Joshua
Naučeným pohybem mě sundal k zemi, a já se tak dost neelegantně vyválel v prachu. Jo, zapomněl jsem, že je soukromý detektiv, takže mu nebude dělat problém mě zvládnout. Sice jsem byl taky vycvičený, ale překvapil mě a zaskočil. K mé smůle.
Vztekle jsem prskal, zatímco mi on neméně vztekle oznamoval, že kvůli zrušení rezervace mým nadřízeným budu muset bydlet s ním.
Prý jsem ho něčím naštval. Čím jako? Jo už vím. Poslal jsem to odporné, úchylné prase do hajzlu, když mi začal ochmatávat zadek. Miluju sex, ale jen s tím, koho si sám vyberu, a jen když já řeknu. Až se vrátím, tak si to za rámeček nedá. Tohle ho bude stát místo.
Jak asi můžu bydlet s někým jako je on? Kam si asi tak dám věci?
„Nemyslete si, že já jsem z toho nadšený," zavrčel jsem vztekle, když jsem se vyškrábal na nohy a začal se oprašovat.
„Mimochodem účet za čistírnu platíte vy. Tenhle oblek stál víc, než je celá vaše výplata, a i když jsem po vás vystartoval, nemusel jste mě hned vyválet po zemi. Vžijte se do mé situace."
Pak jsem si rezignovaně povzdechl a prsty stiskl kořen nosu.
Co to tu vlastně vyvádím?
Byl jsem unavený, zničený z toho vedra, zničený z Thomase, před sebou složitý a zapeklitý případ, na který jsem se potřeboval soustředit a mít čistou hlavu, a místo toho se tu pořád dohaduju s jedním tvrdohlavcem, co nemíní ustoupit ani o píď a tváří se jako bych snad za všechno mohl. To já tu byl oběť.
„Fajn. Tohle nikam nevede. Tak ať je to za mnou. Chci ale vlastní pokoj. Nebudu spát někde na gauči v rohu nebo na zemi. Potřebuju klid při práci. Během vyšetřování si pak zkusím najít nějaký pronájem, abych ti náhodou nebyl na obtíž," ušklíbl jsem se, a pak aniž bych čekal na jeho odpověď, jsem obešel auto, sedl si a zabouchl dveře.
V ten moment jsem si ani neuvědomil, že jsem z vykání přešel na tykání.
Thomas
Zabiju ho, Nejspíš právě on bude ta příští mužská oběť. Vážně, že jo...
Nastoupil jsem do auta, a ještě se na něj otočil.
„Nevím, v čem jezdíš doma, ale byl bych rád, kdybys mi tady tak netřískal s dveřmi. To auto není tvoje. A jestli si myslíš, že budeš mít u mě doma nějaké speciální zacházení, tak se šeredně pleteš. To se pak ubytuj v Hiltonu. Prachy na to podle všeho máš.“
Ne. Takhle to vážně nejde. Opravdu, co slovo to perla. Nejspíš je zvyklý že každý udělá to, co on řekne. Že mu stačí jen ukázat prstem. A začal mi tykat, nebo jsem se přeslechl?
Můj byt není sice přepychový, ale místa na spaní mám dost. Ložnice by šla. Ne... S tím, jak mě nasral, nechám ho v pracovně. Je tam pohovka a na ní se může vyspat. A bude mít všechno po ruce.
Ne. Pracovna ne. Mám tam i svý věci a nepotřebuji, aby se mi v nich hrabal. Kurva, pro mne za mne, ať spí třeba na chodbě, a já mu tam vždycky jen hodím misku se žrádlem, aby nezdechnul hlady.
Kašlu na to, děj se vůle boží, mám těch jeho namyšlených keců dost. Práce je důležitější.
„Zajedeme pro tvý kufry. Nepotřebuji, aby každý věděl, kde bydlím. Kde je máš? Nechal jsi je na letišti, nebo sis je nechal poslat sem?“
Že já tuhle práci vůbec bral. Že jsem se na to nevykašlal. Měl jsem dělat, že jsem na smrt nemocný...
Ale i když jsem dělal krky, tak když jsem viděl první zprávy, věděl jsem, že bych to neodmítl, i kdyby mi někdo prostřelil nohu.
Joshua
Mělo cenu se vůbec s tím buranem bavit? Právě sem se snažil věci urovnat, a on byl snad ještě nasraný. Seru na to. Když nemá snahu, já ji mít taky nebudu.
„Na letišti," odpověděl jsem na jeho otázku, ale ani jsem se na něj nepodíval.
Všechno ostatní, co řekl, jsem ignoroval a ostentativně se díval z okna.
Jestli tohle vyšetřování přežiju, tak zažádám o předčasný důchod a přísahám, že už nikdy nekývnu na žádnou práci, kde bych měl z někým spolupracovat.
Cestou jsem začal znovu uvažovat o případu. Podle všeho nás čekala mužská oběť, protože počet mrtvých žen a mužů se vždy shodoval. Podle mých dosavadních hrubých propočtů by k tomu mělo dojít zítra, ale potřeboval jsem ještě další indicie, které by mi mohl poskytnou Thomas. Jenže ten se očividně neměl k tomu, aby se mnou o případu mluvil. Taky jsem mu chtěl říct, že bysme se měli zaměřit na tu podříznutou oběť, protože ta je vodítko. Milník... Něco se změnilo, a ta oběť nám může říct co. Potřeboval jsem se už do případu ponořit, abych zapomněl na tohle dosavadní divadlo a fiasko, ale jak přimět Thomase k normální řeči a spolupráci, bez toho, aniž bysme na sebe vzájemně nezačali štěkat? Oba jsme přece profesionálové, co se naší práce týče, věděl jsem, že musíme zahodit naše spory za hlavu, ale já už dneska ustoupil dost.
Taky by mohl ustoupit on. Jasně, vyjel jsem po něm, ale byl jsem v právu.
Povzdechl jsem si, a aniž bych si to uvědomoval, stáhl jsem si vlasy do culíku jeho gumičkou a ztratil se v myšlenkách.
Thomas
Zamířil jsem rovnou na letiště, bychom se už zbytečně nezdržovali. Josh se úplně uzavřel do sebe, tak jsem ho nechal být. Aspoň jsem měl klid na přemýšlení. Během půl hodiny jsme byli na letištním parkovišti. Tentokrát jsem už zaparkoval blíž, aby se nemusel zas plahočit v tom vedru nějak daleko. Bylo vidět, že mu horko nejspíš nedělá dobře.
Abychom se s tím nemuseli tahat, vzal jsem rovnou vozík. Přeci jen těch báglů měl požehnaně. Měl jsem na jazyku otázku, jestli se tu chce nastěhovat natrvalo, ale nakonec jsem to spolknul. Byl jsem rád, že mlčí.
Už jsme nakládali zavazadla do kufru, když mi začal zvonit telefon.
Přestal jsem házet kufry do auta, a hned ho vytáhl a přijal hovor.
„Garden Higway, park na východní straně u nádrže. Muž, 24 let, běloch. Přijeď co nejdříve, než se to tu uklidí. Už jsou tu technici...“
„Co? Určitě je to naše? Nesedí mi to s časem,“ zamračil jsem se.
„Jo, oběť vypadá, jako by prošel pitvou, ještě nevíme přesně, co mu chybí, ale už se na tom pracuje.“
„Budu tam nejdříve za hodinu, dřív to nestíhám, jsem u letiště.“
„Tak si pohni, nemůžu je tady držet kdo ví jak dlouho.“
Rozloučil jsem se s Markem a podíval se na Joshuu.
„Máme práci, našla se další oběť,“ hodil jsem poslední kufr do auta.
Vozík jsem nechal být, Nebyl čas ho odvážet zpátky.
„Zastavíme se u mě, ale nebudeme se zdržovat vykládáním kufrů. Jen si pro něco skočím. Stejně je to po cestě.“
Bylo to divný. Proč už dneska? Spěchají, nebo se jim naskytla vhodná oběť a nechtěli čekat?
Joshua
Thomas celou cestu na letiště mlčel. Nevadilo mi to. Aspoň jsem měl klid.
Každopádně jsem byl vděčný, když zaparkoval skoro až u vchodu, a já nemusel znovu procházet tím peklem. U vchodu vzal rovnou vozík, a aniž by se mě na cokoliv zeptal vyrazil k salonku. Ostraha velmi ochotně pomohla s naložením mých kufrů na vozík, i když značně nešetrně, ale poznámku jsem spolknul. Další hádku jsem vážně nechtěl.
Stejně nešetrně s nimi zacházel i Thomas, když je dost barbarsky házel do auta. Nestihl jsem ale nic říct, protože mu najednou zazvonil telefon.
„Máme práci, našla se další oběť," otočil se na mě, když zavěsil.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
To nedávalo smysl! Další měla být až zítra!
I když to byl pouze můj hrubý odhad, ani v něm jsem se většinou nemýlil. Zamyšleně jsem nastoupil zpátky do auta.
Ten případ se začal hroutit dříve, než jsem se pořádně opřel do vyšetřování.
O co tu šlo?
Možná...
„Musíme si promluvit. O případu. A to, co nejdříve. Nezačali jsme sice nejlíp, ale teď musí jít všechna naše vzájemná nevraživost stranou. Něco na tom případu je špatně. Zatraceně špatně," ozval jsem se po deseti minutách naprostého ticha, a na křižovatce, kde jsme stáli na červenou, se mu pevně zadíval do očí, aby poznal, že to myslím smrtelně vážně a už si nehraju.
Thomas
Jen jsem se ušklíbl, když mi začal vykládat, že osobní nevraživost musí jít bokem.
„Nemám s tím problém. Nikdy nemíchám osobní pocity do práce,“ nakonec jsem odpověděl. „Jo, souhlasím s tebou. Tahle vražda přišla moc brzy. Sice je to chlap, ale i tak. Nepočítal jsem s tím, že to přijde tak brzy. Buď pospíchají, nebo je v tom něco jiného.“
Projel jsem městem co nejrychleji to šlo. Kašlal jsem na nějakou rychlost. Pokutu zaplatí Mark.
Zastavil jsem v zástavbě menších domů, kde v jednom z nich, dvoupatrovém, jsme bydlel.
„Jestli chceš, můžeš jít se mnou, a hned si něco vzít nahoru. A zbytek pobereme pak, až se vrátíme,“ zaparkoval jsem před domem a hned vystoupil.
Chtěl jsem si vzít pro jistotu zbraň, a potřeboval jsem mít s sebou příkaz o přidělení Joshuy k případu, aby ho nevyhodili hned ze startu.
Vzal jsem jeden jeho kufr a čekal, až se vybere z auta.
Joshua
Chjo, mělo to s ním vůbec cenu? To ušklíbnutí jsem viděl zcela jasně. Ale raději jsem to nekomentoval. Sice řekl, že nemíchá osobní pocity do práce, ale já doufal, že to nejsou jen plané řeči. Byl jsem rád aspoň za to, že se mnou v něčem souhlasil. Nepotřeboval jsem se s ním dohadovat ještě ohledně případu. To už bych asi nerozdýchal.
Městem jsme doslova proletěli a porušili snad všechny možné předpisy, ale nějak jsem se s ním cítil bezpečně, ačkoliv jsem to nepřiznával rád.
Když zastavil u několika menších domků, v duchu jsem si udělal další poznámku, že svůj postoj k němu musím přehodnotit. Znovu mě totiž překvapil. Čekal jsem nějaký omlácený činžák s dírou místo dveří a pochybnými existencemi všude kolem.
Z toho, že bych si měl odnést některý z kufrů k němu domů, jsem už tak nadšený nebyl. Ale potřeboval jsem se dát trochu do kupy, vzít si doklady a zbraň.
Následoval jsem proto jeho příkladu, vystoupil z auta a z otevřeného kufru vyštrachal středně velký kufr.
Thomas
„Tady jen bydlím. Mám tu sice pracovnu, ale kancelář mám mimo. Mám rád své soukromí,“ zabouchl jsem kufr a ukázal Joshuovi, že má jít za mnou.
V tomhle domě bydlelo dalších pět rodin, povětšinou starší manželé, a jedna rodina s dětmi, kteří bydleli v druhém patře. Nade mnou bydleli manželé v důchodu a na proti mně mladá slečna, dvacetiletá, u které jsem pochyboval, že se živí normální prací. V noci bývala pryč a přes den často vyspávala. Ale mě to tak vyhovovalo, protože jsem měl klid.
„Dej si kufry zatím sem,“ vyzul jsem se a šel odložit jeho kufr, do obýváku. „Tamhle je záchod a koupelna. Já si jen něco vezmu z pracovny a můžeme jít.“
Vešel jsem do pracovny a zavřel za sebou. I když je to vyšetřovatel, neznám ho, a já si potřeboval vzít zbraň z trezoru. Nemusí vidět, jak zadávám kód. Zapnul jsem si řemen a zkontroloval, jestli je všechno OK. Ze stolu jsem vzal příkaz a už chtěl jít, když jsem se zarazil. Chce vědět, co vím já, a mě se moc mluvit nechce. Tohle pro začátek bude dobrá varianta. Popadl jsem moje zápisky, které jsem si k případu udělal a konečně vyšel z pracovny.
„Ještě si vezmu mikinu a můžeme vyrazit,“ zavolal jsem z ložnice, kde jsem už otvíral dveře od skříně, abych si našel nějakou lehkou mikinu, která by zamaskovala to, že jsem ozbrojený.
Joshua
Thomas mi v krátkosti ukázal byt, a já s potěšením zjistil, že má na chlapa poměrně dobře uklizeno. Žádné kupy špinavých hader rozházených všude kolem, žádné špinavé ponožky visící z lustru, a spoďáry válející se po všech rozích. Měl taky poměrně prostorný a vzdušný byt, a mě se u něj, k mé nelibosti, okamžitě zalíbilo. Když odešel, v krátkosti jsem si prohlédl kuchyň. I když to nikdo nevěděl, a já to nerad někomu přiznával, strašně rád jsem vařil. A podle kuchyně jsem si vždy vybíral nebo zařizoval byt. A musím říct, že tu Thomasovu jsem si zamiloval na první pohled. Otázkou zůstávalo, jestli se mi v ní někdy něco i podaří uvařit.
Zatím mi sice neřekl, kde budu spát, ale to s ním vyřeším, až to bude aktuální.
Z menšího kufru, který jsem přitáhl já, jsem vytáhl potřebné doklady a svou oblíbenou zbraň, Colt Python .375 Mag. Stříbrná kráska s černou rukojetí a ozdobně vyrytým mým jménem na dlouhé hlavni sice nebyla zcela běžná a nedala se jen tak schovat, navíc ji lidi nepoužívali kvůli její váze, ale pro mě byla naprosto dokonalá. Položil jsem ji zatím i s pouzdrem na stůl. Ještě jsem potřeboval dořešit jednu věc. Ke své nelibosti jsem totiž zjistil, že ani v kufru, co přinesl Thomas, nebylo to, co bych potřeboval. Pouze spodní prádlo a hygienické potřeby.
V tu chvíli se ozval jeho hlas z ložnice.
Svlékl jsem si sako, košili i kalhoty, a jen tak v šedých boxerkách a ponožkách šel po hlasu. Zrovna otevíral dveře od skříně, když jsem se objevil skoro těsně za ním, a mohl si ho tak pořádně prohlédnout zezadu.
Měl vážně pěkný zadek.
„Potřebuju, abys mi půjčil nějaké věci, vzhledem k tomu, že ani v jednom z kufrů nemám své vlastní a v obleku, který je kvůli tobě zválený od prachu nikam nejdu."
Thomas
Ruka mi cukla, a málem jsem pustil mikinu na zem, když se jeho hlas ozval za mnou.
Otočil jsem se na něj a dobře si ho prohlédl.
No, tak to je kus. Přesně takový, jaký mi vyhovuje. Prostě můj typ. Nikde nic navíc a ani žádná vyzáblina.
Natáhl jsem se jednou rukou do skříně a vytáhl jsem triko, které leželo úplně nahoře. Zůstalo tu po jednom mým „známým“, který byl výjimka a nechal jsem ho tu přespat. Byl hodně vysoký a triko bylo i na mě dlouhé. A Joshua je o pár čísel menší než já.
„Tohle by ti mohlo být,“ poskládané jsem mu ho podal.
Jo, rozhodně bych ho v něm chtěl vidět. A určitě bez těch boxerek, které měl na sobě a pěkně se mu v nich rýsovala jeho výbava i zadek. Ale kdo ví, nejspíš je na ženský, a tohle zůstane jen u představy.
Obešel jsem ho a zůstal stát u dveří.
„Moc času nemáme, tak si to obleč a pojď,“ dodal jsem s úsměvem. „Ale pokud se ti nelíbí barva, tak si vyber něco jiného. Věcí je ve skříni dost.“
Zůstal jsem stát, a zatímco jsem si oblíkal mikinu, sledoval jsem ho, co bude dělat.
Joshua
Srdce se mi zastavilo, když si mě prohlížel, jako na nějaké výstavě.
Občas, když jsem potřeboval víc vypustit páru, zavolal jsem svému staršímu "známému", který mi vždy ukázal, co to znamená, když se sexu věnuje pořádný chlap. A Thomas měl stejný pohled jako on. Proto jsem se dovtípil, že bude nejspíše na chlapy jako já. Ale neškodilo si to pro jistotu ověřit. To triko, co mi podal, nebylo jeho. To jsem poznal i přesto, že bylo poskládané. Nehodilo se k němu. Křiklavá zelená barva a štítek, který hlásal velikost XXXL?
Mě neoblbneš hošánku.
Když jsem zjistil, že zůstal stát u dveří a zjevně čeká, co udělám, pomalu jsem došel až k němu.
Natáhl jsem se k jeho uchu a nasál tu podmanivou vůni jeho těla.
„Nechci ho. Chci něco, co nosíš ty. A tohle není tvoje," zachraptěl jsem.
Jo, vím, že spěcháme, ale kdo by kruci odolal?! Nejsem ze železa ani slepý.
Ten chlap mě sice příšerně vytáčel, ale zároveň, bohužel, i z nějakého důvodu, čím dál víc přitahoval. A já potřeboval jasné ujištění, že je na chlapy jako já. Aspoň náznakem. Nikdy jsem si totiž nezačínal nic s heterákem, byť byl sebe víc sexy nebo s bisexuálem. Stačilo mi to totiž jednou, a byl to můj nejhorší zážitek v životě.
Thomas
Myslel jsem si, že triko hodí na zem a obleče si něco jiného Ale je pravda, že by se v něm pěkně vyjímal a nikdo by ho venku nepřehlídnul. Mohl to nosit třeba jako šaty...
Když si ke mně přičichl, měl jsem chuť ho popadnout a strhnout na postel.
„Jsi na chlapy?“ zeptal jsem se, i když jsem v tom už měl jasno. „Tak to mění situaci, a je vyřešeno, tvoje spaní. Budeš spát tady...“
Výmluvně jsme se podíval na svou postel a pak zpátky na něj.
„Se mnou,“ dodal jsem.
Vzal jsem mu z ruky to triko a položil ho na postel. Ze skříně jsem vytáhl něco, co by mu snad nemuselo vadit mu to.
„Snad ti nebudou vadit džíny. Měl bys je mít dobré, ale dám ti opasek, jsi o něco hubenější než já.“
Vážně jsme spěchali, ale i přesto mi tenhle týpek nasadil brouka do hlavy.
Bože, proč jsem ho tahal k sobě do bytu? Měl jsem se vysrat na Marka a ubytovat ho někde v hotelu. Ještě jednou se tu přede mnou takhle projde nahý, nebo skoro nahý, a neskončí to dobře. Teda, jak se to vezme...
„Musíme jít,“ přestal jsem se na něj dívat a zamířil do předsíně, jinak bychom odsud nevylezli.
Joshua
Ten chlap byl...
Nevěděl jsem, jestli ho chci zabít, ojet, nebo aby mě ojel on. Bez obalu se mě zeptal, jestli jsem na chlapy. No, alespoň jsem měl jasno. Ale když mi řekl, že budu spát s ním? V jedné posteli? Spadl z višně na znak nebo co? Měl jsem co dělat, abych vůbec ustál to, že jsem s ním pár minut sdílel tuhle místnost, a on si v klidu řekne, že budeme spolu chrápat?
Z té představy jsem táhle a potichu zaúpěl, a musel se opřít dlaní o zeď, abych to rozdýchal. Doufal jsem, že tohle neviděl. Naštěstí se zrovna hrabal znovu ve skříni, takže šance byla poměrně velká. Nechtěl jsem, aby viděl, co se mnou dělá, a jak moc po něm začínám toužit.
Triko, položené na posteli, zcela jasně naznačovalo, v čem bych měl podle jeho představ spát.
Zmetek jeden provokatérský.
Když ze skříně vyhrabal tmavě modré triko s krátkými rukávy a džíny ve stejné barvě, zeptal se mě, jestli mi nebudou vadit. Popravdě, přijít na místo činu v něčem jiném než v obleku, za normálních okolností bych asi už omdlel jen z té absurdní představy. Ale u něj jsem nic jiného očekávat nemohl a dohady by k ničemu nevedly. Podal mi ještě hnědý kožený pásek a zamířil ven z ložnice.
Thomas
Obul jsem se a čekal u dveří, až se princezna uráčí dojít. Čas nás tlačil...
Ale přesto jsem se musel po předsíni několikrát projít tam a zpátky, abych rozchodil tu chuť se vrátit k němu a vysrat se na případ.
„Pohni si!“ zavolal jsem na něho a zadíval se přitom na jeho polobotky.
Jestli v nich půjde, tak je pěkně zasere. Ale co, nejspíš chodí v obleku i nakupovat, takže je zvyklý.
Zastavil jsem se u dveří do obýváku a zadíval se na stolek, kde nechal ležet svou zbraň. I když byla v pouzdře, bylo vidět, že je to nějaká extrovka dělaná na zakázku. I tady smrděly prachy na míle daleko Pokud s ní někoho postřelil, nejspíš dotyčný ještě poděkoval za to, že si ho jeho kulka vůbec všimla.
Když se konečně vystrojil a šli jsme do auta, podal jsem mu zápisky, které jsem pro něho vzal.
„Tady je, co jsem si zatím poznačil. Když nebudeš mít v něčem jasno, zeptej se,“ nasedli jsme a konečně se rozjeli na Garden Highway.
Sice jsem zmínil, že dorazíme nejdříve za hodinu, ale podle hodin a mého odhadu přijedeme tak o deset minut dříve, než jsem říkal. Ale i přesto jsem na to dupnul, abychom nahnali čas, který jsme strávili v ložnici jeho oblíkáním.
Joshua
V autě jsem si procházel zápisky, které mi podal. Jeho písmo bylo úhledné a čitelné, což svědčilo o jeho inteligenci. Málokdo tomu věnoval pozornost, ale písmo a jeho styl dokázal o člověku vypovědět mnohé.
Pohodlně jsem se opřel v sedačce, a i když jsem džíny na sobě neměl ani nepamatuju, cítil jsem se v nich docela příjemně. Ale neudělám mu to radost, abych mu to řekl.
Už po pár řádcích mi bylo jasné, že jsem měl pravdu. Jeho zápisy se téměř ve všem lišily od policejní zprávy. Věnoval se detailům, pro někoho naprostým maličkostem a banálnostem, ale právě ty mnohdy utvářely celek, a často byly základem úspěšného vyřešení případu. Vkládal do toho své pocity, své názory, své smysly a vjemy. Bylo to zcela odlišné než strojově psané policejní zprávy, které se těžko četly.
Čím víc jsem se jeho zápisky probíral, tím víc jsem se dokázal vžít do všech událostí, které popsal. Aniž bych si to uvědomil, mírně jsem se v sedačce předklonil, začal si kousat spodní, ret a s vervou sobě vlastní hltal každé slovo a ukládal jej do paměti, kde se postupně začala sestavovat ucelená skládačka. Zcela jsem přestal vnímat čas a okolí. Teď jsem byl jen já a případ.
Tohle bylo přesně to, co by mě mohlo posunout kupředu. Stačilo už jen pár odpovědí a ty jsem hodlal z Thomase vytáhnout při nejbližší příležitosti.
Ten chlap byl vážně třída, a pokud si nevěděl doposud rady ani on, případ byl mnohem horší, než jsem si myslel.
Thomas
Všiml jsem si, jak Joshua zaujatě pročítal mé poznámky.
„Co se týká policejních zpráv, prošel jsem všechno Byl jsem i na místech činu, ale chybí mi obhlédnout ještě dva a tenhle,“ ukázal jsem prstem dopředu, když jsme se blížili na místo určení.
U cesty stála auta, a velký kus stromového porostu byl ohraničený policejní páskou. I když to nebylo místo, kde by se běžně pohybovalo hodně lidí, protože tu nebyla obydlená část města, i tak tu bylo plno. Ať už policajtů, nebo...
„Zatracení novináři,“ zanadával jsem si polohlasně. „Jsou jak štěnice. Ale někdy se to hodí.“
Zajel jsem co nejblíž, abychom nemuseli chodit přes ten dav pisálků a zaparkoval mezi policejními vozy. Stálo tu i auto techniků, ale ani jeden z nich tu ještě nebyl. Dokonce tu byl i pohřebák, který pak odveze oběť na pitevnu.
„Vypadá to, že jsme to stihli,“ ukázal jsem na dva, co právě z auta vytahovali vozík a pytel na mrtvoly, a mířili s ním mezi stromy, směrem k nádrži.
Rychle jsem vystoupil z auta a zavolal na ně, aby ještě chvilku počkali, než ho zabalí a odvezou.
Kývli, že rozumí a o něco zpomalili v chůzi.
„Měli bychom si pospíšit, z předchozích případů jsem viděl jen fotky, takže tohle je první příležitost si to prohlédnout osobně. A budu rád, protože mi na tomhle vážně nesedí ten čas. Pořád mi nejde do hlavy, proč už dneska, když celou dobu systematicky vraždili ne dříve jak za měsíc.
„Nedivím se, že tě zavolali. Už se to táhne strašně dlouho, a nejspíš si už neví rady.“
Bylo to snad poprvé, co jsem nahlas přiznal, že by Joshua mohl být dobrý vyšetřovatel. Ale ještě se ukáže, jestli je to opravdu tak, jak jsem o něm slyšel.
Když jsme prolezli pod páskou, ukázal jsem papír, opravňující Joshuovi vstup na místo činu. O mě už věděli, a většina mě znala, tak problém nebyl. Hned jsme dostali ochranný oblek a čepice. Musel jsem tu bílou věc na sebe obléct, i když mi nepřišla moc sexy, a do té čepky jsem měl problém schovat všechny vlasy.
Joshua
Na nic z toho, co Thomas řekl, jsem zatím nereagoval. I to byl důvod, proč se mnou nikdo nechtěl spolupracovat. Potřeboval jsem se totiž plně soustředit na akt jako takový, a mluvení mi značně narušovalo koncentraci.
Jako ve snu jsem si vzal overal a čepku. Natáhl si to na sebe dřív než Thomas, a vykročil k mrtvole. Cestou jsem si do paměti vštěpoval každý detail. Šlápota v trávě, polámané větve, kus papíru pohozený vedle křoví. Zastavil jsem se až u mrtvoly a bez zeptání z ní stáhl plachtu, kterou byla přikrytá. Slyšel jsem nějaké reptání, ale to vzápětí ustalo.
Byl to muž, kolem pětadvaceti let. Rozříznutý od krku až ke slabinám, něčím hodně ostrým. Podle čistých okrajů řezných ran, jsem to tipoval na chirurgický skalpel.
První poznámka: Doposud při zohavení mrtvol nebyl použit žádný lékařský nástroj.
Hrudní koš byl rozdrcený, jako by do něj někdo praštil kladivem.
Druhá poznámka: Takové násilí doposud nebylo u obětí zjištěno.
Teprve teď jsem si natáhl rukavice a začal mrtvolu zkoumat i fyzicky.
Podle malého množství krve kolem, to vypadalo, že muž zemřel ještě před zohavením.
Třetí poznámka: Doposud oběti zemřely v bolestech, potom, co je vrazi zaživa rozřezávali.
To byly tři faktory, které neseděly k dosavadním vraždám, a které byly snadno přehlédnutelné. Vše ostatní se jinak shodovalo. Oběti totiž chybělo srdce, tělo bylo naaranžované do stejné polohy jako byly všechny ostatní oběti.
Zcela vysvlečené, s uštípnutými palci na rukou a sešitými víčky. Jasný symbol rituálních vražd. V ústech se pak vždy našla stříbrná mince, což odkazovalo na starou řeckou tradici, kdy se mrtvým vkládala pod jazyk mince jako úplatek Cháronovi, převozníku přes řeku Styx.
Chybějící palce na rukou mě stále mátly, ale s Thomasovou pomocí bysme to mohli rozluštit. Nějak jsem byl rád, že je tu se mnou. Ještě chvíli jsem tělo prohlížel, než jsem se zvedl, a opět začal vnímat okolí.
Očima jsem vyhledal Thomase.
„Myslím, že vím, co je jinak a obávám se toho, že zítra budeme mít další mrtvolu. Když budu mít chvilku pro sebe, možná bych dokázal určit přesnou hodinu, a při troše štěstí i možnou budoucí oběť," řekl jsem tak, aby mě slyšel jen on.
Nechtěl jsem mu říct o svém podezření, protože lidská mysl je jako houba, co nasaje všechny informace, a pak si je poskládá podle sebe, pokud je člověk nedokáže roztřídit a vyhodnotit. Proto bylo poměrně běžné, že když policisté při výslechu opakovaně tlačili na nevinného a neustále mu předhazovali fakta o případu, nakonec se přiznal k něčemu, co nikdy neudělal, a dokonce tomu začal i věřit. Thomas sice nevypadal jako někdo, kdo by se nechal snadno ovlivnit, ale opatrnost je matkou moudrosti.
Nechal jsem ho tudíž s mrtvolou a šel si prohlédnout okolí.
Thomas
Už když jsem došel k mrtvole, bylo mi jasné, že je tu něco jinak. Podle předchozích zpráv a fotografií, bylo na místě činu více stop. Už jen podle toho bylo jasné, že pachatelé byli nejméně dva. Ale tady...
Vstal jsem a podíval se na patologa, který jako jediný byl u mrtvoly. Pohledem jsem zhodnotil velikost jeho boty, a pak se znovu zadíval na hlínu, ve které bylo už označeno několik stop.
Joshuovy stopy od polobotek s výrazným podpatkem byly hned znatelné i přesto, že měl návleky, a čerstvé, stejně jako stopy technika. Kromě toho, tu byly ještě další troje. Podle podrážky jedny patřily policajtovi, který tu byl jako první a pak dvoje, přičemž byly jedny menší, řekl bych, že ženské
Vzpomněl jsem si, že v jednom policejním autě seděla žena, která měla psa na klíně. Takže svědek, který našel mrtvolu při procházce lesem. Musela to být ona už podle toho, jak byla bílá jak stěna.
„Ještě že pršelo,“ zamručel jsem si pro sebe.
Vyslechl jsem si, co mi Joshua řekl, a pak jsem si přidřepl k mrtvole. Skoro všechno bylo podobné na předchozí vraždy. Ale něco mě přeci jen zaujalo. Sklonil jsem se blíž k mrtvole...
„Nemyslel jsem si, že tě k tomu přizvou. Už jsem tě dlouho neviděl,“ ozval se vedle mě hlas. „Promiň, ale musíme ho odvézt. Už teď mě bolí záda, a budu v práci nejspíš až do rána, než se vším skončím. Zprávu budeš mít u Marka na stole.“
„Nejsi na to už moc starý, Denisi?“ narovnal jsem se a podíval se na patologa.
„Je mi teprve pětačtyřicet, takže ještě spousta času, než bude někdo pitvat mě,“ zasmál se.
Ještě jednou jsem se sklonil nad mrtvolou, abych si byl jistý, že se mi to nezdálo, a pak jsem se zvedl a odstoupil, aby ho mohli naložit a odvézt.
„Jak je dlouho po smrti?“ zeptal jsem se, i když jsem podle posmrtných skvrn odhadoval čas smrti na předchozí večer.
„Čas úmrtí přibližně 20-24 hodin. Ale přesněji ti to řeknu až po pitvě.“
„To mi zatím stačí, díky.“
„Co tak zajít někdy na skleničku a hodit pokec?“ kývnul Denis na kluky, aby odvezli mrtvolu.
„Teď nemůžu, musím se starat o dítě,“ kývnul jsem hlavou směrem k Joshuovi.
„Tak až budeš mít čas, tak se ozvi, mamko,“ zasmál se Denis a šel si po svým.
I přesto, že jsem se s ním bavil, stále jsem si prohlížel místo činu a v hlavě už pomalu srovnával všechno, co by se mi mohlo později hodit. Jen co dorazím do auta, hodím to do notesu... I přesto, že jsem měl dobrou paměť, poznámky, i maličkosti, jsem si raději hned zapisoval. Ale jednu věc jsem věděl, že si zapamatuji i bez poznámek... Tahle vražda se úplně liší od těch ostatních. A navíc, zemřel, ne jeden, ale hned dva dny před odhadovaným časem další vraždy.
Joshua
Můj mozek pracoval na plné obrátky. Ukládal jsem si do paměti vše podstatné a srovnával s případy, které jsem doposud vyřešil, jestli nemůžou mít něco společného. Pokud to byla práce napodobitele, a tím jsem si byl absolutně jistý, byla možnost, že se nevědomky dopustil nějaké chyby, nějakého přešlapu. Většinou to totiž byli sociální vyvrhelové nebo psychicky narušení lidé, kteří se přímo vyžívali v násilnostech a bedlivě sledovali každý případ. Tudíž se pak lehko mohlo stát, že se v jedné jejich spáchané vraždě mísily prvky už několika jiných, které buď už byly uzavřeny nebo stále probíhaly. Během přemýšlení jsem došel až k policejní pásce, ohraničující místo činu, jen z druhé strany, než jsme přijeli. Hlouček čumilů se pomalu ale jistě rozcházel, možná i díky nesmlouvavé policii, zato novinářů tam bylo jako much. Slyšel jsem cvakání fotoaparátů a překřikování reportérů, jak se snažili vytáhnout z policistů aspoň nějaké informace. U pásky jsem si sundal overal a čepku. Nebylo zapotřebí se už vracet zpátky k tělu, které stejně odváželi chlapci od patologie, a navíc jsem počítal s tím, že Thomas už svou práci taky odvedl. Věci jsem hodil policistovi u pásky a chtěl jsem otočit, abych se podíval, jak na tom Thomas je, když to najednou přišlo.
Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Srdce mi sevřela ledová ruka a já prudce zvedl hlavu.
Můj pohled se střetl s pichlavýma, černýma, nenávistnýma očima, které mě propalovaly skrz na skrz.
No jasně! Napodobitelé většinou obhlíží místo činu, aby se pokochali svým dílem a zjistili, jak si vedou policisté.
Hleděli jsme na sebe pouze několik vteřin, ale mě to přišlo jak dlouhé minuty. Částečně jsem registroval, jak na mě policista, kterému jsem hodil své věci, mluví, ale v ten moment se vrah otočil a dal se na útěk.
A já, bohužel, v tomhle ohledu napřed vždy jednal, a až pak myslel, proto mě nenapadlo nic lepšího,
než se rozběhnout za ním. Ke své smůle jsem ovšem moc neznal okolí, takže, když jsem po pár desítkách metrech šíleného sprintu, kdy i na mě byl ten hajzl překvapivě rychlý, zahnul za roh, kam jsem tušil, že zaběhl, čekalo mě nemilé překvapení.
Kdybych zareagoval jen o vteřinu pozdě, pravděpodobně by bylo po mě, ale i přesto, rána železnou trubkou, která mi mířila na spánek, rozřízla kůži na čele, a před očima mi zatančily hvězdičky. Upadl jsem na jedno koleno, a jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se muž napřahuje k další ráně...