Joshua
Dům byl až nepřirozeně tichý. Chtěl jsem zavolat Markovo jméno, ale slova se mi vzpříčila v hrdle. Prošel jsem obývák a kuchyň a málem nadskočil, když se o mě najednou něco otřelo.
„Mňaaau."
Markův britský kocour, myslím, že se jmenoval Tod, byl fakt pořádný macek.
„No, podívejme, koho tu máme. Kde máš páníčka," sehnul jsem se k němu a podrbal ho za ušima. „Mňauu," mňouknul, jako by mi rozuměl, a pak se otočil a zamířil dál do domu, kde měl Mark ložnici. „Mňauuu," ozval se znovu, když jsme zastavili u pootevřených dveří a tentokrát mi to znělo trochu ztrápeně.
Se špatným pocitem jsem ťuknul do dveří, aby se otevřely.
„A do prdele," vydechl jsem po chvilce a musel se opřít o rám dveří.
„Marku! Marku!" zařval jsem už na celé kolo, kašlal na opatrnost a vzápětí se prohnal celým domem, jak jsem nechtěl uvěřit tomu, co se mi můj mozek snažil namluvit.
Vyhlédl jsem i na zahradu zadními dveřmi a na terasu, která vedla z obýváku, ale nikde ani živáčka. „Mňauu," Tod se mi znovu otřel o nohy a podíval se na mě.
„Najdu tvého páníčka, neboj," znovu jsem ho podrbal za ušima a opět se podíval do ložnice.
Nebylo pochyb. Nepřátelé učinili svůj další tah.
Thomas
Všechno se seběhlo strašně rychle. Dejv na mě zakřičel, já se otočil a auto se řítilo mým směrem plnou rychlostí... Hlavou mi probleskla myšlenka, že je to snad můj konec, když jsem na poslední chvíli uskočil na chodník. Ztratil jsem rovnováhu, když se o mě auto otřelo a tlaková vlna mě smetla na zem. Dopadl jsem na záda s jedním kotrmelcem jsem skončil na zdi baráku, kde jsem se praštil do hlavy.
Přesto jsem se rychle posbíral, a připravený na vše, jsem už v podřepu namířil zbraň na auto, které prudce zabrzdilo a zůstalo stát na místě.
Prudce jsem oddechoval a čekal co bude. Neměl jsem se kam schovat. Byla to špatná situace...
Ale k mému překvapení se prudce otevřely dveře u auta a z něho vyletěla moje sousedka, která byla vyděšená snad víc než já a Dejv.
„Omlouvám se! Nestalo se vám nic?! Úplně jsem vás přehlédla! Promiňte! Nechtěla jsem do vás najet!“
Její hlas byl skoro hysterický, jak z toho byla vyplašená a měla skoro na krajíčku, když běžela za mnou.
„Spěchám do práce a tohle auto mám půjčené, neodhadla jsem to! Jste v pořád-“
V tu chvíli se však zasekla. Dívala se zděšeně na mou zbraň, která na ni mířila. A v tu chvíli jsem se konečně vzpamatoval. Rychle jsem ji sklonil a pak se konečně postavil.
„Jsem v pořádku,“ oprášil jsem si jednou rukou kalhoty a srovnal triko.
„Za tohle se omlouvám, jsem policista, tohle byl spíš reflex,“ usmál jsem se na ní, aby se uklidnila a nezačala ještě víc hysterčit.
Ještě pár minut mi trvalo, než jsme se uklidnili oba dva dostatečně na to, aby ona mohla jet do práce a já jít nahoru. Odjela však až teprve s ujištěním, že se přijde zítra zeptat, jestli je všechno ok, protože jinak z toho bude pořád nervózní. A po asi desáté omluvě konečně nasedla zpátky do auta, a už o něco opatrněji vyjela...
Joshua
I když jinde v domě nebylo ani stopy po nezvaných návštěvnících, ložnice mě utvrzovala v tom, že Mark byl unesen. Deky a polštáře byly rozhozené po celém pokoji, prostěradlo napůl stažené a roztrhané, jedno křeslo převrácené, a střepy sklenice u nočního stolku, na kterém stále svítila lampička. Zatnul jsem ruce v pěst a vzpomněl si okamžitě na Franka.
Tohle už znovu nedovolím. Vyběhl jsem z domu, z kufru auta vyndal rukavice, stejně jako telefon a vrátil se zpátky do domu. Nasadil jsem si rukavice, i když tu stejně už mé otisky všude byly, ale nemusel jsem jich přidávat víc.
Snažil jsem se dům projít a něco víc zjistit, ale popravdě jsem netušil, jak Mark žije. Zhluboka jsem se nadechl a vytočil Thomasovo číslo. Zvedl to asi po třetím zazvonění.
„Tome, poslouchej mě!" zvýšil jsem hned hlas a použil zkratku jeho jména, abych upoutal jeho pozornost.
„Potřebuju abys přijel k Markovi. Hned. Nemůžu ti nic říct do telefonu. Ale prostě přijeď. Prosím," řekl jsem pevně a hned na to zavěsil.
Thomas
Než jsem se já vrátil do domu, ještě jsem se pro jistotu rozhlédl po ulici. V oknech bylo jen pár čumilů, jinak nic. Dokonce jsem ani nezahlédl nikoho, kdo by mě měl hlídat, protože ten dotyčný by tu už dávno byl hned, jak jsem se málem srazil s autem.
„Ještě teď se třesu,“ začal si mě prohlížet Dejv, jen co jsem se vrátil do bytu. „Fakt to bylo hodně těsný. Málem tě přejela!“
„Taky jsem se lekl, málem jsem ji zastřelil,“ zamračil jsem se.
Šel jsem rovnou do kuchyně, abych si dal panáka, jak jsem z toho byl pořád rozhozený. Ale dřív, než jsem stihl otevřít flašku, začal mi zvonit telefon.
Zašel jsem pro něho, a když jsem viděl, že mi volá Josh, hned jsem to zvedl. Bylo jasné, že se něco děje, určitě mi nevolá proto, aby mi řekl, kolik čísel už s Markem mají za sebou...
Když na mě křikl do telefonu, že mám okamžitě přijet a hned zavěsil, vytušil jsem, že je opravdu něco špatně. Neváhal jsem ani vteřinu.
„Musím naléhavě odjet! Zůstaň v bytě, nikam nechoď a nikoho nesmíš pustit dovnitř. Nikomu neotvírej, i kdyby to byl pošťák, nebo policajt, rozumíš?!!“ zakřičel jsem na Dejva, zatím, co jsem se obouval a za pár vteřin za sebou zabouchnul dveře.
Joshua
Tod se mi znovu otřel o kalhoty. Zjevně se rozhodl, že mě teď bude doprovázet na každém kroku, takže jsem se k němu sklonil a zadíval se mu do očí.
„Škoda, že neumíš mluvit."
Pak jsem znovu vstal a procházel se domem. V ložnici jsem na nic nesahal, nechal všechno, jak je, pouze si zapamatoval každý detail.
Ani nevím, kolik času uplynulo, z myšlenek mě vytrhlo rachocení kliky hlavních dveří. Rychle jsem k nim přešel, a otevřel dřív, než to stačil udělat Thomas. Prudce jsem ho vtáhl dovnitř, zabouchl za ním dveře a hned o ně Thomase zády opřel.
„Poslouchej, co ti chci říct, ano?" přerušil jsem jeho námitky a vážně se na něj zadíval. „Marka unesli. Jsem si tím více než jistý. Víš, co teď nastane, že? Případ převezme FBI. Tady už končí veškerá legrace. Ale! Můžu zatahat za nitky a případ defacto převzít. Pokud mi to dovolíš. Pokud mi věříš, najdu ti Marka do čtyřiceti osmi hodin, i kdybych měl převrátit tohle město vzhůru nohama. Ale potřebuju tvoji pomoc a podporu. Potřebuji, abys byl v klidu, věřil mi a nechal to na mě. Uděláš to? Neznám Marka sice tak, jako ty, ale záleží mi na něm. A víc, než kdy jindy potřebuju tvé schopnosti. Potřebuju abys to tu prošel, než se to tu zaplní lidmi, a řekl o všem, co je tu jinak, i kdyby to měla být špatně daná lžička v příborníku. Pokud se tedy rozhodneš nechat to na mě," mluvil jsem tiše, ale přesto důrazně a celou dobu mu hleděl do očí, aby viděl, že to myslím smrtelně vážně.
Poodstoupil jsem od něj, abych mu dal prostor a nechal ho si to promyslet.
„Jak se rozhodneš, Thomasi?" zeptal jsem se ho po chvilce ticha a ukázal na telefon, který jsem nechal ležet na stolku v předsíni.
Thomas
U Marka jsem byl za dalších deset minut. Nebylo to daleko, a já rozhodně nehleděl na nějakou předepsanou rychlost. Z auta jsem doslova vyběhl, jak mě svíral špatný pocit.
Sotva jsem stihl zmáčknout kliku, dveře se prudce rozletěly, a já byl vtáhnutý dovnitř a naražený na dveře.
Nejdříve překvapeně, pak šokovaně jsem poslouchal Joshuu, co se mi tu snaží říct. Trvalo mi dalších asi deset vteřin, než mi to zcela došlo...
Konečně jsem se nadechl, a rychlým krokem jsem skoro běžel dál do domu. Nahlédl jsem do obýváku a do kuchyně, ale ty byly prázdné.
Když jsem šel dál, už jsem volal Markovo jméno, jako bych si chtěl namluvit, že je to jen nějaký jejich blbý vtip, za který je rozhodně zmlátím oba dva.
Ale neozval se... A ložnice...
Zůstal jsem v šoku stát mezi dveřmi... Trhaně jsem se několikrát nadechl, než se mi srdce znovu rozběhlo, a já si uvědomil, že nemám daleko k tomu, abych se pozvracel, jak se mi z toho uvědomění si pravdy udělalo špatně.
Ruce se mi začaly třást, a já v první chvíli nevěděl, co mám dělat. Policajt, ne-policajt, tohle bylo na mě moc... Snad poprvé jsem se dostal do stavu, kdy jsem dostal tak velký strach o Marka, že jsem nebyl schopen chvíli promluvit...
Všechny možné, a hlavně ty nehorší tragické varianty mi teď běžely hlavou, a v žádné Mark nezůstal na živu.
„Musím na vzduch,“ odstrčil jsem Joshuu a rychle vyšel ven před dům, kde jsem si hned vytáhl cigaretu a na první potáhnutí jsem ji vypálil do poloviny, až jsem se rozkašlal.
Teprve tohle mě vrátilo do reality...
Když jsem přestal kašlat, otočil jsem se na Joshe.
„Je mi jedno, kdo to bude, ale chci Marka zpátky živého. Jestli to dokážeš tak, jak jsi říkal, tak to udělej...“
Joshua
Věděl jsem, že to Thomase sebere, přesto mě pohled na něj zabolel.
Já se držel zuby nehty, ale neznamenalo to, že když navenek nedávám nic znát, uvnitř mě to nevře. Nechal jsem Thomase ať si byt projde. Nechal jsem ho křičet, nechal jsem ho dělat si, co chce, a srovnat se s tím. Plácat ho po zádech a tišit ho, nemělo smysl. A rozhodně ne v jeho případě.
Přesto jsem měl chuť to udělat, když se ke mně otočil, a já v jeho očích spatřil hněv, ale i obrovský strach.
V duchu jsem si položil otázku, jestli to nebyla moje chyba.
Netlačil jsem moc na Cruz? Neřekl jsem příliš? Neuspíšil jsem to celé?
Ale nahlas jsem raději nic neřekl. Tušil jsem, že Marka nejspíš využijí jako další mužskou oběť, ale to neznamenalo, že ho nechají na živu. Čtyřicet osm hodin po jakémkoliv únosu bylo nejdůležitějších. Pak rapidně klesala šance na záchranu oběti. Únosci ztratí trpělivost, zaleknou se, oběť udělá něco nepředloženého, byla spousta a spousta neznámých příčin, které i z jasného únosu udělaly později vraždu.
„Potřebuji tvou pomoc, Tome. Zvládneš to? Neznám Markův dům tak dobře, ale potřeboval bych, kdybys ho prošel dřív, než sem někoho zavolám. Nemůžu to moc dlouho zdržovat, ale každá vteřina se počítá. Jak jsem ti slíbil. Najdu ho. Do čtyřiceti osmi hodin ho máš doma. Živého," promluvil jsem tiše a stiskl mu paži.
„Mňauuu," ozvalo se zase pode mnou.
„Jo. Tobě jsem přece taky slíbil, že ti páníčka najdu."
Pak jsem vzal do ruky telefon a začal odpočítávat čas.
Thomas
Podíval jsem se na Toda, který se otíral o Joshuu. Neviděl jsem ho od chvíle, kdy přiletěl Josh do států. A on si právě dneska vybral den, kdy se milostivě vrátí domů.
„Kdybys tak uměl mluvit,“ povzdechl jsem si.
Uhasil jsem cigaretu a nedopalek jsem zabalil do ubrousku a strčil ho do kapsy.
„Jdu se podívat dovnitř,“ snažil jsem se uklidnit, ale přesto se mi hlas mírně třásl.
Jako první jsem šel zkontrolovat zadní dveře.
Natáhl jsem si rukáv přes ruku a chytl opatrně konec kliky. Cvaklo to a dveře se pootevřely. Zavřel jsem je zpátky.
„Mark tyhle dveře zamyká, i když je doma. Odemknuté jsou pouze v případě, že jimi jde na zahradu, ale po návratu do domu je znovu zamyká. Jednou se mu tudy do domu vloupali zloději, tak od té doby to tak dělá.“
Boty, které používal na zahradu, byly odsunuté bokem a každá na jiné straně. Beze slova jsem na ně ukázal a šel zpátky, tentokrát do obýváku.
Jako první mě zaujaly prosklené dveře na verandu.
„Jsou úplně zavřené. Klika je dole. A to Mark taky nikdy nedělá. Buď je má dokořán, když je venku, nebo je má otevřené ve větrací poloze.“
Měl jsem problémy se soustředit, pořád jsem měl v představách, kde asi Mark je a jak s ním zacházejí. Jestli mu nějak neublížili, ale rozbitý nos je pořád lepší než mrtvý Mark. Na moment jsem se musel zastavit, když jsem si to představil, a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem znovu pokračoval v prohlídce domu.
„Kuchyň je netknutá,“ řekl jsem po chvíli a když jsem procházel obývákem zpátky do chodby, ukázal jsem na podlahu.
„Mark si zakládá na čistotě a tohle by tu rozhodně nenechal,“ ukázal jsem na jeho dřevěnou naleštěnou podlahu, na které byly nepatrné šmouhy, jako by tu někdo něco táhl.
„Není tu žádná špína na podlaze, takže měli nejspíš návleky.“
Prošel jsem postupně celý byt. Snažil jsem se ničeho nedotýkat a ani o nic neotírat. Věděl jsem, že nemáme moc času, tak jsem se snažil být rychlý, a přesto nic nepřehlédnout.
V ložnici chyběla jedna deka, v koupelně chyběl jeden malý ručník, které měl Mark pověšeny vždycky dva. Byla tam rozházená lékárnička, jako by v ní někdo něco hledal. A umyvadlo bylo vlhké, ale při bližším pohledu jsem zahlédl nepatrnou krvavou stopu zachycenou pod krytem výlevky. Pokoj pro hosty byl taky netknutý, stejně jako záchod... Vchodové dveře byly v pohodě a nikde nebyl náznak násilného vniknutí...
„Mark ani nevečeřel. Všechno má umyté a v myčce taky nic není. Byl děsně utahaný, takže by tu bylo nějaké nádobí, protože by neměl ani sílu to umýt. Má tu všechny své boty, takže ho museli odtáhnout rovnou z ložnice. Na prostěradle bylo pár kapek krve, možná od Marka nebo i od únosce, protože tam byly i kočičí chlupy. Takže je možné, že ta krev v koupelně může být někoho, koho Tod poškrábal. Je to docela rváč i když se to nezdá a nemá rád cizí lidi. Divím se, že po tobě nevyjel.“ ukončil jsem rychlou prohlídku domu, když jsem se znovu zastavil ve dveřích ložnice. „To je zatím tak narychlo, čeho jsem si všiml.“
Joshua
Pozorně jsem Thomase poslouchal, a přitom zavolal na stanici. Pečlivě jsem si zapamatoval vše, co mi Thomas říkal, a v hlavě si snažil utvořit ucelený obraz toho, co se stalo. Mark nejspíš spal, když ho přepadli. Otázkou bylo, jak se dostali tak snadno dovnitř. Mark nejspíš nechal odemčené některé ze dveří, které vedly do domu.
„Myslím, že jsme si padli do oka. Viď, kamaráde," odpověděl jsem na Thomasovu poznámku a pohladil tu chlupatou kouli po hlavě.
Zadíval jsem se přitom pozorně na jeho packy a drápky. Na jednom byla nepatrná krvavá skvrnka. Vytáhl jsem kapesník a packu otřel. Možná to nebude stačit, ale za pokus to stálo. Tod ani nemrkl, držel, jako by snad tušil, jak moc je to důležité.
„Díky, že mi věříš. Vážím si toho. Teď ještě obvolám pár lidí," vstal jsem a podíval se na Thomase.
Odešel jsem do kuchyně a nechal ho chvilku s vlastními myšlenkami. Konečně jsem teď mohl využít svého vlivu a postavení k něčemu pořádnému.
„Ne! To už je pozdě! Hned! Potřebuju to hned zítra!" křikl jsem do telefonu, až se Tod naježil a kousek odskočil.
Zavřel jsem oči a stiskl kořen nosu, abych se uklidnil.
„Dobře. Díky. Samozřejmě si toho vážím," řekl jsem už klidněji, když jsem konečně dostal odpověď, na jakou jsem čekal a zavěsil.
Otevřel jsem oči a zadíval se na Thomase, který mezitím přišel do kuchyně.
„Oficiálně od teď případ přebírám já. Mám 48 hodin, pak to budu muset předat FBI, protože nejsem občanem této země. Jen díky konexím se mi to podařilo usmlouvat. Tím ale nechci říct, že bych se nad tebe chtěl nějak povyšovat. Chci Marka najít a jak už jsem řekl, dokážu to, už nechci ztratit nikoho, na kom mi záleží. Od tebe teď potřebuju ale tři věci. Abys zašel do Markovy kanceláře a zkusil se tam pohrabat, jestli se k němu někdo přece jen nedostal. Dál jsem si vyžádal zatykač na Cruz, který přijde zítra ráno. Čtyři a dvacet hodin ji můžeme držet pod zámkem jen kvůli podezření. Zvládneš ji zatknout nebo mám říct někomu jinému? A poslední věc, potřeboval bych, abys vybrat tak pět chlapů, které dobře znáš, abyste sídlo Wiccy převrátili vzhůru nohama, pokud do toho půjdeš s nimi. Pochybuju, že Mark bude tam, ale můžeme narazit na stopu. Já si zaberu tvou pracovnu doma, a budu na tom dělat odtamtud," v dálce jsem zaslechl sirény, které se rychle blížily.
„Jestli chceš, jeď domů. Buď s bráchou, zkus si odpočinout. Zítra nás čeká perný den, dnes už tu stejně nic nezmůžeme. Já jen chlapům řeknu, co po nich potřebuju, a taky pojedu domů, abych mohl začít hned pracovat " dodal jsem ještě a krátce, ale pevně Thomase objal.
Byl to sice tvrdý chlap, ale něco takového pořádně zamává s každým, a já chtěl, aby pochopil, že ve mě má pevnou oporu a může se na mě spolehnout.
Thomas
Nechal jsem Joshe, aby vyřídil všechno potřebné, a znovu jsem se prošel po domě.
Markova peněženka i klíče tu byly, a co se týká práce, tu si domů skoro vůbec nenosil. Spíš jen výjimečně, takže v pracovně na stole bylo uklizeno a žádná známka toho, že by se mu někdo přehraboval v šuplících. A věděl jsem, že, co se týká tohoto případu, měl všechno uložené v práci v kanceláři.
„Pro Cruz si dojedu osobně. Potřebuji ale od tebe oficiálně, že teď budu pracovat pod tebou. To jen kdyby se někdo cukal, že tu není Mark. A potřebuji povolení, abych mohl prohlédnout Markovu kancelář. Pojedu tam hned, podívám se, kdo na čem pracuje, a kdo by nám mohl být k ruce, a pak pojedu domů. Nemělo by mi to zabrat moc času. Dejvovi zavolám, aby neměl starost...“
Bylo to fajn, že se mě Josh snažil objetím uklidnit. Bral jsem to a byl jsem rád, že dokáže i nějak projevit starost a city. Že to není jen tak nějaký rozkazovačný a namyšlený panák, kterému by funkce stoupla do hlavy. A dal mi tím i najevo, že mu na nás opravdu záleží...
„Budu v pohodě,“ poplácal jsem ho po zádech, aby mě už pustil.
Ne že by mi to vadilo, ale v tuhle chvíli jsem se s tím potřeboval srovnat nějak sám, a navíc, policejní auta už se blížily.
„Jen jedna maličkost, šéfe. Bylo by dobré, kdyby od teď někdo Cruz sledoval, kdyby náhodou dostala nápad zmizet, než budeme mít zatykač. Ale hlavně, aby to bylo nenápadně. Požádám o to Miru. Ta je na sledovačky nejlepší, a Cruz ji vůbec nezná. Souhlasíš?“
Joshua
Byl jsem rád, že Thomas objetí přijal, i když jsem cítil jistou strnulost a napětí. Ale přisuzoval jsem to tomu, že se s tím prostě potřebuje vyrovnat sám. A já mu v tom rozhodně nehodlal bránit. Navíc jsem nebyl moc utěšitelský typ. Laskavá slovíčka nebyla moje parketa, takže bych celou situaci nejspíše ještě zhoršil, kdybych se o něco takového pokoušel.
„Za chvíli odsud zajedu za Dobsem a Clarksonem do kanceláře. Mají tam na mě počkat s oficiálním potvrzením, že případ přebírám. K tomu si rovnou samozřejmě vyžádám i tebe. Stejně jako povolení k prohlédnutí Markovy kanceláře. Zároveň nechám sledovat tenhle dům, tvůj, a tvou kancelář. Na to jsem si vyžádal speciálně někoho mimo celé tohle dění. Bohužel mi nemůžou poskytnout tolik lidí, abych mohl hlídat všechny, takže zbytek musím nechat na tobě. Se sledováním Cruz souhlasím. Jen zdůrazni Miře, ať je opatrná, a dej ji i mé číslo, kdyby něco. Klidně ať se ozve se sebe větší prkotinou," vychrlil jsem jedním dechem, protože sirény už byly slyšet hodně blízko.
„Sejdeme se na stanici, kde ti předám všechna zatím dostupná povolení, a pak se vrátím zpátky sem, abych zjistil, co a jak, než pojedu domů. Jo a taky mám jednu maličkost. Neříkej mi šéfe," odfrkl jsem si.
„Bude to v pohodě. Věř mi," usmál jsem se na něj ještě povzbudivě, když jsem kolem něj procházel k hlavním dveřím, protože policejní vozy právě se skřípěním zastavovaly před domem.
„A vypadá to, že téhle chlupaté koule se taky jen tak nezbavím," povzdechl jsem si naoko, když se Tod zase otřel o mé nohy a propletl se mezi nimi, takže jsem jen tak tak udržel rovnováhu a nepolíbil zem.
Thomas
Podíval jsem se na Toda, jak se znovu přilepil na Joshe, a se staženým žaludkem jsem si uvědomil jednu krutou pravdu.
Může se stát, že Tod bude mít nového pána a poletí s Joshem do Anglie, pokud se Mark nenajde, nebo se stane něco horšího, co si ani nechci připustit.
Se zatnutými zuby jsem se nadechl nosem, abych ze sebe vypudil ty špatné myšlenky. Nechtěl jsem na to myslet, ale ty myšlenky se prostě vkrádaly do mého mozku, a tam se silou a vytrvalostí sobě vlastní zahryzly a nechtěly se mě pustit. Měl jsem problém myslet na něco jiného, ale potřeboval jsem se vzpamatovat. Jinak bych byl k ničemu a Markovi by to nepomohlo.
Další vražda by měla proběhnout za několik dní, a já jen mohl doufat, že její oběť nebude Mark.
Strašně jsem si přál, abychom je zastavili dříve, než se stane to nejhorší...
Nevím, jak bych se mohl potom podívat do očí jeho rodině, jeho rodičům, jeho sestrám...
Nedokázal bych se s tím srovnat sám, natož jim říct špatnou zprávu.
Vyšel jsem ven z domu, abych nezavazel při prohledávání domu, a zapálil si konečně cigaretu, na kterou jsem měl chuť už tam vevnitř. Vytáhl jsem telefon a vytočil číslo na Miru. Domluvil jsem se s ní, aby hned přijela do kanceláře, že je to opravdu urgentní, ale podrobnosti ji řeknu až tam. Nechtěl jsem tohle řešit po telefonu, kdyby náhodou... A u nás v kanceláři jsem měl jistotu, že tam nemám žádné štěnice. Na to jsem byl vždycky opatrný, a kancelář jsem měl i podle toho vybavenou a věděli o tom jen mí zaměstnanci.
„Nejpozději do hodiny budu na oddělení, tak bych hned začal s prohlídkou Markovy kanceláře. Pokud nebude ještě to povolení, tak nejprve pro jistotu zkontroluji naši kancelář,“ otočil jsem se ještě na Joshe, a ještě jsem mu nadiktoval číslo na Miru, aby věděl, kdo mu případně volá.
Pozdravil jsem se s klukama, kteří už se hrnuli do domu, aby mohli začít pracovat, a pár z nich mě povzbudivě poplácalo po rameni.
Dokouřil jsem ve chvíli, kdy jsem došel k autu. I tenhle nedopalek jsem raději zabalil a strčil do kapsy, aby je tu zbytečně nemátl. Vyhodím ho až někde dál...
Po cestě do mé kanceláře jsem ještě přemýšlel, jak to bude s Dobsem. Ale pokud Josh teď přebral případ, nevím, jak to bude s nimi. A navíc... Dobs je usvědčený z vynášení informací. Snad to nebude žádný problém...
Věci jednoduché, které by mi jinak nedělaly problém, jsem teď nebyl schopen roztřídit. Stejně jako tohleto. Pořád jsem myslel na Marka. Na to, kde je, v jakém stavu, co s ním dělají...
A jestli je ještě vůbec naživu...
Joshua
„Zavolám ti!" křikl jsem ještě za Thomasem, když vycházel z domu.
Vážně bych mu rád pomohl. Jeho tvář mi teď prozrazovala veškeré emoce, které se uvnitř něj praly. Nepochybně byl na tom stejně jako já tehdy, když jsem ztratil Franka. Jen jsem doufal, že tenhle scénář nebude mít stejný konec. Já se sice tvářil, že jsem nad věcí, ale uvnitř mě byla malá dušička. Měl jsem čtyřicet osm hodin. Šibeniční termín, vzhledem k tomu, že jsem měl úplně prázdné ruce. Pokud tuhle lhůtu propásnu... Markova tvář mi splývala s Frankovou. Mrtvé oči na mě hleděly vyčítavě.
Musel jsem několikrát polknout, abych zarazil žaludeční šťávy, které se mi nahrnuly do krku, a rychle se vzpamatovat, protože dům se začal zaplňovat lidmi, a někteří z nich si mě překvapivě prohlíželi. Pár z nich jsem už znal od vidění, ti mi pokývli hlavou na pozdrav.
„Jsem superintendent Joshua Cavis. Od této chvíle přebírám případ. Jedná se tu o únos velitele Markuse Rodrigueze. Prohledejte tu každý milimetr, nic neponechejte náhodě. Se vším budete chodit přímo za mnou. Žádné okliky, žádné předávání z ruky do ruky. Budu k dispozici čtyři a dvacet hodin denně, a pokud ne já, pak detektiv Thomas Ward, kterého jistě někteří z vás osobně znají. Máme pouze osm a čtyřicet hodin na to, velitele Rodrigueze najít, než případ oficiálně přebere FBI. Určitě některým z vás ani nemusím připomínat, že pak už je jen velmi malá šance, že ho najdou. Zaměřte se na terasu i zahradu. Najdete tu také mé a Wardovy otisky. Věnujte tomu tolik času, kolik bude potřeba. Tohle má teď přednost před vším ostatním. Máme podezření, že únos velitele Rodrigueze by mohl souviset s rituálními vraždami," zvýšil jsem hlas, aby mě všichni slyšeli.
Bylo vidět, že jsou to profesionálové a svou práci berou vážně, protože se na jejich tvářích neobjevil ani stín pochybností, když jsem to na ně vybalil. Zůstal jsem tam asi půl hodiny, než jsem s nimi prošel všechno potřebné a nezbytné.
Když jsem sedal za volant auta, roztřásly se mi ruce. Z přihrádky jsem vyndal antistresové prášky a několik jich odsypal do dlaně. Jo, nejspíš teď pojedu na nouzový režim – káva a prášky.
Rychle jsem je hodil do pusy a rozkousal. Počkal jsem pět minut, než se dostaví první účinky, a pak teprve vyjel.
Thomas
Chtěl jsem zavolat Dejvovi, aby se nestrachoval, ale nebyl jsem toho schopen teď, když jsem řídil. Byl jsem tak mimo, že jsem se dokázal soustředit jen na to řízení a na nic jiného. Teď prostě nešlo dělat dvě věci najednou.
Jen, co jsem zaparkoval před svou kanceláří, vytáhl jsem telefon a chtěl volat Dejvovi. Ale ve chvíli, kdy jsem najel na seznam kontaktů a jako první se objevilo Markovo číslo, byl jsem úplně v háji.
Najednou to na mě dolehlo plnou silou.
Odhodil jsem telefon na vedlejší sedačku. Z plných plic jsem si zařval a několikrát bouchnul pěstmi do volantu. Bylo mi úplně jedno, že jsem tím i několikrát zatroubil. Já ze sebe prostě potřeboval dostat to napětí, které mě doslova svazovalo.
Opřel jsem se čelem o volant a snažil se uklidnit rychlý dech, který nastoupil hned, jakmile to na mě dolehlo. I srdce mi divoce bilo, jako bych právě doběhl nějaký šílený sprint.
„Thomasi! Co se děje?!“ otevřely se náhle dveře auta vedle mě.
Skoro jsem nadskočil. Byl jsem tak mimo, že jsem ani nezaregistroval Miru, která stála venku, a když mě viděla, hned přispěchala k autu.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak teprve vystoupil.
„Jdeme nahoru, tam ti řeknu, co je potřeba,“ zamkl jsem auto a postrčil ji k baráku, abychom mohli zajít do kanceláře.
Mira bez řečí šla přede mnou, protože pochopila, že je to něco vážného. A když jsem ji nahoře, za zavřenými dveřmi vysvětlil, o co jde, šokovaně na mě zůstala hledět.
Bez jakýchkoliv námitek okamžitě kývla na mou žádost. Otevřel jsem trezor, aby si vybrala, co bude potřebovat, a pak ji ještě ukázal, kde bydlí Cruz a kde je její kancelář.
Nevěděli jsme, jestli je doma nebo někde jinde. Ale věděl jsem, že občas chodí i do fitka, tak jsem Miře dal i tuhle adresu.
Zavolal jsem ještě na oddělení a nechal si zjistit, jestli je Cruz v práci. Když mi potvrdili že ne, Mira si ještě zapsala Joshovo číslo, a pak rychle odjela s tím, že bude hlásit úplně všechno...
Než jsem se rozjel na oddělení, zavolal jsem ještě Dejvovi a v rychlosti mu vysvětlil situaci. Marka zná, a taky byl z toho v šoku, ale ujistil mě, že bude doma, a kdyby se něco dělo, okamžitě mi dá vědět.
Netrvalo dlouho, a už jsem parkoval před oddělením a spěchal rovnou nahoru. Recepcí jsem jen proletěl, že se zapíšu později, protože tohle nepočká ani chvíli. Na otázku, co se děje, jsem jen mávnul rukou a spěchal do své kanceláře.
Joshua
Děkoval jsem všem svatým za rychlé účinky antistresových prášků, protože díky nim, jsem byl schopný dojet bez nehody a poměrně rychle k budově, ve které sídlili oba šéfové policie.
Proletěl jsem recepcí, jen na ně mávl svým průkazem a houkl na dva uniformované policisty ať jdou se mnou.
Bez zaklepání jsem rovnou vstoupil do Clarksonovy kanceláře. Oba muži mi hned vyšli vstříc a tvářili se hrozně útrpně, přesto mi neuniklo, že nejsou moc nadšeni z toho, že jim teď bude rozkazovat nějaký cizinec.
Jo, když potřebovali mou pomoc, byl jsem jim dobrý, když ji teď potřebuju já, je zle. Nenechal jsem se ale odradit, převzal od nich papíry, nechal si vystavit oficiální žádost na přidělení Thomase, stejně jako povolení k prohlídce Markovy kanceláře.
„Jsme vám velmi vděčni za pomoc. Je to strašná tragédie a doufáme, že se velitele Rodrigueze podaří co nejdříve najít. Živého samozřejmě. Jeho ztráta by pro nás byla velmi citelná..."
Měl jsem co dělat, abych po těchto slovech Dobsovi nenatáhl, protože falešnost z něj doslova tekla.
„To nepochybně," procedil jsem skrz zuby.
„No, jestli je to vše, rád bych odešel," ignoroval Dobs můj hněvivý tón, a snažil se kolem mě proklouznout.
„Obávám se, že to není vše. Tenhle papír mě opravňuje jednat jakkoliv, podle mého uvážení," řekl jsem chladně a zvedl ruku s oficiálním oprávněním. „A na základě toho vás odvolávám až do uzavření případu. Tihle dva pánové vás odvezou domů. Bude vám nařízeno domácí vězení, a jakýkoliv odpor bude souzen jako neochota spolupracovat. A ano, málem bych zapomněl. Jste obviněný z úniku důvěrných informací, což mělo za následek napadení mé osoby a únos velitele Rodrigueze. Doporučil bych vám plně spolupracovat, jinak vás odtud nechám vyvést v poutech."
Po mém prohlášení zavládlo několika vteřinové ticho, kdy na mě všichni čtyři muži hleděli jako na zjevení. Pak samozřejmě spustili lavinu protestů, než jsem je znovu umlčel a zopakoval svůj požadavek. Teprve pak se Dobs nechal odvést.
S Clarksonem, kterého to zjevně dost sebralo, jsem prohodil ještě pár slov a vyžádal si povolení k prohlídce Dobsovy kanceláře a jeho domu, které bych měl dostat nejpozději do druhého dne, protože to muselo vystavit policejní prezidium. I když z toho nebyl nadšen, nic jiného mu nezbývalo, pokud z toho chtěl sám vylézt s čistým štítem. Na oplátku jsem mu slíbil, že ho budu o všem informovat. Pokud by Dobs promluvil, moc by nám to pomohlo. Rychle jsem vyběhl z budovy a vytočil Thomasovo číslo.
„Trochu jsem se zdržel, ale mám všechny papíry, plus něco navíc. Do půl hodiny jsem na stanici, tam ti řeknu víc," vyrazil jsem ze sebe, sotva mi to zvedl, a hned jsem zase zavěsil, abych se zbytečně nezdržoval.
Thomas
Ještě jsem nestihl ani odemknout a volal mi Josh, a než jsem vůbec stihl odpovědět, zavěsil.
Vešel jsem do své kanceláře a hned se ode dveří rozhlédl. Vypadalo to, že se tu nic nedělo, že tu nikdo nebyl. Přesto jsem však postupně prošel celou kancelář, prohlédl všechny šuplíky a zkontroloval počítač. Hned jsem taky volal klukům, kteří měli službu, aby někdo z nich přišel a zkontroloval můj počítač, jestli se mi do něho někdo nenaboural, a upozornil jsem je, že to samé budu chtít i u Markova počítače. Když dorazili, nechal jsem je pracovat a vyšel jsem ven, abych počkal na Joshe. Svou kancelář jsem nechal otevřenou, aby byl přehled.
Jen zkusmo jsem stiskl kliku u Marka, ale bylo zamčeno zřejmě od té doby, co jsme odešli. Zašel jsem si na recepci vyžádat náhradní klíče s tím, že povolení k prohlídce donese Josh. Sice se ten, co měl službu, trochu cukal a chtěl vědět podrobnosti, ale nedostal ze mě ani slovo, a když viděl můj výraz, raději šel dozadu do kanceláře, kde byly náhradní klíče zamčeny, aby vybral ten správný.
Než došel, přecházel jsem nervózně sem a tam a každou chvíli sledoval hodinky. Měl jsem pocit, jako by se ten čas právě rozhodl šíleně rychle utíkat...
Joshua
Porušil jsem snad všechny dopravní předpisy a půl hodinovou cestu zvládl o deset minut dřív. Skoro jsem sebou pleskl, jak rychle jsem vyskakoval z auta. Jako uragán jsem vběhl do budovy a nehleděl ani nalevo ani napravo. Naštěstí jsem u recepce zahlédl Thomase, jak tam nervózně přešlapuje.
„Rychleji to nešlo," houkl jsem na něj zadýchaně. „Tady jsou všechna nezbytná povolení. A ten zbytek ti řeknu u tebe v kanceláři, až budeme sami," dodal jsem šeptem poslední slova, když se ukázal policista s klíči od Markovy kanceláře. Ukázal jsem mu povolení, stejně jako svůj průkaz, a už pádil s Thomasem nahoru.
„Tenhle papír tě opravňuje v podstatě k čemukoliv. Nechal jsem ti volnou ruku, všechno, co uděláš, padá na mou hlavu. Nechám to zcela na tobě, jen asi budu mít menší problém, pokud Cruz zabiješ, protože mi asi moc lidí neuvěří, když budu tvrdit, žes prokázal lidstvu službu," ušklíbl jsem se na něj ve výtahu a předal mu papír.
Zkoumavě jsem se přitom na něj zadíval, jak se drží, ale neptal jsem se.
„Počkám u tebe v kanceláři a uvařím si kávu. Markovu kancelář nechám na tobě," kývl jsem na něj, poté, co jsme vystoupili z výtahu a zamířili ke kancelářím.
Thomas
Trochu se mi ulevilo, když Joshua vběhl dovnitř. Popadl jsem klíče, co mi strážník podával, a hned jsme spěchali nahoru. Převzal jsem si od něj oprávnění, a když jsme vystoupili z výtahu, ukázal jsem k naši kanceláři.
„Poprosil jsem kluky, aby se mi mrkli do počítače, ať mám jistotu, že je čistý. To samé od nich chci i u Marka. Chvíli to potrvá, takže pokud mi chceš sdělit něco důležitého, což v tomhle případě beru všechno jako důležité, půjdeme rovnou k Markovi, než tam kluky pustím...“
Nakoukl jsem ode dveří do své kanceláře a zavolal na Freda, který už měl zarytý nos v počítači a nevěděl o světě, jak byl do toho zažraný.
„Frede!“ musel jsem trochu křiknout, aby mě začal vnímat. „Budu teď vedle, než vás k Markovi pustím, potřebuji si to tam prohlídnout. Jak budu hotový, tak dám vědět a někoho mi pošli, pokud u mě ještě neskončíš!“
Jo, vím, že jsem musel trochu zvýšit hlas, ale tihle ajťáci, jakmile se vrhnou do práce, opravdu zapomínají na všechno kolem sebe. Fred jen přikývnul že rozumí, ale přitom ani nezvedl hlavu. Jindy bych se tomu pousmál, ale dneska ne. Dneska jsem vůbec neměl důvod se smát...
Odemkl jsem Markovu kancelář a vešli jsme s Joshem dovnitř. Hned jsem za námi zavřel, a když jsme se vzdálili víc od dveří, otočil jsem se k němu.
„Tak povídej...“
Joshua
Tak kávu si dám nejspíš až doma, ale samozřejmě jsem proti Thomasovu počínání nic nenamítal.
„Bereš to důkladně. Jsem za to rád," mlaskl jsem spokojeně, ale pak zvážněl.
„To, co ti teď řeknu, musí zůstat jen mezi námi. Ani svým lidem se o tom zatím nezmiňuj. Možná se ti bude zdát, že zacházím příliš daleko, ale čas běží a já nemám chuť tady s někým jednat v rukavičkách, i když jsem v cizí zemi a za normálních okolností bych tu nesměl ani pípnout," trochu jsem se zamračil a bedlivě Thomase sledoval.
Nevěděl jsem, jak na to zareaguje, ani jak po té zprávě bude jednat se mnou.
„Nechal jsem odvolat Dobse, dočasně ho suspendovat, a nařídil mu hlídané domácí vězení. Zároveň jsem si zažádal o povolení k výslechu a prohlídky domu i kanceláře, ale to nedorazí dříve než asi v neděli ráno," vyklopil jsem ze sebe jedním dechem.
Netušil jsem jaké vztahy má Thomas s Markovými nadřízenými, ale už tak jsem se pohyboval po tenkém ledě, když jsem tu defacto obvinil skoro každého a kácel je jak mladé stromky. Sice jsem už naznačil, že informace unikají shora, a Thomas a Markem podnikli jistá opatření, ale tohle byl zásah na citelné místo. Ted šlo do tuhého.
Thomas
Chvíli jsem si v hlavě přehrával, co mi vlastně Josh řekl. A moment jsem to nemohl pobrat. Pustil se do toho opravdu s vervou... Ale... Markův život je pro mne důležitější než nějaký Dobs.
„Je mi jedno, jak daleko zajdeš, třeba nechej odvolat samotnýho prezidenta. Důležité je, aby se našel Mark...“ polkl jsem sliny, které se mi nahromadily v krku, když jsem chtěl dodat slovo: živý.
„Věděli jsme, že Dobs vynáší informace, teď je důležité ho vyslechnout co nejdříve, abychom měli něco proti Cruz. Teď tě chci požádat o něco já...“
Bezděčně jsem chytil Joshe za loket a mírně si ho přitáhl k sobě. Byl jsem pořád nervózní, napjatý, a stačilo by jen málo, a vybuchnul bych. Možná bych i někomu ublížil, pokud by v tuto chvíli řekl nějaké křivé slovo na Marka.
„Na Markovi mi hodně záleží. Je to člověk, který je pro mne snad vším. Brácha, milenec, dobrý přítel, parťák... Záleží mi na něm strašně moc. Naše rodiny se dobře znají od doby, co jsme spolu začali pracovat, a pravidelně se i navštěvují. Ví o nás první poslední. Nikdo z nich nám nikdy nezazlíval náš způsob života. A já nechci před ně předstoupit s tím, že bych jim musel říct, že... že... Kurva!“ zařval jsem, když se mi znovu sevřel žaludek.
„Ne! Joshi, neuvažuj nad tím, že bys mně utěšoval. To v žádném případě. Vím, že máš taky Marka rád. A udělej klidně i nemožné, a je mi jedno, koho ještě suspenduješ, ale moje žádost... No, potřebuji tvoji pomoc. Nemám problém jít Cruz zatknout. Chci to udělat. Ale nevím, jestli v klidu zvládnu její výslech. Ne teď v tomto případě. Vím, že to chápeš, a proto tě prosím, abys u toho výslechu byl, i když to zabere čas, který bys mohl využít jinak v pátrání...“
Ještě o něco víc jsem sevřel Joshův loket a naléhavě se mu zadíval do očí. Věděl jsem, že jsem úplně v prdeli, a u Cruz bych nebyl objektivní, možná bych dal průchod svým emocím. Ale v tuhle chvíli jsem i věděl, že Josh by pro mne byl velkou oporou...
Joshua
Díval jsem se na Thomase na to, jak to s ním mává, a musel zatnout pěsti, abych se ovládl a nezařval já. Musel jsem být v klidu už kvůli Thomasovi. Kdybych teď začal vyvádět, celou situaci bych jen zhoršil. Sice mě to stálo hodně přemáhání, ale zatím jsem se držel.
„Nebudu tě utěšovat. Ani teď, ani později. Nejsem ten typ, a ty nejsi ten, co by to přijal," řekl jsem potichu a svou ruku, která se mi mírně třásla, jsem položil na tu jeho, aby trochu povolil jeho bolestivé sevření.
„Chtěl jsem jen říct, že mi to nemusíš říkat. Vím, co Mark pro tebe znamená. Vím, to moc dobře. Já ti slíbil, že ho najdu. Živého. A ani nepřemýšlej nad jinou možností. Své slovo dodržím, a co se týče Cruz, nemám s tím problém. Nějak si to zařídím, abych zvládl všechno najednou. Udělám, co bude potřeba. Nechci ztratit Marka a nechci ztratit ani tebe," mluvil jsem sice tiše, ale pevně a odhodlaně.
Strašně mě bolelo vidět ho v tomhle stavu.
Skousnul jsem si ret, abych nezakřičel, až jsem ucítil kovovou pachuť v puse.
„Až to tady doděláš, jeď domů, prosím. Vím, že toho asi moc nenaspíš, ale žádám tě, ať si trochu odpočineš. Budu tě teď potřebovat, a potřebuju, abys byl tak v pohodě, jak to jen půjde. Klidně se opij, pokud ti to pomůže, nebo zaběhni maraton. Oba víme, že teď máš ke klidu hodně daleko. Nevyčítám ti to, ale takhle bych tě nenechal Cruz ani zatknout, natož vyslýchat. Já teď budu muset zpátky, abych zjistil, co a jak, ale ty mi musíš slíbit, že pojedeš, co nejdřív domů, ano?" stiskl jsem mu ruku a trochu se pousmál.
Možná jsem na to šel zhurta, ale Thomas byl dospělý chlap, a já nechtěl chodit kolem horké kaše, zvlášť za téhle situace. Thomas prostě potřeboval vypnout.