Někde v Sacramentu
V potemnělé místnosti seděli u těžkého dubového stolu čtyři muži.
Nebylo jim pořádně vidět do tváří, protože stíny, které vrhalo slabé světlo lampy, rozsvícené v rohu místnosti, je zakrývaly jako plášť.
Ne, že by to potřebovali, mezi sebou se znali dobře, ale byl to jejich zajetý zvyk.
„Myslím si, že to není dobrý nápad," zabručel jeden z nich, menší, podsaditý, s řídnoucími vlasy a plnovousem.
„Podle tebe není nic dobrý nápad, Jaragu," odsekl ten, který seděl naproti, vysoký s pichlavýma tmavýma očima, světlými vlasy a hladce oholenou tváří.
„Stejně chce jen pomstu. Proto nás na něj poslala," nenechal se odbýt ten, kterému říkali Jarag.
„V tom s ním v podstatě souhlasím," mlask třetí muž, sedící po pravici Jaraga, černovlasý, s vodově modrýma očima a sarkastickým úšklebkem na rtech.
„Možná ano, Malagu, možná ne. Hlavní je, že se i nám to hodí do plánů," zamračil se ten se světlými vlasy.
„Vy dva do toho stejně nejdete, tak nevím, co se čílíte," zasmál se čtvrtý a nejmladší muž.
Měl inteligentní zelené oči, skoro chlapeckou tvář, hnědé vlasy, vysoký a šlachovitý.
Člověk by ho typoval na byznysmena, možná dokonce právníka, ne na prvotřídního zabijáka.
Malag něco zavrčel, ale nejmladší muž jen pokrčil rameny a krátce se zasmál.
„Neštěkejte po sobě jako psi, co se hádají o hárající fenu," zavrčel světlovlasý, a všichni tři muži rázem umlkli a trochu se přikrčili.
Chvilku bylo v místnosti ticho a ten světlovlasý, nejspíše velitel, si pozorně všechny tři muže prohlédl.
„Lapis má pravdu. Na tu akci půjdu jen já, on a ona. Vyžádala si to. Možná se chce pomstít, ale hraje to do karet i nám. Až ho uneseme, zasadíme tím tvrdou ránu všem těm imbecilům, co si hrajou s pistolkama. Navíc... Pokud je můj předpoklad správný, jakože je, dostaneme tak i toho Angličana."
„Měla se ho zbavit ona," zavrčel Malag.
„Podcenila ho. Co bys chtěl. Je to ženská. Proto, to tentokrát uděláme jinak," pokrčil rameny vůdce.
„Ten druhý polda bude nejspíš kvůli osobním vztahům stažen z vyšetřování. A vzhledem k povaze toho Angličana, bude chtít únos vyšetřovat on. No a jak už víme, zdejší pobyt mu až tak docela nesvědčí," převzal slovo ten nejmladší a krutě se zasmál.
„No dobrá. Jak si to teda představujete?" zeptal se Jarag, který pochopil, že žádný z jeho argumentů proti nebude uznán.
Mark
Bylo to hodně náročné. Všechno, co se dělo kolem případu, mě vyšťavilo, i když jsme si byli odpočinout na srubu. No, jeden den je asi málo, chtělo by to nejméně týden a uzavřít tenhle případ. Kolikrát jsem si říkal, jestli jsem ho vůbec měl brát.
Ale mě to prostě nedalo, prostě už jsem takový.
Na cestu domů jsem si vzal taxi, protože bych už nezvládl ani řízení. Nejspíš bych se naboural, protože bych cestou usnul.
Chvilku jsem na taxi musel čekat, a i když jsem byl venku na otevřeném prostoru, zavíraly se mi oči i ve stoje. Ale i přesto jsem se několikrát rozhlédl, protože se mi zdálo, jako by mě někdo pozoroval.
Ale nikoho jsem neviděl.
Nejspíš už jsem paranoidní a ta únava k tomu taky dělá svoje.
Co mě však drželo na nohou, bylo, že Joshua neodmítl návštěvu a já se tak těšil na večer. A měl jsem proč se těšit. Věděl jsem, že mě jeho společnost postaví na nohy, ať už bychom dělali cokoliv.
Teď jsem byl však rozhodnutý dojet domů, najíst se a trochu se prospat, než Josh dorazí, abych nakonec vážně neusunul jen co by došel. To by mě vážně mrzelo.
Únosci
Vůdce se pohodlně opřel na židli, když viděl, že nebude muset dlouze vysvětlovat, proč a jak.
Neměl Jaraga moc v lásce, vlastně ani nevěděl proč. Nelíbil se mu jeho ksicht, a hlavně mu vadilo, jak všechno musel okecávat a řešit.
Malag byl naproti tomu neutrální. Nebo spíš, kde byla většina, byl i on. Ale zase se neodvážil mu nijak výrazně odporovat.
Zato Lapis byl jiná liga. Občas měl pocit, že mu dokonce čte myšlenky, protože často reagoval dřív, než vůbec něco řekl. A právě proto mu byl už léta rovnocenným partnerem, přesto, že byl skoro o polovinu mladší než on.
Mrkl po něm, a pak se zase obrátil na ty dva.
„Bude to jednoduché. Já, Lapis a ona půjdeme dovnitř. Počká nás na rohu u jeho baráku. Má prý klíč, takže nemusíme řešit vloupání. Podle informací odjel asi před půl hodinou domů, a vypadá, že odpadne dřív než vůbec dojde do ložnice. Víme od ní, jak to tam zhruba vypadá, takže půjdeme na jistotu. Malagu, ty budeš mít za úkol sledovat okolí, kdyby náhodou někdo přece jen pojal podezření nebo šel k němu. Zabij každého, kdo by mohl ohrozit náš plán. Jaragu, ty přejedeš dodávkou k zadní části, kde jsou zahrady. V tom místě by nikdo neměl nic vidět ani z vedlejších baráků a bude se pomalu šeřit. Ale, kdyby se ukázal náhodný čumil, víš, co máš dělat."
Vůdce byl sám ze sebou spokojený.
I když se zpočátku zdráhal tenhle plán přijmout, protože Jarag měl v jedné věci pravdu, nakonec to ale vzal jako výzvu. Navíc, pokud vše půjde dobře, zabijí dvě mouchy jednou ranou.
Zasadí městu tvrdou ránu a odstraní z cesty toho otravného Angličana, který by jim mohl zavařit.
Mlask a zamračil se.
Měli se ho zbavit hned na tom letišti, jak to naplánoval. Neměl to nechávat na ní.
Ale co bylo, bylo, a už se to nedalo vrátit.
Teď jen museli otočit karty ve svůj prospěch.
„Všichni víte, co máte dělat, tak jdeme. Je čas," mrkl na hodinky, pak se zvedl, a ostatní ho následovali.
Mark
Měl jsem pravdu, když jsem měl strach řídit auto. Jen co taxi vyjelo z parkoviště, byl jsem v limbu, Usnul jsem sotva jsem nadiktoval adresu.
Před domem mě řidič opatrně vzbudil, a když jsem mu zaplatil, zamířil jsem do svého ztichlého baráku. I když bylo málo hodin, a venku normální běžný denní život, jakmile jsem vešel do domu, bylo to, jako se ocitnout v oáze klidu.
Dokonce i Tod se ukázal. Čekal na mě přede dveřmi, a když mi spadly klíče na zem, jen se na mě podíval, jako by si říkal, co to blbnu.
Otíral se mi o nohy, když jsme vešli dovnitř a dožadoval se své misky.
Skopnul jsem boty, hodil klíče na skříňku a šel rovnou do kuchyně. Po cestě jsem si svlékl sako a stáhl kravatu, a telefon jsem položil na stůl, aby byl při ruce, a já ho dobře slyšel, kdyby někdo volal.
Zamířil jsem rovnou do kuchyně, abych tomu malému otravovi dal žrádlo, a já se mohl v klidu vysvléct, umýt se a dát si něco k snědku.
Jen narychlo jsem se osprchoval, hodil na sebe jen domácí kalhoty, a vrátil se do kuchyně pro telefon. Tod mezitím stihl všechno sežrat, a teď spokojeně seděl uprostřed kuchyně a umýval se. A já se nakonec vykašlal i na jídlo. Byl jsem tak utahaný, že bych do sebe asi ani nic nedostal. Aspoň jsem se ještě napil, a pak už jsem šel konečně do postele. Nastavil jsem si budík, abych nezaspal Joshe a konečně se uvelebil v posteli.
„Tode!“ zavolal jsem na svého kocoura a čekal, jestli přijde nebo ne.
Nezklamal. Často se toulá, často ho nevidím třeba dva, tři dny. Ale pokaždé se vrátí, a když je doma, tak se mnou spí.
Probíral jsem se jeho kožíškem, když vyskočil na postel a stočil se u mě do klubíčka.
A netrvalo dlouho, a jeho tiché předení mě dokonale během pár vteřin uspalo.
Únosci
Nechvátali. Jejich dosavadní úspěch právě spočíval v tom, že si nepočínali zbrkle a všechno předem důkladně naplánovali.
Věděli, že se musí důkladně připravit, jinak by mohl jejich plán selhat.
Přesně jak vůdce řekl, ona stála na rohu a čekala na ně. Malag se vytratil někde do okolí, a Jarag zaparkoval v zadní části mezi stromy.
„Mám klíč od zadního vchodu," zašeptala, sotva kolem ní vůdce z Lapisem prošli, jakoby se ani vůbec neznali.
Nenápadně mu podstrčila klíč, aniž by se oba muži zastavili a odešla na opačnou stranu.
O pár minut později oba muži ladně přeskočili plot v zadní části domu a stejně nerušeně se dostali dovnitř.
Podle domluvených instrukcí měla přesně v danou minutu přistoupit k hlavním dveřím a jakoby stisknout zvonek.
Nikdo se nebude podivovat nad tím, že jde k němu domů někdo na návštěvu, a když Lapis otevíral hlavní dveře, dával si dobrý pozor, aby nikdo nezahlédl jeho obličej.
„Ložnice je tudy. A pospěšte si. Víte, co máte dělat," řekla šeptem, ale i tak v hlasu zazněl rozkazovačný tón a mávla rukou dopředu.
Vůdce k ní přistoupil a sevřel jí paži, až se zkroutila.
„Nezapomínej, že ty nejsi ta, od které přijímáme rozkazy. My víme, co máme dělat, narozdíl od tebe," sykl na ni, pustil ji a poodešel bokem.
Pak po ní hodil návleky, které už on s Lapisem měli na nohou.
Žena se jen zamračila, ale nic nenamítala. Vůdce věděl, že z něj má strach, a to mu právě u ní vyhovovalo.
Opatrně se všichni tři vydali směrem k ložnici.
Ten polda spal opravdu tvrdě, protože se nerušeně dostali až k jeho posteli, ale někdo jiný tak tvrdý spánek neměl.
Ta chlupatá koule zavřískla a skočila po Lapisovi, který zrovna natahoval ruku k ležícímu muži.
I přesto, že měl rukavice, dostala se mu na kousek nechráněné kůže mezi rukavicí a rukávem, a pověsila se mu na ruku.
Lapis zasyčel a snažil se kočku setřást, jenže se to neobešlo bez menšího hluku.
Mark
Usnul jsem tak tvrdě, že mě pořádně neprobral ani Tod. Měl jsem pocit, že se vedle mne pohnul, ale neměl jsem sílu ani zareagovat. Jen jsem zavrčel, aby se uklidnil a chystal se znovu usnout, když jsem zbystřil.
Tod najednou zaprskal a se svým typickým zavřeštěním najednou vyskočil.
Tohle dělá vždycky, když k nám přijde někdo cizí.
Pootevřel jsem oči a pootočil hlavu. A v momentě, kdy jsem zahlédl vedle sebe stín, jsem byl okamžitě vzhůru. Periferně jsem zahlédl i pohyb na druhé straně postele.
První, co mě napadlo, bylo, vzít si zbraň. Ten, co byl nejblíže se právě pral s Todem, který se do něho zřejmě zasekl a nechtěl pustit. Věděl jsem, že ho i pokouše, a tak jsem měl šanci, než se ho zbaví, na něj zaútočit. Měl jsem jednu ruku pod hlavou a druhou pod polštářem. Okamžitě jsem popadl svůj i vedlejší polštář a oba jsem je mrsknul na obě strany.
V tom samém okamžiku jsem skočil po stolku vedle postele, skoro vyrval šuplík, abych si mohl vzít zbraň. A ve chvíli, kdy Tod s vřeštěním letěl na druhý konec pokoje, já se natahoval po zbrani…
Srdce mi valilo jak šílené a adrenalin měl okamžitě neměřitelnou hodnotu. Cítil jsem, jak to ve mně vře, ale současně jsem tušil, že je opravdu zle. Pokud se neubráním…
Zřejmě se rozhodli jednat…
Už jsem zbraň skoro dřel v ruce a otáčel za svým cílem, když náhle někdo další přiskočil a zarazil otevřený šuplík a moji ruku s ním. I přesto, že jsem bolestí málem zařval, kopnul jsem do postavy, která tohle měla na svědomí tak silně, že letěla na druhý konec pokoje. A podle zakřičení po nárazu na křeslo mi došlo, že je to ženský hlas.
A asi ho znám…
Jenže jsem neměl čas nad tím přemýšlet.
Snažil jsem se vyrvat šuplík, který mi bolestivě přivřel prsty a skopnout dalšího, který se po mně hnal…
Únosci
Vůdce věděl, že je zle už v momentě, kdy ta pitomá kočka skočila po Lapisovi.
Jejich moment překvapení byl najednou v háji, protože polda zareagoval přesně tak, jak tušil.
Zrovna obcházel postel, když na něm přistál polštář, a on tak na pár vteřin ztratil koncentraci.
Ale tomu poldovi to stačilo k tomu, aby se dostal k šuplíku u nočního stolku vedle postele, kde měl zřejmě zbraň.
K jeho překvapení nejrychleji zareagovala ona, ale když ji polda skopl na druhou stranu pokoje, pocítil jakési zadostiučinění.
Jenže ta chvilinka, kterou jím tímhle získala, bohatě stačila na to, aby zase převzali kontrolu nad situací.
Lapis zasyčel, když se mu konečně podařilo dobojovat s kočkou a odhodit ji na druhý konec pokoje.
Vůdce tušil, že kdyby měl Lapis zbraň, nejspíš by teď bylo po kočce, což by jim mohlo nadělat problémy, ale naštěstí se Lapis udržel v klidu a vrhl se na poldu.
Chytil mu ruku přivřenou do šuplíku, zakroutil mu ji za zády a druhou rukou sevřel vlasy.
Smýkl mu hlavou a zároveň i celým tělem z dosahu pistole.
Rána do břicha byla silná a polda ztratil koncentraci. Díky tomu ho mohl vůdce pevně svázat a narvat mu do pusy roubík.
Přes oči mu přetáhli pytel, a pak si teprve dovolili rozsvítit lampičku na nočním stolku, protože se venku už šeřilo a tady byla o to větší tma, když byly zastíněné okna.
„Pitomá kočka," sykl potichu Lapis a zamračeně se zadíval na ženu.
Proč jim o tomhle neřekla?
„Netušila jsem, že tu bude," zašeptala uraženě a kulhavě přešla k ležícímu poldovi.
Podle cuknutí nohy, ho nejspíš chtěla nakopnout, ale vůdce ji v tom zabránil.
Pak přešel k Lapisovi a zadíval se mu na ránu.
„Tohle musíme hned ošetřit. Pojď," chytl ho za paži a táhl ho do koupelny.
Ne, že by to byla tak strašlivá rána a Lapis na to umřel, ale mohl po cestě ven za sebou zanechat krvavé stopy, a to by nebylo dobré.
Už tak bylo štěstí, že se zatím všechna krev vsákla do rukávu a nikde v pokoji neukápla.
Mark
Snažil jsem se vytáhnout zbraň, když se mi povedlo skopnout tu ženskou bokem. Už jsem se otáčel, abych viděl cíl, ale v tu chvíli se vzpamatoval ten druhý a skočil po mně. Znovu mi přirazil ruku do šuplíku, a i když jsem se ho snažil kopnout, získat nějaký čas, moje ruka byla znovu bolestivě sevřena a on mi už nedal šanci se bránit. Nestačil jsem se ani pořádně ohnat druhou rukou, když mi ji zkroutil za zády, a k ní přitáhl druhou, kterou mi surově vyrval z šuplíku, a měl jsem je obě zkroucené za zády.
Smýkl se mnou z postele dolů a hned mě zaklekl, až mi křuplo v páteři. Snažil jsem se vyškubnout i za cenu, že jsem riskoval vykloubení ramene, ale surové porvání za vlasy, mě prakticky skoro znehybnilo.
Zachrčel jsem, jak mi s hlavou škubnul nahoru, a málem jsem se zalknul. Snažil jsem se nadechnout, ale v tu chvíli mi narvali do pusy kus hadru a přelepili páskou.
Teď už ani nemůžu volat o pomoc. Jsem úplně v hajzlu...
Než mi zakryli oči pytlem, který mi po menším boji navlékli na hlavu, zahlédl jsem, jak Tod vyskočil na skříň...
Aspoň že on je v pořádku, problesklo mi hlavou.
Bylo to úplně v hajzlu. Já jsem byl v hajzlu. Byl jsem úplně v prdeli, že jsem neměl ani čas třást se strachy. Hlavou mi šílenou rychlostí běžely myšlenky na to, co se může stát, co se mnou zamýšlejí, jestli mě nechají na živu, a jestli mám ještě nějakou šanci na to, abych se z toho dostal.
A jako první mě napadl Josh.
Má přece přijít.
Jenže netuším, kolik je hodin. Nevím, jak dlouho jsem spal.
Ve chvíli, kdy jsem slyšel, že se ti dva odebrali do koupelny, jsem se pokusil zvednout. Byl jsem už na kolenou, když jsem zaslechl, že se ke mně někdo žene. Podle lehkostí kroků, to byla zase ta ženská.
Měl jsem šanci. Sice neuteču, ale můžu je zdržet a udělat kravál. Jakkoliv. I kdybych měl třeba pozhazovat nábytek...
Neviděl jsem, ale slyšel. A ve chvíli, kdy se ty lehké rychlé kroky ozvaly o hodně blíž, zapřel jsem se a vší silou jsem celým tělem naletěl na tu stranu, kde jsem tušil tu ženskou...
A já měl na ní neskutečný vztek. Sice zašeptala jen pár slov, ale poznal jsem ji.
I kdybych ji měl třeba jen shodit, nebo shodit nábytek, udělat kravál, cokoliv, pokusím se o to.
Každé zdržení zvyšovalo moji šanci na záchranu.
Únosci
Vůdce odvedl Lapise do koupelny, kde si dovolili rozsvítit velké světlo.
Poldu nechali svázaného v ložnici, neočekávali, že by utekl, i když podle všeho se asi jen tak nedá.
Ale byla tam i ona, a vůdce hlavně zajímalo, jak se zachová, kdyby došlo na nejhorší.
Byl ale samozřejmě připraven v případě potřeby vyrazit, proto nechal dveře otevřené a stoupl si tak, aby mohl rychle vyběhnout.
Rána na Lapisově ruce nebyla nijak ošklivá, ale hodně krvácela.
Zrovna, když mu chtěl vůdce ruku ovázat, když mu předtím setřel krev, ozval se z ložnice jekot a nějaká tupá rána.
Vůdce zasyčel nechal Lapise, ať se o zbytek postará sám a vyrazil.
Ten polda se vážně nerad vzdával.
Nejspíš se snažil utéct nebo udělat nějaký kravál, protože jak on, tak ona se váleli na zemi, ale polda se statečně hrabal na nohy nejspíš s úmyslem vzít roha, i přesto, že měl zakrytou hlavu.
Vůdce ovšem neměl moc velkou náladu hrát si na kočku a myš.
Přiskočil, chytl ho zezadu za krk a smýkl s ním na podlahu.
Přesně mířená rána do břicha, žeber, tváře a pod krk měla okamžitý účinek.
Vůdce se otočil na ženu, ale neměl ani v nejmenším potřebu ji pomoci na nohy.
Místo toho zvedl za paži napůl zemdleného poldu, hodil ho do křesla a znovu se vrátil do koupelny, aby zjistil, jak je na tom jeho druh.
Mark
Povedlo se. Naletěl jsem přímo na ni. Setrvačností jsme oba dva přepadli, a ona během chvilky skučela, když se mi podařilo na ni spadnout. Mohl jsem jen doufat, že asi něco zlomila, nebo aspoň rozbila hlavu. Já sám jsem se při pádu bolestivě narazil o křeslo.
Ale hned jsem se z ní převalil bokem a snažil se vstát. Chtěl jsem udělat ještě větší kravál, nebo proběhnout dveřmi, i když jsem byl dezorientovaný, a jen jsem mohl tušit, že jsou po mé pravici.
Už jsem skoro stál, když mě náhle jeden z těch chlapů popadl za krk, a já znovu skončil na zemi.
Po první ráně jsem se nemohl pořádně nadechnout, po druhé ráně, kdybych neměl roubík, bych si nejspíš ukousnul jazyk. Po třetí ráně jsem zůstal bezvládně ležet na zemi a jen se snažil nadechnout přes nateklý nos…
V uších mi hučelo, měl jsem pocit, že se pozvracím, a ani jeden sval mě neposlouchal.
Jako by jen zdálky, jako by mi někdo vrazil hlavu do vody, jsem slyšel, co se kolem mě děje.
Neměl jsem sílu se ani vzepřít, když mě vytáhl na nohy a mrsknul se mnou do křesla. Držel jsem se z posledních sil, abych nepřišel o vědomí…
Když jsem se konečně mohl trochu lépe nadechnout a přestalo mi tolik hučet v uších, došlo mi, že jsem v ložnici zase sám. Slyšel jsem hlasy z koupelny, ale ten ženský ne.
Takže musí být někde tady.
Chtěl jsem ji říct, jak moc ji nenávidím. Že ji z toho, co udělala, nic nedaruji. Že ji zabiju, pokud k tomu budu mít příležitost. Aby se měla přede mnou na pozoru, protože tohle je pro ni konečná…
Ale mohl jsem si to jen myslet.
A teď… Začínal jsem ztrácet naději, že mě někdo přijde zachránit.
I když… Nejspíš neví o Joshově návštěvě.
Zkusil jsem se znovu zvednout z křesla, skoro se mi to povedlo, ale jakmile jsem se chtěl na nohách vzepřít, přepadl jsem dozadu, protože jsem neměl už ani sílu vstát. Znovu jsem se bolestivě narazil na křeslo, které se převrátilo, a já ležel na zemi vedle něj a jen jsem se zkroutil bolestí.
„To ti patří…“ zasyčela nade mnou ta ženská a vzápětí jsem ucítil v boku kopanec. „Nejsi nic jiného než ubohá sračka…“
Únosci
Vůdce pomohl Lapisovi s ovázáním ruky a na jeho tázavý pohled jen zavrtěl hlavou.
Oba se vrátili do ložnice zrovna ve chvíli, kdy přistoupila k poldovi, zasyčela na něj, a pak ho kopla do boku.
To už vůdce nevydržel, přiskočil k ní a vrazil ji takovou facku, až se svalila na zem.
„Zbláznil ses?!" zaječela hlasitě, a jen díky Lapisově ruce po ní vůdce neskočil a nezakroutil ji krkem.
Neměl ji rád už od první chvíle. Jenže, musel ji trpět. Jejich nejvyšší jim nařídil, že je pro ně důležitá, kvůli informacím, ke kterým se dokáže dostat.
„Nehodlám, aby se kvůli tobě zesrala celá akce. Pokud se neuklidníš nebudu mít žádný problém s tím ti zakroutit krkem, rozkazy nerozkazy, jasné?" zasyčel na ni vůdce, zatímco Lapis zvedal napůl bezvládného poldu na nohy.
Žena chvíli na vůdce hleděla nevraživě, ale strach už ji nedovolil ani pípnout.
Moc dobře věděla, co je zač, a že by svou výhružku během vteřiny splnil, pokud by mu dala sebemenší záminku.
„Omlouvám se. Už se to nebude opakovat," řekla tiše úlisným hlasem.
Vůdce si ji už ale dál nevšímal, od Lapise, který ještě uklidil koupelnu, převzal malátného poldu, posbíral všechno, co by mohlo na ně upozornit, a pak už se opatrně zadními dveřmi všichni tři vydali ven.
Už tak se zdrželi dýl, než původně plánovali.
Do čekající dodávky však nastoupil jen vůdce a Lapis. Poldu hodili na podlahu a pro jistotu mu svázali ještě nohy.
Žena odešla po svých stejnou cestou, jakou přišla.
„Nesnáším tu ženskou. Přísahám, že ji jednou zabiju," zavrčel vůdce, když se auto rozjelo, a on si z obličeje sundal kuklu.
Mark
Nějak jsem už přestal vnímat čas, i to, co se děje kolem mne. Vzhledem k tomu, že únosci nespěchali, byli v klidu, tak mi bylo jasné, jak si jsou sebou jistí. Začínal jsem propadat zoufalství.
Začínal jsem mít ten silný pocit, že je všechno ztraceno, a už se zřejmě z toho nedostanu.
I když jsem byl na půl mimo, stále jsem myslel na to, jak moc chci přežít.
Jak moc bych si přál, aby se tu objevil Josh, nebo Thomas, nebo třeba i poslíček s poštou… Někdo, kdo by hned upozornil na můj problém.
Ale pomoc nepřicházela. Místo toho mě táhli ven z mého domu.
Venku mě i přes ten pytel na moment ovanul čerstvější vzduch. Několikrát jsem se nadechl, jak nejvíc to šlo přes potlučený nos, abych se trochu vzpamatoval.
Bylo mi všelijak, ale snažil jsem se vzpamatovat, udržet při vědomí, a hlavně… Snažil se zapamatovat vše, co by mi do dalších chvil mohlo pomoci.
Tlumeně přes roubík jsem vyhekl, když jsem tvrdě dopadl na podlahu auta. Mohl jsem se pohnout a otočit se. Měl jsem prostor, tak jsem pochopil, že je to nejspíš nějaká dodávka. Ale… i když se mnou dozadu nikdo nenastoupil, tak z dodávky, když mám svázané ruce, se jen tak nedostanu. Nemůžu ani prokopnout třeba zadní světlo, tak, jako kdybych byl v kufru.
Ale i tak…
Když jsme se rozjeli, snažil jsem se zklidnit rychlý dech, uklidnit se, zapojit zpátky hlavu. Ztišil jsem se a zaposlouchal. Vnímal jsem každé přibrzdění i zatáčku, abych si mohl aspoň v duchu udělat obrázek, kde se asi nacházíme. A ve chvíli, kdy jsme zastavili a motor auta se mírně ztišil, jak řidič zařadil neutrál, došlo mi, že jsme na rušné křižovatce. A to znamená hodně aut…
Možná si někdo všimne.
Rychle jsem se posunul, až mé svázané nohy narazily na dveře. Pokrčil jsem je a vykopnul jsem. Šlo to hůř, ale… Šlo to.
A znovu jsem vykopnul… a znovu…
Začal jsem kopat do dveří a doufal jsem, že i když je možná tím neotevřu, tak na sebe upozorním…
Únosci
I přesto, že vůdce neměl z nikým slitování a neváhal zabít kohokoliv, bez ohledu na pohlaví, věk nebo rasu, přesto se teď až poněkud starostlivě nahnul k Lapisovi a zadíval se na něj.
„Jsem v pořádku."
Na vůdcově tváři se mihl jeden z jeho vzácných úsměvů, které v poslední době věnoval právě Lapisovi.
Jo, nic vás nestmelí tak, jako společně spáchané vraždy.
Jarag se celou cestu mračil a od Malaga dostali informaci, že se v pořádku vrátil do jejich skrýše.
Teď už zbývalo dotáhnout do konce pouze tohle.
Zrovna když zastavili na křižovatce a vůdce chtěl rozdělit další úkoly, ozvaly se zezadu dodávky tupé rány.
„Zajeď tamhle za roh," zavrčel vůdce, když se znovu rozjeli, a ukázal na jednu vedlejší ulici pár metrů před nimi.
Když Jarag zastavil, vůdce se pozorně rozhlédl kolem, a teprve pak vystoupil z vozu.
Přešel k boku dodávky a trhnutím otevřel boční dveře.
Zabouchl je za sebou, sundal poldovi pytel z hlavy, čapl ho za vlasy a potáhl kousek k sobě.
Mezi prsty mu sevřel spodní čelist a nehty zaryl do kůže nad ní.
Přitáhl si jeho tvář těsně k té své, takže si snad poprvé mohli pořádně pohlédnout do očí.
Vůdce to udělal schválně.
Chtěl mu jasně naznačit, že ať udělá cokoliv, živý se pryč nedostane, a že oni to dotáhnou až do konce.
Pro jistotu mu ale znovu zasadil několik ran, a pak mu zpátky přetáhl pytel na hlavu.
Zbytek cesty už probíhal vesměs v klidu, vůdce pro jistotu zůstal v zadní části dodávky, aby měl jistotu, že poldu nenapadne zase nějaká pitomost, a asi po hodině jízdy, kdy to vzali oklikou, se konečně dostali na místo, kde, jak věřili, poldu nikdy nikdo nenajde.
Teda, přinejmenším do té doby, než budou oni chtít, a než ho ukážou celému světu.
Mrtvého...
Mark
Nepomohlo to. Nevím, jestli ty rány byly slabé a nebyly slyšet, nebo je venku ostatním úplně jedno, že se něco děje. Prostě to nepomohlo.
Místo toho jsme se rozjeli, a když jsme znovu zastavili, ozval se typický zvuk otvírání a zabouchnutí bočních dveří…
Nestačil jsem ani dát nohy dolů, když mi serval pytel z hlavy a surově mě popadl nejen za vlasy, ale i za bradu. Všechny nehty mi zadřel do kůže, a i když to bylo bolestivé, tak tohle mě teď zajímalo nejméně.
Víc mi teď hlavu zaměstnalo to, že jsem se díval přímo do očí jednoho z únosců.
Jeho oči byly chladné. Žádné emoce, nic… Byly to oči vraha, chladnokrevného vraha, který se nezastaví před ničím.
A já v tu chvíli pochopil, že je konec. Z toho se nedostanu. Teď už mám jistotu, že se z toho živý nedostanu…
I přesto, jsem se pak stále v hlavě pokoušel vymyslet nějaký způsob, jak se z toho dostat. Věděl jsem, že vyjednávání nepomůže, hlavně když u toho byla ONA…
Stále jsem se snažil něco vymyslet i ve chvíli, kdy jsme zastavili, a oni mě někam táhli. Jen podle zvuků jsem mohl odhadovat, že jsme v nějaké budově, a podle chladu, a zatuchlého vzduchu a vlhka, v nějakém sklepě.
A moji domněnku, že mě nenechají odejít živého, mi potvrdili i potom, co mě přikurtovali na nějakou židli a strhli mi pytel z hlavy.
Když jsem se rozkoukal, nezajímalo mě ani to, kde jsem, ale to, co jsem měl před sebou.
Stáli naproti mně a ani jeden z nich se nesnažil zakrýt svou tvář.
Nevím, jestli mě chtěli ještě víc vyděsit, nebo co, ale chvíli nehybně stáli naproti mně, a s úsměvem si mě prohlíželi.
Ale rozhodně se jim to povedlo. Věděl jsem, že tohle je pro mne konec…
„Tak jo… začneme…“ náhle promluvil jeden z nich, a v jeho ruce se zaleskl velký nůž.