Thomas
„Co se děje? Proč mám zase vstávat: Vždyť jsem teprve přišla!“
Tohle a další námitky od Cruz jsem poslouchal celou cestu až do výslechové místnosti. Ale nereagoval jsem. Jen jsem na tváři vynutil úsměv, který Cruz provázel celou cestu i s mojí maličkostí.
Jen co jsem ji strčil dovnitř a sundal ji pouta, vytratil jsem se ven. Byla na ní už znát únava, a řekl bych, že i přes svůj herecký výkon, začínala být mírně nervózní.
Když jsem stál za sklem a pozoroval je dva, měl jsem chvílemi pocit, že ji prostě půjdu zabít.
A to, co říkala o Markovi, a taky o tom že Joshovi zase někdo umře...
Neměl jsem pro ni jediného dobrého slova. Tolik nadávek jsem v životě neřekl. Bylo mi z toho tak všelijak, když jsem viděl, jak se usadila Joshovi na klíně, a on se tak, tak držel, aby se z ní nepozvracel. Já bych to asi už dávno udělal, a pěkně do jejího výstřihu.
Když jsem viděl, jak se Josh zvedá a míří ke dveřím, vyběhl jsem na chodbu. Jen co řekl, abych ji znovu zavřel, doslova se skoro rozběhl pryč. Nejspíš toho měl opravdu dost.
Tentokrát jsem měl co dělat, abych Cruz neskočil do úsměvu. Nechal jsem raději policistku ve službě, aby ji nasadila pouta. Když jsme Cruz vedli do cely, schválně jsem nespěchal. Věděl jsem, že se teď mění služby, a já prostě chtěl, aby ji takhle vidělo co nejvíce lidí. A že to účinek mělo, protože se zprávy šíří hodně rychle. Všichni si ji pohrdavě prohlíželi, a jen tak malinko ustoupili bokem, aby mohla mezi nimi projít. Ulička hanby... A když Cruz bezděčně přidala do kroku, chytl jsem ji za loket a přibrzdil.
„Za tohle mi zaplatíš, Thomasi!“ zavrčela na mě z cely přes mříže, když jsem ji znovu zamknul.
„Za co?“ zeptal jsem se nevinně a usmál se na ni.
Policistka se musela pootočit, aby skryla i ona svůj úsměv, ale Cruz to neuniklo, a ještě víc se ji obličej hněvem stáhl.
Odfrkla si a šla si sednout na palandu.
„Dobrá volba, měla by ses prospat, noc bude dlouhá...“
„Pche, za dvanáct hodin mě budete muset pustit. Nemáte nic, z čeho byste mě mohli obvinit, všecho jsou to jen nepodložené dohady.“
„Jak víš, že na tebe nic nemáme?“ pozvedl jsem obočí a usmál se.
Na to jsem se ale otočil a odešel pryč. Potřeboval jsem být co nejdříve u Joshe, protože nevypadal moc dobře. Ani dvě minuty mi nezabral běh chodbou na třetí patro, do mé kanceláře.
„Jak je, Joshi?“ vešel jsem dovnitř a hned za sebou zavřel.
Když jsem ho viděl, všechno se ve mně stáhlo. Byl úplně vyřízený a sotva se držel...
Sehnul jsem se k němu a zvedl ho ze země. Dotáhl jsem ho k sedačce a usadil ho na ní. Ještě jsem mu zašel nalít vodu a vrátil se k němu.
Na moment jsem zaváhal, jestli to mám udělat, ale když jsem viděl, jak vypadá, nakonec jsem sáhnul do kapsy.
„Na, potřebuješ to,“ podal jsem mu tubu s prášky a sklenici s vodou.
Joshua
Napůl jsem vnímal Thomase, jak mě zvedá a usazuje na pohovku. Když mi pak podal prášky s vodou, už jsem po nich natahoval ruku, ale pak se zarazil.
Ne. Ne teď, ne v takovém stavu, ne před Thomasem.
Místo toho jsem křečovitě sevřel jeho zápěstí a jen se napil.
„Nechci je. Musel bych si jich teď vzít tak pět, aby to mělo účinek. Ale..." zadíval jsem se mu do očí a ani se už nesnažil zakrýt strach i bolest, které mi způsobila Cruzina slova.
„Můžeš tak na pět minut zamknout a jen mě chvíli držet v náruči? Potřebuju, potřebuju se zbavit toho odporného pocitu když... když ona..." nemohl jsem to ani vyslovit.
„Potřebuju cítit tvoji blízkost," zašeptal jsem a pohladil ho po ruce. „Bude to mít stejný účinek jako ty prášky, i když jen na chvilku. Ale jestli nechceš, pochopím to. Situace není zrovna nejpříjemnější, a já tě nechci do ničeho nutit. Vezmu si ty prášky a budeš mít klid."
Prsty jsem obemkl tubu, kterou Thomas pořád svíral a lehce za ní zatahal.
Thomas
Když Josh jemně zatahal za tubu s práškama, bezděčně jsem ji víc sevřel. Ale nevytrhl jsem mu ji hned. Pohled na něj byl opravdu bolestivý.
Jak moc ho musely její slova ranit, zvlášť, když se mu usadila na klíně, a přitom věděla, že je Josh na kluky a Frank byl jeho přítel. Jinak by to vůbec nezmiňovala, a ne vůbec tímhle jejím tónem.
Podle mne to měla už dávno a moc dobře všechno pozjišťované. A jela podle taktiky – Nejlepší obrana je útok. Otto Von Bismarck by z ní měl určitě radost.
Jemně jsem potáhl tubu z Joshových prstů a přešel jsem ke dveřím. Zamkl jsem je a vrátil se k němu hned zpátky. Sedl jsem si k němu, vzal jednu jeho ruku a nasypal jsem mu do ní tři prášky.
„Spolkni to,“ natáhl jsem se ještě pro odloženou sklenici vody a podal mu to. „Víc ti sice nedám, ale chci, aby sis je vzal, a zůstanu tu s tebou na chvíli...“
Opřel jsem si ho zády o sebe a pevně ho sevřel v objetí.
„Víš, Cruz pomalu začíná ztrácet půdu pod nohama. Už mi vyhrožovala, že ji za tohle zaplatím... Ještě chvíli vydrž, a budeme ji mít tam, kde chceme. Za chvíli si ji vezmu k výslechu já s detektivem z vnitřního. Ale předtím ti ještě zjistím programy stadionu a divadla, ano? To bude rychlé, takže s tímhle není problém, a Timy zatím zjistí všechno o té škole...“
Mluvil jsem na Joshe, a přitom ho k sobě tiskl, aby cítil moji oporu. Potřeboval ji, a já mu ji rád poskytl. Zasloužil si to za všechno, co musel doteď vytrpět...
Joshua
Překvapeně jsem vydechl, když mi Thomas sám nabídl prášky, ale nijak jsem to nekomentoval.
Když mě objal a přitiskl k sobě, trochu víc jsem se posunul, abych se mohl hlavou opřít o jeho rameno, a ruce položil na jeho.
„Díky. Přál bych si být silnější. Chtěl jsem být silnější. Chtěl jsem tu být pro tebe a být ti oporou a podívej, jak to zase dopadlo," povzdechl jsem si. „Kdybych nepotkal tebe s Markem, pravděpodobně bych teď jel jako buldozer a nehleděl kolem sebe, jen abych co nejrychleji případ uzavřel. Teď už toho nějak nejsem schopen."
Na chvilku jsem se odmlčel, poslouchal Thomasovo bušení srdce a cítil jeho dech na své tváři.
„Jsou si podobní. Ona s ním," řekl jsem po chvilce zdánlivě bez souvislosti, ale tušil jsem, že Thomasovi dojde o kom mluvím.
„To, co udělala, to, co řekla, znamená, že začíná ztrácet půdu pod nohama. Je to, jak říkáš. A vydržím, příště už se nachytat nenechám. Je pravda, že mě zaskočila, ale neudělám ji tu radost, abych se před ní ukázal v tomhle stavu," bolest ustupovala a já začínal být naštvaný.
„Ty bys měl být taky opatrný, až k ní půjdeš, i když to ti říkat asi nemusím," usmál jsem se a trochu pootočil hlavu, abych na něj líp viděl.
„Asi bysme měli jít pracovat nebo takhle usnu. Vážně funguješ líp než prášky," zabručel jsem po chvilce, kdy mi začaly těžknou víčka, jak moc dobře mi bylo.
Thomas
Když se Joshua ozval, že musí jít pracovat, jinak usne, narovnal jsem se a pustil ho z objetí, aby se i on mohl posadit.
„Nevím, v čem si můžou být podobní, protože jeho jsem nepoznal. Ale rozhodně ji to, co udělala, nedaruji. Už teď má problém projít po chodbě, jak se na ni všichni zle dívají. Ona musí dobře vědět, že opravdu má na mále. Teď půjdu k tomu výslechu. Nevím, jestli nechceš být aspoň v druhé místnosti, ale výslech povede kolega z vnitřního, právě kvůli vynášení informací. Já tam budu spíš jen do počtu, kdyby se náhodou v něčem podřekla,“ postavil jsem se ze sedačky a zašel ke stolu. „Do hodiny budeš mít program stadionu a divadla, který si chtěl.“
Tentokrát jsem si komě zápisníku chtěl vzít i notebook, abych mohl hned reagovat, kdyby mi přišla nějaká důležitá zpráva, na které čekáme. Ten rychle běžící čas nám ukrojil už prakticky skoro dvacet dva hodin z naší lhůty. Blížil se večer, a s tím se i víc zesilovaly obavy a špatné představy, co se děje s Markem. S nastupující nocí, když se setmí, všechno ztichne, tak se to umocní, a děsivé představy jsou pak ještě děsivější...
Vzal jsem ze stolu notebook a chtěl jít, když mi zapípal pager. Vytáhl jsem ho a kouknul se na zprávu.
„Akorát na čas, už na mě čekají s Cruz ve výslechové místnosti. No, moc si v cele neodpočinula,“ ušklíbnul jsem se, když jsem si spočítal, jak dlouho tam byla.
„Musím jít,“ vrátil jsem se ještě na moment k Joshovi.
Sklonil jsem se k němu a chtěl mu stisknout rameno, abych ho povzbudil, ale měl jsem ruce plné, tak jsem ho jen políbil do vlasů.
„Kdybys něco potřeboval, pokud tam teda nepůjdeš, tak se ozvi. Podle toho, co říkal soudce, měl bych nejpozději tak do osmi, devíti, dostat zatykač na Dobse. Kdyby s tím přišli dříve, dej mi hned prosím vědět.“
Chtěl jsem Joshe nějak uklidnit, utěšit, že to zvládne, ale nemohl jsem se už zdržovat. Čas nás opravdu tlačil, a s každou další hodinou, minutou, se zkracovala doba, kdy Mark ještě může zůstat na živu...
Joshua
„Jen jdi, nezdržuj se. Já budu taky pracovat, a kdyby něco, tak se ozvu. Cruz teď nechci aspoň hodinu vidět, takže tentokrát si to nechám ujít. Kdyby přišlo povolení, osobně pro tebe zajdu," vstal jsem, abych mohl odemknout a otevřít Thomasovi dveře.
Než jsem to ale udělal, krátce jsem ho políbil na rty.
„Dávej na sebe pozor," zašeptal jsem. „Já už budu v pohodě. Kdyby něco, ozvu se."
S těmi slovy jsem ho skoro vystrčil ze dveří, aby se už dál nezdržoval. Já se přesunul ke stolu a sedl si do křesla.
V počítači jsem si otevřel složku s případem a poznámkami, které tam měl Thomas přepsané, a začal si to celé znovu procházet, jestli mi před tím něco neuniklo a mohlo by to k něčemu vést.
Navíc jsem musel čekat na informace od Thomase.
Asi po hodině a půl, kdy můj mozek jel na plné obrátky, a analyzoval, zkoumal, třídil a srovnával, mi něco došlo.
Ještě několikrát jsem si to v hlavě promítl, než jsem z křesla vyletěl, jako čertík z krabičky, rychle všechno pozavíral a povypínal, chytl sako, mobil a klíče a vyrazil z kanceláře, kterou jsem za sebou pečlivě zamkl. Napadlo mě, že zajdu pro Thomase, ale on měl zase svoji práci.
V běhu jsem mu proto napsal zprávu, že musím odjet něco ověřit, a že se ozvu a vrátím nejpozději do hodiny.
Sotva jsem to odeslal, už jsem skočil do auta a vyrazil směrem k místu, kde jsme našli Sáru, respektive jsem vyrazil k domu, který obývali členové Wiccy.
Thomas
„Budu v pohodě,“ pomyslel jsem si za těch pár hodin snad už po sté.
Nevím, čím to je, ale s každým dalším výslechem jsem se cítil vůči Cruz čím dál víc imunní. Věděl jsem, že mě už tolik nerozhodí, ať řekne, co řekne. A taky... Teď výslech nevede Josh nebo já. Ale detektiv z vnitřního, který povede výslech jiným směrem. Nebude se o Markovi vůbec zmiňovat.
Když jsem procházel chodbou, ve vedlejší místnosti jsem zahlédl prokurátora, který chtěl taky být u výslechu. Když mě zahlédl, vstal a šel se mnou dovnitř.
Hned za mnou zavřel a usadil se u stolu vedle detektiva. Já jsem si položil věci na druhý konec stolu. Přisunul jsem si židli a seděl jsem tak Cruz po boku.
Nevím, jak se cítila, ale v tuhle chvíli jsme měli převahu. Bylo doslova v obklíčení nás tří.
Detektiv otevřel své složky a rovnou se ji začal vyptávat. Ona se ale stále držela své verze, že nic neudělala.
„Nechápu, Thomasi, proč ses na mě zaměřil. Tenhle případ je veřejně známý a mluví tu o něm kde, kdo,“ otočila na mě v jeden moment hlavu.
„A o jakém případu tu mluvíte, seržante Cruz?“ pozvedl jsem udiveně obočí, protože ani jeden z nás o Rituálu neřekl ani slovo.
Ne, jen já, ale i detektiv a prokurátor na ni zvědavě pohlédli. Judith se na setinu vteřiny zasekla, ale vzápětí našpulila pusu a prohrábla si vlasy.
„Všichni tu ví, na jakém případu pracuješ, Thomasi,“ pokračovala. „A teď mě obvi-“
„Prosím seržante, oslovujte mě tak, jak se má,“ přerušil jsem ji.
„Obviňuješ mě tu z něčeho, co se mnou nemá nic společného, Thomasi,“ pokračovala, jen co jsem domluvil.
„Detektive Warde,“ opravil jsem ji znovu. „Z čeho že vás mám obviňovat? Nejsem si vědom, že bych tady cokoliv řekl.“
„Thomasi, obviňuješ mě z únosu Mar-“
„Detektive Warde!“ zvýšil jsem o něco hlas. „A žádný Mark, ale velitel Rodriguez, seržante.“
„Ale, Thomasi, známe se tak dlo-“
„Seržante, dodržujte postupy. Znáte je víc než dobře,“ ozval se přísně tentokrát prokurátor. „Nikdo vás z únosu velitele Rodrigueze neobviňuje. Jsem tu po celou dobu a nezaslechl jsem od detektiva Warda jediné slovo, dokud jste se na něho neotočila. Nebo je snad něco, co byste k únosu velitele chtěla říct?“
Cruz odlepila pohled ode mne a zamračeně se podívala na prokurátora. Věděla, že na něho si nic dovolit nemůže, zvlášť, když je tu i detektiv z vnitřního.
„Řekněte mi, co vám pomohlo k tomu, že jste po případu detektiva Warda nebyla propuštěna z policie? Že by snad vaše zásluhy? Pokud si dobře vzpomínám, tak jste vraždám šéfovala necelé dva roky a za tu dobu jste nevykázala nějaké extra dobré výsledky...“ pousmál se na ni detektiv z vnitřního a ona chtě nechtě musela otočit hlavu k němu.
„Proč jste se setkala s Dobsem?“ zeptal jsem se já a ona znovu musela otočit hlavu.
„Nevím, o čem mluvíš, Tho-“
„Detektiv Ward,“ ozval se znovu prokurátor a ona se opět musela otočit.
„Tady,“ promluvil na ni detektiv a posunul před ní několik listin. „Výpisy vašich hovorů, seznam návštěv tady na oddělení, kde nemáte co dělat ani po pracovní stránce, seznam vašich dosud zjištěných návštěv na prezidiu u Dobse...“
„Jak dobře jste se znala se Sarou Affordovou?“ vstoupil jsem do toho já.
„Co? S ní? No, tak trochu...“ začala odpovídat váhavěji než dosud.
„Proč jste byla na oddělení vražd v pátek odpoledne?“ přerušil ji prokurátor.
Dávali jsme ji otázky jednu za druhou, a ona opravdu začínala ztrácet půdu pod nohama. Neustále se musela otáčet, což ji rozhodilo ještě víc. Kdykoliv mě chtěla oslovit jménem, někdo z nás ji přerušil a napomenul. Byla úplně v pasti...
A když mi zazvonil telefon a soudce mi ve zprávě oznámil, že zatykač už je na cestě na oddělení, začal jsem se usmívat, a to ji zmátlo úplně. Začala si nervózně mnout ruce, otírat si je o kalhoty, a sem tam poposedávala, jak už nevěděla, kudy kam...
Okamžitě jsem poslal zprávu i Joshovi a doufal jsem, že se co nejdříve vrátí, a hlavně v pořádku....
Blížilo se k deváté hodině a nám už zbývalo jen dvacet čtyři hodin...
Joshua
Celou cestu jsem byl myšlenkami u Thomase, jak si vede u výslechu, a zároveň i u Marka, jestli je v pořádku.
Měl jsem klid, abych se nad celou situací, a hlavně nad sebou, zamyslel.
Uvědomil jsem si, že se vážně musím sebrat, protože takhle to nepůjde.
Nemůžu fňukat jak malá holka, když mi řekne někdo něco špatného. Musím se konečně sebrat.
S těmito myšlenkami jsem dojel až před inkriminovaný dům.
Bylo tu ticho, nikde ani živáčka, možná proto, že si lidé ještě pamatovali tu hrůzu.
Nikdy jsem nepochopil, proč si Američani nezamykají hlavní vchody. Vyhli by se tak zbytečným problémům.
I když na druhou stranu, mě to teď vyhovovalo, protože jsem se nikým nepozorován dostal až před dveře, které byly ještě zapečetěné ochranou plombou.
Nasadil jsem si rukavice, které jsem vzal z auta, stejně jako sáčky na důkazy, kdybych něco našel a opatrně vešel dovnitř.
Okamžitě mě ovanul horký vzduch a částečná zatuchlina, jak se tu od té doby nevětralo.
Chvilku jsem jen stal, abych si zvykl na přítmí, a pak se teprve vydal na prohlídku.
Měl jsem jeden konkrétní cíl.
I kvůli tomu jsem se sám na sebe zlobil, protože kdybych se pořád nehroutil, nejspíš bych na to přišel už mnohem dříve.
Mým cílem byla ložnice a obývací pokoj.
V první místnosti jsem po usilovném pátrání nenašel to, co jsem hledal, což bylo trochu zklamání, ale naděje pořád přetrvávala.
V obývacím pokoji, po půl hodině plazení se po zemi a zdech jsem tiše zajásal.
Bylo to tady, přesně jak jsem si myslel.
Za velkou obývací stěnou, ve dřevěném obložení, které pokrývalo celý obvod místnosti do výšky jednoho a půl metru byly vestavěné skryté dveře.
Opatrně jsem je otevřel a na okamžik si musel zakrýt ústa rukou.
Z toho co jsem viděl díky slabému pruhu světla, který se dovnitř prodral skrz dveře, se nejspíš kdysi jednalo o místnost, která byla součástí bytu, podle velikosti možná dětský pokoj, který pak ale někdo zazdil.
Nahmatal jsem vypínač a cvakl. V místnosti nebyly žádné okna, takže nehrozilo, že by mě někdo odhalil.
Místnost vypadala jako ta u Bolta. V rohu postel, spousta věcí, zbytků jídla, které už začaly hnít a plesnivět a co mě zaujalo nejvíc, celá jedna stěna pokrytá fotografiemi a poznámkami.
Přešel jsem blíž, abych si to pořádně prohlédl.
Všechno jsem pečlivě prozkoumal, a co bylo důležité okamžitě dal do sáčků s důkazy. Sice sem zavolám techniky a vyšetřovatelé, ale něco jsem si chtěl vzít s sebou rovnou.
Zvláště fotku, na které byla zachycena Cruz s ženou, ve které jsem poznal Sáru, pak fotka mě, Marka a Thomase, když mi na parkovišti předávali klíče, a pak fotka, na které stál asi pětatřicetiletý muž s puškou, společně mladou ženou, ve které jsem poznal tu, co se vydávala za ochranářku, a taky Cruz. Všichni tři se usmívali a na krku jim visel stejný přívěsek.
Na zadní straně pak bylo napsáno: 'pěkný lov, Iane'.
Zrovna jsem to všechno ukládal, když mi zapípal mobil.
Skoro jsem dostal infarkt, ale pak se zhrozil, když jsem zjistil, kolik času jsem tímhle strávil.
Zpráva byla od Thomase, kde psal, že zatykač na Dobse je na cestě.
Rychle jsem mu odepsal, ať za žádnou cenu Cruz neodvádí, ale zdrží ji ve výslechovce co nejdéle, protože něco mám, a chci s ní mluvit.
Po odeslání zprávy jsem ještě zavolal na stanici, aby poslali techniky a výjezdovku, řekl jim, co mají hledat, a hlavně, aby každý důkaz pečlivě probrali.
Vyšel jsem z bytu i domu, a tentokrát se už nesnažil být nenápadný.
Cestou na stanici jsem opět porušil všechny předpisy, ale bylo mi to jedno. Bylo po desáté hodině a nám zbývalo něco přes dvacet hodin.
Po vystoupení z auta jsem si to rovnou namířil do výslechovky.
Naštěstí tam ještě všichni byli a Cruz se netvářila tak sebejistě jako předtím, zvláště, když uviděla mě a můj výraz, který nebyl zrovna nejpřívětivější.
Zřejmě mě tu nečekala, a myslela si, že se po jejich slovech ještě teď vzpamatovávám.
„Omlouvám se za vyrušení, ale vzhledem k situaci bych seržantu Cruz oznámil nový verdikt týkající se jejího nynějšího postavení," nevím, kdo z těch čtyř byl překvapenější, ať už mým prohlášením nebo tím tónem, jakým jsem to řekl, či mým výrazem.
„Znáte muže jménem Ian?" zeptal jsem se Cruz a stoupl si mezi prokurátora a detektiva, abych se Cruz mohl dívat do očí.
Tentokrát se ani nesnažila skrýt to škubnutí a strach v očích, stejně jako náhlý třes rukou.
„Znáte?" vyštěkl jsem na ni, když neodpovídala.
„Nevím, o kom to mluvíte Josh-"
„Superintendente Cavisi!", zvýšil jsem hlas. „Ještě jednou a budete k tomu všemu obviněna ze zneuctění ústavního činitele! Znovu se ptám. Znáte toho muže?"
Zvýšil jsem hlas a řekl to tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Dokonce i Cruz se trochu přikrčila a stáhla, jako by poznala, že už nejsem stejný, jako před několika hodinami.
Thomas
Joshua mi odpověděl vzápětí, co jsem zprávu odeslal. Ukázal jsem to detektivovi i prokurátorovi, kteří jen přikývli, a já se zase usadil zpátky na své místo, i když jsem měl původně v plánu odejít.
„Víte, seržante, jaký je trest za to, z čeho jste obviněna?“ podíval jsem se s úsměvem na Cruz.
To, že jsem se před chvílí začal usmívat a doteď nepřestal, ji dokonale zmátlo. Navíc všechny ty otázky, které padaly jedna za druhou a ona nestačila odpovídat, když ji znovu někdo přerušil další otázkou.
Nevadilo nám, že nebyla schopna odpovědět, stejně ji ty otázky budou položeny znovu, ale účel byl ji znejistit, stáhnout to její přehnané sebevědomí do bodu nula. Zvlášť když je policajt a ví, jak to u výslechů chodí. Jenže my, aniž bychom se dopředu domluvili, nezvolili stejnou taktiku jako u jiných výslechů. Věděli jsme, že před sebou máme tvrdého soupeře, který se jen tak nedá, a my ji potřebovali zlomit.
„Víte, jak to vypadá, když se ve věznici dozví, že jste policistka, až vás tam zavřou? Myslím, že si budete přát samotku. Hm, tak přemýšlím, do které věznice vás nechá soudce umístit, až vás odsoudí za tuhle zradu. Je to vážný prohřešek, seržante Cruz. Ještě si tuhle hodnost trochu užijte, protože za chvíli nebudete mít ani to,“ naklonil se k ní detektiv z vnitřního, a po celou dobu, co na ni mluvil, se ji upřeně díval do očí.
„A taky, budete ráda, když budete obviněna ‚jen‘ za vynášení tajných informací, týkající se vyšetřování jednoho z největších zločinů za posledních několik roků,“ znovu jsem na ni promluvil. „Všechno totiž směřuje k tomu, že brzy budete obviněna za vraždu, únos a přípravu pokusu o vraždu policejního důstojníka.“
Cruz v tu chvíli polkla na prázdno. Mluvil jsem, jako bychom už Marka našli. Nevěděla, že to tak není, ale můj úsměv ji mohl jen utvrdit, že se věci pohly...
„Můžu poprosit o vodu?“ řekla tiše a podívala se na prokurátora, z kterého cítila snad nejmenší tlak.
Prokurátor přikývl a chtěl vstát, aby požádal policistku o vodu, ale v tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadl Joshua.
Udiveně jsme na něj hleděli, a když položil na stůl fotografii a zeptal se Cruz, jestli toho muže zná, okamžitě jsem vstal a naklonil se nad fotkou.
„Neříkala jste náhodou, že Saru Affordovou znáte jen trošku?“ otočil jsem k ní hlavu a zabodl pohled do jejich vyděšených očí.
„Jeho jméno, a hned!“ ozval se náhle přísně prokurátor a poklepal ukazováčkem na fotografii.
Joshua
Kdyby to nebyla taková mrcha a neublížila Markovi s Thomasem, možná by mi ji bylo i líto, když jsme se na ni všichni tak sesypali. Ale místo toho jsem cítil zadostiučinění, i když mi bylo jasné, že bude stejně pořád dál zapírat.
„Jestli to nechcete říct, seržante, v pořádku. Jeho jméno si stejně zjistíme," promluvil jsem, když se Cruz neměla k odpovědi.
„Ale abyste byla v obraze. I když vás teď neusvědčíme z vynášení informací, a vám vyprší stanovená lhůta předběžného zadržení, věřte tomu, že do dvanácti hodin nejpozději budete zpátky. Tímto okamžikem, jste totiž podezřelá ze spoluúčasti na vraždě prvního stupně, únosu, vydírání a napomáhání sériovým vrahům. Jak jistě víte, v takovém případě, když podám žádost, budu mít na stole zatykač dřív, než stačíte říct popel. Myslím, že ji můžete odvést. Možností k jejímu výslechu bude teď víc než dost," řekl jsem klidně ledovým hlasem, sebral fotografie ze stolu a vyšel z místnosti.
Rovnou jsem se vydal do Thomasovy kanceláře, abych mohl vyřídit několik telefonátů a počkal tam na Thomase.
Thomas
Josh odešel, a my mlčeli. Jen jsme se dívali na Cruz, která hypnotizovaně hleděla na místo, kde ještě před chvilkou ležela fotografie.
„Sara Affordová je poslední nalezená oběť, která zapadá do případu Rituál. Stejně jako ona, i vy máte stejný přívěsek. Také tenhle Ian. Berte vážně, co řekl superintendent Cavis, seržante. Jdu zařídit prodloužení vašeho zadržení, vzhledem k novým přitěžujícím okolnostem, které nastaly. Tohle už není jen vynášení informací, měla byste si rozmyslet, jestli chcete dál mlčet, nebo začnete spolupracovat,“ zvedl se prokurátor ze židle, a aniž by počkal na naši reakci, rovnou vyšel ven z výslechové místnosti, aby zařídil to, o čem mluvil.
„Jak se ten člověk na fotografii jmenuje?“ zeptal jsem se, když se za ním zavřely dveře.
„Co?“ podívala se na mě Cruz, jako by se právě probrala.
„Jak se jmenuje člověk, který byl na fotografii s vámi a slečnou Affordovou.“
„Ian, bylo to napsané na té fotce... Víc nevím, ani ho pořádně neznám,“ odvrátila ode mne pohled. „Nevím, z čeho se mě tu stále snažíte obvinit. Nemůžu odpovídat na něco, o čem nic nevím. A tenhle přívěsek... Koupila jsem si ho na jedné přednášce.“
Detektiv se podíval na hodinky, a pak vstal. Došel ke dveřím, otevřel je a zavolal dovnitř hlídku.
„Odveďte ji do cely,“ ukázal jim na Cruz.
Hned dostala pouta a hlídka ji vyvedla ven. Na moment se mi zazdálo, jako by se chtěla zastavit. Její zaváhání a mírné pootočení hlavou bylo víc než znatelné. Ale nakonec jen hlavou pohodila v pohrdavém gestu, když do ní policistka strčila, aby pokračovala v chůzi.
„Zpracuji zatím aspoň to, co máme. Budu vedle. Až ji předvoláte k výslechu, chci být u toho, tak mě pak zavolejte. Jo, a taky chci být u výslechu Dobse,“ posbíral si detektiv své věci. „Musím si dát pořádné kafe. Tohle asi jen tak brzy neskončí.“
„Objednej si něco k večeři, zaplatím ti to,“ přidržel jsem mu dveře, aby se všemi těmi věcmi mohl projít do vedlejší místnosti, kde se zatím stále nahrávalo vše, co se dělo ve výslechové místnosti.
„Kdyby tě něco napadlo, dej mi hned vědět,“ zavřel jsem za ním a sám jsem pak zamířil do své kanceláře.
Myslel jsem, že se zastavím po cestě v kantýně, ale i já nesl nějaké věci, a nejspíš bych to všechno nepobral.
A v kanceláři mám ještě nedojezenou polévku, kterou si ohřeju určitě, protože dostávám hlad.
„Hned ti sepíšu ty programy stadionu a divadla,“ promluvil jsem na Joshe, jen co jsem vešel dovnitř.
„Myslel jsem, že to zvládnu při výslechu, ale nakonec jsem se k tomu nedostal.
Položil jsem věci na stůl a na Joshovu polovinu jsem přisunul zápisník s poznámkami z Judithina výslechu. Vzal jsem nosič se svou studenou polévkou a šel si ho ohřát v mikrovlnce.
„Chceš taky ohřát jídlo?“ podíval jsem se na Joshe, jak na tom je.
Joshua
Jen co jsem vešel do kanceláře, zavolal jsem veliteli, který měl na starost ohledání skryté místnosti. Řekl, že kromě jiného našli diář se jmény a čísly, které ale podle všeho nejsou telefonní, takže to nechají prověřit. Poprosil jsem ho, ať mi nějakou stránku ofotí a pošle. Pak jsem zavolal Johnovi, jak to vypadá u Dobse. Tam to vypadalo, že je všechno v pořádku. Sotva jsem položil telefon, jako na zavolanou zavolal Georg, že v sídle Wiccy nepochodili, i když ji prolezli od sklepa až po střechu. Ale s tím jsem tak nějak počítal. Poděkoval jsem mu a řekl, ať s ostatníma zatím jedou domů si odpočinout, ale ať jsou v pohotovosti pro všechny případy. Ještě jsem stihl zavolat veliteli jednotky, který měl na starost hledání zmizelého policisty, ale ani tam jsem nijak nepochodil. Slíbil jsem mu, že se na to zkusím podívat a najít nějaké vodítka. Sotva jsem zavěsil, vpadl dovnitř Thomas.
„Nemusíš. Dám si asi později," odpověděl jsem možná trochu prudčeji.
Byl jsem naštvaný. Vyřízený a naštvaný. Hlavně sám na sebe.
„Promiň. Jsem naštvaný sám na sebe. Kdybych se nechoval jako idiot a trochu přemýšlel, možná už by byl Mark teď s námi," sevřel jsem rty a zamračil se.
„Ale dal bych si kafe. Co Cruz. Řekla to jméno?" zeptal jsem se po chvilce už trochu mírněji.
Nechtěl jsem si vylévat zlost na Thomase, který se mi snažil pomoct. Když zavrtěl hlavou vzal jsem do ruky telefon a naznačil mu ať počká. Tohle jsem musel vyřídit hned.
„Dobrý večer, generálmajore. Dlouho jsme se neslyšeli," řekl jsem zdvořile do telefonu, když ho muž na druhém konci po pátém zazvonění zvedl.
„Hlavně neříkej, že volám vždy jen kvůli tomu, že něco potřebuju. Cítím se pak hrozně," zasmál jsem se a přešel k formálnějšímu hovoru, když známý mého otce, který s ním sloužil, a pak se vyšplhal na post generálmajora, spustil hořekování nad tím, že si na něj neudělám čas a volám jen, když něco chci. Kdysi jsem chtěl být jako on. Imponoval mi. Byl to dokonalý chlap. Jenže jeho práce, jeho povolání a jeho přátelství s mým otcem mi nedovolalo se s ním sblížit nějak víc než na úroveň občasného zavolání nebo návštěvy, když za otcem přiletěl.
„Něco bych ale skutečně potřeboval," zvážněl jsem. „Hledám muže, věk kolem pětatřiceti, křestní jméno Ian, američan, hodně dobrý odstřelovač. Máme podezření, že je zapletený do několika vražd. Podle jeho vybavení a schopností bych tipoval, že se nejspíše hlásil k Rangerům nebo Night Stalkerům. Možná se k některé z jednotek dostal, ale pravděpodobně tam dlouho nezůstal. Faxem pošlu fotografii a potřeboval bych to co nejdříve."
Na druhém konci bylo několik vteřin ticho. Obviňovat z účasti na vraždě někoho ze speciálních jednotek bylo něco, za co bych mohl být klidně degradován a přinejlepším bych skončil jako zametač silnic.
„Ano, rizik jsem si vědom, Wyatte. Veškerou zodpovědnost beru na sebe," povzdechl jsem si a schválně ho oslovil křestním jménem, aby pochopil závažnost situace, když spustil triádu o tom, co všechno se mi může stát, když svá obvinění nedoložím důkazy.
Nakonec však kapituloval a slíbil, že se na to podívá, a hned zítra mi dá vědět. S díky jsem zavěsil a podíval se na Thomase.
„Nejpozději zítra večer máme dalšího člena Wiccy za mřížemi," mlask jsem spokojeně a zhoupnul se v křesle.
Thomas
Zarazil jsem se, když na mě Josh vyjel.
Chtěl jsem mu na to něco říct, ale on se vzápětí omluvil. A ve chvíli, kdy začal telefonovat, jsem si pomyslel, že možná zná i samotného prezidenta. Kolik těch vlivných známých vlastně má? Možná je to vliv jeho rodiny, kdo ví...
Než domluvil, zazvonil telefon i mně. Ozval se Timy, který zajištoval program školy. Prý mi to už poslal, tak se mám podívat. Poděkoval jsem mu s tím, že zatím může jet domů, ale musel jsem ho ujistit, že kdyby bylo potřeba, že mu hned zavolám.
Vytáhl jsem si polévku z mikrovlnky, a zatímco jsem si nabíral, zapnul jsem si notebook a prohlížel program divadla a stadionu.
Dlouho jsem si s tím nehrál. Nebylo třeba, protože to měli krásně vypsané na rok dopředu. Jen jsem to stáhnul a hned vytisknul.
„Cruz jméno neřekla. Pořád se ohání tím, že v ničem nejede a nikoho z nich nezná. Ale už začíná ztrácet tu svoji sebejistotu. V jednu chvíli se mi i zdálo, že by snad mohla něco říct, ale pak se zase vrátila do svého starého já,“ ukázal jsem Joshuovi na poznámky. „Detektiv z vnitřního teď zpracovává poznámky k výslechu z nahrávky, které jsme přitom udělali. Chce být i u výslechu Dobse.
Podíval jsem se na Joshuu, jak se spokojeně zhoupnul v křesle, a najednou jsem měl pocit, že je to otázka už jen pár minut, než budeme vědět, kde je Mark. Ale věděl jsem, že minuty se protáhnou na hodiny, a budeme rádi, když to stihneme ve stanovené lhůtě, a Mark bude na živu.
Znovu se mi při té myšlence stáhnul žaludek a já musel odsunout nedojezenou polévku, protože i z ní se mi najednou udělalo špatně.
Už jsem otvíral pusu, že něco Joshovi řeknu, když se ozvalo důrazné zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil policista s obsílkou.
„Máte tady zatykač na šéfa Dobse,“ došel rychle ke stolu a podával mi ho.
Popadl jsem ho a rychle otevřel. Doslova jsem to přeletěl očima a pak vstal.
„Jedeme pro Dobse...“
Joshua
Zamračil jsem se, když Thomas odsunul jídlo a zašklebil se. A mě bude něco říkat o jídle. Chtěl jsem mu říct, že jestli to nesní, tak mu to do toho krku naleju, když se ozvalo rázné zaklepání a dovnitř vstoupil policista.
„Vypadá to, že nám štěstí konečně přeje," kývl jsem spokojeně hlavou a společně s Thomasem opustil kancelář.
Po cestě jsem ještě zavolal Johnovi, aby nás čekali a vyžádal si pár kluků s výjezdovky. Dohodli jsme se, že pojedeme jedním autem, takže jsem naskočil k Thomasovi, který sešlápl pedál až k podlaze.
„Jestli ti to nebude vadit, Dobsův výslech vynechám. Potřebuju začít pracovat na těch místech, a i když by byl rád na obou místech, čas ubíhá, a už bych se neměl zdržovat s ničím jiným. Kdybys něco potřeboval, tak můžeš samozřejmě zavolat. Budu k dispozici. Taky nejspíše zůstanu přes noc v tvojí kanceláři, jen si domů skočím pro nějaké papíry. A ty bys měl po výslechu jet domů za Dejvem. Určitě si taky dělá starosti. A potřebuješ si odpočinout," řekl jsem po cestě.
I když jsem měl sám ze sebou co dělat, pořád jsem si víc dělal starosti o Thomase, a věděl jsem, že potřebuje aspoň chvilku klidu a trochu spánku.
Thomas
Moc se mi nelíbilo, co Josh říkal o tom, že mám jet domů. A taky jsem mu na to neodpověděl. Pouze jsem přikývnul, že beru na vědomí to, že povedu výslech s Dobsem.
Vzhledem k nízkému provozu v tuhle dobu, jsme byli během pár minut u Dobsova domu. John, a ještě jedno policejní auto už na nás čekali, a jen co jsme vystoupili, vyšli nám naproti.
„Dobs se poslušně nehnul z domu. Jen nemáme možnost ho hlídat uvnitř, protože k tomu nemáme povolení.
Pohlédl jsem k domu. Z jednoho okna se právě díval Dobs. Když viděl, že jdeme k němu, spustil záclonu, a než jsme došli ke dveřím, ty se otevřely a on v nich stál obutý a připravený k odjezdu.
I přesto, že rovnou natáhl ruce dopředu, abychom mu mohli nasadit pouta, přečetli jsme mu jeho práva a důvod zatčení.
Po celou dobu a ani po cestě nepromluvil ani slovo.
Naložili ho do policejního auta, a my jen zběžně prošli jeho dům. Bylo jasné, že on s Wiccou nemá nic společného, ale jistota je jistota.
Podrobnější prohlídku domu jsme nechali na výjezdovce a Johnovi, který nám měl hned nahlásit, kdyby se našlo cokoliv týkající se Dobse a Cruz. Ale většinu věcí jsme už stejně věděli z jeho výpisu jeho bankovního konta a jeho telefonních hovorů a soukromých emailů.
Přijeli jsme zpátky na oddělení, a zatímco Dobse vedli do výslechové místnosti, já ještě šel do své kanceláře pro věci, abychom mohli výslech začít co nejdříve.
„Tady máš ten výpis programů,“ položil jsem před Joshe na stůl, co jsem vytiskl, i to, co mi poslal Timy do mejlu. „Pokud něco budeš chtít podnikat, dej mi, prosím vědět, ano?“
Joshua
Thomas se netvářil moc nadšeně, když jsem ho posílal domů, ale říct jsem to musel. Dobs se vůbec nebránil zatčení, evidentně byl chytřejší než Cruz, a bylo mu jasné, že scénami a triádami si nepomůže, spíš naopak.
Dům jsme moc neprohlíželi, nebylo to potřeba. On s Wiccou neměl nic společného. To bylo jisté. A o vyzrazování informací jsme věděli.
Když jsme se vrátili, Thomas se mnou zašel ještě do kanceláře, aby si vzal věci a rovnou mi dal výpis akcí.
„A ty mi dej vědět, kdyby se něco dělo, ano?" sevřel jsem mu paži a povzbudivě se usmál.
Pak už jsem ho nechal jít, protože stejně jako já se nemohl moc zdržovat. Hned co za ním zaklaply dveře, konečně jsem si udělal tu kávu, na kterou se před tím zapomnělo, a znovu si sedl do křesla.
Thomas
U Dobse jsme nebyli tak tvrdí, jako u Cruz. Nebyl z těch, kteří by zapírali do poslední vteřin. Měl i dost času si doma promyslet, co vlastně udělal, a jaký to na něj bude mít dopad. Je u policie strašně dlouho a ví, jak to chodí.
Detektiv z vnitřního už byl vevnitř taky, tak jsem ještě zašel pro kávy, a jednu z nich postavil před Dobse.
„Víte, co všechno vás může čekat,“ začal mluvit detektiv, když jsem se posadil. „Informace, které tady máme jsou podložené. Všechny výpisy z vašich telefonních hovorů, přepisy vašich zpráv, výpisy z vašeho bankovního účtu...“
„Žádné peníze jsem od nikoho nebral,“ ozval se skoro okamžitě Dobs a zamračil se na detektiva.
„To my víme,“ vstoupil jsem do toho. „Ale je tu jasně vidět, kde všude jste byl, co jste kupoval...“
Ukázal jsem na výpis z minulého měsíce, kde byly podtrženy některé transakce.
„Máme potvrzeno, že jste v uplynulých třech měsících navštívil některé hotely,“ znovu promluvil detektiv. „Ověřili jsme si, že až na jednu výjimku jste tam byl se seržantem Cruz.“
„A na tom je něco špatného?“ ohradil se Dobs. „Je svobodná a já taky, tak nevidím důvod, proč bychom nemohli.“
„Neříkám, že se to nesmí, ale je zvláštní, že jste zapracoval na tom, aby Cruz nebyla okamžitě suspendována a vyhozena od policie. Co mi na to řeknete?“
Dobs se znovu zamračil, ale na položenou otázku nakonec po chvilce váhání odpověděl.
„Uznala svou chybu a projevila lítost. Přimluvil jsem se za ní, aby mohla dokázat, že už se nic takového nebude opakovat.“
„A proto jste ji předával informace o tom, co se děje tady na vraždách? Proč? Pokud vím, tak s její prací na drobných deliktech, to nemá nic společného,“ zamračil jsem se tentokrát já.
Dobs mlčel. Díval se do kelímku s kávou, jako by v ní chtěl najít odpověď.
„Seržant Cruz je obviněná z několika věcí. Únos, pokus o vraždu, spoluúčasti na vraždě prvního stupně, vydírání a napomáhání sériovým vrahům. Chcete se toho taky zúčastnit jako jeden ze spolupachatelů? Už teď bude problém, protože budete obviněn z napomáhání spolupachatelů sériových vražd. Jen je otázka, zda to bude bráno jako úmyslné či neúmyslné...“
Nechali jsme Dobsovi čas na rozmyšlenou. Bylo vidět, že i když nad tím celou dobu doma přemýšlel, tak teď, po mých slovech, to s ním docela hnulo.
„Dobře, budu vypovídat, nic nezamlčím. Vím, že jsem udělal chybu a opravu mě to mrzí. Ale rozhodně nic z toho, co jsem řekl seržantovi Cruz, nebylo s úmyslem někoho poškodit. Věřil jsem tomu, že z její strany jde čistě jen o zájem o práci na oddělení, kterému kdysi šéfovala, a chtěla jen prostě vědět, jestli všechno pod vedením velitele Rodrigueze šlape, jak má. Aspoň tak mi to prezentovala.“
„Dobře, začneme,“ přikývl jsem a zapnul jsem diktafon.
Po necelé hodině jsem konečně vstal. Otevřel jsem dveře a hlídku jsem požádal, aby přivedli Cruz k výslechu. Měli jsme toho od Dobse dost, ale chtěl jsem, aby věděla, že už nemá cenu zapírat, co se týká informací, které se od něj snažila získat.
Po pěti minutách se ozvalo zaklepání a policistka nám oznámila, že Cruz je tady, jestli ji má přivést dovnitř.
„Hned, jen co pan Dobs odejde,“ mávnul jsem na ni rukou, aby počkali na chodbě.
Přešel jsem do vedlejší místnosti, rychle jsem vytáhl telefon a zavolal Joshovi.
„Končím s výslechem Dobse a přivedli jsme Cruz, chceš být u toho, až se setkají?“
Joshua
Pročetl jsem si jak program školy, tak divadla a stadionu.
Do toho jsem ještě řešil s velitelem vyšetřovacího tymu situaci v domě podezřelého Iana, a dvakrát se mi ozvali z Dobsova bytu, jak na tom jsou.
Taky jsem se snažil najít do toho ještě nějaké vodítko, kde by mohli najít pohřešovaného policistu, a obvolával všechno potřebné, aby se vydal na Cruz nový zatykač.
Dozvěděl jsem se, že požadavek už byl podán ze strany prokurátora, takže já celou věc jen urychlil.
Taky mi zavolali z laboratoře, že krev, kterou našli u Marka v domě není jeho, a teď se snaží najít nějakou shodu, a že z krev na kapesníku se shoduje s tou v koupelně.
Moc daleko jsem se tudíž nedostal, když mi Thomas zavolal, že jsou u konce výslechu a jdou předvést Cruz ke křížovému výslechu a jestli u toho chci být.
Řekl jsem mu, že bych rád přišel, ale bohužel jsem se moc daleko nedostal kvůli všem telefonátům, co jsem doteď vyřizoval, a stručně mu vypověděl jejich obsah.
„Chtěl bych u toho být, ale ztratil jsem zase další hodinu. Bohužel si nemyslím, že Cruz ví, kde Marka drží. Má prsty v jeho únosu, ví, co s ním chtějí udělat, ale z jejích slov při prvním výslechu jsem pochopil, že neví, kde ho drží. Nejspíš pojistka, kdybychom ji chytli, tak aby nemohla nic říct. Možná to tuší, ale pochybuju, že něco řekne. Takže pokud ti to nevadí, vyhnu se i tomuto výslechu," řekl jsem nakonec a snažil se potlačit zívnutí.
Thomas
To, co řekl Joshua mě moc nepotěšilo. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, ale měl jsem aspoň malou naději, že Cruz bude vědět, kde je Mark. Kdyby vedle v chodbě nečekala Cruz, a ve výslechovce Dobs, nejspíš bych si s chutí už zařval plno sprostých nadávek, abych si ulevil.
„Dobře, hned jak s ní skončíme, dám ti zprávu,“ skončil jsem hovor s Joshem a schoval telefon.
Vyšel jsem ven a rovnou otevřel dveře do výslechové místnosti.
„Můžete pana Dobse odvést,“ požádal jsem hlídku.
Nezmínění jeho hodnosti bylo účelové. Ani ne tak kvůli němu, ale kvůli Cruz.
Stál jsem na chodbě vedle dveří a čekal, až Dobse vyvedou ven. Když se objevil a uviděl Cruz, zarazil se a zůstal stát.
Cruz se na něj podívala jako na nějaký hmyz a chtěla otočit hlavu. Ale to byla její chyba...
„Všechno jsem jim řekl, Judith. Nenechám se s tebou stáhnout do nějakých vražd. Mýlil jsem se v tobě, a kdykoliv budu proti tobě vypovídat,“ řekl suše Dobs, když viděl ten její pohled.
„Ty...!“ zavrčela Cruz a udělala krok vpřed, jako by mu chtěla skočit po krku.
Hlídka ji hned strhla zpátky, ale ona se chtěla vytrhnout a opravdu na něho skočit.
„Ty hnusný proradný lháři!“ zakřičela na něj, až i detektiv z vnitřního vyběhl na chodbu. „Nic na mě nemáš! Nic! Všechno sis vymyslel!“
„Ticho, otoč se ke zdi!“ křikla na ni policistka a narazila ji na stěnu, až se o ní otřela obličejem. Vztekle funěla do omítky a její ruce skoro zmodraly, jak s nimi trhla a zatínala je v pěst a pouta se ji víc utáhla kolem zápěstí.
Dobs se otočil na detektiva a na mě.
„Jsem vám kdykoliv k dispozici. Opravdu lituji, že jsem se s touhle mrchou vůbec začal bavit.“
„Odveďte ho,“ kývl detektiv na hlídku, která Dobse hned vedle do cely.
Za pár dalších sekund seděla Cruz na stejné židli, jako před chvíli Dobs. Tentokrát jsem požádal, aby ji připoutali ruce k židli a policistka zůstala stát za ní.
„Jen pro naši bezpečnost,“ usmál jsem se na Cruz, když se začala vztekat.
„Řekni mi Judith,“ přestal jsem ji formálně oslovovat a naklonil se k ní přes stůl. „Byla ses už někdy v rámci pracovní náplně podívat do Valley State Prison? Myslíš, že by se ti tam mohlo líbit? Slyšel jsem, že je tam docela zábava...“
Cruz si jen odfrkla. Chtěla si upravit pramen vlasů, který ji spadl do obličeje, ale jen trhla rukama, které měla připoutané k židli.
„Seržante Cruz... Oslovujte mě řádně, detektive Warde,“ podívala se na mě pohrdavě, ale bylo vidět, že už bojuje sama se sebou.
„Myslím, že není proč, tuto hodnost jste ztratila hned po výslechu Dobse. Ale když chcete, budu vám vykat, slečno Cruz. Tak co ta věznice? No, nejspíš moc na vybranou mít nebudete. Jen by mě zajímalo, kam vás soudce nechá umístit před popravou. Co vám říká barbiturát tiopental? Víte, jak dlouho se čeká na vykonání trestu smrti? I několik let. Jaké to asi je, každý den jít spát a nevědět, jestli zítra nebude právě ten poslední den? Že si pro vás brzy ráno kdykoliv můžou přijít a vytrhnout vás z hezkého snu, třeba o horách, nebo o tom, jak jste v divadle či na stadionu a sledujete zápas Red Sox. Chcete se toho účastnit osobně, nebo konečně začnete mluvit a zmírníte si trest na doživotí?“
Po svých slovech jsem se pohodlně opřel a jen se na ni díval, stejně jako detektiv.
Cruz mlčela. Svůj pohled upírala do mých očí, z kterých ale mohla vyčíst jen jedno.
Rozhodnost a odhodlání...
Koutky jejich úst sebou několikrát škubly, mírně přivřela oči a několikrát se zhluboka nadechla.
„Tak co? Prokurátor už vám nechal prodloužit pobyt tady. Takže máme dost času. Budete si to tu užívat dalších třicet hodin, mezi lidmi, s kterými jste pracovala, které znáte, a oni znají vás, nebo si to trápení zkrátíte a začnete mluvit?“