Thomas
Přestal jsem si ostatních všímat a šel jsem dál. Bylo vidět, že tudy táhl mrtvolu. Tráva byla zválená jedním směrem. Tím se mi i potvrdilo, že sem oběť nedošla živá a musel ho zabít někde jinde.
A nebyl jsem sám, kdo si toho všiml. I ostatní, co na tom pracovali, se tu pohybovali až k místu, kde byla vedlejší neupravená cesta, a nejspíš tu měl vrah zaparkované auto.
Vrátil jsem se zpátky, abych se podíval, jak je na tom Joshua. Určitě tu bylo ještě pár věcí, které mohly hodně napovědět. Bedlivě jsem sledoval, a zapisoval si do paměti vše, co nám mohlo pomoci.
Když jsem přicházel k hlavní cestě, kde jsme měli své auto, zpozorněl jsem.
Bylo tu najednou víc živo než před chvílí.
„Co se děje?“ zeptal jsem se prvního policisty a rozhlédl se, jestli někde neuvidím Joshuu.
„Ten Britský vyšetřovatel se najednou rozběhl za nějakým chlápkem,“ mávl rukou směrem k obydlené oblasti. Mysleli jsem si, že je to novinář, ale...“
Nečekal jsem až domluví. Rozběhl jsem se k jednomu z aut, které právě se zapnutými majáky vyjížděly směrem, kam policista ukazovat. Stihl jsem ještě bouchnout do kapoty jednoho z nich a mávnout, aby mi zastavili. Rychle jsem naskočil dovnitř. Jo, mohl bych tam běžet, ale autem je to rychlejší...
Napjatě jsem se díval dopředu, jestli někde Joshuu neudivím. Ale velmi rychle jsme se přiblížili k prvním domům a jeho nebylo nikde vidět.
„Zastavte mi tu!“ křikl jsem na řidiče.
Ještě ani pořádně nestál, a já už vybíhal z auta. Pokud Josh běžel za někým podezřelým, rozhodně nepoběží po hlavní ulici...
Joshua
Muž přede mnou se šklebil, protože si byl jistý svým vítězstvím, oči mu svítily šílenstvím, a z koutku úst vytekl tenký proužek slin.
„Dostanu tě, ty šmejdský fízle!" zaječel na mě hystericky, a jeho sliny potřísnily vypůjčené triko.
Kupodivu, tohle bylo to, co mě naštvalo nejvíc.
Na JEHO triko nikdo prskat nebude!
V hlavě mi sice hučelo, ve spáncích tepala krev, z rány na čele se valila krev, která mi zaslepila levé oko, takže jsem si jen domýšlel, jak musí být rána hluboká, ale přesto se mi podařil husarský kousek, a ráně, která mě měla dodělat, jsem se vyhnul.
Provedl jsem dokonalý akrobatický kousek, překulil se, švihl pravou rukou a naštěstí zasáhl. Muž hekl, když má pěst zasáhla jeho nechráněný žaludek a předklonil se.
Železná tyč s rachotem dopadla na beton, a já už se viděl jako vítěz.
Bohužel, prudký pohyb si vybral svou daň, a když jsem chtěl vstát, abych ho dorazil, dokud byla příležitost, podlomily se mi kolena, a já se svezl do kleku na zem.
Před očima se mi zatmělo, ale silou vůle jsem se přinutil zůstat při vědomí. Ovšem tahle má ztráta času stačila k tomu, aby se vrah před mnou vzpamatoval, znovu uchopil tyč, a se šíleným řevem se vrhl směrem ke mně.
Thomas
Jen, co jsem vyběhl z auta, rychle jsem se kolem sebe rozhlédl. Jako někdo, kdo utíká, bych nejspíš zahnul za nejbližší barák, abych se pak mohl ztratit v uličkách. Ale na kterou stranu? Napravo, nebo nalevo?
Za námi přijíždělo další auto, které zastavilo poblíž. Policisti vyběhli a už mířili ke mně Ukázal jsem jim, ať běží nalevo, zatímco já, s jedním z nich v patách, jsem běžel na druhou stranu.
Hluk, který jsem vzápětí zaslechl, mi potvrdil, že běžím správným směrem. Přidal jsem, a už po cestě jsme oba vytahovali zbraň. Zastavili jsme se na rohu a opatrně jsem nakoukl.
Josh klečel na zemi a nebyl schopný se posbírat.
Policista, co byl se mnou, vyběhl a zakřičel na toho, co se hnal po Joshovi, aby se zastavil. Ale on nereagoval. Byl jak šílený a už se rozmachoval, zřejmě s úmyslem Joshe umrtvit nadobro.
I když jsem byl zadýchaný, rychle jsem zatajil dech, a hned jsem zamířil. Kovová tyč už mířila na Joshuovu hlavu, nebyl čas na nějakou žádost, aby zastavil.
Vystřelil jsem. Tyč vyletěla do vzduchu, a on rozhodil rukama, když se na místě pootočil pod sílou výstřelu. Neminul jsem. To bylo evidentní. Ale on se i tak nechtěl vzdát. Odrazil se jednou rukou od země, kam už měl skoro namířeno, a rychle vyskočil na nohy. Ozval se druhý výstřel, ale kulka jen rozčísla prach mezi ním Joshuou a zanechala v zemi rýhu. Nestačili jsme k nim ani doběhnout, a on už bral roha. I přesto, že se držel za krvácející se ruku, byl zatraceně rychlý. V mžiku zmizel za rohem.
„Stůj!“
Nechal jsem policistu za ním běžet a jen jsem dalším dvěma, které k nám navedl hluk a zvuk výstřelu, ukázal, kam zmizeli. Jeden z nich už v běhu vytahoval vysílačku, aby v rychlosti požádal o pomoc.
Mě teď zajímalo, jak je na tom Josh... Rychle jsem schoval zbraň a doběhl k němu.
„Podívej se na mě!“ chytl jsem ho za ramena. „Joshi!“
Joshua
Tlumeně jsem slyšel nějaký hluk. Hlasy? Možná.
Pootočil jsem hlavu a viděl, jak Thomas střílí a trefuje útočníka do ruky. Zranění ovšem nebylo smrtelné. Ani policista, co střílel jako druhý netrefil.
Bohužel, vrah měl zjevně tuhý kořínek a nechtěl se tak snadno vzdát, takže se rozeběhl pryč.
Kolem mě se hned na to prohnal policista, a pak mě něčí ruce popadly za ramena.
Thomas...
Za normálních okolností bych ho asi pěkně zpražil, že mám vše pod kontrolou a nepotřebuju pomoc, ale můj mozek byl na kaši, a tak jsem proti jeho přítomnosti nic nenamítal.
„Joshi!" uslyšel jsem naléhavý hlas, a vzápětí se díval do těch nejkrásnějších oříškových očí.
Zatraceně, chci s tím chlapem mít sex!
Pomyslel jsem si nebo jsem to řekl nahlas?
Nevím, protože pak kolem mě všechno zčernalo.
Thomas
Nejdříve nereagoval. Ale nakonec po zavolání jeho jména se na mě podíval.
Obličej měl celý od krve a jedno oko přivřené. Na čele měl pořádnou tržnou ránu, z které mu pořád valila krev. No, ale potom, co řekl, to s ním tak špatné asi nebude, usmál jsem se v duchu.
Už jsem ho podebíral, že ho položím, ale v tu chvíli mi zůstal viset bezvládně v rukách.
Pohmatem jsem zkontroloval, jestli žije, nebo se rozhodl zemřít. Ale nejspíš je to tvrdý chlapík, a prostě si ustlal v mém náručí. Opatrně jsem ho uložil. Stáhl jsem si rychle mikinu a podložil mu s ní hlavu.
Potřebuji něco, na to jeho čelo...
Rozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled se střetl s policistou, který se vracel zpátky.
„Potřebuji rychlou!“ zavolal jsem na něho a vrátil se pohledem k Joshuovi.
Jen zběžně jsem ho prohlédl, jestli nemá nějaké další zranění, protože i triko bylo od krve. Ale byla to jen hlava. Naštěstí? Kdo ví... I tohle může způsobit hodně problémů, záleží, jak moc ho praštil.
Už jsem chtěl urvat kus látky z trika, protože stejně bylo už na vyhození, když vedle nás doklekl policista a podával mi čistý kapesník.
„Jsou na cestě, budou tu za chvilku,“ snažil se popadnout dech z toho běhu, který předtím absolvoval.
Ještě jsem mu nestačil odpovědět a už z dálky byla slyšet houkačka sanitky.
„Doufám, že si budeš pamatovat, co jsi řekl, protože tě beru za slovo,“ sklonil jsme se k Joshuovi.
Stáhnul jsem mu uvolněný pramen vlasů, který se mu přilepil na čelo.
Krucinál, není tu ještě ani jeden den a už je průser. Myslel vůbec na následky, když se za tím chlapem hnal? Myslel vůbec?
Musel jsem odstoupit, když dorazili z rychlé. Hned se ho ujali, a dokonce se jim ho podařilo i přivést k vědomí. Najednou tu bylo nějak moc živo. Ale já si hlavně oddychl, že je Joshua v dobrých rukách.
Já teď budu vysvětlovat a psát zprávu... Jo, vystřelil jsem, a kulku si s sebou odnesl ten chlap. Dneska se asi moc brzy domů nedostanu...
Joshua
Ach, zatraceně!
Napřed to bylo fajn, takové ticho a klid, ale pak se všechno obrátilo vzhůru nohama. Hluk města, lidi, světlo a nehorázné horko, všechno se vrátilo a zasáhlo mě jako buchar. Napřed jsem si nedokázal uvědomit, kde jsem a co se vlastně stalo.
Nade mnou se skláněl muž v záchranné uniformě, na něco se mě ptal, zatímco jiný mi ošetřoval ránu na hlavě.
Byl jsem totálně mimo.
Až po několika vteřinách jsem začal trochu víc vnímat.
„Víte, co je dneska za den?" ptal se mě záchranář.
„Středa?" zachrčel jsem.
„Víte, kde jste?"
„V pekle?" zkusit jsem to musel.
„No, evidentně má tužší kořínek, než jsem si myslel," obrátil se ten, co mi pokládal otázky na toho, co mě ošetřoval.
„Kolik vidíte prstů?" obrátil se na mě zpátky s otázkou, a ukazoval dva.
„Dva," řekl jsem a pokusil se nahodit výraz: "zas tak blbě na tom nejsem", což se mi asi moc nepodařilo, soudě podle toho, jak se zatvářil.
„Musíme vás odvést do nemocnice na vyšetření a nechat si vás tam přes noc kvůli pozorování. Dostal jste pořádnou ránu a-"
„Nikde nezůstanu! Jedu domů! Teda no, k němu domů," přerušil jsem trucovitě záchranáře.
S menšími obtížemi, i přes nesouhlasný pohled ošetřujícího jsem se posadil a kývl hlavou na Thomase, který stál kousek bokem.
„Podívejte, vím, že máte práci, ale-"
„Právě, mám práci! Budu v pohodě, jen tak něco mě neskolí, a navíc, nemám čas se někde válet jako lazar," odfrkl jsem si.
Počkal jsem, až mi zdravotník setře z obličeje poslední zbytky krve, omotá kolem hlavy obvaz, a pak jsem opatrně slezl z lůžka.
Palice se mi okamžitě začala točit jako po kocovině, ale já nemínil ustoupit ani o píď.
„Zvládnu to!" řekl jsem prudce a vysmekl se záchranáři, co se mě pokusil podepřít.
S umíněností svou vlastní, jsem udělal krok vpřed a zhluboka se nadechl.
Thomas
Telefonoval jsem právě s Markem, když jsem uslyšel tu debatu kolem nosítek.
„Dobře, přijdu hned jak to půjde,“ ukončil jsem hovor a strčil telefon do kapsy.
Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy Joshua slízal z nosítek i přes protesty lékaře. Povzdechl jsem si. Ani ta rána do hlavy ho nezklidnila.
Proč musí pořád po někom vyjíždět? Je umíněný až hrůza. Že by to byl jedináček? Zjistím si to.
Ale... Hlavně, že je relativně v pořádku.
Vykročil jsem k němu a chytl ho, aby se zastavil.
„Nikam. Hezky se necháš naložit do sanitky a pojedeš na vyšetření do nemocnice,“ tlačil jsem ho pozpátku k nosítkám. „Já se musím zastavit na oddělení a podat zprávu o tom, co se tady stalo. A ty ji budeš muset taky sepsat. Ale to má čas, až ti to bude trochu víc myslet. Já, hned jak skončím, přijedu pro tebe, když teda nechceš využít nemocniční pohostinnosti. Ale necháš se vyšetřit a nebudeš ostatním dělat problémy, jasný?“
Donutil jsem ho sednout na nosítka, a ještě se k němu sklonil.
„Buď pojedeš dobrovolně, nebo tě nechám přikurtovat. Nechci vaší královně potom vysvětlovat, proč ses do Anglie vrátil v rakvi. Jistota je jistota.“
Bylo to tak. I když jsem na něho mluvil docela zhurta, a bez ohledu na to, že je mu asi i blbě, měl jsem o něj starost. Jo, lezl mi na nervy, ale už to nebylo tak strašný, jak po jeho příletu. Na druhou stranu, vypadá to, že bychom nakonec spolu mohli vycházet.
„A taky jsi mi říkal, že se mnou chceš mít sex. A já tě přitom nechci křísit,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Joshua
Právě jsem se snažil o heroický výkon, který by mi mohl závidět i Herkules, když ke mně přišel Thomas a všechno zkazil.
Ani nemusel použít moc síly, aby mě dotlačil zpátky k nosítkům, na které mě donutil sednout.
Řekl mi, že prostě do nemocnice pojedu a nechám se vyšetřit jinak mě přiváže k posteli.
Pfff, bych chtěl vidět.
Prý nechce vysvětlovat královně, proč jsem se vrátil v rakvi.
Jako by mě tahle prkotina snad mohla zabít.
Chtěl jsem protestovat, ale on se sklonil k mému uchu, do kterého zašeptal, že mě nechce křísit, až s ním budu mít sex, provokatér jeden!
Hm, takže jsem to řekl nahlas?
„Pche, i s tímhle zraněním bych měl mnohem větší výdrž než ty," odpověděl jsem mu stejně tiše, svými rty se zlehka otřel o jeho ucho, odtáhl se, a provokativně si olízl rty.
No co, nabízelo se to samo. Navíc, můj mozek pracoval jen na záložní pohon, takže jsem byl ve stavu, kdybych si to s ním klidně rozdal i na místě a bylo mi to úplně jedno.
Ale i tak jsem ho poslechl a lehl si zpátky na nosítka.
„Jen doufám, že dodržíš slovo a přijedeš pro mě. Nesnáším nemocnice a nebudu tam dýl, než je nutné, takže by sis měl pospíšit," řekl jsem trucovitě.
Pak si mou pozornost opět vynutil záchranář, který byl očividně spokojený, že se to všechno rychle urovnalo, aniž by musel zasahovat.
Thomas
Takže provokace? Vážně je nutné, aby do té nemocnice jel, když má tyhle řeči? Rozhodně je zdravý...
Než ho naložili, ještě jsem se k němu sklonil.
„Není to o výdrži, ale o kvalitě. Ale nebudeme si tady přeměřovat, kdo má větší péro. To můžeme až u mě doma.“
Nečekal jsem už na žádnou jeho reakci. Podle všeho musí mít vždycky poslední slovo, tak jsem raději ustoupil, aby ho mohli naložit. Já měl před sebou cestu k autu a potom za Markem.
Ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl, ale tady jsem už prakticky neměl co dělat. A technici už byli v jednom kole. Jako by toho neměli dost s tou vraždou.
Cesta k autu se mi zdála nekonečná. Ale na druhou stranu jsem měl klid pro přemýšlení. Nevšímal jsem si ničeho kolem sebe, a jen si přehrával vše, co jsem viděl, slyšel nebo cítil. Všechno pro mne bylo důležité. A hlavně to poslední.
I tady jsem cítil skoro nepatrný závan něčeho, co mi připomínalo nějaký chemický, nebo desinfekční přípravek. Ale nebylo to jen tohle. Bylo to ještě s něčím, co jsem nedokázal v tom fofru hned rozeznat. A jakmile ten maník utekl, ten pach během chvíle zmizel s ním. Musel být tím dost načichlý, když se to ve vzduchu udrželo, i když jen krátce. Kdybych byl pes, a na zemi neležel polomrtvý Josh, nejspíš bych za ním běžel i po čichu.
Jen, co jsem nasedl do auta, popadl jsem notes a tužku, a hned si zapisoval vše, co mi utkvělo v hlavě.
Musel jsem si pohnout, tak jsem psal jen ve zkratkách. Dohromady to pak můžu dát, až budu doma v klidu. Teď jsem potřeboval co nejdříve za Markem a pak do nemocnice, aby z ní kvůli Joshuovi polovina personálu neutekla s pláčem.
Joshua
Ten parchant!
Zabiju ho! Přísahám, že mu urvu hlavu!
Prý: „to můžeme u mě doma". Ts, jako by měl šanci vyhrát. Moje výbavička není žadný stonek, co se klátí ve větru, ale pořádný kmen. Však ještě uvidí!
Celou cestu do nemocnice, jsem provozoval dýchací cvičení, abych se uklidnil, a na všechny kolem sebe házel zamračené pohledy, aby si nemysleli, že to se mnou budou mít tak jednoduché.
Chtějí mě vyšetřit? Fajn. Ale rozhodně jim to neusnadním.
Cestou do nemocnice se mě zdravotník zeptal ještě na pár věcí, ale já mu pokaždé odsekl, takže toho po chvíli nechal.
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že si myslí, že jsem nějaký namyšlený frajírek, a to zranění jsem si nejspíše udělal sám.
Bylo mi to jedno.
Ano, chápu, že dělal svou práci, která byla důležitá. Nikdy jsem nebral na lehkou váhu jejich zaměstnání, naopak jsem se jim občas snažil vycházet u různých případů vstříc, a párkrát se i stalo, že jsem během vyšetřování potřeboval jejich pomoc.
Ale to platilo pouze v případě, pokud jsem stál na nohou a neležel na lůžku v autě, které mířilo do té bílé smradlavé věci.
Já... já nemocnice nesnášel!
Jestli Thomas brzo nepřijede, tak za sebe neručím!
Thomas
Seděl jsem v Markově kanceláři už asi čtvrt hodiny a poslouchal jeho proslov.
Využil jsem chvíle, kdy se potřeboval nadechnout, a rychle jsem mu skočil do řeči.
„Přesně pro tohle jsem odešel od policie,“ zavrčel jsem na něho.
„Proč?“ nalil si Mark vodu, aby se napil.
Beztak mu v krku vyschlo tím dlouhým monologem.
„Tyhlety kecy kolem každé prkotiny. Nezemřel, takže je to OK, ne? Zprávu jsem ti dal, takže já půjdu,“ zvedl jsem se ze židle.
„Není to prkotina!“ rozčílil se Mark. „Musíš si uvědomit, že je to Britský vyšetřovatel. Máme za něj zodpovědnost.“
„Já se neprosil, aby přijel!“ odpověděl jsem mu stejně hlasitě. „Je dospělý a ví, jak se má chovat!“
„Jsi teď jeho parťák, takže...“
„Jdi do prdele, Marku! Já se o to neprosil! Přesně pro tohle věčné kázání jsem od policie odešel, tak mě neser, nebo ti tu s tím hodím na stůl a starej se sám!“
Hádali jsme se, ale věděl jsem, že oba to myslíme dobře. I když jsem nadával, stejně jsem měl o Joshuu starosti. Při mé službě u policie se žádnému mému parťákovi nic nestalo. Ale dobře jsem si pamatoval, jak se právě Mark málem sesypal, když jsem chytil kulku do břicha. A já nechtěl, aby se to opakovalo, ať už u mě, nebo u někoho, s kým bych pracoval.
„Klidně ho pošlete zpátky, stejně mě jen sere od samého začátku...“
Kecal jsem, ale vždycky jsem dělal, jako že o nic nestojím.
„Víš, že to nejde. Proč si myslíš, že ho sem poslali? Dvě oběti byly britské národnosti! Tak se nediv, že se v tom angažují!“
„Jo, já vím,“ mávl jsem rezignovaně rukou. „Musím vážně jít. Říkal, že když nepřijedu, tak z nemocnice zdrhne, nebo něco v tom smyslu. Až odjede, budeš mi ty nervy s ním muset pořádně vykompenzovat.“
V kanceláři jsme od sebe drželi odstup. Ale podle Markova úsměvu pochopil, o jakou kompenzaci se jedná. Bez dalších řečí mi s úsměvem ukázal na dveře, že už můžu jít.
No, tak a teď ta druhá záležitost. Nevím, co je horší, jestli tahle diskuze s Markem, nebo vytáhnout z nemocnice naštvaného Brita.
Joshua
Netušil jsem, který Svatý mě tak trestá, protože celý dnešní den stál... Za hovno.
Napřed ten výstup s Thomasem na letišti, kvůli kterému jsem musel ustoupit, pak zjištění, že místo v hotelu budu bydlet s ním, vzápětí jeho provokace, a následné ujištění, že po tom chlapovi fakt toužím. Pak mrtvola, která nás měla svézt ze stopy, můj následný hon na vraha, který bohužel skončil tím, že jsem teď ležel na nemocničním lůžku v pokoji, odkázaný na kapačku kvůli velké ztrátě krve, na hlavě elektronky ke zjištění, jestli můj mozek funguje v pořádku, a kolem mě všichni pobíhali jako střelené slepice.
„Můžete na mě už přestat šahat, zatraceně?!" vyjel jsem po sestřičce, která už mi asi po sté během minuty sáhla na čelo a zkoumala ránu.
„Vím, jak na tom jsem! Vypadám snad jako idiot nebo co?! Běžte radši dělat něco užitečnějšího, pokud jste toho schopná!" zpražil jsem ji tím nejopovržlivějším pohledem, jaký jsem dokázal, což způsobilo, že se mladá holka rozbulela a utekla z pokoje.
„Pane, já chápu, že máte práci, ale pochopte i nás. Nemusíte hned-" ozvala se starší sestra, která se mnou, a ještě jednou pomocnou zůstala na pokoji, zatímco další dvě a doktorka odešly, aby mohly uklidnit svou kolegyni.
„Ne, vy mě nechápete. A neříkejte mi, co musím a nemusím! A sundejte ze mě ty odporné věci! Odcházím domů! Teda...skoro domů!" začal jsem hystericky vyšilovat a strhávat si elektronky z hlavy a vytrhávat jehlu.
Věděl jsem, že to byl špatný nápad. Začal jsem chytat záchvat, a to jsem nemohl dopustit. Můj odpor k nemocnicím byl totiž hlubšího rázu kvůli jedné události v mé minulosti. Klidně se smějte, ale já měl nemocniční fobii. A dost velkou. Proto jsem měl doma soukromého lékaře. Zatím nebylo potřeba se s tím někomu svěřovat, takže ani ve spise jsem to neměl uvedené. Kdo mohl čekat, že pár hodin po příletu sem skončím takhle?
Starší sestra byla evidentně chytřejší než ostatní a pochopila, že bude lepší, když udělá, oč žádám, takže mi sama vyndala jehlu ze žíly, abych si ještě víc neublížil.
„Musíme-"
„Dejte už s tím pokoj, kruci, a nechte mě jít. To jste tady všichni tak zabednění nebo co?! Zjevně jo, když zaměstnáváte děti, které neumí ani do pěti napočítat!" tentokrát jsem vyjel po mladé sestře, která ještě zůstala v pokoji a statečně se držela.
Moc dlouho ne. O minutu později vybíhala ven s pláčem.
Starší sestra si jen povzdechla, pohoršeně se na mě podívala, a raději vyšla najít svou kolegyni, než aby tam se mnou zůstávala sama. Bylo mi to jedno.
Možná jsem se choval jako blbec, ale strach s lidmi dělá divy, a já byl teď na limitu.
Musel jsem pryč.
Hned.
Opatrně jsem slezl z lůžka a nejistými kroky se vydal ke dveřím.
Thomas
S vidinou probdělých minimálně dvou nocí s Markem, až bude víc času, jsem spokojeně nastoupil do auta a rozjel se do nemocnice.
Už po cestě jsem se modlil, aby bylo všechno OK, a já ho našel v klidu ležet na lůžku, nebo sedět v čekárně. Ale sotva jsem vešel na pohotovost, bylo mi jasné, že má představa vzala za své.
Stačilo se jen podívat na personál.
„Kde najdu pana Cavise?“ zeptal jsem se jedné mladé sestřičky, která stála za pultem, něco vypisovala, a mezitím si ještě utírala zaslzené oči.
„Poslední pokoj na konci chodby,“ pípla skoro neslyšně a měla co dělat, aby se znovu nerozbrečela.
„Omlouvám se za něj,“ povzdechl jsem si.
Natáhl jsem se přes pult a palcem jsem ji setřel slzy z tváře.
„Hned ho odvezu, tak už neplačte. Úsměv vám víc sluší.“
Bože, za co mě trestáš? Proč tady musím hrát takové divadlo?
Sestřička se na mě nakonec podívala a pokusila se o úsměv. Spokojeně, jako největší Casanova, jsem ji ho opětoval, a pak jsem vyrazil do jámy lvové.
Už když jsem se blížil ke dveřím jeho pokoje, bylo jasné, že tam opravdu je. Starší sestra vyšla ven a netvářila se zrovna nadšeně.
„Můžu už pana Cavise odvézt?“ zastavil jsem ji a ukázal svůj průkaz, aby bylo jasno.
„Víte, problém je v tom, že mu ještě nedokapala kapačka, a on se prostě rozhodl odejít. Paní doktorka mu ještě vypisuje zprávu, a musí si ještě počkat i na léky. Mohl byste mu domluvit?“
Chytla se hned šance, že by to mohlo vyjít, když mě viděla.
Nevím, sice, jak moc tu vyváděl, ale podle chování sester, které s ním nejspíš měly co do činění, tak to asi bylo hotové peklo.
„Počkejte tu chvilku, já vás zavolám, až se zklidní a napíchnete mu zpátky kapačku, ano?“
Sestra hned přikývla, šťastná, že se našel někdo, kdo jim pomůže s problematickým pacientem.
Tak jo... Nechápu, proč musí pořád tak vyvádět. Chtějí mu pomoct a on...
Naštvaně, že zas musím už poněkolikáté řešit jeho prudkou povahu, jsem prudce otevřel dveře.
Rána, která se vzápětí ozvala, nevěstila nic dobrého. Nahlédl jsem dovnitř, a pak jsem se otočil na sestru.
„Myslím, že tenhle pacient už nebude protestovat,“ usmál jsem se na ní.
Vešel jsem do pokoje a hned se sehnul k Joshuovi, kterého jsem sundal dveřmi, a on se teď válel na zemi. Chytl jsem ho do náruče a zamířil s ním zpátky k posteli.
„Tady budeš ležet a necháš sestru dodělat její práci. Budu tady s tebou, tak ať tě ani nenapadne někam utéct, nebo po někom řvát. Jestli se bojíš, tak mě můžeš držet za ruku,“ zamračil jsem se na něho, když jsem ho ukládal na lůžko.
Joshua
Už jsem byl skoro u dveří, když ty se najednou prudce otevřely a dost tvrdě mě knokautovaly. Ještě jsem se válel na zemi, když ke mně přistoupil Thomas, normálně mě vzal do náruče, jako by se nechumelilo a zamířil se mnou zpátky k posteli.
„Ty to nechápeš! Nemůžu tu zůstat!" zašeptal jsem hystericky, dokud byla sestra ještě na chodbě a čekala na jinou sestru, která ji bude k ruce, kdyby se něco stalo.
Křečovitě jsem ho chytl za triko a přitáhl blíž k sobě.
Bylo mi jedno, že před ním nejspíš vypadám jako blázen, a má mě zřejmě za hysterického fracka, jenže jsem to už nedokázal vydržet.
A navíc jsem nechtěl, aby mě v tomhle stavu vidělo víc lidí, i když by to měl být jen lékařský personál.
„Musím pryč! Hned! Jinak se zblázním! Vezmi mě odsud, prosím!" zaúpěl jsem zoufale a doslova na něm visel.
Thomas
Zarazil jsem se, když jsem viděl Joshuův pohled. Tohle není normální zuřivost, kterou mi převedl už na letišti. Otázku, jestli se tak vážně bojí nemocnic, jsem měl nejspíš zodpovězenou, a raději ji ani nahlas nevyslovil.
Podíval jsem se na kapačku, z které mu nevykapala ani polovina. Vážně by to měl dobrat, ale s tím, jak mi visel na triku a křečovitě se držel, to nejspíš neklapne.
Chytl jsem ho za ruce a donutil ho pustit mi triko. Zatlačil jsem ho do postele a naklonil se k němu.
„Vydrž to pět minut. Odvezu tě, ano? Ale pokud začneš řvát po sestřičkách, nechám tě tady,“ dodal jsem s naprosto vážnou tváří.
Vrátil jsem se k sestře, abych se s ní mohl domluvit, ale stále jsem sledoval Joshe, abych mohl případně zasáhnout.
„Pan Cavis zřejmě trpí nepřekonatelným strachem z nemocnic. Budu ho muset odvézt. Můžete mi pro něho nachystat léky a kapačku? Slibuji, že ho doma pohlídám, aby ji užil až do poslední kapky. Zavolám našemu lékaři, aby mu to přijel napíchnout. Můžete to, prosím, zařídit?“ prosebně jsem se na ní zadíval.
Sestra chvilku mlčela. Asi třikrát se podívala na Joshuu a pak na mě.
„Pohlídejte ho, prosím Zkusím to zařídit.“
„Mockrát děkuji,“ ještě jsem za ní zavolal, když rychlým krokem mířila do vyšetřovny za doktorkou.
Možná se ji to moc nelíbilo, a nebude se to líbit ani doktorce, ale určitě si oddechnou, až bude Joshua pryč.
Vrátil jsem se k němu a posadil se na židli vedle postele.
„Pět minut,“ ukázal jsem mu pět prstů. „Pět minut a pojedeme ke mně. Slibuji.“
Joshua
Thomas mě zatlačil zpátky do postele. Jen napůl jsem vnímal, co mi říká, a pak znovu odešel. Sledoval jsem, jak se baví se sestrou a podle jejího pohledu jsem usoudil, že ji zřejmě přemlouvá, aby mě mohl vzít domů.
Poznal, že se tohle mé chování liší od toho, co jsem doposud předvedl, a nehraju si jen na rozmazleného smrada, ale mám skutečný problém?
Zřejmě ano. U něj by mě to ani moc nepřekvapilo.
Když zavolal na sestru, která se vydala pryč, že jí děkuje, bylo mi jasné, že jsem se nemýlil.
A vzápětí mi to potvrdil i Thomas, který se ke mně vrátil, sedl si na židli, a řekl, že mě za pět minut odveze k sobě.
„Když tu budeš se mnou, tak to ještě těch pět minut vydržím," zaskřehotal jsem a natáhl k němu ruku.
„Můžeš mě držet, prosím? Víš, kvůli tomuhle jsem nechtěl do nemocnice. Nikdo o tom neví, jen můj domácí lékař," šeptal jsem spíš už jen sám pro sebe.
„Vypadám jako idiot, co? Klidně se mi směj, klidně mě popichuj, nebo se na mě vykašli, až se odsud dostanu. Pochopím to, nebyl jsem k tobě zrovna nejpříjemnější, zachoval jsem se zbrkle a nezodpovědně, navíc mě máš teď na krku, takže mě nejspíš musíš nenávidět," pokračoval jsem ve svém monologu a blábolil jedno přes druhé.
Netušil jsem, jestli je to díky té ráně do hlavy, nebo tím, kde jsem byl, ale byl jsem krapet naměkko.
Thomas
Držel jsem Joshe za ruku. Nečekal jsem, že to udělá, i když jsem mu to navrhl. Jeho bojovnost byla ta tam. Poslouchal jsem, co mi říká a nevěděl, jak mám zareagovat. Litovat ho? Nebo mu říct: „Bude to OK?“ Nejspíš by ani jedno z toho nezafungovalo, dokud je tady v nemocnici.
Podíval jsem se na hodinky. Ještě tři minuty...
„Za chvíli tu bude sestra a půjdeme. Než zaplatím, a převezmu léky, můžeš na mě počkat v autě. Víš, ono to nebylo na tom letišti zas tak špatný. Byla to docela sranda, ne? Aspoň jsem se lépe poznali,“ usmál jsme se na něj.
Docela mě překvapil, tím, co řekl. Ale jsem chlap. Vím, jak mužské ego funguje. A vidět někoho takových kvalit, jako je on, tak poraženého vlastní bezmocností, mi nedělalo dobře. Znali jsem se teprve chvíli. Přesněji, osm hodin, třicet dva minut a nějakou tu vteřinu. Ale i za tu dobu jsem na něj změnil názor už nejméně dvakrát.
„Musím ještě zavolat doktorovi, aby ke mně dojel a napíchl ti kapačku. To už zvládneš, ne?“
Nechal jsem mu jednu svoji ruku, zatím co jsem druhou už vytahoval telefon, abych dal vědět doktorovi. Moc se sice netvářil, podle toho, co říkal, ale když slyšel, že jde o Joshuu, tak nakonec souhlasil. Nejspíš už dostal od Marka echo, že je to VIP, a bude se dělat, co se mu na očích vidí.
„Doktor přijede, takže si tuhle dobrotu užiješ u mě v posteli,“ vrátil jsem telefon do kapsy a ukázal ještě na kapačku.
Joshua
Jeho ruka příjemně hřála. Na chvilku jsem zavřel oči a pomalu se začal uklidňovat.
„Jo, byla to sranda. Mimochodem, pořád máš moji gumičku," zachraptěl jsem, ale cítil se už o něco líp, a pokusil se o úsměv.
I když bych to nahlas nepřiznal, byl jsem rád, že mě neposlal do háje a zůstal tu se mnou.
Cítil jsem se hrozně. Zničeně a bezradně.
Ale věděl jsem, že se z toho brzo dostanu. Stačí pár hodin někde v klidu, a budu zase ve své kůži. Thomas už sice poznal i tuhle mou stránku, ale nějak jsem tušil, že mi to při každé příležitosti předhazovat nebude.
A věděl jsem, že mu ani nemusím říkat, aby si to nechal pro sebe. Teda v rámci možností.
Když zavěsil a řekl mi, že si kapačku užiju v jeho posteli, byl jsem už na tom tak dobře, že jsem si neodpustil menší rýpnutí.
„Doufám, že v té posteli budeš se mnou. A taky mě navlečeš do toho křiklavého trička. Jsem přece na smrt nemocný pacient, a ty se o mě budeš muset starat. A když se mi bude tvá péče zamlouvat, něco dobrého ti uvařím. Já...totiž...no, docela, vlastně hodně rád vařím, ale nikdo to moc neví," poslední větu jsem skoro zašeptal a pocítil, jak mi hoří tváře.
Vážně! Co to se mnou sakra je?!
Toho chlapa znám pár hodin, a už jen chybělo, abych mu prozradil velikost mých spoďárů.
Viděl mě naštvaného, rezignujícího, soustředěného, trochu vzrušeného, tvrdohlavého, umíněného, bezradného a bezmocného. Polovinu z těchto tváří u mě někteří neviděli za celý můj dosavadní život. Dokonce ani rodina ne.
Samozřejmě tu byl ještě případ, ale momentálně jsem nebyl ve stavu, kdy bych něco řešil. na to jsem potřeboval být ve sto procentním pořádku. Ale počítal jsem s tím, že pokud se teď trochu prospím a uklidním, večer budu schopen normálně fungovat a probrat to s Thomasem.
Thomas
„A ty máš zase moji gumičku, takže jsme si kvit,“ zasmál jsem se. „No, a co se týká toho trika... Tak rozhodně v něm spát budeš, abych si...“
Nedomluvil jsem a nechal jsem to na jeho představivosti. Právě uběhlo pět minut, a já mu slíbil, že to delší nebude.
„Tak jdeme,“ chytl jsem ho a pomohl mu vstát.
Ruce se mu pořád třásly, a i když byl podstatně klidnější, nervozita byla na něm stále vidět. Ale držel se, to jsem musel uznat. Když jsem ho vedl po chodbě, opíral jsem ho o sebe, aby se někde nevykotil. Nebyl sice úplně mimo, ale hlava se mu po tomhle úrazu může kdykoliv znovu zatočit a poslat ho dolů k zemi.
A já měl konečně možnost i pocítit, jaké to tělo vlastně má. Už ne, jen pohledem... A rozhodně se mi to líbilo.
Bože, myslím zase na prasárny i v téhle situaci...
„Pan Cavis počká v autě, a já se vrátím pro léky. Hned jsem tu, ano?“ otočil jsem se na doktorku, která právě vycházela z ošetřovny.
Dovedl jsem Joshuu do auta a usadil ho tam. Rychle jsem se ještě vrátil za doktorkou a převzal všechno potřebné. Platit jsem nemusel, protože o to se prý postará naše vláda.
Trochu problém jsem měl, když jsem stojan na kapačku musel nacpat do kufru, ale nakonec jsem to zvládl.
„Na, podrž si ty svoje dobroty,“ položil jsem Joshovi na klín jeho léky i s roztokem.
Věřil jsem, že si konečně oddechl, když jsme nechali nemocnici za zády a mířili ke mně domů.
Oddechl jsem si i já... Už toho za dnešek bylo vážně dost, a potřeboval jsem si odpočinout.
Joshua
Když mě posadil do auta, málem jsem mu vlepil hubana, jak jsem byl štěstím bez sebe.
Pak ještě odběhl, ale za moment se vrátil, hodil mi na klín léky, a už jsme mířili k němu domů.
Byl jsem rád, že dodržel slovo.
A taky za to, že mě nijak neutěšoval, nevykládal nesmysly, na nic se neptal, prostě to bral, jak to je.
Chtěl jsem mu poděkovat, takže jsem se pootočil v sedačce abych na něj líp viděl.
K poděkování ovšem nedošlo.
Nevím, jestli to bylo tou ránou do hlavy, celou situací, léky, co do mě doktoři zatím narvali, tím, že jsem o pořádného chlapa už dlouho nezavadil, nebo tím, že Thomas byl tak jiný než všichni, které jsem doposud potkal...
Zůstal jsem sedět čelem k němu, a z pod přivřených víček se kochal jeho ostrým profilem, přes silné paže, hruď, pevná stehna až k rukám, které pevně svíraly volant.
Okamžitě se mi vybavila vzpomínka, jak mě podepíral, když jsme odcházeli z nemocnice a představil jsem si, jak mě ty ruce svlékají a navlékají do toho obrovského trička. Najednou jsem strašně zatoužil po tom, aby mě v něm viděl.
Při té představě jsem táhle zasténal, natáhl se, a pohladil jeho pravou ruku, kterou zrovna položil na řadící páku.
Thomas
Myslel jsem si, že budeme celou cestu mlčet a jen sledovat cestu.
Cestu! Ne mě... Kruci, ani neví, jak mě to znervózňuje. Kdo ví, co si totiž myslí, když na mně tak upřeně hledí.
Ale jeho ruka na mé, a to... kurva... to sexy zasténání... Ani nemusel nic říkat.
Co mu to pro boha v té nemocnici dali?
„Bolí tě něco?“ zeptal jsem se ale nevinně, i když ten zvuk, co ze sebe vydal, nevypadal na projev bolesti.
Přijeli jsme právě před můj dům, a konečně jsem se na něho mohl podívat.
Jeho přivřené oči, kterými na mě hleděl...
„Vystupujeme, doktor je tady, tak tě hned napíchne,“ dodal jsem ještě, když jsem viděl postavu, která se hned zastavila u dveří spolujezdce.
Ale nejraději bych ho napíchl já, a jehla by to rozhodně nebyla.
„Necháš si dát hned kapačku, a pak se půjdeš osprchovat. Já zatím připravím malou večeři.“
Venku se už opravdu stmívalo, a já měl docela hlad. Naposledy jsem snídal, a už to můj žaludek docela pocítil.
„Zdravím. Tak šup, nemám moc času,“ otevřely se dveře, a Tom hned nakoukl dovnitř, aby zhodnotil stav pacienta.
Joshua
Nechci, aby mě píchal doktor!
Trochu trucovitě jsem se podíval na muže, který právě otevřel dveře na mé straně a podíval se na mě, aby zhodnotil můj stav.
Evidentně usoudil, že to nebude asi tak zlé, jak mu to líčili, protože kývl na Thomase, který mi pomohl z auta.
Cestou do ložnice se doktor Thomase zeptal na pár maličkostí, než mě posadil na postel a napíchl mi žílu.
„Musíte nechat vykapat oba sáčky. Roztok není moc silný, abyste neproležel několik hodin v deliriu, proto je toho víc, než jste měl v nemocnici. Zůstaňte tak deset minut v klidu sedět, pak se můžete normálně pohybovat. Stojan, který vám kapačku bude držet, je lehký, a navíc vám zajistí i jakousi stabilitu. Jen to zase nepřehánějte. A rozhodně byste se měl zítra stavit na kontrolu. Abyste věděl, nesouhlasím s tím o nic víc než doktoři v nemocnici, ale jste dospělý muž, tak snad víte, co děláte."
Horlivě jsem přikývl, abych tohle divadlo měl už za sebou.
Doktor se pak ještě obrátil na Thomase a společně vyšli z ložnice, zjevně, aby mu doktor ještě řekl, jak mi podávat léky, co jsem ke kapačce dostal.
Zůstal jsem tak sám a na chvilku se svalil na záda na postel.
Povlečení vonělo jako on. Nejraději bych zůstal ležet a ani se nehnul, ale byl jsem špinavý a smrděl na hony daleko.
Donutil jsem se proto sednout a rozhlédl se pořádně po ložnici.
Byla moderně, ale střídmě zařízená, žádné zbytečnosti, což se mi zamlouvalo.
Naproti postele, ze strany, na které jsem seděl, byly dveře, které, jak jsem si správně domyslel, vedly do koupelny. V rohu sprchový kout, vedle velká vana, umyvadlo, kousek nábytku. Opět žádné zbytečnosti.
Prohledal jsem skříňku nad umyvadlem a našel, co hledal. Opatrně, abych si nevytrhl jehlu, jsem rozstříhal triko, zbytek oblečení ze sebe sundal, což byl doslova litý boj, vlezl pod sprchu a pustil na sebe horkou vodu. Málem jsem se roztekl blahem.
Budu mu muset slíbit nové triko, ale něco za něco. Mé tělo se pomalu rozehřívalo a bolest ustupovala. Obvaz z hlavy jsem sundal, protože mi překážel. Naštěstí byla rána zalepená nepromokavou náplastí, takže nehrozilo, že by se mi do rány dostala voda. Na polici ve výšce očí byl postavený šampón a sprchový gel.
Už jen ta představa, že budu vonět jako on, vzbouřila krev v mých dolních partiích, a mé druhé já se začalo pomalu hlásit ke slovu.
A horká voda to celé jen zhoršovala.
Rychle jsem se proto v rámci možností namydlil, projel šamponem vlasy a vypnul vodu. Nějakým utíráním jsem se nezdržoval a oblékáním už vůbec. Ostatně, dlužil mi navlečení do toho obřího trika, takže...
Říkal, že bude v kuchyni a tam jsem ho taky našel.
S kapačkou v levé ruce, zanechávaje za sebou kapky vody, jsem vešel do kuchyně a chvilku sledoval jeho záda, když něco míchal na sporáku.
Nutno podotknout, že to pěkně vonělo.
„Hezky to voní," vyslovil jsem své myšlenky na hlas.
Thomas
Dostal jsem příkaz pacienta dotáhnout domů. Tak ať se s tím ostatním Tom tahá sám.
„Vytáhni stojan,“ hodil jsem mu klíče a ukázal na kufr. „A nezapomeň mi auto zamknout.“
Byl rozhodně rychlejší než já, protože nás dohnal už na schodech. Trpělivě jsem mu odpovídal na vše, co se ptal, zatímco jsme Joshuu odvedli do ložnice. Doktor ho hned napíchnul na kapačku, a ještě mu stihl dát kázání.
Jakmile mi pak Tom předal instrukce, co a jak, zamířil rovnou do kuchyně. Shodil jsem ze sebe zpocené triko a nechal si jen kalhoty. Natáhl jsem na sebe zástěru, aby na mě neprskl horký olej.
Ještě jsem si pořádně umyl ruce ze všeho dnešního bordelu, a už se pustil do vaření.
Ne, že bych neuměl vařit, ale neměl jsem chuť vymýšlet nějaké speciality. Joshua říkal, že by rád uvařil, tak tohle potom bude na něm.
Právě jsem restoval kuřecí do salátu, když se za mnou ozval Joshua. Mírně jsem sebou cuknul, protože jsem to nečekal. Otočil jsem se na něho i s vařečkou v ruce, připravený mu vynadat, ať zaleze do postele, ale zůstal jsem stát málem s otevřenou pusou.
Nahý Joshua Cavis...
Tak tohle byl dokonalý pohled, při kterém by snad každý gay dostal hned erekci. Ještě že jsem si nechal aspoň ty kalhoty a nezůstal jsem v boxerkách.
Po paměti jsem se za sebe natáhl po pánvi a odsunul ji z plotýnky.
„Počkej tady, hned jsem zpátky,“ strčil jsem Joshuovi vařečku do ruky.
Obešel jsem ho, ale nemohl jsem si odpustit pohled na jeho zadek. Div, že jsem nevrazil do futer. Zalezl jsem do ložnice, kde jsem si hned za dveřmi musel srovnat nádobíčko, abych mohl vůbec chodit.
Krucinál... To mi byl čert dlužen, takového provokatéra. Kdyby neměl kapačku, nejspíš bych ho hned přirazil k lince. Popadl jsem deku a vrátil se zpátky do kuchyně.
„Noci jsou docela chladné,“ zamotal jsem ho do ní.
Kecám, venku je dvacet čtyři stupňů ještě teď, ale já bych s takovou rozhodně nebyl schopen dodělat večeři.
„Na stolku mám zápisky z dneška, tak, než bude večeře, můžeš se zatím podívat.“
Prostě jsem ho nutně potřeboval dostat dál ode mne...