Thomas
Povolil jsem držení Joshuova lokte. Ani jsem si neuvědomil, jak silně jsem mu ho zmáčknul.
Ale v momentě, kdy se mne dotkl, a já ucítil, jak se mu třese ruka, zarazil jsem se.
Ani on nebyl v pohodě. I on byl rozčílený, nervózní a napjatý, a já na to docela zapomněl. Teď jsem vnímal jen sebe...
„Pojedu domů, ale ty, prosím tě, potom všechno zamkni. Já... Budu v pohodě,“ na moment jsem ho objal, políbil ho na čelo a zase pustil. „Děkuji...“
Neříkal jsem nic víc. Byl jsem v tuhle chvíli za něj rád. Netušil jsem, kdo jiný by mi v tomhle případě mohl víc pomoci.
Obešel jsem Joshe a sednul si za Markův stůl. Prohlédl jsem si ho a postupně jsem pootvíral jednotlivé šuplíky.
„Vypadá to, že je tu všechno v pořádku Nikdo se mu tady ve věcech nehrabal.“
Postavil jsem se a přešel ke skříni s dokumenty. Projel jsem prsty po jednotlivých šanonech, podíval se na další poličky a šuplíky, ale nezdálo se, že by se tu někdo hrabal. Mark měl vždycky všechno seřazené skoro jako podle pravítka, a ani teď nevypadalo, že by jedna jediná složka či šanon, byly trochu povysunuty, nebo dány jinak.
„Počítač zapínat nebudu, to nechám na Fredovi. Půjdu ho zavolat. Pokud bude jasné, že je tu všechno v pořádku, bude to pro teď tvoje kancelář,“ vrátil jsem se zpátky ke stolu.
Představil jsem si Marka, jak za ním stojí, a znovu se mi udělalo tak všelijak. Tolik kotrmelců můj žaludek za celý můj život ještě nezažil. Měl jsem i na moment pocit, že se mi chce brečet.
Natáhl jsem ruku a chtěl pohladit desku stolu, ale prsty mi zůstaly viset ve vzduchu.
„Není tu diktafon,“ vydechl jsem. „A vím jistě, že ho tu Mark nechal...“
Joshua
Zaťal jsem nehty do jeho paží, když mě krátce objal a políbil na čelo.
Bylo to uklidňující, i když po tom jeho jednom slovíčku, jsem pocítil ještě větší tíhu zodpovědnosti, co na mě dolehla.
Mírně jsem se pousmál, když mě pustil, a jen jsem kývl hlavou na souhlas.
Sledoval jsem Thomase, jak se probírá Markovými věcmi se sveřepým výrazem. Nechtěl jsem mu způsobovat bolest, ale bylo to nutné. Já Marka tak dobře neznal.
„Neboj, o všechno se tu postarám a klíče si nechám u sebe. Nebudu je vracet ani na recepci," řekl jsem, zatímco Thomas natahoval ruku, jako by chtěl pohladit Markův pracovní stůl.
„Cože chybí?" ztuhl jsem a přeskakoval pohledem z Thomase na stůl.
Ten diktafon. Úplně jsem na něj zapomněl.
„To nám trochu komplikuje situaci," řekl jsem zamyšleně. „To ale nemění nic na tom, že stejně teď pojedeš domů. Já se asi trochu zdržím, ale to mi nevadí. Zavolám ti, pokud něco zjistím, abys nemusel čekat, až přijedu domů. Ano?"
Nechtěl jsem se ho zbavit, jeho pomoc by se mi hodila, ale momentálně byl v takovém stavu, že by mi mohl být spíš i překážkou. Byl jako rozbuška, kterou stačí zapálit.
Nevyčítal jsem mu to. Naopak. Měl na to plné právo, ale při vyšetřování by to mohlo být ke škodě. A my si teď nesměli dovolit udělat sebemenší chybu, obzvláště, když nás tlačil čas.
Thomas
Teď už jsem si byl víc než jistý, že Cruz v tom jede. I když nevím, jestli věděla o nahrávání diktafonem, ale vzpomněl jsem si, že Mark nahrával i to, jak Josh z videa odezíral ze rtů. Ještě, že jsem si to rovnou přepisoval a stáhnul na flešku, když jsem s tím šel za klukama.
„Ještě něco,“ vrátil jsem se za Markův stůl a otevřel horní šuplík, kde měl rozpis detektivů a případů. Posadil jsem se a postupně to prolistoval. Na papír jsem Joshovi vypsal ty, kteří by mohli být k ruce, protože tohle má teď prioritu před ostatním.
„Kluci mají společnou kancelář na konci chodby. Je jich tam celkem deset, tohle je pár z nich, kteří by ti mohli pomoct a jsou spolehliví. Jeden z nich je mladý zobák, přišel teprve nedávno, ale vím, že ho Mark hodně chválil,“ podal jsem Joshovi papír a uložil jsem desky zpátky.
Otevřel jsem druhý šuplík, kde měl Mark osobní karty zaměstnanců, a z nich jsem vytáhl ty, které jsem mu napsal na papír.
„Kdyby ti někdo z nich neseděl, tady jsou další,“ uložil jsem karty zpátky a šuplík zavřel. „Nevím, jestli někdo z nich ještě bude v práci, asi je budeš muset obtelefonovat, nejlépe z Markova telefonu, ale někdo má vždycky službu,“ ukázal jsem na telefon a na tabuli služeb. „Zrovna mladej je dneska na službě. Mám tě tam doprovodit?“
Joshua
V hlavě už jsem zvažoval možnosti, jestli Cruz o nahrávání věděla nebo to byla jen náhoda, když jsem si uvědomil, že tam byl nahraný i důkaz, jak jsem odezíral ze rtů. Mohl snad to být ten důvod, proč se to vyvinulo takhle?
Z myšlenek mě vytrhl Thomas, který mi podal papír se jmény osmi detektivů, kteří by mi mohli být k ruce.
Jednoho z nich jsem poznával. Byl to ten mladý, se kterým jsem se seznámil na chajdě.
„Pokud jim s Markem věříš, pak já budu taky. A tohoto "ukázal jsem na jméno na papíru, „už znám a myslím, že je v pohodě, takže jim budu věřit taky. Ale přece jen bych měl jednu žádost. Myslím, že se jmenoval Bery. Vypadal jako ostřílený chlap a Mark mu očividně hodně věří. Sice dělá na mravnostním, ale neměl by být problém si ho vyžádat. Co myslíš ty? Pomohl by?"
Rychle jsem ještě pro jistotu projel složky, které mi Thomas podal, ale věděl jsem, že nejspíš využiju pouze předepsaného seznamu.
„Budu raději, když mě tam odvedeš a sám vysvětlíš, o co jde, pokud se k nim ještě žádné informace nedostaly. Zbytek pak obvolám, domluvím se s nima a dám ti vědět," souhlasil jsem z jeho nápadem a v hlavě už utvářel plán, co kdo bude dělat.
Na papíře bylo celkem osm jmen, pokud vyjde i Bery, bude jich devět, a já to musel udělat tak, aby se pokrylo co nejvíce prostoru, protože bylo potřeba udělat hodně věcí a devět lidí, teda jedenáct, včetně mně a Thomase, nebyl zrovna velký počet.
Thomas
„Ok, tak půjdeme. Uvidíme, kdo bude v práci,“ postavil jsem se a zamířil ke dveřím.
„Beryho ti určitě doporučuji. Pracuje sice na mravnostním, ale má skvělý úsudek, je pečlivý a není horká hlava. Dokáže se udržet v klidu i ve vypjatých situacích,“ počkal jsem, až Joshua vyjde a zamkne, a pak jsem se vydal na druhou stranu chodby.
„Navíc je jeden ze služebně nejstarších, a je na něj opravdu spoleh. Kluci na něho dají, má přirozenou autoritu, a velice dobře se s ním spolupracuje, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti,“ zatímco jsem mluvil o Berym, pokračovali jsme v chůzi. „Pokud ho požádáš, věř tomu, že bez váhání kývne. Má Marka moc rád. A nejen on. Myslím, že kohokoliv bys požádal o pomoc, okamžitě by ti kývnul...“
Venku už byla skoro tma, jak čas pokročil, a pomalu se začínaly rozsvěcovat světla na chodbě a v některých kancelářích.
Úplně na druhé straně se z jedněch otevřených dveří také svítilo. Když jsme k ní přišli blíže, byla slyšet i hudba.
„Je tu někdo?“ ozval jsem se, jen co jsme vstoupili dovnitř.
Od třech stolů se hned ozvaly hlasy, a vzápětí se objevily i hlavy, jak se dívali, kdo přišel.
A dva z nich byli ti, které jsem Joshovi doporučil. John hned sáhl po rádiu a vypnul ho, aby nás hudba nerušila.
„Někteří ho už znáte, ale pro jistotu vám ho znovu představím,“ došel jsem k nim blíž a ukázal na Joshe. „Superintendent Joshua Cavis. Výpomoc z Británie v případu Rituál. Ale to už většinou víte.“
Použil jsem rovnou pracovní název případu, aby bylo jasno, a nemusel jsem nic extra vysvětlovat. A ostatní hned byli v obraze, přesto však se svorně postavili, protože pochopili, že nejdeme jen tak pro nic za nic, a ještě v tuhle dobu.
„Co se děje?“ zeptal se John, který byl jedním z těch doporučených.
Na moment jsem se podíval na Joshe, jestli to řekne sám, ale pak jsem si vzpomněl, co mi řekl v kanceláři. A kluci, podle toho, jak byli v klidu, zřejmě ještě nic nevěděli.
„Joshua tento případ přebral. Je momentálně nevyšší šarže, takže ho berte jako nadřízeného. Je po-“
„A co Mark? Ví o tom?“ přerušil mě zamračeně John.
„Mark...“ znovu jsem se zadíval na Joshe a pak zpátky na kluky. Nebylo lehké to říct, ale musel jsem. Zatnul jsem ruce v pěst, zhluboka se nadechl a pak promluvil...
„Mark je od dnešního večera pohřešovaný. S největší pravděpodobností to má souvislost s tímto případem. Máme jen čtyřicet osm hodin na to, abychom ho našli a živého. Další vražda Rituálu by se měla odehrát za pár dní, a obáváme se, že by mohl být další obětí, a navíc... Pokud ho nenajdeme co nejdříve, převezme to FBI, a to...“
„Děláš si prdel?!“ skoro vykřikl John a vyšel zpoza stolu až skoro ke mně.
„Ne. Nedělám...“
To napětí a ticho, které okamžitě v téhle prostorné místnosti zavládlo, by se dalo doslova krájet...
Joshua
Byl jsem rád, že Thomas souhlasil. Dal mi i pár užitečných informací navíc, takže jsem jen doufal, že Bery bude skutečně souhlasit. Mohl bych mu to nařídit, ale to jsem nechtěl.
V kanceláři, kam mě Thomas zavedl byli tři muži. Eliase jsem poznal a hned mu kývl na pozdrav. Vypadal docela překvapeně, že mě vidí. John byl starší než Thomas, hádal bych mu kolem čtyřicítky, ale byl mi sympatický hned od začátku.
Viděl jsem, jak se Thomas na mě zadíval, ale tohle musel zvládnout sám. Už tak to byl pro ně šok a dozvědět se to ještě od někoho cizího, by nikomu z nich na klidu nepřidalo.
Teprve až když zavládlo v místnosti tíživé ticho a viděl jsem Thomasovo napětí, popošel jsem o krok vpřed.
„Situace je velmi vážná. Za normálních okolností už by se to tu hemžilo federály. Podařilo se mi vyžádat si převzetí tohoto případu, ale máme jen osmačtyřicet hodin. Vím, že jste z toho v šoku, ale čas nás tlačí. Slíbil jsem detektivu Wardovi, Thomasovi, že velite...ne, že Marka najdu, a svůj slib hodlám dodržet. Budu ale potřebovat pomoc některých z vás. Od Thomase mám seznam jmen, a pokud se nepletu, vy dva na něm jste. Já teď půjdu sehnat ostatní. Pokud souhlasíte, za půl hodiny se sejdeme u Markovy kanceláře, kde vám řeknu podrobnosti a veškeré informace, včetně toho, co od vás budu potřebovat," nechtěl jsem chodit kolem horké kaše.
Jistě, byl to pro ně šok, a nejspíš bych jim za normálních okolností dal čas, aby to vstřebali, ale teď byla každá vteřina drahá.
„Tobě se ozvu později," sevřel jsem na moment pevně Thomasovo rameno, když jsem se otočil k odchodu.
Thomas
Když Josh odešel, ještě chvíli bylo ticho, než se znovu ozval John.
„Jste si jistí únosem?“
„Bohužel jo. U Marka v domě jsou už technici. Nechtěj vědět, jak vypadala jeho ložnice,“ zamračil jsem se. „Měl domluvenou návštěvu s Joshem, a když tam Josh přišel, už ho nenašel, a dobře víte, že Mark nikdy návštěvy ani schůzky nezmešká, a ani neodejde bez ohlášení, nebo ji nezruší, aniž by předtím cokoliv řekl.“
Elias už taky došel ke mně a zadíval se mi do očí. I já jemu... Všichni byli v šoku. A to se to dozvěděli teprve tihle. Kdo ví, jak budou reagovat ostatní.
„Věřím Joshuovi,“ trochu smutně se pousmál Elias, jak ho ta zpráva taky zdrtila. „Věřím, že se velitel najde. Živý...“
„Taky pomůžu,“ ozvalo se od třetího stolu.
„Promiň, ale tebe jsem nedoporučil, ale jen proto, že máš hodně práce, která nepočká,“ omluvně jsem se tam podíval. „Klidně bych vás nechal nasadit všechny, ale nemůžete přerušit všichni práci, to snad chápeš, Timy.“
„Jo, jasně,“ mávnul rukou a znovu se posadil. „Ale kdyby bylo potřeba, hned se ozvěte, pomůžu klidně i ve volným čase. Mladej, uvař mi kafe, jsem z toho trochu hin...“
„Budu na telefonu, jedu teď domů, budu pracovat z tama. Teda zatím. Zítra se uvidíme, přijedu hned ráno. Ale kdyby něco, hned mi volejte,“ podíval jsem se ještě na Johna a Eliase.
Mávl jsem na všechny a konečně se vydal k autu. Bylo už docela dost hodin, a doma mě čekal Dejv. Určitě je hodně nervózní a taky chce nějaké zprávy.
Ale jaké zprávy mu vlastně můžu říct, když nic nevím?
Joshua
Nechal jsem je, ať si když tak řeknou ještě něco mezi sebou, a zamířil jsem do části budovy, kde sídlilo mravnostní oddělení. Jak jsem si myslel, Bery tam nebyl. Od jednoho z policistů jsem si vzal ale číslo a vrátil se zpátky ke kancelářím. Cestou jsme obvolali všechny, na které mi dal Thomas číslo a všichni naštěstí souhlasili.
Nemohl jsem to ale do telefonu moc rozvádět, protože jsem spěchal. Musel jsem ještě pustit do té Markovy technika, který už nervózně přešlapoval na chodbě. Po ujištění, že Thomasův počítač je v pořádku, a nikde jinde se nic nenašlo, jsem jeho kancelář zamknul a klíče si nechal. Pustil jsem technika k Markovi a požádal ho, aby to stihl do dvaceti minut.
Hned potom jsem zase vypadl a tentokrát si to zamířil na velín. Po cestě jsem zavolal Berymu a stručně mu vylíčíl situaci. Byl v šoku, ale okamžitě souhlasil a slíbil, že do čtvrt hodiny dorazí.
Pachatelé se museli k Markovi dostat po našem odchodu. Nejspíš se Cruz skutečně zalekla a chtěla najít něco o Sáře, co by ji usvědčilo. Místo toho našli ten diktafon.
Na velíně jsem si vyžádal nahrávky z doby od jedné odpoledne do sedmé večerní a poznamenal si jména policistů, kteří měli v tu dobu službu. Dělali dvanáctky od osmi do osmi, takže mi nezbývalo než dotyčné najít. Zeptal jsem se ještě, jestli nebyli informováni o nějaké podivné události, ale když mi bylo odpovězeno zakroucením hlavou, vyšel jsem ven a vydal se zase zpátky. Byl čas na schůzku. Už když jsem zahýbal za roh, uslyšel jsem tlumené hlasy.
A když jsem všech devět mužů uviděl stát u Markovy kanceláře, ulevilo se mi.
Technika jsem propustil, když mě ujistil, že je vše v pořádku, teprve pak skupinku mužů pustil dovnitř a zavřel dveře.
Thomas
Když jsem dojel domů, Dejv už netrpělivě přešlapoval v předsíni, protože mě viděl přijíždět.
Už se nadechoval, že na mě spustí lavinu otázek, ale ve chvíli, kdy mě viděl, zavřel pusu a jen mě poplácal po zádech.
„Udělám ti kafe, ano?“ a aniž by čekal na odpověď, šel rovnou do kuchyně. „Dám si s tebou!“
Jen jsem něco zamručel a šel do pracovny. Ani mě nenapadalo, že bych si teď měl jít lehnout.
Rozsvítil jsem a rozhlížel se kolem sebe. Můj pohled padl na tabuli, kde byly fotografie obětí a místa, kde byly nalezeny. Došel jsem k ní a červeným hrubým fixem jsem na mapě zakroužkoval místo Markova domu. Mohl jsem jen doufat, že se tam nikdy neobjeví jeho fotografie...
„Kurva!“ zařval jsem z ničeho nic. „Kurva! Kurva! Kurva!“
Předklonil jsem se a rukama se opřel o kolena, a zprudka dýchal. Byl jsem úplně v háji. Potřeboval jsem se dát dohromady, abych mohl pracovat a být k něčemu. Takhle Marka opravdu nebudu moc hledat.
Narovnal jsem se a šel otevřít okno dokořán. Vytáhl jsem si cigarety, sedl si na Joshovo místo, které bylo nejblíže k oknu a hned si jednu zapálil. Otočil jsem se na židli směrem do pokoje, když jsem se zarazil.
Dejv stál ve dveřích, s hrnkem kávy v ruce a jen se na mě díval.
„Bude to dobrý,“ promluvil opatrně. „Najde se. Určitě.“
Myslím, že se chtěl i povzbudivě na mě pousmát, ale nějak mu to taky nešlo.
„Vím, že bude. Musí,“ přesedl jsem si ke svému stolu. „Budu teď pracovat, jestli chceš můžeš být tady. Omlouvám se, že se tvoje návštěva tak pokazila.“
„Neomlouvej se, nemůžeš za to. A jestli ti to teda nevadí, budu tady s tebou, ano?“ postavil kávu na stůl a sám si sedl na Joshovo místo a začal si prohlížet celou pracovnu.
Stejně jsem věděl, že ji už dávno prohlédnutou má, když na mě čekal. Určitě zná i tu tabuli nazpaměť.
Vytáhl jsem si všechno o posledních obětech. Zapnul jsem si notebook, a otevřel mé poznámky. Všechno, co bylo k případu, jsem měl nahoře pootvírané.
Dejv se přiblížil ke mně a sledoval všechno, co dělám, co čtu, a na co se zrovna dívám. Sledoval moje nové zápisky, a sám si občas vzal něco do ruky, aby se na to podíval blíž.
Když četl kopie pitevních zpráv, dokonce zbledl a s třesoucí se rukou je odložil.
„Jo,“ povzdechl jsem si se stáhnutým žaludkem a zaklepal jsem na ně ukazováčkem. „Tyhle představy, co se s Markem děje, mám od samého začátku. Tyhle oběti umíraly v bolestech. Byly za živa mučeny, než je konečně zabili... Nesmím dovolit, aby se Markovi stalo něco podobného. Nikdy bych si to neodpustil...“
Joshua
Opřel jsem se o desku stolu, protože jsem se nějak neměl k tomu, abych si sedl na Markovo místo. Prohlédl jsem si každého muže a jim dal zároveň čas, aby vstřebali mou přítomnost.
"Jsem superintendent Joshua Cavis, který byl přizván k vyšetřování případu Rituál. Někteří z vás už mě znají, jiní o mě možná slyšeli. Důvod, proč jsem si vás zde zavolal, je, že potřebuju vaši pomoc v případu únosu policisty," promluvil jsem po chvilce ticha a ve stručnosti jim vysvětlil celou situaci.
I když se někteří z nich hodně ovládali, bylo vidět, že je to hodně sebralo. Dal jsem jim čas, aby to vstřebali, a odpověděl na případné otázky.
„Nemáme moc času, takže vás rozdělím na skupinky. Vybral vás osobně Thomas, takže věřím jeho úsudku, že se na vás můžu stoprocentně spolehnout. Jak někteří možná víte, probíhalo tu vyšetřování kvůli podezření, že odsud někdo vynáší informace vrahům. Teď jsme si jistí, že to byla seržant Judith Cruz. Thomas ji chce osobně zatknout, ale potřebuju, aby byl někdo s ním i kvůli prohlídce jejího domu. Povolení a zatykač dostanu zítra. Poprosil bych tebe, Bery, Eliasi a Johne, abyste se toho ujali. Až bude Cruz zadržena, pojedete obrátit vzhůru nohama sídlo Wiccy. O všem mě budete informovat. Nikomu nebudete přenechávat vzkazy, budu na příjmu nepřetržitě. Pokud bude potřeba, vezmete si ještě někoho k ruce," na chvilku jsem se odmlčel, aby zpracovali i tuhle zprávu, a pak ostatním vysvětlil, že po nich budu chtít projít záznamy z odpoledne a vyslechnout policisty, kteří měli ranní směnu na velíně.
Thomas
Vypil jsem asi dvě kávy, dva litry vody, a snědl dva sendviče, zatímco jsem seděl a dumal nad tím, kde by Marka mohli schovávat. Začínal jsem být docela unavený, ale na druhou stranu jsem se zažral do práce natolik, že už se mi hlavou tolik nehonily ty hnusné představy, co s Markem může být.
„Něco mě napadlo,“ ozval se najednou za mnou Dejv, který stál před mapou a delší dobu se na ní už díval.
„Hm? Co?“ zpozorněl jsem a otočil se na něj.
Chtěl jsem vstát a přejít k němu, když mi zazvonil telefon. Hned jsem po něm skočil.
Byla to Mira. Hlásila mi, že projela všechny možná dostupná místa, kde by Cruz mohla být, ale nikde nebyla. Počkala na ni před jejím domem, kam se vrátila teprve před chvilkou.
Domluvil jsem se s ní, aby to hned hlásila Joshovi, a hlavně neztratila Cruz z očí. Pokud by potřebovala vystřídat, ať nám hned zavolá. Ujistila mě, že to do rána v pohodě vydrží a rozloučila se s tím, že hned jde volat Joshovi.
„Tak, co tě napadlo?“ vrátil jsem se k Dejvovi.
„Díval jsem se do složek, kde bydlely oběti, a kde je pak našli. Krom dvou případů, kdy se těla našla v jejich domě, se další těla našla úplně na druhé straně, než bydleli. Takže může být pravděpodobnost, že Marka mohli odvézt někde do téhle oblasti,“ udělal Dejv rukou pomyslnou čáru na mapě.
Začal jsem si podrobněji mapu prohlížet. A když jsem se zaměřil na to, co Dejv řekl, začínal jsem to vidět i já.
„Spoj jednotlivá bydliště s místem jejich nálezů,“ podal jsem mu červenou šňůrku.
Sám jsem si vzal modrou a začal propojovat pouze místa nálezu obětí mezi sebou...
„Budu muset zavolat Joshovi,“ promnul jsem si bradu, když jsme pak odstoupili a společně se na mapu zadívali...
Joshua
Když jsem s chlapama probral všechno potřebné, propustil jsem je, kromě Beryho, Johna a Eliase.
„Mám na vás prosbu. Dohlédněte na Thomase. Vím, že je profesionál, ví, jak to chodí, ale taky je to citově založený člověk, a tohle s ním řádně zamávalo. Na Cruz má pifku už delší dobu, a ona má nepochybně připravené pro jistotu otevřené zadní vrátka. Cokoliv neuváženého, nebo špatně zvolené slovíčko by mohla použít proti němu jako střet zájmů. Když se dostala tak daleko, nezhroutí se, když pro ni půjdete, ale naopak začne kolem sebe víc kopat. Sice padá všechno na moji hlavu a dokázal bych to obhájit, problém je v tom, že nejsem místní, a pokud mě po těch osmačtyřiceti hodinách odvolají a záležitost nebude dořešena, mohlo by to dopadnou pro všechny hodně zle," promluvil jsem, když jsme zůstali v kanceláři jen my čtyři.
„Vím, jaká je to mrcha, a vím jaký názor na ni má Thomas i Mark. Hodně chlapů jí to dodnes neodpustilo. Sám se budu muset hodně ovládnout, abych ji jednu nevrazil, ale samozřejmě chápu tvé obavy, a uděláme všechno, co bude v našich silách," řekl vážně Bery.
„Zítra vás nechám rovnou prohledat její dům, kancelář si pak vezme na starost někdo jiný. Budu vás totiž chtít i u výslechu jako svědky," dodal jsem ještě.
Ještě chvilku jsme probírali detaily, když mi zazvonil telefon.
Volající byla Mira.
Kývl jsem na kluky ať počkají, a poslouchal, co mi říká.
„Dobrá. Skvělá zpráva. Kdyby chtěla ráno odejít, než tam dorazíme, zkuste ji nějak zdržet. Ale buďte opatrná. Potřebné papíry bych měl obdržet hned ráno. Pokud by přece jen odjela i během noci, informujte mě. Zatím díky," položil jsem telefon na stůl.
„Cruz je u sebe doma. Budu potřebovat, abyste zůstali zde na stanici a byli připraveni okamžitě vyrazit. Jakmile vyzvednu papíry, předám je Thomasovi a pojedete."
„Máme být připraveni na všechno?" zeptal se Elias, který to očividně nesl že všech nejhůře.
„Nemyslím si. Nejspíše se zatýkání bránit nebude. Možná bude chtít zavolat právníkovi, ale v tom ji musíte zabránit. Musí to proběhnout velmi diskrétně, a nesmíte ji spustit z očí. Pokud uděláte chybný krok, mohlo by to ohrozit Marka," odpověděl jsem.
„No, myslím, že je-" větu jsem nedořekl, protože mi znovu začal zvonit mobil a tentokrát to byl Thomas.
Kývl jsem hlavou, že můžou jít a naznačil, že jim v případě potřeby zavolám.
Poslouchal jsem Thomase a v duchu si utvářel obraz toho, co mi říkal. Už od chvíle, co jsem zjistil, že je Mark pryč, jsem uvažoval nad jednáním pachatelů, a tohle mi dodalo další kousek do skládačky. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem se vzpamatoval až ve chvíli, kdy na mě Thomas do telefonu zakřičel.
„Promiň, zamyslel jsem se," povzdechl jsem si a vstal, abych si mohl sednout na pohovku.
Najednou se mi vybavilo mé první setkání s Markem a já musel polknout knedlík, co se mi najednou vytvořil v hrdle. Křečovitě jsem sevřel telefon a zhluboka se nadechl.
„Řekni Dejvovi, že bude fakt skvělý polda. Ale..." na okamžik jsem se zase odmlčel.
To, co teď řeknu se Thomasovi líbit nebude, a já s tím chtěl počkat, až budeme sami, ale situace se změnila.
„Za normálních okolností by to tak nejspíše bylo, ale Mark je pro ně speciální. Je výjimečný. Budou mít pro něj nachystané speciální místo, taky ho budou...," zkousl jsem ret, jak to prostě nechtělo jít ven, „mučit až na samotnou hranici příčetnosti. Tak, aby mu moc fyzicky neublížili, ale aby přesto zažíval ty nejhorší muka."
Vzpomněl jsem si na to, co dokázal Silas, a doufal jsem, že Marka nepotká něco podobného.
„Ale využiju Dejvův nápad," řekl jsem rychle, abych Thomasovu mysl zaměstnal něčím jiným než představami o tom, co by Markovi mohli udělat.
„Zjistěte mi, jestli v okolí sedm set metrů od všech míst vražd jsou nějaké veřejná místa. Myslím konkrétně školy, kina, divadla, fotbalový stadion nebo Zoo. A započítejte do toho i to, co jste teď našli. Já se nejspíš zdržím trochu dýl, tak mi to nechej v pracovně na stole. A ani neuvažuj o tom, že si nepůjdeš lehnout," dodal jsem důrazně, a pak mu ještě vysvětlil, na čem jsem se domluvil s ostatními, a kdo mu bude k ruce.
„Pošli mi, prosím, ještě polohu toho místa, které jste teď vybrali. Prověřím to. Je možné, že to můžou mít jako záložní plán. Někdo jako oni nejednají impulzivně, ale mají promyšlené všechno dopředu. Jen s únosem museli trochu odbočit, což ale znamená, že jsme jim začali dýchat na záda. Teď to jen musíme dotáhnout do zdárného konce. Díky a uvidíme se zítra. A poděkuj i Dejvovi," zavěsil jsem a počkal, až mi Thomas pošle informace k místu, a pak se vydal na velín, kde teď kluci projížděli všechny záznamy ze všech kamer v budově.
Thomas
Josh mi vzal telefon skoro hned, jak to začalo vyzvánět. Stejně jako já, i on si uvědomil, co Marka čeká, pokud ho nenajdeme. Hned se mi ty představy vrátily zpátky, a já ho pak už skoro neposlouchal.
Jen jsem se vším souhlasil, a když zavěsil, poslal jsem mu ještě místa, kde jsme mohli předpokládat, že by Marka mohli držet. Už když jsem mu to posílal, měl jsem chuť tam jet rovnou a začít to prohledávat. Ale byla to hodně velká oblast... Nenašel bych ho jen tak snadno, a navíc jsme neměli jistotu, že by tam někde mohl být.
A, co když to změnili a drží ho teď úplně někde jinde? Když tuší, že jim šlapeme na paty, mohli klidně něco ze zažitých zvyků změnit, a my bychom byli úplně v háji.
Jedna z věcí, která nám teď může pomoci, je výslech Cruz. Nejlepší by bylo, kdyby si soudce pohnul a dal nám ten zatykač už teď v noci... Ale to všechno záleží na Joshuovi a Clarksonovi.
„Pojď, pomůžeš mi,“ ukázal jsem Dejvovi na mapu a vysvětlil mu, co všechno musíme zjistit.
Všechny vytipovaná místa jsme si dopodrobna projeli, a vyznačili všechny veřejná místa a stavby, které se nacházely v blízkosti, tak jak chtěl Joshua.
Bylo toho hodně, ale nakonec jsme daná místa označili, abychom je nemuseli všechny vypisovat, a hned jsme to poslali na Joshovu mejlovou schránku.
Nejvíc jsme se soustředili na Lagunu. Bylo to tam dost zalidněné, i přesto hluchá místa, kde by nemuseli být zpozorováni. Pokud se nerozhodnou s Markem vyjet úplně mimo město, to bychom museli rozšířit oblast o několik další kilometrů... United Artists Laguna Village, Century Laguna, High school, zábavní dětské parky, několik kostelů, základní škola, obchodní centra a nákupní střediska, ale ty jsme neoznačovali.
Bylo něco dvě hodiny po půlnoci, když jsem ještě zavolal Miře, jestli je všechno v pořádku, a pak jsem se konečně odebral do postele.
Dejv na mě dohlídl, abych tam opravdu došel, a hned si vedle mne lehl. Usnul jak dřevo v momentě, kdy se jeho hlava dotkla polštáře.
Jo, jeho první střet s realitou, i když neoficiálně, ale na druhou stranu něco, co osobně zasahuje do našich životů.
Já na rozdíl od něj, nezabral hned. Byl jsem hodně unavený, tak moc, že jsem opravdu nedokázal usnout, a jen se mi hlavou znovu začaly honit ty šílené představy. A k tomu se přidávaly i všechny ty, jak se asi Mark cítí, co asi teď prožívá, a měl jsem pocit, jako bych to zažíval s ním...
Joshua
Na velíně jsem si nechal ukázat mapu s oblastí, které Dejva napadly, a pokoušel se vytvořit profil místa činu. Vybral jsem čtyři chlapy a ukázal jim, kterou oblast mají projít a co mají prošetřit. Zbytek jsem nechal dál pracovat na záznamech. Musel jsem se vrátit zpátky do Markova domu, protože tam už nejspíš taky skončili. Skočil jsem se ještě rozloučit s Berym a na recepci oznámil, že klíče od obou kanceláří si beru s sebou.
Bylo něco málo po jedné hodině, když jsem opět zaparkoval před Markovým domem a hned si všiml policisty, který nervózně přešlapoval u otevřené branky.
Rychle jsem vystoupil a zamířil k němu.
„Děje se něco?" zeptal jsem se s obavami.
„Ach, superintendente! Dobře, že jdete. Máme jisté potíže-" začal policista, ale byl přerušen ostrým zamňoukáním.
„Tod," povzdechl jsem si.
V tom frmolu jsem na něj úplně zapomněl.
Kývl jsem na policistu a vstoupil do domu.
Hned za dveřmi seděl Tod, tvářil se uraženě, a odmítal se hnout z místa.
„Nazdar kamaráde. Promiň, musel jsem něco vyřídit," přidřepl jsem si k němu a natáhl ruku.
„Mňauuu."
„Jo, já vím, promiň. Ale už jsem tady. Možná bys mohl jet se mnou, jestli chceš," nevěděl jsem jestli Thomas nebude proti, ale nemohl jsem tu chlupatou kouli tady jen tak nechat.
„Mňauuu," bral jsem to jako souhlas, zvláště, když se zvedl a otřel se mi o ruku.
„Hodný kluk," podrbal jsem ho na hlavě, a pak se zase postavil.
Vyšel jsem znovu ven, abych si mohl obléknout ochranný oděv, návleky a rukavice, protože teď bych technikům akorát přidělal práci, kdybych tam jen tak vlezl, a našel velitele, který to tam měl na starost.
„Pachatelé byli velmi opatrní. Skoro žádné důkazy. Byli to profici. Jediné, co máme je ta krev, kterou jste nám dal, krev v umyvadle, stopy na podlaze, a kus látky přichycené na jednom keříku v zahradě. Pachatelé nejspíš přišli předními dveřmi a odešli zadními. Jo, a na prostěradle jsme mimo jiné našli i stopy po chemikálii, takže ho nejspíš něčím uspali nebo omámili, než ho vytáhli ven. Podle stop se ani moc nebránil. Buď si uvědomil příliš pozdě, co se děje nebo byli útočníci velmi zkušení," vysvětlil mi a prošel se mnou bytem až na zahradu.
„Tady už končíme, teď už je to na laboratoři. Jen nevíme, co s tím kocourem," poškrábal se rozpačitě ve vlasech.
„Beru si ho s sebou, ale musím mu vzít odsud nějaké žrádlo a záchod s pískem. Jinak díky za vaši práci. Pokud něco budu mít, ozvu se," s tím jsem se s velitelem rozloučil a přešel do kuchyně.
Když jsem našel vše potřebné a poprosil o pomoc jednoho policistu, Tod spokojeně mňoukl a už si to šinul k autu.
Bohužel jsem neměl čas hledat přepravku na kočky, ale vypadalo to, že to Todovi vůbec nevadí, podle toho, jak se mi uvelebil na sedadle spolujezdce.
Než jsem vyjel obvolal jsem ještě kluky, ale zatím nepokročili vpřed.
Domů jsem dorazil něco málo po čtvrté, a byl jsem rád, že Thomas poslechl. Aspoň podle toho, jak byl v domě klid a všude tma.
Potichu jsem přešel i s kocourem do pracovny, kde jsem mu nechal i záchod a rovnou do něj nasypal čistý písek.
Skočil jsem si ještě rychle udělat kávu, a ze skříně v obýváku vytáhl čistou košili.
V pracovně jsem mrkl na mapu a udělal si poznámky.
Na pracovní tabuli jsem smazal všechno o obětech a sundal všechny fotky. Místo toho jsem tam vypsal doposud zjištěné body a určil časové rozhraní, ve kterém Marka unesli.
Trvalo mi necelou hodinu, než jsem z pracovny udělal osobní prostor pro přemýšlení.
Uvažoval jsem o tom, že si na chvilku lehnu na pohovku, kde už si hověl Tod, ale když jsem zavřel oči, vybavila se mi Frankova a Markova tvář s mrtvolnýma očima plnýma výčitek.
Svezl jsem se do kleku na podlahu a několikrát do ní pěsti bouchl, až jsem si sedřel klouby.
„Kurva, kurva, kurva," zakřičel jsem a doufal, že dvojité dveře mé zoufalství udrží.
Nikdy jsem nemluvil sprostě, ale tentokrát to nešlo.
Ze stolku jsem vytáhl tubu s práškama a několik jich odsypal do dlaně. Zapil jsem to kávou, a počkal, až se dostaví potřebné účinky. Teprve pak jsem začal procházet místa, které mi Thomas vybral a postupně se tím začal prokousávat. Byl jsem zhruba v polovině, když mi začal zvonit mobil.
Byli to kluci z velína, a prý něco našli.
Nasypal jsem Todovi granule a vyrazil zase ven. Bylo něco po páté hodině, a počítal jsem s tím, že nejpozději do hodiny budu mít povolení k zatčení Cruz.
Teprve potom, jsem chtěl Thomasovi zavolat, pokud by do té doby nepřijel sám.
Thomas
Nakonec jsem nějak zabral, ale spánek to byl na prd. Každou chvíli jsem se budil s pocitem, že jsem něco přehlédl, že potřebuji jít prohledat místa, které jsme určili. Budil jsem se s pocitem, že mě Mark potřebuje, a tohle bylo pro mne nejhorší probuzení.
Slyšel jsem, jak přišel Josh, ale i když jsem měl nutkání vstát a hned jít zjišťovat situaci, ovládl jsem se a zůstal v posteli. Skoro jsem usínal, když jsem zaslechl jeho nadávky, které trochu tlumily dveře. I Dejv v tu chvíli sebou trhnul, ale nakonec se jen přetočil a spal dál.
Když se pak z chodby ozvalo šramocení a znovu klaply dveře, došlo mi, že je Joshua zase v trapu.
Podíval jsem se na hodinky.
Opravdu bylo brzy ráno, a já přerušovaně spal asi tři hodiny. Ale, i přesto jsem už nedokázal dále spát. Ne, teď, když nevíme, co se děje s Markem.
Potichu jsem vylezl z postele a šel se na rychlo osprchovat. Oblékl jsem se do pohodlných plátěných kalhot a trika, protože v tyhle nadcházející hodiny se ještě nejspíš pořádně zapotím, a nebude čas na nějaké převlíkání, nebo se pocení v riflích či obleku.
Nechal jsem Dejvovi vzkaz, že jsem odjel, ale jsem na telefonu, ať se mi když tak ozve.
Když jsem do sebe nacpal suchý toast a sklenku džusu, ještě jsem zavolal Miře. Po potvrzení, že je stále na místě a Cruz neodešla, sdělil jsem ji, že jsem na cestě, ale budu o něco dál, abych nebyl na očích. Poslal jsem Joshovi zprávu, kde budu, a uvařil si kafe do termosky.
Zamířil jsem do pracovny, abych si vzal potřebné věci, ale v momentě, kdy jsem otevřel dveře, z temného kouta na pohovce na mě cosi zaprskalo, až jsem se lekl. I když už svítalo, přesto jsem hmátl po vypínači, abych rozsvítil a dobře viděl.
„Tode!“ vydechl jsem překvapeně, když jsem viděl na pohovce naježeného Markova kocoura.
Úplně jsem na něho zapomněl a Josh ho přitáhl sem. Aspoň že si on vzpomněl...
Rozhlédl jsem se po pracovně. Měl tu záchodek i žrádlo, takže zajištěný byl. Pohladil jsem ho, i když se ještě trochu ježil, ale nakonec jen zavrněl, stočil se do klubíčka, aby mohl prospat celý den.
Vzal jsem si z pracovny, co jsem potřeboval, ještě stihl prohlédnout, co tu všechno Josh stihl napáchat a chtěl jsem odejít, když jsem si uvědomil, že nový člen domácnosti je tulák.
Zašel jsem nakonec znovu do ložnice a vzbudil Dejva, kterého jsem na kocoura upozornil, a poprosil ho, aby neotvíral okna ani verandu, protože by Tod byl schopen utéct, a to bych se pak Markovi nemohl podívat do očí, kdyby se ztratil.
Za dalších osm minut jsem už byl v autě a jel směrem ke Cruz, abych tam byl hned, jakmile dostanu do ruky zatykač...
Joshua
Zrovna jsem vycházel na velín, když mi Thomas poslal zprávu.
Nejspíš toho moc nenaspal, ale byl jsem rád i za to málo.
„Tak co máte?"
„Je tady jeden úsek, který byl přehrán. Kluci už jeli pro toho, co tu včera hlídal," řekl Will, který seděl za stolem a zíral do počítače.
„Ukažte mi to," přesunul jsem se za něj a sledoval asi dvaceti vteřinový úsek, kdy na chodbu vešel z výtahu muž v modrém pracovním overalu a s kšiltovkou zařazenou do čela. Moc dobře věděl, jak se pohybovat, aby kamera nezachytila ani kousek jeho tváře.
K mému překvapení si odemknul a vyklouzl do kanceláře. O necelé dvě minuty vycházel ven s diktafonem v ruce.
„Jak to, že měl klíče?" zeptal jsem se.
„To netušíme. Podle policisty, na recepci nikdo takový do budovy nevešel a nikomu ani klíče nedával," pokrčil rameny Will.
Chvilku jsem sledoval opakující se smyčku záznamu, kterou kluci nastavili, jak se snažili z toho něco vyčíst, a pak mi to došlo.
„Už vím odkud měl klíče. Od Cruz. Byla to její kancelář, a i když je po odchodu musela odevzdat, nikde není napsáno, že si nenechala udělat náhradní. A zámky se samozřejmě po změně vedení nemění."
„To by to vysvětlovalo. Jenže, jak to Cruz dokážeme?" zeptal se Will.
„Bez pádného důkazu nijak. Pokud tu včera byla, tak se nejspíš pojistila tak, aby na ni nepadlo podezření. Řekl bych, že toho, co měl včera službu, nějak zblbla, a buď on ze strachu záznam změnil, nebo tu byl ještě někdo další," pokrčil jsem rameny. „Až ho najdete, výslech nechám na vás, jen mě pak informujte."
Kývl jsem na pozdrav a sešel do Markovy kanceláře, abych si ovázal ruku, protože sedřené klouby o sobě začaly dávat vědět. Zrovna jsem nanášel desinfekci, když se ozvalo zaklepání, a hned potom dovnitř strčil hlavu policista z recepce.
„Pane, máte tu poštu," oznámil zadýchaně.
To bylo rychleji, než jsem čekal, ale tím líp pro nás.
Houkl jsem na něj, ať mi pomůže s obvazem a vzápětí ho následoval ven z kanceláře, kterou jsem samozřejmě zamknul.
Na recepci jsem netrpělivě roztrhl dvě obálky a úlevně vydechl.
Zavolal jsem Berymu, abych nemusel zpátky nahoru a počkal na místě.
Mezitím jsem ještě napsal Thomasovi, že zatykač i povolení posílám po Berym, a ať si to na místě zkoordinuje sám, já že pojedu zpátky domů, a až začne s výslechem Cruz, pokud mě tam pořád bude chtít, tak ať mi napíše nebo zavolá.
Během toho se objevil Bery se zbytkem. Předal jsem mu papíry, a ještě jednou ho poprosil, ať si dávají pozor, a ať dohlédnou i na Thomase.
Na parkovišti jsme se pak rozdělili.
Zavolal jsem ještě Willovi, že jedu zpět domů, a taky Georgovi, který měl na starost skupinu, co jela prohledávat vytypovanou oblast, ale ani tam zatím neměli štěstí.
A nám ubíhal čas.
V autě jsem do sebe hodil další prášek, protože mě začala bolet hlava z hladu, nedostatku spánku a hektolitru vypitého kafe, ale o nic z toho jsem se nezajímal.
Letmo jsem zahlédl svůj odraz ve zpětném zrcátku. Začaly se mi dělat kruhy pod očima, které ztratily svůj obvyklý lesk, a pleť jsem měl bledší než obvykle. Přejel jsem jazykem po zubech a došlo mi, že jsem se od včera ani neumyl.
S povzdechem jsem konečně nastartoval a vyrazil zpátky k domu.
Měl jsem v plánu dodělat profilaci vytipovaných míst, pokud možno, než mi Thomas zavolá, že jdou vyslýchat Cruz.
Thomas
Dojel jsem do ulice, která sousedila s tou, kde bydlela Cruz. Zastavil jsem na konci, odkud jsem viděl na Miru. Poslal jsem ji zprávu, že jsem na místě. Zahlédl jsem modrý odlesk, když telefon vzala do ruky a zprávu si přečetla. Napsala jen OK a telefon zase zhasl.
Už moc nechybělo do úplného rozednění. Bylo by fajn, kdybychom mohli Cruz zatknout dříve, než se její sousedé začnou probírat a ulice ožívat. Měl jsem obavy, že by Cruz mohla ztropit divadlo, ale nakonec jsem si řekl, že snad není tak blbá. Spíš bude dělat, že je nad věcí, a bude se chovat jako největší oběť, která ani netuší, proč pro ni vlastně jdeme.
Byl jsem moc rád, že tahle ženská si ani nestačila založit rodinu. Nikdy jsem se necítil dobře, když jsem šel někoho zatýkat, a do toho se musel potýkat s rodinnými příslušníky, či hledět na děti, které byly vyplašené a vůbec netušily, co se děje. Aspoň tady, pokud tam teda Cruz nebude mít nějakého milence, jsem si byl jistý, že tomuhle se rozhodně vyhneme.
Pohodlně jsem se opřel a zavřel oči. Zhluboka jsem dýchal, abych se úplně zklidnil a nevtrhnul dovnitř jako velká přílivová vlna, která by ji smetla a nejspíš i zabila. Potřebovali jsem ji naživu hlavně proto, aby mluvila. Zabít ji můžu potom.
Trhnul jsem sebou, když se najednou ozvalo zaťukání na okýnko vedle mě. Ani nevím jak, nakonec jsem i usnul, a když Bery, který teď na mě hleděl přes okýnko, zaklepal, opravdu jsem se lekl.
Jen zvedl ruku s papírem a odstoupil, abych mohl otevřít dveře a převzít si zatykač.
„Tam je Mira, můj detektiv, která hlídá Cruz od včerejška,“ ukázal jsem Berymu na auto Miry, aby ji v tom zápalu taky nezatkli.
Bery přikývl, pak se otočil a mávnul rukou. Během chvíle dojely dvě auta, jedno policejní a jedno neoznačené, do kterého Bery nastoupil. Naštěstí měli rozum a nikdo z nich nesvítil, ani neblikal. To bychom tu pak byli zbytečně.
Mrknul jsem na telefon, který na mě svítil z vedlejší sedačky. Josh mi napsal zprávu, a já, jak usnul, tak jsem to ani nevnímal. V rychlosti jsem si to přečetl...
„Tak jdeme pro ni,“ nastartoval jsem a rozjel se k jejímu domu, stejně jako kluci.
Když všichni vystoupili, včetně Miry, tiše se rozběhli kolem baráku, aby měli zajištěné všechny východy a měli v dohledu i okna, kterými by mohla Cruz utéct. Po ohlášení, že jsou všichni na místě, podívali jsem se s Berym na sebe.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě tiše.
„Jo, jsem,“ pousmál jsem se.
Ale byl to spíš zlověstný úšklebek... Za těmi dveřmi, v tomhle domě, je někdo, kdo má prsty v tom, že Mark zmizel. Ona mohla za to, že jsem málem umřel, a teď...
Ne… Nedaruji ji to. Za tohle mi rozhodně zaplatí. Nedovolím, aby se ji podařilo utéct, nebo se vyvléct z obvinění. Udělám všechno proto, aby za mřížemi hnila do konce svého života...