Joshua
Po Markových slovech a jeho polibku mi bylo mnohem lépe. Jako by ze mě spadl obrovský balvan. Začal jsem vařit slíbenou kávu, zatímco Mark si sedl na pohovku. Nevěděl jsem ale, kolik sladí, proto se k němu otočil, abych se ho zeptal, ale už jsem jen viděl, jak se mu zavírají oči a hlava padá na rameno. Přešel jsem k němu a chytl ho pod pažemi.
„Takhle se ti bude blbě spát. Pojď, lehni si," zašeptal jsem mu do ucha a uložil ho, i přesto, že něco zamrčel.
Ještě jsem mu natáhl nohy, sundal boty, a i když bylo poměrně teplo, sundal jsem si své sako a přikryl ho. Naposledy jsem ho krátce políbil na rty a usmál se, když Mark začal hluboce oddechovat. Přešel jsem k jeho stolu, na menší lístek napsal vzkaz, že mi zbytečnou námahu za vaření kávy večer vynahradí, a pak vzal větší papír napsal na něj vzkaz, že Mark spí, a aby ho budili jen v nejnutnějších případech, sebral izolepu a opatrně vyšel ven.
Zrovna jsem přilepoval ceduli na dveře, když se objevil Thomas.
„Vážně si potřebuje odpočinout. Aspoň chvilku. Chudák se na té pohovce svalil jako shnilá hruška a ani kávu jsem nestihl dovařit," zašeptal jsem, a pak se pousmál.
Hned na to jsme oba vešli do Thomasovy kanceláře a já se vrhnul ke konvici, kterou jsem hned zapnul, abych dokončil to, co jsem započal u Marka.
„Chceš taky uvařit?" zašeptal jsem, když jsem přišel k Thomasovi, který stál zády ke mně a ukládal si věci na stolek.
Objal jsem ho kolem pasu trochu se na něj přitisknul a nasál tu uklidňující vůni. Potřeboval jsem aspoň na pár vteřin jeho doteky, které mi dodávaly sílu.
„Promiň, vím, že nesmíme, ale prostě si nedokážu pomoct," zamumlal jsem do jeho zad a povolil své sevření.
Thomas
V pitevně jsem se dlouho nezdržel. Na mrtvé se teprve začalo pracovat, a ještě neměli potvrzenou její totožnost. Ale už podle předběžného ohledání, tak na osmdesát procent bylo jasné, že je to Sara.
Ani nevím, jestli jsem pocítil úlevu, nebo zlost, že je to opravdu ona. Na jednu stranu jsem si uvědomil, že tohle znamená další komplikace. A to konkrétně s Judith...
Dohodli jsme se, že hned jak budou mít sto procentní jistotu, nebo aspoň devadesát pěti procentní jistotu, že mi dají vědět.
Šel jsem nahoru a v duchu si všechno přehrával. Každé setkání s Judith za poslední období, co jsem tenhle případ vzal. Kolikrát, kde a za jakých okolností jsem ji potkal. Co říkala, jak se chovala...
Když jsem zamyšleně došel k Markově kanceláři, zprvu jsem hned nechápal, o čem to Josh vlastně mluví. Až teprve, když jsem uviděl ten papír, co lepil na jeho dveře, došlo mi to.
„Taky si dám kafe,“ přikývl jsem. „Někdo mi to kafe v autě totiž vypil.“
Odložil jsem mikinu a zbraň a chtěl jít pomoct s přípravou kávy, když se na mě Josh nalepil.
Protočil jsem se v Joshově objetí, abych na něho viděl.
„Co Mark, udobřili jste se? Byl ještě hodně naštvaný?“ prohrábl jsem mu vlasy a políbil ho na čelo.
Joshua
„Neměl jsi mi ho nabízet, když jsem byl rozčilený," zabručel jsem, a pak spokojeně vydechl, když mě Thomas políbil na čelo.
Dlaněmi jsem se opřel o jeho hruď a trochu se na něj natiskl.
„Tys měl být nějaký psycholog nebo něco. Máš neuvěřitelné uklidňující účinky. Ani antistresové prášky už brát nemusím. Stačíš ty," usmál jsem se na něj a políbil ho na bradu.
„S Markem jsme si to vyřídili. Sice se na jedné věci neshodneme, ale to je spíš můj problém, protože jsem byl vždycky zvyklý pracovat sám," pokrčil jsem rameny. „Ale jinak je všechno srovnáno, za což jsem nesmírně rád, protože by mě to opravdu hodně mrzelo. U cizích lidí je mi to více méně jedno, ale s přáteli se hádat nechci. Oba jsme ulítli."
Na jednu stranu jsem Markův postoj chápal, těšilo mě, že má o mě starost stejně jako o Thomase. Že mu nejsem lhostejný. Ale nedokázal jsem si na to zvyknout. Bylo to pro mě něco nového. Po tak dlouhé době mít někoho, o koho se můžu opřít. Na okamžik jsem se ztratil v myšlenkách a nepřítomně se pousmál, co by mi asi teď na moje chování řekl Frank, kdyby to viděl. Nejspíš bych dostal hodně dlouhé kázání.
„Promiň, zamyslel jsem se," lehce jsem sebou trhl, když jsem ucítil Thomasův pohyb.
Pak jsem od něj kousek poodstoupil, rozcuchal mu ty krátké vlasy a vrátil se k lince, abych mohl konečně uvařit tu kávu.
„Jsem vážně rád, že jsem vás potkal. Naučili jste mě být zase člověkem, i když uznávám, jednoduché to se mnou nemáte. Na spoustu věcí jsem od Frankovy smrti zapomněl, a vy dva jste mi to zase připomněli a ukázali, že to není tak špatné," usmál jsem se na něj přes rameno.
Za tohle jsem jim byl opravdu vděčný, i když jsem to zpočátku považoval za nemožné, a vyhýbal se tomu.
„Mimochodem, co ty? Zlobíš se ještě? A co ta mrtvá? Víš něco víc?" zeptal jsem se, zatímco jsem poctivě odměřoval kávu, kterou jsem pak nasypal sobě i Thomasovi do hrníčků.
Thomas
Bylo fajn, slyšet, co Joshua říkal. Sice jsem se nějak nesnažil ho změnit, ale nejspíš mu změna prostředí opravdu přišla vhod.
„Já? Nevím, že bych se kvůli něčemu zlobil,“ zasmál jsem se nahlas.
Přešel jsem ke dveřím a otevřel je dokořán, abychom viděli na chodbu, zvlášť teď, když Mark spí a my potřebovali každou možnou informaci, pokud možno hned. A taky... Kamery jsou kamery, ale lepší je vidět, kdo vchází do Markovy kanceláře, když to začíná být hodně nebezpečné, a my pořád nevíme, kdo vynáší informace.
Posadil jsem se ke stolu a zapnul si počítač. Neměl jsem tu svůj notebook, ale to mi nějak nevadilo. Všechny dostupné seznamy, které jsme prozatím měli, jsem měl uloženy i tady. Tahat lejstra sem a tam je hodně náročné.
Zamyšleně jsem se podíval na mapu. Po chvilce přemýšlení jsem vstal a vyznačená místa kde bychom mohli najít oběť, jsem změnil barevně. Jen k dnešnímu jsem přidal další označení a fotku Sary.
„S největší pravděpodobností je to Sara Affordová. Je to jisté na osmdesát procent. Až budou hotovi, dají nám hned vědět. Ještě si vyžádali záznamy a snímky od jejího zubaře a zdravotní kartu od jejího lékaře. Také počítám, že tak během dvou hodin bychom měli mít jasno na devadesát devět procent. To jedno procento bude trvat trochu dýl, je to ověření DNA, ale bude spíš jen pro potvrzení.“
Vrátil jsem se zpátky ke stolu a znovu se zdálky zadíval na mapu.
Myšlenkami jsem se opět vrátil k Judith Cruz. Tohle místo je docela vzdálené od jejího domu. Ale může to být i účelově, kdo by zahrabal mrtvolu sobě pod barákem, když jde o tak velkou věc. A ve chvíli, kdy jsem nad ní přemýšlel, mi došla jedna věc. Okamžitě jsem se otočil k počítači a vyhledal její dostupné fotky z různých akcí pořádaných policejním sborem a ona na nich nikdy nesměla chybět. Ať už šlo o sportovní, či společenské události. Upíjel jsem kafe na střídačku s vodou, a prohlížel si fotografie.
„Ty, Joshi,“ zamyšleně jsem se zastavil u poslední složky a otevřel jednu z fotografií, kde byla dobře vidět. „Cruz byla vždycky hodně společenská, ale posledního půl roku své účasti na akcích hodně omezila. A taky...“
Mávnul jsem na Joshe aby přišel blíž a podíval se na fotku.
„Tohle je poslední akce, na které byla. Zaměř se na její krk. Pokaždé nosila jiné šperky, ale nikdy neměla stejné. Ale na posledních dvou akcích měla tohle, a viděl jsem to u ní i minulý týden, když jsem ji potkal v jídelně,“ píchnul jsem prstem do monitoru a otevřel ještě pro porovnání i fotky z minulých akcí.
Joshua
Sledoval jsem Thomase a popíjel kávu, když začal najednou mluvit o své bývalé nadřízené, a pak na mě mávnul. Na monitoru jsem viděl stejnou ženu jako na včerejší přednášce. Sledoval jsem Thomasův prst a sám se přes něj naklonil, abych se prsty dotkl stejného místa.
„Tohle měl na sobě i ten muž se kterým jsem se srazil, a který nám včera utekl. Nedivil bych se, kdyby ho na sobě měla i ta zastřelená, a nepřekvapilo by mě, kdyby se našel i u oběti, za předpokladu, že je to Sara. Bohužel tohle nestačí na zatčení. Ale na základě toho ji můžeme aspoň předvolat. Myslíš, že to v takovém případě zvládnete? Jestli ne, vyslechl bych ji sám," nabídl jsem Thomasovi.
Chtěl jsem se s tou ženou setkat. Většinou dokážu odhadnout lidi po pár minutách s nimi. Jejich mimika, gesta, které si ani sami neuvědomují, dokážou o člověku vypovědět mnohé. Samozřejmě bych takhle snadno nedokázal určit, jestli je vrahem, či nikoliv, ale dokázal bych určit, zda by toho byla schopna.
„Možná by nebylo od věci, kdybych se s ní setkal," zamumlal jsem zamyšleně, stáhl ruku z monitoru a zadkem se opřel o Thomasův stůl. „Pokud sesbíráme dost důkazů aspoň na předvolání a konfrontujeme ji, tak, i kdyby zapírala, výrazy a gesta mi poví mnohé."
Thomas
Zamyslel jsem se, když Josh zmínil, že by si s ní promluvil on. Možná by to bylo lepší, kdyby u toho byl. Protože je velká pravděpodobnost, že kdybych tam byl já, že by to nemělo efekt. Věděl jsem, že přede mnou se Judith vždycky předváděla a přetvařovala. Dokonce jsem i slyšel, že měla po mně jet, nebo co...
Zvedl jsem hlavu a chtěl Joshovi něco říct, když mě zaujal pohyb na chodbě.
„Myslím, že možnost máš hned teď,“ kývl jsem směrem do chodby. „Ale měli bychom vzbudit Marka.“
Judith právě vyšla z výtahu a docela živě se bavila s jedním z detektivů. Ale neunikly mi její občasné pohledy směrem k Markově kanceláři.
„Zajdu zjistit, co a jak s identifikací, a přijdu za vámi. Mark sice není jako já, ale vzbuď ho opatrně. Myslím si, že ti stejně nechá hlavní slovo. S tím, jak ji znám, a jak ji vidím, tak nemá v úmyslu hned odejít, tak toho využijte. Zkuste ji nějak zdržet v kanceláři, a já dojdu s výsledky identifikace,“ řekl jsem rychle potichu Joshovi a hned jsem vstal. „A nezapomeň zavřít kancl, prosím.“
Vyšel jsem na chodbu, kývl na ty dva hlavou na pozdrav a zamířil rovnou ke schodům dolů do pitevny.
Joshua
Odpověď na mou otázku přišla rychleji, než jsem si myslel. Sledoval jsem Thomasův pohled a poslouchal, co říká. Nápad to byl víc než dobrý.
Vyklouzl jsem hned za Thomasem a zamknul jeho kancelář, zatímco Cruz s detektivem o něčem mezi sebou diskutovali, a byli ke mně otočeni zády. Potichu jsem vklouzl do Markovy kanceláře, hned potom, co jsem sundal lístek ze dveří a zamknul. Cruz byla typ ženy, která vstoupí, aniž by počkala na vyzvání, a já nechtěl, aby viděla Marka nepřipraveného. Bylo mi líto ho budit, spal sotva hodinu, ale nemohl jsem jinak. Posadil jsem se na kraj pohovky, naklonil se k němu a políbil ho do vlasů.
„Marku, musíš vstávat," lehce jsem s ním zatřásl a pohladil ho po tváři.
Když na mě ospale zamžoural, povzbudivě jsem se na něj usmál a vtiskl mu na rty rychlý polibek.
„Dobré ráno, princezno. Nerad tě budím, ale právě se sem chystá vtrhnout jistá čarodějnice, a mým úkolem, jakožto rytíře, je ochránit tě," mrkl jsem na něj, abych mu aspoň trochu zvedl náladu, před tím, co ho čeká.
„Jestli ti to nebude vadit, promluvím s ní. Možná to tak bude lepší. Chci vědět, jak na mě bude reagovat. A musíme ji tu zdržet, než přijde Thomas s nějakým důkazem, pomocí kterého bych ji mohl víc konfrontovat. Pokud se zachová podle mého předpokladu, nechám pak zbytek na tobě," řekl jsem už vážněji a vstal, abych dal Markovi prostor na to, se trochu upravit.
Nespouštěl jsem z něj oči, sledoval každý jeho pohyb nejen proto, abych se ujistil, že to zvládne, ale taky proto, že jsem napjatě očekával jeho odpověď.
Mark
Měl jsem pocit, jako by mě někdo tahal odněkud, a já se nemohl z toho vzpamatovat. Byl jsem jak praštěný pytlem a nechápavě jsem hleděl na Joshuu o jaké čarodějnici to vlastně mluví.
Ale když promluvil o Thomasovi a důkazu, seplo mi, že to nejspíš bude Cruz.
Rychle jsem se posadil a málem sejmul Joshe, který se nade mnou skláněl.
„Kruci, ani nevím, jak jsem usnul,“ stáhnul jsem si vlasy dozadu a už se díval po botách. „A kdy jsem se vlastně vyzul?“
Na zem dopadlo sako, které rozhodně nebylo moje, ale podle barvy Joshovo. Zvedl jsem ho a podal mu ho. Natáhl jsem se pro boty a rychle se obul.
„Díky, Joshi,“ poděkoval jsem, protože mi došlo, kdo to má na svědomí.
„Chceš abych ji teda zavolal? Víš aspoň, co ji říct? No, že se ptám,“ během řeči jsem došel k umyvadlu, opláchl si obličej a hned jak jsem se utřel, šel jsem si obléknout sako.
„Budeš s ní ale muset mluvit ty, aspoň, než se proberu, ani nevím, co je za den.“
Došel jsem ke dveřím a chtěl otevřít, ale byly zamčené. Krátce jsem pohlédl na Joshe, protože mi pořád nedocházely souvislosti ani se zamčenými dveřmi. Pak jsem teprve otočil klíčem a otevřel.
Popošel jsem o dva kroky na chodbu a zaměřil se na ty dva, co si tam povídali u výtahu.
„Seržante Cruz!“ promluvil jsem pevným hlasem, aby mě zaregistrovali, a aby nešlo poznat, že jsem právě vstal. „To je dobře, že jste tady. potřebuji s vámi mluvit. Je to důležité, takže pokud možno, hned...“
Poodstoupil jsem ode dveří na bok, a ukázal ji rukou dovnitř.
Joshua
Bylo mi Marka vážně líto. Byl úplně mimo, i když se to snažil nedávat na sobě znát.
„Pokus se zapamatovat všechno, co řeknu. Dám ti tolik času, kolik budeš chtít," zašeptal jsem a stoupl si naproti něho.
Když Cruz, jako královna, vplula dovnitř a zářivě se Marka usmála, zastoupil jsem jí cestu.
„Rád vás konečně poznávám, seržante Judith Cruz. Jsem superintendent speciálních jednotek Jejího Veličenstva Anglie, Joshua Cavis. Vím, že si chcete nejspíše promluvit s velitelem Rodriguezem, ale i já bych se vás rád zeptal na pár věcí. Posadíme se?" potřásl jsem si s ní krátce rukou, a pak ukázal na pohovku.
Záměrně jsem použil tituly nás všech, abych viděl její reakci. Nutno podotknout, že se ovládala perfektně. Úsměv z tváře ji nezmizel, přesto jsem postřehl téměř neznatelné nervózní cuknutí pravého koutku úst, a mírné zachvění víček. Když si sedala vedle mě na pohovku, překřížila nohy a malinko povytáhla sukni od decentního kostýmku, abych snad nepřehlédl její dlouhé a štíhlé nohy. Bylo mi už jasné, proč se udržela v policejních řadách, přestože za svůj prohřešek mohla být suspendovaná a ne, jen degradovaná o dvě hodnosti. Uměla velmi dobře využít předností svého těla. Na mě to ovšem žádný účinek nemělo.
„Také, vás ráda poznávám, pane Cavisi. Slyšela jsem o vás mnohé," zavrněla s lehce naklonila hlavu, aby mi předvedla svůj ladný krček.
„O tom nepochybuju. A byl bych rád, kdybyste mě oslovovala náležitým titulem, seržante," usmál jsem se na ni, přesto v mém hlase nebyla ani stopa po vřelosti.
Sice jsem občas vypadal, že neumím do pěti napočítat, ale uměl jsem hrát i hodně tvrdě. Ostatně, jinak bych se na svou pozici nedostal.
„Veliteli, uvařil byste nám, prosím, kávu?" poprosil jsem, aniž bych s Cruz spustil oči.
Sice jsem měl nedopitou v Thomasově kanceláři, ale až tohle skončí, budu jí potřebovat tak kýbl.
„Jak jistě víte, byl jsem přizván k vyšetřování závažného případu rituálních vražd, zde v Sacramentu. Musím říct, že složitější případ jsem snad ještě na starost neměl. Ale víte co?" naklonil jsem se blíž k ní a přivřel oči. "Konečně po menších, či větších obtížích se případ blíží ke zdárnému konci."
„To ráda slyším. Je to strašná tragédie. Sice už kvůli své vlastní chybě nejsem součástí toho všeho, ale i ke mně se donesly jisté zprávy."
Ta ženská by měla dostat Oscara. Přesto se chytla do mé pasti, a pomalu ale jistě začala ztrácet půdu pod nohama. Její postoj, mimika, gesta, výrazy, intonace, zvolená slova, všechno ovládala s dokonalou precizností. Jenže na mě to nestačilo.
„Musím říct, že největší oříšek pro mne bylo zjištění, kdo od policie předává vrahům informace. Skutečně geniální tah, díky kterému byli nepřátelé vždy o krok napřed. Ale s tím, už je konec. Naštěstí se mi informátora podařilo odhalit, a velitel Rodriguez před chvílí vyřizoval povolení k zatčení. Nejpozději dnes večer nebo zítra brzo ráno, by měl viník dostat obsílku," pokýval jsem hlavou a převzal od Marka kávu.
Neuniklo mi, jak Cruz sebou mírně trhla, ale hned se zase ovládla.
„To je opravdu velice potěšující zpráva, superintendente. I mne zarmoutilo, když jsem slyšela o tom donašeči," její hlas byl přesycen falešnou upřímnosti, až se mi z toho zvedl žaludek, a já se musel rychle napít.
„Mimochodem, víte, co mě k viníkovi přivedlo, seržante? Jistá soudní zapisovatelka Sara Affordová," řekl jsem a lehce se na Cruz usmál.
Ani po tomhle nehla brvou. Přesto... Letmý dotek prstů na hrudi, kde měla řetízek a mírné škubnutí prstů, položených na koleně mě utvrdil v tom, že jsem na správné cestě.
Mark
Když Judith vešla dovnitř, zavřel jsem raději dveře. Nepotřeboval jsem, aby kdokoliv zvenku viděl, že je tady a slyšel, o čem tu mluvíme, i kdyby to měly být jen útržky.
Než jsem stihl říct jediné slovo, Josh se ujal vedení, a já za to byl rád. Přikývl jsem, že kávu udělám. Aspoň jsem měl čas se pořádně probrat, a přitom jsem poslouchal, o čem mluví. Než jsem došel k pultu s varnou konvicí, ještě jsem se na moment zastavil u stolu. Vytáhl jsem nenápadně diktafon a hned ho pustil. Byl jsem opatrný, co se téhle osoby týče. Jsou zavřené dveře, a ona by nás klidně mohla obvinit z čehokoliv, kdyby se ocitla v úzkých...
Na tác jsem pak po chvíli dal tři šálky kávy, cukřenku a mléko. Donesl jsem to na stolek, a jako pravá servírka s úsměvem před každého postavil jeho šálek.
Posadil jsem se naproti Cruz, ale neopřel jsem se. Seděl jsem vzpřímeně, a spustil z ní pohled jen v momentě, kdy jsem bral svůj hrnek do ruky, abych se mohl napít.
„Slyšel jsem, že jste se na mě vyptávala, seržante,“ usmál jsem se. „Děkuji za vaši starost a optání. Mám se dobře. Ale nelíbí se mi jedna věc...“
Udělal jsem dramatickou odmlku, při které jsem se znovu napil kávy.
„Je zvláštní, jak rychle se tu šíří klepy, které by měly být tajné. O tom, že někdo vynáší z mého oddělení informace, neměl nikdo vědět, kromě nadřízených. Od koho to víte?“ položil jsem hrnek na stůl a znovu se na ni upřeně podíval.
Nečekal jsem na její odpověď. Tušil jsem, že si najde nějakou výmluvu. Podíval jsem se na Joshe, že může pokračovat. Zatím mi tohle stačilo a byl jsem zvědavý, jak Judith bude reagovat na další Joshovy otázky, a hlavně na to, s čím přijde Thomas. Byli jsme tu už asi deset minut, a podle mého odhadu by měl Thomas dojít tak do deseti minut nejpozději.
Joshua
Sledoval jsem její tvář, když jí Mark položil svou otázku. Rychle jsem ještě mrkl na hodinky. Uplynulo deset minut. Doufal jsem, že se Thomas brzo vrátí, protože výslech jako tento byl velmi psychicky náročný, zvláště, když i každé mrknutí mohlo být důležité.
„Jak naznačil velitel Rodriguez, klepy jsou strašná věc. Viďte? Řekněte, seržante, znala jste Saru?"
„To jméno mi něco říká. Pokud byla soudní zapisovatelka, nejspíš jsme se určitě setkaly. Ale mám špatnou paměť na jména. Kdybyste mi ukázal její fotku, možná bych si vzpomněla," zářivě se usmála a veškerou svou pozornost upřela na mě, jako by tam Mark vůbec nebyl a zcela ignorovala jeho poznámku.
Trochu víc se ke mně naklonila a jednu ruku položila na mé koleno.
„Musí to být pro vás těžké, superintendante. Dokonce jsem slyšela, že na vás zaútočili. Kdyby se vám něco stalo, nevrhlo by to moc dobré světlo na tohle oddělení, které mám stále moc ráda. Udělám cokoliv, abych byla v tomhle případu nějak nápomocna," zašvitořila a zamávla svými dlouhými řasami.
Koutkem oka jsem zahledl, jak Mark zaťal pěsti a stiskl zuby. Doufal jsem, že se ovládne. Díval jsem se do Cruziných očí a připadalo mi, jako bych se díval na hada.
„Klepy se šíří opravdu rychle, že? Ale nebojte. Jsem zcela v pořádku. Rád bych se vrátil k tématu, pokud dovolíte, seržante," řekl jsem klidně, ale uvnitř mě to vřelo.
Když jsem sundával její ruku ze svého kolene, měl jsem co dělat, abych ovládl třes, jak se mě zmocnil vztek. Tahle manipulativní mrcha chtěla zničit Thomase i s Markem, a teď se pokoušela vyklouznout tak, že mě svede?
„Znáte muže jménem Henry Bolt?" položil jsem ji další otázku.
„Něco jsem zaslechla. Nebyl to ten, co vás napadl?" zeptala se a zatvářila se jako Panna Marie.
„Hmmm. Máte opravdu neskutečný přehled o tom, co se tu děje, na obyčejného seržanta, co dělá na přestupcích," přivřel jsem oči, ale úsměv z tváře mi nezmizel.
„Jak už jsem řekla. Tohle místo je pro mě velmi důležité. Snažím se napravit své chyby," lehce se usmála a dlaní se dotkla své hrudi.
„Tak důležité, že byste byla ochotna obětovat cokoliv, jen abyste se vrátila?" začal jsem tlačit na pilu, protože mi docházel čas.
Potřeboval jsem ji zahnat do kouta a podle toho, jak se po mojí otázce nenápadně podívala po hodinkách mi bylo jasné, že ona sama byla na pokraji sil.
„Nechci se vrátit. Tohle místo teď patří veliteli Rodriguezovi. Udělala jsem velikou chybu, které lituji, a musím za ni pykat," zatvářila se tak zkroušeně, že bych jí i snad uvěřil, že to myslí vážně, kdyby nebylo nervózního drobného tiku prstů, kterými si upravila lem sukně.
„Nechci být hrubá, ale mám schůzku a spěchám. Klidně vám dám své soukromé číslo, abyste mi mohl kdykoliv zavolat, pokud se na něco budete chtít ještě zeptat," vycenila na mě dokonalý chrup a lehce si odhrnula vlasy z tváře.
Ta ženská byla vážně prvotřídní mrcha. Vůbec netuším, jak to s ní Thomas s Markem mohli, tak dlouho, vydržet.
„Myslím, že to není potřeba, seržante. Nebudu vás déle zdržovat. Mám jen jednu poslední otázku," usmál jsem se na ni zářivě a naklonil se k ní. V té chvíli se můj úsměv změnil na tvrdý výraz. „Povězte, jak dlouho, stejně jako Sara, jejíž tělo jsme dnes ráno konečně objevili, jak dlouho jste členkou sekty Wicca?"
Po mé otázce na několik vteřin zavládlo takové ticho, že by šlo slyšet i špendlík spadnout na koberec. „Nevím, o čem to mluvíte," pronesla chladně Cruz a vstala. „Jestli dovolíte, musím jít."
Mark
Fakticky jsem měl co dělat, abych ji neskočil do úsměvu. Vážně jsem se přemáhal a raději jsem pomalinku upíjel kafe, abych nějak zaměstnal ruce. Kdybych kouřil, nejspíš bych vytáhl už dvě cigára...
Judith to hrála opravdu výborně. Ale podle mne Joshe jen tak neoblbne. Jak jsem už zjistil, umí v lidech číst daleko lépe než já. Já se často nechávám unášet emocemi, což je mi občas na škodu.
„Máte pěkný přívěsek, seržante. Podobný byl u mrtvé, kterou jsme dneska našli,“ ukázal jsem na její hruď.
„Moment ještě, budu mít ještě jednu otázku jen co vyřídím telefon,“ ukázal jsem ji, aby se posadila zpátky.
Zašel jsem ke stolu, kde mi začal zvonit telefon. Hned jsem ho zvedl a tvářil jsem se u toho strašně vážně.
„Ano, rozumím... v pořádku, jsem rád, že jste mi dali vědět tak brzy...“
Na druhém konci byl Thomas, který, kromě toho, že mi řekl, že je už na cestě, tak mi sdělil ještě jedno důležité jméno...
Vrátil jsem se k Joshovi a Judith, ale neposadil jsem se hned.
„Zatykač na podezřelého je vystavený, kluci z vnitřního si pro našeho donašeče ještě dneska pojedou...“ usadil jsem se a pak se otočil na Judith. „Jak dobře se znáte s šéfem policie Dobsem?“
Thomas
„Ale stoprocentní to ještě není!“ křikla na mě patoložka, která převzala tenhle případ po Denisovi.
„A kolik procent teda?“ otočil jsem se ještě ode dveří.
„Devadesát pět!“
„To mi stačí, díky, máš to u mě!“ hulákal jsem už prakticky za dveřmi.
Měl jsem docela zpoždění. Ještě jsem musel počkat, až dokončí porovnávání zubních snímků a opravdu jsem ji popoháněl, aby se zbytečně s ničím nezdržovala. Myslím však, že byla ráda, že jsem konečně vypadl.
Po cestě nahoru jsem volal Markovi ohledně informace z vnitřního, aby mohli Judith ještě nějak zdržet, a že už jsem na cestě. Nečekal jsem ani na výtah a ty tři patra jsem vyšel rychle pěšky.
Před Markovou kanceláří jsem se na moment zastavil a upravil se. Zarazil jsem hlavu do papírů, které jsem držel v ruce a s očima upřenýma na text, který se vůbec pitvy netýkal, jsem po krátkém zaklepání vešel dovnitř.
„Marku, tady máš dokončenou zprávu identifikace Sary Affordové. Už jsem začal prověřovat její vazby na Wicca, a-“ zasekl jsem se a zvedl konečně hlavu.
„Promiňte, nevěděl jsem, že máte schůzku. Zdravím Judith, jak se daří?“ došel jsem k Markovi a strčil mu papíry do ruky tak, aby Judith neviděla, co na nich je.
Joshua
Sledoval jsem Cruz při Markových slovech, která se sice snažila ovládnout své výrazy, ale v tuhle chvíli jí to už moc nešlo.
„Nevím, kam svou otázkou směřuješ, Marku," zamračila se a v rozčilení mu začala tykat. „Šéf policie Dobs mi tehdy pomohl z nejhoršího, když jsem byla na dně potom, co jsem udělala tu hroznou chybu. To není žádným tajemstvím. Vím, že mě nesnášíš, ale takové jednání si opravdu nezasloužím."
Fakt herečka. Dokonce ji začaly téct i slzy. Měl jsem co dělat, abych neprotočil oči. Naštěstí v tu chvíli, po krátkém zaklepání, vstoupil Thomas, jehož herecký výkon by si taky zasloužil Oscara.
„Vida. Máme to oficiálně," mlaskl jsem a vstal. „Stále jste mi neodpověděla na mou otázku, seržante. Jak dlouho jste členkou sekty Wicca? A nesnažte se zapírat. Jak už velitel Rodriguez poznamenal, máte velmi hezký přívěsek. Vzhledem k tomu, jak dobře jste obeznámena s některými informacemi ohledně vyšetřování, už nepochybně víte, že Wicca je nyní do celé události zapletena, a někteří členové jsou hlavními podezřelými," můj hlas měl daleko k laskavosti, kterou jsem doteď projevoval.
Sice jsem tímhle dost riskoval, ale byl jsem si už z devadesáti procent jistý, že ona je ten donašeč, a řekl jsem to proto, abych viděl její reakci. Tik jejího obličeje mi prozradil víc, než jsem potřeboval, i přesto, že se to snažila zakrýt.
„To je strašné! O tom nic nevím, přísahám! Wicca je jen náboženství, to není přece zakázané," ohradila se. „Pokud je ale pravda co říkáte, superintendente, v tom případě bych mohla být v nebezpečí i já. Možná byste mě mohl doprovodit k autu, a ještě si o tom po cestě promluvit, protože už opravdu musím jít."
Lehce jsem se zamračil a koutkem oka pohlédl na Markuse s Thomasem, když si sbírala kabelku z pohovky. Až nějak moc vehementně se mě snažila přimět, abych s ní zůstal o samotě. Přesto jsem prošel kolem stolu a otevřel ji dveře na chodbu. Její vítězoslavný škleb ale zmizel v momentě, kdy jsem křikl na jednoho právě procházejícího detektiva, ať ji odvede na parkoviště a bez rozloučení ji zabouchl dveře před nosem. Pak jsem přešel zpátky k pohovce, na kterou jsem se zhroutil, předklonil se, dlaněmi zapřel o stůl a trochu se roztřásl. Hlava mě bolela jako střep a v uších mi hučelo jako v úlu. Už dlouho jsem nikoho takhle intenzivně nevyslýchal a ani jsem se předem nepřipravil, takže můj mozek byl momentálně na kaši.
Mark
Už jsem neměl co říct. To, co následně předvedla, předčilo všechna má očekávání. Hlavně, když se zmínila o tom, jak ji nesnáším, a že i přes svou chybu ona vlastně byla ta oběť. Kdyby vedle mě nestál Thomas, už bych nejspíš dávno vyletěl, jako tenkrát, když odmítla poslat zásahovku, a Thomase kvůli tomu málem zabili.
„Pane Bože, dej mi sílu, abych ji nezabil,“ pokřižoval jsem se, když se za ní konečně zavřely dveře.
Nejen Josh, ale i já z ní byl úplně vyšťavený. Tahle ženská je doslova upír, který vysává z ostatních energii, jen když se vedle někoho objeví.
„Jsem si už jistý, že v tom všem má prsty. Thomasi, nechal jsi prověřit její vazby na Dobse?“ podíval jsem se na něho a chytl ho za ruku, abych aspoň trochu načerpal jeho jistoty, jak moc jsem byl z té ženské rozhozený.
Thomas
Ta ženská je hotový ďábel. Byla svou krátkou návštěvou tady schopná skoro vyřadit z provozu hned dva lidi.
„Nebyl jsem tu sice celou dobu, ale dobrý. Držel ses, Marku,“ stiskl jsem jeho ruku a poplácal ho po rameni. „O Judith jsme se jim zmínil už předtím, takže o to, to šlo rychleji, a dneska už je jasné, že Dobs ji vykecal, kde co. No, to víš, když tomu plešatému starochovi pěkně roztáhla nohy taková kočka, tak byl ochotný pustit nějakou tu informaci. Ani bych se nedivil, kdyby ji chtěl dosadit zpátky, a proto ji informoval o všem, co se tady dělo.“
Poklepal jsem Marka po ruce, aby mě pustil, a pak jsem přešel k Joshovi.
Taky jsem mu stiskl rameno pro povzbuzení a rozcuchal mu vlasy.
„Nejspíš jsi ji pěkně vydusil, podle toho, co jsem ještě stihl zaslechnout, co? A nekřičel jsi po ní. Hm, to jednoho asi vyčerpá, co?“ zasmál jsem se, když jsem si vzpomněl na jeho hysterák na letišti. „Musíš mi říct, co si o ní myslíš a k čemu jsi došel, nebyl jsem tu, takže nevím, co všechno jste probírali.“
„Diktafon!“ ozvalo se náhle z Markovy strany.
Otočil jsem se něho nechápavě.
„Na stole, diktafon nahrává,“ ukázal ke svému stolu.
Rychle jsem tam došel, popadl diktafon a vypnul ho.
„Kurva, Marku! Tos nemohl říct dříve? Teď tam budou slyšet ty kecy o Dobsovi!“ otočil jsem se zpátky ke klukům. „No, na druhou stranu... je to pravda, tak co, už.“
Joshua
Pomalu jsem se vracel do reality, a když Thomas zakřičel, byl jsem zpátky nohama na zemi. I přesto, že jsem byl trochu mimo, pomalu jsem začal přemýšlet o krok dopředu.
„Všechno ti řeknu. I svůj názor, co si o ní myslím. Kromě toho, že je to nebetyčná mrcha. Ale musím vyřídit ještě jednu věc. Nebude ti vadit, Marku, když si půjčím tvůj telefon?" otočil jsem se na něj a vstal, abych přešel k jeho stolu a rovnou si za něj sedl.
„Musíme se víc zaměřit na Wiccu. S tím souhlasíte, ne? Potíž je v tom, že je to náboženská organizace a jejich pravidla jsou...řekněme trochu mimo naši realitu. Když se v tom začneme rýpat víc než doposud, nebo pokud oni proti nám vznesou nějaké obvinění, jsme v háji. Ale..." usmál jsem se jako vlk, který právě chytil do svých drápů chutnou ovečku.
„Veškeré náboženské společnosti, ať už starší nebo ty novější se musí taky samozřejmě někomu zpovídat. Řekněme, že ve Vatikánu je jistý arcibiskup, který mi ještě dluží službičku," mlaskl jsem, a aniž bych čekal na Markův souhlas, začal jsem vytáčet číslo.
Bohužel k Markově i Thomasově smůle jsem musel mluvit latinsky, protože se to ode mně prostě vyžadovalo. Během asi půl hodinového hovoru, kdy jsem řekl všechno podstatné a důležité, se bodavá bolest hlavy vrátila, a já musel vynaložit veškeré soustředění, abych dokázal odpovědět na otázky. Když jsem konečně položil telefon, zářivě se na oba usmál.
„Zítra máš na stole povolení, které tě bude opravňovat k jakémukoliv šetření a vstup na jakýkoliv pozemek spojený s Wiccou. To samé platí i pro mě a Thomase," řekl jsem, a pak se konečně zhroutil do křesla.
„Asi bys si dal panáka."
Mark
Byl jsem vážně úplně vyřízený. Nebyl jsem skoro schopný z té sedačky vstát. Ale přesto jsem se zvedl a šel si sednout ke stolu.
„Říkáš zítra?“ zamyslel jsem se nad tím, co ještě musím udělat.
To stejně neuspíšíme. Musíme na to povolení počkat. Co se týká vyšetřování Dobse a Cruz, tak to ohledně vynášení informací je v rukách kluků z vnitřního. Do toho zasahovat nemůžeme.
Obvinit Cruz bez pádných důkazů taky nemůžeme, takže na ni nemůžu teď vydat zatykač, a ani oficiální předvolání k výslechu.
„Mohl bys mě naučit latinsky,“ zvedl jsem hlavu k Joshovi. „Můžeme začít dneska večer. Já teď nemám nic urgentního, takže půjdu domů. Potřebuji se aspoň trochu vyspat. Ale budu tě čekat, takže přijď.“
Začal jsem srovnávat věci na stole, pozavíral jsem všechno, co jsem měl v počítači otevřeno, a pak ho celý vypnul.
„Vezmu si taxi, jsem tak utahaný, že nezvládnu ani řídit. Nejspíš bych skončil někde v příkopu,“ natáhl jsem se pro peněženku a telefon a vstal. „Ale kdyby něco bylo urgentního, tak mi hned volejte.“
Thomas
Ta latina byla vážně něco. Měl jsem pocit, jako bych byl na bohoslužbě, nebo se koukal na nějaký hodně starý film o náboženství. Já jsem rád, že umím anglicky a francouzsky a trochu španělsky, co mě Mark stihl naučit.
Došel jsem k Joshovi, když se svalil do křesla a položil jsem mu ruku na hlavu.
„Díky za to povolení, Joshi. Usnadnil jsi nám práci a hlavně ušetřil čas. Ale... Panáka si dáš až u Marka. Teď ještě musíš fungovat, a hlavně řídit auto,“ prohrábnul jsem mu vlasy a odstoupil jsem.
Podíval jsem se na Marka, který vypadal, že opravdu každou chvíli usne i při chůzi.
„Měl bys jet, opravdu se potřebuješ vyspat. My půjdeme k sobě do kanceláře, a kdyby něco bylo, ozveme se, ano?“
I k němu jsem došel a na moment ho objal. Opravdu, byl tak vyřízený, že jsem cítil i ten mírný třes jeho těla, který způsobuje únava. Políbil jsem ho na rty a pak jsem ho postrčil ke dveřím.
„Tak běž, a my půjdeme taky,“ chytl jsem Joshe za ruku a vytáhl ho z křesla.
Joshua
Bylo na Markovi vidět, jak je vyřízený. Zvláště po té záležitosti s Cruz. Ale byl jsem rád, že neodmítl mou společnost na večer. A záleží podle toho, jak bude vypadat, možná latinu probereme dopodrobna. Některé latinská slovíčka zní vážně sexy.
Pousmál jsem se nad tou představou, ale i když jsem se na večer těšil, zase jsem nebyl takový necita, abych Marka do něčeho nutil, pokud nebude aspoň trochu v pohodě.
„Kolem osmé jsem u tebe," houkl jsem na něj, než ho Thomas vyhodil ze dveří.
„A ty mi ani nedopřeješ malé potěšení," zabručel jsem na Thomase, když mi pomohl na nohy, a narážel tak na odmítnutí dát mi aspoň jednoho panáka.
„Vážně se už těším, až tenhle případ skončí. Mark slíbil, že než odjedu, mohli bysme pár dnů strávit na té jeho chajdě. Možná vás tam naučím latinsky oba. Znám pár velmi pěkných slovíček," mrkl jsem na něj, když za námi zapadly dveře jeho kanceláře. Bylo mi už mnohem líp, ale začal jsem z toho všeho dostávat hlad, což se vzápětí projevilo i zvukově.
„Asi bych si zašel pro něco na jídlo, a pak se vrhneme na důkazy, a cokoliv, co máš dál v plánu, co říkáš? A možná bych ti řekl konečně i svůj názor na tu fúrii, pokud ještě chceš," přešel jsem až k němu a rozverně ho cvrnkl nehtem do brady, hlavně proto, aby viděl, že jsem už v pohodě.
Thomas
„No jasně,“ usmál jsem se, když jsem slyšel to zakručení v břiše.
„Zajdeme dolů se najíst. Ať nejíme pořád tady nahoře. Dole je to fajn, a ty mi můžeš povykládat všechno o Cruz. Škoda že jsem tam nebyl od začátku...“ klepl jsem Joshe na oplátku ukazováčkem do čela. „A potom se stavíme do laborky, ať víme, co a jak.“
Nasměroval jsem Joshe ven z kanceláře a sám šel za ním. Zamkl jsem, zkontroloval Markovu kancelář, jestli je taky zamčená, a pak už jsme šli do jídelny, odkud to vážně dobře vonělo.
Vařilo se tu sice dost jídel, ale nikdy tu nebyl takový ten typický smrad, jako z některých vývařoven. Kuchaři si tu zakládali na tom, že vařili jen samá dobrá jídla, a nejen na pohled, ale i vůně tomu musela odpovídat.
Vybrali jsme si jídlo, a pak se usadili u stolu, vedle okna, kde byl pěkný výhled na vnitřní pozemky této budovy. Byly tam lavičky, i menší altán, když se někdo chtěl schovat před sluncem. Kousek dál dokonce tenisový kurt, a za ním dál menší běžecký ovál s hřištěm, kde jsme s klukama hrávali fotbálek, většinou ale v malém počtu.
„Dejv přijede kolem šesté, tak potom budu muset pro něho na letiště. Buď tě odvezu nejdříve domů, nebo pojedeš se mnou. Ale byl bych rád, kdyby ses s ním seznámil, pokud by ti to nevadilo...“ navrhl jsem Joshovi, když jsem si všiml, že už je vlastně hodně po poledni.
Budeme si muset trochu pohnout, abychom to stihli, než na to letiště pojedu...
Joshua
Když jsme se s Thomasem usadili ke stolu, chvilku jsem hleděl ven, a poslouchal ruch kolem sebe.
„Víš, že tohle je poprvé po třech letech, co jím na takovém místě? Většinou si u nás doma objednávám jídlo do kanceláře nebo domů, nebo chodím do luxusních restaurací, které nabízí svým hostům dostatek soukromí. Ale..." pokrčil jsem rameny a zabořil vidličku do thajské rýže s masem, „není tak špatné si to připomenout."
Chvilku jsme jedli mlčky, dokud jsem nezahnal nejhorší hlad. A taky žízeň. Po těch kávách mi docela vyschlo v krku, takže jsem naráz vypil skoro půl skleničky. Když se kolem nás ruch trochu uklidnil, pověděl jsem Thomasovi všechno, co se dělo v Markově kanceláři, než přišel. Řekl jsem mu i svůj názor, že Cruz v tom rozhodně jede, a podělil se s ním i o svou myšlenku, že by přímo ona mohla stát za vraždou Sary. Taky jsem mu pověděl, že je velmi nebezpečná, a bude nejlepší dostat ji pod zámek co nejdříve, protože by mohla napáchat ještě mnoho škod. Svěřil jsem se mu i s pocitem, že to ona nejspíš Bolta navedla na mou stopu a pravděpodobně ho dostala ten den do nemocnice. A nejspíš mu dala i echo, když jsme pro něj jeli k němu domů, proto stačil tak rychle uniknout.
Pověděl jsem mu o všem, co jsem z té ženy cítil, a byl jsem rád, že mě bez přerušování vyslechl.
Zbytek oběda jsme dojedli mlčky, teprve až když jsme šli k laboratořím pro výsledky se mě Thomas ještě zeptal na pár detailů ohledně mého pohledu na Cruz. Pochopil jsem, že i on si už je skoro stoprocentně jistý, že ten donašeč je ona. V laboratořích jsme se moc dlouho nezdrželi, protože mezitím volali Thomasovi z pitevny, že si má přijít pro kompletní zprávu, fotky a důkazní materiál, který byl na jeho žádost na chvíli pozdržen, než se předá dál.
Už bylo oficiální, že mrtvá je Sara. Byla bodnuta nejspíše obyčejným kuchyňským nožem do zad, poměrně velkou silou, ale to ji nezabilo. Podle patoložky by to nejspíše přežila, kdyby se jí dostalo okamžité odborné pomoci.
Podíval jsem se na Thomase, a podle jeho zamračeného výrazu jsem usoudil, že myslí na to samé, co já. Až když Sara vykrvácela, její tělo bylo zohaveno jako u ostatních obětí a srdce vyjmuto. Tady byl druhý důkaz toho, proč nechtěli, abysme ji našli. Prohlédli jsem si ještě fotky a její osobní věci, kterých ale bohužel moc nebylo, a to málo, co měla po kapsách se už z poloviny stačilo rozložit. Našli jsme však samozřejmě stejný přívěšek jako měla Cruz. Thomas pak ale přece jen našel ještě něco, co by nám snad mohlo pomoct. Papír byl sice hodně poničen, ale vypadalo to, že si mrtvá na něj napsala nějaká jména a čísla. Bylo něco po páté, když jsme se konečně vyhrabali z kanceláře a sešli na parkoviště.
„Jestli chceš, tak pojedu s tebou. Rád tvého bratra poznám. Doma se pak podívám na tyhle papíry, co se nám dostaly do ruky, ať máš na bráchu klid. Převléknu se, a pojedu za Markem. Na letiště bych jel s tebou, ať zbytečně nejedeme dvěma auty, a zpátky mě můžeš vyhodit tady a domů už pojedu svým," řekl jsem po cestě k Thomasově autu.
Thomas
Všechno, co mi Josh povykládal o Judith, tak nějak pasovalo do její povahy a toho, jak se chová a jak jedná. Ale i tak se mi to vůbec nelíbilo. Věděl jsem, že je mrcha, ale nějak jsem si zatím nedokázal připustit, že by mohla být zapletená v něčem takovém, zvlášť, když je policista a sama pracovala na vraždách.
„Budeme muset co nejdříve sehnat nějaké důkazy, na základě, kterých bychom ji mohli obvinit a vydat na ni zatykač,“ zamračil jsem se, když konečně Josh skončil.
Jeho odhady na pachatel, profilování, bylo opravdu dobré, a já neměl důvod nevěřit tomu, co říkal, zvlášť, když jsem sám viděl, s čím Judith odcházela z Markovy kanceláře.
Odpoledne potom uběhlo celkem rychle, protože jsme měli dost práce. Prakticky jsme se nezastavili až do pěti, kdy byl čas odjet na letiště. Byl to vnitrostátní let, takže neměl žádné zpoždění, a když jsme vešli do příletové haly, netrvalo ani deset minut, a já už viděl Dejvovu hlavu, která o dost vyčnívala nad ostatními.
„Brácha je sice mladší, ale docela mě přerostl,“ kývl jsem k němu hlavou, když už kráčel k nám se svým širokým dobrosrdečným úsměvem.
Seznámil jsem je hned, už jen proto, že byl Dejv překvapený, že jsem pro něho nepřijel sám. Hned měl na Joshe spoustu otázek, jak to chodí v Anglii, jestli nemá chuť mě zabít, a kdesi cosi...
Jako by najednou zapomněl na ty své deprese ohledně zkoušek.
Ale o tom si s ním ještě promluvím...
„Tak jedeme na oddělení, mám tam ještě nějaké věci, a pak pojedeme ke mně,“ ukázal jsem bráchovi, aby konečně zavřel pusu a nastoupil do auta.
Joshua
Thomasův bratr byl...
I přesto, že se poměrně nerad seznamuju s novýma lidma, Dejv mě dostal. Povahou se podobal spíš Markovi, nebyl takový bručoun jako Thomas, byl docela upovídaný, přátelský a veselý. Podoba se ale zapřít nedala. Stejný tvar očí i obličeje, stejná gesta a výrazy.
Hned na mě vychrlil spoustu otázek, takže jsem ani nestíhal odpovídat. Netušil jsem, jestli se Thomas o mě vůbec zmínil, takže jsem popravdě ani nevěděl, co mu můžu říct, a co ne. Byl to sice příslušník rodiny, ale nevěděl, jsem, jak to tu chodilo. Proto jsem na jednu jeho otázku odpověděl trochu vyhýbavě, pokud mu bude chtít Thomas o případu říct víc, je to na něm.
Celou cestu zpátky skoro nezavřel pusu, takže jsem se dokonce po chvilce uvolnil a nechal se strhnout jeho dobrou náladou.
Před stanicí jsem vystoupil z auta. Já už do kanceláře jít nemusel, takže jsem jen Thomasovi řekl, že pojedu napřed a udělám něco k večeři, aby neměli večer hlad, a Thomas nemusel zbytečně vařit.
Mark
Ani nevím jak, ocitl jsem se na chodbě. Ale nějak jsem neprotestoval. Opravdu jsem se potřeboval vyspat. Počkal jsem, až kluci vyjdou z kanceláře a hned ji zamknul. Už po cestě dolů jsem si volal taxi, a venku jsem pak na něj počkal asi deset minut, než dorazil.
Když jsme dojeli před můj dům, musel mě řidič vzbudit, protože jsem usnul, ještě jsme nevyjeli ani z parkoviště.
Když jsem zaplatil a konečně vylezl z taxíku, měl jsem pocit, jako bych byl opilý, jak jsem byl úplně mimo. Pomalu jsem došel k domu a zvedl ze země klíče, které mi při vytahování z kapsy spadly na zem.
„Tode,“ zabručel jsem, když se mi to moje zvíře otřelo o nohu. „Kde jsi byl? Tři dny jsem tě neviděl, lumpe. Zase jsi někde proháněl kočky, co?“
Pohladil jsem svého kocoura, který hluboce zapředl, jak byl spokojený, že je doma a vidí mě. Odemkl jsem a oba jsme svorně vstoupili dovnitř. Skopnul jsem boty, hodil klíče na skříňku a šel rovnou do kuchyně. Po cestě jsem si svlékl sako a stáhl kravatu, a telefon jsem položil na stůl, aby byl při ruce, a já ho dobře slyšel, kdyby někdo volal.
„Na, dej si,“ položil jsem po chvíli před Toda misku plnou žrádla. „Beztak jsi přišel domů jen proto, že máš hlad. Co?“
Ještě jsem mu přidal misku s čerstvou vodou, a sám jsem se odebral do koupelny. Jen narychlo jsem se osprchoval, hodil na sebe domácí kalhoty a triko a vrátil se do kuchyně pro telefon. Tod mezitím stihl všechno sežrat a teď spokojeně seděl uprostřed kuchyně a umýval se. Ještě jsem se napil, a pak už jsem šel konečně do ložnice. Nastavil jsem si budík, abych nezaspal Joshe, a konečně se uvelebil v posteli.
Bylo to jako v ráji. Bylo mi tak moc dobře, že jsem jen zavolal na Toda, a v momentě, kdy ke mně přiskočil do postele a stočil se u mě do klubíčka a já ho pohladil, okamžitě jsem usnul...
Thomas
I když jsem Dejvovi řekl, že má zavřít pusu, stejně se nedařilo. Josh musel z něj být úplně mimo, ale nakonec, co jsem si všiml, bylo to v pohodě, a možná trochu brácha i zlepšil jeho náladu.
Měli jsme toho všichni dost, a Dejv tady působil jako katalyzátor. Dokonale nás nabil novou energií.
A když z něj vypadlo, že má zkoušky za sebou a dopadly skvěle, už mi bylo jasné, proč je takový.
Souhlasil jsem s tím, že Josh připraví večeři, zatímco jsme s bráchou zamířili nahoru.
Na recepci, se divili, že Thomasův prcek je větší než já, a po náležitých procedurách ho teprve pustili nahoru se mnou.
„Nikam se lozit nebude. To si nechej na dobu, až budeš pracovat,“ krotil jsem jeho nadšení, když chtěl hned prolézt celé oddělení. Doslova jsem ho musel dotlačit do své kanceláře, kde to bylo snad ještě horší. Hned běhal kolem mapy, nástěnky a tabule, kde jsme měli všechno o případu a zamyšleně si to prohlížel.
„Doufám, že je ti jasné, že o tomhle ani slovo!“ upozornil jsem ho přísně a donutil, aby mi pomohl posbírat věci.
Než jsme se z tama dostali, uběhla skoro hodina. Ale konečně jsme zamířili domů, a už se i docela těšil na Joshovu večeři.
„Hele, jak vy dva to spolu máte? Neříkej mi, že jenom spolu pracujete,“ zastavil se Dejv přede dveřmi a čekal až otevřu.
„Jo pracujeme spolu,“ otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
„Jíme spolu, užíváme stejnou koupelnu a záchod. I jednu postel. Spíme spolu a máme spolu občas sex,“ dodal jsem s úsměvem, když jsem si konečně zul boty a zamířil do pracovny odložit všechny své i Joshovy věci.
Joshua
Jen co jsem dorazil domů, odložil jsem si papíry do pracovny, stejně jako zbraň, kterou dnes už nebudu potřebovat.
Nevěděl jsem, kdy kluci dorazí, ale počítal jsem s tím, že to nějakou chvilku zabere, takže jsem ze sebe shodil rovnou i oblečení a vlezl si rychle do sprchy. Už zcela automaticky jsem použil Thomasovy věci, stáhl ještě chloupky, které už stihly vyrašit, abych byl na večer zcela dokonalý, a o pár minut později jsem s ručníkem na hlavě vcházel do ložnice. Chvilku jsem dumal nad tím, co si vlastně obléct. Původně jsem zvažoval oblek, protože jestli se u Marka zdržím až do rána, tak bych od něj mohl jet rovnou i s ním na stanici, kvůli povolení k prošetření Wiccy. Jenže... Už jsem měl pouze poslední tři a nejspíš se stejně od Marka budu muset vrátit, takže nakonec jsem sáhl po černém roláku s krátkým rukávem a bílých džín, které jsem si vzal pouze pro případ nouze, a ve kterých se parádně rýsoval můj zadek.
Spokojený sám se sebou, jsem si prodrbal ručníkem vlasy, a pak už je nechal volně schnout. Ještě jsem na sebe hodil Thomasovu zástěru, která byla vypraná a složená ve skříni vedle té mojí erotické, abych se nepokecal a vyrazil do kuchyně.
V kuchyni jsem měl trochu dilema. Nějak jsem se zapomněl zeptat, co Dejv jí. Rozhodně jsem ale zadělal těsto na jahodové koláčky, aby měli kluci co na snídani, a vezmu nějaký i Markovi.
Nakonec jsem se rozhodl pro klasiku, steak na bylinkovém másle, lehký zeleninový salát a brambory pečené v troubě. Naštěstí jsem všechno krásně stíhal, poslední plech koláčků jsem vložil do trouby zrovna ve chvíli, kdy jsem uslyšel cinkání klíčů a hlasy na chodbě.
Vykoukl jsem na chodbu a zářivě se usmál. Vlasy mi sice trčely do všech stran, jak už konečně uschly, ale nějak mi to v tuhle chvíli nevadilo.
„Už jsem myslel, že jste se po cestě ztratili. Zapomněl jsem se zeptat, co Dejv jí, ale snad mu to bude chutnat. Jo, a taky jsem vám udělal na snídani koláčky," mrkl jsem na překvapeného Dejva a zaplul zase do kuchyně.
Musel jsem už trochu chvátnout, abych Marka nenechával čekat, takže jsem rychle ještě uklidil, dodělal salát, a už jen čekal, až se dopeče poslední plech.
„Měli byste to sníst, dokud je to teplé, ať se to zbytečně znovu neohřívá. Já už musím letět, ale ráno se sem zastavím," řekl jsem, zatímco jsem pobíhal z kuchyně do obyváku a koupelny, abych se mohl učesat, ještě dát trochu do pucu, odhodit zástěru, vytáhnout koláčky, a část naskládat na talíř a část do menší krabičky.
„A moc se neopijte! Ne, že vás tu budu ráno sbírat z pod stolu!" křikl jsem ještě z předsíně, sebral mobil, klíče a peněženku a vypadl ven.
Bylo už načase...
Už jsem se nemohl dočkat, jak jsem se těšil. Ale… Cestou k Markovi mě přepadl nepříjemný pocit. Měl jsem neblahý dojem, že mě od Thomasova domu někdo sleduje.
Měl bych mu zavolat?
Po dnešním výstupu s Cruz si jeden nemohl být jistý, navíc tu byla ta hrozba. A nikdo z nás nevěděl, koho chtějí z cesty odstranit jako prvního. Auto se na mě pořád lepilo, a já si pro jistotu zapamatoval poznávací značku. Když jsem ale zaparkoval u Marka, přejelo kolem, a ani nepřibrzdilo.
Možná jsem jen moc paranoidní. Potřásl jsem hlavou a prošel brankou u Markova domu. Zazvonil jsem, a chvilku čekal, ale z domu se neozval žádný zvuk. Zkusil jsem to znovu a pak ještě jednou. Mrkl jsem na hodinky. Byl jsem tu o čtvrt hodiny dříve a Mark mohl ještě spát. Zkusil jsem vzít za kliku a zjistil, že je otevřeno. Nejspíš byl tak unavený, že zapomněl i na opatrnost a nezamkl. Vešel jsem do předsíně a nahmatal vypínač, abych v tom šeru něco viděl...
Thomas
Po celém bytě to už vonělo a já už vážně měl hlad. Myslel jsem, že Josh s námi povečeří, ale on se tak těšil za Markem, že jen rozdal instrukce, a za chvíli ho nebylo.
Dej byl z něho tak na větvi, že zapomněl i zavřít pusu.
Uložili jsem věci, a po chvíli jsme už seděli u večeře.
Už se konečně rozmluvil, ale já ho brzy stopnul. Rovnou jsem na něj vybalil, co to zase mělo znamenat, ty jeho děsné stavy. Proč tak vyváděl, když to stejně vždycky dopadne dobře. Udělal jsem mu kázání, jak se patří, ale naštěstí to bral. Věděl, že to zase trochu přehnal, a slíbil, že se bude snažit toho vyvarovat. Nakonec jsme to ukončili s tím, že když přijde na věc, dojedu za ním a rovnou ho zmlátím, aby se vzpamatoval. A on ví, že to umím.
Seděli jsme na verandě, kde byl teď už příjemný chládek. Popíjeli jsme pivo a kecali už jen o všem možném.
Vyvaroval jsem se zmínkám o případu, i když se vyptával. Ale chápal jsem ho. Chce dělat to samé, jako já, a je do toho prostě zapálený.
Najednou se Dejv trochu víc naklonil k zábradlí a pohlédl dolů.
„Mám pocit, že tě někdo sleduje. Už jak jsme odjížděli z oddělení, se mi zdálo, že za námi jede auto, ale ono pak odbočilo, tak jsem to hodil za hlavu. Ale teď,“ opřel se zpátky a jen prstem ukázal dolů na ulici.
Zvedl jsem se, abych se protáhl, a nenápadně jsem mrknul dolů. Víc nalevo, naproti u vchodu do protějšího domu, postával menší chlapík. Právě zvedl hlavu, a já si všiml, že telefonuje.
Znovu jsem se protáhl, ale pak jsem se vrátil zpátky do bytu.
„Jdu se podívat dolů, počkej tady,“ řekl jsem tiše, když jsem míjel bráchu.
Jen co jsem byl vevnitř, zaběhl jsem rychle do pracovny pro zbraň, a ještě rychleji jsem vyběhl ven.
Mohlo to trvat snad minutu, déle ne... Ale ve chvíli, kdy jsem vyběhl ven, chlapík tam nebyl.
I přesto jsem měl divný pocit. Co když nás přeci jen někdo sleduje? A, jak je na tom Josh? Jel za Markem, a je teď sám. Nevím, jestli má za sebou pořád stín, nebo ne...
Přesto jsem však vyšel na ulici a po cestě se vydal k tomu protějšímu vchodu... Prostě mi to nedalo, i kdyby to byla náhoda nebo hloupost.
Byl jsem už skoro na druhé straně, když se ozvalo zahvízdání gum a řev motoru auta.
„Tome! Pozor!“ zakřičel z terasy Dejv, a já se mohl už jen dívat, jak se na mně žene auto plnou rychlostí...