Joshua
S potěšením jsem zaregistroval, že si mě Thomas přitáhl ještě blíž a polibek opětoval.
Až doteď jsem líbání považoval za... No řekněme vadilo mi to. Přišlo mi to až moc osobní, ale s Thomasem to bylo jiné. Ostatně s ním bylo všechno jiné.
Pak mě pustil, dal mi klíče od auta a usedl na sedadlo spolujezdce.
Už bylo vážně načase. Tímhle vším jsme se zdrželi dýl, než jsem sám plánoval a mě ještě čekala práce, kterou jsem musel do devíti stihnout, abych pak mohl zajít za Markem.
I přesto, že jsem právě s Thomasem prožil úžasný sex, zamyslel jsem se nad tím, co mě čeká večer.
Zřejmě bych do toho nešel, kdybych si nebyl jistý, že se s Markem podívám na věc z druhé stránky.
Sedl jsem si za volant a připoutal se.
„Kdyby jsme na to vletěli hned na letišti, přišli bysme o všechnu zábavu, co se potom stala," mrkl jsem na něj a nastartoval.
„Mimochodem, po návštěvě patologa, nesnáším to místo, bych se pokusil sestavit portrét dnešní oběti. Potřebuju na to ale klid. Domů se mi kvůli tomu nechce. Zalezu si klidně i do auta, ale raději bych použil tvou nebo Markovu kancelář, ať mám všechno při ruce. Sice mám všechny své poznámky v tašce, ale vždycky se hodí mít něco v záloze. A v tomhle případě to nebude zrovna jednoduché, takže bych měl rád ještě nablízku buď tebe nebo Marka. Oba o případu víte hodně a jste jediní, komu věřím," řekl jsem Thomasovi své plány, když jsem vyjel z odpočívadla a zamířil zpět k policejní budově.
Pokud bych byl u Marka nebo ho měl poblíž, vyřešilo by to můj problém večer s přesunem. A kdo ví, kdybych skončil dřív, mohl bych pak s Markem mít i víc času pro sebe. Ale Thomasova přítomnost byla zase Thomasova přítomnost. Rozhodně jsem ho nehodlal vyšachovat jen kvůli svým tužbám.
Thomas
„Dobře, mám provizorně přidělenou kancelář vedle Marka.“
Jo, jen po dobu, když pracuji s nimi na nějakém případu. A vedle Marka, to má i svůj důvod. Nemáme to k sobě potom daleko, když by bylo potřeba... cokoliv... vyřešit hned.
„Zůstanu s tebou. Stejně si budu procházet papíry od Denise a taky jeho minulé zprávy. Sice je už mám prohlédnuté, ale chci si něco porovnat. Takže, jak půjdeme z patologie, ukážu ti aspoň, která ta kancelář je vlastně moje. Je zařízená dobře, takže budeš mít po ruce všechno potřebné.“
Netrvalo dlouho a my byli na místě. Přijeli jsme v rekordním čase, i když nás zdržely dvě červené a jedna menší kolona. Ale zjistil jsem aspoň, že je Joshua spolehlivý řidič. Ne, že bych mu nevěřil, ale jistota je jistota, zvlášť, když je potřeba někam rychle a urgentně dojet.
„Tady máš majáček,“ otevřel jsem ještě palubní přihrádku, když jsem si na to vzpomněl.
Pokud by někam fičel, nejspíš by ho zastavili policajti, protože v té rychlosti by asi nekontrolovali registrační značku vozidla.
Vystoupili jsme a já ukázal Joshovi na vedlejší budovu, kde byla patologie.
„Je tam i podzemní spojovací chodba, ale pokud nemusím, tak raději chodím venkem,“ zamířili jsme tam rovnou.
Když jsme vešli dovnitř, šel jsem rovnou do suterénu, kde byly lednice s mrtvolami a pitevna. Ten smrad byl cítit už dole na chodbě, a já už po očku sledoval, co na to Josh. Prošli jsme Denisovou kanceláři k dalším dveřím.
„Tak jsme tady,“ otevřel jsem dveře do pitevny, ale zůstal jsem stát mezi dveřmi.
Nikdy jsem nešel dovnitř, dokud mi to Denis nedovolil.
Joshua
Byl jsem rád, když Thomas řekl, že mi nabídne svou kancelář, která byla hned vedle té Markovy, a že zůstane se mnou.
Pokud tam budou oba dva, možná mi práce půjde rychleji od ruky.
Městem jsem doslova prosvištěl, a dokonce se zvládl poprat i s kolonou.
Aspoň jsem Thomasovi ukázal, že mi řidičák nedali jen kvůli mé pěkné tvářičce.
Než jsme vystoupili, Thomas mi ještě dal majáček, abych měl hladký průjezd městem.
Posbíral jsem si všechny své věci, a pak jsme zamířili k vedlejší budově.
Trochu jsem zbledl a musel na chvilku zastavit, jak mě ten povědomý puch málem srazil na kolena.
„Dej mi minutku," zašeptal jsem, když Thomas zůstal stát u dveří do pitevny a čekal na pozvání dovnitř.
Sáhl jsem do přední kapsičky své tašky a vytáhl inhalátor, kde jsem měl speciální roztok na uklidnění. Úplně jsem zapomněl, že ho tam mám, ale stejně byl skoro prázdný, jak jsem zjistil, když jsem s ním zatřepal a zklamaně ho tak vrátil zpátky do kapsy. Budu to muset prostě zvládnout. Snad tu nestrávíme věčnost.
Thomas
Denis právě odvážel mrtvolu do lednice. Když viděl, že jsme tady, jen kývl, abych šel dál a počkal.
Pitevna byla hodně prostorná a měla dva pitevní stoly. Jeden z nich byl špinavý, ale druhý naprosto čistý a čekal na přísun dalšího klienta.
Denis vytáhl z druhého boxu další mrtvolu a kývl na mě, abych šel blíž.
„Nebudu se s ním tahat už potřetí. Dvakrát to stačilo, a jsem si jistý, že nic nového už nezjistím.“
Než jsem však za ním šel, otočil jsem se na Joshuu a povzbudivě se na něj usmál. Určitě to zvládne. Je to jen podobný smrad, není to nemocnice, a nikdo ho tu nebude ošetřovat.
Nechal jsem ho, ať se s tím srovná a sám už jsem šel na Denisem.
Ten právě sundal plachtu z mrtvého a hned spustil.
„Je to tak, jak je ve zprávě. Nic nového jsem při druhé kontrole nenašel. Je dobře, že jste dorazili, za chvíli si ho přijedou vyzvednout z forenzního. Mají nějaké nejasnosti, tak se na něj chtějí podívat sami. Na mě je jen určit to, co jsem určil. Úmrtí předevčírem kolem devatenácté hodiny. Oběť omámena plynem používaným pro anestezii a následně usmrcena udušením. Ale ne škrcením,“ ukázal Denis na krk oběti, kde nebyla jediná známka po škrcení.
Jo, toho bych si všiml hned tam venku, pomyslel jsem si, když jsem viděl, že krk je úplně čistý a bez jediné stopy.
„Kromě srdce nic jiného nechybí. A to bylo odstraněno, řekl bych, skoro s chirurgickou přesností. Nemusím ti ani snad říkat, že byl použitý skalpel. Jako by si někdo chtěl otevřít černý obchod s orgány,“ potáhl prst po délce původní řezné rány, která oběti otevřela hrudník.
Denis dál mluvil a já jen pozoroval a zapisoval si do paměti. I když jsem věděl, že je to ve zprávě, a ještě budou nějaké další výsledky, a neměl jsem problém se svou pamětí, přesto jsem si mluvené slovo zapamatoval lépe než to psané.
Naklonil jsem se k mrtvole, jako bych si zaujatě prohlížel to, co mi právě Denis ukazuje, a nenápadně jsem natáhl ten mrtvolný pach. Sice mi to dělalo kotrmelce v žaludku, ale potřeboval jsem to vědět. Opravdu, ten pach, který jsem cítil venku na místě činu, byl prakticky už neznatelný. Řekl bych že skoro žádný. Desinfekční prostředky a další látky, které se tady používaly, by stejně dokonale zakryly ten původní, i kdyby na něm ještě nějaký zůstal.
Ale i přesto, když jsem se narovnával zpátky, jsem to ucítil. Ta zvláštní vůně šamponu... Přešel jsem k hlavě mrtvoly a znovu si přičichl. Ale nic...
No, tak tohle je víc než zajímavé. Pohlédl jsem na Denise a pak na Joshuu, a přemýšlel jsem, jestli to mám zmínit Ale nakonec jsem to v duchu zamítl. Nejprve si to musím ověřit.
Joshua
Chvilku jsem stál bokem, abych si přivykl na místní puch, který mi nikdy nedělal dobře, ale díky Thomasově povzbudivému úsměvu mi bylo o něco lépe.
Rázem jsem však na tohle všechno zapomněl, když patolog, Denis, jak mi byl představen, mě svou řečí začal utvrzovat v jisté myšlence.
Všiml jsem si taky, jak Thomas očichává mrtvolu a tváří se zamyšleně, ale když na mě pohlédl, a pak zase beze slova stočil hlavu zpět k mrtvole, nechal jsem to být. Pokud mi to bude chtít říct, tak pravděpodobně až v době, kdy si bude zcela jistý. Osobně jsem to dělal taky, takže bych na něho ani nenaléhal. Svou práci odváděl dobře, a věřil jsem mu, i když to bylo podivné, když jsme se znali teprve tak krátce.
„Rád bych si ještě něco ověřil," můj hlas přitáhl pozornost obou mužů, když jsem se najednou ozval za Thomasovými zády.
„Ta oběť z minulého měsíce. Ta podříznutá. Taky jí chybělo srdce, je to tak?"
„Ano," přikývl patolog, „ale nebylo vyjmuto tak precizně jako u téhle oběti."
„A taky bych řekl, že byla podříznuta stejným nástrojem jako tahle oběť rozříznutá, je to tak?" pokračoval jsem ve svých otázkách.
„Z devadesáti devíti procent se shoduje, ale samozřejmě na sto procent to musí ověřit až na forenzním."
„A vsadím se, že oběť byla omámena i stejným plynem," tohle už nebyla otázka, ale konstatování.
„No... Ale, kam tím míříte?" zeptal se Denis a zamračeně si mě prohlížel.
„Mám jistou teorii. Ta oběť z minulého měsíce byla taky našeho napodobitele. Jenže se něco nepovedlo. Ať už kvůli tomu, že to byla jeho první oběť, nebo protože spěchal, či se bál, že ho někdo vyruší, nedokázal vyjmout srdce precizně, tak jako u téhle oběti. A aby zmátl polici, snažil se stopy svého činu zamaskovat tím, že oběť zohavil a naaranžoval ji tak, aby to vypadalo jako další rituální vražda. Nejspíš by mu to i prošlo, kdyby se na tom Thomasovi, a později i mě, něco nezdálo," vysvětloval jsem svou úvahu.
„Proč by to někdo dělal?" zeptal se znovu Denis.
„Kvůli tomu, aby zachránil toho, na kom mu záleží. Kdybych to měl říct takhle. Řekl bych, že náš napodobitel je někdo, kdo studoval lékařskou fakultu, ale kvůli určité poruše osobnosti byl z lékařské komory vyloučen. A teď se snaží využít své zkušenosti. Pro někoho. Jsem si jistý, že je to někdo z rodiny, možná matka, která utrpěla nedávno srdeční příhodu. Pravděpodobně je mrtvá, ale její tělo nikdy neopustilo pachatelův byt, kde spolu žili. Proto zřejmě hledá srdce. Nějakým zvráceným způsobem věří tomu, že, když jí dá nové, ožije. Nebo ho možná někdo navedl. Snad, aby nás svedl ze stopy?" dodal jsem a podíval se na Thomase, co on říká na moji teorii.
Thomas
Pozorně jsem je oba dva poslouchal, a ještě si dvakrát obešel mrtvolu, abych se na ní dobře podíval.
„Nevím, jestli vaše teorie je úplně správná,“ trochu váhavě promluvil Denis.
Bylo vidět, že tomu, co řekl o mrtvé matce a podobně, moc nechtěl věřit, Nejspíš mu to přišlo přitažené za vlasy, nebo spíš divné, že Josh s touhle teorií přišel po tom, co viděl jednu mrtvolu.
„Bylo použito víc nástrojů, ne, jen sklapel, je to tak?“ otočil jsem se na Denise.
„Ano, je to ve zprávě. Jako by oběť byla operována. Byly použity i peány, nůžky a rozvěrák. To potvrdí i kolegové. Proto se mi nezdá, že by to udělal někdo jen tak. A pokud by to byl nějaký medik, určitě by věděl, že někoho neoživí tím, že mu transplantuje srdce, když už je dávno mrtvý.“
I když jsem už věděl, že Joshuovy teorie jsou z devadesáti devíti procent správné, taky jsem na chvíli zapochyboval. To, co říkal Denis, se mi zdálo na místě. Prakticky vyslovil moji otázku nahlas. Ale taky... Pokud podle Joshe trpěl nějakou psychickou poruchou, tak kdo ví...
Přesto, když jsem se na Denise podíval, mi neuniklo skoro nepatrné zaváhání. Možná se obává toho, že něco přehlédl?
„Pochybuji, že by si někdo doma otevřel chirurgický operační sál a že pokud by někde byla mrtvola, že by ten smrad už dávno někdo necítil. A tím nemyslím tuhle mrtvolu,“ ukázal Denis na oběť. „Jo, mohl by dotyčného nebo dotyčnou udržovat na přístrojích. Ale umíte si představit, co to obnáší? Musel nebo musela by být napojena na mimo tělní krevní oběh, musel by mít doma spoustu přístrojů, které mají problém zaplatit i nemocnice, natož nějaký narušený jedinec. A pokud by to měl být odmítnutý medik, nejsem si jistý, jestli by si nechal doma hnijící mrtvolu. Jedině, že by to byl někdo, kdo bydlí v rodinném domě. Ale i tak si nejsem jistý...“
Bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, jestli má všechno správně. Ale věděl jsem, že jeho práce je prakticky bezchybná. Ale je to patolog, ne psychiatr. Jisté je, že blázen to byl. Ne, jen kvůli těm vraždám, ale i kvůli toho, jak se choval, když jsme ho pronásledovali. Musel jsem uznat, že i když jsem neměl přesně stejnou teorii jako Josh, hodně se to s ním shodovalo. Ale i přesto jsem čekal na Joshovu odpověď stejně, jako Denis.
Joshua
„Chápu vaše pochyby. Přišel s tím někdo, koho vidíte podruhé v životě, a kdybych byl na vašem místě, asi bych i položil stejné otázky. Ale..." na chvilku jsem se odmlčel a podíval se na mrtvolu.
Nebylo lehké o tom mluvit, ale pokud jsem si chtěl získat hlavně Thomasovu důvěru, abychom se vydali správnou cestou a neřešili to oklikami, protože tak jako tak by později i oni došli ke stejnému závěru jako já teď, musel jsem aspoň z části s pravdou ven.
„V Anglii jsem měl podobný případ. Jako patolog to možná víte, ale tvrdí se, že lidský mozek pracuje jen na deset procent. Pravdou ale je, že mozek spotřebuje dvacet až třicet procent veškerého kyslíku, který tělo přijme. Je to nedůležitější orgán v těle, který řídí všechny funkce a je nezbytný pro přežití. Evolučně je to nejvyvinutější orgán, který sice tvoří pouze dvě až tři procenta našeho těla, přesto veškeré zdroje živin a energie, které do těla vstřebáváme putují nejprve právě sem. Mozek sám je dílem evoluce a je nejvíce náchylný ke změnám a rozvoji. Je proto nereálné, že by právě tento orgán mohl ležet nečinně z devadesáti procent. A právě z mého pátrání před třemi lety, kdy jsem...se sám ocitl v hledáčku psychicky narušeného jedince, vím, že právě někdo jako oni, jsou citlivější na věci kolem sebe a využívají mnohem více než jen uvedených deset procent. Podobné studie byli prokázány třeba i u autistů. A právě tihle lidé, jak jsem na vlastní kůži zažil, jsou přesvědčeni o správnosti svého počínání, ať je pro ostatní sebe víc nepochopitelné a vymyká se normálu, a to i v případě, že mají vystudované vysoké školy. A většina z nich má celkem hodně peněz a zajištěné soukromí. Trvalo čtrnáct dní, než mě našli, a to jsem byl schovaný v domě uprostřed města. Důvod, proč mě tak dlouho nemohli najít, byl ten, že pachatelem byl vysoce uznávaný chirurg, kterého nikdo nepodezíral právě kvůli jeho postavení. Víte, na první pohled to na mě poznat není, protože plastická chirurgie je v dnešní době na špičkové úrovni, ale, i když jizvy skryjete, na něco takového jen tak nezapomenete. Proto vím, že tady máme tu čest z někým podobným..." při posledních slovech jsem se trochu roztřásl, ale zatím se držel.
Přesto jsem potřeboval hned vypadnout.
„No, víc k tomu asi nemám co říct. Vím, že to není jednoduché, ale v tomhle mi zkuste věřit. A teď jestli mě omluvíte, musím chvilku na vzduch... Thomasi, když tak počkám u vchodu..." s těmi slovy jsem se otočil, a rychleji, než jsem měl v plánu vyšel ven.
Thomas
Denis otevřel pusu, aby něco namítnul. Věděl jsem, že tyhle informace o mozku jsou mu známy a profesionální hrdost mu nedovolovala to jen tak přejít. Určitě měl pocit, že z něj Josh udělal neschopu, podle toho, jak se tvářil.
Ale když Josh zmizel rychleji než pára nad hrncem, jen si povzdechl.
„Ten chlapec má rozhodně nějaký problém,“ přiryl mrtvolu plachtou a zasunul ji zpátky do boxu. „Ale co se týká mozku, tak to má pravdu. Možná na tom něco bude, ale jestli ano, tak to ukáže čas.“
Chtěl jsem za Joshem vyběhnout, ale když Denis promluvil, zastavil jsem se.
„A jaký problém máš ty, Denisi?“ zeptal jsem se ho přímo a bez obalu.
„Já? Proč já? Já tu neběhám s šílenými teoriemi,“ mávl nervózně ke dveřím.
„Proč ty?“ vešli jsme zpátky do jeho kanceláře, a já se před ním zastavil. „Zdálo se mi, že máš chuť se s někým pohádat. Ale jen díky tomu, že Josh utekl, protože má fobii z nemocnic, tak jsi to nestihl. A navíc, i ostatní říkali, že jsi už delší dobu nervóznější. Býval jsi prý víc v pohodě. A taky, kdy naposledy jsi mě pozval na skleničku? Hmm? Mám ti to připomenout?“
Denis se zarazil, když jsem to na něj vybalil. Pak mu ale ramena klesla, a já věděl, že jsem uhodil hřebík na hlavičku.
„Naposledy jsi mě zval na skleničku, když se s tebou rozešel tvůj bývalý. Takže počítám, že s tím, jak teď vypadáš, spíš, jak jsi pořád nervózní, i když se to snažíš skrývat, jsi zase sám, co?“
Popošel jsem k němu blíž a položil mu ruku na rameno, aby cítil moji podporu.
„Hele, mám dneska večer čas, tak si zajdeme na jedno, ano? Budu teď tady v kanclu, takže jak budeš končit, dej mi vědět, a půjdeme rovnou spolu. Co říkáš?“
Věděl jsem, že to Denis přijme. Byl tu se všemi celkem v pohodě, ale opravdových přátel tu moc neměl. Jako by se ho stranili už jen proto, že je patolog a pracuje s mrtvolami.
Domluvili jsme se, že až bude končit, pošle mi zprávu, a já už spěchal ven za Joshuou.
Jen co jsem vyšel před vchod, protože jsem pochyboval, že by v tomhle stavu šel podzemní chodbou, už jsem se rozhlížel, kde ho najdu. Ale rozhodně mi nesmazatelně utkvělo v paměti to, co říkal o sobě. Nejspíš tohle je ten problém, o kterém se tak zdráhá mluvit. A rozhodně to může být příčina vzniku jeho fobie. Nebudu vyzvídat, ale bylo by fajn, kdyby mi sám o tom někdy řekl. Je to dost důležitá informace pro naši spolupráci, protože tak budu vědět, co od něj můžu v některých situacích čekat.
Joshua
Stál jsem venku a čekal. Nevadilo mi, jestli si patolog bude myslet, že jsem zbabělec, ale prostě jsem tam už nemohl déle vydržet. Schoval jsem se za roh, do stínu budovy, aby na mě tak nepražilo slunko, protože jsem netušil, kdy Thomas skončí.
V tu chvíli jsem ho uviděl, jak se rozhlíží, a vydal se k němu, ať mě nemusí nahánět.
„Moc mi nevěří, co?" zeptal jsem se s úsměvem, který ale nebyl veselý.
Přiblížil jsem se ještě víc a v prstech sevřel jeho sako. Nějak mě jeho přítomnost uklidňovala.
„Jsem v pořádku. Jen... Není lehké o tom mluvit, zvlášť, když není nikdo, kdo by ti naslouchal. Navíc... Nechci, aby si někdo myslel, že jsem nějaký chudáček, co si prošel něčím špatným a musí s ním být zacházeno jako s princeznou. I proto s nikým nespolupracuju. Ale víš, občas... Občas je to těžké..." sklopil jsem hlavu a tiše si povzdechl.
„Ve své práci byl vážně nejlepší... Precizní... Občas se v noci probudím s pocitem... Jak do mě znovu řeže..." roztřeseně jsem se nadechl a pokusil se usmát.
„Budu v pohodě. Jen... Byl bych rád, kdybys mě odvedl třeba k sobě do kanceláře a nechal mě tak deset minut o samotě, pokud by ti to nevadilo. Dám se do kupy, a pak začnu makat na profilu oběti s tebou po boku."
Thomas
Nemusel jsem hledat dlouho, Joshua za mnou přišel sám po chvíli, co jsem vyšel ven. Skoro se na mě tiskl, a já bych přísahal, že se i mírně třese. Zřejmě to bylo pro něj hodně těžké, to, co zažil, když to s ním zamává ještě i po delší době. Na druhou stanu, i ten největší dvoumetrový tvrďák má své slabé stránky a může ho dostat třebas i nějaká maličkost, která ho úplně vyřadí z provozu. Pořád jsme jen lidi a jsme hodně založeni na emocích. A pokud tohle někdo postrádá, většinou trpí nějakou nebezpečnou poruchou, a je i podle toho nebezpečný svému okolí a společnosti vůbec. A proto jsem tu potom my, abychom následky jejich chování dávali do pořádku. Ale horší a nebezpečnější než ti asociálové, u který na první pohled víme, co od něj čekat, jsou takoví, jako třeba právě zmiňovaný chirurg. Dokážou tak obelstít společnost, a jsou tak neskutečně inteligentní, že je prakticky nemožné je z něčeho obvinit.
Ať už zažil Josh, co chtěl, opravdu to v něm zanechalo hlubokou rýhu. Ale se držel docela dobře, zvlášť, když byl donucen okolnostmi se o tom zmínit.
Na moment jsem si ho k sobě přitáhl a objal. Potřeboval jsem, aby tady, v pro něj neznámém prostředí, cítil, že se může na někoho spolehnout. A taky... Potřeboval uklidnit, potřeboval cítit podporu
Když promluvil o tom, že chce být deset minut dám, nejdříve jsem se zarazil. Proletělo mi hlavou, co chce těch deset minut sám dělat. Jestli nemá sklony k něčemu, co by se nedalo vrátit. Ale pak jsem tuhle myšlenku zavrhnul. Pokud by ty sklony měl, už by tu dávno nebyl.
„Dobře, tak jdeme, Ukážu ti, kde mám kancelář, ale ještě si vytáhneme věci z mého auta, stejně je budeš potřebovat pro práci.“
A taky jsem už dopředu věděl, že dneska budu odsud odjíždět dřív než on, a chtěl jsem zajistit, aby mě nesháněl, kdyby si něco z auta potřeboval vzít.
„Dám ti těch deset minut, pokud ti to stačí. Zajdu si zatím něco sníst,“ položil jsem věci na stůl, když jsme později vešli do kanceláře, a chtěl hned odejít, abych předešel nepříjemným rozpakům z obou stran.
Joshua
Překvapilo mě Thomasovo objetí. Čekal jsem spíš, že mě odstrčí, nebo pošle do háje.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, aby nikdo nepoznal, co se před chvilkou odehrálo, a následoval ho k autu, kde si sebral věci, a potom do kanceláře, která byla skutečně vedle té Markovy.
Celou cestu jsem se snažil dívat do země, a stáhl si z vlasů i sponku, aby mi zakryly obličej.
Až teprve, kdy za námi zapadly dveře, jsem si úlevně oddechl.
Kancelář nebyla moc velká, ale za to útulná, i když prostě zařízená. Stěna, pracovní stůl, na kterém se vršil štos papírů, naproti němu dvě židle pro hosty a v rohu místnosti konferenční stolek a pohovka. Thomas si hned odložil věci na stůl a řekl, že mi dá slíbených deset minut času, než se vrátí.
Než však stihl z místnosti vyjít, ještě jsem ho zastavil a zezadu se čelem opřel o jeho rameno.
„Já... Díky... Vážně. Moc to pro mě znamená. Možná... Kdybys chtěl, když jsi to ty, tak bych možná...možná ti řekl..." mumlal jsem tak potichu, že jsem zapochyboval, že mě slyší, proto jsem se odtáhl, otevřel dveře a raději ho vystrčil ven, aby už šel.
„Přinesl bys mi taky něco k jídlu, prosím?" zeptal jsem se ještě, a pak dveře zavřel.
Pár vteřin jsem jen stál a čekal, jestli se Thomas nevrátí a jednu mi nestřelí, ale když se tak nestalo, přešel jsem k pohovce, do které se doslova svalil, a lehl si. Chtěl jsem jen na chvilku zavřít oči a odpočinout si...
Jenže, když jsem je otevřel...
Ležel jsem nahý na ocelovém stole, nepřipoutaný, protože nebylo stejně třeba po těch omamných drogách, co jsem dostal.
Byla mi zima, měl jsem strach, a hlavně jsem cítil neustupující bolest.
Ne, prosím!
Zaskučel jsem, když jsem viděl, jak se ke mně zase přibližuje.
Neubližujte mi! Já už nechci! Bolí to!
Prosil jsem, i když mi bylo jasné, že to stejně nemá smysl.
Ale no tak! Velcí kluci přece nepláčou!
Řekl starostlivým hlasem a pokoušel se mi setřít slzy z obličeje.
Zvedl jsem jednu ruku s cílem praštit ho do obličeje, ale místo toho po něm má ruka jen neškodně sklouzla, vzhledem k tomu, že jsem měl sílu asi dvouletého dítěte.
Neeee!
Zaječel jsem, když mi můj věznitel přiložil skalpel ke kůži, a já znovu pocítil známou ostrou bolest.
Znovu se nade mnou naklonil, a já se dlaněmi zapřel o jeho hrudník ve snaze ho odstrčit, ale moc se mi to nedařilo.
Nechte mě! Prosííím!
Zaskučel jsem znovu.
Thomas
Nestihl jsem Joshuovi nic říct, když nakousl, že by mi možná o své minulosti něco prozradil. Bylo to přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Jeho rozpaky, i když jsem jich zažil za ty dny víc...
Ale pořád to beru, že je chlap, a tohle, ukázat svoji slabost před někým, musí pro něj být těžké. Možná se cítil i trapně, a já to nechtěl ještě víc zhoršovat.
Nestačil jsem se ho ani zeptat, co chce na jídlo, a už mi stihl prásknout dveřmi před nosem. Prostě mě vystrkal na chodbu, jako by to byla jeho kancelář.
Dole v přízemí byla skvělá jídelna. A že tam dobře vařili, to jsem uznával i já, co by gurmánský barbar. Sice nemám rád kysané zelí a papriky, ale jinak sním všechno, co se přede mne položí.
Vždycky se v jídelně zdržím, ale tentokrát jsem se usadil v koutě sám, a snědl to, co nejrychleji šlo, abych se mohl vrátit co nejdříve. Vím, slíbil jsem mu deset minut, o něco to přetáhnu, ale i tak ho nechci nechávat dlouho samotného.
Vzal jsem ještě do krabičky jídlo i pro Joshe. Doufal jsem, že mi to neomlátí o hlavu, snažil jsem se vybrat to nejlepší, co měli. Právě jsem vystupoval z výtahu, když jsem zaslechl jeho hlas z mé kanceláře. Přidal jsem do kroku, protože jsem vůbec netušil, co se děje. V tu chvíli vykoukl i Mark z vedlejší kanceláře.
Chtěl tam jít taky, ale když mě viděl, zastavil se.
„Nech to na mě. Počkej tady,“ strčil jsem mu do ruky krabičku s jídlem.
Opatrně jsem pootevřel dveře a nakoukl dovnitř.
Josh ležel na pohovce a mlel sebou, jako by ho někdo vraždil. Nejspíš měl noční můry i když noc ještě nebyla.
Došel jsem k němu a chytl ho za ruce, aby s nimi přestal mávat kolem sebe.
„Joshi! Joshi“ Vzbuď se!“ důrazně jsem na něj promluvil a mírně s ním zatřepal.
Joshua
Můj věznitel se nade mnou skláněl, ale ten hlas...
Ten přece nebyl jeho!
Ale odkud ho znám?
S leknutím jsem se probral a snažil se odstrčit Thomase, kterého jsem v ten moment nepoznával.
Poplašeně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil, kdeže to vlastně jsem, a v úleku se od Thomase odtáhl na kraj pohovky, co nejdál to šlo. Vystrašeným pohledem jsem těkal po místnosti a snažil si utřídit myšlenky.
Thomas
Nezdálo se to, ale v tuhle chvíli, kdy byl Joshua mimo, měl docela páru. Měl jsem co dělat, abych mu udržel ruce, když s nimi šermoval okolo. Ale když jsem na něj znovu zavolal, začínal se probírat.
Vyděšeně se na mě podíval, a pak se rozhlédl kolem sebe. Pořád divoce oddychoval a i přesto, že jsem ho chtěl k sobě přitáhnout, odstrčil mě, až jsem dosedl na zadek a odsunul se až na druhý konec pohovky.
„Klid, Joshi,“ zvedl jsem se zpátky do dřepu a mírně se k němu nahnul. „To jsem já... Jen se ti něco zdálo.“
Chtěl jsem se ho dotknout, ale raději jsem stáhl ruku zpátky. Nevěděl jsem, co se mu zdálo, a jak by na tenhle dotek reagoval. Vstal jsem a zašel k umyvadlu. Nalil jsem mu pořádně studenou vodu do sklenice a vrátil se za ním.
„Je to v pohodě, OK? Jsi v kanceláři, a nic špatného tu není, OK? Napij se, uklidní tě to,“ natáhl jsem k němu ruku, aby si vzal vodu.
Joshua
„Thomasi?" zaskřehotal jsem, když mi přinesl sklenici s vodou, a přitom mě utěšoval.
Konečně jsem si srovnal myšlenky a uvědomil si, kde a s kým jsem.
Vzal jsem od něj třesoucí se rukou vodu, a i když jsem se trochu pobryndal, vypil jsem ji na jeden zátah. Byla studená a docela dobrá.
Sklenici jsem mu vrátil, ale jeho volnou ruku jsem vzal do své, zvedl si ji k tváři a o klouby si opřel čelo.
Začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil.
„Zatraceně. A to jsem si myslel, že už mě dneska nic horšího nepotká," zamumlal jsem a zvedl k němu oči.
„Budu v pohodě. Tyhle sny kupodivu zvládám docela dobře...až a výjimky, ale jsi tu se mnou, takže...," pokusil jsem se o úsměv a znovu se zhluboka nadechl a vydechl. „Dal bych si kafe. To mě uklidní. A něco bych i snědl, a pak se pustím do práce."
Usmál jsem se, aby viděl, že jsem vážně v pohodě. Aspoň v rámci možností.
Pak jsem ho zatahal za ruku a stáhl ho do dřepu, abych se mu mohl zpříma podívat do očí.
Natočil jsem se k němu a vzal jeho tvář do svých dlaní. Palcem jsem lehce pohladil kůži pod očima.
„Nevím, jestli mi tě seslalo samo Nebe nebo Peklo, ale jedno vím jistě. Pokud to tu přežiju a vrátím se do Anglie, půjdu do důchodu," zašeptal jsem a znovu se pousmál.
Naklonil jsem se až k jeho rtům, ale pak se zarazil.
Jsme v jeho kanceláři, můžu si to dovolit?
Thomas
„Na důchod jsi ještě moc fit. Nudil by ses, a stejně by ti to nedalo a pořád bys do něčeho šťoural,“ usmál jsem se konečně, když se Josh začal uklidňovat.
Dřepěl jsem před ním a přemýšlel, co mu dál říct. Tlačit ho hned do práce, když se sotva vzpamatoval, by bylo celkem netaktní. Když se ke mně naklonil, a vypadalo to, že by chtěl políbit, na moment jsem zaváhal, ale pak jsem přitiskl své rty na jeho. Už, už jsem vystrkoval jazyk a dobýval se mezi jeho rty, když se ozvalo zaklepání a Markův hlas.
„Poslíček donesl do mé kanceláře jídlo pro pana Cavise!“
Kruci, úplně jsem na něho zapomněl. Vymanil jsem se z Joshova držení a vstal jsem.
„Pojď dál,“ zavolal jsem na Marka a odsunul se dál od pohovky.
Joshua
Nenávidím poslíčky!
Zaúpěl jsem v duchu, a po Markovi, který na vyzvání vešel do kanceláře, hodil vražedný pohled. Za tohle mi večer zaplatí!
Stačil jsem pouze ochutnat Thomasovi rty, než to ten barbar všechno zkazil!
Založil jsem ruce na prsou, opřel se pohodlně o opěrku pohovky, našpulil jsem trucovitě rty a zamračeně se na oba muže podíval.
„Doufám, že to bude aspoň nějak chutnat," zabručel jsem a střelil pohledem po Thomasovi, aby pochopil moji narážku.
Zkroutil jsem však rty do mírného úsměvu. Možná právě tohle vyrušení bylo to, co jsem potřeboval, abych se dostal do ještě větší pohody.
Zakroutil jsem hlavou, povzdechl si a vstal, abych se trochu protáhl, když najednou promluvil můj žaludek. A to dost hlasitě, když ucítil vůni přineseného jídla.
„Ups," řekl jsem omluvně a položil si ruku na břicho.
„Mohl bych, prosím, dostat i kafe?" zeptal jsem se, když jsem si znovu sedal ke stolu, kam mi Mark právě pokládal jídlo, „trochu silnější, pět kostek cukru a kapku mléka," dodal jsem, když jsem si uvědomil, že ani jeden vlastně neví, jakou kávu piju.
Thomas
„Bude ti chutnat určitě. Sám jsem to vybíral. Tak se tvař, že je to opravdu dobrý,“ zamručel jsem na Joshuovu poznámku a zamířil ke kuchyňskému koutku, abych mu uvařil slibované kafe.
Jo, o té chuti, si ještě budeme muset promluvit...
Mírně podmračeně jsem začal chystat Joshovi kafe. Vážně si už začínám připadat jako sekretářka. Jen mi chybí ten kostýmek a podpatky. A pokud bych je měl, tak bych mu je teď nejraději zarazil do rozkroku.
Na druhou stranu jsem byl ale rád, že se uklidnil a je v pohodě.
Vypadá to, že bude schopný i začít pracovat. Docela rád bych ho i při práci viděl. Takový génius jako on, který povětšinou pracuje sólo... Vážně mě zajímá jeho soustředěný výraz a vůbec i to, jakým stylem pracuje. Jestli si u toho brble, nebo mlčí, jestli si dělá bokem poznámky....
„No, já budu vedle, kdybyste něco potřebovali,“ zamířil Mark z kanceláře ven, když viděl, že si ho nevšímáme.
Byl jsem rád, že se na nic nevyptával. Byl taktní a věděl, jak v takových situacích chodit. S díky jsem se na něj usmál a nechal ho jít.
Když za ním zaklaply dveře, právě jsem dodělal Joshovi kafe a postavil ho před něj na stůl. Sám jsem se usadil naproti němu a začal si chystat věci pro svou práci.
„Kdybych tě rušil, tak klidně řekni, přestěhuji se jinam,“ mrknul jsem ještě na Joshe a otevřel si notebook.
Joshua
S chutí jsem se pustil do jídla. Kousky kuřete ve skladko-kyselé omáčce se zeleninou a sypká rýže byly chutnější, než jsem čekal. Vážně vybral dobře. Za tohle se mu budu muset nějak odvděčit.
Během jídla jsem sledoval, jak si Thomas chystá věci pro svou práci.
„To spíš, kdybych tě rušil já, tak řekni. Jsem zvyklý si občas u toho vykládat sám pro sebe, a když si nevím rady, procházím se. Takže kdybych se do toho nějak moc zažral, houkni na mě," odpověděl jsem mu a vstal, abych mohl krabičku od jídla vyhodit do koše pod umyvadlem, kde jsem se hned i trochu opláchl.
„Mimochodem, bylo to vážně dobré. Za tohle se ti budu muset později nějak odměnit," mrkl jsem na něj, když jsem si znovu sedal a začal vytahovat své poznámky, abych se mohl pustit do práce.
Thomasovou gumičkou jsem si ještě stáhl vlasy, tak jak to dělám vždycky, když se musím plně soustředit.
Na svoji půlku stolu jsem si systematicky rozložil všechny poznámky a fotky tak, jak jsem je měl uložené, a začal pracovat.
Notebook, jsem zatím nechal zavřený. Nejraději si napřed všechno sepíšu ručně, a až potom přepisuju do konečné podoby.
Chvilku jsem pracoval tiše, ale pak to na mě zase přišlo.
„Když vezmu v potaz události, smýšlení pachatelů a výběr obětí, bude asi nejlepší, když použiju behaviorální analýzu, která se zabývá vztahem mezi prostředím jako takovým a lidským chováním, protože pachatelé si většinou, aniž by si to sami uvědomovali, vybírají oběti právě na místech, které jim nějak utkví v paměti. Na základě podrobné analýzy bych mohl zjistit, kde si vyberou svou další oběť. Jisté je, že to bude muž," zamračil jsem se a vytáhl papír z hromádky, kde jsem měl seznam zabitých můžu, a jejich rozdíly i společné rysy.
Vstal jsem z pohovky a začal přecházet z jedné strany kanceláře na druhou, a koncem tužky si klepal na rty.
„Mohl bych rovnou využít i geografické profilování. Pomáhá v pochopení prostorového chování pachatele, díky metodě, analyzující sérii vzájemně propojených zločinů. I když to na první pohled vypadá, že si ti vrazi vybírají náhodná místa a náhodné oběti, není to pravda. Je v tom systém. Jen musím najít začátek nitě. Když vezmu v úvahu, že tenhle muž...a tohle místo...hmmm..." zamračil jsem se, přerušil tok svých myšlenek a přešel k Thomasovi.
„Tyhle první dvě mužské oběti. Máš k nim ještě nějaké doplňující informace?" ukázal jsem mu papír se jmény, aby si mohl přečíst mé poznámky, které jsem si opsal ze spisů.
Thomas
Začal jsem pracovat, abych s tím co nejvíce pohnul, než mi Denis napíše, že můžeme jít na skleničku.
Prohlížel jsem fotografie, které jsem si vyžádal, a měl je rozložené na stole, a taky ty, co jsem si otevřel v notebooku. Ty jsem si vyhledal sám. Nevím, jestli to někoho už napadlo, ale tohle dělám vždycky, i když se vražda stane třeba uprostřed města.
Bylo chvíli ticho, ale pak se Josh postavil, začal přecházet a mluvit. Nejprve jsem si ho nevšímal, ale nakonec se moje prsty zastavily na klávesnici, a s pohledem upřeným do monitoru, jsem ho poslouchal.
Když ke mně došel a zeptal se na první dvě vraždy, podíval jsem se do jeho poznámek, a pak k němu zvedl hlavu.
Chvilku jsem zapřemýšlel, co jiného bych tak mohl vědět kromě toho, co už vím ze spisů a toho, co jsem už Joshovi ukázal. Ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Každá blbost je dobrá, a podle mne tohle blbost není.
„Tohle jsou místa činu. Ze země to nemusí být dobře vidět. Nebyl jsem ještě na dvou místech a měl bych to co nejdříve napravit. A jedno z toho je právě ta první vražda, která se stala dál od města v kopcích. Jsou u vražd nějaké podobné znaky pro vybrání místa, ale to hlavní nejspíš přehlídli. Tady mám letecké snímky. Ta se podívej,“ ukázal jsem Joshovi do monitoru, kde právě jeden takový snímek byl. „Nejlépe viditelné je to právě v místech, kde byla oběť nalezena mimo bytovou zástavbu, například v parku, v lese a podobně... Ty plochy, kde byli nalezeni, byly na místech, které mají z leteckého pohledu hodně souhlasný tvar. Jako by někdo hledal takové místo účelově.“
Joshua
Viděl jsem, jak Thomas na chvilku zaváhal, jakoby nevěděl, jestli se mi svěřit ze svými poznatky, asi abych ho neměl za idiota.
Když mi ale ukázal letecké snímky a vysvětlil, co si myslí, oči mi doslova zasvítily poznáním.
„To je ono!" zašeptal jsem a skoro fanaticky se usmál.
Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Konec nitě, abych mohl rozmotat nesouvislé klubko.
Sedl jsem si za stůl, a s novou vervou se pustil do práce.
Psal jsem si poznámky, škrtal je, znovu přepisoval, opravoval, dělal náčrtky, krčil a odhazoval papíry na zem, které jsem měl už popsané, nebo se mi jejich obsah nelíbil.
Vyhrnul jsem si rukávy, a po skráni mi po chvilce stekla kapka potu, jak jsem své mozkové závity namáhal na maximum.
„Když se budu soustředit pouze na tohle, tak zjistím, že všechny oběti mají skutečně jedno společné. Na normální mapě to nebylo vidět, ale když jsem srovnal a zakreslil do mapy všechny letecké snímky, co jsem získal, vyšel mi obraz převráceného T. A to znamená, že..." zamumlal jsem, a pak se odmlčel, jak přišlo na řadu další zuřivé psaní.
Nevnímal jsem čas a ani okolí, dokonce jsem přehlédl i to, když se mi z culíku uvolnil pramen vlasů a přilepil se mi na zpocené čelo.
„Samozřejmě nemůžu určit nic přesně," zamumlal jsem zase po chvilce pro sebe.
„Existuje spousta proměnných, které můžou celou situaci zkomplikovat. Lidé se chovají nevyzpytatelně zvláště, když jsou zahnaní do úzkých, nebo je tlačí čas. Ale když vezmu v potaz doposud spáchané vraždy a chování pachatelů, porovnám své poznámky a přidám ty Thomasovy, které mě hodně posunuly dopředu a pomohly mi víc než policejní spisy, pak..." opět jsem přerušil tok svých myšlenek, abych znovu všechno pečlivě srovnal. Skutečně mi Thomasova pomoc přišla vhod. Ze začátku jsem sice o něm možná pochyboval, ale teď jsem věděl, že nezpochybním žádnou maličkost, kterou by zmínil, i když by ji třeba sám nepovažoval za důležitou.
„Ano, to je ono. I když se to nezdá, tenhle případ zásadním způsobem odráží osobnost pachatelů. Že mě to nenapadlo hned. Postupují sice velice opatrně, a možná by chvilku trvalo, než by na to přišli i ostatní, ale i v tomhle případě zanechávají na místech činu určitý otisk svého podvědomí, svých charakteristických vlastností, svého unikátního konání či nekonání, a to mi poskytuje prostor k jejich odhalení. Ale to bude ještě nějakou chvilku trvat. Je to složitější než vyprofilování oběti," mluvil jsem dál sám pro sebe.
Ještě chvilku si srovnával poznámky, než jsem vstal, a s vítězným úsměvem, zpoceným čelem a rozzářenýma očima se podíval na Thomase.
„Mám to!" vykřikl jsem a letmo se podíval na hodinky.
Bylo něco málo po sedmé hodině. Když se mé poznámky hned předají portrétistce, za půl hodiny by mohli policisté držet v ruce předběžnou podobu dnešní oběti, a podle mých instrukcí propátrat oblast, kde by se měla nacházet. Pokud budou pracovat rychle, ve velkém počtu a pokud jsem se nezmýlil, tak dnešní oběť zachránit stihnou.
Thomas
Tušil jsem, že pozorovat Joshuu při práci nebude zahozený čas. Hodně jsem si z toho vzal, a od té chvíle jsem i věděl, že i když je někdy na rozsypání, tak pokud jde o práci, osobní pocity jdou okamžitě bokem. Byl jsem si už jistý na tisíc procent, že tohle je ten správný člověk pro spolupráci, a nebude to rozhodně promarněný čas nějakými hloupými úvahami, které by nikam nevedly.
Pokračoval jsem v práci, zatímco jsem jedním uchem poslouchal Joshe. A právě ve chvíli, kdy zmínil otisk na místě činu, něco mě napadlo. Rychle jsem pootvíral všechny složky a začal na ně vytahovat fotografie z místa činu. Vždy, když jsem našel, kterou jsem potřeboval, dal jsem ji bokem. Jamile jsem prošel všechny, vstal jsem, a i s fotkami jsem přešel k tabuli. Přidělal jsem je magnety, postupně od první vraždy. Jen poslední jsem dal bokem. Ty nebyly tak důležité, ale chtěl jsem je pro porovnání.
A v momentě, kdy Josh vykřikl “Mám to!“ otočil jsem se na něj a ukázal mu na tabuli.
„Můžeš si porovnat, jestli ti to souhlasí s tím, na co jsi už přišel.“
Na fotkách z míst činu bylo přesně to, co by nám mohlo napovědět dál. Nebo aspoň potvrdit to, co už víme. V místnostech vázy s menší kytkou ze zeměžluče, nebo jinak naaranžované jako ozdoby, například malý věneček pověšený u okna, snítka pověšená u dveří... A vraždy venku zas byly v místech, kde zeměžluč rostla volně. A právě tohle mohlo zmást. Kdyby to bylo všechno jen v domě, nejspíš by si toho už dávno někdo všiml.
Joshua
V euforii, do které jsem se dostal vždy, když se mi podařilo vyluštit nějakou indicii a posunout se v případu dál, jsem přešel k tabuli a stoupl si vedle Thomase.
Sledoval jsem fotky na tabuli a kýval souhlasně hlavou.
„Ty květiny..." otočil jsem se k němu a shrnul si z čela neposlušný pramen vlasů.
"Tady. Tohle je můj předběžný popis dnešní oběti a místo, kde by se mohla nacházet," dodal jsem a podal mu své poznámky.
„Víš, ani ve snu by mě nenapadlo, že bych to někdy někomu ještě řekl, ale tahle spolupráce s tebou je to nejlepší, co mě za poslední dobu mohlo potkat. A věř tomu, že nic z toho, co k případu řekneš, nevezmu na lehkou váhu, ale budu tomu věnovat maximální péči. Jsi vážně třída," usmál jsem se na něj a pěstí ho lehce žduchl do prsou.
Nejraději bych se mu vrhl kolem krku a vlepil mu pořádnou pusu, jak jsem byl šťastný a rád, ale nevěděl jsem, jak by na to zareagoval. A dostat do zubů v takové chvíli jsem vážně nechtěl.
Thomas
Zatímco jsem si pročítal Joshovy poznámky, přešel jsem k druhé tabuli s podrobnou mapou města a okolí. Prohlížel jsem si označená místa. Zapíchl jsem velký modrý špendlík do místa, které určil Josh. Ostatní byly označeny červenými špendlíky. Odložil jsem poznámky a odstoupil od tabule, abych se na ni lépe mohl podívat, a nic mi neuniklo.
Nejen že místa činu byla ve tvaru obráceného T, ale i výběr... Už se nedivím, že na to Josh přišel. Musí mít dobrou prostorovou představivost. Chytl jsem nit a postupně od první vraždy až po jeho nově určenou, jsem je spojoval. Vynechal jsem pouze napodobitele, protože v tom jsme si s Joshem už byli na sto procent jistí.
„Jo, vypadá to, že máš pravdu,“ znovu jsem odstoupil a zadíval se na mapu a obrazec, který se tím vytvořil.
Usadil jsem se zpátky ke stolu a začal své i Joshovy poznatky sepisovat, aby to mělo nějaký ucelený tvar. Zabral jsem se do toho tak, že jsem zapomněl nejen na Joshe, ale i na čas.
Až teprve ve chvíli, kdy mi zapípal mobil, zvedl jsem hlavu od zápisků a vytáhl telefon.
Vážně ten čas utekl šíleně rychle. Bylo skoro osm hodin, když mi přišla zpráva od Denise, že zamyká svoji kancelář, a bude mě čekat na parkovišti.
Pozavíral jsem všechno, ale nechal jsem to na stole, kdyby se Josh potřeboval do něčeho podívat.
„Musím odejít. Mám domluvenou schůzku. No...“ podrbal jsem se na hlavě. „Jdu na skleničku s patologem. Je trochu mimo, protože se rozešel s přítelem, a chce si prostě popovídat. Proto byl dneska takový trochu nevrlý. Jinak je to fajn chlap. Pojedu potom rovnou domů. Ale, prosím tě, nezapomeň tu zamknout. To víš, zvědavé oči, které by chtěly něco zjistit a pochlubit se pak cizím peřím, jsou i tady.“
Zašel jsem k umyvadlu, trochu si opláchl obličej, a ještě si nezapomněl pročesat vlasy. Když jsem si oblékal sako, letmo jsem pohlédl na Joshe. Ten pramen vlasů, který si předtím upravil, mu už zase visel přes oči, ale on byl tak zabraný do práce, že si to nejspíš ani neuvědomoval.
Jeho soustředěnost je prostě ukázková...
„Tak já jdu, ano?“ ozval jsem se ještě opatrně, protože jsem nevěděl, jestli mě vůbec vnímá, a pak už jsem vyšel ven, abych se připojil k Denisovi.