vláčný, měl nejspíš jen krůček k tomu, aby skončil stejně jako Mark. Pomohl jsem mu do mého auta, poprosil jsem hlídku, aby Joshuovi odvezli auto na stanici, a pak už jsem taky nasedl a vyrazili jsme domů.
„Nemůžeš v tomhle stavu řídit, Joshi,“ položil jsem mu ruku na koleno, když jsme už byli kousek dál. „Víš, chtěl bych ti toho tolik říct. Poděkovat... znovu, a klidně to budu opakovat stokrát za sebou, protože si mé díky zasloužíš. Ale nevím, jestli bys to s tvojí únavou vydržel poslouchat tak dlouho. Ale do smrti ti budu vděčný, že jsi tu pro nás byl...“
Mrknul jsem na něho, jak na tom je. Opravdu vypadal, že mele z posledního. Byl totálně vyčerpaný jak fyzicky, tak psychicky. Muselo ho to stát hodně sil a sebeovládání, aby to dotáhnul do zdárného konce.
„Klidně spi. Jak dojedem domů, odnesu tě nahoru,“ pohladil jsem ho po noze, než jsem přehodil ruku zpátky na řadící páku.
Joshua
Už jsem byl připravený vyjet, když se znovu objevil Thomas a doslova mě vytáhl z auta.
Než mému mozku došlo, že bych měl protestovat, už jsem seděl u něj v autě a poslouchal jeho slova díků, a snažil se to pobrat.
„Nemůžu jít spát. Musím se umýt, jsem jako prase," zamumlal jsem, když můj mozek jeho slova konečně zpracoval.
Pootočil jsem se k němu bokem a na křižovatce, kde jsme zůstali stát na červenou, jsem natáhl ruku a po tváři mu rozmazal trochu špíny.
„Říkal jsem ti, ať mi neděkuješ. To já bych měl poděkovat tobě, že jsi mi věřil. Že jsi mi to dovolil, a že jsi při mně stál i přes všechno to trápení, co jsem ti způsobil. Získal jsem v tobě nejen skvělého milence a parťáka, ale také přítele, a toho si cením víc, než si asi myslíš. Jsem moc rád, že jsem nenastoupil do letadla a neodletěl tehdy zpátky," pousmál jsem se na něj a byl jsem rád, že jsem to ze sebe dostal.
„Jako přítele beru samozřejmě i Marka. Vy dva jste prostě jako jeden celek," dodal jsem a nechal ruku sklouznout po jeho paži.
„A ty by sis měl taky odpočinout. Máš toho za sebou taky dost. Slib mi, že si odpočineš. Že večer půjdeš spát, a zbytek věcí pořešíme zítra," zadíval jsem se na něj prosebně.
Věděl jsem, že nejspíš bude chtít ještě něco vyřídit, ale potřeboval jsem ujištění, že si pak odpočine a konečně si taky vydechne.
Thomas
„Musím ti poděkovat,“ mírně jsem stáhl obočí, když řekl, že mu nemusím děkovat. „Mám za co. To prostě nikdy nevymažeš.“
Ale nezlobil jsem se na něho. Věděl jsem, jak to myslí. Ale já byl opravdu rád, že tady byl a Marka našel dřív, než to přebrali federálové, nebo se stalo něco horšího.
Ale když se vyjádřil, co cítí ke mně a k Markovi, byl jsem chvíli v rozpacích. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, ale velice mě to potěšilo.
Člověk, kterého jsem měl první den chuť přizabít, a on mě zřejmě taky, se projevil takhle...
„Jsem rád, že jsi neodletěl. Jsi dobrý člověk a přítel, a nám na tobě taky záleží,“ chytl jsem jeho ruku a na moment si ji přiblížil k ústům, abych ji políbil, než jsem se vrátil k řízení.
„A jsi dobrý milenec,“ pousmál jsem se.
A nic z toho, co jsem řekl, nebyla lež. Myslel jsem to opravdu vážně.
Bylo vidět, že je unavený. I v té krátké chvíli, kdy jsem držel jeho ruku, jsem cítil, jak se mu třese.
Ať už se bude dít cokoliv, nedopustím, aby se takhle ničil. Aspoň ne po dobu, co bude tady v Americe. Dojeli jsme před dům, a konečně mohli vystoupit a jít nahoru. Cesta po schodech se mi zdála nekonečná, protože na mě únava začala těžce dopadat. Ale byl jsem rozhodnutý ještě jet na oddělení, abych tam dokončil rozdělanou práci.
Dejv otevřel a skoro se zděsil, když nás oba viděl. Špinaví, na pokraji svých sil, a Josh sotva chodil. Toho nenechám samotného ani v koupelně, aby se neutopil.
„Pomůžu ti s mytím, aby ses mi tam nevyvrátil,“ pomohl jsem mu sundat boty.
Pak jsem se otočil na Dejva a poprosil ho, aby udělal jen něco lehkého k jídlu.
„A co Mark?“ vyhrkl, když jsem ani po příchodu nic nezmínil.
„Marka jsme díky Joshovi našli. Je potlučený, ale jinak v pořádku. Teď je v nemocnici,“ usmál jsem se na Dejva, protože bylo vidět, jak si oddychl. „Ale jeho rodině ani tak nic neříkej. Hlavně ne Angelice. Když Mark bude chtít, řekne jim to sám. Zbytečně bys je jen rozrušil.“
Dejv přikývl a už spokojeně odešel do kuchyně, aby připravil něco k snědku a uvařil čaj a kávu.
Než jsme s Joshem zamířili do ložnice a pak do koupelny, ještě jsem ho k sobě otočil a objal.
Cítil jsem, jak se únavou celý třese, a podle mě je jen otázka času, kdy se vyvrátí a usne tak na dva dny.
„Neslíbím ti to, ale budu se snažit odpočinout si,“ konečně jsem mu odpověděl na jeho prosbu.
Joshua
Když Thomas řekl, že mi prostě musí poděkovat, nic jsem na to neřekl, jen přikývl.
A když zmínil, že mě berou s Markem jako přítele a skvělého milence, i přes situaci jsem se trochu začervenal.
Jakmile jsme zastavili u domu, musel mi pomoct nejen z auta, ale taky cestou do bytu, protože jsem sotva šel. Jen na půl ucha jsem poslouchal jeho rozhovor s Dejvem, a když mě objal, málem jsem mu usnul v náruči.
„Jestli si neodpočineš, tak já taky ne. Vím, že něco budeš ještě chtít zařídit, ale když to dopadlo dobře, nechci, aby ses nakonec ještě ty uštval. Pokud mi chceš vážně poděkovat, tak se vyspi," trval jsem na svém a v koupelně se pokoušel vysvléct, ale málem jsem sebou sekl, když jsem se zamotal do nohavic.
„Zašpinil jsem ti oblečení," zamumlal jsem nesouvisle.
Když jsem vlezl do sprchy a pustil na sebe vodu pod Thomasovym dohledem, který byl pořád u mě, vykřikl jsem a svezl se do kleku, jak se mé tělo okamžitě uvolnilo pod proudem horké vody, a já se najednou cítil jako gumový medvídek.
„Jsem v pořádku, ale asi budu potřebovat pomoct," řekl jsem, když Thomas začal zjišťovat, jestli jsem v pořádku, a snažil jsem se roztřesenou rukou vymáčknout do dlaně šampon, abych si umyl vlasy.
Byl jsem na hraně. Své tělo jsem vybičoval na maximum, ale smysl pro povinnost a základní potřeby mi prostě nedovolily jen tak odpadnout.
„Měl bych ještě asi něco sníst. Nevím, jak dlouho budu spát a ta kombinace prášků a alkoholu, co jsem do sebe dostal, by mi mohlo přinést nepříjemné probuzení," zamumlal jsem spíš pro sebe.
„Budu vážně rád, až bude tohle všechno za námi. Rád bych abysme ještě všichni tři odjeli na chajdu, aspoň na pár dní, než odsud odjedu. Bylo by fajn si pořádně odpočinout. Zvláště po tomhle to hlavně Mark bude potřebovat jako sůl," vyslovil jsem po chvilce další svou souvislou myšlenku, a pokusil se postavit na roztřesené nohy.
Thomas
Ještě že jsem s ním do té koupelny šel. Když se skácel k zemi, myslel jsem, že uhodila jeho poslední hodina. Byl opravdu naprosto vyčerpaný.
Rychle jsem se svlékl a vešel za ním do sprchy zpátky.
„Sedni si,“ odklopil jsem nerezové sedátko, které jsem ve sprchovém koutu měl.
Usadil jsem Joshe, a vzal mu z ruky šampón. Pořádně, ale jemně, jsem mu vydrbal vlasy. Věděl jsem, že při takové únavě člověka bolí všechno, i ten poslední vlas, tak jsem se snažil být opatrný a jemný i potom, když jsem omýval jeho tělo. Nebral jsem ani houbu, prostě jsem na něho nalil gel a celého ho omyl jen dlaněmi.
„Mluvíš, jako bys měl odjet už zítra,“ vzal jsem do ruky sprchovou hadici a postupně ho oplachoval od mýdla a gelu. „Ale na srub určitě pojedeme.“
Natáhl jsem se k umyvadlu a podal mu kartáček na zuby, na který jsem mu vymáčkl trochu pasty.
„To musíš sám, já bych ti ho zarazil asi do krku,“ postrčil jsem jeho ruku s kartáčkem k puse. „Aspoň trochu. Ne, že by ti smrdělo z pusy, ale dva dny jsi neviděl sprchu, natož zubní kartáček. A ty prášky s chlastem... To si ještě povíme, až ti bude lépe.“
Měl jsem chuť ho za to vyliskat. Ale nemohl jsem mu říct ani popel. Na jednu stranu jsem byl za to naštvaný, ale na druhou stranu mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak vypadá, a že se sotva drží při vědomí.
Když si Josh aspoň trochu ošudlal zuby, hodil jsem kartáček do umyvadla a vypnul jsem konečně sprchu. Zabalil jsem ho do veliké osušky a přenesl ho do ložnice, kde jsem ho usadil na postel. Tak jak byl, jsem ho zabalil do peřiny a vrátil se zpátky do koupelny.
„Jen se sprchnu a hned jsem u tebe!“ křikl jsem na něho z pod sprchy, kde už zase tekla voda.
Moje mytí netrvalo tak dlouho jako Joshovo. Ale pořádně jsem si umyl vlasy od toho prachu, a pak drsnou žínkou umyl i celé tělo, abych se cítil lépe a trochu ze sebe dostal tu únavu.
Když jsem byl hotový, umytý i utřený, hodil jsem na sebe trenky, umyl rychle zuby, a zase jsem běžel zpátky za Joshem.
„Dejve, dones, prosím tě, Joshovi jídlo sem,“ odpověděl jsem na bráchovu otázku, jestli budeme jíst, když se objevil ve dveřích.
Joshua
Byl jsem vyřízeny, ale na jednu stranu mi bylo strašně fajn. Thomas byl pečlivý a laskavý, dal si záležet, a snažil se být jemný.
Pomalu jako mimino mě zabalil do deky, a pak do peřiny. Měkká postel a Thomasova vůně bylo jako balzám na mou mysl a mé rozbolavěné tělo.
Už jsem skoro usínal, když se Thomas vrátil z koupelny a odpověděl Dejvovi, že mi má přinést jídlo do ložnice.
S obtížemi jsem se posadil a vzal do ruky misku se salátem. Thomas mi ji musel přidržet, jinak bych to na sebe asi vykotil, ale s jezením jsem pomoct nechtěl. Aspoň to jsem chtěl zvládnout sám.
Chuť jídla jsem skoro ani nevnímal, jen jsem se snažil dostat něco do rozbouřeného žaludku.
Při třetím soustu to na mě ale konečně všechno dolehlo. Podvědomě jsem uslyšel cinknutí vidličky, která mi vypadla z ochablých prstů a spadla do mísy.
Chtěl jsem ještě vydržet, bránil jsem se zuby nehty, ale tělo prostě odmítlo poslechnout, a svět kolem mne se tak ponořil do tmy a klidu…