Thomas
Tahle ženská by si zasloužila Oscara za super výkon...
Vážně to uměla dobře zahrát, a my jsme mohli jen koukat. Ale i když je dobře vycvičený policista, a ví, jak to chodí u výslechu, stejně se v některých chvílích neovládla. I já si všiml některých jejich bezděčných pohybů, kterými, aniž by si to uvědomila, dala najevo, že to není tak, jak říká. Že nám tu lže do očí. A to až tak, že vyletěl i Josh...
I já jsem nadskočil, když na ni zařval a praštil do stolu, protože jsem to u něj nečekal.
Když jsme vyšli ven, a Josh rozdal úkoly a vyrazil pryč, ještě jsem se otočil na Beryho.
„Bude tady jeden policista a jedna uniformovaná policistka. Dovnitř půjde vždy jen ona, pokud Cruz bude potřebovat na záchod, půjdou s ní oba a kabinku bude mít otevřenou, a nedovolíte ji s nikým promluvit ani ahoj. Nikdy nezůstane sama s chlapem. Po poledni ji nechte donést oběd. Všechno, co se bude dít vevnitř, bude natáčeno, i když nebude mít výslech. Chci se vyvarovat jakémukoliv problému a obvinování z její strany. Víš, že to dokáže.“
Bery přikývl, že rozumí, a šel zajistit policajtku a hlídání. Detektiv z vnitřního se rozloučil s tím, že bude chtít vědět, až bude další výslech, aby mohl být u toho.
Když jsme se rozloučili, rychle jsem se vydal za Joshem. Sám jsem toho měl plné zuby, tahle ženská dokáže z člověk kompletně vysát energii, a já nechtěl, aby se Josh zase ládoval dalšími prášky. Když jsem prošel chodbou do naší části, a vyběhl jsem do našeho patra, zahlédl jsem, jak Josh za sebou zavírá dveře.
O něco jsem zpomalil, když jsem ho viděl a měl jistotu, že nevyběhl někam ven. Zastavil jsem se za dveřmi... Dal jsem si chvilku na čas, aby mohl vypustit páru, nebo co vlastně chtěl udělat, a teprve potom jsem vešel dovnitř. Hned jsem za sebou zavřel a zamknul, aby nikdo nevešel dovnitř neohlášený. Jen na krátkou chvíli...
Odhodil jsem notes a propisku na stůl, a vedle položil diktafon. Došel jsem k Joshovi a strhl ho k sobě do náruče.
Stál jsem a jen ho tiskl k sobě. Potřeboval jsem to, stejně jako to potřeboval on.
„Zvládl jsi to perfektně,“ zašeptal jsem a konečně ho mohl políbit do vlasů. „Jsem rád, že jsi tady, moc mi to pomáhá...“
Joshua
Věděl jsem, že ten výslech mě bude stát hodně sil.
Napřed jsem měl nutkání sejít na parkoviště a vzít si další prášek, ale nakonec jsem to zavrhl. Rázoval jsem si to chodbou a nedokázal na nic myslet.
Snažil jsem se přemýšlet nad tím, co Cruz řekla, ale kdykoliv se mi vybavila její tvář, dostal jsem vztek.
Teprve až když jsem se ocitl v kanceláři, zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Vnímal jsem jen Thomasovu vůni, která mě pomalu začala uklidňovat.
Otočil jsem se, když jsem zaslechl otevírání dveří.
Ani jsem se nestačil nadechnout a už jsem vězel v Thomasově náruči.
V první moment jsem ztuhl, ale když promluvil, zabořil jsem mu obličej do ramene a pevně ho objal kolem pasu.
„To já bych měl uklidňovat tebe," zamumlal jsem a křečovitě zaryl nehty do jeho trika.
"Omlouvám se, že nemůžu udělat víc," povzdechl jsem si a konečně zvedl hlavu, abych se mu mohl podívat do očí.
„A mě taky pomáhá, že jsi se mnou. Ani nevíš jak. Teď víc než kdy předtím, mě uklidňuje nejen tvoje přítomnost, ale i tvoje vůně," otřel jsem se nosem o kůži na jeho krku a zhluboka nasál tu podmanivou vůni.
„Dej mi ještě pár minutek. Zůstaň u mě," zašeptal jsem tiše a očichával ho jako pes.
Věděl jsem, že spěcháme, ale když nebudu v pohodě, mohl bych udělat lehce nějakou chybu, zvláště, když jsem se snažil zanalyzovat Cruzino chování a její slova, abych nás posunul dopředu.
Navíc tohle bylo lepší než do sebe valit další prášky.
Thomas
Cítil jsem, jak se Josh chvěje. Spíš třese. Určitě byl na pokraji svých sil a nechtěl si to přiznat. Rozhodl se, že pojede na záložní baterky, dokud se mu totálně nevybijí.
„Děláš toho už tak hodně, Joshi. Vím, že nás tlačí čas, a víc, než kdokoliv si přeji, aby se Mark našel co nejdříve a živý, ale mysli i na své zdraví. Nemůžeš bez přestávky fungovat tři dny v kuse. Už teď nespíš víc jak dvacet osm hodin. Počítám, že i snídani, kterou jsem ti vnutil, jsi vyzvracel...“ přitiskl jsem ho znovu k sobě.
„Měl by sis na chvíli odpočinout. Aspoň na hodinu. Řekni mi, co mám dělat, a já to udělám, a ty si zatím tady lehneš. Aspoň na chvíli.“
Je mi jasné, že nebude souhlasit. Bere si to k srdci až moc a nedivil jsem se mu. Ale zkusit jsem to musel. I když bude chtít přesto všechno pracovat, budu mu k ruce, protože já v tuhle chvíli jsem tak trochu v koncích. Nejraději bych šel a z Cruz bych to vymlátil, i kdyby mě potom měli zavřít za násilí při vyšetřování.
Stál jsem tam s ním... To jediné jsem teď pro něj mohl udělat.
„Vidím, že tě má vůně uklidňuje. Očicháváš mě jako pes a... Zůstalo mi ještě něco ve skříni?“ pohladil jsem ho po zádech.
Joshua
Byl jsem vděčný za to, že se mnou Thomas zůstal.
Když mě pohladil po zádech, znovu jsem zabořil svou tvář do jeho ramene.
Po pár vteřinách jsem se ale vymanil z jeho náruče a kousek poodstoupil.
„Víš, že si nepůjdu lehnout. Já... Nemůžu. Kdykoliv zavřu oči..." zavrtěl jsem hlavou a myšlenku nedořekl.
„Vydržím to, neboj. Ale nemůžu odpočívat. Budu rád, když mi pomůžeš a budeš mi k ruce, pokud nemáš nic jiného na práci," usmál jsem se na něj, znovu se k němu přiblížil, a tentokrát vzal jeho tvář do dlaní a bříšky palců ho pohladil pod očima.
„Hlavně nemysli na to, že bys teď šel a s Cruz všechny informace vymlátil," pousmál jsem se, když na mě překvapeně pohlédl. „Už tě pár dní znám. A občas v tobě dokážu číst jak v otevřené knize. Výslech si zvládl perfektně, nenechal ses vyprovokovat, tak si to teď nepokaž."
Přiblížil jsem se ještě víc a zadíval se na jeho rty. Vím, že nesmíme, navíc v takové situaci, ale...
„Doufám, že se za to oblečení nezlobíš," zašeptal jsem, a pak se trochu zoufale přitiskl svými rty na ty jeho.
„Promiň," zamumlal jsem, když jsem naše krátké spojení zase hned přerušil, a pustil ho.
Thomas
Myslel jsem si, že to tak dopadne. Že Joshua odmítne si aspoň na chvíli lehnout. Na druhou stranu jsem ho chápal. Ani já bych nebyl schopen zavřít na chvíli oči.
Když mě políbil, přivítal jsem to. Aspoň na moment malé políbení, které mi, a zřejmě i jemu, dodalo trochu energie navíc.
„Budu ti k ruce, určitě. Moje práce je teď tady, u tebe. Zajdu pro něco k jídlu. Aspoň horkou polévku, která ti udělá dobře na žaludek. Nemusíš ji sníst najednou, ale aspoň něco, po troškách. Budu ti to průběžně ohřívat,“ ještě jednou jsem ho pohladil po vlasech, než jsme od sebe odstoupili.
„Jak se vrátím nahoru, uvařím ti čerstvé kafe, ale ty zatím vypij tohle,“ nalil jsem mu studený čaj do hrnku a přisunul ho na jeho stranu stolu. „Nezapomeň pít, i když máš hodně práce. Nehodilo by se teď, kdybys dostal znovu úpal. U Marka v kanceláři se můžeš i osprchovat, to by tě taky mohlo probrat. Já teda zaběhnu do té kantýny a za chvilku jsem zpátky, ano?“
Popadl jsem peněženku a za chvíli jsem už sbíhal schody dolů. Nechtěl jsem čekat na Joshovu reakci, protože jsem tušil, že by zas něco namítal. Takhle ho donutím ho aspoň něco sníst.
Joshua
Nedal mi prostor ani nic říct a už byl v trapu.
Ale na druhou stranu mě jeho zájem nesmírně těšil.
Obával jsem se však, že do sebe asi nic nedostanu, ale čaje jsem se přesto poslušně napil.
Chvilku jsem zvažoval nabídku na sprchu, ale nakonec jsem to zavrhl.
Nevím, co by se stalo, kdybych teď vešel do jeho kanceláře.
Místo toho jsem si sedl do Thomasova křesla a sáhl po jeho telefonu.
„Pane Clarksone, tady Joshua Cavis. Jak to vypadá s tou mou žádosti?" vychrlil jsem hned, jakmile mi to vzal.
Chvilku jsem poslouchal a během jeho slov se začal mračit.
„Víte o tom, že nám dochází čas a v sázce je život nejednoho policisty, že?" zeptal jsem se ostře a utnul tak jeho reptání.
„Vím, že je to složité, ale opakuji, že nemáme čas," zopakoval jsem znovu a snažil se udržet v klidu.
Opět jsem si vyslechl snůšku nesmyslů o tom, jak složité je zadržet šéfa policie, než jsem mu oznámil, že ty papíry chci do večera, jinak se poveze s ním. Nechtěl jsem vyhrožovat, ale už mě nebavilo se všema jednat jako v rukavičkách.
„Byrokrati zasraní," vykřikl jsem a praštil pěstí do stolu.
Jo, teď jsem ty prášky ale už potřeboval.
Vstal jsem a přešel k pohovce, kde jsem měl přes opěradlo přehozené sako. Doma jsem si do kapsy pro jistotu hodil tubu prášku, abych je měl po ruce, když nebudu moct do auta a opačně.
Tentokrát jsem nějak pozapomněl i na Thomasovu vůni.
Potřeboval jsem něco silnějšího.
Zašmátral jsem v kapse a skutečně si připadal jako zatracený feťák, když jsem nahmatal tubu a spokojeně vydechl.
Do dlaně jsem odsypal zase tři prášky, ale v tu chvíli se otevřely dveře. Syknul jsem, zamračil se a sevřel prášky v dlani.
Thomas
Nechal jsem si nalít do dvou nosičů hovězí vývar, který tady měli moc dobrý. Do sáčku hodil pár housek, a do uzavíratelné misky ještě noky. Nevěděl jsem, co k tomu bude Josh chtít, tak jsem vzal od všeho něco.
Nesl jsem to v ruce jako pyramidu, musel jsem výtahem, protože bych si ani dveře neotevřel. Když jsem došel ke kanceláři, přeskládal jsem to do jedné ruky a doslova s akrobatickým výkone, jsem si otevřel dveře.
První, co mě zaujalo, bylo Joshovo syknutí. Zadíval jsem se na něho pozorněji. V jedné ruce držel otevřenou tubu a druhou ruku měl sevřenou v pěst.
Zabouchnul jsem nohou dveře, došel ke stolu a opatrně odložil všechno, co jsem držel.
Došel jsem k Joshovi a vyrval jsem mu z ruky otevřenou tubu.
„Dej to sem!“ rozkázal jsem mu přísně a nastavil jsem ruku. „Není to tak dlouho, co jsi měl prášky doma, jak mi volal Dejv, a kdo ví, jestli sis i potom nějaké nedával. Chceš se, kurva, předávkovat?!“
Zvýšil jsem už hlas a začal jsem být protivný. Bylo mi jedno, že začínám sprostě nadávat. Tohle jsem prostě nemohl dovolit.
Joshua
Thomas mi málem zlomil prsty, jak mi páčil tubu z prstů, které jsem se nechtěl vzdát.
A když mi pak rozkázal, abych mu dal ty, co jsem měl v ruce a začal nadávat, na okamžik mě napadlo, že bych si je prostě hodil do pusy.
A v ten moment jsem si uvědomil, že opravdu začínám uvažovat jako závislák. Jistě, po několika prášcích by se ze mě feťák nestal, ale právě takhle to začíná.
„Prostě jsem potřeboval něco silnějšího," povzdechl jsem si, ale nakonec poslušně vysypal tři prášky do jeho dlaně.
Netušil jsem, jestli se tak mračí kvůli tomu množství nebo proto, že jsem tak dlouho váhal, ale hádka mezi námi by k ničemu teď nevedla, takže jsem raději ustoupil.
„Zatykač na Dobse se pozdrží. Víš, co se stane, pokud ho nedodají, než Cruz vyprší lhůta?" raději jsem zavedl řeč jinam a přešel k lince, abych si aspoň udělal to kafe.
Jídlo na stole jsem záměrně ignoroval. Vím, že se Thomas snažil, a za to jsem mu byl vděčný, ale nevěděl jsem, jestli do sebe zvládnu kromě prášků a kafe něco dostat.
„Můžeme klidně začít hned pracovat," řekl jsem otočený zády k němu a odsypával si cukr do hrnku.
Thomas
Neochotně, ale nakonec mi Josh vysypal prášky do dlaně.
To jako vážně? Tři prášky najednou? A kdo ví, kolik jich měl předtím...
Měl jsem chuť mu okamžitě jednu fláknout. Musel jsem se hodně ovládnout, abych to neudělal.
Nasypal jsem prášky do tuby, zavřel ji a hned ji schoval do své kapsy.
Když jsem viděl, že je jeho čaj vypitý, nechal jsem ho, ať si uvaří kávu. Otevřel jsem jednu z přenosek a postavil ji na jeho stranu stolu. Položil jsem mu k tomu jednu housku a lžíci.
Sám jsem se posadil a chtěl si taky otevřít polévku, ale nakonec jsem ji odstrčil. Opřel jsem se lokty o stůl a opřel se čelem o sepjaté ruce.
Ne, nemodlil jsem se. Jen jsem si prostě přál, aby to všechno už skončilo. Chtěl jsem, aby se Mark našel. Aby otevřel dveře, vešel dovnitř a s úsměvem nám sdělil, že se porval s Todem a šel na pohotovost se nechat ošetřit. Jen nám to zapomněl sdělit...
Strašně jsem si přál, aby tohle byl jen sen. Přál jsem si, aby se z toho Josh úplně nesesypal. Aby přestal do sebe ládovat ty prášky. I když jsem nechtěl, musel jsem si připustit, že tohle je další zátěž... Další věc, která mě teď tíží. Nechtěl jsem, aby si Josh dobrovolně ničil zdraví.
Musel jsem si přiznat, že jsem z toho všeho začínal být pěkně v prdeli...
A to všechno kvůli jedné děvce, která si teď sedí o dvě patra níže, a všem se nám vysmívá...
„Promiň, že na tebe tak moc tlačím, Joshi,“ zamumlal jsem spíš pro sebe.
„Jestli se zatykač na Dobse zdrží, můžu to zkusit popohnat. Soudce, který má tenhle případ na starost, znám osobně. Můžu mu zavolat, zajet za ním... Cokoliv. Pokud to Clarkson zdržuje, můžu to zkusit protlačit z druhé strany. Clarkson je mi u prdele, můj nadřízený není, nemusím se mu zpovídat.“
Joshua
Jaký jsem idiot, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem viděl zničeného Thomase a uslyšel jeho slova.
Kafe jsem odložil na stůl k polévce, přešel k němu, objal ho kolem ramen a jeho hlavu si přitiskl na břicho.
„Já se omlouvám, že ti přidělávám starosti," zašeptal jsem a začal mu prsty cuchat vlasy.
„Máš starost o Marka a zároveň i o mě. Ale já bych to zvládl. Víš, ty prášky... Já..." slova se mi vzpříčila v hrdle.
Říct mu, že se bojím? Že to nezvládneme? Že to já nezvládnu i přesto, že jsem to slíbil a tenhle případ si vydupal?
Klekl jsem si k němu vzal jeho ruce do svých a políbil mu je.
„Nevím, kolik toho zvládnu sníst, ale dám si s tebou, ano? Jen se prosím, z ničeho neobviňuj. Ty za nic nemůžeš," pohladil jsem ho po tváři a povzbudivě se usmál.
Pak jsem přešel ke své půlce stolu, odhodlaně si sedl a přitáhl si jídlo k sobě.
Thomas
Nechal jsem Joshe, aby řekl, co měl na srdci. Bylo potřeba, abychom si věci ujasnili. I když trochu s nervama, a nechal jsem se unést svými emocemi.
Ale mělo to aspoň v něčem dobrý výsledek.
Josh se posadil a přitáhl si k sobě polívku. Zvedl jsem k němu hlavu a usmál se na něho.
„Promiň, vážně jsem nechtěl na tebe moc tlačit. A vím, že to není lehké. Chtěl bych ti říct, že ti věřím, vím, že společně Marka najdeme. Ale pokud ti to budu stále opakovat, budeš se cítit ještě pod větším tlakem. Víš to, víc ti to říkat nebudu. Zvládneme to oba, určitě,“ natáhl jsem se ještě přes stůl a na moment chytil Joshe za ruku.
„Budu rád, když sníš aspoň něco. Nemusíš všechno najednou, aby se ti neudělalo špatně, stačí po trochách, ano?“
Sám jsem si přitáhl polívku, konečně ji otevřel a nasypal jsem si do ní trochu noků.
„No, mám teda zavolat tomu soudci? Klidně to udělám, nemám s tím problém. Nebo mi řekni, co jiného mám dělat, abych tu neseděl jen tak. Jak dojím, ještě zavolám Dejvovi, aby neměl strach. Řeknu mu, aby nám přichystal nějakou lehkou večeři. Vařit umí...“
Pustil jsem se do jídla, a přitom po očku se díval na Joshe. Čekal jsem, co řekne, protože jsem stále cítil jakýsi neklid. Měl jsem pocit, že tu sedím a čas utíká, zatímco můžu udělat něco, abychom Marka našli co nejdříve...
Joshua
Poslouchal jsem Thomase a stejně jako on si do polévky nasypal trochu noků. Po první lžíci jsem zkřivil obličej a měl co dělat, abych to udržel v sobě.
Chtěl jsem Thomasovi odpovědět, ale teď to prostě nešlo.
Chvilku jsem vydýchával nepříjemný pocit v žaludku, než jsem se přemohl a strčil do pusy druhou lžíci. Kdyby tu Thomas neseděl, nejspíš by to už letělo do záchodu, ale věděl jsem, jak mu na tom záleží, takže jsem se přemohl, a nakonec do sebe dostal asi pět lžic.
„Už nebudu. Když tak si dám později," promluvil jsem konečně a vypil asi půl hrnku kávy najednou, abych spláchl nepříjemnou pachuť v ústech.
Je ale pravda, že horký vývar o chvilku později splnil svůj účel a já se přece jen cítil o něco líp.
„Neomlouvej se. Nemáš důvod. Stačí mi, že mi věříš. A pod tlakem budu tak jako tak, protože," povzdechl jsem si a obrátil se čelem k Thomasovi, abych na něj viděl, „já ho musím najít. Živého. Nejen kvůli tobě a jemu, nejen kvůli všem lidem taky, kvůli jeho rodině a přátelům, ale i kvůli... sobě. Já... Mám pocit, že když tady selžu, zklamu všechny, včetně mrtvých, na kterých mi kdy záleželo. Zní to divně, že?"
Povzdechl jsem si a posunul se trochu blíže, abych se mohl čelem opřít o jeho rameno.
„Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Věděl jsem, že jediné, co mě bude těch 48 hodin držet na nohou budou prášky a káva. Ale já to tak chtěl. Nemohl bych se na Marka vykašlat. Ani na tebe. Chtěl jsem ti být oporou, chci ti být oporou a ne přítěží, ale stejně..." zavrtěl jsem hlavou a zvedl ji.
Trochu jsem se nadzvedl a otřel se rty o jeho čelo.
„Mám vás oba moc rád a nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo. Vím, že vy dva máte k sobě mnohem blíže než ke mě, ale o to víc vám chci pomoct," zašeptal jsem, a pak se ještě krátce přitiskl na jeho rty.
„Vím, že chceš Marka najít co nejdříve, a že bys nejraději šel a obrátil město vzhůru nohama, ale musíme být opatrní, zvláště, když nevíme, kde má Wicca všude svoje lidi," usmál jsem se na něj, pohladil ho, a pak se zase odsunul a zvedl.
„Co se týče soudce, můžeš mu zkusit zavolat," přešel jsem už rovnou k práci, protože čas nás tlačil, a věděl jsem, že musím Thomase něčím zabavit. A sebe taky.
„Pak prosím zavolej Willovi a Georgovi, ať se spojí a jedou prohledat sídlo Wiccy. Povolení k prohlídce pošlu po výjezdovce, která jim bude když tak k ruce. Pak bys mohl zjistit, jestli kluci našli něco u Cruz doma, i když to nepovažuji za reálné. Jo, a až budeš mluvit s Willem a Georgem, zeptej se jich, jak pochodili oni. A pak bych od tebe potřeboval další věc, ale to ti řeknu až po vyřízení telefonů, ať se na to můžeš soustředit. Já si chci ještě jednou poslechnout ten záznam a přečíst si tvoje poznámky. Vím, že tam něco je, a taky..." na chvilku jsem se odmlčel jednak abych nabral dech, a hlavně dal Thomasovi prostor a chvilku na zpracování toho, co jsem mu chtěl říct.
„Chci si znovu promluvit s Cruz. Ale o samotě. Mimo záznam a beze svědků. Můžeš stát klidně za dveřmi, ale chci, aby nikdo nestál ani za sklem. Nevím, jestli ji dokážu zlomit, ale určitě ji nahlodám. Víš, že to dokážu. Zkus nad tím aspoň popřemýšlet, než to zavrhneš, ano?" během řeči jsem přešel zase až k němu, prohrábl mu vlasy a pousmál se.
Thomas
Odložil jsem lžíci, když se Josh ke mně přisunul a začal mluvit. Taky jsem měl stáhnutý žaludek a nějak jsem se nemohl donutit sníst víc. Ale dělal jsem to hlavně kvůli němu, aby i on snědl aspoň něco. Nemůžu po něm chtít něco, co bych sám neudělal...
Když začal říkat, co po mně chce, hned jsem si přitáhl papír a tužku a zapsal si to, abych nic nezapomněl.
„Zavolám Dejvovi a pak obstarám i ty další telefonáty. Budu u Marka vedle, abych tě nerušil v práci,“ zvedl jsem se od stolu, vzal do ruky notes a telefon, a vzal si od Joshe klíče od Markovy kanceláře.
Ještě, než jsem odešel, posunul jsem před něj svůj notes s poznámkami.
Zastavil jsem se ještě vedle něj a položil mu ruku na rameno.
„Vím, že tě zřejmě nepřesvědčím, abys s Cruz mluvil o samotě. Doufám, že víš, co děláš. Nebudu ti to vymlouvat, ale jedno chci od tebe určitě. Pokud mi to neslíbíš, tak já ti neslíbím, že nebudu stát za sklem. Chci, aby sis celý ten výslech nahrával. Už kvůli tobě. Už jsi sám zjistil, jaká je to mrcha a musíme být opatrní, kdyby někoho z nás chtěla obvinit z násilí, či čehokoliv jiného, kdybys s ní zůstal sám, beze svědků. Stačí, když mi odpovíš, jak se vrátím, až vyřídím telefony...“
Ještě jednou jsem mu stiskl rameno, a pak jsem vyšel z kanceláře ven. Neřekl jsem mu už nic k tomu, proč chce Marka zachránit. I když jsem měl na jazyku spoustu slov, spoustu díky za to, že se tak snaží, řekl jsem mu předtím, že mu to už opakovat nebudu. Řekl jsem mu to: díky a věřím ti, už tolikrát, že by bylo zbytečné to opakovat, a ještě víc ho dostat pod tlak, který už je, nejen pro něj, tolik nesnesitelný...
Zavřel jsem za sebou, aby měl Josh klid a nic ho nerušilo, a rovnou jsem přešel do Markovy kanceláře. Myslel jsem, že se posadím za stůl, ale nakonec jsem se usadil na sedačce a hned se pustil do vyřizování hovorů.
Je to jeho stůl. To on jediný má právo na té židli sedět. A uděláme všechno proto, aby se tam mohl vrátit...
Joshua
Když Thomas odešel, musel jsem se trochu pousmát.
Byl to vážně úžasný chlap a já docela zalitoval toho, že jsem ho nepoznal dřív a za jiných okolností. A i právě kvůli tomu jsem ho nemohl zklamat.
Byl jsem rád, když souhlasil s mým setkáním s Cruz, i když nad jeho podmínkou jsem si povzdechl.
No, možná by to nějak nenápadně šlo zařídit. Mobil do zadní kapsy od kalhot bych dostal.
Z mysli jsem už vytěsnil všechny rušivé podněty a začal se soustředit na práci. Bylo skoro poledne a čas neúprosně letěl.
Sedl jsem si na pohovku, přitáhl si notes a zapnul diktafon.
Poslouchal jsem pozorně slovo od slova a z notesu vytrhl pár papíru, abych na ně napsal důležité body.
Nejspíš pak Thomasovi budu muset koupit nový, vzhledem k tomu, s jakou rychlostí jsem ho začal likvidovat, když jsem si psal nové body a ty staré škrtl, papírek zmuchlal a odhodil do prostoru.
O půl hodiny později jsem ležel na zádech se zavřenýma očima, a už slovo od slova odříkával všechno, co Cruz a snažil se to v hlavě vybavit.
Když diktafon utichl, zůstal jsem v tichosti ležet, jednu ruku si přehodil přes oči a posunul se o tři roky zpět v čase. Potřeboval jsem se vžít do kůže pachatelů, a s tím mi paradoxně pomohly vzpomínky na mou minulost.
Thomas
První telefon byl Dejvovi. Jen co mi ho přijal, sdělil mi, že volala máma, jestli je u mě. Hned jsem se ho zeptal, jestli se zmínil o Markovi, a když potvrdil že ne, oddychl jsem si. Rozhodně jsem mu zakázal o něm teď s kýmkoliv mluvit, i kdyby volaly jeho ségry. A já dobře věděl, že je Dejv do jedné z nich udělaný, a je možnost, že spolu budou mluvit.
Další telefonát byl na George. Chytl jsem ho akorát na cestě na služebnu. Prý prošel všechno, co bylo možné a dostupné. V některých místech se nedostal všude, protože to by potřeboval povolení k prohlídce, které zatím nemáme. Ale bylo tam pár dveří, za které se nedostal, jinak všude bylo ticho po pěšině, jak je to v Sacramentu jen možné. Nic podezřelého... Pár zaparkovaných aut, lidi, co chodili kolem, ale nikdo se nechoval podezřele. A taky se musel Georg chovat jako někdo, kdo právě prochází kolem, aby nevzbudil podezření. Podrobněji nás bude informovat, až se vrátí... Podle Joshových instrukcí jsem ho poslal k sídlu Wicca, kde má počkat na Willa a na povolení k prohlídce.
Na Willa jsem musel chvíli čekat. Byl zaneprázdněný hovorem s ředitelem Campusu. Když se konečně dostal k telefonu a mohl zavolat zpátky, sdělil mi, že u Cruz nenašel nic podezřelého. Ale po mé otázce jsme nakonec měli jedno spojení s Wicca. I když tohle každý soudce smete ze stolu, pro naše vyšetřování je to důležité. Na pracovním stole měla vázičku a v ní malou kytku. Skoro uvadala, ale podle popisu to byla kytka zeměžluče, který dokonce rostl i na záhonku vedle jejího domu.
Will nakonec musel ještě v Campusu zůstat, protože nemluvil se všemi, ale hned jak bude hotový, ozve se. I jemu jsem řekl, aby jel potom hned za Georgem...
Poslední telefonát a nejdůležitější. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale já to prostě musel udělat. Jediné, co bylo mé plus, bylo to, že jsem se soudcem vždycky dobře vycházel.
Nemohl jsem to na něj však vybalit hned. Musel jsem absolvovat pár minut neformálního hovoru, jak se vede jemu, jak se vede mi, jestli zvládáme případ Rituál, a jestli se nám se superintendentem Cavisem dobře spolupracuje. Až teprve potom, když ho zmínil, jsem ho mohl požádat o urychlení vydání zatykače na Dobse. Po spoustě otázek proč, a co s tím má Dobs společného, když je obviněn z vynášení informací, jsem ho ujistil, že všechno spolu úzce souvisí a ty informace se týkaly právě Rituálu, což nám hodně zkomplikovalo pátrání, a my s ním potřebujeme mluvit co nejdříve, nejlépe ještě dnes.
Jeho odpověď mě moc nepotěšila, ale na druhou stranu lepší to, než čekat do rána... Poděkoval jsem mu, a pak se konečně zvedl, abych se mohl vrátit za Joshem.
Joshua
Jak jsem tam tak ležel ponořen do vzpomínek, úplně jsem ztratil pojem o čase.
Mohlo uplynout pět minut, ale taky i hodina, když jsem podvědomě uslyšel, jak se otevřely dveře.
Zvedl jsem ruku, aby Thomas věděl že nespím a zároveň mu naznačil, ať chvilku vydrží.
V duchu jsem si projel celý případ, chování pachatelů, jejich dosavadní způsob jednání a porovnával to s tím, co jsem si za svou kariéru pročetl, a co jsem sám zažil a poznal o sériových vrazích, rituálech, mučení a chování takových lidí.
Vybavil jsem si slova Cruz a znovu je popaměti odříkal.
Teprve pak jsem otevřel oči a posadil se.
„Už mám konečně jasno ve dvou věcech. Ale pořád to bohužel nestačí na to, abysme se pro Marka hned vydali. Uvidíme, jestli se něco ukáže při prohledávání sídla Wiccy a jestli se nám podaří konfrontovat Dobse s Cruz, případně jestli z ní něco vytáhnu já, ale i kdyby ne, vím, kde a jak hledat, a teď to bude jen otázkou času. Bohužel si nemůžeme dovolit žádnou zbrklou akci, jinak bych ti už teď řekl: seni do auta a jedeme. Ale jsem zase o krok blíž. Teda za předpokladu, že se nemýlím," řekl jsem a opřel se v sedačce, jak mě přepadla silná bolest hlavy.
Tohle mě vždycky dokázalo vycucnout.
Na moment jsem si pohrával s myšlenkou, že si zajdu do auta pro prášky, ale nakonec jsem to zavrhl.
Ne kvůli sobě, ale kvůli Thomasovi.
„Co jsi zjistil ty? Ať máme aspoň tohle dořešené a můžeme se soustředit na jednu věc. Já ti pak hned řeknu, co bych od tebe potřeboval, ale ještě před tím bych chtěl, abys nechal Cruz odvést do cely předběžného zadržení. Ať ji trochu nahlodáme. Necháme ji tam tak deset minut, a pak bych ji znovu vyslechl. Sám a po svém. Za chvilku ti o tom řeknu víc, ale teď potřebuju minutku pauzu od přemýšlení," zachrčel jsem, na jeden zátah vypil zbytek kávy v hrnku a hned vstal, abych si mohl udělat další.
Nejspíš budu muset koupit Thomasovi i to kafe, protože jinak kvůli mně přijde na mizinu.
Thomas
Když jsem vešel zpátky do kanceláře, klíče od Markovy kanceláře jsem položil na stůl, usadil jsem se na Joshovu židli a čekal, až mi dá najevo, že můžu mluvit. Bylo mi jasné, že se soustředí, a já ho nechtěl rušit, protože jeho soustředění pro nás teď bylo hodně důležité.
„Georg je na cestě k sídlu Wicca, takže ho za chvíli budeš mít při ruce. Will je ještě v Davisově Campusu, ještě mu chybí tři lidi, které tam zastihl a chce s nimi mluvit Jak bude hotový, hned pojede za Georgem. Jinak u Cruz v kanceláři nic nenašli zvláštního, až na jednu věc. Kytičku zeměžluče ve váze. Sice to nemůžeme dát jako důkaz jejího spojení s Wicca, ale může to být pro nás vodítko. Mluvil jsem se soudcem. Zatykač na Dobse ještě nedostal, z nějakého důvodu to Clarkson ještě neposlal. Nejspíš si myslí, že to nespěchá, ale nemůžeme mu to zazlívat. Neví, že to úzce souvisí s podezřením, které jsme mu nesdělili ohledně Cruz. Ale aspoň dobrá zpráva, soudce to vyřídí co nejdříve, hned jak se vrátí, protože je teď mimo Sacramento, a zatykač tu budeme mít nejpozději do desáté v noci.“
Nechal jsem Joshovi poznámky na stole a zvedl se.
„Půjdu odvést Cruz do cely, budu zpátky do pěti minut, a pak mi řekneš, co potřebuješ, ano?“ otočil jsem se a vyšel ven.
Tentokrát jsem se cítil víc v pohodě, než když jsme šli k jejímu výslechu. U dveří výslechové místnosti stáli dva policisté, tak jak jsem chtěl. Policajtka vešla se mnou dovnitř...
Cruz hned vyskočila na nohy a už měla pusu plnou stížností, že tam sedí celý den. Otočil jsem se na policistku.
„Dostala najíst? Byla na toaletě? Mohla se opláchnout? Dostala napít?“
Když na všechno souhlasně přikývla, otočil jsem se na Cruz.
„Nevím, na co si tu stěžujete, seržante. Otočte se a dejte ruce za záda,“ poručil jsem ji.
Byla policistka, takže věděla, co to znamená a musela poslechnout. Snažila se na mě mluvit, ale já mlčel. Jen jsem ji spoutal ruce a s doprovodem policistky ji vedl do cely předběžného zadržení.
Teprve tam jsem ji sundal pouta a zatáhl mříž.
Tiše jsem sdělil policistce, aby tu zůstala, a hlídala ji a v žádném případě s ní nekomunikovala.
Rychle jsem se vrátil do mé kanceláře.
„Jsem zpátky...“ ozval jsem se, jen co jsem otevřel dveře.
Joshua
Když Thomas odešel, udělal jsem si znovu kávu, tentokrát trochu silnější, a nechal si zavolat kluky z výjezdovky, co měli službu, a o kterých jsem věděl, že jsou čistí.
Byli u mě sotva jsem položil telefon. Zpráva o Markově únosu se začala šířit, a vypadalo to, že tu snad není nikdo, kdo by nechtěl nějak pomoct.
Předal jsem jejich kapitánovi papír a řekl mu, ať počká, než dorazí ostatní.
Když odešli, přesel jsem k Thomasově mapě, sundal s tama všechno, co tam bylo, a jediné tři špendlíky zapíchl do míst, které označovaly školu, divadlo a fotbalový stadion v Laguně.
Usrkával jsem horké kafe a přemýšlel, když se rozrazily dveře a dovnitř vpadl Thomas.
„Kruci, víš, jak jsem se teď lekl," zamračil jsem se na něj. „Spálil jsem si jazyk."
Přesto jsem se ale usmál.
„V pohodě? Asi se netvářila nadšeně, co?" tak trochu jsem z toho měl škodolibou radost, i když se to samozřejmě k mé profesi nehodilo.
„Co se týče jejího výslechu, chci to udělat tak, aby neměla sebemenší podezření o nějakém nahrávání. Kamery v místnosti vypnu před ní a diktafon si brát nebudu, ale," zvedl jsem hlas, když chtěl Thomas protestovat, „chci abys stál za sklem. Ale pouze ty. Nikdo jiný. Věřím tvému úsudku a usoudil jsem, že bude lepší, když ji budeš sledovat a řekneš mi pak svůj názor. Třeba uvidíš to, co já ne. A teď k tomu, co budu po tobě chtít. Tady tyhle tři místa," ukázal jsem na mapu, „na jednom z nich Marka drží. Jsem si jistý na devadesát procent. Jenže, potřebuju to zúžit jen na jedno, abysme tam rovnou vletěli a překvapili je. Potřebuju, abys zjistil, jaké akce se během následujících čtrnácti dnů budou na těch místech odehrávat, a potřebuji znát i přesné hodiny, kdy budou akce začínat. Je jedno, co to bude za akci. I rodičovské schůzky do toho počítám. Bude to hodně náročné, tak kdybys chtěl někoho k ruce, klidně si řekni," dodal jsem jedním dechem.
„No, myslím, že na vydeptání to stačilo, jdeme si pro ni, a ty mi po cestě řekneš odpověď," zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
To, co jsem měl v plánu, bylo dost na hraně, a za normálních okolností by mi to neprošlo. Ale teď jsem musel improvizovat.
Thomas
Josh málem nadskočil, když jsem vpadl dovnitř. Ale za tu chvíli, co jsem tu nebyl, stihl udělat nějakou práci na mapě, a ještě si uvařit kafe.
„Jo, netvářila se příjemně, a myslím, že se ji nebude líbit, když pro ni zase přijdeme. Určitě je ráda, že se může natáhnout na palandu, protože celý den sedí na židli. Kdyby nebyla blbá, lehla by si ve výslechové místnosti na stůl. Já bych to třeba udělal,“ došel jsem k mapě a zadíval se na ní.
Škola, divadlo, stadion... Poslední dva nebudou tak těžké. Ale co se týká školy... Budu muset sehnat ředitele, a jeho požádat o program školy na příštích čtrnáct dní. Takže zjistit kde bydlí, pak za ním zajet, dotáhnout ho do školy, a s ním projít ten program. Pochybuji, že ho zná zpaměti...
„Stadion, tam se příští víkend bude hrát fotbal. Sacramento bude hostit FC Los Angeles. Je to přátelské utkání, ale většinou tam i tak bývá dost lidí. Ne sice tolik, jak na baseballu, ale i přesto jich bude hodně.“
Odstoupil jsem a přešel ke stolu, kde jsem si vzal své poznámky a strčil je do zadní kapsy.
Zvedl jsem telefon a zavolal Timymu. Říkal, že pokud budeme potřebovat, tak pomůže.
Hned věděl, že něco potřebuji a souhlasil, aniž bych se stihl na cokoliv zeptat. I přes vážnost situace, jsem se nakonec pousmál.
„Potřebuji, abys mi pro začátek sehnal adresu ředitele školy v Laguně, zajel za ním a požádal ho o program akcí, které se ve škole budou konat příštích čtrnáct dní. Hlavně mu neříkej nic konkrétního, třeba si vymysli, že bychom mohli uspořádat nějaký program i my, v rámci osvěty. Ale potřebuji všechno, včetně třídních schůzek. Klidně mu tu osvětu tam potom přijdeme udělat, a vlastně to ani není špatný nápad...“
Timy všechno odsouhlasil, a když jsem vypnul telefon, otočil jsem se na Joshe.
„Tak já jdu pro Cruz, aby neměla čas se vyspat. Za pět minut budeme ve výslechovce...“
Joshua
Bylo fajn pracovat s Thomasem po boku. A hlavně, narozdíl ode mě, měl trochu větší přehled o tomhle městě. Jistě, spousta věcí se dá najít na internetu, ale musíte taky vědět, co a jak hledat. Když tápete, zdrží vás to.
V přízemí jsme se rozdělili, ale já nešel hned do vyslechovky, ale zašel do protilehlé chodby, abych tam koupil kávu. Dvě.
Když jsem se vracel, uviděl jsem, jak Thomas akorát zavírá dveře.
„Hlavně buď v klidu," zašeptal jsem, a pak už si loktem otevřel, abych mohl vejít dovnitř.
„Tak se zase vidíme, Judith. Nebude vám vadit, když vám tak budu říkat?" promluvil jsem hned mezi dveřma a nohou je zavřel.
„Tady jsem vám něco přinesl. Řekněme, že jsem došel k názoru, že bude lepší, když si promluvíme o samotě," usmál jsem se na ni a přešel i se stoličkou ke kamerám po stranách neprůhledného skla a obě vypojil.
„Co to má znamenat?" zeptala se podezíravě Cruz.
„Jak říkám. Chci si promluvit. Mezi čtyřma očima. Jen my dva. Žádné kamery, žádní svědci, žádné nahrávky."
„Jak mám vědět, že za tím sklem nikdo není?"
„Máte mě slovo, ale jestli chcete, můžeme se jít podívat," riskoval jsem, Thomas by se neměl v případě nouze kde schovat a utéct by taky nestačil.
Chvilku bylo ticho, nechal jsem Cruz, ať si mě prohlíží a snaží odhadnout.
Po chvilce se naštěstí uvolnila a spokojeně se usmála.
„Věřím vám. Hm, když jsme tu tak sami, můžu vám říkat Joshuo? Nebo Joshi? Říká vám tak Mark s Thomasem? Docela jste se spřátelili, co jsem tak slyšela. To bych nikdy nečekala, ne od Thomase," mlaskla a naklonila hlavu na stranu.
„Klidně mi říkejte Joshuo," odpověděl jsem zdánlivě klidně.
„Podívejte, Judith, přejdu rovnou k věci. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, když už je jasné, co oba víme. Začnu od začátku. Musím říct, že s Boltem to byl dobrý tah. Zmanipulovat ho, aby uvěřil, že svou matku znovu oživí, a vy jste se mohli v klidu dál připravovat. Po vraždě Sary jste dostali strach, tak jste stvořili napodobitele, abyste od sebe odvedli pozornost. A pak jsem se objevil já. Navést Bolta na mě už byla maličkost. Jen jedna věc mě zaráží. Jak jste se dozvěděli o mé minulosti? No, každopádně, když to s Boltem nevyšlo, dostali jste strach. Zahnali jsme vás do kouta, a vy jste museli zareagovat. A v ten moment jste paradoxně udělali svou největší chybu," přivřel jsem oči a sledoval její tvář, která během mého proslovu byla míň a míň uvolněná.
„S jedním členem z Wiccy, jste pronikla na služebnu, svedla nevinného policistu, aby mohl váš komplic s klíči od vaší bývalé kanceláře vejít dovnitř a zjistit, co na vás máme. Nejspíš jste čekali podrobnou zprávu, možná dokonce i zatykač, ale našli jste něco jiného. Diktafon. Řekněte, Judith, toho policistu, zabila jste ho sama, stejně jako Sáru?"
I když se pořád usmívala, viděl jsem tiky v jejím obličeji a nervózní záchvěvy těla, které mi řekly, že jsem se ve všem trefil přímo do černého.
„Ale Joshuo, co si to o mě myslíte?" zavrněla.
Pak vstala, pomalu obešla stůl a doslova se mi obkročmo vecpala na klín.
Musel jsem zatnout zuby, abych rozehnal nevolnost, která se drala z žaludku výš.
Doufal jsem jen, že se Thomas udrží.
Cruz se naklonila až ke mně a rukama mě objala kolem krku.
„Vážně zlobíte, milý superintendente. Jak můžete o mě říkat takové ošklivé věci?" zamračila se naoko.
„Je pravda, že Mark mi hodně ublížil, ale já přece nejsem typ ženy, co se mstí," zašeptala mi do ucha a já měl co dělat, abych se neotřásl odporem.
„Ale ráda si poslechnu i další vaše teorie, klidně je můžeme spolu pořádně rozebrat. Důkladně. Já mám spoustu času," mrkla na mě, a já jasnou narážku pochopil.
„Jsem gay, takže bych byl rád, kdybyste slezla a zase si sedla. Není potřeba cokoliv jiného probírat, viděl jsem dost," řekl jsem přesto klidně a začal se zvedat, takže musela i ona, pokud se nechtěla vyválet po zemi.
„Budete odvedena zase si cely, seržante Cruz, a měla byste si začít zvykat, protože za mřížemi strávíte zbytek svého života," sdělil jsem ji a přešel ke dveřím.
„Řekněte, Joshi, jaké to je, žít s pocitem, že kvůli vám někdo umře? Znovu? Musím říct, že ten diktafon nebyl nejlepší nápad," její slova mnou projela jako dýka a ruka na klice se roztřásla.
„Nikdo neumře, o to mít starost nemusíte," řekl jsem přesto klidně a dokonce se přinutil otočit a usmát se na ni.
Teprve pak jsem vyšel ven.
"Odveď ji," sykl jsem na Thomase a skoro se rozeběhl chodbou pryč.
Sice mi defacto prozradila, co jsem chtěl, stejně jako jsem ji nalomil i nahlodal, ale ani já jsem nevyvázl bez úhony.
Teprve, až za mnou zapadly dveře Thomasovy kanceláře, jsem praštil pěstí do stolu, až jsem povalil hrnek se zbylou kávou a svezl se do kleku.
Loktem jsem se opřel o desku stolu a čelo opřel o nataženou ruku.
Zavřel jsem oči, ale musel je hned zase otevřít.
Ty mrtvé oči jsem teď po jejich slovech viděl ještě jasněji.