Joshua
Když jsem znovu vešel do Thomasova bytu přivítal mě podivný shluk zvuků.
Napřed jsem se vylekal, ale když jsem uslyšel zaprskání, došlo mi to. Rychle jsem přešel k pracovně, kde se Dejv pokoušel uklidnit naježeného Toda, jehož ocas teď připomínal štětu do záchodu, a on očividně považoval pohovku za své vlastnictví a nedovolil nikomu se k ní jen přiblížit. Když jsem vstoupil rozhořčeně mňoukl, seskočil dolů a uraženě ke mně přišel.
„Nějak jsem včera zapomněl Thomasovi napsat, že si ho beru domů. Doufám, že dopadl líp než ty," usmál jsem se a ukázal na jeho nos, kde se mu rýsoval menší škrábanec.
„Vypadal v pohodě," pokrčil rameny Dejv a zkoumavě se na mě zadíval.
„Půjdu se rychle osprchovat a převléknout. Uděláš mi prosím zatím kávu? Budu chvilku pracovat z domu, než mě Thomas zavolá k výslechu," zase jsem zvážněl a chvilku se věnoval Todovi, než mi odpustil a odkráčel zase zpátky k pohovce, na kterou se spokojeně vyvalil.
„Určitě a budu rád, když se budu moc dívat, jak pracuješ. Chceš i něco k jídlu? Udělám snídani."
„Ne. To nemusíš, nemám teď hlad. Snad později. Ale díky," s těmi slovy jsem se konečně vydal do ložnice.
Když jsem procházel kolem postele, sevřel se mi žaludek.
Jak na tom Thomas teď asi je? Zvládá to? Vyspal se aspoň trochu, nebo celou noc probděl?
Bezděčně jsem přejel prsty po jeho dece, a pak ji zvedl a přitiskl si ji na obličej. Nasál jsem nosem jeho vůni a pár vteřin počkal, než se dostavil účinek.
Jo, vážně se ze mě stal závislák.
Potřásl jsem hlavou, deku vrátil, a pak konečně vlezl do sprchy. Nejraději bych tam strávil i hodinu, ale na to nebyl čas. Rychle jsem ze sebe akorát stáhl pot a prach, vyčistil zuby a šel najít něco na oblečení. Můj pohled samozřejmě hned padl na oblek. Ale nakonec jsem strčil hlavu do Thomasových věcí a vytáhl černé džíny a triko s krátkým rukávem, a do ruky vzal lehké sportovní sako, abych pak venku zakryl co nejvíc pokožky.
Dejv už na mě čekal v pracovně s konvicí plnou kávy a hrnkem. Ihned jsem si nalil, pořádně se napil, a pak do sebe hodil další prášek.
„Tak, pustíme se do toho," řekl jsem a ignoroval Dejvův zamračený pohled, který hodil po prášcích.
Thomas
Miru a Beryho jsem si nechal u sebe. Za námi šli ještě dva uniformovaní policisté. Ostatní byli na svých místech, kde hlídali, aby nám Cruz neutekla jinými dveřmi nebo oknem.
Vzhledem k tomu, že v domě bylo naprosté ticho a nesvítilo se v žádném z oken, počítali jsme s tím, že by Cruz mohla ještě spát.
„Ložnice je třetí pokoj napravo. Předtím jsou dveře do koupelny a pokoj pro hosty. Naproti je obývák a kuchyň, a další pokoj pro hosty. Pak na konci chodby menší pokoj, kde má knihovnu a něco jako pracovnu dohromady,“ zašeptal jsem směrem k ostatním.
Bery se na mě udiveně podíval...
„Nezapomeň, že jsem s ní pracoval a dvakrát jsem tu byl,“ strčil jsem do něho loktem.
„Tak jdeme,“ odstoupil jsem a nechal policistu, aby odemkl zámek a my mohli dovnitř.
Instrukce zněly jasně. Velice potichu rychle projít všechny místnosti a zatknout Cruz, i kdyby měla být ve vaně nebo sedět na záchodě. Bylo mi jedno, jestli ji dotáhnu na oddělení s posraným zadkem...
Potichu jsme se dostali každý ke svým dveřím. Mira jako první zkontrolovala koupelnu a když ukázala, že je prázdná, přesunula se potichu na konec chodby k pracovně.
Stáli jsme vedle sebe a jen tiše naslouchali. Obývák byl otevřený, a když tam policista nahlédl, také ukázal, že tam a v kuchyni je čisto. Zbývaly nám už jen dva pokoje...
Čas běžel, a i když jsme se snažili být tiše, mohlo Cruz už dávno cokoliv vzbudit. Bylo něco kolem půl šesté a nejen, že jsme přijeli auty, ale i z venku už se začínal ozývat hluk běžného života...
Přitiskl jsem ucho na dveře ložnice...
A když se v tu chvíli zevnitř ozvalo zazvonění mobilu, na nic jsem nečekal.
Rozrazil jsem dveře a vběhl dovnitř.
„Policie! Lehni si na břicho a ruce dej od těla!“ dvěma kroky jsem byl u postele a mířil rozespalé Cruz na hlavu.
„Udělej, co jsem říkal!“ přiblížil jsem se se zbraní ještě víc.
Její ruka, kterou se natahovala pro mobil cukla. Ale ve chvíli, kdy vtrhl dovnitř Bery a Mira, dala ji pryč a lehla si na břicho.
Zatímco já na ni mířil a přemlouval se, abych nestiskl spoušť, jak jsem začal znovu zuřit ve chvíli, kdy jsem ji uviděl, Bery k ní přiskočil a nasadil ji pouta.
„Co se děje?“ ozvala se konečně Cruz, když tlak na její tělo uvolnil a Mira ji pomohla sednout.
„Co se děje?!“ zavrčel jsem na ní, aniž bych schoval zbraň. „Ty se, kurva, ještě ptáš, co se děje!“
Začínal jsem zuřit, když jsem viděl te její rozespalý obličej, ve kterém měla hrané překvapení a šok, že jsme jen tak vtrhli do jejího domu.
„Thomasi!“ chytl mě Bery za rameno, když jsem se přiblížil ke Cruz tak blízko, až sebou cukla.
„Vím!“ vytrhl jsem se mu.
Ještě pár vteřin jsem hleděl té proradné děvce do očí, než jsem se konečně zhluboka nadechl a schoval zbraň.
„Přečti ji její práva a sděl obvinění,“ požádal jsem Beryho a odstoupil jsem. „Může se obléct, ale ložnice zůstane otevřená a Mira bude s ní vevnitř a další bude u dveří, než se obleče.“
Jen co jsem domluvil, otočil jsem se a šel z ložnice ven. Cestou jsem ještě vzal její telefon, který už mezitím přestal vyzvánět. Zastavil jsem se až teprve v chodbě, tak, abych do ložnice viděl, kde už Bery říkal Cruz všechno, co bylo potřeba. Podíval jsem se na telefon...
Dobs...
„Hajzl, jeden!“ zařval jsem, až se na mě všichni otočili.
Joshua
Musel jsem uznat, že Dejv byl skutečně užitečný a hodně mi pomohl. Během hodiny mi vyzjistil všechny informace ohledně veřejných míst, které jsem je nechal včera večer vyhledat a na mapě černou nití spojil místa činu s místem nějaké určité veřejné budovy. Bylo jich celkem pět. Ale nejvíc mě zaujalo jedno. Na místě, kde se našla šestá oběť bylo v okolí 700 metrů hned několik veřejných míst. Oblast měla příhodný název Laguna a byla tam střední škola, divadlo, i fotbalový stadion. Obchodní centra, základní škola, zábavní park to všechno bylo dále než na uvedených 700 metrech, takže to jsem nepočítal.
„Proč jsi chtěl ta místa najít?" vytrhl mě z přemýšlení Dejv.
„Jak už jsem řekl do telefonu, Mark je pro ně výjimečný. Zlatý hřeb. Stejně jako já nebo Thomas, ale Mark je pro ně největší hrozbou z nás tří, a navíc, kdyby ho zabili, zasadili by policejnímu oddělení krutou ránu. A o to jim jde. V tomhle případě budou postupovat úplně opačně než doteď. Chtějí na sebe upoutat pozornost, chtějí, aby všichni viděli, co dokážou. Chtějí ukázat, že jsou lepší než zdejší detektivové, a že se jich nebojí. Chtějí jim dokázat svou převahu. Až s Markem skončí, vystaví ho na tom nejveřejnějším místě, aby každý viděl, co dokážou. To je jejich záměr a cíl. Chtějí ukázat své mistrovské dílo a říct tak: 'Jsme lepší než oni. My jsme bozi, kdo je víc?' Oni mají teď všechny trumfy v ruce a nás tlačí čas. Nejraději bych na každé místo poslal tým vyšetřovatelů, ale oblast je to příliš velká, a pokud by zjistili, že jim jdeme po krku, mohli by změnit svou strategii a přesunout se jinam. Musím z těchto tří míst," ukázal jsem na školu, divadlo a stadion, „vybrat to správné, protože někde tam Marka drží, a až to udělám, ihned tam v tichosti vletět, aby neměli čas na protiútok."
„Tohle Thomas neuslyší rád," zamračil se Dejv a trochu pobledl, když jsem mu vysvětloval situaci. Představa Marka, umučeného k smrti a vystaveného na veřejnosti jako trofej, bylo příliš velké sousto. „Ne, to neuslyší," povzdechl jsem si.
Thomas
Vyšel jsem na moment před dům, abych si zapálil. Tolik jsem za poslední dobu ani nekouřil, a teď bych nejraději vytáhl celou krabičku.
„Thomasi, Cruz je připravená na odvoz,“ ukázal se vedle mne Bery. „Já pojedu s ní, ostatní projdou její barák. Dej mi ten telefon...“
Ukázal na Judithin telefon, který jsem stále drtil v ruce, a nastavil igelitový pytlík, do kterého jsem ho vhodil. Hned ho zazipoval a předal policistovi, který stál za ním.
„Kluci už jedou,“ kývl hlavou k cestě, kde se objevily další dvě auta a zastavili Cruz málem na trávníku.
Dali jsme jim instrukce, a zvlášť jsem zdůraznil, aby zkontrolovali dobře všechno, jestli tu nemá třeba nějaký ukrytý sejf, nebo jen díru, ve které by si mohla něco schovávat. Chtěl jsem kompletní seznam všech knih, které v domě má...
Zatímco kluci poslouchali, Mira s dalším policistou vyvedli Cruz ven. Byla už oblečená a učesaná, jen mejkap si nedala, protože to jsem zakázal. Nedovolím, aby se tu, kdo ví, jak dlouho malovala, zatímco Mark...
A taky, bez mejkapu, to pro ni je, jako bychom ji vzali jednu ze zbraní...
Když se objevila venku, všichni do jednoho zmlkli, a jen se zamračeně dívali, když ji kolem vedli.
Zaslechl jsem nějakou tichou poznámku jejím směrem, ale dělal jsem, že to neslyším.
Byla zrádce. Policista, který zradil, a má na svědomí hodně špatného. A my ji to teď musíme dokázat.
Když se pootočila a chtěla našim směrem něco říct, Mira ji hned dala hlavu dolů a okřikla ji, že má být ticho a vedle ji dál, do policejního vozu, kde k ní nastoupil Bery a dva uniformovaní policisti.
Byli jsme domluveni, že ji hned zavřou do výslechové místnosti, kde bude čekat na výslech. Žádné kafe, žádný čaj, maximálně vodu a suchý toast, aby nebrečela, že nesnídala a nechtěla se odvolávat na lidská práva.
Jen auto s ní odjelo, pokračovali jsme v práci. Já jsem zvedl telefon a rovnou zavolal Joshovi, že Judith už vezou na oddělení a já tam budu nejpozději do hodiny, jen co si narychlo projdu její dům.
Joshua
Asi další půl hodinu jsem se pokoušel poskládat si všechny dostupné informace ohledně pachatelů, míst, kde by mohl Mark být, chování Cruz a Dobse. Dejv mi pomáhal procházet papíry a obvolávat všechny potřebná místa, ale bohužel jsme se moc dopředu neposunuli.
„Měl by sis odpočinout."
„Zvládnu to. Chci pomoct," povzdechl si Dejv.
„Pomáháš už víc než dost. Věř mi, odpočiň si. Nenechej se odrovnat prvním případem a nedovol, aby tě to smetlo. Pokud se tomu neubráníš, nebudeš schopný se posunout dál. Nic takového si ještě nezažil, nemáš zkušenosti, takže to na tebe doléhá víc než na nás," vysvětloval jsem mu trpělivě.
„Ty nejíš, jen se láduješ práškama a kafem, vypadáš jako mrtvola, protože jsi očividně nespal, a taky neuvažuješ o odpočinku," odsekl mi Dejv, a mě v tu chvíli mnohem více připomněl Thomase.
„Protože jsem jednak slíbil Thomasovi, že Marka najdu, a taky proto, že už mám na rozdíl od tebe dost zkušeností. Něco takového mě neporazí, ale tebe by mohlo," podíval jsem se mu do očí a nesmlouvavě zavrtěl hlavou, když chtěl něco zase namítnout.
Mračil se jako bubák, ale já to dělal pro jeho dobro, i když dvě ruce navíc se mi hodily s každou ubývající minutou víc a víc. Chtěl jsem mu udělat další kázání, ale začal mi zvonit mobil. Thomas mi oznámil, že mají Cruz, za hodinu ji začnou vyslýchat, a teď prohledává její dům. Slíbil jsem mu, že tam budu. Ale tím dobré zprávy končily.
O chvilku později mi zavolal George, že ve vymezené oblasti nic nenašli. Mimo zalidněnou oblast kdesi u lesa našli sice opuštěný dům, který by byl pro vraždu jako stvořený, ale kromě prachu, zdechlých krys a sousty špíny tam nic nenašli, a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo byl. Řekl jsem jim, ať se vrátí, trochu si odpočinou, a pak aby zajeli na místa, jejichž adresy jim pošlu, a trochu se tam porozhlédli. Ještě jsem ani nedomluvil, a už mi přišlo oznámení o dalším hovoru. Rychle jsem Georgovi poslal adresy školy, fotbalového stadionu a divadla, a zavolal Willovi. Ten mi pro změnu oznámil, že ze záznamu se nic nepodařilo vytáhnout ani technikům, a jeho kluci pořád nemůžou najít policistu, který měl v té době službu. Řekl jsem mu, ať se stáhnou, odpočinou si, a pak jim dal nový úkol. Prohledat Cruzinu kancelář, zjistit s kým vším se stýkala, zajet do Davisova campusu, vyslechnout tam co nejvíce lidí, jestli ji tam neviděli ještě z někým jiným než ze Sarou, a taky pozjišťovat z dopravního, kam jezdila.
Potřeboval jsem ještě někoho poslat za Dobsem na obhlídku, ale jediný, kdo mi zbyl byl Bery, John a Elias, kteří teď měli na starosti Cruz, takže jsem musel počkat, až dořeší tohle. Počítal jsem s tím, že bych to s nima mohl projednat na stanici, pokud tam budou, až dorazím.
Thomas
Když Bery s Cruz odjeli, zavolal jsem si ještě Miru, Eliase a Johna.
„Miro, děkuji za pomoc. Můžeš se vrátit domů a pořádně se vyspat. Máš teď volno, a potom pokračuj ve své práci,“ otočil jsem se nejdříve na ní.
„Dobře,“ přikývla. „Ale kdybys potřeboval píchnout, tak dej vědět, ano? Drž se, Tome. Mark se určitě najde včas...“ pohladila mě po paži, kývla na kluky, a pak se už odebrala do svého auta, aby mohla jet domů se konečně vyspat.
„Kluci teď prohlíží dům. Cruz je podezřelá z vynášení informací, které se týkají případu Rituál. Zatím není obviněná, jen podezřelá. Potřebujeme všechno, jakoukoliv maličkost, která by ji mohla usvědčit. O to se starají kluci,“ mávl jsem rukou dovnitř domu. „Ale od vás potřebuji něco navíc. Máme podezření, že je zapletená i do vražd a je členkou Wicca, kterou z těch vražd podezříváme. To oni můžou mít Marka, a je to pravděpodobnost tak osmdesát pět procent. Proto od vás chci, abyste si všímali každé maličkosti, která nám tohle spojení potvrdí. Cokoliv by souviselo s Wicca nebo jinou náboženskou sektou či hnutím. I kdyby to byla blbost. Potřebuji, abyste někdo zkontroloval seznam knih, který se sepisuje, ať mám jistotu, že se nic nepřehlédlo...“
„Vezmu si na starost ty knihy, zkontroluji seznam a sepíšu každou brožuru nebo leták, který by se tu našel. Pohlídám, aby bylo všechno nafocené a zaznačené,“ ozval se hned Elias.
Poděkoval jsem mu a nechal ho jít. S Johnem jsem se domluvili, že si vezme na starost zbytek domu, jakoukoliv blbost, sošku, či šperk, který by nám napověděl a mohl pomoci. Věděli, že o tom nesmí zatím mluvit před ostatními, protože tohle obvinění není oficiální, nemůžeme ani vyrukovat s podezřením, dokud nemáme nějaké důkazy.
Sám jsem potom šel dovnitř, abych i já prohlédl její dům. Nešel jsem do každého šuplíku, abych jim nezavazel, a navíc jsem věděl, že to všichni, kdo tu jsou, berou smrtelně vážně, protože co policajt opravdu nesnáší, je zrádce ve vlastních řadách.
Po další půlhodině, kdy jsem procházel ještě její malou zahradu, kde bylo pouze venkovní posezení pod pergolou a cihlovým grilem, který jsem také nechal prohlédnout, jsem uznal, že momentálně není nic do očí bijícího, co by mě mohlo zaujmout, a je nejvyšší čas jet na oddělení.
Oznámil jsem všem, že jedu zpátky, a kdyby něco, ať hned volají Joshovi nebo mě, a pak jsem už šel do auta.
Byl jsem už napůl cesty, když mi začal zvonit telefon. Hodil jsem to na handsfree a poslouchal, co mi Dejv říká.
Mluvil tiše a rychle, nejspíš byl zavřený v koupelně, aby ho Josh neslyšel. Když domluvil, jen jsem ho ujistil, že se o to postarám a nemusí se bát, že bych to Joshovi řekl, i když si stejně myslím, že mu to hned dojde. Ale rozhodně se nemusí bát, že by se na něho Josh naštval, a pokud ano, tak ho srovnám...
Jen, co jsme domluvili, vytočil jsem hned číslo na Joshe a oznámil mu, že za deset minut jsem na oddělení a budu na něho čekat, abychom mohli začít s výslechem.
Joshua
Během mých hovorů se Dejv vytratil, nejspíš konečně pochopil, že se se mnou stejně nedohádá, ale já to myslel dobře. Navíc si měl teď užívat volna s bráchou, ne se zbytečně stresovat. Toho si užije víc než dost, až začne skutečně makat.
Po vyřízení všech hovorů, jsem si zašel do kuchyně, protože káva v konvici mi už dávno došla, a já nutně potřeboval další. Věděl jsem, že bych měl zabrzdit, můj doktor by z mého tlaku asi teď neměl radost, ale potřeboval jsem se udržet nějak v chodu. A tohle jediné momentálně zabíralo. Teda spolu s Thomasovým oblečením, co jsem měl na sobě.
Vrátil jsem se do pracovny, nasypal Todovi další granule, protože misku měl už prázdnou, a nevěděl jsem, kdy se vrátím z výslechu. Sedl jsem si ke stolu, abych si probral znovu vytipovaná místa a pokusil se z nich určit jen jedno konkrétní.
Ještě jsem ani neotevřel první složku, když mi znovu zazvonil telefon. Thomas mi oznámil, že za deset minut je na stanici a bude tam na mě čekat. Vyběhl jsem z pracovny a málem se srazil s Dejvem, který akorát šel do kuchyně. Řekl jsem mu, že jedu za Thomasem, a ať dohlédne na Toda a skutečně odpočívá. Vletěl jsem do koupelny, pročísl si vlasy, aby mi netrčely do všech stran a s nelibostí zjistil, že kruhy pod očima se zvětšily. Naštěstí jsem byl připravený i na tohle. Z kosmetického kufříku jsem vytáhl lehký make-up, který byl šetrný k mé pokožce, a aspoň zčásti zakryl to nejhorší. S uštvaným leskem v očích jsem nic dělat nemohl, ale bylo mi jasné, že až začneme vyslýchat Cruz, tak i ten se změní a uštvanost nahradí něco jiného. Po cestě ven jsem popadl sako, peněženku, mobil a klíče, zkontroloval Toda i Dejva, a rychle vypadl ven.
Cestou na stanici jsem porušil snad všechny předpisy, ale naštěstí ještě nebyl takový provoz, abych svou šílenou jízdou někoho ohrozil. Na recepci mi řekli, že Thomas čeká u sebe v kanceláři, takže jsem rychle vyběhl schody, protože se mi nechtělo čekat na výtah, a bez zaklepání vpadl dovnitř.
„Jsem tady. Můžeme jít na to, ať neztrácíme čas. Pak ti musím říct, co jsem zjistil a musím ještě někoho poslat za Dobsem. Vrátil se s tebou John, Elias a Bery? Jo, a promiň, ahoj," vychrlil jsem ze sebe trochu zadýchaně, jen co za mnou zapadly dveře.
Thomas
Jen co jsem dorazil do budovy, zaběhl jsem ještě do kantýny, která měla otevřeno i o víkendu pro služby a koupil něco na snídani, protože mi začalo kručet v žaludku. Nahoře v kanceláři jsem odložil mikinu a zbraň, abych neměl tendenci Cruz zabít, až za ní půjdu. Vytáhl jsem z pytlíku pečivo, naskládal ho na talíř a rovnou si jeden čisty croissant vzal. Zatímco jsem ho ukusoval a drobil jsem s ním všude možně, uvařil jsem konvici zeleného čaje s ženšenem. Schladil jsem ho ledem na přijatelnou teplotu a postavil na stůl.
Když dovnitř vrazil Josh, vypadal, jako by chtěl okamžitě jít za Cruz. Pozorně jsem se na něho podíval.
Takže Dejv nelhal... Možná bych si toho ani nevšiml, navíc od včerejšího večera jsme se neviděli, takže jsem nevěděl, co všechno za tu dobu dělal. Ale ty kruhy pod očima, které zamaskoval mejkapem, ty jsem opravdu viděl, když jsem se k němu přiblížil tak těsně, že jsem cítil jeho dech prosycený vůní kávy.
„Ahoj,“ odpověděl jsem mu na pozdrav.
Ukázal jsem mu ke stolu, kde na něho čekalo pečivo a čaj.
„Posaď se, najez se a pořádně se napij, žádné kafe. Tohle je zelený čaj s ženšenem, který ti pomůže taky a hlavně... nezatíží tolik tvůj organismus jako černá káva. Víš o tom, že ženšen i podporuje funkci mozku? Sám jsi říkal, že si mám odpočinout, protož mě potřebuješ čerstvého. Vím, moc dobře vím, jak nás tlačí čas... Ale co rozhodně nechci, abys mi zkolaboval uprostřed výslechu. Nebudu tě nutit spát, na to opravdu nemáme čas, a já sám jsem spal asi dvě hodiny, ale tohle prostě uděláš. Sedneš si, a zatímco ti řeknu všechno, co jsme doteď udělali a zjistili, ty se najíš a vypiješ aspoň dva hrnky čaje. A bez diskuzí... a je mi jedno, že jsi teď můj nadřízený, pokud to neuděláš, dám ti přes hubu, rozumíš? Těch deset minut Cruz počká, aspoň se trochu víc vymáchá ve vlastní šťávě, než k ní dojdeme...“
Poodstoupil jsem a nesmlouvavě jsem postrčil Joshe ke stolu a čekal. Nemínil jsem ho pustit z kanceláře dříve, než udělá, co po něm chci, klidně i za cenu, že by mě odvolal z případu. Hned bych šel Marka hledat na vlastní pěst. Jsem soukromý detektiv...
Joshua
Civěl jsem na Thomase a přeskakoval pohledem z talíře, na kterém byly naskládané croissanty, na něj. Zapřel jsem se, když mě postrčil ke stolu a zamračeně se na něj podíval.
„Jsem v pohodě," procedil jsem skrz zuby a napjal se.
Byl jsem připravený se bránit, kdyby Thomas opravdu splnil svou výhružku a jednu mi chtěl natáhnout. Na něco takového jsem teď neměl čas. Ano, říkal jsem Thomasovi, ať odpočívá, ale on to potřeboval víc než já.
„Dejv ti volal," docvaklo mi o pár vteřin později, a ještě víc se zamračil.
Ten malý zmetek. Takhle mě nabonzovat! Nahlas jsem, ale nic neřekl.
Chvilku jsem propaloval Thomase pohledem, než jsem nakonec odstoupil a sedl si za stůl. Opřel se a zavřel oči. Byl jsem unavený, ale nahlas bych to teď ani za nic nepřiznal. A s každou další minutou jsem měl čím dál větší strach, že to nestihneme, a neměl jsem náladu ani chuť se dohadovat ještě s Thomasem.
„Nevím, jestli do sebe něco dostanu," zachrčel jsem konečně a s odporem se podíval na pečivo, které bych za normálních okolností shledal velice lákavým.
Přesto se mi teď obrátil žaludek a musel jsem polknout, jak mi kyseliny popálily hrdlo.
„A čaj mě na nohy nepostaví," zamračil jsem se na hrnek, ale přesto ho nakonec vzal do ruky a trochu upil, stejně jako jsem nakonec sebral i jeden kus pečiva a kousek z něj uďobl.
„Tak mi pověz, co máš, já ti pak řeknu, co jsem zjistil já," řekl jsem, abych odvedl svou mysl od představy klubka hnijících červů, ve které se mi před očima croissanty proměnili.
Thomas
Čekal jsem, že se bude Josh šprajcovat. Ale byl jsem rozhodnutý ho nepustit, dokud nesní aspoň něco a nevypije minimálně dva hrnky čaje.
„Jo, to si myslíš. Sice nejsem člověk, který by pil čaje, ale tohle mám odzkoušené. To je jediný čaj, který tady v kanceláři najdeš,“ ukázal jsem na konvici a sám jsem si hned nalil, aby v tom Josh nebyl sám. „Tím, že se budeš ládovat jen práškama a zapíjet je kávou, navíc nevyspaný, ve stresu a v tomhle vedru, ti opravdu vůbec nepomůže, a v rozhodující chvíli pak můžeš být k ničemu. Taky bych chtěl najít Marka co nejdříve, ale nechci, aby to odnesl zdravím někdo další.“
Taky jsem si vzal ještě jeden croissant a zakousl se do něho.
„A ano, Dejv mi volal a jsem za to rád. A zkus mu něco říct,“ pohrozil jsem Joshuovi pěstí.
Zatímco jsem ukusoval pečivo, řekl jsem Joshovi všechno o tom, jak probíhalo zatčení Cruz, co jsem nechal zajistit, a co jsem chtěl, aby Elias s Johnem zjistili.
„Jen, teď nemám přesnou informaci, jak je to s Dobsem. Má jen domácí vězení, nebo ho i někdo hlídá?“ zamumlal jsem a polkl poslední sousto.
Hlídal jsem Joshe, aby opravdu snědl aspoň jeden croissant, a nalil mu do hrnku další várku čaje.
„Podle čísla, které jsem viděl u Cruz na displeji, se Dobs dostal ke svému domácímu telefonu a nejspíš ji chtěl varovat. Přišli jsme na poslední chvíli, než stihla telefon zvednout. Kdybychom se zdrželi tak o deset, patnáct minut, mohla být pryč...“
Joshua
Jen jsem zahučel, když mi Thomas dělal kázání. Věděl jsem, že má pravdu, ale nemohl jsem si pomoct.
„Nic mu samozřejmě neřeknu," zabrblal jsem na Thomasovu výhružku pěstí.
Pak jsem poslouchal o tom, jak probíhalo zatčení a pomalu do sebe dostával pečivo. Když jsem snědl aspoň jeden, prstem jsem odsunul talíř na konec stolu a zamračeně se podíval, když mi Thomas nalil další hrnek čaje.
„Potřebuju kafe," zamrčel jsem a zamračil se do hrnku, jako by snad za všechno mohl on.
„Má domácí vězení. Chtěl jsem za ním někoho poslat, ale Georgova skupina teď vyšetřuje místa činu, které jsem vytipoval a Willova skupina obstarává všechno kolem Cruz," odpověděl jsem na jeho otázku a tentokrát mu já povykládal všechno, co jsem dělal od té doby, než jsme se rozloučili.
Když jsem se dostal až k tomu, co chtějí s největší pravděpodobností s Markem udělat vstal jsem, přešel k němu a sevřel mu paži. Nejspíš jsem ale potřeboval oporu i já, protože mi to připomnělo, jak málo času nám zbývá.
„Co se týče Dobse, chci k němu poslat Johna s Eliasem. Proto jsem se ptal, jestli už se vrátili. Beryho chci nechat tady, aby byl u výslechu za sklem a všechno sledoval. Dokud ale nebudu mít v ruce povolení, tak s Dobsem nehneme," dopověděl jsem, na okamžik jsem se zapřel čelem o jeho hruď, a ještě pevněji sevřel jeho paži.
„Promiň," trhl jsem sebou a odstoupil od něj, jako bych si až teď uvědomil, že jsem dal průchod svým citům víc, než jsem chtěl.
Otočil jsem se, sebral ze stolu hrnek, dopil zbytek čaje a přešel k lince, abych si konečně udělal to kafe. Ruce se mi třásly, chtělo se mi křičet, ale věděl jsem, že musím zůstat silný, že se musím ovládnout.
Thomas
Sevřel jsem ruce v pěst, když Josh mluvil o tom, co s největší pravděpodobností chtějí s Markem udělat. Tušil jsem, že ho jen tak nepustí, nebo mu nedovolí snadnou a rychlou smrt. Ale tahle představa... Vystavit ho, aby byl na očích, ještě víc ho tím ponížit a sebrat mu veškerou sebeúctu, i kdyby byl už mrtvý... To na mě bylo moc.
„Jen si myslím, že by tím nepodlomili celé oddělení. Spíš by se všichni do toho vrhli, a kdyby se to opravdu stalo, nejspíš by vrahové měli co dělat, aby z toho vyvázli živí...“
Bylo to tak, pokud by se tohle stalo, opravdu by se vrahové museli schovat někam hluboko pod zem, aby je někdo z nás nezastřelil.
Ten moment, kdy se o mně Josh opřel, jsem zavřel oči a jen vnímal třes jeho těla, které se opravdu nedalo zamaskovat ničím. A když si potom šel dělat kafe, vstal jsem a odstrčil jsem ho.
„Zajdi si na záchod, a dej se trochu do pořádku. Já ti kafe zatím uvařím,“ popadl jsem ho za ramena a natočil ho ke dveřím. „Neboj, bude to kafe...“
A aby neprotestoval, hned jsem vytáhl kávu a začal odsypávat do konvice, protože jsem věděl, že kafe budu potřebovat i já.
Zatímco jsem připravoval kávu, v duchu už jsem si přeříkával všechno, na co jsem se chtěl Cruz zeptat. I když bude mít hlavní slovo Josh, přesto jsem nechtěl nic zanedbat. Navíc jsem věděl, že nemůžeme Cruz vyslýchat celý den, protože nás čas opravdu tlačí. Podíval jsem se na hodinky.
Zbývá nám přibližně třicet šest hodin...
Joshua
Když mě Thomas odstrčil od linky, trochu jsem se lekl, že se naštval, ale vzápětí si oddechl, když řekl, že kafe udělá a já se mám jít dát do pořádku na záchod, než vletíme na Cruz. Chtěl jsem protestoval, ale Thomasův nesmlouvavý pohled mi pusu zase zavřel. S povzdechem jsem pokrčil rameny, a nakonec vyšel z kanceláře.
Záchody byly na konci chodby a hned jak jsem tam zapadl vrhl jsem se k umyvadlu a hned si studenou vodou začal oplachovat obličej. Naštěstí jsem se nemusel bát, že se mi smyje mejkap, protože ten byl voděodolný.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla a zavřel na okamžik oči. V ten moment se mi ale vybavil Frank s proříznutým hrdlem a jeho místo vzápětí nahradil Mark. Tak tak, jsem stihl doběhnout do kabinky, protože tentokrát už to zadržet nešlo. V záchodě tak skončilo nejen to, co jsem do sebe dostal dneska, ale i zbytky z předchozího dne.
Chvilku jsem roztřeseně dýchal nosem, teprve potom se narovnal, spláchl a znovu přešel k umyvadlu. Kupodivu se mi udělalo trochu líp, i když barva mého obličeje teď byla stejná jako zdejší stěna a nezakryl to ani mejkap. Párkrát jsem se poplácal po tvářích, několikrát se zhluboka nadechl, abych se dostal do částečného klidu, a pak vyšel ven.
Nevydal jsem se ale do kanceláře, místo toho seběhl dolů a na parkoviště ke svému autu. Z přihrádky jsem vyndal prášky, a hned tři do sebe hodil. Nahmátl jsem žvýkačky a dvě rychle rozkousal. Ostrá chuť mi pronikla až do nosu, ale musel jsem nějak zamaskovat tu pachuť v ústech a smrad.
Nejspíš Thomase neoblbnu, ale nemusí mi táhnout z pusy jak z žumpy.
Když jsem byl spokojený, znovu jsem vyběhl schody a vešel do kanceláře.
„Jsem připravený. Můžeme jít," řekl jsem klidným, pevným hlasem, vyplivl žvýkačku do koše a vzal do ruky hrnek s kávou, který stál na stole. S potěšením jsem zjistil, že třes mého těla díky práškům ustal.
Thomas
Čekal jsem na Joshe, až dojde, a sám se zatím napil kávy, málem že jsem si nespálil jazyk.
Ale o něco mi po ní a po čaji bylo lépe. Věděl jsem, že je to blbá kombinace, ale v tuhle chvíli jsem byl rád za každou možnou energii, i kdyby to měl být třeba redbull. I proto jsem Joshuu chápal, i když jsem ho seřval, protože on to nejspíš hodlal vyhnat až do extrému. A ty jeho prášky... Kdo ví, co žere, a měl jsem strach, aby se jimi nepředávkoval.
Když se vrátil, pozorně jsem se na něho podíval. Byl o něco bledší, než když odcházel, ale snažil se vypadat, že je v pohodě. A když do koše vyplivl žvýkačku, povzdechl jsem si.
Nalil jsem mu plnou sklenici minerální vody a donutil ho ji vypít.
„Tak jdeme,“ posbíral jsem si věci, což značilo diktafon, notes a propisku. „Výslechová místnost je dole v přízemí, v druhé části budovy. Bery mi už hlásil, že si vyžádala snídani a kávu, a že se sháněla po právníkovi. Ale toho jsme nevolali. Kromě toho, že ji tam donesli jídlo, a pak odnesli nádobí, je ve výslechové místnosti zavřená celou dobu sama.“
Přešli jsme chodbu na druhou stranu, kde jsme sešli po schodech do přízemí. Po dalších deseti metrech jsme se zastavili u jedněch otevřených dveří. V malé místnosti seděl Bery ještě s jedním z detektivů z vnitřního. Věděli, že jsme Cruz zatkli a chtěli být u výslechu. Domluvili jsme se, že zůstane tady, ale kdyby nutně něco potřeboval se zeptat, pošle přes Beryho zprávu.
„Tam je, tak, jak ve skutečnosti vypadá,“ ukázal jsem Joshovi na sklo, za kterým byla výslechová místnost. Uprostřed jeden stůl, čtyři židle a na jedné z nich seděla nenamalovaná Cruz...
Joshua
Musel jsem vypít sklenici vody, kterou mi Thomas vrazil do ruky. A ten jeho povzdech jsem taky slyšel. Stiskl jsem jen rty, abych zbytečně neřekl něco, co by Thomase zbytečně vyprovokovalo a poslušně vodu vypil.
Než si Thomas sebral věci, rychle jsem zavolal Johnovi, aby s Eliasem odjeli k Dobsovi, až u Cruz doma skončí. Stručně jsem mu vysvětlil situaci a podle toho, jak zareagoval už ho to nejspíš ani nepřekvapilo. Nechal jsem se dovést do místnosti, která byla spojena skrz tlusté sklo s tou výslechovou, kde seděla nenalíčená Cruz.
Bez jejího výrazného mejkapu, bych si ji na ulici asi ani nevšiml. Nevýrazný obličej, nevýrazné modré oči, vytrhané obočí, lehce opálená pleť s drobnými červenými skvrnkami, které prozrazovaly, že už dávno není nejmladší, stejně jako vějířky vrásek kolem očí a koutků úst.
Skoro jsem se přilepil na sklo, abych z jejího postoje a výrazu mohl vyčíst co nejvíc, než vejdeme dovnitř, a na okamžik přestal kluky v místnosti úplně vnímat. Dokonce jsem se na vteřinu opřel i čelem o sklo, jak jsem se do toho zažral.
„Mám špatnou a dobrou zprávu," promluvil jsem po chvíli, když jsem se konečně odtrhl a zjistil, že všichni tři na mě nedočkavě hledí.
Přešel jsem ke stolu, kam jsem před tím odložil kávu a skoro polovinu hrnku hned vypil.
„Dobrá zpráva je ta, že bez nánosu všeho toho sajrajtu na jejím obličeji, ji budu moct lépe odhadnout a číst její mimiku a gesta. Špatná zpráva je ta, že je až moc klidná. Hodně klidná. Ona ví, že na ni nic nemáme, a že po čtyři a dvaceti hodinách ji budeme muset pustit, protože pouze s podezřením nikde neuspějeme. A je odhodlaná to vydržet a ochotná risknout cokoliv. Což není moc dobré. Je to hodně zlé," promluvil jsem konečně, a pak vyšel s Thomasem ven.
Než jsme ale vešli do výslechové místnosti, chytl jsem ho za loket, přitáhl si ho víc k sobě a skoro se na něj nalepil.
„A co víc, ví, že nás má v šachu. Thomasi, bude se tě snažit vyprovokovat, ale prosím, zapřísahám tě, vydrž to, cokoliv řekneš špatného, cokoliv uděláš, by mohla využít ve svůj prospěch. Zná tě, ví, jak se chováš, ví, jak jednáš, půjde po tobě, i když se jí v tom budu snažit bránit, ale ty se nesmíš dát, ano? Vím, že to bude těžké, ale věřím, že to zvládneš," obrátil jsem se na Thomase a prosebně se mu zadíval do očí.
Thomas
Ne, to, co mi řekl Josh, se mi vůbec nelíbilo. Měl na lidi lepší odhad než my všichni ostatní.
Když jsme vyšli ven, a on mi ještě sdělil, že Judith po mně půjde, zarazil jsem se. Věděl jsem, že to nebude jednoduché, ale Josh mě tím ještě víc ujistil, že může nastat nějaký problém.
„Víš co? Počkej ještě moment,“ vymanil jsem se z jeho držení a rychle vběhl k Berymu.
„Vytoč moje číslo na telefonu, budu ho mít na uchu,“ vytáhl jsem telefon z kapsy, hodil si sluchátko do ucha a čekal, až mi Bery zavolá, a hovor jsem přijal a telefon strčil zpátky do kapsy. „Cokoliv se budete chtít zeptat, tak přes telefon, kdybyste náhodou viděli, že chytám nervy, klidně na mě do telefonu křikni...“
Bery i druhý detektiv nejprve hleděli udiveně, ale pak jen souhlasně přikývli, a Bery si hned taky strčil sluchátko do ucha.
„Budu se snažit být v pohodě,“ vrátil jsem se k Joshovi.
Chtěl jsem ho na povzbuzení políbit aspoň na čelo, ale včas jsem se zarazil. Jen jsem mu mírně stiskl loket, a na to jsem otevřel dveře.
„Mluvit s tebou bude superintendent Joshua Cavis. Už se znáte, tak vás představovat nemusím. Já tu jsem jen do počtu, maximálně budu pokládat doplňující otázky. Cokoliv budeš chtít říct, směřuj na superintendenta Cavise,“ řekl jsem Cruz, jen co jsme vešli.
Nečekal jsem na její reakci, vzal jsem si židli a posadil se trochu bokem. Zapnul jsem diktafon, který jsem ještě podal Joshovi, aby ho dal na stůl, a na kolena si rozložil notes.
Na Cruz jsem se podíval jen ve chvíli, kdy jsem na ni promluvil pevným hlasem, abych ji dal najevo, že jsem v klidu. Teď už je to na Joshovi. Věřil jsem, že to zvládne, i když malinké obavy z jeho současného stavu jsem tak trochu měl...
Joshua
Zhluboka jsem se nadechl a na vteřinu zavřel oči. Čekal mě asi nejtěžší výslech mého života a já věděl, že teď půjde o všechno. V sázce byl nejen Markův život, ale i ten Thomasův. Pokud to skončí blbě mohli by jít později i po něm.
„Tak se zase setkáváme, seržante Cruz, i když za poněkud nepříjemné situace," řekl jsem klidně a posadil se přímo naproti ní.
Položil jsem na stůl diktafon a upřeně se na ni zadíval.
„Vůbec nechápu, co to má znamenat. Ráno vtrhnete do mého domu a teď sedím tady. Mám právo vědět, proč mě tu držíte," spustila Cruz.
„Někdo z policistů vám jistě řekl důvod, proč jste tady," odpověděl jsem nenuceně.
„Prý kvůli podezření z vynášení informací. Pane Bože, nikdy bych nic takového neudělala! A vůbec, proč vedete výslech vy? Proč tu není Mark? Chci říct velitel Rodriguez?" zeptala se a otočila hlavu k Thomasovi.
Bylo to tady. Čekal jsem, že to zkusí, i když to přišlo dřív.
Moc dobře věděla, kde je naše slabina.
„Budete mluvit pouze se mnou, seržante Cruz," zvýšil jsem trochu hlas, abych na sebe upoutal pozornost a koutkem oka mrkl na Thomase.
„Velitel Rodriguez se od včerejšího večera pohřešuje. Máme důvodné podezření, že únosci jsou spojení se sektou Wicca, jejichž členové jsou hlavní podezřelí v případě brutálních vražd deseti lidí," řekl jsem otevřeně a sledoval pozorně její reakci.
Lehké trhnutí, zachvění víček, tik v koutku úst.
Trvalo to ale jen necelou vteřinu, než si přiložila ruce k ústům a nahodila ztrápený výraz.
„To je ale strašné! To je hrůza! Thomasi, to je mi vážně moc líto, vím, jak ti na něm záleží," znovu ťala do živého a já postřehl lehký triumf, který se jí na okamžik mihl v očích.
Ta ženská věděla, co dělá.
„Řekl jsem, že budete mluvit se mnou!" klepnul jsem nehtem o stůl, ale tentokrát Cruz nestočila pohled zpátky na mě, místo toho dál civěla na Thomase.
Musel jsem improvizovat.
„Řekněte, seržante, líbí se vám okolí Laguny? Je tam spousta zajímavých veřejných míst, ale nejvíce mě tam zaujal fotbalový stadion a divadlo La Laguna. Co myslíte vy?" sice jsem odkryl své první eso moc rychle, ale účinek to mělo.
Cruz sebou škubla otočila se ke mně. a tvář se jí na okamžik stáhla strachem.
Thomas
Věděl jsem, stejně jako Josh, že se bude snažit vyprovokovat k něčemu, co by odvedlo pozornost od ní. Výslech netrval ani minutu, a už se otáčela na mě, ale Josh ji hned vrátil zpátky další otázkou.
Zapisoval jsem si všechno, co se Josh ptal, a co ona odpověděla. Dělal jsem si poznámky, i proto jsem se na ni nedíval, protože jsem měl pohled zapíchnutý do notesu, a jen se soustředil na to, co říkají.
Ale ve chvíli, kdy zmínila Marka, a jak mi na něm záleží, jsem se neudržel. Měl jsem chuť vstát a jednu ji praštit mezi oči. Sevřel jsem propisku, až zaskřípala...
„Klid, Thomasi! Nenechej se vyprovokovat!“ zaslechl jsem ve sluchátku Beryho. „Uklidni se, nedej ji najevo, že má navrch!“
Přikývl jsem a zhluboka se nadechl.
Chtěl jsem ji říct, aby mě neoslovovala jménem, ale v tu chvíli Josh zmínil Lagunu...
Zpozorněl jsem i já a zvedl hlavu, abych viděl, jak se Cruz tváří, protože na moment zavládlo ticho.
Bylo nad slunce jasné, že Josh trefil do černého. I když se snažila ovládnout, tenhle okamžik nám pověděl mnohé, a to ani nemusím být nějak studovaný na psychologii.
Měl jsem na jazyku pár otázek, ale nechtěl jsem přerušit Joshe. Nevěděl jsem, jak bude postupovat dál a nevěděl jsem, jestli bych svými dalšími otázkami nevrátil Cruz zpátky do její nadřazenosti a hraného klidu. Nechtěl jsem ji dát žádnou výhodu...
Joshua
Na moment jsem ji vyvedl z míry, ale stačilo to.
„Nechápu vaši otázku, superintendente. Laguna je krásné místo plné života. To ví každý. Osobně tam chodím často," odpověděla Cruz klidně a opřela se.
Zamračil jsem se. Tohle nebylo dobré. Jednak ta narážka na to, že je tam živo, a pak taky to, že se rovnou přiznala, že to tam zná.
„Myslím, že to tam brzo určitě navštívím," kývl jsem hlavou.
„To byste měl. Bude se vám tam určitě líbit. Nepochybně by vás tam Thomas rád určitě provedl společně s Markem, až ho najdete. Nejlepší je to tam v poledne," odpověděla, s úsměvem a přehodila si nohu přes nohu.
Tentokrát ťala do živého. Nejen, že oslovila Marka jménem, ale bylo mi jasné, že tím slovíčkem "až" myslí "jestli". A taky mě zarazilo to, že zmínila poledne. Bylo to pronesené nenuceně mezi řečí, ale já věděl, že to má nějaký význam.
Dlouho jsem ale nad tím přemýšlet nemohl.
„Určitě tam s oběma zajdu. Díky za typ," odpověděl jsem klidně a odvedl její pozornost od Thomase. „A patřičně oslovujte detektiva Warda a velitele Rodrigueze, nebo to budu brát jako projev neúcty k nim."
„Nechci je zneuctít, pracovala jsem s nimi, a ráda bych, abysme byli zase přátelé jako dříve," řekla skoro plačtivě a otočila se na Thomase. „Proč mi nechceš odpustit? Co musím udělat, abys pochopil, že chci abysme byli přátelé?"
Měl jsem co dělat, abych té ženské nezakroutil krkem.
Hrála o čas a věděla, jak ho získat.
„Docela mi vyschlo v krku. Detektive Warde, zašel byste mi, prosím, pro vodu? S dalšími otázkami počkám, až se vrátíte," upřel jsem na Thomase pohled.
Ten civěl na Cruz, a já nedokázal odhadnout, co se mu honí v hlavě, nebo spíš jsem nechtěl ani pomyslet na to, co se mu teď honí v hlavě. Ale věděl jsem, že teď mu můžu pomoct jen tak, že ho odsud aspoň na pár minutek dostanu.
Thomas
Snažil jsem se soustředit na zápisky. Sem tam, jsem ve sluchátku zaslechl klidný Beryho hlas, i když jsem tušil, že i on má co dělat, aby sem nevletěl a Cruz nezmlátil do kostičky.
„Detektiv chce, abyste se zeptali na Dobse, mají podezření, že jsou milenci,“ ozvalo se ve sluchátku právě ve chvíli, kdy Cruz znovu promluvila směrem ke mně.
Skoro jsem to neslyšel, jak se mi krev nahrnula do hlavy.
Josh zřejmě pochopil vážnost situace a požádal mě o vodu. Napsal jsem rychle vzkaz s otázkou na papír a prudce jsem vstal, až se židle se zahrkáním odsunula dozadu.
Došel jsem ke stolu a s pohledem upřeným na Cruz jsem bouchnul o stůl rukou, ve které jsem držel papír, až Cruz nadskočila. Zahlédl jsem u ní mírný úšklebek a měl jsem chuť ji ten papír narvat do krku.
Zatnul jsem zuby, nadechl jsem se přes nos a pak se narovnal. Posunul jsem papír před Joshe...
„Nevzpomínám si, že bychom někdy byli přátelé, seržante,“ vydechl jsem a zapíchl pohled do jejich ledových očí. „Nemám důvod se s vámi přátelit. A co se týká velitele Rodrigueze, tak ten taky ne, zvlášť po tomhle vašem výstupu, který vám tu nikdo nežere. Prosím, abyste si zachovala správný přístup vůči mé osobě. Nejsem váš podřízený, nejsme ani přátelé, jste u výslechu, a to docela z vážných důvodů, které vám už byly sděleny, seržante.“
Každé slovo jsem doslova procedil mezi zubama. Ve sluchátku jsem už i zaslechl, jak Bery vstává, připravený zřejmě vběhnout dovnitř.
„Jdu pro tu vodu,“ otočil jsem hlavu k Joshovi, a pak ještě zpátky ke Cruz. „Vám donesu taky, abyste si pak nestěžovala na špatné zacházení...“
S těmi slovy jsem konečně odstoupil od stolu a vyšel ven. Až teprve, když jsem byl skoro na druhém konci chodby, jsem si vztekle kopnul do stěny Ne jednou, ale hned několikrát. Omítka v tom místě odpadla, ale mě to bylo jedno. Měl jsem chuť ji zabít.
Když jsem se jakž takž uklidnil, došel jsem ke stojanu barelem a do kelímku nabral vodu. Hned jsem ho vypil, kelímek vyhodil. Pak už o něco klidnější nabral vodu pro Joshe a Cruz, i když jí bych do toho nejraději naplival, a vrátil jsem se zptáky k nim. Policista, který hlídal u dveří, mi otevřel a hned za mnou zase zavřel.
Postavil jsem kelímky na stůl a šel si sednout zpátky na svou židli.
„Dobrý, zvládl jsi to,“ ozvalo se ve sluchátku. „Nenech se vyprovokovat, nech to na Cavisovi.“
Nepatrně jsem přikývnul a podíval se pak na Joshe.
„Můžeme pokračovat...“
Joshua
Nejraději bych pro tu vodu šel s Thomasem, zvláště, když přešel ke stolu a já měl na moment dojem, že té mrše skočí po krku.
Mrknul jsem na papírek a kývl hlavou. Měl jsem to později v plánu, ale měl jsem ještě jednu otázku.
Když Thomas přinesl vodu, mrkl jsem na něj, abych věděl, jestli zvládne pokračovat.
Naštěstí to vypadalo, že se trochu uklidnil, i když nechat ho teď o samotě s Cruz, nikdo už by ji nedal dohromady.
„Než se dostanu k tomu hlavnímu, proč jste tady, seržante, chci se vás zeptat, co jste dělala včera mezi třetí odpolední a šestou večerní," promluvil jsem, když se Thomas znovu usadil.
„Nechápu vaši otázku, ale byla jsem u sebe v práci," pokrčila rameny a bylo vidět, že je ještě trochu mimo z Thomasova výlevu, i když přesně o to se snažila.
Její odpověď mě ale vůbec nepotěšila. Pokud takhle zalhala, nejspíš si je jistá, že policista z velínu ji nemůže prozradit.
„Opravdu? Já ale vím, že jste byla zde na oddělení, svedla nevinného policistu, svému komplici dala klíče od velitelovy kanceláře, ze které se ztratil jeho diktafon s důkazem proti vrahům," šel jsem přímo k věci, protože čas nás tlačil a Cruz nám mohla snadno proklouznout.
Cruz se na okamžik zatvářila zaraženě, jako by odhadovala, co všechno můžu vědět, než se zase zhostila své role ubohé dámy, která je křivě obviněna.
„Jak můžete něco takového říct! To je falešné obvinění! Chci právníka. Nevím, jakou hru to tady hrajete, ale překračujete své hranice, superintendente," vykřikla a vstala ze židle.
Měl jsem té ženské už po krk, a na její hry neměl náladu.
„Sednout!" zařval jsem tak, že skoro naskočila a dlaní bouchl do stolu až to zadunělo.
„Výslech ještě neskončil a otázky tu pokládám já. Jaké hranice překračuji vás nemusí zajímat, ale ujišťuji vás, že momentálně jsem v pozici, kdy vás můžu z fleku zavřít, a nikdo neřekne ani popel," mluvil jsem klidně, ale přesto důrazně, a i když jsem částečně blafoval, dosáhl jsem svého cíle.
Cruz po mých slovech sebou neklidně zavrtěla a v očích se jí usadil strach.
Už nevypadala tak sebejistě.
„Mám ještě poslední otázku. Stýkala jste se v poslední době s šéfem policie Dobsem?"
„Byl mým nadřízeným a pomohl mi, když jsem tehdy udělala chybu a chtěla ji nějak napravit. On mi odpustil a pochopil to," odpověděla a s posledními slovy se otočila na Thomase.
„Jste milenci?" zeptal jsem se na rovinu a upoutal tak její pozornost.
Trochu zbledla a kousla se do rtu, ale zase se ovládla.
„Nechápu, co to má s tímhle společného," zatvářila se pohoršeně, ale mě její odpověď stačila.
„Jistě. No, prozatím je to vše. Jste zadržena na dvacet čtyři hodin, a ve výslechu budeme pokračovat později," s těmi slovy jsem vstal, vypl diktafon a donutil Thomase, aby mě následoval.
„Chci, aby ji někdo nepřetržitě sledoval. Ale nikdo nepůjde dovnitř. Hoďte jí tam láhev s vodou a nechte ji tam. Do žádné cely předběžného zadržení nepůjde. Měla by tak víc prostoru. A vyhlaste pátrání po tom policistovi, co měl včera na velíně službu a pozměnil záznamy. Nerad to říkám, ale nejspíš bude mrtvý. Bery, potřebuju, aby ses přidal k Johnovi a Eliasovi," mluvil jsem rázně, tónem, který nepřipouštěl námitky a vysvětlil mu situaci s Dobsem.
„Chci tam mít pro jistotu víc lidí. Sejdeme se u tebe v kanceláři, Thomasi. Dala mi pár vodítek, aniž by si to uvědomila, takže půjdu pracovat," řekl jsem ještě, a aniž bych čekal na odpovědi vypadl jsem ven.
Musel jsem pryč od té ženské, potřeboval jsem být chvilku sám.