Joshua
Konečně jsem se mohl ponořit do práce a hledání.
I přesto jsem myšlenkami párkrát zaletět k Thomasovi, jak na tom asi je.
Rozložil jsem si na stůl papíry s jednotlivými programy, a pak je ještě přepsal na tabuli vedle mapy.
Škola a divadlo měly program na rok dopředu. Stadion jen na půl roku, kvůli přestavbě, která se tam bude konat, ale i tak to stačilo.
Napřed jsem se zadíval na program školy.
V následujících čtrnácti dnech bylo na programu školní hudební vystoupení, burza školy, kde žáci vystavovali věci a předměty, které vyrobily, a lidé si je pak mohli koupit, a sportovní festival.
Divadlo mělo na programu během následujících čtrnácti dnů pět vystoupení z toho tři čistě po školní zájezdy.
Na stadionu se měl odehrát fotbalový zápas, a měla tam mít koncert nějaká skupina, kterou jsem ani neznal.
Na internetu jsem si vyhledal časový harmonogram všech vybraných akcí, předpokládanou návštěvnost, předpověď počasí, účast významných osob a jména všech pořadatelů.
Byla jedna hodina po půlnoci, když jsem poznámkami popsal tabuli tak hustě, že už se tam nevešla ani čárka, a přesto jsem byl pořád na začátku. Pořád mi všechno sedělo, a já nedokázal vyloučit ani jedno místo.
Taky jsem začínal pociťovat únavu.
Potřeboval jsem nějakou vzpruhu, něco, co mě postaví na nohy.
Z plánu, že pojedu domů pro poznámky sešlo, jakmile mi padla hlava, a já zjistil, že jsem na pět minut zadříml.
Vstal jsem proto, přešel k umyvadlu a pustil si na hlavu ledovou vodu.
Věděl jsem, že na dlouho to nezabere, ale pro teď to svůj účel splnilo.
Znovu jsem se podíval na tabuli a začal propočítávat jednotlivé spojení mezi místy a pravděpodobností, že tam drží Marka.
Pak jsem si na něco vzpomněl. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Na jedné fotce, kterou jsem našel ve skryté místnosti, a která teď byla v laboratoři s ostatními důkazy, byla zachycena Cruz že Sárou u vytipované školy. Ani jedna neměla děti, přednášky spojené s Wiccou se tam nikdy nekonaly, a ani to nevypadalo na návštěvu kamarádek a jejich dětí.
Obhlížela snad Cruz terén? Měla Sára zemřít tam? Měla být tou obětí, která šokuje veřejnost? Bylo to pravděpodobné. Poslední oběť musela být ukázána celému světu a původně to měla být nejspíše Sara. Proto si ji Cruz vyhlédla. Jenže pak se něco pokazilo a ona musela zemřít dřív. Takže její místo teď převzal Mark.
Vytočil jsem Thomasovo číslo a doufal, že to zvedne.
„Nechci rušit, ale potřebuju, abys něco přetlumočil Cruz a sledoval její reakce. Potřebuju, abys byl teď mýma očima a ušima. Řekni jí, že vím, že Mark je náhrada za Saru, že ona měla být poslední obětí, kterou ukážou světu. A taky jí řekni, že vím, že ji chtěli vystavit ve škole jako trofej. Zeptej se jí, co se pokazilo. Přišla Sára na to, že Wicca není tak neškodná náboženská sektička? Podle pitevní zprávy Saře zasadil prudkou ránu do zad někdo menšího vzrůstu, a ne velkou silou. Nejspíš je Sara chtěla vyzradit a Cruz zpanikařila. Teď to do sebe zapadá," vychrlil jsem jedním dechem, když mi to Thomas zvedl.
Částečně jsem si byl jistý, že můžu školu vyloučit ze seznamu, ale potřeboval jsem ještě ujištění. A tou budou Cruziny následná slova a její reakce, které jsem sice nemohl vidět, ale věděl jsem, že mi to Thomas přetlumočí.
Thomas
Vyslechl jsem si, co mi Josh chtěl. Po celou dobu jsem se díval na Cruz.
Seděli jsme tu už patnáct minut, a ona stále trvala na svém, že je nevinná. Ani ty usvědčující fotografie ji nedonutily mluvit.
Když jsem vypnul hovor, postavil jsem se.
„Hned jsem zpátky,“ omluvil jsem se a vystřelil z výslechové místnosti.
Zaběhl jsem do své kanceláře, prohrabal papíry a vytáhl kopii pitevní zprávy Sary Affordové.
„Zeptám se ji, za chvilku. Jen ještě musím pro jednu věc do laborky,“ promluvil jsem na Joshe v běhu, a už jsem byl zase pryč.
Zaběhl jsem do laboratoře a vyžádal jsem si fotografie, které si od Joshe převzali. Chvilku protestovali, že na tom ještě pracují, ale byl jsem neodbytný s tím, že na tom závisí, jestli Marka najdeme nebo ne. Už nebylo potřeba víc říkat. Podepsal jsem formulář o převzetí, a pak už jsem s tím vším šel zpátky do výslechové místnosti.
Usadil jsem se znovu před Cruz. Položil jsem všechno na stůl a pomalu si jednotlivé věci procházel. I když jsme spěchali, schválně jsem si dával na čas, abych ji ještě víc znervóznil. V hlavě jsem si přemítal zpětně, co všechno se ji mám zeptat.
Detektiv jen mlčel a nahnul se ke mně, aby se podíval, co jsem to vlastně přinesl.
„Slečno Cruz,“ ozval jsem se najednou do ticha, až poskočila. „Podle pitevní zprávy, kterou mám tady před sebou, Sara Affordová zemřela bodnou ránou do zad. Rána nebyla vedena nějak velkou silou a podle toho, jak byla vedena, tak útočník byl menšího vzrůstu. Podle všeho to byla žena... Odhadem patologů vysoká asi 160–165 centimetrů. Kolik Měříte?“
Cruz se zarazila a bylo vidět, že váhá, jestli má odpovědět nebo ne. Míně si zkousla ret, ale mlčela.
„Odpovím za vás. Podle lékařských prohlídek, které musíme povinně jednou za čas absolvovat, měříte 164 centimetrů. Další otázka, jste bezdětná, jedináček. Vaši rodiče neměli sourozence, takže jste vlastně jediný pokračovatel vaší rodiny. Sara Affordová také neměla děti a ani neteře či synovce, protože její sourozenci jsou mladší. Proč jste byli u školy a fotily se tam obě dvě?“
Posunul jsem před ní fotku, aby na ní dobře viděla, a zaťukal jsem prstem na budovu za nimi.
Cruz se dvakrát nadechla, a až teprve po kratším zaváhání a dalším nádechu promluvila.
„Obě nás zajímalo náboženství jako takové, chodily jsme spolu na přednášky a nejvíc nás zaujala právě Wicca jako jedno z nejmladších hnutí. Je něco špatně na tom, když se tedy sejdeme na takovém místě? Opravdu nás to zajímalo...“
„Takže tím přiznáváte, že Saru jste velmi dobře znala?“ narovnal se detektiv z vnitřního.
Cruz se zasekla. Odpověděla prakticky na otázku, kterou ze začátku zapírala.
Znovu si zkousla ret a mírně sklonila hlavu.
„Wicca... V tomhle místě nemá sídlo, navíc veškeré přednášky na tohle téma se konaly v Davisově Campusu, což je na úplně jiném konci Sacramenta. Tak proč tahle škola?“
Cruz ještě o něco víc sklonila hlavu, ale neodpověděla. Její ruce se mírně napjaly, jako by se chtěla vyrvat z pout.
„Víme, že Sara přišla na to, jak to s vámi a Wiccou je. Zpanikařila jste, když zjistila, že tahle vaše skupina není tak neškodná, jak jste se tvářili. Sara měla být poslední oběť, ta oběť, která měla být vystavena veřejnosti. Co se pokazilo, že jste byla schopna ji zabít? A místo ní jste teď chtěli použít velitele Rodrigueze. Chtěli jste ho vystavit jako trofej, aby ho každý viděl. Abyste zasadili ránu nejen Sacramentu, ale celému policejnímu oddělení, zvláště vraždám, kterému Mark velí. Chtěla jste potom převzít jeho místo? Proč jste to udělala? Přemýšlela jste o tom, že na tomhle místě se pohybuje spousta dětí? Přemýšlela jste někdy, jaký by to na ně mělo dopad, kdyby něco takového viděly? Přemýšlela jste vůbec, když jste se do něčeho takového pustila? To Marka tolik nenávidíte? Nenávidíte tolik lidi kolem sebe? Udělám všechno proto, abyste nedostala doživotí, budu se rvát za to, abyste dostala provaz, takže na injekci zapomeňte!“
Všechno to byla sázka do loterie. Nic z toho jsme neměli podloženo pevnými a jasnými důkazy. Ale museli jsme to udělat.
Nemáme čas, a Markovi ho zatraceně rychle ubývá. Zbývá už jen pár hodin, než to převezmou federálové, a pár hodin, co může být Mark ještě naživu...
Joshua
Sotva jsem zavěsil telefon, Thomas vpadl do kanceláře jako velká voda řekl, že se na moje otázky zeptá sebral papíry a byl pryč.
Já chvilku ještě zíral na zavřené dveře, než jsem pokrčil rameny a znovu se pustil do analýzy míst.
Tušil jsem, že školu můžu už nejspíš vyloučit.
Harmonogram by sice pasoval, ale škola měla být jevištěm pro Sáru, a vrazi jako tihle se dvakrát na stejné místo nevrací.
Ale potřeboval jsem větší jistotu než mou domněnku.
Přecházel jsem po kanceláři jako lev v kleci a stihl za tu dobu vypít další dvě kafe.
S podivem bylo, že jsem nějak neměl ani hlad ani potřebu odskočit si, a kupodivu ani žízeň.
Ale to díky adrenalinu a nervům. Až to všechno skončí, nejspíš se ujím k smrti.
S těmito myšlenkami, které vůbec nesouvisely s případem jsem se dostal až za Thomasův stůl a pohled mi padl na obrazovku počítače, kde jsem měl otevřenou stránku školy.
A najednou mi to docvaklo.
Ten chybějící článek a jistota.
Sedl jsem si do křesla a s nosem skoro přilepeným na monitoru jsem procházel staré fotky.
Ještě jsem mrkl na fotky stadionu a divadla.
„Ano!" zařval jsem nahlas, že to asi musela slyšet celá stanice, ale bylo mi to jedno.
Byli jsme zase o kousek blíže.
Thomas
Když Cruz mlčela, pozorněji jsem se na ní zadíval. I když mírně zvedla hlavu, přesto se na mě ani na detektiva nepodívala. Jen zpod přivřených víček sledovala fotografie, jako by v nich hledala odpověď.
„Sundejte ji pouta,“ požádal jsem policistku.
Ne, že bych ji chtěl nějak ulevit, ale pro mne teď bylo důležité každé její gesto, i kdyby si měla jen prohrábnout vlasy.
Cruz si hned promnula zápěstí a bylo vidět, že se trochu uvolnila. Ale i přesto, že se to snažila zamaskovat, všiml jsem si, že se ji ruce mírně třesou.
„Proč jste zabila Saru? Co vám udělala? Byla to vaše kamarádka, sdílela s vámi stejné zájmy, tak proč ta rána do zad?“
„Nezabila jsem ji!“ skoro vykřikla Cruz. Jako by se jí s uvolněnýma rukama vrátilo její sebevědomí. „To ona! Lea to udělala!“
Další věc, kterou jsme ji nemohli vyvrátit, protože zatím nebyl důkaz. Tak jsem to risknul...
„Chtěli jste Saru zabít jako jednu z obětí pro vaše rituály a její místo mělo být právě v té škole. Lea Crawfordová to být nemohla. Máme prověřeno, že se v době, kdy byla Sara zavražděna, pohybovala mimo Sacramento. Tak proč n-“
Nebyla to pravda, nevěděli jsme, de v tu dobu Lea byla, ale neminulo se to účinkem...
„To není pravda! Byla u toho! Pomáhal-“ vykřikla Cruz, ale okamžitě se zasekla, když si uvědomila, co právě v afektu řekla.
Snažila se to hodit na komplice, a přitom se sama podřekla... Teď už je jasné, kdo měl v ruce ten nůž...
„Lea Crawfordová vám pomáhala uklidit tělo Sary. Proto byla Sara zakopaná na tom místě, uklidila po vás ten nepořádek. Našli jsme v jejím bytě vražednou zbraň. Jsem si jistý, že otisky nebudou patřit ji, ale vám. Měla ten nůž schovaný jako pojistku proti vám, kdybyste ji chtěla zradit.“
V tu chvíli Cruz zbledla tak, že to snad ani víc nešlo. Řekl bych, že její kůže byla skoro průhledná.
„Proč jste ji zabila? Co nevyšlo?“ pokračoval jsem dál.
„Chtěla... chtěla mě prásknout... znala Dobse, věděla, že s ním mám poměr, protože jsem od něj získávala informace. Chtěla mu to všechno říct...“
Její slova byla skoro neslyšná, ale já to slyšel dokonale. Detektiv jen spokojeně pokýval hlavou, policistka se na ní dívala s opovržením.
„Slečno Cruz, jste obviněna z únosu, omezování osobní svobody, z vraždy prvního stupně zvlášť trýznivým způsobem. Jen se modlete, aby se nenašlo víc přitěžujících okolností, jako například ty předchozí vraždy...“
„To jsem neudělala!“ vykřikla už zoufale. „S tím nemám nic společného! Jen Sara... Ona... Nechtěla jsem, strašně mě rozčílila, byla to náhoda! Přísahám!“
Měl jsem dost. Bylo potřeba s ní dokončit výslech, a jen proto jsem se držel zuby nehty, abych ji nerozmlátil ksicht.
Když jsem pak po další hodině odcházel, byl jsem úplně vyčerpaný. Vědomí, že mi kdysi velel člověk, který sám někoho zavraždil...
A pořád nemáme Marka.
Ale možná z toho, co řeknu Joshovi, mu něco pomůže. Do své kanceláře jsem se doslova plahočil. Ale posbíral jsem všechny své síly a dovnitř jsem vstoupil vzpřímeně. Aspoň jednu věc jsme mohli ukončit. I když to nebylo právě to, co nás teď nejvíc pálí...
Joshua
Vážně se mi zvedla hned nálada.
Ale vzápětí mě zase opustila, když dovnitř vešel Thomas.
Snažil se to nedat najevo, ale když jsem si ho pozorně prohlédl bylo mi jasné, že se drží zuby nehty.
Vstal jsem proto od stolu, beze slova ho obešel, zamkl, a skoro ho dotlačil ke gauči, na který jsem ho posadil. Sám jsem si sedl na kraj, a pak ho skoro násilím přinutil si lehnout, a jeho hlavu si položil do klína.
„Neodmlouvej, neper se se mnou a lež! Zasloužíš si to," řekl jsem přísně, když chtěl protestovat, a pak jsem se sklonil, abych ho mohl políbit na čelo.
„Prosím, taky to potřebuješ. A já potřebuju vědět, že si v pořádku. Asi bych nerozchodil, kdybych se měl strachovat ještě o tebe," zamumlal jsem se rty na jeho čele, a pak se mu zblízka zadíval do očí.
„Dovol mi ať teď pomůžu já tobě, ano?" zašeptal jsem a pohladil ho po tváři.
Pak jsem mu pověděl všechno, co jsem doposud zjistil, i to, že školu můžu ze seznamu vyloučit a proč.
Celou dobu jsem ho pak jednou rukou vískal ve vlasech, zatímco tou druhou přejížděl po jeho hrudi, abych ho uklidnil.
Thomas
Když jsem vešel do kanceláře, stihl jsem akorát odložit věci na malý stolek a vzápětí jsem ležel na gauči.
Poslouchal jsem Joshe a hned si dával další věci do souvislosti. Nemohl jsem nepracovat, i když to po mně chtěl. Ale i tak, to, co dělal, mě postupně uklidňovalo. V rámci možností...
Ten strach o Marka však přetrvával.
„Cruz se přiznala k vraždě Sary, Lea Crawfordová ji pomáhala uklidit její tělo. Měla známé u ochranářů, tak pro ni nebyl problém sehnat si průkaz a povolení na to místo chodit. Chtěli ji zabít při úplňku, který má být za tři dny, ale Sara přišla s tím, že všechno řekne Dobsovi. Nechtěla mít s těmi vraždami nic společného A ani vlastně neměla. A to, že to řekla Cruz, se ji stalo osudným. Měla mlčet a jít rovnou za Dobsem.“
Povykládal jsem teď pro změnu já, jak probíhal výslech. Všechno, co jsem si vzpomněl. I to, jak Cruz reagovala na zmínku o stadionu a divadle. Podle všeho ani ona sama nevěděla, kde mají vystavit další oběť, protože byla jen dohazovačka a vraždy páchal někdo jiný. Ale nikoho dalšího nezmínila. Nevěděla, nebo zapírala jména. Prý se kontaktovali jen přes email nebo zprávy z neregistrovaného telefonního čísla. Cruz by měla mít někde schovaný ještě jeden telefon, nebo sim kartu. Pokud ji najdeme, mohli bychom mít vodítko k dalším lidem...
„Půjdu domů,“ ukončil jsem tuhle chvíli, už jen proto, že mě Joshovo uklidňování začalo nutit ke spánku, a to já nechtěl.
ne dokud nenajdeme Marka, i kdybych už neměl spát do konce života.
„Pojedeš se mnou?“ donutil jsem Joshe se posadit, a jako poděkování jsem ho krátce políbil na rty a na moment ho objal.
Joshua
Thomas mi vypověděl všechno, co zjistil při výslechu Cruz. Na chvilku jsem zalitoval toho, že jsem tam nebyl. Ale tohle bylo něco, co musel udělat hlavně Thomas.
„Mrzí mě, jak to dopadlo. Nebudu se ptát, jak se cítíš, ani tě litovat, ale chci abys věděl, že mě to mrzí, a kdybys něco potřeboval… Asi ti nedokážu pomoct jako třeba Mark, ale chci, abys věděl, že jsem tu," řekl jsem vážně, když mě krátce políbil a pak objal.
Ještě víc jsem ho stiskl a na chvilku zaryl nehty do jeho ramen. Rychle jsem ho ale pustil, vyprostil se z jeho náruče a vstal. Jeho strach o Marka, který byl s každou hodinou silnější, se znovu začal přenášet i na mě, a já si teď nemohl dovolit začít vyšilovat.
„Asi bude lepší, když pojedeš domů a já zůstanu tady," řekl jsem tiše, zatímco jsem přešel k oknu a díval se ven do ztichlé noci.
Nechtěl jsem být sám, ale nemohl jsem být ani s ním. Ne teď.
„Promiň. Nechci, aby to znělo hnusně, nebo že tě vedle sebe nechci, nebo že nechci tvou pomoc, tak to není. Jen se bojím, že když budu s tebou..." na chvilku jsem se odmlčel, možná na moment zapřemýšlel, jestli mu to mám říct. „Tvůj strach o Marka je hmatatelnější, než dáváš najevo, a já se obávám, že v mém stavu bych to asi nezvládl."
Teprve teď jsem se otočil od okna a omluvně se na něj usmál.
„Nebudu ti říkat, ať odpočíváš, protože vím, že to stejně neuděláš, jen tě poprosím, kdybys na něco přišel, abys mi dal vědět, ano?"
Thomas
Zadíval jsem se na Joshuu, jako bych chtěl pohledem zjistit, že to, co říká je pravda. Ale nejspíš ano. Asi jsem nedokázal svůj strach o Marka skrýt tak, jak jsem si myslel.
Přešel jsem ke stolu, posbíral si své věci do kabely. Vzal jsem ji do ruky, do druhé mikinu, ale tu jsem pak odložil.
„Nechám ti ji tady, kdyby ti náhodou byl chladno,“ ještě jsem vytáhl z kapsy prášky a postavil je na stůl. „Jen pro případ nouze. Ale byl bych rád, kdybys je, pokud možno, nepoužíval. Pořád je to chemie, která člověka ovlivňuje. To se raději na pár minut prospi a nezapomeň pít, nebo zkolabuješ.“
Ještě jednou jsem se na Joshe podíval, a za pár vteřin už jsem za sebou zavíral dveře s ujištěním, že kdybych na něco přišel, tak se určitě ozvu.
Vyšel jsem ven do nočního ticha a chladu. Dal jsem si věci do auta, a než jsem nastoupil, ještě jsem si zapálil. Opřel jsem se o auto a díval se do oken mé kanceláře, kde se svítilo, a představoval si, co právě dělá Josh.
Bylo to opravdu těžké tohle zvládat. Už jsem se nedivil, že Mark tenkrát vyšiloval, když mě postřelili. Ale i přesto jsem se stále ujišťoval v tom, že jsem chlap, a tohle prostě musím zvládnout bez nějakého hroucení.
Dělal jsem to pro něj… Pro Marka… Znám ho už tak dlouho, a jsme si tak moc blízcí, že jsem si ani neuměl představit, že by tu najednou nebyl. Tahle představa mi stáhla žaludek tak moc, že se mi udělalo špatně a nedokouřená cigareta letěla na zem.
Musím jet domů za Dejvem. Ten se držel a nevolal mi. Věděl, že mám napilno, a je to pro nás hodně důležité. Byl jsem rád, že to chápal a nevyšiloval co půl hodiny s nějakým telefonátem.
Když jsem dojel před svůj dům, v oknech mého bytu se svítilo. Spíš v jednom okně, v pracovně.
Posbíral jsem věci a vyběhl nahoru, abych se mu konečně mohl ukázat, že jsem v pořádku.
Já ano, ale o Markovi zatím nic nevíme...
Joshua
Když odešel, na okamžik jsem měl nutkání vyběhnout ven a poprosit ho ať zůstane. Nakonec jsem ale jen s povzdechem zatřepal hlavou.
Čas, ani Markovi únosci, nepočkají, až se uráčím vzpamatovat.
Přehodil jsem si Thomasovu mikinu přes ramena a zadíval se na prášky. Potřeboval jsem zůstat bdělý, a napadla mě jediná možná věc, jak toho dosáhnout. Jen jsem doufal, že to Thomas nezjistí. Rychle jsem vyběhl z jeho kanceláře, odemkl Markovu a se sklopenou hlavou, přešel ke stolku a vytáhl flašku s brandy. Jako střela jsem vyletěl zase ven, pečlivě zamkl, a teprve, když za mnou zaklaply dveře od Thomasovy kanceláře, jsem si oddychl. Do dlaně jsem nasypal čtyři prášky, hodil je do pusy, a pak si notně přihnul z láhve.
Teď už stejně nikam nepojedu, a i kdyby jo, ta trocha mě nezabije.
Okamžitě jsem pocítil, jak se mi teplo rozšířilo po celém těle a tlak stoupl do závratných výšin. Na účinek jsem nemusel čekat dlouho. Dostavil se pocit euforie, blaženosti, ale zároveň se mi zostřily smysly.
Hned jsem se pustil do práce. Analyzoval, propočítával, srovnával. Vyhledal jsem si staré případy, kdy sérioví vrazi své oběti veřejně popravili, nebo vystavili, a srovnával fakta a podobnosti. Vyhledal jsem si historii obou míst a budov, jejich vznik, projel stovky diskuzí, jestli o místech nekolují nějaké zvěsti, a celkově se do toho ponořil tak, že když mi pak zazvonil mobil, s překvapením jsem zjistil, že začalo svítat.
Thomas
Ještě že jsem Joshuovi neslíbil, že budu odpočívat. Tohle prostě nešlo, a já bych svůj slib musel porušit.
Blížilo se k třetí hodině, kdy jsem znovu seděl v pracovně. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem se osprchoval, což mě trochu vzpružilo, snědl trochu z toho, co Dejv nachystal na večeři a uvařil si kafe.
Hodně silné kafe...
Dejv byl rád, když jsem se konečně objevil doma. Na nic se nevyptával, jen tiše chodil kolem, aby mě nerušil, uvařil mi nové kafe, když moje došlo, donesl mi vodu, nebo džus, když jsem měl prázdnou sklenici. Seděl vedle mne a tiše mi nahlížel přes rameno Občas se otočil a zadíval se na tabuli, kde jsem vyznačil dvě místa, kde by mohl být Mark.
„Thomasi,“ ozval se najednou, když jsem už nevěděl, kudy kam, a jen jsem chodil po pokoji a v duchu si přehrával výslech s Cruz, jestli neřekla něco, co by nás mohlo navést. Ale to bychom potřebovali minimálně toho střelce, a toho jsme zatím nemohli najít, a nevěděli ani, kdo to je.
„Brácho!“ ozval se hlasitěji Dejv, když jsem na něj hned nereagoval.
Otočil jsem se k němu a pohledem, že jestli je to blbost, tak mu jednu vrazím.
„Tyhle ty staré budovy,“ ukázal na divadlo a stadion na mapě, „Jsou hodně staré. Divadlo bylo postaveno někdy na konci devatenáctého století a stadion na začátku dvacátého století. Nevím přesně data, ale tak nějak to bylo. A jako takové mají za sebou určitě spoustu oprav a rekonstrukcí. Často v těchto stavbách jsou místa, která se už nepoužívají. Buď se zaslepí, nebo prostě zamknou, aby tam nikdo nechodil. Často to bývá někde dole, v suterénu. Půdy se normálně používají pro uskladňování, například kulis v divadle, nebo sportovního náčiní, které se často nepoužívá, třeba na stadionu. Měl by ses možná podívat na plány staveb. Na všechny, od jejich postavení až po dnešek...“
Zastavil jsem se uprostřed chůze a šokovaně hleděl na Dejva.
Jsem vážně tak neschopný? Proč mě tahle varianta nenapadla hned, jak Josh určit tohle místo! Proč jsem se na to už dávno nepodíval! Nejspíš bych si měl najít jinou práci. Nejsem schopný normálně uvažovat a dělám chyby...
„Máš pravdu,“ přikývl jsem nakonec. „Ale k plánům se jen tak nedostaneme. Ne teď v noci. Městský architekt je, kdo ví kdo, a kdo ví kde, Plány jsou zavřené v archivu, kde se teď nedostaneme a na netu je nenajdeme...“
„Zařídím to,“ rozběhl se Dejv do pokoje pro svůj telefon a vzápětí jsem slyšel, jak se někomu omlouvá za tohle brzké probuzení. Chvíli jsem ho poslouchal s napětím, jestli to vyjde nebo ne. Nevěděl jsem, jak to chce zařídit, ale bylo mi to jedno, hlavně kdyby to vyšlo.
„No? Tak co?“ netrpělivě jsem se zeptal, když se vrátil zpátky.
„Na telefonu je hlavní městský architekt. Vysvětli mu situaci, a on ti vyjde vstříc. Je to otec mého spolužáka...“
Myslel jsem, že ho opusuji za to, co teď udělal. Rychle jsem popadl telefon a naléhavým hlasem jsem dotyčnému vysvětlil, co se děje, a proč to potřebujeme. Slíbil jsem mu, že mu dodatečně dodám povolení, ale teď by se nám hodilo, kdybychom to měli co nejdříve, protože nás tlačí čas, a v sázce je život policisty.
Za další hodinu už mi cinknuly tři mejly, ve kterých jsem měl naskenované veškeré plány daných budov. A za další hodinu, kdy už svítalo, jsem zvedal telefon a volal Joshovi.
„Joshi! Přeposlal jsem ti mejl. Podívej se na to!“ vyhrknul jsem a jedním dechem jsem sděloval, co tam všechno je...
„Já to tu ještě v klidu projdu, ale kdybys na něco přišel, okamžitě mi volej, nebo se tam rozjedu sám, rozumíš?“
Joshua
Telefon jsem hned vzal, protože volal Thomas. Hned na mě vyhrkl něco o mejlech a o tom, že tam pojede sám. Přešel jsem k počítači a mrkl na plány budov.
„Kruci! Na tohle jsem úplně zapomněl!" zaláteřil jsem do telefonu. „Nech mě pracovat, mrknu na to, a počkej až ti zavolám! Neudělej prosím žádnou blbost, Thomasi! Ne teď, když jsme tak blízko!"
Musel jsem trochu zvýšit hlas, protože jsem měl opravdu obavu z toho, že sedne hned do auta a objede obě místa bez toho, aniž by hleděl na následky. Chápal jsem ho. Já bych se nejspíš zachoval stejně, ale mě drželo zpátky jen to, že já už si tímhle prošel a vím, co to je ztratit parťáka.
„Zavolám ti hned, jak něco zjistím, ano? Jen zůstaň ještě chvilku v klidu," poprosil jsem ho klidněji a pak už se s ním rozloučil.
Plány budovy jsem si vytiskl a přišpendlil je na mapu. Ještě jednou jsem musel sáhnout po prášcích a alkoholu, a na okamžik mi problesklo hlavou, že tohle bych opravdu neměl. Při pohledu do zrcadla, když jsem si oplachoval tvář, jsem se sám sebe skoro lekl. Oči jsem měl jak veverka na heroinu, kruhy pod očima už nešlo ani zamaskovat, stejně jako bledá tvář a o trochu světlejší rty.
Jen jsem rezignovaně pokrčil rameny.
Při troše štěstí je tohle poslední dávka, kterou si dopřeju, a doufal jsem, že na hodně dlouhou dobu. Znovu jsem přešel k mapě a k tabuli. Smazal jsem nepotřebné poznámky a napsal tam místo toho všechny nové informace ohledně stavby obou budov a rozmístění jednotlivých podzemních místností, které byly už dávno zapečetěné, a nikdo do nich nesměl vstoupit. To, že o nich Wicca věděla, mě usvědčilo v tom, že mezi nimi je nejspíš i někdo ze samotných radních města, protože jinak by se k těm plánům tak snadno nedostali. Byl jsem zrovna v polovině práce, když mi zazvonil telefon. Chmátl jsem po něm s obavou, že volá Thomas, který mi oznámí, že už prostě nehodlá čekat, ale byl to Wyatt. Sdělil mi všechno ohledně střelce, kterého jsme hledali.
Skutečně se hlásil k 160. SOAR, ale byl vyloučen kvůli svému chování a tendenci se předvádět. Poděkoval jsem mu a slíbil, že jakmile budu mít chvilku času, a dokud jsem ještě ve Státech, navštívím ho. Oba jsme věděli, že k tomu nejspíš stejně nedojde, ale byla to taková zdvořilost a hra mezi námi. Jakmile jsem položil telefon, zavolal jsem klukům z vyšetřovačky a přetlumočil jim vše, co jsem se právě dozvěděl. Pak jsem se konečně vrátil k plánům.
Po dalších dvou hodinách neustálého propočítávání, kdy jsem si připadal, jak po desetidenním maratonu, jsem konečně dospěl k nějakému závěru. Sebral jsem všechny důležité věci, vystřelil z kanceláře, a za chůze obvolal všechny, které jsem na místě chtěl mít.
S šéfem zásahovky, který se na mě trochu s obavou podíval, nejspíš kvůli tomu, že jsem vypadal jako chodící mrtvola, jsem se domluvil na celém postupu, a on nenamítal.
„Thomasi! Je to ten stadion!" vyhrkl jsem na něj okamžitě, co mi to zvedl, a já naskočil do zásahového neoznačeného vozidla.
„Právě teď tam jedeme. Ale všechno musí proběhnout v tichosti a nenápadně, aby si nás nevšimli. Šéf zásahovky ti pošle přesné souřadnice, kde se sejdeme, a odkud celou operaci povedu. Já zůstanu venku a budu vás vést. Ale je tu něco, co chci, abys věděl..." zkousl jsem ret a trochu ztišil hlas. „Nemám stoprocentní jistotu, a pokud se pletu… pokud se pletu a Mark na stadionu není… tak… jsem ho právě teď nejspíš odsoudil k smrti."
Vím, že říkal, že mi věří, ale teď šlo opravdu do tuhého. Bylo skoro poledne, a i když zbývalo ještě nějakých osm hodin času do limitu, věděl jsem, že bych stejně s žádným lepším řešením během tak krátké doby už nepřišel.
Thomas
Nelíbilo se mi, jak se mě Joshua snažil udržet na místě. Pořád jsem byl jednou nohou na odchodu, a každou chvíli jsem bral do ruky klíče od auta.
Ale nakonec jsem se usadil na židli a znovu jsem se podíval na plány. Snažil jsem si zapamatovat každý detail, každou místnost. Tak moc jsem se do toho zabral, tak moc jsem na to upíral zrak, že jsem nakonec odpadl. Ani nevím kdy, jen si pamatuji, že mě probralo třesení.
„Thomasi! Máš telefon! Volá ti Josh!“
Neměl jsem snad ani ještě oči rozlepené, když jsem skočil po jeho ruce, ve které držel telefon. Vyslechl jsem si Joshe, a mezitím jsem si připínal zbraň a obouval boty. Ale když řekl tu poslední větu, zarazil jsem se s rukou na klice. Stáhl se mi žaludek tak moc, že jsem měl pocit, že se pozvracím... Ale nemohl jsem dopustit, aby se něco takového stalo. Nemohl jsem dopustit, aby si Josh něco vyčítal, i kdyby to nevyšlo.
„To neříkej!“ vyjel jsem na něho ostře. „Nikoho jsi k smrti neodsoudil a ani neodsoudíš! Marka najdeme! Vím to! Za chvíli jsem tam, a už od tebe nechci nic takového slyšet!“
Rozčíleně jsem mu vypnul telefon a otevřel dveře na chodbu.
„Dejve, v žádném případě mi teď nevolej. Ne, dokud se ti neozvu zpátky. Určitě ti zavolám, ale víš, co by se mohlo stát, kdyby mi začal zvonit telefon ve chvíli, kdy se to nejméně hodí, že?“
Dejv přikývl, já si však pro jistotu vypnul hlasité zvonění a nechal jen nejslabší vibraci na telefonu. Nemohl jsem vědět, jestli nápad zavolat mi nedostane náhodou někdo jiný...
„Vím, že to dobře dopadne!“ slyšel jsem ještě za sebou, když jsem sbíhal schody dolů.
Rychlost, s jakou jsem nastoupil do auta a rozjel se ke stadionu na určené místo, by mohla být zapsaná v knize rekordů. Ale v momentě, kdy jsem se tam blížil, zpomalil jsem, abych nevzbudil podezření svou rychlou jízdou.
Po celou dobu jsem si v hlavě přehrával plán stadionu, abych na něco nezapomněl.
Když jsem dojel, zkontroloval jsem si zbraň, a pak jsem vystoupil a zamířil rovnou k autu, kde měl být Josh.
Už se tu pohybovalo víc lidí, všichni detektivové, které si Josh vyžádal. Na všech byla vidět nervozita a chuť se okamžitě rozběhnout po prostorách stadionu a hledat Marka.
„Jsem tady,“ ozval jsem se zadýchaně, když jsem vešel do auta, ve kterém byl Josh spolu s dalšími policisty.
Joshua
Nestačil jsem ani nic říct na svou obranu, když po mě Thomas vyštěkl a vzápětí mi s telefonem praštil. Trochu naštvaně jsem se na mobil díval a bojoval s nutkáním mu zavolat znovu a říct mu, že to prostě musí přijmout jako fakt. Nakonec jsem ho strčil do kapsy, ale mračit jsem se nepřestával.
O pár minut později jsme dojeli na místo. Stáli jsme bokem, na menším prostranství, ze kterého se dalo do budovy dostat bočními vchody, a které bylo obehnáno stromy, takže jsme byli chráněni před případnými zvědavci. Přesto se ale už našli tací, co se pokoušeli zjistit, proč je kolem najednou tolik lidí. Velitel zásahovky proto vyhradil skupinku, která případné čumily držela dál, aby se nedostalo na veřejnost něco z toho, co se tam dělo, dříve, než bude nutné.
Ze zásahového vozidla jsem se na místě přesunul do operačního, což byla v podstatě taková kancelář s počítačem na kolech, cestou kývl na pozdrav Berymu a ostatním klukům, na kterých byla vidět nedočkavost, a s velitelem a dvěma detektivy se zavřel dovnitř. Zrovna jsme si procházeli mapy, když dovnitř vtrhl Thomas. Otočil jsem k němu hlavu, a zase ji se zamračením rychle odvrátil, když jsem v jeho očích viděl tu naději.
„Rozdělíme se na dvě jednotky. Je potřeba prohledat i vrchní patra. V každé jednotce bude šest týmů po čtyřech mužích. Rozdělení nechám na vás, veliteli. Vy povedete první skupinu, která bude mít za úkol projít vrchní patra. Vejdete tudy," ukázal jsem na plánek na monitoru, „a v krátkých intervalech za vámi pošlu zbývajících pět skupin. Detektiv Ward povede první skupinu, která prověří spodní patra,“ vysvětloval jsem veliteli a snažil se o co nejneutrálnější tón.
„Vím, že vám to nemusím říkat, ale opatrnost je na místě. Zvláště řekněte mužům, kteří půjdou prohlédnout spodní místnosti, ať si dávají pozor na drolící se zdi, vodu a nedělají zbytečný hluk. Hlavně ať se ničeho nedotýkají, a pokud bude cesta nepřístupná, ať se nepokouší dostat se přes trosky, nebo je odklidit," zadíval jsem se na velitele.
„Jistě. Postupy známe. Přesto jim vaše slova zopakuji, superintendente. Půjdu to zařídit," kývl hlavou velitel.
„Díky. Za deset minut vyrazíme," odpověděl jsem, a za chvilku už zůstal ve vozidle s Thomasem sám. Přesto jsem se na něj odmítal podívat a raději rovnal papíry, jen abych něčím zaměstnal třesoucí se ruce. Byl jsem nervózní, a červíček pochybností ve mě hlodal stále neodbytněji. Jistě, taky jsem chtěl věřit tomu, že Marka najdeme zrovna tady, ale i když jsem tohle místo vybral, přesto nebyla úplná jistota, že tu bude. Bylo tu moc neznámých, na které jsem neměl moc času se připravit.
„Přidělil jsem ti do týmu Eliase, Johna a Willa," řekl jsem po chvilce ticha s očima zabořenýma do monitoru počítače, ze kterého jsem nemohl nic vyčíst. Ale, pořád to bylo lepší než se dívat na naději v Thomasových očích.
Thomas
Měl jsem pocit, že od chvíle, kdy jsem dorazil, tak mě Joshua ignoruje. Jako bych tam ani nebyl. Snažil se mi vyhýbat pohledem, a promluvil na mě až nakonec o tom, koho mi přidělil. Ale ani v tu chvíli se na mě neotočil.
Měl jsem chuť mu něco říct. Nechápal jsem, proč se tak chová, když jsem mu jasně řekl, co si o tom myslím.
„Netušil jsem, že jsi takový zbabělec... Hlavu vzhůru, když nebude tady, najdeme ho jinde,“ došel jsem k němu a stiskl mu rameno.
A když jsem odcházel, dal jsem mu ještě menší herdu do zad.
Vyšel jsem z auta ven a zamířil ke své skupině. Podíval jsem se na hodinky. Do začátku akce zbývalo ještě osm minut. Akorát na to, abychom se přesunuli na určené místa.
„Zapamatovali jste si plán suterénu?“ podíval jsem se na všechny.
Někteří si ještě zapínali neprůstřelné vesty a kontrolovali baterky. Taky jsem si jednu vzal a trochu zamračeně na sebe navlékl vestu. Moc jsem ji nechtěl, ale nevěděli jsme, do čeho jdeme.
„Tak jdeme. Já půjdu hlavní chodbou až na konec, kde se to dvojí. Ty,“ ukázal jsem na Eliase, „půjdeš sem předním vchodem a odbočku doprava, a ty, Wille doleva. John půjde se mnou zadním vchodem až na konec chodby, a tam se rozdělíme. Dávejte na sebe pozor, a hlavně opatrně. V klidu, nic neuspěchejte, abychom na sebe neupozornili. Všichni víme, co je v sázce, že ano?“
Rozhlédl jsem se po skupině, když si kluci každý už určil, kdo s nimi půjde, a zbývající tři policisté zbyli na mě.
„Tak jdeme, máme to nejdál, musíme obejít celý tenhle barák. Vy dva počkejte, až se ozveme, že jsme na místě, kdyby se náhodou něco semlelo, aby nám tím zadním vchodem nikdo neutekl.“
Ještě jednou jsem se podíval k operačnímu autu, a pak už s povzdechem zamířil na určené místo se svou skupinou.